1. [astrofyzika], třetí planeta Sluneční soustavy, největší, nejhmotnější a nejhustší ze čtyř vnitřních planet vyznačujících se pevným povrchem, od nichž se liší přítomností tekoucí vody a existencí bohaté *biosféry. Vytvořila se stejně jako ostatní planety Sluneční soustavy a samotné *Slunce shlukováním a stmelováním hmoty prvotní mlhoviny způsobeným gravitací před 4,6 miliardami let. Původně byla žhavou a tekutou koulí, ale již před 4,4 miliardami let byl její povrch ztuhlý. Jeho tvářnost a složení se měnily sopečnou činností a dalšími geologickými procesy. Biosféra vznikla a začala se rozvíjet asi před 3,5 miliardami let. Tento rozvoj vyústil ve vznik *člověka před více než 4 miliony let.$Domovem člověka se *Země stala díky mimořádné souhře okolností, která je unikátní nejen v rámci Sluneční soustavy, ale možná i celé naší galaxie. Tato unikátnost je hlavním zdrojem úvah o *antropickém principu. Slunce většina astronomů pokládá za řadovou hvězdu a podle poznatků posledního desetiletí nejsou ani planetární soustavy ničím výjimečným. Klíčovou podmínkou pro existenci života a člověka je zřejmě setrvávání planety v zóně, kde voda vydrží v kapalném stavu (neodpaří se ani nezmrzne) po dostatečně dlouhou dobu (alespoň miliarda let). Bereme-li za jednotku střední vzdálenost Země od Slunce, odhaduje se, že tato obyvatelná zóna leží v intervalu 0,95 až 1,37. Vzhledem ke změnám sluneční činnosti v minulosti je ovšem trvale obyvatelná zóna ještě podstatně užší. Pro podobu života, jakou známe, je důležité střídání dnů a nocí a ročních období na většině zemského povrchu, za což vděčíme rotaci Země a výraznému sklonu její osy vůči rovině oběhu kolem Slunce (23,5 stupně). Z vnitřních planet má střídání s podobnými parametry jen Mars, u něhož se však sklon osy v delším časovém měřítku chaoticky mění. Stabilizujícím faktorem pro sklon zemské osy je *Měsíc, který pravděpodobně vznikl jako důsledek nárazu menší planety do Země v raném období jejího vývoje. Měsíc také zvyšuje mořská dmutí, která mohla být důležitým faktorem při přechodu života z vody na souš.$Důležitým faktorem pro vývoj života byly patrně i srážky s menšími tělesy. Na počátku evoluce Země snad srážky s ledovými útvary a kometami zásobovaly Zemi vodou, později se stávaly krizovými faktory měnícími směr *evoluce, zároveň ovšem představovaly smrtelné ohrožení biosféry. Pohyby těchto těles výrazně ovlivňuje svou gravitací planeta Jupiter, takže i jí možná člověk vděčí za svou existenci.$Zřejmou významnou podmínkou pro udržení složitého života je existence dostatečně silného magnetického pole, kterou se Země liší od ostatních vnitřních planet. Magnetické pole, vyvolané elektrickými proudy v kapalném jádře Země, vytváří ochranný štít, vychylující vysokoenergetické částice přicházející ze Slunce. Uchování magnetického pole souvisí s uvolňováním energie radioaktivními rozpady v nitru Země, přenos této energie na povrch Země je základem mechanismu deskové tektoniky, díky němuž fungují sopky, zvedají se pohoří, přesouvají se kontinenty, mění se složení atmosféry. Tyto složité procesy mají dosud daleko k plnému pochopení, nepochybně však výrazně odlišují Zemi od ostatních planet.