Jaroslav Malina
editor
Panoráma biologické
a sociokulturní antropologie
Modulové učební texty pro studenty antropologie a ,,příbuzných" oborů
Základy osteometrie 18
Eva Drozdová
NADACE UNIVERSITAS MASARYKIANA
EDICE SCIENTIA
NADACE
UNIVERSITAS
MASARYKIANA
EDICE
SCIENTIA
Jaroslav Šerých, Evin děj, 1993, litografie, 20x14 cm.
Jaroslav Malina
editor
Panoráma biologické
a sociokulturní antropologie
Modulové učební texty pro studenty antropologie a ,,příbuzných" oborů
18
Eva Drozdová
Základy osteometrie
NADACE UNIVERSITAS MASARYKIANA V BRNĚ
AKADEMICKÉ NAKLADATELSTVÍ CERM V BRNĚ
MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ
NAKLADATELSTVÍ A VYDAVATELSTVÍ NAUMA V BRNĚ
2004
4
Text  Eva Drozdová; Jan Beneš, Jaroslav Malina, Jana Petrásková, 2004, kap. 6 a 7  Gustav Fischer Verlag
Editor  Jaroslav Malina, 2003
Obálka, grafická a typografická úprava  Josef Zeman, 2004
Ilustrace  Archiv Evy Drozdové, Jaroslav Šerých, 2004
Vydaly Nadace Universitas Masarykiana v Brně, Akademické nakladatelství CERM v Brně, Masarykova univerzita v Brně, Nakladatelství
a vydavatelství NAUMA v Brně, 2004
Tisk a knihařské zpracování FINAL TISK s. r. o., Olomučany
Pořadové číslo 3795-17/99
Ilustrace na přebalu: Jaroslav Šerých, Evino jablko, 1987, litografie, 37x24 cm. Dílo vytvořené pro projekt knihy a výstavy: Kruh prstenu:
Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů
a sochařů inspirovaných obsahem této knihy.
Tato publikace ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení vydava-
tele.
ISBN 80-7204-291-2 (Akademické nakladatelství CERM)
ISBN 80-210-3181-6 (Masarykova univerzita v Brně)
ISBN 80-86258-56-4 (NAUMA)
O vydání tohoto svazku se zasloužily laskavou podporou:
Nadace Universitas Masarykiana v Brně
Společnost pro podporu univerzitních aktivit v Brně a Praze
5
Slovo editora
,,V tom kruhu nebes, který spíná kolébku i hrob,
nepozná nikdo začátek či konec dob
a nepoví ti také žádný filozof,
odkud jsme přišli a kam zajdem beze stop."
Omar Chajjám (1048­1131), perský básník, matematik, astronom
a filozof. Je autorem čtyřverší rubá'í, aforisticky zachycujících filozofické
ideje, náboženské názory a životní pocity.
Citované čtyřverší, stejně jako mnohá další
z Chajjámových zamyšlení, souvisí s tématy, jimiž se
zabývá antropologie. V našem pojetí je antropologie
vědecká disciplína, která studuje lidský rod (Homo)
a jeho dosud známé druhy: Homo habilis, Homo
erectus, Homo sapiens. Zaměřuje se na člověka jako
jednotlivce, všímá si jeho četných seskupení (etnické
skupiny, populace) a zahrnuje do svých výzkumů
též celé lidstvo. Na rozdíl od kontinentální Evropy,
která antropologii mnohdy pokládá jen za přírodní
vědu (morfologie člověka a porovnávací anatomie
a fyziologie člověka a lidských skupin), považujeme
ji na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty
Masarykovy univerzity v Brně, podobně jako antropologové
v anglosaském prostředí, za vědu celostní,
sociokulturní i biologickou, integrující poznatky přírodních
a společenských věd. Pomocí syntézy obou
pohledů se pokoušíme vysvětlit celistvost lidských
bytostí a lidskou zkušenost z hlediska biologického
a sociokulturního ve všech časových údobích a na
všech místech, kde se děl vývoj našich předků. Ačkoli
antropologie objasňuje evoluci našeho druhu Homo
sapiens, přesahuje svým rozsahem tento cíl. Zkoumá
hluboce naše předky (rané hominidy) a nejbližší příbuzné
lidoopy, zkoumá prostředí, ve kterém náš vývoj
probíhal, a zároveň se všeobjímajícím studiem našeho
chování pokouší odhadnout naše budoucí konání
v ekosystému Země.
Na rozdíl od Omara Chajjáma se domníváme, že
o rodu Homo leccos víme, a současný stav poznání
představíme postupně v ,,modulových" učebních textech
nazvaných Panoráma biologické a sociokulturní
antropologie, které nakonec zahrnou látku bakalářského
a magisterského studia. Osnova každého z modulů
je obdobná: vlastní učební text, doporučená
studijní literatura, výkladové rejstříky důležitějších
jmen a pojmů, medailon autora, zaostření problému
(studie o aktuálních teoretických, metodologických či
empirických inovacích v dané tematice), rozvolnění
problému (uvedení tematiky do širšího filozofického
nebo kulturního rámce).
Nevelký rozsah jednotlivých modulů, jakýchsi
stavebních prvků v podobě ucelených témat kurzů
a přednášek, umožní snadno publikovat revidovaná
a doplněná vydání těch modulů, kde bude třeba reagovat
na nové objevy a trendy oboru. Vznikají tak
skripta nikoli ,,zkamenělá" v jednom okamžiku, ale
neustále ,,živě pulzující", skripta pružně reagující na
revalorizaci univerzitních učebních plánů, uspokojující
aktuální potřeby společnosti a studentů a vychá-
6
zející vstříc zavádění obecně platného kreditového
systému (na základě tzv. European Credit Transfer
System ­ ECTS), který umožní účinnější spolupráci
mezi jednotlivými katedrami, ústavy a fakultami,
zlepší orientaci studentů a zvýší průhlednost na úrovni
národní i mezinárodní.
Texty jsou kolektivním, editorem metamorfovaným
dílem autorů z Masarykovy univerzity a z dalších
českých a zahraničních institucí. V uváděné
podobě představují pouhý ,,zkušební preprint", který
bude po zkušenostech z výuky a recenzním řízení
výrazně přepracováván a doplňován. Již v této chvíli
však editor vyjadřuje poděkování všem spolupracovníkům
za jejich neobyčejnou vstřícnost a velkorysou
snahu představit nejnovější výsledky, z nichž mnohé
pocházejí z jejich vlastních, často ještě nepublikovaných
výzkumů.
Následující čtyřverší Omara Chajjáma, díky poučením
z biologické a sociokulturní antropologie, přijímáme
bez výhrad, jako dobrý návod k uchování
demokratického uspořádání společnosti i života na
naší planetě:
,,Když s jednou plackou chleba vyjdeš na dva dny
a s jedním douškem z puklé nádoby,
nač podřízen být lidem menším než ty sám
nebo nač sloužit lidem stejným jako ty?"
Snad trochu přispějí i tyto učební texty ...
Brno, říjen 2004
Jaroslav Malina
7
KATEDRA
ANTROPOLOGIE
PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA
MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ
Alois Mikulka, Logo Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 1999, kresba tuší na papíře, 16x9,7 cm.
8
Jaroslav Šerých, Muž a žena, 1985, litografie, 58x39 cm.
9
Základy osteometrie
Eva Drozdová
10
Jaroslav Šerých, Ostře sledovaná (příležitostný list pro Bohumila Hrabala), 1982, litografie, 19x13 cm.
11
Obsah
Obsah 11
1. Úvod 15
1.1. Z historie antropometrie 16
2. Orientace na lidském těle 19
2.1. Osy a roviny 19
2.2. Polohy a směry 20
2.3. Normované polohy lebky (hlavy) 21
3. Antropologické míry 25
3.1. Způsoby měření 25
3.2. Antropometrie z metodického hlediska 26
3.3. Výběr měr 27
3.4. Technika měření 27
3.5. Vyhledávání bodů 27
3.6. Nástroje a jejich držení 28
3.7. Strany těla 28
4. Přesnost měření 29
4.1. Reprodukovatelnost 29
4.2. Chyby měření 29
4.3. Kontrola výsledků 30
5. Instrumentárium 31
5.1. Kraniofory 31
5.2. Držáky kostí 32
5.3. Orientační nástroje 32
5.4. Měřicí nástroje 33
5.4.1. Dotyková měřidla 33
5.4.2. Posuvná měřidla 33
5.4.3. Měřidla pro měření úhlů 34
5.4.4. Mandibulometr 35
5.4.5. Osteometrické desky 35
5.4.6. Míry na měření obvodů 35
6. Kraniometrie 37
6.1. Měrové body 37
6.1.1. Měrové body na mozkovně 40
6.1.2. Měrové body v obličejové části lebky 44
6.2. Míry na lebce 46
6.2.1. Míry na mozkovně 46
6.2.1.1. Délkové míry 46
6.2.1.2. Výškové míry 50
6.2.1.3. Obvody a oblouky 52
12
6.2.1.4. Tětivy a kolmice 54
6.2.1.5. Úhly na mozkovně 56
6.2.1.6. Určení objemu a váhy 58
6.2.2. Míry v obličejové části 60
6.2.2.1.Hlavní délkové míry 60
6.2.2.2. Hlavní šířky a kolmice 61
6.2.2.3. Hlavní výškové míry 62
6.2.2.4. Míry na očnici a v interorbitální oblasti 62
6.2.2.5. Míry v oblasti nosu 63
6.2.2.6. Míry horní čelisti a patra 64
6.2.2.7. Míry na dolní čelisti 65
6.2.2.8. Úhly v obličejové části 66
6.2.2.9. Míry zubního oblouku a zubů 69
6.2.2.10. Poloměry 74
6.3. Indexy lebky 74
7. Osteometrie postkraniálního skeletu 81
7.1. Páteř (Columna vertebralis) 81
7.1.1. Indexy obratlů 83
7.2. Kost křížová a kostrč (Os sacrum a Os coccygis) 83
7.2.1. Indexy kosti křížové 84
7.3. Kost hrudní (Sternum) 85
7.3.1. Indexy kosti hrudní 85
7.4. Žebra (Costae) 86
7.4.1. Indexy žeber 86
7.5. Hrudník jako celek (Thorax) 86
7.5.1. Indexy hrudníku 86
7.6. Kost klíční (Clavicula) 86
7.6.1. Indexy kosti klíční 87
7.7. Lopatka (Scapula) 87
7.7.1. Indexy lopatky 89
7.8. Kost pažní (Humerus) 89
7.8.1. Indexy kosti pažní 92
7.9. Kost vřetenní (Radius) 93
7.9.1. Indexy kosti vřetenní 96
7.10. Kost loketní (Ulna) 96
7.10.1. Indexy kosti loketní 101
7.11. Kost loďkovitá (Os scaphoideum) 101
7.11.1. Indexy kosti loďkovité 102
7.12. Kost poloměsíčitá (Os lunatum) 102
7.12.1. Indexy kosti poloměsíčité 103
7.13. Kost trojhranná (Os triquetrum) 103
7.13.1. Indexy kosti trojhranné 104
7.14. Kost hrášková (Os pisiforme) 104
7.14.1. Indexy kosti hráškové 105
7.15. Kost mnohohranná větší (Os trapezium) 105
7.15.1. Indexy kosti mnohohranné větší 106
7.16. Kost mnohohranná menší (Os trapezoideum) 106
7.16.1. Indexy kosti mnohohranné menší 107
7.17. Kost hlavatá (Os capitatum) 107
13
7.17.1. Indexy kosti hlavaté 108
7.18. Kost hákovitá (Os hamatum) 108
7.18.1. Indexy kosti hákovité 109
7.19. Kosti záprstní a články prstů ruky (Ossa metacarpi a Phalanges digitorum manus) 110
7.20. Pánev (Os coxae) 110
7.20.1. Indexy pánve 115
7.21. Kost stehenní (Femur) 115
7.21.1. Indexy kosti stehenní 119
7.22. Čéška (Patella) 120
7.22.1. Indexy čéšky 120
7.23. Kost holenní (Tibia) 121
7.23.1. Indexy kosti holenní 123
7.24. Kost lýtková (Fibula) 123
7.24.1. Indexy kosti lýtkové 124
7.25. Kost hlezenní (Talus) 124
7.25.1. Indexy kosti hlezenní 126
7.26. Kost patní (Calcaneus) 127
7.26.1. Indexy kosti patní 129
7.27. Kost loďkovitá (Os naviculare) 129
7.27.1. Indexy kosti loďkovité 130
7.28. Kost klínovitá vnitřní (Os Cuneiforme mediale) 130
7.28.1. Indexy kosti klínovité vnitřní 130
7.29. Kost klínovitá střední a kost klínovitá zevní (Os cuneiforme intermedium a Os cuneiforme
laterale) 130
7.29.1. Indexy kosti klínovité střední a kosti klínovité zevní 131
7.30. Kost krychlová (Os cuboideum) 131
7.30.1. Indexy kosti krychlové 131
7. 31. Kosti nártní (Ossa metatarsi) 131
7.31.1. Indexy kostí nártních 132
7.32. Články prstů nohou (Phalanges digitorum pedis) 133
7.32.1. Indexy článků prstů nohou 133
7.33. Nárt a noha jako celek (Tarsus) 133
7.33.1. Indexy nártu a nohy jako celku 134
7.34. Indexy proporcí skeletu 134
8. Zaostření tématu 137
8.1. Antropologický rozbor kosterních pozůstatků hraběte Josefa Františka Dietrichsteina a knížete
Leopolda Ignáce Dietrichsteina 137
9. Rozvolnění tématu 159
9.1. Jan Beneš: Přednáška pana Dawsona aneb Pánové jsou ohromeni 159
(z knihy Tajemství pana Dawsona, 1975) 159
10. O autorce 163
10.1. Doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D. 163
11. O autorovi výtvarných děl 165
11.1. Akademický malíř Jaroslav Šerých 165
12. Prameny a autoři ilustrací a fotografií 169
13. Poděkování 171
14. Literatura (citovaná, použitá, doporučená) 173
15. Výkladový slovník důležitějších jmen a pojmů 179
16. Index 193
14
Jaroslav Šerých, Prozrazený tanec, 1987, litografie, 25x18 cm.
15
Při studiu vymřelých populací na základě jejich
kosterních pozůstatků se snažíme o takovou rekonstrukci
proporcí těla zkoumaných lidí, která by se
přiblížila jejich podobě zaživa. Naším cílem je nejen
zjistit, jak se tyto vymřelé populace proporčně liší od
svých současníků, ale také srovnávat je s živou recentní
populací, abychom věděli, jak se proporce lidského
těla mění v průběhu času.
Při studiu variability recentních nebo vymřelých
lidských populací je nutné co nejobjektivněji zachytit
velikost a tvar těla člověka. K tomuto účelu byly vyvinuty
a detailně rozpracovány antropometrické meto-
dy.
Antropometrie je věda o měření lidského těla. Má
velmi širokou metodiku, jejíž největší výhodou je
standardizace používaných bodů a měr. Ta zajišťuje
reprodukovatelnost, a tím i srovnatelnost různých
antropometrických výzkumů lidských populací, studovaných
badateli na celém světě. Ke zdaru těchto
výzkumů slouží co nejpřesnějších definice antropometrických
bodů, rozměrů a techniky měření, používané
v mezinárodním měřítku. Ke standardizaci
měření přispívá též používání normovaných antropometrických
nástrojů.
1. Úvod
Antropometrii dělíme na somatometrii a osteometrii.
Somatometrie se zabývá zachycením tvaru těla
živého člověka, osteometrie pak rekonstruuje proporce
těla člověka na základě rozměrů jeho kosterních
pozůstatků.
Tato skripta jsou zaměřena na osteometrii. Jejich
účelem je podat přehled o standardizovaných osteometrických
bodech a rozměrech. V první části, pojednávající
o měření obecně, se čtenáři seznámí se způsoby
měření, standardizovanými polohami kostí při
měření, technikami měření a chybami, jichž je nutné
se při měření vyvarovat. Ve druhém, následujícím
oddíle jsou shrnuty a do českého jazyka přeloženy
definice všech standardizovaných osteometrických
bodů a rozměrů, tak jak jsou uvedeny ve 4. vydání
příručky Anthropologie: Handbuch der vergleichenden
Biologie des Menschen editované Reinerem Knussmannem,
která vyšla v roce 1988 v nakladatelství
Gustava Fischera ve Stuttgartu v Německu. Jedná se
především o kapitolu 2. Osteometrie, zpracovanou
Günterem Breuerem. Použití materiálů z výše uvedené
knihy bylo autorce povoleno nakladatelstvím Gustava
Fischera.
16
Vznik a vývoj antropometrie souvisí se zájmem
o tvar lebky a četnými pokusy o matematické vyjádření
jejího tvaru. V 18. a 19. století se koncentrovala
především na metrický popis lebky. Zájem o antropometrii
vzrostl zejména proto, že byla považována za
prostředek, jak zjistit příbuznost mezi lidskými skupinami
a vztah lidí a lidoopů. V této době se antropologové
zaměřili na rasové teorie a snažili se najít
rozdíl mezi jednotlivými etnickými skupinami, ,,rasami".
Snažili se skládat ,,rasy" do vzestupného systému,
který by měl na nejspodnější úrovni formu, nejvíce
podobnou lidoopům. I když takováto schémata byla
populární a byla přijímána jako nezvratný fakt, je
nutné zdůraznit, že někteří badatelé je kritizovali,
například James Cowles Prichard (1786­1848) v roce
1813 odmítl všechny názory, že černoši jsou spojovacím
článkem s opicemi. Hlavním důvodem, proč byla
velikosti a tvaru lebky věnována tak velká pozornost,
byl předpoklad, že tvar lebky je anatomickým znakem,
který je nejméně proměnlivý, a proto vhodný k měření
starobylosti. Protože v lebce je uložen mozek, tvar
hlavy a její obrys byly považovány za znaky vyspělosti
mozku a za míru jeho kvality. Domněnka, že charakter
člověka a jeho inteligenci ukazuje morfologie jeho lebky
má velmi dlouhou historii. Studium těchto znaků se
dostalo mezi vědecké disciplíny na počátku 19. století
zásluhou rakouského lékaře a psychologa Franze Josefa
Galla (1758­1828) a jeho spolupracovníka Johanna
Caspara Spurzheima (1775­1880). Jejich práce položily
základ frenologii, velmi populární vědě v 19. století,
která zkoumala a zaznamenávala obrys lebky a vytvářela
mapu schopností a nadání jednotlivce. Frenologie
přežila do konce 19. století, kdy pomalu zanikla;
v dnešní době je považována za přežitou, nevědeckou
disciplínu, i když se můžeme s jejím praktikováním
různými šarlatány setkat i v současnosti. V roce 1842
švédský badatel Anders Adolf Retzius (1796­1874)
vytvořil nový index popisující obecný tvar lebky a její
kapacity. Dělil maximální šířku její délkou a obdržel
tak dodnes užívaný, známý délkošířkový index lebky.
Podle tvaru obličeje spolu s hodnotou délkošířkového
indexu se Retziovi podařilo rozdělit Evropany do čtyř
skupin. Délkošířkový index byl populární dlouhou
dobu a byl aplikován ve studiích o variabilitě člověka
do poloviny 20. století (dnes se stále používá, ale nikoli
ke klasifikaci příslušnosti k ,,rase" nebo k hodnoce-
1.1. Z historie antropometrie
ní schopností člověka, nýbrž popisuje pouze proměnu
tvaru lebky v čase). Francouzský neurochirurg, anatom,
patolog a histolog Pierre Paul Broca (1824­1880)
vytvořil srovnávací kraniologické studie, aby podpořil
myšlenku o spojování tvaru lebky s určitým typem
chování. Věřil, že změřený tvar lebky je nejlepším
indikátorem kvality mozku. Broca spojil kraniologii
a studium mozku proto, že se domníval, že nejzákladnějším
znakem při studiu ras je právě mozek. Vycházel
z představy, že rozdíly mezi rasami se projevují v chování
lidí a tak mozek hraje v rasové typologii významnou
roli. Broca si dával záležet na přesnosti měření.
Nezastavil se u numerického popisu, ale vypracoval
z něho celou historii nebo dokonce sociální postavení
skupiny, kterou studoval. Převedl rozměry lebky
na celou škálu indexů a z nich chybně odvozoval (jak
bylo později prokázáno) charakteristiky jako jsou sociální
postavení nebo psychické vlastnosti těchto dávno
zemřelých lidí. Broca je i přes některé chybné názory
a teorie zakladatelem antropometrie. Zkonstruoval
antropologický instrumentář, definoval kraniometrické
body na lebce a rozměry lebky. Tyto techniky
jsou platné dosud, i když v jiných souvislostech. Používají
se k zachycení a popisu tvaru lebky, nikoli pro
zjištění inteligence nebo sociálního postavení studovaného
člověka nebo na podporu přežitých rasových
teorií. Výsledky jeho obsáhlého díla publikoval Paul
Topinard (1830­1912) v roce 1885. S rozvojem antropometrie
byly do antropologie zavedeny statistické
metody. Francouzský matematik a astronom Lambert
Quetelet (1796­1874) vytvořil množství statistických
postupů, jejichž prostřednictvím vyjadřoval variabilitu
člověka. Jeho hojné používání průměrů způsobilo
vznik teorie o ,,průměrném člověku".
Antropometrie však nebyla používána jen pro studium
rasových rozdílů mezi lidmi. Byla také užívána
jako standardní identifikační metoda v kriminalistice.
Byly vytvářeny práce pojednávající o fyzickém zjevu
odsouzených. Z nich plynulo, že kriminální činy
páchají fyzicky specifičtí lidé. Příznivci této teorie byli
ovlivněni zejména pracemi italského lékaře Cesare
Lombrosa (1836­1909), který vypracoval teorii o rozeném
zločinci (vrozené zločinecké vlohy). Ve svých
publikacích uvádí Lombroso seznam tzv. abnormalit
­ jako například ustupující čelo, velké uši, hranatou
a ustupující bradu, široké lícní kosti, levorukost, špat-
17
ný čich a chuť, exhibicionismus, který se projevoval
zálibou v tetování. Osoba, která měla minimálně pět
z těchto znaků byla podle Lombrosa potenciálním
zločineckým typem. Na přelomu 19. a 20. století
(i později) byly kriminální antropometrie a obecná
somatologie široce užívány. Bylo studováno mnoho
probandů, aby mohl být nalezen vztah mezi chováním
a fyzickým vzhledem. Lombrosovy teorie nebyly
nikdy potvrzeny. Tuto myšlenku se čas od času snaží
někdo obnovit, a i když je jasné, že je nesmyslná, nikdy
docela nezanikla. Dalším ze slavných vědců, který se
zapsal do dějin antropologie, byl britský matematik
Francis Galton (1822­1911), bratranec Charlese Darwina.
Galton jako matematik aplikoval Queteletovy
teorie a objevil biometriku. Galton studoval dědičnost
některých znaků u dvojčat a jejich rodin. Vytvořil
postupy pro porovnávání jedinců a vzorků z určité
populace. Jako první vytvořil test pro testování inteligence
a spolu se svým slavným žákem Karlem Pearsonem
(1857­1936) vytvořili koncepci na zlepšení kvality
lidské populace, tedy koncept eugeniky. Pearson
se zapsal do dějin antropologie především zavedením
statistických postupů do antropologie. Na počátku
20. století podrobil Brocovu metodiku revizi Rudolf
Martin (1864­1925), který rovněž zdokonalil Brocou
vytvořený antropologický instrumentář. Martin započal
tradici periodického vydávání souhrnných, mezinárodně
platných, antropologických příruček. Jeho
základním dílem je Lehrbuch der Anthropologie in
systematischen Darstellung, jehož první vydání vyšlo
v roce 1914 a druhé vydání po jeho smrti 1928. V roce
1957 doplnil Martinovu učebnici Karl Saller a poslední
vydání revidované Rainerem Knussmannem začalo
postupně vycházet v nakladatelství Gustava Fischera
od roku 1988 pod názvem Anthropologie: Handbuch
der vergleichenden Biologie des Menschen. Kromě této
německy psané příručky, vyšlo mnoho dalších prací,
věnovaných antropometrii a sjednocení její metodiky.
Za všechny jmenujme, Practical Anthropometry Aleše
Hrdličky vydanou v roce 1920, nebo Pratique Anthropologique
Georgese Oliviera, jejíž francouzské vydání
vyšlo v roce 1960 a anglický překlad (Practical Anthropology)
byl publikován v roce 1969. Rovněž v českých
zemích má antropometrie bohatou tradici související
se vznikem a rozvíjením oboru antropologie. S tím
souvisí vydávání učebnic a příruček antropologie,
antropometrie a osteometrie. V roce 1967 vyšla pod
redakcí Vojtěcha Fettera a za spolupráce Miroslava
Prokopce, Jaroslava Suchého, Svatavy Titlbachové,
Heleny Malé, Vladimíra V. Novotného, Zdeňka Pavlíka,
Milana Stloukala a Chrudoše Troníčka souborná
učebnice Antropologie (Praha: Academia) zahrnující
všechna pole biologické antropologie. V poslední době
byla oblast antropometrie a osteometrie obohacena
o další učebnici: Stloukal, Milan ­ Dobisíková, Miluše
­ Kuželka, Vítězslav ­ Stránská, Petra ­ Velemínský,
Petr ­ Vyhnánek, Luboš ­ Zvára, Karel (1999): Antropologie:
Příručka pro studium kostry. Praha: Národní
muzeum v Praze.
I když má antropometrie jako vědecká metoda
dlouhou tradici a v minulosti byla zneužita k nevědeckým
účelům, její význam nadále trvá. Bez antropometrických
technik se neobejdou antropologové,
ať studují populace vymřelé nebo recentní. Používají
antropometrických technik k zachycení tvaru těla člověka
a jeho variability. Antropometrii však už dnes
nikdo z vědců nepoužívá ke směšování fyzických
a psychických vlastností člověka a k hodnocení jeho
kvality, jak tomu bylo v dobách jejího vzniku. Antropometrické
postupy jsou neustále zdokonalovány
a přepracovávány. Noví autoři definují nové rozměry
nebo přepracovávají a zjednodušují metodiky již
v minulosti definované. Používají se nejnovější statistické
postupy k vyhodnocení rozměrů. Antropometrie
je tedy metodou, která má dlouhou historii a svůj
význam pro vědu neztratí ani v budoucnosti.
18
Jaroslav Šerých, Světlo a stín, 1988, litografie, 18x16 cm.
19
Abychom byli schopni co nejpřesněji popsat polohu
antropometrických bodů, směrů měření nebo
jiných morfologických znaků, používáme pro orientaci
lidského těla obvyklou anatomickou terminologii.
Existuje též řada antropologických standardů, například
pro polohu lebky. Tyto standardy nepoužíváme
jen pro měření, ale též pro kreslení a fotografování.
Při měření a popisu lidského těla vycházíme z tzv.
základního anatomického postavení (obr. 1): člověk
stojí vzpřímeně, hlava hledí přímo dopředu, horní
2. Orientace na lidském těle
Na lidském těle rozlišujeme 3 osy (obr. 2):
1. Osa vertikální, podélná, svislá (axis verticalis, longitudinalis),
prochází tělem odshora dolů.
2. Osa sagitální, šípová (axis sagittalis), je kolmá na
podélnou osu a prochází tělem odpředu dozadu
(od břicha na záda).
3. Osa transverzální, příčná, horizontální (axis transversalis,
horizontalis), je kolmá k vertikální ose
a prochází tělem zprava doleva.
Těmito třemi osami prokládáme roviny (obr. 3):
1. Roviny sagitální, šípové (plana sagittalia), jsou
svislé roviny, které dělí tělo na dvě části, pravou
a levou. Sagitální rovinu, která prochází středem
těla (vertikální a sagitální osou), to znamená osou
končetiny jsou připaženy a visí podél trupu. Dlaně
jsou obráceny dopředu, takže palec ruky směřuje
zevně. Dolní končetiny jsou nataženy a stojí těsně
vedle sebe ve stoji spojném.
Při popisu i měření se vždy řídíme podle stran těla
(kostry) nebo jeho částí, se kterými pracujeme, nikoli
podle své pozice. Totéž platí pro vyobrazení lidského
těla a jeho částí. Na nich je pravá strana vždy tam,
kde je pravá strana vyobrazeného těla, ne pravá strana
toho, kdo se na vyobrazení dívá.
2.1. Osy a roviny
souměrnosti lidského těla, označujeme jako rovinu
střední, mediánní (planum medianum). Tato
rovina dělí tělo na dvě symetrické poloviny: pravou
a levou. Všechny ostatní sagitální roviny jsou
se střední rovinou rovnoběžné, ale probíhají buď
vpravo nebo vlevo od ní.
2. Roviny frontální, čelní (plana frontalia), probíhají
rovněž ve svislém směru, ale jsou rovnoběžné s čelem
(procházejí vertikální a transverzální osou).
Dělí čelo na přední a zadní část.
3. Roviny transverzální, příčné, horizontální (plana
transversalia), probíhají horizontálně (procházejí
sagitální a transverzální osou) v různých výškách
těla a dělí tělo na horní a dolní oddíl.
20
Obr. 1 Základní anatomické postavení lidského těla (pramen:
Dokládal 1972).
Pro označení poloh a směrů na lidském těle užíváme
mezinárodně platných termínů:
a) Na trupu:
superior ­ horní
inferior ­ dolní
anterior ­ přední
posterior ­ zadní
medianus ­ leží ve střední rovině, středový
medialis ­ směrem ke střední rovině
lateralis ­ od střední roviny směrem do stran, vzdáleněji
od střední roviny
dexter ­ pravý
sinister ­ levý
cranialis ­ vzhůru směrem k hlavě, horní
caudalis ­ ke spodnímu konci páteře (cauda ­ ocas,
tedy k ocasu), dolní
2.2. Polohy a směry
Obr. 2 Osy a směry lidského těla (pramen: Dokládal 1972).
ventralis ­ směrem dopředu, přední, vpředu, směrem
k břichu
dorsalis ­ směrem dozadu, vzadu, zadní, směrem
k zádům, zádový
b) Na lebce:
frontalis ­ ve frontální rovině směrem k čelu
occipitalis ­ ve frontální rovině směrem k týlu
c) Na končetinách:
radialis ­ zevní, směr k palcové straně (k radiu) na
horní končetině
ulnárně ­ vnitřní, směr k malíkové straně (k ulně) na
horní končetině
tibialis ­ vnitřní, směr k palcové straně (k tibii) na
dolní končetině
fibularis ­ zevní, směr k malíkové straně (k fibule) na
dolní končetině
21
Obr. 3 Roviny lidského těla (pramen: Dokládal 1972).
carpalis ­ směrem k zápěstí na horní končetině
tarsalis ­ směrem ke kotníku na dolní končetině
palmaris (volaris) ­ směr do dlaně, dlaňový
plantaris ­ směrem k chodidlu na dolní končetině
proximalis ­ směrem vzhůru, blíže k trupu
distalis ­ směrem dolů, směrem k volnému konci
končetiny
longitudinalis ­ ve směru vertikální osy
d) Na čelisti a zubech:
lingualis, oralis ­ směrem k jazyku, dovnitř do dutiny
ústní
buccalis (u zadních zubů), labialis (u předních zubů)
­ ke tvářím, ke rtům, směrem ven
mesialis ­ směrem do středu zubního oblouku
distalis ­ směrem ke koncům zubního oblouku
occlusalis (facies) masticatoria ­ směrem k žvýkací
ploše, žvýkací plocha
apicalis ­ směrem ke špičce kořenů
vestibularis, facialis ­ směrem do předsíně ústní nebo
k tvářím
Hrbolky stoliček mají své speciální názvy (obr. 4):
horní stoličky ­ mesiobukální hrbolek ­ paraconus
mesiolinguální hrbolek ­ protoconus
distobukální hrbolek ­ metaconus
distolinguální hrbolek ­ hypoconus
dolní stoličky ­ mesiobukální hrbolek ­ protoconid
mesiolinguální hrbolek ­ metaconid
distobukální hrbolek ­ hypoconid
distolinguální hrbolek ­ entoconid
přídatný hrbolek na distální straně ve středu korunky
v mesiodistálním směru ­ hypoconulid
Obr. 4 Označení hrbolků na stoličkách horní a dolní čelisti
(pramen: White ­ Folkens 1991).
2.3. Normované polohy lebky (hlavy)
Z mnoha různých rovin a směrů definovaných pro
ustavení lebky (hlavy) se při antropologickém výzkumu
nejvíce používá tzv. frankfurtská horizontála. Při
porovnání nejrůznějších rovin, do nichž byly lebky
ustavovány, se frankfurtská horizontála ukázala jako
nejstabilnější a nejšířeji použitelná. Je doporučová-
22
Obr. 5 Lebka v norma frontalis.
na i při studiu primátů. Poloha lebky ustavená v této
rovině přibližně odpovídá postavení hlavy živého člo-
věka.
Jiné standardizované roviny se používají pouze
v tom případě, že lebku nelze orientovat do frankfurtské
horizontály. Frankfurtská horizontála je označena
podle dohody o této rovině z Frankfurtu nad Mohanem,
uzavřené v roce 1884. Někdy je rovněž v německy
psané literatuře označována jako tzv. oční- ušní
rovina (Ohr-Augen-Ebene). Podle definice probíhá
oběma porii a oběma orbitalii (v praxi postupujeme
tak, že do jedné roviny postavíme horní okraj meatus
acusticus externus a dolní okraj očnice). Lebka by
měla být postavena v kranioforu.
Existují ještě další standardizované polohy lebky,
ty jsou však podstatně méně používané:
linie nasion-inion, která prochází body nasion
a inion. Při ustavování lebky do této roviny může
Pro zvláštní účely, jako je například fotografování
a popis, byly zavedeny tzv. standardizované řezy
lebkou ­ normy. Při ustavování lebky do jednotlivých
norem vycházíme vždy z frankfurtské hori-
zontály.
Obr. 6 Lebka v norma lateralis.
Obr. 7 Lebka v norma occipitalis.
nastat obtíž s nalezením inia, protože existuje několik
definic tohoto antropometrického bodu (viz antropometrické
body);
linie glabella-opisthion, která prochází glabellou
a opisthiem. Je to základní rovina vyznačující moz-
kovnu.
Normy
23
1. Norma frontalis (někdy též facialis) ­ pohled na lebku
zpředu promítnutý do roviny kolmé na rovinu
mediánní a frankfurtskou horizontálu (obr. 5).
2. Norma lateralis (někdy též temporalis) ­ pohled
na lebku z pravé nebo levé strany promítnutý
do mediánní roviny, frankfurtská horizontála je
vodorovná (obr. 6).
3. Norma occipitalis ­ pohled na lebku zezadu promítnutý
do roviny kolmé na rovinu mediánní a frankfurtskou
horizontálu (obr. 7).
4. Norma verticalis ­ pohled na lebku shora promítnutý
do roviny rovnoběžné s frankfurtskou horizontálou
(obr. 8).
Obr. 8 Lebka v norma verticalis.
5. Norma basilaris (nebo basalis) ­ pohled na lebku
zespodu promítnutý do roviny rovnoběžné
s frankfurtskou horizontálou (obr. 9).
Obr. 9 Lebka v norma basilaris.
6. Norma sagittalis (nebo též interna) ­ pohled do
vnitřní části lebky rozříznuté v mediánní rovině.
Frankfurtská horizontála je vodorovná.
7. Norma basilaris interna ­ pohled do vnitřní části
horizontálně rozříznuté lebky promítnutý do roviny
rovnoběžné s frankfurtskou horizontálou.
24
Jaroslav Šerých, Vyhnání z ráje, 1983, litografie, 45x35 cm.
25
Antropometrii můžeme rozdělit podle zkoumaných
objektů na několik oblastí:
1. Měření skeletu ­ osteometrii. Dále ji dělíme na:
a) Měření lebky ­ kraniometrii. Speciální oblastí kraniometrie
je odontometrie (měření zubů).
b) Měření postkraniálního skeletu.
3. Antropologické míry
2. Měření těla živého člověka ­ somatometrii.
Jednotlivé míry jsou číslovány na jednotlivých částech
skeletu vždy od čísla jedna, tzn. zvlášť na lebce
a zvlášť na jednotlivých kostech postkraniálního skeletu.
Každá míra má svoji jednoznačnou definici.
Absolutní míry
Takto nazýváme míry, které jsou měřeny na základě
absolutních hodnot (délky, plochy, prostory), představují
tzv. velikostní míry.
Patří sem:
a) Lineární míry
Udávají vzdálenosti, jsou tedy jednorozměrové.
Mezi ně patří přímočaré vzdálenosti. Tyto míry jsou
definovány dvěma body. Body jsou definovány buď
anatomicky (například glabella), nebo přímo samotným
rozměrem (například opisthokranion). Dalšími
lineárními mírami jsou obvody, které jsou definovány
samotnou mírou (nejmenší nebo největší obvod).
Lineární míry můžeme rovněž rozdělit na výškové
míry, délkové míry, hloubkové míry, průměry (těla
dlouhých kostí apod.), tětivy (přímočaré vzdálenosti
odpovídající obloukům).
3.1. Způsoby měření
b) Plochy
Používají se pouze u živého člověka.
c) Objemy
Na kosterním materiálu je zpravidla měřen pouze
jeden objem a tím je kapacita mozkovny. S měřením
objemů jiných kostí lidského skeletu se zpravidla
setkáváme jen při úzce specializovaných výzkumech.
Relativní míry
Jedná se o poměr dvou rozměrů. Tyto míry nevyjadřují
velikost těla, nýbrž vzájemný poměr jeho částí.
Mezi relativní míry řadíme:
a) Úhly
Postihují průběh přímky ve vztahu k průběhu jiné
přímky. Často bývá antropometrickými body definována
pouze jedna přímka a druhou přímku tvoří jedna
tělní osa nebo frankfurtská horizontála.
b) Indexy
26
Nejsou bezprostředně měřitelné, ale matematicky
vyjadřují procentuální podíl jedné míry ke druhé
a tak nás informují o proporcích lidského těla. Indexy
nám mohou pomoci při porovnávání proporcí skeletu,
jako například při srovnání délky nohy s výškou
těla, délky nohy s délkou trupu nebo rozměrů probíhajících
rovnoběžně ­ například šířky pánve s šířkou
ramen. Nevztahujeme k sobě jen vzdálenostní míry,
ale také délkové míry k nejmenšímu obvodu (u dlouhých
kostí takto počítáme tzv. délkotloušťkový index,
který nás informuje o stupni robusticity zkoumané
kosti). Rovněž k sobě vztahujeme oblouky a tětivy.
Takto vypočítaný index vyjadřuje stupeň zakřivení
studované oblasti.
Indexy počítáme vždy přímo z naměřených hodnot,
nikdy z průměrných hodnot pro populaci.
Příklad výpočtu délkošířkového indexu lebky:
Délkošířkový index = největší šířka lebky * 100/
největší délka lebky.
Nízké hodnoty délkošířkového indexu ukazují na
lebku dlouhou, naopak čím je hodnota indexu vyšší,
tím je lebka širší.
Abychom mohli proporce vyjádřit slovně, bylo
variační spektrum některých indexů rozděleno do tříd
o určitém rozpětí. Například u délkošířkového indexu
lebky bylo vytvořeno rozdělení do sedmi tříd:
Rozdělení délkošířkového indexu lebky podle
Garsona:
ultradolichokranní do 64,9
hyperdolichokranní 65,0­69,9
dolichokranní 70,0­74,9
mesokranní 75,0­79,9
brachykranní 80,0­84,9
hyperbrachykranní 85,0­89,9
ultrabrachykranní 90,0 a více
Podle způsobu měření rozlišujeme následující
míry:
a) Přímé míry
Jedná se o skutečné vzdálenosti, objemy, váhy,
nebo úhly měřeného objektu. Jsou zpravidla měřeny
bezprostředně na měřeném objektu. Mnoho z nich je
možné za určitých okolností měřit i na stereofotografiích.
Na obyčejných fotografiích lze změřit jen některé
přímé míry nebo úhly ležící v rovině objektu a musí
být známo měřítko, v jakém je objekt vyfotografován.
K přímým mírám náleží v prvé řadě lineární míry.
Jedná se o skutečnou vzdálenost mezi dvěma body
nebo nejkratší vzdálenost mezi jedním bodem a plochou.
K přímým mírám náležejí též oblouky, pokud
měříme skutečné zakřivení povrchu mezi dvěma body.
Obvody patří také mezi přímé míry.
b) Projektivní míry
Měříme je jako pravoúhlý průmět určité vzdálenosti,
plochy nebo úhlu na definovanou osu nebo
rovinu. U vzdálenostních měr promítáme body buď
na osu (například vzdálenost mezi ramenem a špičkami
prstů), nebo na jednu rovinu (například největší
výška lebky). Měrové body v takovém případě nemusí
ležet v promítané rovině, ale mohou se nacházet v ro-
3.2. Antropometrie z metodického hlediska
vině k ní kolmé. U oblouků, ploch a úhlů je možná
projekce pouze na jednu rovinu. Projektivní úhly, ale
i vzdálenosti je možné velmi přesně změřit i na dioptrografické
kresbě nebo je lze vypočítat. Mezi projektivní
míry počítáme také plochy, které můžeme zjistit
planimetricky z fotografií. Činit rozdíl mezi přímým
a projektivním měřením má smysl jen případě, že
body neleží na jedné přímce nebo v jedné rovině, která
probíhá rovnoběžně s referenční rovinou. Projektivní
míra se liší od míry přímé délkou ­ bývá kratší.
c) Vypočítané míry
Zjišťujeme je součtem nebo násobením několika
měr. Pokud se jedná o projektivní míry, odpovídá
jejich součet bezprostředně projektivně měřeným
mírám.
Takto získáváme většinou míry od podložky, které
jsou kolmé k vertikální ose, a to odečtením dvou výškových
měr od sebe nebo též součtem několika měr.
Pokud tyto míry přímo změříme, přesně odpovídají
mírám vypočítaným, ale pouze v případě, že všechny
délky tvoří jednu přímku a že oblouky leží ve stejné
rovině. Jakmile se mezi jednotlivými částmi rozměru
objeví úhly, pak vyvstává nebezpečí, že vypočítaná
míra bude menší než míra přímo změřená (u odečtu),
27
nebo větší (u součtu). U vypočítaných měr je důležité,
aby měřené kosti (jejichž rozměry sečítáme nebo odečítáme)
ležely při měření stále ve stejné poloze.
d) Odhadnuté míry
Některé měrové body nejsou u živého člověka
přístupné. Vzdálenosti, které ohraničují takový bod
(například délka nohy), mohou být změřeny jen
aproximativně, přičemž měříme k náhradnímu bodu
a hodnotu následně korigujeme. V osteometrii tyto
míry nepoužíváme.
Před započetím výzkumu je třeba vybrat rozměry,
které budeme na zkoumaném materiálu zjišťovat.
V odborné literatuře jsou zpravidla uváděna tři schémata
k metrickému studiu lebky. Dělí se na detailní
výzkum, středně detailní výzkum a povrchní výzkum
(Breuer 1988). Pro studium postkraniálního skeletu
žádná doporučení neexistují.
Detailní výzkum:
Doporučovány jsou následující míry lebky:
1, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 16, 17, 20, 23, 24, 25, 26,
27, 28, 29, 30, 31, 38, 40, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 50, 51,
52, 54, 55, 60, 61, 62, 63, 65, 66, 69, 70, 71, 72, 79.
Středně hluboký výzkum:
Doporučovány jsou následující míry lebky:
1, 5, 8, 9, 10, 12, 17, 20, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 45, 47,
48, 51, 52, 54, 55, 66, 69.
3.3. Výběr měr
Povrchní výzkum:
Doporučovány jsou následující míry lebky:
1, 5, 8, 9, 17, 23, 25, 45, 48, 51, 52, 54, 55.
Tato schémata mohou pomoci při přípravě protokolů.
Je však třeba si uvědomit, že si musíme vybrat
rozměry, které se hodí pro naše účely, a postupovat
podle toho. Při přípravě výzkumu bychom se měli
především řídit svými potřebami, nikoli doporučenými
schématy.
Pokud chceme své výsledky porovnat s literaturou,
musíme důkladně prověřit, zda definice, podle
kterých jsme měřili, jsou identické s těmi, podle nichž
byl měřen srovnávací materiál.
Kromě znalosti rozměrů, které jsou precizně definované,
je nutné ovládat techniku měření. Školení
v této dovednosti se vztahuje na vyhledávání antropometrických
bodů a na přesné zacházení s antropo-
3.4. Technika měření
metrickými nástroji. Je důležité provést ,,slepý" pokus
se školitelem, nalézt a vysvětlit odlišnosti a chyby při
měření a ty následně zkorigovat.
Abychom porozuměli definicím antropometrických
bodů a dokázali měrové body podle nich nalézt,
neobejdeme se bez dobrých znalostí anatomie. Pokud
3.5. Vyhledávání bodů
jimi disponujeme, nemělo by vyhledávání bodů činit
potíže. Těžší je nalézt měrové body na těle živého člověka
než na kosterním materiálu.
28
Měřidlo by mělo v rukou plynule klouzat, a ne se
zadrhávat. Při měření kostry nasadíme nástroj lehkým
tlakem na body. Výběr vhodného nástroje závisí na
druhu zpracovávaného materiálu. Na vzácné paleoli-
3.6. Nástroje a jejich držení
tické kosterní pozůstatky zpravidla použijeme nástroje
s oblými branžemi, které vzácné kosti nepoškrábou.
Přesnější je měření měřidly s branžemi hrotitými, které
používáme ve většině případů.
Většinu symetrických měr, které se vyskytují na
obou stranách těla, můžeme měřit podle Martinova
doporučení (Martin 1957) na pravé straně. To je však
v rozporu s Ženevskou konvencí, podle které bychom
měli měřit symetrické míry na levé straně. To se zdá
vhodnější především u horní končetiny, která je u pra-
3.7. Strany těla
váků na levé straně méně zatížená vlivy životního prostředí.
Proto je důležité při publikaci uvést, která strana
byla měřena. Je možné také měřit symetrické míry
na obou stranách. To je důležité zvláště v případech,
kdy se výzkum týká asymetrií skeletu, tělesné výšky
a podobně.
29
V antropometrii měříme s přesností na 1 mm.
V praxi však dochází k tomu, že míra může spadat
mezi dva dílky (milimetry) měřidla, a je těžké přiklonit
se na jednu nebo druhou stranu. Jedná-li se o malý
rozměr (míry na hlavě nebo ruce, především rozměry
nosu, uší a očnic), je vhodnější měřit s přesností na
1/2 mm.
Při kvantitativním hodnocení velice malých anatomických
detailů, zvláště při měření zubů a zachycení
znaků reliéfu kosti, je nutné odečítat na 1/10 mm.
Pro takové měření je vhodné použít měřidla s noniem
nebo digitální měřidla, která měří s přesností až
4. Přesnost měření
na 1/20 mm. Velikost rozměrů uvádíme v zápisu vždy
v milimetrech.
Přesnost výpočtu indexů závisí na přesnosti změření
absolutních měr. Nelze je zpřesnit přidáním desetinných
míst. Ve skutečnosti stačí počítat na jedno
desetinné místo. Zvláště u malých měr je nesmyslné
počítat na více desetinných míst. Rozhodnutí, na
kolik desetinných míst se budou indexy počítat, je
však individuální záležitostí každého badatele. Potřeby
jednotlivých výzkumů se od sebe liší. Například při
výpočtu průměrů a rozptylu se více desetinných míst
může hodit.
I když byla zavedena standardizace antropometrických
měr a bodů a badatelé byli proškoleni v technice
měření, nikdy nelze dosáhnout stoprocentní opako-
4.1. Reprodukovatelnost
vatelnosti měření mezi dvěma různými výzkumníky.
Zkušenosti ukázaly, že je třeba tolerovat odchylky
v měření mezi jednotlivými badateli v rozsahu 1 mm.
Rozdíly ve výsledcích měření jednoho člověka
mohou být dány vnějšími faktory, jakými jsou například
denní doba a oblečení. Existuje celá řada chyb
4. 2. Chyby měření
zaviněných badatelem, ale též mnoho možností kon-
troly.
Howells (1973) uvádí sedm nejčastějších chyb
30
­ měřením počínaje a přenosem na nosiče dat konče:
1. Chyby v technice měření (errors in the application
of technics): i když definice rozměru se může zdát
jasná, nepochopí ji všichni badatelé stejně. I mezi
zkušenými badateli se najdou rozdíly v držení
nástroje nebo ve způsobu práce ­ například v tom,
jak orientují lebku při snímání některých rozměrů.
Takovéto rozdíly vedou k odlišným výsledkům.
2. Interindividuální chyby mezi několika badateli
(inter-worker errors): zde mohou působit odlišné
zvyky badatelů ­ například různý tlak na nástroj,
který způsobí, že dva badatelé, kteří měří stejný
vzorek, dojdou k různým výsledkům.
3. Intraindividuální chyby badatele (intra-worker
errors): těchto chyb se mohou dopouštět badatelé,
kteří nevědí přesně, jak se některá míra měří. Při
měření většího vzorku může dojít k odchylkám ve
snímání rozměrů a lokalizaci bodů, a tak k systematické
chybě.
4. Chyby podmíněné nástroji (instrument errors):
mohou se vyskytovat nepřesné antropometrické
nástroje. Proto by před započetím výzkumu měla
být přesnost všech používaných nástrojů ověřena.
5. Chyby v odečtu (reading errors) se vyskytují překvapivě
často. Zvláště u starších nástrojů se stupnicí
pouze vyraženou do měřidla je odečet poměrně
těžký; týká se to především zmenšených stupnic
dotykových měřidel. Tak můžeme místo 49 odečíst
44 na základě polohy 4 a 9 ve vztahu k hlavním
a vedlejším dílkům. Chyba pak může činit 1/2
až 1 cm.
6. Chyby v zápisu (recorder errors): pokud nám při
zapisování asistuje druhá osoba, mohou se výjimečně
vyskytnout chyby v zápisu číslic, když slyšíme
například místo 18­80. Martin a Saller (1957)
proto doporučují hlasité opakování zapisovaného
údaje zapisovatelem. Taktéž může dojít k zápisu
údaje do špatné kolonky v protokolu.
7. Chyby v přenosu (card-punching errors): všeobecně
rozšířené jsou chyby při přenosu dat z protokolu
do počítače. K chybám také dochází při vysoké
rychlosti zpracování dat v počítači. Proto je
důležité porovnat protokoly s výsledky z počítače
a případné chyby opravit.
V průběhu měření bychom měli dělat kontrolní testy
přesnosti.
1. Opakované měření, což je ideální metoda, jak
redukovat intraindividuální chyby a chyby v zápisu.
Jedná se o změření jednoho rozměru dvakrát.
Z časových důvodů je tuto metodu možné realizovat
jen několikrát za výzkum.
2. Ověření neobvykle vysokých nebo nízkých hodnot.
Pokud se nám některá hodnota zdá moc vysoká
4.3. Kontrola výsledků
nebo nízká, což je zkušenému badateli nápadné už
při měření, měl by tuto hodnotu ověřit opakovaným
měřením.
3. Kontrola protokolů. Po určitém počtu změřených
vzorků by si každý měl projít vyplněné protokoly
a hledat případné chyby. To se nejlépe podaří,
když kontrolujeme navzájem dva protokoly.
31
Pro speciální měření lidského těla i kosterních
pozůstatků člověka bylo vytvořeno mnoho specializovaných
antropometrických nástrojů. Specializovaným
výrobcem těchto nástrojů je firma Siber Hegner
5. Instrumetnárium
Maschinen AG (Wiesenstrasse 8, Zürich, CH 8022) ve
Švýcarsku. Většinu měření lze provést i měřidly vyrobeným
pro technické účely.
Jsou to držáky na lebku, které umožňují nastavit
lebku s dolní čelistí i bez ní do polohy nutné k měření.
Nejčastěji jsou užívány pro nastavení lebky do frankfurtské
horizontály a normovaných poloh.
Krychlový kraniofor (kubuskraniofor) (obr. 10)
Skládá se z kovové krychle, z jejíhož rohu vychází
držák pro uchycení lebky. Po ustavení lebky do frankfurtské
horizontály stačí otáčet krychlí a tím ustavovat
lebku do normovaných antropologických poloh.
Kraniofor podle Mollisona (obr. 11)
Tento kraniofor je rozkládací. Je vhodný pouze pro
ustavení lebky do frankfurtské horizontály. Skládá se
ze tří kovových vertikálních tyčí, které jsou spojeny
horizontálními spojkami. Lebku zachytíme za poria,
shora na lebku nasedá měřidlo, které umožňuje měřit
nadušní bregmatickou výšku, z třetí vertikální tyče
vychází rameno, které fixuje polohu očnic, a další
rameno, které se podsouvá pod horní nebo dolní
čelist, a tak brání pohybu lebky.
5.1. Kraniofory
Obr. 10 Krychlový kraniofor.
32
Kraniofor podle Martina (obr. 12)
Skládá se z kovové tyče na trojnožce, která je
Obr. 11 Kraniofor podle Mollisona. Obr. 12 Kraniofor podle Martina.
zakončena držákem pro uchycení lebky. Výška tyče je
nastavitelná.
Pro měření některých měr na dlouhých kostech
existuje speciální držák kostí, který se skládá z ver-
5.2. Držáky kostí
tikální tyče nesoucí horizontální držák, do kterého
uchytíme diafýzu kosti.
Pro měření některých rozměrů na lebce i kostech
postkraniálního skeletu je třeba si naznačit příslušné
přímky. K tomuto účelu používáme kovové jehlice,
5.3. Orientační nástroje
tyto mohou být rovněž uchyceny do stojanů, podobných
držákům kostí.
33
5.4. Měřicí nástroje
Dotykové měřidlo (obr. 13) je speciální antropo-
5.4. 1. Dotyková měřidla
Obr. 13 Dotykové měřidlo.
Posuvné měřidlo
Antropologické posuvné měřidlo (obr. 14) je v pod-
5.4.2. Posuvná měřidla
statě stejné jako posuvné měřidlo technické (šuplera).
Skládá se z 25cm dlouhého pravítka s milimetrovou
stupnicí a dvou (asi 12cm dlouhých) příčných ramen
(branží), která jsou na jednom konci zahrocená a na
druhém tupá. Jedno z těchto ramen je pevné a druhé
posuvné. Posuvné měřidlo slouží k měření rozměrů
jak na kosterním materiálu, tak na živém člověku, a to
na všech částech těla. Existuje v mnoha modifikacích.
Jednou z nich je posuvné měřidlo s noniem, jehož
stupnice umožňuje měřit s přesností na 1/10 mm.
Posuvné měřidlo může mít také příčná ramena modifikovaná
pro měření rozměrů zubů (branže jsou tenké
válcovité) (obr. 15) nebo příčná ramena posuvná, tedy
metrický nástroj sloužící především k měření lebky
(nebo hlavy živého člověka). Používá se rovněž k měření
některých měr na jiných částech těla. Skládá se ze
dvou rovnoběžných ramen spojených kloubem, která
jsou v horní třetině konvexně vypouklá. Obě ramena
jsou příčně spojena horizontální stupnicí. Dotykové
měřidlo se vyrábí ve dvou provedeních: s hrotitými
konci, které jsou vhodné pouze pro měření kosterního
materiálu, a se zaoblenými konci, jež slouží především
k měření živého člověka, ale lze je použít i na kosterní
materiál. Vyrábí se také ve dvou velikostech: pro
měření menších rozměrů s rozsahem do 30cm a pro
měření větších rozměrů s rozsahem do 60 cm.
