(21. 4. 1867, Erfurt, Německo – 14. 6. 1920, Mnichov, Německo), německý sociolog, historik, ekonom a teoretik práva; spoluzakladatel a hlavní představitel humanistické *sociologie. Usiloval o komplexní interpretaci moderního světa, zkoumal principy *kapitalismu a hledal jeho souvislosti s protestantskou etikou a kalvinistickou *askezí. Pravá služba boží spočívá pro protestanty v ukázněném, racionálním naplňování světského povolání, což je právě ideálním předpokladem úspěšného podnikání.$Max Weber byl toho *názoru, že kulturní jevy jsou natolik mnohotvárné, proměnlivé a nekonečné, že je nelze objasnit nějakými obecnými *zákony. Základním prvkem společenského života je podle něj individuální jednání, které je předmětem zkoumání sociologie, přičemž předpokladem poznání je pochopení jevů, nikoli pouhý popis. Weber rozlišil čtyři typy sociálního jednání podle převládající *motivace: účelově racionální, hodnotově racionální, emoční a tradiční.$Ve své politické teorii rozlišil tři základní typy *panství – *charizmatické, *tradiční a legální, přičemž to poslední tvoří podle Webera podstatu moderních států. V politice identifikoval dva možné typy jednání: politik se může buď řídit morálními principy a ideály, což Weber nazval „etikou smýšlení“, nebo se může soustředit především na důsledky svého jednání, a praktikuje tak „etiku zodpovědnosti“. Podle Webera je pouze druhý jmenovaný typ pro politiku (a politiky) vhodný, čímž se zařadil do realistického proudu v politickém myšlení (*realismus), po bok Niccolò *Machiavelliho, Thomase *Hobbese, Carla Schmitta či Hanse Morgenthaua.$Svým metodologickým *individualismem, tedy přesvědčením, že poznání sociální skutečnosti musí za výchozí referenční bod považovat jednotlivé lidské bytosti, jejich jednání a zájmy, se Weber jasně vymezil proti holistickým teoriím, jak je představoval například *marxismus, historická ekonomická škola, *Durkheimova sociologie nebo v pozdější době *Parsonsova strukturně-funkcionalistická teorie společnosti. Důraz na individualismus a primát účelové (formální) racionality činí z Webera jakéhosi předchůdce současné teorie racionální volby. Na druhé základní metodologické ose společenských věd, natažené od přírodovědecky motivovaných snah o *exaktní nomologický //výklad// sociálního jednání (tedy formulaci pokud možno obecných „zákonů“ společnosti) k hermeneutickému //porozumění// smyslu *konkrétního sociálního jednání, se ovšem Weber prostřednictvím konceptu //Verstehen //pokoušel zaujmout střední, zprostředkující pozici, jež by kromě porozumění smyslu individuálního jednání umožnila také jeho zasazení do řetězce kauzálních vztahů. Jeho snaha o překlenutí propasti sice nebyla následujícími generacemi vyhodnocena jako úspěšná, ovšem neustávající metodologické diskuse (kupříkladu v oboru teorií mezinárodních vztahů) potvrzují, že se stále jedná o jednu z fundamentálních otázek společenských věd. Z praktického hlediska akademického výzkumu i politického jednání se jako nejvýznamnější Weberovo dědictví jeví koncepce hodnotové *neutrality, respektive důraz na přísné oddělení sfér (společenské) vědy a politiky.$Z díla: //Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus// (Protestantská etika a duch kapitalismu, 1904–1905), //Wirtschaft und Gesellschaft// (Hospodářství a společnost, 1922, posmrtné vydání). (Pavel Dufek, Jaroslav Malina)