$Určujícím faktorem pro udržení života a *civilizace na Zemi je energie, kterou dostává Země ze Slunce. V dlouhodobém měřítku její množství roste (asi o čtvrtinu za celou dobu existence Země). Změny odrazivosti atmosféry a povrchu Země však v témže měřítku výrazným změnám teploty na Zemi bránily, na čemž se podílela i biosféra. To se stalo zdrojem *hypotézy Gaia. V měřítku lidských dějin vedou změny sluneční aktivity ke klimatickým anomáliím, jako je tzv. malá doba ledová mezi 14. a 19. stoletím. Skutečné *ledové a *meziledové doby jsou však vyvolávány zhruba periodickými změnami pohybů Země, které mají za následek změny množství energie, již Země přijímá od Slunce i při jeho ustáleném chování. Tyto změny jsou trojího druhu:$1) Kolísání výstřednosti zemské dráhy v cyklu trvajícím asi 100 000 let. 2) Kolísání sklonu zemské osy v cyklu trvajícím asi 40 000 let. 3) Kombinace precese zemské osy (otáčí se po plášti kužele) a stáčení elipsy, po níž se Země pohybuje kolem Slunce. Tím se mění vzdálenost Země od Slunce v daných ročních obdobích a také délka těchto období v cyklu 21 000 let.$Příslušné cykly se podle svého objevitele srbského geofyzika Milutina Milankoviće (1879–1958) nazývají „Milankovićovy cykly“ a v principu umožňují vysvětlit dlouhodobé změny *klimatu, i když řada otázek zůstává otevřena. V ještě dlouhodobějším časovém měřítku mohl poměry na Zemi ovlivňovat také oběh Slunce kolem středu galaxie. Takzvaný galaktický rok je dlouhý asi 250 milionů let a Slunce jej od svého vzniku absolvovalo již asi dvacetkrát. Ocitalo se přitom i s unášenou Zemí v různém galaktickém prostředí. Novější výzkumy napovídají, že i to vedlo k určitým periodickým změnám.$Věda a technika 20. století přinesla výraznou změnu vztahu lidstva k Zemi. Člověk nabyl schopnosti odpoutat se od povrchu Země, podívat se na Zemi „odjinud“ a stanout na povrchu nejbližšího kosmického souseda. Chystá se k dalším, ještě dalekosáhlejším krokům mimo svůj domov. Také jeho vliv na tvářnost tohoto domova již nemůže být přehlížen ani v globálním měřítku, zejména díky zřejmému ovlivnění složení atmosféry, které může mít řadu závažných důsledků pro biosféru i pro lidskou civilizaci. K okamžité *katastrofě planetárních rozměrů by vedla jaderná *válka. Člověk je však také potenciálně schopen odvrátit globální katastrofy, které biosféře hrozí ze srážek s planetkami menších rozměrů;$2. [antropologie], sociální konstrukce a kulturní kategorie, jež se stala součástí *mytologií, pohádek, uměleckých děl a symbolických *kosmologií. Země je od pradávna předmětem uctívání a *kultů v *náboženstvích a mytologiích většiny světových *kultur a civilizací. Pozemským pozorovatelům se Země jeví jako nekonečná přírodní plocha, zvrásněná geologickým reliéfem hor a údolí, protkaná vodními plochami a toky řek, pokrytá *flórou a *faunou a obklopená moři a oceány. V průběhu své existence dokázali příslušníci lidského rodu osídlit všechny typy *ekosystémů od tropických a subtropických oblastí přes klimaticky mírná pásma až k nevlídným a chladným polárním teritoriím. Země, vystupující v podobě *přírody, vždy a všude představovala základní kontext lidské existence. Byla prostorem, který limitoval, stimuloval a determinoval osudy kultur i jednotlivců. Země ale nepředstavovala pouze reálný geografický prostor a fyzikální realitu, ale v průběhu evoluce rodu //*Homo// se stala také významnou sociální konstrukci a kulturní kategorii, jejíž význam varioval v historickém čase a lokálním prostoru. Země jako přirozené místo života našich předků byla předmětem četných spekulací, výtvarných ztvárnění a symbolických interpretací, které se promítly do uměleckých děl, pohádek, náboženských systémů a kosmologií.