Obr. 14 Posuvné měřidlo.
Obr. 15 Speciální posuvné měřidlo s noniem pro měření zubů.
různě výškově nastavitelná, pro měření projektivních
měr. Posuvné měřidlo také existuje v modifikaci s digitální
nebo hodinovou stupnicí.
Koordinátové (hloubkové) měřidlo
(obr. 16)
34
Je konstruováno stejně jako posuvné měřidlo, má
však navíc třetí příčné rameno dlouhé 5 cm. Toto
rameno je posuvné a lze jím měřit projektivní míry
nebo hloubky na lebce či na postkraniálním skeletu.
Radiometr (obr. 17)
Obr. 16 Koordinátové (hloubkové) měřidlo.
Obr. 17 Radiometr.
Toto měřidlo je speciálně konstruováno pro měření
rozměru M20 na lebce, to znamená pro měření
nadušní bregmatické výšky. Vypadá podobně jako
koordinátové měřidlo, ale jeho boční ramena jsou
zahnuta směrem dovnitř, aby mohla při měření vstoupit
do obou porií.
K měření úhlů na lebce je užíváno několik typů
nástrojů. Jedná se o násuvný úhloměr (obr. 18), který
nasazujeme na tupá ramena posuvného měřidla.
5.4.3. Měřidla pro měření úhlů
Obr. 18 Násuvný úhloměr.
Potom jím na lebce ustavené ve frankfurtské horizontále
měříme požadované úhly. Podobným zařízením
je úhloměr na stativu (obr. 19), jehož příčná ramena
Obr. 19 Úhloměr na stativu.
přikládáme na antropometrické body, lebka je ustavena
ve frankfurtské horizontále. Vertikální rameno
spojené se stupnicí a s dolním příčným ramenem
nám ukazuje hodnotu měřeného úhlu.
35
Je speciální přístroj určený pro měření rozměrů
dolní čelisti. Skládá se z horizontální desky se stupnicí
(malé osteometrické desky) (obr. 20) pro měření délkových
měr, úhloměru a vertikálního ramene rovněž
se stupnicí, které umožňuje měření výškových měr
a úhlů dolní čelisti.
5.4.4. Mandibulometr
Obr. 20 Mandibulometr.
Slouží k měření rozměrů dlouhých kostí. Existuje
několik typů osteometrických desek:
Osteometrická deska podle Martina se skládá se
z horizontální desky, která je 63cm dlouhá a 21cm
široká; na této desce je nalepen milimetrový papír.
5.4.5. Osteometrické desky
Obvody měříme speciální pásovou mírou (obr.
22), která je podobná technickému pásmu. Je však užší
5.4.6. Míry na měření obvodů
Obr. 21 Osteometrická deska podle Rieda.
Jedna podélná a jedna příčná strana jsou ohraničeny
8cm vysokou stěnou. Při měření postupujeme tak, že
Obr. 22 Pásová míra.
kost přiložíme k jedné zvýšené straně (záleží na velikosti
rozměru) a jezdcem ve tvaru trojúhelníku rozměr
odečteme (přiložíme ho těsně ke druhému konci
rozměru).
Osteometrická deska podle Rieda (obr. 21) je stejná
jako Martinova, ale s vylepšením pro měření úhlů
na dlouhých kostech. Na desku se shora přikládá snímatelná
konstrukce, na niž jsou připevněna vlákna,
jejichž pomocí naznačíme na kosti ramena měřeného
úhlu. Kost odstraníme a fixovaný úhel odečteme úhloměrem,
připevněným na jezdci ve tvaru trojúhelníka.
a kratší. Některé obvody jsou tak malé, že pásová míra
dobře nepřilne k povrchu kosti. Abychom se vyvarovali
nepřesného měření, použijeme v těchto případech
provázek nebo proužek milimetrového papíru.
36
Jaroslav Šerých, Z přítomnosti, 1989, litografie, 55x42 cm.
37
6. Kraniometrie
V následujícím abecedním seznamu je uvedeno 71
měrových bodů na lebce (obr. 23­27).
ak Akanthion ( viz nasospinale)
alv Alveolon
ast Asterion
au Auriculare
av Alveolare
b Bregma
ba Basion
co Coronale
d Dakryon
ek Ektokonchion
ekm Ektomolare
en Entomion
enm Endomolare
eu Euryon
fm:a Frontomalare anterior
fmo Frontomalare orbitale
fmt Frontomalare temporale
ft Frontotemporale
g Glabella
ge Genion
gn Gnathion
go Gonion
ho Hormion
i Inion
6.1. Měrové body
ic Intercristale
id Infradentale
in Infranasion
it Infratemporale
ju Jugale
k Krotaphion ( viz pterion)
kdl Kondylion laterale
kdm Kondylion mediale
kl Klition
kr Koronion
l Lambda
la Lacrimale
lg Lingulare
li Linguale
m Metopion
mf Maxillofrontale
ml Mentale
ms Mastoideale
n Nasion
ns Nasospinale
o Opisthion
ob Obelion
ol Orale
on Ophryon
op Opisthocranion
or Orbitale
Všechny definice kraniometrických bodů, rozměrů i jejich vyobrazení, byly převzaty a do českého jazyka přeloženy
z mezinárodně uznávané učebnice Anthropologie: Handbuch der vergleichenden Biologie des Menschen, editora Reinera
Knussmanna, vydanou v nakladatelství Gustav Fischer ve Stuttgartu v roce 1988. Zde uváděné definice a indexy jsou převzaty
z kapitoly 2. Osteometrie, jejímž autorem je Günter Breuer.
38
pg Pogonion
po Porion
pr Prosthion
ps Prosphenion
pt Pterion
ra Radiculare
rhi Rhinion
sbn Subnasion ( viz nasion)
sg Supraglabellare
so Supraorbitale
sphba Sphenobasion
sphen Sphenoidale
sphn Sphenion ( viz pterion)
ss Subspinale
st Stephanion
sta Staphylion
ste Stenion
v Vertex
zm Zygomaxillare
zm:a Zygomaxillare anterior
zo Zygoorbitale
zy Zygion
Obr. 23 Kraniometrické body v norma lateralis (pramen: Knussmann 1988).
39
Obr. 24 Kraniometrické body v norma verticalis a occipitalis (pramen: Knussmann 1988).
Obr. 25 Kraniometrické body v norma basilaris (pramen Knussmann:
1988).
Obr. 26 Kraniometrické body v norma frontalis (pramen: Knussmann
1988).
40
Obr. 27 Kraniometrické body v norma sagittalis interna (pramen: Knussmann 1988).
Glabella (zkratka: g, latinsky: glabella, česky: ,,úžlabí",
německy: Stirnglatze, Stirnnasenwulst, anglicky: glabelle,
francouzsky: point glabellaire): Místo na spodním
okraji kosti čelní, které leží nad kořenem nosu
(sutura frontonasalis) mezi arcus superciliares.
U živého člověka leží mezi obočím a nad kořenem
nosu v neochlupené oblasti. Jedná se o nejvíce vystu-
6.1.1. Měrové body na mozkovně pující bod v této oblasti, ležící v mediánní rovině (lebka
je orientovaná ve frankfurtské horizontále). Výjimečně
může být glabella ve středu mírně prohloubená
nebo celá oblast může vytvářet prohlubeň mezi oběma
oblouky obočí. Směrem nahoru bývá glabella často
ohraničena plochým žlábkem nebo příčně probíhající
brázdou. U některých primátů, stejně jako u fosilních
hominidů, zde dochází k vytvoření tzv. fossa supraglabellaris.
U dětských lebek se silně vyklenutým
41
čelem glabella sice netvoří nejvystouplejší bod křivky
čela, ale lze ji nalézt analogicky, podle výše uvedené
definice.
Supraorbitale (zkratka: so, latinsky: supra, ,,nad",
orbita, ,,očnice"): Průsečík horizontální přímky proložené
nejvyššími body horních okrajů očnic s mediánní
rovinou.
Supraglabellare (zkratka: sg, latinsky: supra, ,,nad",
glabella, ,,úžlabí", francouzsky: point supraglabellaire):
V mediánní rovině nejhlubší místo fossa supraglabellaris.
Tento bod lze nalézt jen na lebkách s jasně
vyznačenou fossa supraglabellaris. Nejlépe jej lze najít
na nákresu mediánní křivky lebky.
Ophryon (zkratka: on, řecky: ophrys, ,,obočí", česky:
nadnosní bod, anglicky: point sus orbitaire, francouzsky:
point sus-nasal): Bod, ve kterém se kříží linie
probíhající skrz obě frontotemporalia (viz níže) s mediánní
rovinou. Ophryon leží nejčastěji v horní části
glabellární oblasti. Horizontální linii určíme pásovou
mírou tak, že ji přiložíme na obě frontotemporalia
a tužkou bod naznačíme. Těžkosti při určování polohy
tohoto bodu mohou nastat, pokud obě lineae temporales
probíhají k sobě téměř rovnoběžně nebo pokud
processus zygomaticus ossis temporalis oboustranně
začíná velmi vysoko nebo silně odstává. Potom by
tento bod ležel příliš vysoko. V takovýchto případech
posuneme ­ podle francouzské školy ­ horizontální
linii dolů, přibližně do úrovně stropu očnic. Na dětských
lebkách se silně klenutým čelem může ophryon
ležet více vpředu než glabella. Na živém člověku je
ophryon definován jinak.
Metopion (zkratka: m, řecky: metopion, ,,čelo"): Bod
křížení horizontální linie, která spojuje vrcholy tubera
frontalia s mediánní rovinou. Určujeme jej vizuálně
osaháním čelních hrbolů. Jejich největší vyklenutí
naznačíme tužkou a spojíme je přímkou. Při slabě
vyvinutých nebo plochých tubera frontalia je určení
tohoto bodu často velmi nepřesné. V takových případech
odhadujeme profil čelních hrbolů tak, že lebku
otočíme bází k sobě a vedeme hrot tužky přes místa
největšího vyklenutí čela. Potom pozorujeme lebku
ze strany a naznačíme horizontální linii procházející
přes nejvyklenutější místa. Body, v nichž se obě linie
kříží, ukazují vrcholy čelních hrbolů.
Bregma (zkratka: b, řecky: bregma, ,,temeno"): Bod,
ve kterém se stýkají sutura sagittalis a sutura coronalis.
V případech, kdy sagitální šev kousek před tím, než
dosáhne věncového švu, odbočí k jedné straně, hledáme
spojení obou švů projekcí. To znamená, že tužkou
prodloužíme rovný průběh šípového švu až do styku
se švem věncovým. Analogicky ­ pokud věncový šev
probíhá anomálně, měl by pro určení bregmatu sloužit
jako základ obvyklý průběh věncového švu (Howells
1973). Jestliže jsou švy obliterovány úplně nebo téměř
úplně, můžeme polohu bregmatu zjistit pouze přibližně,
na základě ještě zbylých stop po švech. Lze si
pomoci navlhčením, jež by mělo zbytky po švech zviditelnit.
Tužkou prodloužíme průběh věncového a šípového
švu a bregma umístíme do bodu, kde se obě
linie setkávají. Pokud máme dětské kosti s fontanelami,
postupujeme stejným způsobem. U opičích lebek
se sagitálním hřebenem leží bregma na bázi tohoto
hřebene.
Obelion (zkratka: ob, řecky: obelaia, ,,oštěp"): Průsečík
sutura sagittalis s příčnou linií, která spojuje obě
foramina parietalia. Pokud rozdělíme šípový šev na 5
stejných dílů, spadá obelion do čtvrté pětiny.
Jestliže se na lebce vyskytuje jen jeden foramen parietale,
vedeme od něho linii kolmo na šípový šev. Když
foramina parietalia chybí úplně, lze tento bod určit
jen přibližně, podle charakteru švu, to znamená umístit
ho do jeho rovně probíhajícího úseku (do čtvrté
pětiny švu).
Vertex (zkratka: v, řecky: ,,vrchol"): Nejvyšší bod na
lebce, v mediánní rovině. Lebka musí být umístěna ve
frankfurtské horizontále.
Lambda (zkratka:  [řecké písmeno]): Bod, v němž
se stýkají obě ramena sutura lambdoidea se sutura
sagittalis. Určení tohoto bodu je problematické u silně
zubatých švů, také u lebek s os incae nebo ossa suturarum
nebo u lebek s úplnou obliterací švů. V takových
případech rozhoduje obecný směr průběhu obou
ramen sutura lambdoidea. Prodloužíme je přímočaře
až do místa, kde se protnou navzájem a také se sutura
sagittalis.
Buxton a Morant (1933) a Howells (1973) definují
lambdu v podstatě stejně, ale umisťují ji do mediánní
roviny (stejně tak bregma). Důsledkem toho nemusí
dojít po prodloužení ramen lambdového švu ke křížení
se šípovým švem v jednom bodě. V takovém případě
je lambda umisťována do středu mezi oba body
křížení.
Opisthokranion (zkratka: op, řecky: opistho, ,,zadní",
kranion, ,,lebka"): Nejvystouplejší bod týlu v dorzálním
směru ležící v mediánní rovině. Opisthokranion
spadá skoro vždy na horní část šupiny týlní kosti,
případně na protuberantia occipitalis externa. Polohu
tohoto bodu lze určit pouze při samotném měře-
42
ní. Například při určování míry M1 ­ největší délky
mozkovny. Někdy se opisthokranion nevyskytuje jako
jediný bod ­ a to tehdy, když horní část šupiny kosti
týlní je tak zploštělá, že po ní můžeme hrot dotykového
měřidla posunovat, aniž by se změnila naměřená
hodnota. V tomto případě označujeme jako opisthokranion
bod ležící přibližně uprostřed plochy.
Inion (zkratka: i, řecky: inion, ,,týl"): Bod ležící v mediánní
rovině, ve kterém se obě lineae nuchae superiores
spojují. Nachází se ve středu tuberculum linearum,
to znamená na místě vystupující drsnatiny, nebo na
spojnici protuberantia occipitalis externa a tuberculum
linearum.
Pro případ, že lineae nuchae superiores jsou slabě
vyvinuty a nedosahují mediánní roviny, musíme linie
prodloužit tužkou a položit inion na místo jejich
spojení. Inion se může nacházet na lineae nuchae
supremae a jimi vytvořené protuberantia occipitalis
externa jedině v případě jejich splynutí s tuberculum
linearum.
Pokud je plocha mezi lineae nuchae superiores a supremae
vyvinutá v silný příčný hřeben (torus occipitalis
transversus), potom inion leží podle horní definice
přesně na spodním okraji tohoto hřebene, to znamená
v úrovni lineae nuchae superiores. Nikdy tento bod
nesmí ležet na vrcholu hrbolku, ve který může vybíhat
protuberantia occipitalis externa. Podle jiné definice
leží inion (Augier 1931, Broca 1875) na protuberantia
occipitalis externa. Tato definice však vychází ze špatné
představy, že protuberantia occipitalis externa leží
na spojení lineae nuchae superiores (Hublin 1978).
Tato definice se dnes již téměř nepoužívá.
Opisthion (zkratka: op, řecky: opisthos, ,,zadní"): Bod
na zadním okraji foramen occipitale magnum v místě,
kde jím prochází mediánní rovina. Leží na hraně zadního
okraje. Je dobré si bod před měřením naznačit.
Buxton a Morant (1933) a podobně Howells (1973)
ho pokládají nikoli na střed této hrany, nýbrž na její
spodní okraj.
Basion (zkratka: ba, řecky: basis, ,,základ"): Bod na
předním okraji foramen occipitale magnum v místě,
kde jím prochází mediánní rovina. Leží přesně proti
opisthiu, na hraně předního okraje. Ve výjimečných
případech výskytu condylus tertius nebo podobných
ztluštěnin předního okraje foramen magnum může
docházet k těžkostem při vyhledávání basia. Proto je
nutné vždy se přesně držet definice. Pro měření výšky
lebky M17 spadá basion na spodní hranu okraje
foramen magnum, a tak musíme při měření rozlišovat
mezi bodem ležícím na spodní hraně předního okraje
foramen magnum (hypobasion) a bodem ležícím
na horní hraně předního okraje foramen magnum
(endobasion). Howells (1973) považuje z metodických
důvodů ­ při určování úhlů na základě obličejových
trojúhelníků ­ za nedobré definovat basion pro
každou míru jinak. Umísťuje basion, stejně jako u své
definice opisthia, stále na spodní okraj horní hrany, to
znamená prakticky mezi endobasion a hypobasion.
Basion a endobasion splývají pouze v tom případě, že
foramen magnum má tenký ostrý okraj.
Sphenobasion (zkratka: sphba, řecky: sphen, ,,klín"):
Průsečík synchondrosis sphenooccipitalis s mediánní
rovinou. Polohu synchondrosis sphenooccipitalis lze
určit celkem přesně i po jejím uzavření.
Sphenoidale (zkratka: sphen, francouzsky: point
sphénoidal): Bod, ve kterém je sulcus chiasmatis před
tuberculum sellae křížen mediánní rovinou. Je to také
vrcholový bod sphenoidálního úhlu M36.
Klition (zkratka: kl, řecky: klitos, ,,svah"): Průsečík
mediánní roviny s okrajem dorsum sellae v jeho nejvyšším
místě. Wilder (1920).
Prosphenion (zkratka: ps, řecky: pro, ,,před", sfen,
,,klín", francouzsky: prosphénion): Bod, ve kterém
mediánní rovina kříží sutura sphenoethmoidalis na
vnitřní straně lebky. Wilder (1920).
Stephanion (zkratka: st, řecky: stephanos, ,,čelní
koruna"): Bod, ve kterém sutura coronalis kříží linea
temporalis. Na některých lebkách je linea temporalis
v tomto místě ještě nerozdělená. Tam, kde stephanion
je už rozdělena na dvě linie, pokládá se do úrovně
linea temporalis inferior. Ve výjimečných případech
probíhá linea temporalis zčásti podél sutura coronalis.
Jako stephanion potom označujeme ten bod, ve kterém
linea přejde na čelní kost.
Pterion (zkratka: pt, řecky: pteron, ,,křídlo"): Oblast
(ne bod!) na boční straně lebky, v níž se stýkají os frontale,
os parietale, squama ossis temporalis a ala major
ossis sphenoidalis. Pterion bývá jen zřídka používán
k měření (například M30d), ale je zajímavý především
pro variabilitu švů v této oblasti. Přední konec sutura
sphenoparietalis se označuje jako sphenion (zkratka:
sphn), její zadní konec pak jako krotaphion (zkratka:
k, řecky: krotafos, ,,skráň"). Viz také Comas (1960).
Asterion (zkratka: ast, řecky: aster, ,,hvězda"): Bod,
ve kterém se stýkají sutura lambdoidea, occipitomastoidea
a parietomastoidea. Pokud je na tomto místě
kůstka ve švu, umístíme asterion na ni, a to tam, kde
se protínají přímočará prodloužení všech tří švů.
43
Intercristale (zkratka: ic, latinsky: inter, ,,mezi", latinsky
crista, ,,hřeben"): Tento bod se vyskytuje pouze
u hominoidů s hřebenovitými výstupky na lebce. Je
definován jako průsečík dvou linií probíhajících podél
báze sagitálního a okcipitálního hřebene. Naznačíme
linie na jednu z obou temenních kostí. Průsečík leží
v úhlu, který spolu oba hřebeny svírají.
Auriculare (zkratka: au, latinsky: auricula, ,,ouško",
francouzsky: point sus-auriculaire): Bod ležící
na kořeni jařmového oblouku, kolmo nad středem
porus acusticus externus. Protože vytvoření horního
okraje vnějšího zvukovodu bývá značně variabilní,
může určování tohoto bodu někdy působit potíže.
Bod nesmí být posazen příliš vysoko nebo zase příliš
hluboko do zvukovodu. Liší se od point auriculaire
­ podle Brocy, Topinarda a dalších, kteří jej pokládají
do středu porus acusticus externus.
Radiculare (zkratka: re, latinsky: radix, ,,kořen", radicula,
,,kořínek"): V protikladu k auriculare je radiculare
(podle Molissona) bod, který leží v nejhlubším
místě konkávní oblasti kořene jařmového oblouku.
Nejlépe ho nalezneme při pohledu na lebku v norma
basilaris. Tento bod používá také Howells (1973) pro
měření nejmenší biaurikulární šířky M11b.
Porion (zkratka: po, řecky: poros, ,,zvukovod"): Bod
na horním okraji porus acusticus externus, který je
položen kolmo nad jeho střed. Bod musí ležet na horním
ohraničení vnějšího zvukovodu, proto výjimečně
spadá níže a více dovnitř než auriculare. U fosilních
hominidů, u nichž okraj porus acusticus externus
nedosahuje vnějšku (například Homo erectus), je
porion podle Weidenreicha (1943) položen dovnitř na
strop (tegmen pori acustici). Porion slouží především
k měření výšek M20 a k ustavení lebky do frankfurtské
horizontály. Tragion na živém člověku leží obvykle
ve stejné výšce jako porion, snad trochu více vpředu.
Euryon (zkratka: eu, řecky: eurys, ,,široký"): Nejlaterálněji
položený bod na temeni lebky. Polohu tohoto
bodu lze zjistit pouze při měření největší šířky lebky.
U moderního Homo sapiens se euryon nachází na
temenní kosti nebo na horním úseku šupiny kosti
spánkové. Z měření vyloučíme kořen jařmového
oblouku (linea temporalis inferior), crista supramastoidea
a celou oblast okolo meatus acusticus externus,
která může být silně vypouklá do stran.
U fosilních hominidů (na příkladu příslušníků rodu
Australopithecus) není tato definice použitelná, protože
stavba jejich lebky se velmi liší od stavby lebky
moderního člověka. Měrové body největší šířky lebky
u nich spadají přímo do oblasti, kterou Martin z definice
tohoto bodu vyloučil. V takových případech,
abychom se vyhnuli Martinově definici, použijeme
pro měření jiné měrové body (které si sami zvolíme)
a jejich polohu pak v práci uvedeme. Black (1931)
doporučuje zvolit oblast nad crista supramastoidea,
ale měření přímo na samotných kristách považuje
také za objektivní.
Coronale (zkratka: co, latinsky: corona, ,,věnec"): Nejlaterálněji
položený bod na sutura coronalis. Polohu
coronalií zjišťujeme přímo při měření největší šířky
čela (M10). Tento bod může splývat se stephaniem.
Frontotemporale (zkratka: ft, latinsky: frons, ,,čelo",
tempus, ,,spánek"): Bod nacházející se v nejhlubším
místě konkávního prohnutí linea temporalis superior,
přímo nad processus zygomaticus ossis frontalis. Obě
frontotemporalia vytvářejí body pro měření nejmenší
šířky čela (M9).
Spánkové linie (z laterálního pohledu konkávní) jsou
na výběžcích čelní kosti téměř vždy jasně rozlišitelné.
Ve výjimečných případech, když lineae temporales
jsou posunuty více nahoru, určujeme frontotemporalia
analogicky podle horní definice.
Stenion (zkratka: ste, řecky: stenos, ,,úzký"): Nejmediálněji
položený bod na sutura sphenosquamosa. Stenion
obvykle nalezneme na zadním konci zmíněného
švu, v blízkosti foramen spinosum.
Entomion (zkratka: en, řecky: entemno, ,,řezat"):
Nachází se v místě, kde sutura squamosa přechází
v sutura parietomastoidea.
Infratemporale (zkratka: it, latinsky: infra, ,,pod",
tempus, ,,spánek"): Nejmediálněji položený bod na
crista infratemporalis ala major ossis sphenoidalis
(konvexní dovnitř). Pokud je crista jen slabě vyvinuta,
musíme hranu mezi temporální a bazální plochou
naznačit šikmo drženou tužkou. Obě infratemporalia
slouží k měření nejmenší šířky lebky (M14).
Mastoideale (zkratka: ms, řecky: mastos, ,,bradavka"):
Bod ležící nejníže na vnější straně hrotu processus
mastoideus. Při určování polohy bodu držíme lebku
před sebou bází nahoru ve výšce očí. Špičky výběžků
ustavíme v norma lateralis. U dětí nebo u opičích
lebek, u nichž jsou bradavkové výběžky slabě vyvinuty
nebo nejsou vyvinuty vůbec, je určování obtížné,
někdy až nemožné.
44
Nasion (zkratka: n, latinsky: nasus, ,,nos"): Průsečík
sutura nasofrontalis se sagitální rovinou. Nasion
odpovídá nosnímu kořeni.
Při měření úhlu profilu opičích lebek používáme místo
nasia bod, který svou polohou nasiu odpovídá, tj.
subnasion. Subnasion (zkratka: sbn).
Infranasion (zkratka: in): Průsečík mediánní roviny
s příčnou linií vedenou mezi oběma maxillonasofrontálními
body. To znamená body, v nichž se stýkají
sutura frontomaxillaris, frontonasalis a nasomaxillaris
na pravé a levé straně.
Nasospinale (zkratka: ns, latinsky: nasus, ,,nos", spina,
,,trn", česky: spodní nosní bod, anglicky: point
naso-spinal, francouzsky: point sous-nasal): Nejhlubší
bod spodního okraje apertura piriformis promítnutý
do mediánní roviny. Na lebkách se slabě nebo
středně vyvinutou spina nasalis anterior bod lehce
nalezneme tak, že spojíme přímkou nejhlubší body
spodního okraje apertura piriformis, vpravo a vlevo
od nosní přepážky. Tam, kde tato přímka kříží mediánní
rovinu, leží nasospinale. Tento bod tedy leží na
bázi nosní přepážky, nikdy ne pod ní na spodní ploše
alveolárních výběžků. Pokud spina nasalis anterior
leží ve stejné výšce nebo hlouběji než spodní okraje
apertura piriformis, spadá hledaný bod na horní
hranu spina nasalis anterior. Pokud je naopak spina
nasalis anterior silně vyvinutá, potom musíme bod
určovat podle návodu uvedeného výše. Naznačíme ho
ovšem na boční stěně výběžku nosní přepážky. Tento
bod slouží k měření výšky nosu (M55). Nasospinale
není identické se spinálním bodem podle Luschanse
nebo akanthiem podle Törökse (Akanthion, zkratka:
ak), které jsou oba umisťovány na špičku spina nasalis
anterior.
Subspinale (zkratka: ss, latinsky: sub, ,,pod", spina,
,,hřeben"): V tomto bodě přechází, v mediánní rovině,
spodní hrana spina nasalis anterior v přední stěnu
processus alveolaris horní čelisti. Bod může ležet
podle stupně vyvinutí processus alveolaris výše nebo
hlouběji, ale lze jej snadno určit při pozorování lebky
ze strany. Slouží výlučně k měření sklonu alveolární
oblasti horní čelisti. Pokud spina nasalis anterior
dosahuje hodně hluboko dolů, můžeme subspinale
naznačit i na boční stěně nosní přepážky tak, že tužkou
přímočaře nahoru naznačíme směr alveolární
oblasti v mediánní rovině. Při měření úhlu alveolár-
6.1.2. Měrové body v obličejové
části lebky
ního profilu (M74) není důležité, který bod této line
volíme za subspinale, protože výšková poloha bodu
zde nehraje důležitou roli.
Prosthion (zkratka: pr, řecky: prosthios, ,,přední",
,,alveon", ,,anoprosthion" podle Virchowa, anglicky:
prealveolar point): Bod na alveolárním okraji horní
čelisti, který vystupuje nejvíce dopředu mezi středními
řezáky v mediánní rovině (lebka musí být ustavena ve
frankfurtské horizontále). Prosthion neleží na dolním
konci alveolárního septa, které vystupuje před řezáky
(srov. alveolare). Leží na nejvíce dopředu vystupujícím
místě jeho přední stěny. Tento bod je umisťován na
okraj septa pouze při měření výšky horního obličeje
(M48). Při defektech nebo silné resorbci alveolárních
okrajů je určení tohoto bodu obtížné, někdy nemožné.
V takovém případě je měření výšky horního obličeje
nepřesné. Stejně jako u basia, je problematické používat
pro vertikální a horizontální míry různé definice
prosthia. Proto se často používá alveolare (viz níže).
Howells (1973) naproti tomu definuje prosthion jako
nejvíce dopředu vystupující bod alveolárního okraje
v mediánní rovině nad septem mezi středními řezáky.
Alveolare (zkratka: av, anglicky: alveolar point): Nejspodnější
bod alveolárního septa mezi středními řezáky.
Jako měrový bod je méně vhodný, protože výběžek
mezi řezáky je často poškozen nebo resorbován, také
má velmi variabilní vývoj.
Rhinion (zkratka: rhi, řecky: rhis, ,,nos"): Bod ležící
na spodním konci sutura internasalis. Pokud jsou
nosní kůstky defektní, nelze tento bod přesně určit.
Maxillofrontale (zkratka: mf, latinsky: maxilla, ,,horní
čelist", frons, ,,čelo", česky: přední bod slzní kosti,
maxillofrontální bod, anglicky: anterior lacrimal point,
francouzsky: point lacrimal anterieur): Bod na vnitřním
okraji očnice (crista lacrimalis anterior ­ její prodloužení),
kterým prochází sutura frontomaxillaris.
Protože mediální okraj očnice nebývá ostře ohraničen,
je dobré jej obtáhnout tužkou až k sutura frontomaxillaris.
Tímto způsobem získáme jasný obrys mediálního
okraje očnice, a tím i hledaný bod. Jen ve výjimečných
případech je vnitřní okraj očnice tak plochý, že
bod nelze přesně určit.
Dakryon ( zkratka: d, řecky: dakry, ,,slza", česky:
střední bod kosti slzní, anglicky: lacrimal point): Bod
na vnitřním okraji očnice, v němž se spojuje kost čelní
s čelním výběžkem horní čelisti a kostí slzní. Dakryon
leží přesně v tom místě, kde se spojují stoupající
sutura lacrimomaxillaris s horizontálně probíhajícími
sutura frontomaxillaris a sutura frontolacrimalis. Pro-
45
tože průběh sutura lacrimomaxillaris je často nejasný
nebo šev je obliterovaný, může být určení tohoto bodu
nepřesné. I když je os lacrimale poškozena, lze dakryon
lehce nalézt. Leží ve vrcholu úhlu, který svírá sutura
frontolacrimalis se sutura lacrimomaxillaris.
Lacrimale (zkratka: la, latinsky: lacrima, ,,slza", česky:
zadní bod kosti slzní; lakrimální bod, francouzsky:
point lacrimal postérieur): Bod na crista lacrimalis
posterior, zezadu ohraničené slzním kanálem, ležící
v místě, kde se stýká se sutura frontolacrimalis. Protože
se zadní hrana slzního kanálu příležitostně otáčí
nahoru, může lacrimale splývat s dakryem. Na lebce
s poškozenou os lacrimale tento bod nelze určit.
Ektokonchion (zkratka: ek, řecky: ektos, ,,ven", konché,
,,lastura", anglicky: ektoorbitale): Bod ve středu
hrany laterálního okraje očnice, který protíná přímka
rovnoběžná s horním okrajem očnice. Abychom našli
přesně hranu okraje očnice, to znamená abychom bod
nepoložili příliš hluboko dovnitř nebo ven na okraj
očnice, orientujeme lebku před sebou v norma basilaris,
obličejovou částí nahoru, a otáčíme ji tak dlouho
proti sobě, dokud nevidíme vnější okraj očnice v silném
zkrácení. Tužkou jedeme jemně přes vnější okraj
levé očnice a tak naznačíme hranu. Ektokonchion se
potom nachází v průsečíku této hrany s přímkou probíhající
rovnoběžně s horním okrajem očnice, která
dělí očnici na horní a dolní polovinu. Výše zmíněnou
přímku lze snadno určit odhadem. Howells (1973)
definuje ektokonchion odlišně v tom, že používá jako
hranu očnice nejvystouplejší hranu okraje očnice.
Potom ektokonchion spadá na linii profilu očnice a je
zvláště vhodný k měření plochosti obličeje. Pokud má
očnice ostré hrany, mohou body podle obou definic
splývat.
Orbitale (zkratka: or, latinsky: orbita, ,,očnice", francouzsky:
point infra-orbitaire): Nejnižší bod spodního
okraje očnice. Obvykle se nachází v laterální polovině
okraje očnice. Orbitale neslouží jako bod měrový,
nýbrž jako bod k určení frankfurtské horizontály.
Jugale (zkratka: ju, latinsky: jugum, ,,jařmo", česky:
zadní úhel jařmové kosti, anglicky: point jugal):
Výchozí bod úhlu, který svírá zadní vertikální okraj
os zygomaticum s horním horizontálním okrajem
jařmového oblouku. Dobré je označit si jugalia před
měřením tužkou.
Zygion (zkratka: zy, řecky: zygion, ,,jho"): Nejlaterálněji
položený bod na jařmovém oblouku. Polohu
tohoto bodu zjistíme jen při měření největší šířky
obličeje M45.
Zygomaxillare (zkratka: zm, latinsky: zygomaticus,
,,náležející k jařmovému oblouku", maxilla, ,,horní
čelist"): Nejníže položený bod sutura zygomaticoma-
xillaris.
Zygomaxillare anterior (zkratka: zm:a): Zde se nejedná
o nejnižší bod, nýbrž o průsečík sutura zygomaticomaxillaris
s místem, kde nasedá musculus masseter.
Tento bod upřednostňujeme před zygomaxillare
při analýze plochosti obličejového reliéfu (viz také
Aleksejev ­ Debec 1964).
Staphylion (zkratka: sta, řecky: staphylé, ,,hrozen"):
Bod na zadním konci tvrdého patra, ve kterém se kříží
přímka spojující v nejužším místě zadní okraje obou
patrových kostí s mediánní rovinou. Tato linie odděluje
velmi variabilně vyvinutou spina nasalis posterior
od tvrdého patra. Török nepokládá staphylion na bázi,
nýbrž na špičku spiny.
Orale (zkratka: ol, latinsky: os, ,,ústa", česky: spodní
alveolární bod): Bod ležící na předním okraji tvrdého
patra, v němž se kříží přímka spojující zadní okraje
alveolů obou horních středních řezáků s mediánní
rovinou. Tento bod spadá na zadní stěnu alveolárního
výběžku, a to na bázi septa mezi středními řezáky. Při
resorbci alveolárního okraje lze tento bod nalézt pouze
přibližně nebo vůbec ne.
Alveolon (zkratka: alv): Bod, v němž se kříží střední
linie patra s přímkou, která se dotýká hranic alveolárního
hřebene. Nalezneme ho tak, že přiložíme
kovovou jehlici na alveolární výběžky a naznačíme
její průsečík s mediánní rovinou. Tento bod, zavedený
Wilderem (1920), se používá k měření maxilloalveolární
délky (M60).
Ektomolare (zkratka: ekm): Nejvíce vystupující bod
vnější plochy alveolárního hřebene (Wilder 1920).
Ektomolaria leží obvykle na alveolárních okrajích
druhých stoliček, u opičích lebek v oblasti třetích sto-
liček.
Endomolare (zkratka: enm): Bod na středu vnitřního
okraje alveolu druhé stoličky, u opic třetí stoličky
(Wilder 1920).
Frontomalare temporale (zkratka: fmt, latinsky:
frons, ,,čelo", mala, ,,tvář", tempus, ,,spánek", francouzsky:
point orbitaire externe): Nejlaterálnější bod sutura
frontozygomatica. Tento bod leží v místě, kde boční
plocha processus zygomaticus ossis frontalis přechází
v zadní plochu.
Frontomalare orbitale (zkratka: fmo): Bod na laterálním
okraji očnice, v němž jej protíná sutura frontozy-
gomatica.
46
Frontomalare anterior (zkratka: fm:a): Tento bod se
liší od obou ostatních frontomalarií tím, že se jedná
o nejvíce dopředu položený bod na sutura frontozygomatica.
Nalezneme jej tužkou vedenou v transverzální
rovině.
Zygoorbitale (zkratka: zo): Průsečík dolního okraje
očnice se sutura zygomaticomaxillaris. Protože okraj
očnice je obvykle zaoblený, měli bychom si ho naznačit
tužkou, a to ve středu mezi jeho vnějším a vnitřním
povrchem. Pokud malý výběžek jařmové kosti vybíhá
dále mediálním směrem, a tím se posouvá mediálně
i šev, potom platí úmluva, že tento bod nikdy nesmí
být položen mediálním směrem od sagitální roviny
procházející skrze mediální okraj foramen infraorbitale
(Howells 1973).
Hormion (zkratka: ho, řecky: horma, ,,kotviště"): Průsečík
místa nasazení os vomer na tělo kosti klínové
s mediánní rovinou. Bod leží mezi oběma alae vome-
ris.
Infradentale (zkratka: id, latinsky: infra, ,,pod", dens,
,,zub", symphysion, incision, katoprosthion podle Virchowa):
Bod mezi středními řezáky dolní čelisti, v němž
se kříží přední hrana alveolárního výběžku s mediánní
rovinou. Podle Moranta (1936) je infradentale
nejvyšší bod na septu mezi středními řezáky (srovnatelné
s polohou alveolare). I když výběžek je silně
variabilní, mnoho autorů tuto definici používá (například
De Villiers 1968).
Gnathion (zkratka: gn, řecky gnathos, ,,čelist", anglicky:
point symphysien, francouzsky: point mentonnier):
Bod na spodním okraji dolní čelisti, který
v mediánní rovině vybíhá nejvíce dolů. V některých
případech není gnathion nejnižším bodem mandibuly,
protože boční strany kosti, zvláště u hranaté čelisti,
mohou vystupovat ještě níže.
Gonion (zkratka: go, řecky: gony, ,,koleno"): Bod
na dolní čelisti, v němž se spojují spodní okraj těla
a zadní okraj ramus mandibulae, to znamená ten bod
dolní čelisti, který je orientován nejvíce dolů, dozadu
a vnějším směrem. V případech, kdy angulus mandibulae
není dostatečně vyvinutý, je možné jej určit
následujícím způsobem: dolní čelist držíme před
sebou tak, že angulus mandibulae máme orientovaný
nahoru a zadní okraj větve a spodní okraj těla svírají
s horizontálou stejný úhel. V tomto postavení lze i při
slabém vytvoření úhlu nejvyšší bod zakřivení snadno
nalézt; ten potom označíme jako gonion. Tento bod
lze nalézt také pomocí mandibulometru, a to tak, že
dolní čelist položíme na horizontální desku a posuvnou
desku přiložíme k větvi. Rozpůlíme úhel a označíme
bod na kosti. Pro měření šířky angulus mandibulae
(M66) volíme za měrový bod místo na úhlu, které
nejvíce vybíhá laterálním směrem.
Linguale (zkratka: li, latinsky: lingua, ,,jazyk"): Horní
konec symfýzy dolní čelisti na linguální ploše.
Mentale (zkratka: ml, latinsky: mentum, ,,brada"):
Nejnižší bod na obvodu foramen mentale.
Koronion (zkratka: kr): Hrot processus coronoideus.
Pokud je hrot rozdvojen, volíme za měrový bod přední
hrot.
Kondylion laterale a mediale (zkratky: kdl a kdm,
řecky: kondylos, ,,hrbol"): Laterální a mediální konec
processus condylaris.
Pogonion (zkratka: pg, řecky: pogon, ,,brada"): Nejvíce
vystupující bod předního čelistního reliéfu, to
znamená nejvystouplejší bod protuberantia mentalis
v mediánní rovině. Podle Mollisona (1938) je třeba
při hledání pogonia čelist natočit tak, aby infradentale
a střed zadního okraje alveolu druhé stoličky ležely
v jedné horizontální rovině.
Genion (zkratka: ge, řecky: geneion, ,,brada"): Hrot
spina mentalis. Pokud je vyvinuto více spin, je třeba
volit jako měrový bod střed mezi těmito hroty v mediánní
rovině.
Lingulare (zkratka: lg, latinsky: lingula, ,,jazýček"):
Horní hrot lingula mandibulae.
6.2. Míry na lebce
6.2.1. Míry na mozkovně
M1 Největší délka mozkovny (Größte Hirnschä-
dellänge)
6.2.1.1. Délkové míry
Přímočará vzdálenost glabelly od opisthokrania.
Dotykové měřidlo.
Lebku položíme bází na podložku. U asymetrických
lebek je třeba dávat pozor, aby opisthokranion ležel stále
v mediánní rovině.
47
M1a Přímá délka mozkovny (Gerade Hirnschä-
dellänge)
Projektivní vzdálenost glabelly od opisthokrania vztažená
k frankfurtské horizontále. Délkové měřidlo.
Na jařmový oblouk přilepíme ve směru frankfurtské
horizontály kovovou jehlici. Abychom mohli určit projektivní
délku v mediánní rovině, musíme držet měřidlo
rovnoběžně s jehlicí.
M1b Největší délka mozkovny od ophrya (Größte
Hirnschädellänge vom Ophryon)
Přímočará vzdálenost ophrya od opisthokrania. Dotykové
měřidlo.
U opic se silně vyvinutým torus supraorbitalis se ophryon
kryje se supraglabellare.
M1c Délka mozkovny od metopia (Hirnschädellänge
vom Metopion)
Přímočará vzdálenost metopia od opisthokrania.
Dotykové měřidlo.
Poloha opisthokrania není u této míry totožná s jeho
polohou při měření největší délky lebky. Leží podstatně
níže, ale v každém případě nad iniem.
M1d Délka mozkovny od nasia (Hirnschädellänge
vom Nasion)
Přímočará vzdálenost nasia od opisthokrania. Dotykové
měřidlo.
M2 Délka glabella-inion (Glabello-Inionlänge)
Přímočará vzdálenost glabelly od inia. Dotykové
měřidlo. Tuto míru můžeme rovněž měřit na kresbě
mediánní křivky lebky.
Pokud se inion nachází na velkém výběžku, musí být
tato skutečnost zaznamenána u naměřeného rozměru.
M2a Délka nasion-inion (Nasion-Inionlänge)
Přímočará vzdálenost nasia od inia. Měříme dotykovým
měřidlem přímo na lebce nebo na kresbě mediánní
křivky lebky.
M2b Délka supraglabellare-inion (Supraglabello-
-Inionlänge)
Přímočará vzdálenost supraglabellare od inia. Dotykové
měřidlo.
Ze všech podélných průměrů odpovídá tato míra nejlépe
(podle Schwalbeho) vnitřní délce lebky. Je důležitá především
u opic se silně vyvinutým torus supraorbitalis.
M2c Délka ophryon-inion (Ophryon-Inionlänge)
Přímočará vzdálenost ophrya od inia. Dotykové měři-
dlo.
M2(1) Délka supraglabellare-intercristale (Supra-
glabello-Intercristallänge)
Přímočará vzdálenost supraglabellare od intercristale.
Posuvné měřidlo.
Tato míra se používá při měření opičích lebek se silně
vyvinutým sagitálním a nuchálním hřebenem.
M3 Délka glabella-lambda (Glabello-Lambdalänge)
Přímočará vzdálenost glabelly od lambdy. Dotykové
měřidlo.
M3a Délka nasion-lambda (Nasion-Lambdalänge)
Přímočará vzdálenost nasia od lambdy. Dotykové
měřidlo.
M4 Vnitřní délka mozkovny (Innere Hirnschädellän-
ge)
Vzdálenost nejvíce dopředu vybíhajícího bodu vnitřní
dutiny lebky (fronton podle Bolka, uvádí ho také
George, 1978) od nejvíce dozadu vybíhajícího bodu
(occipiton) v mediánní rovině. Měřidlo k měření
vnitřních měr.
M4a Největší délka spánku (Größte Länge des Tem-
porale)
Vzdálenost nejvíce vpředu ležícího bodu sutura sphenosquamosa
od nejvzdálenějšího bodu mastoidální
oblasti promítnutá na frankfurtskou horizontálu.
Posuvné měřidlo.
Posledně jmenovaný bod může příležitostně ležet za
asteriem (obr. 28).
M4b Největší délka spánkové šupiny (Größte Länge
der Temporalschuppe)
Vzdálenost nejvíce dozadu vybíhajícího bodu pars
squamosa (margo parietalis) od nejvíce vpředu ležícího
bodu margo sphenoidalis promítnutá na frankfurtskou
horizontálu (obr. 28). Posuvné měřidlo nebo
dioptrograf.
M4c Největší délka mastoidální oblasti (Größte Länge
der Mastoidregion)
Vzdálenost nejzadnějšího bodu sutura occipitomastoidea
od vertikální tangenty zadního okraje porus
acusticus externus promítnutá na frankfurtskou horizontálu
(obr. 28).
M5 Délka báze lebky (Schädelbasislänge)
Přímočará vzdálenost nasia od basia. Posuvné nebo
dotykové měřidlo.
Použijeme-li dotykové měřidlo s oblými konci, může
v určitých případech dojít k nepřesnosti v měření.
Pokud nosní kořen leží hluboko, nemusíme vždy dosáhnout
konci měřidla na nasion. V takových případech
použijeme měřidlo s hrotitými konci. Další nepřesnost
může nastat při určování basia (viz basion). Abychom
lebku mohli měřit, položíme ji základnou ­ norma basilaris
­ směrem nahoru.
M5(1) Délka nasion-opisthion (Nasion-Opisthion-
länge)
48
Přímočará vzdálenost nasia od opisthia. Posuvné
měřidlo.
M6 Délka pars basilaris os occipitale (Länge des Pars
basilaris des Hinterhauptbeines)
Přímočará vzdálenost basia od sphenobasia. Posuvné
měřidlo.
Laitman et al. 1978 definoval pro analýzu exokraniální
plochy báze lebky různé míry mezi body prosthion,
staphylion, hormion, sphenobasion a basion, které zde
nejsou uvedeny. Totéž platí pro další speciální míry a úhly
v oblasti báze lebky podle Deana a Wooda (1981).
M6a Délka basion-hormion (Basion-Hormionlän-
ge)
Přímočará vzdálenost basia od hormia. Posuvné měři-
dlo.
M6(1) Postbasiální délka (Postbasiale Länge)
Projektivní vzdálenost basia od nejvzdálenějšího
bodu týlu v mediánní rovině. Délkové měřidlo nebo
posuvné měřidlo s pohyblivými rameny.
Lebku nastavíme na kranioforu do frankfurtské horizontály.
Toldt volí za zadní měrný bod inion.
M6(2) Horizontální délka týlu (Horizontale Hinter-
hauptslänge)
Přímočará horizontální vzdálenost opisthia od největšího
zvlnění kosti týlní v mediánní rovině. Kraniofor,
délkové měřidlo.
Tuto míru měříme projektivně k frankfurtské horizontále.
Pravítko měřidla držíme přesně v horizontální
poloze.
M7 Délka foramen magnum (Länge des Foramen
magnum) Přímočará vzdálenost basia od opisthia.
Posuvné měřidlo.
Špičky měřidla musí ležet přesně na hranách o krajů.
Howells 1973 definuje tento rozměr odlišně. Podle této
definice leží oba body trochu níže na okraji foramen
magnum (viz basion a opisthion).
M8 Největší šířka mozkovny (Größte Hirnschädel-
breite)
Obr. 28 Rozměry a úhly os temporale a mandibuly v laterálním pohledu (pramen: Knussmann 1988).
49
Největší šířka kolmá k mediánní rovině. Je z ní vyloučen
kořen jařmového oblouku (linea temporalis inferior)
a sousední oblast. Dotykové měřidlo.
Body (eurya) musí ležet v horizontální a frontální
rovině. Jezdec posuvného měřidla musí být neustále
orientován v mediánní rovině. Pokud spánkové šupiny
seschly a odstávají, musíme míru odpovídajícím způsobem
redukovat. K označení polohy euryí se používají
následující zkratky:
p.t. = největší šířka na tubera parietalia
p.m. = největší šířka ve středu ossa parietalia mezi tubera
a dolním okrajem
p.i. = největší šířka na nejspodnějším úseku ossa pari-
etalia
s.s. = největší šířka na sutura squamosa nebo v největší
blízkosti sutura squamosa
t.s. = největší šířka na horním okraji squama tempo-
ralis
t.p. = největší šířka na zadním úseku squama tempo-
ralis
Abychom zachytili šířkové poměry u lebek fosilních
hominidů, je často nutné měřit na spodní polovině kosti
spánkové. Black (1931) navrhl několik variant měření
největší šířky mozkovny:
1. Největší transverzální šířka na kostech spánkových.
2. Šířka přesně nad cristae supramastoidae.
3. Největší šířka přesně na cristae supramastoidae.
Srovnatelnost těchto tří měr s Martinovou mírou je problematická.
Podle Blacka (1931) by měla druhá míra
odpovídat Martinově největší šířce mozkovny, zatímco
Weidenreich (1934) zase považuje za účelné průměrovat
různé šířkové míry. U většiny dospělých opičích
lebek se podle Martina eurya nacházejí na horní hranici
pneumatizované oblasti spánků.
M8a Šířka lebky ve spáncích (Temporale Schädel-
breite)
Největší šířka zadní části lebky v biauriculární rovině.
Probíhá skrze obě auricularia a bregma. Dotykové
měřidlo.
Rovinu si před měřením vytvoříme na lebce pásovou
mírou a tužkou ji naznačíme. Měříme nad kořeny jařmového
oblouku.
M8c Temporoparietální šířka (Temporoparietalbreite)
(podle Schwalbeho skutečná šířka lebky u opic)
Přímočará vzdálenost horních okrajů spánkových
šupin od sebe v místě, kde jsou nejvíce vypouklé do
stran. Dotykové měřidlo.
M8(1) Parietální šířka lebky (Parietale Schädelbrei-
te)
Přímočará vzdálenost obou nejvyšších bodů tubera
parietalia od sebe. Posuvné měřidlo.
Body pečlivě nalezneme (osaháním, vizuálními metodami
­ viz metopion) a naznačíme křížky.
M8(2) Vnitřní šířka mozkovny (Innere Hirnschäde-
lbreite)
Přímočará vzdálenost obou do stran nejvíce vystouplých
míst vnitřní stěny lebky, kolmo k mediánní rovině.
Měřidlo k měření vnitřních měr.
M9 Nejmenší šířka čela (Kleinste Stirnbreite)
Přímočará vzdálenost obou frontotemporalií od sebe.
Posuvné měřidlo.
Pozor na to, abychom opravdu měřili nejmenší vzdálenost
obou lineae temporales na kosti čelní. U opičích
lebek padá tato míra často více dozadu.
M9(1) Šířka postorbitálního zúžení (Postorbitale
Breite)
Přímočará vzdálenost dvou bodů, ležících v postranním
obrysu norma verticalis za očnicemi, které se
k sobě v mediánní rovině nejvíce blíží. Tato míra má
udávat, v horizontálním řezu, největší sevření lebky za
očnicemi, ve vertikálním řezu pak největší rozšíření
za očnicemi. Dotykové měřidlo, u opic posuvné.
Rameny měřidla jezdíme za očnicemi, až najdeme největší
rozměr. Tato míra je důležitá především u opic
a fosilních hominidů. U moderního člověka se obvykle
kryje s nejmenší šířkou čela.
M9(2) Horní transverzální průměr čela (Oberer
frontaler Querdurchmesser)
Přímočará vzdálenost obou nejvyšších bodů tubera
frontalia od sebe (viz metopion). Posuvné měřidlo.
M10 Největší šířka čela (Größte Stirnbeinbreite)
Přímočará vzdálenost obou coronalií od sebe. Dotykové
nebo posuvné měřidlo.
M10a Největší šířka kosti čelní (Größte Breite des
Stirnbeins)
Měříme ve spánkové jámě a to tam, kde se nachází
největší laterální konvexita čelní kosti, to znamená
nikdy v oblasti švu. Dotykové měřidlo.
M10b Šířka v oblasti stephanií (Stephanienbreite)
Přímočará vzdálenost obou stephanií od sebe. Dotykové
nebo posuvné měřidlo.
Šířka v oblasti stephanií se může někdy krýt s největší
šířkou čela. Protože lineae temporales u některých lidí
vystupují různě vysoko, je tato míra velmi variabilní.
U opičích lebek se sagitálním hřebenem nelze tuto míru
měřit.
M11 Biaurikulární šířka (Biauricularbreite)
Přímočará vzdálenost obou auricularií od sebe. Doty-
50
kové nebo posuvné měřidlo.
Míru ovlivňuje různá síla vývinu kořene jařma.
M11a Skutečná biaurikulární šířka (Wahre Biauri-
cularbreite)
Přímočará vzdálenost mezi body, které leží přímo nad
kořeny jařmového oblouku. Body leží na bázích šupin
kostí spánkových, tam kde je protíná transverzální
rovina (au-b-au) (srovnej s mírou M8a). Dotykové
měřidlo.
Broca považuje tuto mírou za prostředek, jak vyloučit
z měření nestejnoměrný vývoj kořenů jařmového
oblouku.
M11b Biradikulární šířka (Biradicularbreite)
Bez ohledu na porus acusticus externus měříme
nejmenší šířku mezi kořeny jařmového oblouku. Tato
míra odpovídá vzdálenosti mezi radicularii. Dotykové
měřidlo.
Howells 1978 vidí tuto míru jako anatomicky smysluplnější
než míru M11. Je všeobecně o trochu menší než
biauriculární šířka.
M11(1) Šířka meatus acusticus externus (Meatus
acusticus externus-Breite)
Přímočará vzdálenost mezi nejlaterálněji vystupujícími
body vnějších kostěných zvukovodů. Posuvné
měřidlo.
Tuto míru měříme v norma basilaris, a to pouze na opičích
lebkách.
M12 Největší šířka týlu (Größte Hinterhauptsbreite)
Přímočará vzdálenost obou asterií od sebe. Posuvné
měřidlo.
Při měření lebku otočíme v norma occipitalis k sobě.
M13 Mastoidální šířka (Mastoidealbreite)
Přímočará vzdálenost obou mastoideí od sebe. Posuvné
měřidlo.
U některých opic nejsou bradavkové výběžky. Tam, kde
jsou jen slabě vyvinuté, nacházejí se měrové body na
nich co nejníže.
M13(1) Největší mastoidální šířka (Größte Mastoi-
dealbreite)
Přímočará vzdálenost mezi bočními plochami bradavkových
výběžků v úrovni meatus acusticus externus.
Posuvné měřidlo.
Měříme maximální vzdálenost.
M13a Šířka báze processus mastoideus (Breite des
Mastoidfortsatzes)
Transverzální šířka báze processus mastoideus. Posuvné
měřidlo. Přímočará vzdálenost incisura mastoidea
od bodu ležícího ve stejné rovině na vnější straně processus
mastoideus.
Měříme transverzálně k processus mastoideus, ale ne
transverzálně k lebce. Různé odbočky incisura mastoidea
nacházející se v místech, kde očividně není hranice
výběžku, mohou vést k rozdílům v měření. Howells
(1973) v takových případech doporučuje míru položit
na bázi hlavní části výběžku. Měříme na obou stranách.
