pojem *ukijo světa literatury našel svůj protějšek i ve *výtvarném umění, kde vznikaly //ukijoe//, odrážející i zde posun z *buddhistického významu „slzavé údolí“ k *profánnímu „světu slastí“. Tento výtvarný proud se paradoxně vytvořil za systému policejního režimu při udržování hlubokého míru a totální izolace Japonska v době *vlády *šógunů rodu *Tokugawa, který nebývalý rozkvět světského měšťanského umění umožnil. Během dvou set padesáti let období Edo (neboli Tokugawa, 1604–1867) se v Japonsku vytvořil světově unikátní fenomén, kdy se výkvět *kultury – literatura, divadlo, malířství, grafika i užité umění – soustředil na postavu kurtizány, nádherné prostitutky, jež se pro mnohé stala smyslem existence a symbolem prosperity své doby. Technická dokonalost a náročnost výtvarných či literárních prostředků, jež byly na zachycení modly zvané kurtizána vynaloženy, nemá v jiných kulturách ve světě obdoby. Tento fenomén vznikl patrně díky tomu, že celá *společnost žila pod přísným policejním režimem vystavěným na konfuciánské etice a díky okolnosti, že *mír byl narušován častými ničivými zemětřeseními, záplavami, tajfuny a požáry, které *Japoncům neustále připomínaly marnost a pomíjivost lidské existence a nutily je vrhnout všechny síly a prostředky právě do pomíjivých slastí přítomné chvíle. Nahromaděné bohatství často sebrala do základů voda či *oheň, takže se *měšťané z Eda naučili žít *hédonisticky a investovat do krásy jedné noci. Povšimněme si blíže výtvarných projevů, které s kultem *prostituce v době Edo souvisejí.$Pojmem //ukijoe //se označuje specificky japonský výtvarný styl, který se uplatnil jak na figurální malbě krásných žen a „výjevů z prchavého světa“ na závěsných *svitcích //kakemono//, tak v ilustracích knih, alb a na volných grafických listech tištěných *technikou dřevořezu. Technika malby barvami na *hedvábí či *papír se nazývá „obrazy syrovým štětcem“ //(nikuhicuga)//, kdežto technika černobílého nebo barevného dřevořezu tištěného na papír se označuje moderním termínem „obrazy tištěné ze dřeva“ //(mokuhanga)//. Některé školy //ukijoe //se specializovaly pouze na malbu štětcem. V Japonsku //ukijoe //prodělalo dlouhý vývoj, nesený řadou velkých jmen, od primitivních tisků ze 17. století přes „zlatý věk“ vyznačující se dokonalým soutiskem brokátově zbarvených dřevěných *štočků //(nišikie)// na konci 18. století, až po „manýristické“ období poloviny 19. století s motivicky i kompozičně příliš přebujelým a barvami hýřícím dřevořezem. Do Evropy dorazily po otevření hranic Japonska v roce 1868 jako první právě levné barevné dřevořezy //ukijoe//. Okamžitě okouzlily evropské výtvarníky svou exotičností a technickou dokonalostí a staly se rozšířeným sběratelským artiklem, jehož vliv na vývoj evropského malířství konce 19. století byl nejen inspirativní, ale dokonce stylotvorný – například v případě secesní lineárnosti, tvarosloví, kompozice a barevné škály. *Barevný dřevořez jako technika (chromoxylografie) dosáhl v Japonsku kvality nikde ve světě nepřekonané a zřejmě i nepřekonatelné.$„Obrazy prchavého světa“, dřevořezy a malby tematicky spojené s atmosférou japonského //demi-monde//: divadel //kabuki//, čajoven a nevěstinců, se šířily především v prostředí Eda (původní název dnešního Tokia), Kjóta, Ósaky, Nagoji, Nagasaki i dalších větších *měst. Byly to obrazy vyráběné *řemeslníky pro řemeslníky. Produkce //ukijoe //byla podřízena stejným principům cechovní výroby (*cech) jako jiná řemesla. Malíři se sdružovali do škol vedených mistrem, který svým žákům spolu s pseudonymy odvozenými ze svého jména uděloval i absolutorium. Malíři byli neobyčejně produktivní a po mnohých se zachovaly tisíce listů s jejich signaturou. To proto, že štětcem a tuší malovali rutinní kresby dřevořezů, jejichž kompozice i figurální motivy se často opakovaly a na nichž pracovali také dílenští žáci. Pokud se mistři