$S odvěkou lidskou snahou pochopit a vysvětlit genezi Země se setkáváme zejména v *mýtech o stvoření světa. Doklady lidské *imaginace a *tvořivosti na téma původu přírody lze nalézt v mnoha světových kulturách. Například v egyptských starověkých kosmologických představách se můžeme setkat s myšlenkou, podle níž byl proces stvoření Země překonáním původního *chaosu, cestou postupného oddělování do té doby nerozlišených *entit, jako jsou půda a voda, země a nebe, světlo a tma atd. V jiných egyptských mýtech se ale můžeme setkat s příběhem, podle něhož svět vznikl z vejce, které snesl na prapahorek vyčnívající z pravodstva bůh *Thovt. Židovsko-křesťanskou kulturu navždy proslavil biblický příběh o stvoření světa *Bohem v průběhu sedmi dní.$Podle starých tibetských bájí v době, kdy ještě vůbec nic neexistovalo, se nejdříve zjevila dvě světla – jedno černé, nazývané Ňalwanagpo (tibetsky: //dmjal-ba-nag-po//), „Černé utrpení“, a druhé bílé, nazývané Özerdän (tibetsky: ’//od-zer-ldan//), „Světlo s paprsky“. Potom vytryskly z chaosu proudy světel o mnoha barvách, které se slily do duhy, z jejíchž jednotlivých barev povstala tvrdost (prvek //sa// – země), tekutost (prvek //čhu// – voda), žár (prvek //me// – oheň), pohyb (prvek //lung// – vítr) a prostor (prvek //namkha [nam-mkha’]// - „nebesa“). Těchto *pět prvků se posléze spojilo do tvaru obrovského vejce. Když pak se bohové (potomci bílého světla) a *démoni (potomci černého světla) setkávali a spolu obcovali, rodili se z vajec vzešlých z tohoto páření nejrůznější tvorové. Příběhy o těchto bytostech začaly být spojovány s *konkrétními místy – v horách, stromech, skalách, jezerech byly spatřovány buďto příbytky těchto bohů a démonů, nebo přímo sami tito bohové a démoni. Buddhistická mytologie postupně tyto původní představy vytlačila. Podle buddhistických představ, přejatých i v Tibetu, je tento svět reziduálním výsledkem //*lä//, tj. skutků vykonaných již nežijícími obyvateli *vesmíru. Je to „karmický vítr“, který jako první rozhýbal prázdný vesmír, nikoli stvořitelský rozmar nějakého demiurga. Tento vítr se nakonec stal tak hustým a mocným, že dokázal zadržet déšť snášející se shůry, z čehož vznikl kosmický oceán, v jehož středu se vztyčila velká hora Rirab. Když byla tato nádoba univerza hotova, začala být naplňována zpočátku bytostmi duchovými a poté bytostmi pevných tvarů z masa a kostí, které pak zabydlily celou hmotnou zem.$S nesmírnou tvořivostí při hledání odpovědi na otázku původu Země se setkáváme i u *preliterárních společností. Například grónští *Inuité byli přesvědčeni, že Země se zřítila shora dolů. Z nebe poté spadly také kameny, hory, a půda, z níž povstali první lidé. U severoamerických *indiánů se zase často setkáváme s motivem vzniku Země z bláta, které z hlubin prvotního jezera vyneslo potápějící se *zvíře. Například kalifornští indiáni obývající údolí Maidu věřili, že Stvořitel Země (Kodoyampeh) sestoupil z oblohy po bílém laně a pověřil želvu, aby se ponořila do vše pokrývajících vod, aby nalezla kousky bláta. Když želva úkol splnila, Kodoyampeh z hlíny uhnětl kuličku, kterou rozplácl a položil na vodu. Silou jeho myšlenek začal tento malinký bochánek bláta kynout, až dosáhl velikosti světa, se všemi řekami, jezery a pohořími. Poté, aby svět neuplaval, jej ukotvil na severu, jihu, východě a západě čtyřmi lany. S představou Země jako ostrova, který pluje na vodě a je zavěšen na čtyřech kožených řemenech připoutaných ke stropu z tvrdého *křišťálu, se můžeme setkat také v mytologii indiánů kmene Čerokí. Motiv bahna, jako substrátu, z něhož byla stvořena Země včetně světa rostlin, zvířat a lidí, preferovali ve svých v pohádkách a příbězích také afričtí Konové, kteří žijí na území Guineje. V oblasti Tichomoří, na ostrově Samoa, se zachovaly mýty, podle nichž Zemi vytvořil bůh Tagaloa ze skály, která se na jeho pokyn rozdělila na pevninu a moře.