činit *bohem, předmětem božské *úcty (významné osobnosti, panovníky apod.). Například sumerští vládci v *Mezopotámii se od 27. století př. n. l. v historických nápisech prohlašovali za potomky bohů a za své matky pokládali často bohyně-rodičky, které je údajně odkojily (například Mebaragesi z *Kiše) a odchovaly na klíně. Skutečné zbožnění vladařů je z autentických pramenů doloženo až ve 24.–23. století př. n. l. ve staroakkadské říši (Narám-Sín, Šar-kali-šarrí), kdy se *králové sami označovali za „bohy *Akkadu a vládce čtyř koutů světa“. Na sklonku 3. tisíciletí př. n. l. byli posmrtně zbožněni legendární vládci *Sumeru *Gilgameš a *Lugalbanda. Za bohy na zemi byli považováni i vládci III. dynastie z Uru (*Ur-Nammu, *Šulgi), jimž byly věnovány četné oslavné *hymny, doprovázející kultovní obřady a oběti. V *chrámech se začínají objevovat kultovní sochy vládců. Na pečetítkách a *reliéfech jsou potom zbožnění králové od „smrtelníků“ odlišeni výškou postavy a božskými *insigniemi. Zbožnění králové zastupovali o novoročních slavnostech bohy plodnosti a v obřadu *posvátného sňatku pečovali o úrodnost *země.$Důkazem zbožnění jsou i tzv. audienční scény ve *výtvarném umění, kde vladaři předstupují před bohy a dostávají od nich odznaky moci (například žezlo, hůl a provaz na měření pozemků). Zbožnění vládci ve starobabylonské době se vracejí k nomádským symbolům božské moci (oběti potravin ve stanech) a začínají vytvářet „božské dvory“ s družinami podřízených *kněží a kněžek. Zbožnění králů v metropolích určovalo potom podřízenou roli provinčních vládců a povinnost respektovat centrální palác a chrám. U *Chetitů v *Malé Asii byli vládci zbožněni až posmrtně a dostávali pravidelné oběti, o nichž byly pořizovány přesné seznamy. Asyrští a babylonští vládci se v 1. tisíciletí př. n. l. považovali za syny „státních“ bohů *Aššura a *Marduka. Jejich zbožnění dokládají pravidelné zádušní oběti, které se staly součástí kultovního *kalendáře. Obdobně byl uctíván vládce *starověkého Egypta – *faraon.$Zbožnění vládců bylo neslučitelné s *monoteismem. V historických knihách *Starého zákona je proto vyvolení a pomazání *Saula spojováno s nebezpečím, že král by mohl nahradit výlučnou moc Boha na zemi. (Blahoslav Hruška, Jaroslav Malina)