I když mohou nastat případné potíže při hledání měrových
bodů, je tato míra užitečná zvláště při určování
pohlaví, jak dokázal Schaefer (1961) na spálených kos-
tech.
M14 Nejmenší šířka mozkovny (Kleinste Schädel-
breite)
Přímočará vzdálenost obou infratemporalií od sebe.
Posuvné měřidlo.
M14a Přední šířka báze lební (Vordere Schädelba-
sisbreite)
Přímočará vzdálenost mezi body, v nichž se na obou
stranách lebky kříží sutura sphenosquamosa a crista
infratemporalis. Posuvné měřidlo.
Tato míra se podstatně odlišuje od míry M14.
M15 Šířka pars basilaris ossis occipitalis (Breite der
Pars basilaris des Hinterhauptbeins)
Přímočará vzdálenost obou bočních okrajů pars basilaris
na vnější ploše lebky v blízkosti synchondrosis
sphenooccipitalis. Posuvné měřidlo.
M16 Šířka foramen magnum (Breite des Foramen
magnum)
Přímočará vzdálenost obou okrajů foramen magnum
v jeho nejširším místě. Měříme tzv. světlou šířku, to
znamená na hranách bočních okrajů. Posuvné měři-
dlo.
M17 Výška basion-bregma (Basion-Bregma-Höhe)
Přímočará vzdálenost basia od bregma. Dotykové
měřidlo.
Lebka spočívá na podložce základnou - norma basilaris.
Tato míra si zaslouží, i když poloha bregma je variabilní,
přednost před všemi následujícími výškovými
mírami, protože vychází ze dvou snadno určitelných
bodů a vykazuje největší korelaci s výškou ucha. Je
třeba upozornit, že Buxton a Morant (1933), Howells
(1973) a další nevolí za basion hypobasion.
M17b Výška basion-porion (Basion-Porion-Höhe)
Délka kolmice od basia na tětivu mezi oběma porii.
Koordinátové měřidlo.
6.2.1.2. Výškové míry
51
Špičky laterálních ramen nasadíme na poria, koordinátové
rameno vedeme na basion a odečteme výšku. Neumann
(1942) i Angel (1982) poukázali na důležitost
komponentů výšky lebky obsažené v této míře. Méně
přesně můžeme tuto míru získat odečtením hodnoty
nadušní bregmatické výšky M20 od výšky basion-bregma
M17.
M17(1) Největší výška mozkovny (Größte Schäde-
lhöhe)
Přímočará vzdálenost basia od vertexu. Dotykové
měřidlo.
Poloha nejvyššího bodu může být variabilní, často může
ležet daleko vzadu.
M17(2) Vnitřní výška mozkovny (Innere Schäde-
lhöhe)
Přímočará vzdálenost basia od nejvyššího bodu dutiny
lební v mediánní rovině. Tenké měřidlo nebo jehlice.
M18 Celková výška mozkovny (Ganze Schädelhöhe)
Přímočará vzdálenost basia od nejvyššího bodu
mediánní křivky lebky, která leží ve frontální rovině
procházející basiem (tato rovina je kolmá na frankfurtskou
horizontálu a mediánní rovinu). Dotykové
měřidlo.
Tato a následující výšky lebky byly zavedeny úmyslně
tak, aby výška mozkovny byla měřena ve vztahu k délce.
Na místo největší délky byla zvolena jako horizontála
frankfurtská horizontála. Při měření položíme lebku
na bok a jehlicí na jařmovém oblouku naznačíme horizontálu.
Dotykové měřidlo držíme tak, že linie spojující
jeho oba hroty leží kolmo k jehlici. Toho lze dosáhnout
vizuálně bez větších chyb. U opičích lebek se sagitálním
hřebenem musí být výška měřena s hřebenem i bez
něho.
M18a Výška mozkovny kolmá na největší délku
mozkovny (Schädelhöhe senkrecht zur größten Schä-
dellänge)
Projektivní vzdálenost basia od nejvyššího bodu mozkovny
v mediánní rovině, kolmo na největší délku
lebky M1.
Přes glabellu a opisthokranion natáhneme horizontálně
gumový kruh a určíme výšku, jak je uvedeno výše, kolmo
na tuto rovinu. Délkové měřidlo. Jednoduší a přesnější
je lebku nastavit na kranioforu do roviny největší
délky a výšku změřit prostřednictvím úhloměru na stativu
(srovnej s mírami M21 a M22).
M18b Výška mozkovny kolmo na délku glabella-inion
(Schädelhöhe senkrecht zur Glabello-Inion-
-Länge)
Měříme stejně jako u míry M18a, pouze kolmo na
délku glabella-inion M2. Měřidlo na stativu nebo
úhloměr na stativu.
M19 Výška opisthia (Opisthionhöhe)
Přímočará vzdálenost opisthia od bodu mediánní
křivky lebky, který leží ve frontální rovině umístěné
v opisthiu (kolmá na frankfurtskou horizontálu a mediánní
rovinu). Technika je stejná jako u míry M18.
M19a Výška processus mastoideus (Mastoidhöhe)
Výška (rovněž délka) processus mastoideus pod frankfurtskou
horizontálou a kolmo na ni. Měříme od jeho
hrotu k frankfurtské horizontále (obr. 28). Posuvné
měřidlo.
Lebku položíme na podložku tak, že norma lateralis je
obrácena směrem k nám. Nastavíme si průběh frankfurtské
horizontály na horní okraj porus acusticus
externus. Kolmo na frankfurtskou horizontálu změříme
výšku výběžku. Jako hodnotu bereme průměr z obou
stran lebky. Tuto míru používá Howells (1973), Keen
(1950), Giles a Elliot (1963). Některé další výškové míry
na processus mastoideus definoval Helmuth (1968).
M19b Největší výška mastoidální oblasti (Größte
Höhe der Mastoidregion)
Vzdálenost hrotu processus mastoideus od nejvýše
položeného bodu mastoidální oblasti (za incisura
parietalis) promítnutá na frontální rovinu, která je
kolmá na frankfurtskou horizontálu (obr. 28). Posuvné
měřidlo.
M19c Největší výška spánkové kosti (Größte Höhe
des Temporale)
Vzdálenost hrotu processus mastoideus od nejvyššího
bodu pars squamosa promítnutá na frontální rovinu
kolmou k frankfurtské horizontále (obr. 28). Posuvné
měřidlo.
M19d Největší výška spánkové šupiny (Größte Höhe
des Temporalschuppe)
Vzdálenost mezi auriculare a projekcí nejvyššího
bodu squama temporalis na přímku umístěnou v poriu,
kolmou na frankfurtskou horizontálu (obr. 28 ).
Posuvné měřidlo nebo dioptrografická kresba.
M20 Nadušní bregmatická výška (Ohr-Bregma-
-Höhe)
Projektivní vzdálenost levého poria od bregma. Můžeme
také měřit od pravého poria. Radikulometr nebo
přístroj na měření nadušní výšky podle Todda.
Lebku položíme na podložku tak, aby norma frontalis
směřovala k nám. Vytáhneme střední rameno měřidla
nahoru a boční ramena přiložíme na poria, střední
rameno měřidla poté přiložíme na bregma. Toto měření
můžeme také provést pomocí dioptrografického nákre-
52
su lebky v norma lateralis. Nadušní výšku lze použít
ke srovnání s výškou ucha živého člověka (po odečtení
tloušťky kůže). Měříme především v případech, kdy
chybí basion.
Nadušní výšku lze také vypočítat z obou přímých vzdáleností
porion­porion a porion­bregma (průměr z obou
stran hlavy) pomocí Pythagorovy věty:
Nadušní výška = (po­b)2
­ 1/4 (po­po)2
.
Výšky vycházející z poria dávají dobrý přehled o výšce
středního prostoru lebky (prostoru velkého mozku),
protože tento bod leží shora přesně v úrovni dna střední
jámy lební (fossa cranii media). Rovněž leží přibližně ve
výšce výchozího místa horní lišty sulcus sinus transversi,
a tím tentoria cerebelli.
M20a Výška ušní osa-bregma (Ohrachsen-Bregma-
-Höhe)
Projektivní vzdálenost středu vnějšího zvukovodu od
bregma. Radikulometr nebo dotykové měřidlo v kombinaci
s posuvným měřidlem.
M21 Celková nadušní výška (Ganze Ohrhöhe)
Projektivní vzdálenost levého poria od bodu mediánní
křivky lebky, jenž leží ve frontální rovině. Tato rovina
probíhá skrz obě poria a je kolmá k frankfurtské
horizontále.
Tuto míru je těžké změřit přesně pomocí délkového
měřidla nebo jehlice. Musíme dávat pozor, aby délkové
měřidlo bylo postaveno rovnoběžně se sagitální rovinou
a kolmo na frankfurtskou horizontálu. Lépe lze tuto
míru změřit na lebce postavené ve frankfurtské horizontále,
prostřednictvím úhloměru na stativu nebo přístrojem
na určování ušní výšky podle Blacka.
M22 Výška klenby lební přes linii nasion-inion
(Kalottenhöhe über der Nasion-Inion-Linie)
K linii nasion-inion vytvoříme kolmici, která se dotýká
největší vyvýšeniny mediánní křivky, a změříme
její délku.
Měříme na kresbě mediání křivky lebky nebo přímo
úhloměrem na stativu.
Pokud měříme přímo na lebce, musí být lebka nastavena
na kranioforu v linii nasion-inion.
M22a Výška klenby lební přes linii glabella-inion
(Kalottenhöhe über der Glabello-Inion-Linie)
Tato míra je stejná jako míra M22, pouze modifikovaná
na linii glabella-inion. Technika je stejná jako
u míry M22. Lebka musí být nastavena v linii glabel-
la-inion.
M22b Výška klenby lební přes linii glabella-lambda
(Kalottenhöhe über der Glabella-Lambda-Linie)
Tato míra je stejná míra jako M22, ale kolmá na linii
glabella-lambda. Technika je stejná jako u míry M22.
M22c Výška klenby lební přes linii nasion-basion
(Kalottenhöhe über der Nasion-Basion-Linie)
Tato míra je stejná míra jako míra M22, ale kolmá na
linii nasion-basion. Technika je stejná jako u míry
M22.
M23 Horizontální obvod lebky přes glabellu (Horizontalumfang
des Schädels über die Glabella)
Obvod přes glabellu a opisthokranion. Měříme v rovině
největší délky lebky a kolmo na mediánní rovinu.
Pásová míra.
Tento horizontální obvod, stejně jako následující obvody,
neleží přesně v horizontální rovině, to znamená ve
frankfurtské horizontále, nýbrž jen v rovinách orientovaných
přibližně horizontálně. Při měření držíme lebku
mezi palcem a prostředníkem levé ruky za obě jařmové
kosti a nulovou značku měřidla tiskneme pevně ke
glabelle. Pásovou míru vedeme pravou rukou přes týl,
kolem lebky zpět na glabellu. Je účelné si napřed naznačit
opisthokranion. Pokud jsou silně vyvinuty nadočnicové
oblouky nebo má lebka silné postorbitální zúžení,
může být obtížné pásovou míru přitisknout k lebce.
V takových případech použijeme látkovou pásovou
míru, která přilne lépe než kovová.
M23a Horizontální obvod lebky přes ophryon
(Horizontalumfang des Schädels über das Ophryon)
Obvod přes ophryon a opisthokranion. Pásová míra.
Technika je stejná jako u míry M23. U této míry jsou
z měření vyloučeny glabella, arcus superciliares a processus
zygomatici ossis frontalis. U opičích lebek probíhá
tato míra přes supraglabellare.
M23b Horizontální obvod lebky přes supraglabellare
a inion (Horizontalumfang des Schädels über das
Supraglabellare und Inion)
Tato míra je zvlášť důležitá na lebkách, kde nelze určit
opisthokranion.
M24 Transverzální oblouk (Transversalbogen)
Měříme od poria na jedné straně přes bregma až k poriu
na druhé straně. Pásová míra.
Lebku při měření držíme mezi levým palcem a zbytkem
levé ruky v mastoidální oblasti norma occipitalis
k sobě. Levým palcem držíme nulovou značku měřidla
na poriu. Na opičích lebkách se sagitálním hřebenem
6.2.1.3. Obvody a oblouky
53
můžeme tuto míru měřit s hřebenem nebo bez hřebene.
V případě, že měříme s hřebenem, musí měřidlo probíhat
vždy od poria k oblasti bregma, to znamená až ke
kraji crista sagittalis. Vzdálenost obou okrajů hřebene
od sebe (to je šířku hřebene) potom změříme posuvným
měřidlem a přičteme k délkám obou oblouků.
M24a Transverzální oblouk mezi auricularii (Transversalbogen
zwischen den Auricularia)
Jedná se o stejný oblouk jako u míry M24, ale měříme
od auriculare k auriculare. Technika viz M24.
M24b Vertikální transverzální oblouk (Vertikaler
Transversalbogen)
Od poria na jedné straně, příčně přes lebku k poriu na
druhé straně, kolmo k frankfurtské horizontále. Pásová
míra.
Pásovou míru musíme dostat do správné polohy odhadem
nebo si předem na lebce požadovanou frontální
rovinu naznačíme tužkou. Frankfurtskou horizontálu
naznačíme jehlicí přilepenou k jařmovému oblouku.
Vertikální transverzální oblouk se liší od míry M24 jen
nepatrně (asi o 1mm).
M24(1) Transverzální obvod mozkovny (Transversalumfang
des Hirnschädels)
Od poria na jedné straně přes bregma a porion na
druhé straně a dále přes bázi lební k výchozímu bodu.
Pásová míra.
Pásová míra se nemusí přizpůsobit nerovnostem na
bázi lební a překlenout je. Musíme ji vést co nejpřímočařeji,
ale je nutné, aby se vyhnula processus styloidei.
Broca vychází z auricularií, ale dochází k podobnému
výsledku.
M24(2) Bazální transverzální oblouk (Basaler Trans-
versalbogen)
Tuto míru vypočítáme odečtením transverzálního
oblouku M24 od transverzálního obvodu M24(1).
M24(3) Parietální transverzální oblouk (Parietaler
Transversalbogen)
Měříme ten úsek transverzálního oblouku M24, který
leží mezi pravou a levou linea temporalis superior.
Pásová míra.
M24(4) Frontální transverzální oblouk (Frontaler
Transversalbogen)
Vzdálenost pteria na jedné straně od odpovídajícího
bodu na druhé straně, měřená napříč přes bregma.
Pásová míra.
M25 Mediánní oblouk (Mediansagittalbogen)
Vzdálenost od nasia, v mediánní rovině, k opisthiu.
Pásová míra.
Mediánní oblouk se musí rovnat součtu sagitálního,
frontálního, parietálního a occipitálního oblouku.
Pokud jsou body naznačeny, hodnoty by měly být přes-
né.
M25a Mediánní oblouk k iniu (Mediansagittalbogen
bis Inion)
Vzdálenost od nasia v mediánní rovině k iniu. Pásová
míra.
M25b Mediánní oblouk glabella-inion (Mediansagittaler
Glabella-Inion-Bogen)
Vzdálenost od glabelly v mediánní rovině k iniu.
Pásová míra.
M26 Mediánní čelní oblouk (Mediansagittaler Fron-
talbogen)
Vzdálenost od nasia k bregma. Pásová míra.
M26a Mediánní oblouk glabella-bregma (Mediansagittaler
Glabella-Bregma-Bogen)
Vzdálenost od glabelly k bregma. Pásová míra.
M26(1) Mediánní glabellární oblouk (Mediansagittaler
Glabellarbogen)
Vzdálenost od nasia k supraglabellare, to znamená
k nejhlubšímu bodu čelní křivky nad glabellou. Pásová
míra.
Dříve byl místo supraglabellare často používán ophry-
on.
M26(2) Mediánní cerebrální oblouk kosti čelní
(Mediansagittaler Cerebralbogen des Stirnbeins)
Vzdálenost supraglabellare-bregma. Pásová míra.
M27 Mediánní parietální oblouk (Mediansagittaler
Parietalbogen)
Vzdálenost bregma-lambda. Pásová míra.
M27a Oblouk bregma-asterion (Bregma-Asterion-
-Bogen)
Měříme od bregma k asteriu příčně přes temeno.
Pásová míra.
M27b Oblouk lambda-pterion (Lambda-Pterion-
-Bogen)
Vzdálenost od lambdy k pteriu. Pásová míra.
M27(1) Temporoparietální oblouk (Temporaler
Parietalbogen)
Měříme od pteria (případně sphenia) až k asteriu
podél margo squamosus. Pásová míra.
M27(2) Frontoparietální oblouk (Frontaler Parietal-
bogen)
Měříme od bregma až k spheniu podél margo frontalis.
Pásová míra.
M27(3) Occipitoparietální oblouk (Occipitaler Pari-
etalbogen)
Měříme od lambdy k asteriu podél margo occipitalis.
Pásová míra.
54
M28 Mediánní occipitální oblouk (Mediansagittaler
Occipitalbogen)
Měříme od lambdy k opisthiu. Pásová míra.
Pokud silně vystupuje protuberantia occipitalis externa,
musíme tuto skutečnost zaznamenat do protokolu.
M28(1) Horní mediánní oblouk týlní šupiny (Mediansagittaler
Oberschuppenbogen des Occipitale)
Měříme od lambdy k iniu. Pásová míra.
M28(2) Dolní mediánní oblouk týlní šupiny (Mediansagittaler
Unterschuppenbogen des Occipitale)
Měříme od inia k opisthiu. Pásová míra.
Tuto míru lze vypočítat odečtením míry M28(1) od
míry M28.
M29 Mediánní tětiva čela (Mediansagittale Frontal-
sehne)
Přímočará vzdálenost od nasia k bregma. Posuvné
měřidlo.
M29a Projektivní vzdálenost nasion-bregma (Projektivische
Nasion-Bregma-Entfernung)
Projektivní vzdálenost nasia od bregma promítnutá
do frontální roviny. Úhloměr na stativu.
Lebku nastavíme na kraniofor do frankfurtské horizon-
tály.
M29b Kolmice na tětivu nasion-bregma (Lot auf die
Nasion-Bregma-Sehne)
Délka kolmice od nejvyššího bodu vyklenutí kosti
čelní v mediánní rovině na tětivu nasion-bregma
(frontální tětiva obr. 29). Koordinátové (hloubkové)
měřidlo.
Špičky laterálních ramen měřidla položíme na body
nasion a bregma a posunujeme koordinátovým ramenem
v mediánní rovině sem tam, abychom našli nejvyšší
bod zakřivení čela. Na něm zafixujeme koordinátové
rameno aretačním šroubem a odečteme hodnotu. Na
tuto míru upozorňovali již Wilder (1920), Woo (1937)
a další.
M29c Úsek tětivy od nasia ke kolmici (Sehnenabschnitt
von Nasion bis zum Lot)
Vzdálenost od nasia k patě kolmice na tětivě nasion-bregma.
Koordinátové (hloubkové) měřidlo.
Při nastavení měřidla jako u míry M29b se dá tato
míra odečíst na pravítku měřidla. Tato míra se používá
k výpočtu čelního úhlu. Protože nejvyšší bod sagitální
čelní dutiny často leží na málo zakřiveném úseku,
6.2.1.4. Tětivy a kolmice
mohou se opakovaná měření úseku tětivy lišit o několik
mm. To prakticky neovlivňuje hodnotu počítaného
úhlu.
M29d Tětiva glabella-bregma (Glabella-Bregma-Se-
hne)
Přímočará vzdálenost glabelly od bregma. Posuvné
měřidlo.
M29e Kolmice na tětivu glabella-bregma (Lot auf
die Glabella-Bregma-Sehne)
Délka kolmice od nejvyššího bodu klenby čelní v mediánní
rovině na tětivu glabella ­ bregma. Koordinátové
(hloubkové) měřidlo. Technika jako u míry M29b.
M29f Úsek tětivy od glabelly ke kolmici (Sehnenabschnitt
von der Glabella bis zum Lot)
Vzdálenost od glabelly k patě kolmice na tětivu glabella­bregma.
Koordinátové (hloubkové) měřidlo.
Technika jako u míry M29c.
M29g Supraorbitální vyklenutí (Supraorbitale Wöl-
bung)
Délka komice od nejvyššího bodu levého arcus superciliaris
na úsečku spojující v mediánní rovině glabellární
oblast s oblastí před linea temporalis v jejím
předním úseku na čelní kosti. Koordinátové (hloubkové)
měřidlo.
Lebku položíme pravou stranou na podložku a levou
stranou k sobě. Potom položíme hrot nepohyblivého
laterálního ramene měřidla na bod před linea temporalis
a hrot druhého ramene na bod blízko glabelly.
Koordinátovým ramenem hledáme největší výšku
supraorbitální krajiny. Howells (1973) poukazuje na
to, že tato míra nezachycuje pouze vývoj supraorbitální
krajiny, ale i stupeň horizontálního klenutí kosti
čelní. U ženských lebek se mohou hodnoty lišit o 4­5
mm.
M29h Vyklenutí glabelly (Vorwölbung der Glabella)
Největší vyklenutí mediánního profilu mezi nasiem
a supraglabellare, kolmé na tětivu spojující tyto
dva body (míra M29(1)). Koordinátové (hloubkové)
měřidlo.
Laterální ramena měřidla nasadíme na body nasion
a supraglabellare, které si napřed pečlivě najdeme a naznačíme.
Koordinátovým ramenem pak hledáme největší
výšku vyklenutí glabellární oblasti.
M29(1) Mediánní tětiva pars glabellaris (Mediansagittale
Sehne der Pars Glabellaris)
Přímočará vzdálenost nasia od supraglabellare, to
znamená od nejvíce zapadlého bodu čelní křivky nad
glabellou. Bod si před měřením naznačíme. Posuvné
měřidlo. Můžeme měřit také na nákresu mediánní
55
křivky.
M29(2) Mediánní tětiva pars cerebralis (Mediansagittale
Sehne der Pars cerebralis)
Přímočará vzdálenost supraglabellare od bregma.
Technika jako u M29(1).
M30 Mediánní parietální tětiva (Mediansagittale
Parietalsehne)
Přímočará vzdálenost bregma od lambdy. Posuvné
měřidlo.
M30a Kolmice na tětivu bregma-lambda (Lot auf
Bregma-Lambda-Sehne)
Délka kolmice od nejvyššího bodu mediánní temenní
klenby na temenní tětivu (míra M30 obr. 29). Koordinátové
(hloubkové) měřidlo. Technika jako u M29b.
Musíme dávat pozor, aby špička měřidla nezapadla do
prohloubeniny švu.
M30b Úsek tětivy od bregma ke kolmici (Sehnenabschnitt
von Bregma bis zum Lot)
Vzdálenost od bregma k patě kolmice na tětivu bregma-lambda
(obr. 29). Koordinátové měřidlo. Technika
jako u M29c.
I zde mohou při opakovaném měření nastat velké rozdíly,
protože klenba v měřené oblasti může být velmi
plochá.
M30c Tětiva bregma-asterion (Bregma-Asterion-Se-
hne)
Přímočará vzdálenost asteria od bregma. Posuvné
měřidlo.
M30d Tětiva lambda-pterion (Lambda-Pterion-Se-
hne)
Přímočará vzdálenost lambdy od pteria. Posuvné
měřidlo.
Obr. 29 Rozměry a úhly lebky v norma sagittalis interna. NIL značí linii nasion­inion (pramen: Knussmann 1988).
56
M30(1) Temporoparietální tětiva (Temporale Parie-
talsehne)
Přímočará vzdálenost sphenia od asteria. Posuvné
měřidlo.
M30(2) Frontoparietální tětiva (Frontale Parietalse-
hne)
Přímočará vzdálenost bregma od sphenia. Posuvné
měřidlo.
M30(3) Parietookcipitální tětiva (Occipitale Parie-
talsehne)
Přímočará vzdálenost lambdy od asteria. Posuvné
měřidlo.
M31 Mediánní okcipitální tětiva (Mediansagittale
Occipitalsehne)
Přímočará vzdálenost lambdy od opisthia. Posuvné
měřidlo.
M31a Kolmice na tětivu lambda-opisthion (Lot auf
die Lambda-Opisthion-Sehne)
Délka kolmice od nejvyššího bodu mediánní týlní
klenby na okcipitální tětivu (míra M31). Koordinátové
(hloubkové) měřidlo. Technika jako u míry M29b.
Pokud protuberantia occipitalis externa nebo inion
hodně vystupují, umístíme bod přímo do prohlubně
nad vyvýšeninu. Toto místo by se mělo shodovat se skutečným
vrcholem týlní klenby (Howells 1973).
M31b Úsek tětivy od lambdy ke kolmici (Sehnenabschnitt
vom Lambda bis zum Lot)
Vzdálenost od lambdy k patě kolmice na tětivě lambda-opisthion.
Koordinátové (hloubkové) měřidlo.
Technika jako u míry M29c.
M31(1) Mediánní tětiva horní části šupiny kosti týlní(Mediansagittale
Sehne der Oberschuppe)
Přímočará vzdálenost lambdy od inia. Posuvné měři-
dlo.
M31(2) Mediánní tětiva spodní části šupiny kosti
týlní (Mediansagittale Sehne der Unterschuppe)
Přímočará vzdálenost inia od opisthia. Posuvné měři-
dlo.
Množství úhlů, které lze měřit přímo na lebce nebo na
kraniogramu, je velké. Proto jsou zde uvedeny pouze
ty, které charakterizují celkový tvar lebky. Z těchto
úhlů lze výpočty a konstrukcí získat další úhly.
M32 Úhel profilu čela (Stirnprofil-Winkel)
6.2.1.5. Úhly na mozkovně
Úhel, který svírá linie nasion-metopion s frankfurtskou
horizontálou. Posuvné měřidlo s násuvným
úhloměrem.
Lebka je nastavena ve frankfurtské horizontále. Špičky
měřidla s násuvným úhloměrem nasadíme na nasion
a metopion a úhel odečteme.
M32a Dotykový glabellární úhel (Frontalwinkel)
Úhel, který svírá tangenta procházející glabellou a nejvystouplejším
místem kosti čelní, jež leží v mediánní
rovině, s linií glabella-inion. Měříme posuvným měřidlem
s násuvným úhloměrem.
Lebka je nastavena v rovině glabella-inion. Můžeme
také měřit na nákresu mediánní křivky.
M32b Úhel nasia (Nasionwinkel)
Úhel na nasiu v trojúhelníku, který se skládá ze stran:
nasion-basion M5, basion-bregma M17 a nasion-bregma
M29. Výpočet provedeme stejně jako u úhlu
obličejového trojúhelníku M72(5).
Howells (1973) zavádí tento úhel, protože vystihuje plochost
kosti čelní a také zakřivení báze lební.
M32c Úhel basia (Basionwinkel)
Úhel na basiu ve stejném trojúhelníku jako úhel M32b.
Vypočítáme ho stejným způsobem jako úhel M72(5).
M32(1) Úhel sklonu čela (Stirnneigungswinkel)
Úhel, který svírá linie nasion-bregma s linií nasion-inion
(obr. 29). Technika jako u úhlu M32, lebku
nastavíme do roviny nasion-inion.
M32(1a) Úhel sklonu čela k frankfurtské horizontále
(Stirnneigungswinkel zur Ohr-Augen-Ebene)
Úhel, který svírá linie nasion-bregma s frankfurtskou
horizontálou (obr. 29). Technika jako u úhlu M32,
lebku nastavíme do frankfurtské horizontály.
M32(2) Úhel glabella-bregma (Glabello-Bregma-
-Winkel)
Úhel, který svírá linie glabella-bregma s linií glabella­inion.
Technika viz výše.
M32d Frontální inklinační úhel (Frontalnei-
gungswinkel)
Úhel, který svírá linie glabella-bregma s linií glabella-opisthokranion.
Technika viz výše, lebku nastavíme
do roviny glabella-opisthokranion.
M32(3) Úhel sklonu pars glabellaris (Stirnneigungswinkel
der Pars glabellaris)
Úhel, který svírá přímka spojující nasion a supraglabellare
s linií nasion-inion. Technika viz výše.
M32(4) Úhel sklonu pars cerebralis (Stirnneigungswinkel
der Pars cerebralis)
Úhel, který svírá přímka spojující supraglabellare
a bregma s linií nasion-inion. Technika viz výše.
57
M32(5) Úhel zakřivení čela (Krümmungswinkel des
Stirnbeins)
Úhel, který spolu svírají dvě přímky vedené od nejvyššího
bodu mediánní křivky kosti čelní k nasiu (jedna)
a k bregma (druhá).
Tento úhel můžeme měřit na kraniogramu nebo vypočítat
ze tří měr: frontální tětivy M29, kolmice na tětivu
nasion-bregma M29b a úseku tětivy od nasia ke kolmici
M29c. Výpočet:
tan 1 = L / K
tan 2 = (J ­ L) / K
alfa = alfa1 + alfa2
... kde J = frontální tětiva
... K = kolmice na tětivu nasion bregma
... L = úsek tětivy od nasia ke kolmici
M32e Úhel zakřivení kosti čelní přes glabellu a bregma
(Krümmungswinkel des Stirnbeins über Glabella-
-Bregma)
Úhel, který spolu svírají dvě přímky vycházející z nejvyššího
bodu mediánní křivky kosti čelní. Jedna z nich
vede ke glabelle a druhá k bregma. Výpočet je stejný
jako u úhlu M32(5).
M32(6) Úhel zakřivení pars cerebralis (Krümmungswinkel
der Pars cerebralis)
Úhel, který spolu svírají dvě přímky vycházející z nejvyššího
bodu mediánní křivky čela, z nichž jedna vede
k supraglabellare a druhá k bregma. Technika a výpočet
viz úhel M32(5).
M33 Úhel sklonu týlní kosti (Neigungswinkel des
Hinterhaupts zur Ohr-Augen-Ebene)
Úhel, který svírá přímka spojující lambdu a opisthion
s frankfurtskou horizontálou. Posuvné měřidlo s násuvným
úhloměrem.
M33a Úhel sklonu týlu k linii nasion-inion (Neigungswinkel
des Hinterhaupts zur Nasion-Inion-Li-
nie)
Úhel, který svírá linie lambda-opisthion s linií nasion-inion.
Technika jako u úhlu M33.
M33b Úhel sklonu týlu k linii glabella-inion (Neigungswinkel
des Hinterhaupts zur Glabello-Inion-Li-
nie)
Úhel, který svírá přímka lambda-opisthion s linií glabella-inion.
Technika viz výše.
M33c Úhel sklonu týlu k bázi lebky (Neigungswinkel
des Hinterhaupts zur Schädelbasis)
Úhel, který svírá přímka lambda-opisthion s linií nasion-basion.
Technika viz výše. Měříme jen úhel, který
ukazuje do středu (dovnitř) lebky.
M33d Úhel týlu (Occipitalwinkel)
Úhel, který svírají dvě přímky vycházející z nejvyššího
bodu mediánní křivky týlu, z nichž jedna vede
k lambdě a druhá k opisthiu. Úhel můžeme měřit na
kraniogramu nebo ho přesněji vypočítat ze tří měr:
z okcipitální tětivy M31, kolmice na tětivu lambda-opisthion
M31a a úseku tětivy od lambdy ke kolmici
M31b. Výpočet je stejný jako u úhlu M32(5).
M33e Úhel temene (Parietalwinkel)
Úhel, který spolu svírají dvě přímky vycházející z nejvyššího
bodu mediánní křivky temene, z nichž jedna
jde k bregma a druhá k lambdě. Tento úhel lze také
vypočítat z měr: z parietální tětivy M30, kolmice na
tětivu bregma-lambda M30a a úseku tětivy od bregma
ke kolmici M30b. Výpočet je stejný jako u úhlu
M32(5).
M33(1) Úhel sklonu horní šupiny kosti týlní k frankfurtské
horizontále (Neigungswinkel der Oberschuppe
zur Ohr-Augen-Ebene)
Úhel, který svírá přímka spojující lambdu a inion
s frankfurtskou horizontálou (obr. 29). Posuvné měřidlo
s násuvným úhloměrem.
Měříme na lebce nastavené ve frankfurtské horizontále
nebo na kranoigramu mediánní křivky.
M33(1a) Úhel sklonu horní šupiny kosti týlní k linii
nasion­inion (Neigungswinkel der Oberschuppe zur
Nasion-Inion-Linie)
Technika jako u úhlu M33(1).
M33(1b) Úhel sklonu horní šupiny kosti týlní k linii
glabella­inion (Neigungswinkel der Oberschuppe
zur Glabello-Inion-Linie)
Technika viz výše.
M33(2) Úhel sklonu dolní šupiny kosti týlní k frankfurtské
horizontále (Neigungswinkel der Unterschuppe
zur Ohr-Augen-Ebene)
Úhel, který svírá přímka spojující opisthion a inion
s frankfurtskou horizontálou (obr. 29). Posuvné měřidlo
s násuvným úhloměrem.
M33(2a) Úhel sklonu dolní šupiny kosti týlní k linii
nasion­inion (Neigungswinkel der Unterschuppe zur
Nasion-Inion-Linie)
Technika jako u úhlu M33(2).
M33(2b) Úhel sklonu dolní šupiny kosti týlní k linii
glabella­inion (Neigungswinkel der Unterschuppe
zur Glabello-Inion-Linie)
Technika viz výše.
M33(2c) Úhel sklonu planum nuchale (Neigungswinkel
des Planum nuchale)
Úhel, který svírá planum nuchale šupiny kosti týlní
s frankfurtskou horizontálou. Lze měřit pouze na
58
nákresu norma lateralis, přičemž planum nuchale se
musí dotýkat tangenta.
M33(3) Úhel inion-opisthion báze lební (Inion-Opisthion
Schädelbasis-Winkel)
Úhel, který svírá přímka spojující opisthion a inion
s linií báze lebky. Nejlepší je odečíst součet úhlů
M33(2) a M37(2) od 180°.
M33(4) Úhel týlního zlomu (Occipitaler Knic-
kungswinkel)
Úhel, který svírá tětiva lambda-inion s tětivou inion-opisthion.
Měříme kraniometrem nebo vypočítáme
ze součtu úhlů M33(1) a M33(2).
M34 Úhel sklonu foramen magnum (Neigungswinkel
des Foramen magnum)
Úhel, který svírá přímka spojující basion a opisthion
s frankfurtskou horizontálou (obr. 29).
Lebku nastavíme na kranioforu tak, že frankfurtská
horizontála směřuje kolmo. Posuvné měřidlo s násuvným
úhloměrem nebo úhloměr na stativu. Měření lze
také provést na kraniogramu mediánní křivky lebky.
Pokud opisthion leží (při normální poloze lebky) výše
než basion, pak úhel značíme +, pokud leží hlouběji,
značíme ­.
M34(1) Úhel foramen magnum-báze lební (Foramen
magnum-Schädelbasiswinkel)
Úhel, který svírá průměr foramen magnum definovaný
body basion a opisthion s linií báze lebky. Hrot
úhlu leží v basiu. Měříme na kraniogramu.
M35 Úhel clivu (Clivus-Winkel)
Úhel, který svírá clivus s frankfurtskou horizontálou.
Měříme přímo na lebce.
Lebku opatrně vtiskneme obličejovou částí do plastelíny
a nastavíme ji pomocí paralelografu tak, že frankfurtská
horizontála je orientovaná kolmo. Pokud je ve foramen
magnum dostatek světla, vidíme celý clivus. Na
jeho horní rovinu položíme kovové pravítko, na němž
je dole připevněn násuvný úhloměr. Dorsum sellae do
míry nezahrnujeme. Pokud je clivus zvlněný nebo jeho
plocha není rovná, je lépe od měření upustit. Nejjednodušší
metodou je měření na rentgenovém snímku lebky.
M35(1) Úhel pars basilaris (Pars basilaris-Winkel)
Úhel, který svírá spodní okraj pars basilaris kosti týlní
s vertikálním okrajem.
Lebku nastavíme na krychlovém kranioforu tak, že
frankfurtská horizontála je orientována kolmo, a dotkneme
se jedním ramenem úhloměru na stativu
sphenobasia a druhým basia. To je bod, který patří do
původní roviny pars basilaris.
M36 Úhel kosti klínové (Sphenoidal-Winkel)
Úhel, který svírá přímka spojující nasion a přední
okraj sella turcica (os sphenoidale) s přímkou, která
spojuje posledně jmenovaný bod s basiem. Obě ramena
tohoto úhlu tvoří dohromady s délkou báze lební
tzv. trojúhelník báze lební. Tento úhel lze měřit pouze
na mediálně nebo horizontálně rozříznuté lebce nebo
na rentgenovém snímku.
M36a Úhel kosti klínové a clivu (Sphenoidal-Clivus-
-Winkel)
Úhel, který tvoří rovina planum sphenoidale s rovinou
clivu. Technika je stejná jako u úhlu M36.
M37 Úhel báze klenby lební (Kalottenbasis-Winkel)
Úhel, který svírá rovina nasion-inion s frankfurtskou
horizontálou.
Lebku na kranioforu ustavíme do frankfurtské horizontály.
Dotykové měřidlo s násuvným úhloměrem.
M37a Úhel mezi rovinou glabella-inion a frankfurtskou
horizontálou (Winkel zwischen der Glabello-Inion-
und der Ohr-Augen-Ebene)
Úhel, který svírá rovina glabella-inion s frankfurtskou
horizontálou. Technika jako nahoře.
M37(1 Úhel mezi rovinou glabella-lambda a frankfurtskou
horizontálou (Winkel zwischen der Glabello-Lambda-
und Ohr-Augen-Ebene)
Úhel, který svírá rovina glabella-lambda s frankfurtskou
horizontálou. Technika jako nahoře.
M37(2) Úhel báze lebky (Schädelbasis-Winkel)
Úhel, který svírá linie báze lebky (nasion-basion)
s frankfurtskou horizontálou (obr. 29). Lebku nastavíme
do frankfurtské horizontály. Dotykové měřidlo
s násuvným úhloměrem.
M38 Kapacita lebky (Schädelkapazität)
Jednou z možností, jak zjistit kapacitu mozkovny, je
změřit ji přímo semeny prosa nebo hořčice. Před
měřením ucpeme kanálky a otvory na lební bázi
a v očnicích buď vatovými tampony nebo plastelínou.
Pokud jsou povoleny švy, spojíme je dohromady.
Malé poškozeniny na stěnách lebky poopravíme
plastelínou, ovšem z vnější strany lebky! Když je lebka
takto připravena, nasypeme trychtýřem skrze foramen
magnum hořčičná semena. Několikrát opatrně
zaklepeme čelní kostí o podložku, aby se náplň dobře
rozložila a setřepala. Nyní pomocí tyčinky natlačíme
dovnitř všemi směry co nejvíce zrníček, až je lebka
6.2.1.6. Určení objemu a váhy
59
naplněna do úrovně foramen magnum. Abychom
zrníčka zahustili ještě více, je třeba je palcem stlačit.
Zrnka, která leží na lební bázi, odstraníme.
Nyní vysypeme zrnka z lebky do kalibrovaného válce,
kde musíme docílit stejné hustoty semen jako v lebce.
Opět válcem několikrát poklepeme o podložku. Stejná
hustota ve válci a v lebce je pro získání přesných údajů
nezbytná. To znamená, že jednotlivé manipulace s lebkou
i válcem (poklepání ap.) si musíme zaznamenat
a přesně opakovat. Nakonec do válce vtlačíme přesně
zapadající destičku (píst) a odečteme objem. Určení
objemu mozkovny touto metodou trvá asi 5 minut.
Kapacitu mozkovny můžeme při dostatečném tréninku
a vysokém počtu kontrolních měření určit s přesností
na 10 cm3
. Tato přesnost je všeobecně dostačující.
Trénink a ověřování postupu měření lebeční kapacity
na jedné kontrolní lebce nestačí. K těmto účelům by
mělo být použito 10 až 20 kontrolních lebek. Za kontrolní
lebku považujeme takovou, která je schopna
držet vodu. Ta vlastně slouží jako cejchovaná míra.
Jednu lebku upravíme tak, že ji uvnitř i vně natřeme
vodovzdornou barvou. Musíme dávat pozor, aby byly
utěsněny všechny otvory a netěsnosti (buď plastelínou
nebo barvou). Objem takto upravené lebky určujeme
naplněním vodou. Výsledky měření hořčičnými zrnky
a vodou by se měly co nejvíce shodovat. Pokud měření
vodou udává nižší hodnotu než měření se zrnky,
potom zrnka nebyla dostatečně stlačená. Pokud jsou
hodnoty vyšší při měření vodou, potom jsme s lebkou
příliš silně nebo mnohokrát klepali.
Rozdělení kapacity lebky podle Sarasina (řecky: encefalon,
,,mozek", oligos, ,,slabý", eu, ,,dobrý", aristos,
,,nejlepší"):
muži ženy
oligenkephalní do 1300 cm3
do 1150 cm3
euenkephalní 1301­1450 cm3
1151­1300 cm3
aristenkephalní 1451 cm3
a více 1301 cm3
a více
Další rozdělení bez ohledu na pohlaví uvádějí Martin
a Saller (1957).
Breitinger (1936, 1953) uvádí metodu měření objemu
pomocí zrníček hořčice, při které se dosahuje také
vysoké přesnosti. Jednotlivé kroky v podstatě odpovídají
výše uvedené metodě. Rozdíly spočívají v přesné
standardizaci jednotlivých kroků při měření. O přesnosti
této metody pojednávají také Tildesley ­ Datta
­ Majumder (1964).
Přímé měření kapacity lze také provádět naplněním
lebky vodou. Přitom je napřed nutné utěsnit vnitřní
stěny. Uspenskii (1964) popisuje metodu vodního
měření, při které se do lebky vloží gumový balónek.
Místo plnění lebky může být kapacita stanovena
výtlakem. Sádrový výlitek mozkovny natřený vodovzdornou
barvou vložíme do válce s vodou a měříme
množství vytlačené vody. Tato metoda je spolehlivá,
ale díky nutnosti zhotovení výlitku mozkovny velmi
náročná na čas. Techniku zhotovování výlitku mozkovny
uvádějí Murrill a Walace (1971).
Vedle přímého měření objemu můžeme kapacitu mozkovny
stanovit rovněž nepřímo, výpočtem z různých
vnějších rozměrů. Protože kosti lebky jsou různě silné
a s tím se při měření lebky nepočítá, lze takto získat
jen přibližné výsledky. Nejčastěji používané metody
jsou Manouvrierova (1880) a Lee-Pearsonova (1901),
která je považována za nejpřesnější.
Manouvrierova metoda (modifikovaný ,,Indice cubique"
podle Brocy)
Jedná se o výpočet z měr M1, M8 a M17.
I= [délka lebky (M1) x šířka lebky (M8) x výška basion
­ bregma (M17)]/2
Výsledek musíme, kvůli vyrovnání tloušťky stěn, dělit
koeficientem. Pro muže je hodnota koeficientu 1,14
a pro ženy 1,08. Hein (1976) použil u neandertálských
lebek koeficient 1,31 a jeho výsledky se silně přibližovaly
výsledkům přímého měření. Chyba u jednotlivé
lebky může překročit 100 cm3
. U menších sérií by
měla být v průměru 25 cm3
. Manouvrierův vzorec se
dnes používá jen zřídka.
Lee-Pearsonova metoda
Kapacitu lebky počítáme z největší délky lebky M1,
největší šířky lebky M8 a výšky basion­bregma M17
nebo nadušní výšky M20. Lee a Pearson 1901 vytvořili
regresní rovnice pro výpočet kapacity zvlášť pro
každé pohlaví, dále zvlášť pro hlavní etnické skupiny,
uvádějí též vzorce bez ohledu na etnickou příslušnost.
Níže jsou uvedeny jen všeobecně použitelné vzorce
(také viz Pearson 1935):
muži C = 0,000 266 M1 x M8 x M17 + 524,6
ženy C = 0,000 156 M1 x M8 x M17 + 812,0
muži C = 0,000 365 M1 x M8 x M20 + 359,34
ženy C = 0,000 375 M1 x M8 x M20 + 296,40
U tenkostěnných lebek (síla kostí temenních je tenčí
než 4mm) se doporučuje přičíst k hodnotě kapacity
lebky (C) 50 cm3
, u tlustostěnných lebek pak (síla kostí
temenních přesahuje než 6mm) zase 50 cm3
odečíst
(Wacker citovaný Martinem [1914]).
V poslední době byly popsány další metody výpočtu
kapacity lebky, a to na základě jednoduché nebo vícenásobné
regresní analýzy. Poissonit et al. (1978) udá-
60
vají velké množství rovnic pro výpočet kapacity lebky
na základě rozměrů jednotlivých kostí (čelní, temenní,
týlní). Tato metoda také obsahuje korekční hodnotu
pro Homo erectus a Homo sapiens neanderthalensis
(více viz Olivier a Tissier [1975]). Haack a Meihoff
(1979) uvádějí rovnice, které vypracovali na základě
rentgenových snímků a které poskytují velmi přesné
výsledky. Fenart (1979) popisuje postup, podle nějž
lze zjistit kapacitu lebky z plochy mediánní roviny
a největší šířky lebky.
M39 Váha lebky se spodní čelistí (Schädelgewicht
mit Unterkiefer)
Váhy. Za každý chybějící zub přičteme 1,25 g. Defektní
nebo rozpadlé lebky nevážíme.
M39a Váha lebky bez spodní čelisti (Schädelgewicht
ohne Unterkiefer)
Váhy. Za každý chybějící zub přičteme 1,25 g. Defektní
nebo rozpadlé lebky nevážíme.
M39(1) Váha spodní čelisti (Unterkiefergewicht)
Technika je stejná jako u míry M39.
6.2.2. Míry v obličejové části
M40 Délka obličeje (Gesichtslänge)
Přímočará vzdálenost basia od prosthia. Dotykové
měřidlo.
Posuvné měřidlo lze použít jen v tom případě, že má
lebka postmortálně vypadané řezáky. Pokud došlo ke
ztrátě řezáků zaživa, to znamená že došlo k resorpci
alveolárních výběžků, od měření upustíme.
M40a Délka alveolare-basion (Alveolare-Basion-
-Länge)
Přímočará vzdálenost basia od alveolare. Dotykové
měřidlo.
U této míry je basion definován jako nejspodnější bod
na vnější ploše okraje = (Hypobasion).
M40(1) Pravá délka obličeje (Wahre Gesichtslänge)
Přímočará vzdálenost prosthia od sphenobasia. Dotykové
měřidlo.
M40(2) Horní délka obličeje (Obere Gesichtslänge)
6.2.2.1.Hlavní délkové míry
Přímočará vzdálenost nasia od sphenobasia. Dotykové
měřidlo.
M41 Postranní délka obličeje (Seitliche Gesichtslän-
ge)
Přímočará vzdálenost ektokonchia od poria. Posuvné
měřidlo.
Místo poria lze také zvolit přední okraj (Broca) nebo
střed (Schmidt) porus acusticus externus.
M41a Vzdálenost ucho-kost jařmová (Ohrjochbein-
länge)
Přímočará vzdálenost předního okraje vnějšího zvukovodu
od jugale. Posuvné měřidlo.
M41b Spodní délka kosti jařmové (Untere Jochbe-
inlänge)
Přímočará vzdálenost zygomaxillare anterior od nejhlubšího
bodu sutura temporozygomatica na vnějším
povrchu. Posuvné měřidlo.
Napojení musculus masseter prochází vpředu několik
milimetrů přes sutura zygomaxillaris na maxillu,
Howells (1973) na rozdíl od jiných autorů (například
Landauer [1962]) nevolí pro měření přední bod napojení
musculus masseter, nýbrž bod zygomaxillare anterior
použitý také u jiných měr.
M41c Největší délka kosti jařmové (Größte Jochbe-
inlänge)
Přímočará vzdálenost zygoorbitale od dolního konce
sutura temporozygomatica na laterálním povrchu
kosti. Posuvné měřidlo nebo koordinátové (hloubkové)
měřidlo.
Woo (1937) také definoval horizontální oblouk přes
tuto tětivu.
M41dVýškazakřiveníkostijařmové(Wölbungshöhe
des Jochbeins)
Největší výška zakřivení kosti jařmové, kolmá na míru
M41c, v úrovni foramen zygomaticofaciale. Koordinátové
(hloubkové) měřidlo.
Měřidlo držíme, jako když měříme největší délku kosti
jařmové, zatímco prostřednictvím koordinátového
ramene hledáme největší zakřivení kosti jařmové, a to
přibližně ve výšce foramen zygomaticofaciale. Koordinátové
měřidlo nesmí být skloněno dolů, jinak bychom
získali větší rozměr. Tento rozměr byl již definován
Wooem (1937).
M42 Dolní délka obličeje (Untere Gesichtslänge)
Přímočará vzdálenost basia od gnathia. Dotykové
nebo posuvné měřidlo. Pokud jsou zuby dobře vyvinuty,
je vhodné připevnit dolní čelist plastelínou ve
fossa mandibularis (srovnej s M47).
61
M43 Šířka horního obličeje (Obergesichtsbreite)
Přímočará vzdálenost obou frontomalaria temporalia
od sebe. Posuvné měřidlo.
M43a Přední šířka horního obličeje (Vordere Ober-
gesichtsbreite)
Tato míra se liší od M43 tím, že jako měrové body se
k měření používají frontomalaria anterior (viz frontomalare
anterior). Posuvné nebo koordinátové (hloubkové)
měřidlo.
M43b Nasiofrontální kolmice (Nasio-Frontal-Lot)
Délka kolmice od nasia na míru M43a. Koordinátové
(hloubkové) měřidlo.
Měřidlo držíme jako při měření přední horní šířky
obličeje, zatímco koordinátové rameno posuneme na
nasion. Dáváme pozor, aby se špička koordinátového
ramene nedostala do otevřené sutura frontonasalis.
V takovém případě musíme posunout nasion na spodní
okraj kosti čelní.
M43(1) Vnitřní orbitální šířka obličeje (Innere orbitale
Gesichtsbreite)
Přímočará vzdálenost obou frontomalaria orbitalia
od sebe. Posuvné měřidlo. Tento rozměr se často svou
hodnotou blíží velikosti orbitální šířky.
M43c Nasiobiorbitální kolmice (Nasio-Biorbital-
-Lot)
Délka kolmice od nasia na míru M43(1). Koordinátové
měřidlo.
M44 Biorbitální šířka (Biorbitalbreite)
Přímočará vzdálenost obou ektokonchií od sebe.
Posuvné měřidlo.
M44a Zadní biorbitální šířka (Hintere Biorbitalbrei-
te)
Vzdálenost nejlaterálnějšího bodu vnějšího okraje
očnice (hrany) na jedné straně od stejného bodu na
druhé straně. Posuvné měřidlo.
Měrové body leží obvykle 2­4mm pod sutura frontozygomatica.
Tato míra skoro přesně odpovídá šířce mezi
vnějšími okraji očních důlků u živého člověka.
M44b Přední biorbitální šířka (Vordere Biorbital-
breite)
Tato míra se liší od míry M44 tím, že ektokonchia jsou
definována jako body ležící nejvíce vpředu na okrajích
očnice. Posuvné měřidlo.
M44c Kolmice z dakrya (Dakryon-Lot)
Délka kolmice z dakrya na míru M44b. Koordinátové
(hloubkové) měřidlo.
Výsledná hodnota je průměrem vypočítaným z hodnot
6.2.2.2. Hlavní šířky a kolmice naměřených na obou stranách. Měřidlo držíme jako při
měření přední biorbitální šířky, zatímco koordinátovým
ramenem posunujeme napřed na pravý a potom na levý
dakryon. Dakrya si předem naznačíme. Při měření je
nutné dávat pozor, aby se neposunula laterální ramena.
M44(1) Nasomalární šířka (Nasomalarbreite)
Měříme na bočním okraji očnice jedné strany pásovou
mírou od bodu udaného v míře M44a příčně přes
nejhlubší sedlo kostí nosních, obvykle několik milimetrů
pod nasiem, k odpovídajícímu bodu na druhé
straně. Míry M44a a M44(1) slouží k výpočtu nasomalárního
indexu.
M45 Šířka obličeje (Jochbogenbreite)
Přímočará vzdálenost obou zygií od sebe. Posuvné
nebo dotykové měřidlo.
Měříme největší vzdálenost obou jařmových oblouků
od sebe. Lebku položíme norma verticalis na podložku.
Posuvné měřidlo vedeme shora na jařma.
M45(1) Zadní šířka kostí jařmových (Hintere Joc-
hbeinbreite)
Přímočará vzdálenost obou jugalií od sebe. Posuvné
měřidlo.
M45(3)Nejmenšíšířkajařmovéhooblouku(Kleinste
Jochbogenbreite)
Přímočará vzdálenost mezi oběma zygoorbitalii.
Posuvné měřidlo.
M45a Nasoorbitální kolmice (Naso-Orbital-Lot)
Délka kolmice od nejhlubšího bodu profilu kostí
nosních na míru M45(3). Koordinátové (hloubkové)
měřidlo.
Měřidlo držíme jako při měření nejmenší šířky jařmového
oblouku, zatímco koordinátovým ramenem hledáme
nejhlubší bod profilu nosních kostí. Pokud jsou kosti
nosní hodně ploché a jejich profil probíhá pravidelně
dolů, jako je tomu často u lebek Sanů (Křováci), mohou
nejhlubší a koncový bod nosních kostí splývat (Rightmire
1975). Díky silné variabilitě nosního profilu, a tím
i polohy bodu na profilu, je tato míra obtížně srovnatelná
mezi jednotlivými populacemi.
M45b Kolmice rhinion-orbita (Rhinion-Orbital-Lot)
Tato míra se liší od míry M45a jen tím, že místo
k nejhlubšímu bodu profilu nosních kostí měříme
délku kolmice k rhiniu. Tuto míru nelze měřit v případě
poškození nosních kostí.
M46 Šířka středního obličeje (Mittelgesichtsbreite)
Přímočará vzdálenost obou zygomaxillárií od sebe.
Posuvné měřidlo.
M46b Přední šířka středního obličeje (Vordere Mit-
telgesichtsbreite)
62
Tato míra se liší od míry M46 tím, že místo zygomaxillárií
měříme v místě předních zygomaxillárií (zygomaxillaria
anterior, zm:a). Posuvné nebo koordinátové
(hloubkové) měřidlo.
M46c Bimaxillární kolmice (Bimaxillarlot)
Délka kolmice od subspinale na míru M46b. Koordinátové
(hloubkové) měřidlo.
Měřidlo držíme jako při měření přední šířky středního
obličeje, zatímco koordinátové rameno posuneme na
subspinale.
M46d Kolmice z prosthia (Prosthion-Lot)
Délka kolmice z prosthia na míru M46. Koordinátové
(hloubkové) měřidlo.
Pro analýzu obličejového reliéfu je lepší použít místo
míry M46 tuto míru (M46b).
M46e Kolmice alveolare-střední obličej (Alveolare-
-Mittelgesichts-Lot)
Délka kolmice od alveolare na míru M46. Koordinátové
(hloubkové) měřidlo.
M47 Morfologická výška obličeje (Gesichtshöhe)
Přímočará vzdálenost nasia od gnathia. Posuvné
měřidlo.
