Jaroslav Malina editor Panoráma biologické a sociokulturní antropologie Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných" oborů Josef Kolmaš První Evropané ve Lhase (1661) (Kircherovo résumé Grueberovy cestovní zprávy. Latinský text a český překlad) NADACE UNIVERSITAS MASARYKIANA EDICE SCIENTIA NADACE UNIVERSITAS MASARYKIANA EDICE SCIENTIA V našem pojetí je antropologie vědecká disciplína, která studuje lidský rod (Homo) a jeho dosud známé druhy: Homo habilis, Homo erectus, Homo sapiens. Zaměřuje se na člověka jako jednotlivce, všímá si jeho četných seskupení (etnické skupiny, populace) a zahrnuje do svých výzkumů též celé lidstvo. Na rozdíl od kontinentální Evropy, která antropologii mnohdy pokládá jen za přírodní vědu (morfologie člověka a porovnávací anatomie a fyziologie člověka a lidských skupin), považujeme ji na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, podobně jako antropologové v anglosaském prostředí, za vědu celostní, sociokulturní i biologickou, integrující poznatky přírodních a společenských věd. Pomocí syntézy obou pohledů se pokoušíme vysvětlit celistvost lidských bytostí a lidskou zkušenost z hlediska biologického a sociokulturního ve všech časových údobích a na všech místech, kde se děl vývoj našich předků. Ačkoli antropologie objasňuje evoluci našeho druhu Homo sapiens, přesahuje svým rozsahem tento cíl. Zkoumá hluboce naše předky (rané hominidy) a nejbližší příbuzné lidoopy, zkoumá prostředí, v kterém náš vývoj probíhal, a zároveň se všeobjímajícím studiem našeho chování pokouší odhadnout naše budoucí konání v ekosystému Země. Současný stav poznání představíme postupně v „modulových" učebních textech nazvaných Panoráma biologické a sociokulturní antropologie, které nakonec zahrnou látku bakalářského a magisterského studia. Osnova každého z modulů je obdobná: vlastní učební text, doporučená studijní literatura, výkladové rejstříky důležitějších jmen a pojmů, medailon autora, zaostření problému (studie o aktuálních teoretických, metodologických či empirických inovacích v dané tematice), rozvolnění problému (uvedení tematiky do širšího filozofického nebo kulturního rámce). Nevelký rozsah jednotlivých modulů, jakýchsi stavebních prvků v podobě ucelených témat kurzů a přednášek, umožní snadno publikovat revidovaná a doplněná vydání těch modulů, kde bude třeba reagovat na nové objevy a trendy oboru. Vznikají tak skripta nikoli „zkamenělá" v jednom okamžiku, ale neustále „živě pulzující", skripta pružně reagující na reva-lorizaci univerzitních učebních plánů, uspokojující aktuální potřeby společnosti a studentů a vycházející vstříc zavádění obecně platného kreditového systému (na základě tzv. European Credit Transfer System - ECTS), který umožní účinnější spolupráci mezi jednotlivými katedrami, ústavy a fakultami, zlepší orientaci studentů a zvýší průhlednost na úrovni národní i mezinárodní. Texty jsou kolektivním, editorem metamorfovaným dílem autorů z Masarykovy univerzity a z dalších českých a zahraničních institucí. V uváděné podobě představují pouhý „zkušební preprint", který bude po zkušenostech z výuky a recenzním řízení výrazně přepracováván a doplňován. Již v této chvíli však editor vyjadřuje poděkování všem spolupracovníkům za jejich neobyčejnou vstřícnost a velkorysou snahu představit nejnovější výsledky, z nichž mnohé pocházejí z jejich vlastních, často ještě nepublikovaných výzkumů. NADACE UNIVERSITAS MASARYKIANA EDICE SCIENTIA Roman Wenzel, V nebi jak párek ptáků roztoužený..., 1998, keramika, technologie raku, výška 170 cm. Roman Wenzel: „K tomuto sousoší mě inspirovaly verše (v překladu Josefa Kolmaše a prebásnení Jany Štroblové) ,V nebi jak párek ptáků roztoužený, / na zemi jako spolu srostlé kmeny / chceme být navěky, / navěky chceme býť z básně Píseň o věčném žalu slavného čínského básníka z období dynastie Tchang - Po Ťu-iho (772-846). Báseň zpracovává milostný vztah tchangského císaře Süan-cunga (vládl 712-756) a jeho nejmilejší konkubíny Jang Kuej-fej, jenž vedl až k císařově abdikaci a popravě Jang Kuej-fej ... Po celý zbytek života nedokázal Süan--cung na Jang Kuej-fej zapomenout, ještě ve stáří se obklopoval taoistickými mnichy a žádal po nich, aby mu alespoň na okamžik přivolali zpět duši milované ženy. Dílo vytvořené pro projekt knihy a výstavy: Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literature, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy. Jaroslav Malina editor Panoráma biologické a sociokulturní antropologie Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných" oborů 16 Josef Kolmaš První Evropané ve Lhase (1661) (Kircherovo résumé Grueberovy cestovní zprávy. Latinský text a český překlad) NADACE UNIVERSITAS MASARYKIANA, BRNO AKADEMICKÉ NAKLADATELSTVÍ CERM V BRNĚ MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ NAKLADATELSTVÍ A VYDAVATELSTVÍ NAUMA V BRNĚ 2003 Text © Josef Kolmaš, Jaroslav Malina, 2003 Editor © Jaroslav Malina, 2003 Obálka, grafická a typografická úprava © Josef Zeman, 2003 Ilustrace © Roman Wenzel, Archiv Josefa Kolmaše, 2003 Vydaly Nadace Universitas Masarykiana v Brně, Akademické nakladatelství CERM v Brně, Masarykova univerzita v Brně, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA v Brně, 2003 Tisk a knihařské zpracování FINAL TISK s. r. o., Olomučany Pořadové číslo 3728-17/99 Ilustrace na přebalu: Roman Wenzel, V nebi jak párek ptáků roztoužený..., 1998, keramika, technologie raku, výška 170 cm. Dílo vytvořené pro projekt knihy a výstavy: Kruh prstenu: Svétové déjiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném živote, krásné literatuře, výtvarném uméní a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy. Tato publikace ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení vydavatele. ISBN 80-7204-277-7 (Akademické nakladatelství CERM) ISBN 80-210-3096-8 (Masarykova univerzita v Brně) ISBN 80-86258-43-2 (NAUMA) 4 „V tom kruhu nebes, který spíná kolébku i hrob, nepozná nikdo začátek či konec dob a nepoví ti také žádný filozof, odkud jsme přišli a kam zájdem beze stop." Omar Chajjám (1048-1131), perský básník, matematik, astronom a filozof. Je autorem čtyřverší rubá't, aforisticky zachycujících filozofické ideje, náboženské názory a životní pocity. Citované čtyřverší stejně jako mnohá další z Chajjá-mových zamyšlení souvisí s tématy, jimiž se zabývá antropologie. V našem pojetí je antropologie vědecká disciplína, která studuje lidský rod (Homo) a jeho dosud známé druhy: Homo habilis, Homo erectus, Homo sapiens. Zaměřuje se na člověka jako jednotlivce, všímá si jeho četných seskupení (etnické skupiny, populace) a zahrnuje do svých výzkumů též celé lidstvo. Na rozdíl od kontinentální Evropy, která antropologii mnohdy pokládá jen za přírodní vědu (morfologie člověka a porovnávací anatomie a fyziologie člověka a lidských skupin), považujeme ji na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, podobně jako antropologové v anglosaském prostředí, za vědu celostní, sociokulturní i biologickou, integrující poznatky přírodních a společenských věd. Pomocí syntézy obou pohledů se pokoušíme vysvětlit celistvost lidských bytostí a lidskou zkušenost z hlediska biologického a sociokulturního ve všech časových údobích a na všech místech, kde se děl vývoj našich předků. Ačkoli antropologie objasňuje evoluci našeho druhu Homo sapiens, přesahuje svým rozsahem tento cíl. Zkoumá hluboce naše předky (rané hominidy) a nejbližší příbuzné lidoopy, zkoumá prostředí, v kterém se náš vývoj odvíjel, a zároveň se Slovo editora všeobjímajícím studiem našeho chování pokouší odhadnout naše budoucí konání v ekosystému Země. Na rozdíl od Omara Chajjáma se domníváme, že o rodu Homo leccos víme, a současný stav poznání představíme postupně v „modulových" učebních textech nazvaných Panoráma biologické a sociokulturní antropologie, které nakonec zahrnou látku bakalářského a magisterského studia. Osnova každého z modulů je obdobná: vlastní učební text, doporučená studijní literatura, výkladové rejstříky důležitějších jmen a pojmů, medailon autora, zaostření problému (studie o aktuálních teoretických, metodologických či empirických inovacích v dané tematice), rozvolnění problému (uvedení tematiky do širšího filozofického nebo kulturního rámce). Nevelký rozsah jednotlivých modulů, jakýchsi stavebních prvků v podobě ucelených témat kurzů a přednášek, umožní snadno publikovat revidovaná a doplněná vydání těch modulů, kde bude třeba reagovat na nové objevy a trendy oboru. Vznikají tak skripta nikoli „zkamenělá" v jednom okamžiku, ale neustále „živě pulzující", skripta pružně reagující na revalorizaci univerzitních učebních plánů, uspokojující aktuální potřeby společnosti a studentů a vycházející vstříc zavádění obecně platného kreditového 5 systému (na základě tzv. European Credit Transfer System - ECTS), který umožní účinnější spolupráci mezi jednotlivými katedrami, ústavy a fakultami, zlepší orientaci studentů a zvýší průhlednost na úrovni národní i mezinárodní. Texty jsou kolektivním, editorem metamorfova-ným dílem autorů z Masarykovy univerzity a z dalších českých a zahraničních institucí. V uváděné podobě představují pouhý „zkušební preprint", který bude po zkušenostech z výuky a recenzním řízení výrazně pře-pracováván a doplňován. Již v této chvíli však editor vyjadřuje poděkování všem spolupracovníkům za jejich neobyčejnou vstřícnost a velkorysou snahu představit nejnovější výsledky, z nichž mnohé pocházejí z jejich vlastních, často ještě nepublikovaných výzkumů. Následující čtyřverší Omara Chajjáma, díky poučením z biologické a sociokulturní antropologie, přijímáme bez výhrad, jako dobrý návod k uchování demokratického uspořádání společnosti i života na naší planetě: „Když s jednou plackou chleba vyjdeš na dva dny a s jedním douškem z puklé nádoby, nač podřízen být lidem menším než ty sám nebo nač sloužit lidem stejným jako ty?" Snad trochu přispějí i tyto učební texty ... Brno, červen 2003 Jaroslav Malina 6 KATEDRA ANTROPOLOGIE PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Alois Mikulka, Logo Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 1999, kresba tuší na papíře, 16x9,7 cm. 7 Roman Wenzel, Mužský (jab) a ženský (jum) princíp v tělesném spojení, 1999-2003, z cyklu Sexeso, keramika, technologie raku, kompozice deseti reliéfních destiček s erotickými motivy, rozměry každé destičky 12,5x12,5x2,1 cm. Roman Wenzel: „K vytvoření cyklu Sexeso mě inspirovala filozofie indického hinduismu a tibetského buddhismu, pozoruhodná otevřenost obou učení ve výtvarném zpodobení sexuálního obcování muže a ženy a naopak naprostá odlišnost v jeho výkladu: Například erotické výjevy zdobící kamenné stěny hinduistických ,chrámů milostné rozkoše' v indickém Khadžuráhu z 10.-11. století bývají vysvětlovány jako pozůstatek zaniklého tantrického rituálu, spojeného s pěstováním sexuality a tělesné rozkoše na cestě k odstranění pozemských strastí a konečnému vysvobození, jako názorná učebnice milostného umění, jakási Kámasútra v kameni, anebo prostě jako výsledek snahy dávných umělců zobrazit radostnější stránky života. Naproti tomu asketický tibetský buddhismus nepřipouští ztvárňování tělesného obcování muže a ženy ani jiné vyobrazování projevů milování; ale exoterický buddhismus, známý též jako tantrajána (,vůz tanter') či vadžrajána (.diamantový vůz'), značně již vzdálený původní praxi Buddhova učení, přinesl do tibetského buddhismu též kult ženských božstev (jum,,matka') představovaných v sexuálním spojení s jejich mužskými božskými protějšky (jab, ,otec'). S výjevy těchto spojení se velmi často setkáváme v tibetské náboženské ikonografii a skulpturách. Původním smyslem však není zobrazování prokreativního poslání sexu, nýbrž symbolické vyjádření mohutného účinku plynoucího ze spojení obou elementů, mužského a ženského, na duchovní soustředěnost těch, kdo o takových kopulujících dvojicích meditují. Sexuální spojení božstev jab-jum a síla z něho prýštící je metaforickým vyjádřením onoho ušlechtilého meditačního záměru." Dílo vytvořené pro projekt knihy a výstavy: Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literature, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy. 8 První Evropané ve Lhase (1661) (Kircherovo résumé Grueberovy cestovní zprávy. Latinský text a český překlad) Josef Kolmaš 9 Roman Wenzel, Tantra, 1995, glazovaná kamenina, výška 45 cm. Roman Wenzel: „Proud ezoterického a rituálního indického myšlení, vznikající již na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. n. 1. a označovaný jako tantrismus (od sanskrtského pojmu tantra, „osnova", přenesené „traktát, nauka"), usiluje o integraci osobnosti jednotlivce se všemi jejími složkami, včetné citů, telesných funkcí a procesů, do všeobecného tkaniva (tantra) vesmírné skutečnosti. Za svrchovaný prostředek k dosažení jednoty individuálního a univerzálního tantrická tradice považuje milostné spojení mužské (ve své niterné podstate inertní) a ženské (dynamické, aktivní a útočné) polarity, které představuje zdroj veškerého tvoření i svrchovaného poznání. Toto učení a jeho ztvárnéní v indickém a tibetském výtvarném uméní bylo pro mé inspirací." Dílo vytvořené pro projekt knihy a výstavy: Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literature, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochorů inspirovaných obsahem této knihy. 10 Obsah 1. Johannes Grueber a Albert d'Orville 13 - první Evropané ve Lhase 2. Athanasius Kircher S. J. 19 2.1. Život a dílo 19 2.2. China Illustrata 20 3. Grueberova relace v podání A. Kirchera 25 3.1. Paralelní latinský text a český překlad částí, 25 týkající se Grueberovy a ďOrvillovy cesty 3.2. Poznámky a vysvětlivky 35 4. Ilustrace 37 5. Zaostření problému 41 5.1. Marco Polo: Milión, neboli o zvycích a poměrech ve východních krajích 41 (1298) 5.2. Odorico de Pordenone: Popis východních krajů světa 43 (30. léta 14. století) 5.3. Jean de Bourgoigne, řečený Mandeville: Cestopis tzv. Mandevilla 43 (po roce 1356) 5.4. Antonio de Andrade: Novo Descobrimento do Gram Cathayo, 44 ou Reynos de Tibet (1626) 6. ROZVOLNĚNÍ PROBLÉMU 47 Helmut Uhlig: Potála 47 7. o autorovi 51 8. o autorovi výtvarných děl 53 9. Literatura (citovaná, použitá, doporučená) 57 9.1. Práce k Johannesu Grueberovi 57 9.1.1. Grueberovi předchůdci a následovníci 58 9.1.1.1. Předchůdci 58 9.1.1.2. Následovníci 58 9.2. Práce Athanasia Kirchera 60 9.2.1. Práce vydané 60 9.2.2. Práce do tisku po roce 1667 zadané či připravované 61 9.3. Práce k Athanasiu Kircherovi 62 9.4. Práce k China Illustrata 63 10. VÝKLADOVÝ REJSTŘÍK DŮLEŽITĚJŠÍCH JMEN A POJMŮ 65 11 Roman Wenzel, Salome, 1998, keramika, technologie raku, výška 120 cm. Roman Wenzel: „Salome (hebrejsky Salome, .pokojná'), podle tradice dcera Herodiady a Heroda Filipa, tančila před tetrarchou Herodem Antipou a tolik se mu zalíbila, že jí slíbil dát, o cokoli požádá. Na popud své matky královny Herodiady ho požádala o hlavu uvězněného Jana Křtitele. Herodes se zdráhal, ale nakonec dal Jana usmrtit a jeho hlavu přinést na stříbrné míse. Dramatický příběh mladé křehké princezny, která se stává nástrojem v rukou krásné a ctižádostivé matky, inspiroval vznik mnoha literárních, výtvarných a hudebních děl. Umělci zpodobovali Salome v mnoha variantách: od chladné krásky, schopné neuvěřitelného sebeovládání, po nevinnou, nezralou ženu, která nad příšernou zástavou omdlévá hrůzou; v představách autorů je Salome i zvláštní směsí zkaženosti a neviny. Její příběh má mysticko-erotický podtext, u některých děl bývá interpretován jako metafora frigidní ženy dychtící po uspokojení, ale zároveň proklínající předmět své touhy; lze v něm spatřovat též výraz mužského strachu z kastrace, i když Salome Jana Křtitele sama nepopraví (na rozdíl od Judit). Ve svém pojetí jsem ze všech možných variant akcentoval polohu chladné krásky." Dílo vytvořené pro projekt knihy a výstavy: Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literature, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochorů inspirovaných obsahem této knihy. 12 1. Johannes Grueber a Albert d'Orville - první Evropané ve Lhase Návštěva Lhasy, „Místa božího", hlavního města Tibetu a vůbec celého lamaistického světa, patří dodnes k nejcennějším cestovatelským trofejím a není mnoho těch, kdož se mohou touto trofejí pochlubit. Aniž bychom riskovali, že náš výčet za posledních 300 let bude neúnosně dlouhý, můžeme hned některé z nich jmenovat, alespoň ty, kteří o svém dobrodružství zanechali písemné svědectví.1 Tak v 18. století to byli pouze Italové, jezuita Ippolito Desideri (a spolu s ním méně známý Portugalec Emmanoel Freyre) a Francesco Orazio delia Penna v čele dvanáctičlenné skupiny kapucínů a Holanďan Samuel van de Putte, kteří se dostali až do Lhasy. V 19. století za nimi následovali Angličan Thomas Manning, francouzští lazaristé Joseph Gäbet a Evariste-Regis Hue, Nain Singh a další indičtí pandité-výzkumníci a Bengalee Sarat Čandra Dás, autor celé řady tibetanistických prací. V první polovině 20. století jejich řady dále rozmnožili Burjat Gonbožab Cebekovič Cybikov, Japonci Ekai Kawaguči a Tókan Tada, dále L. A. Waddell v Younghusbandově vojenské družině, francouzská spisovatelka a badatelka Alexandra David-Néelová, Charles Bell, známý tibetolog, Ernst Schäfer z Německa, Američané Ilya Tolstoy a otec a syn Thomasové, Rakušané Heinrich Harrer a Peter Aufschnaiter, italský tibetolog Giuseppe Tucci, britští diplomaté David Macdonald a Hugh E. Richardson a někteří další. Od padesátých let 20. století, od připojení Tibetu k Čínské lidové republice v roce 1951, byla Lhasa po nějaký čas přístupná zejména oficiálním novinářským a filmárskym delegacím ze socialistických zemí a též několika novinářům tzv. pokrokového západního tisku. V té době měli možnost navštívit Lhasu i první naši krajané, filmaři Vladimír Sis a Josef Vaniš (1954-1955), publicista Karel Beba a někteří další. Pro mnoho, přemnoho dalších cestovatelů a badatelů zůstává Lhasa i nadále nesplněným snem. Na samém začátku této skrovné řady stojí a primát v pronikání do „Svatého města" lamaismu drží dva je-zuité-misionáři, Rakušan Grueber a Belgičan d'Orville, kteří vkročili do Lhasy před více než třemi sty lety (8. října 1661), zdrželi se tam skoro dva měsíce a zanechali první popis města i s náčrtkem hlavní jeho architektonické památky, dalajlamovského sídla Potály Johannes Baptista Grueber pocházel z hornora-kouského Lince, kde se 28. října 1623 narodil. Když prošel obvyklým řádovým školením, rozšířeným navíc o speciální studium matematiky, byla mu učiněna atraktivní nabídka, aby se místo původně zamýšlené práce v Sedmihradsku připojil raději k tehdy vzkvétající misii čínské. Grueber ani na okamžik nezaváhal, pozvání přijal a ihned se vypravil do Říma (1656) učinit poslední přípravy k daleké cestě. Pro obstrukce, působené tehdy Portugalci námořnímu spojení s Indií, 13 Obr. 1. Titulní list spisu Athanasia Kirchera China Illustrata, jak bývá zkráceně uváděno Kircherovo dílo s barokním titulem China, monumentís qua sacrís qua profanís, nec non varíís naturae et artís spectaculís alíarumque verum memorabilium argumentis illustrata, z prvěho vydání u Johannesa Janssona van Waesberga (237 stran) v Amsterdamu v roce 1667. (Současně vyšel tamtěž její jiný tisk u Jacoba Meurse [XIV+246 stran].) bylo rozhodnuto nepodnikat cestu na Dálný východ tradiční trasou, totiž z Lisabonu kolem mysu Dobré naděje do Góy, ale vyzkoušet možnost nového spojení po souši. Právě pro tento úkol se Grueber výborně hodil, neboť si během studií osvojil i potřebné vědomosti z matematiky, astronomie a kartografie, a kromě toho vynikal neobyčejně zdatnou tělesnou konstitucí. Koncem roku 1656 se jeho cesta započala. V doprovodu řádového spolubratra R Bernharda Diestela (1623-1660 v Ťi-nanu) opustili Benátky a přes Smyrnu v Malé Asii zamířili pěšky do Arménie a dále na jih až dorazili na Hormoz v Perském zálivu. Na tehdejší dobu to byl výkon jistě obdivuhodný, i když nikoli ojedinělý. Z Hormozu pluli lodí do Súratu poblíž Bombaje (příjezd v květnu 1657), kde se zdrželi deset měsíců, během nichž Grueber prováděl cenná topografická měření. Na další plavbu je pak vzala kterási anglická loď, jež je bez pohromy koncem července 1658 dopravila do Macaa, vstupní brány Čínské říše. Grueberův pobyt v Macau byl velmi krátký. Brzy po příjezdu byl povolán do Pekingu, kde se stal na tamní observatoři asistentem známého hvězdáře R Adama Schalla (1591-1666 v Pekingu). Ale ani zde se dlouho nezdržel. Vyvstaly totiž v tamní jezuitské kolonii jakési spory a bylo kolem toho mnoho nejasností. Bylo třeba o všem neprodleně zpravit Řím a vyžádat si od řádových představených pokyny. A protože na písemný styk mezi Pekingem a Římem nebylo dobrého spolehnutí, bylo rozhodnuto vyslat s poselstvím do Říma Gruebera, u něhož, také díky jeho fyzické zdatnosti, byly nejlepší předpoklady zdárného splnění úkolu. Jediný problém představovala pouze volba trasy zpáteční cesty. Plavba po moři nepřicházela v úvahu, neboť portugalské lodě z Macaa byly pod blokádou Holanďanů v Batávii. Zbývala pouze některá z cest po souši. Trasa přes Čínský Turkestan, po níž kdysi v opačném směru kráčel a kde našel svou smrt slavný Bento de Goes (1562-1607 v Kan-su), jehož památka byla v Pekingu dosud živá, byla příliš riskantní. Trasa jižní Čínou, přes Tonkin, Siam a Pegu v sobě rovněž skrývala bezpočet nebezpečenství. O možném spojení přes Sibiř se tehdy ještě nevědělo. A tak zbývala jediná alternativa: cesta přes Tibet, i když touto trasou do té doby ještě žádný Evropan neprošel. Grueber si vymínil toliko, aby mu byl přidělen spolehlivý druh, s nímž by mohl snáze zdolat všechna nebezpečenství i nástrahy neznámé cesty. Volba padla na R Alberta ďOrville, působícího rovněž u Schalla na observatoři.2 Ten také vymohl u císaře Šun-č' (1643-1661) pro oba poutníky průvodní list, jenž jim měl usnadnit cestování po „západních zemích" čínského impéria. Když byly všechny přípravy skončeny, mohli se Grueber s ďOrvillem v doprovodu domorodého průvodce znalého jazyků západních končin vydat na cestu (13. dubna 1661). V Kircherově China Illustrata (Amsterdam 1667), kde se poprvé objevila zpráva o Grueberově a ďOrvillově cestě, existuje stručný itinerář (Iter e China in Mogor), sestavený Kircherem z výpovědí samotného Gruebera (obr. 2). Z něho vyplývá, že naši poutníci zvolili obvyklou trasu z Pekingu přes Si-an a Si-ning k jezeru Kóke-núr (Čching-chaj), kde Čínská říše tehdy končila, přičemž jim bylo pod-vakráte překonat tok Žluté řeky. Si-ning zapůsobil na 14 oba svou rozlohou a lidnatostí, a stejně tak byli ohromeni i obrovitostí zbytků nedaleké Čínské zdi. Dále pokračovali nehostinnou krajinou Tibetské náhorní plošiny přes pohoří Burchan-buda a Dangla do Nag-čhukhy odkud to měli do Lhasy už jen kousek. Celý tento téměř dva tisíce kilometrů dlouhý a nesmírně namáhavý úsek zdolali za poměrně krátkou dobu tří měsíců, a to Grueber stačil ještě zachytit v náčrtcích celou sérii cenných vyobrazení oděvů domorodců, jejich stanových příbytků-jurt, kultovních předmětů (kupříkladu první vyobrazení lamaistického modlícího válečku) atd. - Za poznamenání stojí, že toutéž trasou a i zhruba stejnou dobu kráčeli do Lhasy o dvě stě let později i francouzští lazaristé Hue a Gäbet, kteří nám své zážitky vylíčili s nenapodobitelným půvabem v knize Souvenirs ďun voyage dans la Tartarie et le Thibet pendant les années 1844, 1845 et 1846 (česky poprvé v roce 1887 pod názvem Cesty missionářské, které Mongolském, Tibetem a říší Čínskou vykonali Hue a Gäbet, nově pak v Mladé frontě v roce 1971 pod názvem Cesta do Lhasy; v roce 2002 v nakladatelství Argo vyšlo další vydání s pozměněným názvem Obr. 2. „Mapa s vyznačením různých cest do Kathaje" (odshora dolů): a. Moskevská cesta do Číny přes Sibiř; b. Cesta Benátčana Marka Póla do Kathaje (1271-1291); c. Cesta sv. apoštola Tomáše do Indie (1. století n. 1.); d. Cesta Benta de Goes S. J. z Mughalska do Číny (1603-1607); e. Cesta Antonia de Andrade S. J. z Hormuzu do Tibetu (1624-1625); f. Cesta jezuitů Alberta d'Orville a Johannesa Gruebera z Pekingu do Lhasy (Barantola), Ágry a dále do Góy (1661-1662); g. Cesta Heinricha (Henryho) Rotha S. J. z Góy do Ágry (1662); h. Námořní cesta z Góy do Macaa v Číně. Putování Tibetem, L. P. 1845-1846), a o něco později, v letech 1899-1902, tudy šel i Burjat Gonbožab Ce-bekovič Cybikov (1873-1930), autor znamenitého cestopisu Buddist-palomnik u svjatyň Tibeta (vyšlo v Petrohradě roku 1919; česky Cesta k posvátným místům Tibetu, Vyšehrad 1987 a Argo 2001). Dnes tudy vede proslavená Čchingchajsko-tibetská silnice, postavená Číňany v roce 1956. Dne 8. října 1661 vstoupili naši poutníci jako první Evropané do Barantoly, jak „po tartarsky", tj. mongolsky, nazývají Lhasu a zemi, v níž toto město leží (staromon-golské baragun-tala, v dnešní mongolštině barún-tal, znamená „pravá aneb západní pláň či step"). Nezdr-želi se v ní nijak dlouho, necelé dva měsíce, nicméně 15 Obr. 3. Fig. XVIII. Arcís BIETALA in qua habitat Magnus LAMA. / Hrad Potála (BIETALA), ve kterém přebývá Velký LAMA. (In: China Illustrata.) Potála - současný stav. Foto: Josef Vaniš. zanechali nám o tomto městě velmi cenné svědectví. Píší, že ve Lhase mají dva krále, z nichž jeden obstarává správu země a zove se „Deva", tj. depa, „guvernér" (Dajan-chán, 1655-1668), kdežto druhý, zbaven všech starostí o světské záležitosti, oddává se nečinnosti v tajných komnatách svého paláce a je přitom všemi uctíván jako bůh (pátý dalajláma Ngawang Lozang Gjamccho, 1617-1682). Zaznamenali rovněž známou lamaistickou formuli „O Manipe mi hum", tj. Óm, mani padmé, húm (po tibetský vysloveno Óm, mani päme, húm), jež v jejich překladu znamená „Manipe, salva nos" (Manipe, spas nás) a je prý určena božstvu Manipe (tento výklad, jak dnes víme, je ovšem mylný). Jejich pozornosti neunikl ani rozestavěný tehdy ještě dalajlamovský palác Potála (Bietala), jehož zobrazení Grueberem bylo na dalších 250 let, až do začátku 20. století, jediným známým obrazem této významné a pro Lhasu tolik typické architektonické památky (obr. 3). Grueber provedl též první topografické měření města a určil poměrně velmi přesně jeho zeměpisnou polohu na 29°6' severní zeměpisné šířky (dnes se udává 29°39' severní zeměpisné šířky). Avšak Tibet nebyl konečným cílem našich poutníků. Proto se zde dlouho nezdrželi a jen co se zformovala jakási karavana do Nepálu, připojili se k ní a na zimu (koncem listopadu 1661) se vydali po trase Lhasa - Cangpo (Brahmaputra) - Zikace - Dingri - Ňalam (Kuti) - Nésti do hlavního města nepálskeho království, Káthmándú. Cestou jim bylo překročit nejvyšší horstvo světa Himálaj, nazývaný jimi Langur, s jeho řídkým vzduchem a jedovatými výpary. Nepál shledali nadmíru krásnou a bohatou zemí, s hojností vod teplých i studených, s množstvím ryb i bohatých pastvišť. V Nésti bylo dokonce možno koupit za jeden tolar (scutum) 30 až 40 slepic! Podle Gruebera naléhal na ně tamní král, aby u něj zůstali a odchod jim povolil teprve tehdy, když mu slíbili, že se do Nepálu zase vrátí. Grueber daroval panovníkovi kukátko a některé měřické přístroje. Z Káthmándú je cesta vedla přes Baddan (Patán), Hedondu (pravděpodobně Hitaura) a Mutgarí (nejspíše Mótiharí) do Battany (Patný) na řece Ganze. Odtud přes Váránasí a Kánpur dorazili po 26 dnech cesty do Ágry, hlavního město Mughalské říše (v druhé polovině března 1662). Celkem jim cesta z Pekingu do Ágry trvala jedenáct měsíců. Pro ďOrvilla zde další pouť navždy skončila, neboť - jak praví Kircher - „Itinerum fractus laboribus, intra paucos dies mentorům cumulo plenus, relicta terrestri, in Coelestem patriam, uti pie credimus, abiit" („Zlomen útrapami pochodu, ale naplněn zásluhami, opustil zakrátko vlast pozemskou, aby se, jak zbožně věříme, odebral do vlasti nebeské"). D'Orville zemřel v Ágře 8. dubna 1662 a byl tamtéž i pochován. Na