nevěnovali pracné malbě barvami na hedvábí, jež byla vždycky drahá a autorská, odevzdávali pouze na průhledném papíře lineárně zpracované návrhy na grafický list či ilustraci. Obraz podle černobílého návrhu pak dále vyryli (negativně a ve stranovém obrácení) do dřevěných desek z kmenů sakur rytci – //horiši //(správněji řezbáři, protože na štočku řezaném po létech se dláty vyřezávalo všechno dřevo kromě linií a ploch a tisklo se z výšky; nejde tedy o dřevoryt, který se ryje do štočků řezaných napříč dřevem a tiskne z hloubky). Řezbáři poté poslali obtah základního štočku malíři k barevné specifikaci a pro každou barvu vyřezali zvláštní dřevěný blok. Řezbáři pracovali na stejném cechovním principu: od mistra specializovaného na tváře a vlasy //(kaširabori) //až po elévy, jimž se svěřovaly pracné, miniaturně prokreslené detaily – dezény *oděvů, struktury textilií tištěných *slepotiskem či jemné síťoví moskytiér apod. Soutisk všech barev zpracovávali cechovně řízení tiskaři //(suriši)//. Souhru tohoto tria řemesel (návrhář – rytec – tiskař) obstarával vydavatel //(hanmoto)//, jenž často vlastnil i obchod či alespoň podomní prodavače a jehož jméno nebo značka jsou na dřevořezu uvedeny vedle jména malíře. Kromě signatury malíře a značky vydavatele často nalézáme na tisku i cenzorská razítka, protože vydavatelské aktivity plebejců byly ostře sledovány šógunskými *úředníky, „dohlížiteli“ //(mecuke)//, aby se na nich neobjevily politické narážky či aktuální tematika, jež byla přísně zakázána.$//Ukijoe //se tedy ani nemohlo věnovat jiné než umělé, umělecké realitě. Reflexe soudobého života byla politicky *suspektní. Z téhož důvodu převládá erotická a divadelní tematika nad žánrovými výjevy. Reklama na divadla, nevěstince a produkty nejrůznějších řemeslníků ovšem dovoleny byly. Mnohé //ukijoe// vznikaly jako plakáty, upoutávky na divadelní představení, reklama na módní textilie, předváděné na modelech prvotřídních kurtizán, propagace krémů, pudrů, elixírů, spon, hřebenů či jiných řemeslných výrobků. Grafické listy //ukijoe// s náměty krasavic se nazývaly //bidžinga //a převažovaly nad „obrazy krasavců“ //(binanga)//. Představu o ideálu sličného jinocha si můžeme udělat podle obrazů spanilých mladých milovníků divadla //kabuki//, které bylo od 17. století provozováno v čistě mužských divadelních společnostech, kde muži hráli i ženské role //(onnagata)//. Co do počtu vyprodaných kusů mohly s //bidžinga (//či //bidžine)// soutěžit jen výjevy z divadla kabuki //(šibaie) //a herecké listy //(jakušae)//. Teprve ke konci dvousetletého vývoje //ukijoe //se repertoár rozšířil a kromě herců a kurtizán se v populárním dřevořezu uplatnili také válečníci a hrdinové //(mušae)//, krajiny //(meišoe)// a motivy přírodních zátiší zvané „obrazy květin a ptáků“ //(kačóga)//.$Erotická malba byla soustředěna na „obrazy krasavic“//(bidžinga) //a na takzvané „jarní obrazy“ //(šunga)//, jak se nazývaly ilustrace sexuálního styku vytvářené jako reklama pro nevěstince a příručky pro jejich návštěvníky, které měly instruktážní charakter. Proto se na nich údajně zveličovaly kopulační orgány do obřích rozměrů. Tam, kde nejsou orgány zobrazeny, mluvíme jen o mírně lechtivých „nebezpečných obrázcích“ //(abunae)//. Jejich původ je třeba hledat ve starších instruktážních příručkách pro nezkušené, zvaných „polštářové svitky“ //(makura sóši)//, které se malovaly už od doby *Kamakura. Byly to kratší příruční svitky malované tuší a barvami ve stylu //jamatoe//, na nichž bylo zobrazeno většinou dvanáct základních poloh páru při milování a které patřily do výbavy každé vznešenější nevěsty. Jméno je odvozeno ze *zvyku ukládat tyto intimní manuály do zásuvky v dřevěném podhlavníku, na kterém při spánku spočívala hlava tak, aby se neporušil bohatý účes dam a ztužený ohon pánů, ohnutý ze zátylku přes vyholené čelo. Tento typ dílensky vyráběných, nesignovaných erotických ilustrací, zvaných také „obrázky pod podušku“ //(makurae)//, se v Japonsku dlouho tradoval, sexuální polohy zůstávaly, měnila se jen dobová móda účesů a textilních dekorů u oblečených postav. Kromě těchto příruček průběžně vznikala i tištěná erotická literatura, mnohdy s ilustracemi slavných malířů.