americký entomolog a zakladatel *sociobiologie; jeden z nejproslulejších přírodovědců současnosti, jehož teze ovlivnily řadu vědních disciplín včetně *antropologie. Edward O. Wilson, který se od dětství zajímal o entomologii, vystudoval University of Alabama a Ph.D. získal na Harvard University, kde dnes působí jako emeritní profesor na půdě Department of Organismic and Evolutionary Biology. Kromě řady odborných studií entomologického a zoologického zaměření je Wilson autorem řady knih určených pro širší veřejnost, v nichž od poloviny sedmdesátých let 20. století prosazoval redukcionistický a biologicky deterministický pohled na lidskou povahu a *společnost, který pojmenoval //sociobiologie//. V pojednání //Consilience: The Unity of Knowledge// //(Konsilience: Jednota vědění)// z roku 1998 se Wilson zasazoval o obnovení jednotné vědy, která by překonala postosvícenské *schizma mezi přírodními a společenskými vědami. Wilson razí rovněž pojem „vědecký humanismus“ založený na jistotě vědeckého poznání a patří k předním ochráncům životního prostředí. Wilsonovy sociobiologické *názory ostře napadali například Stephen Jay *Gould a Richard Lewontin, kteří jej obviňovali z rehabilitace *rasové ideologie a *eugeniky. Známý je incident z roku 1978, během něhož byl Edward Wilson fyzicky inzultován příslušníky marxistické organizace //Science for the People// (Věda pro lidi).$Wilson nicméně zdůrazňoval, že geneticky podmíněné sklony lidské povahy nemohou být využity k ospravedlnění existující sociální praxe a rozšířil rozvažování o *člověku a o *lidské přirozenosti o nové aspekty. Pro genezi Wilsonova pohledu na člověka je zásadním momentem jednak jeho zakořenění v duchovní atmosféře Spojených států amerických, jednak jeho výchozí odborné zaměření na entomologii a speciálně studium mravenců. Vzhledem k tomu, že Spojené státy svým způsobem nesou podnes ve své kultuře výrazné rysy 18. století, kdy se odtrhly od Evropy, nepřekvapuje, že i tamní věda a sociální a myšlenkové pole kolem ní vykazuje některé velmi silné *osvícenské rysy. Především je to značně živé povědomí nutnosti soupeřit s *náboženstvími nejrůznějších denominací, v USA (rovněž v tradici 18. století) nesrovnatelně živějšími a do každodenní praxe více intervenujícími než v Evropě. Je známo, že vědecké komunity v USA mají daleko bojovnější a intolerantnější přístup, a to jak ve vztahu k „alternativním“ naukám, tak ve snaze aplikovat vlastní poznatky do praxe, a tím významně zlepšit přírodní i společenskou realitu (chybí zde evropská zkušenost konsekventní aplikace dobových poznatků *politické ekonomie a rasové *nacistické antropologie a jejich děsivé plody namísto společenského oblažení; rovněž způsob zacházení s vědeckým poznatkem ve stylu náboženských pravd tu není historicky zdaleka tak zdiskreditován jako v Evropě).$Zatímco evropský biolog je zvyklý na téměř všeobecnou akceptaci některých základních myšlenkových výbojů své nauky – například vývojové teorie (byť v lidové formě s mnohými mytologizujícími rysy) –, je jeho americký kolega konfrontován s náboženskými *fundamentalismy mnoha typů včetně jejich praktických výstupů (kolem 40 % amerických občanů jsou zastánci tzv. „vědeckého“ *kreacionismu) a chtě nechtě přejímá způsob myšlení i společenskou praxi svých protivníků. Nepřekvapí tudíž obhajoba fundamentálního *scientismu a tiráda na něj a na víru v *pokrok (vzhledem k tomu, že i americká politika je chápána střídavě jako aplikovaná *teologie a aplikovaná přírodověda, není to při znalosti *kontextu zcela překvapivé). Wilson kupodivu chápe přírodovědecké nauky této podoby jako *mýtus („evoluční epika“), ovšem ze všech dosavadních mýtů zdaleka nejlepší, byť jeho samotné fundamenty nejsou bezezbytku prokazatelné. Autor se cítí nucen na mnoha místech polemizovat proti