*etnická skupina jihoamerických *indiánů na území mezi řekami Orinoko (brazilsko-venezuelská hranice) a Rio Branco v Guayaně (jejich počet není znám). V těchto oblastech žijí společně se skupinami známými pod označením Guaharíbo (Vřešťan), *Janomamové (//Janoáma, Janomamö//, „Ti z vesnice“) či Širianá – Waikové bývají též považováni za součást této skupiny, někdy dokonce jen za nejagresivnější *klany skupiny Širianá. Dodnes vedou etnologové spory o to, zda se jedná o jedinou etnickou skupinu nebo o více samostatných etnických skupin. Dále Waikové nejsou totožní se zaniklými karibskými populacemi Waiků, náležejí k *arawacké jazykové skupině, v níž tvoří jazykový izolát.$Původně se živili *lovem, *sběrem a *rybolovem, teprve v posledních desetiletích přešli k intenzivnímu *zemědělství. Většinu roku kočují pralesem a žijí v dočasných přístřešcích. Kromě toho mají i velké komunální domy, z nichž každý je samostatnou *vesnicí. Z *řemesel je rozvinuté *košíkářství, *tkalcovství a pletení. Dělí se na řadu skupin, které se liší jménem, přičemž skupiny tvoří převážně příbuzní. Waikové jsou válečníci, jednotlivé skupiny-vesnice jsou většinou znepřátelené. Praktikují funerální *kanibalismus, mrtvé nepřátele spalují a jejich popel pijí smíchaný s řídkou banánovou kaší, nabíranou z nádoby zhotovené ze stromové kůry. Tato nádoba koluje mezi všemi účastníky *obřadu. O poznání této etnické skupiny se zasloužil zejména americký antropolog Napoleon A. *Chagnon (narozen 1938). (Lukáš Šín)