Chrupavky kloubu dolní čelisti nahradíme 2­3mm silnými
destičkami plastelíny, řady zubů pak leží přesně
na sobě.
M47a Celková výška obličeje (Ganze Gesichtshöhe)
Přímočará vzdálenost ophrya od gnathia. Posuvné
měřidlo.
Stará francouzská škola považuje ligne sus-orbitaire,
která odpovídá nejmenší šířce čela, za linii, která odděluje
mozkovnu od obličejové části, a proto měří výšku
obličeje od ophrya.
M48 Výška horního obličeje (Obergesichtshöhe)
Přímočará vzdálenost nasia od prosthia. Posuvné
měřidlo.
Howells (1973) na rozdíl od Martina neklade prosthion
na spodní špičku alveolárního septa (viz definice
prosthia), ale na nejvíce vystupující bod alveolárního
okraje. V důsledku toho se takto měřená výška nasion­prosthion
nepatrně liší od Martinovy míry. Definice
prosthia podle Martina odpovídá u této výškové míry
alveolare.
6.2.2.3. Hlavní výškové míry
M48a Výška Ophryon-Prosthion (Ophryon-Alveo-
lenhöhe)
Přímočará vzdálenost ophrya od prosthia. Posuvné
měřidlo.
M48c Výška nasion-řezáky (Nasion-Incisiven-Höhe)
Přímočará vzdálenost nasia od spodního okraje horního
středního řezáku. Posuvné měřidlo. Míra by měla
odpovídat výšce středního obličeje u živého člověka.
M48(1) Výška alveolárního oddílu (Höhe der Alve-
olarpartie)
Přímočará vzdálenost nasospinale od prosthia. Posuvné
měřidlo.
Nikdy neměříme od hrotu spina nasalis anterior.
M48(1a) Výška alveolárního pole (Höhe des Alveo-
larfeldes)
Projektivní vzdálenost od vertikální osy přímky, která
spojuje nejhlubší body na obou stranách apertura
piriformis, od rovnoběžné přímky, která probíhá skrze
prosthion. Měříme úhloměrem na stativu nebo na
dioptrografickém nákresu lebky orientované ve frankfurtské
horizontále.
M48(3) Nejmenší výška horní čelisti (Kleinste Ober-
kieferhöhe)
Vertikální vzdálenost spodního okraje očnice od alveolárního
okraje mezi 1. a 2. stoličkou. Posuvné měři-
dlo.
M48(4) Výška lícní kosti (Wangenbeinhöhe)
Přímočará vzdálenost dolního okraje lícní kosti od
spodního okraje očnice, měřená ve vertikálním směru.
Posuvné měřidlo.
M48d Nejmenší výška lícní kosti (Kleinste Wangen-
beinhöhe)
Na rozdíl od míry M48(4), měříme výšku mezi spodním
okrajem očnice a horní čelistí. To znamená od
středu očnice k místu úponu musculus masseter v jakémkoli
směru.
V důsledku časté asymetrie této oblasti je nezbytné
u některých speciálních výzkumů provést měření na
obou očnicích. Většinu měr na očnici musíme měřit
velmi pečlivě a přesně dodržovat polohu měrových
bodů, protože i při chybě 1­2mm může dojít k výraznému
posunu při výpočtu indexu.
M49 Zadní interorbitální šířka (Hintere Interorbi-
talbreite)
6.2.2.4. Míry na očnici a v interorbitální
oblasti
63
Přímá vzdálenost obou lacrimalií od sebe. Posuvné
měřidlo.
M49a Mezioční šířka (Zwischenaugenbreite)
Přímočará vzdálenost obou dakryí od sebe. Posuvné
měřidlo.
M49b Nasodakryální výška (Naso-Dakrya-Höhe)
Délka kolmice od nejhlubšího bodu profilu nosních
kostí na míru M49a. Koordinátové (hloubkové) měři-
dlo.
Měřidlo držíme jako při měření mezioční šířky a koordinátové
rameno posuneme na nejhlubší bod profilu
nosních kostí.
M49(1) Horní mezioční šířka (Obere Siebbeinbrei-
te)
Největší vzdálenost mezi oběma suturae frontoethmoidales
od sebe. Posuvné měřidlo.
M49(2) Spodní mezioční šířka (Untere Siebbeinbrei-
te)
Největší vzdálenost obou suturae ethmomaxillares od
sebe (měřeno ve středu švu). Dotykové měřidlo podle
Sallera.
M50 Přední interorbitální šířka (Vordere Interorbi-
talbreite)
Přímočará vzdálenost obou maxillofrontálií od sebe.
Posuvné měřidlo. Tato míra je vhodná pro určení
interorbitální šířky.
M51 Šířka očnice (Orbitalbreite)
Od maxillofrontale napříč k ektokonchiu. Posuvné
měřidlo.
Ektokonchion si před měřením naznačíme. Rozměr by
měl rozdělit plochu vchodu do očnice na dva přibližně
stejné díly.
M51a Dakryální šířka očnice (Dakryon-Ektokonchi-
on-Breite)
Od dakrya napříč k ektokonchiu. Posuvné měřidlo.
Howells (1973) definuje tuto míru odlišně. Ektokonchion
definuje jako bod, který vystupuje na očnici nejvíce
dopředu.
M51b Lakrimální šířka očnice (Lacrimale-Ektokon-
chion-Breite)
Od lacrimale šikmo ven až k ektokonchiu. Posuvné
měřidlo.
Pokud je lacrimale nejasné nebo ulomené, provedeme
měření na druhé očnici. Lacrimale a dakryon jsou většinou
závislé na poloze kosti slzní, a proto nejsou tak
vhodné pro měření šířky očnice jako maxillofrontale.
M52 Výška očnice (Orbitalhöhe)
Přímočará vzdálenost horního od spodního okraje
očnice. Tuto míru měříme kolmo k šířce očnice, přičemž
tuto (plochu vchodu očnice) rozpůlíme. Měrové
body leží na hranách okrajů očnice. To znamená, že se
jedná o světlou šířku. Posuvné měřidlo.
M53 Hloubka očnice (Untere Orbitalwandlänge)
Přímočará vzdálenost laterálního okraje canalis opticus
od středu spodního okraje orbity, to znamená od
spodního bodu, v němž měříme výšku orbity. Orbitometr
nebo pravítko o průměru 2­3mm s milimetrovou
stupnicí.
Abychom míru změřili správně, přitlačíme spodní, trochu
zploštělý konec orbitometru k nejhlubšímu místu
v očnici, které je ohraničeno kořenem ala minor ossis
sphenoidalis, na vnější straně foramen opticum a dole
pak fissura orbitalis superior. Druhý konec měřidla přiložíme
na bod na dolním okraji očnice, v němž měříme
výšku očnice. Na horním okraji jezdce odečteme hledanou
vzdálenost.
Stejným způsobem měříme délky stěny očnice: laterální
(k ektokonchiu), mediální (k maxillofrontale) a horní
(k hornímu bodu, od kterého měříme výšku očnice).
M54 Šířka nosu (Nasenbreite)
Největší šířka apertura piriformis. Posuvné měřidlo.
Hroty měřidla přiložíme na ostré okraje apertura piriformis
tam, kde je nosní otvor nejširší. Míru měříme
horizontálně, to znamená kolmo k mediánní rovině,
a co nejpřesněji (na 1/2mm).
M55 Výška nosu (Nasenhöhe)
Přímočará vzdálenost nasia od nasospinale. Posuvné
měřidlo.
Howells (1973) i Morant (1922/1923) měří výšku nosu
od nasia k nejhlubšímu bodu apertura piriformis na
jedné z obou stran = nariale.
M55a Celková výška nosu (Ganze Nasenhöhe)
Přímočará vzdálenost nasia od předního hrotu spina
nasalis anterior (akanthion). Posuvné měřidlo.
M55(1) Výška apertura piriformis (Höhe der Apertura
piriformis)
Přímočará vzdálenost rhinia od nasospinale. Posuvné
měřidlo.
Lze měřit pouze na neporušených kostech.
M56 Délka kostí nosních (Länge der Nasenbeine)
Přímočará vzdálenost nasia od rhinia. Posuvné měři-
dlo.
6.2.2.5. Míry v oblasti nosu
64
M56(1) Délka oblouku kostí nosních (Bogenlänge
der Nasenbeine)
Délka křivky profilu (mediány) od nasia k rhiniu.
Pásová míra. Tato míra je zvláště důležitá u opičích
lebek.
M56(2) Délka bočního okraje kosti nosní (Seitenrandlänge
des Nasenbeines)
Přímočará vzdálenost horního od spodního konce
sutura nasomaxillaris. Posuvné měřidlo.
M57 Nejmenší šířka kostí nosních (Kleinste Breite
der Nasenbeine)
Nejmenší přímočará vzdálenost obou suturae maxillares
od sebe v místě, kde jsou proti sobě nejkonvexněji
vypouklé. Posuvné měřidlo s noniem.
Měli bychom měřit s přesností nejméně na 1/2mm, ale
nejlépe na 1/10 mm.
M57a Simotická výška (Simotische Höhe)
Délka kolmice od nosního mostu na míru M57. Měřidlo
podle Howellse nebo Knussmana.
Zatímco boční ramena měřidla držíme stejně jako při
měření nejmenší šířky kostí nosních, posuneme koordinátové
rameno na nejvyšší bod nosního mostu a lehce
měřidlo vykláníme tak dlouho, dokud nenajdeme
nejmenší vzdálenost nosního mostu ve vztahu k tětivě.
Měříme s přesností na 1/10 mm.
M57(1) Největší šířka nosních kostí (Größte Breite
der Nasenbeine)
Největší vzdálenost obou vnějších okrajů ossa nasalia
od sebe (kdekoliv). Body musí ležet horizontálně.
Posuvné měřidlo s noniem.
M57(2) Horní šířka nosních kostí (Obere Breite der
Nasenbeine)
Přímočará vzdálenost dvou bodů, ve kterých se stýkají
suturae frontonasalis a nasomaxillaris. Posuvné měřidlo
s noniem.
M57(3) Dolní šířka nosních kostí (Untere Breite der
Nasenbeine)
Přímočará vzdálenost dolních konců obou suturae
nasomaxillares tam, kde se dotýkají apertura piriformis.
Posuvné měřidlo s noniem. Tato míra je většinou
identická s největší šířkou kostí nosních.
M58 Délka nosního prodloužení kosti čelní (Länge
des Nasenfortsatzes des Stirnbeins)
Přímočará vzdálenost nasia od supraorbitale. Posuvné
měřidlo.
M59 Výška choan (Choanenhöhe)
Přímočará vzdálenost zadního okraje horizontální
plochy patrové kosti od malého laterálního žlábku,
který se nachází mezi ala vomeri a zaoblenou bází
processus pterygoideus ve vertikální rovině. Posuvné
měřidlo.
M59(1) Šířka choan (Choanenbreite)
Největší šířka obou zadních nosních otvorů kdekoliv.
Posuvné měřidlo.
M60 Maxilloalveolární délka (Maxilloalveolarlänge)
Přímočará vzdálenost prosthia od alveola. Dotykové
měřidlo.
Na lebkách s vypadanými řezáky lze měřit i posuvným
měřidlem.
M61 Maxilloalveolární šířka (Maxilloalveolarbreite)
Největší šířka alveolárních výběžků horní čelisti,
měřená na vnější ploše. Posuvné měřidlo.
Body (ektomolaria) obvykle neleží na kraji alveolárních
výběžků, nýbrž na juga alveolaria v úrovni druhé
stoličky. Na opičích lebkách měříme v úrovni 3. stoličky.
Měřidlo přiložíme na horní čelist shora tak, že obě
ramena se dotýkají juga alveolaria vpravo i vlevo přímo
nad řadou zubů. Tato míra může být ovlivněna vývojem
zubů.
M61(1) Zadní maxilloalveolární šířka (Hintere
Maxilloalveolarbreite)
Největší vzdálenost zadních okrajů alveolárních
výběžků od sebe. Protože tyto bývají zaobleny, volíme
jako měrový bod místo, ve kterém lamina lateralis
processus pterygoidei naléhá na alveolární výběžek.
Posuvné měřidlo.
M61(2) Přední maxilloalveolární šířka (Vordere
Maxilloalveolarbreite)
Přímočará vzdálenost dvou bodů, které leží na vnějším
okraji alveolárních výběžků a to na obou stranách
mezi špičákem a prvním premolárem. Posuvné měři-
dlo.
M62 Délka patra (Gaumenlänge)
Přímočará vzdálenost orale od staphylia. Posuvné
měřidlo.
Za ohraničení patra považujeme linii, která spojuje
vnitřní okraje zubních ploch. To znamená, že nebereme
ohled na mezidásňové kostěné partie.
M62(1) Přední délka patra (Vordere maxillare Gau-
menlänge)
Přímočará vzdálenost orale od bodu, ve kterém se kříží
sutura palatina mediana a sutura palatina transversa.
Posuvné měřidlo.
6.2.2.6. Míry horní čelisti a patra
65
M63 Šířka patra (Gaumenbreite)
Přímočará vzdálenost obou endomolarií od sebe.
Posuvné měřidlo.
U opičích lebek jsou tyto body položeny na vnitřní okraje
alveol 3. stoliček. Jestliže zuby vypadaly nebo došlo
k resorbci zubních lůžek, nelze tuto míru měřit. Pokud
sousední zuby v čelisti zůstaly, lze měrové body rekon-
struovat.
M63a Největší šířka patra (Größte Gaumenbreite)
Největší šířka patra kdekoliv, obvykle v úrovni 3. stoliček,
často ale leží dále vpředu. Posuvné měřidlo. Tato
míra se svou polohou u jednotlivých lebek liší.
M63(1) Šířka konce patra (Gaumen-Endbreite)
Přímočará vzdálenost obou zadních koncových bodů
patra od sebe. Posuvné měřidlo.
Protože vnitřní okraje zubních lůžek se otáčejí ven bez
ostré hranice, doporučujeme měřit v úrovni 3. stoliček.
M63(2) Přední šířka patra (Vordere Gaumenbreite)
Přímočará vzdálenost bodu na vnitřním okraji zubního
lůžka ležícího mezi špičákem a 1. premolárem na
jedné straně od odpovídajícího bodu na druhé straně.
Posuvné měřidlo.
Existují i vzdálenější šířky patra v úrovni 2. řezáků
a 1. stoliček, ale tyto jsou důležité pouze pro speciální
výzkumy.
M64 Výška patra (Gaumenhöhe)
Výška za 1. stoličkami. Palatometr.
Místo palatometru lze také použít jehlici s hrotem
a pravítko. Jehlici nasadíme špičatým koncem horizontálně
na alveolární výběžek za první stoličku.
Pravítkem, jehož konec se nachází v mediánní rovině,
určíme výšku patra bezprostředně za 1. stoličkou.
Pokud došlo k atrofii alveolárních výběžků, je lépe
neměřit.
M64a Přední výška patra (Vordere Gaumenhöhe)
Výška za 1. premolárem. Stejná technika jako u M64.
M65 Kondylární šířka dolní čelisti (Kondylenbreite
des Unterkiefers)
Přímočará vzdálenost obou kondylia lateralia od sebe.
Posuvné měřidlo.
Rameny měřidla se dotkneme nejvíce do stran vybíhajících
míst kloubních hlavic.
M65(1) Koronoidální šířka dolní čelisti (Koronoidbreite
des Unterkiefers)
6.2.2.7. Míry na dolní čelisti
Přímočará vzdálenost obou koronií od sebe. Posuvné
měřidlo.
M66 Bigoniální šířka dolní čelisti (Unterkieferwin-
kelbreite)
Přímočará vzdálenost obou gonií od sebe. Posuvné
měřidlo.
M67 Přední šířka dolní čelisti (Vordere Unterkiefer-
breite)
Přímočará vzdálenost vnitřních okrajů obou foramina
mentalia od sebe. Posuvné měřidlo.
M68 Délka dolní čelisti (Länge des Unterkiefers)
Vzdálenost předního okraje brady od středu přímky,
která naléhá na zadní okraj obou úhlů spodní čelisti.
Nejlépe je měřit mandibulometrem.
M68a Tětiva stolička-premolár (Molar-Prämolar-Se-
hne)
Přímočará vzdálenost mezi body na levém vnějším
okraji ve středu druhé stoličky (její alveoly) a středu
prvního premoláru nebo jeho alveoly. Posuvné měřidlo.
Body naznačíme tužkou.
M68(1) Největší projektivní délka dolní čelisti
(Größte projektivische Unterkieferlänge)
Vzdálenost nejvíce vystupujícího bodu přední plochy
brady od vertikální roviny, která se dotýká zadních
ploch kondylů. Osteometrická deska nebo mandibu-
lometr.
M69 Výška brady (Kinnhöhe)
Přímočará vzdálenost infradentale od gnathia. Posuvné
měřidlo.
M69a Výška symfýzy (Symphysenhöhe)
Přímočará vzdálenost infradentale od nejvzdálenějšího
bodu spodního okraje dolní čelisti v symfyzální
rovině. Posuvné měřidlo.
Tato míra se liší od míry M69 polohou infradentale a také
svým spodním měrovým bodem, který není identický
s gnathiem. Při asymetrii dolní čelisti nemusí měrová
rovina splývat s mediánní rovinou symfýzy. V praxi se
ukázal nejnižší bod těla dolní čelisti jako nejspolehlivější
(De Villiers 1968).
M69(1) Výška corpus mandibulae (Höhe des Corpus
mandibulae)
Vzdálenost alveolárního okraje od spodního okraje
dolní čelisti v úrovni foramen mentale kolmo k bázi.
Posuvné měřidlo.
M69(2) Výška těla na druhé stoličce (Corpushöhe
am zweiten Molaren)
Vzdálenost alveolárního okraje od spodního okraje
v úrovni druhé stoličky, kolmo k bázi. Posuvné měři-
dlo.
66
Různí autoři používají i místo mezi 2. a 3. stoličkou.
Morantova (1936) ,,projektivní výška těla ve středu
vnější alveolární hrany druhé levé stoličky" se liší od této
míry tím, že spodní měrový bod neleží přímo na okraji
čelisti, ale na jeho bazální tangentě. Mandibulometr.
M69(3) Tloušťka corpus mandibulae (Dicke des
Corpus mandibulae)
Největší tloušťka (šířka těla v úrovni foramen mentale
měřená kolmo na podélnou osu těla). Posuvné měři-
dlo.
M69b Tloušťka těla na druhých stoličkách (Corpusdicke
am zweiten Molaren)
Měříme kolmo k podélné ose těla v úrovni druhých
stoliček. Posuvné měřidlo.
M70 Výška větve dolní čelisti (Asthöhe)
Přímočará vzdálenost gonia od nejvyššího bodu caput
mandibulae. Posuvné měřidlo.
M70a Projektivní výška větve (Projektivische Ast-
höhe)
Vzdálenost nejvyššího bodu caput mandibulae od
spodního okraje kosti, kolmo na něj. Mandibulometr.
M70(1) Přední výška větve (Vordere Asthöhe)
Přímočará vzdálenost koronia od spodního okraje
kosti kolmo na něj. Za spodní okraj je zde brána rovina,
na kterou spodní čelist naléhá. Mandibulometr
nebo posuvné měřidlo.
M70(2) Nejmenší výška větve (Kleinste Asthöhe)
Přímočará vzdálenost nejhlubšího místa incisura
mandibulae od spodního okraje větve. Měříme rovnoběžně
s výškou větví M70. Posuvné měřidlo.
M70(3) Hloubka incisura mandibulae (Tiefe der
Incisura mandibulae)
Kolmá vzdálenost nejhlubšího bodu incisura mandibulae
od přímky, která spojuje koronion a nejvyšší
bod hlavice. Koordinátové (hloubkové) měřidlo nebo
měříme na kraniogramu.
M71 Šířka větve (Astbreite)
Nejmenší šířka větve dolní čelisti kolmá na výšku.
Posuvné měřidlo.
Rameny měřidla se dotkneme bodů, které jsou co nejblíže
sebe na předním a zadním okraji větve, a změříme
míru co nejvíce kolmo na měřenou výšku. Naproti
tomu Broca měří kolmo k zadnímu okraji (také viz
Heim [1976]) a Turner rovnoběžně s alveolární linií.
M71a Nejmenší šířka větví (Kleinste Astbreite)
Stejná míra jako u M71, pouze bez ohledu na výšku.
Tuto míru lze měřit v jakémkoli sklonu k horizontálám.
Posuvné měřidlo.
M71b Největší délka hlavice (Größte Caputlänge)
Největší délka levé caput mandibulae. Posuvné měřidlo.
Míra nemusí nutně ležet v horizontální nebo
transverzální rovině.
M71(1) Šířka incisura mandibulae (Breite der Incisura
mandibulae)
Přímočará vzdálenost koronia od středu linie, která
spojuje obě kondylia (laterale i mediale) na povrchu
hlavice. Posuvné měřidlo.
M72 Celkový profilový úhel obličeje (Ganzpro-
filwinkel)
Úhel, který svírá přímka spojující nasion a prosthion
s frankfurtskou horizontálou (obr 28). Úhloměr na
stativu nebo násuvný úhloměr.
Prosthion zde není definován jako nejhlubší bod na
alveolárním výběžku, nýbrž jako nejvystouplejší bod
alveolárního výběžku. U opičích lebek s nahoru vystupujícími
nasalii volíme jako horní bod linie profilu místo
nasia subnasion.
Rozdělení hodnot úhlu:
hyperprognátní do 70
prognátní 70­80
mesognátní 80­85
ortognátní 85­93
hyperprognátní 93 a více
M72a Profilový frontoalveolární úhel (Stirn-Alveo-
lar-Profilwinkel)
Úhel, který svírá přímka spojující prosthion a nejvystouplejší
bod čela s frankfurtskou horizontálou.
Úhloměr na stativu nebo násuvný úhloměr.
M72(2) Obličejový úhel (Gesichtswinkel)
Úhel, který svírá přímka spojující prosthion a nasion
s alveokondylární rovinou. Francouzská škola volí při
stejné rovině přímku, která spojuje glabellu a prosthi-
on.
M72(4) Virchowův úhel profilu (Virchows Profilwin-
kel)
Úhel který svírá přímka spojující střed vnějšího zvukovodu
a prosthion s linií nasion­prosthion.
Následující úhly v tzv. obličejovém trojúhelníku: nasion-prosthion-basion
se nejčastěji používají pro vyjádření
stupně vývoje horní čelisti, i když jsou ovlivněny
absolutní velikostí výšky horního obličeje. Úhly se
nacházejí na úsečkách nasion-basion M5, basion-prosthion
M40 a nasion-prosthion M48. Jejich výpočet
se provádí pomocí funkce cosinus pro trojúhelník
6.2.2.8. Úhly v obličejové části
67
se stranami a, b, c a úhly alfa, beta, gama.
a2 = b2 + c2 ­ 2bc x cos alfa
b2 = a2 + c2 ­ 2ac x cos beta
c2 = a2 + c2 ­ 2ab x cos gama
M72(5) Úhel obličejového trojúhelníku v prosthiu
(Prosthion-Winkel des Gesichtsdreiecks)
Úhel v prosthiu ve výše jmenovaném trojúhelníku
obličeje.
Rozdělení hodnot úhlu podle Riveta:
prognátní do 70
mesognátní 70­73
orthognátní 73 a více
M72b Úhel obličejového trojúhelníku v nasiu (Nasion-Winkel
des Gesichtsdreiecks)
Úhel v nasiu ve výše jmenovaném obličejovém trojúhelníku.
Tento, stejně jako další úhly, uvádí Howells
(1973). Proto pozor na rozdílné definice basia
a prosthia.
M72c Úhel obličejového trojúhelníku v basiu (Basion-Winkel
des Gesichtsdreiecks)
Úhel v basiu ve výše jmenovaném trojúhelníku. Srovnej
s M72(5).
M73 Úhel profilu nosu (Nasaler Profilwinkel)
Úhel, který svírá přímka spojující nasion a nasospinale
s frankfurtskou horizontálou (obr. 28). Úhloměr na
stativu nebo násuvný úhloměr.
Rozdělení hodnot úhlu:
hyperprognátní do 70
prognátní 70­80
mesognátní 80­85
orthognátní 85 a více
M74 Úhel profilu alveolů (Alveolarer Profilwinkel)
Úhel, který svírá přímka spojující nasospinale
a prosthion s frankfurtskou horizontálou (obr. 28).
Úhloměr na stativu nebo násuvný úhloměr.
Upřednostňujeme nasospinale před subspinale, protože
subspinale může v případě krátkých alveolárních
výběžků nebo při silně dolů prodloužené spina nasalis
téměř splývat s prosthiem. Tento úhel lze měřit pouze
na nedotčených lebkách, to znamená alveolární oblast
nesmí být poškozena ani redukována.
Rozdělení hodnot úhlu:
ultraprognátní do 60
hyperprognátní 60­70
prognátní 70­80
mesognátní 80­85
orthognátní 85­93
hyperprognátní 93 a více
M74(1) Alveolární­alveokondylární úhel (Alveolar-
-Alveokondylen-Winkel)
Úhel, který svírá alveokondylární rovina s přímkou
spojující nasospinale a prosthion. Technika jako u úhlu
M74, přičemž lebku nastavíme do alveokondylární
roviny.
M74(2) Zubní úhel (Zahnwinkel)
Úhel, který svírá přímka spojující prosthion a řeznou
hranu horních středních řezáků s frankfurtskou horizontálou.
Úhloměr na stativu nebo násuvný úhloměr.
Úhel slouží k měření ortho- nebo prodontie řezáků.
M75 Úhel profilu střechy nosu (Profilwinkel des
Nasendaches)
Úhel, který svírá linie profilu obou nasalií ­ to znamená
přímka spojující nasion a rhinion s frankfurtskou
horizontálou. Násuvný úhloměr.
M75a Nasodakryální úhel (Naso-Dakrya-Winkel)
Úhel na nejhlubším bodu nosního profilu, jehož ramena
dosahují k pravému a levému dakryu. Úhel vypočteme
z měr: mezioční šířka M49a a nasodakryální
výška M49b: tan (1/2) = 1/2 F/G, kde F je mezioční
šířka a G nasodakryální výška.
M75b Simotický úhel (Simotischer Winkel)
Úhel na střední linii nosních kostí (na nejužším místě),
jehož ramena dosahují k měrovým bodům nejmenší
šířky nosních kostí. Úhel vypočteme z měr: nejmenší
šířka nosních kostí M57 a simotická výška M57a.
Vzorec pro výpočet je stejný jako u úhlu M75a.
Pokud je transverzální profil nosních kostí konkávní,
míra M57 může nabývat i negativních hodnot. V takovýchto
případech doporučuje Howells (1973) připočítat
k hodnotě výšky 0,1mm, abychom vyloučili
potíže při statistickém zpracování. To prakticky znamená
úhel přibližně 180°.
M75c Nasoorbitální úhel (Naso-Orbital-Winkel)
Úhel v nejhlubším bodě nosního profilu, jehož ramena
dosahují až k pravému a levému zygoorbitale.
Úhel vypočteme z měr: nejmenší šířka kosti jařmové
M45(3) a nasoorbitální kolmice M45a. Výpočet je
stejný jako u úhlu M75a.
Tento úhel, který vyjadřuje projekci nosních kostí přes
nejmenší šířku kosti jařmové, lze také vypočítat použitím
míry M45b místo M45a (Woo ­ Morant 1934).
Tento úhel je měřen z rhinia a ne z nejhlubšího bodu
nosního profilu.
M75(1) Úhel celého profilu nosní střechy (Nasen-
dach-Ganzprofilwinkel)
Úhelurčímetak,žeodečtemeúhelprofilustřechynosu
M75 od celkového úhlu profilu M72. Tento výpočet
lze provést, protože přímka nosní střechy, linie profilu
68
a frankfurtská horizontála dohromady tvoří trojúhelník,
ke kterému existuje vnější rovnoběžně posunutý
úhel celého profilu, který odpovídá součtu úhlů M75a
a M75(1).
M76 Úhel profilu tváře (Wangenprofilwinkel)
Úhel, který tvoří sklon přední stěny kosti lícní s frankfurtskou
horizontálou.
Přes přední plochu horní čelisti, 2­3mm stranou od
zubního oblouku, táhneme přímku rovnoběžnou s mediánní
rovinou. Na spodním okraji očnice naznačíme
dolní bod a na processus zygomaticus maxillae horní
bod této přímky. Hroty posuvného měřidla s násuvným
úhloměrem přiložíme na oba výše uvedené body a odečteme
hodnotu úhlu. Při silně vyvinuté fossa canina
nelze tento úhel měřit.
M76a Zygomaxillární úhel (Zygomaxillarwinkel)
Úhel v subspinale, jehož ramena dosahují až k pravému
(levému) zygomaxillare anterior. Úhel vypočítáme
z těchto měr: přední šířka středního obličeje
M46b a bimaxillární kolmice M46c. Výpočet je stejný
jako u úhlu M75a.
Tento úhel vyjadřuje plochost obličeje na subspinale ve
vztahu k střední šířce obličeje; byl také použit Alexejevem
a Debecem 1964.
M76b Úhel Prosthion-zygomaxillare (Prosthion-Zy-
gomaxillarwinkel)
Úhel v prosthiu, jehož ramena dosahují k pravému
(levému) zygomaxillare. Tento úhel vypočítáme z měr:
šířka středního obličeje M46 a kolmice z prosthia
M46d. Výpočet je stejný jako u úhlu M75a. Použitím
míry M46e lze zygomaxillární úhel vypočítat v alve-
olare.
M76(1) Očnicošpičákový úhel (Orbitocaninus-Win-
kel)
Úhel, který svírá přímka spojující střed dolního okraje
očnice a přední alveolární okraj špičáku s frankfurtskou
horizontálou. Úhloměr na stativu nebo násuvný
úhloměr. Tento úhel je zvláště důležitý u opičích
lebek.
M77 Úhel příčného profilu horního obličeje (Querprofilwinkel
des Obergesichts)
Úhel, který spolu svírají přímky spojující frontomalaria
orbitalia s nasiem. Koordinátové (hloubkové)
měřidlo. Úhel lze vypočítat ze vzdáleností obou frontomalaria
orbitalia M43(1) a délky kolmice od nasia
na úsečku M43c. Výpočet je stejný jako u úhlu M75a.
M77a Nasiofrontální úhel (Nasio-Frontal-Winkel)
Úhel v nasiu, jehož ramena dosahují až k pravému
(levému) frontotemporale anterior. Úhel počítáme
z měr: přední šířka horního obličeje M43a a nasiofrontální
kolmice M43b. Výpočet je stejný jako u úhlu
M75a. Tento úhel měří plochost obličeje ve vztahu
k předním koncům processus zygomatici.
M78 Úhel sklonu roviny vchodu očnice v sagitálním
směru (Sagittaler Neigungswinkel der Orbita-
leingangs-Ebene)
Úhel, který svírá přímka spojující střed horního okraje
očnice se středem spodního okraje očnice s frankfurtskou
horizontálou. Úhloměr na stativu nebo násuvný
úhloměr.
M78a Úhel dakrya (Dakryon-Winkel)
Úhel v dakryu, jehož jedno rameno tvoří dakryální
šířka orbity M51a, druhé rameno je kolmice z dakrya
M44c. Úhel vypočteme podle trigonometrické funkce
cosinus: cos = kolmice dakrya kolmice/ dakryální
šířka orbity. Pro lepší srovnatelnost s jinými úhly
plochosti obličeje výsledný úhel v dakryu zdvojíme.
Howells (1973) uvádí podobný úhel, který odpovídá
součtu úhlů v dakryu na obou očnicích. Při měření
šířky orbity je třeba dávat pozor na definici ektokonchia,
kterou uvádí Howells.
M78(1) Úhel sklonu roviny vchodu očnice ve frontálním
směru (Frontaler Neigungswinkel der Orbita-
leingangs-Ebene)
Úhel, který svírá přímka, v níž měříme největší šířku
orbity s frontální rovinou lebky. Posuvné měřidlo
s násuvným úhloměrem.
Pro změření úhlu orientujeme lebku do frontální roviny.
Pak nasadíme špičky měřidla na maxillofrontale a ektokonchion
a úhel přímo odečteme.
M78(2) Úhel sklonu roviny vchodu očnice v horizontálním
směru (Horizontaler Neigungswinkel der
Orbitaleingangs-Ebene)
Úhel, který svírá šířka orbity M51 s horizontálou
proloženou skrz maxillofrontale. Měříme na kraniogramu
nebo pomocí násuvného úhloměru, který je
připevněn na tenkém pravítku. Pravítko přiložíme na
maxillofrontale a ektokonchion a úhel odečteme.
M78(3) Úhel osy očnice (Orbitalachsenwinkel)
Úhel, který spolu svírají obě osy očnic. Tyto osy naznačíme
kovovými jehlicemi, které přilepíme plastelínou
ve foramina optica, a to tak, že leží ve středech rovin
obou vchodů očnic. Lebku nastavíme tak, že rovina
obou os probíhá rovnoběžně s plochou stolu. Paralelografem
naznačíme směr jehlic na papír a úhel přímo
odečteme.
M79 Úhel větví dolní čelisti (Astwinkel des Unter-
kiefers)
69
Úhel, který svírá rovina proložená zadní plochou
hlavice a úhlem větve s plochou, na které dolní čelist
leží (obr. 28). Mandibulometr. Pokud je dolní čelist
asymetrická a nesedí dobře na podložce, fixujeme ji
lehkým tlakem na druhé stoličky.
M79b Úhel ramus-alveolární okraj (Ramus-Alveo-
larrand-Winkel)
Úhel, který svírá tangenta ramu s linií alveolárního
okraje. Měříme na kraniogramu.
M79(1) Úhel profilu dolní čelisti (Profilwinkel des
Unterkiefers)
Úhel, který svírá přímka, jež se dotýká infradentale
a pogonia, s frankfurtskou horizontálou (obr. 28).
Násuvný úhloměr nebo úhloměr na stativu.
Tento úhel lze měřit jen tehdy, pokud dolní čelist přesně
sedí na horní čelisti a lebka je ustavena ve frankfurtské
horizontále.
M79(1a) Symfyzální úhel (Symphysenwinkel)
Úhel, který svírá přímka spojující infradentale a gnathion
s rovinou, na níž dolní čelist leží. Úhloměr na
stativu.
Dolní čelist položíme na vyvýšenou horizontální rovinu
a palcem a ukazováčkem lehce tlačíme na korunky druhých
stoliček. Hroty úhloměru na stativu posuneme na
body infradentale a gnathion.
M79(1b) Úhel vytvoření brady (Winkel der Kinnaus-
bildung)
Úhel, který svírá přímka spojující infradentale a pogonion
s linií alveolárního okraje.
Úhloměr na stativu nebo kraniogram. Linie alveolárního
okraje musí probíhat horizontálně. Úhel odečteme
před linií pogonia. Tento úhel udává, zda je vyvinuta
negativní, neutrální nebo pozitivní brada.
M79c Úhel brady (Kinnwinkel)
Úhel, který svírá horizontální rovina, na níž dolní
čelist leží, a přímka, která spojuje infradentale s nejvíce
mediánně vybíhajícím bodem symfýzy (obr. 28).
Mandibulometr. Případnou fixaci provádíme stejně
jako u úhlu M79(1a).
M79(3) Úhel sklonu koroniokondyliární linie (Neigungswinkel
der Coronio-Condylial-Linie)
Úhel, který svírá přímka spojující coronion s nejvyšším
bodem caput mandibulae se zadním okrajem větve
(tangenta větve). Mandibulometr.
Dolní čelist položíme na horizontální podložku tak, že
leží na 4 výběžcích větve. Sklápěcí desku pak přisuneme
k větvi a úhel odečteme.
M79(4) Bazální úhel dolní čelisti (Basalwinkel des
Unterkiefers)
Úhel, který spolu svírají přímky spojující gnathion
a gonion na každé straně.
Obě linie naznačíme jehlicemi, připevněnými plastelínou,
a odečteme úhel pomocí úhloměru.
M79(5) Horizontální úhel sklonu kloubních os
(Horizontaler Neigungswinkel der Gelenkachsen)
Úhel, který spolu svírají obě podélné osy hlavic.
Obě osy naznačíme tužkou, připevníme na ně dvě tenké
jehlice a odečteme úhel na bodu křížení, a to pomocí
průhledného úhloměru.
M80 Délka zubního oblouku horní čelisti (Zahnbogenlänge
des Oberkiefers)
Vzdálenost nejvystouplejšího bodu labiální plochy
řezáků od středu přímky, která se dotýká distální
plochy obou třetích stoliček. Detailní návod viz míra
M80a.
M80a Délka zubního oblouku dolní čelisti (Zahnbogenlänge
des Unterkiefers)
Stejný rozměr jako u horní čelisti (míra M80). Posuvné
měřidlo.
Na distální konce obou třetích stoliček položíme 1mm
silnou kovovou jehlici. Špičku jednoho ramene měřidla
položíme na mediální dotykovou plochu obou středních
řezáků a druhé rameno přiložíme na střed zadního
okraje jehlice. Od míry musíme odečíst 1mm, který
odpovídá tloušťce jehlice.
Pro detailní proměření délkových poměrů zubního
oblouku můžeme určit odpovídající vzdálenost mezi
labiální plochou předních řezáků a přímkou, která se
dotýká distálních ploch M2
, M1
, P2
(P4
), P1
(P3
), C a I2
.
Obě plochá ramena posuvného měřidla nasadíme na
odpovídající body, přičemž pravítko měřidla držíme
rovnoběžně se sagitální rovinou. Další míry uvádějí
Lavelle et al. (1970) a Remane (1927).
M80(1) Šířka zubního oblouku (Zahnbogenbreite)
Největší vzdálenost zubních řad od sebe, kolmá k mediánní
rovině. Posuvné měřidlo.
Obě ramena měřidla položíme na nejširší místo oblouku
(asi v oblasti stoliček), přičemž pravítko měřidla držíme
ve frontální rovině. Kromě největší šířky zubního oblouku
můžeme určit na odpovídajících zubech přídavné
šířkové míry (Caillard 1976, Roth 1985). Měříme podle
uvedeného návodu.
Další šířkové míry zubního oblouku, jejichž měrové
6.2.2.9. Míry zubního oblouku a zubů
70
body leží obvykle ve středu okluzální plochy, definoval
Lavelle et al. (1970). Také Remane (1927) udává množství
šířkových měr, zvláště mezi hrboly stejných zubů
pravé a levé strany čelisti.
M80(2) Zubní délka (Dentallänge)
Přímočará vzdálenost předního (mesiálního) okraje
prvního premoláru (z fylogenetického hlediska P3)
od distálního kraje třetí stoličky. Posuvné měřidlo.
Další míry na skupinách zubů uvádí Remane (1927)
a Lavelle et al. (1970).
M80(3) Délka stoliček (Molarenlänge)
Přímočará vzdálenost předního okraje M1 od zadní
plochy M3. Posuvné měřidlo.
M81 Mesiodistální průměr zubní korunky (Mesio-distaler
Durchmesser der Zahnkrone)
Největší vzdálenost mesiální od distální plochy (obr.
30a: af, obr. 31a: ef, obr. 32: ab). Posuvné měřidlo s no-
niem.
Nástroj držíme rovnoběžně s podélnou osou korunky
a měříme největší vzdálenost mezi dotykovými ploškami
(vzdálenost mezi nejvzdálenějšími body mesiální
a distální plochy). Je rozdíl mezi měřením volných zubů
a zubů zasazených v čelisti. Další potíží při měření je
obrus korunek na okluzální ploše. U obroušených zubů
vyvstává problém. Zůstává otázkou, zda bychom se měli
odvážit udělat korekturu odhadem délky ubroušených
částí. Wood a Abbot (1983) fotografovali za tímto účelem
okluzální plochy, rekonstruovali obroušené okraje
a měřili jejich délku. Jednoduché vizuální odhady při
měření zubů s sebou nesou nebezpečí subjektivních
chyb v odhadu.
M81a Mesiodistální průměr korunky na hranici
skloviny (Mesio-distaler Durchmesser der Krone an
der Schmelzgrenze)
Vzdálenost mezi nejdistálněji a nejmesiálněji položeným
bodem hranice skloviny. Měříme rovnoběžně
s podélnou osou korunky. Speciální posuvné měřidlo
na zuby s noniem.
M81b Střední délka žvýkací plochy (Mittlere Kauflächenlänge)
Vzdálenost mesiálního okraje žvýkací
plochy od distálního okraje ve střední podélné rovině
korunky (obr. 30a: cd, obr. 31a: cd, obr. 32: op). Remane
(1927) definuje tuto míru pro horní a dolní zuby
třenové a stoličky. Posuvné měřidlo s noniem.
M81c Vnější délka (Außenlänge)
U horních stoliček je to vzdálenost báze přední hrany
paraconu od báze zadní hrany metaconu. U horních
(dolních) premolárů je to vzdálenost báze přední hrany
paraconu (protoconidu) od báze jeho zadní hrany
Obr. 30 Horní stolička: a) pohled na okluzální plochu (body a,
b vyznačují střední podélnou osu korunky), b) pohled z bukální
strany (pramen: Knussmann 1988).
Obr. 31 Horní premolár: a) pohled na okluzální plochu (body e,
f vyznačují střední podélnou osu korunky), b) pohled z bukální
strany (pramen Knussmann: 1988).
(obr. 30a: gh, obr. 31a: gh, obr. 31b: gf) Posuvné měřidlo
s noniem.
71
M81(1) Bukolinguální průměr korunky (Bucco-lingualer
Durchmesser der Krone)
Největší vzdálenost bukální (labiální) plochy od linguální,
kolmá na podélnou osu korunky (obr. 30a: lm,
obr. 31a: lm, obr. 32: cd). Bukolinguální průměr jde
od řezáků ke stoličkám a nenadále mění směr ze sagitálního
do transverzálního směru. Posuvné měřidlo
s noniem.
M81d Bukolinguální průměr korunky na hranici
Obr. 32 Dolní stolička: pohled z okluzální strany ­ body a, b vyznačují
střední podélnou osu korunky, body c, d vyznačují střední
podélnou osu korunky (pramen: Knussmann 1988).
skloviny (Bucco-lingualer Durchmesser der Krone
an der Schmelzgrenze)
Vzdálenost mezi nejbukálněji (nejlabiálněji) a nejlinguálněji
vystouplým bodem hranice skloviny. Měříme
kolmo k podélné ose korunky. Speciální měřidlo na
zuby s noniem.
M81e Přední šířka korunky stoliček (Vordere Kronenbreite
der Molaren)
U horních stoliček: vzdálenost nejvyššího zakřivení
linguální plochy protoconu od nejvyššího zakřivení
bukální plochy paraconu (obr. 30a: qr).
U dolních stoliček: největší vzdálenost vnější plochy
protoconidu od vnitřní plochy metaconidu. Hroty
protoconidu a metaconidu procházejí rovinou kolmou
na horizontální rovinu (obr. 32: ef). Posuvné
měřidlo s noniem.
M81f Zadní šířka korunky stoliček (Hintere Kronenbreite
der Molaren)
U horních stoliček: tato míra odpovídá míře M81e
mezi hypoconem a metaconem (obr. 30a: st).
U dolních stoliček: jedná se o největší vzdálenost vnější
plochy na hypoconidu od vnitřní plochy na entoconidu,
a to v rovině, jíž procházejí hroty hypoconidu
a entoconidu a která je kolmá na horizontální rovinu
(obr. 32: gh). Posuvné měřidlo s noniem.
M81(2) Výška zubu (Zahnhöhe)
Srovnej s níže popsanými speciálními mírami pro
jednotlivé zuby. Vzdálenost mezi horním a spodním
okrajem skloviny. Posuvné měřidlo s noniem.
Jeden hrot měřidla musí být nasazen na střed řezné
hrany řezáků, u jednohrotých a dvouhrotých zubů na
špičky vnějších hrbolů. U stoliček by měl být podle Martina
nasazen v úrovni žvýkací plochy, tj. mezi dvěma
vnějšími hrboly. To proto, aby bylo možné měřit i při
vysokém stupni obroušení zubů. Jiní autoři jako Moss
et al. (1967) nebo Wheeler (1974) měří u stoliček také
na vnějších hrbolech.
Následující speciální míry se všechny měří posuvným
měřidlem s noniem.
M82 Výška paraconu stoliček (Paraconushöhe der
Molaren)
Vzdálenost hrotu paraconu od nejhlubšího (nejvíce
směrem ke kořenům ležícího) místa vnější hranice
skloviny na paraconu, a to v příčné rovině procházející
špičkou paraconu (obr. 30b: ac).
Bylo by přesnější použít míru promítnutou na vertikální
osu, protože zešikmení bukální strany není u všech
druhů (rodů) hominidů stejné. Pokus o změření tohoto
rozměru projektivně by ovšem vedl k velkým nepřesnostem,
a proto nepřesnost přímé míry nevadí.
M82a Výška metaconu (Metaconushöhe)
Měříme stejně jako u M82, ale na metaconu (obr. 30b:
bd).
M82b Výška protoconu stoliček (Protoconushöhe
der Molaren)
Protože zešikmení linguální plochy mezi primáty kolísá
mnohem silněji než u polohy bukální, doporučujeme
měřit vzdálenost hrotu promítnutou na vertikální
osu od nejhlubšího místa na vnitřní hranici skloviny
pod hrboly.
M82c Výška hypoconu (Hypoconushöhe)
Míra odpovídající M82b, ale na hypoconu. U druhů
s malými zuby tuto míru nedoporučujeme měřit.
M82d Výška hrbolů horních stoliček (Höckerhöhe
der oberen Molaren)
72
Vertikální vzdálenost nejhlubšího bodu prohlubně
mezi paraconem a metaconem od přímky spojující
hroty paraconu a metaconu (obr. 30b: ef). Spojovací
linii utvoříme nasazením hrany pravítka.
M83 Vzdálenost předních hrbolů u horních stoliček
(Vorderer Höckerabstand bei oberen Molaren)
Přímá vzdálenost špičky paraconu od špičky protoco-
nu.
M83a Vzdálenost středních hrbolů u horních stoliček
(Mittlerer Höckerabstand bei oberen Molaren)
Přímá vzdálenost špičky metaconu od špičky proto-
conu.
M83b Vzdálenost zadních hrbolů horních stoliček
(Hinterer Höckerabstand bei oberen Molaren)
Přímá vzdálenost špičky metaconu od špičky hypoco-
nu.
M83c Vzdálenost vnějších hrbolů horních stoliček
(Äußerer Höckerabstand der oberen Molaren)
Přímá vzdálenost špičky paraconu od špičky metaco-
nu.
M83d Vzdálenost vnitřních hrbolů u horních stoliček
(Innerer Höckerabstand der oberen Molaren)
Přímá vzdálenost špičky protoconu od špičky hypo-
conu.
M84 Výška metaconidu stoliček (Metaconidhöhe
der Molaren)
Největší vzdálenost hrotu metaconidu od hranice skloviny
na linguální straně metaconidu, měřená v příčné
rovině, která prochází hrotem metaconidu.
M84a Výška entoconidu (Entoconidhöhe)
Největší vzdálenost hrotu entoconidu od hranice skloviny
na linguální straně entoconidu, měřená v příčné
rovině, která prochází hrotem entoconidu.
M84b Výška protoconidu stoliček (Protoconidhöhe
der Molaren)
Vzdálenost hrotu protoconidu od hranice skloviny na
vnější straně protoconidu promítnutá na vertikální
osu. Pravítko měřidla držíme vertikálně.
M84c Výška hypoconidu (Hypoconidhöhe)
Vzdálenost hrotu hypoconidu od hranice skloviny na
vnější straně hypoconidu promítnutá na vertikální
osu.
M84d Výška hrbolů dolních stoliček (Höckerhöhe
der unteren Molaren)
Vertikální vzdálenost nejhlubšího bodu zářezu mezi
metaconidem a entoconidem od linie spojující hroty
obou hrbolů. Linii naznačíme přiložením pravítka na
obě špičky.
M85 Vzdálenost hrbolů protoconidu a metaconidu
na stoličkách (Höckerabstand zwischen Protoconid
und Metaconid)
Vzdálenost špiček obou hrbolů od sebe.
M85a Vzdálenost hrbolů protoconidu a paraconidu
(Höckerabstand zwischen Protoconid und Para-
conid)
Technika viz M85.
M85b Vzdálenost hrbolů entoconidu a hypoconidu
(Höckerabstand zwischen Entoconid und Hypoco-
nid)
Technika viz M85.
M85c Vzdálenost hrbolů hypoconidu a hypoconulidu
(Höckerabstand zwischen Hypoconid und Hypo-
conulid)
Technika viz M85.
M85d Vzdálenost hrbolů protoconidu a hypoconidu
(Höckerabstand zwischen Protoconid und Hypo-
conid)
Technika viz M85.
M85e Vzdálenost hrbolů metaconidu a entoconidu
(Höckerabstand zwischen Metaconid und Entoconid)
Technika viz M85.
M86 Výška paraconu premolárů (Paraconushöhe
der Prämolaren)
Vertikální vzdálenost (měřená z vnější strany) hrotu
paraconu od nejhlubšího místa okraje skloviny, měřená
v příčné rovině, která prochází hrotem (obr. 31b:
ab).
M86a Výška protoconu premolárů (Protoconushöhe
der Prämolaren)
Vzdálenost hrotu protoconu od spodního okraje skloviny
vnější strany promítnutá na vertikální osu. Pravítko
měřidla musí probíhat vertikálně.
M86b Výška hrotů horních premolárů (Spitzenhöhe
der oberen Prämolaren)
Vzdálenost hrotu paraconu od roviny, která spojuje
bázi přední hrany se zadní hranou paraconu a je kolmá
na podélnou rovinu. Měříme na vnější ploše paraconu
(obr. 31b: ae).
M87 Vzdálenost hrbolů paraconu a protoconu na
premolárech (Höckerabstand zwischen Paraconus
und Protoconus auf den Prämolaren)
Přímá vzdálenost hrotů hrbolů od sebe.
M88 Vnější výška dolních premolárů (Außenhöhe
der unteren Prämolaren)
Vzdálenost hrotu protoconidu od vnější hranice skloviny
ve střední příčné rovině.
M88a Vnitřní výška dolních premolárů (Innenhöhe
der unteren Prämolaren)
73
Vzdálenost hrotu metaconidu od hranice skloviny na
vnitřní straně, měřená v příčné rovině, která prochází
hrotem metaconidu.
M89 Vzdálenost hrbolů na spodních premolárech
(Höckerabstand auf den unteren Prämolaren)
Vzdálenost hrotu protoconidu od hrotu metaconidu.
M90 Vnější výška špičáku (Außenhöhe des Eckza-
hns)
Největší vzdálenost hrotu zubu od vnější hranice sklo-
viny.
M90a Vnitřní výška špičáku (Innenhöhe des Eckza-
hns)
Největší vzdálenost hrotu zubu od vnitřní hranice
skloviny.
M90b Přední výška špičáku (Vorderhöhe des Eckza-
hns)
Vzdálenost hrotu zubu od přední hranice skloviny
pod bází přední hrany.
M90c Zadní výška špičáku (Hinterhöhe des Eckza-
hns)
Vzdálenost hrotu zubu od zadní hranice skloviny pod
bází zadní hrany.
M91 Vnější výška řezáků (Außenhöhe der Schneide-
zähne)
Vzdálenost vnější hranice skloviny od řezné hrany
v příčné rovině.
M91a Vnitřní výška řezáků (Innenhöhe der Schnei-
dezähne)
Nejmenší vzdálenost na nejhlubším (nejblíže špičce
kořene) místě vnitřní hranice skloviny od řezné hra-
ny.
M91b Přední výška řezáků (Vorderhöhe des Schne-
idezähne)
Nejmenší vzdálenost mezi předním rohem (mesiálním)
řezné hrany a předním okrajem skloviny.
M91c Zadní výška řezáků (Hinterhöhe der Schnei-
dezähne)
Nejmenší vzdálenost mezi zadním rohem (distálním)
řezné hrany a zadním okrajem skloviny.
Pokud řezná hrana nezabírá celou délku zubu a na distální
hraně je zešikmení, potom za horní měrový bod
volíme distální konec tohoto zešikmení.
M91d Délka řezné hrany řezáků (Länge der Schneidekante
der Schneidezähne)
Vzdálenost předního (mesiálního) rohu řezné hrany
od distálního rohu. Tato míra je často identická s mírou
M81.
Protože následující úhly lze jen s obtížemi měřit přímo
na zubech, je lépe je měřit fotogrammetricky. Před
zhotovením fotografií v okluzálním řezu naznačíme
hroty hrbolů tečkami.
M92 Parakonický úhel stoliček (Paraconuswinkel
der Molaren)
Úhel na paraconu, v trojúhelníku, který tvoří hroty
metaconu, paraconu a protoconu.
M92a Protokonický úhel stoliček (Protoconuswinkel
der Molaren)
Úhel na protoconu v trojúhelníku, který tvoří hroty
paraconu, protoconu a metaconu.
M92b Protokonidální úhel stoliček (Protoconidwinkel
der Molaren)
Úhel na protoconidu v trojúhelníku, který tvoří hroty
hypoconidu, protoconidu a metaconidu.
M92c Hypokonidální úhel stoliček (Hypoconidwin-
kel)
Úhel na hypoconidu v trojúhelníku, který tvoří hroty
hypoconulidu, hypoconidu a protoconidu.
M93 Vnější délka kořenů (Außenlänge der Wurzel)
Vnější vzdálenost hrotu kořene od středu vnější hranice
skloviny. Různí autoři odtud měří ještě vzdálenost
od hranice skloviny k úrovni rozvětvení kořenů na
různých stranách (jedná se o přibližnou výšku rozvětvení
kořenů ,,relative heigth of bifurcation" podle
Kovacze [1972]).
U horních a dolních opičích premolárů, které mají na
přední straně výběžek skloviny (jako je tomu u horních
špičáků Cercopitecidů a Hylobatidů s vnějším výběžkem),
je nutné určit druhý měrový bod (na hranici skloviny)
jiným způsobem. Pro přední kořeny takto modifikovaných
premolárů Catarrhinů doporučuje Remane
(1927) následující definici vnější délky kořenů: vnější
délka kořenů je kolmá vzdálenost hrotu kořene od linie,
která probíhá rovnoběžně s horizontální rovinou skrze
průsečík hranice skloviny s příčnou spojovací rovinou
mezi hroty zubu a nejhlubším vnitřním záhybem mezi
předním a zadním kořenem.
Na horních špičácích s vnějším výběžkem je vnější délka
kořene definovaná jako kolmá vzdálenost hrotu kořene
od rovnoběžky proložené nejnižším bodem vnější hranice
skloviny.
M93a Vnitřní délka kořenů (Innenlänge der Wurzel)
Vzdálenost hrotu kořene od středu linguální hranice
skloviny.
Na silně modifikovaných třenových zubech Catarrhinů
je třeba definici upravit podle definice pro vnější výšku
kořene.
M93b Projektivní délka každého kořene (Projektivische
Länge jeder Wurzel)
74
Vertikální vzdálenost průsečíku hranice skloviny se
střední linií kořene od horizontální roviny, která probíhá
hrotem kořene.
