označení zejména *technologií užívaných v *paleolitu při výrobě *kamenné štípané industrie, ale i technologií, *technik a činností dalších, které mají svůj počátek v *mladém paleolitu (zejména Moravy) – broušení kamene, výroba keramiky, košíkářství, provaznictví, tkaní (viz *broušení kamene, *keramika v paleolitu, *tkaní, košíkářství, provaznictví v paleolitu).$Principem nejstarších kamenických technik je cílený úder *kamene o kámen, tak aby se od původního *jádra oddělil *úštěp s ostrými hranami a na původním jádru zůstal jeho negativ. Úder vedený lidskou rukou do jediného bodu vyvolá v kameni charakteristické fyzikální znaky (*úderová plocha, *bulbus, esovitý profil), které jej odliší od *pseudoartefaktů vzniklých přirozenými procesy. Použít lze jak úštěp, tak jádro.$Obíjením jediného výchozího kusu kamene, tedy takzvanou jádrovou technikou, vznikne nejprve prostý *sekáč – *valoun s jedinou ostrou hranou. Postupně, při oboustranném (bifaciálním) obíjení povrchu vede táž technika až k více či méně dokonalým *pěstním klínům, listovitým pěstním klínům a konečně k *listovitým hrotům. Preciznost je v tomto případě dána nejen strukturou kamene, ale i časem, který chtěl výrobce jeho obrábění věnovat, jeho praxí, zručností a estetickým citem. Jemnějšího opracování a krásných aerodynamických tvarů dosáhl tehdy, jestliže prostý úder kamenem nahradil měkčím *otloukačem ze dřeva a parohu.$Druhá technika, která se nazývá úštěpová, se naopak zaměří na úštěpy, které při obíjení valounu volně odpadávají na zem. Dalším opracováním hran (*retušemi) je lze upravovat do tvaru *nástrojů: *drasadel, *rydel, *škrabadel, *vrubů a dalších. Zhruba na rozhraní *starého paleolitu a *středního paleolitu se rozšířil objev, který umožnil předem určit tvar budoucího úštěpu. Princip spočívá v tom, že jádro je nejprve plošně obito do vhodného tvaru, podobně jako při výrobě pěstního klínu. Vlastní žádaný úštěp pak lze oddělit jediným úderem směrovaným do předem určeného bodu. Celý komplex technik založených na tomto poznatku se nazývá „techniky připraveného jádra“. Nejdokonalejší výsledky přinesla technika, nazvaná podle pařížského předměstí Levallois – *levalloiská technika.$Princip levalloiské techniky je jedním z názorných dokladů, že *archaičtí lidé středního paleolitu dokázali předvídat následné fáze pracovních postupů, a konkrétně vyjadřuje i hloubku takového plánování. Když zavedli archeologové metodu skládání úštěpů zpět do původních jader a rekonstruovali tak celé výrobní sledy (takzvané operační řetězce – *chaîne opératoire.), ukázalo se, že *variabilita při přípravě a těžbě jádra je podstatně širší, než se předpokládalo, a že bude nutno přesněji definovat i levalloiskou techniku. Tomu se v poslední době věnovalo několik sympozií. Pravá levalloiská jádra jsou totiž plochá, určená v podstatě pro jediný dokonalý úštěp, například pro typický levalloiský hrot. Teprve objemnější jádra poslouží k výrobě celých sérií úštěpů, *hrotů nebo *čepelí. Zatím vítězí takzvaná objemová koncepce, založená na počtu úštěpů, které při daném tvaru jádra můžeme vytěžit. Mikroskopický výzkum *pracovních stop na kamenných artefaktech (*trasologie), jak jej uskutečňují Patricia Anderson-Gerfaudová, John Shea a další trasologové, prokázal, že kamenné artefakty se již vsazovaly a snad i skládaly do násady ze *dřeva či z *kosti. V severoafrickém *atérienu se poprvé objevují i záměrně vyretušované *řapy na bázi *kamenných hrotů a úštěpů, přizpůsobené svým tvarem k takovému vsazení. Dietrich Mania a Volker Toepfer to potvrdili, když na středoněmecké *lokalitě Königsaue objevili i samotné upevňovací pryskyřice.