přivedení vody do určité oblasti. Poprvé se objevuje na *Předním východě, kde bylo nutným předpokladem *zemědělství v oblastech, v nichž roční úhrn srážek (izohyeta) klesal trvale pod hodnotu 250 mm, především v jižní části mezopotamské kotliny (*Mezopotámie). Optimální pěstování *obilí vyžaduje totiž dvojnásobné množství ročních srážek. S jednoduchými lokálními systémy umělých závlah se setkáváme již v 5. tisíciletí př. n. l., kdy zemědělci zadržovali dešťové srážky v zimním období a vodu z potoků a malých říček nedaleko sídlišť v přirozených prohlubních //(wádí)// a rozváděli je po spádnici stružkami k obilnářským záhonům. Na základě pokusů bylo zjištěno, že se tak mohlo na obdělanou půdu dostat nejvýše 50–80 mm vody před podzimním setím a 40–80 mm v prvních fázích *vegetace s průsakem do hloubky 50–60 cm. Od 4. tisíciletí př. n. l. v souvislosti se vznikem *měst a *městských států byly v jižní Mezopotámii budovány velké soustavy umělých závlah, které zadržovaly vodu z každoročních záplav, přicházejících z povodí Eufratu a Tigridu v dubnu-květnu. Na rozdíl od egyptského Nilu nebylo možné využít vodu ze záplav k přeplavení polí před setím, také hmotnost naplavenin (sedimentů) byla při nízkém spádu mezopotamských řek mnohem menší. Vody Eufratu a Tigridu spolu s přítoky obsahovaly až 5 mg nerostných solí v l litru, což kladlo velké nároky na *kontrolu množství závlah ve vztahu k druhům obilovin a polní *zeleniny. Voda byla při záplavách z velkých řek odváděna do zdrží (o objemu až 265 000 litrů) a pomocí stavidel a propustí do soustavy velkých, někdy dokonce i splavných kanálů (*doprava). Na okrajích souvislých obilnářských polí (*plužin) byly často ve velké vzdálenosti (až 3,7 km) zřizovány další zdrže, z nichž potom odbočovaly poměrně mělké zavlažovací stružky (ve tvaru písmen U nebo V a spádu do 3 %) přímo k jednotlivým obilnářským záhonům. První umělou závlahou bylo přeplavení za účelem „vymývání“ půdy v množství až 100 mm (35–40 % celkových ročních závlah). Sumerské Rady starého oráče synovi doporučují během vegetace u obilovin ještě další 2–3 závlahy (po setí, při odnožování a k podpoře tvorby klasů) do jednotlivých brázd. Stavby, čištění a udržování umělých závlah byly velmi náročné na ruční práci a organizaci sezonního i trvalého nasazení pracovních sil, kterou na svém území prováděla *chrámová hospodářství a *palácová hospodářství. Vzhledem ke kořenovému systému obilnin, citlivému na úroveň hladiny spodní vody, byly umělé závlahy rizikovou záležitostí, jež se neobešla bez trvalých meliorací obdělávaných ploch. Péče o umělé závlahy patřila k předním povinnostem státní správy a samotných vládců, kteří o velkých stavbách umělých kanálů zanechali zprávy v historických nápisech a datovacích formulích (*datování). První zmínky o vodohospodářských dílech pocházejí z území města *Lagaše (25.–24. století př. n. l.). Stav soustavy umělého zavodňování kontrolovali „správci kanálů“ a chrámy a paláce odváděly za závlahy již od 24. století př. n. l. zvláštní „vodní“ *daně, pokud získaly pro svá pole vláhu ve výši „l prstu na l //iku//“ (tj. hladiny 1,66 cm na 3600 m2 = 166 litrů na l m2; údaje z 2. tisíciletí př. n. l.). Denní norma výkopových prací při stavbě kanálů kolísala podle typu zeminy a terénních podmínek mezi 1,6–3 m3, u menších stružek mezi 3–6 m3 (údaje z 1. tisíciletí př. n. l.). Původně sumerská soustava umělého zavodňování přežila zánik *Babylonu (539 př. n. l.), její hlavní kanály a zdrže byly zničeny až při mongolských vpádech ve 13. století n. l.$(K hospodaření s vodou v *Malé Asii, *Sýrii a *Palestině viz *přehrada, *vodovod.) (Blahoslav Hruška)