M93c Největší podélný průměr kořenů (Größter
Längsdurchmesser der Wurzel)
Největší průměr měřený rovnoběžně s podélnou osou
zubu.
Selmer ­ Olsen (1949) měří podélný průměr vždy na
bukální straně zubu a volí u zubů s více kořeny největší
hodnotu. Problémy mohou nastat při měření zahnutých
kořenů.
M93d Největší příčný průměr kořenů (Größter
Querdurchmesser der Wurzel)
Největší průměr rovnoběžný s příčnou osou zubu.
Poloměry lze měřit od určitých bodů nebo os na lebce.
Jsou vztaženy k různým bodům mozkovny nebo
obličejové části.
Některé poloměry tvoří míry na lebce (např. nasion-basion,
basion-bregma, basion-prosthion) a bylo
o nich pojednáno v předchozích částech. Howells
(1973) definuje další poloměry, které jsou vztaženy
k ose procházející středem vnějšího zvukovodu (ušní
osa). Další poloměry uvádí Lin (1973).
M94 Poloměr vertexu (Vertex-Radius)
Kolmice na ušní osu od nejvyššího bodu na ossa parietalia
(včetně bregma nebo lambdy). Radiometr.
Lebku otočíme obličejem k sobě. Parabolické konce bočních
ramen nasadíme na oba zvukovody tak, aby přesně
seděly. Koordinátové rameno posunujeme dopředu
a dozadu sagitálním směrem, ale nemusí to být přesně
6.2.2.10. Poloměry
v mediánní rovině, dokud nenajdeme největší hodnotu.
M95 Poloměr nasia (Nasion-Radius)
Kolmice od nasia na ušní osu. Technika jako u míry
M94.
M96 Poloměr subspinale (Subspinale-Radius)
Kolmice od subspinale na ušní osu. Technika jako
u míry M94.
Pozor! Subspinale je bod profilu a neleží ve švu.
M97 Poloměr prosthia (Prosthion-Radius)
Kolmice od prosthia na ušní osu. Technika jako u míry
M94. Dodržujeme definici podle Howellse.
M98 Poloměr dakrya (Dakryon-Radius)
Kolmice od levého dakrya na ušní osu. Technika jako
u míry M94.
M99 Poloměr zygoorbitale (Zygoorbitale-Radius)
Kolmice od levého zygoorbitale na ušní osu. Technika
jako u míry M94.
M100 Poloměr frontomalare (Frontomalare-Radius)
Kolmice od levého frontomalare anterior na ušní osu.
Technika jako u míry M94.
M101 Poloměr ektokonchia (Ektokonchion-Radius)
Kolmice od levého ektokonchia na ušní osu. Technika
jako u míry M94. Dodržujeme definici podle Howell-
se.
M102 Poloměr zygomaxillare (Zygomaxillare-Radi-
us)
Kolmice od levého zygomaxillare anterior na ušní osu.
Technika jako u míry M94.
M103 Poloměr stoličky (Molar-Radius)
Kolmice od nejvíce vpředu položeného bodu alveolu
levé první horní stoličky na ušní osu. Technika jako
u míry M94.
Pokud je alveolární okraj oprýskaný nebo jinak poškozený,
lze míru odhadnout. Pokud chybí většina zubů,
zjistíme, zda se skutečně jedná o výše uvedený alveolus.
Tato míra vyjadřuje vztah řady stoliček k projekci obli-
čeje.
Indexy jsou číslovány podle Martina.
Dalších indexy na zubech uvádí Remane (1927) a Selner
­ Olsen (1949).
U všech indexů jsou čísla měr, z nichž indexy počítáme,
uvedena v závorkách. Bylo vypuštěno násobení
100, které je považováno za samozřejmé.
I1 Délkošířkový index lebky (Längen-Breiten-Index
6.3. Indexy lebky
des Schädels)
Největší šířka mozkovny (M8) / největší délka mozkovny
(M1).
Rozdělení hodnot indexu podle Garsona (řecky: kranion,
,,lebka", dolichos, ,,dlouhý", mesos, ,,střední", brachys,
,,krátký"):
ultradolichokranní do 64,9
75
hyperdolichokranní 65,0­69,9
dolichokranní 70,0­74,9
mesokranní 75,0­79,9
brachykranní 80,0­84,9
hyperbrachykranní 85,0­89,9
ultrabrachykranní 90,0 a více
I2 Délkovýškový index lebky (Längen-Höhen-Index
des Schädels)
Výška basion-bregma (M17) / největší délka mozkovny
(M1).
Rozdělení hodnot indexu (řecky: chamadis, ,,nízký",
orthos, ,,přímý", hypsos, ,,vysoký"):
chamaekranní do 69,9
orthokranní 70,0­74,9
hypsikranní 75,0 a více
I3 Šířkovýškový index (Breiten-Höhen-Index des
Schädels)
Výška basion-bregma (M17) / největší šířka mozkovny
(M8).
Rozdělení hodnot indexu (řecky: tapeinos, ,,nízký",
metrios, ,,střední", akra, ,,hrot", ,,vrchol"):
tapeinokranní do 91,9
metriokranní 92,0­97,9
akrokranní 98,0 a více
Rozdělení hodnot indexu podle Töröka (řecky: eurys,
,,široký", stenos, ,,úzký"):
eurykranní do 95,0
mesoeurykranní 95,1­100,0
stenokranní 100,1 a více
I4 Nadušní délkovýškový index (Längen-Ohr-Bregma-Höhen-Index
des Schädels)
Nadušní bregmatická výška (M20) / největší délka
mozkovny (M1).
Rozdělení:
chamaekranní do 57,9
orthokranní 58.0­62,9
hypsikranní 63,0 a více
I5 Nadušní šířkovýškový index (Breiten-Ohr-Bregma-Höhen-Index
des Schädels)
Nadušní bregmatická výška (M20) / největší délka
mozkovny (M8).
Rozdělení hodnot indexu podle Jagdholda:
tapeinokranní do 79,9
metriokranní 80,0­89,9
akrokranní 90,0 a více
I5(1) Index výšky klenby lební přes linii glabella-inion
(Kalottenhöhen-Index über Glabella-Inion)
Výška klenby lební přes linii glabella-inion (M22a) /
délka glabella-inion (M2).
I5(2) Index výšky klenby lební přes linii nasion-inion
(Kalottenhöhen-Index über Nasion-Inion)
Výška klenby lební přes linii nasion-inion (M22) / délka
nasion-inion (M2a)
I6 Výškošířkový index klenby lební (Kalotten-
-Höhen-Breiten-Index)
Výška klenby lební přes linii nasion-inion (M22) / největší
šířka mozkovny (M8).
I7 Index polohy výšky klenby lební (Lageindex der
Kalottenhöhe)
Na kraniogramu mediánní křivky lebky měříme vzdálenost
glabelly od paty výšky klenby lební přes linii
glabella-inion (M22a): naměřená vzdálenost / délka
glabella-inion (M2).
I8 Index polohy bregma (Lageindex des Bregma)
Na kraniogramu mediánní křivky lebky spustíme kolmici
od bregma na délku glabella-inion a změříme
vzdálenost její paty od glabelly: naměřená vzdálenost
/ délka glabella-inion (M2).
I9 Výškový index horizontálního obvodu (Horizon-
talumfang-Höhen-Index)
Výška basion-bregma (M17) / horizontální obvod lebky
přes glabellu (M23).
I9(1) Index polohy největší šířky lebky (Lageindex
der größten Breite)
Na kraniogramu norma verticalis lebky nakreslíme
největší délku a největší šířku a změříme vzdálenost
glabelly od průsečíku obou průměrů: naměřená vzdálenost
/ největší délka lebky M1.
I9(2) Index polohy postorbitálního sevření (Lageindex
der postorbitalen Einschnürung)
Na kraniogramu lebky v norma verticalis nakreslíme
šířku mezi místy nejsilnějšího postorbitálního sevření
vnější kontury lebky. Potom změříme vzdálenost této
linie od glabelly: naměřená vzdálenost / délka glabella-inion
(M2).
I10 Index podélné klenby lebky (Sagittaler Schä-
delwölbungs-Index)
Délka nasion-inion (M2a) / mediánní oblouk k iniu
(M25a).
I11 Index transverzální klenby lebky (Transversaler
Schädelwölbungs-Index)
Biaurikulární šířka (M11) / transverzální oblouk
(M24).
I12 Index šířky čela (Transversaler Frontal-Index)
Nejmenší šířka čela (M9) / největší šířka čela (M10).
U opičích lebek vyměníme nejmenší šířku čela za na
postorbitální šířku (M9(1)).
I12A Index stephania (Stephanien-Index)
76
Nejmenší šířka čela (M9) / šířka v oblasti stephanií
(M10b).
I13 Transverzální frontoparietální index (Transversaler
Frontoparietal-Index)
Nejmenší šířka čela (M9) / největší šířka mozkovny
(M8).
Rozdělení hodnot indexu:
stenometopní do 65,9
metriometopní 66,0­68,9
eurymetopní 69,0 a více
Rozdělení hodnot indexu podle Schwalbeho (řecky:
semnos, ,,nádherný", ,,vznešený"):
ultramikrosemní do 54,9
hypermikrosemní 55,0­59,9
mikrosemní 60,0­64,9
mesosemní 65,0­69,9
megasemní 70,0­74,9
hypermegasemní 75,0­79,9
ultrahypermegasemní 80,0 a více
I13a Koronoparietální index (Coronal-Parietal-In-
dex)
Největší šířka čela(M10) / největší šířka mozkovny
(M8).
I14 Transverzální parietooccipitální index (Transversaler
Parietooccipital-Index)
Největší šířka týlu (M12) / největší šířka mozkovny
(M8).
I15 Šířkový index báze lební (Breitenindex der Schä-
delbasis)
Přední šířka báze lební (M14a) / biauriculární šířka
(M11).
I16 Sagitální frontoparietální index (Sagittaler Fron-
toparietal-Index)
Mediánní parietální oblouk (M27) / mediánní frontální
oblouk (M26).
I17 Sagitální frontooccipitální oblouk (Sagittaler
Frontooccipital-Index)
Mediánní okcipitální oblouk (M28) / mediánní frontální
oblouk (M26).
I18 Sagitální parietooccipitální index (Sagittaler
Parietooccipital-Index)
Mediánní okcipitální oblouk (M28) / mediánní parietální
oblouk (M27).
I19 Index frontosagitálního oblouku (Frontosagit-
talbogen-Index)
Mediánní čelní oblouk (M26) / mediánní oblouk
(M25).
I20 Index parietosagitálního oblouku (Parietosagit-
talbogen-Index)
Mediánní parietální oblouk (M27) / mediánní oblouk
(M25).
I21 Index occipitosagitálního oblouku (Occipitosa-
gittalbogen-Index)
Mediánní okcipitální oblouk (M28) / mediánní oblouk
(M25).
U následujících indexů zakřivení je důležité si povšimnout,
že jsou orientovány přes zakřivení, ne však přes
tvar křivky samotné, protože přes tětivu nabývají stejně
dlouhé oblouky úplně rozdílných tvarů.
I22 Sagitální čelní index (Sagittaler Frontal-Index)
Mediánní tětiva čela (M29) / mediánní čelní oblouk
(M26).
I22a Frontocerebrální index (Frontocerebral-Index)
Mediánní tětiva pars cerebralis (M29(2)) / mediánní
cerebrální oblouk kosti čelní (M26(2)).
I23 Glabellární index (Glabellar-Index)
Index zakřivení pars glabellaris. Mediánní tětiva
pars glabellaris (M29(1)) / mediánní oblouk glabelly
(M26(1)).
I23(1) Glabello cerebrální index (Glabellocerebral-
-Index)
Mediánní tětiva pars glabellaris (M29(1)) / mediánní
tětiva pars cerebralis (M29(2)).
I24 Sagitoparietální index (Sagittaler Parietal-In-
dex)
Mediánní parietální tětiva (M30) / mediánní parietální
oblouk (M27).
Stejným způsobem lze vypočítat indexy zakřivení
i pro ostatní tři okraje kosti temenní.
I25 Sagitooccipitální index (Sagittaler Occipital-In-
dex)
Mediánní týlní tětiva (M31) / mediánní okcipitální
oblouk (M28).
I26 Index zakřivení šupiny kosti týlní (Krümmungsindex
der Oberschuppe des Hinterhauptbeins)
Mediánní tětiva horní části šupiny kosti týlní (M31(1))
/ horní mediánní oblouk týlní šupiny (M28(1))
I27 Occipitální index (Occipitalindex)
Mediánní tětiva dolní části šupiny kosti týlní (M31(2))
/ horní mediánní oblouk týlní šupiny (M28(1))
I28 Index tětivy šupiny kosti temenní (Sehnenindex
der Hinterhauptsschuppe)
Mediánní tětiva dolní šupiny kosti týlní(M31(2)) /
mediánní tětiva horní šupiny kosti týlní (M31(1)).
I29 Šířkovýškový index šupiny kosti týlní (Breiten-Höhen-Index
der Hinterhauptsschuppe)
Mediánní týlní tětiva (M31) / největší šířka týlu
(M12).
77
I30 Index oblouku šupiny kosti týlní (Bogenindex
der Hinterhauptsschuppe)
Dolní mediánní oblouk týlní šupiny (M28(2)) / horní
mediánní oblouk týlní šupiny (M28(1))
I31 Index délky oblouku týlu (Bogenlängen-Index
des Hinterhaupts)
Horní mediánní oblouk týlní šupiny (M28(1)) / mediánní
okcipitální oblouk (M28).
I32 Index týlu (Hinterhaupts-Index)
Horizontální délka týlu (M6(2)) / přímá délka mozkovny
(M1a).
I33 Index velkého týlního otvoru (Index des Foramen
magnum)
Šířka foramen magnum (M16) / délka foramen magnum
(M7).
Rozdělení hodnot indexu:
úzký do 81,9
středně široký 82,0­85,9
široký 86,0 a více
I37 Lební modul (Schädelmodulus)
Největší délka mozkovny (M1) + největší šířka mozkovny
(M8) + výška basion-bregma (M17) / 3.
Lební modul představuje, i když jen přibližně, celkovou
velikost mozkovny. Nalézá použití jako míra, ke které se
vztahují jiné míry.
I38 Obličejový index (Gesichtsindex)
Morfologická výška obličeje (M47) / šířka obličeje
(M45).
Rozdělení hodnoty indexu (řecky: prosopon, ,,obli-
čej"):
nízká kostra obličeje: hypereuryprosopní do79,9
euryprosopní 80,0­84,9
středně vysoká: mesoprosopní 85,0­89,9
vysoká kostra obličeje: leptoprosopní 90,0­94,9
hyperleptoprosopní 95,0 a více
Rozdělení hodnot indexu podle Virchowa:
chamaeprosopní do 74,9
mesoprosopní 75,0­89,9
leptoprosopní 90,0 a více
I39 Index horního obličeje (Obergesichtsindex)
Výška horního obličeje (M48) / šířka obličeje (M45).
Rozdělení hodnot indexu:
nízký horní obličej hypereuryenní do 44,9
euryenní 45,0­49,9
středně vysoký mesenní 50,0­54,9
vysoký horní obličej leptenní 55,0­59,9
hyperleptenní 60,0 a více
I39(1) Zygomaxillární index horního obličeje
(Malarer Obergesichtsindex)
Výška horního obličeje (M48) / šířka středního obličeje
(M46).
Rozdělení hodnot indexu podle Holla:
hyperchamaeprosopní do 65,0
chamaeprosopní 65,1­75,0
leptoprosopní 75,1­85,0
hyperleptoprosopní 85,1­95,0
I40 Jugomandibulární index (Jugomandibular-In-
dex)
Šířka úhlu dolní čelisti (M66) / šířka obličeje (M45).
I41 Jugomalární index (Jugomalar-Index)
šířka středního obličeje (M46) / šířka obličeje (M45).
I42 Index očnice (Orbital-Index)
Výška očnice (M52) / šířka očnice (M51).
Rozdělení hodnot indexu:
chamaekonchní (nízká očnice) do 75,9
mesokonchní (středně vysoká) 76,0­84,9
hypsikonchní (vysoká očnice) 85,0 a více
I42b Zadní orbitální index (Hinterer Orbital-Index)
Výška očnice (M52) / dakryální šířka očnice (M51a).
Rozdělení hodnot indexu podle Brocy:
chamaekonchní (platophtalmní) do 82,9
mesokonchní (mesophtalmní) 83,0­88,9
hypsikonchní (hypsophtalmní) 89,0 a více
I42(1) Index orbitofacialis transversalis (Index orbitofacialis
transversalis)
Šířka očnice (M51) / šířka obličeje (M45).
I42(2) Index orbitofacialis verticalis (Index orbitofacialis
verticalis)
Výška očnice (M52) / výška horního obličeje M48.
I44 Index délky lebky-hloubky očnice (Schädellän-
gen-Orbitaltiefen-Index)
Hloubka očnice (M53) / největší délka mozkovny
(M1).
I45a Index hloubky očnice (Orbitaltiefen-Index)
Hloubka očnice (M53) / šířka očnice (M51).
I46a Meziočnicový index (Interorbital-Index)
Přední interorbitální šířka (M50) / biorbitální šířka
(M44).
I46b Zadní interorbitální index (Hinterer Interorbi-
tal-Index)
Zadní interorbitální šířka (M49) / vnitřní orbitální
šířka obličeje M43(1).
I47 Nasomalární index (Nasomalar-Index)
Nasomalární šířka (M44(1)) / biorbitální šířka (M44).
Rozdělení hodnot indexu podle Flowera:
platyopní do 107,5
mesopní 107,5­110,0
prosopní 110,0 a více
78
I48 Nosní index (Nasal-Index)
Šířka nosu (M54) / výška nosu (M55).
Rozdělení hodnot indexu:
leptorhinní (tenkonosý) do 46,9
mesorhinní (středněširokonosý) 47,0­50,9
chamaerhinní (širokonosý) 51,0­57,9
hyperchamaerhynní velmi širokonosý) 58,0 a více
Rozdělení hodnot indexu podle Töröka
mesorhinní (mesoeuryrhinní) 47,1­51,0
platyrhinní (euryrhinní) 51,1­58,0
hyperplatyrhinní 58,1 a více
I49 Výškošířkový index apertura piriformis (Höhen-Breiten-Index
der Apertura piriformis)
Šířka nosu (M54) / výška apertura piriformis
(M55(1)).
I51(1) Index nasofacialis transversalis (Index naso-facialis
transversalis)
Šířka nosu (M54) / šířka jařmového oblouku (M45).
I51(2) Index nasofacialis verticalis (Index naso-facialis
verticalis)
Výška apertura piriformis (M55(1)) / výška horního
obličeje (M48).
I52(1) Transverzální index kostí nosních (Transversaler
Nasenbein-Index)
Nejmenší šířka kostí nosních (M57) / největší šířka
kostí nosních (M57(1)).
I52(2) Sagitální index nosních kostí (Sagittaler
Nasenbein-Index)
Délka kostí nosních (M56) / délka oblouku kostí nosních
(M56(1)).
Tento index je zvláště důležitý u opičích lebek.
I54 Index horní čelisti (Maxilloalveolar-Index)
Maxilloalveolární šířka (M61) / maxilloalveolární délka
(M60).
Rozdělení hodnot indexu podle Turnera (řecky: uranos,
,,patro"):
dolichouranní do 109,9
mesuranní 110,0­114,9
brachyuranní 115,0 a více
I55 Index platofacialis transversalis (Index plato-facialis
transversalis)
Maxilloalveolární šířka (M61) / Šířka obličeje (M45).
I56 Index platofacialis longitudinalis (Index plato-facialis
longitudinalis)
Maxilloalveolární délka (M60) / délka obličeje (M40).
I57 Index délky obličeje (Gesichtslängen-Index)
Horní délka obličeje (M40(2)) / pravá délka obličeje
(M40(1)).
I58 Patrový index (Gaumen-Index)
Šířka patra (M63) / délka patra (M62).
Rozdělení hodnot indexu:
leptostaphylinní (úzké patro) do 79,9
mesostaphylinní (středně široké) 80,0­84,9
brachystaphylinní (široké patro) 85,0 a více
I59 Index výšky patra (Gaumenhöhen-Index)
Výška patra (M64) / šířka patra (M63).
Rozdělení hodnot indexu podle Bauera:
chamaestaphylinní (nízké patro) do 27,9
orthostaphylinní (středně vysoké) 28,0­39,9
hypsistaphylinní (vysoké patro) 40,0 a více
I60 Čelistní index (Kiefer-Index)
Délka obličeje (M40) / délka báze lební (M5).
Rozdělení hodnot indexu:
orthognátní do 97,9
mesognátní 98,0­102,9
prognátní 103,0 a více
Čelistním indexem nelze měřit stupeň vývoje čelistí, protože
na výšku horního obličeje a délku horní čelisti se
při jeho výpočtu nebere zřetel. Lebka s relativně nízkým
obličejem bude prognátnější než lebka s čelem vysokým,
přitom hodnota tohoto indexu bude u obou stejná.
I61 Modul obličeje (Gesichtsmodulus)
Délka obličeje (M40) + šířka obličeje (M45) + výška
obličeje (M47) / 3.
I62 Šířkodélkový index dolní čelisti (Breiten-Längen-Index
des Unterkiefers)
Délka dolní čelisti (M68) / kondylární šířka dolní
čelisti (M65).
Rozdělení hodnot indexu podle Lindegarda a Sones-
sona:
dolichostenomandibulární do 97,9
mesomandibulární 98,0­104,9
brachyeurymandibulární 105,0 a více
I62(1) Výškový index dolní čelisti (Höhenindex des
Unterkiefers)
Výška těla na druhé stoličce (M69(2)) / výška brady
(M69).
I63 Index větve dolní čelisti (Index des Unterkieferas-
tes)
Šířka větví (M71) / výška větví (M70).
I64 Šířkový index dolní čelisti (Breiten-Index des
Unterkiefers)
Bigoniální šířka dolní čelisti (M66) / kondylární šířka
dolní čelisti (M65).
I65 Index incisura mandibulae (Index der Incisura
mandibulae)
Hloubka incisura mandibulae (M70(3)) / šířka incisura
mandibulae (M71(1)).
79
I66 Výškotloušťkový index corpus mandibulae
(Höhen-Dicken-Index des Corpus mandibulae)
Tloušťka corpus mandibulae (M69(3)) / výška corpus
mandibulae (M69(1)).
Podobným způsobem můžeme definovat také indexy
pro jiná místa těla dolní čelisti (například v úrovni
M2).
I67 Index zubního oblouku (Zahnbogen-Index)
Šířka zubního oblouku (M80(1)) / délka zubního
oblouku (M80a).
I68 Zubní index (Dental-Index)
Zubní délka (M80(2)) / délka báze lební (M5).
Rozdělení hodnot indexu podle Flowera:
mikrodontní do 41,9
mesodontní 42,0­43,9
megadontní 44,0 a více
I69 Délkový kraniofaciální index (Longitudinaler
Craniofacial-Index)
Délka obličeje (M40) / největší délka mozkovny (M1).
I70 Vertikální kraniofaciální index (Vertikaler Cra-
niofacial-Index)
Výška horního obličeje (M48) / celková výška lebky
(M18).
I71 Transverzální kraniofaciální index (Transversaler
Craniofacial-Index)
Šířka obličeje (M45) / největší šířka mozkovny (M8).
I72 Frontobiorbitální index (Frontobiorbital-Index)
Nejmenší šířka čela (M9) / horní šířka obličeje (M43).
I73a Jugofrontální index (Jugofrontal-Index)
Největší šířka čela (M9) / šířka jařmového oblouku
(M45).
I73b Zadní jugofrontální index (Hinterer Jugofron-
tal-Index)
Největší šířka čela (M10) / šířka obličeje (M45).
I74 Délkošířkový index korunky (Längen-Breiten-Index
der Krone)
Bukoliguální průměr korunky (M81(1)) / mesiodistální
průměr korunky (M81).
I75 Index robusticity korunky (Robustizität-Index
der Krone)
Mesiodistální průměr korunky (M81) / bukolinguální
průměr korunky (M81(1)).
I76 Modul korunky (Kronenmodulus)
Mesiodistální průměr korunky (M81) + bukolinguální
průměr korunky (M81(1))/2
80
Jaroslav Šerých, Rozmarná, 1999, litografie, 32x20 cm.
81
Nejen lebka, ale také postkraniální skelet je důležitý
pro studium variability a fylogeneze člověka a dalších
primátů. Aby bylo možné detailně a reprodukovatelně
zachytit tvar těla člověka na základě rozměrů
jeho postkraniálního skeletu, bylo nutné vyvinout
speciální techniky měření jednotlivých kostí.
Je třeba si uvědomit, že pobytem v zemi kosterní
pozůstatky procházejí postmortálními změnami, jako
je například ztráta vody. Proto existuje rozdíl v délce
kosti živého a mrtvého člověka (femur je kratší
asi o 2,3­2,6mm, tibia o 1,7mm, humerus o 1,3mm
a radius asi o 0,7mm). U kosterního materiálu ze
sbírek většinou nejsou zachovány chrupavky. Tloušťka
kloubní chrupavky ­ horní a dolní konec kloubu
dohromady ­ činí v průměru u radiu 2,5mm, u humeru
2,8mm a 4,5mm u femuru a tibie. Přičteme-li
tloušťky chrupavek k délce zkrácené (vyschlé) kosti,
7. Osteometrie postkraniálního skeletu
potom dlouhá kost živého člověka je například u radia
o 3,2mm a u femuru o 7,1mm delší než vyschlá kost
ze sbírek (Martin ­ Saller 1957). Silněji se smrští kosti
novorozenců. Například femur se zcela chrupavčitou
proximální a distální epifýzou se smršťuje o plných
25% z celkové délky. Také u větších dětí dochází k velkému
zkrácení vyschnutím chrupavčitých růstových
štěrbin a kloubních chrupavek. Zkracování se ztrátou
vody ubývá v průběhu dospělosti a stáří, protože
dochází k nárůstu obsahu minerálních látek v kosti,
také kloubní chrupavka se časem ztenčuje.
V následujících popisech jednotlivých kostí (úseků
skeletu) jsou udány číslované absolutní míry, za nimi
následují úhly a indexy. U indexů jsou závorkách uvedena
čísla měr, z nichž se počítají. Stejně jako u lebečních
indexů, není zde uvedeno násobení stem.
Měření páteře provádíme po jednotlivých obratlech.
Míry obratlů, vzhledem k jejich podobné anatomické
stavbě, měříme stejným způsobem na všech obratlech.
Pouze pro atlas a axis byly vytvořeny speciální míry.
M1 Ventrální vertikální průměr těla obratle (Ventraler
vertikaler Durchmesser des Wirbelkörpers)
Přímá vzdálenost horní plochy těla obratle od dolní,
měřená v mediánní rovině na ventrální ploše obratle.
7.1. Páteř (Columna vertebralis)
Posuvné měřidlo.
M1a Ventrální vertikální průměr čepovce (Ventraler
vertikaler Durchmesser des Axis)
Přímá vzdálenost hrotu dens axis od bodu spodní plochy
těla obratle, v němž mediánní rovina protíná jeho
ventrální okraj. Posuvné měřidlo.
M1b Výška těla čepovce bez zubu (Höhe des Axiskörpers
ohne Dens)
Všechnydefinicerozměrůpoužívanýchpřiměřeníkostípostkraniálníhoskeletučlověkaajejichnázornávyobrazení,byly
převzaty a do českého jazyka přeloženy z mezinárodně uznávané učebnice Anthropologie: Handbuch der vergleichenden
Biologie des Menschen, editora Reinera Knussmanna, vydanou v nakladatelství Gustav Fischer ve Stuttgartu v roce 1988.
Zde uváděné definice a indexy jsou převzaty z kapitoly 2. Osteometrie, jejímž autorem je Günter Breuer.
82
Přímá vzdálenost ventrální paty zubu v úrovni processus
articularis superior od ventrálního okraje spodní
plochy těla obratle měřená v mediánní rovině. Posuvné
měřidlo.
M1c Ventrální vertikální průměr nosiče a čepovce
(Ventraler vertikaler Durchmesser von Atlas + Axis)
Přímá vzdálenost nejvyššího bodu arcus anterior
(atlas) od toho bodu na ventrálním kraji spodní plochy
čepovce, kterým prochází mediánní rovina. Fovea
dentis musí být přitlačena na facies anterior dentis.
Posuvné měřidlo.
Následující míry nelze měřit na prvních dvou obrat-
lech.
M2 Dorzální vertikální průměr těla obratle (Dorsaler
vertikaler Durchmesser des Wirbelkörpers)
Přímá vzdálenost horní od spodní plochy těla obratle,
měřená v mediánní rovině na dorzální ploše obratle.
Posuvné nebo dotykové měřidlo.
M3 Střední vertikální průměr těla obratle (Mittlerer
vertikaler Durchmesser des Wirbelkörpers)
Přímá vzdálenost středu horní plochy obratle od
středu spodní plochy. Dotykové měřidlo.
Přední a zadní kolmá výška obratle ve vztahu ke střednímu
vertikálnímu průměru udává důležitá kritéria
tvaru.
Součet vertikálních průměrů celé volné páteře získáme
nejlépe tak, že sečteme všechny průměry jednotlivých
obratlů, přidáme průměr nosiče a čepovce M1c a připočítáme
ještě projektivní výšku os sacrum. Tímto způsobem
zjistíme délku celé páteře.
Stejným způsobem můžeme vypočítat vertikální průměry
částí páteře a vyjádřit jejich podíl procentuálně
k délce celé páteře. Každá z těchto délkových měr se
vztahuje pouze k určité části obratle a nebere v úvahu
sílu meziobratlových plotének. Proto tyto míry neodpovídají
skutečné délce páteře zaživa, jsou však vhodné
pro porovnání délky páteře u kosterního materiálu.
M4 Kraniální sagitální průměr těla obratle (Kranialer
sagittaler Durchmesser des Wirbelkörpers)
Přímá vzdálenost dvou bodů na kraniálním povrchu
těla obratle, kterými prochází na ventrální a dorzální
straně mediánní rovina. Posuvné měřidlo.
Pokud se na ventrálním okraji těla nacházejí spondylostické
osteofyty, nesmí být do míry zahrnuty.
M5 Kaudální sagitální průměr těla obratle (Kaudaler
sagittaler Durchmesser des Wirbelkörpers)
Přímá vzdálenost dvou bodů na okraji kaudální plochy
obratle, kterými prochází na dorzální a ventrální
straně mediánní rovina. Posuvné měřidlo.
M6 Střední sagitální průměr těla obratle (Mittlerer
sagittaler Durchmesser des Wirbelkörpers)
Přímá vzdálenost středu ventrální plochy od středu
dorzální plochy těla obratle, měřená v mediánní rovině.
Dotykové měřidlo.
Hroty měřidla nesmí zapadnout do otvorů pro cévy. Při
lehké asymetrii musíme průměr přizpůsobit.
M7 Kraniální transverzální průměr těla obratle
(Kranialer transversaler Durchmesser des Wirbelkör-
pers)
Přímá vzdálenost dvou nejvzdálenějších bodů okraje
kraniálního povrchu těla obratle od sebe. Foveae
costales superiores a inferiores nesmí být do měření
zahrnuty. Posuvné měřidlo.
M8 Kaudální transverzální průměr těla obratle
(Kaudaler transversaler Durchmesser des Wirbelkör-
pers)
Přímá vzdálenost nejvzdálenějších okrajů kaudální
plochy těla obratle od sebe. Posuvné měřidlo.
M9 Střední transverzální průměr těla obratle (Mittlerer
transversaler Durchmesser des Wirbelkörpers)
Nejmenší transverzální průměr těla obratle, situovaný
přibližně do středu výšky bočního okraje.
Tento průměr lze změřit jen na hrudních a bederních
obratlech, a navíc ne ve všech případech. Při asymetrii
průměr postavíme tak, aby jí odpovídal. Tuto míru
měříme přímo, ne projektivně.
M10 Sagitální průměr foramen vertebrale (Sagittaler
Durchmesser des Foramen vertebrale)
Přímá vzdálenost zadního horního okraje těla od
středu horního okraje protilehlého oblouku. Posuvné
měřidlo.
M11 Transverzální průměr foramen vertebrale
(Transversaler Durchmesser des Foramen vertebrale)
Přímá vzdálenost mezi mediálními body kořenů
oblouku obratle. Posuvné měřidlo.
M12 Kraniální úhel sklonu trnových výběžků (Kranialer
Neigungswinkel der Dornfortzätze)
Úhel, který svírá horní plocha těla obratle a horní hrana
trnového výběžku. Paralelograf nebo osteometrická
deska podle Rieda.
Na horní plochu těla obratle a horní hranu trnového
výběžku připevníme po jedné jehlici. Jiní autoři (Heim
1976) prokládají rameno úhlu středem těla obratle a trnovým
výběžkem.
M13 Délka trnového výběžku (Länge des Dorn-
fortzatzes)
Vzdálenost od horního okraje oblouku obratle ke
špičce trnového výběžku. Posuvné měřidlo.
83
Předozadní index těla obratle (Anterio-posteriorer-
-Wirbelkörper-Index)
Dorzální vertikální průměr těla obratle (M2) / ventrální
vertikální průměr těla obratle (M1).
Tento index je zvláště důležitý pro bederní obratle.
Rozdělení hodnot indexu:
kurtorachický (dopředu konvexní)
nebo lordotický do 97,9
ortorachický (přímý) nebo rovný 98,0­101,9
koilorachický (dopředu konkávní)
nebo kyfotický 102,0 a více
Sagitovertikální index těla obratle (Sagitto-vertikaler
Wirbelkörper-Index)
7.1.1. Indexy obratlů Střední vertikální průměr těla obratle (M3) / střední
sagitální průměr těla obratle (M6).
Transverzovertikální index těla obratle (Transverso-vertikaler
Wirbelkörper-Index)
Ventrální vertikální průměr těla obratle (M1) / střední
transverzální průměr těla obratle (M9).
Transvezosagitální index těla obratle (Transverso-sagittaler
Wirbelkörper-Index)
Střední sagitální průměr těla obratle (M6) / střední
transverzální průměr těla obratle (M9).
Transverzosagitální index foramen vertebrale
(Tranverso-sagittaler Index des Foramen vertebrale)
Sagitální průměr foramen vertebrale (M10) / transverzální
průměr foramen vertebrale (M11).
Pro kost křížovou a celou pánev existuje zvláště
detailně vypracovaná technika Oettekingova (1950),
kde jsou popsány různé měrové body a míry a udány
indexy. Pro os sacrum tyto míry vycházejí z práce
Radlauera (1908).
M1 Délka oblouku kosti křížové (Bogenlänge des
Kreuzbeins)
Vzdálenost bodu ležícího v mediánní rovině promontoria
(přední hrana basis ossis sacri) od odpovídajícího
bodu na přední straně hrotu kosti křížové (apex
ossis sacri), měřená podél konkávního zakřivení přední
plochy kosti křížové. Pásová míra.
Měřidlo přiložíme přes vystouplé lineae transversae.
M2 Přední přímá délka kosti křížové (Vordere gerade
Länge des Kreuzbeins)
Přímočará vzdálenost bodu ležícího v mediánní rovině
promontoria od odpovídajícího bodu na přední
hraně hrotu kosti křížové. Posuvné měřidlo.
M3 Zadní přímá délka kosti křížové (Hintere gerade
Länge des Kreuzbeins)
Přímočará vzdálenost bodu ležícího v mediánní rovině
zadní plochy basis ossis sacri od odpovídajícího
bodu na přední hraně hrotu kosti křížové. Dotykové
měřidlo.
M4 Šířka horního oblouku (Obere Bogenbreite)
Největší transverzální šířka kosti křížové v úrovni
horních předních výběžků obou facies auriculares
měřená podél konkávního zakřivení přední plochy
7.2. Kost křížová a kostrč (Os sacrum a Os coccygis)
kosti křížové. Pásová míra.
M5 Přední horní přímá šířka (Vordere obere gerade
Breite)
Největší transverzální šířka kosti křížové ve výšce
horních předních výběžků obou facies auriculares.
Posuvné měřidlo.
M6 Největší výška oblouku (Größte Bogenhöhe)
Kolmá vzdálenost nejhlubšího bodu předního povrchu
kosti křížové od přímky, která spojuje koncové
body přední přímé délky. Koordinátové (hloubkové)
měřidlo.
M7 Poloha největší výšky oblouku (Lage der größten
Bogenhöhe)
Vzdálenost paty kolmice největší výšky oblouku od
promontoria. Míru měříme společně s největší výškou
oblouku. Koordinátové (hloubkové) měřidlo.
M8 Střední šířka oblouku (Mittlere Bogenbreite)
Vzdálenost předních dolních koncových bodů obou
facies auriculares od sebe, měřená podél konkávního
zakřivení přední plochy. Pásová míra.
M9 Střední přímá šířka (Mittlere gerade Breite)
Přímá vzdálenost předních spodních koncových bodů
obou facies auriculares od sebe. Posuvné měřidlo.
M10 Spodní přímá šířka (Untere gerade Breite)
Přímočará vzdálenost koncových bodů spodních bočních
okrajů od sebe. Posuvné měřidlo.
Pokud nejsou tyto okraje ostře vyvinuté, měříme v úrovni
posledních foramina sacralia pelvina.
84
M11 Délka křídla kosti křížové (Länge des Kreuzbe-
inflügels)
Přímočará vzdálenost bodu, který leží ve středu přímky
spojující boční okraj basis ossis sacri a vnitřní okraj
prvního foramen sacrale pelvinum, od nejlaterálněji
vystupujícího bodu předního okraje facies auricularis.
Posuvné měřidlo.
Další měrové body pro popis křídel kosti křížové udávají
Flander a Corruccini (1980).
M13 Zadní horní přímá šířka (Hintere obere gerade
Breite)
Přímočará vzdálenost zadních rohů partes laterales
od sebe. Tyto odpovídají oběma koncům processus
costarii vertebrae sacralis I. Posuvné měřidlo.
M14 Délka facies auricularis (Länge der Facies auri-
cularis)
Přímočará vzdálenost nejkraniálněji od nejkaudálněji
ležícího bodu kloubní plochy od sebe. Posuvné měři-
dlo.
M15 Šířka facies auricularis (Breite der Facies auri-
cularis)
Největší šířka kolmá na délku. Posuvné měřidlo.
M16 Hloubka (výška) horního otvoru canalis sacralis
(Tiefe der oberen Öffnung des Canalis sacralis)
Vzdálenost středu horního okraje basis ossis sacri od
středu zadního ohraničení canalis sacralis, promítnutá
do roviny báze a měřená v mediánní rovině. Posuvné
měřidlo s pohyblivými rameny.
Kost křížovou držíme tak, že báze je orientovaná horizontálně.
Paralelně s ní musí probíhat pravítko měřidla.
Kratší rameno nasadíme na prvně jmenovaný bod
a delší rameno na druhý.
M17 Šířka horního otvoru canalis sacralis (Breite
der oberen Öffnung des Canalis sacralis)
Absolutně největší šířka kdekoliv. Posuvné měřidlo.
M18 Mediánní průměr báze kosti křížové (Mediansagittaler
Durchmesser der Basis des Kreuzbeins)
Přímočará vzdálenost předního od zadního okraje
basis ossis sacri, měřená v mediánní rovině. Posuvné
měřidlo.
M19 Největší transverzální průměr báze kosti křížové
(Größter transversaler Durchmesser der Basis
des Kreuzbeins)
Přímočará vzdálenost obou nejvíce do stran vybíhajících
bodů báze kolmo na sagitální průměr. Posuvné
měřidlo.
M20 Šířka mezi foramina sacralia pelvina (Breite
zwischen den Foramina sacralia pelvina)
Přímočará vzdálenost mediálních okrajů předních
otvorů kosti křížové, náležících ke stejnému obratli.
Posuvné měřidlo.
M22 Úhel promontoria (Promontorium-Winkel)
Úhel, který svírá přední plocha těla 1. křížového obratle
s basis ossis sacri.
Dvě kovové jehlice připevníme v mediánní rovině. Jednu
na přední plochu těla 1. obratle a druhou na bázi.
V místě jejich křížení měříme úhel úhloměrem. Tento
úhel nesmíme zaměnit s předním lumbosacrálním
úhlem, který bývá často nazýván promontoriální úhel.
M23 Délka oblouku kostrče (Bogenlänge des Steiß-
beins)
Vzdálenost bodu ležícího v mediánní rovině na předním
okraji 1. kostrčního obratle od špičky kostrče,
měřená podél přední plochy kostrče. Cornua coccygea
neměříme. Pásová míra.
M24 Přední přímá délka kostrče (Vordere gerade
Länge des Steißbeins)
Přímočará vzdálenost bodu ležícího v mediánní rovině
na předním okraji 1. kostrčního obratle od špičky
kostrče. Posuvné měřidlo.
Délkošířkové indexy kosti křížové (Längenbreiten-Indizes
des Kreuzbeins)
a) Přední horní přímá šířka (M5) / přední přímá délka
(M2).
b) Přední horní přímá šířka (M5) / délka oblouku
(M1).
c) Horní šířka oblouku (M4) / délka oblouku (M1).
Index a/ je nejpoužívanější a jeho hodnota je rozdělena
následně:
dolichhierická (úzká) od 99,9
hypoplatyhierická (středně široká) 100,0­105,9
platyhierická (široká) 106,0 a více.
Horní šířkový index (Oberer Breiten-Index)
Střední přímá šířka (M9) / přední horní přímá šířka
(M5).
Střední šířkový index (Mittlerer Breiten-Index)
Spodní přímá šířka (M10) / přední horní přímá šířka
(M9).
Index celé šířky (Ganzer Breite-Index)
Spodní přímá šířka (M10) / přední horní přímá šířka
(M5).
Index zakřivení (Bogensehnen-Index)
Přední přímá délka (M2) / délka oblouku (M1).
7.2.1. Indexy kosti křížové
85
Index výšky tětivy (Sehnenhöhen-Index)
Největší výška oblouku (M6) / přední přímá délka
(M2).
Index polohy výšky zakřivení kosti křížové (Höhenlage-Index
des Kreuzbeinskrümmung)
Poloha největší výšky oblouku (M7) / přední přímá
délka (M2).
Index horního příčného zakřivení (Oberer Quer-
krümmungs-Index)
Střední příčná šířka (M9) / střední šířka oblouku
(M8).
Délkošířkový index facies auricularis (Längenbreiten-Index
des Facies auricularis)
Šířka facies auricularis (M15) / délka facies auricularis
(M14).
Index podílu facies auricularis (Auricularanteil-In-
dex)
Délka facies auricularis (M14) / délka oblouku (M1).
Index sakrálního kanálu (Sacralcanal-Index)
Hloubka horního otvoru canalis sacralis (M16) / šířka
horního otvoru canalis sacralis (M17).
Index báze kosti křížové (Sacralbasis-Index)
Mediánní průměr báze (M18) / největší transverzální
průměr báze (M19).
M1 Délka hrudní kosti (Länge des Brustbeins)
Přímočará vzdálenost nejhlouběji položeného bodu
incisura jugularis (suprasternale) od nejvzdálenějšího
bodu spodního okraje corpus sterni, měřená v mediánní
rovině. Posuvné měřidlo.
Processus xiphoideus, který je velmi variabilní a často
ještě chrupavčitý, do měření nezahrnujeme.
M2 Délka manubrium sterni (Länge des Manubrium
sterni)
Přímočará vzdálenost suprasternale od bodu spodního
okraje manubrium sterni, kterým prochází mediánní
rovina. Posuvné měřidlo.
M3 Délka corpus sterni (Länge des Corpus sterni)
Přímočará vzdálenost bodu na spodním kraji manubrium
sterni, kterým prochází mediánní rovina, od nejvzdálenějšího
bodu corpus sterni. Posuvné měřidlo.
M4 Největší šířka manubrium sterni (Größte Breite
des Manubrium sterni)
Přímočará vzdálenost dvou nejvíce laterálním směrem
vystupujících bodů bočních okrajů manubrium
sterni, měřená kolmo k délce. Posuvné měřidlo.
M5 Největší šířka corpus sterni (Größte Breite des
Corpus sterni)
Přímočará vzdálenost dvou nejvíce laterálně vystupujících
bodů postranních okrajů corpus sterni od sebe,
měřená kolmo k délce. Posuvné měřidlo.
Ashley (1956) a další autoři měří místo největší šířky,
šířku intercostálních úseků mezi 2. a 3. nebo mezi 4.
a 5. žebrem. Určení největší šířky corpus sterni je často
obtížné u starších jedinců v důsledku často zkostnatělé
žeberní chrupavky.
7.3. Kost hrudní (Sternum)
M6 Nejmenší šířka manubrium sterni (Kleinste
Breite des Manubrium sterni)
Přímočará vzdálenost dvou nejbližších okrajů báze
manubrium sterni od sebe. Body leží na horních okrajích
incisurae costales II. Posuvné měřidlo.
M7 Tloušťka manubrium sterni (Dicke des Manubrium
sterni)
Přímočará vzdálenost dorzální od ventrální plochy
sterna na bázi manubrium sterni, kde měříme šířku
M6. Posuvné nebo dotykové měřidlo.
Délkošířkový index kosti hrudní (Längenbreiten-Index
des Brustbeins)
Největší šířka corpus sterni (M5) / délka kosti hrudní
(M1).
Délkošířkový index corpus sterni (Längenbreiten-Index
des Corpus sterni)
Největší šířka corpus sterni (M5) / délka corpus sterni
(M3).
Šířkotloušťkový index kosti hrudní (Breitendicken-Index
des Brustbeins)
Tloušťka manubrium sterni (M7) / největší šířka
manubrium sterni (M6).
7.3.1. Indexy kosti hrudní
86
M1 Největší výška (šířka) žebra (Größte Höhe bzw.
Breite der Rippe)
Přímočará vzdálenost horního okraje od spodního
okraje žebra, měřená v tom místě těla žebra, které
vykazuje největší výšku, ne však v oblasti sternálního
rozšíření. Posuvné měřidlo.
M2 Tloušťka žebra (Dicke der Rippe)
Přímočará vzdálenost vnější plochy žebra od vnitřní
plochy, měřená ve středu žebra. Posuvné měřidlo.
M3 Délka oblouku žeber (Bogenlänge der Rippe)
Vzdálenost nejvyššího bodu caput costae od sternálního
konce žebra, měřená podél vnější strany. Pásová
míra.
7.4. Žebra (Costae)
Index zakřivení žebra (Krümmungs-Index)
Přímá délka žebra (M4) / délka oblouku žebra (M3)
7.4.1. Indexy žeber
M4 Přímá délka žebra (Gerade Länge der Rippe)
Přímočará vzdálenost nejmediálněji položeného bodu
caput costae od předního nejspodnějšího bodu sternálního
konce žebra. Posuvné měřidlo.
M1 Hloubka hrudníku (Tiefe des Thorax)
Přímočará vzdálenost nejvíce vpředu položeného
bodu spodního okraje corpus sterni od nejdorzálnějšího
bodu toho hrudního obratle, který leží přibližně
ve stejné horizontální rovině jako měrový bod na corpus
sterni. Pelvimetr.
M2 Šířka hrudníku (Breite des Thorax)
Největší rozšíření žeber do boků, nezávisle na horizontální
rovině, ve které měříme hloubku. Pelvimetr.
Měření na smontovaném hrudníku je velmi nepřesné,
7.5. Hrudník jako celek (Thorax)
Hrudní index (Thorakalindex)
Šířka hrudníku (M2) / hloubka hrudníku (M1).
7.5.1. Indexy hrudníku
protože modelováním vymizelých chrupavek a montáží
nastávají změny jeho tvaru.
M1 Největší délka kosti klíční (Größte Länge der
Clavicula)
Přímočará vzdálenost obou nejvzdálenějších bodů
kosti od sebe. Osteometrická deska.
Kost položíme podélnou osou na desku tak, že extremitas
sternalis naléhá na kolmou příčnou stěnu, a míru
určíme jezdcem na extremitas acromialis.
M2 Výška zakřivení diafýzy (Höhe der Diaphysen-
krümmung)
Přímá vzdálenost nejvyššího bodu přední klenby diafýzy
od přímky, která spojuje koncové body tohoto
konvexního zakřivení. Koordinátové (hloubkové)
7.6. Kost klíční (Clavicula)
měřidlo.
Jeden bod odpovídá malému sedlu na přechodu ke sternálnímu
konci a druhý odpovídá nejhlubšímu sedlu
přední křivky proti akromiálnímu konci.
M2a Celková výška diafyzálního zakřivení (Ganze
Höhe der Diaphysenkrümmung)
Kost položíme na desku tak, aby sternální konec a zadní
zakřivení akromiálního konce naléhalo na krátkou
příčnou stěnu. Jezdcem se dotkneme vybíhajícího bodu
předního diafyzálního zakřivení. Wilder (1920) uvádí
dva úhly, které mohou být určeny pomocí dioptrografického
znázornění střední osy kosti. Úhly leží v nejpřed-
87
nějším nebo nejzadnějším bodě osy kosti. Tyto oba body
spolu přímočaře spojíme a dále je spojíme se středem
každého konce kosti.
M3 Délka tětivy diafyzálního zakřivení (Länge der
Sehne der Diaphysenkrümmung)
Měrové body jsou definovány u míry M2. Míru měříme
společně s mírou M2. Koordinátové (hloubkové)
měřidlo.
M4 Vertikální průměr středu (Vertikaler Durchmesser
der Mitte)
Přímočará vzdálenost mezi kraniální a kaudální plochou,
měřená ve středu kosti. Posuvné měřidlo. Střed
vypočítáme z největší délky a bod si na kosti naznačí-
me.
M5 Sagitální průměr středu (Sagittaler Durchmesser
der Mitte)
Přímočará vzdálenost přední a zadní plochy od sebe,
měřená ve středu kosti. Posuvné měřidlo.
M6 Obvod středu (Umfang der Mitte)
Největší obvod měřený ve středu kosti. Pásová míra.
M7 Délka facies articularis sternalis (Länge der
Facies articularis sternalis)
Délkotloušťkový index kosti klíční (Längendicken-Index
der Clavicula)
Obvod středu (M6) / největší délka kosti klíční (M1).
Index zakřivení kosti klíční (Krümmungsindex der
Clavicula)
Celková výška diafyzálního zakřivení (M2a) / největší
délka kosti klíční (M1).
Index příčného průřezu kosti klíční (Querschnittsindex
der Clavicula)
Vertikální průměr středu (M4) / sagitální průměr
středu (M5).
Klavikulohumerální index (Claviculo-humeral-In-
dex)
Největší délka kosti klíční (M1) / celková délka humeru
(M2).
7.6.1. Indexy kosti klíční
Vzdálenost nejvyššího bodu od nejnižšího bodu facies
articularis sternalis měřená rovnoběžně s výdutí
kloubní plochy.
M1 Anatomická šířka lopatky (Anatomische Breite
der Scapula)
Přímá vzdálenost nejvyššího úhlu angulus superior
od nejníže položeného bodu angulus inferior. Posuvné
měřidlo.
Tužkou si dopředu naznačíme body C a D (obr. 33),
budeme je potřebovat pro další měření.
M2 Anatomická délka lopatky (Anatomische Länge
der Scapula)
Přímá vzdálenost středu cavitas glenoidalis od bodu,
který leží na margo medialis mezi dvěma hranami na
spina scapulae (obr. 33: A­B). Dotykové měřidlo.
Obě hrany tvoří s margo medialis trojúhelník. Abychom
určili polohu bodu vždy stejně, půlíme vrcholový úhel
trojúhelníku. Hledaný bod B leží v místě, kde čára protíná
margo medialis. Vzhledem k dalšímu měření je
dobré naznačit oba body A a B. Tato míra odpovídá
fyziologické délce podle Freye (1923) a může sloužit
k obecné orientaci lopatky.
M2a Délka lopatky (Länge der Scapula)
Přímá vzdálenost nejníže položeného bodu dolního
7.7. Lopatka (Scapula)
Obr. 33 Důležité rozměry a úhly na dorzální ploše skapuly (pramen:
Knussmann 1988).
88
okraje cavitas glenoidalis od bodu na mediální hraně,
který leží ve středu mezi oběma hranami spina scapulae
(obr. 33: I­B). Posuvné měřidlo.
Předem je třeba naznačit bod I. Kromě této varianty
existuje ještě mnoho jiných. Různí autoři například
určují bod B prodloužením báze spina scapulae, jiní
(Broca a Hrdlička) neměří od středu nebo od spodního
okraje, ale od středu zadního okraje cavitas gle-
noidalis.
M3 Délka margo lateralis (Länge des Margo latera-
lis)
Přímá vzdálenost nejníže položeného bodu na angulus
inferior od nejníže položeného bodu na spodním
okraji kloubní hrany cavitas glenoidalis (obr. 33: C­I).
Posuvné měřidlo.
M4 Délka margo superior (Länge des Margo super-
ior)
Přímá vzdálenost nejvyššího bodu na angulus superior
od nejvyššího bodu na kloubní jamce cavitas glenoidalis
(obr. 33: D­G). Posuvné měřidlo.
Bod G si musíme naznačit předem.
M5 Projektivní šířka fossa infraspinata (Projektivische
Breite der Fossa infraspinata)
Vzdálenost bodu C na angulus inferior od bodu B
mezi oběma hranami spina scapulae (obr. 33) přenesená
do roviny rovnoběžné s anatomickou šířkou.
Posuvné měřidlo s pohyblivými rameny nebo kresba.
M5a Anatomická šířka fossa infraspinata (Anatomische
Breite der Fossa infraspinata)
Přímočará vzdálenost nejspodnějšího bodu angulus
inferior od toho bodu na margo medialis, který leží ve
středu mezi dvěma hranami spina scapulae (obr 33:
C­B). Posuvné měřidlo.
M6 Projektivní šířka fossa supraspinata (Projektivische
Breite der Fossa supraspinata)
Vzdálenost bodu D na angulus superior od bodu B
mezi hranami spina scapulae přenesená do roviny,
která leží rovnoběžně s anatomickou šířkou (obr. 33).
Technika jako u míry M5.
M6a Anatomická šířka fossa supraspinata (Anatomische
Breite der Fossa supraspinata)
Přímočará vzdálenost nejkrajnějšího bodu angulus
superior od bodu na margo medialis, který leží ve
středu mezi oběma hranami spina scapulae (obr. 33:
D­B). Posuvné měřidlo.
M7 Projektivní délka spina scapulae (Projektivische
Länge der Spina scapulae)
Přímá vzdálenost bodu ležícího nejlaterálněji na acromiu
od bodu B na mediální hraně lopatky mezi oběma
hranami spina scapulae. Posuvné měřidlo.
M9 Největší šířka acromia (Größte Breite des Acro-
mion)
Přímá vzdálenost bodu ležícího nejkaudálněji na zadní
hraně akromia od předního okraje tohoto výběžku.
Posuvné měřidlo.
Schulz (1930) měřil šířku acromia jako jeho největší šířku
kolmou na osu acromia.
