jedním z největších výtvorů evropské středověké *kultury a vzdělanosti je vznik univerzit, institucí, které měly zabezpečovat a rozvíjet organickou jednotu všeho vědění. Současná podoba a forma vzdělanosti by byla nemyslitelná bez téměř již tisícileté tradice autonomních, *vědě a *poznání zasvěcených korporativních ústavů, spojených s rozmachem urbánní kultury, alfabetizací, vznikem nezávislých vzdělanostních elit a s jejich nesmírným společenským vlivem. Zpětně již ani není možné plně docenit význam univerzit (vysokých škol) ve všech aspektech jejich vlivu na okcidentální kulturu; jisté však je, že bez tzv. školské *revoluce 12. století by vývoj *Evropy probíhal podstatně jinak.$Univerzita je evropská forma vysoké školy, která se vytvořila během vrcholného *středověku, přesněji ve 12. století. Již před jejich ustavením existovaly různé vzdělávací instituce, především klášterní, kapitulní a dvorské školy, které ale měly zcela odlišné společenské postavení, zejména s ohledem na statut učitelů a žáků, správu a financování. Tyto školy vzdělávaly žáky pouze pro místní potřebu (tzv. „vnitřní školy“, //schola interior//, pro *mnichy vzdělávané v *biblistice, a „vnější školy“, //schola exterior//, pro světské žáky), velmi zřídka přijímaly také přespolní kleriky a přímý dozor nad nimi měl dotyčný *opat nebo *biskup. Přestože se jednalo o vzdělávací ústavy, nebyly předchůdci univerzit ani netvořily jejich historický precedens.$První univerzity se začaly objevovat před rokem 1200. Nelze říci, že byly zakládány, protože první regulérní založení univerzity zemským pánem spadá až do roku 1224, kdy císař Friedrich II. založil univerzitu v Neapoli. První univerzity vznikaly v průběhu zhruba padesátiletého procesu, během něhož krystalizovala nejvýznamnější střediska, především dvě nejprestižnější a institucionálně nejstabilnější: Paříž a Bologna (za nejstarší univerzitu se považuje Bologna; v 19. století byla ustavena komise historiků vedená Giosuè Carduccim, podle které vznikla roku 1088). V příznivých hospodářských (obchod, námořní *doprava, urbanizace) a politických (reforma církve, restrukturalizace světské moci) podmínkách se mohl školský systém rychle rozvíjet: žáky již nebyli pouze *klerikové a příslušníci *šlechty, ale na univerzitu vstupovali lidé s požadavky na vědění; rostla mobilita mezi univerzitami, která se netýkala jen studentů, ale také učitelů; rozkládá se diecézní vázanost škol a začíná vznikat evropská mapa vzdělanostních institucí univerzitního typu. Zásadně nový rys univerzit spočíval v tom, že vytvářely svébytné samosprávné organismy, společenství osob, které spojoval jediný cíl, a to akademická nauka. Mezi Bolognou a Paříží vyvstal první základní rozdíl, typický i pro další univerzity, v tom, že boloňská vysoká škola byla strukturována jako tzv. //universitas scholarium//, tedy „společenství studentů“ řízené studentským rektorem. Naproti tomu Paříž měla statut //universitas magistrorum et scholarium// a znala již akademickou obec, tj. „společenství vyučujících a vyučovaných“, které bylo řízeno kancléřem *katedrály Notre Dame. Do roku 1200 přibyly univerzity v Oxfordu, Montpellieru a v Salernu, do roku 1230 v Reggiu, Vicenze, Arezzu, Padově, Neapoli, Vercelli, Toulouse, Orleansu, Angers, Cambridge, Valencii a v Salamance.