Grueberovu žádost se stal jeho novým společníkem bavorský jezuita R Heinrich (Henry) Roth (1620-1668), působící v Indii tou dobou už dvanáctým rokem. Bez dlouhých průtahů se tato nová dvojice neohrožených cestovatelů vydala na další pochod. Jejich trasa vedla přes Dillí do Láhauru, pak člunem po Sindhu do přístavu Tatta a dále přes Makránské hory a Kermán na Hormoz (zde, jak víme, Grueber už jednou byl) a odtud přes Persii, Mezopotámii a Malou Asii do Smyrny a dále přes Messinu do Ríma (20. února 1664). Nevíme, jak Grueber v Římě pořídil, pokud šlo o jeho zvláštní poslání. Zdá se však, že vše tam mělo 16 hladký průběh a oba poutníci obdrželi obratem povolení vrátit se znovu na Východ. V květnu téhož roku 1664 už oba v Benátkách čekali na loď ... Protože ale bylo nebezpečí, že Turci jejich loďna otevřeném moři zajmou či potopí, bylo jim doporučeno cestovat přes Polsko s cílem dostat se do Persie přes Rusko. Jejich cesta (pro Gruebera druhá pěší výprava do Číny za posledních osm let) tentokrát vedla přes Vídeň (zde byl Roth přijat na audienci u císaře Leopolda I., jenž oběma také vystavil doporučující listy pro knížata li-tevská a moskevská) a dále přes Vratislav a Gdaňsk na Litvu. Tady se ke svému zklamání dovídají, že spojení na Astrachan a tím i do Persie je v rukou Tatarů, což je nutí znovu měnit trasu cesty: vracejí se do Vídně a odtud pak pokračují přes Benátky do Carihradu. Zde však železné zdraví Grueberovo už nevydrželo. Roth pokračoval do Indie sám (zemřel v Ágře 20. června 1668), kdežto Grueber s podlomeným zdravím se musel vrátit do Livorna a posléze do Florencie (v lednu 1666). Další osudy Grueberovy až do jeho smrti v roce 1680 bude teprve třeba objasnit na základě studia archivních pramenů, z nichž mnohé se možná nacházejí na území bývalého Československa. Údaje o jeho osobě, činnosti a pohybech v tomto období, jež jsou nám zatím k dispozici, jsou velmi skoupé. Z Florencie, když se byl jaksepatří zotavil, se Grueber vrátil do rakouské řádové provincie a po dva roky sloužil jako polní kaplan u císařských vojsk v Transylvánii (to bylo období vleklých válek s Turky). Od září 1669 pak působil v jezuitských domech v Trnavě a Trenčíně, dále v Gyóru a snad i jinde. Z dalších pramenů se dovídáme toliko, že Grueber zemřel ve věku 57 let dne 30. září 1680 v Blatném Potoku (Sárospa-tak) v Uhersku. Nás z celého Grueberova života zajímá v této souvislosti především jeho cesta do Lhasy, v čemž, jak už řečeno, má spolu s d'Orvillem světové prvenství, což už samo o sobě jim oběma zajišťuje trvalé místo v každé serióznější práci o Tibetu a zejména o dějinách jeho výzkumu. Jediné, co nám na jejich výkonu chybí, je vlastní souvislé a detailní vyprávění o průběhu jejich cesty a bezprostřední dojmy a pozorování z jejich téměř dvouměsíční návštěvy Lhasy. Grueberovo vyprávění o Tibetu a Lhase, jak nám je Athanasius Kircher (1602-1680) v jím převyprávěné a preštylizované podobě zachoval, je suché a vyprahlé, jako krajina, kterou naši poutníci procházeli. Žádný obdivkvelehorám, nic o jeho společnících, o dojmech ze Lhasy jen nejstručnější údaje. Byl snad Grueber tak málo sdílný, nebo mu chyběl vypravěčský talent? Odevzdal snad do tisku pouze první, ještě značně neúplnou a nedokonalou verzi svého Itineráře (a na definitivním znění teprve pracoval), anebo mu vydavatel Kircher svévolně „upravil" původní text jeho relace do neúnosně krátké a tím i zkreslené podoby? Vše, co se nám z Grueberovy a d'Orvillovy cesty zachovalo, je arci nesmírně cenné, má to dokonce pečeť unikátnosti a světového prvenství, ale je toho pohříchu příliš málo. Navíc, vše co o jejich cestě víme, známe pouze ve zprostředkované podobě Kircherova zhuštěného podání (China Illustrata: Itinerář, str. 64-66; Vylíčení domorodých krajů, mravů a obyčejů, str. 66-77 včetně jedenácti půlstránkových vyobrazení). Jistou úlohu tu zřejmě hrála i časová tíseň, do níž se oba dostali, neboť Grueberovi na předání informací a Kircherovi na jejich zaznamenání zbyly vlastně pouhé dva měsíce (únor-duben 1664) a ostatní styk mezi autorem a vydavatelem už se musel omezit jen na zdlouhavou korespondenci (od května 1664 byl Grueber už znova na cestách do Číny). Jak vyplývá z Grueberovy korespondence s tímto učeným německým jezuitou (celkem deset dopisů z let 1664-1671, z toho pět psáno v Trnavě a po jednom z Benátek, Vratislavi, Gorici, Gyóru a Trenčína; jejich originály jsou uloženy v Ústředním archivu jezuitského řádu ARSI v Římě), nebyl Grueber spokojen s tím, v jaké podobě mu Kircher jeho relaci vydal. V dopise datovaném 20. září 1669 v Trnavě píše, že Kircherovo dílo se mu dostalo poprvé do rukou teprve nedávno v Leopoldově a poznamenává: „Utinam mihi vel saltem titulos ante impressionem misisset, certe plura suggessissem non parvi momenti, quae etiamnun reservo fortasse brevi Vestrae Reve-rentiae transmittenda una cum toto meo itinerario, quod hactenus ob continuas occupationes inter milites absolvere non potui. Sunt quidem aliqua in China Illustrata quae maxime quoad delineationem emenda-tione indigerent, sed melius est sic permittere, mittam tarnen veram correctionem Vestrae Reverentiae, ut, si forte opus reimprimeretur, emendari posset" („Byl bych rád, kdybyste mně zaslal alespoň názvy jednotlivých kapitol, dříve než to šlo do tisku; mohl jsem Vám k tomu tehdy dodat ještě některé další cenné údaje. Pošlu Vám své dodatky později, snad už brzy, spolu s celým svým Cestopisem, který se mně zatím nepodařilo dokončit pro nepřetržitou službu u vojáků [v Transylvánsku v letech 1667-1669 - poznámka JK]. Ve Vaší 17 knize jsou totiž některá místa zasluhující si korektur, zejména pokud jde o vyobrazení"). Grueber tedy pracoval na svém definitivním Cestopise, jenž měl pravděpodobně obsahovat soustavné a detailní vylíčení jeho rozmanitých cest s vlastním ilustračním doprovodem, a snad už měl i některé části hotovy. Vyplývá to alespoň z dalšího jeho dopisu Kircherovi (Trnava, 13. prosince 1669), v němž svého vydavatele informuje, že mu zasílá k náhledu první kapitolu a druhou, že pošle za týden a kresby že pro nedostatek času pošle až najednou („Mitto primům caput, sequenti septimana secundum; delineationes fa-cere non potui, quia tempus non habui; mittam plures simul"). V dalším dopise (Trnava, 13. ledna 1670) Grueber naznačuje, že v případě Kircherova nezájmu má možnost vydat svůj Cestopis u některého vídeňského nakladatele (dokonce s finanční podporou samotného císaře) a tento svůj úmysl znovu opakuje v dopise z 23. prosince 1670 odeslaném z Gyóru, v němž uvádí, že svůj Cestopis hodlá napevno vydat už v příštím roce, tj. 1671. Z uvedeného je patrné, že Grueber, nespokojený s dosavadním svým vydavatelem, uvažuje o možnosti vydat si své vlastní dílo sám. Zatím se mu to sice pro nedostatek času nedaří, ale přesto se této myšlenky nevzdává. V dopise, který je datován 2. května 1671 v Trenčíně, píše: „Ego interim maximis continuisque laboribus inter milites occupatus opus meum inceptum adhucperficere non potui; spero tarnen iam ubi maior quies mihi datur cum gratia Dei ante autumnum totum perficiendum" („Jsa až dosud zaměstnán naléhavou prací u vojáků, nemohl jsem dokončit započaté dílo, ale teď, když budu mít více času, doufám je s pomocí Boží celé dopsat do konce podzimu [1671]"). Toto je poslední známý Grueberův dopis Kircherovi a zároveň i poslední známý dokument, v němž se činí zmínka o Grueberově úmyslu vydat svoje cestovní zápisky, jejichž rukopis měl tou dobou z největší části asi již hotov. Uběhlo však ještě devět let, než se Grueber v maďarském Sárospataku rozloučil s tímto světem, tedy dostatečně dlouhá doba, aby se mohlo naplnit ono očekávání, vyjádřené v dopise z Trenčína. Stalo se tak skutečně, anebo zůstal jeho unikátní Cestopis nikdy nevydaným rukopisným torzem? A co se stalo s první kapitolou, kterou v roce 1669 zaslal Kircherovi? Zatím nelze dát na tyto otázky uspokojivou odpověď, protože výše citovaný dopis z 2. května 1671 je posledním známým slovem v celé záležitosti. Odpověď by nám však pravděpodobně mohly poskytnout kompetentní slovenské či maďarské archivy, případně rukopisná oddělení příslušných knihoven a muzeí. Hledání by se tu určitě vyplatilo. Ten kdo jednou objeví Grueberův Cestopis či alespoň jeho torzo, pootevře zároveň dveře našemu poznání nejen Tibetu, nýbrž i ostatních částí Orientu v polovině 17. století. Poznámky 1 Zmínka u bratra Oldřicha, Čecha z Furlánska (Odorico de Por-denone, na cestách v letech 1316-1330), o Tibetu není natolik průkazná, aby z ní bylo možno usuzovat na první průchod Evropana vlastním Tibetem či dokonce Lhasou, jak činí kupříkladu vydavatelé Oldřichova Popisu východních krajů světa (Praha 1962, s. 47 a 114-116). 2 Albert d'Orville se narodil 12. nebo 20. srpna 1621 v Bruselu. Po teologických studiích v Lovani (1654) odchází na dva roky do Říma a v roce 1656 se vydává do Číny. Zpočátku působí v provincii Šan-si a v letech 1660-1661 je na pekingské observatoři. Zemřel v Ágře 8. dubna 1662. H. Bosmans mu vénoval studii Documents sur Albert Dorvílle de Bruxelles (Lovaň 1911). - Stalo se už osudem poutníků cestujících ve dvou, že jeden obvykle zastiňuje druhého a odsouvá ho jaksi do pozadí, pokud jde o veřejnou slávu a popularitu. Tento osud stihl d'Orvilla a o 200 let pozdéji potkal i Josepha Gabeta ze skupiny Hue a Gäbet a novéji i Petera Aufschnaitera ze skupiny Harrer - Aufschnaiter (Kolmaš 2002b, s. 39-43). 18 2. Athanasius Kircher S. J. 2.1. Život a dílo Athanasius Kircher patřil k nejpřednějším evropským polyhistorům a encyklopedistům 17. století. Narodil se v Ghysenu poblíž Fuldy dne 2. května roku 1602. Do jezuitského řádu vstoupil 2. října 1618 a po kratším působení jako profesor filozofie a matematiky v německém Wůrzburgu, odkud ho v roce 1632 vyhnala válka, se odebral do Avignonu ve Francii. V roce 1635 byl povolán do Říma, kde pak v ústředním sídle jezuitského řádu žil a pracoval až do své smrti dne 30. října (podle Sommervogela, sv. IV, si. 1046, dne 27. listopadu) roku 1680 (obr. 4). Šíře jeho odborných zájmů a píle jsou ohromující. S nebývalým entuziasmem se pustil do studia téměř všech tehdy známých a pěstovaných věd a postupem doby získal udivující množství vědomostí. Jeho rozsáhlé dílo čítá na šedesát objemných svazků v latině (viz oddíl 9.2.1., obsahující 25 jeho prací k roku 1667 vydaných, a oddíl 9.2.2., obsahující dalších osm prací k témuž roku do tisku zadaných, respektive připravovaných; úplnou bibliografii Kircherových prací viz Sommervogel, sv. IV, si. 1046-1077, sv. XII., si. 225), z nichž jich bylo ještě za autorova života několik přeloženo do druhých jazyků. V nich pojednal snad o všech oblastech přírodních Obr. 4. Dvaašedesátiletý P. Athanasius Kircher S. J. z Fuldy v roce 1664. a humanitních věd počínaje astronomií přes matematiku, fyziku, optiku, akustiku, magnetismus, mechaniku, geologii, geografii, přírodozpyt, medicínu, psychologii, teologii, filozofii, archeologii, historii, filologii, orientalistiku, muzikologu až po alchymii, astrologii a vlastní hudební tvorbu a básnictví. Podle historika umění Miloše Vojtěchovského, působícího v Amsterdamu, „Kircher propojil všechny disciplíny v barokní fantaskní systém univerzalismu a pansofie". (Zde se mimoděk nabízí srovnání s obdobnými pansofistickými snahami našeho „magistra gentium" Jana Amose Komenského, 1592-1670, Kircherova jen o něco staršího současníka!) 2.2. China Illustrata China Illustrata, jakbývá zkráceně uváděno Kircherovo dílo s barokním titulem China, monumentis qua sacris qua profanis, nec non variis naturae et artis spectaculis aliarumque rerum memorabilium argumentis illustrata, Obr. 5. Titulní list spisu Athanasia Kirchera China Illustrata z vydání u Jakuba z Meursu v Amsterdamu roku 1667. Při tom je pozoruhodné, že v každém ze studovaných oborů se Kircher dobral svým způsobem nezanedbatelných a inspirativních výsledků. Díky systematické sběratelské činnosti si dokázal obstarat od jiných jezuitů a cestovatelů ohromné množství ústních či písemných informací, které pak editorsky zpracovával a vydával. Z podobných zdrojů vytěžil také informace o Číně, Indii, Tibetu a Nepálu, které pohotově zužitkoval ve svém monumentálním díle China Illustrata. Tato práce se v Evropě stala na dlouhou dobu standardní referenční encyklopedií o zemích východní a jižní Asie. vyšla poprvé v Amsterdamu v roce 1667 u Johannesa Janssona van Waesberga (237 str.). Současně vyšel tamtéž její jiný tisk u Jacoba Meurse (XIV+246 str.). Exemplář námi použitý se nachází v knihovně Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze (signatura III 4738) a pochází z majetku hraběte Schli-ka z Kopidlna (31x20cm, [18]+237+[ll] s.) (obr. 5). Krátce po vyjití latinského originálu následovaly tyto jeho překlady a edice: do holandštiny (Tooneel van China, 1668) a do francouzštiny (Dalquié, 1670) a ve výňatcích do angličtiny (Ogilby, 1669), němčiny (1669) a do holandštiny (Nieuhof, 1670). Autor Kircher pojal toto své dílo jako kompilaci všech do té doby známých evropských poznatků o Předním a Dálném východě asijského kontinentu, nahlížených očima tehdejšího Evropana (a jezuity!) včetně nezbytých dobových náboženských předsudků. O celkové náplni a struktuře díla vypovídá níže uvedený jeho podrobný obsah. V této práci zařadil autor do díla také od Gruebera získanou písemnou zprávu o jeho a ďOrvillově cestě z Pekingu přes Tibet a Nepál do Ágry v Indii. Učinil tak ovšem ve vlastním editorském résumé a zřejmě i textových úpravách, se kterými, jak již víme (viz oddíl 1., passim), nebyl Grueber plně spokojen. Původní vlastní Grueberův text cestopisné zprávy, pakliže vůbec kdy existoval, nebyl dosud nalezen. Obě části v China Illustrata, pojednávající o Grue-berově a ďOrvillově cestě, přetištěné zde v Kircherově podání, doplněném českým překladem a vysvětlivkami, si nečiní jiný nárok, než být skrovným příspěvkem ATHANASII KIRCHEB.I E S O Cr j Lí u CHINA MONUMENTIS, ÍLU A Sacris qua Profanis, J\£ec non variis NATUR jE & ARTIS SPECTACULIS, Aliarumque rerum memorabilium Argunicatis ILLUSTRATA, tjtUSPICIIS LEOPOLDI PRIMI, ROMAN. IMFER. SEMPER AUGUSTI. ^iratißantißiim e5VÍ«xnMÜ. uJque ju Occalii ■".i!--:- Diu, ^ Af J TEL O g A JJ I, Amd TjvcoauM a Micnt^ in ECi!avuleidcKeyfcr^tiditi 20 k zeměpisnému, etnografickému a antropologickému poznaní Tibetu a okolních zemí v polovině 17. století. Obsah China Illustrata 18 nečíslovaných úvodních stran: Titulní listy (s. 1 a 3) Souhlas generála jezuitského řádu Jana Pavla Olivy k vydání díla (Řím, 14. 11. 1664; 1 str.). Kircherova dedikace řádovému generálovi Olivoví „Venerabili et religiosissimo Patri... Servus humill. & obsequent. Athanasius Kircherus" (Řím, 8. 12. 1666; 5 str.). Předmluva ke čtenáři (3 str.). Obsah (Index Capitum, 4 str.). Seznam vyobrazení (Index Figurarum, 1 str.). Kircherův portrét (IHS. R Athanasius Kircherus Ful- densis e Societate lesu Anno aetatis LXII. Anno MDCLXIV, 1 str.). ČÁST I. Výklad syrsko-čínského nápisu (s. 1-45). Kapitola 1. Důvod a příležitost k vydání tohoto díla (s. 1-4; za s. 2 vlepená mapa Imperium Sinicum quindecupartitum). Kapitola 2. Věrný, pravdivý a doslovný překlad čínsko--chaldejského monumentu postaveného zhruba před tisíci lety šiřiteli křesťanského zákona v jistém čínském království zvaném Xemsi (Šen-si) a objeveného teprve v roce 1625 jako skvělý doklad křesťanského zákona (s. 4-10). Kapitola 3. Trojí výklad čínských znaků na monumentu s výslovností v latinské abecedě (I., s. 10-21); Doslovný latinský překlad čínsko-chaldejského monumentu (IL, s. 22-28); Parafráze čínského textu nejdříve přeloženého do portugalštiny, z ní do italštiny a z této posléze do latiny (III., s. 29-35). Kapitola 4. O kříži vyrytém na samém vrcholu monumentu (s. 35-37). Kapitola 5. O článcích víry a jiných obřadnostech a ritech obsažených v textu monumentu (s. 37-41). Kapitola 6. Výklad syrských jmen, která se vyskytují na monumentu (s. 41-45). - Tam za s. 42 vložen na 2 nečíslovaných stranách „Syrský nápis, ukazující rok vztyčení monumentu" s jeho latinským překladem. ČÁST II. O různých cestách uskutečněných do Číny (s. 46-128). Kapitola 1. Proč a kým a kterými cestami bylo v různých dobách nejsvětější Kristovo evangelium při- neseno do nejvzdálenějších končin Orientu - do Indie, Tartarska, Číny a dalších zemí Asie (s. 46-52). - Tam za s. 46 vlepena na dvou stranách mapa Asie s vyznačením uskutečněných cest do Číny. Kapitola 2. O hlásání evangelia sv. apoštolem Tomášem a jeho následovníky ve všech končinách východní Asie (s. 53-60). - Tam za s. 54 vlepena celostránková ilustrace, předvádějící hlásání evangelia v Mailápuru. Kapitola 3. O Kathaji a jeho pravé zeměpisné poloze (s. 60-66). - Tam na s. 64-66 jako II: „Jiná cesta podniknutá našimi Otci R Albertem ďOrville a R Janem Grueberem z Číny do Mughalu" (latinský text a český překlad viz níže, oddíl 3.1.). Kapitola 4. Oblečení, zvyky a obyčeje lidí těch království, kterými řečení Otcové Albert ďOrville a R Grueber na své cestě procházeli a které viděli a popsali" (s. 66-77; 11 půlstránkových ilustrací). - Latinský text a český překlad viz níže, oddíl 3.1.; Ilustrace viz níže, oddíl 4. Kapitola 5. O království Mogor čili Mughal a jeho pozoruhodných věcech, spolu s různými cestami tam ať z Indie nebo z Číny, či odtamtud do Evropy, buďto vykonaných, nebo majících být vykonány (s. 78-87). - Tam za s. 78 vlepena 1 celostránková ilustrace Velkého Mughala a dále v textu 3 půl-stránkové ilustrace indické zvířeny. Kapitola 6. Cesta do Kathaje uskutečněná Benátča-nem Markem Polem a Arménem Haythonem (s. 87-90). Kapitola 7. O uvedení křesťanství do řečených zemí Tartarska a Kathaje po právě popsaných cestách (s. 90-96). Kapitola 8. Nejnovější uvedení křesťanské víry do Číny (s. 96-107). Kapitola 9. O opravě čínského kalendáře a jaké dobro z toho vzešlo (s. 108-115). - Tam zas. 114 vlepeny 3 celostránková vyobrazení Mattea Ricci a čínského mandarína Paula Lů a dvou čínských dvorních dam. Kapitola 10. O tom, jak naši Otcové postupují při obracení Číňanů (s. 115-128). - Tam za s. 120 vlepeny 4 celostránkové ilustrace čínského císaře, čínských úředníků, žen, rolníků, vojáků a německého jezuity Johanna Adama Schalla. ČÁST III. O modlářství a jeho postupném pronikání ze Západu nejdříve do Persie a Indie a odtamtud do nejvzdá- 21 lenějších končin Východu - do Tartarska, Číny a Japonska (s. 129-163). Předmluva (s. 129-130). Kapitola 1. O modlářství Číňanů (s. 131-137). - Tam za s. 134 vlepena 1 celostránková ilustrace čínské devítiposchoďové věže a za s. 136 schematický náčrt čínských božstev; dále 1 půlstránková ilustrace modly Menipe. Kapitola 2. Modlářství Japonců a Tartarů podobná čínské idolatrii (s. 138-147). - Tam za s. 140 vlepena 1 celostránková ilustrace osmirukého bódhi-sattvy a dále 4 půlstránkové ilustrace různých japonských božstev a jiné formy bódhisattvy Kapitola 3. O modlářství Indů podobném čínskému (s. 147-151). Kapitola 4. O učení a zvycích bráhmanů a jakým způsobem se pověrectví Egypťanů, a při jaké příležitosti, během doby skrze bráhmany dostalo do Persie, Indie a na Dálný východ do království Číňanů a Japonců (s. 151-154). Obr. 6. Mapa Čínského císařství rozděleného na patnáct království či provincií, spolu se skutečným rozmístěním sídelních měst, hor, řek, jezer a ostatních věcí hodných pozoru. Kapitola 5. O směšné nauce bráhmanů ohledně původu lidí (s. 154-156). - Tam zas. 154 vlepena 1 celostránková ilustrace, zobrazující báji o čtrnácti světech. Kapitola 6. O jiném vybájeném učení bráhmanů, a sice o deseti převtěleních boha, v které pohanští Indové za řekou Gangou i před ní věří (s. 156-162, s 10 čtvrtstránkovými ilustracemi z indického bájesloví). Kapitola 7. O písmu bráhmanů (s. 162-163). - Tam za s. 162 připojeno 5 nečíslovaných stran „Základů sanskrtského (Hanscret) jazyka". ČÁST IV. Čína ilustrovaná kuriózními divy její přírody a umění (s. 164-211). Předmluva (s. 164). Kapitola 1. O podivuhodné poloze Číny a jejím politickém systému (s. 164-166) (obr. 6). Kapitola 2. O občanských řádech Číňanů (s. 166-168). 22 Kapitola 3. O městech Číny a o zvycích jejich obyvatel (s. 168-169). Kapitola 4. O horách Číny a o úchvatných divech přírody, které jsou tam k vidění (s. 169-174, s 3 polstránkovými ilustracemi v textu). Kapitola 5. O obdivuhodnostech jezer, řek a hor (s. 174 až 175, s 1 půlstránkovou ilustrací jezera na s. 176). Kapitola 6. O exotickém rostlinstvu Číny (s. 176-190, s 9 polstránkovými ilustracemi v textu). Kapitola 7. O exotickém zvířectvu Číny (s. 190-195). - Tam za s. 190 vlepena 1 půlstránková ilustrace kabara pižmového a dále 2 půlstránkové ilustrace hrocha a honícího psa(?) v textu. Kapitola 8. O některém jiném ptactvu, které se mimo Čínu nevidí (s. 195-199, s 2 polstránkovými ilustracemi v textu). Kapitola 9. O mořských a říčních rybách Číňanů (s. 199-202). Kapitola 10. O plazech Číny (s. 202-204, s 1 polstránkovou ilustrací želvy na s. 205). Kapitola ll.O obdivuhodných kamenech a minerálech Číny (s. 205-211, s 1 půlstránkovou ilustrací podzemního zdroje tepla v textu). ČÁST V. O stavitelství a jiných technických dovednostech Číňanů (s. 212-224). Předmluva (s. 212-213). Kapitola 1. O mostech a jiných pozoruhodných stavbách Číňanů (s. 213-224). - Tam za s. 214 vlepeno vyobrazení klenutého mostu, na s. 217 půlstránkové vyobrazení Čínské zdi a na s. 224 vyobrazení dvou čínských zvonů. ČÁST VI. O písemnictví Číňanů (s. 225-236). Úvod (s. 225). Kapitola 1. Hieroglyfické znaky Číňanů (s. 225-226). Kapitola 2. Rozbor starých čínských znaků (s. 227-228, s 1 dvouřádkovou ilustrací čínských znaků). Kapitola 3. Výklad nejstarších čínských znaků (s. 228-232, s 16 doprovodnými vyobrazeními různých typů čínských znaků). Kapitola 4. Rozdíl mezi čínskými znaky a egyptskými hieroglyfy (s. 233-235, s 1 půlstránkovým zobrazením způsobu psaní čínských znaků na s. 233 a s dalšími několika ukázkami čínských znaků s jejich výslovností a významy). Kapitola 5. Slovo na konec (s. 235-236, s reprodukcí 5 čínských znaků s jejich výslovností a významy). Závěr (s. 237). Rejstřík pamětihodných věcí a míst (s. [238-245]). Sdělení tiskaře čtenáři (s. [246]). Seznam 25 Kircherových knih vydaných mezi roky 1630-1666 (s. [247-248]). Seznam dalších 8 Kircherových knih připravených do tisku (s. [248]) se závěrečnou poznámkou pro čtenáře (Nota ad Lectorem). * * * 23 Roman Wenzel, Únos kentaura, 1998, keramika, technologie raku, 47x31 cm. Roman Wenzel: „K Únosu kentaura mě podnítila, podobně jako sochaře Zdeňka Macháčka v jeho sousoší Leda s labutí (1998), potřeba pravdivě reinterpretovat některé události z antické mytologie. Podle ní byli kentauři mytické bytosti s horní částí těla lidskou a spodní částí koňskou, obývající krajinu s posvátnou horou Olympem v řecké Thesálii. Vyznačovali se bezohlednou divokostí - ta podle Ovídiova líčení v Metamorfózach (Met. 12, 210n.) vyvrcholila při svatebním obřadu lapithskěho krále Peirithoa: Kentauři se v opilosti pokusili unést přítomné ženy Lapithů (polomytický kmen v Thesálii, od něhož thesálská šlechta z velké části odvozovala svůj původ), načež mezi Lapithy a únosci vypukl zápas na život a na smrt (kentauromachíá), který skončil díky přispění boha Apollóna vítězstvím Lapithů. Podle mě (podobně jako se v pojetí Zdeňka Macháčka Zeus stal obětí milostné vášně neukojené Ledy) také ženy Lapithů hodlaly řešit únosem kentaurů problémy počínající sexuální nedostatečnosti svých mužů, dané jejich spěním k šlechtictví." Dílo vytvořené pro projekt knihy a výstavy: Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literature, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochorů inspirovaných obsahem této knihy. 24 3. Grueberova relace v podání A. Kirchera 3.1. Paralelní latinský text a český překlad částí, týkající se Grueberovy a ďOrvillovy cesty Latinský text (China Illustrata, Caput III., IL, Pag. 64-66) Iter aliud ě China in Mogor á nostris Patribus P. Alberto Dorville & P. Jo. Grubero expeditum. De quo vide Mappam. [Pag. 64] 1. ExPequino itaque hi Patres anno 1661. mense Junio, in Siganfü triginta dierum, & hinc Sining sive Siningfü, totidem fěre dierum decursu transacto bis croceo flumine, quod Hoang vocant, transito, con-fecerunt iter. Est autem Sining, sive Siningfü urbs magna & populosa ad vastos istos Regni Sinarum muros exstructa, per quorum portám primus in Cathaium sive Chinám aditus patet ex India negotiantibus, ubi & [Pag. 65] commorari coguntur usque dum ulterior ä Rege introitus concedatur. Urbs haec sub elevatione poli 36. grad. min. 20. constituitur. 2. A Sining trimestri spatio per Kalmak Tartariae desertům usque ad initium Regni Lassa, quod & Baran-tola Tartari vocant, pervenerunt. Desertům vero partim montosum, partim planum, sabulo arenisque consitum, sterile prorsus & infoecundum, cui tarnen subindě natura providit nonnullis rivis, quorum ripae jumentis herbarum virentium pascuorumque sufficientem copi-am destinant: caeterum desertům uti ab intimis Indiae mediterraneis originem ducit, itä quoque ex Meridie Český překlad (China Illustrata, Caput III., IL, Pag. 64-66) Jiná cesta podniknutá našimi Otci P. Albertem d'Or- villem a P. Janem Gruberem z Číny do Mughalu. O tom viz mapu.1 1. Tito Otcové vyšli z Pekingu v červnu roku 1661.2 Po třiceti dnech dorazili do Si-anu, odkud skoro po tolikéž dnech dorazili do Si-ningu aneb Si-ning-fu, dvakrát přitom překročili Žlutou řeku, které se říká Chuang-che. Si-ning aneb Si-ning-fu je velké lidnaté město, postavené při oné Dlouhé zdi Čínského království. Bránou v této zdi se otvírá lidem putujícím z Indie za obchodem první vstup do Kathaje3 aneb Číny. Tady musí všichni počkat, než se jim dostane od krále povolení k cestě dál do vnitrozemí. Město leží na 36° a 20' severní šířky. 2. Ze Si-ningu jim cesta tartarskou Kalmyckou pouští4 trvala tři měsíce, než dorazili k hranicím Lhaského království, které Tartaři nazývají Baran-tola.5 Poušť je částečně hornatá, částečně plochá, pokrytá pískem a drobným kamením, a je zcela neúrodná a neplodná. Nicméně příroda ji přesto čas od času obdarovává nemálo řekami, jejichž břehy skýtají dostatečnou zásobu vegetace a pastvy pro dobytek. Ostatní poušť, začínající v nejvnitrnějším vnitrozemí 25 in Boream recta extensum, qui ejus terminům in hunc usque diem exploraverit, inventus est nemo: putant mul-ti illud ad mare usque glaciale extendi, de quo pluribus in Mundo Subterraneo. Habet autem varia nomina; Paulus Marcus Venetus illud desertům Lop vocat, diabolicis illu-sionibus spectorumque passim comparentium multitu-dine infame, de quo nihil nostri Patres memorant, cum semel atque iterum hujusmodi spectra comparuisse, non comprobet perpetuam eorundem omnibus semper comparentium continuationem. Tartari olim desertům Belgian, modo Samo, aut Sinenses Kalmuk, alii Caraca-thai, id est, nigram Catajam vocant, ubi praeter ingentis magnitudinis Tauros Sylvestres nullum caeteroquin animal reperias. Tartari tamen, desertis assueti, illud nullo non tempore vagabundi peragrant; hordas quoque suas, ubi rivum pascuis commodum repererunt, ibidem fundant. Hordae Tartarorum sunt casae, hominibus pe-coribusque recipiendis aptae, uti Figura indicat. 3. E Lassa sive Barantola sub 29. grad. 6. min. ele-vat. Poli constituta, usque ad radicem montis Langur quatriduo venerunt. Est autem Langur mons omnium altissimus, itä ut in summitate ejus viatores vix respi-rare ob aěris subtilitatem queant; neque is ob virulen-tas nonnullarum herbarum exhalationes aestivo tempore, sine manifesto vitae periculo transiri possit. Per hunc montem ob horrenda praecipitia & scopulosos tractus, neque currus, neque jumentum transire potest, sed pedestri itinere totum iter conficiendum est, spatio fere menstruo usque ad Cuthi primam Regni Necbal urbem: quamvis autem hic montosus tractus sit transitu difficilis, providit tamen natura de magna aquarum undique ex montium cavernis erumpenti-um tam calidarum, quam frigidarum copia; nee non piscium pro hominibus, pascuorumque pro jumentis ubertate: hunc ego tractum eundem esse puto, quem Ptolomaeus sub Caucaseorum montium serie cate-nam, longě latéq[ue]; in Ortum suisque fimbriis in Meridiem & Boream protractam Parapanisum vocat. Paulus Marcus Venetus Belor, alii aliis nominibus pro diversitate nationum, per quas transit, nuncupant. 