upadle novověké představě Boha-demiurga-hodináře, stvořitele *světa, a Boha-Velkého-Policisty, garanta *morálky soukromé i veřejné, představám, které v dnešní Evropě mají už jen zcela marginální význam. Autor si je vědom blízké duchovní spřízněnosti vlastního učení s *marxismem („Marxismus je sociobiologie bez biologie“). Marxismus, zejména v jeho sovětské podobě, však jako *sekulární náboženství odmítá. Za svá východiska pokládá konzistenci *zákonitostí fyzikálních věd do disciplín biologických a společenských a jejich propojení kauzálními řetězci, fyzikální základ života a psychiky, vývoj dnešního světa z minulých poslušných týchž *zákonů a aplikovatelnost materialistických *vysvětlení na kterékoli místo viditelného *vesmíru. Nedeklaruje, že jeho pojetí hmoty jako něčeho pasivního, nadaného pouze inercií a vyplňujícího určitý prostor, bez jakékoli spontaneity, kreativity je bezprostředním dědictvím 17. století a jednou z nejdrastičtějších možných degradací hmoty a tělesnosti vůbec. V zásadě jde o adoraci mechanicismu jakožto základního principu světa, o projekci relativně pozdně civilizačního jevu do světa kolem sebe, o jakýsi pokročilejší případ technomorfního modelování. Tento princip však bývá aplikován i na anorganickou *přírodu a nakonec přináší osvobozující pocit, že společnost funguje podle stejných principů jako kosmos, zejména jeho živá složka, a tudíž funguje správně a legitimně. Že tento zdroj legitimity vzniká ze značné části sebeprojekcí příslušné kultury do vnějšího světa, zůstává většině kultur skryto. Proto vcelku nepřekvapí, že tam, kde viděl *Darwin základní principy viktoriánské Anglie (*konkurence o zdroje, *selekce „neviditelnou rukou“, přežívání schopnějších), vidí dnešní anglosaská společnost principy, které ji konstituují – je to zejména absolutní *egocentrismus jednotlivce (*Dawkinsem promítaný na úroveň *genu) a absence skutečného *altruismu. Tyto prvky navazují již na Thomase *Hobbese, jehož názor o prospěšnosti absolutního egocentrismu pro vybudování dobře fungující společnosti s téměř ideální „*společenskou smlouvou“ Wilson plně sdílí. Představa o absenci jakéhokoli altruismu, který by ve skutečnosti nebyl skrytým *egoismem, je zcela základním motivem sociobiologie a podnětem k stovkám a tisícům studií a terénních i laboratorních prací. Základní myšlenkou zde je teze, že pomoc a podpora, kterou živočich poskytuje svým bližším či vzdálenějším *příbuzným, je vlastně podpora těch genů, které s nimi má společné, a tudíž *aktem ryze egocentrickým (z hlediska genů). Stejně je interpretován i altruismus vůči nepříbuzným – zde je očekávána *reciprocita pomoci, tedy opět osobní (či přeneseně i *genetický) prospěch. Je samozřejmé, že svět lze interpretovat nejrůznějšími optikami pohledu, a proto je i tento pohled s menší či větší křečovitostí aplikovatelný na jakýkoli pozorovaný případ (navíc každý z polárně protikladných principů v sobě latentně nese princip opačný). Klasické „sebepotvrzující“ systémy nemohou být, jak už je od dob Thomase *Kuhna (//The Structure of Scientific Revolutions// [1962, česky: //Struktura vědeckých revolucí//, 1997]) známo, popřeny žádným *experimentem či pozorováním, ale jen jiným paradigmatem a úpadkem víry v *paradigma staré (to by zde ovšem presumovalo i podstatnou změnu ve společenské atmosféře Spojených států amerických a její iradiaci do přírodovědné sféry mimo ně). Lze si ovšem představit i systém interpretací, který by celou závislost viděl obráceně – pocit egoismu nám pouze subjektivně usnadňuje nelehkou roli, v níž jsme služebníky jiných, jimž z toho plyne nejrůznější zisk: sociobiologické teorie milosrdně zakrývají, že člověk je především daňovým poplatníkem a brancem pro stát, služebníkem, až otrokem své firmy, konzumentem jiným podnikům, manželem, otcem, strýcem