nevojenský konflikt, označení pro období po skončení *druhé světové války; termín poprvé použil ve spojitosti s napětím mezi USA a SSSR americký politik a finančník Bernard Mannes Baruch (1870–1965), do obecného povědomí se dostal po publikování práce //The Cold War: A Study in U. S. Foreign Policy// (Studená válka: Výzkum zahraniční politiky Spojených států, 1947) publicisty Waltera Lippmana (1889–1974). Za počátek studené války je označován projev Winstona *Churchilla v březnu 1946 v americkém Fultonu, v němž předvídal rozdělení *Evropy na dva nepřátelské bloky.$Studená válka se vyznačovala zápolením mezi *demokracií a *totalitarismem (zúženo na zápas mezi USA a SSSR, supervelmocemi, na jejichž vztazích závisel do značné míry osud lidstva). Končící spolupráce (přežívající z let druhé světové války) našla největší uplatnění v založení *Organizace spojených národů (OSN) a v uzavření mírových smluv se satelity Německa (Pařížská mírová konference), případně v některých protifašistických opatřeních (Norimberský proces). Brzy se však (po roce 1947) jednota Spojenců *protifašistické koalice rozpadla: svět se rozdělil na dva bloky; mladé africké a asijské *země se snažily vymanit z vlivu obou supervelmocí a zformovaly *třetí svět – neutrální svět. Západní demokracie vytvořily vojenská (ANZUS, CENTO, *NATO, SEATO) i hospodářská seskupení (EHS, ESVO, *EU, EURATOM) na obranu proti postupující mocenské *hegemonii SSSR (a jeho satelitů – Rada vzájemné hospodářské pomoci [RVHP], Varšavská smlouva) a ve snaze sjednotit demokratickou Evropu.$Celé období studené války bylo charakteristické etapami vyhrocení mezinárodního napětí a pozvolných zmírnění: I. (1947–1953) studená válka přerostla ve skutečnou *válku (korejská válka – 1951–1953, provázena i antikomunistickou propagandou – mccarthismus); dovršila se druhá a nastoupila třetí etapa *průmyslové revoluce; II. (1953–1962) částečné uvolnění, „duch Ženevy“ (1955), ale současně se pokračovalo v závodech ve zbrojení – napětí dosáhlo vrcholu na podzim roku 1962 (karibská *krize); III. (1962–1975) úsilí o odvrácení jaderné války, snaha normalizovat napětí mezi *Západem a *Východem vrcholila „Helsinkami“ (Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě); IV. (1975–1985) zesílení vojenskoprůmyslového komplexu USA a západní Evropy (ideologie neokonzervatismu), instalace raket (Pershing, SS 20) a sovětská intervence do Afghánistánu; V. (1985–konec 80. let) perestrojka v SSSR, zahájená Michailem Sergejevičem *Gorbačovem (narozen 1931), a bouřlivé změny ve východoevropských zemích koncem 80. let (pád berlínské zdi, dekomunizace ve východní Evropě, rozpuštění Varšavské smlouvy) znamenaly konec studené války. (František Čapka)