4. Ex Cuthi quinque dierum itinere pervenitur ad urbem Nesti, Regni Necbal, in quo omnes idololatriae tenebris involuti sine ullo Christianae fidei signo vi-vunt; abundat tamen rebus omnibus ad vitam susten-tandam necessariis, ita ut 30. aut 40. gallinae pro uno scuto passim vendantur. 5. Ex Nesti in urbem metropolitanam Regni Necbal, quae Cadmendu dicitur, sub elevat. poli 27. grad. 5. min. constitutam, 6 dierum itinere pervenitur. ubi Indie,6 se táhne od jihu k severu. Do dnešního dne její hranice leckdo zkoumal, žádný je však neobjevil. Mnozí soudí, že poušť se táhne až k Ledovému moři. Více o tom v knize Mundus subterraneus.7 Poušť má různé názvy. Benátčan Marco Polo ji nazývá Lob.8 Je známá zlopověstnými ďábelskými přeludy a množstvím tu a tam se zjevujících klamných obrazů. O tom není u našich Otců žádné zmínky. Z toho, že se takové obrazy zjeví jednou nebo opětovně, nelze vyvozovat, že se budou trvale ukazovat vždy a všem. Tartaři zvou poušť jednou belgian, jindy ša-mo,9 Číňané zase Kalmuk a jiní opět Karakathaj, to jest Černý Kathaj. Kromě obrovských lesních býků tu nenajdeš žádná jiná zvířata. Přesto se Tartaři, přivyklí pouštním podmínkám, pouští neustále pohybují sem a tam a svá stanoviště zakládají všude, kde najdou řeku s příhodnou pastvou. Stany Tartarů jsou chýše, uzpůsobené k ubytování lidí a jejich dobytka. 3. Ze Lhasy aneb Barantoly, ležící na 29° 6' severní šířky, kráčeli čtyři dny až k úpatí hory Langur.10 Hora Langur je nejvyšší horou ze všech, je tak vysoká, že na jejím vrcholu mohou cestovatelé kvůli řídkému vzduchu jen stěží dýchat. V létě ji nelze překročit bez zjevného nebezpečí života kvůli výparům některých jedovatých bylin. Kvůli strašlivým propastem a skalnatému terénu nedokáží přes tuto horu projet ani vozy, ani je přejít dobytek. Celou téměř měsíc trvající cestu až do Kuti,11 prvního města Nepálskeho království, třeba vykonat pěšky. Jakkoli však je tento hornatý terén těžko schůdný, přesto tu příroda poskytuje bohaté zásoby vod jak teplých, tak studených, prýštících všude z horských úžlabin. A také hojnost ryb pro lidi a pastvy pro dobytek. Myslí, že je to týž terén, který Ptolemaios zahrnuje do řetězu široko daleko se táhnoucích Kavkazských hor, jenž svými konci sahá na východ a táhne se odtud na jih a na sever a který nazývá Parapanesus. Benátčan Marco Polo jej nazývá Bolor12 a jiní podle rozličností národů, kterými horstvo prochází, jej nazývají jinými jmény. 4. Z Kuti se po pěti dnech cesty přijde do města Nesti13 v království Nepálském. Tam všichni lidé žijí zahaleni temnotou idolatrie, bez sebemenší známky křesťanské víry. Je tam však hojnost všeho potřebného k životu, takže za jeden tolar lze tu a tam koupit 30 nebo 40 slepic. 5. Z Nesti do hlavního města Nepálskeho království, zvaného Káthmándú a ležícího na 27° 5' severní šířky, trvá cesta šest dnů. Tam sídlí mocný král14 26 Rex potens, etsi gentilis, Christianae legi tarnen haud contrarius residet. 6. Ex Cadmendu medii diei itinere ad urbem Necbal totius Regni sedem, quam & Baddan vocant, pervenitur. 7. Ex Necbal quinque dierum itinere urbs Hedonda occurrit, Regni Marangae colonia, sub altitudine Poli 26. grad. 36. min. constituta. 8. Ex Hedonda octiduo pervenitur usque in Mut-gari, quae est prima Regni Mogorici civitas. 9. Ex Mutgari decern dierum iter [Pag. 66] est usque in Battana, quae est civitas Regni Bengalae ad Gangem, sub elevat. poli 25. gr. 44. min. constituta. 10. Ex Battana octo dierum spatio pervenitur in Benares, urbem populosam ad Gangem, & sub elevat. poli 24. gr. 50. min. constitutam, estque Celebris ob Brachmanum Academiam, quae ibidem floret, in qua & omnes scientiae Regioni propriae, verius superstiti-ones inauditae docentúr. 11. Ex Benares ad Catampor undecim dierum, & ex hac in Agran septem dierum iter est. Ex Peckino itaque Agram usque, iter est continu-atum, 214 dierum. Si moram spectas Caravanarum, iter est unius anni & duorum mensium circiter. Atque haec oretenus ä supramemoratis Patribus accepi, qui illud, uti descripsimus, iter confecerunt. Latinský text (China Illustrata, Caput IV, Pag. 66-77) De vario habitu, moribus & consuetudinibus ho- minum illorum Regnorum, per quae dicti Patres, Albertus Dorville & P. Gruberus transeuntes obser- varunt, depinxeruntque. [Pag. 66] Uti Regna, quae dicti Patres, itinere hu-cusque ä nemine Europaeorum tentato, transierunt, Geographis ignota fuerunt, ita quoque multa, haud indigna consideratione circa habitus, mores & con-suetudines gentium observarunt, quae qua picturis, qua scriptis consignata mihi data opera, ut confecto ab ipsis itineri insererentur, reliquerunt, quod modo opportune praestandum duxi. Ex Pekino itaque Metropoli Sinarum, & Imperiali Sede moventes, bimestris temporis spatio ad muros famosissimos pervenerunt, ad quos urbs ingens Si-ningfü sita, murorum veluti praesidium quoddam contra Tartaros tutissimum, ubi murorum tam cele- a třebaže pohan, přesto není křesťanskému zákonu nepřátelsky nakloněn. 6. Z Káthmándú se po půl dne cesty dojde do města zvaného Pátan,15 které je stoličním městem celého Nepálskeho království. 7. Pět dnů cesty z Nepálu leží město Hitaura,16 které je osadou Marangského království a nachází se na 26° 36' severní šířky. 8. Z Hitaury se po osmi dnech dojde do Móti-harí,17 které je prvním městem Mughalské říše. 9. Z Mótiharí trvá cesta do Patný18 deset dnů. Patná je město království Bengálskeho při Ganze a leží na 25° 44' severní šířky. 10. Z Patný se po osmi dnech cesty dorazí do Váránasí,19 lidnatého města na Ganze, ležícího na 24° 50' severní šířky. Město je proslavené Akademií bráhmanů, která tam vzkvétá a na níž se učí všem vědám (spíše neslýchaným pověrám), vlastním tomu kraji. 11. Cesta z Váránasí do Kánpuru20 zabírá jedenáct dnů a odtud do Ágry21 sedm dnů. A tak cesta z Pekingu až do Ágry trvá 214 dnů.22 Připočtou-li se k tomu zdržení karavan, pak cesta zabírá zhruba jeden rok a dva měsíce. Toto všechno jsem se dověděl ústně od výše zmíněných Otců,23 kteří tu cestu, jak jsem ji zde vylíčil, vykonali. Český překlad (China Illustrata, Caput IV, Pag. 66-77) Oblečení, zvyky a obyčeje lidí těch království, kterými řečení Otcové Albert d'Orville a P. Grueber na své cestě procházeli a které pozorovali a popsali (obr. 7). Protože království, kterými řečení Otcové procházeli - po cestě, o kterou se dosud žádný z Evropanů nepokusil24 - byla zeměpiscům neznámá a také protože tam Otcové viděli mnohé, a nikoli nezajímavé věci ohledně odívání, mravů a obyčejů těch národů a protože tento materiál v podobě rukopisné a obrázkové u mne ochotně ponechali, aby byl pojat do Cestopisu, který sami psali, usoudil jsem, že bych měl tuto svoji povinnost co nejdřív splnit. Vyšedše z čínské metropole a zároveň císařského sídla Pekingu, dorazili po dvou měsících k veleznámé [Čínské] zdi, při které se rozkládá velké město Si-ning,25 vypadající jako nějaká nejbezpečnější ochrana proti 27 66 ArHANASlI KlRCHER.1 /«rif urbs 34g: eft ufquein Battana, qui eft civitas J*^*"" Regnt Bengala ad Gangem, fubele-\*at. poli 2 f. gr. 44. min. conftituta. 1 o. Ex Battana o£to dierum fpa-tio pervenitur in Benares , urbem populoram ad Gangem, &z Tub ele-vat.polÍ24,. gr. j-o. min. conftíturamj eftque Celebris ob Brachmanum A.-cademiam, qua; ibidem floret, in qua & omneš fcientix R eg ioni propria:, veriiis fuperftitiones inaudita: docentúr. Mnroriim Sinenfíuui deferiptio. 11. Ex Benares ad C'atamporun- Cia<"»fr-decim dierum , & ex hac in Agrar. ugtM. feptem dierum iter eft. Ex 'Peckino itaque AgramuCqac, iter eft continuatum , 214. dierum. Si mora m fpečtas Caravanarum , iter eft unius anni & duorum men-fium circicer. Atquehatcoretenus ä fupramemoratis Patribus accepi , qui illuxl, utidefcripfimus j itercon-fecerunr. Caput IV. T)e vario babitu, moribm &■ confuetudinibm hominum Mo-rum Tiggnwum, per qua diBi Tatres, Albertus Dorville &■ P.Gruberus nanfeuntcs ob-ßrvarunt, depinxerunique. ; Ti Regna, qua: diftiPatres , itinere hucufque a. ; nemine Europxorum ten-■ rato , rranfierunt, Geogra- f)his ignota fuerunt , ita ta, haud indigna confi de-ratio ne circa habitus, mores &con-fuetudines gentium obferyarunt , qujequapirturis, quafcriptis confi-gnata mini data opera , ut confefto ab ipfis itineri infererentur,relique-runr, quod modô opportune praftan-dum duxi. Ex Tekino itaque Metropoli Sina-rum , & Imperiali Sede mo ven tes, bimeftris teniporis fpatio ad muros famofiffimos pervenerunt, ad quos urbs ingens Siningfu ilea, murorum veluti prxfidium quoddam contra Tartaros tutiffimum , ubi murorum tarn celebrium ftructuram, quantum iftius loci ratio ferebat, düigentifii-mě ab ipfis obfer vatám delineatam-qucin Fine Libri exhibuimus; addi-deruntque, muros tantx latitudinis eflě,ut fex equites earn commode abfque eo quodunusalterum impe-diat , in uno ordine conftituti per-currant; undeab indigenis Siningfu eos frequenter vifitan ajebant, turn adaeris falubcrrimi, qui ex arenofo adjacente deferto perflat , fruicio- nem, turn ad exercitia alia relaxan-áx mentis gratia, peragenda s mire opportunos ■, eft enim adco alt us, utprofpedruundique flt undique paten tiffi mo , nee non amceniSimo facile indigenas ad fe eliciat, tum ob diŕtas caufas, tum ob fummam fcals-rum , qua: ad eum afcenfum pn-ftant, commoditatem ; Longitudi-nem vero lariflimi muri ufque ad alteram portám, per quam in civica-tem Sucien transitur ex deferto, tantam eile , ut o£rodecim ferr dierum fpatio vix transiri poffit, quos multi non tam negotiorum conficien-dorumneceffitatc, quam curiofitate duäi, obtentá prius á. Gubernatore Siningfu facultate , nec non com-meatu fuŕHcienti inftru&i confi-ciunt; ajunt enim innumeras ex eo habitationes intra mumm ob vias veluti ex altomonte fpeŕtari; extra vero in adjacente deferto, uti oretenus ab Indigenis fibi narrari audierant, Omnis ge-omnis generis ferocium belluarum, fžmÉb utifuntTigrides , Lcones,E!ephan- dermo «r-tes, Rhinocerotes,Leopardi,SyIve- *^Sm7Ĺ ftresTauri,MonoceroteSj(eftea Afi- bulam« « norum cornutorumfpeciesquxdam) ™tiIi,m-miris iniouníque ípectaculis ex alfa voiupratei veluti turri ab omnibus infultantium P*^»1— beftiarum pericul is immunes recrea- ialmt. ri. Obr. 7. Začátek latinského textu Kapitoly IV. ve spisu Athanasia Kirchera China Illustrata - „Oblečení, zvyky a obyčeje lidí těch království, kterými řečení Otcové Albert ďOrville a P. Grueber na své cestě procházeli a které pozorovali a popsali". 28 brium structuram, quantum istius loci ratio ferebat, diligentissimě ab ipsis observatam delineatamque in Fine Libri exhibuimus; addideruntque, muros tantae latitudinis esse, ut sex equites earn commode absque eo quod unus alterum impediat, in uno ordine con-stituti percurrant; unde ab indigenis Siningfü eos frequenter visitari ajebant, tum ad aěris saluberrimi, qui ex arenoso adjacente deserto perflat, fruitionem, tum ad exercitia alia relaxandae mentis gratia, peragenda, mirě opportunos; est enim adeö altus, ut prospectu undique & undique patentissimo, nee non amoenissi-mo facile indigenas ad se eliciat, tum ob dictas causas, tum ob summam scalarum, quae ad eum ascensum praestant, commoditatem; Longitudinem verö latis-simi muri usque ad alteram portám, per quam in civitatem Sucien transitur ex deserto, tantam esse, ut octodecim ferě dierum spatio vix transiri possit, quos multi non tam negotiorum conficiendorum necessitate, quam curiositate ducti, obtentá prius á Gubernatore Siningfü facultate, nee non commeatu sufficienti instructi conficiunt; ajunt enim innumeras ex eo habitationes intra murum obvias veluti ex alto monte spectari; extra verö in adjacente deserto, uti oretenus ab Indigenis sibi narrari audierant, omnis generis ferocium belluarum, uti sunt Tigrides, Leones, Elephantes, Rhinocerotes, Leopardí, Sylvestres Tauri, Monocerotes, (est ea Asinorum cornutorum species quaedam) miris insolitisque spectaculis ex alta veluti turri ab omnibus insultantium bestiarum periculis immunes recrea [Pag. 67] ri, potissimum ex ea muri parte, quae in Austrum tendens ad regiones magis habitatas, ut Quamsi, Junnam & Tibet appropinquat; hinc enim ad fiuvium croceum, murisque vicina loca, dumetis senticetisque conferta, certis anni tempori-bus, dum pabuli, tum venationis causa agminatim se conferre solent. Egressi itaque hanc stupendi muri vastitatem dicti Patres, statim rivum piscibus refertum obvium inve-nerunt, quorum non exiguam copiam coenae in sub-diali tentorio apparatae reservarunt. Transito quoque fiumine croceo extra muros, statim vastissimum illud desertům Kalmak, desertům montibus & campis sterile, horridum & formidabile ingressi, ad Barantolae Regnum usque trimestri spatio confecerunt. Hoc desertům quamtumvis squalidum sit, á Tartaris tamen, quos Kalmuk vocant, constitutis anni temporibus, ubi ad ripas fluminum major pascuorum copia est, per hordas, quae portatiles non incongruě civitates dici merentur, habitatur; Tartaris desertům hinc indě lon- Tartarům. V závěru knihy je ukázána stavba té slavné zdi,26 jak ji oni sami co nejpečlivěji prozkoumali a nakreslili, pokud jen jim to charakter toho místa dovolil. A dodali, že ta zeď je tak široká, že po ní pohodlně projede šest jezdců vedle sebe, aniž by jeden druhému překážel. Proto ji prý domorodci ze Si-ningu často navštěvují, ať už pro potěchu ze zdravého vzduchu, který tam vane z přilehlé písčité pouště, ať už k provozování jiných cviků sloužících k uvolnění mysli. K tomu je tato zeďbáječně vhodná. Její stěny jsou totiž tak vysoké, že to ke zdi láká domorodce, kterým poskytuje snadný a velmi příjemný, ničím a nijak nerušený výhled. Přicházejí sem jednak z těchto důvodů, jednak pro velmi pohodlný výstup na ni, umožněný schodištěm vedoucím nahoru. Délka nejdelšího hradebního úseku až k další bráně, kterou se vstupuje z pouště do města Su-čou,27 je tak veliká, že tu vzdálenost lze sotva ujít za osmnáct dnů. Tuto cestu podnikají mnozí ani ne tak z potřeby provozování svých živností, jako spíše proto, že jsou vedeni zvědavostí - samozřejmě tak činí až poté, co byli napřed obdrželi souhlas od siningského guvernéra a poté, co se byli vybavili na cestu dostatečnými zásobami. Odtamtud prý mohou na vnitřní straně zdi jako z nějaké vysoké hory vidět četná obydlí, čekající je na cestě, která je před nimi. Ze strany vnější, která přiléhá k poušti mají - jak slyšeli vyprávět od domorodců - potěšení pozorovat všeho druhu divoká zvířata, jako jsou tygři, lvi, sloni, nosorožci, leopardí, lesní býci, jednorožci (to je jistý druh rohatých oslů). Jako z vysoké věže pozorují všechna ta neobyčejná a nezvyklá zvířata, jsouce sami chráněni před nebezpečím útoků z jejich strany. Ta jsou ovšem nejvíce vidět na té straně zdi, která směřuje k jihu a blíží se k obydlenějším místům, jako jsou Kuang--tung, Jůn-nan28 a Tibet. Dále odtud se cestující obvykle ubírají kZluté řece, do míst poblíž zdi, která jsou porostlá houštím a křovisky. Tam se v jistých ročních obdobích dostavují v davech, a to ať už za účelem obstarání píce nebo kvůli lovu. Poté co řečení Otcové opustili tu úžasně rozlehlou zeď, narazili před sebou na řeku plnou ryb, z nichž si jich pro přípravu večeře v otevřeném stanu nemalé množství ulovili. Za zdí a po překročení Žluté řeky se octli rovnou v oné nejrozsáhlejší poušti Kalmyk, pusté, bez hor a plání, drsné a děsivé. Po třech měsících cesty poté dorazili do království Barantola. Ta poušť, jakkoli nehostinná, je přesto obývána Tartary, které nazývají Kalmyky V určitých ročních obdobích, kdy je na březích řek větší 29 gě latéque latrocinandi causa divagantibus; undě ad Tartarorum insultantium violentiam propulsandam valida manu Caravanam instructam esse oportet. Patres uti saepě in eorum habitacula per hoc desertům sparsa inciderunt, ita quoque singulorum habitus, eo modo, quo hic exhibentur, delinearunt. Tartarus, quem Figura I. exhibet, habitu[m] gerit Lamae, qui sunt Tartaricae gentis Kalmak Sacrificuli, seu sacroru[m] praesides, pileo utuntur rubro colore [Pag. 68] tincto, toga alba retro contorta, baltheo rubro, & tunica flava induuntur, ex cujus cingulo bursa dependet, uti I. Figura exhibet. IL Figura Tartarum Kalmak exhibet, veste pellicea & cappa flava indutum. Figura III. foeminam Tarta-ram ě Kalmak exprimit, veste ex pelle, vel ex viridi aut rubra materia indutam; singulae verö pentaculum quoddam seu amuletům collo appensum, utique ad malorum averruncationem gestant. Habitationem eorum Figura A. exprimit, estque tentorium Tartaricum intrinsecüs ex parvis plicatilibus bacillis confectum, exteriüs verö rudi ex certae lanae materia funibusque constricta contectum. IV. Figura exhibet instrumentum, & est rota volubilis in sceptri formám, quae tempore, quo Lamae orant, ab adstantibus superstitiosis circumagitur. V Figura veram effigiem exhibet Han Regis Tanguth demortui, quem dicunt quatuordecim habuisse filios, & ob insignem bonitatem & justitiam adminis-tratam, omnes indigenae eum veluti sanctum, cultu Deis suis proprio venerantur; fusca dicitur fuisse facie, barba castanei coloris & mixta [origo: mista] canis, oculis protuberantibus. Est autem Tanguth in-gens Tartariae Regnum, cujus non exiguam partem transierunt Patres Re [Pag. 69] gemque, quem Devam vocant, ibidem sub ea forma, quam Figura VI. indicat, ipso Rege jubente, delineavit R Joannes Gruberus: fa-cies fusca est, caeterum vestitui ejus Lamae, quem I. Figurä exhibuimus, prorsus similis est. Erat tum temporis in Aula Devae Regis Tanguth foemina ex Tartaria Septentrionali oriunda, quae uti insolito habitu ornabatur, ita quoque non indigna visa fuit, quae ä Patre ad vivum delinearetur: plexos gerit in modum funiculorum Capillos, conchis marinis in capite & cingulo exornata; vide Figurám VIL & VIII. anteriori, posteriorique parte exhibitam. [Pag. 70] Erant & in eadem Regis curia Aulici qui-dam, quorum si habitům consideres, is totus foemine-us est, nisi quod rubri coloris pallio Lamarum more utantur; vide Figúram X. & XL caeterúm populärem zásoba píce, přebývají v jurtách, které si ne nevhodně zaslouží být zvány přenosnými městy. Tito Tartaři se pohybují pouští sem a tam, do široka a do daleka, za účelem lupu. Proto musí být karavana vybavena mocným doprovodem, aby dokázala odrazit útoky násilníckych Tartarů. Jelikož se Otcové často dostávali do jejich sídel roztroušených v poušti, nakreslili způsobem, jak zde ukázáno, oblečení některých z nich. Tartar, vyvedený na obrázku I,29 nosí oděv lámů, to jest kněží či obřadníků tartarského národa Kalmyků. Ti nosí čepice červené barvy, bílou tógu přehazovanou dozadu, červený opasek a žlutou tuniku. U opasku jim visí měšec, jak je předvedeno na obrázku I. Obrázek II ukazuje tartarského Kalmyka oděného v kožešinový šat a se žlutou čepicí na hlavě. Obrázek III představuje kalmyckou Tartarku v oděvu z kůže či z jakési zelené či červené látky. Některé z těchto žen nosí přívěšek či amulet, zavěšovaný na krku za účelem odvrácení všeho zlého. Písmenem A na obrázku je znázorněn jejich příbytek. Je to tartarský stan, uvnitř vyztužený krátkými svinovacími tyčemi a zvnějšku přikrytý hrubou vlněnou látkou, převázanou provazy. Obrázek IV ukazuje jisté náčiní. Je to otáčivý váleček v podobě žezla, jímž v době, kdy lámové vykonávají modlitby, jejich pohanští prisluhovači otáčejí. Obrázek V ukazuje pravou podobu zesnulého tangutského krále-chana.30 Ten prý měl čtrnáct synů a pro svou neobyčejnou dobrotivost a pro způsob, jakým vykonával spravedlnost, je všemi domorodci uctíván jako světec a jsou mu prokazovány zvláštní pocty, jaké projevují svým bohům. Říká se, že byl tmavé pleti, prošedivělých vousů kaštanové barvy a vystupujících očí. Tangutsko je veliké tartarské království, jehož nemalou částí Otcové procházeli. Jejich krále, jehož zvou depa,31 Otec Jan Grueber na místě a na pokyn samotného krále nakreslil v té podobě, jak je ukázáno na obrázku VI. Jeho tvář je snědá a na sobě má šat, který je naprosto stejný jako oděv lamy vyobrazeného na obrázku I. Na dvoře krále-depy byla tehdy jedna žena Tangu-tka, pocházející ze severního Tartarska. Ta byla oděna v tak neobvyklý šat a byla rovněž tak velice pohledná, že ji Otec [Jan Grueber] podle skutečnosti vyobrazil: s vlasy spletenými na způsob provázků a s ozdobami mořských lastur na hlavě a na opasku. Její vyobrazení zpředu viz na obrázku VII a zezadu na obrázku VIII. Byli v témž králově dvoře též někteří dvořané, kteří se oblékali zrovna tak jako ženy, až na to, že po způsobu lámů nosili plášť červené barvy. Viz obrázky 30 gentis Tanguticae utriusque sexus habitům exhibent Figurae XII. & XIII. Est in istiusmodi Regnis Tanguth & Barantula, as-tutia & fraude Satanae horrendus & execrandus mos introductus, is videlicet, qui sequitur: Puerum eligunt viribus robustum, cui potestatem dant, ut constitutis diebus anni, quemcunque obviam habuerint homi-nem cujuscunque sexus & aetatis, nullo respectu aut discrimine habito, armis, quibus instruitur, conficiat; hoc enim pacto interfectos, mox veluti ä Menipe Deasträ quam colunt consecrates, aeternos honores & felicissimum statum consequi, stolidě & amenter sibi persuadent. Puer mire variegato amictu, gladio, pharetra, sagittisque instructus, nee non vexillorum trophaeis aggravatus, constituto tempore ä daemone, cui consecratus dicitur, obsessus, maxima furia domo elapsus per compita & plateas divaga [Pag. 71] tur, omnes sibi obvios, nulla resistentia facta, pro libitu interficit; hunc patria lingua Buth, quod interfecto-rem significat, vocant, undě Patres eum eo prorsus modo, quo ipsi, dum eodem tempore ibi morarentur, viderant, depinxerunt, ut XIV Figura docet. Sunt intra vastissimum Tanguticum Regnum alia Regna inclusa, & sunt primö Barantola, quam etiam Lassa vocant, cum cognomine Metropoli Regni. Re-gem proprium habet, totum foedis gentilitatis errori-bus intricatum, differentia Numinum Idola colit; inter quae principem locum obtinet, quodMenipe vocant, & novemplici capitum discrimine in conum monstroso fastigio assurgit, de quo in sequentibus, de Numinibus seu Idolis Sinensium noÁVKScpáÁoip uberius loquimur. Ante hoc stulta gens insolitis gesticulationibus sacra sua facit, identidem verba haec repetens: O Manipe mi hum, O Manipe mi hum; id est, Manipe salva nos. Quin & stulti homines varia ad Numen propitiandum cibaria ei apponunt, similiaque eíScúXovavíap abomi-nanda specimina peragunt. Nostri Patres ad coecita-tem harum gentium commiseratione & deploratione dignam demonstrandam, Idolům sub ea forma, qua viderant ipsi, & quam Figura XVII. exhibet, quamvis ilia quoque sub eo habitu, quem XXI. Figura ostendit, exhibeatur, mihi depingendam communicarunt. [Pag. 72] Exhibetur & aliud in Barantola falsae divinitatis spectaculum, quod uti fidem fere humanam excedere videtur, itä quoque singulári eurä dilucidan-dum est. Narrant Patres, dum Barantolae ad integros duos menses opportunitatem Caravanae operturi commorarentur, multa sese circa gentis mores & in-stituta observasse, quorum aliqua ridicula sunt, alia X a XL32 Jinak běžný domácí oděv tangutských lidí obého pohlaví je předveden na obrázcích XII a XIII. Démonovou lstivostí a podvodem mají v královstvích Tangutském a Barantolském rozšířený jeden odporný a zavrženíhodný zvyk, jak je uvedeno dále: vyberou totiž mezi sebou silného chlapce, kterému dají moc, aby v určených dnech roku bez jakéhokoli respektu či rozdílu zabíjel zbraněmi, kterými ho vybaví, kteréhokoli z lidí obého pohlaví a věku, na kterého narazí. O takto zabitých lidech pošetile a nerozumně věří, že se jim jakoby posvěceným od Manipa,33 kterého uctívají jako boha, brzy dostane věčných poct a nejpožehnanějšího stavu. Chlapec je oděn v obdivuhodně pestré svrchní roucho a opatřen mečem, toulcem a šípy, jakož i obtěž-kán praporci vítězství.34 Ve stanovenou dobu ho posedá démon, kterému je prý zasvěcen. Poté, co se s velikou zuřivostí vyřítí z domu, pohybuje se po cestách a ulicích jako šílený a všechny, kdo mu přijdou do cesty, podle libosti zabíjí, aniž by se mu kdo jakkoli vzpíral. V jejich domorodé řeči ho nazývají buth,3S což znamená „vrah". Otcové ho nakreslili přesně tak, jak ho tehdy sami za svého pobytu viděli. Viz obrázek XIV Do rozlehlého Tangutského království jsou zahrnována i jiná království, z nichž nejpřednějším je Barantola, nazývaná též Lhasa podle jména hlavního města toho království. Lhasa má svého vlastního krále, zcela zapleteného do ohavných bludů místního pohanstva. Uctívají tam rozmanité podoby božstev. Mezi těmito idoly první místo zaujímá božstvo, které nazývají Manipe. Jeho socha se tyčí do nestvůrné výšky a má devět vrstev hlav, seskupených do tvaru kužele.36 O něm povíme více v další části, týkající se mnohohlavých božstev Číňanů.37 Pošetilí lidé konají před tímto božstvem své pobožnosti doprovázené nezvyklou gestikulací, přičemž neustále odříkávají tato slova: O Manipe mi hum, O Manipe mi hum, to jest „Manipe, spas nás".38 Ano, tito zabedněnci přinášejí božstvu různé potraviny, aby si ho naklonili a provozují další podobné odporné projevy idolatrie. Aby naši Otcové ukázali zaslepenost toho národa, hodnou politování a slitování, nakreslili to božstvo v té podobě, v jaké ho sami viděli a jaké nám ho představili na obrázku XVII. Ačkoli bývá někdy též představováno i v podobě, jak ji ukazuje obrázek XXI a jakou mi předali k nakreslení. V Barantole se vyskytuje ještě jiný příklad nepravého božství. Protože se to zdá téměř přesahovat lidskou představivost, bude to také třeba ozřejmit se zvláštní pečlivostí. Otcové sdělují, že za celé dva měsíce,39 co pobývali v Barantole čekajíce na odchod karavany, viděli tam mnohé, týkající se zvyklostí a institucí toho 31 etiam execranda occurrunt. Duo hoc in Regno Reges sunt, quorum prior Regni negotiis rectě adminis-trandis incumbit, & Deva dicitur, cujus effigiem VI. Figura refert; Alter ab omni negotiorum extraneorum mole avulsus, intra secretos Palatii sui secessus otio indulgens, Numinis instar adoratur, non solum ab indigenis, sed & omnibus Tartariae Regibus subditis, susceptä ad eum voluntariä peregrinatione; hunc veluti Deum verum & vivum, quem & Patrem ae-ternum & coelestem vocant, magna munerum, quae eidem offerre solent, attestatione adorant. Sedet is in obscuro Palatii sui conclavi, uti Figura XIX. monstrat, auro argentoque ornato, nee non multiplici ardenti-um lampadum apparatu illustrato, in eminenti loco supra culcitram, cui pretiosi tapetes substernantur; ad quem advenae capitibus humi prostratis advoluti, non secus ac Summo Pontifici pedes incredibili ve-neratione osculantur; ut indě Daemonis fraudulentia luculenter appareat, [Pag. 73] qua venerationem soli Vicario Christi in terris Romano Pontifici debitam, ad superstitiosum barbararum gentium cultum, uti omnia caetera Christianae Religionis mystéria, insitä sibi malignitate, in abusům transtulit; Unde uti Patrům patrem Pontificem Romanům Christiani, ita Barbari hunc Deastrum Magnum Lamám, id est, Sacerdotem Magnum, & Lamám Lamarum, id est, Sacerdotem Sacerdotum appellant, eö quod ab eo, seu ä fonte quodam tota religionis, seu potiüs eíScúXovavíap ratio profluat, unde & eundem Patrem quoque Ae-ternum vocant. Veruntamen ne moriturus aeternita-tis duratione exutus videri possit, hinc Lamae, seu Sacrificuli, qui soli ipsi perpetuö adsistunt, ejusque necessitatibus summa cura & sollicitudine serviunt; Oracula ex ore ejus excerpta simplicioribus advenis mira fucatae divinitatis simulatione exponunt, hi, inquam, post mortem ejus ex universo Regno ho-minem, ipsi quoad