M10 Délka acromia (Länge des Acromion)
Přímá vzdálenost nejlaterálnějšího bodu acromia od
nejníže položeného bodu na dolní hraně (úhlu) tohoto
výběžku. Posuvné měřidlo.
M11 Největší délka processus coracoideus (Größte
Länge des Processus coracoideus)
Přímá vzdálenost vrcholu processus coracoideus od
jeho kořene na margo superior. Posuvné měřidlo.
M12 Délka cavitas glenoidalis (Länge der Cavitas
glenoidalis)
Přímá vzdálenost nejvýše položeného bodu hrany na
okraji kloubní plochy cavitas glenoidalis od jejího nejnižšího
bodu. Posuvné měřidlo.
M13 Šířka cavitas glenoidalis (Breite der Cavitas gle-
noidalis)
Největší šířka (kolmá na délku) měřená na bočních
hranách kloubní plochy cavitas glenoidalis. Posuvné
měřidlo.
M14 Hloubka cavitas glenoidalis (Tiefe der Cavitas
glenoidalis)
Přímočará vzdálenost nejhlouběji položeného bodu
cavitas glenoidalis od přímky, která spojuje koncové
body jejího podélného průměru. Koordinátové
(hloubkové) měřidlo.
Abychom mohli měřit následující úhly M15­M21,
promítáme k tomu potřebné měrové body A­F pomocí
paralelografu na list papíru, spojíme je dohromady
a úhly změříme. K tomuto účelu položíme lopatku
na spina scapulae, facies costalis otočenou nahoru.
Přichytíme do držáku za kloubní plochu ramenního
kloubu ­ a to s pomocí horizontálně položené jehlice
nastavené tak, že body A, B a C leží v jedné horizontální
rovině. Tímto způsobem promítáme na papír
všech 6 bodů.
M15 Šířkodélkový úhel lopatky (Breitenlängen-Winkel
der Scapula)
Úhel, který svírá anatomická délka (A­B) s anatomickou
šířkou (C­D) (obr. 33). Měříme na osteometrické
desce podle Rieda.
M16 Axilospinální úhel (Axillospinal-Winkel)
Úhel, který svírá anatomická délka lopatky (A­B)
89
s délkou margo lateralis (I­C) (obr. 33). Technika je
stejná jako nahoře.
M17 Axiloglenoidální úhel (Axilloglenoidal-Win-
kel)
Úhel, který svírá délka cavitas glenoidalis (G­I) s délkou
margo lateralis (I­C) (obr. 33). Technika je stejná
jako nahoře.
M19 Spinoinfraspinální úhel (Spinoinfraspinal-
-Winkel)
Úhel, který svírá anatomická délka lopatky (A­B)
s anatomickou šířkou fossa supraspinata (C­B) (obr.
33). Technika je stejná jako nahoře.
M20 Spinosupraspinápní úhel (Spinosupraspinal-
-Winkel)
Úhel, který svírá anatomická délka lopatky (A­B)
s anatomickou šířkou fossa supraspinata (D­B) (obr.
33). Technika je stejná jako nahoře.
M21 Spinoglenoidální úhel (Spinoglenoidal-Win-
kel)
Úhel, který svírá cavitas glenoidalis s anatomickou
délkou lopatky. Úhel odečteme nad linií (A­B) (obr.
33). Lze také zvolit úhel pod linií (A­B). Technika je
stejná jako nahoře.
Skapulární index (Scapular-Index)
7.7.1. Indexy lopatky
Anatomická délka lopatky (M2) / anatomická šířka
lopatky (M1).
Délkový index lopatky (Längen-Index der Scapula)
Anatomická délka lopatky (M2) / délka lopatky
(M2a).
Infraspinální index (Infraspinal-Index)
Projektivní šířka fossa infraspinata (M5) / anatomická
délka lopatky (M2).
Supraspinální index (Supraspinal-Index)
Projektivní šířka fossa supraspinata (M6) / anatomická
délka lopatky (M2).
Marginální index (Marginal-Index)
Délka margo lateralis (M3) / anatomická šířka lopatky
(M1).
Indexy spinální jámy (Spinalgruben-Indizes)
a/ projektivní šířka fossa supraspinata (M6) / projektivní
šířka fossa infraspinata (M5).
b/ anatomická šířka fossa supraspinata (M6a) / anatomická
šířka fossa infraspinata (M5a).
Šířkodélkový index cavitas glenoidalis (Längenbreiten-Index
der Cavitas glenoidalis)
Šířka cavitas glenoidalis (M13) / délka cavitas glenoidalis
(M12).
Index zakřivení cavitas glenoidalis (Krümmunggs-Index
der Cavitas glenoidalis)
Hloubka cavitas glenoidalis (M14) / délka cavitas glenoidalis
(M12).
M1 Největší délka humeru (Größte Länge des Hume-
rus)
Přímočará vzdálenost nejvyššího bodu caput humeri
od nejníže položeného bodu trochlea humeri. Osteometrická
deska.
Hlavici kosti pažní přiložíme k příčné stěně osteometrické
desky.
M1a Délka hlavice ­ trochlea (Caput-Trochlearlän-
ge)
Měříme stejně jako u míry M1, ale s tím rozdílem, že
měříme projektivně k podélné ose. Mezi oběma mírami
existuje jen minimální rozdíl.
Giesler (1927) volil neutrální označení délka hlavice-trochlea,
protože u orangutanů je míra M2 větší než
M1.
7.8. Kost pažní (Humerus)
M1b Fyziologická délka humeru (Physiologische
Länge)
Vzdálenost středu povrchu hlavice od nejvzdálenějšího
bodu na dně konkávního prohnutí trochlea humeri.
Paralelograf.
Humerus ve stojanu natočíme tak, aby palmární kubitální
osy probíhaly horizontálně a oba body ležely
v jedné horizontální rovině. Abychom se přiblížili skrz
trochlea humeri skutečné kubitální ose, používáme palmární
kubitální tangentu. Zdá se, že je vhodnější než
distální kubitální tangenta (viz M16), protože u různých
primátů, například z čeledi Cercopitecidae, mediální
část trochlea humeri silně ustupuje. Palmární kubitální
tangenta se dotýká největšího zaoblení mediální části
trochlea humeri a nejvyššího místa capitulum humeri
90
v palmárním směru. Tangentu naznačíme kovovou jehlicí.
U některých rodů (například Symphalangus) může
laterální část trochlea humeri vybíhat volárně, stejně
jako oba body, které určují palmární kubitální tangentu.
V tomto případě upevníme jehlici na laterální část
trochlea humeri tak, že prochází rovnoběžně s oběma
oba body v palmárním směru.
Střed hlavice humeru je definován jako styčný bod výškohloubkového
a šířkového oblouku (M9b a M10b).
Takto určený střed se vždy nekryje s velmi těžko určitelným
geometrickým středem povrchu hlavice.
M2 Celková délka humeru (Ganze Länge)
Vzdálenost nejvyššího bodu caput humeri od nejvzdálenějšího
bodu capitulum humeri. Osteometrická
deska.
Osa kosti musí být rovnoběžná s podélnou osou desky.
Měříme projektivně na podélnou osu kosti. Tato míra
téměř přesně odpovídá délce nadloktí živého člověka.
M3 Šířka horní epifýzy (Obere Epiphysenbreite)
Projektivní vzdálenost bodu, který leží na kloubní
ploše caput humeri nejmediálněji od nejlaterálnějšího
bodu na tuberculum majus. Posuvné měřidlo nebo
osteometrická deska.
Kost leží zadní plochou na osteometrické desce tak, aby
se mediální plochy caput humeri a epicondylus medialis
dotýkaly kolmo podélné stěny. Největší šířku změříme
jezdcem na tuberculum majus.
M3a Šířka caput-tuberculum (Caput-Tuberculum-
-Breite)
Největší (k rovině míry M10b) projektivní šířka proximálního
konce humeru, a to kolmo k podélné fyziologické
ose (míra M1). Posuvné měřidlo.
V protikladu k míře M3 měříme u této míry šířku nezávisle
na stupni torze, což má smysl především při srovnávání
různých taxonů primátů.
M4 Šířka dolní epifýzy (Untere Epiphysenbreite)
Projektivní vzdálenost nejlaterálnějšího bodu epicondylus
lateralis od hrotu epicondylus medialis. Osteometrická
deska nebo posuvné měřidlo.
Poloha kosti je stejná jako u míry M3. Jezdcem se
dotkneme epicondylus lateralis.
M4a Největší šířka epikondylů (Größte Epicondy-
lenbreite)
Přímočará vzdálenost nejlaterálnějšího bodu epicondylus
lateralis od nejvzdálenějšího bodu epicondylus
medialis. Posuvné měřidlo.
M5 Největší průměr středu (Größter Durchmesser
der Mitte)
Absolutně největší průměr bez ohledu na sagitální
nebo transverzální rovinu. Posuvné měřidlo.
Střed kosti vypočítáme z největší délky humeru (míra
M1) a naznačíme si jej. Na kosti s ulomenou epifýzou
lze střed určit přibližně opticky. Leží nanejvýš několik
milimetrů nad dolní hranicí tuberositas deltoidea.
M6 Nejmenší průměr středu (Kleinster Durchmesser
der Mitte)
Absolutně nejmenší průměr bez ohledu na rovinu
nebo polohu největšího průměru.
Kost posouváme mezi rameny měřidla, dokud nenajdeme
nejmenší průměr.
M6a Nejmenší průměr v úrovni tuberositas deltoidea
(Kleinster Durchmesser im Niveau der Tuberositas
deltoidea)
Měříme stejně jako u míry M6.
M7 Nejmenší obvod diafýzy (Kleinster Umfang der
Diaphyse)
Měříme v nejtenčím místě diafýzy, které se zpravidla
nachází pod tuberositas deltoidea. Pásová míra.
M7a Obvod středu (Umfang der Mitte)
Obvod v místě diafýzy, kde jsme měřili průměry M5
a M6.
Knussmann (1967) měřil ,,obvod těla ve středu humeru"
v polovině fyziologické délky.
M8 Obvod hlavice (Umfang des Caput)
Obvod hlavice podél hranice chrupavky. Pásová míra.
U gorily a orangutana je hranice chrupavky často
nejasná díky přesahu tuberculum majus nebo minus.
Proto v těchto místech určíme hranici podle jejího
průběhu na zbytku hlavice (Giesler 1927).
M9 Největší transverzální průměr hlavice (Größter
transversaler Durchmesser des Caput)
Přímá vzdálenost mezi oběma laterálními body okraje
chrupavky.
Transverzální průměr leží při kolmém směru humeru
horizontálně. Posuvné nebo dotykové měřidlo.
Humerus držíme kolmo tak, že se díváme na největší
šířku hlavice. Měrové body by měly ležet v jedné horizontální
rovině (Giesler 1927).
M9a Šířkový průměr hlavice (Breitendurchmesser
des Caput)
Vzdálenost dvou průsečíků okraje hlavice s rovinou,
která protíná v pravém úhlu rovinu definovanou v míře
M10a, a to tak, aby průměr byl co největší. Posuvné
měřidlo.
M9b Šířkový oblouk hlavice (Breitenbogen des
Caput)
Délka oblouku na povrchu hlavice mezi body definovanými
u míry M9a, měřená také ve stejné rovině jako
91
u míry M9a. Pásová míra. Body si napřed naznačíme.
M10 Největší sagitální průměr hlavice (Größter
sagittaler Durchmesser des Caput)
Přímá vzdálenost nejvyššího od nejnižšího bodu
okraje chrupavky kolmo k transverzálnímu průměru.
Posuvné nebo dotykové měřidlo.
M10a Výškohloubkový průměr hlavice (Höhentiefendurchmesser
des Caput)
Přímočará vzdálenost mezi průsečíky okraje hlavice
s rovinou, kterou určíme pomocí horní části vertikálně
orientované osy diafýzy (v těsné blízkosti collum
chirurgicum) a nejnižšího bodu okraje hlavice.
Posuvné měřidlo.
M10b Výškohloubkový oblouk hlavice (Höhentiefenbogen
des Caput)
Délka oblouku na povrchu hlavice mezi body definovanými
u míry M10a. Měříme ve stejné rovině jako
u míry M10a. Pásová míra. Body si předem naznačí-
me.
Další speciální míry na proximálním konci humeru
­ viz Corruccini ­ Ciochon (1976).
M11 Šířka trochlea humeri (Breite der Trochlea)
Přímá vzdálenost bočního okraje trochlea humeri od
středového bodu bočního okraje capitulum humeri.
Míra je měřena ve směru tzv. osy trochlea humeri.
Posuvné měřidlo.
Na rozdíl od této definice měří McHenry a Corruccini
(1975) šířku na zadní straně kosti, protože laterální
hrana se u některých primátů nachází jen na této
straně. Při měření držíme ramena měřidla co nejrovnoběžněji
s laterálním a mediálním okrajem trochlea
humeri.
M11a Trochleární šířka (Trochlea-Breite)
Projektivní vzdálenost nejlaterálnějšího od nejmediálnějšího
bodu trochlea humeri na palmární straně,
měřená ve směru palmární kubitální tangenty. Posuvné
měřidlo.
Za laterální ohraničení trochlea humeri je považován
žlábek mezi capitulum humeri a trochlea humeri. Určení
mediálního ohraničení trochlea humeri způsobuje
u některých primátů těžkosti. Jedná se především o ty
druhy, u nichž jsou boční plochy trochlea humeri konvexně
zaobleny mediálním směrem přes úroveň okrajů
chrupavky. Okraj chrupavky v těchto případech nelze
přesně lokalizovat a při použití této míry je třeba uvést,
zda konvexní boční plochu do měření zahrnujeme
(k problematice tohoto bodu viz Knussmann [1967]).
M12 Šířka hlavičky (Breite des Capitulum)
Přímá vzdálenost nejlaterálněji ležícího bodu na capitulum
humeri od mělké prohlubně mezi capitulum
humeri a trochlea humeri. Posuvné měřidlo.
M12a Šířka trochley a hlavičky (Breite von Trochlea
und Capitulum)
Vzdálenost středu vnějšího okraje trochlea humeri od
středu vnějšího okraje hlavičky. Posuvné měřidlo.
M12b Největší šířka hlavičky (Größte Breite des
Capitulum)
Přímočará vzdálenost trochleokapitulárního okraje
(na distálně vybíhající laterální oblině trochlea
humeri) od středu vnějšího okraje capitulum humeri.
Posuvné měřidlo.
M12c Výška hlavičky (Höhe des Capitulum)
Vzdálenost předního proximálního okraje capitulum
humeri od zadního distálního okraje, měřená ve
středu kosti.
Tato míra spojená s mírou M12 vyjadřuje plochost hla-
vičky.
M13 Hloubka trochlea humeri (Tiefe der Trochlea)
Přímočará vzdálenost nejvíce vpředu položeného
bodu od nejzadnějšího bodu mediálního bočního
okraje trochlea humeri. Posuvné měřidlo.
M13a Předozadní průměr trochlea humeri (Anterio-posteriorer
Durchmesser der Trochlea)
Vzdálenost mezi předním a zadním povrchem trochlea
humeri, měřená kolmo k ose diafýzy. Měříme
v přední a zadní prohlubni trochlea humeri. Posuvné
měřidlo.
McHenry a Corruccini (1975) uvádějí další speciální
míry na distálním konci humeru.
M14 Šířka fossa olecrani (Breite der Fossa olecrani)
Přímá vzdálenost obou nejlaterálněji vybíhajících
bodů na horním okraji fossa olecrani. Posuvné měři-
dlo.
M15 Hloubka fossa olecrani (Tiefe der Fossa olecra-
ni)
Přímá vzdálenost nejhlubšího bodu fossa olecrani od
přímky, která spojuje koncové body její šířky. Koordinátové
(hloubkové) měřidlo.
M16 Kondylodiafyzální úhel (Condylo-Diaphysen-
winkel)
Úhel, který svírá osa diafýzy s tangentou ležící na
spodní ploše trochlea humeri. Osteometrická deska,
úhloměr.
U většiny hominoidů leží jeden bod na capitulum
humeri a druhý na trochlea humeri. Tangenta se dotýká
distální plochy trochley a capitula. Pokud oba body
leží přece jen na trochlea humeri, pokládáme tangentu
na tyto body (trochleární tangenta).
92
Při určování kondylodiafyzálního úhlu připevníme
lepidlem černé vlákno na dvě místa podél dorzální plochy
(zvláště v distálním úseku) tak, aby ho dělilo na dvě
poloviny. Potom kost položíme přední plochou na osteometrickou
desku. Trochlea humeri a capitulum humeri
přitlačíme (nebo jen trochlea humeri) pevně na kolmou,
příčnou stěnu a napneme vlákno ve směru osy diafýzy
přes ni. Úhloměrem určíme úhel, který svírá příčná stěna
s vláknem. Úhel je vždycky pozitivní, to znamená, že
tangenta probíhá směrem ven a nahoru.
M16a Kubitální úhel podélné osy (Längsachsen-Cu-
bitalwinkel)
Úhel, který svírá palmární kubitální tangenta s fyziologickou
podélnou osou v proximálněmediálním
směru. Paralelograf.
Orientace kosti je stejná jako u míry M1b. Knussmann
(1967) udává ještě jeden kubitální úhel osy diafýzy.
M17 Kapitodiafyzální úhel (Capito-Diaphysenwin-
kel)
Úhel osy caput humeri. Úhel, který svírá rovina okraje
chrupavky s osou diafýzy. Osteometrická deska, úhlo-
měr.
Osu diafýzy a okraj chrupavky označíme na zadní straně
kosti černým vláknem a odečteme úhloměrem hodnotu
úhlu v jejich průsečíku. Směrodatné pro polohu
ramene úhlu procházejícího hlavicí jsou oba body sagitálního
průměru hlavice. Obě ramena lze také přenést
paralelografem na papír a na něm úhel změřit. V tomto
případě musíme označit na zadní ploše kosti měrové
body sagitálního průměru hlavice. Potom kost připevníme
do držáku kostí nebo kranioforu v horizontálním
směru, takže body sagitálního průměru hlavice leží ve
stejné výšce.
M17a Úhel hlavice (Caput-Winkel)
Úhel, který svírá osa procházející caput humeri a collum
anatomicum se zbylými částmi humeru v distálněmediálním
nebo distálnědorzálním směru (podle
stupně torze). Paralelograf.
Humerus připevníme do držáku tak, aby jeho podélná
osa probíhala horizontálně. Než kost upevníme, otočíme
ji kolem podélné osy tak, že dolní měrový bod výškohloubkového
průměru hlavice (M10a) je přesně natočen
do strany, potom srovnáme distální měrový bod
fyziologické délky a střed collum chirurgicum do stejné
výšky. Protože posledně jmenovaný bod leží na druhé
straně kosti, promítáme ho na povrch kosti rozpůlením
průměru. Jedno rameno úhlu probíhá distálním bodem
fyziologické délky a středem collum chirurgicum. Druhé
rameno tvoří osa hlavice a collum anatomicum. Toto
rameno je identické s linií, kterou procházejí roviny měr
M9b a M10b. Podél osy připevníme kovovou jehlici. Na
rozdíl od úhlu M17 stupeň torze humeru zde nehraje
roli.
M18 Úhel torze humeru (Humerus-Torsion)
Úhel, který svírá osa caput humeri s osou trochlea
humeri ve vertikální projekci. Osteometrická deska,
úhloměr.
Osu hlavice určíme tak, že připevníme černé vlákno na
tuberculum majus, aby vedlo přes hlavici kloubu a půlilo
kloubní plochu na dvě stejné poloviny. Druhý konec
vlákna upevníme pod hlavicí. Takovéto rozpůlení hlavice
není dobře možné u čeledí Cercopitecidae a Cebidae,
protože u nich je tuberculum majus posunuto (vzhledem
k ose hlavice) více do strany. Knussmann (1967)
určuje půlící rovinu tak, že vychází z nejnižšího bodu
okraje hlavice směrem nahoru. V rovině vlákna přiložíme
horizontálně kovovou jehlici tak, aby odpovídala ose
hlavice. Osu trochlea humeri naznačíme na spodní ploše
nalepenou jehlicí, která přibližně půlí okraj trochlea
a capitulum humeri (a tím hranici trochlea humeri).
Nyní kost upevníme do držáku ve vertikálním směru
tak, že se obě jehlice (při pohledu shora) kříží. Potom
přeneseme paralelografem obě osy na papír a změříme
torzní úhel.
M18c Torzní úhel (Torsionswinkel)
Úhel, který svírá palmární kubitální osa s horizontální
rovinou ve volárněmediálním směru. Násuvný úhlo-
měr.
Humerus nastavíme v držáku kostí jako u míry M17.
Násuvný úhloměr držíme orientovaný stupnicí distálně.
Jeho širokou bázi použijeme k naznačení palmární
kubitální tangenty ve střední části trochlea a capitulum
humeri. Protože je nutné úhloměr mírně posunout, abychom
umožnili volný pohyb ručičce úhloměru, musíme
striktně dodržet nastavený směr. Rozdíl mezi hodnotou
na úhloměru a 180o
přičteme k 90o
.
Délkotloušťkový index (Längendicken-Index)
Nejmenší obvod diafýzy (M7) / největší délka humeru
(M1).
Index příčného průřezu diafýzy (Diaphysenquer-
schnitts-Index)
Nejmenší průměr středu (M6) / největší průměr
středu (M5).
7.8.1. Indexy kosti pažní
93
Index příčného průřezu hlavice (Index des Caput-
-Querschnitts)
Největší transverzální průměr hlavice (M9) / největší
sagitální průměr hlavice (M10).
Trochleo-epikondylární indexy (Trochlea-Epicon-
dylen-Indizes)
a) Šířka trochlea humeri (M11) / největší šířka epikondylů
(M4a).
b) Šířka trochlea humeri (M11) / šířka dolní epifýzy
(M4).
c) Šířka capitulum humeri (M12b) / šířka dolní epifýzy
(M4).
Další indexy viz Knussmann (1967).
M1 Největší délka radiu (Größte Länge des Radius)
Vzdálenost nejproximálnějšího bodu na okraji caput
radii od nejproximálnějšího bodu processus styloideus,
bez ohledu na podélnou osu kosti. Míra je o něco
delší než u živého člověka při pronaci. Osteometrická
deska.
M1a Vzdálenost caput-tuberositas (Caput-Tubero-
sitasabstand)
Vzdálenost proximálního mediálního okraje caput
radii od středu tuberositas radii. Posuvné měřidlo.
Tuberositas radii podélně rozpůlíme a střed si označíme
v horizontálním směru. Dolním ramenem měřidla se
dotkneme středu značky, pravítko měřidla přitom musí
ležet rovnoběžně s osou krčku a horní rameno táhneme
kolmo na okraj hlavičky. U této míry je také užitečné
určit největší délku a šířku tuberositas radii (Trinkaus
1982).
M1b Paralelní délka (Parallele Länge)
Vzdálenost laterálního okraje caput radii od konce
processus styloideus radii. Posuvné měřidlo.
M1c Délka krčku (Collum-Länge)
Projektivní vzdálenost středu fovea capitis radii od
středu tuberositas radii promítnutá na podélnou fyziologickou
osu kosti. Paralelograf, posuvné měřidlo.
Radius orientujeme jako u míry M2. Střed tuberositas
radii určíme tak, že pomocí posuvného měřidla rozpůlíme
největší proximodistální průměr.
M1d Výška circumferentia articularis (Höhe der
Circumferentia articularis)
Největší rozměr circumferentia articularis radii v proximodistálním
směru. Posuvné měřidlo.
Za proximální okraj circumferentia articularis považujeme
nejproximálněji položený bod mezi circumferentia
articularis a fovea capitis.
M2 Funkční délka radiu (Funktionelle Länge)
7.9. Kost vřetenní (Radius)
Přímočará vzdálenost nejzapadlejších míst proximální
a distální kloubní plochy od sebe. Dotykové měřidlo,
pro dlouhé vřetenní kosti velké měřidlo (jako
například u orangutana) nebo pelvimetr.
M2a Fyziologická délka (Physiologische Länge)
Vzdálenost středu fovea capitis od středu facies articularis
carpea. Paralelograf.
Radius nastavíme na stojanu tak, že transverzální osa
facies articularis carpea probíhá horizontálně a oba
měrové body leží v jedné horizontální rovině.
Jako transverzální osa facies articularis carpea je definována
přímka, která spojuje hrot processus styloideus
s bodem ve středu hrany mezi facies articularis carpea
a incisura ulnaris. Středem facies articularis carpea
rozumíme bod promítnutý proximálně na kloubní plochu
ležící v polovině úseku transverzální osy vymezeného
body určujícími osu.
Střed fovea capitis určíme tak, že distálně promítneme
na kloubní plochu průsečík transverzálního a sagitálního
průměru hlavice. Přesný směr průběhu obou průměrů
hlavice zjistíme pomocí transverzální osy facies
articularis carpea.
M3 Nejmenší obvod (Kleinster Umfang)
Obvod radia na nejtenčím místě kosti, měřený v dolní
polovině těla, to znamená mezi ní a distální epifýzou.
Pásová míra.
M4 Transverzální průměr diafýzy (Transversaler
Durchmesser des Schaftes)
Největší průměr diafýzy měřený v tom místě, kde je
crista interossea nejsilněji vyvinutá. Posuvné měřidlo.
M4a Transverzální průměr středu diafýzy (Transversaler
Durchmesser der Schaftmitte)
Vzdálenost mediální plochy kosti od laterální ve
středu diafýzy. Posuvné měřidlo.
U člověka měříme transverzální průměr diafýzy v místě
94
nejsilnějšího vývinu crista interossea. U jiných hominidů
crista interossea často chybí nebo je jen slabě vyvinuta
(orangutan, šimpanz). I v případech, kdy je crista
interossea lépe vyvinuta, jako například u gorily, nedosahuje
lidského stupně. Proto v těchto případech měříme
transverzální průměr středu diafýzy (střed míry M2).
M4b Šířka facies articularis carpea (Breite der Facies
articularis carpea)
Vzdálenost obou bodů, které určují transverzální osu
facies articularis carpea. Paralelograf. Orientace radiu
jako u míry M2a.
M4(1) Transverzální průměr hlavice (Transversaler
Durchmesser des Caput)
Vzdálenost mediální od laterální plochy circumferentia
articularis v transverzální rovině. Posuvné měři-
dlo.
Knussmann (1967) definuje průměr hlavice jako největší
projektivní průměr hlavice kolmý k fyziologické
délce radia (M2a), který protíná circumferentia articularis
v nejvyšším místě (M1d). Pokud se nejvyšší místo
circumferentia articularis nachází na mediální straně,
míra přesně odpovídá výše uvedené definici. Pokud
nemá circumferentia articularis nejvyšší bod, nebo naopak
má několik maxim, měří také Knussmann v transverzální
rovině.
M4(2) Transverzální průměr krčku (Transversaler
Durchmesser des Collum)
Vzdálenost mediální plochy od laterální, a to v místě
největšího zúžení krčku a v transverzální rovině.
Posuvné měřidlo.
M5 Sagitální průměr diafýzy (Sagittaler Durchmesser
des Schaftes)
Průměr diafýzy v oblasti transverzálního průměru,
měřený kolmo na něj. Posuvné měřidlo.
M5a Sagitální průměr středu diafýzy (Sagittaler
Durchmesser der Schaftmitte)
Vzdálenost mezi přední a zadní plochou kosti ve
středu diafýzy. Měříme ve stejném místě jako míru
M4a, ale kolmo na ni. Posuvné měřidlo.
M5(1) Sagitální průměr hlavice (Sagittaler Durchmesser
des Caput)
Vzdálenost přední plochy circumferentia articularis
od zadní, měřená v sagitální rovině. Posuvné měřidlo.
Měříme kolmo na míru M4(1).
M5(2) Sagitální průměr krčku (Sagittaler Durchmesser
des Collum)
Vzdálenost přední plochy krčku od zadní, měřená
kolmo na míru M4(2). Posuvné měřidlo.
M5(3) Obvod hlavice (Umfang des Caput)
Největší obvod circumferentia articularis. Pásová
míra.
M5(4) Obvod krčku (Umfang des Collum)
Měříme v místě obou největších průměrů. Pásová
míra.
M5(5) Obvod středu diafýzy (Umfang der Schaft-
mitte)
Obvod v úrovni obou průměrů středu. Pásová míra.
M5(6) Šířka dolní epifýzy (Untere Epiphysenbreite)
Projektivní vzdálenost nejlaterálněji od nejmediálněji
ležícího bodu dolní epifýzy. Osteometrická deska.
Kost položíme palmární stranou na desku tak, že laterální
bod naléhá na podélnou stěnu (kvůli transverzálnímu
zakřivení diafýzy) a podélná osa epifýzy probíhá
rovnoběžně s délkou desky. Jezdce posuneme proti volné
mediální straně epifýzy. U člověka leží laterální bod na
vnější ploše processus styloideus, u jiných hominoidů se
s výjimkou orangutana nachází výše na hraně, která
u člověka odpovídá úponům musculus abductor pollicis
longus a musculus extensor pollicis brevis.
M6 Zakřivení diafýzy (Schaftkrümmung)
Index : 100 * výška zakřivení diafýzy / délka diafyzální
tětivy
K výpočtu této míry napřed zhotovíme nákres obrysu
kosti. Radius upevníme na desku dioptrografu palmární
plochou nahoru, takže střed fovea capitis a koncové
body transverzální osy distální kloubní plochy (body
leží na hrotu processus styloideus a ve středu hrany
mezi kloubní plochou a incisura ulnaris) leží v jedné
horizontální rovině. Zakreslíme celý obrys (obr. 34)
a naznačíme kolodiafyzální úhel (M7). Od vrcholu
úhlu (c) nakreslíme kolmo k ose krčku přímku, která
sahá až k laterálnímu okraji kosti. Takto nalezený
bod (a) udává horní hranici epifýzy. Za spodní hranici
epifýzy volíme místo, ve kterém začíná silné rozšíření
kloubu (b). Tyto dva body (a, b) spojíme přímkou
a z nejvyššího místa zakřivení diafýzy spustíme na tuto
tětivu kolmici (= výška zakřivení diafýzy). Nyní tyto
dva rozměry na nákresu změříme a hodnoty dosadíme
do vzorce indexu.
U hominoidů většinou rozlišujeme transverzální a sagitální
zakřivení diafýzy. Transverzální zakřivení je silnější,
táhne se konvexně ke straně, zatímco slabší, sagitální
zakřivení probíhá konvexně dozadu.
M6a Transverzální zakřivení diafýzy (Transversale
Diaphysenkrümmung)
Vzdálenost nejvyššího bodu zakřivení na laterální
straně od přímky, která spojuje oba nejhlubší body
zakřivení. Osteometrická deska podle Rieda.
95
Tato míra odpovídá výšce zakřivení diafýzy M6.
Kost položíme na desku mediální stranou. Pohledem
z laterální strany odhadneme oba nejhlubší body zakřivení
diafýzy a naznačíme je. Jsou to koncové body tětivy
zakřivení. Nyní posuneme jezdce hrotitým koncem dolů
směrem k hlavici, až tětiva zakřivení leží v horizontálním
směru rovnoběžně s osteometrickou deskou. Nyní
určíme vertikální vzdálenost nejvyššího bodu zakřivení
od tětivy.
M6b Sagitální zakřivení diafýzy (Sagittale Diaphy-
senkrümmung)
Vzdálenost nejvyššího bodu zakřivení dorzální plochy
kosti od přímky, která spojuje oba nejhlubší body
zakřivení. Osteometrická deska podle Rieda.
Kost položíme na desku palmární stranou. Pohledem
z dorzální strany odhadneme oba nejhlubší body zakřivení
diafýzy a naznačíme je. Jsou to koncové body tětivy
zakřivení. Dále postupujeme jako u míry M6a.
M6c Výška transverzálního zakřivení (Transversale
Krümmungshöhe) (Knussmann 1967)
Největší laterální vzdálenost středu těla od fyziologické
podélné osy (M2a). Paralelograf a posuvné měřidlo.
Radius orientujeme jako u míry M2a.
Na papír nakreslíme fyziologickou podélnou osu. Pohledem
shora, přes střední linii profilu těla, nalezneme přibližnou
oblast, kde se hledaný bod nachází. Nyní hledáme
pomocí paralelografu nejvzdálenější bod střední
linie profilu od fyziologické podélné osy kosti. Ve výšce
tohoto bodu určíme posuvným měřidlem projektivní
mediolaterální průměr diafýzy. Nyní zakreslíme paralelografem
na papír bod, který půlí výše uvedený průměr
a je promítnutý kolmo na povrch kosti, to je nejvyšší
bod zakřivení.
M6d Úhel transverzálního zakřivení (Transversaler
Krümmungswinkel)
Úhel otevřený směrem k podélné fyziologické ose,
kter8 se nachází se mezi dvěma přímkami, jež spojují
měrové body fyziologické délky (M2a) s laterálním
bodem výšky transverzálního zakřivení (M6c), a to
projektivně k transverzální rovině. Paralelograf.
Kost je orientovaná jako u míry M2a. Tento úhel je
výhodné změřit po odečtení měr M2a a M6c na paralelografickém
nákresu kosti.
M7 Kolodiafyzální úhel (Collo-Diaphysenwinkel)
Úhel, který svírá osa krčku s osou proximálního úseku
diafýzy.
Obě osy si naznačíme jehlicemi na palmární ploše kosti
a úhel odečteme prostřednictvím průhledného úhloměru.
Úhel můžeme změřit také na kresbě obrysu kosti
jako u míry M6(obr. 34). Při měření tohoto úhlu na
osteometrické desce podle Rieda položíme radius dorzální
stranou na desku. Jeho proximální konec zasuneme
pod horizontální vlákno. Jedno vlákno udává osu
krčku a druhé osu horního úseku diafýzy.
M8 Úhel polohy tuberositas (Tuberositas-Lagewin-
kel)
Úhel, který svírá rovina báze tuberositas s palmární
rovinou. Bází tuberositas radii vedeme pomyslnou
rovinu a kost položíme na podložku tak, že tato rovina
probíhá horizontálně; tuberositas radii je orientovaná
nahoru a distální konec kloubu kousek přesahuje podložku.
Nakonec naznačíme kovovou jehlicí osu kloubu
(palmární rovina), která prochází hrotem processus styloideus
a středem okraje incisura ulnaris a odečteme na
okraji podložky úhel prostřednictvím úhloměru. Úhel
spolu svírají kloubní osa s horizontální rovinou. Giesler
(1927) definuje sice stejný rozměr, ale měří úhel, který
svírá kloubní osa s vertikálou procházející rovinou
báze tuberositas radii (M8a). Tento úhel lze měřit také
osteometrickou deskou podle Rieda nebo násuvným
úhloměrem.
Obr. 34 Zakřivení diafýzy radia dx. Pohled z volární strany
(pramen: Knussmann 1988).
96
M9 Karpální úhel (Carpalwinkel)
Úhel, který svírá transverzální osa facies articularis
carpea s fyziologickou podélnou osou v proximálně
mediálním směru. Paraleograf. Orientace radia jako
u míry M2a.
Délkotloušťkový index (Längendicken-Index)
Nejmenší obvod (M3) / funkční délka radiu (M2).
Index příčného průřezu diafýzy (Diaphysenquer-
schnitts-Index)
7.9.1. Indexy kosti vřetenní
Sagitální průměr diafýzy (M5) / transverzální průměr
diafýzy (M4).
Další indexy:
Vzdálenost caput-tuberositas (M1a) / největší délka
radiu (M1).
Transverzální průměr hlavice (M4(1)) / funkční délka
radiu(M2).
Šířka dolní epifýzy (M5(6)) / funkční délka radiu
(M2).
Obvod středu diafýzy (M5(5)) / funkční délka radiu
(M2).
Obvod krčku (M4) / obvod hlavice (M5(3)).
M1 Největší délka ulny (Größte Länge der Ulna)
Vzdálenost nejvyššího bodu olecranon ulnae od nejhlubšího
bodu processus styloideus. Osteometrická
deska.
M2 Funkční délka ulny (Funktionelle Länge der
Ulna)
Přímočará vzdálenost nejvíce vyčnívajícího bodu na
okraji processus coronoideus od nejhlubšího bodu
kloubní plochy caput ulnae. Processus styloideus do
měření nezahrnujeme. Posuvné měřidlo.
M2a Fyziologická délka (Physiologische Länge)
Vzdálenost incisura trochlearis od středu distální strany
caput ulnae. Paralelograf.
Ulnu nastavíme v držáku kostí tak, že dorzopalmární
směr probíhá horizontálně a oba body leží v jedné
horizontální rovině (sagitální rovina). Abychom určili
dorzopalmární směr, rozpůlíme caput ulnae přímkou,
která vychází z distálního konce processus styloideus.
Za střed incisura trochlearis považujeme ten bod na
linii profilu incisura trochlearis, který má projektivně
stejný odstup od hrotu zobáku olecranon ulnae a hrotu
processus coronoideus v sagitální rovině. Linie profilu
je na základě výše uvedené definice tvořena sagitální
rovinou. U hominoidů je totožná s hlavní lištou incisura
trochlearis. Střed distální strany caput ulnae určíme
takto: spojíme mediální a laterální konec circumferentia
articularis, středem spojnice proložíme kolmici, která
dosahuje až k palmárnímu povrchu circumferentia
articularis. Rozpůlením této druhé přímky dostaneme
hledaný bod. Jestliže tento bod spadá do vnitřku kos-
7.10. Kost loketní (Ulna)
ti, promítneme ho distálně na povrch kosti a měříme
v tomto bodě. Bod můžeme nalézt i vizuálně, ale měli
bychom několikrát provést i metrickou kontrolu.
M2b Vzdálenost incisura-tuberositas (Incisura-Tu-
berositas-Abstand)
Projektivní vzdálenost středu incisura trochlearis
od středu tuberositas ulnae vztažená k podélné fyziologické
ose (viz míra M2a). Paralelograf, posuvné
měřidlo. Kost orientujeme jako u míry M2a. Střed
tuberositas určíme posuvným měřidlem. McHenry et
al. (1976) definují tuto míru (position of tuberosity)
naopak rovnoběžně s podélnou osou diafýzy.
M2(1) Délka olekranon-caput (Olecranon-Ca-
putlänge)
Vzdálenost mezi nejvyšším bodem olecranon ulnae
a nejhlubším bodem caput ulnae. Osteometrická des-
ka.
Kost položíme mediální plochou na desku tak, že největší
délka probíhá rovnoběžně s podélnou stěnou desky
(Giesler 1927). Protože při měření vynecháváme processus
styloideus, posuneme jezdec na nejnižší bod hlavice.
Ještě jednodušeji lze měření provést pomocí pelvimetru
(McHenry et al. 1976).
M3 Obvod ulny (Umfang der Ulna)
Nejmenší obvod blíže distálnímu konci kosti. Pásová
míra.
M3a Nejmenší obvod těla ve středu ulny (Kleinster
Corpus-Umfang in Ulna-Mitte)
Nejmenší obvod těla ve výšce poloviny fyziologické
délky (M2a). Pásová míra.
97
M3b Obvod ve výšce tuberositas (Umfang in Tuberositas-Höhe)
(Knussmann 1967)
Nejmenší obvod těla ve středu tuberositas ulnae. Pásová
míra nebo vlákno.
M4 Předozadní zakřivení diafýzy (Schaftskrümmung
von vorn nach hinten)
100 x výška zakřivení diafýzy / délka tětivy diafýzy.
Pro výpočet indexu zhotovíme nákres obrysu kosti,
podobně jako u radia. Kost položíme laterální plochou
na desku dioptrografu a připevníme plastelínou tak, že
podélná osa hřbetu incisura trochlearis (to je hrot olecranon
ulnae, hrot processus coronoideus a průřez hřbetu
příčnou linií) probíhá horizontálně. Na nákresu obrysu
(obr. 35) nakreslíme podélnou osu proximální části kosti
a spustíme na ni přes dolní okraj incisura trochlearis
kolmici. Kde se tato kolmice dotýká křivky zadní strany
kosti (a), tam se nachází horní hranice diafýzy. Odsud
Obr. 35 Ulna dx z laterálního pohledu se zakreslenými rozměry
M4 a M15a (pramen: Knussmann 1988).
vychází tětiva zakřivení. Spodní konec zakřivení (b) se
nachází na dně konvexity nad distální epifýzou. Tětiva
zakřivení se dotýká nejhlubšího bodu konvexity jako
tangenta. Na tětivě, mezi body (a) a (b), měříme vzdálenost
nejvyššího bodu křivky od tětivy (výšku zakřivení
diafýzy), dále její délku a vypočítáme index.
M4a Sagitální zakřivení diafýzy (Sagittale Schaft-
skrümmung)
Vzdálenost nejvyššího bodu zakřivení dorzální plochy
od přímky, která spojuje oba nejhlubší body dorzální
plochy. Osteometrická deska.
Tento rozměr vzdáleně připomíná výšku zakřivení diafýzy
(M4). Technika měření je různorodá a dioptrografické
znázornění není nutné. Ulnu položíme palmární
stranou na desku, hrot processus coronoideus a caput
ulnae zatížíme. Pohledem najdeme na dorzální ploše
nejhlouběji ležící body, které jsou zároveň koncovými
body tětivy zakřivení. Na tětivě v horizontálním směru
změříme výškový rozdíl mezi nejvyšším bodem zakřivení
a tětivou.
M4b Výška sagitálního zakřivení (Sagittale Krüm-
mungshöhe)
Největší dorzální vzdálenost středu těla od podélné
fyziologické osy. Paralelograf. Orientace ulny je stejná
jako u míry M2a.
Technika měření odpovídá popisu míry M6c u radia,
přičemž stranové označení se mění ­ mediální na palmární
a laterální na dorzální.
M4c Sagitální úhel zakřivení (Sagittaler Krüm-
mungswinkel)
Úhel otevřený k fyziologické ose, tvořený dvěma
přímkami, které spojují měrové body fyziologické délky
s dorzálním bodem sagitální výšky zakřivení, a to
projektivně v sagitální rovině. Paralelograf.
Kost orientujeme jako u míry M2a. Po odečtení měr
M2 a M4b můžeme hledaný úhel změřit na paralelografické
kresbě.
M5 Výška vrcholu oleocranon ulnae (Höhe der Ole-
cranon-Kuppe)
Vzdálenost nejvyššího bodu vrcholku olecranon ulnae
od roviny, která je kolmá k ose proximálního konce
kosti, od hrotu zobáčku oleocranu.
Na dioptrografické kresbě ulny (obr. 36) nakreslíme
osu proximálního konce kosti a na ni spustíme kolmici
ze špičky zobáčku olecranon ulnae. Potom měříme
na kresbě kolmou vzdálenost nejvyššího bodu vrcholku
olecranon ulnae od této linie.
M5(1) Výška proximálních kloubních ploch (Höhe
der proximalen Gelenkflächen)
98
Projektivní vzdálenost nejvyššího bodu olecranon
ulnae od nejnižšího bodu incisura radialis. Osteometrická
deska, posuvné měřidlo.
Kost loketní položíme na desku mediální stranou tak,
že horní osa diafýzy probíhá ve směru podélné osy desky
a rovina olecranon ulnae (rovina olecranon ulnae
prochází body: 1. hrotem zobáčku olecranon ulnae, 2.
hrotem processus coronoideus a 3. jakýmkoliv bodem
hřebene) leží rovnoběžně s horizontální rovinou desky.
Distální konec (u silně zakřivených kostí loketních gorily
a šimpanze je podepřeme plastelínou) se dotýká (jako
pojistka polohy) vertikální stěny. Jezdce posuneme na
horní okraj olecranon ulnae. Jedno rameno posuvného
měřidla se dotýká jezdce a zahrocené rameno zůstane
na nejhlubším bodě incisura radialis.
M5(2) Výška kloubních ploch pro humerus (Höhe
der Humerus-Gelenkflächen)
Projektivní vzdálenost nejvyššího bodu olecranon
ulnae od nejnižšího bodu horního okraje ohraničujícího
incisura radialis. Osteometrická deska, posuvné
měřidlo. Nastavení jako u míry M5(1).
M6 Šířka olecranon ulnae (Breite des Olecranon)
Největší šířka kolmá na rovinu incisura trochlearis.
Posuvné měřidlo.
M6a Nejmenší šířka olecranon ulnae (Kleinste OleObr.
36 Pohled na proximální konec ulny dx se zakresleným rozměrem
M5 (pramen: Knussmann 1988).
cranon-Breite)
Nejmenší šířka proximálního konce ulny v oblasti
středu incisura trochlearis. Posuvné měřidlo.
U většiny druhů primátů se mediální okraj incisura
trochlearis nachází přibližně ve výšce jejího středu (viz
M2a). Mediální měrový bod však leží níže, dorzálněji,
ne přímo na okraji incisura radialis. V případech, kde
mediální protažení incisura radialis chybí (například
často u gorily), měříme ve výšce středu incisura trochlearis
(viz míra M2a).
M6b Největší šířka incisura trochlearis (Größte
Breite der Incisura trochlearis)
Největší projektivní šířka incisura trochlearis, měřená
kolmo k přímce spojující špičku zobáku olecranon
ulnae a processus coronoideus. Posuvné měřidlo.
M6c Transverzální průměr incisura trochlearis
(Transversaler Durchmesser der Incisura trochlearis)
Nejmenší transverzální průměr incisura trochlearis,
měřený kolmo na osu diafýzy.
M6(1) Horní šířka ulny (Obere Ulnabreite)
Vzdálenost nejmediálnějšího od nejlaterálnějšího
bodu na proximálním konci. Osteometrická deska,
posuvné měřidlo.
Mediální bod leží na mediálním okraji processus coronoideus,
laterální bod se nachází na boční straně incisura
radialis. Ulnu položíme zadní plochou na osteometrickou
desku tak, že rovina olecranon ulnae (srovnej
s mírou M5(1)) probíhá rovnoběžně s podélnou stěnou
desky a mediální bod na ni naléhá. Jezdcem se dotkneme
laterálního bodu.
M7 Hloubka olecranon ulnae (Tiefe des Olecranon)
Projektivní vzdálenost špičky zobáku olecranon ulnae
od zadní plochy olecranon ulnae. Posuvné měřidlo.
Měřidlo držíme v rovině špičky zobáku tak, že jedno
rameno se dotýká špičky zobáku olecranon ulnae,
zatímco druhé je položeno na zadní ploše.
M7a Největší sagitální rozšíření olecranon ulnae
(Größte sagittale Olecranon-Ausdehung)
Vzdálenost mezi středem incisura trochlearis (viz
míra M2a) a nejvzdálenějším bodem olecranon ulnae,
měřená projektivně k sagitální rovině. Paralelograf.
Kost orientujeme jako u míry M2a.
M7b Předozadní průměr olecranon ulnae (Anterio-posteriorer
Durchmesser des Olecranon)
Největší předozadní průměr olecranon ulnae, měřený
od povrchu trochlea ulnae k zadnímu povrchu olecranon
ulnae, kolmo k ose diafýzy.
M7c Hloubka zobáku olecranon ulnae (Tiefe des
Olecranon-Schnabels)
99
Nejmenší vzdálenost špičky zobáku olecranon ulnae
od podélné fyziologické osy (viz míra M2a), měřená
projektivně k sagitální rovině. Paralelograf. Orientace
kosti je stejná jako u míry M2a.
M7d Výška processus coronoideus (Coronoid-
-Höhe)
Největší předozadní vzdálenost processus coronoideus
od zadního povrchu diafýzy, měřená kolmo k ose
diafýzy.
M7e Hloubka processus coronoideus (Tiefe des Processus
coronoideus)
Nejmenší vzdálenost špičky processus coronoideus
od podélné fyziologické osy (viz míra M2a), měřená
projektivně k sagitální rovině. Paralelograf. Orientace
ulny je stejná jako u míry M2a.
M7f Výška incisura trochlearis (Höhe der Incisura
trochlearis)
Projektivní vzdálenost v sagitální rovině. Vzdálenost
špičky zobáku olecranon ulnae od špičky processus
coronoideus. Paralelograf. Orientace je stejná jako
u míry M2a.
Tato míra se liší od rozměru M7(1) v tom, že ji měříme
projektivně. Kost je nastavena ve stejné poloze jako
u rozměru M2a. V důsledku toho je možné zhotovit
paralelografický nákres.
M7(1) Vzdálenost olecranon-processus coronoideus
(Olecranon-Coronoidentfernung)
Přímá vzdálenost špičky zobáku olecranon ulnae od
špičky processus coronoideus. Posuvné měřidlo.
M8 Výška olecranon ulnae (Höhe des Olecranon)
Přímá vzdálenost průsečíku hřebene incisura trochlearis
s příčnou osou kloubu od nejvyššího bodu
vrcholku olecranon ulnae. Hroty měřidla nasadíme
na oba body, přitom pravítko musí probíhat paralelně
s rovinou špičky. Posuvné měřidlo.
M8a Výška olecranon ulnae (Olecranon-Höhe)
Vzdálenost mezi středem incisura trochlearis (viz
M2a) a nejvzdálenějším bodem na olecranon ulnae,
měřená projektivně k podélné fyziologické ose. Paralelograf.
Orientace kosti je stejná jako u míry M2a.
M9 Přední šířka radiální poloviny kloubu na processus
coronoideus (Vordere Breite der radialen
Gelenkhälfte auf dem Processus coronoideus)
Přímočará vzdálenost předního koncového bodu hřebene
na processus coronoideus (d) od nejvíce vpředu
položeného bodu hrany (c), která dělí incisura trochlearis
od incisura radialis (obr. 37). Posuvné měři-
dlo.
M9a Šířka incisura radialis (Breite der Incisura radiObr.
37 Pohled na proximální konec ulny se zakreslenými body pro
měření rozměrů M9 a M10 (pramen: Knussmann 1988).
alis)
Vzdálenost palmárního koncového bodu hrany, která
od sebe dělí incisura trochlearis a incisura radialis od
nejvzdálenějšího bodu kraje incisura radialis. Posuvné
měřidlo.
M9b Výška incisura radialis (Höhe der Incisura radi-
alis)
Průměr incisura radialis, který kolmo půlí míru M9.
Posuvné měřidlo.
M10 Zadní šířka radiální poloviny kloubu na processus
coronoideus (Hintere Breite der radialen
Gelenkhälfte auf dem Processus coronoideus)
Přímočará vzdálenost zadního konce hřebene na processus
coronoideus (e) od nejzasšího bodu hrany (a),
která od sebe dělí incisura trochlearis a incisura radialis
(obr. 37). Posuvné měřidlo.
M11 Dorzopalmární průměr ulny (Dorso-volarer
Durchmesser der Ulna)
Největší průměr diafýzy v místě největšího vývoje
crista interossea. Posuvné měřidlo.
Ramena nástroje položíme na zadní hranu a přední
plochu kosti. McHenry et al. (1976) dále měří průměr
ve výšce distálního kraje tuberositas ulnae (proximální
předozadní průměr).
M11a Sagitální průměr hlavice (Sagittaler Durchmesser
des Caput)
100
Největší k sagitální rovině projektivní (viz míra M2a)
průměr distálního konce ulny. Posuvné měřidlo.
M12 Transverzální průměr ulny (Transversaler Durchmesser
der Ulna)
Průměr v místě největšího vývoje crista interossea
přesně kolmo na dorzopalmární průměr. Posuvné
měřidlo.
McHenry et al. (1976) umisťují transverzální průměr
do výšky distálního okraje tuberositas, přesně kolmo na
předozadní průměr (M11).
M12a Transverzální průměr hlavice (Transversaler
Durchmesser des Caput)
Největší, k transverzální rovině. projektivní průměr
distálního konce ulny. Posuvné měřidlo. Transverzální
rovina se vztahuje k sagitální rovině definované
u míry M2a.
M13 Horní transverzální průměr ulny (Oberer
transversaler Durchmesser der Ulna)
Vzdálenost nejníže položeného bodu incisura radialis
od protilehlého povrchu kosti. Posuvné měřidlo.
M14 Horní dorzopalmární průměr ulny (Oberer
dorso-volarer Durchmesser der Ulna)
Největší průměr kolmo na transverzální, měřený ve
stejném místě jako míra M13, to znamená přímo pod
incisura radialis. Posuvné měřidlo.
M15 Úhel kloubu ulny (Ulnargelenkwinkel)
Úhel tvořený osou diafýzy (gh) a flexní osou kolmou
na hlavní lištu incisura trochlearis (cd) (obr. 38).
Měříme na nákresu ulny z přední strany tak, že na něm
naznačíme osu diafýzy a průmět hřebene (ab). Na tento
průmět v určitém místě spadá kolmice, která může
probíhat rovnoběžně s flexní osou, protože je kolmá na
hlavní lištu. Úhel odečteme prostřednictvím úhloměru
nebo osteometrické desky podle Rieda.
Z úhlu kloubu ulny a kondylodiafyzálního úhlu humeru
(M16) můžeme určit úhel paže zaživa.
M15a Diafyzokloubní úhel (Gelenk-Schaftwinkel)
Úhel tvořený horní osou diafýzy laterální strany ulny
a přímkou, která prochází špičkou zobáku olecranonu
a processus coronoideus (obr. 35). Osteometrická
deska podle Rieda.
M15c Úhel transverzálního zakřivení (Transversaler
Abknickungswinkel)
Úhel, který svírá linie spojující špičky zobáku olecranonu
a processus coronoideus s fyziologickou podélnou
osou, a to projektivně v transverzální rovině.
Paralelograf. Transverzální rovinu kosti orientujeme
horizontálně.
Pokud spojnice zobáku olecranon ulnae a processus
Obr. 38 Pohled z přední strany na proximální konec ulny se zakresleným
úhlem kloubu ulny (pramen: Knussmann 1988).
coronoideus probíhá proti fyziologické podélné ose
z proximálnělaterálního směru do směru distálněmediálního,
měříme úhel tvořený oběma přímkami. Pokud
spojovací přímka probíhá ze směru proximálněmediálního
do směru distálnělaterálního, potom úhel, který
obě přímky svírají, přičítáme ke 1800.
M16 Největší šířka spatium interosseum (Größte
Breite des Spatium interosseum)
Největší šířka spatium interosseum obou kostí předloktí,
přičemž obě kosti předloktí jsou otočeny do
postavení mezi pronací a supinací. Posuvné měřidlo.
Při tomto postavení leží zakřivení radia a hlavní zakřivení
ulny proti sobě. Vzdálenost obou kostí od sebe je
největší.
M17 Úhel olecranon ulnae (Olecranonwinkel)
Úhel, který svírá podélná osa obou kostí předloktí
s radioulnární kloubní tangentou.
Na caput radii a kloubní plochu processus coronoideus
přilepíme jehlici, představující flexní osu loketního
kloubu, druhou jehlici připevníme na hlavní lištu incisura
trochlearis. Nakreslíme obrys obou kostí v pohledu
zepředu, přeneseme sem osy naznačené jehlicemi a úhloměrem
změříme úhel, který je otevřený směrem ven
(radiálně).
101
Délkotloušťkový index (Längendicken-Index)
Obvod ulny (M3) / funkční délka ulny (M2).
Index hloubky olecranon ulnae (Olecranon-Tiefen-
-Index)
Hloubka olecranon ulnae (M7) / šířka olecranon
ulnae (M6).
