kresebné techniky představují prostředky tvorby, sdílení, uchování a předávání kulturních idejí a vizuálních obrazů. Z antropologického hlediska lze na kresebné techniky pohlížet jako na kulturní nositele umělecké informace, které prostřednictvím obrazu přispívají k uchování kulturní kontinuity a kulturního dědictví lidských skupin v historickém čase a šíření symbolických obsahů v geografickém prostoru. Kresebné techniky lze považovat za umělecký prostředek reflexe přírodní a sociokulturní reality. V průběhu dějin lidské kultury se kresebné techniky staly významným nástrojem endogenní a exogenní kulturní změny.$Počátky kresebných technik lze klást do období pravěku v souvislosti s technikou kresby uhlem. Za jednu z kresebných technik, která se uplatnila v období středověku, lze označit křídu. S nástupem novověku dochází k rozvoji kresebných technik pastelu a tužky. Pastel představuje kresebnou techniku, jež stojí na pomezí kresby a malby. V současnosti je však zcela relevantní jej považovat za autonomní kresebnou techniku. Tužka označuje kresebný a zároveň psací nástroj, který si udržel výsadní postavení až do současnosti. Stejnou pozici zastávala také perokresba, která se v průběhu 19. a 20. století transformovala do formy ocelového, plnicího a kuličkové pera jako rudimentárního psacího nástroje. Vedle perokresby je možné klást kresbu štětcem, jež namísto liniového vyjádření dovoluje plošný záznam. Význam kresebných technik stoupl s vynálezem papíru, jeho importem do západního kulturního okruhu a uplatněním v knihtisku. V této souvislosti dochází v 15. století k prosazení kresby jako autonomní techniky, která umožňuje fantazijní projev, subjektivní rukopis a nezávislost na dobovém uměleckém slohu a technické tradici.$Kresebné techniky je možné klasifikovat na základě zvoleného kresebného materiálu, podložky, složení médií a způsobu jejich použití. Základní dělení kresebných technik zahrnuje suché kresebné techniky a mokré kresebné techniky. V případě suchých kresebných technik dochází k přímé aplikaci kresby na podložku. Mokré kresebné techniky spočívají na aplikaci tekutého média kresebným nástrojem, který zanechává na podložce kresebnou linii. Kresebné techniky vystupují jako autonomní umělecká technika, přípravná fáze grafického a sochařského díla nebo komplementární prostředek malířských technik. Kresebné techniky od doby svého vzniku výrazně ovlivňovaly způsob objektivace kulturních idejí. Rozhodující roli sehrály nejenom v dějinách evropské kultury, ale také v jiných kulturních oblastech a okruzích, zejména v čínském kulturním okruhu. (Barbora Půtová)