$Oproti předuniverzitním školám se výrazně změnil rovněž obsah a forma výuky. Základem sice formálně zůstalo //septem artes liberales// („sedmero svobodných umění“) a //sacra pagina// („posvátná stránka“), změnil se však jejich význam. Do výuky byla zapojena gramatika a pod vlivem antických a církevních klasiků se systematizovala a prohlubovala výuka *dialektiky, to znamená v zásadě umění rozumové argumentace. V něm vynikla zvlášť Paříž, kde působili velcí dialektikové 12. století Pierre *Abélard a Gilbert de la Porée. Studenti se pravidelně zúčastňovali tzv. disputací, kde mistr přednesl určité *teze (výroky), shromáždil k nim argumenty a protiargumenty a ostatní kladli questie (otázky), vůči kterým se mistr obhajoval. Abélard nakonec začal užívat metody dialektiky i na hermeneutiku Písma svatého a její pomocí formuloval tzv. pravdy víry, které byly nazvány „teologií“. Dialektika stála také u toho, když se na univerzitách rozšířily další obory, především *právo (na základě znovuobjevených textů římského práva) a *medicína (pod vlivem arabského a řeckého lékařství). Nové disciplíny se stále víc vymykaly z církevní kontroly a spolu s přírodní filozofií, optikou, *astronomií, experimentátorstvím, důrazem na *empirii a dalšími do té doby v Evropě neobvyklými nebo zcela neznámými postupy začaly připravovat cestu ke vzniku moderní vědy.$Celý tento vývoj směřoval ke změně společenského postavení magistrů (učitelů) i //scholares// (studentů). I nejvyšší *společenské vrstvy si začínaly uvědomovat moc vědění a jeho praktickou využitelnost v různých směrech. Z toho se odvíjelo vědomí zvláštního poslání univerzitních vzdělanců, i když mnozí zůstávali kleriky. Protože studenti nebyli vždy místní, ale přicházeli z různých *zemí, potřebovali zvláštní právní ochranu, univerzity zase vyžadovaly určité garance své budoucí existence a další činnosti. Pojila se s tím i řada praktických obtíží, například nutnost studenty ubytovat, stravovat, udržovat veřejný pořádek. Světští panovníci byli nuceni tuto situaci řešit; první systémové řešení pochází od *císaře Friedricha Barbarossy, tzv. //authentica habita //z roku 1158, která zaručovala podmínky existence boloňské univerzity, garantovala privileje studentů, zřizovala vlastní univerzitní soud a soudcovský stav. Studenti nesměli být stíháni za dluhy, které si nadělali u boloňských občanů, směli u sebe nosit zbraň a v prostoru univerzity (předchůdci pozdějších univerzitních městeček či moderních kampusů) se řídili vlastní samosprávou. Štaufovský císař svým výnosem ale vlastně jen legalizoval stávající stav, který se na univerzitě vytvořil i bez zakládající listiny.$Boloňská univerzita také uspořádala první historicky doloženou promoci. Po schválení promočního řádu *papežem Honorem III. se konalo první udělení titulu doktora roku 1219. Kolem roku 1250 se objevuje funkce *rektora, který byl volen z učitelů *artistické (filozofické) fakulty, zpočátku na pouhé tři měsíce a bez patřičných pravomocí. Protože funkce rektora byla zásadně prestižní, mohli do ní být voleni (a také často byli) i studenti, kteří pak mohli ovlivňovat některé součásti výuky. Tato možnost přetrvala teoreticky dlouho, až v 16. století, kdy se z univerzit staly státní instituce, byly vedeny papežskými legáty; toto nařízení zrušil teprve *Napoleon Bonaparte, od něhož pochází dodnes uplatňované pravidlo, že rektorem je volen člen sboru univerzitních profesorů.$Roku 1257 byly v Paříži zřízeny první studentské *koleje, na kterých se časem objevují také univerzitní (kolejní) knihovny. Až o zhruba dalších sto let později začala univerzitní *města platit profesory. Profesoři poměrně dlouho nebyli součástí univerzit, nýbrž vyučovali na nich na základě smluv, které jim dovolovaly vybírat poplatky od studentů. Obtíže s tím spojené a nesrovnalosti ve struktuře některých univerzit (například boloňské, kde studentské požadavky vedly ke vzniku dvou „vnitřních“ univerzit, jedné, tzv. citramontánní, pro italské studenty, a druhé, tzn. ultramontánní, pro mimoitalské studenty) vedly roku 1350 k zavedení regulérního platu pro řádné profesory.