1. [historie, medicína], jeden z nejkrutějších způsobů popravy zpravidla přibitím na dřevěnou *konstrukci tvaru písmene T (latinsky: //crux commissa//) nebo *kříže (latinsky: //crux immissa//), méně často X nebo Y, praktikovaný zejména v *perské a *římské říši. Někteří badatelé se domnívají, že se ukřižování vyvinulo z prostého pověšení či přibití na strom případně z nabodnutí na kůl (tzv. //impalamentum//) s cílem prodloužit odsouzenému muka co nejdéle. Ukřižování bylo v *antice používáno jako potupný krutý trest zejména vůči *otrokům, pirátům, těžkým zločincům, politickým odpůrcům a zvlášť opovrhovaným nepřátelům, naprosto ojediněle byli ukřižováni i římští občané. Nejznámějším případem byla poprava 6600 otroků zajatých po potlačeném Spartakově povstání, kteří byli ukřižováni roku 70 př. n. l. podél Via Appia, vedoucí z Říma do jihoitalského Brundisia (dnes Brindisi). Tito otroci nesměli být sundáni a pohřbeni, a kříže tak pro výstrahu lemovaly cestu po celá desetiletí.$Přestože jak řecký, tak latinský termín pro ukřižování má mnoho významů (včetně pověšení za ruce na sloup nebo naražení na kůl), v typické podobě byl odsouzenec nejprve zbičován a potom přinucen nést příčné břevno kříže – tzv. //patibulum// (vážící 35–60 kg) na místo popravy, kde byl k tomuto trámu buď přivázán nebo přibit a s ním připevněn ke svislé části kříže (latinsky: //stipes//), obvykle již předtím zapuštěné do země. Nad hlavou byla často umístěna cedulka s jeho jménem //(titulus)// a uvedením zločinu, kterého se dopustil. Hřeby byly přibity skrze předloktí nad zápěstím (často s poškozením silného //*nervus medianus//) nebo přímo zápěstím (skrze tzv. Destotův prostor – mezi //*os hamatum, *os capitatum,*os lunatum //a// *os triquetrum//, kde nedochází k poškození žádné tepny), nikoli dlaněmi, jak je často znázorňováno *křesťanskou *ikonografií. K prodloužení muk odsouzeného býval na //stipes //připevněn dřevěný klín – jakési sedátko (latinsky: //sedile//), umístěné přibližně uprostřed kříže, ke kterému mohl být odsouzenec přibit za *genitálie. To by odpovídalo líčení antického historika židovského původu Josepha Flavia (37 nebo 38 – po roce 100 n. l.), který popisuje potlačení židovského povstání a dobytí *Jeruzaléma císařem Titem roku 70 n. l. a následné hromadné ukřižování povstalců, z nichž někteří „byli napíchnuti v privátních partiích“.$Rovněž dolní končetiny mohly být ke kříži přivázány nebo přibity (v oblasti nártu, každá zvlášť nebo zkříženě přes sebe). Zde byly obvykle poraněny větve //*nervus peronaeus superficialis// a //*arteria dorsalis pedis// na dorzální straně nohy, na chodidlové straně pak plantární větve //*nervus tibialis// a konečné větve// *arteria tibialis posterior.// Přibití nohou bylo šířeno křesťanskou tradicí, avšak starověké prameny o něm vesměs mlčí. Přímý doklad ukřižování s přibitím dolních končetin byl nalezen v Jeruzalémě až v roce 1968. V jednom z *hrobů datovaných do 1. století n. l. se totiž nacházel *skelet asi pětadvacetiletého muže (podle nápisu na *sarkofágu se jmenoval Jehohanan nebo Jechohanan), jehož obě *patní kosti byly probity velkým železným hřebem dlouhým 17,5 cm (s průměrem 2 cm), kosti *bérce byly zlomeny.