mrtvý *jazyk, kterým se hovořilo v severní *Sýrii v pozdní *době bronzové v *městském státu *Ugarit a jeho přilehlém okolí. Díky výhodné poloze mezi *Egyptem na jihu, *Malou Asií na severu, *Asýrií na východě a díky *přístavu, který umožňoval přímý kontakt s egejským světem, se hlavně v 2. polovině 2. tisíciletí př. n. l. z Ugaritu stalo kosmopolitní obchodní středisko *Předního východu a východního Středomoří. Tento internacionální charakter *města pak s sebou nesl to, že v ugaritské říši se užívalo několika různých jazyků. Nejdůležitějším z nich byla přirozeně rodná řeč místního obyvatelstva ugaritština, *akkadština zde plnila funkci jazyka diplomatického a obchodního, chetitsky (*chetitština) a churritsky (*churritština) pak hovořila určitá část populace nesemitského původu. (Kromě zmíněných jazyků máme z Ugaritu doloženy i texty egyptské [*egyptština], sumerské [*sumerština] a kypromínójské.) Vícejazyčnost tohoto městského státu se odrazila i na vývoji ugaritštiny, protože v té příležitostně docházelo k výpůjčkám jednotlivých slov a ojediněle i gramatických forem z cizích jazyků. Nápisy psané ugaritsky máme doloženy především pro oblasti uvnitř hranic vlastní ugaritské říše: kromě nálezů v Rás Šamra, tj. Ugaritu jako takovém, lze jmenovat například objevy v *lokalitách Mínet el-Bejda, Rás Ibn Haní či Tell Súkás. Ovšem množství epigrafického materiálu ve stejném jazyce pochází i z oblastí, které pod ugaritské panství nikdy nespadaly: například z Kamid el-Lóz a Sarepty v dnešním Libanonu, respektive z Tell Taanaku, Bét-šemeše či hory Tábor v *Palestině a dokonce i z Hala Sultan Tekke na jihu *Kypru, kam se texty v tomto jazyce dostaly prostřednictvím ugaritských obchodníků. O dešifrování ugaritštiny se roce 1930 zasloužili Hans Bauer, Charles Virolleaud a Paul (později Édouard) Dhorme. Ti rozpoznali, že tato řeč patří do severozápadní větve *semitských jazyků. O tom svědčí celá řada lexikálních i gramatických shod s pozdější biblickou *hebrejštinou, *foiničtinou, moábštinou či *aramejštinou. A určitou kontinuitu vykazuje tato řeč i s historicky starší amorejštinou (známou pouze díky vlastním jménům) a jazykem, jímž hovořila eblajská *civilizace (*eblajština). Naše vědomosti o ugaritštině čerpáme z písemných pramenů literární i neliterární povahy. Ty se dochovaly jak v podobě archivních textů, tak ve formě krátkých nápisů na památkách nejrůznějšího typu. Pro pozdější badatele pak významnou pomoc představovaly nálezy několika čtyřjazyčných „slovníků“, či přesněji lexikálních výčtů, které u ugaritských výra­zů uváděly jejich akkadské, sumerské a churritské ekvivalenty. Texty zaznamenávali ugaritští *písaři pomocí zvláštního typu *klínového písma, které vzniklo patrně během 15. století př. n. l. To představovalo veliké zjednodušení oproti mezopotamskému klínopisnému systému, neboť jeho jednotlivé znaky již neměly fonetickou hodnotu slabik nýbrž pouhých souhlásek. Proto ugaritsky souhláskový – či méně přesně „alfabetický“ – klínopis (*písmo, klínové) vystačil se sadou pouhých 30 znaků (oproti původním tisícům a pozdějším stovkám sylabogramů a logogramů klínopisu mezopotamského). Až na několik málo výjimek – viz nálezy ze Sarepty nebo z Tell Taanaku – jsou ugaritské texty psány zprava doleva.$Ugaritská abeceda obsahuje 28 fonémů, tedy o něco více nežli biblická hebrejština či foiničtina. Tím, že se v ní setkáváme s odlišnými znaky například pro //-h-// (dyšné) a //–ch-//, respektive pro //-c-// a //-gh-//, je evidentní, že ugaritské hláskosloví má blíž spíše k fonologii arabské než hebrejské. Samohlásky nebyly v ugaritském písemnictví zaznamenávány pomocí nějakých zvláštních znaků. Jedinou výjimku představují tři různé znaky pro hrdelnici -’-, které signalizovaly, jaký vokál glotálnímu rázu následuje: zda //(’)a, (’)i// či //(’)u// (zde tedy vzniká numerický rozdíl mezi počtem 30 grafémů a 28 fonémů). Proto je ugaritské hláskosloví a tvarosloví modernímu bádání známé jen zčásti. Největší pomoc při jejich *rekonstrukci odborníkům poskytuje asi 300 ugaritských výrazů zachycených především v lexikálních seznamech sylabickým písmem (tj. včetně samohlásek), kterého se normálně v Ugaritu užívalo k záznamu textů v akkadštině, respektive sumerštině. Další vodítko pro filology potom při takovéto rekonstrukci představuje srovnávání s fonologií a morfologií dalších semitských jazyků, především eblajštiny, akkadštiny a arabštiny, mnohem méně vhodná pak bývá komparace s hebrejštinou. V nevokalizované podobě má ovšem transliterace ugaritských textů naopak velice blízko k transkripci nevokalizované biblické hebrejštiny bez záznamu tzv. //matrum lectionis//. Přesto i v gramatice existují mezi hebrejštinou a ugaritštinou podstatné rozdíly. V ugaritštině máme doloženo například skloňování ohebných slov, které bylo tvořeno připojováním příslušných morfémů. Takže pro podstatná jména v jednotném čísle máme stejně jako v akkadštině a klasické arabštině doloženy tři pády (nominativ //ks’u//, genitiv //ks’i//, akuzativ //ks’a// = „trůn“); v množném a dvojném čísle se pak u podstatných jmen setkáváme s pády dvěma. Duál má přitom v ugaritštině plnohodnotnou funkci a užívá se ho pro označení jakéhokoli páru předmětů či osob. Další očividnou zvláštností je i nepřítomnost určitého členu. Slovesné „časy“ (je-li možné u semitských jazyků obecně užívat tohoto termínu) v ugaritštině zastupuje perfektum (3. osoba jednotného čísla //mlk = //„kralovat“) a imperfektum (3. osoba jednotného čísla //jmlk//). Jejich užívání však bylo složitější než v hebrejštině. Především v poetických textech mohlo imperfektum sloužit i k vyjádření minulého děje, a to hlavně v popisných pasážích, v nichž se vyskytovalo více sloves v těsné blízkosti. Pokud jde o lexikografii, tak většinu slov ugaritština sdílí s ostatními jazyky severozápadních *Semitů. K celé řadě ugaritských výrazů však nacházíme obdoby naopak ve východosemitské akkadštině. Některé z takovýchto *analogií lze vysvětlovat jako slovní výpůjčky, jiné pak jako pozůstatky společného protosemitského jazykového substrátu. Stylistické prostředky, s nimiž se setkáváme v literárních textech, pak ugaritština sdílela s ostatním semitským písemnictvím starověkého Předního východu. Podobně jako v biblické hebrejštině i v ugaritštině představovala ústrojné prvky veškeré *poezie tzv. //bikóla// a //trikóla//, tj. dvoustopé //a //třístopé rytmické jednotky, které pracovaly s různými typy tzv. //paralelismu membrorum//. (Dalibor Antalík)