atd. pro své blízké, členem a svým způsobem i obětí nejrůznějších klubů a sdružení, substrátem pro parazity, zdrojem dusíku pro rostliny atd. Kterým směrem se závislost číst „smí“ a kterým „nesmí“, záleží především na společenském kontextu. To, že jevová stránka něčemu nenasvědčuje, není pro redukcionistické koncepce protiargumentem (sexuální *askeze může být pro freudovského interpretátora velmi dobře srozumitelná jako obzvlášť rafinovaný způsob sublimace *libida). Kupodivu se při nejrůznějších redukcionistických koncepcích nevytrácí povědomí o tom, že ono „nižší“, čím vysvětlujeme „vyšší“, je nějakým způsobem inferiorní, nízké, že redukcionistické modely světa jsou svými objeviteli zhusta prezentovány (a okolním světem tak přijímány) jako šokující odhalení, jako strhávání modelu a obecná prezentace, že pod povrchem jevů bylo cosi triviálního, až nevábného (teoreticky vzato by základní *konstitutivní principy neměly být takto pociťovány, zejména pokud máme dojem, že svět je cosi velkého a hodného obdivu, nikoli cosi jako podvod či špatný žert).$Sociobiologie je další ze série „sebepotvrzujících systémů“ (z těch dřívějších zejména klasický *darwinismus, marxismus, freudovská *psychoanalýza), pouze časově velmi zpožděný, a tudíž vzniklý i mimo Evropu, kde obecné nadšení pro všeobjímající myšlenkové systémy, vzdorující popperovské *falzifikaci a vykazující podstatné rysy sekulárních náboženství, mezitím ochladlo. Každá interpretace v tom smyslu, že nějaký jev není nic než zvláštní případ jiného, je samozřejmě legitimní, v některých případech nepostihuje ovšem bezprostředně to, co je na jevu obecně pokládáno za podstatné (Mozart jako kartel sobeckých genů se svým příslušenstvím). Ač je takovýchto možností interpretace velká řada, každá pokládá sebe samu za výlučnou, neboť pravda žárlí na ty, kteří si ji nemyslí. Na každé rozvinutější interpretaci je podstatné i umění paradoxu – šokovat všedního člověka něčím nevšedním, v tomto případě sofistikovaným rozvinutím oblíbené lidové tendence redukovat všechny mezilidské situace na dvě kategorie, o něž se (prakticky výlučně) zajímalo římské právo – majetek (a peníze) a rozmnožování (a sex).$Zdá se, že tento způsob *redukcí je pro okcidentální tradici typický, stejně jako bylo donedávna dosti typické u „vznešených“ tematických okruhů předstírat, že tyto problémy jsou buď neexistující, nebo druhořadé – teprve z této skutečnosti se může emocionální zážitek odkrývání „nahé“ pravdy odvíjet. Idyla lesní paseky se darwinovskou interpretací mění v peklo: včely samotářské i sociální zoufale zápolí v konkurenci o nektar a pyl, květiny lákají opylovače rozmanitými nečistými triky, aby jim musely poskytnout jen málo nebo nic, ptačí samci z posledních sil hájí svým zpěvem teritoria proti číhajícím a dotírajícím konkurentům. I marxistická interpretace exotického obrázku batavijského přístavu, v němž nosiči nakládají do lodí balíky s cizokrajně vonícím *kořením, zhořkne, uvědomíme-li si, že je jejich zaměstnavatelé dokonale odřeli o veškerou nadhodnotu a i to málo, co zbylo k prosté reprodukci jejich pracovní síly, se má v budoucnu umenšit, až *kapitalismus přeroste do svého nejvyššího stadia, *imperialismu, a bude do *kolonií vyvážet přímo kapitál.$Freudovská interpretace řekněme mladé matky hrající si s ročním chlapečkem na lavičce v parku pak nechává registry pikantního „odkrývání“ rozehrát naplno. Tento zážitek „odhalování“ (vyskytující se v pokleslé formě například i v žurnalismu) je zároveň se zážitkem společenského i individuálního sebepotvrzení a legitimace jedním ze základních pocitů doprovázejících redukcionistické systémy výše naznačeného typu a přinášející uspokojení nad rámec běžných typů poznání, třeba nahlížení, popisu či matematických operací.