čínské filozofické učení. Za legendárního zakladatele tohoto původního čínského nábožensko-filozofického učení, vyjadřujícího univerzalistický *názor na svět na základě jeho přirozeného vývoje, je považován Lao Tan, zvaný *Lao-c’ („Starý Mistr“, kolem 570–490 př. n. l.). Ten měl podle *legendy před svým odchodem do neznáma napsat na přání strážce průsmyku Chan-ku v jihozápadním Che-nanu spis o svém učení, //Tao te ťing// (Knihu o tao a ctnosti). Věrohodností tohoto ústního podání otřásla pozdější textová *kritika, která datuje spis až do 4. století př. n. l. Ale nezávisle na tom, zda jejím autorem je Lao-c’ nebo jeho stoupenci, působila a působí hluboce na utváření čínské mentality. Text //Tao te ťingu//, sestávající z pouhých pěti tisíc znaků, lákal moudrými výroky a v neposlední řadě i svou temnou záhadností. Jeho strohý a koncizní styl spolu s mnohovýznamovostí čínských znaků vedl k nejrůznějším *interpretacím – od idealisticko-mystických až po materialistické.$Cestou //(tao)// se rozumí prapodstata i konečný cíl všech věcí; *ctností či virtuální silou //(*te)// pak individuální přirozenost věcí. *Ideálem taoistického mudrce je splynutí s //taem//, k čemuž dochází oproštěním se od věcí tohoto *světa, od všeho zvenčí nabytého. Filozofickým jádrem taoismu je zásada //*wu-wej// („ne-činění“), tj. nezasahování do daného stavu věcí. To na jedné straně vede sice k trpnému snášení osudu, pasivitě a fatalismu, na druhé straně pak k touze po nesmrtelnosti, k hledání *elixíru nesmrtelnosti a kamene moudrosti – tedy k *magii a alchymii. Taoimus později převzal některé prvky náboženského charakteru a stal se tak učením, k němuž se hlásili především ti, kdo se nějakým způsobem dostávali do *konfliktu se *společností.$Taoistickou *ideologii dále rozvinul geniální starověký čínský myslitel Čuang Čou (*Čuang-c’, „Mistr Čuang“, asi 380–320 př. n. l.). Ten domýšlel Lao-c’ovy myšlenky do důsledku a dospíval k naprosté relativitě všeho, k odmítání objektivní pravdy: „Všechno přemýšlení je jen ke škodě, všechno snažení vede k zvrácenostem.“ Domníval se, že lidé nedokáží nikdy pevně určit, čím je nakonec ta či ona věc, protože se věci neustále mění; velkou věc lze nazvat malou a malou velkou. Své pokračovatele Čuang-c’ našel v sofistech Chuej Š’ovi (asi 350–269 př. n. l.) a Kung-sun Lungovi (asi 284–259 př. n. l.).$Taoismus se rozšířil do dalších *zemí *Dálného východu, zejména do Koreje a Japonska; avšak v Koreji se taoismus prosadil pouze v několika krátkých obdobích a doplnil existující náboženskou směsici o další božstva, magické praktiky a zaříkávadla (*taoismus, korejský). (Josef Kolmaš, Jaroslav Malina)