$Tvorba tohoto typu se zhruba ve stejném časovém horizontu rozkvětu městské kultury objevila také v dalších *civilizacích *Dálného východu: v Koreji ojediněle, v Číně masově. Zatímco v Číně v tomto oboru převládala rutinní schematická kresba bez individuálního stylu, představující až na výjimky (například malíři Tchang Jin, 1470–1523 a Čchiou Jing, činný kolem roku 1550) pouhé řemeslo, v Japonsku se mu se zaujetím věnovali vynikající malíři a grafici, jejichž dílo později přesáhlo hranice Japonska a ovlivnilo například i evropské umění. Mezi náměty holandských žánrových obrázků tohoto druhu a náměty, jakých ve svých erotických a poloerotických tiscích používali japonští mistři školy //ukijoe//, existuje úžasná podobnost. Není to náhoda, protože holandští žánroví malíři a japonští grafici tvořili svá díla pro podobné publikum: nové buržoazní zbohatlíky s jejich neukojitelnou žádostivou touhou po radostech a neobvyklostech „skutečného života“. Na první pohled se může zdát, že Japonci byli mnohem ochotnější překračovat hranice, jež si vytyčili holandští mistři. Zdá se, že *Utamarovy půvabně nestydaté výtvory odrážejí *mravy společnosti, která byla mnohem méně prosycena puritánskou etikou než holandská společnost o sto let dříve. Přesto bychom si neměli myslet, že u nevázaných *Holanďanů té doby tak snadno *puritánství zvítězilo.$Už od 17. století, kdy se v Japonsku objevila knižní vazba a černobílá dřevořezová produkce oblíbených obrazových i literárních témat v levných knihách pro masovou potřebu plebejských tříd měšťanů (řemeslníků a obchodníků), byla erotika anonymně reprodukována formou *kalendářů, volných listů i šitých knih a od roku 1765, kdy se začala rozvíjet technika mnohobarevného *dřevořezu zvaná „brokátové obrázky“ //(nišikie)//, došlo k nebývalému rozkvětu erotické literatury, jejíž obliba kulminovala v první polovině 19. století. Typ i obsah erotických knížek se soustředil do dvou žánrů: na začátku 19. století se psaly vtipné konverzační příručky pro návštěvníky Jošiwary – „světácké knihy“ //(šarebon) //– a v letech úpadku *šógunátu se psaly //enpon //– „erotické knihy“, které sloužily jako pornografické průvodce. Obojí typ zmizel v reformách //Kansei //a //Tenpó //(1792, 1842).$Na začátku 18. století pracovaly i malířské školy, které se nevěnovaly dřevořezu a malovaly výhradně barvami na hedvábí, jako byly škola Kaigecudó či škola Mijagawa. Zejména Kaigecudó Andó maloval děvky v ikonickém pohledu zespodu, tyčící se jako nádherné bohyně s ladnými gesty, mírnými výrazy tváře a úžasným vlnobitím linií dlouhých rouch.$Je patrné, že produkce erotických obrazů byla pro japonské umělce víceméně běžným předmětem tvorby a představovala přirozenou součást práce i tak proslulých umělců, jako byli Hišikawa Moronobu, Nišikawa Sukenobu, Torii Kijonobu, Suzuki Harunobu, Kacukawa Šunšó, Torii Kijonaga, Kitagawa Utamaro, Čóbunsai Eiši, Kacušika Hokusai a mnozí další. Pro japonské mistry obrazů prchavého světa //ukijoe //nebyla lidská *sexualita degradující, byla součástí přírodního dění, a tak ji líčili stejně precizně jako jiné rysy světa *přírody, i když s využitím specifických uměleckých prostředků a symbolů. Na japonských erotických obrazech jsou například jen výjimečně vidět docela nahá těla. Těla milenců se naopak ztrácejí spletena ve víru látek. Kimona, jejich barva, vzorek nebo jejich rozložení skrývají široké spektrum výrazových možností. Vlnité záhyby látek, několik vrstev kimona, hluboký výstřih na ženské šíji, barevná souhra dezénů, *symbolika květinových vzorů – to