kulturní *technologie umožňující výrobu užitkových a dekorativních látek. Jedná se o využití vláknitých podkladových materiálů rostlinného původu, určených primárně k zhotovení látek, dále pro malbu a psané záznamy.$Tapa byla vyráběna z poměrně málo opracovaných lýkových vláken fíkovníku// (Ficus cotonifolia)//, chlebovníku //(Artocarpus)// nebo papírovníku //(Broussonetia papyrifera)//. Svisle sloupané pruhy lýkových vláken stromů a keřů se po zvlhčení rozklepávaly dřevěnými palicemi na podložce. Takto zpracovávaná hmota byla po následném usušení a vybělení na slunci lehká a tenká. Přirozená barva tapy je bělavá až světle hnědá. Tapu lze zdobit otisky rukou a listů, prostřednictvím šablon nebo štočků, našíváním kousků perleti, peří a semen. Tapa se používala nejen k výrobě oděvů (například jako bederní zástěrka, plášť, šátek přes ramena), ale také k běžnému užití (například přikrývka, lůžko). Tapa představovala zároveň materiál, který sloužil k výrobě *masek.$Technologie výroby tapy byla známa ve starověké Číně (ostrov Tchaj-wan) již v 8. století př. n. l. Výroba tapy je však spjata zejména s *Oceánií, v jejichž různých oblastech dostala specifické označení (Tonga – //ngatu//, Samoa – //siapo//, Fidži – //masi//, Hawai – //kapa//, Rotuma – ’//uha//, Rotuma – ’//uha //a Nový Zéland – //aute//).$Z antropologické perspektivy tapa představuje specifické médium šíření *informací v konkrétní kulturní oblasti, a proto ji lze považovat jak za kulturní *artefakt, tak za cenný zdroj empirických dat o konkrétní společnosti. (Barbora Půtová)