soubor několika zákonných opatření, přijatých německým Říšským sněmem 15. 9. 1935, které dodaly zdání legitimity nacistickému *antisemitismu a vyústily do systematické perzekuce a *holocaustu židovských obyvatel Německa a posléze dalších *zemí okupované Evropy. Tyto *zákony (následně doplňované prováděcími nařízeními [poslední vyhlášeno 1. 7. 1943]) reagovaly na pokračující protižidovské *násilí ze strany radikálních aktivistů v Nacionálně socialistické německé dělnické straně (//Nationalsozialistische Deutsche Arbeitspartei//, zkratka: NSDAP) a příslušníků Úderných oddílů (//Sturmabteilung//, zkratka: SA). Násilné útoky totiž neměly oporu v zákonech a jejich policejní *tolerance nepřispívala k pověsti režimu mezi širokým obyvatelstvem. Politika německého *státu vůči židovskému obyvatelstvu si žádala jednoznačné stanovisko k „židovské otázce“. Adolf *Hitler zřejmě chápal přijetí Norimberských zákonů u příležitosti stranického sjezdu v září 1935 v Norimberku jako vstřícné gesto vůči extremistickým antisemitům v NSDAP, kteří nelibě nesli argumentaci některých německých *ministrů, že živelné *pogromy poškozují *národní hospodářství. Dne 18. srpna 1935 Adolf Hitler s ohledem na ekonomické aspekty odsoudil v projevu v Královci individuální protižidovské násilí. Vzhledem k tomu, že antisemitismus a řešení „židovské otázky“ představovaly důležitou mobilizující součást *ideologie nacistického hnutí (*nacismus), riskoval tím kritiku, že ve jménu *konformismu a *etatismu zrazuje německou *revoluci.$Jako odpověď na tuto situaci byly v září 1935 na stranickém sjezdu NSDAP v Norimberku narychlo sepsány a Říšským sněmem přijaty dva zákony, které jsou považovány za jádro Norimberských zákonů, k nimž lze počítat také zákon o vlajce a státním znaku a zákon o zdravém *manželství.$(1) //Zákon o říšském občanství// rozděloval osoby žijící na území Německa do dvou kategorií – na „říšské občany“ //(Reichsbürger)//, kterými se mohli stát pouze *Němci nebo osoby s „příbuznou krví“. Ti měli od státu zaručen plný rozsah občanských a politických práv a svobod. Druhou kategorií pak byli „státní příslušníci“ //(Staatsangehörige)//; jejich občanská a *politická práva byla postupně stále více omezována několika prováděcími zákony (nařízeními).$(2) //Zákon na ochranu německé krve a německé cti// zakazoval *sňatky a pohlavní styky mezi *Židy a příslušníky *árijské rasy. Nebylo povoleno zaměstnávat v židovských domácnostech „árijské“ služebné mladší pětačtyřiceti let a Židé se nesměli dotýkat německé vlajky.$Z účinnosti zákonů nebyli vyňati ani váleční veteráni židovského původu. Adolf Hitler dal vypustit z návrhu zákonů větu, podle níž se opatření vztahovala pouze na „stoprocentní“ Židy. Tím vznikla kontroverze o vymezení příslušníka židovské *rasy. Podle prvního ze třinácti dekretů, které byly zveřejněny 14. listopadu 1935, byly osoby se třemi nebo čtyřmi židovskými prarodiči „plnokrevnými“ Židy. Lidé s dvěma „árijskými“ a dvěma židovskými prarodiči byli označeni za „poloviční“ Židy, přičemž norimberská rasová opatření se na ně vztahovala v případě, že praktikovali *judaismus, měli partnera židovského původu nebo jeden z jejich rodičů byl Žid. Osoby splňující tyto podmínky byly označeny jako //Geltungsjuden// a odlišeny od //Mischlinge//, kategorie zahrnující osoby s dvěma židovskými prarodiči, na které se nicméně norimberská ustanovení nevztahovala. Příslušnost k Ne-Árijcům byla určována jak na základě členství v židovské obci, tak podle náboženského vyznání rodičů a prarodičů, případně manžela/manželky. Bylo tak v podstatě nemožné svoji *identitu zastřít. Norimberské rasové zákony byly Německou tiskovou agenturou zdůvodněny rovněž jako odpověď na prohlášení Mezinárodního sionistického kongresu, podle kterého Židé představují „samostatný národ“.$Odpor německé veřejnosti k norimberským rasovým opatřením byl relativně slabý a omezoval se na představitele liberální inteligence, místní katolické kruhy (například v *diecézi v Cáchách) a podnikatele, kteří se obávali negativního dopadu zákonů na zahraniční obchod.$Antisemitismus a jim odpovídající oficiální politika provázejí lidskou *civilizaci odedávna a výjimkou nebyly v první polovině 20. století ani ostatní evropské státy či USA. V případě nacismu pak nabyl antisemitismus radikální a specificky rasistické podoby (*rasismus), spojené s organizačními a donucovacími možnostmi moderního státu. (Viz též *antropologie, nacistická, *Lebensborn, *tábor, koncentrační.) (Ivo T. Budil, Pavel Dufek, Jaroslav Malina)