omnia simillimum, inquirunt, quem inventum in solium surrogant: atque hoc pacta toti Regno doli fraudisque neseiis, Patris Aeterni ab inferis septies jam ä centenis annis resuscitati, perpetuam durationem evulgantes, adeo firmiter Barbarorum animis diabolica illusione excaecatis persuadent, ut de ejus fide nullus amplius illis scru-pulus inhaereat; Unde tantis venerationis inditiis ab omnibus colitur, ut beatum ille se reputet, cui [Pag. 74] Lamarum (quos summis & pretiosis muneribus eum in finem, non sine magno eorum lucro corrum-pere solent) benignitate aliquid ex naturalis secessus fordibus aut urina Magni Lamae obtigerit; ex huju- národa. Něco z toho je směšné, něco zase zavrženíhodné. V tom království jsou dva králové, z nichž první se věnuje řádné správě záležitostí království a nazývá se depa (jeho podobu viz na obrázku VI). A ten druhý40 vzdálen všech starostí o vnější záležitosti, oddává se klidu a samotě v tajných komnatách svého paláce. Tento je uctíván zrovna jako božstvo netoliko od vlastních domorodců, ale i od všech poddaných králů Tartarska, kteří k němu konají dobrovolnou pouť. Uctívají ho jako pravého a živého boha, nazývajíce ho Věčným a Nebeským otcem, a projevují mu úctu přinášením mnoha darů, jež si zvykli mu obětovat. Sedí v temné, uzavřené místnosti svého paláce, jak je vyobrazena na obrázku XIX Je zkrášlena zlatem a stříbrem a osvětlena složitou soupravou hořících lamp. Sedí na vyvýšeném místě na polštáři, pod kterým jsou rozprostřeny vzácné koberce. Návštěvníci k němu přistupují, majíce hlavy skloněné až k zemi a nejinak než Nejvyššímu veleknězi mu s neuvěřitelnou uctivostí líbají nohy. I v tom se okázale projevuje démonova lstivost. Neboť s vrozenou mu zlovolností zneužívá v pověrečném kultu barbarských národů úctu dlužnou toliko Zástupci Kristovu na zemi, římskému Veleknězi, jakož i všechna ostatní tajemství křesťanského náboženství. A tak, jako křesťané nazývají římského papeže Otcem otců, tak tito barbaři to své ubohé božstvo nazývají Velkým lamou, to jest Veleknězem či Lamou lámů anebo Knězem knězů. Z toho důvodu, že ho mají za zdroj, z kterého vyvěrá veškerá podstata jejich víry (či spíše modlářství), ho nazývají též Věčným otcem. Avšak přece, aby se jako umírající nemohl cítit zbaven své nesmrtelnosti, lámové čili obřadníci, kteří jediní jsou neustále při něm a s největší péčí a starostlivostí mu posluhují v jeho potřebách, přebírají z jeho úst jeho věštebné výroky a tlumočí je prostoduchým návštěvníkům s obdivuhodným předstíráním Veleknězova falešného božství. Ti také po jeho smrti po celém království vyhledávají člověka, jemu co nejpodobnějšího, a když ho naleznou, dosadí ho na trůn. Tímto způsobem mezi lidem celého království, neznalým lsti a podvodu, že jejich Věčný otec v posledních stoletích již sedmkrát vstal z pekel, rozhlašují jeho věčné přežívání. Tak dalece dokáží pevně přesvědčit touto démonskou iluzí zaslepené mysli barbarů, že v nich o jeho náboženství nezůstávají žádné pochybnosti. Velký lama je od všech uctíván s takovými projevy úcty, že za šťastného se považuje ten, kdo laskavostí lámů obdrží něco z jeho výkalů anebo moči! (Lidé tyto věci získávají od lámů, které obvykle podplácejí hojnými 32 smodi enim collo portatis, urina quoque cibis com-mixtä, ô abominandam foeditatem! contra omnium infirmitatum insultus tutissimos ac probe munitos se fore, stolidissimě sibi imaginantur. Haec ab In-colis urbis Barantolae Patres magno animi moerore, ex harum gentium caecitate concepto, audierunt; & quamvis Magnum Lamám (eč> quod Christianae Re-ligionis professione prohiberentur, neque ullus alius, nisi praeviis caeremoniis Idolatris propriis Magno Lamae prius exhibitis, admitti posset) videre non potuerint, ejus tarnen effigiem in vestibulo palatii Regii expositam (in quo accensus lampadibus ficto pictoque non minus, quam vivo solitae caerimoniae exhibentur) exactě depinxerunt, sub eo habitu, quem Figura XIX. exprimit; Arcis quoque, quam Bietala vocant, ad finem urbis Barantolae, in qua Magnus Lama residet, schenographiam, quam Figura XVIII. refert, unä apponendam censuerunt: Tantae autem authoritatis est in tota Tartaria, ut nullus Rex alicubi in auguretur, qui non prius missis Legatis cum in-aestimabilibus muneribus ä Magno Lama benedic-tionem pro felici Regni auspicio postulet. Vide quae in praecedentibus C. VI. de honoribus huic Lamae ab Imperatore Sino-Tartarico exhibitis, fusius ex-posuimus, ubi & totum hunc superstitiosum Magni Lamae cultum, originem sumpsisse ä ce [Pag. 75] le-bri illo presbytero Joanne, quem sedem suam in hoc Tangutico Regno habuisse, ibidem demonstravimus. Sed haec de Magno Lama sufficiant. Viderunt & Barantolae ex vicino Regno Cô in ad-venas mulieres, Juvenem & Vetulam hoc habitu, quem Figurae X. & XVI. exhibent; mulieres verö nobilitate conspicuae, omnes capillos per modum fasciculorum plectunt, & retrö contorquent, in fronte rubram fasci-am per lis exornatam gestant; in summitate coronam argenteam per modum pyxidis Turchesiis & Coralliis distinctam portant; vide Figurám XXIII. Relicto Regno Lassa seu Barantola, par altissimum montem Langur, quem paulö ante descripsimus, menstruo itinere ad Regnum Necbal pervenerunt; ubi nihil ad humanae vitae sustentationem rerum neces-sariarum deesse repererunt, exceptä fide in Christum, utpotě omnibus gentilitiae coecitatis caligine involu-tis. Sunt hujus Regni praecipuae urbes Cuthi & Nesti. Mos hujus gentis est, ut mulieribus propinantes, potům Chä vel vinum alii viri aut foeminae ter eisdem infundant, & inter bibendum tria butyri fragmenta ad amphorae limbům affigant, unde posteä bibentes accepta fronti affigunt. Est & alius in hisce regnis mos a vzácnými dary, což se zase neobejde bez jejich vlastního velkého obohacení.) Ty výměšky nosí pak zavěšené okolo krku a moč si přidávají do jídla. Ó, jaká odporná zvrácenost! Pošetile si představují, že tím budou nejbezpečněji chráněni proti všem nemocem! To vše Otcové s pocity velkého smutku ze zaslepenosti těch národů vyslechli od obyvatel města Barantoly. Ačkoli samotného Velkého lamu nemohli spatřit, neboť jim to jednak zakazovalo křesťanské náboženství, jednak že se k Velkému lámovi nemohl nikdo dostat, leč po vykonání modlářských obřadů jemu příslušejících, přesto nám Otcové přesně vykreslili jeho podobu, vystavenou v předsálí královského paláce. Před touto podobou, ať už smyšlenou nebo nakreslenou, se konají obvyklé obřady s rozžatými lampami, a to o nic menší, nežli před samotným jím živým. Jeho podobu vyvedli tak, jak je zachycena na obrázku XIX. Otcové rovněž usoudili, že by měli připojit náčrt hradu, který se nazývá Potála41 a nachází se na konci města Barantoly. V něm přebývá Velký lama (k tomu viz obrázek XVIII), těšící se v celém Tartarsku takové autoritě, že žádný král [se neujme] nikde své funkce, dokud nebyl napřed vyslal k Velkému lámovi své vyslance se skvostnými dary a nevyžádal si od něho požehnání blahověstných znamení pro své království. Viz, co jsme o poctách tomuto lámovi od čínsko-tartarského císaře prokazovaných vyložili podrobněji v předchozí kapitole VI.42 Tamtéž jsme dovodili, že celý tento pověrečný kult Velkého lamy má svůj počátek u onoho slavného kněze Jana,43 který měl své sídlo v tomto Tangutském království. - Ale dost již o Velkém lámovi. V Barantole Otcové viděli také ženy, přišedší ze sousedního království Kham44 - jednu mladou a jednu starou, oblečené tak, jak ukazují obrázky X a XVI. Obě tyto ženy byly nápadné svou urozeností. Všechny vlasy si splétají do copánků a stáčejí dozadu. Na čele mají uvázanou červenou stuhu, zdobenou perlami. Na temeni hlavy nosí stříbrnou korunku ve tvaru krabičky posázené tyrkysy a koraly. Viz obrázek XXIII. Opustivše království Lhasu neboli Barantolu, dorazili Otcové po měsíci cesty přes nejvyšší horstvo Langur, o kterém jsme se výše krátce zmínili, do království Nepálskeho. Zjistili, že jim tam nic z věcí potřebných k udržení lidského života nechybí, až na víru v Krista. Tam je vše obestřeno temnotou pohanské zaslepenosti. Předními městy toho království jsou Kuti a Nesti. Zdejší lidé mají ve zvyku, že když připíjejí ženám, ostatní muži a ženy jim třikrát dolévají čaj nebo víno. Při pití pak přidávají k okraji nádoby tři kousky másla, které si posléze během pití přilepují na čelo. Mají v těch krá- 33 immanitate formidandus: [Pag. 76] quo egros suos jam morti vicinos, & desperatä salute, extra domum in camporum plenas morticinorum fossas projectos, ibidemque temporum injuriis expositos, sine ulla pietate & commiseratione interire. Post mortem verö partim rapacibus volucribus, partim lupis, canibus, si-milibusque devorandos relinquunt; dum hoc unicum gloriosae mortis monumentům esse sibi persuadent, intra vivorum animalium ventres, sepulchrum obti-nere. Foemina horum Regnorum adeö deformes sunt, ut diabolis similiores quam hominibus videantur, nunquam enim religionis causa aqua se lavant, sed oleo quodam putidissimo; quo praeterquam quod intolerabilem foetorem spirent, dicto oleo ita inqui-nantur, ut non homines, sed lamias diceres. Habitus hujus gentis exhibent Figurae XXIV, XXV, XXVI, XXVII. Caeterum Rex insignem Patribus be-nevolentiam exhibuit, praesertim ob tubum Opticum, de quo nihil iis unquam innotuerat, aliamque curi-osam Matheseos supellectilem ipsi exhibitam, quibus adeö captus fuit, ut Patres prorsus apud se retinere constituerit, neque discedere inde passus sit, nisi ubi fide data illuc se reversuros spopondissent; quod si fa-cerent, domum inibi in Nostrorum usum & exercitum se exstructurum amplissimis redditibus instructam, una cum plena ad Christi Legem in suum Regnum introducendam facultate concessa, pollicitus est. [Pag. 77] Ex Necbal discedentes ad confinia Regni Marangae, quod Regno Tebet insertům est, appule-runt; cujus Metropolis Radoc, ultimus itineris in Regnum Tebet olim ä P. d'Andrada suscepti terminus, ubi multa Christianae fidei olim inibi plantatae indicia ex nominibus Dominici, Francisci, Antonii, quibus appellabantur homines, repererunt. Atque ex hinc tandem ad primam Mogolici Regni jam Orbi noti urbem Hedonda, & hinc Battanam, Bengalae ad Gangem sitam urbem, & Benares urbem Academia Brach-manum celebrem, ac tandem Agram Mogoris Regiam pertigerunt; ubi P. Albertus Dorville itinerum fractus laboribus, intra paucos dies meritorum cumulo ple-nus, relictä terrestri, in Coelestem patriam, uti pie credimus, abut, media Európam inter & Chinám via. lovstvích ještě jiný zvyk, odpudivý svou krutostí, a sice že své nemocné, blízké již smrti, kdy už není naděje na jejich uzdravení, vynášejí z domu do venkovních příkopů plných mrtvol. Tam, vystaveni nepřízni počasí, hynou bez jakéhokoli milosrdenství a duchovní útěchy. Po smrti je pak nechají k sežrání ať už dravému ptactvu, nebo vlkům, psům či jiným podobným zvířatům. Tvrdí, že je pro ně jedinečným památníkem jejich slavné smrti, když obdrží hrob v útrobách živých zvířat. Zeny těchto království jsou tak ošklivé, že se zdají být více podobné démonům než lidem. Z náboženských důvodů se totiž nikdy nemyjí vodou, nýbrž natírají se pouze jakýmsi páchnoucím olejem. Tím, že vydechují nesnesitelný zápach, a také jsou znečištěny zmíněným olejem, nazval bys je spíše čarodějnicemi než lidmi. Oděv tohoto národa je předveden na obrázcích XXIV, XXV, XXVI a XXVII. Přes to všechno však projevoval král k Otcům nápadnou laskavost, a to zejména poté, co mu předvedli okular, o kterém dosud nikdy nic neslyšel, jakož i některé další vědecké přístroje. Byl tím vším tak zaujat, že si dokonce chtěl Otce u sebe ponechat. A nebyl by je odtamtud nechal odejít, kdyby mu nebyli poctivě slíbili, že se tam opět vrátí. Když tak učiní, král slíbil, že pro jejich potřeby a pro misijní působení našich [Otců] vystaví dům, nadaný hojným důchodem a také slíbil, že dá plný souhlas k šíření Kristova zákona ve svém království. Vyšedše z Nepálu, dorazili k hranicím království Maranga, které je součástí Tibetského království a jehož hlavním městem je Ruthog.45 To bylo kdysi konečným cílem cesty P. de Andradeho,46 podniknuté dříve do Tibetského království. Tam našli mnohé stopy křesťanské víry, kdysi tam zanesené, jak dosvědčují jména Dominik, František, Antonín, která jsou tam lidem dávána. Odtud potom nakonec přišli do Hitaury, světu dosud známého prvního města Mughalského království. Odtud pak do Patný, města ležícího na Ganze v Bengálsku, dále do Vá-ránasí, města proslaveného Akademií bráhmanů, a konečně do Ágry sídelního města Mughalského království. Tady Otec Albert ďOrville, zlomen útrapami cest, avšak pln zásluh, po několika dnech opustil vlast pozemskou, aby se - jak zbožně věříme - odebral do vlasti nebeské, zrovna v půli cesty mezi Evropou a Čínou. 34 3.2. Poznámky a vysvětlivky 1 Mapa s názvem „TABULA GEODOBORICA Itinerum a varus in CATAIUM susceptiorum rationem exhibens" je v China Illustrata vložena za str. 46. Její reprodukci viz zde obr. 2. 2 Oba páteři vyšli z Pekingu 13. dubna 1661 a cesta do Lhasy vedoucí přes Si-an, Si-ning a Tibetskou náhorní plošinou, jim podle toho trvala 178 dnů (13. IV.-8. X.). Časový rozvrh cesty J. Gruebera a A. d'Orville z Pekingu do Ágry podle Kircherova rěsumě je následující: Peking - Si-an (30 dnů) Si-an - Si-ning (těměř 30 dnů) Si-ning - Kalmycká poušť - Lhasa (3 měsíce) Pobyt ve Lhase (8. října - konec listopadu 1661) Lhasa - k horstvu Langur (4 dny) Langur - Kuti (1 měsíc) Nésti - Káthmándú (6 dnů) Káthmándú - Pátan (půl dne) Z Nepálu do Hitaury (5 dnů) Hitaura - Mótiharí (8 dnů) Mótiharí - Patná (10 dnů) Patná - Váránasí (8 dnů) Váránasí - Kánpur (11 dnů) Kánpur - (7 dnů) Peking - Ágra dohromady 238 a půl dne. Na jiněm místě v textu Kircher odhaduje trvání cesty z Pekingu do Ágry na 214 dnů, respektive po započtení zdržení v karavaně dokonce až na 1 rok a 2 měsíce (tj. přibližně 425 dnů). 3 Kathaj (Cathai), pod kterýmžto názvem byla severní Čína známa u obyvatel střední Asie a ve středověku takě v Evropě. Název je odvozen od národa Kitanů, kteří měli v severozápadní Číně vlastní stát Liao (937-980). Slovo se zachovalo v ruskěm názvu Číny - Kitaj. 4 Kalmyckou pouští a jejími obyvateli Kalmyky (Kalmak, Kalmuk) se rozumí planiny severovýchodního Tibetu (Amdo, dnešní čínská provincie Čching-chaj) a její převážně mongolskě a ti-betskě obyvatelstvo. V pozdějších dobách byli Kalmyci z Číny vytlačeni a část se jich usadila v Povolží. 5 Tartar, Tartarsko (Tartarus, Tartaria), tak se ve středověku v Evropě označovali obyvatele mongolského, mandžuského, respektive tangutsko-tibetského původu, kočující v severní a severozápadní Číně. Tartarsko se prakticky krylo s Turkestá-nem a sousedními zeměmi (nezaměňovat se soudobým etnikem Tatarů v dnešním Tataristánu!). - Barantola, též Barantula, je mongolský název Lhasy. Etymologii slova viz výše, oddíl 1. 6 Kircherova mylná představa, že Kalmycká poušť začíná v indickém vnitrozemí a táhne se na sever prý až k Severnímu ledovému moři. 7 Mundus subterraneus, in quo universae Naturae Majestas et díví-tíae, summa verum varietate exponuntur, abditorumque effectuum causae in totíus Naturae ambitu duobus Tomís demonstrantur. Amsterdam 1664 (viz níže odd. 9.2.1., pod čís. 20. a 21.). Dvoudílné Kircherovo dílo, ve kterém syntetizuje „podzemní svěť na základě osobních poznatků ze sopky Etny, do jejíhož kráteru se krátce po jejím výbuchu nechal spustit. 8 Lob (Lop), východní výběžky Tarimské pánve v Čínském Tur-kestánu při úpatí horstva Altyntagh. Název přežívá v pojmenování jezera a lokality Lobnúr. 9 Belgian je podle Kirchera „tartarský", tj. mongolský, název pro poušť, táhnoucí se severně od Tibetské náhorní plošiny a sahající až do oblasti jižního Sin-ťiangu. Etymologie slova zůstává nejasná. Svým významem odpovídá obecnému čínskému termínu pro poušť - ša-mo (u Kirchera Samo). Langur, jakožto označení nejvyššího horstva světa uvedli do evropské kartografie Grueber a d'Orville. Jde o nepálske slovo s obecným významem „hora", jíž je v daném kontextu třeba rozumět horu a průsmyk Thung-la (5 899 m) na trase mezi Dingri v jižním Tibetu a Kuti v severním Nepálu. Kuti (Cuthi), pohraniční tibetsko-nepálské město, nazývané tibetský Ňalam (na mapách též Nilam). Přechodu Languru a pobytu v Kuti věnuje Ippolito Desideri celou první kapitolu 4. knihy (Desideri 2001, s. 287-290). Kavkazské hory (Causasei montes). Slovem Kavkaz (Caucasus) se od antických dob označoval pás vysokých hor, o kterém se předpokládalo, že se táhne napříč Asií od západu na východ. Toto horstvo se u řeckého geografa Klaudia Ptolemaia (asi 90-160) nazývá buďto Paroparnasus, nebo Paropamisus. Kircher je uvádí ve tvaru Parapanesus. - Bolor či Bellor Marka Póla je dnešní území Belor severně od Kašmíru, zasahující do Pamiru a pohoří Karakoram. Tuto lokalitu zmiňuje již čínský cestovatel Sůan-cang v 7. století pod názvem Po-luo-luo (Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů. Praha: Academia, 2002, Kniha III, kap. 39). Nésti (Nésti), též Listi, vzdálené asi pět dnů cesty z Kuti směrem do nepálskeho vnitrozemí. O něm o padesát let později psal Ippolito Desideri (Desideri 2001, s. 290).) Nepálskym králem v té době byl Pratap Malla (1641-1674). Jeho sídelním městem bylo Káthmándú (Cadmendu). Pátan (Baddan), jedno ze tří tradičních sídelních měst Nepálskeho království (Regnum Necbal), ležící v Káthmándské kotlině v okrese Lalitpur v těsné blízkosti hlavního města Káthmándú. Hitaura (Hedonda) v okrese Makwanpur byla osadou Marang-ského království (Regnum Marangae), náležejícího k Tibetu. Mótiharí (Mutgari), tehdy první město Mughalské říše (Regnum Mogoricum), dnes v indickém svazovém státu Bihár. Patná (Battana), tehdy významné město Království Bengálskeho při Ganze (Regnum Bengalae ad Gangem). Dnes hlavní město indického svazového státu Bihár. Váránasí (Benares), starobylé město na severním břehu Gangy (historické Kaší), tehdy centrum bráhmanské vzdělanosti. Kánpur (Catampor), ležící na Ganze při cestě mezi Iláhábádem a Dillí, je dnes jedním z největších měst a průmyslových středisek indického svazového státu Uttarpradéš. Ágra (Agra) na řece Jamuně v severní Indii, sídelní město mughalských panovníků. V té době byl na trůně slavný Aurang-zéb (1658-1707). Ve městě se nachází proslulé mauzoleum Tád-žmahal („Koruna paláců"). Viz výše poznámku 2, kde je podána přesná délka trvání Gruebe-rovy a d'Orvillovy cesty z Pekingu do Ágry, tj. 238 a půl dne. Výše uvedené informace mohl Kircher získat pouze od Gruebera, neboť Grueberův společník d'Orville krátce po příchodu do Indie v Ágře zemřel (8.4. 1662). Zde třeba Kirchera opravit a doplnit. O zemích Vysoké Asie, tj. o Mongolsku a částečně i Tibetu, podali Evropanům dávno před Grueberem zprávy Giovanni dal Piano dei Carpini (1182-1252), Vilém Rubruk (zemřel ca 1270), Marco Polo (1254-1324), Odorico de Pordenone (1286-1331), Giovanni Marignolli (ca 1290-1359), jakož i Antonio de Andrade (1580-1634). Některá z jejich svědectví viz níže, oddíl 5. Si-ning(-fu) (Siningfu). Kircher mylně soudí, že město Si-ning (dnešní hlavní město provincie Čching-chaj) leží při Čínské zdi. Ve skutečnosti je od zbytků Čínské zdi v této části země značně vzdáleno. Bylo však ještě donedávna obehnáno čtvercovými hradbami o rozměrech 4000x2000 stop. 35 26 Viz první kapitolu 5. části China Illustrata, která celá je věnována „pozoruhodným stavbám" Číňanů. Tam je také vyobrazení Čínské zdi (s. 171). 27 Su-čou (Sucien) je město na jižních výběžcích pouště Gobi na trase z Lan-čou do Jů-menu v provincii Kan-su, značně vzdálené od trasy Grueberovy cesty. Dříve zváno Ťiou-čchůan. 28 Zde se Kircher opět mýlí, když situuje dvě moderní jihočínské provincie Kuang-si (Quamsi) a Jůn-nan (Junnam) do blízkosti Čínské zdi. 29 Ilustrace I.-XXVII., tvořící součást Grueberova cestopisu, jsou zde reprodukovány včetně latinských a českých popisků v samostatném oddílu 4. Podle Grueberových předloh je měl do měděných desek vyrýt český rytec Václav Hollar (Pinsker 1983, s. 290). 30 Tangut (Tanguth), Tangutsko (Regnum Tanguticum, případně Tanguthicum). Tangutsko byla středověká říše v oblasti Ordosu a Alašanu v severozápadní Číně, nezávislá jak na Kitanech (od roku 990), tak na čínské Sungské dynastii (od roku 1006). Její smíšený kočovný mongolsko-tibetský kmen Tangutů si vytvořil vlastní stát Sia, respektive Si Sia („Západní Sia", 1032-1227). Při jeho vyvrácení Mongoly v roce 1227 zemřel Čingischán. 31 Depa (Deva) je tibetské slovo (sde-pa) s významem administrátor, guvernér, správce (například okresu apod.). Zde zmíněným „zesnulým chánem" se rozumí chošúdský (mongolský) vládce a dobyvatel Tibetu a zakladatel tamní dynastie mongolských králů Gušri-chan (1642-1655), který dopomohl 5. dalajlámovi Ngawang Lozang Gjamcchovi (1617-1682) k světské moci. V době pobytu Gruebera a ďOrvilla ve Lhase byl u moci jeho syn Dajan-chan (1655-1668). 32 Na obr. XI. je mimo jiné vyobrazen typický kultovní objekt, u Mongolů nazývaný obó a u Tibeťanů manídong (doslova „zeď s modlitbičkou Óm, maní padmé, húm"). Modlitebním praporkům vztyčovaným na takových kamenných hromadách se říká lungta („větrný kůň"), představující blahověstný symbol štěstí. 33 Manipe (Menipe), viz níže poznámku 38. 34 „Praporec vítězství" (tibetský gjakchän) je jedním z osmerá symbolů štěstí (tasí taggjä). 35 Buth (Buth). Zde se nabízí dvojí výklad: 1. slovo je odvozené z perského but (bůžek), nebo sanskrtského bhúta (duch); 2. podle textu pod obrázkem XIV „Podoba démonického chlapce, zvaného buth ..." je pravděpodobnější etymologická souvislost s tibetským slovem bu („syn, chlapec"). 36 Jedná se nepochybně o tibetské božstvo Avalókitéšvaru, nej-častěji zobrazovaného v jedenáctiruké či jedenáctiobličejové podobě. Bódhisattva Avalókitéšvara, tibetský Čänräzig („Zřící ostrým zrakem") je patron Tibetu, převtělující se do dávných tibetských králů a později do dalajlámů. - O jeho mylném označení slovem Manipe viz níže v poznámce 38. 37 China Illustrata, část III., kap. 1. „O modlářství Číňanů" (s. 131 až 137, s 1 celostránkovou a 1 polstránkovou ilustrací). 38 O Manipe mi hum. První zmínku o nejznámější modlitbičce tibetských buddhistů Óm, maní padmé, húm (v tibetské výslovnosti Óm, maní päme, húm) ve zkomoleném tvaru a překladu zaznamenal již Vilém Rubruk v roce 1253 při návštěvě chrámu v Karakorumu, a sice jako On man baccam, tj. „Ó bože, ty víš". Antonio de Andrade zmiňuje tuto invokaci (mantru) v dopise řádovému generálu Mutiu Vitelleschimu z 15. srpna 1626, a to ve formě Om maní patmeonrí, aniž by ovšem byl schopen podat její uspokojivý výklad (podle něho prý znamená tolik co „Senhor, perdoaime meus peccados" čili „Pane, odpusť mi mé hříchy"). U Gruebera v Kircherově podání má podobu O Manipe mí hum, což autor překládá jako „Manipe salva nos" čili „Manipe, spas nás". - Jak tedy správně interpretovat tuto mantru? S výjimkou slov maní (perla, skvost, klenot) a padma (lotos) jsou obě zbý- vající slabiky óm a húm bez plného významu a mají nanejvýš význam mystický. U slov maní a padma můžeme rozlišovat v podstatě dva různé výklady podle toho, jak se chápe koncovka -e ve slově padme, zda jako koncovka sanskrtského lokativu mužského rodu, nebo jako koncovka vokativu ženského rodu. V prvním případě se překládá „Óm, Klenote v lotosu, húm!" přičemž „Klenotem v lotosu" se nejčastěji rozumí sám Buddha. V druhém případě se překládá „Óm, Skvostný lotose, húm!" přičemž vokativem „Skvostný lotose!" se rozumí Manipadma (doslova „Skvost-lotos či Klenot-lotos"), jinak též Padmapáni (doslova „S lotosem v ruce"), což jsou metaforická označení mystické družky bódhisattvy Avalókitéšvary Podle tohoto výkladu by tedy šlo o invokaci bohyně Vysvoboditelky Dolmy (sanskrtsky Tára), duchovní družky a ženského protějšku Ava-lókitéšvarova, a vzhledem k jejich mystickému spojení a jednotě vlastně i o invokaci samotného Avalókitéšvary, jenž je hlavním božstvem a přímluvcem Tibetu. Ve skutečnosti Grueber a d'Orville pobývali ve Lhase necelé dva měsíce, totiž od 8. října do konce listopadu 1661. Oním „druhým králem, vzdáleným všech starostí..." byl tehdej ší 5. dalajláma Ngawang Lozang Gjamccho (1617-1682), v Tibetu všeobecně zvaný „Velký Pátý" (Ngapa čhenpo). Ten se s pomocí „mongolského krále" Gušri-chana (viz výše poznámku 31) stal vedle duchovní také světskou hlavou Tibetu. Za jeho doby byla zahájena stavba pozdějšího dalajlamovského sídla Potály (viz následující poznámku). Není ovšem pravda, že v případě tohoto dalajlámy šlo již o sedmé dalajlamovské převtělení. Sedmý dalajláma Lozang Kalzang Gjamccho žil v letech 1708-1757. Potála (Bietala) na „Červeném kopci" Marpori v severozápadním předměstí Lhasy je tradičním sídlem tibetských dalajlámů, postaveným v místech dávné tvrze prvních tibetských králů v 7. století. Grueber viděl a nakreslil pozdější slavnou Potálu ještě v jejích začátcích. Jeho ilustrace v překreslení Václava Hollara (viz oddíl 4, obr. XVIII) byla téměř 250 let jediným známým vyobrazením tohoto architektonického skvostu. Na tomto místě se v originálu jedná nejspíš o tiskovou chybu. „Předchozí kapitolou VI" (2. části China Illustrata) třeba rozumět „kapitolu I" téže 2. části (s. 46-52), v níž je skutečně pojednáno jak o knězi Janovi, tak o kultu tibetského dalajlámy u „čínsko- -tartarského" (tj. mandžuského) císaře Šun-č' (1644-1661). Ten dokonce 5. dalajlámu v letech 1652-1653 šest měsíců v Pekingu hostil a na jeho počest dal v hlavním městě postavit „Západní žlutý klášter" Si-chuang-s'. Kněz Jan (Presbyter Joannes). K polovině 12. století se v západní Evropě zrodila legenda o mocném křesťanském vládci knězi Janovi, která měla v následujících stoletích silný vliv na organizování jak křížových výprav do Svaté země, tak misijních poselstev do střední a východní Asie. Říše kněze Jana byla zprvu umisťována do střední Asie a Tibetu, později do Indie a nakonec do Etiopie (tak ho například Portugalci ztotožňovali s Negusem Claudiem, etiópskym císařem). Kham (Co in, Cain) je historický východní Tibet, pozdější čínská provincie Si-kchang. Po jejím zrušení se západní část Khamu stala součástí dnešní Tibetské autonomní oblasti a východní připadla k čínské provincii S'-čchuan. Ruthog (Radoc) v nejzápadnější části Tibetu, kde se krátce po zániku jezuitské misie v Cabrangu načas uchytilo křesťanství. Antonio de Andrade (1580-1634) byl portugalský jezuita. Spolu s bratrem laikem Manoelem Marquesem založil v roce 1625 v Cabrangu v oblasti Guge v západním Tibetu misijní stanici. De Andrade je autorem první evropské autentické zprávy o Tibetu Novo Descobrímento do Gram Cathayo, ou Reynos de Tibet (Lisabon 1626). 36 4. Ilustrace Fig. I. Lama Tartarus. I Obr. I. Tartarský lama. [Obr. 8]. Fig. IL Tartarus ex Kalmak. I Obr. IL Tartar z Kalmycka. [Obr. 8]. Fig. III. Foemina ex Kalmak. A. Habitatio Tartarorum. I Obr. III. Zena z Kalmycka. A. Příbytek Tartarů. [Obr. 8]. Fig. IV Rota volubilis. / Obr. IV Otáčivý váleček [= modlící váleček]. [Obr. 8]. Fíg. V. Effigies Han Regis Tanguth mortui, qui pro Deo colitur. / Obr. V. Podoba zesnulého tangutského kiále-chána, uctívaného jako bůh. [Obr. 9]. Obr. 8. Fig. I. Lama Tartarus. I Obr. I. Tartarský lama. Fig. II. Tartarus ex Kalmak. I Obr. II. Tartar z Kalmycka. Fig. III. Foemina ex Kalmak. Obr. III. Žena z Kalmycka. Fig. IV Rota volubilis. / Obr. IV Otáčivý váleček [= modlící váleček]. A. Habitatio Tartarorum. I A. Příbytek Tartarů. (In: China Illustrata.) Fig. VI. Effigies Devae Regis Tanguth. I Obr. VI. Podoba tangutského kiále-depy. [Obr. 9]. Fig. VIL Tartarae Septentrionalis anterior pars. / Obr. VIL Přední část oděvu severní Tartarky. [Obr. 10]. Fig. VIII. Ejusdem pars posterior. / Obr. VIII. Zadní část oděvu téže Lartarky. [Obr. 10]. Fig. IX. Lrophaea, quae in summis Montium cum ado-ratione magno Lamae eriguntur, pro conservation Hominum & Equorum. / Obr. IX. Pomníčky budované k poctě Velkého lamy na vrcholcích hor na ochranu lidí a koní. [Obr. 11]. Obr. 9. Fig. V. Effigies Han Regis Tanguth mortui, qui pro Deo colitur. / Obr. V. Podoba zesnulého tangutského krále-chána, uctívaného jako bůh. Fig. VI. Effigies Devae Regis Tanguth. I Podoba tangutského krále-depy. (In: China Illustrata) 37 VIIJ' ^Síľf'7UI vlr s"jrf«í'-?