$V mnoha světových mýtech a náboženstvích je zrození Země spojováno s motivem plodnosti a cyklickou revitalizací přírody. Již v období *mladého paleolitu se objevují umělecké projevy, které svědčí o existenci *rituálů spojujících svět přírody s plodností. Země jako ideové a náboženské téma začala hrát významnou roli zejména v období přechodu od *sběračství a *lovu k *zemědělství. Zrození kultu bohyně Země naznačují například neolitické sošky bohyně plodnosti, symbolizující vztah mezi mateřstvím a kultivací zemědělské půdy.$Soustavné obdělávání zemědělské půdy a usedlý život v trvalých zemědělských sídlištích se promítly do starověkých náboženských systémů, v nichž stále větší roli hrál motiv bohyně Země, která byla vnímána jako vládkyně přírody, symbol plodnosti a cyklického znovuzrození. Proto se v mnoha starověkých kulturách setkáváme se snahou ztotožnit přírodu se Zemí. V personifikované podobě toto spojení vystupuje jako mateřské bohyně, která je ztělesněním univerzální matky Země. Klasickou příkladem je antická bohyně Země a plodnosti *Gáia (Gé), jež zrodila nebe, hory a moře. V období *helénismu byl její kult ztotožněn s uctíváním bohyně *Démétér, která byla stejně jako Gaia považována za bohyni Země, dárkyni obilí a ochránkyni zemědělství.$Země jako fyzikální těleso a sociokulturní jev se stalo také důležitou součástí antické kosmologie. Svědčí o tom zejména homérské básně. Země je v nich popsána jako plochý kotouč, který na sloupech drží obr Atlant. Nad Zemí se klene polokulovitá nebeská báň zdobená hvězdami, zatímco v hlubinách Země se nachází podsvětí – říše mrtvých a temná propast Tartaros.$Jiný přístup k fenoménu Země zaujali řečtí filozofové, kteří v rámci řešení ontologických otázek hledali příčinu *bytí a podstatu *univerza. Významnou roli z tohoto hlediska sehráli zejména představitelé milétské školy. Thalés z Milétu (1. polovina 6. století př. n. l.) byl například přesvědčen, že Země pluje po vodě jako plochá deska a nad ní se tyčí nebeská klenba – dutá polokoule s upevněnými hvězdami. Originální kosmologický model vytvořil také Anaximandros z Mílétu (610–546 př. n. l.), podle kterého se Země podobá nízkému sloupu válcovitého tvaru, jehož výška je třikrát menší než průměr základny. Tento plochý válec se údajně nehybně vznáší volně v prostoru, aniž potřebuje jakoukoliv podložku. Rovnováhu a stabilitu mu zajišťuje jeho pozice ve středu univerza, kolem něhož se otáčejí ostatní *nebeská tělesa. Země ale nebyla předmětem výzkumu filozofů, ale také astronomů a matematiků. Již babylonští a egyptští astronomové správně usoudili na kulatost Země z pozorování jejího stínu při zatmění Měsíce. V antickém Řecku byla od 3. století př. n. l. kulatost Země všeobecně uznávána. V té době se *Aristarchos ze Samu na základě pozorování měsíčních zatmění a fází pokusil určit poměry velikostí Země, Měsíce a Slunce a poměr velikosti Země k její vzdálenosti od Měsíce a Slunce (dochované dílo: //O rozměrech a vzájemných vzdálenostech Slunce a Měsíce//). I když vzhledem k nepřesnosti měření velikost Slunce podcenil, šlo patrně o první důkaz nepatrnosti Země vzhledem k vesmíru. O něco později Eratosthenés z Kyrény na základě pozorování úhlů, pod nimiž je vidět Slunce na různých místech poledníku, s dobrou přesností určil velikost Země. Aristarchos zastával *heliocentrický *názor, podle něhož Země a planety obíhají kolem Slunce. Shodoval se v tom s učením *pýthagorejců, které však mělo spíše mytický než vědecký podklad. Tento názor se však v antice neprosadil, obecně byla sdílena *Aristotelova představa o centrálním postavení Země a o zásadní odlišnosti pozemských a kosmických dějů. Ve 2. století *Ptolemaios dal *geocentrické soustavě důmyslnou podobu složených kruhových pohybů, která dobře odpovídala pozorovaným skutečnostem. O kulatosti Země většinou nepochybovali ani raní křesťanští učenci a filozofové, i když se vyskytly snahy přizpůsobit učení o Zemi údajům z *bible (například //Křesťanský místopis//, který napsal byzantský učenec Kosmas Mořeplavec v 6. století).