Index výšky olecranon ulnae (Olecranon-Höhen-In-
dex)
Výška olecranon ulnae (M8) / šířka olecranon ulnae
(M6).
Index výšky vrcholu olecranon ulnae (Index der
Höhe der Olecranonkuppe)
Výška vrcholu olecranon ulnae (M5) / funkční délka
ulny (M2).
Index radiální poloviny kloubu na processus coronoideus
(Index der radialen Gelenkhälfte auf dem
Processus coronoideus)
Přední šířka radiální poloviny kloubu (M9) / zadní
šířka radiální poloviny kloubu (M10).
Index příčného průřezu diafýzou (Diaphysenquer-
schnitts-Index)
7.10.1. Indexy kosti loketní Dorzopalmární průměr ulny (M11) / transverzální
průměr ulny (M12).
Index platolenie (Index der Platolenie)
Horní transverzální průměr ulny (M13) / horní dorzopalmární
průměr ulny (M14).
Index šířky spatium interosseum (Breiten-Index des
Spatium interosseum)
Největší šířka spatium interosseum (M16) / Horní
dorzovolární průměr ulny (M2).
Další indexy :
Největší délka ulny (M1) / délka olecranon-caput
(M2(1)).
Největší délka ulny (M1) / funkční délka ulny (M2).
Délka olecranon-caput (M2(1)) / funkční délka ulny
(M2).
Výška proximálního kloubního povrchu (M5(1)) /
délka olecranon-caput (M2(1)).
Horní šířka ulny (M6(1)) / délka olecranon-caput
(M2(1)).
Šířka olecranon ulnae (M6) / délka olecranon-caput
(M2(1)).
Obvod ulny (M3) / délka olecranon-caput (M2(1)).
M1 Největší délka os scaphoideum (Größte Länge
des Os scaphoideum)
Největší vzdálenost nejvystouplejšího bodu hrany
mezi proximální a ulnární kloubní plochou od nejvzdálenějšího
bodu radiální kloubní plochy, měřená
projektivně na podélnou osu.
Os scaphoideum položíme mezi ramena měřidla tak, že
vidíme facies proximalis a podélná osa probíhá rovnoběžně
s pravítkem měřidla.
M2 Šířka os scaphoideum (Breite des Os scaphoide-
um)
Největší vzdálenost nejvíce vybíhajícího bodu facies
dorsalis od přímky, která spojuje dva nejvíce vybíhající
body facies distalis.
Kost položíme vybíhajícími body facies distalis na rameno
měřidla a druhým ramenem se dotkneme nejvíce
vybíhajícího bodu facies proximalis.
M3 Výška os scaphoideum (Höhe des Os scaphoide-
um)
Vzdálenost nejvyššího bodu facies dorsalis od roviny,
7.11. Kost loď kovitá (Os scaphoideum)
která prochází nejníže položeným bodem ostré hrany
mezi facies proximalis a facies distalis, a nejhlubším
bodem tubercula na facies volaris.
Kost položíme těmito dvěma body na rameno měřidla
a druhým ramenem se dotkneme nejvystouplejšího
bodu facies dorsalis. Výška facies distalis probíhá rovnoběžně
s pravítkem měřidla.
M4 Délka kloubní plochy facies proximalis (Länge
der Gelenkfläche der Facies proximalis)
Vzdálenost nejzevnějšího bodu hrany mezi proximální
a ulnární kloubní plochou (stejně jako u M1)
od nejvzdálenějšího bodu kloubní plochy (ne okraje),
měřená projektivně v radiálním směru.
M5 Šířka kloubní plochy facies proximalis (Breite
der Gelenkfläche der Facies proximalis)
Vzdálenost obou nejvyšších bodů kloubní plochy projektivně
a kolmo k míře M4.
M6 Největší délka kloubní plochy facies distalis
(Größte Länge der Gelenkfläche der Facies distalis)
Největší projektivní vzdálenost dvou nejvzdálenějších
102
bodů kloubní plochy v radioulnárním směru.
M7 Největší výška (šířka) kloubní plochy facies
distalis (Größte Höhe (Breite) der Gelenkfläche der
Facies distalis)
Vzdálenost dvou nejvíce zevně položených bodů
kloubní plochy v dorzopalmárním směru. Měříme
projektivně a kolmo k míře M6.
M8 Hloubka facies distalis (Tiefe der Facies distalis)
Vzdálenost nejhlubšího bodu kloubní plochy od
přímky, která spojuje dva nejvyšší body podélné křivky.
Koordinátové (hloubkové) měřidlo podle Howellse
a Knussmanna.
Délkošířkový index (Längenbreiten-Index)
Šířka os scaphoideum (M2) / největší délka os scaphoideum
(M1).
7.11.1. Indexy kosti loď kovité
Délkovýškový index (Längenhöhen-Index)
Výška os scaphoideum (M3) / největší délka os scaphoideum
(M1).
Výškošířkový index (Höhenbreiten-Index)
Výška os scaphoideum (M3) / šířka os scaphoideum
(M2).
Délkošířkový index facies proximalis (Längenbreiten-Index
der Facies proximalis)
Šířka kloubní plochy facies proximalis (M5) / délka
kloubní plochy facies proximalis (M4).
Délkovýškový index facies distalis (Längenbreiten-Index
der Facies distalis)
Největší výška kloubní plochy facies distalis (M7) /
největší délka kloubní plochy facies distalis (M6).
Délkohloubkový index facies distalis (Längentiefen-Index
der Facies distalis)
Hloubka facies distalis (M8) / největší výška kloubní
plochy facies distalis (M7).
M1 Délka os lunatum (Länge des Os lunatum)
Vzdálenost nejvíce vně položeného bodu facies proximalis
od přímky, která spojuje koncové body poloměsíčitého
úseku facies distalis, měřená projektivně.
Poloha facies radialis probíhá rovnoběžně s pravítkem
měřidla.
M2 Největší šířka os lunatum (Größte Breite des Os
lunatum)
Vzdálenost nejvíce vně položeného bodu facies radialis
od nejvzdálenějšího bodu hrany mezi facies ulnaris
a facies volaris, měřená projektivně a kolmo k míře
M1.
Os lunatum držíme tak, že vidíme facies distalis a facies
radialis probíhá rovnoběžně s rameny měřidla.
M3 Největší výška os lunatum (Größte Höhe des Os
lunatum)
Vzdálenost nejvíce vně ležícího bodu dorzální a palmární
plochy od sebe, měřená projektivně.
Kost položíme nejvíce vně ležícími body poloměsíčitého
úseku na pravítko měřidla a rameny se dotkneme
měrových bodů.
M4 Největší výška kloubní plochy facies proximalis
(Größte Höhe der Gelenkfläche der Facies proxima-
lis)
7.12. Kost poloměsíčitá (Os lunatum)
Vzdálenost nejvyššího dorzálního bodu kloubní plochy
(ne okraje) od nejhlubšího palmárního bodu,
měřená projektivně.
M5 Největší šířka kloubní plochy facies proximalis
(Größte Breite der Gelenkfläche der Facies distalis)
Vzdálenost mezi nejvzdálenějšími body kloubní plochy
kolmo k míře M4.
M6 Největší výška kloubní plochy facies distalis
(Größte Höhe der Gelenkfläche der Facies distalis)
Vzdálenost dvou nejvzdálenějších bodů v dorzopalmárním
směru.
M7 Šířka kloubní plochy ve středu facies dorsalis
(Breite der Gelenkfläche in der Mitte der Facies dista-
lis)
Vzdálenost dvou nejvzdálenějších bodů povrchu, kolmo
k míře M6.
Tato míra určuje šířku kloubních fazet pro os capitatum
a hamatum. Hranu mezi fazetou pro os hamatum
a kloubní plochou pro os triquetrum lze díky nejasnému
vyznačení obou ploch jednoznačně určit pouze tehdy,
když jednu plochu držíme horizontálně a vnější hranu
označíme tužkou, potom provedeme totéž s druhou
plochou a konečně zbylou plochu mezi oběma liniemi
rozpůlíme.
103
M7a Šířka fazety pro os capitatum (Breite der Facette
für das Os capitatum)
Měříme projektivně ve středu fazety.
M7b Šířka fazety pro os hamatum (Breite der Facette
für das Os hamatum)
Měříme jako u míry M7a.
M8 Největší výška kloubní plochy facies ulnaris
(Größte Höhe der Gelenkfläche der Facies ulnaris)
Měříme projektivně jako u míry M6, přibližně v dorzopalmárním
směru.
M9 Největší šířka kloubní plochy facies ulnaris
(Größte Breite der Gelenkfläche der Facies ulnaris)
Měříme projektivně, kolmo na míru M8.
M10 Největší výška kloubní plochy facies radialis
(Größte Höhe der Gelenkfläche der Facies radialis)
Projektivní vzdálenost nejdorzálnějšího od nejvolárnějšího
bodu kloubní plochy.
M11 Největší šířka kloubní plochy facies radialis
(Größte Breite der Gelenkfläche der Facies radialis)
Měříme projektivně a kolmo k míře M10.
M12 Největší hloubka facies distalis (Größte Tiefe
der Facies distalis)
Vzdálenost nejhlubšího bodu poloměsíčitého úseku
od přímky, která spojuje oba konce tohoto úseku.
Koordinátové (hloubkové) měřidlo.
M13 Úhel, který svírají kloubní plochy facies ulnaris
a facies distalis (Winkelstellung der Gelenkfläche
der Facies ulnaris zur Facies distalis)
Plastelínou připevníme os lunatum na desku proximální
stranou tak, že poloměsíčitý úsek je orientovaný
nahoru. Nyní si vláknem naznačíme obě kloubní plochy
a úhel odečteme. Osteometrická deska podle Rieda.
M14 Úhel, který svírají kloubní plochy facies radialis
a kloubní fazeta pro os capitatum (Winkelstellung
zwischen der Gelenkfläche der Facies radialis und der
Gelenkfacette für das Os Capitatum)
Měříme stejně jako u míry M13.
Délkošířkový index (Längenbreiten-Index)
Největší šířka os lunatum (M2) / délka os lunatum
(M1).
Výškodélkový index (Höhenlängen-Index)
Délka os lunatum (M1) / největší výška os lunatum
(M3).
Výškošířkový index (Höhenbreiten-Index)
Největší šířka os lunatum (M2) / největší výška os
lunatum (M3).
Výškošířkový index facies proximalis (Höhenbreiten-Index
der Facies proximalis)
Největší šířka kloubní plochy facies proximalis (M5) /
největší výška kloubní plochy facies proximalis (M4).
Výškošířkový index facies distalis (Höhenbreiten-Index
der Facies distalis)
Největší šířka kloubní plochy facies distalis (M6) / šířka
kloubní plochy ve středu facies distalis (M7).
Výškošířkový index facies ulnaris (Höhenbreiten-Index
der Facies ulnaris)
Největší šířka kloubní plochy facies ulnaris (M9) / největší
výška kloubní plochy facies ulnaris (M8).
Výškošířkový index facies radialis (Höhenbreiten-Index
der Facies radialis)
Největší šířka kloubní plochy facies radialis (M11) /
největší výška kloubní plochy facies radialis (M10).
7.12.1. Indexy kosti poloměsíčité
M15 Úhel mezi kloubní fazetou pro os capitatum
a fazetou pro os hamatum (Winkel zwischen der
Gelenkfacette für das Os capitatum und der Facette
für das Os hamatum)
Měření lze provést pouze tehdy, když je k dispozici
fazeta pro os hamatum. Technika jako u míry M13.
M1 Největší délka os triquetrum (Größte Länge des
Os triquetrum)
Projektivní vzdálenost nejvíce vně ležícího bodu distální
plochy od nejvzdálenějšího bodu proximální
plochy. Dolní tlustší část os triquetrum vezmeme mezi
ramena měřidla tak, aby facies volaris byla orientova-
7.13. Kost trojhranná (Os triquetrum)
ná směrem vzhůru a fazeta pro os pisiforme probíhala
přibližně rovnoběžně s boční plochou ramene měřidla.
V tomto postavení měříme vzdálenost nejvzdálenějších
bodů od sebe.
M2 Největší šířka os triquetrum (Größte Breite des
Os triquetrum)
104
Projektivní vzdálenost nejvíce vně ležícího bodu laterální
strany od nejvzdálenějšího bodu ulnární strany.
Kost položíme palmární plochou nebo jen fazetou pro
os pisiforme v podélném směru na pravítko měřidla
a dotkneme se rameny měrových bodů.
M3 Největší výška os triquetrum (Größte Höhe des
Os triquetrum)
Projektivní vzdálenost nejvíce vnějšího bodu dorzální
plochy od nejvzdálenějšího bodu palmární plochy.
Na jedno rameno měřidla položíme fazetu pro os pisiforme
a druhým ramenem se dotkneme nejvyššího
bodu dorzální plochy.
M4 Střední šířka kloubní plochy pro os hamatum
(Mittlere Breite der Gelenkfläche für das Os hama-
tum)
Projektivní vzdálenost středu hrany mezi fazetou pro
os hamatum a fazetou pro os lunatum od nejvíce vně
ležícího bodu ulnární hrany kloubní plochy (ne okra-
je).
M5 Největší výška kloubní fazety pro os hamatum
(Größte Höhe der Gelenkfläche für das Os hamatum)
Projektivní vzdálenost nejvíce vně ležícího bodu
kloubní plochy kolmo k míře M4.
M6 Střední šířka fazety pro os lunatum (Mittlere
Breite der Facette für das Os lunatum)
Projektivní vzdálenost středu distoradiální hrany
kloubní plochy od nejvzdálenějšího bodu kloubní
plochy proti její proximální hraně.
M7 Největší výška kloubní plochy pro os lunatum
(Größte Höhe der Gelenkfläche für das Os lunatum)
Projektivní vzdálenost dvou nejvíce vně ležících bodů
v dorzopalmárním směru kolmo k míře M6.
M8 Největší šířka kloubní fazety pro os pisiforme
(Größte Breite der Gelenkfacette für das Os pisifor-
me)
Projektivní vzdálenost nejvíce vně ležících bodů, přiŠířkodélkový
index (Breitenlängen-Index)
Největší délka os triquetrum (M1) / největší šířka os
triquetrum (M2).
Výškodélkový index (Höhenlängen-Index)
Největší délka os triquetrum (M1) / největší výška os
triquetrum (M3).
Šířkovýškový index (Breitenhöhen-Index)
Největší výška os triquetrum (M3) / největší šířka os
triquetrum (M2).
Šířkovýškový index fazety pro os hamatum (Breitenhöhen-Index
der Facette für das Os hamatum)
Největší výška kloubní fazety pro os hamatum (M5) /
střední šířka kloubní fazety pro os hamatum (M4).
Výškošířkový index fazety pro os lunatum (Höhenbreiten-Index
der Facette für das Os lunatum)
Šířka kloubní fazety pro os lunatum (M6) / největší
výška kloubní fazety pro os lunatum (M7).
Šířkodélkový index fazety pro os pisiforme (Breitenlängen-Index
der Facette für das Os pisiforme)
Největší délka kloubní fazety pro os pisiforme (M9) /
největší šířka kloubní fazety pro os pisiforme (M8).
7.13.1. Indexy kosti trojhranné
bližně v radioulnárnín směru.
M9 Největší délka kloubní fazety pro os pisiforme
(Größte Länge der Gelenkfacette für das Os pisifor-
me)
Projektivní vzdálenost dvou nejvíce vně ležících bodů
kloubní fazety přibližně v proximodistálním směru
kolmo k míře M8.
M1 Největší délka os pisiforme (Größte Länge des
Os pisiforme)
Projektivní vzdálenost dvou nejvzdálenějších bodů,
měřená v proximodistálním směru.
Os pisiforme vezmeme mezi obě ramena měřidla tak, že
fazeta pro os triquetrum je otočena nahoru a probíhá
rovnoběžně se stranami ramen měřidla.
7.14. Kost hrášková (Os pisiforme)
M2 Největší šířka os pisiforme (Größte Breite des Os
pisiforme)
Projektivní vzdálenost nejvíce vně ležícího bodu radiální
strany od nejvzdálenějšího bodu ulnárního povrchu,
měřená rovnoběžně s podélnou osou a kolmo
k míře M1.
105
M3 Největší výška os pisiforme (Größte Höhe des Os
pisiforme)
Projektivní vzdálenost nejvíce vně ležícího bodu facies
dorsalis od nejvzdálenějšího bodu facies volaris.
Kost položíme nejvyššími body konkávní kloubní plochy
facies dorsalis na jedno rameno měřidla a druhým
ramenem se dotkneme nejhlubšího bodu facies volaris.
M4 Největší šířka kloubní plochy na facies dorsalis
(Größte Breite der Gelenkfläche auf der Facies dorsa-
lis)
Projektivní délka fazety v radioulnárním směru jako
u míry M2.
M5 Největší délka kloubní plochy na facies dorsalis
(Größte Länge der Gelenkfläche auf der Facies dor-
salis)
Míru měříme projektivně a kolmo k míře M4.
Šířkodélkový index (Breitenlängen-Index)
Největší délka os pisiforme (M1) / největší šířka os
pisiforme (M3).
Výškodélkový index (Höhenlängen-Index)
Největší délka os pisiforme (M1) / největší výška os
pisiforme (M3).
Šířkovýškový index (Breitenhöhen-Index)
Největší výška os pisiforme (M3) / největší šířka os
pisiforme (M2).
Šířkodélkový index kloubní plochy na facies dorsalis
(Breitenlängen-Index der Gelenkfläche auf der
Facies dorsalis)
Největší délka kloubní plochy na facies dorsalis (M5) /
největší šířka kloubní plochy na facies dorsalis (M4).
7.14.1. Indexy kosti hráškové
M1 Největší délka os trapezium (Größte Länge des
Os trapezium)
Projektivní vzdálenost nejvíce dopředu vybíhajícího
bodu facies distalis od nejvzdálenějšího bodu facies
proximalis.
Kost položíme na rameno měřidla nejvíce vybíhajícími
body sedlového kloubu facies distalis a druhým ramenem
se dotkneme nejvzdálenějšího bodu facies proximalis
nebo hrany mezi fazetami pro os scaphoideum
a os trapezoideum. Facies dorsalis přitom stojí rovnoběžně
s boční plochou příčného ramene.
M2 Největší šířka os trapezium (Größte Breite des
Os trapezium)
Projektivní vzdálenost nejvíce dopředu vybíhajícího
bodu facies radialis od nejvzdálenějšího bodu facies
ulnaris.
Os trapezium položíme dorzální plochou na pravítko
měřidla a dotkneme se oběma rameny měrových bodů.
M3 Největší výška os trapezium (Größte Höhe des
Os trapezium)
Projektivní vzdálenost nejvyššího bodu facies dorsalis
od nejhlubšího bodu tubercula na facies volaris.
Kost položíme největší vyvýšeninou na příčné rameno
a druhým ramenem se dotkneme (co nejvíce kolmo
k mírám M1 a M2) nejvzdálenějšího bodu tubercula
na facies volaris.
M4 Největší šířka kloubní plochy facies distalis
7.15. Kost mnohohranná větší (Os trapezium)
(Größte Breite der Gelenkfläche der Facies distalis)
Projektivní vzdálenost dvou od sebe nejvzdálenějších
bodů (ležících přibližně v polovině výšky kloubní
plochy) v radioulnárním směru, měřená rovnoběžně
s dorzální plochou. Dorzální plocha (ne radiální
tuberculum) by měla probíhat co nejrovnoběžněji
s pravítkem měřidla.
M5 Největší výška kloubní plochy facies distalis
(Größte Höhe der Gelenkfläche der Facies distalis)
Vzdálenost dorzálního od palmárního okraje kolmo
k míře M4.
M6 Největší šířka kloubní plochy facies proximalis
(Größte Breite der Gelenkfläche der Facies proxima-
lis)
Projektivní vzdálenost nejvíce vně položeného bodu
radiálního okraje od hrany mezi fazetou pro os scaphoideum
a fazetou pro os trapezoideum.
Pevné příčné rameno položíme na koncové body ulnární
hrany facies proximalis a dotkneme se pohyblivým
ramenem nejvíce vně položeného bodu radiální hrany.
M7 Největší výška kloubní plochy facies proximalis
(Größte Höhe der Gelenkfläche der Facies proxima-
lis)
Projektivní vzdálenost nejvyššího bodu dorzální hrany
od nejhlubšího bodu palmární hrany kolmo k míře
M6. Hrana mezi facies proximalis a facies ulnaris probíhá
rovnoběžně s pravítkem měřidla.
106
M8 Největší šířka kloubní fazety pro os trapezoideum
na facies ulnaris (Größte Breite der Gelenkfacette
für das Os trapezoideum auf der Facies ulnaris)
Projektivní vzdálenost dvou proti sobě nejvíce vně
ležících bodů kloubní plochy v radioulnárním směru.
Pevné příčné rameno položíme (jako u míry M6) na
dorzální a palmární konec hrany mezi dvěma kloubními
fazetami pro os trapezoideum a scaphoideum a pohyblivým
ramenem se dotkneme nejvzdálenějšího bodu
hrany mezi fazetami pro os trapezoideum a os metacarpale
II.
M9 Největší výška kloubní fazety pro os trapezoideum
na facies ulnaris (Größte Höhe der Gelenkfacette
für das Os trapezoideum auf der Facies ulnaris)
Projektivní vzdálenost dorzální hrany od palmární
hrany měřená rovnoběžně s hranou mezi facies proximalis
a facies ulnaris.
M10 Největší délka kloubní fazety pro metacarpale
II na facies ulnaris (Größte Länge der Gelenfacette
für das Metacarpale II auf der Facies ulnaris)
Délka měřená projektivně v proximodistálním směru.
M11 Největší výška kloubní plochy pro metacarpale
II na facies ulnaris (Größte Höhe der Gelenkfacette
für das Metacarpale II auf der Facies ulnaris)
Výška měřená projektivně v dorzopalmárním směru
a kolmo k míře M10.
Šířkodélkový index (Breitenlängen-Index)
Největší délka os trapezium (M1) / největší šířka os
trapezium (M2).
Výškodélkový index (Höhenlängen-Index)
Největší délka os trapezium (M1) / největší výška os
trapezium (M3).
Šířkovýškový index (Breitenhöhen-Index)
Největší výška os trapezium (M3) / největší šířka os
trapezium (M2).
Šířkový index kloubní fazety facies distalis (Breiten-Index
des Gelenkfacette der Facies distalis)
Největší délka kloubní plochy facies distalis (M5) /
největší šířka kloubní plochy facies distalis (M4).
Výškošířkový index kloubní fazety facies proximalis
(Höhenbreiten-Index der Gelenkfacette der Facies
proximalis)
Největší šířka kloubní plochy facies proximalis (M6) /
největší výška kloubní plochy facies proximalis (M7).
Výškošířkový index kloubní fazety pro os trapezoideum
(Höhenbreiten-Index der Gelenkfacette für das
Os trapezoideum)
Největší šířka kloubní fazety pro os trapezoideum
(M8) / největší výška kloubní fazety pro os trapezoideum
(M9).
Výškošířkový index kloubní fazety pro metacarpale
II (Höhenbreiten-Index der Gelenkfacette für das
Metacarpale II).
Největší délka kloubní fazety pro metacarpale II
(M10) / největší výška kloubní fazety pro metacarpale
II (M11).
7.15.1. Indexy kosti mnohohranné
větší
M1 Největší délka os trapezoideum (Größte Länge
des Os trapezoideum)
Největší projektivní vzdálenost nejvíce vně položeného
bodu dorzální hrany facies proximalis od nejvzdálenějšího
bodu facies dorsalis.
Kost položíme dorzální hranou facies proximalis na pevné
příčné rameno měřidla tak, že facies dorsalis probíhá
rovnoběžně s plochou příčného ramene, a dotkneme se
pohyblivým ramenem druhého bodu.
M2 Největší šířka os trapezoideum (Größte Breite
des Os trapezoideum)
Projektivní vzdálenost nejvíce vně položeného bodu
radiálního okraje od nejvzdálenějšího bodu ulnární
7.16. Kost mnohohranná menší (Os trapezoideum)
hrany dorzální plochy.
Oba body vezmeme mezi příčná ramena měřidla tak,
aby facies proximalis probíhala rovnoběžně s boční plochou
příčných ramen měřidla.
M3 Největší výška os trapezoideum (Größte Höhe
des Os Trapezoideum)
Projektivní vzdálenost nejvyššího bodu facies dorsalis
od nejhlubšího bodu facies volaris.
Facies radialis položíme na pravítko měřidla tak, že
facies proximalis leží rovnoběžně s bočními plochami
příčného ramene. Jedním ramenem se dotkneme nejvíce
vybíhajícího bodu facies dorsalis a druhým nejvzdálenějšího
bodu facies volaris.
107
M4 Střední šířka kloubní plochy facies proximalis
(Mittlere Breite der Gelenkfläche der Facies proxima-
lis)
Měříme v polovině výšky kloubní fazety projektivně
v radioulnárním směru.
M5 Střední výška kloubní plochy facies proximalis
(Mittlere Höhe der Gelenkfläche der Facies proxima-
lis)
Měříme ve středu fazety projektivně v dorzopalmárním
směru.
M6 Střední šířka kloubní plochy facies radialis
(Mittlere Breite der Gelenkfläche der Facies radialis)
Měříme stejnou technikou jako míru M4, ale v proximodistálním
směru.
M7 Střední výška kloubní plochy facies radialis
(Mittlere Höhe der Gelenkfläche der Facies radialis)
Technika je stejná jako u míry M5.
M8 Střední šířka kloubní plochy facies ulnaris (Mittlere
Breite der Gelenkfläche der Facies ulnaris)
Technika je stejná jako u míry M4.
M9 Střední výška kloubní plochy facies ulnaris
(Mittlere Höhe der Gelenkfläche der Facies ulnaris)
Technika je stejná jako u míry M5.
M10 Střední šířka kloubní plochy facies distalis
(Mittlere Breite der Gelenkfläche der Facies distalis)
Šířkodélkový index (Breitenlängen-Index)
Největší délka os trapezoideum (M1) / největší šířka
os trapezoideum (M2).
Výškodélkový index (Höhenlängen-Index)
Největší délka os trapezoideum (M1) / největší výška
os trapezoideum (M3).
Výškošířkový index (Höhenbreiten-Index)
Největší šířka os trapezoideum (M2) / největší výška
os trapezoideum (M3).
Další výškošířkové indexy lze vytvořit pro kloubní
fazety.
7.16.1. Indexy kosti mnohohranné
menší
Technika je stejná jako u míry M4.
M11 Střední výška kloubní plochy facies distalis
(Mittlere Höhe der Gelenkfläche der Facies distalis)
Technika je stejná jako u míry M5
U všech výše uvedených měr musí facies proximalis
ležet co nejrovnoběžněji s příčnými rameny měřidla.
Výšku a šířku kloubních ploch může také někdy měřit
na jejich koncích.
M1 Největší délka os capitatum (Größte Länge des
Os capitatum)
Projektivní vzdálenost nejvíce vybíhajícího bodu
facies distalis od nejvíce vně ležícího bodu hlavice.
Položíme dorzální a palmární konec facies distalis na
příčné rameno měřidla a druhým ramenem se dotkneme
nejvyššího bodu hlavice. Facies ulnaris probíhá rovnoběžně
s bočními plochami příčných ramen měřidla.
M2 Největší šířka os capitatum (Größte Breite des
Os capitatum)
Projektivní vzdálenost nejvzdálenějších bodů facies
ulnaris od nejvíce vně položeného bodu facies radialis
(nebo kraje hlavice).
Na jedno rameno měřidla položíme nejvíce vně ležící
bod facies ulnaris tak, že oba konce facies distalis k němu
stojí kolmo a facies ulnaris probíhá co nejrovnoběžněji
s rameny měřidla. Druhým ramenem se dotkneme
nejvzdálenějšího bodu na radiální straně.
7.17. Kost hlavatá (Os capitatum)
M3 Největší výška os capitatum (Größte Höhe des
Os capitatum)
Projektivní vzdálenost od sebe nejvzdálenějších bodů
dorzální a palmární plochy.
Dorzální a palmární konec facies distalis položíme na
pravítko měřidla (viz M1) tak, že facies ulnaris probíhá
rovnoběžně s plochou pravítka, a dotkneme se oběma
příčnými rameny bodů.
M4 Největší délka hlavice (Größte Länge des Caput)
Projektivní vzdálenost nejvíce vně položeného bodu
facies proximalis od distálním směrem vzdáleného
bodu hlavice na facies distalis.
Pokud hlavici rozděluje na distální ploše brázda, je distální
bod dobře určitelný. Nachází-li se naproti podélné
ulnární hrany dorzální plochy jazyk plochy hlavice, tento
jazyk neměříme a bod se nachází na bázi (krátkém
krčku). Koncové body facies distalis (viz M1) probíhají
rovnoběžně s příčnými rameny měřidla.
108
M5 Největší šířka hlavice (Größte Breite des Caput)
Projektivní vzdálenost radiální strany od ulnární
strany kolmo k míře M4, měřená ve výšce distálního
bodu této míry.
M6 Největší výška hlavice (Größte Höhe des Caput)
Míra projektivní a kolmá k mírám M4 a M5. Ulnární
stranu hlavice položíme na pravítko měřidla.
M7 Největší výška kloubní plochy facies distalis
(Größte Höhe der Gelenkfläche der Facies distalis)
Projektivní vzdálenost distálního hrotu kloubní plochy
od nejvzdálenějšího bodu dorzální hrany, měřená
rovnoběžně s ulnární hranou. Ulnární hrana leží na
pravítku měřidla.
M8 Největší šířka kloubní plochy facies distalis
(Größte Breite der Gelenkfläche der Facies distalis)
Projektivní míra, kolmá k míře M7.
Ulnární hrana leží rovnoběžně s příčným ramenem
měřidla. Ohraničení kloubní fazety pro os metacarpale
II proti fazetě pro os trapezoideum nelze vždy jednoznačně
určit.
M9 Největší délka kloubní plochy facies ulnaris
(Größte Länge der Gelenkfläche der Facies ulnaris)
Projektivní vzdálenost nejdistálněji položeného bodu
kloubní plochy na facies ulnaris od bodu, který považujeme
za distální bod hlavice. To znamená, že měříme
kolmo k nejvíce vně položeným bodům distálních
kloubních ploch.
Tento rozměr můžeme také získat odečtením míry
M4 od projektivní vzdálenosti mezi distálním koncem
ulnární kloubní plochy a nejproximálněji položeným
bodem hlavice (měříme kolmo k vnějším bodům facies
distalis).
M10 Největší výška kloubní plochy facies ulnaris
(Größte Höhe der Gelenkfläche der Facies ulnaris)
Měříme projektivně a kolmo k míře M9.
M11 Největší délka kloubní plochy facies radialis
(Größte Länge der Gelenkfläche der Facies radialis)
Projektivní vzdálenost hrany mezi facies distalis a facies
radialis od lehké hraniční brázdy mezi facies radialis
a hlavicí.
Délkošířkový index (Längenbreiten-Index)
Největší šířka os capitatum (M2) / největší délka os
capitatum (M1).
Délkovýškový index (Längenhöhen-Index des Os
capitatum)
Největší výška os capitatum (M3) / největší délka os
capitatum (M1).
Výškošířkový index os capitatum (Höhenbreiten-Index
des Os capitatum)
Největší šířka os capitatum (M2) / největší výška os
capitatum (M3).
Relativní délka hlavice (Relative Caputlänge)
Největší délka hlavice (M4) / největší délka os capitatum
(M1).
Relativní šířka hlavice (Relative Caputbreite)
Největší šířka hlavice (M5) / největší šířka os capitatum
(M2).
Relativní výška hlavice (Relative Caputhöhe)
Největší výška hlavice (M6) / největší výška os capitatum
(M3).
Výškošířkový index facies distalis (Höhenbreiten-Index
der Facies distalis)
Největší šířka kloubní plochy facies distalis (M8) /
největší délka kloubní plochy facies distalis (M9).
Délkovýškový index facies ulnaris (Längenhöhen-Index
der Facies ulnaris)
Největší výška kloubní plochy facies ulnaris (M10) /
největší délka kloubní plochy facies ulnaris (M9).
7.17.1. Indexy kosti hlavaté
Jedno příčné rameno položíme na hranu mezi facies
distalis a facies radialis a druhým se dotkneme nejvzdálenějšího
bodu druhé hrany.
M12 Největší šířka kloubní plochy facies radialis
(Größte Breite der Gelenkfläche der Facies radialis)
Míra projektivní a kolmá k míře M11.
Další speciální míry na os capitatum definoval
McHenry (1983).
M1 Největší délka os hamatum (Größte Länge des
Os hamatum)
Projektivní vzdálenost proximální špičky od nejvíce
7.18. Kost hákovitá (Os hamatum)
vně ležícího bodu distální hrany facies distalis. Dorzální
kloubní plochy jsou položeny na pravítko měřid-
la.
109
M2 Největší šířka os hamatum (Größte Breite des Os
hamatum)
Vzdálenost nejvíce vně ležícího bodu distální hrany
facies ulnaris od nejvzdálenějšího bodu radiální strany
přibližně kolmo na míru M1.
Měření může ztížit hamulus. V tomto případě měříme
pomocí širokých ramen měřidla.
M3 Celková výška os hamatum (Ganze Höhe des Os
hamatum)
Projektivní vzdálenost nejvyššího bodu dorzální plochy
od nejhlubšího bodu hamulu. Měříme kolmo
k míře M1.
M4 Výška corpus ossis hamati (Höhe des Corpus
ossis hamati)
Projektivní vzdálenost nejvyššího bodu dorzální plochy
(jako míra M3) od nejvzdálenějšího palmárního
bodu kloubní plochy na facies distalis kolmo na míru
M1. Posuvné měřidlo s pohyblivými rameny.
Dorzální plochu položíme na jedno rameno měřidla.
M5 Projektivní délka hamulu (Projektivische Länge
des Hamulus)
Míra M3 mínus míra M4.
M6 Volná délka hamulu (Freie Länge des Hamulus)
Projektivní vzdálenost nejnižšího bodu hamulu od
nejvyššího bodu facies volaris. Dorzální plocha probíhá
rovnoběžně s příčnými rameny měřidla.
M7 Výška kloubní plochy na facies distalis (Höhe
der Gelenkfläche auf der Facies distalis)
Projektivní vzdálenost nejvzdálenějšího palmárního
bodu kloubní plochy od nejvzdálenějšího bodu dorzální
hrany této kloubní plochy. Měříme rovnoběžně
s mírou M3.
M8 Šířka kloubní plochy facies distalis (Breite der
Gelenkfläche der Facies distalis)
Měříme projektivně a kolmo k míře M7.
M9 Největší délka kloubní plochy facies radialis
(Größte Länge der Gelenkfläche der Facies radialis)
Projektivní vzdálenost nejvíce vně ležícího bodu proximální
hrany od nejvzdálenějšího bodu distální hrany
kloubní plochy. Při měření musíme dbát na přesné
nastavení kosti.
M10 Největší výška kloubní plochy facies radialis
(Größte Länge der Gelenkfläche der Facies radialis)
Měříme projektivně a kolmo k míře M9. Facies radialis
musí probíhat rovnoběžně s pravítkem měřidla.
M11 Největší délka kloubní plochy facies ulnaris
(Größte Länge der Gelenkfläche der Facies ulnaris)
Měříme projektivně, stejným způsobem jako u míry
M9.
M12 Největší výška kloubní plochy facies ulnaris
(Größte Höhe der Gelenkfläche der Facies ulnaris)
Měříme projektivně a kolmo k míře M11.
M13 Úhel hamulu k podélné ose kosti (Winkelstellung
des Hamulus zur Längachse des Knochens)
Pomocí plastelíny připevníme os hamatum dorzální
stranou na osteometrickou desku. Jedno vlákno
nastavíme na podélnou osu kosti, která prochází skrze
nejvíce vybíhající body proximální a distální strany,
a druhé vlákno nastavíme na podélnou osu hamulu
a úhel odečteme. Osteometrická deska.
M14 Největší šířka hamulu (Größte Breite des
Hamulus)
Největší projektivní rozšíření dorzální hrany hamulu
k distoulnární hraně.
M15 Tloušťka hamulu (Dicke des Hamulus)
Příčný průměr hamulu měřený kolmo k míře M14.
Délkošířkový index (Längenbreiten-Index)
Největší šířka os hamatum (M2) / největší délka os
hamatum (M1).
Výškodélkový index (Höhenlängen-Index)
Největší délka os hamatum (M1) / největší výška os
hamatum (M3).
Výškošířkový index (Höhenbreiten-Index)
Největší šířka os hamatum (M2) / největší výška os
hamatum (M3).
Index hamatum ­ hamulus (Hamatum-Hamulus-
-Index)
Projektivní délka hamulu (M5) / největší výška os
hamatum (M4).
Šířkovýškový index kloubní plochy facies distalis
(Breitenhöhen-Index der Gelenkfläche der Facies
distalis)
Výška kloubní plochy facies distalis (M7) / šířka kloubní
plochy facies distalis (M8).
Délkovýškový index kloubní plochy facies radialis
(Längenhöhen-Index der Gelenkfläche der Facies
radialis)
Největší výška kloubní plochy facies radialis (M10) /
největší délka kloubních ploch facies radialis (M9).
Délkovýškový index kloubní plochy facies ulnaris
(Längenhöhen-Index der Gelenkfläche der Facies
ulnaris)
Největší výška kloubní plochy facies ulnaris (M12 )/
7.18.1. Indexy kosti hákovité
110
největší délka kloubní plochy facies ulnaris (M11).
Šířkotloušťkový index hamulu (Breitendicken-Index
des Hamulus)
Tloušťka hamulu (M13) / největší šířka hamulu
(M14).
M1 Délka ruky (Handlänge)
Vzdálenost špičky processus styloideus radii od distálního
konce nejdelšího prstu, promítnutá na podélnou
osu ruky. Měřidlo s různě dlouhými nastavitelnými
rameny.
Pravítko měřidla držíme rovnoběžně s podélnou osou
ruky. Měříme na smontovaném skeletu ruky, což odpovídá
měření na živém člověku.
M2 Délka jednotlivých záprstních kostí (Länge des
eizelnen Os metacarpale)
Přímočará vzdálenost středu plochy báze od vrcholového
bodu hlavice. Susman (1979) měří největší délku
od nejproximálněji položeného bodu báze.
M3 Délka jednotlivých článků prstů (Länge der
eizelnen Phalanx)
Přímočará vzdálenost proximální a distální plochy od
sebe, měřená v podélné ose kosti. Posuvné měřidlo.
M4 Délka prstu (Fingerlänge)
Rozměr získáme sečtením délek proximálního, intermediálního
a terminálního článku prstu.
M5 Délka paprsku (Strahllänge)
Získáme přičtením délky prstu k délce odpovídající os
metacarpale.
Následující míry lze měřit jak na článcích prstů, tak na
záprstních kůstkách
M6 Radioulnární průměr diafýzy (Radio-ulnarer
Durchmesser der Schaftmitte)
7.19. Kosti záprstní a články prstů ruky (Ossa metacarpi a Phalanges
digitorum manus)
Největší projektivní vzdálenost radiální od ulnární
strany diafýzy, měřená v jejím středu, kolmo k podélné
ose kosti. Posuvné měřidlo.
M7 Dorzopalmární průměr diafýzy (Dorso-palmarer
Durchmesser der Schaftmitte)
Největší projektivní vzdálenost dorzální strany diafýzy
od palmární, měřená kolmo k podélné ose kosti
a v jejím středu. Posuvné měřidlo.
M8 Největší proximální šířka (Größte proximale
Breite)
Největší projektivní šířka proximálního konce kosti
měřená kolmo k podélné ose kosti. Posuvné měřidlo.
M9 Největší distální šířka (Größte distale Breite)
Největší projektivní šířka distálního konce kloubu,
měřená kolmo k podélné ose kosti. Posuvné měřidlo.
M10 Největší proximální výška (Größte proximale
Höhe)
Největší projektivní vzdálenost mezi dorzální a palmární
stranou proximálního konce kosti, měřená kolmo
k míře M8. Posuvné měřidlo.
M11 Největší distální výška (Größte distale Höhe)
Největší projektivní vzdálenost dorzální od palmární
strany distálního konce kosti, měřená kolmo k míře
M9. Posuvné měřidlo.
Další speciální míry, například rozměry kloubních
ploch záprstních kostí a článků prstů, uvádějí Susman
a Trinkaus (1982).
Pro měření některých pánevních rozměrů je nutné
pánev smontovat. Montáž provedeme pomocí plastelíny
nebo vosku, který tence naneseme na každou facies
auricularis a spojíme s kostí křížovou. Mezi symfýzy
vložíme přibližně 6­7mm silnou destičku z plastelíny
jako náhradu za chrupavku (Mollison 1938). Zho-
7.20. Pánev (Os coxae)
tovení této rekonstrukce není vždy jednoduché. Pro
fixaci pánevních kostí stačí obvykle nádoba se semeny,
ale lepší je pánev fixovat v držáku na kosti. Některé
míry na pánvi mohou být měřeny vpravo i vlevo. Proto
doporučujeme rovněž vypočítat jejich průměrnou
hodnotu. Jiné míry je nutné měřit na obou pánevních
111
kostech najednou. Oproti měření na čerstvých kostech
mohou být rozměry suchých a vymacerovaných
kostí mírně menší.
Na konci této kapitoly jsou uvedeny míry, které definoval
Novotný (1981).
Další zde neuvedené míry a body se nacházejí v pracích
Sautera a Privata (1955), McHenryho (1975),
Segebartha-Orbana (1977), McHenryho a Corrucciniho
(1978) a Steudela (1981).
M1 Výška pánve (Beckenhöhe)
Přímočará vzdálenost nejvyššího bodu crista iliaca od
nejnižšího bodu tuber ischiadicum. Dotykové měři-
dlo.
M2 Největší šířka pánve (Größte Beckenbreite)
Přímočará vzdálenost mezi oběma nejvíce vystupujícími
body na vnějších okrajích cristae iliacae. Dotykové
měřidlo.
M3 Vnější sagitální průměr pánve (Äußerer sagittaler
Beckendurchmesser)
Přímočará vzdálenost nejvíce vyčnívajícího bodu
přední plochy symfýzy od nejdorzálnějšího bodu crista
sacralis mediana. Posuvné nebo dotykové měřidlo.
M3a Projektivní vnější sagitální průměr pánve (Projektivischer
äußerer sagittaler Beckendurchmesser)
Tato míra je stejná jako míra M3, pouze ji měříme
projektivně k výšce. U pánví primátů má tato míra
větší význam než míra M3.
M3b Horní sagitální průměr pánve (Oberer sagittaler
Beckendurchmesser)
Přímá vzdálenost bodu ležícího na předním horním
okraji symfýzy (v mediánní rovině) od hrotu dorzálního
výběžku prvního křížového obratle. Dotykové
měřidlo.
M3c Vnější hloubka pánve (Äußere Beckentiefe)
Vzdálenost přední plochy symfýzy od hrotu prvního
trnového výběžku kosti křížové. Dotykové měřidlo.
M3(1) Conjugata externa
Přímočará vzdálenost přední hrany horního okraje
kosti stydké od hrotu processus spinosus pátého
bederního obratle. Dotykové měřidlo.
M4 Hloubka pánevní kosti (Hüftbeintiefe)
Přímočará vzdálenost spina iliaca posterior superior
od horního okraje symfýzy. Dotykové měřidlo.
U pánví lidoopů měříme až k hornímu konci, kde se
hřeben stáčí v zadní spodní okraj. Srovnej s mírou M6.
M5 Přední horní spinální šířka pánve (Vordere obere
Spinalbreite des Beckens)
Přímočará vzdálenost mezi oběma spinae iliacae anteriores
superiores. Posuvné měřidlo. Hroty měřidla
přiložíme přesně na střed nejvíce dolů obráceného
vrcholku trnů (spíše podél vnitřního okraje). Wilder
(1920) měří naopak mezi vnějšími okraji trnů.
M6 Zadní horní spinální šířka (Hintere obere Spi-
nalbreite)
Přímočará vzdálenost mezi oběma spinae iliacae posteriores
superiores. Posuvné měřidlo.
Rozměr vychází od středů nejvíce vystupujících, většinou
kopulovitě zaoblených partií spinae iliacae. Hroty
měřidla nasadíme spíše proti vnitřní hraně spinae iliacae.
Měrový bod této míry odpovídá témuž bodu, od
kterého měříme hloubku pánevní kosti. Nedoporučujeme
měřit od bodů položených blízko kosti křížové, protože
se zde často nacházejí osifikované vazy.
M6a Zadní horní šířka pánevní kosti (Hintere obere
Hüftbeinbreite)
Přímočará vzdálenost mezi oběma úhly, v nichž horní
okraj crista iliaca klesá dozadu a dolů oproti facies
auricularis. Posuvné měřidlo.
Nejlépe se tato míra dá změřit u hominoidů.
M7 Acetabulární šířka (Gelenkpfannenbreite)
Přímočará vzdálenost středů obou kloubních jamek
od sebe. Dotykové měřidlo.
M7b Nejmenší acetabulární šířka (Kleinste Gelen-
kpfannenbreite)
Vzdálenost mezi dvěma nejblíže ležícími body obou
kloubních jamek. Měříme stejně jako u míry M7.
M7(1) Dolní acetabulární šířka (Unterpfannenbrei-
te)
Přímočará vzdálenost obou nejhlubších bodů incisura
acetabuli (na spodním okraji acetabula). Posuvné
měřidlo.
M8 Šířka mezi spinae ischiadicae (Breite zwischen
den Spinae ischiadicae)
Přímočará vzdálenost mezi oběma spinae ischiadicae.
Lze měřit, jen když jsou spinae nepoškozeny.
M9 Výška kosti kyčelní (Darmbeinhöhe)
Přímočará vzdálenost středu acetabula od nejvyššího
bodu crista iliaca. Tento bod je určen mírou M1.
Posuvné měřidlo.
M9a Délka kosti kyčelní (Darmbeinlänge)
Tato hojně používaná varianta (Olivier 1969) se odlišuje
od míry M9 tím, že výchozím bodem není střed
acetabula, nýbrž bod ležící ventrálněji v kyčelním
kloubu (A podle Schultze 1930), v němž se stýkají
všechny tři pánevní kosti.
Bod A (obr. 39), jehož lokalizace může být na kosti
dospělého člověka obtížná, leží na vnitřním okraji facies
lunata, v místě, kde ji přetíná myšlené prodloužení
112
předního okraje kosti kyčelní. Nejčastěji se tam nachází
nepravidelnost nebo žlábek (Bass 1971). Horní konec
této míry vidíme na obr. 39; je označen písmenem D.
M10 Výška lopaty kosti kyčelní (Höhe der Darmbe-
inschaufel)
Přímočará vzdálenost koncových bodů příčného
průměru pánevního vchodu (viz míra M24) na linea
arcuata od nejvyššího bodu crista iliaca. Posuvné
měřidlo.
M11 Hloubka fossa iliaca (Tiefe der Fossa iliaca)
Vzdálenost nejhlubšího bodu fossa iliaca od roviny
proložené linea arcuata a hřebenem kosti kyčelní.
Koordinátové měřidlo.
Hrot měřidla nasadíme na linea arcuata asi uprostřed,
mezi art. sacroiliaca a koncový bod příčného průřezu
pánevního vchodu a na labium internum crista iliaca.
Nejhlubší bod fossa iliaca stanovíme středním ramenem
koordinátového měřidla.
M11a Dorzoventrální zakřivení fossa iliaca (Dorso-ventrale
Wölbung der Fossa iliaca)
Vzdálenost nejhlubšího bodu fossa iliaca od přímky
procházející spina iliaca anterior superior a předním
okrajem facies auricularis. Koordinátové měřidlo.
Výše uvedená definice se shoduje s definicí Martina
a Sallera (1957) a v podstatě i s definicí Schultzovou
(1930). Martin (1928) u míry M11a prokládá přímku
skrze přední a zadní nejvyšší koncové body crista iliaca,
lopata kosti kyčelní musí ležet na plocho.
M12 Šířka kosti kyčelní (Darmbeinbreite)
Přímočará vzdálenost spina iliaca anterior superior
od spina iliaca posterior superior. Dotykové měřidlo.
M13 Šířka lopaty kosti kyčelní (Breite der Darmbe-
inschaufel)
Přímočará vzdálenost spina iliaca anterior superior
od bodu, v němž se setkává linea arcuata s předním
okrajem facies auricularis. Posuvné měřidlo.
M13a Šířka fossa iliaca (Breite der Fossa iliaca)
Přímá vzdálenost spina iliaca anterior superior od
nejbližšího bodu na ,,sakrálním povrchu", ale nikdy
ne nad šířkou kosti kyčelní M12. Posuvné měřidlo.
Schultz (1930) spojuje termínem ,,sakrální povrch"
v jednu oblast dohromady facies auricularis a tuberositas
iliaca.
M14 Acetabulosymfyzální šířka (Acetabular-Sym-
physenbreite)
Přímočará vzdálenost nejzevnějšího bodu zadního
okraje acetabula od středu symfyzální štěrbiny. Posuvné
měřidlo.
M14(1) Zadní šířka kosti sedací (Hintere Sitzbein-
breite)
Přímá vzdálenost zadního okraje acetabula od středu
předního okraje incisura ischiadica major, měřená
kolmo na acetabulum (Sauter ­ Privat 1955). Posuvné
měřidlo.
M15 Výška kosti sedací (Sitzbeinhöhe)
Přímočará vzdálenost středu acetabula od nejníže
položeného bodu na tuber ischiadicum. Posuvné
měřidlo.
M15a Délka kosti sedací (Sitzbeinlänge)
Přímá vzdálenost bodu A na kyčelním kloubu (definovaného
u míry M9) od bodu B ležícího na ose
os ischii, která protíná tuber ischiadicum (obr. 39).
Posuvné měřidlo. Tato míra se používá při počítání
ischiopubického indexu.
M15(1) Výška incisura ischiadica major (Höhe der
Incisura ischiadica major)
Vzdálenost mezi tangentou, která se dotýká předního
okraje incisura ischiadica major a spina iliaca posterior
inferior, kolmo k tangentě. Koordinátové měřidlo.
Koordinátové rameno měřidla položíme na hranu předního
okraje incisura ischiadca major bez ohledu na spina
ischiadica. Laterálním ramenem se dotkneme bodu,
v němž incisura ischiadica major kříží okraj facies auriObr.
39 Levá os coxae s rozměry M9a, M15a, M17a (pramen:
Knussmann 1988).
113
cularis. Míra se používá při výpočtu acetabuloischiadického
indexu.
M17 Délka kosti stydké (Schambeinlänge)
Přímočará vzdálenost středu acetabula od horního
okraje facies symphysialis. Posuvné měřidlo.
M17a Pubická délka (Pubislänge)
Přímočará vzdálenost bodu A v acetabulu (definice
viz míra M9) od horního okraje facies symfysialis C
(obr. 39). Posuvné měřidlo. Tato míra je důležitá pro
určování pohlaví (ischiopubický index).
M18 Výška symfýzy (Symphysenhöhe)
Přímočará vzdálenost horního od dolního okraje
facies symphysialis. Posuvné měřidlo.
M19 Šířka symfyzální krajiny (Breite der Symphy-
sengegend)
Přímočará vzdálenost obou nejmediálněji položených
bodů předních okrajů foramina obturata. Posuvné
měřidlo.
M20 Délka foramen obturatum (Länge des Foramen
obturatum)
Přímočará vzdálenost nejvyššího bodu horního okraje
od nejnižšího bodu dolního okraje foramen obturatum.
Ve smyslu největšího průměru se přední bod
nachází nahoře a zadní dole. Posuvné měřidlo.
M21 Šířka foramen obturatum (Breite des Foramen
obturatum)
Největší šířka bočních okrajů foramen obturatum
měřená přibližně kolmo na délku foramen obturatum.
Posuvné měřidlo.
M22 Největší průměr acetabula (Größter Durchmesser
der Gelenkpfanne)
Přímočará vzdálenost obou okrajů acetabula od sebe.
Posuvné měřidlo.
Obvykle je vertikální průměr o 1­2mm větší než transverzální.
Různí autoři určují jak transverzální tak vertikální
průměr (Wilder ­ Glanville 1967). Další speciální
míry na acetabulu udává Schultz (1969).
M23 Sagitální průměr pánevního vchodu (Sagittaler
Durchmesser des Beckeneingangs)
Přímočará vzdálenost průsečíku promontoria s mediánní
rovinou od středu zadní hrany horního okraje
symfýzy. Posuvné měřidlo.
M23(1) Normal-Conjugata
Přímočará vzdálenost středu přední plochy třetího
křížového obratle od horního okraje symfýzy. Posuvné
měřidlo.
M23(2) Dolní sagitální průměr malé pánve (Unterer
sagittaler Durchmesser des kleinen Beckens)
Vzdálenost průsečíku promontoria s mediánní rovinou
od dolního vnitřního okraje symfýzy. Tento rozměr
přibližně odpovídá rozměru u živého člověka.
Dotykové měřidlo.
M24 Příčný průměr pánevního vchodu (Querdurchmesser
des Beckeneingangs)
Přímočará vzdálenost nejlaterálněji položených bodů
na obou lineae arcuatae (linea terminalis) od sebe,
měřená kolmo na sagitální průměr pánevního vchodu.
Body předem naznačíme. Posuvné měřidlo.
M25 Šikmý průměr pánevního vchodu (Schräger
Durchmesser des Beckeneingangs)
Přímočará vzdálenost průsečíku linea arcuata s předním
okrajem facies auricularis na jedné straně a linea
arcuata v oblasti eminentia iliopubica na straně druhé.
Protože pánevní vchod je často asymetrický, doporučujeme
stanovit oba rozměry. Posuvné měřidlo.
M26 Sagitální průměr pánevní úžiny (Sagittaler
Durchmesser der Beckenenge)
Přímočará vzdálenost středu arcus pubicus (na dolním
konci symfýzy) od středu přední hrany hrotu
kosti křížové. Posuvné měřidlo.
M27 Příčný průměr pánevního východu (Querdurchmesser
des Beckenausgangs)
Přímočará vzdálenost obou nejvzdálenějších bodů
tubera ischiadica od sebe, měřená kolmo na sagitální
průřez.
Body leží na lehce zdvižené linii, která probíhá od spinae
ischiadicae k dolnímu okraji foramen obturatum.
Měříme kolmo na sagitální průměr. Posuvné měřidlo.
Výše uvedené linie jsou často nejlépe vyvinuty v blízkosti
spinae ischiadicae. Největší příčný průměr pánve leží
obvykle blíže spinae než foramen obturatum. Držíme-li
pánev nastavenou pánevním východem kolmo před
sebou, lze obě linie zřetelně rozpoznat a není pochyb, od
kterých bodů se šířka měří.
M27a Mezihrbolová šířka (Intertuberabreite)
Míra je stejná jako M27, ale měřená od středů tubera
ischiadica.
M27b Vnější mezihrbolová šířka (Äußere Intertube-
rabreite)
Stejná míra jako M27, ale měřená od vnějších okrajů
tubera ischiadica.
