telefonní přístroj, který umožňuje telefonovat prostřednictvím celulární sítě (anglicky: //cellular network//). Jeho použití není limitované pokrytím pevnou telefonní sítí nebo dosahem signálu bezdrátových telefonů, ale pouze dostupností a mohutností signálu celulární sítě, která dnes obepíná téměř celou Zemi. Hovory mobilními telefony se uskutečňují pomocí přenosu radiových vln nejčastěji standardem GSM (zkratka z angličtiny: //Global System for Mobile communications//, původně z francouzštiny: //Groupe Spécial Mobile//). GSM je síť skládající se ze vzájemně propojených buněk, s jejichž pomocí se mobilní telefony připojují do celulární sítě. K připojení k celulární síti je vedle samotného přístroje nutná také *SIM karta, která identifikuje každého účastníka v síti a umožňuje samotné připojení k ní.$Za průkopníka mobilního telefonu je považován americký vynálezce Nathan B. Stubblefield (1860–1928), který sestrojil první bezdrátový telefon umožňující „bezpečnou telefonní komunikaci mezi pohybujícími se vozy a zastávkami“ (U.S. *patent č. 887357, odst. 2). Jeho vynález je chráněn americkým patentem č. 887357 uděleným Americkým patentovým *úřadem //(United States Patent and Trademark Office)// v roce 1908. Základy současných mobilních telefonních sítí vznikly na počátku 70. let 20. století, kdy ve vývojáři Motoroly sestrojili první použitelné mobilní telefony.$Základními službami mobilního telefonu jsou kromě telefonních hovorů také posílání *SMS a *MMS zpráv. Mobilní telefon našel řadu dalších možností uplatnění a získal rozličné sociokulturní dimenze. Pomocí mobilního telefonu lze například přistupovat na *internet, spravovat osobní finance, odesílat a přijímat faxy, pořizovat a sdílet fotografie, videa a zvuky (třeba *technologií *bluetooth). Vlastnictví a používání mobilního telefonu se může stát způsobem manifestace *statusu (například modelem mobilního telefonu), součástí osobní *identity, prostředkem vyjádření příslušnosti k subkultuře (například pomocí vyzváněcích tónů nebo vyměnitelných krytů), způsobem trávení volného času (například hraní mobilních her, poslouchání rádia a muziky).$Mobilní telefon a jeho sociokulturní dimenze se proto staly předmětem zájmu *kulturní antropologie. Ilustrovat to můžeme na dramatických *kulturních změnách, které antropologové studovali v souvislosti s *importem nových komunikačních technologií do Nigérie. Do roku 2001 byla v Nigérii k dispozici pouze síť pevných telefonních linek pro půl milionu uživatelů. Zanedbatelný počet Nigerijců používal mobilní telefony již od devadesátých let 20. století, ale k masovému šíření mobilních telefonů začalo docházet právě v roce 2001, kdy byla prakticky zrušena státní *kontrola telekomunikací. Mobilní telefon se postupně stával součástí každodenního života Nigerijců. Na konci roku 2004 používalo mobilní telefon již sedm milionů Nigerijců. Ne každý obyvatel Nigérie si může dovolit investovat prostředky do pořízení a provozování mobilního telefonu. I proto na mnoha místech Nigérie vznikla telefonní centra vybavená mobilními telefony. Většina *měst a i některá místa, která nemají vybudované inženýrské sítě, jsou nyní propojena prostřednictvím mobilní sítě. Rozšíření mobilních telefonů dramaticky změnilo nigerijskou společnost. Ovlivnilo nejen komunikační vzorce, ale hlavně se mobilní telefon stal statusovým symbolem, který majitele identifikuje jako příslušníka střední třídy. *Nigerijci nespojují dobitý kredit s odpovídajícím finančním obnosem, ale staví jej na úroveň potravin. Jídlo a pití v rámci rodiny sdílejí, a proto podobně přistupují ke kreditu. Netážou se majitele telefonu, zda si mohou zavolat. Zkrátka si zavolají. Telefonování, které je v Nigérií velmi drahé, jim navíc slouží jako měřítko intimity vztahu. Ochota telefonovat spolu s délkou hovoru jsou přímo úměrné intimitě vztahu. Řečeno slovy Daniela J. Smithe (2005: 246): „Všechno nasvědčuje tomu, že i když technologie mobilních telefonů způsobila nějaké změny v sociálním životě, v mnoha ohledech se také přizpůsobila dlouhodobým *zvykům a byla do nich začleněna.“$Mobilní telefony mají také své odpůrce, kteří hlavně zdůrazňují: 1) zdravotní rizika spojená s jejich používáním – podle odhadů používá mobilní telefon více než tři miliardy lidí na celém světě, a proto je výzkum zdravotních rizik namístě. Odborníci studují zejména možné ohrožení *zdraví v důsledku dlouhodobé expozice jedince elektromagnetickému záření emitovaného mobilním telefonem. Elektromagnetické záření, v závislosti na jeho výkonu, může vážně ohrozit zdraví a způsobit i smrt. Skutečné výkony antén mobilních telefonů, které jsou zdrojem neionizujícího elektromagnetického záření, jsou hluboko pod hranicí zdravotního rizika. Dosud nebyla prokázána žádná zdravotní rizika používání mobilního telefonu. 2) Negativní dopad na životní prostředí – mobilní telefony zatěžují životní prostředí, neboť obsahují těžké kovy a plasty. Současně se k jejich výrobě používá *zlato a *stříbro. Proto stále častěji přistupují výrobci, prodejci, *vlády a různé neziskové organizace k podpoře jejich recyklace. Když vezmeme v úvahu, že se v současnosti ročně prodá okolo jedné miliardy mobilních telefonů, je jejich recyklace nutností. 3) Zneužití citlivých dat uživatelů a ohrožení soukromí. Mobilní operátoři uchovávají citlivé *informace o aktivitách uživatele mobilního telefonu (uskutečněné hovory, SMS zprávy a podobně), a proto se oprávněně vedou diskuze o otázkách zneužití citlivých dat a ohrožení soukromí uživatelů. Vedle toho existují technologie a postupy, které umožňují legálně i nelegálně odposlouchávat telefonní hovory a sledovat pohyb mobilního telefonu. Ohrožena jsou také citlivá data uložená přímo v mobilním telefonu, například prostřednictvím technologie bluetooth nebo pomocí viru (tj. škodlivého programu). S nárůstem možností využití mobilních bude narůstat také riziko jejich zneužití. (Martin Soukup)