*umění formující se koncem 11. století př. n. l. z troskovitých pozůstatků *mykénské kultury. Jako celek na ni nenavázalo, ale v Řecku se udržela znalost výroby a dekoru *keramiky a z mykénského obytného prostoru typu megara (singulár *megaron) se vyvinul nejstarší typ *řeckého chrámu. Řecké umění se postupně formuje od 10. století př. n. l. po fázi takzvané pomykénské doby temna zcela od počátků a vyvíjí se na jiných výtvarných principech. Ty vycházejí z odlišné mentality a jejich základem je *abstrakce důležitá pro rozvoj logického myšlení. V řeckém umění se rozlišují čtyři stylová období: 1. geometrické umění (1050–700 př. n. l.) (*sloh, geometrický); 2. archaické umění (700–500 př. n. l.) (*sloh, archaický); 3. klasické umění (500–300 př. n. l.); 4. *helénistické umění (300–1. století př. n. l.).$V 9. a 8. století př. n. l. dekorace keramiky a drobných *artefaktů z *terakoty, *bronzu a v malé míře i zlatých *šperků vychází z geometrických tvarů a linií. V 8. století př. n. l. *Řekové opět navázali kontakty s okolním vyspělejším světem, zejména s předovýchodními *civilizacemi, a začali odtud přejímat vzory. Proto se první fáze archaického umění v 7. století př. n. l. nazývá „období orientalizujícího slohu“. Tvarově uvolněnější obrazy zvířecích i lidských bytostí i dekor dokládají, že Řekové přejaté podněty záhy samostatně přetvářeli a rozvíjeli. Na konci této doby vzniká monumentální kamenný chrám, který nahradil předchozí *konstrukce z *hlíny a *dřeva. Na řecké pevnině se kolem roku 600 př. n. l. konstituoval dórský řád (Héřin chrám v *Olympii) (*sloh, dórský) a na maloasijském pobřeží a na ostrovech se vyvíjí iónský řád (*sloh, iónský), jehož prvním významným dokladem je Artemidin chrám v Efesu, postavený kolem roku 550 př. n. l. V archaickém období se jasně definuje antropocentrická orientace *řecké civilizace. Je dominantní v sochařství, které rozvíjí především dva základní typy //*kúros// a //*koré// a jejich *varianty. Na nich se sochaři postupně učí zvládat *techniku sochařské práce a znalost *anatomie. Archaické sochařství je vázáno *konvencemi, ale usiluje o preciznost a zvládnutí detailů. Výtvory dosahují životnosti díky takzvanému archaickému úsměvu. O vysoké úrovni vývoje formy, k níž Řekové dospěli, svědčí i obrazy na vázách (*vázy, řecké malované).$Na začátku 5. století př. n. l., zhruba v době řecko-perských válek, se umění osvobodilo od přeživších se konvencí a začíná doba klasická. Její estetika směřuje k vývoji ideálního zobrazení, k *harmonii a vyrovnanosti kontrastů skutečného světa, takzvaný princip *kalokagathie. Páté století př. n. l. také znamená dobu nejdynamičtějšího rozvoje řecké kultury v čele s *Athénami. Přestavba *Akropole s dokonalým projektem *Iktínova *Parthenónu a velkolepou sochařskou koncepcí jeho výzdoby, již sestavil *Feidiás, patří k nejlepším dokladům řecké klasiky. Dominantním uměleckým druhem se stává sochařství: sochaři jako Feidiás, *Myrón z Eleuther nebo *Polykleitos vytvářejí styl, dokonale vystihující lidské tělo v reálných prostorových vztazích i v pohybu, který po roce 450 př. n. l., v období velké klasiky perikleovské éry, vystřídal vznešený klid soch bohů nebo idealizovaných *héroů a atletů. Z malířství, jež bylo velmi ceněno, se dochovala jména a pověst o dílech známých umělců jako byli Agatharchos, Polygnótos z Thassu a později také *Apellés.$Vleklá *peloponnéská válka vyčerpala obě bojující strany a prostředky, které již nemohly být použity na reprezentaci a budování monumentálních památek. Řecké umění si hledalo východisko v individualitě, v rozvoji citovosti a řešení nových technických problémů. Sochaři usilují o vyjádření citových stavů: ať již prudkých hnutí mysli jako Skopás z Paru nebo klidného ušlechtilého půvabu typického pro sochy *Práxitelovy, jehož //Afrodíté Knidská// je jedním z nejkrásnějších zpodobení bohyně krásy a lásky v *aktu ve světovém sochařství. Lysippos ze Sikyonu vyřešil problém prostorového znázornění lidského těla. Po výbojích *Alexandra III. Velikého se zákazníky umělců stávají jednotliví helénističtí vládcové a centrum umělecké tvorby se z vlastního Řecka přesunulo na Východ, kde mělo vhodnější podmínky. Při zakládání nových *měst se uplatnila promyšlená a funkční urbanistika. Významné umělecké památky vrcholného *helénismu (Pergamský oltář, *Pergamon) jsou pojaty dynamicky, s patetickou „barokní“ citovostí. Umění experimentuje, snaží se na esteticky dokonalé úrovni zvládnout i ty náměty, které dřívější klasická kalokagathie ignorovala. Tím řecké umění dovršilo, ale posléze i vyčerpalo všechny své formy. Jako původní ucelený cyklus, který v průběhu svého vývoje dosáhl vrcholu a propracoval i další dostupné formy, je řecké umění srovnáváno s pozdějším novodobým vývojem evropského umění. Řeckou formu oživili *Římané (*umění, římské), kteří sice nepochopili podstatu vývoje řeckého umění, ale jeho monumentalitu potřebovali k vlastnímu společenskému a intelektuálnímu pozvednutí a zajištění reprezentace státu. V rámci římského impéria (*Imperium Romanum) zajistili řeckému umění dlouhodobé přežití a zprostředkovali je i našemu světu: například bez existence římských kopií bychom téměř neznali řecké sochařství. (Marie Pardyová)