Uhel představuje měkký a křehký kresebný materiál, který nabývá tvaru přírodní („zuhelnatěné proutky“) a lisované tyčinky (zpravidla hranol nebo válec). Uhel lze také zaklížit v tužce a patentní dřevěné nebo mosazné násadce. Uhel lze označit za rychlý, přímočarý a citlivý kreslicí prostředek, který dokáže vytvořit výrazné a zároveň měkké linie. Uhel patří k nejstarším z kresebných technik. Za předchůdce uhlu jsou považována ohořelá dřívka a uhlíky, jimiž vytvořili mladopaleolitičtí lovci parietální umění ve frankokantaberské oblasti.$Přírodní uhel se vyrábí pálením vrbových, révových, lípových, břízových nebo jiných proutků při vysoké teplotě a bez přístupu vzduchu. Dřevo v tomto procesu zuhelnatí, ale jednotlivé větvičky zůstanou celé a po vypálení lze jimi ihned kreslit. Umělý uhel se vyrábí z černého pigmentu smíšeného s pojidly a sazemi. V porovnání s přírodním uhlem je temnější a sytější a vytváří sametové odstíny černé. Mastné uhly (nesprávně mastná křída) lze vyrobit individuálně jejich napuštěním v rostlinném oleji.$Popis výroby uhlu předložil italský malíř a teoretik Cennino d’Andrea Cennini (kolem 1370–kolem 1440) v díle //Il libro delľarte, o Trattato della pittura// (Kniha umění aneb Pojednání o malířství, 1437). Italský malíř Giovanni Battista Armenini (kolem 1530–1609) uvedl kresbu uhlem v díle //De' veri precetti della pittura// (Skutečné zásady malby, 1586). Výrobní postupy uhlu jsou zaznamenány také v dalších spisech, jako například v díle //Vocabolario toscano dell'arte del disegno// (Toskánský slovník umění kresby, 1681) jehož autorem je italský teoretik umění Filippo Baldinucci (1624–1697).$Za podložku v kresbě uhlem slouží papír, karton, lepenka, balicí papír nebo strukturovaný papír. V průběhu kresby je uhel držen mezi palcem a ukazováčkem tak, že jeho hrot přečnívá přes bříško ukazováku. Nehtem ukazováčku se klouže při kreslení po papíru a jeho natáčením je ovlivňován přítlak uhlu na papír. Charakter a účinek uhlové čáry je určován stupněm vypálení a způsobem vedení uhlu. Pokud je uhel veden po papíře směrem dolů, vzniká plynulá a kontrolovaná čára. Pokud je uhel veden směrem vzhůru, vytváří se hlubší a intenzivnější čáry. Uhlem lze vytvářet jemné a propracované tónové efekty různými způsoby. V průběhu běžného tónování využívá uhel zrn papíru. Na základě snadné roztíratelnosti tohoto materiálu je možné dosahovat plynulých tónových gradací a modulovaných ploch, které v průběhu kreslení uhlem docílíme vymazáváním prsty nebo papírovou těrkou. Tenkými kousky přírodního uhlu lze vytvořit výrazné linie podobné stopě tužky nebo naopak velkými kousky uhlu položenými na boční stranu sytě stínované plochy. Odlesků je možné dosáhnout plastickou gumou nebo malou kuličkou uhnětenou z měkké střídy bílého chleba. K ostření uhlu slouží smirkový papír nebo holicí čepel. Kresba uhlem na podkladu velmi málo ulpívá a snadno podléhá mechanickému poškození. Jejímu následnému rozmazání zabrání fixace roztokem šelaku nebo jiné přírodní pryskyřice (například damara, mastix nebo sandarak) v etanolu (lihu) nebo roztok želatiny v etanolu. Dále se užívá také roztok umělé pryskyřice polyvinylbutyralu (PVB) v etanolu. Fixativ lze nanášet fixírkou, sprejem nebo stříkací pistolí. Levný substitut fixativu představuje lak na vlasy. Následné nalepení kresby uhlem na karton škrobovým lepidlem zamezuje její potenciální destrukci.$Jednoduchost, s níž je možné uhel z papíru vymazat, dala vzniknout technice kresby gumou. Jedná se o kresbu uhlem, při níž se nejdříve vytvoří intenzivní tmavé plochy pokreslením papíru. Poté, co je plocha setřena kouskem bavlněné látky nebo vaty, zůstane plocha papíru středně šedá. Na tento odstín se kreslí uhlem lineárně a následně se kresba upravuje plastickou gumou. Syté plochy vzniknou používáním bočních stran gumy, jemnější detaily používáním hran gumy. Nejsvětlejší tóny vystoupí na místech odstraňovaných gumou. Nejtmavší tóny lze v případě nutnosti prohloubit dalším vrstvením uhlu. Technika kresby gumou umožňuje vytvořit kontrastní kresbu a malířské účinky, neboť gumou vybraná místa se podobají tahům štětce.$Uhel slouží zejména k podkreslení, náčrtům studií, pauzování skic a zároveň vystupuje jako samostatné umělecké dílo. Jako autonomní výtvarný projev ji užíval a v kulturním okruhu severní Evropy rozšířil německý malíř a grafik Albrecht Dürer (1471–1528). Studijní uhlové kresby vytvořili italští renesanční malíři Tizian (kolem 1485–1576), Jacopo Bassano (1515–1592) a Tintoretto (1518–1594) zvaný Jacopo Robusti. Francouzský malíř a rytec Jean-Baptiste Camille Corot (1796–1875) užíval uhel k zachycení krajiny v plenéru. Francouzský malíř a grafik Odilon Redon (1840–1916) vytvářel introspektivní uhlové kresby vlastních snů a vizí. Figurální portréty významných osobností barcelonského kulturního života zachytil v této technice katalánský malíř Ramon Casas i Carbó (1866–1932).$Studijní uhlové kresby stojících ženských aktů provedl španělský malíř Pablo Picasso (1881–1973) v roce 1910 v intencích analytického kubismu. Čeští umělci Jan Preisler (1872–1918) a František Bílek (1872–1941) realizovali své studijní kresby uhlovou technikou. Český malíř, grafik a ilustrátor Jan Zrzavý (1890–1977) se v uhlové kresbě podobizen, které jsou ponořené do šerosvitu, zaměřil na jemné přechody světla a stínu. Uhlové studijní kresby vytvářeli německý sochař Ernst Barlach (1870–1938) a německý malíř a grafik Ernst Ludwig Kirchner (1880–1938). Uhlovou techniku uplatnila k figurální kresbě německá malířka a grafička Käthe Kollwitz (1867–1945). Český malíř a ilustrátor Alén Diviš (1900–1956) ztvárnil uhlové kresby Starého zákona, v nichž akcentoval témata smrti, utrpení a vykoupení. České malířky a výtvarnice Jitka (1922–2011) a Květa (1922–1998) Válovy vytvářely figurální a intuitivní uhlové kresby, jejichž základní esenci tvoří archaické figurální znaky. Český malíř a grafik Jiří Kornatovský (narozen 1952) realizuje uhlové kresby působivé hypertrofovanou plasticitou a motivem prostorově formovaných ovoidních organických forem, které vystupují z temného nebo naopak světlého pozadí. (Barbora Půtová)