$Při ukřižování dochází vlivem enormního upažení a zatížením hmotností těla k maximálnímu natažení svalů horních končetin a *hrudníku, zejména těch, které mají začátek nebo úpon na skeletu hrudníku. Takto je pasivně napínána i stěna hrudníku a ten je fixován ve vdechové poloze. Proto by měl být každý výdech aktivní na rozdíl od normálního dýchání, kdy je výdech dějem pasivním (viz heslo *mechanismus dýchání). Avšak z výše uvedených důvodů se stává dýchání povrchním (nemůže se plně relaxovat *bránice), *plíce nemohou řádně vyprázdnit odkysličený vzduch a v těle se hromadí oxid uhličitý. Nastává porucha zásobení organismu kyslíkem tzv. anoxemie (nedostatek kyslíku v *krvi), kdy se poměr dýchacích plynů postupně mění ve prospěch oxidu uhličitého a vzniká tzv. hyperkapnie (nadbytek CO2 v krvi). Tento stav je provázený zmodráním rtů, sliznic a především neklidem ze strachu z udušení. Kromě dechové nedostatečnosti způsobené omezením dýchacích pohybů hraje podstatnou roli při umírání na kříži i postupné selhávání regulačních mechanismů při ortostáze (vzpřímené poloze), která ovlivňuje cirkulaci krve. Postupně dochází k ortostatickému kolapsu, to znamená k selhání krevního oběhu s nedostatečným transportem dýchacích plynů v krvi a k anoxii (nepřítomnost kyslíku v orgánech, *tkáních, *buňkách). Organismus za uvedených podmínek pracuje na tzv. kyslíkový dluh a postupně nastupují známky tkáňového dušení, dochází ke ztrátě vědomí a posléze nastává smrt. Odlehčení horních končetin a hrudníku //sedilem// nebo podpůrným stupátkem (latinsky: //suppendaneum//) znamenalo, že ukřižovaný mohl umírat i několik dní. Proto byly odsouzencům často po určité době zpřelámány dolní končetiny v oblasti bérců – tímto „aktem milosrdenství“ mohla být smrt výrazně urychlena, protože ukřižovaný (pokud mu byly nohy přibity) se nemohl vzepřít vzhůru a napomoci tak dýchacím pohybům, což následně vedlo k relativně rychlému udušení. Smrt mohla být rovněž způsobena tukovou embolií nebo silným traumatickým šokem. Dalšími možnými příčinami smrti mohla být zástava srdce, šok vyvolaný bičováním se ztrátou krve nebo následky samotného přibití na kříž. Přesto byly zaznamenány i ojedinělé případy, kdy odsouzenec ukřižování přežil.$Kromě římské a perské říše bylo ukřižování praktikováno v Egyptě, Řecku, Makedonii, *Kartágu nebo (za vlády šóguna Tokugawy) v Japonsku. V Římě byl tento způsob popravy zakázán až na sklonku vlády *císaře *Konstantina Velikého (337 n. l.). V současnosti bylo zaznamenáno několik případů ukřižování *katolických *kněží v Súdánu; v Jemenu je neletální způsob ukřižování součástí právního řádu jako zesílení trestu před vlastní popravou. Na Filipínách, v Mexiku i v dalších částech světa se dodnes vyskytují případy dobrovolného dočasného ukřižování (zpravidla na Velký pátek);$2. [křesťanství], vyvrcholení pašijového cyklu, ústřední motiv *křesťanského náboženství; *Kristus svou mučednickou smrtí na kříži vykoupil hřešící lidstvo;$3. [výtvarné umění], *ikonografický typ Kristova zobrazení (provází celé dějiny *výtvarného umění). Kristus je ukřižován na kříži, v popředí bývá většinou skupina Panny Marie a dalších *světců, někdy se zobrazením setníka, jenž mu probodl bok, nebo i s dalšími postavami a scénami. V takzvaném Velkém ukřižování jsou po Kristově pravici a levici spolu s ním ukřižováni lotři, z nichž jeden na kříži v Krista uvěřil a byl spasen;$4. v přeneseném smyslu jako fráze „přibít někoho na kříž“ vyjadřuje veřejné odsouzení nebo zostuzení určité osoby. (Ladislava Horáčková, Miloš Macholán, Jaroslav Malina)