«' Obr. 10. Fig. VII. Tartarae Septentrionalis anterior pars. / Obr. VII. Přední část odévu severní Tartarky. Fig. VIII. Ejusdem pars posterior. / Obr. VIII. Zadní část odévu téže Tartarky. (In: China Illustrata.) Obr. 12. Fig. XII. Habitus communis in Regno Tanchuth. I Obr. XII. Béžné domácí oblečení v Tangutském království. Fig. XIII. Habitus ejusdem Gentis. / Obr. XIII. Oblečení příslušníka téhož tangutského národa. Fig. XIV Effigies Pueri daemoniaci, dum mactat homines, Phut nomine. / Obr. XIV Podoba démonického chlapce, zvaného buth, usmrcujícího lidi. (In: China Illustrata) Fig. X. Habitus Viri Aulici sub Habitu Foemineo. / Obr. X. Vzezření dvořana v ženském úboru. [Obr. 11]. Fig. XL Alius habitus Viri Aulici. / Obr. XI. Jiné vzezření dvořana. [Obr. 11]. Fig. XII. Habitus communis in Regna Tanchuth. I Obr. XII. Běžné domácí oblečení v Tangutském království. Fig. XIII. Habitus ejusdem Gentis. / Obr. XIII. Oblečení příslušníka téhož tangutského národa. [Obr. 12]. Obr. 11. Fig. IX. Trophaea, quae in summis Montium cum adoratione magno Lamae eriguntur, pro conservatione Hominum & Equorum. / Obr. IX. Pomníčky budované k pocté Velkého lamy na vrcholcích hor na ochranu lidí a koní. Fig. X. Habitus Viri Aulici sub Habitu Foemineo. / Obr. X. Vzezření dvořana v ženském úboru. Fig. XI. Alius habitus Viri Aulici. / Obr. XI. Jiné vzezření dvořana. (In: China Illustrata) Obr. 13. Fig. XV Vetula. / Obr. XV Stará žena. Fig. XVI. Juvenis. / Obr. XVI. Mladá žena. / Mulieres ex Regno Cain. I Ženy z království Kham. (In: China Illustrata) Fig. XIV Effigies Pueri daemoniaci, dum mactat homines, Phut nomine. / Obr. XIV Podoba démonického chlapce, zvaného buth, usmrcujícího lidi. [Obr. 12]. Fig. XV Vetula. / Obr. XV Stará žena. [Obr. 13]. Fig. XVI. Juvenis. / Obr. XVI. Mladá žena. / Mulieres ex Regno Cain. I Zeny z království Kham. [Obr. 13]. 38 XVII I&dttBAU^iaurbe XXI. A]iaiUddH Obr. 14. Fig. XVII. Idolům Manipe in urbe Barantola Regni Lassa. I Obr. XVII. Socha Manipe ve městě Barantole ve Lhaském království. Fig. XXI. Aliud Idolům Manipe. I Jiná socha Manipe. (In: China Illustrata.) Obr. 15. Fig. XIX. Effigies magni Lamae seuPatrís aeterni. I Obr. XIX. Podoba Velkěho lamy anebo Věčného otce. Fig. XX. Han mortuus Rex Tanguth divinis honoribus colitur. / Obr. XX. Mrtvý tangutský král-chán, uctívaný božskými poctami. (In: China Illustrata) Fig. XVII. Idolům Manipe in urbe Barantola Regni Lassa. I Obr. XVII. Socha Manipe ve městě Barantole ve Lhaském království. [Obr. 14]. Fig. XVIII. Arcis BIETALA in qua habitat Magnus LAMA. / Obr. XVIII. Hrad Potála (BIETALA), ve kterém přebývá Velký LAMA. [Obr. 3]. Obr. 16. Fig. XXIII. Habitus Mulierum nobilium Regni Tanguthící. I Obr. XXIII. Vzezření urozených dam Tangutského království. Fig. XXIV Habitus Foeminae prope Cuthi Urbem Regni Nechal. I Obr. XXIV Ženský kroj z okolí města Kuti v Nepálském království. Fig. XXV Habitus Regni Nechal. I Obr. XXV Kroj v Nepálském království. (In: China Illustrata) Obr. 17. Fig. XXII. Tartarus Septentrionalis. / Obr. XXII. Severní Tartar. Fig. XXVI. & XXVII. Habitus Regni Nechal. I Kroj v Nepálském království. (In: China Illustrata) Fig. XIX. Effigies magni Lamae seu Patris aeterni. I Obr. XIX. Podoba Velkého lamy anebo Věčného otce. [Obr. 15]. Fig. XX. Han mortuus Rex Tanguth divinis honoribus colitur. / Obr. XX. Mrtvý tangutský král-chán, uctívaný božskými poctami. [Obr. 15]. 39 Fig. XXI. Aliud Idolům Manipe. I Obr. XXI. Jiná socha Manipe. [Obr. 14]. Fig. XXII. Tartarus Septentrionalis. / Obr. XXII. Severní Tartar. [Obr. 17]. Fig. XXIII. Habitus Mulierum nobilium Regni Tan-guthici. I Obr. XXIII. Vzezření urozených dam Tangutského království. [Obr. 16]. Fig. XXIV Habitus Foeminae prope Cuthi Urbem Regni Nechal. I Obr. XXIV Ženský kroj z okolí města Kuti v Nepálském království. [Obr. 16]. Fig. XXV Habitus Regni Nechal. I Obr. XXV Kroj v Nepálském království. [Obr. 16]. Fig. XXVI. &XXVII. Habitus Regni Nechal. I Obr. XXVI. a XXVII. Kroj v Nepálském království. [Obr. 17]. 40 5. Zaostření problému Co si mohli Johannes Grueber, respektive Athanasius Kircher ve své době přečíst a vědět o Tibetu? Z dobové literatury o Tibetu, která jim byla v té době přístupná, to byly pouze čtyři práce, a sice Marco Polův Milión z konce 13. století, Descriptio orientalium partium (Popis východních krajů světa) Odorika z Pordenone z roku 1330, smyšlený „Cestopis" Jeana de Bourgoi-gne, zvaného Mandeville, z počátku 15. století, jakož i nevelký spisek portugalského jezuity Antonia de Andrade Novo descombrimento do Gram Cathayo, ou Reynos de Tibet z roku 1626. Zatímco Marco Polo ani Odorico de Pordenone ve vlastním Tibetu nikdy nebyli a vše, co o něm napsali, měli pouze z druhé ruky, a tzv. Mandeville své informace o Tibetu opsal od Odorika, jediným, kdo v Tibetu (byť jen v jeho nejzápadnější části) skutečně byl a kdo nám o svém tamním pobytu a pětiletém působení zanechal první autentickou písemnou zprávu, byl Antonio de Andrade. Zde jsou tedy písemná svědectví těchto čtyř autorů. 5.1. Marco Polo: Milión, neboli o zvycích a poměrech ve východních krajích (1298) Slavný středověký cestovatel Marco Polo (1254-1324) byl účastníkem druhé cesty svého otce Nicola a strýce Maffea Polových do Číny v letech 1271-1295. Během ní přišel do styku s řadou národů západní a střední Asie, navštívil mongolské sídelní město Karakorum a v Chánbaligu („Chánovo město"), jak se tehdy nazýval Peking, byl přijat do služeb chána Chubilaje. Po návratu z cest nadiktoval v roce 1298 v janovském vězení svému spoluvězni Rustichelovi text své slavné knihy Milión, která patří k nejcennějším pramenům o tehdejších poměrech ve východní a jižní Asii (do češtiny byl Milión z jeho latinské verze poprvé přeložen již kolem roku 1400). Toto dílo má mimořádný význam nejen geografický, nýbrž také etnografický a antropologický. Cestovatel vlastní Tibet sice nenavštívil, avšak zapsal o něm cenné informace, získané od jeho čínských, respektive mongolských současníků. Tibetu věnuje dvě kapitoly (36. a 37.) v Knize druhé svého cestopisu. Kapitola třicátá šestá: Provincie Tibet Pět dnů cesty odtud se nachází provincie Tibet, kterou velký chán zpustošil, když v ní vedl válku a dobyl ji. Je tam mnoho rozbořených měst a stržených hradů. Tato provincie se rozprostírá v délce dvaceti denních 41 pochodů, a protože je proměněna v poušť, musí si každý, kdo tudy cestuje, vzít s sebou potraviny na dvacet dní. Navíc se tam nadmíru rozmnožila divá zvěř, protože kraj je neobydlený, a je velmi nebezpečné tamtudy procházet, zejména v noci. Kupci a jiní cestovatelé však proti tomu nalezli účinné opatření. V onom kraji roste hodně rákosí, jeden stvol je obvykle dlouhý pět kroků a v obvodu má tři pídě. Mezi dvěma sousedními kolínky je vzdálenost tři pídě. Když tedy chtějí cestovatelé v noci klidně spát, svazují z tohoto zeleného rákosí velké otepi, zapalují je a nechávají je celou noc hořet. Když se trochu rozhoří, kroutí se žárem na všechny strany a pukají s takovým praskotem, že je to slyšet na kolik mil. Jakmile ty strašné zvuky uslyší divoké šelmy, jsou překvapeny a poděšeny, takže se okamžitě ze strachu dají na útěk a prchají co nejdál, kde už to hrozné praskání není slyšet. Tímto způsobem se kupci chrání v noci před zvěří, jinak by vzhledem k množství divoké zvěře nikdo v noci nemohl vyváznout. I lidé, když slyší takový hluk poprvé, jsou zachváceni velkou hrůzou. Koně a jiná zvířata cestujících, dřív než si na tento hřmot zvyknou, jsou tak silně poplašeni, že se ihned dají na útěk, a takto už četní cestovatelé méně předvídaví přišli o mnoho zvířat. Je tedy třeba koním napřed velmi pečlivě svázat nohy provazy. Stává se, že když zaslechnou, jak rákosí praská, pouta zpřetrhají a utečou, jestliže nebyli dost pečlivě svázáni (Polo, Marco 1989, s. 113-114). Kapitola třicátá sedmá: Jiný kraj provincie Tibetu a jeden jeho hnusný obyčej Po ukončení řečených dvaceti dnů cesty nalezneme mnoho hradů a měst provincie Tibetu, kde je rozšířen nesmyslný a velmi zavrženíhodný zlozvyk mající svůj původ v modlářské slepotě. V onom kraji se žádný muž nechce oženit s pannou, ale každý vyžaduje, aby jeho budoucí manželka už měla za sebou intimní styk s mnoha muži. Říkají, že jinak není žena vhodná pro manželství. Když si obchodníci nebo jiní cestovatelé procházející oním krajem postaví v sousedství oněch městeček nebo měst své stany, ženy, které mají dcery na vdávání, přivádějí je tam s sebou v počtu dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti, podle toho, zda je kupců málo, nebo mnoho, a prosí je, aby si každý z nich vzal jednu z těch dívek a žil s ní po celou dobu svého pobytu. Oni si vyberou, kterou chtějí, a dokud tam zůstávají, drží je nepřetržitě u sebe. Když pak odjíždějí, nedovolují žádné z nich, aby odešla s nimi, ale je třeba, aby je vrátili rodičům. Každý musí dívce, kterou měl u sebe, darovat něj aký šperk, aby měla v těchto špercích zjevný důkaz o tom, jak byla milá více mužům, takže se může snáze a výhodněji vdát. Když se tedy jmenované dívky chtějí ukázat v slavnostním oblečení, navléknou si na krk všechny tyto šperky, které jim darovali cestující, a ukazují, jak sloužily cestujícím k jejich spokojenosti a čím víc takových důkazů mají na krku, za tím lepší jsou považovány a tím snáze se vdávají. Když se pak provdají za své muže, jsou velmi vážené a už se pak nedovoluje styk s nimi žádnému muži, ať cizinci, nebo domácímu. Muži v tom kraji si dávají velký pozor na to, aby jeden druhého v té věci neurazili. Obyvatelé toho kraje jsou modláři a nepovažují za hřích loupit a krást. Živí se zemědělstvím a obchodem. V tom kraji je mnoho zvířat poskytujících pižmo, jmenují se gudderi. Obyvatelé těch míst mají mnoho loveckých psů, kteří tato zvířata loví, a proto mají hojnost pižma. Oblékají se do zvířecích koží a kožešin nebo do buchiranu či hrubých konopných oděvů. Mají svou vlastní řeč i své vlastní peníze. Patří k provincii Tibetu a sousedí s velkou provincií Mangu. Tato provincie Tibet je totiž velmi rozsáhlá a dělí se na osm království. Má mnoho měst a městeček, je velmi hornatá, jsou v ní jezera a řeky, v nichž se nalézá zlato, kterému se říká vyrýžované. Vyskytuje se tam koral, který slouží jako měna a kupuje se za velké peníze, protože všechny ženy v tom kraji nosí koraly na krku a stejně tak je věší na krk všem svým modlám, protože to považují za znamení velké slávy. V tomto kraji Tibetu jsou obrovští psi, velcí jako osli, a ti loví lesní zvěř. Mají také jiné lovecké psy různých ras a sokoly a žijí tam také četné nádherné volavky. V této provincii se rovněž nalézá ve velkém množství skořice, aloe a jiné aromatické koření, které se k nám nedováží a ani nebylo v našich končinách vidět. Vyrábějí hodně látek zvaných sambelotti a jiné tkaniny ze zlata a hedvábí. Celá tato provincie je poddána velkému chánovi (Polo, Marco 1989, s. 114-115). Polo, Marco (1989): Milión, neboli o zvycích apomerech ve východních krajích. Z latiny přeložil Václav Bahník. Praha: Odeon, nakladatelství krásne literatury a umění (Klub čtenářů, 610). 42 5.2. Odorico de Pordenone: Popis východních krajů světa (30. léta 14. století) Odorico de Pordenone, u nás známější jako bratr Oldřich, Čech z Furlánska (1286-1331), byl italský františkán, po otci, vojáku krále Přemysla Otakara IL, však českého původu. Vletech 1316-1330 vykonal jako papežský legát cestu do Číny, kde pobyl celkem tři roky (1322-1324). Zpět cestoval čínským vnitrozemím a dost možná že i přes východní okraje Tibetu, o kterém má ve své knize Popis východních krajů světa následující kapitolku. Království Tybet, kde jest papež modloslužebníků Opustiv provincii Kasan přišel jsem do velikého království jménem Tybet, které hraničí s vlastní Indií. Celé toto království Tybet patří pod svrchovanost Velkého Chána a jest v něm větší množství chleba a vína než kdekoliv jinde na světě. Lid oné země žije ve stanech udělaných z černé plsti. Ale hlavní a královské město jest celé postaveno ze zdí černých a bílých a všechny jeho ulice jsou dobře dlážděné. V tomto městě nikdo se neodváží proliti krev člověka ani zvířete; a to z úcty k jedné modle, která jest tam ctěna a vzývána. V onom městě dlí Lo Abassi, to jest papež v jejich řeči. On jest hlavou všech modloslužebníků, jako náš papež jest hlavou všech křesťanů. A on jim dává a přiděluje podle svého způsobu všechny statky, které mají. A v království tomto jest takový mrav: ženy nosí vlasy spletené do více než sta copánků či Belgičan Jean de Bourgoigne (14. století), známý jako „Jean de Mandeville", vydávající se za rytíře ze St. Albans (historické Verulamium asi 20 mil severozápadně od Londýna), vyplul v roce 1322 z Evropy a dal se do služeb egyptského sultána, s jehož doprovodným listem měl procestovat celý tehdy známý svět. Po prožití různých příhod se po 34 letech vrátil. Ve skutečnosti se však celou tuto dobu zdržoval v rodném Lutychu (francouzsky Liege, vlámsky Luik), kde působil jako pletenců a nosí jako ozdobu dva kly, jaké mají kanci nebo divocí vepři. A dalším zvykem země Tybet jest toto: dejme tomu, že někomu zemře otec a ten syn řekne: chci uctíti svého otce. I svolá kněze, mnichy a pištce z celého okolí, právě tak jako sousedy a příbuzné. S velkou slávou odnesou mrtvého za město a položí ho na velký oltář, který připravili. Na oltáři kněží odřežou mrtvému hlavu a dají ji synovi. Syn a všichni ostatní se dají do zpěvu a dlouho se modlí za zasnulého. Pak kněží rozřežou na kusy celé tělo, a když se tak stalo, vracejí se s celou společností do města a po cestě se modlí. Poté přilétají od hor orli a supi a každý uchvátí a odnese kus těla. A všichni lidé pak hlasitě volají řkouce: Slyšte, jaký člověk to byl, vždyť jest sám svatý; neboť přicházejí andělé boží a odnášejí ho do ráje. Když se toto takovým způsobem odehraje, považuje to syn za velikou čest pro sebe, vida, že jeho otec jest takto důstojně odnášen samými anděly, to jest oněmi ptáky. Poté vezme hlavu svého otce a bez meškání ji uvaří a sní. Z lebky si zhotoví pohár, z něhož on i celá rodina zbožně pívají na památku zesnulého otce. Tímto počínáním, jak se domnívají, prokazují svému otci velikou úctu. A mnohé jiné věci nezvyklé a nepěkné ve zvyku mají. Bratr Oldřich, Čech z Furlánska (1962): Popis východních krajů světa. Z latiny přeložili a poznámkami opatřili František Gel a Rostislav Kocourek. Praha: Lidová demokracie, s. 47. lékař. Tam také sepisoval (či spíše opisoval) své smyšlené příhody a poznatky ze zemí, které nikdy nenavštívil. Svůj proslulý a ve středověku v Evropě velmi populární „Cestopis" sestavil na základě a s použitím cestopisů jiných autorů, mezi nimi také tehdy ještě ne všeobecně známého Popisu východních krajů italského františkána Odorika z Pordenone (viz výše, 5.2.). Mandevillův pseudocestopis převedl do češtiny kolem roku 1400 Vavřinec z Březové. Jeho překlad vyšel poprvé počát- 5.3. Jean de Bourgoigne, řečený Mandeville: Cestopis tzv. Mandevilla (po roce 1356) 43 kern 16. století a v nové době toto dílo vydal František Šimek v pražském Nakladatelství Odeon v roce 1963. Do jaké míry de Bourgoigne „vykradl" Odorikův cestopis je nejlépe patrné z následující kapitolky o Tibetu (Blbech) v Šimkově vydání Vavřincova staročeského překladu. Tibet (Bibech) Potom jest jiná země, ješto slove Bibech, a ta všecka sluší pod velikého kána. A jestiť veliké a mocné krá-lovstvie a města v něm jsú dobře a pevně ohrazena, ale málo domov v nich. A ten jest tu obyčej, že viece v staniech přebývají nežli v domiech, a ti jsú přikryti črnú plstí. Ale úhlavnie město vzděláno jest černým a bielým kamením. A v tom městě nenieť, byť kto směl krev proliti anebo které zvieře neb hovado anebo koho jiného okrvaviti; a to činie ke cti své bohyni, 5.4. Antonio de Andrade: Novo Descobrimento do Gram Portugalský jezuita Antonio de Andrade (1580-1634) se odebral v roce 1600 do Góy v Indii. Jezuité tehdy ve snaze ověřit si pověsti, mezi křesťany v Indii hojně rozšířené, že v blíže neznámých zemích severně od Himaláje přežívají zbytky starých křesťanských obcí, rozhodli se vyslat tam s tímto úkolem pátera de Andrade. Ten podnikl do těch míst dvě cesty. První v roce 1624 do oblasti Guge při horním Satladži v západním Tibetu, druhou krátce nato v roce 1625, kdy jejím cílem bylo městečko Cabrang (psáno též Tsaparang či Chaparang), správní středisko dotyčné oblasti. Výsledkem této druhé cesty bylo založení první misijní stanice mezi Tibeťany, která se tam pak s nevalnými výsledky udržela až do roku 1635. Z první de Andradeho návštěvy Guge vzniklo jeho proslulé dílko Novo Descobrimento do Gram Cathayo, ou Reynos de Tibet (Lisabon 1626), představující vůbec první autentickou zprávu o Tibetu z pera evropského autora. Tato jeho nevelká knížka byla záhy přeložena do několika evropských jazyků, mezi jinými také například do polštiny (Tybet, Wielkie Panstwo w Azyey, Krakov 1628). Mimořádně zajímavý a obsahově hodnotný je i de Andradeho dopis řádovému generálu jenž slove modla milosti, jíž se tu klanějí. A majíť tu biskupa svého, jehož jsú drahně poslušní, jako zde papeže, a ten světí chrám jich. A majíť tu obyčej, když kto umře, vynesúť tělo jeho na vysokú horu a zsekají je u malé kusy a med je u povetrie ptákóm; a oni přiletie vedle obyčeje svého, a zberúce ty kusy, i jedie; a k kterémuž tělu najviece ptákóv přiletí, ten má býti najsvětější. A v ta doby, když to tělo rozbierají, zpievají kněžie stojiec a řkúc: „Přiďte, svatí boží, a doneste tohoto člověka do ráje." A mnie, by ti ptáci anjelé boží byli. A pak najstarší syn jeho anebo přétel najbližší vezme hlavu jeho a droby i zvaří a učiní sobě i přá-telóm krmi a ze lbi hlavnie učiní sobě orudie ku pití, z něhož pie do své smrti. Bourgoigne, Jean de (1963): Cestopis tzv. Mandevílla. Živá díla minulosti, 32. Překlad Vavřince z Březové k vydání připravil a poznámkami a slovníčkem opatřil František Šimek. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a uméní, s. 164-165. Cathayo, ou Reynos de Tibet (1626) Mutiu Vitelleschimu z 15. srpna 1626 (Lettera del Tibet delľanno MDCXXVI), ve kterém líčí svoje putování Tibetem a všímá si náboženských obyčejů Tibeťanů (Lettere annue del Tibet del MDCXXVI e delia Čina del MDCXXIV. Scritte al M. R. P. Mutio Vitelleschi, Generale delia Compagnia di Giesu, Roma 1628, s. 3-58). Následující ukázka líčí de Andradeho strastiplné putování v červnu roku 1624 přes pět a půl tisíce metrů vysoký himalájský průsmyk Mana v doprovodu jeho druha, bratra laika Manoela Marquese. Putování Tibetem Útrapy, kterým jsme byli cestou vystaveni, byly vskutku obrovské. Brodili jsme se až po ramena sněhem, jindy nám sníh sahal až po prsa, vždycky však po kolena. Lze stěží vypsat, s jakým úsilím jsme se museli prodírat hlubokým sněhem. Studený pot nám běhal po zádech, mnohokrát jsme se dokonce ocitli v nebezpečí života. Nejednou jsme si museli lehnout na břicho a plazit se po zemi, jen abychom někde úplně nezapadli. Jedině tak jsme mohli v cestě pokračovat. V noci jsme spali na 44 sněhu, aniž bychom měli pod sebou cokoli jiného než plášť, který jsme si prostřeli na sníh a na něj ulehli, přikryti druhým pláštěm. To však nebylo ještě to nejhorší. Sníh nám připravil ještě daleko větší nepříjemnosti: ve čtyři hodiny odpoledne začal sníh padat a padal neustále po celou noc. Byl tak jemný a tak hustý, že jsme se navzájem skoro vůbec neviděli. K tomu foukal silný, velice ledový vítr. Nemohli jsme si jinak pomoci, než ho neustále ze svých pelerín setřepávat, abychom nebyli nakonec zavaleni pod masou sněhu. Ruce, nohy a obličej nám tím krutým chladem ztratily nadobro jakýkoli cit. Mně se stalo, že jsem do čehosi narazil a přišel tak o kus prstu. Avšak bolest jsem vůbec necítil a dokonce jsem ani nepostřehl, že mi kus prstu chybí. Všiml jsem si toho teprve tehdy, když mně začala rána krvácet. Nohy jsem měl tak omrzlé, opuchlé a necitlivé, že jsem později už vůbec nevnímal ani žár sálajícího ohně, ani rozžhavené železo ... A takto jsme pokračovali v našem putování až k průsmyku Mana (Didier 1989, s. 30). (O kraji Guge, kde de Andrade později pět let žil a mezi jeho lidem jako misionář působil, píše:) Území Tibetu, jak můžeme doložit z vlastní zkušenosti, je vpravdě obrovské. Jak se zdá, je to krajina celkově studená, protkaná mnoha řekami. K obživě lidí je tu nadbytek obilí, rýže a dalších plodů, jako je hroznové víno, broskve a jiné druhy ovoce. Tak nám to aspoň říkali lidé znalí místních poměrů. Královské město, ve kterém jsme se zdržovali a které je vlastně jediným městem v této části země, leží v nejneúrodnějším místě, které jsem ve zdejším kraji viděl. Pouze tam, kde mohou být pole zavlažována nějakou řekou, roste trocha obilí. Dobytka tu mají mnoho, ale jsou to výlučně ovce, kozy a koně. Tam, kde půdu zavlažit nelze, není široko daleko vidět žádný strom ani trávu ... Zdejší lidé jsou většinou laskaví, stateční a pobožní. Milují boj, pro který se neustále cvičí. Kromě toho jsou tito lidé také neobyčejně soucitní a nakloněni ke službě boží. Mají několik svých modliteb, které odříkávají obzvlášť po ránu. Všichni zdejší lidé, ať muži či ženy a rovněž děti, nosí u sebe miniaturní ostatkové škapulíře, zhotovené ze zlata, stříbra nebo mědi. Do nich si vkládají na papírcích napsaná svatá slova z jejich náboženských knih. Ta obdrží od svých lámů, které mají ve veliké úctě ... Lámové jsou něco jako jejich kněží a je jich značný počet. Žijí částečně v mníšskych společenstvích jako naši řeholníci, jiní zase mají svoje vlastní domky jako naši světští kněží. Všichni však žijí v dobrovolné chudobě a protloukají se životem o milodarech. Vedou svatý život, nezení se ... Chrámové sochy jsou ze zlata. V Cabrangu jsem viděl sochu jakési ženské postavy s pozvednutýma rukama, o níž mně říkali, že je to boží matka... Zcela nepokrytě tu znají tajemství Nejsvatější Trojice, neboť praví, že bůh existuje v trojí a jediné podobě zároveň ... (Didier 1989, s. 42 a následující). Didier, Hugues (1989): Die Jesuitenstation in Tsaparang. In: Aschoff, Jürgen C, Tsaparang - Königsstadt in Westtibet. Eching: Verlag J. Knips. 45 i^V» A fa fjt^M r ^ Bffi Ti™ bA VJ #.7^'*™ \ •Ja^MÉr Roman Wenzel, Žena-luk, 1998, keramika, technologie raku, výška 37 cm. Roman Wenzel: „Inspiraci představují vnější stěny hinduistického chrámu Khandárija Mahádéo (kolem roku 1000) v indickém Kha-džuráhu, které zdobí několik set převážně ženských postav ve vysokém reliéfu, jež zaujímají svůdné pózy anebo spočívají v milostném objetí..." Dílo vytvořené pro projekt knihy a výstavy: Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literature, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochorů inspirovaných obsahem této knihy. 46 Helmut Uhlig: Pofd/a (z knihy Tibet. Tajemná země na střeše světa, 2002) Helmut Uhlig (1922-1997), německý historik umění, literát a etnológ, byl významnou osobností berlínského uměleckého a literárního života. Specializoval se především na dějiny umění, lidová umělecká řemesla a náboženství dávných i dnešních obyvatel východní Asie. Potála Lidé se mě často ptali, co na mne v Tibetu udělalo největší dojem. Odpovídal jsem pokaždé stejně: pohled na průčelí Potály Pokládám ji za jednu z nejimpozant-nějších staveb na světě, jež vzbuzuje obdiv vertikálním i horizontálním rozložením stavební hmoty. Ční zářivě bílá nad městem, podobná sněhem pokrytým vrcholkům okolních hor, které určitě sloužily jako inspirace pro ty, kdo ji stavěli. Rezavě červená střední část, vládní trakt a dalajlámův byt člení spolu s ochrannými zlatými střechami hmotu rozsáhlé, rozložité stavby a vytvářejí z ní jakýsi vzdušný zámek, který má spojitost s prostorem nebeským i pozemským, z něhož stoupají mohutná schodiště. Často jsem stával na velkém náměstí a obdivoval toto jedinečné dílo tibetské architektury zdola, od jeho základny, dříve než jsem poprvé vstoupil do ne- 6. Rozvolnění problému přehledného labyrintu palácového hradu. Chtěl jsem si nejprve vštípit dojem, kterým působí Potála na tisíce lidí, procházejících rok za rokem podél jejího úpatí, kteří však jen zřídkakdy vstoupí dovnitř. Úžasným dojmem působí zrcadlení stavby na hladině rybníka před Potálou, rybníka, který dodnes připomíná, spolu s jezerem krále nágů na opačné straně, problémy spojené se stavbou Džókhangu, a tedy i Lha-sy, na zdejším promáčeném podloží. Obraz Potály nořící se pod vlnící se hladinu může v mysli věřících vyvolat představu spojení s říší nágů a vodních démonů, zatímco její střechy sahají až k nebi a navozují dotek božstev. Stejně jako v minulosti i dnes přicházejí lhaské ženy a dívky k vodě, v níž se zrcadlí Potála, aby se zde očistily, umyly si vlasy, napojily dobytek a popovídaly si o všech novinkách. Rozhovor nahrazuje četbu denního tisku, lidé se smějí, vesele brebentí a pohled na jejich dobře naložené tváře vyvolává mimoděk otázku, zda si v tak těsné blízkosti bývalého dalajlámova sídla někdy vzpomenou na muže, na jehož křesle tam nahoře leží zlatožluté roucho přehozené tak, jako by odjel jen před malou chvílí. Číňané vyzvali čtrnáctého dalajlámu, který žil od roku 1959 v exilu v západoindickém Himálaji, k ná- 47 vratu a připravili všechno pro jeho přijetí. Byly vyslány tibetské delegace, aby projednaly podmínky, za nichž by byl ochoten se vrátit. Rozhovorů se zúčastnila také jeho sestra. Členové delegace dalajlámovi návrat nedoporučili. Vedly je k tomu jejich vlastní poznatky a také četné rozhovory s obyvateli. Čekali špatné zprávy, ale autentická vyprávění o krušných zážitcích obyvatel předčila i ta nejhorší očekávání. A tak tedy zůstává Potála odsouzena do role pouhého muzea a bude záležet na budoucí čínské politice, zda vůbec a kdy se tato situace změní. Při pobytu ve Lhase jsem si často kladl otázku, kde hledat původ rozporů a protikladů, které jsou charakteristické pro Tibet a pro lidi, kteří zde žijí. Dívám se na obyvatele města, kteří už nevnímají jedinečnost Potály tak jako já: stala se pro ně už dávno něčím zcela všedním, co patří ke každodennímu životu. Hledám odpovědna svou otázku ve výrazu jejich tváří. Usmívají se, žertují a nevypadají jako lidé trpící nouzí a útlakem. Jsou skutečně tak povrchní, nebo si zvykli? Ptám se mladého muže na jeho názor na dalajlámu, ale nedočkám se odpovědi. Mladík se s úsměvem odvrací. Ostatní v hloučku, kteří zaslechli moji otázku, se do něj pustí, ale jejich bouchance nesvědčí o hlubokém pohoršení a vyjadřují spíš veselí. Jedna stará žena se vrhá v odpovědna mou otázku spontánně na zem. Nevím, co si mám o její reakci myslet. Je to výraz hluboké víry, nebo jen pouhá póza? Vyjadřuje takováto reakce jen opakování starých rituálů, které už nejsou zakázány? Jsou chrámové průvody, modlící válečky, vrhání se na zem pouze milé staré zvyky, jejichž návrat umožnila pokračující liberalizace? Znamená to snad pro tyto lidi něco víc nebo dokonce všechno? A pokud je to pravda, potom se musím ptát: Co si pod tím představují, co očekávají, v co věří, jaké naděje se pojí s jejich vírou? Těžko hledám odpověď, ale nakonec přece jen nacházím možné řešení. Inspiruje mne lidské hemžení na úpatí Potály a jeho konfrontace se vznešeností stavby, jejíž trůnní prostory a soukromé dalajlámovy místnosti jsou až na příležitostné návštěvníky bez života. Ta prázdnota však není úplná, je zde uchována představa toho, co patří ke kořenům Tibetu: představa o neustálých znovuzrozeních do vyšší formy bytí, která reprezentuje absolutní ideál lidské existence v podobě božského vládce. Daleko odtud v indické Dharamsale žije ten, kdo jako jediný má podle tibetského pojetí právo bydlet v Potále. Žije ve velmi prostých poměrech, avšak v myš- lenkách je nepochybně neustále spojen s tím, co představuje Potála i on sám: mytický pahorek, na němž sídlí bódhisattva Avalókitéšvara, jehož převtělením je dalajláma, a je lhostejné, zda pobývá tady ve Lhase nebo kdekoli jinde ve světě. V tom spočívá rozdíl mezi ním a ostatními panovníky zbavenými trůnu. O jeho postavení ho nemůže připravit žádná světská moc. Něco podobného mi řekl jeden mnich: „Dalajláma zůstává naším panovníkem, ať už se vlády nad naší zemí zmocní kdokoli." V tomto smyslu můžeme chápat výstup na Potálu také jinak. Nikoli jako pouhou cestu do zámku bývalého světského vládce. Podobá se výstupu k hradu, kde je střežen svatý grál, jehož strážci však hrad opustili. Někteří čtenáři se budou možná ptát, jak se mohou takové idealistické představy snášet se smutnou realitou, o níž jsem hovořil v předchozí kapitole, jak se mohou srovnat úvahy o nejvyšším božstvu a jeho strážcích s vraždami a nepředstavitelným násilím. Nu, domnívám se, že tajemství působení této země navenek spočívá právě v protikladech tibetské reality a tibetské ezoteriky Ba dokonce se odvažuji tvrdit, že Tibet nabízí na rozdíl od velké části našeho světa věrný obraz situace našeho pozemského bytí, zatímco ostatní svět se přibližuje jeho pochopení mnohdy jen v náznaku. Tady v Tibetu se schopnost vnímat smysl naší existence ve spojení s něčím vyšším doposud neztratila. Uvažuji o těchto věcech, zatímco zvolna obcházím pahorek Potály východním směrem. Přicházím k jezeru nágy, které obklopuje hradba starých stromů. Na břehu jezera táboří poutníci. V malém chrámu - Lukhangu - dříve obětovali členové tibetské vlády jednou v roce stuhy, aby usmířili hadí božstva. Předávání dlouhých, většinou hedvábných stuh je součástí tibetské tradice a nesmělo chybět při žádné důležité návštěvě nebo velké slavnosti. Prohlížím si Potálu zezadu. Díky mohutným kulatým strážním věžím vypadá jako mocná pevnost. Po staré silnici, vinoucí se v četných zákrutech vzhůru, jezdí dnes auta. Přicházím k zadnímu vchodu, který je dnes otevřen pro poutníky a turisty. Procházím několika branami a konečně vstupuji na první nádvoří. Nástěnnou malbu vedle vchodu chrání závěsy, pod malbou někdo zapálil obětní tyčinky. Na malbě jsou zobrazeny lotos a meč, jako symboly bódhisattvy Maňdžušrího, pokládaného za ztělesnění nejvyšší moudrosti. Meč má oddělovat všechny světské myšlenky a vazby a tím osvobozovat od zdánlivých aspektů našeho bytí. Plní zde tak funkci jakéhosi strážce. 