$Pro sociobiologii je typické myšlení v ekonomických metaforách – mluví se především o energetických investicích do potomstva či nejrůznějších příbuzných. Stejně jako pro marxismus, je pro ni postava třeba mnicha-miniaturisty zcela marginální – a to ne proto, že je ekonomicky parazitární a vytváří pouze (dubiózní) kulturní nadstavbu, ale proto, že nepředává své geny dál – jeho existence může být nějak legitimována pouze skutečností (kterou je žádoucí prokázat), že nějak nepřímo napomáhá svou činností zlepšenému přežívání genů své širší society, s níž minimálně část svého genového vybavení sdílí. Tento způsob uvažování samozřejmě umožňuje ve svých *intencích interpretovat jakékoliv chování jakéhokoli živočicha (včetně člověka) otevřenou možností, že řečené chování přináší genům svého nositele nějaký další, dosud neodhalený reprodukční prospěch (pokud živočich zabíjí cizí mláďata ve skupině, činí tak proto, aby získal „místo na slunci“ pro vlastní, pokud tak nečiní, podporuje vlastní *genom stejně, neboť i jiní členové skupiny jsou s ním zřejmě alespoň vzdáleně spřízněni; pokud zabíjí část mláďat vlastních, činí tak proto, aby zůstalo dost nedostatkových zdrojů pro ta zbývající atd.). Existují pochopitelně skupiny a druhy zvířat, které sociobiologické doktríně obzvlášť dobře odpovídají (blanokřídlý hmyz, ze savců myšovití hlodavci, lvi, *opice languři atd.), a těší se proto zvláštní oblibě při experimentálních i terénních pracích. Stejně tak je to s nejrůznějšími lidskými societami. Situace je podobná situaci v *psychologii – existují osoby s výrazně freudovskou, jiné opět s výrazně jungovskou či adlerovskou strukturou osobnosti –, přičemž Carl Gustav *Jung si toho na rozdíl od ostatních jmenovaných byl explicitně vědom. Wilson dosti obsáhle komentuje některé antropologické skutečnosti, jež jsou v evropské tradici považovány za samozřejmé. Týká se to zejména evoluce člověka z nižších *primátů (proti kreacionistům), genetických vlivů na lidské chování a myšlení (proti *behavioristům, chápajícím *novorozence jako //*tabula rasa//), rozdílů mezi *rasami – například v projevech kojenců (projevy dospělých jsou podle něj dány převážně kulturně) – a mezi *pohlavími. Rovněž vyjadřuje přesvědčení, že obtížnost pochopení světa mimo nás tkví v tom, že lidský *intelekt byl vyselektován na podporu přežití lidských genů, nikoli pro porozumění lidské duši či atomárnímu světu. Proto existují v lidské psychice různé typy *cenzury a nevědomých *motivací a je to až sociobiologie, která (v zásadě jako první) ukazuje opravdové motivy našich činů. Teprve nyní bude možno lidský osud řídit, a to poprvé na vědeckých základech.$Nejzajímavější jsou Wilsonovy vývody nějak související se sociálním blanokřídlým hmyzem – včelami, vosami a mravenci. U nich haplodiploidní uspořádání genomu (samci jsou haploidní, samice diploidní) způsobuje větší genetickou blízkost mezi dcerami navzájem než vůči matce a to podle Wilsona vedlo k jejich zvýšenému angažmá ve výchově vlastních sester a konečně i k tvorbě sterilních samičích dělnických *kast a socialitě, která vedla k neobyčejné úspěšnosti (u termitů, též sociálních, haplodiploidie není, ale to je pominuto). Wilson rozvíjí myšlenku hypotetické *civilizace, která by vznikla, pokud by sociální hmyzové měli racionální myšlení, a dospívá k výrazně jiné struktuře *zvyků, *tradic a morálních předpisů. Obětování života dělnických kast pro blaho hnízda při jeho obraně je samozřejmostí, u člověka (stejně jako u savců obecně) je obětování života za druhé výjimkou, v lidské societě ovšem glorifikovanou morálními představami – jedná se zde o cosi jako skupinový výběr bez nutnosti přímé pokrevní příbuznosti. Existenci kast u sociálních hmyzů a do určité míry i některých afrických hlodavců (rod //Heterocephalus//) se Wilson v trochu jiné podobě snaží