souhrnný název pro *země tvořící nedílnou součást českého *státu a spadající pod svrchovanost českého *krále, který se začal užívat v době *vlády Karla IV. (1316–1378). Hranice českého státu se rozšiřovala již za Jana Lucemburského (1296–1346): v letech 1319–1329 na sever do Budyšínska (1319) a do Zhořelecka (1329), které společně vytvářely Horní Lužici; při zakoupení Zhořelecka použil král Jan Lucemburský poprvé státoprávního pojmu //Corona et mensa regni Bohemiae// (Koruna a stůl Českého království); tento pojem zahrnoval jak původní území českého státu, tak i přičleněné země, včetně zahraničních *lén. Jeho *symbolem se stala svatováclavská koruna. Českou lenní svrchovanost přijala od Jana Lucemburského (v letech 1327–1329) většina *knížat Horního a Dolního Slezska (jmenovitě Břežska, Bytomska, Kozelska, Lehnicka, Olešnicka, Osvětimska, Ratibořska, Stínavska, Záhaňska a Zátorska), což polští králové uznali smlouvami (1333, 1348). V roce 1322 (za pomoc Ludvíku Bavorovi v bitvě u Mühldorfu) získal Jan Lucemburský také natrvalo Chebsko (nejdříve jako říšskou zástavu, od roku 1341 připojeno k *Českému království, v roce 1714 včleněno do království jako vnější kraj s určitými výsadami) a o třináct let později (1335) se dostalo podle tzv. vyšehradského traktátu pod moc českého krále další knížectví v Horním a Dolním Slezsku (z celého Slezska neuznalo jeho lenní svrchovanost jen knížectví svídnicko-javorské). Českému království tak přibyla ve Slezsku rozsáhlá území, jež byla součástí českého státu až do poloviny 18. století; k výše uvedeným územím musíme přidat řadu lén ve Falci a v Sasku, v králově rodném Lucembursku (v roce 1354 je povýšil Karel IV. na vévodství a přičlenil k České koruně, v roce 1441 získali Lucembursko burgundští *vévodové), krátkou nadvládu držela Koruna (počátkem 30. let 14. století) v severní Itálii a také zástavním právem v několika *městech v Dolních Rakousích. Takto územně rozsáhlé království přebíral ještě za Janova života jeho syn Karel, jehož cílevědomá zahraniční politika navazovala na velmocenskou linii posledních *Přemyslovců.$Karel IV. vybudoval *České království //(Corona regni Bohemiae)// v rozměrech, které přetrvaly věky a zůstaly v podstatě tytéž až do *třicetileté války; jeho lucemburský český stát znamenal vrchol českého státního rozvoje, byl to největší stát tehdejší střední Evropy. Už v březnu 1348 na generálním sněmu říšských knížat v Praze upravil Karel IV. státoprávní poměry v českém státě a jeho poměr k Říši. Třináct vydaných listin potvrzovalo dosavadní *privilegia České koruny a ponechávalo v platnosti jen volnou lenní vazbu českého krále na *císaře; listinou ze 7. 4. 1348 (pečetěnou říšskými knížaty) bylo stvrzeno dosavadní dělení Moravy na tři lenní útvary: moravské markrabství, olomoucké *biskupství a slezské vévodství, přičemž všechny tyto útvary podléhaly České koruně a českému králi jako //utile et immediatum dominum// (to znamená, že nikdo jiný, včetně císaře neměl nad nimi žádné právo). Podobně bylo v tutéž dobu (1348) včleněno do Koruny 16 slezských knížectví: Břežsko, Bytomsko, Hlohovsko, Lehnicko, Minsterbersko, Nisko, Olešnicko, Opavsko, Opolsko, Osvětimsko, Ratibořsko, Stěnavsko, Těšínsko, Vratislavsko, Zaháňsko, Zátorsko), také Horní a Dolní Lužice (tu po složitých jednáních v roce 1364 zakoupil a inkorporační listinou v roce 1370 přivtělil k českému státu). V říjnu 1373 koupil Karel IV. od Oty Braniborského Braniborsko (v lucemburské moci zůstalo do roku 1415, kdy je Zikmund postoupil *Hohenzollernům za 400 000 zlatých), čímž se hranice České koruny posunuly daleko na sever, skoro až k Baltskému moři. Po uzavření třetího manželství Karla IV. (v květnu 1353 s Annou Svídnickou) získal český král (definitivně v roce 1369) svídnicko-javorské knížectví; tak se dostalo poslední slezské knížectví pod českou vládu. Karlovi se rovněž podařilo připojit ke Koruně české mnohá léna ve Frankách, v Horní Falci, Míšni a ve Voigtlandu (v souvislém řetězu mezi Tachovem a Norimberkem – tzv. Nové Čechy). Krátkou dobu byly formou personální unie spojeny s českým státem Mazovsko (1329–1355), Lombardie (1330–1338), Tyrolsko (1335–1342), Horní Falc (1353–1400); za Karlových nástupců byla tato území postupně ztracena. Kolem roku 1400 měla Česká koruna rozlohu zhruba 129 000 km2, z toho největší země Čechy asi 54 000 km2, Slezsko zaujímalo plochu 39 000 km2, Morava 22 000 km2, Dolní Lužice 9 000 km2 a Horní Lužice 5 000 km2. Od smrti Karla IV. (1378) již žádné území k českému státu nepřibylo, naopak jeho rozsahu neustále ubývalo; k největším ztrátám došlo v roce 1636 (obojí Lužice) a v roce 1742 (téměř celé Slezsko), v Koruně zůstalo jen knížectví těšínské, jižní část knížectví opavského a krnovského a malá část Niska – tzv. české Slezsko s centrem v Opavě, o rozloze 5 147 km2. Označení země Koruny české zaniklo v roce 1918 v důsledku vzniku Československé republiky (ČSR). (František Čapka)