48 Ten, kdo vstupuje do Potály, by si měl uvědomit, že se mu za jejími zdmi otevírá svět, který v ničem nesouvisí s naší všední existencí, s našimi povinnostmi a touhami. Obrazy tohoto světa jsou odrazem toho, co se podle názoru Tibeťanů skrývá pod vnější podobou věcí: odrážejí duchovní realitu kosmu, jehož pozemským obrazem má být vedle Džókhangu také Potála. O Potále se říká, že je palácem deseti tisíc pokojů. To však nesmíme brát doslova. Tato charakteristika se týká prostoru mezi patnácti tisíci sloupy, které nesou mohutný strop devítiposchoďové stavby. Devět poschodí měla prý již první tibetská panovnická tvrz Marpori krále Songcán Gampa, která stála na místě dnešní Potály. Na starých malbách je Marpori zobrazeno jako stupňovitá stavba, která se tyčí do výšky jako předchůdce amerických mrakodrapů. Připomíná typ starého jihoarabského osídlení, který je znám z Hadramautu. Devítka je v Tibetu posvátné číslo. Najdeme ji v devíti hlavách osmirukého Avalókitěšvary Jeho jedno-hlavá, čtyřruká podoba ztělesňuje bódhisattvu, jehož převtělením jsou dalajlámové. Číselná mystika je součástí tibetské reality. Bez čísel, jimž je třeba se vyhnout, protože zahánějí štěstí nebo přinášejí utrpení, by tibetský život ztratil smysl. Tento přístup je patrný nejen v uspořádání svatých předmětů, v počtu buddhů, bódhisattvu a božstev na nástěnných malbách a thangkách, nýbrž také v životě obyčejných lidí. Pořadí dnů a měsíců rozhoduje o všech oblastech činnosti. Některé dny nejsou v žádném případě vhodné pro uzavírání sňatků nebo začátek cesty, jiné zase pro nákup a prodej. Devítka patřila k nejvyšším číslům přinášejícím štěstí již v magických kouzelnických praktikách mnichů bon. Je to nejvyšší jednomístné číslo desítkové soustavy, které kromě toho obsahuje trojnásobek posvátného čísla tři, s jehož mnoha variacemi se setkáváme v buddhistickém učení a také v četných zpodobeních trojice nejvyšších bódhisattvu - Avalókitěšvary, Maňdžušrího a Vadžrapániho, které jsou rozsety po celém tibetském území. Symbolika čísla tři se projevuje především v čhórtenech souvisejících s některým z těchto bódhisattvu. V Tibetu jich bylo v posledních desetiletích hodně zničeno, ale dosud je nacházíme ve velkém počtu před kláštery, v průsmy-cích a na křižovatkách v indickém Ladaku. Vliv číselné symboliky můžeme vysledovat také na Potále a světě jejích obrazů, ať už jsou to velké kosmické nástěnné malby nebo seskupení soch v nadživotní velikosti, shlížejících z vysokých odpočívadel na návštěvníka, který se v tomto barvitém, zlatem zářícím cizím prostředí cítí maličký a ztracený. Největším dojmem působí síně se zlatými čhórteny dalajlámů. Obklopeni vysokými lamy vyjadřují - stejně jako v životě - nepomíjitelnost jejich ideje. Ve světle blikajících máslových lampiček se neustále proměňuje vzhled předmětů; v tajemném svitu se vynořují obličeje věřících, kteří se s posvátnou bázní tlačí dopředu. V těchto prostorách se v mnoha podobách prolíná idea se skutečností. Vedle náhrobků a soch historických osobností je zde vystaven celý panteon tantrického buddhismu se všemi dobrými i zlými jevy jako symbol kosmu, jehož jsme my lidé pouze nepatrnou součástí. Rozlehlý trůnní sál býval svědkem korunovace dalajlámů, kteří zde přijímali návštěvy a scházeli se se svými důvěrníky. Toto místo bývalo dříve centrem Tibetu. Nedaleko trůnního sálu je malá kaple ve tvaru jeskyně s nástěnnými malbami a mnoha sochami, která patří k nejstarším dochovaným částem Potály. Ještě jednou se zde setkáváme s králem Songcán Gampem, který zde prý slavil svatbu se svou čínskou nevěstou, princeznou Wen-čcheng. Nízká místnost je vytesána ve skále a její stísněný prostor nás překvapí ve srovnání s obvyklou velikostí ostatních místností v Potále. Vévodí jí socha tisícirukého Avalókitěšvary Má původ v Nepálu a pochází údajně ze sedmého století, tedy z doby, kdy byla založena nejstarší část Potály. Intimně působící malý prostor je prý podle kronik jediným zbytkem starého paláce, který byl v následujícím období až do devátého století několikrát napaden a rozbořen. Poslední těžké ztráty utrpěla Potála v roce 1717, kdy se stala obětí plenění Džúngarů, západomongol-ských kočovníků, kteří se nezastavili ani před sídlem božských králů. Naopak Číňané se vyhýbali zničení Potály jak při své invazi, tak také v nejhorších měsících kulturní revoluce. V roce 1959 dokonce začali s rekonstrukcí mohutné stavby. Stavební práce v částečně rozvaleném paláci trvaly dvacet let. Od roku 1979 se představuje navenek i zevnitř v nové kráse. Některé úpravy jsou v rozporu s představami znalců tradičního tibetského umění. Zářivé barvy nástěnných maleb, restaurovaných na náklady pančhenlamy, se liší od jemné, nevýrazné palety přírodních barev, které známe také z nástěnných obrazů. Budova státní tiskárny před Potálou a tři mohutné brány s čhórteny u západního vchodu musely ustoupit dopravě. Jejich zbouráním byly odstraněny podstatné 49 prvky duchovního i sakrálního významu. Podle tibetského mínění zde Číňané provedli hluboký zásah do kosmického systému tantrického buddhismu. Je možné, že si čínští plánovači neuvědomovali dosah svého činu. Když otevřeli Potálu znovu pro veřejnost, kladli velký důraz na to, aby ukázali oficiální i soukromý dalajlámův svět v neporušené podobě. Ve srovnání se zcela neosobní atmosférou nesčetných sálů a místností v dolní části Potály, působí dalajlámovy soukromé pokoje domácky, ba až útulně. Na trůně leží zlatožluté roucho čtrnáctého božského krále a čeká na jeho návrat. „Může se kdykoli vrátit," říkají Číňané od roku 1980. „Čekáme na návrat Jeho Svatosti," šeptá mi jeden z mužů, kteří hlídají dalajlámovy soukromé pokoje. Dal jsem mu dalajlámovu fotografii z exilu v indické Dharamsale. Příkrá schodiště vedou dolů na velký vnitřní dvůr, obklopený stavbami ve tvaru lichoběžníku. Na tomto dvoře předváděli tanečníci při velkých slavnostech posvátné tance, které jsou součástí lamaistických obřadů. Cesta pokračuje do nejvyššího schodištního traktu předního průčelí; odtud směřují široké klikaté schody dolů do města. Podíváme-li se nazpět, je dojem z mohutné stavby mnohem silnější než z velké vzdálenosti. Uhlig, Helmut (2002): Tibet. Tajemná země na střeše světa. Z němčiny přeložila Stanislava Hřebíčková. Odbornou revizi provedl a bibliografii doplnil Josef Kolmaš. Praha: Ivo Železný, s. 108-114. 50 7. O autorovi Kolmaš Josef (1933), prof. PhDr., DrSc, sinolog a ti-betolog, sociokulturní antropolog, překladatel. Emeritní ředitel Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze (1994-2002). Po gymnazijních studiích na Velehradě a v Kyjově (1945-1952) absolvoval v letech 1952 až 1957 obory čínština a dějiny Dálného východu na Filologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v letech 1957 až 1959 tibetský jazyk a literaturu na Ústředním národnostním ústavu v Pekingu. Od roku 1959 působí v Orientálním ústavu, kde v letech 1961-1964 absolvoval interní vědeckou aspiranturu v oboru tibetanistiky Působil jako Visiting Lecturer na Australian National University v Canbeře (1966), byl profesorem tibetštiny na Státní jazykové škole v Praze (1975-1994). Je členem International Association for Tibetan Studies (1979), European Association of Chinese Studies (1990). V letech 1993-2001 byl členem Vědecké rady Akademie věd České republiky v Praze. Od roku 1998 je členem ediční rady Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana v Brně, od roku 2003 členem Vědecké rady Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V odborné práci se zabývá sociokulturní antropologií a politickými a kulturními dějinami Číny a Tibetu, tibetskou historiografií, klasickou tibetskou a čínskou literaturou, tibetským buddhismem a bibliografií tibetského a tibetologického písemnictví. Překládá z čínštiny, tibetštiny a některých evropských jazyků. Publikoval u nás i v zahraničí řadu vědeckých knih, překladů a odborných statí, mimo jiné Bibliography of Prof. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc. Foto: Archiv Nadace Universitas Masarykiana v Brně. Sino-Tibetan Languages, sv. 2 (Wiesbaden 1963, spolu-vydavatel); Tibet and Imperial China: A Survey ofSino--Tibetan Relations up to the End of the Manchu Dynasty in 1912 (Canberra 1967); A Genealogy of the Kings of Derge (Sde-dge'i rgyal-rabs) (Prague 1968); Tibetan Ma- 51 nuscripts and Blockprints in the Library of the Oriental Institute Prague (Prague 1969); Prague Collection of Tibetan Prints from Derge, I—III (Wiesbaden - Prague 1971-1996); Mezinárodní konference o otázkách statusu a hranic Tibetu (Simla, 1913-1914) (Praha 1975); Tibetan Books and Newspapers (Chinese Collection) with Bibliographical Notes (Wiesbaden - Prague 1978); The Iconography of the Derge Kanjur and Tanjur (New Delhi 1978,2002); ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů (Praha 1979, ve spolupráci s I. Hrbkem); Ferdinand Sto-liczka (1838-1874): The Life and Work of the Czech Explorer in India and High Asia (Wien 1982); Chinese Studies on Tibetan Culture (New Delhi 1983); The Ambans and Assistant Ambans of Tibet (A Chronological Study) (Prague 1994); Buddhistická svatá písma. Šestnáct ar-hatů (Praha 1995); Svět tibetského buddhismu (Praha 1996, spoluautor); Vzpomínka na Tibet/ Recalling Tibet (Oslo - Praha 1997, spoluautor); Tibet z antropologické perspektivy (Brno 2002); Smrt a pohřbívání u Tibeťanů (Brno 2003); První Evropané ve Lhase (1661)(Kirche-rovo résumé Grueberovy cestovní zprávy. Latinský text a český překlad) (Brno 2003); Tibet: dějiny a duchovní kultura (Praha 2003). Překlady z čínštiny: Po Ťii-i, Drak z černé tůně (Praha 1958, 1964, v básnické spolupráci s J. Štroblo-vou); Fa-sien, Zápisky o buddhistických zemích (Praha 1972, 1995); Po Ťii-i, Datlovník v meruňkovém sadu (Praha 1996, v básnické spolupráci s J. Štroblovou); Süan-cang, Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů (Praha 2002). Překlady z tibetštiny: Bajka o ptácích a opicích (Praha 1965); Černý mrak v bílém. Tibetská lidová poezie (Praha 1976, Ostrava 2000, v básnické spolupráci s J. Štroblovou); Tibet, v knize Prameny života. Obraz člověka a světa ve starých kulturách (Praha 1982,1997); Sakja-pandita, Pokladnice moudrých rčení (Praha 1984, 1988, v básnické spolupráci s J. Štroblovou); Tibetská kniha mrtvých. Bardo thódol. Vysvobození v bardu skrze naslouchání (Praha 1991,1995,1998,2001; též ve slovenském překladu, Tibetská kniha mrtvých, Praha 1998); Jádro transcendentálni moudrosti (Praha 1992); Nangsa Obům. Mystérium o životě a zmrtvýchvstání krásné paní Nangsy (Praha 1993); Sónam Gjalcchán, Zrcadlo králů. Tibetská kronika 14. století (Praha 1998). Překlady z ruštiny: Čína. Čínský jazyk (Praha 1957, spolupřekladatel); G. C. Cybikov, Cesta k posvátným místům Tibetu (Praha 1987, 2001). Překlady z angličtiny: XIV. dalajláma, O Tibetu a tibetském buddhismu (Praha 1992, spolupřekladatel); Svoboda v exilu. Autobiografie 14. dalajlámy (Praha 1992); Roy Willis, Mytologie světa. Ilustrovaný průvodce (Praha 1997, spolupřekladatel); W D. Zagabpa, Dějiny Tibetu (Praha 2000). Překlady z latiny a francouzštiny: Karel Slavíček, Listy z Číny do vlasti a jiná korespondence s evropskými hvězdáři (1716-1735), Praha 1995 (překlad do čínštiny, Čung-kuo laj-sin [Listy z Číny], Čeng-čou 2002). Překlady z němčiny: Lexikon východní moudrosti. Buddhismus, hinduismus, taoismus, zen (Praha - Olomouc 1996, spolupřekladatel). Odborný editor cestopisných a jiných knih o Tibetu: Arnošt Černík, Trůny bohů. K nebetyčným štítům Himaláje (Praha 1964, 1972); Láma Yongden [Lama Jongdän] a Alexandra David-Néelová, Mipam, lama s Paterou moudrostí (Praha 1969, 1990, Kutná Hora 2000); Evariste-Régis Hue, Cesta do Lhasy (Praha 1971, s novým názvem Putování Tibetem L. P 1845-1846, Praha 2002); Heinrich Harrer, Sedm let v Tibetu. Můj život na dvoře dalajlámy (Praha 1972, 1998); Ippolito Desideri, Cesta do Tibetu (Praha 1976, 2001); W. Y. Evans-Wentz, Milarápa. Velký tibetský jó-gin (Praha 1996); Helmut Uhlig, Tibet. Tajemná země na střeše světa (Praha 2002). Je držitelem medaile Körösi Csoma Sándora (Budapest, 1984), Zlaté plakety Františka Palackého (Akademie věd ČR, 1993), několika nakladatelských cen ad. Adresa: Orientální ústav AV ČR, Pod Vodárenskou věží 4,182 08 Praha 8, telefon: 266 052 484, e-mail: kol-mas@orient.cas.cz. 52 8. O autorovi výtvarných děl Wenzel Roman (20. 7. 1954, Brno), sochař. Roman Wenzel se narodil 20. července 1954 v Brně. V letech 1969-1973 absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně (obor sochařství u profesora Františka Navrátila) a v letech 1976-1982 Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru sochařství profesora Stanislava Hanzíka. Od roku 1982 se jako sochař a keramik ve svobodném povolání zabývá volnou tvorbou v různých materiálech, keramice, kameni, kovu, dřevě; často spolupracuje s architekty na realizacích soch, reliéfů, studánek a land-artů. Je členem Sdružení keramiků Brno. Dtto: Igor Zhoř u příležitosti Wenzelovy brněnské výstavy v Galerii „Na bidýlku" v roce 1988 o jeho tvorbě napsal: „Na samém konci osmdesátých let stále platí, co bylo řečeno na jejich počátku: umění se navrátilo k expresi, soustřeďuje se k výrazu, jak mu rozuměl Edvard Munch: skrze subjektivní prožitek světa má být vysloveno obecně platné poselství. To je stav, do něhož vstoupil i Roman Wenzel, když se rozhodl nepokračovat ve stopách svých akademických učitelů. Sám si vybral složitou a nesnadnou úlohu, kdy pocit života nemůže už vyjádřit nadosobní alegorií oslavující práci, rodinu, mateřství, zářný dnešek a šťastné zítřky. Musí nahlížet do sebe a svůj vlastní pohled nabídnout jako možnou alternativu; bez jednoznačnosti a bez záruky. (...) Roman Wenzel se však nevzdává pozitivních programů. Od prvních samostatných vystoupení (Bienále mladých v Křížové chodbě brněnské Nové radnice) Akademický sochař Roman Wenzel u keramické „raku-pece" v roce 1987. Foto: Hana Císařová. vystupuje jako autor, který se na svět dívá s úsměvem a vtipu dává přednost před pouhou ironií. Pokud jsou jeho pohledy naplněny humorem, není v tom postoji 53 nic pohrdavého nebo zlehčujícího. Wenzel nechce být povrchně hravý, zajímá se intenzivně o duchovní svět různých kontinentů, poutá ho nauka indické jógy, hledající rovnováhu mezi krajními póly bytí. To, že maluje kruhové symbolické mandaly a že jednu ze svých výstav nazval ,Zlomky sutty', je toho svědectvím." Sám Roman Wenzel se vyjádřil takto: „Každý má touhu svoje hranice překročit a být svobodný jak oceán. Ale moře má svá nebezpečí, a tak člověk touží též po bezpečí přístavu. To chci vyjádřit." Společné výstavy: Zúčastnil se mnoha kolektivních výstav v České republice a v zahraničí. Samostatné výstavy: 1982 Galerie Dílo, Havířov, Muzeum Ivančice; 1984 Galerie Dílo, Brno; 1988 Galerie „Na bidýlku", Brno; 1989 Galerie Centrum, Brno; 1990 Lidová škola umění, Olomouc; 1991 Galerie Vil-liegas, Barcelona (Španělsko); 1992 Galerie Eden, Vídeň (Rakousko); 1998 Galerie Lužánky, Brno; 2002 Blansko. Realizace: 1983 Stromy, keramická stěna, Zbýšov; 1985 Sova, žula, studánka, Rozdrojovice; 1986 Kolo života, studánka, Brno-Kohoutovice; 1988 Lovecké motivy, reliéfy ve dřevě, Znojmo; 1989 Brána, žulový objekt, Lipsko (Německo); 1990 Křídlo, objekt z litého betonu, Borohrádek; 1995 Cesta za sluncem, glazovaná keramika, umělý kámen, bronz, tepaná měď, Brno-Kamenný vrch; 1996 Starý a Nový zákon, socha-kašna ze žuly, Brno-Komín; 2001 Kamenné kompozice s vodním prvkem, Brno-Vinohrady (Pálavské náměstí); 2001 Kašna štiky, žula, bronz, Rosice; 2001 Prameník vody, žula, Praha-Strašnice (Park Na vinici); 2001 Sv. Florián, kamenina, Sloup v Moravském krasu; 2002 Márinka, kašna, žula, bronz, průměr 3,5 m, výška 2m, náměstí v Buchlovicích na Moravě; Úsměv, prameník vody, žula, 50x40x110 cm, park v Tuřanech u Brna. Díla vytvořená pro Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy: Roman Wenzel, Tantra, 1995, glazovaná kamenina, výška 45 cm. Roman Wenzel: „Proud ezoterického a rituálního indického myšlení, vznikající již na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. n. 1. a označovaný jako tantrismus (od sans-krtského pojmu tantra, „osnova", přeneseně „traktát, nauka"), usiluje o integraci osobnosti jednotlivce se všemi jejími složkami, včetně citů, tělesných funkcí a procesů, do všeobecného tkaniva (tantra) vesmírné skutečnosti. Za svrchovaný prostředek k dosažení jednoty individuálního a univerzálního tantrická tradice považuje milostné spojení mužské (ve své niterné podstatě inertní) a ženské (dynamické, aktivní a útočné) polarity, které představuje zdroj veškerého tvoření i svrchovaného poznání. Toto učení a jeho ztvárnění v indickém a tibetském výtvarném umění bylo pro mě inspirací." Roman Wenzel, Salome, 1998, keramika, technologie raku, výška 120 cm. Roman Wenzel: „Salome (hebrejsky Salome, .pokojná'), podle tradice dcera Herodiady a Heroda Filipa, tančila před tetrarchou Herodem Antipou a tolik se mu zalíbila, že jí slíbil dát, o cokoli požádá. Na popud své matky královny Herodiady ho požádala o hlavu uvězněného Jana Křtitele. Herodes se zdráhal, ale nakonec dal Jana usmrtit a jeho hlavu přinést na stříbrné míse. Dramatický příběh mladé křehké princezny, která se stává nástrojem v rukou krásné a ctižádostivé matky, inspiroval vznik mnoha literárních, výtvarných a hudebních děl. Umělci zpodobovali Salome v mnoha variantách: od chladné krásky, schopné neuvěřitelného sebeovládání, po nevinnou, nezralou ženu, která nad příšernou zástavou omdlévá hrůzou; v představách autorů je Salome i zvláštní směsí zkaženosti a neviny. Její příběh má mysticko-erotický podtext, u některých děl bývá interpretován jako metafora frigidní ženy dychtící po uspokojení, ale zároveň proklínající předmět své touhy; lze v něm spatřovat též výraz mužského strachu z kastrace, i když Salome Jana Křtitele sama nep opraví (na rozdíl od Judit). Ve svém pojetí jsem ze všech možných variant akcentoval polohu chladné krásky." Roman Wenzel, Únos kentaura, 1998, keramika, technologie raku, 47x31 cm. Roman Wenzel: „K Únosu kentaura mě podnítila, podobně jako sochaře Zdeňka Macháčka v jeho sousoší Leda s labutí (1998), potřeba pravdivě re-interpretovat některé události z antické mytologie. Podle ní byli kentauři mytické bytosti s horní částí těla lidskou a spodní částí koňskou, obývající krajinu s posvátnou horou Olympem v řecké Thesálii. Vyznačovali se bezohlednou divokostí - ta podle Ovídiova líčení v Metamorfózach (Met. 12, 210n.) vyvrcholila při svatebním obřadu lapithského krále Peirithoa: Kentauři se v opilosti pokusili unést 54 přítomné ženy Lapithů (polomytický kmen v The-sálii, od něhož thesálská šlechta z velké části odvozovala svůj původ), načež mezi Lapithy a únosci vypukl zápas na život a na smrt (kentauromachiá), který skončil díky přispění boha Apollóna vítězstvím Lapithů. Podle mě (podobně jako se v pojetí Zdeňka Macháčka Zeus stal obětí milostné vášně neukojené Ledy) také ženy Lapithů hodlali řešit únosem kentaurů problémy počínající sexuální nedostatečnosti svých mužů, dané jejich spěním kšlechtictví." Roman Wenzel, V nebi jak párek ptáků roztoužený ..., 1998, keramika, technologie raku, výška 170 cm. Roman Wenzel: „K tomuto sousoší mě inspirovaly verše (v překladu Josefa Kolmaše a prebásnení Jany Štroblové) ,V nebi jak párek ptáků roztoužený, / na zemi jako spolu srostlé kmeny / chceme být navěky, / navěky chceme být' z básně Píseň o věčném žalu slavného čínského básníka z období dynastie Tchang - Po Ťů-iho (772-846). Báseň zpracovává milostný vztah tchangského císaře Sůan-cunga (vládl 712-756) a jeho nejmilejší konkubíny Jang Kuej-fej, jenž vedl až k císařově abdikaci a popravě Jang Kuej-fej ... Po celý zbytek života nedokázal Sůan-cung na Jang Kuej-fej zapomenout, ještě ve stáří se obklopoval taoistickými mnichy a žádal po nich, aby mu alespoň na okamžik přivolali zpět duši milované ženy. Roman Wenzel, Žena-luk, 1998, keramika, technologie raku, výška 37 cm. Roman Wenzel: „Inspiraci představují vnější stěny hinduistického chrámu Khandárija Mahádéo (kolem roku 1000) v indickém Khadžuráhu, které zdobí několik set převážně ženských postav ve vysokém reliéfu, jež zaujímají svůdné pózy anebo spočívají v milostném objetí..." Roman Wenzel, Mužský (jab) a ženský (juni) princip v tělesném spojení, 1999-2003, z cyklu Sexeso, keramika, technologie raku, kompozice deseti reliéfních destiček s erotickými motivy, rozměry každé destičky 12,5x12,5x2,1 cm. Roman Wenzel: „K vytvoření cyklu Sexeso mě inspirovala filozofie indického hinduismu a tibetského buddhismu, pozoruhodná otevřenost obou učení ve výtvarném zpodobení sexuálního obcování muže a ženy a naopak naprostá odlišnost v jeho výkladu: Například erotické výjevy zdobící kamenné stěny hinduistických „chrámů milostné rozkoše" v indickém Khadžuráhu z 10.-11. století bývají vysvětlovány jako pozůstatek zaniklého tan-trického rituálu, spojeného s pěstováním sexuality a tělesné rozkoše na cestě k odstranění pozemských strastí a konečnému vysvobození, jako názorná učebnice milostného umění, jakási Kámas-útra v kameni, anebo prostě jako výsledek snahy dávných umělců zobrazit radostnější stránky života. Naproti tomu asketický tibetský buddhismus nepřipouští ztvárňování tělesného obcování muže a ženy ani jiné vyobrazování projevů milování; ale exoterický buddhismus, známý též jako tantrajána („vůz tanter") či vadžrajána („diamantový vůz"), značně již vzdálený původní praxi Buddhova učení, přinesl do tibetského buddhismu též kult ženských božstev (juni, „matka") představovaných v sexuálním spojení s jejich mužskými božskými protějšky (jab, „otec"). S výjevy těchto spojení se velmi často setkáváme v tibetské náboženské ikonografii a skulpturách. Původním smyslem však není zobrazování prokreativního poslání sexu, nýbrž symbolické vyjádření mohutného účinku plynoucího ze spojení obou elementů, mužského a ženského, na duchovní soustředěnost těch, kdo o takových kopulujících dvojicích meditují. Sexuální spojení božstev jab-jum a síla z něho prýštící je metaforickým vyjádřením onoho ušlechtilého meditačního záměru. Roman Wenzel, (Mužský) Ádibuddha Samantabhad-ra se svou (ženskou) Pradžňou Samantabhadrí v sexuálním spojení, 1999-2003, z cyklu Sexeso, keramika, technologie raku, kompozice deseti reliéfních destiček s erotickými motivy, rozměry každé destičky 12,5x12,5x2,1 cm. Roman Wenzel: „Inspirováno tibetskými tisky z dřevěného bloku a texty Josefa Kolmaše. Nejvyšší buddha Samantabhadra (tibetský Kiintuzangpo), ve vadžrajánovém buddhismu chápaný jako ,pra-buddha' (ádibuddha), je zde zobrazen ve spojení se svou božskou družkou Samantabhadrí (tibetský Kiintuzangmo)." Adresa: Roman Wenzel, akademický sochař, 679 13 Suchdol 25, telefon: 516 435 686, mobil: 737 358 295, e-mail: rwenzel@tiscali.cz. Literatura Malina, Jaroslav (1998): Roman Wenzel. In: Malina, Jaroslav, ed., Láska a sex v životě a literatuře světa srdcem a rukama českých malířů a sochařů. Zpráva o postupu literární a výtvarné práce na knize 55 a výstavě a katalog 3. předběžné výstavy obrazů a soch. (Vernisáž 7. 10. 1998.) Brno: Nadace Uni-versitas Masarykiana - Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, s. 152-155, 181. Malina, Jaroslav (2001): Roman Wenzel. In: Malina, Jaroslav, ed., Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy. Zpráva o postupu literární a výtvarné práce na knize a výstavě a katalog 6. předběžné výstavy obrazů a soch. (Vernisáž 15. února 2001.) Brno: Nadace Universitas Masarykiana - Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, s. 142-145. (Medailon Romana Wenzela napsal Jaroslav Malina.) 56 9. Literatura (citovaná, použitá, doporučená - v chronologickém pořadí) 9.1. Práce k Johannesu Grueberovi Thévenot, Melchisedec (1663-1672): Relations de divers voyages curieux, qui n'ont point esté publiées. IV. Partie. Paris. Nieuhof, Joan (1670): Het Gezantschap der Neér-landtsche Oost-Indische Compagnie aan den Groo-ten Tartarischen Cham. Amsterdam. - Anglické vydání: Ogilby, John (1669): An Embassy from the East India Company of the United Provinces to the Grand Tartar Cham. London. - Německé vydání (1669): Die Gesandschaft der Ost-Indischen Gesellschaft in den Vereinigten Niederlanden an den Tartarischen Cham. Amsterdam. Astley, Thomas (1745-1747): A New General Collection of Voyages and Travels. IV. (Travels from China to Europe in 1661. By John Grueber, Jesuit). London. Magalotti, Lorenzo (1779): Relazione della Cina ca-vata da un regionomento tenuto col. R Giovanni Grueber dali C. di G. nel suo passagio per Firenze, lanno 1665. Venezia. Platzweg, Carl (1882): Lebensbilder deutscher Missionäre in auswärtigen Missionen. Paderborn. Huonder, Anton (1899): Deutsche Jesuitenmissionäre des 17. und 18. Jahrhunderts. Freiburg i. B. Tronnier, Richard (1904): Die Durchquerung Tibets seitens der Jesuiten Johannes Grueber und Albert de Dorville im Jahr 1661. Zeitschrift der Geseilschaftfür Erdkunde zu Berlin, Nr. 5, s. 328-361. Sandberg, Graham (1904; 1973): The Exploration of Tibet. Calcutta. - Reprint (1973), New Delhi: Cosmo Publications. Bosmans, Henry (1911): Documents sur Albert Dorville de Bruxelles. Louvain. Wessels, Cornelius (1924): Early Jesuit Travellers in Central Asia 1603-1721. The Hague. Weiser, F. X. (1927): Pater Johannes Grueber. Wien. Wessels, Cornelius (1940): New Documents Relating to the Journey of Fr. John Grueber. Archivům His-toricum Societatis Jesu (Roma) 9, s. 281-302. Zimmel, Bruno (1953): Der erste Bericht über Tibets Hauptstadt Lhasa aus dem Jahre 1661. Biblos, 2, s. 127-145. Baumhauer, Otto (ed.) (1965): Tibet und Zentralasien. Mit einer Einleitung von Dr. Ernst Schäfer. Stuttgart: Henry Goverts Verlag (Dokumente zur Entdeckungsgeschichte, 2). McGregor, John (1970): Tibet - A Chronicle of Exploration. London: Routledge & Kegan Paul. van Tuyl, Charles D. (1970): Account of the Journey of the Jesuit Father Dorville and Grueber in 1661 from Peking through Tibet to Agra as Recorded in Atha-nasius Kircher s „China Illustrata". The Tibet Society Bulletin (Bloomington), Vol. IV, No. 1, s. 4-27. Krämer, Walter (1971): Die Entdeckung und Erforschung der Erde. Mit einem ABC der Entdecker und Forscher. Leipzig: F. A. Brockhaus Verlag. 