malířská *technika, která je založena na užití emulzních pojidel. Ta jsou smísena s barvivy (barevnými pigmenty). K smíšení může docházet dvěma způsoby: 1. suchá barviva lze navlhčit emulzí a následně třít ručně na kameni, popřípadě strojem, 2. suchá barviva lze nejdříve třít v čisté vodě a následně promísit s emulzí. Druhý způsob umožňuje delší přechování barviva a mísení s emulzí až před upotřebením. Jako základní emulzní pojidla sloužila vaječný žloutek, klih, *kasein, škrob nebo včelí vosk aj. Na základě užitého emulzního pojidla rozeznáváme temperu žloutkovou, klihovou, kaseinovou, škrobovou nebo voskovou aj. Vzniku krakelur (trhlin) a oddělení barev od podkladu lze v tempeře předcházet přísadou zvláčňujících látek jako glycerin nebo med.$Techniku tempery lze aplikovat prakticky na všechny podložky. Ve *starověku se k tvorbě dřevěných podložek používalo dřevo cedrové a sykomorové, v období *středověku a *renesance dřevo ořechové, topolové, kaštanové, javorové a piniové. Později sloužil za podložku *papír a *textilie. V současnosti jsou vyhledávány zejména laťové překližky, dřevotřískové a masonitové desky. Jako podkladový nátěr temperové malby bylo používáno gesso – směs sádry nebo mleté křídy a klihového roztoku, která dává vzniknout bílé, vysoce krycí a lehce savé vrstvě. V současnosti se vyrábí i gesso černé, určené pro tmavé pozadí. Leštěním gessa vzniká hladký povrch, na který je nanesena izolace z klihové vody nebo temperové emulze. Izolace zamezuje nadměrné absorbci barev do podkladu a zároveň umožňuje vázání barev k podkladu. Na tuto vrstvu je provedena kresba tuší nebo šedou barvou a vlastní podmalba, obvykle ve dvou vrstvách. Pro podmalbu je vhodný kulatý štětinový štětec, pro jemný rukopis kresebného charakteru štětec kuní a tchoří. Barva se v počátečních fázích klade v tenčích a ředěných vrstvách. S každou další vrstvou však malba tmavne a světelných gradací lze dosáhnout masivnějšími nánosy světlých barev. Závěrečná etapa malby je spojena s nanášením průsvitných barevných vrstev – lazurováním, které dovolují prosvítání spodních barevných vrstev a modifikují jejich původní barevný odstín. Temperovými barvami vytvořená díla mohou být lakována zředěnými roztoky pryskyřice v terpentýnu nebo ponechána v matném vzhledu. Ve svém díle //Naturalis historia// (Přírodopis, 37 knih, česky: //Kapitoly o přírodě//. Praha: Svoboda, 1974) z 1. století předložil popis tempery římský učenec a vysoký správní činitel *Gaius Plinius Starší (23–79). Dominantní malířskou techniku tempera představovala zejména v byzantském umění a v knižním, nástěnném a deskovém malířství evropského středověku a rané renesance. V období renesance technologii tempery popsal italský malíř a teoretik Cennino d’Andrea Cennini (kolem 1370–kolem 1440) v díle //Il libro delľarte, o Trattato della pittura //(Kniha umění aneb Pojednání o malířství), jehož vznik lze klást do roku 1437. Francouzský malíř Pierre Lebrun věnoval tempeře a temperovým emulgátorům pozornost v díle //Recueil des essaies des merveilles de la peinture// (Sbírka esejů o zázracích malířství) z roku 1635 zvaném //Bruselský rukopis//.$Tempera představovala základní malířský prostředek před nástupem *olejomalby. Její vrchol lze zaznamenat zejména v italském malířství 13. až 15. století. Vynikajících výsledků v tempeře dosáhli v námětech *sakrálních a *hagiografických florentští malíři Cimabue (kolem 1240–kolem 1302), Giotto di Bondone (1266–1337) a Taddeo Gaddi (kolem 1300–1366). V intencích sienské malířské školy temperou tvořili Duccio di Buoninsegna (1255–1319), Simone Martini (kolem 1284–1344) a Ambrogio Lorenzetti (kolem 1290–1348). Malba temperou se prosadila také v rámci mezinárodního *gotického slohu, který v italském prostředí rozvíjeli Lorenzo Monaco (kolem 1370–1422/1425), Gentile da Fabriano (kolem 1370–1427) a Giovanni di Paolo di Grazia (kolem 1400–1482). V období renesance touto technikou biblickou tematiku zobrazovali italští malíři Fra Angelico (1387–1455) a Fra Filippo Lippi (kolem 1406–1469). Svou ranou uměleckou tvorbu výhradně v tempeře realizoval také italský renesanční malíř Giovanni Bellini (1431/1432–1516). Vrcholná