vše může přispět k dramatizaci výjevu. Erotika často sloužila i jako kalendáře – čísla takzvaných dlouhých měsíců bývala nenápadně skryta v obrazovém motivu. V obrazech jsou často zašifrovaná různá neprvoplánová poselství. Tvorba erotik se neobešla bez vládní *kontroly. Novokonfuciánská vládní etika pochopitelně sexuální nevázanost nepřipouštěla (i proto se prostituce vydělovala do vyhrazených čtvrtí) a periodicky probíhaly reformy veřejné správy, jež přinášely zákazy a *cenzuru. První reforma za éry Kansei z roku 1793 načas omezila přílišný přepych v odívání městských zbohatlíků, herců a kurtizán a znamenala například zákaz užívání drahých zlatých a stříbrných posypů na dřevořezu, což předznamenalo konec klasické zlaté doby //ukijoe//. Slavný nakladatel Cutaja Džúzaburó zbankrotoval. Spisovatel sentimentálních romancí s erotickým podtextem //(kibjóši)//, Santó Kjóden, byl sankcionován a musel začít psát mravně nezávadné konfuciánsky laděné //jomihon//.$Zábrany ze strany konfuciánské *morálky způsobily, že erotika zůstala tvorbou nepřiznanou. Autoři své listy nesignovali a teprve po pečlivém hledání ve výjevech a ilustracích nacházíme jejich skrytá kryptonyma nebo žertovné pseudonymy. Nejproduktivnější mistr pozdního //ukijoe //Utagawa Kunisada (1786–1864), který navrhl více než dvacet tisíc dřevořezů, tak například užíval na erotických listech pseudonym Fukijó Matabei, psaný znaky ve významu „Ženy radostně užívající buran“, v narážce na naivistického anonymního mistra raných prchavých obrázků Ukijo Matabeie.$Další vlna rozkvětu kultury //ukijoe //v první polovině 19. století byla utnuta roku 1842 po sedmi letech *hladomoru reformami Tenpó. Šógunát, který byl v té době ohrožen ze všech stran – totálně prorostlý intrikami, zkorumpovaný a politicky nejistý –, zakázal zobrazovat existence tak pochybné morální pověsti, jako byli herci a nevěstky, a nakonec i ženy vůbec, takže došlo k nucenému obratu k přírodním, historickým a alegorickým námětům. Dřevořezové listy z následujících patnácti let nesou jedno až dvě cenzorská razítka, neboť veškerá grafická produkce podléhala přísné cenzuře a poklesy proti morálce v malbě i literatuře byly postihovány přísnými tresty ve vězení. Slavný herec //kabuki //té doby, Ičikawa Dandžúró VII., byl poslán na osm let do *exilu v Ósace a jeho syn, krasavec Dandžúró VIII., spáchal v roce 1854 *sebevraždu. Do Japonska se začaly od roku 1854 tlačit cizí mocnosti. K renesanci vznešené formy jošiwarské prostituce už po reformách *Meidži nedošlo, neboť otevření japonských ostrovů světu znamenalo jejich překotnou modernizaci pod vlivem Západu. Licencovaná prostituce byla roku 1872 zrušena. //Ukijoe//, stejně jako erotická literatura a tisky, pozvolna zaniklo.$Ve 20. století měla na kulturní vývoj v Japonsku největší vliv Amerika, známá svým příslovečným sexuálním puritánstvím, takže veškerá erotická literatura a *pornografie „odešla“ do podzemí. *Sex oficiálně neexistuje, pornografie je předmětem mravnostní cenzury a to do té míry, že v pruderním Japonsku jsou reprodukce klasických „jarních obrázků“ //šunga //dodnes na choulostivých místech zakryty bílými přelepkami. V Japonsku všechny erotogenní lidské orgány jsou na fotografiích pečlivě vyběleny. Prostituce sice v polosvětě kvete dál, ale ve výtvarném umění už nedává podněty k žádnému svébytně japonskému uměleckému ztvárnění obdobnému //ukijoe//.$K nejvýznamnějším tvůrcům ukijoe patřili malíři Hosoda *Eiši (1756–1829), Čókósai *Eišó (činný 1780–1800), Suzuki *Harunobu (1725–1770), Kacušika *Hokusai (1760–1849), Torii *Kijonaga (1752–1815), Torii *Kijonobu (1664–1729), Isoda *Korjúsai (činný 1764–1788), Utagawa *Kunijoši (1798–1861), Okumura *Masanobu (1686–1764), Hišikawa *Moronobu (1618–1694), Nišikawa *Sukenobu (1671–1751), Kacukawa *Šunšó (1726–1792), Kitagawa *Utamaro (1754–1806). (Helena Honcoopová, Jaroslav Malina)