57 Lipton, Barbara (1972): The Western Experience in Tibet, 1327-1950. Newark (N. J.): The Newark Museum. Kolmaš, Josef (1972): První Evropané ve Lhase (1661). Nový Orient, roč. 27, č. 6, s. 180-184. 1 mapa, 3 obr. Hrbek, Ivan- [Kolmaš, Josef] (1979): ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů. Praha: Panorama. Braumann, Franz (1980): Der Ritt nach Barantola. Würzburg. Kolmas [sie], Josef (1982): Johannes Grueber - The First European in Lhasa. Tibetan Review (New Delhi), Vol. XVII, No. 10, s. 11-14, 17. 1 ilustrace. Pinsker, A. (1983): Mitteilungen des Jesuiten Johann Grueber über Tibet. In: Steikellner, Ernst - Tauscher, Helmut (ed.): Contributions on Tibetan Language, History and Culture (Proceedings of the Csoma de Koros Symposium held at Velm-Vienna, Austria, 13-19 September 1981), Wien. Vol. 1, s. 289-302 (Wiener Studien zur Tibetologie und Buddhismuskunde, hrsg. von Ernst Steinkellner, Heft 10). Braumann, Franz (1985): Grueber, Johannes, Als Kundschafter des Papstes nach China (1656-1664). Die erste Durchquerung Tibets. Herausgegeben von Franz Braumann nach den Briefen Johannes Gruebers und den Berichten seiner Biographen Athanasius Kircher und Melchisedech Thevenot. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. Taylor, M. (1985): Le Tibet de Marco Polo ä Alexandra David-Néel. Paris: Payot. Kolmaš, Josef (1992): The First Europeans in Lhasa. In: Prosecký, Jiří (ed.): Ex pede pontis. Papers Presented on the Occasion of the 70th Anniversary of the Foundation of the Oriental Institute Prague. Prague: Czechoslovak Academy of Sciences, Oriental Institute, s. 101-110. Lindegger, Peter (1996): Zur frühen Erkundungsgeschichte Tibets. Kurzer historischer Überblick von der Antike bis zu den Missionsreisen der Jesuiten im 17./18. Jahrhundert. Rikon: Tib et-Institut Ri-kon (Schriften Nr. 7). Kolmaš, Josef (2002a): Evropské poznávání Tibetu. In: Tibet z antropologické perspektivy. Brno: Nadace Universitas Masarykiana, s. 33-39. (Jaroslav Malina, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie, sv. 11.) Kolmaš, Josef (2002b): První Evropané ve Lhase: Z dějin poznávání Tibetu. Univerzitní noviny - List Masarykovy univerzity a Nadace Universitas Masarykiana (Brno), roč. 9, č. 4, s. 39-43. 4 obr. 9.1.1. Grueberovi předchůdci a následovníci 9.1.1.1. Předchůdci Andrade, Antonio de (1626; 1627): Novo Descobrimen-to do Gram Cathayo, ou Reinos de Tibet. Lisboa: Mattheus Pinheiro. [Francouzsky, Gand 1627, Paris 1627, Pont-a Monsson 1628; italsky, Napoli 1627, Roma 1627; německy, Madrid 1627; španělsky, Madrid 1627; polsky 1628.] Ponchiroli, Daniele (ed.) (1954): Ilibro di Marco Polo, detto Milione. Torino (Nuova Universale Einaudi, 152). Bratr Oldřich, Čech z Furlánska (1962; 1998): Popis východních krajů světa. Z latiny přeložili a poznámkami opatřili František Gel a Rostislav Kocourek. Praha: Lidová demokracie. - Nové vydání (1998): Bl. Oldřich Čech z Pordenone, Cesta do říše Velkého chána (1316-1330). Popis východních krajů světa. Praha: Nakladatelství Kvasnička & Hampl. Pordenone de, Odorico (1968): Konrad Steckels deutsche Übertragung der Reise nach China des Odorico de Pordenone (mit lat. Originaltext). Berlin: Erich Schmidt Verlag. Knust, Theodor A. (1972): Marco Polo - Von Venedig nach China. Tübingen - Basel: Horst Erdmann Verlag. Polo, Marco (1989): Milión, neboli o zvycích a poměrech ve východních krajích. Z latiny přeložil Václav Bahník. Praha: Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění (Klub čtenářů, 610). Didier, Hugues (1989): Die Jesuitenstation in Tsapa-rang. In: Aschoff, Jürgen C: Tsaparang - Königsstadt in Westtibet. Eching: Verlag J. Knips. Liščák, Vladimír (2002): Bratr Odorik - Oldřich z Furlánska. Fénix (Praha) 3, s. 19-34. 9.1.1.2. Následovníci Hue, Evariste-Regis (1857-58): Le Christianisme en Chine, en Tartarie et au Tibet, I—II. Paris: Garnier. Markham, Clements R. (1876; 1879; 1971): Narratives of the Mission of George Bogle to Tibet and of the Journey of Thomas Manning to Lhasa. London. - 2. vydání (1879), London: Trübner and Co. - Reprint (1971), New Delhi: Mafijušri Publishing House (Bibliotheca Himalayica, Ser. I, Vol. 6). Hue, Evariste-Régis - Gäbet, Joseph (1887; 1971; 2002): Cesty missionářské, které Mongolském, Tibetem a říší Čínskou vykonali Hue a Gäbet. Z francouzštiny přeložil K. Jindřich. Praha. - Nové vydání (1971), Cesta do Lhasy kterou se svým druhem P. Josephem 58 Gabetem v letech 1884 až 1846 vykonal a podle vzpomínek vypsal P. Evariste-Régis Hue, někdejší misionář v říši Čínské. Z francouzštiny přeložil Václav Durych. Předmluvu napsal Josef Kolmaš. Praha: Mladá fronta (Klasické cestopisy, 2). - 3. vydání (2002, pouze část o Tibetu) s názvem Putování Tibetem L. R 1845-1846. Z francouzštiny přeložil Václav Durych. Předmluvu napsal Josef Kolmaš. Praha: Nakladatelství Argo. Bonvalot, Gabriel (1892): De Paris au Tonkin á travers le Tibet inconnu. Paris: Hachette. Bonvalot, Gabriel (1892?): ĽAsie inconnue: Ä travers le Tibet et la Chine. Paris: Flammarion. Das, Sarat Chandra (1902; 1904; 1970): Journey to Lhasa and Central Tibet. London. - Reprint (1970), New Delhi: Mafijušri Publishing House (Biblioťhe-ca Himalayica, Ser. I, Vol. 1). Waddell, Lawrence Austine (1905): Lhasa and Its Mysteries. London: J. Murray. Kawaguchi, Ekai (1909; 1979): Three Years in Tibet. London. - Reedice (1979), Kathmandu (Bibliothe-ca Himalayica, Ser. I, Vol. 22). Hedin, Sven (1910-1913): Tibet: Výzkumy a dobrodružství v neznámé zemi, I—II. Praha: J. Otto. Hedin, Sven (1911): Dobrodružná výprava na Lhasu. Jak lidé pouští naložili se zvědy. Praha: Josef Pekl. Rijnhart, Susie Carson (1921): Mezi tibetskými mnichy a kočovníky. Přeložil J. Zeman. Praha. David Neel, Alexandra (1925): Souvenirs ďune Pari-sienne au Thibet. Pékin. McGovern, William Montgomery (1927): V přestrojení do Lhasy Zápisky o skryté výpravě tajemným Tibetem. Praha. Roerich, George N. (1931): Trails to Inmost Asia. New Haven. David-Néelová, Alexandra (1931; 1996): O žebrácké holi do Svatého města (Cesta Pařížanky do Lhasy). Z francouzštiny přeložil H. Jost. Praha. - Nové vydání (1996) s názvem Zakázanou zemí. Cesta Pařížanky do Lhasy. Z francouzštiny přeložila Kateřina Sternbergová. Praha: Tichá Byzanc. de Filippi, Filippo (1932): An Account of Tibet. The Travels of Ippolito Desideri of Pistoia, S. J, 1723-1727. London: Routledge and Sons. Mirvald, Karel (1940): V tajemném Tibetu. Misionářské cesty Huca a Gabeta do Lhassy hlavního města Tibetu. Olomouc. Cutting, Suydam (1940): The Fire Ox and Other Years. New York. Hedin, Sven (1943): Tibet. Objevitelské výpravy. Přeložila M. Stroffová. Praha: Odeon. Schäfer, Ernst (1943): Geheimnis Tibet. Erster Bericht der Deutschen Tibet-Expedition Ernst Schäfer 1938/1939. München: F. Bruckmann KG. Marquěs-Riviěre, Jean (1948; 1991): Ve stínu tibetských klášterů. Z francouzštiny přeložila D. Malá. -2. vydání (1991), Brno. Petech, Luciano (ed.) (1952-1956): I missionari italia-ni nel Tibet e nel Nepal, 7 sv. Roma: Libreria dello Stato (II Nu ovo Ramusio, 2): -1 cappuccini marchi-giani (II Nuovo Ramusio 2/1-4,1952-53); Notizie istoriche del Thibet e memorie de'viaggi e missione ivi fatta dal P. Ippolito Desiderij delia Compagnia di Gesu dal medesimo seritte e dedicate 1712-1733 (II Nuovo Ramusio 2/5-7, 1954-1956). Harrer, Heinrich (1953): Meine Tibet-Bilder. Seebruck am Chiemsee: Im Heering-Verlag. Tucci, Giuseppe (1956; 1987): To Lhasa and Beyond. Roma. - Reedice (1987), Ithaca: Snow Lion Publications. Winnington, Alan (1957): Tibet: Record of a Journey. London. [Ruský překlad Uinnington, Alan (1958): Tibet: Rasskaz o putěšestvii. Přeložil V. L. Kon, úvod napsal V. P. Leonťjev. Moskva: Izdatělstvo Inostran-noj literatury] Sis, Vladimír - Vaniš, Josef (1958): Tibet. Praha: Naše vojsko. Sis, Vladimír - Vaniš, Josef (1959): Země zastaveného času. Praha: Mladá fronta. Blondeau, Anne-Marie (1960): Les pelerinages tibé-tains. In: Sources Orientales (Paris), III, s. 199-245. Harrer, Heinrich (1970; 1998): Sedm let v Tibetu. Můj život na dvoře dalajlámy. Z němčiny přeložil Arnošt Černík. Praha: Olympia. - 2. vydání (1998) s názvem Sedm let v Tibetu. Můj život na dalajlámově dvoře. Praha: Nakladatelství Ivo Železný Woodcock, George (1971): Into Tibet - The Early British Explorers. London: Faber and Faber. Kolmaš, Josef (1973): Gonbožab Cybikov a jeho tibetský cestopis. Nový Orient, roč. 28, č. 2, s. 59-62. Desideri, Ippolito (1976; 2001): Cesta do Tibetu. Z italštiny přeložil Josef Hajný. Předmluvu a vysvětlivky napsal Josef Kolmaš. Praha: Odeon (Živá díla minulosti, 79). - 2. vydání (2001), Praha: Nakladatelství Argo. Herrligkoffer, Karl M. (1976): Mount Everest. Historie dobývání nejvyšší hory světa. Z němčiny přeložil Gustav Bernau. Praha: Olympia. 59 Peissel, Michel (1976): Tajemný Mustang. Putování neznámou zemí v Himálaji. Z francouzšriny přeložila E. Pilařova. Praha. Han, Suyin (1977): Lhasa, the Open City. A Journey to Tibet. London: Jonathan Cape. Narciss, Georg Adolf (ed.) (1978): Im fernem Osten. Forscher und Entdecker in Tibet, China, Japan und Korea. Alte abenteuerliche Reiseberichte 1689-1911. Tübingen - Basel: Horst Erdmann Verlag. Borin, F. (1979): Le Tibet dAlexandra David-Neel. Paris: Plön. Kolmaš, Josef (1985): Po stopách objevovatelů Tibetu. Nový Orient, roč. 40, č. 10, s. 301-303. Cybikov, Gonbožab Cebekovič (1987; 2001): Cesta k posvátným místům Tibetu. Podle deníků vedených v letech 1899 až 1902. Z ruštiny přeložil, doslovem a poznámkovým aparátem opatřil Josef Kolmaš. Praha: Nakladatelství Vyšehrad. - 2. vydání (2001), Praha: Nakladatelství Argo. Plamínková, Jana (1989): Cesta k Everestu. Lidé a země, roč. 38, s. 216-220. Maraini, Fosco (1990): Prima della tempesta. Tibet 1937 e 1948. Shang-Shung Edizioni, Merigar - Arci-dosso, GR. 9.2. Práce Athanasia Kirchera [Podle Elenchus Librorum a P Athanasio Kirchero, e Societate Jesu, editorům v Dodatku na konci knihy China Illustrata.] 9.2.1. Práce vydané 1. Magnesia sivé Conclusiones experimentales de effec-tibus Magnetis. Heliopoli 1630. in 4. 2. Gnomonica Catoptrica, sivé Horologiographia reflexa, qua per specula totius Primi Mobilis doct-rina, horarumque ductus in interioribus Domus parietibus delineati, radio reflexo demonstrantur. Avenione 1634. in 4. 3. Specula Melitensis Encyclica, hoc est, Syntagma novum Instrumentářům Physico-Mathematicorum. Messanae 1638. in 8. 4. Prodromus Coptus, in quo tum linguae Coptae, sive Aegyptiacae, quondam Pharaonicae origo, aetas, vi-cissitudo, inclinatio; turn hieroglyphicae literaturae Harrer, Heinrich (1991; 1999): Návrat do Tibetu. Přeložila Stanislava Hřebíčková. Praha: Panorama. - 2., upravené vydání (1999), Praha: Ivo Železný Tsybikov, Gonbojab Tsebekovitch (1992): Un pelerin bouddhiste dans les sanctuaires du Tibet. Traduction du russe de Bernard Kreise. Paris: Editions Peuples du Monde. Jan, M. (1993): Le voyage en Asie central et au Tibet. Paris: Laffont. Thoma, Zdeněk (1996): Putování k posvátné hoře Kai-lás. Pardubice: Nakladatelství Apolo. Kolmaš, Josef (1997): Ve šlépějích objevovatelů Tibetu. In: Vaniš, Josef - Sis, Vladimír - Kolmaš, Josef - Kvaerne, Per, Vzpomínka na Tibet, s. 7-14. Oslo - Praha: Nakladatelství Práh. [Souběžné anglické vydání (1997): In the Footsteps of the Discoverers of Tibet. In: Recalling Tibet. Praha: Nakladatelství Práh, s. 7-15.] Uhlig, Helmut (2002): Tibet. Tajemná země na střeše světa. Z němčiny přeložila Stanislava Hřebíčková. Odbornou revizi provedl a bibliografii doplnil Josef Kolmaš. Praha: Ivo Železný instauratio, nová methodo exhibentur. Romae 1636. in 4. 5. Ars Magnetka, quá Magnetis natura, ejusque in omnibus usus explicatur, ac praeterea ě viribus Magneticarum Motionum in Elementis, Lapidibus, Plantis, Animalibusque eluscescentium, plurima nova hucusque per varia experimenta recluduntur. Romae primö in 4. deinde Coloniae. Ultimo Herum Romae pluribus aucta Anno 1654. in folio. 6. Lingua Aegyptiaca restituta, qua Idiomatis prima-evi Aegyptiorum Pharaonici, vetustate temporum paeně collapsi, ex abstrusis Arabům monumentis, instauratio continetur. Romae 1643. in 4. 7. Ars Magna Lucis, & Umbrae in II. Tomas divisa, qua Lucis, & Umbrae in Universa Natura Vires effectusque, nova reconditiorum speciminum ex-hibitione, ad varios rerum usus panduntur. Romae 1646. in folio; quae nunc Amstelodami recuditur. 60 8. & 9. Musurgia, sive Ars Magna Consoni, & Dissoni, qua Musicae Theor[et]icae, & Practicae scientia traditur: Consonique & Dissoni vires effectusque mirabiles in Natura, in omni paené facultate de-monstrantur. Opus in IL Tomos divisum. Romae 1650. in folio. 10. Obeliscus Pamphilius inforo Agonali (vulgö Piazza Navona) erectus; in quo Veterum Iheologia hiero-glyphicis involuta symbolis detecta, é tenebris in lucem asseritur. Romae 1650. in folio. Oedipus Aegyptiacus in quatuor Tomos divisus, quorum 11. Primus dicitur Templům Isiacum, quo ad originis, progressus, durationis Aegyptiacae sapientiae, acHie-roglyphicae institutionis notitiam portae referantur. Romae 1652. in folio. 12. Secundus dicitur Gymnasium Aegyptiacum, quo veterum Haebraeorum, caeterorumque Orientalium recondita sapientia, temporum injuria perdita, per contextum sacrarum sculpturarum demonstrata instauratur. Romae 1653. in folio. 13. Tertius variarum Artium veteribus Aegyptiis usi-tatarum Classes continet, & sunt Arithmetica, Geo-metrica, Musica, Astrológia, Mechanica, Alchimia, Magia, Iheologia Aegyptia hieroglyphicis exhibita. 14. Quartus dicitur Theatrum Hieroglyphicum, quod est Obeliscorum, caeterorumque Hieroglyphicorum monumentorum, quae tum Romae, tum in Aegypto, ac celebrioribus Europae Musaeis adhuc supersunt, interpretatio. Romae 1654. in folio. 15. Iter Exstaticum coeleste, sive Mundi Opificium, quo Codi siderumque tarn errantium, quam fixorum natura, vires, proprietates, compositio, & structura sub ficti raptus integumento ad veritatem exponitur. Romae 1656. in 4. postea ä P. Gaspare Schot varus com-mentationibus illustratum, prostat Norimbergae. 16. Iter Exstaticum Terrestre, sive Geocosmi Opificium, quo Terrestris Globi structura, arcanarumque in ea partium constitutio, figmento ad veritatem composite exponitur. Romae 1657. in 4. 17. Scrutinium Physico-Medicum, sive de Peste, quo ejusdem origo, causae, signa, prognostica, insolen-tesque in malignantis Naturae effectus, & appropria-ta remedia demonstrantur. Romae 1658. in 4. 18. Diatribae de Crucibus Neapolitanis, quae ibidem tum supra vestes hominum, tum potissimum supra Lini supellectilem, paulö post ultimum Vesuvii incendium comparuerunt. Romae 1661. in 8. 19. Polygraphia sive Artificium linguarum, quo cum omnibus totius Mundi Populis & Unguis, unusquis-que, licet non alia quam materna lingua instructus correspondere posse demonstratur: cum multis aliis ad Steganographiam Trithemianam pertinentibus arcanis. Romae 1663. in folio. 20. & 21. Mundus Subterraneus, in quo universae Naturae Majestas & divitiae, summa rerum varietate exponuntur, abditorumq; effectuum causae in totius Naturae ambitu duobus Tomis demonstrantur. Amstelodami 1664. in folio. 22. História Eustachio-Mariana, qua Vita, Genealógia, & Locus Conversionis S. Eustachii, nee non Eccle-siae tarn in Urbe, quam in eodem Conversionis loco, Deiparae, & S. Eustachio ä Constantino Magno dedicatae describuntur. Romae 1665. in 4. 23. Arithmologia, sive de oecultis Numerorum mysteriis, qua origo, antiquitas, & fabrica Numerorum exponitur, eorumque abditae proprietates demonstrantur, & fontes superstitionum hoc tempore currentium aperiuntur, & acuter confutantur. Romae 1665. in 4. 24. Obelisci Aegyptiaci praeterito anno intra rudera Minervae effossi Interpretatio hieroglyphica; nová methodo tradita. Romae 1666. in folio. 25. China monumentis qua sacris, qua profanis, nee non de admirandis Artis & Naturae in triplici ejus regno speetaculis, aliarumque rerum memorabi-lium tum de China, tum de Tartaria, vicinaque India enarrationibus illustrata. Opus ob incognita-rum hueusque rerum novitatem, rarum, & curio-sum. Amstelodami 1667. in folio. 9.2.2. Práce do tisku po roce 1667 zadané či připravované 26. Ars Combinatoria sive Ars magna sciendi; qua Ars Lulliana restituitur, & ad omneš Artes & scientias facili methodo addiscendas, nec non de quocumque argumenta proposito, discurrendi porta aperitur. Amstelodami. II Tomi in folio. 27. Ars Analogica, quae de quovis proposito themate, per rerum naturalium analogismos sive symbolicos con-ceptus, tum expedite scribendi, tum ample dicendi materia subministratur. Amstelodami in folio. 28. Iter Hetruscum, quo Hetruriae tum priscae, tum tempore Reip. Rom. tum posterae, origo, situs, natura, politica, Catastrophae, monumenta sacro-profana, nec non Naturae admiranda, triplici ratiocinio, Poli-tico-Physico-Geographico describuntur & explanan-tur. Amstelodami in folio. 61 29. Latium Priscum, quo ejus origo, situs, Natura, urbes, montes, lacus, monumenta veterum, aequo cum praecedenti passu curiosé describuntur. Amstelo-dami in folio. 30. Splendor Domus Joanniae, quae est una ex peril-lustribus & antiquissimis Hispaniae familiis. 31. Geometria practica combinata, in usům Principům elaborata. 32. Area Noe, una cum Turri Babylonica; qua Architec-tura utriusque exponitur, prior in 3. libros distingui- (1684) Fasciculus epistolarum ADM. R. P Athanasii Kircheri Soc. Jesu, viri in mathematicis et variorum idiomatum scientiis celebratissimi, complectentium materias philosophico-mathematico-medicas. Roma. 100 pp., octavo. PfafF, Leonard (1831): Vita Athanasii Kircheri, Giesani, insignis sui temporis philosophi et mathematici et orientalium linguarum peritissimi. Fulda. 39 pp., octavo. „T. M." (překladatel) (1847): Notice sur la vie du P. Athanase Kircher de la Compagnie de Jesus, éerit par luiméme et traduite pour la premiere fois en Francais. VII + 89 s., octavo. Rosenkranz, G. J. (1852): Aus dem Leben des Jesuiten Athanasius Kircher, 1602-1680. Zeitschrift für vaterländische Geschichte und Alterthumskunde (von Westfalen) XIII, s. 11-58. Behlau, A. (1874): P Athanasius Kircher. Lebensskizze. Heiligenstadt. tur, & res ante diluvium, in diluvio, & post diluvium peraetas curiosis quaestionibus exponit. 33. Ars Veterum Aegyptiorum hieroglyphica, qua Sacerdotum priscorum in Obeliscorum, simulacro-rum, aliorumque monumentorum hieroglyphicis symbolis, disponendis, ordinandis, & singula cum singulis combinandis, ratio, modus & methodus, ä nemine, quod sciam, hueusque tentato artificio veré & genuine exponitur, & Hieroglyphica sapientia restituta, jure dici potest. Brischar, Ch. (1877): Le P. Athanase Kircher, etude biographique. Katolische Studien V. Sommervogel, Carlos (1893, 1932): Bibliothéque de la Compagnie de Jesus. Vol. IV (1893), Bruxelles - Paris, sl. 1046-1077, položky 1-38 {China Illustrata je položka 24 na sl. 1063-1064). - Doplňky, sv. XL (1932), Paris, sl. 1762, položky 1-11. Marestaing, R (1908): Un Egyptologue du XVII Siede. Le Pere Kircher. Recueil de travaux relatifs ä la philologie et ä l'archeologie egyptiennes et assyriennes XXX. Paris. Reilly, Conor (1974): Athanasius Kircher S. /., Master of a Hundred Arts, 1602-1680. Edizioni del Mondo. Wiesbaden - Rom (Studia Kircheriana, Band I). Fletscher, John (ed.) (1988): Athanasius Kircher und seine Beziehungen zum gelehrten Europa seiner Zeit. Wiesbaden: Harrassowitz (Wolfenbüttler Arbeiten zur Barockforschung, Bd. 17). Vojtěchovský, Miloš (1993): Mistr zrcadel a ozvěn. Lidové noviny, 5. 8. 1993. 1 portrét. 9.3. Práce k Athanasiu Kircherovi 62 9.4. Práce k China Illustrate/ (1667) Athanasii Kircheri, e Soc. Jesu, China Monumen-tis, qua Sacris qua Profanis, Nec non variis Naturae & Artis Spectaculis, Aliarumque rerum memorabilium Argumentis illustrata. Auspiciis Leopoldi Primi, Roman. Imper. Semper Augusti, Munificentissimi Me-caenatis. Amstelodami, Apud Ioannem Ianszonium a Waesberge et Viduam Elizei Weyerstraet. Anno MD.C.LXVII. 237 pp. (na konci: Juxta exemplar Romae, typis Varesii). Týž titul (1667). Antwerpiae, apud Jacobum a Meurs. Anno M.DC.LXVII. XIV+246 pp. Týž titul (reprint 1979). Kathmandu: Ratna Pustak Bhandar (Bibliotheca Himalayica, Ser. I, Vol. 24)]. van China, Tooneel (1668): Door veel, Zo Geestelijke als Werreltlijke, Geheugteekenen, Verscheide Vertoningen van de Natuur en Kunst, en Blijken van veel andere Gedenkwaerdige dingen, geopent en verheerlykt. Nieuwelijks door d'E. Vader Athana-sius Kircherus, Priester der Societeit Jesu, in 'tLatyn beschreven, et Van J. H. la Glazemaker vertaalt. Met een groot getal von Kunstige Kopere Platen verciert. TAmsterdam, by Johannes Janssonius van Waesberge en de Wede. Wijlen Elizeus Weyerstraet. In 't Jaar MDCLXVIII. 286 pp. Dalquié, F. S. (1670): La Chine dAthanase Kirchere De la Compagnie de Jesus, illustre De plusieurs Monuments Tant Sacrés que Profanes, Et de quan-tité de Recherches de la Nature et de lArt. A Quoy on a adjousté de nouveau les questions curieuses que le Serenissime Grand Due de Toscane a fait depuis peu au P. Jean Grubere touchant ce grand Empire. Avec un Dictionaire Chinois et Francois, lequel est trés-rare, et qui n'a pas encores paru au jour. Traduit par F. S. Dalquié. A Amsterdam, Ches Jean Janssons ä Waesberge, et les Héritiers d'Elizée Weyerstraet. 367 pp. (1672) Monumenti sinici, quod anno Dom. 1625 terris in ipsa China erutum, seculo vero octavo sinke, ac partim syriace in saxo prescriptum esse videtur, lectio, versio, translatio. P. Athanasius Kircherus edidit tonos addidit Andreas Mullerus GreifFenhagius. Berolini, in 4. Anzi, Aurelio degli (1691-1692): II Genio Vagante Bibliotheca curiosa di cento, e piu Relazioni di viaggi stranieri de'nostri tempi. III. Parma. Carlieri, Jacopo (1697): Notizie varie delllmpero della China. Firenze. Vertue, Georg (1759): A Description of the Works of Wenceslaus Hollar with Some Account of His Life. London: For William Bathoe. Yule, Henry (1866): Cathay and the Way Thither. Vol. 1. London. Hedin, Sven (1909-1913): Southern Tibet. Vol. III. Stockholm. Graesse, Jean George Theodore (1922): Tresor de livres rares et précieux ou Nouveau dictionnaire bibliographique. Tome quatriěme. K-N. Berlin: Josef Altmann. Parthey, Gustav (1963): Wenzel Hollar. Beschreibendes Verzeichniss seiner Kupferstiche. Reprint. Amsterdam: Meridian Publishing Co. Denkstein, Vladimir (1978): Václav Hollar. Kresby. Praha: Odeon. Walravens, Helmut (1987): China Illustrata. Das europäische Chinaverständnis im Spiegel des 16. bis 18. Jahrhunderts. Weiheim. Dogget, Rachel - Biggs, Julie L. - Brobeck, Carol (1996): Impressions of Wenceslaus Hollar. Washington: Folger Shakespeare Library (Katalog výstavy). Sheng Qing (2003): Yi De-guo Ye-su-hui jiao-shi Qi--er-xue (Athanasius Kircher) dui Zhong-guo zhi bao-dao lai tan-tao shi-qi - shi-ba shi-ji dong-xi jiao-liu xia zhi zi-ran-guan [The Philosophy of Nature in Cultural Exchange between East and West in the 17th and 18th Centuries]. Referát přednesený čínsky na mezinárodní konferenci „Fascination and Understanding: The Spirit of the Occident and the Spirit of China in Reciprocity". Smolenice Castle (Slovakia), 21-25 February 2003. 63 Roman Wenzel, (Mužský) Ádibuddha Samantabhadra se svou (ženskou) Pradžňou Samantabhadrí v sexuálním spojení, 1999-2003, z cyklu Sexeso, keramika, technologie raku, kompozice deseti reliéfních destiček s erotickými motivy, rozměry každé destičky 12,5x12,5x2,1 cm. Roman Wenzel: „Inspirováno tibetskými tisky z dřevěného bloku a texty Josefa Kolmaše. Nejvyšší buddha Samantabhadra (tibetský Küntuzangpo), ve vadžrajánovém buddhismu chápaný jako ,prabuddha' (ádibuddha), je zde zobrazen ve spojení se svou božskou družkou Samantabhadrí (tibetský Kiintuzangmo)." Dílo vytvořené pro projekt knihy a výstavy: Kruh prstenu: Světové dejiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literature, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochorů inspirovaných obsahem této knihy. 64 10. Výkladový rejstřík důležitějších jmen a pojmů Ágra (Agra) na řece Jamuně v severní Indii, sídelní město mughalských panovníků. V době pobytu Jo-hannese Gruebera (viz) a Alberta ďOrvilla (viz) byl na trůně slavný Aurangzéb (1658-1707). Ve městě se nachází proslulé mauzoleum Tádžmahal („Koruna paláců"). Andrade Antonio de (1580-1634), portugalský jezuita. Spolu s bratrem laikem Manoelem Marquesem založil v roce 1625 v Cabrangu v oblasti Guge v západním Tibetu misijní stanici. De Andrade je autorem první evropské autentické zprávy o Tibetu Novo Descobrimento do Gram Cathayo, ou Reynos de Tibet (Lisabon 1626). Aufschnaiter Peter (1899-1973), rakouský alpinista a cestovatel, Harrerův (viz) společník při jejich sedmiletém putování a pobytu v Tibetu vletech 1944-1951. Avalókitéšvara, tibetské božstvo, nejčastěji zobrazované v jedenáctiruké či jedenáctiobličejové podobě. Bódhisattva (viz) Avalókitéšvara, tibetský Čänräzig („Zřící ostrým zrakem") je patron Tibetu, převtělující se do dávných tibetských králů a později do dalajlámů (viz). Baddana, viz Pátan. Barantola, též Barantula, mongolský název Lhasy (viz). Battana, viz Patná. belgian, podle Kirchera (viz) „tartarský", tj. mongolský, název pro poušť, táhnoucí se severně od Tibetské náhorní plošiny a sahající až do oblasti jižního Sin--ťiangu. Etymologie slova zůstává nejasná. Svým významem odpovídá obecnému čínskému termínu pro poušť - ša-mo (u Kirchera Samo). Benares, viz Váránasí. Bengálske království při Ganze (Regnum Bengalae ad Gangem), území při dolním toku řeky Gangy valící se Bengálskou pánví bylo ve své západní části zváno „Bengálskem při Ganze" (zhruba dnešní indický svazový stát Západní Bengálsko). Bibech, tak u Mandevilla v českém překladu Vavřince z Březové (viz) nazýván Tibet. Bietala, viz Potála. bódhisattva, tibetský čhangčhub-sempa, ideál mahá-jánského světce, který se vzdává možnosti dosáhnout buddhovství, aby mohl pomáhat jiným na jejich cestě k vysvobození z koloběhu opakovaných znovuzrození. Bolor (či Bellor Marka Pola), dnešní území Belor severně od Kašmíru, zasahující do Pamiru a pohoří Karakoram. Tuto lokalitu zmiňuje již čínský cestovatel Sůan-cang v 7. století pod názvem Po-luo-luo (Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů. Praha: Academia, 2002, Kniha III, kap. 39). bön, původní náboženství Tibeťanů před přijetím buddhismu (viz), bónismus. V Tibetu dosud rozšířen. Bourgoigne Jean de (údajně 1300-1372), s krycím jménem „Jean de Mandeville" nebo (latinsky) „Johannes de Montevilla", údajný rytíř ze St. Albans, autor smyšleného Cestopisu tzv. Mandevilla (po roce 1356). z Březové Vařinec, viz Vavřinec z Březové. buddha, doslova „osvícená či duchovně probuzená bytost". Bytost dosáhnuvší stavu buddhovství, spočívající již v nirváně a vysvobozená z koloběhu reinkarnací. Buddha, duchovní titul Inda Siddhárthy Gautamy (asi 564/3-484/3 př. n. L), zakladatele buddhismu. 