původně označení voskové tabulky určené k zapisování, později *metafora, která vyjadřuje stav lidského vědomí (*duše) předtím, než do sebe pojme vnější dojmy a začne vytvářet vnitřní představy. Tato metafora se uplatňovala již hluboko v řecké antice, najdeme ji u Aischyla jako „desku smyslů“, používal ji *Platón, *Aristotelés a stoa. V širší známost vešla ale až v novověku ve filozofii *Johna Locka (//An Essay Concerning Human Understanding// [Esej o lidském rozumu], 1689) a u dalších senzualistů (*senzualismus), kteří ji stavěli do protikladu k racionalistické (*racionalismus), zejména descartovské (*René Descartes) představě tzv. „vrozených idejí“ //(ideae innatae)//.$Metafora nepopsané desky se stala základem nejznámější senzualistické teze, která říká, že „není v rozumu nic, co by dříve nebylo ve smyslech“ //(nihil est in intellectu quod non prius ferit in sensu)//. Tento striktní protiklad se začal řešit teprve u *Gottfrieda Wilhelma Leibnize, který explicitně odlišil poznání s platností *a priori od poznání s platností *a posteriori. Současná teorie poznání a *teorie vědy na metaforu tabula rasa nereflektuje. (Břetislav Horyna)