český prozaik. Patří do skupiny autorů (Petr Hájek, Radek John, Ludvík Němec aj.), kteří se v zúženém tvůrčím prostoru od druhé poloviny sedmdesátých let snažili formou beletrizujících deníkových záznamů vytvořit autentickou generační výpověď. Jeho tvorba byla poučena na vývoji moderní americké prózy (Edgar Lawrence Doctorow, John Updike), zcela zásadním způsobem ji však ovlivnily romány Vladimíra *Párala. Návaznost na Páralovu tvůrčí metodu byla natolik zřetelná, že literární kritika označovala Zdeňka Zapletala (spolu s Jiřím Švejdou) za Páralova žáka. Zapletal přejal některé tvůrčí postupy svého učitele – jeho *ironický odstup od tématu, jeho úsilí kondenzovat dějovou linii příběhu, výrazovou monotónnost i princip sériovosti při výstavbě tematického a kompozičního plánu díla. Přes tyto souvislosti a podobnosti si však již ve své románové prvotině //Pozdě na hlasitou hudbu// (1983) vybudoval vlastní literární svět. Nenabízí pouze páralovsky kritický živočichopis lidského rodu, čítanku popisující a katalogizující chování člověka, ale také do jisté míry chápavý pohled do nitra často bezradných románových postav, kterým společenská realita a charakterové dispozice nedovolují nalézt uspokojivé životní uplatnění. V Zapletalově druhém románu, v //Půlnočních běžcích// (1986), se rozvíjejí kritické tendence, které se objevují již v jeho předcházejícím díle: úsilí představit život a rovněž i dějiny jako posloupnost banálních, opakujících se, ne-li předvídatelných událostí.$Základními konstrukčními mechanismy autorova světa se staly prefabrikace a *typizace. Svědčí o tom mimo jiné skutečnost, že své hrdiny většinou označuje podle jejich profesního zařazení či zaměstnání, a nikoli vlastními jmény. Postavy románu jsou konstruovány jako typy postihující populační vzorek daného společenského prostoru, a nikoli jako individua. (Jiří Pavelka)