rozjímavá forma *buddhismu, jejíž základní metodou je nehybné a mlčenlivé sezení (japonsky: //zazen//), jež vede k soustředění, vyprázdnění a osvícení; náboženský směr, který vznikl propojením ideálů mahájánského buddhismu a meditační metody s prvky čínského *taoismu. Zen vykrystalizoval v Číně v 6.–7. století a odtud se rozšířil do dalších *zemí, zejména do Vietnamu a Koreje.$Do Koreje se zen dostal zřejmě v 7. století, ale v té době se setkal jen s malým pochopením. Na začátku 9. století se začal více šířit díky *mnichům, kteří se vrátili z Číny, a to vedlo k založení *sekt Devíti hor (korejsky: //Kusansŏnmun//). Obrovskou popularitu zenu lze přičíst i přijetí, kterého se mu dostalo u rodin mocných vládců na venkově, včetně zakladatele královské dynastie Wang (Korjŏ) *Wang Kŏna. Jeho oblíbenost má kořeny v úpadku doktrinárního buddhismu, rozšířil se i díky své nekonvenčnosti a důrazu na individualitu. Také se jím dala ideologicky ospravedlnit vzpoura mocných rodů i jednotlivců, kteří byli v *opozici vůči *aristokracii v hlavním *městě. Zen se v Koreji stal populární za následujících dynastií a je hlavním proudem buddhismu dnešní doby.$Do Japonska zen poprvé pronikl již v období *Nara (710–784), ale rozšířil se až ve 12.–13. století. Rozvinul se zde do řady škol, z nichž jsou nejvýznamnější //Rinzai// a //Sótó//. Zen měl zásadní vliv na formování chování japonské vojenské *šlechty v době *šógunátu a zenová estetika, zdůrazňující ideje prostoty a zdrženlivosti, utvářela základní estetické vzorce japonské kultury. (Miriam Löwensteinová, Jaroslav Malina)