$Převrat v názorech na postavení Země ve vesmíru přinesli učenci 16. a 17. století – Mikuláš *Koperník podal ucelený výklad heliocentrické soustavy, Galileo *Galilei ji podložil fyzikálními argumenty, Johannes *Kepler ji oprostil od *předsudku o kruhových pohybech a našel skutečné *zákony, jimiž se řídí oběh Země a planet a Isaac *Newton dovršil jejich snahy podáním univerzální teorie pohybů založené na třech pohybových zákonech a zákonu gravitačním. Přesvědčivým astronomickým důkazem pohybu Země kolem Slunce byl objev aberace (během roku se měnící odchylky světla hvězd), který uskutečnil James Bradley 1728.$V 19. století se podařilo změřit také proměnnost úhlu, pod nímž pozorujeme nejbližší hvězdy, způsobenou změnou polohy Země během roku, čímž byla určena vzdálenost těchto hvězd a potvrdila se ohromující nepatrnost Země vůči nim. Působivý Foucaultův pokus s kyvadlem v pařížském Panteonu 1851 prokázal otáčení Země kolem své osy. V té době již ovšem nikdo rozumný o správnosti heliocentrické soustavy nepochyboval.$Od 16. století se také začaly zpřesňovat poznatky o tvaru a velikosti Země. Výrazně k tomu přispěly zámořské cesty – roku 1522 se 17 námořníků Magalhãesovy výpravy vrátilo z první plavby kolem světa. Měření délky poledníku, které vykonala francouzská expedice do Laponska pod Maupertuisovým vedením 1736, poprvé prokázalo zploštění Země na pólech. Roku 1798 Henry Cavendish změřil velikost gravitační síly mezi běžnými tělesy a jejím porovnáním se zemskou gravitací určil hmotnost Země. $Poznatky o tvaru Země a jejích pohybech jsou neustále upřesňovány. Idealizovaný povrch Země je dnes definován jako geoid – ekvipotenciální plocha tíhového pole nejvíce se přimykající k hladině moří. Zkoumání tíhového pole Země dospělo do stadia, kdy se činí (s pomocí setrvačníků na družicích) pokusy určit důsledky rotace Země, jež předvídá obecná *teorie relativity. Hlavní zájem věd o Zemi se přesunul jednak do detailního zkoumání její povrchové vrstvy a atmosférického obalu, kterým se zabývá řada speciálních vědeckých disciplín, jednak do zkoumání nitra Země. Zdrojem informací o něm jsou seismické vlny, které se po zemětřesení či explozích jaderných bomb šíří skrze zemské těleso. Již roku 1906 tak Robert Oldham dokázal existenci zemského jádra. Základní představy geofyziky nitra Země rozpracoval chorvatský geofyzik Andrija Mohorovičić (1857–1936). Hlubiny Země však zůstávají lidskému poznání v mnoha ohledech nepřístupnější než hlubiny vesmíru – nejhlubší důl sahá asi kilometr pod zemský povrch, nejhlubší vrt dosáhl 13 kilometrů. Také naše znalosti o složení zemského nitra a o procesech, které v něm probíhají, jsou většinou kusé a nejistější než poznatky *astronomie a astrofyziky;$3. územně správní obvod s vymezenou *autonomií řízený buď samosprávními orgány nebo podřízený většímu celku a bez samosprávních orgánů; používán i jako ekvivalent *státu, případně soustátí (*země Koruny české), které bylo spojeno osobou panovníka. (František Čapka, Josef Kolmaš, Jaroslav Malina, Jan Novotný, Václav Soukup)