65 Znám převážně jako Buddha Gautama či Buddha Šákjamuni („Mudrc z rodu Šákjů"). buddhismus, náboženské a filozofické učení, jehož zakladatelem byl indický princ Siddhártha Gautama, později zvaný Buddha (přibližně 564/3-484/3 př. n. 1.) (viz). Kolem počátku našeho letopočtu se z Indie přes Střední Asii šířil do Číny a postupně na celý Dálný východ, kde zásadním způsobem ovlivnil další vývoj životní filozofie a kultury. Buth (Buth), zde se nabízí dvojí výklad: 1. slovo je odvozené z perského but (bůžek), nebo sanskrtské-ho bhúta (duch); 2. podle textu pod obrázkem XIV „Podoba démonického chlapce, zvaného buth ..." ve spisu China Illustrata (viz) Athanasia Kirchera (viz) je pravděpodobnější etymologická souvislost s tibetským slovem bu („syn, chlapec"). Cabrang, též Tsaparang či Chaparang, lokalita v zápa-dotibetské oblasti Guge, kde de Andrade (viz) v roce 1625 založil první krátkodobou misijní stanici. Cadmendu, viz Káthmándú. Cain, Co in, viz Kham. Caracathai, viz Karakathaj. Catampor, viz Kánpur. Cathai, viz Kathaj. Caucasei montes, viz Kavkazské hory. Cuthi, viz Kuti. Cybikov Gonbožab Cebekovič (duben 1873-20. 9. 1930), burjatský etnograf, jazykovědec a cestovatel. V letech 1899-1902 podnikl výzkumnou cestu do Tibetu, kde mimo jiné navštívil kláštery Kumbum a Labrang v Amdu, Gandän, Däpung a Sera v okolí Lhasy, Tašilhůnpo v Zadním Tibetu a Samjä v Předním Tibetu. Jeho cestopis Buddist-palomnik u svjatyň Tibetu (Petrograd 1919) vyšel v českém překladu Josefa Kolmaše, Cesta k posvátným místům Tibetu (Praha: Vyšehrad, 1987; Praha: Argo, 2001). čhorten, původně schrána obětních darů, přeneseně pak schrána tělesných ostatků, hrobka, relikviář. Zpravidla zděná stavba v půdorysu čtvercová, přecházející v kupoli a zakončená emblémy Slunce a Měsíce. V Indii nazývána stúpa, v Číně tcha, v Mongolsku suburgan. Dajan-chan, mongolský vládce Tibetu v letech 1655 až 1668. dalajláma,mongolsko (dalaj, „oceán")-tibetský (lama, „nejvyšší") titul čelného představitele školy Gelugpa (viz), duchovní a světská hlava Tibetu, s tradičním sídlem ve Lhase. Dalajlámové jsou považováni za pozemské převtělence bódhisattvy Avalókitéšvary (viz). dalajláma čtrnáctý, viz Tándzin Gjamccho. depa (deva), tibetské slovo (sde-pa) s významem administrátor, guvernér, správce (například okresu apod.). Desideri Ippolito (20.12.1684-13.4.1733), italský jezuita, první evropský tibetolog. V Tibetu pobýval celkem šest let (1716-1721). Je autorem čtyřsvazkového cestopisného díla o Tibetu a jeho náboženství (česky Cesta do Tibetu. Praha: Vyšehrad, 1976; Praha: Argo, 2001). deva, viz depa. devítka, tibetský gw (psáno dgu), jako nejvyšší jednomístné číslo vyjadřuje u Tibeťanů představu něčeho svrchovaného (vše-, nej-) apod. Dharamsala, město v severozápadním indickém státě Himáčalpradéš, kde má své dočasné sídlo exilová tibetská vláda a 14. dalajláma (viz Tándzin Gjamccho). Diestel Bernhard (čínským jménem Su Na-te, 1623 až 1660), německý jezuita, Grueberův (viz) společník na jeho cestě do Číny v letech 1656-1658. Zemřel v Ťi--nanu. Džókhang, doslova „Dům Páně", hlavní buddhistická svatyně ve Lhase (viz) se sochou Buddhy (viz), přinesenou z Číny princeznou Wen-čcheng (viz). Džúngar, příslušník západomongolského kmene na území historického Čínského Turkestánu. eidólomanía (řecky), idolatrie, modlářství. Gäbet Joseph (1808-1853), francouzský lazarista, Hucův (viz) společník na cestě do Lhasy (viz) v letech 1844-1846. Zemřel v Rio de Janeiru 3. 3. 1853. Gelugpa (Dge-lugs-pa), doslova „tradice ctnostné řehole", škola tibetského buddhismu (viz) založená v 15. století reformátorem Congkhapou (1357-1419). gjalcchän, „praporec vítězství", jeden z osmerá symbolů štěstí (tasi taggjä) v Tibetu. grál, v keltských a středověkých pověstech kalich, s nímž Ježíš Kristus slavil Poslední večeři Páně. Podle legendy je střežen skupinou rytířů svatého grálu na skrytém hradě Montsalvat (Mons salvationis). Grueber Johannes (čínským jménem Paj Naj-sin, 28. 10. 1623-30. 9. 1680), rakouský jezuita. Spolu s Belgičanem Albertem ďOrville (viz) jako první Evropané navštívili v roce 1661 Lhasu (viz). Grueber je autorem cenných etnografických a antropologických zpráv o Tibetu a Tibeťanech včetně příslušných vyobrazení v díle China Illustrata (viz) Athanasia Kirchera (viz). gudderi, z mongolského chuděr, „pižmo". Guge, oblast při horním Satladži v západním Tibetu, kde leží Cabrang (viz), místo první katolické misijní stanice v Tibetu. Hadramaut, území na jihu Arabského poloostrova, součást Jemenské republiky. 66 han, viz chán, chán. Harrer Heinrich (1912), rakouský alpinista, cestovatel a spisovatel. Spolu s Aufschnaiterem (viz) v letech 1944-1951 putovali a pobývali v Tibetu. Autor Sedmi let v Tibetu (Praha: Olympia, 1970) a Návratu do Tibetu (Praha: Panorama, 1991). Hedonda, viz Hitaura. Hitaura (Hedonda), osada (dnes v okresu Makwan-pur) Marangského království (Regnum Marangae), náležejícího k Tibetu. Hoang, viz Žlutá řeka. Hue Evariste-Régis (1. 6. 1813-25. 3. 1860), francouzský lazaristický misionář v Číně, který spolu s Jose-phem Gabetem (viz) uskutečnil v letech 1844-1846 dobrodružnou cestu do Lhasy (viz). Své zážitky uložil do cenného cestopisu Cesta do Lhasy (Praha 1887; Praha: Mladá fronta, 1971). Nově jako Putování Tibetem, L. P 1845-1846 (Praha: Argo, 2002). chán (han), z čínského kuan, titul mongolských vládců jednotlivých ulusů (údělů). Jako všemongolský vládce nazýván chán (chahan či chagan). Chánbalig, odvozeno z turkického Chánbaliq, „město chánovo" (dnešní Peking), od roku 1264 hlavní sídlo chána Chubilaje (viz). China Illustrata, „Čína v obrazech", monumentální spis Athanasia Kirchera (viz) - kompilace tehdy známých a dosažitelných informací o Číně. Dílo vyšlo v Amsterdamu v roce 1667 (moderní reprint, Káth-mándú 1979). Chubilaj, dříve někdy Kublaj (1215-1294), všemongolský velkochán, zakladatel a první císař mongolské dynastie Jüan v Číně (1271-1368). Jan, kněz (Presbyter Joannes), k polovině 12. století se v západní Evropě zrodila legenda o mocném křesťanském vládci knězi Janovi, která měla v následujících stoletích silný vliv na organizování jak křížových výprav do Svaté země, tak misijních poselstev do střední a východní Asie. Říše kněze Jana byla zprvu umisťována do střední Asie a Tibetu, později do Indie a nakonec do Etiopie (tak ho například Portugalci ztotožňovali s Negusem Claudiem, etiópskym císařem). Junnam, viz Jůn-nan. Jün-nan (Junnam), čínská provincie. Kalmak, Kalmuk, viz Kalmyk. Kalmyk (Kalmak, Kalmuk), planiny severovýchodního Tibetu (Amdo, dnešní čínská provincie Čching--chaj) a její převážně mongolské a tibetské obyvatelstvo - Kalmyci. V pozdějších dobách byli Kalmyci z Číny vytlačeni a část se jich usadila v Povolží. Kánpur (Catampor), město ležící na Ganze při cestě mezi Iláhábádem a Dillí, dnes je jedním z největších měst a průmyslových středisek indického svazového státu Uttarpradéš. Karakathaj (Caracathai, Nigra Cataja), krátkodobá domorodá říše Si Liao (Západní Liao, 1125-1212) v západní Číně, založená Kitany Karakorum, původní hlavní Cingischánovo tábořiště při řece Orchonu v centrálním Mongolsku. Později zde jeho nástupce Ögödäj vystavěl sídelní město mongolských velkochánů. Kasan, též Cassan apod., pravděpodobně z arabské podoby Kindžan čínského Ťing-čao, jak se v mongolské době nazýval Si-an, hlavní město provincie Šen--si. Jiný výklad ztotožňuje Kasan s čínskou provincií S'-čchuan. Kathaj (Cathai), pod tímto názvem byla severní Čína známa u obyvatel střední Asie a ve středověku také v Evropě. Název je odvozen od národa Kitanů, kteří měli v severozápadní Číně vlastní stát Liao (937-980). Slovo se zachovalo v ruském názvu Číny - Kitaj. Káthmándú (Cadmendu), hlavní město Nepálskeho království, v době Grueberově (viz) se nacházející pod vládou příslušníků rádžpútského rodu Mallů. Kavkazské hory (Causasei montes), slovem Kavkaz (Caucasus) se od antických dob označoval pás vysokých hor, o kterém se předpokládalo, že se táhne napříč Asií od západu na východ. Toto horstvo se u řeckého geografa Klaudia Ptolemaia (asi 90-160) nazývá buďto Paroparnasus, nebo Paropanisus. Kircher (viz) je uvádí ve tvaru Parapanesus. Kham (Co in, Cain), historický východní Tibet, pozdější čínská provincie Si-kchang. Po jejím zrušení se západní část Khamu stala součástí dnešní Tibetské autonomní oblasti a východní připadla k čínské provincii S'-čchuan. Kircher Athanasius (čínské jméno Qi-er-xue / Čchi-er--sůe, 2. 5. 1602-30. 10. / 27. 11. 1680), německý jezuita, polyhistor, autor a editor desítek knih, mimo jiné též knihy China Illustrata (viz). Komenský Jan Amos (1502-1670), moravský humanista, autor četných spisů didaktických, pro které se mu dostalo přízviska „magister gentium". Kuang-si (Quamsi), čínská provincie. Kuti (Cuthi), pohraniční tibetsko-nepálské město, nazývané tibetský Ňalam (na mapách též Nilam). Přechodu Languru a pobytu v Kuti věnuje Ippolito Desi-deri (viz) celou první kapitolu 4. knihy (Desideri 2001, s. 287-290). 67 Ladak, území ve východním výběžku indického státu Džammú a Kašmír, nejzápadnější výspa tibetské civilizace. lama, doslova „nejvyšší", označení duchovního učitele, gurua. V tibetském buddhismu nejvyšší mníšska hodnost. Langur, jakožto označení nejvyššího horstva světa je uvedli do evropské kartografie misionáři a cestovatelé Johannes Grueber (viz) a Albert ďOrville (viz). Jde o nepálske slovo s obecným významem „hora", jíž je v daném kontextu relace obou cestovatelů třeba rozumět horu a průsmyk Thung-la (5 899 m) na trase mezi Dingri v jižním Tibetu a Kuti v severním Nepálu. Lassa, viz Lhasa. Lhasa (Lassa), „Místo bohů", hlavní město Tibetu, tradiční sídlo tibetské vlády a dalajlámů (viz). Lo Abassi, z turkicko-mongolského ulug baqši, bud-dhistický mnich, též s významem „náboženský vůdce". U Odorika de Pordenone (viz) prý název „papeže v jejich (tj. tibetské) řeči". Pod tímto názvem ovšem nelze rozumět dalajlámu (viz), neboť tato instituce je mnohem pozdějšího data. Lob (Lop), východní výběžky Tarimské pánve v Čínském Turkestánu při úpatí horstva Altyntagh. Název přežívá v pojmenování jezera a lokality Lobnúr. Lukhang, doslova „Dračí dům", chrámek za Potálou (viz) zasvěcený nágům (viz). Mandeville Jean de, viz Bourgoigne, Jean de. Mangu, čínsky Man-c' („Barbaři"), pojmenování Číny jižně od Dlouhé řeky Jang-c'-ťiang. Manipe, Menipe, viz O Manipe mi hum. Maňdžušrí, tibetský Džampal, buddhistické božstvo, bódhisattva (viz), pokládaný za ztělesnění nejvyšší moudrosti. Marangské království (Regnum Maranga), království, jež náleželo k Tibetu. Marco Polo (Marcus Paulus, 1254-1324), italský obchodník a cestovatel, nejvýznamnější evropský středověký cestovatel. Autor slavného cestopisu Milión (do češtiny přeložen poprvé kolem roku 1400). Marpori, doslova „Červený kopec", horský výběžek v severozápadním předměstí Lhasy (viz), na kterém stála tvrz krále Songcán Gampa (viz) a od 17. století se na něm nachází dalajlamovský palác Potála (viz). Mogor, viz Mughal. Mótiharí (Mutgari), první město Mughalské říše (Regnum Mogoricum) (viz Mughal), dnes v indickém svazovém státu Bihár. Mughal (Mogor), indická Mughalská říše pod vládou Velkých Mughalů, potomků Čingischánových a Tímú-rových (1526-1859). Mundus subterraneus, in quo universae Naturae Ma-jestas et divitiae, summa rerum varietate exponuntur, abditorumque effectuum causae in totius Naturae ambitu duobus Tomis demonstrantur. Amsterdam 1664. Dvoudílné Kircherovo (viz) dílo, ve kterém syntetizuje „podzemní svět" na základě osobních poznatků ze sopky Etny, do jejíhož kráteru se krátce po jejím výbuchu nechal spustit. Mutgari, viz Mótiharí. nága (mužský rod), náginí (ženský rod), mytologické bytosti s lidskou hlavou a hadím či dračím tělem, žijící ve vodních tůních. Necbal, viz Nepál. Nepál (Necbal), království v podhůří středního Himaláje s hlavním městem Káthmándú (viz). Nésti (Nésti), též Listi, vzdálené asi pět dnů cesty z Kuti směrem do nepálskeho vnitrozemí. Ngawang Lozang Gjamccho (1617-1682), 5. dalajláma, v Tibetu všeobecně zvaný „Velký Pátý" (Ngapa čhenpo). Ten se s pomocí „mongolského krále" Gu-šri-chana stal vedle duchovní také světskou hlavou Tibetu. Za jeho doby byla zahájena stavba pozdějšího dalajlamovského sídla Potály (viz). Novo Descobrimento do Gram Cathayo, ou Reynos de Tibet (Lisabon 1626), první autentická zpráva o Tibetu, jejímž autorem je Antonio de Andrade (viz). O Manipe mi hum, tibetská modlitba; první zmínku o této nejznámější modlitbičce tibetských buddhistů Óm, mani padmé, húm (v tibetské výslovnosti Óm, mani páme, húm) ve zkomoleném tvaru a překladu zaznamenal již Vilém Rubruk v roce 1253 při návštěvě chrámu v Karakorumu, a sice jako On man baccam, tj. „Ó bože, ty víš". Antonio de Andrade (viz) zmiňuje tuto invokaci (mantru) v dopise řádovému generálu Mutiu Vitelleschimu z 15. srpna 1626, a to ve formě Om manipatmeonri, aniž by ovšem byl schopen podat její uspokojivý výklad (podle něho prý znamená tolik co „Senhor, perdoaime meus peccados" čili „Pane, odpusť mi mé hříchy"). U Gruebera (viz) v Kirche-rově podání má podobu O Manipe mi hum, což autor překládá jako „Manipe salva nos" čili „Manipe, spas nás". - Jak tedy správně interpretovat tuto mantru? S výjimkou slov mani („perla, skvost, klenot") a pad-ma („lotos") jsou obě zbývající slabiky óm a húm bez plného významu a mají nanejvýš význam mystický. U slov mani a padma můžeme rozlišovat v podstatě 68 dva různé výklady podle toho, jak se chápe koncovka -e ve slově padme, zda jako koncovka sanskrtského lo-kativu mužského rodu, nebo jako koncovka vokativu ženského rodu. V prvním případě se překládá „Óm, Klenote v lotosu, hum!", přičemž „Klenotem v lotosu" se nejčastěji rozumí sám Buddha (viz). V druhém případě se překládá „Óm, Skvostný lotose, hum!", přičemž vokativem „Skvostný lotose!" se rozumí Manipadma (doslova „Skvost-lotos" či „Klenot-lotos"), jinak též Padmapáni (doslova „S lotosem v ruce"), což jsou metaforická označení mystické družky bódhisattvy (viz) Avalókitéšvary (viz). Podle tohoto výkladu by tedy šlo o invokaci bohyně Vysvoboditelky Dolmy (sanskrtsky Tára), duchovní družky a ženského protějšku Avalóki-téšvarova, a vzhledem k jejich mystickému spojení a jednotě vlastně i o invokaci samotného Avalókitéšvary, jenž je hlavním božstvem a přímluvcem Tibetu. Orville Albert ď (čínským jménem Wu Er-tuo, 12. / 20. 8. 1621-8. 4. 1662), belgický jezuita, Grueberův (viz) společník na cestě do Lhasy (1661). Zemřel vÁgře (viz). pančhenlama, titul druhého nejvyššího představitele školy Gelugpa (viz) se sídlem v Tašilhůnpu poblíž Zikace. Pokládán za pozemské převtělení buddhy Amitábhy Parapanesus (Parapanisus), viz Kavkazské hory. Pátan (Baddan), jedno ze tří tradičních sídelních měst Nepálskeho království (Regnum Necbal), ležící v Káthmándské kotlině v okrese Lalitpur v těsné blízkosti hlavního města Káthmándú (viz). Patná (Battana), významné město Království Bengálskeho při Ganze (Regnum Bengalae ad Gangem). Dnes hlavní město indického svazového státu Bihár. Peckin, Pekin, Pequin, viz Peking. Peking (Peckin, Pekin, Pequin), v době Grueberově (viz) hlavní město Mandžuské říše Čching, dnešní hlavní město Čínské lidové republiky. Penna di Billi Francesco Orazio della (1680-1745), italský kapucín působící v Tibetu šestnáct let. Je autorem prvního (rukopisného) tibetsko-latinského slovníku z roku 1723. Jeho spolubratr, lingvista Cassiano Belligatti da Macerata (1708-1791), je zase autorem dílka Alphabetum Tangutanum sivé Tibetanum (Řím 1773). Na základě informací získaných od obou těchto misionářů sestavil italský augustinián Antonio Ago-stino Giorgi (1711-1797) své proslulé Alphabetum Tibetanum missionum apostolicarum commodo editum (Řím 1759 a 1762), pojednávající vedle tibetské abecedy, gramatiky s četnými ukázkami textů v původním písmu také o tibetském buddhismu, jakož i o politických poměrech v zemi. pižmo neboli mošus, silně páchnoucí výměšek pižmo-vého váčku v zadní části břicha bezrohého asijského přežvýkavce kabara pižmového (Moschus moschiferus), užívaný ve voňavkářství. Polo Marco, viz Marco Polo. polykefálois (řecky), mnohohlavá božstva. Pordenone Odorico de, též Oldřich, Čech z Furlánska (1286-1331), italský františkán, po otci českého původu. V letech 1316-1330 vykonal jako papežský legát velkou cestu do Číny a zpět. Ve svém cestopise (česky Popis východních krajů světa. Praha: Lidová demokracie, 1962; Praha: Kvasnička & Hampl, 1998) popisuje Tibet, který však osobně nenavštívil. Potála (Bietala), dalajlamovský palác na kopci Mar-pori („Červený kopec") v severozápadním předměstí Lhasy (viz), tradiční sídlo tibetských dalajlámů (viz), postavené v místech dávné tvrze prvních tibetských králů v 7. století. Grueber (viz) viděl a nakreslil pozdější slavnou Potálu ještě v jejích začátcích. Jeho ilustrace v překreslení Václava Hollara (viz oddíl 1, obr. 3) byla téměř 250 let jediným známým vyobrazením tohoto architektonického skvostu. Pratap Malla (1641-1674), nepálsky král, jeho sídelním městem bylo Káthmándú (viz). Ptolemaios Klaudios Ptolemaios (asi 90-160), řecký astronom, geograf, matematik, fyzik. Quamsi, viz Kuang-si. Radoc, viz Ruthog. Roth Heinrich (Henry) (1620-1668), bavorský jezuita, Grueberův (viz) společník na jeho zpáteční cestě z Indie do Evropy (1662-1664) i na jeho opakovaném, leč neúspěšném pokusu o návrat do Číny v roce 1664. Zemřel 20. 6. 1668 v Ágře (viz). Ruthog (Radoc), v nejzápadnější části Tibetu, kde se krátce po zániku jezuitské misie v Cabrangu (viz) načas uchytilo křesťanství. sambelotti, pravděpodobně brokát. Podle Zanichel-liho slovníku (Miláno 1995) představuje toto slovo zkomoleninu z nějakého příslušného jazyka (informace italianisty dr. Josefa Hajného). samo, viz ša-mo. Sárospatak (Blatný Potok), město v severovýchodním Maďarsku, místo Grueberova (viz) skonu a posledního odpočinku. Schall von Bell Johann Adam (čínským jménem Tchang Zo-wang, 1592-1666), německý jezuita, čelný představitel katolických misií v Číně. Jako astronom 69 zřídil v Pekingu hvězdárnu, na níž po jistý čas pracoval i Johannes Grueber (viz). Si-an (Siganfu), dnešní hlavní město čínské provincie Šen-si, někdejší starobylé císařské město Čchang-an. Siganfu, viz Si-an. Siningfu, viz Si-ning-fu. Si-ning-fu (Siningfu), Si-ning (dnešní hlavní město provincie Čching-chaj), město, o němž Athanasius Kircher (viz) mylně soudil, že leží při Čínské zdi. Ve skutečnosti je od zbytků Čínské zdi v této části země značně vzdáleno. Bylo však ještě donedávna obehnáno čtvercovými hradbami o rozměrech 4000x2000 stop. Sis Vladimír (7. 7. 1925-7. 9. 2001), český filmový tvůrce, spisovatel. Spolu s kameramanem Josefem Vanišem (viz) v roce 1954-1955 uskutečnili po nově budované Sikchangsko (dnes Scchuansko)-tibetské silnici cestu do Tibetu a jako první Češi navštívili Lhasu (1954). Své poznatky z cesty uložili do řady článků a knih (například Der Weg nach Lhasa, 1956; Země zastaveného času, 1959 ad.) a zejména pak je ztvárnili v celovečerním filmovém dokumentu Cesta vede do Tibetu, který získal v roce 1956 cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a v Karlových Varech. Oba jsou též spoluautory retrospektivní obrazové publikace Vzpomínka na Tibet (též anglicky Recalling Tibet), Oslo - Praha: Práh, 1997. Songcän Gampo (asi 605-650), tibetský král, zakladatel tibetského státu s jeho základními atributy v oblasti politické, kulturní, vojenské atd. Sucien, viz Su-čou. Su-čou (Sucien), město na jižních výběžcích pouště Gobi na trase z Lan-čou do Jů-menu v provincii Kan--su, značně vzdálené od trasy Grueberovy (viz) cesty. Dříve zváno Ťiou-čchůan. ša-mo (samo), čínský výraz pro „poušť". Tändzin Gjamccho (narozen 6. 7. 1935), čtrnáctý dalajláma (viz), zdržující se od protičínského povstání ve Lhase (viz) v roce 1959 v indickém exilu v Dha-ramsale (viz). Tangut (Tanguth), u středověkých cestovatelů tak někdy označováni Tibeťané žijící v okolí jezera Čching--chaj (Kóke-núr) a jejich stát (viz též Tangutsko). Tangutsko (Regnum Tanguticum, případně Tangu-thicum), Tangut (Tanguth), středověká říše v oblasti Ordosu a Alašanu v severozápadní Číně, nezávislá jak na Kitanech (od roku 990), tak na čínské Sungské dynastii (od roku 1006). Její smíšený kočovný mon-golsko-tibetský kmen Tangutů si vytvořil vlastní stát Sia, respektive Si Sia („Západní Sia", 1032-1227). Při jeho vyvrácení Mongoly v roce 1227 zemřel Čingis-chán. tantrický buddhismus, nejpozdnější vývojová fáze indického buddhismu (tantrajána či vadžrajána), vyznačující se okultními a magickými praktikami. Tartar, Tartarsko (Tartarus, Tartaria), staré evropské označení obyvatel mongolského, mandžuského, respektive tangutsko-tibetského původu, kočujících v severní a severozápadní Číně. Tartarsko se prakticky krylo s Turkestánem a sousedními zeměmi (nezaměňovat se soudobým etnikem Tatarů v dnešním Tataristánu!). Tartarsko, viz Tartar. Tebet, viz Tibet. thangka, plátěný nezarámovaný obraz nebo nástěnná malba s výjevy buddhistických božstev. Tibet, tibetský Bójul (čínsky Si-cang), od roku 1965 Tibetská autonomní oblast Čínské lidové republiky. Rozloha 1,222 milionu km2. Hlavní město Lhasa (viz). V Grueberově (viz) době celá rozlehlá Tibetská náhorní plošina, tvořená dnešním vlastním Tibetem (tzv. Přední a Zadní Tibet), Khamem (východní Tibet, dnes zčásti provincie S'-čchuan) a Amdem (severovýchodní Tibet, dnes čínská provincie Čching--chaj). Tibetská autonomní oblast, území zahrnující kromě vlastního Tibetu (Ü, Cang, Ngari) též bývalou oblast Čhamdo (Čchang-tu ti-čchů) v západní polovině někdejší provincie Si-kchang. Viz též Tibet. Uhlig Helmut (1922-1997), německý historik umění, literát a etnológ, významná osobnost berlínského uměleckého a literárního života. Specializoval se především na dějiny umění, lidová umělecká řemesla a náboženství dávných i dnešních obyvatel východní Asie. Vadžrapáni, tibetský Čhagnadordže („S vadžrou v ruce"), buddhistické božstvo, bódhisattva (viz), symbolizující moc. Vaniš Josef (narozen 6. 1. 1927, Vysoký Chlumec), český kameraman a spisovatel. Spolu s Vladimírem Sísem (viz) v roce 1954-1955 uskutečnili po nově budované Sikchangsko (dnes Scchuansko)-tibetské silnici cestu do Tibetu a jako první Češi navštívili Lhasu (1954). Poznatky z cesty uložili do řady článků a knih (například Der Weg nach Lhasa, 1956; Země zastaveného času, 1959 ad.) a zejména pak je ztvárnili v celovečerním filmovém dokumentu Cesta vede do Tibetu. Oba jsou též spoluautory retrospektivní obrazové publikace Vzpomínka na Tibet (též anglicky - Recalling Tibet), Oslo - Praha 1997. 70 Váránasí (Benares), starobylé město na severním břehu Gangy (historické Kaší), tehdy centrum bráh-manské vzdělanosti. Vavřinec z Březové (kolem 1371-kolem 1437), český literát působící na dvoře krále Václava IV. (1378-1419). Autor staročeského překladu Cestopisu tzv. Mandevil-la (mezi roky 1400-1419). Wen-čcheng, čínská princezna, vnučka tchangského císaře Tchaj-cunga (627-649), v roce 641 provdaná za tibetského krále Songcán Gampa (viz). Žlutá řeka (Hoang, Fluvius croceus), druhá největší čínská řeka Chuang-che, pramenící na Tibetské náhorní plošině v Čching-chaji a vlévající se po 5464 kilometrech toku do Pochajského zálivu v provincii Šan-tung. 71 72 NADACE UNIVERSITAS MASARYKIANA EDICE SCIENTIA Edice Scientia je projektem Nadace Universitas Masarykiana (vzniklé na půdě Masarykovy univerzity v Brně) uskutečňovaným ve spolupráci s dalšími institucemi. Přináší původní vědecké monografie zásadního významu s mezinárodním dosahem; je otevřena autorům zejména z akademické obce Masarykovy univerzity, ale i autorům z jiných škol a vědeckých ústavů u nás a v zahraničí. Edici řídí Jaroslav Malina (předseda), Josef Bejček, Pavel Bravený Josef Kolmaš, Jan Novotný, Jiří Pavelka, Eduard Schmidt, Miloš Štěd-roň, Jiří Vorlíček, Josef Zeman. Dosud vyšlo: Miloš Štědroň, Leoš Janáček a hudba 20. století (1998). Jaroslav Malina, ed., Kruh prstenu: Láska v životě a literature světa srdcem a rukama českých malířů a sochařů, I. svazek. Pracovní preprint knihy (1999). Josef Unger, Život na lelekovickém hradě ve 14. století: Antropologická sociokulturnístudie (1999). Jaroslav Malina, ed., Kruh prstenu: Láska v životě a literature světa srdcem a rukama českých malířů a sochorů, II. svazek. Pracovní preprint knihy (2000). Jaroslav Malina, ed., Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literature, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochorů inspirovaných obsahem této knihy, III. svazek. Pracovní preprint knihy (2000). Břetislav Vachala, Nejstarší literární texty v nekrálovských hrobkách egyptské Staré rise (2000). Jaroslav Malina, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. 1. Jiří Svoboda, Paleolit a mezolit: Lovecko-sběračská společnost a její proměny (2000); 2. Jiřina Relichová, Genetika pro antropology (2000); 3. Jiří Gaisler, Primatologie pro antropology (2000); 4. František Vrhel, Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko (2002); 5. Jaroslav Zvěřina - Jaroslav Malina, Sexuologiepro antropology (2002); 6. Jiří Svoboda, Paleolit a mezolit: Myslení, symbolismus a umění (2002); 7. Jaroslav Skupnik, Manželství a sexualita z antropologické perspektivy (2002); 8. Oldřich Kašpar, Pfedko-lumbovská Amerika z antropologické perspektivy (Karibská oblast, Mezoamerika, Andský areál) (2002); 9. Josef Unger, Pohrební ritus a zacházení s těly zemřelých v českých zemích (s analogiemi i jinde v Evropě) v 1.-16. století (2002); 10. Václav Vančata - Marina Vančatová, Sexualita primátů (2002); 11. Josef Kolmaš, Tibet z antropologické perspektivy (2002); 12. Josef Kolmaš, Smrt a pohřbívání u Tibeťanů (2003), 13. Václav Vančata, Paleoan-tropologie - přehled fylogeneze člověka a jeho předků (2003), 14. František Vrhel, Předkolumbovské literatury: Témata, problémy, dějiny (2003), 15. Ladislava Horáčková - Eugen Strouhal - Lenka Vargová, Paleopatologiepro antropology (2003); 16. Josef Kolmaš, První Evropané ve Lhase (1661) (Kircherovo résumé Grueberovy cestovní zprávy. Latinský text a český překlad) (2003). Josef Zeman, Přírodní karbonátové systémy (2002). Připravované svazky: Marie Dohnalová, Občanský sektor v Českých zemích: Minulost - přítomnost - budoucnost. Jaroslav Malina, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Marie Pardyová, Raně křesťanské sarkofágy. Ivo Pospíšil, Ruský román: Uzlové body vývoje a mezinárodní souvislosti. Vladimír Preclík: Paměť sochařského portrétu. Josef Zeman, Stabilita a dynamika přírodních systémů (I-III). V rámci řady - Jaroslav Malina (ed.): Panoráma biologické a sociokul-turní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných" oborů dosud vyšlo: 1. Jiří Svoboda, Paleolit a mezolit: Lovecko-sbéračská společnost a její promény (2000). 2. Jiřina Re liehová, Genetika pro antropology (2000). 3. Jiří Gaisler, Primatologiepro antropology (2000). 4. František Vrhel, Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko (2002). 5. Jaroslav Zvěřina - Jaroslav Malina, Sexuologie pro antropology (2002). 6. Jiří Svoboda, Paleolit a mezolit: Myslení, symbolismus a uméní (2002). 7. Jaroslav Skupnik, Manželství a sexualita z antropologické perspektivy (2002). 8. Oldřich Kašpar, Pfedkolumbovská Amerika z antropologické perspektivy (Karibská oblast, Mezoamerika, Andský areál) (2002). 9. Josef Unger, Pohrební ritus a zacházení s tély zemřelých v českých zemích (s analogiemi i jinde v Evropé) v 1.-16. století (2002). 10. Václav Vančata - Marina Vančatová, Sexualita primátů (2002). 11. Josef Kolmaš, Tibet z antropologické perspektivy (2002). 12. Josef Kolmaš, Smrt a pohřbívání u Tibeťanů (2003). 13. Václav Vančata, Paleoantropologie - přehled fylogeneze človéka a jeho předků (2003). 14. František Vrhel, Předkolumbovské literatury: Témata, problémy, déjiny (2003). 15. Ladislava Horáčková - Eugen Strouhal - Lenka Vargová, Paleo-patologiepro antropology (2003). 16. Josef Kolmaš, První Evropané ve Lhase (1661) (Kircherovo résumé Grueberovy cestovní zprávy. Latinský text a český překlad) (2003).