aplikovat na člověka. V jeho pojetí tvoří *homosexuálové cosi jako nerozmnožující se a ze zbytku populace neustále se znovu vyštěpující „kastu“, která v tradičních malých societách zastávala funkce *šamanů, léčitelů, nositelů tradice, vyjednavačů atd., čímž nepřímo zvyšovala //fitness//, přežívací schopnosti skupiny. Srovnání s tzv. //helpers//, dospělými, ale nerozmnožujícími se jedinci u nejrůznějších savců či ptáků (například vlci, vrány) pomáhajícími při odchovu mláďat jiným párům (často vlastním rodičům), není přes veškeré paralely zcela výstižné, neboť tito „helpři“ se zhusta v průběhu času či za příznivých okolností osamostatňují a sami rozmnožují, a naopak v éře „helprovství“ nejsou sexuálně aktivní.$*Sexualitě, a to nejen pouze v abstraktním populačně genetickém slova smyslu, přikládá Wilson u člověka velmi důležitou roli. Vzhledem k její neobyčejné hypertrofii proti stavu běžnému u většiny primátů (kromě mnoha jedinečných adaptací vnější *morfologie tomu napovídá například i absence zevně pozorovatelného *oestru u ženy – *ovulace samic vyšších primátů bývá namnoze doprovázena dramatickým a barevně zdůrazněným *zduřením genitoanální krajiny) a savců vůbec dovozuje, že u člověka sexuální aktivity slouží velmi výrazně k upevňování skupinové, v typickém případě párové soudržnosti a k vlastnímu rozmnožování pouze „okrajově“. Z velikostního a váhového poměru muže a ženy (u vyšších obratlovců obecně čím polygamnější druh, tím větší velikostní rozdíl mezi samicí a samcem – silně *polygamní paviáni mají tento rozdíl z primátů největší, *monogamní *giboni jen nepatrný) usuzuje na vrozenou „mírnou polygamii“ a rozsáhle probírá manželské praxe nejrůznějších etnik. Rovněž obsáhle polemizuje s církevními pohledy na sexuální problematiku, které jsou v USA zčásti ještě velmi živé. Kulturní evoluci sice nepopírá a nesnižuje ani význam *kulturní tradice, přesto se domnívá, že skupina dětí vychovaná bez jakéhokoli kontaktu s jinými lidmi by časem vyvinula vlastní *jazyk a strukturovanou společnost se všemi prvky, včetně systémů *tabu a dalších předpisů, mýtů a náboženství, ozdob, her atd. (je to dosti odvážné tvrzení, vidíme-li, jak sociálně zmrzačená jsou mláďata *lidoopů vytržená z vlastního sociálního kontextu a přenesená do zajetí).$Wilson se dotýká i otázek lidské *agresivity a v zásadě odmítá *Lorenzovy koncepce agrese jako něčeho člověku v instinktivním stylu imanentního, spíše vidí příčinu v genetickém naprogramování na vnímání světa rozděleného na „přátele“ (*primárně vlastní rod) a „nepřátele“ (primárně *cizince). Na každou akci „nepřátel“ pak lze očekávat prudkou a *xenofobní reakci. Člověka pokládá za druh se spíše prostřední agresivitou (proti třeba hyenám, lvům či opicím hulmanům) a domnívá se, že u zvířat s málo omezenými zdroji potravy se agresivita ve vyšší formě nevyvíjí (kdo viděl mnohé kopytníky, uvěří jen s obtížemi). Za prevenci hrozby válek pokládá co nejužší mezinárodní propletení s celou řadou i meziosobních loajalit, bránící agresi. Rovněž upozorňuje na téměř permanentní válčení většiny lovecko-sběračských populací, byť většinou jen s nevelikými ztrátami. Vznik lidské *kultury označuje Wilson jako autokatalytický proces, neustále se urychlující. Za kulturotvorný mechanismus pokládá v zásadě (v podstatě ve shodě s Darwinem) *pohlavní výběr, přičemž vlastnosti „kulturní“ (sebeovládání, technické dovednosti, výřečnost, vědomosti, výkonnost) má za základní atraktant při výběru mužského partnera (tvrzení rovněž dosti odvážné). Pozdější fáze vývoje kultury interpretuje jako vysoce hypertrofované rané fáze. Velmi zevrubné jsou Wilsonovy studie altruistického chování u lidí, které je interpretováno z těch pozic, jak už bylo výše naznačeno. Autor rozeznává dva typy altruismu: „tvrdý“, vztahující se k nejbližším pokrevním příbuzným, a „měkký“, vztahující se ke všem členům společenstva bez ohledu na příbuznost. V intencích sociobiologické doktríny chápe první z nich jako podporu vlastních genů, kdy není protislužba očekávána, a druhý jako vrcholně sobecký, očekávající pro sebe a nejbližší příbuzné společenskou odezvu. Je typické, že druhý typ altruismu chápe pouze jako lež, předstírání a podvod včetně sebeklamu, protože cosi jako pravý nepokrevní altruismus se, byť velmi vzácně, vyskytovat prostě z principu nesmí.