o pravěkém vývoji *předmětů, které člověku sloužily k zasazování ran jiným živým bytostem a naopak k ochraně před *násilím tohoto druhu, toho mnoho nevíme. Jako zbraně možno přirozeně užít v podstatě jakéhokoli *artefaktu či samorostu, na němž vůbec nemusí být patrné, co vše v minulosti způsobil. Vzpomeňme jen na biblický souboj Davida s Goliášem, kde k zlikvidování protivníka stačil pouhý *oblázek. První použití zbraně proti člověku dokládá bodnutí do hrudníku //(*thorax)//, doložené na jedné z neandertálských koster //(*Homo neanderthalensis)// nalezených v *jeskyni *Šanidar. Po celé další pravěké období však nemáme k dispozici jednoznačně identifikovatelné, specializované zbraně. Ty se vyskytují až ve střední době *urucké kultury se *sekeromlaty z *lokality *Tepe Gaura (vrstva XIII), sotva použitelnými jinak než v boji. Vzhledem k tomu, že jde o zbraně odznakové, nejspíše *atributy profesionálních válečníků, musíme ovšem počítat se vznikem bojovnického „stavu“ již dříve. Celý arzenál bojových prostředků se pak objevuje v pozdní době kultury urucké v prostředí rodící se *civilizace. Válečníci onoho času užívali již všech typů později známých *zbraní bodných, *sečných a *úderných i střelných. K bodným zbraním náležela především krátká, často asi metací *kopí či *oštěpy a též *dýky o různé délce *čepele pro boj zblízka. K témuž účelu se užívaly rovněž bojové *sekery a kyje či palice s provrtanými kamennými hlavicemi nasazovanými na topůrka. K napadání protivníka na dálku sloužily *luky a *šípy, jejichž použití máme doloženo jak v otevřeném terénu, tak i proti obléhaným *pevnostem, a rovněž praky. Některé z honosně provedených zbraní měly zřejmě funkci velitelských odznaků. Jako příklad lze uvést hrot šípu ze slitiny *mědi a *stříbra, nalezený v urucké *Eanně. O užití ochranné *zbroje (brnění) nemáme před rokem 3000 př. n. l. zpráv. V průběhu 3. tisíciletí př. n. l. nedošlo zřejmě v oblasti zbraňové techniky k výrazným změnám, nepočítáme-li zavedení spíše odznakového *meče či šavle s křivou čepelí. Ve výzbroji střeleckých jednotek armády staroakkadské dynastie se zřejmě poprvé objevuje průbojnější *reflexní luk s lučištěm skládaným z pružných materiálů a doložený vyobrazením na *Narám-Sínově vítězné *stéle. Četné zkušenosti z dobových bojů se zřetelně odrazily v existenci prvních dokladů pro užívání zbroje. Již vojáci raně dynastického období pochodovali do bitev vybaveni kovovými, měděnými či bronzovými přilbami a v těžkých kožených pláštích s přišitými ochrannými destičkami z odolných materiálů, nejspíše kovů. Proti ostřelování se *vojsko chránilo *štíty, jak velkými a těžkými pravoúhlými exempláři s připevněnými *puklicemi, za nimiž se kryly šiky těžké pěchoty ne nepodobné řecké falanze, tak zřejmě i menšími štíty osobními. Zvlášť exponovaní bojovníci užívali osobní ochranné zbroje, onou dobou patrně organického původu, z *kožešiny či rákosového pletiva, jak ukazuje vyobrazení lagašského vladaře Eannatuma na tzv. Supí stéle. Od staroakkadské doby pochoduje mezopotamské vojsko pod bojovými zástavami, nejspíše *symboly božstev nesenými na žerdích.$Písemné a archeologické prameny raného 2. tisíciletí př. n. l. zachycují některé změny. Náleží k nim použití dřevěného vrhacího kyje či *bumerangu a rovněž první doklad pro použití těžkého, téměř l m dlouhého dvojsečného meče. Masové použití některých střelných zbraní dokládá například objednávka 10 000 hrotů šípů z *bronzu pro vojsko asyrského *krále *Šamší-Adada I. Některé dobové sošky však nevylučují ani použití ochranné zbroje z organických látek (*textilu a *kůže?) na způsob středověké prošívanice. Hlavní *inovaci střední fáze 2. tisíciletí př. n. l. pak představovalo vytvoření oddílů těžké jízdy a bojové vozby, užívajících již koní. Jejich bojovníci se odívali do bitvy v plnou šupinovou zbroj, jíž byli někdy chráněni i koně, své hlavy pak chránili přilbami. V l. tisíciletí př. n. l. dosahuje asyrská armáda svých úspěchů spíše kvalitou velení, vyspělostí taktického manévrování a souhrou jednotlivých druhů zbraní než zavedením nových bojových prostředků. Je ovšem nutno připomenout všeobecnou dostupnost zdrojů nově používaného *železa, která výrazně zvýšila objem kovových zbraní, zbroje a techniky užívaných asyrskými vojsky. Asyrská pěchota vládne dlouhými a těžkými kopími představujícími účinnou ochranu před útoky jízdy či bojové vozby. Na přilbách asyrských vojáků se pak objevuje prvek proslulý ve zbrojířství antickém, ozdobný chochol. (Petr Charvát)