topografické, věcné a přesné zobrazení pohledu na *město v širším zorném úhlu na malířských, grafických, kresebných a jiných výtvarných dílech. Jedná se o zachycení města jako celku (městské panorama) nebo jeho výřezu (budovy, náměstí, městská zákoutí). Veduta se vyznačuje snahou zaznamenat komplexní viditelnou skutečnost – topografické, krajinné, žánrové, kronikářské a atmosférické prvky, spjaté s motivy architektury, volného prostoru a stafáže.$Veduta byla původně užívána pouze jako perspektivní cvičení, postupně jako dekorační prvek a vyobrazení na pozadí obrazu. Nakonec získala širší uplatnění a stala se topografickým zobrazením města – jeho věrnou (realistická veduta) nebo ideální (ideální veduta) podobou. Nástup *knihtisku a s tím spjaté rozšíření knih přispělo k rozvoji ilustrací, realizovaných nejprve technikou *dřevořezu, *leptu, *mědirytiny a v 19. století také *ocelorytu a *litografie. Veduty se postupně staly nedílnou součástí historií, kosmografií nebo světových *kronik. Veduty evropských měst doprovázejí kroniku německého historika Hartmanna Schedela (1440–1514) //Liber Chronicarum// (Kniha kronik) zvanou také //Die Schedelsche Weltchronik// (Schedelova kronika světa, 1493), kterou ilustracemi vyzdobili němečtí malíři Michael Wolgemut (1434–1519) a Wilhelm Pleydenwurff (kolem 1450–1494). Toto dílo bylo ilustrováno 1 809 dřevořezy a zachycuje nejstarší zobrazení Prahy. Stěžejní dílo vedutových podob představuje šestisvazková topografie //Civitatis Orbis Terrarum //(Atlas měst světa, 1572–1617). V atlase je na 363 listech zobrazeno 546 sídel *Evropy, afrického a asijského pobřeží a dvě města *Nového světa. V čele rozsáhlého autorského kolektivu stáli němečtí vydavatelé Georg Braun (1541–1622) a Frans Hogenberg (před 1540–kolem 1590). Z autorů vedutových listů, jejichž umělecké ztvárnění vedut bylo určující až do 19. století, vynikají zejména práce kreslíře a miniaturisty Jorise (Georga) Hoefnagela (1542–1600). K charakteristickým rysům těchto vedut patří místopisná přesnost, snižování horizontu, panoramatický pohled, zdůraznění dominant, názornost a dokumentárnost zobrazení. Postupně obraz města ještě doplňuje figurální stafáž. Podobné zobrazení města lze spatřit také na vedutách německého mědirytce a malíře švýcarského původu Matthäuse Meriana staršího (1593–1650), v jehož dílně se učila řada umělců, jako například další vynikající tvůrce vedut – český grafik a kreslíř Václav *Hollar (1607–1677). Merian vydal třicetisvazkové topografické dílo //Topographia Germaniae //(1642–1688), které obsahuje městské veduty, vytvořené technikou leptu a mědirytu. Doprovodný text topografií provedl německý autor Martin Zeiler (1589–1661). Veduty vydávané Merianem se vyznačují kresebnou precizností a dokumentární věrností. Jeho způsob vyobrazení – horizontální rozprostření města, zdůraznění dominant, město zobrazené z dálky a z vyvýšeného místa – se stal inspirací mnoha umělců. V období *baroka dochází k největšímu rozkvětu výtvarného žánru veduty. Barokní veduty jsou charakteristické potlačením a zjednodušením vlastního obrazu města, dekorativností, atraktivním zobrazením a žánrovými scénami v prvním obrazovém plánu. Autory vedut v této době byli například nizozemský grafik a kartograf Frederik de Wit (1630–1706) nebo německý grafik Josef Fridrich Leopold (1668–1726).$Rozvoj vedutového malířství anticipoval německý malíř a grafik Albrecht *Dürer (1471–1528) v akvarelovém listě //Pohled na Innsbruck// (1495). Vedutové pohledy prostřednictvím realistického zachycení městského organismu učinili součástí svého díla italští malíři a představitelé benátské školy Gentile Bellini (1429–1507) a Vittore Carpaccio (kolem 1460–1525/1526). Veduty *Říma vytvářel italský malíř a architekt Giovanni Paolo Pannini (1691–1765). Italský malíř Giovanni Antonio Canal zvaný Canaletto (1697–1768) zachytil benátské laguny, kanály a pobřeží s nejvyšším stupněm umělecké formy a topografické věrnosti. Italský malíř Bernardo Bellotto (1720–1780) procestoval mnohá italská města (Řím, Florencie, Verona, Turín a Milán) a navštívil evropské dvory (Drážďany, Mnichov, Vídeň, Varšava), jejichž městské veduty vystihl na svých obrazech. Poslední představitel benátské školy italský malíř Francesco Lazzaro Guardi (1712 –1793) zachytil Benátky a jeho slavnosti se svobodným užitím barev a spontaneitou tahů štětcem.$Benátská vedutová malba byla dále rozvíjena v tvorbě význačných vedutistů, kteří tvořili v průběhu 18.–19. století v Paříži (Claude Joseph Vernet [1714–1789]), Neapoli (Antonio Joli [kolem 1700–1777]), Mnichově (Johann Domenico Quaglio [1787–1837]) a ve Vídni (Rudolf Ritter von Alt [1812 –1905]). V českém prostředí se tvorbě vedut věnoval malíř a grafik Karl Postl (1769–1818), který vnesl empírové prvky do zobrazení pražských vedut a pohledů na česká města. K představitelům vlastenecké topografie a veduty náleží kreslíř a grafik Antonín Pucherna (1776–1852). Český malíř a kreslíř Vincenc Morstadt (1802–1875) se proslavil pražskými vedutami vysoké dokumentační hodnoty, které reflektují ideál poklidného a spokojeného městského života v období *biedermeieru.$Postupně se veduta stávala kresebnějším a pohledově atraktivnějším obrazem, reagujícím na poptávku. Další změny podoby veduty přinesl vynález litografie koncem 18. století. Prostřednictvím této grafické techniky bylo vytvoření grafického listu daleko jednodušší, rychlejší a finančně dostupnější. Litografie se stala dominantním obrazovým prostředkem 19. století, byla používána jako dokumentační, ilustrační a umělecká technika. Zánik veduty přinesl až vynález a rozšíření fotografie.$Vedutu lze využít jako historický pramen na základě komparační metody – srovnáním zobrazených objektů s místy, jež se dochovala do současnosti, popřípadě s jinými *prameny (například písemnými). Z hlediska *historické antropologie představují veduty dosud nedoceněný zdroj empirických dat o dobové architektuře a *životním stylu. (Barbora Půtová)