východoslovanský *jazyk užívaný na Ukrajině a menšinami a *imigrací v Rusku, Polsku, na východním Slovensku, v Kanadě, USA a jinde. Nyní jím mluví asi 50 milionů lidí. Spisovná ukrajinština vzniká postupně na pozadí spisovného jazyka staroslověnského, respektive církevněslovanského jako prvního spisovaného jazyka *Slovanů, který byl mimo jiné literárním jazykem *Kyjevské Rusi. Svým charakterem stojí ukrajinština mezi *ruštinou a *polštinou. Typická je změna „e“ a „o“ na „i“ (lid = led), „g“ přechází v „h“, chybí akání, není tu samohlásková redukce známá z velkoruštiny. Píše se *variantou cyrilice (azbuky) v podstatě fonetickým pravopisem.$Stopy původního ukrajinského hláskosloví se objevují již v první původní východoslovanské kronice, v tzv. Nestorově letopisu (//Povesť vremennych let//, tj. Vyprávění o dávných časech) z 11. století; sami *Ukrajinci pokládají za první texty //Peresopnycké evangelium// z let 1556–1561, v němž byl poprvé fixován jazykový systém ukrajinštiny; ojedinělým textem předcyrilského období je //Velesova knyha//, která se někdy pokládá za první výskyt ukrajinštiny vůbec. K prvním autentickým zápisům ukrajinštiny patří text ukrajinské dumy (obdoby ruské historické písně nebo vzdáleněji české kramářské písně) u Jana Blahoslava (1523–1571). Ukrajinština (samo slovo pochází z „Ukrajina“, tedy „okraina“ = periferie) označovaná dříve jako maloruština se jako kompaktní a stabilizovaný spisovný jazyk objevuje na sklonku 18. století v heroikomické básni Ivana Kotljarevského //Enejida// (1. vydání 1798, jde o travestii Vergiliovy //Aeneidy//). (Viz též Ukrajinci.) (Ivo Pospíšil)