$Po roce 1250 se situace univerzit poprvé výrazněji změnila. Dostalo se jim sice uznání, když byla univerzitní výuka označena kanonisty jako tzv. //studium generale//; tím byla oceněna originalita a novost univerzit a jejich vzdělávacího provozu. Zároveň se však přestal zvyšovat počet univerzit, statut //studium generale// byl přisouzen pouze dvěma ze stávajících (právnicky zaměřené školy v Orleansu a Angers), zatímco ostatní začaly upadat do průměru či úplné bezvýznamnosti, což se týkalo zejména těch, které nebyly podporovány papežem. Dalším otazníkem byla skutečnost, že univerzity vznikly hlavně ve středomořské oblasti, kdežto v zaalpské Evropě se kvůli nedůvěře v latinskou klerickou kulturu vůbec neprosadily. Průlom znamenal počin císaře Karla IV., který založil s velkými obtížemi roku 1348 univerzitu v Praze (*Univerzita Karlova); podobně složitá byla situace v Krakově (1364) a ve Vídni (1365). Změnu a rozvoj těchto „severských“ univerzit přinesl rok 1378 a *papežské schizma, s nímž skončila krátká éra nikdy nenaplněného křesťanského *univerzalismu. Schizma urychlilo vývoj národních států a s nimi také univerzit, protože každý stát chtěl mít univerzitu vlastní. Během následujícího století se vytvořila síť univerzit, která obsáhla celou Evropu a kterou až na výjimky známe dodnes. Na Moravě byli zakladateli vysokého školství *jezuité; v Olomouci obdržela jejich kolej v roce 1573 promoční právo, o tři roky později byla ustavena artistická fakulta, univerzita zde nebyla úplná (jen filozofická a teologická fakulta), za *třicetileté války byla dvakrát uzavřena (v letech 1778–1782 přenesena do Brna), poté se stala lyceem se třemi fakultami, od roku 1827 byla univerzita obnovena jako Františkova univerzita o třech fakultách a medicínsko-chirurgickém učení, zrušena v roce 1860 (zánik přežila pouze fakulta teologická s právem promočním, pod názvem Cyrilo-Metodějská), obnovena v roce 1946. Druhá univerzita na Moravě byla zřízena v roce 1919 v Brně – *Masarykova univerzita.$Univerzity byly po celou dobu své existence nejen centry vzdělanosti, ale také institucemi se značným společenským a politickým vlivem. Vzdělání umožňovalo a umožňuje dosáhnout vyššího společenského postavení, a přínos univerzit se proto nedá omezovat jen na rozvoj vědy nebo metod poznání. Ve svých mimovědeckých rolích však začaly být univerzity brzy mocensky omezovány, zejména ze strany konkurenčního církevního prostředí, ale i politickými institucemi. Stav, kdy jsou univerzity kráceny ve svých různorodých iniciativách využíváním mocensko-politických, například finančních nástrojů, trvá i v současnosti. Svoboda univerzit je tak velmi relativní pojem. Na druhou stranu ovšem platí, že mnoho velmi významných *objevů, *vynálezů, *idejí a celokulturních společenských *hnutí se zrodilo mimo univerzity. Pozdně renesanční *humanismus, *osvícenství a *marxismus v 19. století byla hnutí, která měnila tvář světa, aniž by měla co dělat s univerzitami. Univerzity plodily nejen poznání, ale také *předsudky, které poznání bránily. Světově proslulí profesoři se dávali a dávají do služeb politických režimů, jejichž profil, záměry a prostředky k dosažení svých účelů nejsou nijak slučitelné s ideou univerzity; Martin *Heidegger je v tomto ohledu jen jeden ze známějších příkladů. Přes všechnu rozporuplnost však zůstávají univerzity institucemi, které nesou jedno z nejcennějších dědictví evropské kultury od středověku do současnosti a snad ho budou moci nést i nadále. (Břetislav Horyna)