renesanční díla vytvořil v tempeře italský malíř *Sandro Botticelli (1445–1510), který ve svých obrazech ztvárnil ideál krásy ženského těla. V českém prostředí vynikli jako přední tvůrci temperové malby *Mistr vyšebrodského oltáře (činný 1340–1360) a *Mistr třeboňského oltáře (činný kolem 1380–1390). K vrcholům středověké malby temperou patří unikátní kolekce deskových obrazů v kapli svatého Kříže na Karlštejně, která je dílem *Mistra Theodorika (činný před 1359–1368) a jeho dílny. Synkreze ikonografických prvků české a francouzské provenience je patrná v cestovním oltáři Wiltonský diptych, který temperou zhotovil anonymní mistr pravděpodobně francouzského původu v letech 1395–1399. Tempera představovala *primární techniku iluminovaných rukopisů vrcholného a pozdního středověku. Vysokou uměleckou formu dokládají //Très Riches Heures// (Přebohaté hodinky vévody z Berry), vytvořené ve Francii, které jsou dílem bratří z Limburka (Herman, Paul a Jean [činní mezi lety 1385–1416]). *Iluminace zachycují architektonické objekty, krajinné scenerie a žánrové výjevy lidských činností v jednotlivých měsících v roce. Ve Francii v období renesance maloval temperou miniatury a deskové obrazy *Jean Fouquet (kolem 1420–kolem 1478–1481). Jeho mistrné dílo //Hodinky Étienna Chevaliera// (1452–1460), zhotovené temperou na pergamen, vypovídá prostřednictvím iluminací o pestré paletě možností této techniky. Na území Ruska byla tempera užívaná v ikonomalbě, jíž dovedl k dokonalosti ruský malíř *Andrej Rubljov (kolem 1360 až 1370–1430). Temperu užíval jako umělecký prostředek vlámský malíř Dirck Bouts (kolem 1415–1475). Na území Německa patřil k vrcholným tvůrcům temperové portrétní malby Hans Holbein mladší (1497–1543). S nástupem olejomalby v 15. a 16. století dochází k poklesu obliby techniky tempery. Ovšem tempera byla často užívána jako součást jiných malířských technik v nástěnné a závěsné malbě. Obvykle byla kombinována s olejomalbou. Takto se olejomalby zmocnil italský malíř Piero della Francesca (1416–1492) a v moderním umění německý malíř Otto Dix (1891–1967). Vlastní náboženské a mystické vize vyjádřil temperou anglický malíř a básník William Blake (1757–1827).$Jako autonomní malířská technika se tempera opět prosazuje v rámci *moderních a *postmoderních uměleckých směrů. Techniku tempery originálním způsobem využil při tvorbě divadelních a interiérových dekorací francouzský malíř Édouard Vuillard (1868–1940). V rámci *futurismu tuto techniku rozvíjel italský malíř Giacomo Balla (1871–1958). Ve Velké Británii proslavila temperová malba mořského pobřeží a přístavů anglického malíře Edwarda Wadswortha (1889–1949). Temperou malovali američtí představitelé *abstraktního expresionismu Mark Tobey (1890–1976), *regionalismu Thomas Hart Benton (1889–1975) a sociálního *realismu Reginald Marsh (1898–1954).$Z antropologické perspektivy je významná tvorba afro-amerického malíře Jacoba Lawrence (1917–2000), který ve svých temperou malovaných obrazech zobrazil multikulturální dimenzi americké společnosti. Transkulturní rozměr v sobě mají také temperové malby, které vytvořil ve stylu „surrealistického naturalismu“ ruský malíř Grégoire Michonze (1902–1982) a orientálně stylizované temperové ženské portréty bangladéšského malíře Lalua Prasada Shawa (narozen 1937). Velice sugestivní jsou temperové obrazy představitele amerického magického realismu George Claira Tookera mladšího (narozen 1920), jenž ve svých obrazech zobrazil fenomén sociální izolace. V moderní portrétní tvorbě techniku tempery proslavil americký malíř Andrew Newell Wyeth (narozen 1917). Klasickou čínskou malířskou disciplínu krajinomalby ve své tvorbě prostřednictvím tempery rozvíjí čínský malíř Feng Mengbo (narozen 1966). Velkých úspěchů dosahuje aplikací tempery v současné figurální malbě italský malíř Sandro Chia (narozen 1946) a ve své umělecké tvorbě ji výlučně užívá americký malíř Robert Vickrey (narozen 1926).$V průběhu své existence prokázala tempera svoji životaschopnost do té míry, že i v současném výtvarném umění funguje jako unikátní nástroj lidské tvořivosti a reflexe přírodní i sociokulturní reality. (Barbora Půtová)