formulování a stanovení právních zásad, které jsou všeobecně závazné. V antickém *Římě se realizovalo rozhodnutím lidu, od *principátu rozhodnutím senátu a stále více císařskými výnosy. Zákonodárství ve *středověku zahrnovalo méně tvorbu nových právních ustanovení, jako mnohem více zajištění a zachování práv, která byla k dispozici (tato úloha připadla zejména panovníkovi). V první velké fázi zákonodárství z počátku 5. až poloviny 9. století vznikaly germánské zákoníky, v nichž se sloučil zápis *zvykového práva s panovnickými ustanoveními. Recepce *římského práva změnila také pojetí zákonodárství, pojem //lēx// („zákon, právo; ustanovení, smlouva“) už neoznačoval právní řád, nýbrž panovníkův zákon, oprávnění vydávat zákony přešlo do rukou panovníka. Vzhledem k velkému počtu příslušníků panského *stavu se oprávnění vydávat zákony rozšířilo na *vrchnost a *církve *země, *města a panství. S upevňujícím se stavovským státem bylo stále více odkázáno na souhlas stavů (v *českých zemích na zemské stavy). V období *absolutismu se stalo zákonodárství výhradně monarchistickým právem panovníka, které postupně vyloučilo spolurozhodování. *Konstituční monarchie *liberalismu 19. století (přes omezení monarchistickým principem) přinesla spolupůsobení lidového zastupitelství (samostatné kompetence zákonodárství přešly do parlamentní *demokracie). (František Čapka)