téma antropologických výzkumů amerického kulturního antropologa Clifforda *Geertze (1926–2006), který se interpretací této soutěživé a hazardní hry pokusil odhalit a popsat typické rysy balijské *kultury. Jeho slavná studie //Deep Play: Notes on the Balinese Cockfight// (Zákeřná hra: Poznámky ke kohoutím zápasům na Bali, 1972), zahrnutá ve sborníku článků //The Interpretation of Cultures// (Interpretace kultur, 1973, česky 2000) je dnes považována za klasickou ukázku přístupů rozvíjených v rámci *symbolické antropologie. Podle Geertze jsou kohouti na indonéském ostrově Bali symbolem mužnosti a osobnostních kvalit jejich majitelů. Současně symbolizují opak *člověka – *zvíře. Tento kontrast ale Balijci nepřeceňují. Skutečnost, že se balijský muž identifikuje s kohoutem, souvisí také s jeho ztotožněním s tím, čeho se nejvíc obává, ale čím je současně fascinován a přitahován – s temnými silami. Symbolická souvislost kohoutů a kohoutích zápasů s temnými silami je evidentní. Kohoutí zápas je chápán jako krvavá oběť *démonům. Proto se před každým zápasem provádějí *rituály a zpívají tradiční písně. Balijci zatahují kohoutí zápasy do všech nepříjemných záležitostí. Jejich prostřednictvím reagují na nepřízeň *přírody, sopečné erupce, špatnou úrodu nebo choroby.$Kohoutí zápasy mají standardní průběh. Odehrávají se uvnitř kruhu o ploše kolem padesáti čtverečných stop. První zápas začíná v pozdní odpoledne. Do západu slunce obvykle proběhne 9 až 10 soubojů. Poté, co se kohouti vyrovnají k boji, je každému z nich k noze upevněna ocelová ostruha, ostrá jako břitva. Jakmile je vydán signál k boji, kohouti v explozi zvířecího běsnění začnou na sebe nalétávat, mlátit se křídly, narážet do sebe hlavami a drásat se pařáty. Podle Geertze se jedná o absolutní, neskutečnou a mrazivě krásnou vášeň, srovnatelnou s platónským pojetím nenávisti. Kolo většinou končí po třiceti vteřinách, jakmile je jeden z kohoutů smrtelně zasažen ostruhou. Majitel nebo trenér zraněné zvíře ošetřuje a všemi prostředky se je snaží udržet při životě až do posledního kola. Zápas definitivně končí, jakmile jeden z kohoutů zahyne. Vítězí kohout, který stojí na nohou nad mrtvým protivníkem.$Součástí kohoutích zápasů jsou sázky – jednak mezi vlastníky kohoutů, jednak mezi jednotlivými diváky. Balijci se snaží o ozvláštnění atmosféry a přitvrzení soubojů tím, že prodlužují hlavní sázku, jak je to jen možné. Tímto způsobem zajišťují, že kohouti budou opravdu vyrovnanými soupeři a výsledek zápasu co nejméně odhadnutelný. Balijci si mohou sázením vydělat dost peněz. V kohoutích zápasech se ale nejedná pouze o peníze. V sázce je úcta, dobrá pověst, čest, důstojnost a respekt okolí. Ve skutečnosti se sociální status sázejících tolik nemění. Účastníkům zápasů jde více o „hru natvrdo“, která je metakomunikací o tom, jak by věci mohly být. Hrou se přenášejí z normální reality do světa *života a *smrti, ve kterém je možné víc ztratit než získat.$Podle Clifforda Geertze jsou kohoutí zápasy symbolickou odpovědí místních domorodců na *agresi a rivalitu skrytou pod povrchem balijské kultury. Jejich prostřednictvím je možné legitimním způsobem vyjádřit zvířecí divokost, krvavé oběti, mužský narcisismus, rivalitu, prudké rozčilení, vášeň a hru o peníze. Balijec odhazuje v průběhu kohoutích zápasů svou každodenní uměřenost a klid, aby se nechal pohltit zběsilou posedlostí hry „na život a na smrt“ a poté odešel buď jako vítěz, nebo poražený. (Václav Soukup)