$Diskuse tohoto typu velmi připomínají duchovní atmosféru *přírodní teologie Anglie první poloviny 19. století, v níž vyrůstal Charles Darwin, jenže obrácenou naruby. Je-li pro dnešní sociobiologii nestravitelné téma altruismu, byl tehdy podobným kamenem úrazu třeba problém parazitace housenek larvami lumků čeledi //Ichneumonidae// (vyžírajících svým hostitelům zaživa vnitřnosti) a kompatibilita tohoto jevu s všeobjímající Boží dobrotivostí. Nežádoucí jev byl potírán argumenty typu: jedná se o prostředek, jímž Tvůrce brání housenkám, aby zničily všechno rostlinstvo, a chrání lidskou úrodu, housenky žádnou bolest necítí atd. Kdo někdy parazitovanou larvu viděl, ví, jak ošidné jsou jakékoli zcela všeobjímající koncepce, a ví rovněž, že jsou udržitelné pouze cenzurou vnitřní, v horším případě vnější. Wilson vidí štěstí v tom, že u člověka převládá kvantitativně altruismus „měkký“ nad „tvrdým“. Pokud by tomu bylo naopak, jako třeba u blanokřídlého hmyzu, změnily by se dějiny v jediný velký proud *nepotismu a *rasismu. Morálku všeho druhu vidí jako extenzi biologické podstaty člověka. Všechna rozhodnutí, která jsou nejrůznějším způsobem podvědomě manipulována, směřují vposledku k témuž – k naplnění vlastní existence v tom smyslu, jak učí sociobiologie (zde nalézáme styčné body se Sigmundem *Freudem, s tím rozdílem, že cílem není zisk maximální slasti, ale maximální rozšíření vlastního genomu, temné síly k tomu směřující a neuvědomělost jsou tytéž). Existuje jediná cesta, jak rozumně řídit společnost – dát jí vhodnou společenskou smlouvu na základě znalostí sociobiologie. Wilson se velmi detailně zabývá i otázkou sociobiologie náboženství. Náboženství obecně pociťuje jako něco negativního a pro svou nauku rivalizujícího (nezastírá tuto kompetici a označuje moderní přírodovědu jako „mýtus“), jakkoli by ovšem vykořenění těchto jevů bylo žádoucí, nevěří tomu, že k němu brzy dojde, neboť strach před *smrtí a další existenční strachy pověry udržují. Náboženství vidí jako prostředek dalších forem výběru, „církevního výběru“, který po čase mění v populaci frekvenci nejrůznějších genových alel. Ve vzájemné kompetici vítězí ta náboženství, která nejlépe garantují přežívání a rozmnožování svých stoupenců. K náboženství počítá i marxismus. Kritizuje také planost a zaostávání humanitních nauk za přírodovědnými a jalovost dřívějších sociálních teorií, které neznaly pravou, vědeckou nauku o lidské přirozenosti. Ta je nyní zde a otázkou je pouze to, jak převést emotivní sílu archaických náboženství k práci na „novém velkém úsilí“. Konečné osvobození se blíží. Nezbývá než dodat: blažená země, která má takovéto velké teoretiky a plánovatele lepšího příštího. Snad osvícenskoarchaické bezčástí Spojených států amerických vypufruje i tuto nauku, jako to už učinilo s mnoha jinými, a Amerika zůstane ušetřena smutné praxe „velkého vědeckého experimentu“, pro Evropu tak osudnou.$Z díla: //Sociobiology: The New Synthesis// (Sociobiologie: Nová syntéza, 1975); //On Human Nature// (1978, česky //O lidské přirozenosti//, 1993); //Journey to the Ants// (1995, česky //Cesta k mravencům//, 1997); //Consilience: The Unity of Knowledge// (1998, česky //Konsilience: Jednota vědění//, 1999); //The Future of Life// (Budoucnost života, 2002). (Stanislav Komárek)