$Zejména na *typologii kamenných artefaktů je již tradičně založena *identifikace paleolitických *kultur, tedy na stylistických a morfologických znacích artefaktů – o ně se opírali klasikové paleolitického výzkumu počínaje *Gabrielem de Mortilletem, *Henrim Breuilem a *Denisem Peyronym až po *Françoise Bordese a Georgese Laplace. Ale variabilita industrií může odrážet také funkční rozdíly, jak na to upozornili již *Lewis Binford a Sally Binfordová, intenzitu a stupeň využití suroviny, což zdůraznil Harold Dibble, nebo její dostupnost až hojnost na místě, jak to ukazují příklady z našich středoevropských lokalit. Lewis Binford nakonec zpochybnil použití samotného termínu „kultura“ (aspoň v našem moderním smyslu) pro archeologické projevy chování archaických populací. Rovněž Philip Chase namítá, že nikdo neprokázal, zda variabilita artefaktů ve starém a středním paleolitu je skutečně stylistické povahy. Nemluvě o jejím významu etnickém. Méně pozornosti se věnovalo technologickému vývoji industrií, protože je konvergentní a protíná kultury, které nemusí spojovat žádné genetické či etnické vztahy. Pro střední Evropu se zdá, že základní kritéria rozlišení kultur tkví v rozšíření dvou technik: techniky připraveného jádra a plošného opracování povrchu nástrojů. Některé středopaleolitické industrie na *Předním východě (Hayonim, *Tabun) i podél Středoevropské nížiny od Polska po severní Francii (Piekary, Seclin, Rocourt, Riencourt) zase obsahují vysoký podíl čepelí, nápadný v tak starých dobách.$Takové industrie dokazují, že nelze spojovat *čepelovou techniku výlučně s *mladým paleolitem či s *moderními lidmi. Velikost a tvar kamenných nástrojů však může odrážet také vztah k vnějšímu prostředí, například dostupnost dřeva a dalších organických materiálů. Například ve střední Evropě pozorujeme, že takzvané *drobnotvaré industrie (včetně *taubachienu jako nejmladšího stadia) se vždy objevují v teplých obdobích. Různí badatelé proto navrhli nejrůznější *vysvětlení, počínaje kulturně/stylistickými až po adaptační.$V technologickém pohledu se nástup mladého paleolitu tradičně spojuje se zaměřením výroby na štípání čepelí. Tento protáhlý úštěp, jehož délka má podle archeologické *konvence nejméně dvojnásobně převýšit šířku, je výhodný nejen délkou bočních ostrých hran, ale i možnostmi, které jeho tvar nabízí pro upevnění v násadě a zvláštní úpravy na konci – tedy pro další výrobu *škrabadel, rydel či *vrtáků. Čepele se ovšem vyráběly už ve středním paleolitu. Ale teprve když v mladém paleolitu čepelová technika převládla, ustálil se i optimální tvar jádra: je úzké, v bocích zploštělé a dopředu vybíhá kýlovitou hranou, připravenou k odbití první čepele i k usměrnění všech čepelí následujících. V průběhu těžby se obvykle několikrát obnovovala úderová plocha, a to z obou podstav jádra, tvar se tím zkracoval a směr těžby se měnil. Tento postup se liší od středního paleolitu, kdy se čepele štípaly z různých tvarů jader, včetně plochých levalloiských či hranolových, a je tedy přesnější hovořit o mladopaleolitické než o čepelové technice.$Mladý paleolit a jeho technologie neovládly mezi 40 000 až 12 000 lety celý tehdy osídlený svět. Typické jsou jen v pásu území severní Eurasie, a i v tomto prostoru jen pro některé kultury. Charakteristické je i to, že přechodné a první mladopaleolitické kultury Evropy sice novou techniku přijímají, současně však uchovávají řadu archaických technik štípání kamene a úpravy jeho povrchu – a právě tím si mezi sebou navzájem deklarují svůj svéráz. Metodu skládání úštěpů zpět do původního jádra, která se již osvědčila při *rekonstrukci výrobní technologie v *Boker Tachtít, aplikoval na moravský *bohunicien ze *Stránské skály Petr Škrdla. Je až překvapující, jak jsou jeho výsledky podobné závěrům z oné vzdálené a jen o několik tisíciletí starší lokality na Předním východě. Na různých místech světa, zhruba ve stejnou dobu, se tedy prosazuje zvláštní, kombinované myšlení pravěkého výrobce: nejprve připravil povrch jádra novým, mladopaleolitickým způsobem, aby se v průběhu práce vrátil k tradičním středopaleolitickým způsobům odbíjení. (Jaroslav Malina, Jiří A. Svoboda)