M28 Laterální výška malé pánve (Seitliche Höhe des
kleinen Beckens)
Přímočará vzdálenost nejspodnějšího vrcholku tuber
ischiadicum od linea arcuata, měřená kolmo na ni.
Posuvné měřidlo.
Verneau vychází z nejvyššího místa eminentia iliopecti-
nea.
114
M29 Přední výška malé pánve (Vordere Höhe des
kleinen Beckens)
Přímočará vzdálenost vrcholku tuber ischiadicum od
horního okraje symfýzy. Dotykové měřidlo.
M30 Pravá výška malé pánve (Wahre Höhe des kleinen
Beckens)
Přímočará vzdálenost vrcholku tuber ischiadicum
od místa, ve kterém se stýká linea arcuata s předním
okrajem facies auricularis. Dotykové měřidlo.
M31 Největší šířka incisura ischiadica major (Größte
Breite der Incisura ischiadica major)
Přímočará vzdálenost spina ischiadica od spina iliaca
posterior inferior. Posuvné měřidlo.
Místo na nejspodnější výběžek pokládají někteří autoři
(Davivongs 1963, Glanville 1967) tento bod na velmi
variabilní tuberculum musculi pirifomis na zadním
kraji incisura ischiadica major, kde nasedá musculus
piriformis.
M32 Hloubka incisura ischiadica major (Tiefe der
Incisura ischiadica major)
Přímočará vzdálenost nejhlubšího bodu incisura
ischiadica od přímky, která spojuje spina iliaca posterior
inferior se spina ischiadica (srovnej s mírou M31).
Koordinátové měřidlo.
M33 Subpubický úhel (Unterer Schambeinwinkel)
Úhel, který svírají oba rami inferiores ossis pubis.
Značí se dvěma kovovými jehlicemi přilepenými v hlavním
směru předních okrajů vzestupných větví stydkých
kostí. Úhloměr nebo osteometrická deska podle Rieda.
M34 Úhel sklonu lopaty kosti kyčelní (Neigungswinkel
der Darmbeinschaufel)
Úhel tvořený rovinou lopaty a horizontální rovinou.
Může být odečítán z těchto rozměrů: příčný průměr
pánevního vchodu M24, výška kosti kyčelní M10,
největší šířka pánve M2. A to geometricky (překreslením)
s dostatečnou přesností. Lze jej také měřit na
osteometrické desce podle Rieda.
M34(1) Úhel divergence lopat kosti kyčelní (Divergenzwinkel
der Darmbeinschaufeln)
Úhel tvořený dvěma přímkami, které jsou vedeny od
koncových bodů příčného průřezu vchodu pánevního
(M24) k nejlaterálněji vyčnívajícím bodům lemu
crista iliaca. Paralelograf.
Ve srovnání s úhlem M34 je třeba upozornit na to, že
horní měrové body zde leží na vnitřních okrajích, zatímco
u úhlu M34 leží na vnějších okrajích cristae iliacae.
M35 Úhel sklonu pánevního (Beckenneigungswin-
kel)
Úhel, který svírá rovina pánevního vchodu s horizon-
tálou.
Pánev upevníme do držáku tak, že obě spinae iliacae
anteriores superiores a přední okraj symfýzy jsou v jedné
vertikální rovině. Nyní přiložíme posuvné měřidlo
s násuvným úhloměrem na promontorium a horní
okraj kosti stydké a úhel odečteme.
M36 Úhel sklonu kosti křížové (Sakralneigungswin-
kel)
Úhel, který svírá basis ossis sacri se spinosymfyzální
rovinou.
Pánev položíme na horizontální desku tak, že přední
okraj symfýzy a spinae iliacae anteriores superiores se
dotýkají podložky. Na bázi kosti křížové položíme ocelovou
jehlici v mediánní rovině a úhloměrem odečítáme
úhel, který svírá jehlice s horizontální podložkou.
Následující míry pánevních kostí byly definovány
Novotným (1981) a jejich označení proto neodpovídá
Martinovu číslování.
HLAC Hloubka acetabula
Přímočará (kolmá) vzdálenost od spojnice měrových
bodů příčného průměru acetabula k nejhlubšímu místu
fossa acetabuli. Koordinátové (hloubkové) měřidlo.
UHEL Sklon sakroiliakálního segmentu proti ischiopubickému
segmentu pánevní kosti
Pánevní kost položíme dorzální stranou na podložku;
k okrajům acetabula přiložíme pravítko a změříme
úhel, který svírá s podložkou. Úhloměr.
PU-M Pubický rozměr
Přímočará vzdálenost od středu horního okraje facies
symphysialis k nejbližšímu okraji acetabula, tj. k nejblíže
ležícímu místu facies lunata na předním okraji
acetabula. Posuvné měřidlo.
Délka os pubis je modifikována zmenšením asi o 1/2
příčného rozměru acetabula. Tento rozměr je vhodný
pro určení pohlaví. Uvedený rozměr modifikoval Novotný
(1981) podle původní definice Thieme a Schulla.
IS-M Ischiadický rozměr
Přímočará vzdálenost od místa, kde myšlená osa
ramus superior ossis ischii protíná povrch tuber ischiadicum
až k nejvzdálenějšímu okraji acetabula, tj.
k nejodlehlejšímu místu facies lunata na kraniálním
okraji acetabula. Posuvné měřidlo.
Délka os ischii je modifikována zvětšením asi o 1/2
vertikálního rozměru acetabula. Tento rozměr modifikoval
Novotný (1981) podle původní definice Thieme
a Schulla.
115
Šířkovýškový index pánve (Breitenhöhen-Index des
Beckens)
Výška pánve (M1)/ největší šířka pánve (M2).
Tento index lze počítat i naopak, což je lepší při srovnávání
člověka s ostatními primáty:
Výškošířkový index pánve (Höhenbreiten-Index des
Beckens)
Největší šířka pánve (M2) / výška pánve (M1).
Index pánevního vchodu (Beckeneingangs-Index)
Sagitální průměr pánevního vchodu (M23) / příčný
průměr pánevního vchodu (M24).
Rozdělení hodnoty indexu:
platypelický do 89,9
mesopelický 90,0­4.9
dolichopelický 95,0 a více
Index pánevní úžiny (Index der Beckenenge)
Sagitální průměr pánevní úžiny (M26) / šířka mezi
spinae ischiadicae (M8).
Délkošířkový index foramen obturatum (Längenbreiten-Index
des Foramen obturatum)
Šířka foramen obturatum (M21) / délka foramen
obturatum (M20).
Šířkový index pánve (Breiten-Index des Beckens)
Příčný průměr pánevního vchodu (M24) / největší
šířka pánve (M2).
Index kosti kyčelní (Darmbein-Index)
7.20.1. Indexy pánve
M1 Největší délka femuru (Größte Länge des
Femur)
Vzdálenost nejvyššího bodu hlavice od nejspodnějšího
bodu condylus medialis (lateralis). Osteometrická
deska.
Femur položíme distální stranou podélně na desku tak,
aby se condylus medialis (lateralis) dotýkal příčné stěny.
Jezdce přiložíme na největší vyvýšeninu hlavice femuru
a vykyvováním kosti do stran hledáme největší délku.
Pokud měříme femury pongidů, pozor na trochanter
major, který ve zde udané poloze přesahuje hlavici. Délka
hlavice-kondyly podle Gieslera (1927) nevyjadřuje
vždy největší délku femuru (srovnej s mírou M3).U
transverzálně zakřivených femurů (u šimpanzů a goril)
musíme orientovat tětivu tohoto zakřivení rovnoběžně
7.21. Kost stehenní (Femur)
Šířka kosti kyčelní (M12) / výška lopaty kosti kyčelní
(M10).
Pubickopánevní index (Scham-Hüftbein-Index)
Délka kosti stydké (M17) / hloubka pánevní kosti
(M4).
Pánevní index (Hüftbein-Index)
Hloubka pánevní kosti (M4) / výška pánve (M1).
Index kosti sedací a pánevní (Sitzbein-Hüftbein-In-
dex)
Výška kosti sedací (M15) / výška pánve (M1).
Stydkosedací index (Ischium-Pubis-Index)
Délka kosti stydké (M17a) / délka kosti sedací
(M15a).
Index fossa iliaca (Index der Fossa iliaca)
Hloubka fossa iliaca (M11) / šířka kosti kyčelní
(M12).
Index incisura ischiadica (Incisura-ischiadica-In-
dex)
Hloubka incisura ischiadica major (M32) / největší
šířka incisura ischiadica major (M31).
Acetabuloischiadický index (Acetabulo-ischiatischer
Index)
Výška incisura ischiadica major (M15(1)) / zadní šířka
kosti sedací (M14(1)).
Ischiopubický index modifikovaný (Novotný 1981)
PU-M Pubický rozměr / IS-M Ischiadický rozměr
s podélnou stěnou desky (Giesler 1927).
M2 Celková délka femuru v ,,přirozené poloze"
(Ganze Länge des Femur in ,,natürlichen Stellung")
Vzdálenost nejvyššího bodu hlavice od roviny, která
prochází spodní plochou obou kondylů. Osteometrická
deska.
Kost položíme zadní stranou na desku tak, aby se spodek
obou kondylů dotýkal příčné stěny. Jezdec posuneme
k nejvyššímu bodu hlavice (obr. 40).
M3 Největší délka trochanteru (Größte Trochanter-
länge)
Vzdálenost nejvyššího bodu horního okraje trochanter
major od nejnižšího bodu condylus medialis. Osteometrická
deska.
Technika měření a orientace kosti je stejná jako u míry
116
Obr. 40 Femur dx v pohledu dorzálním i ventrálním s některými
rozměry (pramen: Knussmann 1988).
M1, jen s tím rozdílem, že jezdec se dotkne nejvyššího
bodu trochanter major.
U úzkonosých opic a jiných primátů je následkem vysokého
trochanter major tato míra větší než M1.
M3a Délka trochanter-condylus lateralis (Trochanter-Condylus
lateralis-Länge)
Vzdálenost horního okraje trochanter major od středu
bočního okraje kloubní plochy condylus lateralis.
Osteometrická deska.
M4 Délka trochanteru v ,,přirozené poloze" (Trochanterlänge
in ,,natürlicher Stellung")
Vzdálenost nejvyššího bodu horního okraje trochanter
major od roviny, která prochází spodní plochou
obou kondylů (obr. 40). Osteometrická deska. Technika
měření je stejná jako u míry M2.
Jezdcem se dotkneme (při této poloze kosti) nejvyššího
bodu trochanter major. Rozdíl mezi mírami M2 a M4
je především ve velikosti úhlu krčku M29.
M4a Vzdálenost trochanterů (Trochanterentfer-
nung)
Vzdálenost nejvyššího okraje trochanter major od
středu trochanter minor, projektivně k podélné ose
kosti (M1). Osteometrická deska nebo posuvné měřidlo
s různě dlouhými branžemi.
M4b Vzdálenost hlavice-trochanter (Caput-Tro-
chanteren-Entfernung)
Vzdálenost nejvyššího bodu hlavice od středu trochanter
minor, projektivně k podélné ose kosti (M1).
Osteometrická deska nebo posuvné měřidlo s různě
dlouhými branžemi.
Tuto míru lze vypočítat z měr M1, M3 a M4.
Některé přímé míry mezi dolním okrajem trochanter
minor a povrchem hlavice, krčkem a trochanter major
definují McHenry a Corruccini (1978).
M5 Délka diafýzy (Diaphysenlänge)
Vzdálenost spodní ostré hrany trochanter major na
laterální straně kosti od nejvyššího bodu facies patellaris
promítnutá na podélnou osu kosti (obr. 40). Délkové
měřidlo. Body leží v oblasti epifyzálních rýh.
M5a Délka diafýzy (Schaftlänge)
Vzdálenost mezi horním koncem linea intertrochanterica
v místě, kde se obvykle nachází malé tuberculum,
a středem linea intercondylaris na přední straně
kosti (obr. 40). Délkové měřidlo.
Podle Wildera 1920 je posledně jmenovaný bod také
nejproximálnějším bodem linea intercondylaris. Pro
srovnání různých taxonů primátů je tato míra vhodnější
než míra M5.
M6 Sagitální průměr středu diafýzy (Sagittaler Durchmesser
der Diaphysenmitte)
Vzdálenost přední plochy kosti od zadní plochy kosti
přibližně ve středu diafýzy na největší vyvýšenině
linea aspera. Posuvné měřidlo.
Míra musí být kolmá na ventrální plochu kosti. Další
průměr, ale na jiném místě diafýzy definuje Giesler
(1927). Farrally a Moore (1975) používají i nejmenší
průměr diafýzy.
M7 Transverzální průměr středu diafýzy (Transversaler
Durchmesser der Diaphysenmitte)
Vzdálenost obou bočních okrajů kosti od sebe na místě,
kde měříme sagitální průměr. Měříme kolmo na
sagitální průměr. Posuvné měřidlo.
M8 Obvod středu diafýzy (Umfang der Diaphysen-
mitte)
Obvod měřený ve středu diafýzy (obr. 40). Pásová
míra.
Pokud linea aspera silně vystupuje, což neodpovídá normálnímu
vývoji, měříme přibližně o 10mm výše. Další
obvody na jiném místě diafýzy ­ viz Giesler (1927).
Také měření nejmenšího obvodu diafýzy se ukazuje
účelným (Farrally a Moore 1975).
M9 Horní transverzální průměr diafýzy (Oberer
transversaler Diaphysendurchmesser)
Transverzální průměr horního konce diafýzy na místě
mírného výstupku (obr. 40). Pokud chybí, měříme
2 až 5cm pod bází trochanter minor. Transverzální
směr zde znamená směr osy krčku nebo jeho střední
117
plochy. Na to musíme dbát zvláště u silně stočených
kostí. Posuvné měřidlo.
M10 Horní sagitální průměr diafýzy (Oberer sagittaler
Diaphysendurchmesser)
Sagitální průměr na horním konci diafýzy, měřený na
stejném místě jako transverzální průměr, a to kolmo
na něj. Posuvné měřidlo.
M11 Nejmenší spodní sagitální průměr diafýzy
(Kleinster unterer sagittaler Diaphysendurchmesser)
Nejmenší vzdálenost přední plochy kosti od zadní plochy
asi 4cm nad okrajem chrupavky kondylů. Měříme
v mediánní rovině kosti. Dotykové měřidlo.
M11a Sagitální průměr distální části diafýzy (Sagittaler
Durchmesser des distalen Schaftes)
Největší sagitální průměr diafýzy na jejím distálním
konci, měřená přímo nad epifýzou a mezi kondyly.
Posuvné měřidlo.
M12 Spodní transverzální průměr diafýzy (Unterer
transversaler Diaphysendurchmesser)
Vzdálenost obou bočních okrajů diafýzy od sebe,
měřená v úrovni sagitálního průměru (M11) a kolmo
na něj. Posuvné měřidlo.
M13 Horní šířka (Obere Breite)
Vzdálenost konce prodloužené osy krčku na plochu
hlavice od konce této osy, na laterálním okraji kosti
(obr. 40). Dotykové měřidlo.
Osu krčku naznačíme (osu přední plochy krčku) vláknem
nebo čarou tak, aby rozpůlila hlavici co nejpřes-
něji.
M13a Horní projektivní šířka (Obere projektivische
Breite)
Projektivní vzdálenost nejmediálněji položeného
bodu hlavice od nejlaterálněji položeného bodu trochanter
major. Podélná osa kosti probíhá rovnoběžně
s podélnou stranou desky. Osteometrická deska.
Kost položíme zadní stranou na desku.
M14 Přední délka krčku a hlavice (Vordere Collumund
Caputlänge)
Projektivní vzdálenost středu hlavice od bodu přední
plochy kosti, ve které se kříží osa krčku (viz míra M13)
a osa diafýzy. Obě osy naznačíme vlákny. Posuvné
měřidlo s pohyblivými rameny.
M14a Zadní délka krčku a hlavice (Hintere Collumund
Caputlänge)
Vzdálenost crista intertrochanterica od nejvystouplejšího
bodu hlavice, měřená ve střední linii krčku. Délkové
nebo posuvné měřidlo s pohyblivými rameny.
Crista intertrochanterica většinou netvoří ostře vyznačené
linie, ale může vystupovat v širokou vyvýšeninu,
která zkresluje měření.
M14b Délka hlavice ve směru přední osy krčku
(Caputlänge in Richtung der vorderen Collumachse)
Vzdálenost koncového bodu prodloužené osy krčku
na plochu hlavice od bodu, ve kterém se kříží tato
osa s laterálním okrajem hranice chrupavky. Délkové
měřidlo nebo posuvné měřidlo s pohyblivými rame-
ny.
M14c Délka krčku (Collumlänge)
Vzdálenost bodu, ve kterém se kříží osa krčku s laterálním
okrajem hranice chrupavky hlavice od průsečíku
této osy s horní osou diafýzy. Posuvné měřidlo
s pohyblivými rameny nebo délkové měřidlo.
M14d Délka krku (Halslänge)
Vzdálenost hranice mezi hlavicí a krčkem. Měříme
od crista intertrochanterica na dorzální straně, rovnoběžně
s osou krčku.
M15 Vertikální průměr krčku (Vertikaler Durchmesser
des Collum)
Nejmenší vzdálenost horního od spodního okraje
krčku (obr. 40). Posuvné měřidlo.
Měříme kolmo na osu přední plochy krčku v nejtenčím
místě. Podle definice McHenryho a Corriciniho (1978)
nemusí být tento průměr kolmý na osu krčku.
M16 Sagitální průměr krčku (Sagittaler Durchmesser
des Collum)
Vzdálenost přední plochy krčku od zadní plochy
v úrovni vertikálního průměru, měřená kolmo na něj.
Posuvné měřidlo.
M17 Obvod krčku (Umfang des Collum)
Obvod měřený v tom místě, kde měříme oba průměry.
Pásová míra.
M18 Vertikální průměr hlavice (Vertikaler Durchmesser
des Caput)
Přímočará, vertikální vzdálenost koncových bodů
roviny, která prochází hlavicí v nejširším místě, kolmo
na osu krčku (obr. 40). Hlavici držíme před sebou tak,
že vidíme fovea capitis femoris a osa krčku probíhá
horizontálně. Posuvné měřidlo.
M19 Transverzální průměr hlavice (Transversaler
Durchmesser des Caput)
Přímočará vzdálenost dvou nejvíce do stran vybíhajících
bodů roviny popsané u míry M18. Měříme kolmo
k vertikálnímu průměru hlavice. Posuvné měřidlo.
M20 Obvod hlavice (Umfang des Caput)
Obvod měřený v těch místech, kde měříme průměry.
Pásová míra.
M21 Šířka epikondylů (Epicondylendreite)
Projektivní vzdálenost obou nejvystouplejších bodů
118
epikondylů od sebe, kolmo k ose diafýzy (obr. 40).
Femur položíme zadní plochou na desku tak, že osa
diafýzy probíhá rovnoběžně s podélnou stěnou a jeden
z epikondylů (podle Gieslera [1927] vždycky laterální)
na ni naléhá. Jezdec posuneme k druhému epikondylu.
M21a Přední projektivní šířka condylus medialis
(Vordere projektivische Breite des Condylus media-
lis)
Projektivní vzdálenost středu horní hranice chrupavky
facies patellaris od epicondylus medialis. Osteometrická
deska.
Střed hrany chrupavky lze většinou jednoznačně určit.
Pokud určit nejde, pomůžeme si prodloužením bočních
okrajů facies patellaris (Giesler 1927).
M21b Přední projektivní šířka condylus lateralis
(Vordere projektivische Breite des Condylus lateralis)
Technika je stejná jako u míry M21a.
M21c Zadní šířka condylus medialis (Hintere Breite
des Condylus medialis)
Vzdálenost mediálního od laterálního okraje condylus
medialis měřená ve střední horizontální linii. Posuvné
měřidlo.
Podle McHenryho a Corrucciniho (1978) definice
nemusíme zadní šířku nutně určovat ve střední linii,
nýbrž v nejširším místě.
M21d Šířka fossa intercondylaris (Breite der Fossa
intercondylaris)
Vzdálenost laterálního okraje vnitřního kondylu od
mediálního okraje vnějšího kondylu, měřená v horizontální
střední linii. Posuvné měřidlo.
M21e Zadní šířka condylus lateralis (Hintere Breite
des Condylus lateralis)
Vzdálenost mediálního od laterálního okraje condylus
lateralis měřená v horizontální střední linii. Posuvné
měřidlo.
McHenry a Corruccini (1978) uvádějí odlišnou definici,
která je uvedena u míry M21c.
M22 Tloušťka condylus lateralis (Dicke des Condylus
lateralis)
Vzdálenost bodu ležícího nejvíce vpředu od nejzadnějšího
bodu condylus lateralis, promítnutá na kolmici
k rovině, která se dotýká spodní plochy obou kondylů.
Osteometrická deska.
Kost položíme kolmo na desku tak, že zadní plochy obou
kondylů se dotýkají vertikální stěny. Při tomto nastavení
kosti jezdec posuneme k nejvíce vybíhajícímu bodu
condylus lateralis. Kost ale můžeme položit na desku
také dorzální stranou a tloušťku kondylu určit pomocí
jehlice. Speciální míry, které zachycují dorzoventrální
prohloubení facies patellaris, udává Wanner (1977).
M23 Největší délka condylus lateralis (Größte Länge
des Condylus lateralis)
Vzdálenost nejvíce vpředu ležícího bodu kloubní plochy
condylus lateralis od nejzadnějšího bodu kloubní
plochy. Posuvné měřidlo.
M24 Největší délka condylus medialis (Größte Länge
des Condylus medialis)
Technika je stejná jako u míry M23.
M24b Tloušťka condylus medialis (Dicke des Condylus
medialis)
Vzdálenost bodu nejvíce ležícího vpředu od nejzadnějšího
bodu condylus medialis, promítnutá na kolmici
k rovině, která se dotýká zadní plochy kondylů.
Osteometrická deska. Technika je stejná jako u míry
M22.
M25 Zadní výška condylus lateralis (Hintere Höhe
des Condylus lateralis)
Projektivní vzdálenost nejnižšího bodu condylus lateralis
od nejvyššího bodu.
Kost položíme přední stranou na desku, jezdce posuneme
na condylus lateralis a prostřednictvím měřidla
změříme výšku až k nejvyššímu bodu kondylu.
M26 Zadní výška condylus medialis (Hintere Höhe
des Condylus medialis)
Projektivní vzdálenost nejnižšího bodu condylus
medialis od nejvyššího. Posuvné měřidlo, osteometrická
deska. Technika je stejná jako u míry M25.
M27 Zakřivení diafýzy (Krümmung der Diaphyse)
Vzdálenost nejvyššího bodu předního zakřivení diafýzy
od přímky (tětivy), která spojuje oba konce tohoto
zakřivení. Osteometrická deska, diagraf, délkové
měřidlo.
K výpočtu indexu zakřivení je také třeba znát délku
tětivy zakřivení, kterou lze zjistit při měření míry M27.
V laterálním pohledu nalezneme a naznačíme oba nejnižší
body přední plochy kosti ležící v mediánní rovině.
Jezdce posunujeme pod hlavici tak dlouho, až budou
oba body ležet ve stejné horizontální rovině. V tomto
nastavení najdeme nejvyšší bod zakřivení a změříme
s pomocí diagrafu, jeho vzdálenost od tětivy spojující
oba nejnižší boby předního povrchu kosti. Délku tětivy
zakřivení určíme délkovým měřidlem.
M27a Sagitální výška zakřivení (Sagittale Krüm-
mungshöhe)
Vzdálenost nejvyššího bodu konvexní přední plochy
femuru od roviny, která se dotýká nejvystouplejších
bodů zadní plochy obou kondylů a trochanter major.
Femur položíme dorzální plochou na vertikální podél-
119
nou stěnu desky tak, že jmenované body se jí dotýkají.
Potom hledáme jezdcem nejvyšší místo zakřivení
přední plochy diafýzy. Tato míra však neudává přesné
zakřivení diafýzy a závisí na stupni vývoje kondylů
a trochanter major.
M28 nebo M28a Torzní úhel (Torsionswinkel)
Jedná se o úhel, který svírá horní osa krčku se zadní
tangentou kondylů. Paralelograf (obr. 41).
Délkotloušťkové indexy (Längendicken-Indizes):
a) Obvod středu diafýzy (M8) / délka femuru v přirozené
poloze (M2).
b) Obvod středu diafýzy (M8) / délka diafýzy (M5).
c) Obvod krčku (M17) / délka diafýzy (M5).
Index robusticity (Robustizitätsindex)
Sagitální + transverzální průměr středu diafýzy (M6)+
(M7) / délka femuru v přirozené poloze (M2).
Index příčného průřezu středu diafýzy (Index des
Diaphysenquerschnitts der Mitte)
Sagitální průměr středu diafýzy (M6) / transverzální
průměr středu diafýzy (M7).
Index horního příčného průřezu diafýzy (Index des
oberen Diaphysequerschnitts)
Horní sagitální průměr diafýzy (M10) / horní transverzální
průměr diafýzy (M9).
Rozdělení hodnoty indexu:
hyperplatymerní do 74,9
platymerní 75,0­84,9
eurymerní 85,0­99,9
7.21.1. Indexy kosti stehenní
Obr. 41 Proximální a distální epifýza femuru se zakreslenou osou
krčku a tangentou kondylů a torzním úhlem (pramen: Knussmann
1988).
Horní osu krčku naznačíme jehlicí, která vede od středu
hlavice k trochanter major a krček dělí (viděno shora)
přibližně na stejné poloviny. Naproti tomu Giesler
(1927) nebere při určování této osy ohled na hlavici.
Také tangentu kondylů naznačíme jehlicí, kterou připevníme
na zadní plochu kondylů. Kost připevníme do
držáku vertikálně. Paralelografem naznačíme koncové
body obou os na papír, spojíme je a změříme úhel. Tento
úhel lze také změřit pomocí osteometrické desky podle
Rieda; (Martin a Saller [1957] označují tuto míru jako
M28a).
M29 Úhel diafýzy a krčku (Halsschaftwinkel)
Úhel, který svírá osa diafýzy s přední osou krčku (obr.
40). Osu krčku naznačíme stejnou technikou jako u míry
M13. Osu diafýzy naznačíme pomocí vlákna, které
napneme od horního konce linea intertrochanterica
v mediánní rovině přes horní plochu kosti ke kondylům
(a přilepíme ho). Při velké torzi nebo zakřivení diafýzy
může přiložení vlákna působit potíže. V tomto případě
určíme pouze horní polovinu osy diafýzy. Úhel odečteme
v průsečíku obou vláken prostřednictvím úhloměru.
Lze také měřit na osteometrické desce podle Rieda.
M30 Kondylodiafyzální úhel (Condylo-Diaphysen-
winkel)
Úhel, který svírá osa diafýzy s tangentou kondylů.
Osteometrická deska.
Osu diafýzy naznačíme vláknem, kost položíme zadní
plochou na desku tak, že spodní plocha kondylů se dotýká
vertikální příčné stěny. Úhel odečteme úhloměrem.
Měříme úhel, který svírá osa diafýzy s příčnou stěnou.
Při velkém zakřivení diafýzy určíme osu spodní poloviny,
jak uvádí Giesler (1927), všeobecně pro všechny
kondylodiafyzální úhly.
Heiple a Lovejoy (1971) rovněž určují úhel, který svírá
osa diafýzy s kolmicí spuštěnou na tangentu kondylů
(bicondylar angle ­ bikondylární úhel).
M32 Úhel diafýzy (Schaftwinkel)
Úhel, který svírá horní a dolní osa diafýzy. Osteometrická
deska.
Tato míra je důležitá u hominoidů, kde je často femur
transverzálně zakřivený. Potom nelze určit jedinou
podélnou osu, nýbrž horní a dolní osu, které dosahují
do středu diafýzy. Naznačujeme je vláknem.
M33 Úhel tangenty kondylů (Condylentangenten-
winkel)
Úhel, který svírá přední a zadní tangenta kondylů.
Osteometrická deska.
120
stenomerní 100,0 a více
Sagitální index spodní poloviny diafýzy (Sagittal-Index
der unteren Diaphysenhälfte)
Největší sagitální spodní průměr diafýzy (M11) / sagitální
průměr středu diafýzy (M6).
Transverzální index spodní poloviny diafýzy (Transversal-Index
der unteren Diaphysenhälfte)
Spodní transverzální průměr diafýzy (M12) / transverzální
průměr středu diafýzy (M7).
Index popliteus (Index popliteus)
Nejmenší spodní sagitální průměr diafýzy (M11) /
spodní transverzální průměr diafýzy (M12).
Index příčného průřezu krčku (Index des Col-
lumquerschnitts)
Sagitální průměr krčku (M16) / vertikální průměr
krčku (M15).
Index příčného průřezu hlavice (Index des
Caputquerschnitts)
Transverzální průměr hlavice (M19) / vertikální průměr
hlavice (M18).
Index robusticity hlavice (Robustizität-Index des
Caput)
Transverzální + vertikální průměr hlavice (M19) +
(M18) / délka femuru v přirozené poloze (M2).
Index délky krčku (Index der Collumlänge)
Přední délka krčku a hlavice (M14) / délka femuru
v přirozené poloze (M2).
Kondylární index (Condylen-Index)
Tloušťka condylus lateralis (M22) / šířka epikondylů
(M21).
Index šířky epikondyly-diafýza (Epicondylen-Dia-
physen-Breiten-Index)
Transverzální průměr středu diafýzy (M7) / šířka epikondylů
(M21).
Index délky kondylů (Condylen-Längen-Index)
Největší délka condylus lateralis (M23) / největší délka
condylus medialis (M24).
Výškošířkový index condylus lateralis (Höhenbreiten-Index
des Condylus lateralis)
Zadní výška condylus lateralis (M25) / tloušťka condylus
medialis (M22).
Index zakřivení (Krümmungs-Index)
Výška zakřivení diafýzy (M27) / tětiva zakřivení
(M27).
Další indexy, které jsou důležité pro hominoidy uvádí
Giesler (1927).
M1 Největší výška čéšky (Größte Höhe der Patella)
Přímočará vzdálenost nejvyššího bodu basis patellae
od špičky apex patellae. Posuvné měřidlo.
M2 Největší šířka čéšky (Größte Breite der Patella)
Přímočará vzdálenost okrajů kosti v nejširším místě,
měřená kolmo na výšku. Posuvné měřidlo.
M3 Největší tloušťka čéšky (Größte Dicke der Patel-
la)
Přímočará vzdálenost vystupujícího bodu vertikální
hrany facies articularis od nejvíce vyčnívajícího bodu
ventrální plochy čéšky. Posuvné měřidlo.
Čéšku uchopíme mezi široká ramena měřidla v sagitální
rovině.
M4 Výška facies articularis patellae (Höhe der Facies
articularis patellae)
Přímočará vzdálenost nejvyššího bodu horního okraje
kloubní plochy od nejnižšího bodu spodního okraje,
projektivně ke hraně facies articularis. Posuvné
měřidlo.
Široká ramena měřidla položíme na horní a spodní
7.22. Čéška (Patella)
okraj kloubní plochy tak, aby pravítko probíhalo rovnoběžně
s hranou.
M5 Šířka vnitřní kloubní plochy čéšky (Breite der
inneren Gelenkfacette der Patella)
Přímočará vzdálenost nejvíce mediálně vybíhajícího
bodu facies articularis patellae od vertikální hrany
dělící obě kloubní plochy od sebe, měřená kolmo k ní.
Posuvné měřidlo.
M6 Šířka vnější kloubní plochy čéšky (Breite der
äußeren Gelenkfacette der Patella)
Přímočará vzdálenost nejlaterálněji vybíhajícího bodu
facies articularis patellae od vertikální hrany, která
dělí obě kloubní plochy od sebe, měřená kolmo k ní.
Posuvné měřidlo.
Výškošířkový index čéšky (Höhenbreiten-Index der
Patella)
7.22.1. Indexy čéšky
121
Největší výška čéšky (M1) / největší šířka čéšky (M2).
Výškový index čéšky (Höhen-Index der Patella)
Největší výška čéšky (M1) / délka femuru (M1) + délka
tibie (M1).
Rozdělení hodnot indexu:
nízká patella do 49,9
středně vysoká 50,0­54,9
vysoká patella 55,0 a více
Šířkový index čéšky (Breiten-Index der Patella)
Největší šířka čéšky (M2) / šířka epikondylů femuru
(M21).
Rozdělení hodnot indexu:
úzká patella do 50,9
středně široká 51,0­55,9
široká patella 56,0 a více
M1 Celková délka tibie (Ganze Länge der Tibia)
Vzdálenost facies articularis superior laterálního kondylu
od špičky malleolus medialis. Osteometrická
deska.
Kost položíme zadní stranou na desku tak, že její
podélná osa probíhá rovnoběžně s deskou a špička
malleolus medialis nasedá na kolmou příčnou stěnu.
Jezdce posuneme na horní laterální kloubní plochu.
M1a Největší délka tibie (Größte Länge der Tibia)
Vzdálenost nejvystouplejšího bodu eminentia intercondylaris
od hrotu malleolus medialis. Osteometrická
deska.
Technika je stejná jako u míry M1, jezdce posunujeme
k eminentia intercondylaris.
M1b Délka tibie (Länge der Tibia)
Vzdálenost středu bočního okraje horní mediální
kloubní plochy od špičky malleolus medialis. Tato
míra odpovídá měření na živém člověku. Délkové
měřidlo.
M2 Kondyloastragální délka tibie (Condylo-Astragal-Länge
der Tibia)
Vzdálenost středu facies articularis superior mediálního
kondylu od báze malleolus medialis v místě, kde
se nachází kloubní plocha pro facies superior kosti
patní. Velké dotykové měřidlo.
M3 Největší šířka proximální epifýzy tibie (Größte
proximale Epiphysenbreite der Tibia)
Vzdálenost těch bodů condylus medialis a lateralis,
které vybíhají nejvíce od sebe do stran. Osteometrická
deska.
Kost položíme zadní plochou na desku tak, že naléhá
laterální stranou na vertikální podélnou stěnu. Jezdec
posuneme na condylus medialis. Protože se jedná
o maximální míru, musíme kost při velké torzi pootočit
kolem její podélné osy.
M3a Šířka horní mediální kloubní plochy (Breite
7.23. Kost holenní (Tibia)
der oberen medialen Gelenkfläche)
Horizontální vzdálenost tuberculum intercondylare
mediale od středu bočního okraje mediální kloubní
plochy, měřená kolmo k míře M4a. Posuvné měřidlo
s pohyblivými rameny.
M3b Šířka horní laterální kloubní plochy (Breite der
oberen lateralen Gelenkfläche)
Horizontální vzdálenost tuberculum intercondylare
laterale od středu bočního okraje laterální kloubní
plochy, měřená kolmo k míře M4b. Posuvné měřidlo
s pohyblivými rameny.
M4 Největší sagitální průměr tibie v úrovni tuberositas
(Größter sagittaler Durchmesser der Tibia im
Niveau der Tuberositas)
Přímočará vzdálenost nejvystouplejšího bodu tuberositas
tibiae od středu zadní plochy kosti, ležící ve
stejné horizontální rovině. Dotykové nebo posuvné
měřidlo.
Protože tuberositas tibiae má u většiny druhů hominoidů
rozdílný stupeň vývoje a plochu, měříme tento rozměr
pouze u hominidů.
M4a Hloubka horní mediální kloubní plochy (Tiefe
der oberen medialen Gelenkfläche)
Největší sagitální vzdálenost mezi předním a zadním
okrajem horní mediální kloubní plochy. Posuvné
měřidlo.
M4b Hloubka horní laterální kloubní plochy (Tiefe
der oberen lateralen Gelenkfläche)
Největší sagitální vzdálenost mezi předním a zadním
okrajem horní laterální kloubní plochy. Posuvné
měřidlo.
M5 Nejmenší transverzální průměr tibie v úrovni
tuberositas (Kleinster transversaler Durchmesser der
Tibia im Niveau der Tuberositas)
Nejmenší přímočará vzdálenost mediálního od laterálního
okraje kosti v úrovni tuberositas tibiae, to
122
znamená v úrovni sagitálního průměru M4. Tuto
míru doporučujeme měřit jen u hominoidů. Posuvné
měřidlo.
M6 Největší šířka distální epifýzy tibie (Größte
distale Epiphysenbreite der Tibia)
Vzdálenost nejvíce do strany vybíhajícího bodu malleolus
medialis od laterální plochy distální epifýzy.
Osteometrická deska.
Kost položíme oběma výběžky, které ohraničují incisura
fibularis, na vertikální podélnou stěnu desky. Jezdcem
se dotkneme malleolus medialis.
M7 Sagitální průměr distální epifýzy (Sagittaler
Durchmesser der unteren Epiphyse)
Vzdálenost přední od zadní plochy distální epifýzy
v mediální rovině promítnutá na rovinu kolmou k podélné
ose kosti. Posuvné měřidlo.
M8 Největší průměr středu (Größter Durchmesser
der Mitte)
Přímočará vzdálenost margo anterior od facies posterior,
měřená ve středu kosti. Střed určíme odhadem
nebo z délkové míry a místo naznačíme tužkou.
M8a Sagitální průměr v úrovni foramen nutricium
(Sagittaler Durchmesser im Niveau des Foramen
nutricium)
Technika je stejná jako u míry M8 s tím rozdílem, že
průměr určíme ve výšce foramen nutricium.
M9 Transverzální průměr středu (Transversaler
Durchmesser der Mitte)
Přímočará vzdálenost margo medialis od margo interosseus,
měřená ve středu kosti (srovnej M8). Posuvné
měřidlo.
M9a Transverzální průměr v úrovni foramen nutricium
(Transversaler Durchmesser im Niveau des
Foramen nutricium)
Technika je stejná jako u míry M9 s tím rozdílem, že
průměr určujeme ve výšce foramen nutricium.
M10 Obvod diafýzy (Umfang der Diaphyse)
Obvod ve středu kosti. Pásová míra.
M10a Obvod diafýzy v úrovni foramen nutricium
(Umfang der Diaphyse im Niveau des Foramen nutri-
cium)
Technika je stejná jako u míry M10, ale ve výšce foramen
nutricium.
M10b Nejmenší obvod diafýzy (Kleinster Umfang
der Diaphyse)
Nejmenší obvod kdekoliv, obvykle ve spodní třetině
kosti. Pásová míra.
M11 Zakřivení tibie (Krümmung der Tibia)
Vzdálenost nejvyššího bodu zakřivení margo anterior
od přímky (tětivy), která spojuje koncové body zakřivení.
Technika je stejná jako při měření zakřivení diafýzy
femuru (M27). Osteometrická deska, diagraf.
Na tibii orientované v horizontální poloze naznačíme
nejhlubší místo na přední hraně pod tuberositas a nejhlubší
místo nad distálním koncem kosti a oba body
srovnáme do jedné horizontální roviny pomocí jezdce
osteometrické desky. Diagrafem určíme vertikální
vzdálenost mezi tětivou a nejvyšším bodem zakřivení.
Délku tětivy také změříme, potřebujeme ji k výpočtu
indexu zakřivení.
M12 Retroverzní úhel (Retroversionswinkel)
Úhel, který svírá sagitálně orientovaná tangenta, naléhající
na kloubní plochu condylus medialis, s podélnou
osou diafýzy. Paralelograf.
Podélná osa diafýzy je definovaná středem spodní
kloubní plochy a bodem ležícím ve středu facies lateralis
asi 1­2cm pod tuberositas tibiae. Přes střed mediální
kloubní plochy připevníme v sagitálním směru jehlici.
Nyní kost připevníme v horizontální poloze (facies lateralis
směřuje vzhůru) do držáku tak, že kondylární tangenta
probíhá rovnoběžně s podložkou. Paralelografem
přeneseme přímky na papír a úhel změříme.
Různí autoři, například Olivier 1969, volí naopak úhel,
který svírá kolmice na mechanickou osu kosti s tangentou
kondylů.
M13 Inklinační úhel (Inklinationswinkel)
Úhel, který svírá sagitálně směřující tangenta, procházející
kloubní plochou condylus medialis, s mechanickou
osou kosti. Tato probíhá středy horní mediální
a spodní kloubní plochy. Paralelograf.
Kondylární tangentu měříme stejně jako u míry M12.
Osa kosti je definovaná středem horní mediální a spodní
kloubní plochy, které si na kosti naznačíme. Orientace
a technika je stejná jako u míry M12. Olivier 1969
naopak volí úhel, který svírá kolmice k mechanické ose
s kondylární tangentou.
M14 Torzní úhel (Torsionswinkel)
Úhel, který svírá příčná osa facies articularis superior
s příčnou osou facies articularis inferior. Paralelograf.
Horní kloubní osu naznačíme jehlicí, která musí procházet
středy kloubních ploch obou kondylů. Spodní
osu naznačíme také jehlicí, která prochází středem ve
stejné vzdálenosti od předního a zadního okraje. Osy
přeneseme paralelografem na papír a úhel změříme.
Horní kloubní osa se u rodu Homo může odklánět oproti
spodní ose dovnitř nebo dozadu. Proto úhel značíme
jako pozitivní (+), nebo naopak negativní (­). Torzi lze
také určit pomocí osteometrické desky podle Rieda.
123
7.23.1. Indexy kosti holenní
Index příčného průměru středu (Index des Querschnitts
der Mitte)
Transverzální průměr středu (M9) / největší průměr
středu (M8).
Index cnemicus
Transverzální průměr v úrovni foramen nutricium
(M9a) / sagitální průměr v úrovni foramen nutricium
(M8a).
Rozdělení hodnot indexu:
a) podle Khufa
platyknemní do64,9
mesoknemní 65,0­69,9
euryknemní 70,0 a více
b) podle Manouvriera a Vernaua:
hyperplatyknemní do 54,9
platyknemní 55,0 ­ 62,9
mesoknemní 63,0 ­ 69,9
Délkotloušťkový index (Längendicken-Index)
Nejmenší obvod diafýzy (M10b) / celková délka
(M1).
Index zakřivení (Krümmungs-Index)
Zakřivení tibie (M11) / tětiva tibie (M11).
Další indexy viz Giesler (1927).
M1 Největší délka (Größte Länge)
Vzdálenost nejvyššího bodu apex capitis fibulae od
nejnižšího bodu malleolus lateralis. Osteometrická
deska.
Protože tato míra je u některých hominoidů, například
u orangutana, menší než míra M1a, nazývá ji Giesler
(1927) ,,laterální délka caput-malleolus".
M1a Mediální délka caput-malleolus (Mediale
Caput-Malleolenlänge)
Vzdálenost nejvyššího bodu apex capitis fibulae od
nejnižšího bodu facies articularis malleoli. Osteometrická
deska.
M2 Největší průměr středu (Größter Durchmesser
der Mitte)
Absolutně největší průměr měřený ve středu kosti.
Posuvné měřidlo.
M3 Nejmenší průměr středu (Kleinster Durchmesser
der Mitte)
Absolutně nejmenší průměr kosti měřený ve středu.
Posuvné měřidlo.
Míra nemusí být nutně kolmá k M2.
M3(1) Transverzální průměr středu diafýzy (Transversaler
Durchmesser der Schaftmitte)
Vzdálenost mediální od laterální strany. Posuvné
měřidlo.
M3(2) Sagitální průměr středu diafýzy (Sagittaler
Durchmesser der Schaftmitte)
Vzdálenost přední od zadní plochy, kolmo k míře
M3(1). Posuvné měřidlo.
M4 Obvod středu (Umfang der Mitte)
Obvod středu kosti v místě, kde měříme průměr. Páso-
7.24. Kost lýtková (Fibula)
vá míra. Měřidlo musí pevně naléhat na povrch kosti.
M4a Nejmenší obvod (Kleinster Umfang)
Absolutně nejmenší obvod kosti kousek pod horní
epifýzou. Pásová míra.
M4(1) Šířka horní epifýzy (Obere Epiphysenbreite)
Vzdálenost mediální od laterální strany caput fibulae.
Osteometrická deska. Orientace kosti je stejná jako
u míry M4(2). Mollison 1938 naopak měří největší
šířku rovnoběžně s rozšířením kloubní plochy.
M4(2) Šířka dolní epifýzy (Untere Epiphysenbreite)
Vzdálenost mediální strany malleolus lateralis od nejvíce
vybíhajícího bodu laterální strany. Osteometrická
deska.
Kost položíme zadní stranou na desku a přisuneme na
podélnou stěnu tak, že přední plocha malleolus lateralis
probíhá horizontálně. Mollison (1938) určuje tuto šířku
rovnoběžně s průběhem kloubní plochy.
M5 Sagitální zakřivení diafýzy (Sagittale Krümmung
der Diaphyse)
Vzdálenost nejvyššího bodu sagitálního zakřivení osy
diafýzy od přímky, která spojuje koncové body zakřivení.
Zakřivení může probíhat ventrálně (­) nebo
dorzálně (+). Dioptrograf nebo osteometrická deska
a diagraf. Technika je stejná jako u femuru a tibie.
M6 Transverzální zakřivení diafýzy (Transversale
Krümmung der Diaphyse)
Vzdálenost nejvyššího bodu transverzálního zakřivení
osy diafýzy od přímky, která spojuje koncové body
zakřivení. Zakřivení může probíhat laterálně (­) nebo
mediálně (+). Technika je stejná jako u míry M5.
124
Délkotloušťkový index (Längen-Dicken-Index)
Nejmenší obvod (M4a) / největší délka (M1).
Index příčného průřezu středu diafýzy (Index des
Diaphysenquerschnitts der Mitte)
7.24.1. Indexy kosti lýtkové
Nejmenší průměr středu (M3) / největší průměr
středu (M2).
Další indexy definují Giesler (1927) a Sprecher
(1932).
M1 Délka talu (Länge des Talus)
Projektivní vzdálenost sulcus tendinis musculi flexoris
hallucis longi od nejvzdálenějšího bodu na facies
articularis navicularis (obr. 42). Posuvné měřidlo.
Talus musí svojí dolní plochou, to znamená bází, naléhat
na horizontální rovinu a oba hroty posuvného
měřidla se při měření musí této roviny dotýkat.
7.25. Kost hlezenní (Talus)
Obr. 42 Talus ve vertikálním pohledu s naznačenou sagitální rovinou
(SS) a transverzální rovinou (TT) a vyobrazením některých
rozměrů (pramen: Knussmann 1988).
M1a Největší délka talu (Größte Länge des Talus)
Přímočará vzdálenost hrotu tuberculum laterale processus
posterioris tali od nejvíce vybíhajícího bodu na
facies articularis navicularis. Posuvné měřidlo.
Poloha kosti je stejná jako u míry M1. Pro různé utváření
processus posterior (os trigonum) není tato míra
vhodná.
M2 Šířka talu (Breite des Talus)
Projektivní vzdálenost hrotu processus lateralis tali od
mediální strany talu, měřená v transverzální rovině
trochlea tali (obr. 42). Posuvné měřidlo.
Transverzální rovina prochází hrotem processus lateralis
a je kolmá k sagitální rovině talu, která je proložena
středem trochlea tali, a dělí ji tedy na mediální a laterální
poloviny (obr. 42). Na tom místě, kde transverzální
rovina proniká mediální stranou talu, se většinou na
spodním okraji nachází malá prohlubeň. Hroty měřidla
se musí při měření dotknout horizontální podložky, na
níž je kost položena, stejně jako u míry M1.
M2b Největší projektivní šířka tří kloubních ploch
trochlea tali (Größte projektivische Breite der drei
Gelenkflächen der Trochlea)
Projektivní vzdálenost spodní špičky facies malleolaris
lateralis od předního spodního konce facies malleolaris
medialis. Posuvné měřidlo s nastavitelnými
rameny.
M3 Výška talu (Höhe des Talus)
Projektivní vzdálenost horizontální roviny, na niž kost
naléhá svou základnou od nejvyššího bodu středního
podélného zakřivení facies superior trochelae (obr.
43). Posuvné měřidlo.
Obr. 43 Talus ve frontálním pohledu s některými rozměry (pramen:
Knussmann 1988).
125
Talus položíme spodní stranou na skleněnou desku.
Změříme výšku talu včetně tloušťky skleněné desky, a to
tak, že pohyblivé rameno posuvného měřidla přiložíme
jeho širokou stranou na spodní plochu skleněné desky
a pevné rameno posuneme na nejvyšší bod mediosagitální
křivky facies superior. Od naměřené hodnoty odečteme
tloušťku skleněné desky.
M3b Zadní výška (Hintere Höhe)
Vzdálenost horizontální plochy, na niž kost naléhá
trochlea tali (tedy bází směrem vzhůru), od středu
facies articularis calcanearis posterior. Diagraf.
Doporučujeme skleněnou desku, na které kost leží, připevnit
na stativ.
M3(1) Střední (mediální) výška talu (Mediale
Höhe)
Technika měření je stejná jako u míry M3, jen s tím
rozdílem, že pevné rameno měřidla posuneme na nejvyšší
bod mediálního bočního okraje facies superior.
Tato míra většinou odpovídá největší výšce talu (Steele
1976). Lisowski et al. (1974) dále také měří max.
výšku laterálních okrajů facies superior.
M4 Délka trochlea tali (Länge der Trochlea tali)
Vzdálenost mezi oběma průsečíky středního podélného
zakřivení trochlea tali s předním a zadním okrajem
facies superior trochleae od sebe (obr. 42). Střední
podélné zakřivení leží v sagitální rovině. Posuvné
měřidlo.
M5 Šířka trochlea tali (Breite der Trochlea tali)
Vzdálenost mediálního od laterálního okraje facies
superior trochlea tali, měřená v transverzální rovině.
Posuvné měřidlo.
M5(1) Zadní šířka trochlea tali (Hintere Trochlea-
breite)
Vzdálenost laterálního od mediálního okraje facies
superior na zadním dolním konci trochlea tali, měřená
kolmo k sagitální křivce trochley. Posuvné měři-
dlo.
M5(2) Přední šířka trochlea tali (Vordere Trochle-
abreite)
Vzdálenost laterálního od mediálního okraje facies
superior na předním konci trochlea tali, měřená kolmo
k sagitální křivce trochlea tali. Posuvné měřidlo.
Míry M5(1) a M5(2) a z nich počítaný index jsou užitečné
pouze pro srovnávání různých skupin primátů.
M6 Výška trochlea tali (Höhe der Trochlea)
Vzdálenost nejvyššího, resp. nejvzdálenějšího bodu
středního podélného zakřivení trochlea tali od přímky,
která navzájem spojuje oba koncové body této
křivky. Koordinátové měřidlo.
M7 Celková šířka facies malleolaris lateralis (Ganze
Breite der Facies malleolaris lateralis)
Přímočará vzdálenost dolního laterálního hrotu facies
malleolaris lateralis od horního laterálního okraje
facies superior trochleae měřená v transverzální rovině.
Posuvné měřidlo.
M7a Projektivní šířka facies malleolaris lateralis
(Projektivische Breite der Facies malleolaris lateralis)
Projektivní vzdálenost dolního hrotu facies malleolaris
lateralis (na processus lateralis) od horního laterálního
okraje facies superior trochleae, měřená v transverzální
rovině a projektivně k horizontální podložce.
Posuvné měřidlo s nastavitelnými rameny.
M8 Délka krčku a hlavice (Länge des Collum und
Caput)
Projektivní vzdálenost nejvzdálenějšího bodu facies
articularis navicularis od předního konce středního
podélného zakřivení trochlea tali v podélné ose collum
tali, měřeno projektivně k horizontální podložce
kosti. Posuvné měřidlo s nastavitelnými rameny.
M9 Délka hlavice (Länge des Caput)
Přímočará vzdálenost obou koncových bodů podélné
osy facies articularis navicularis od sebe. Kloubní
ploška pro fibricartilago navicularis je do tohoto rozměru
zahrnuta. Posuvné měřidlo.
M10 Šířka caput tali (Breite des Caput)
Největší šířka kolmo k podélné ose.
U některých skupin primátů je těžko rozpoznatelná
spodní hranice kloubní plochy, protože téměř přímo
přechází ve facies articularis calcanea anterior. Posuvné
měřidlo.
M11 Výška caput tali (Höhe des Caput)
Vzdálenost nejvyššího bodu středního podélného
zakřivení facies articularis navicularis od přímky, která
spojuje oba koncové body této křivky. Koordinátové
(hloubkové) měřidlo.
M12 Délka facies articularis calcanea posterior
(Länge der Facies articularis calcanea posterior)
Přímočará vzdálenost obou koncových bodů středního
podélného zakřivení facies articularis calcanea
posterior (obr. 44). Body leží přesně na okraji kloubní
plošky. Koordinátové (hloubkové) měřidlo.
M13 Největší šířka facies articularis calcanea posterior
(Größte Breite der Facies articularis calcanea
posterior)
Největší šířka měřená kolmo k délce (obr. 44). Posuvné
měřidlo.
M14 Hloubka facies articularis calcanea posterior
(Tiefe der Facies articularis calcanea posterior)
126
Vzdálenost nejnižšího bodu středního podélného
zakřivení facies articularis calcanea posterior od
přímky, která spojuje koncové body této křivky. Koordinátové
(hloubkové) měřidlo.
M15 Úhel odklonu facies articularis calcanea posterior
(Ablenkungswinkel der Facies articularis calcanea
posterior)
Úhel, který svírá tangenta středního podélného zakřivení
trochlea tali s podélnou osou facies articularis
calcanea posterior (obr. 44).
Jednu jehlici připevníme voskem v podélné ose facies
articularis calcanea posterior a druhou v podélné ose
trochlea tali. Potom na druhou jehlici přilepíme třetí,
rovnoběžně s první, a odečítáme úhel sevřený těmito
dvěma jehlicemi úhloměrem. Úhel lze také změřit na
osteometrické desce podle Rieda.
M16 Úhel odklonu collum tali (Ablenkungswinkel
des Collum)
Úhel, který svírá sagitální osa trochlea tali s podélnou
osou collum tali (obr. 42).
Osu collum tali sestrojíme tak, že od oka rozdělíme
krček příčnou osou na dvě poloviny. Osy se fixují jehlicemi
a úhel se odečte úhloměrem.
M17 Torzní úhel caput tali (Torsionswinkel des
Caput)
Úhel, který svírá podélná osa facies articularis navicularis
s rovinou trochlea ­ caput, na niž talus v obrácené
poloze naléhá (obr. 43).
Tomuto úhlu dáváme přednost před následujícím úhlem
M17a, neboť podpěrná rovina je ovlivněna utvářením
processus posterior tali.
M17a Torzní úhel caput tali v normální poloze (Torsionswinkel
des Caput bei normaler Lage)
Úhel, který svírá podélná osa facies articularis navicularis
s horizontální rovinou, na niž talus nasedá, orientovaný
trochlea tali směrem vzhůru (obr. 43).
Podélné zakřivení facies articularis navicularis naznačíme
jehlicí a kost položíme na skleněnou desku tak, aby
se jehlice dotkla okraje desky. Měříme úhloměrem nebo
na osteometrické desce podle Rieda.
Obr. 44 Talus v basilárním pohledu s některými rozměry (pramen:
Knussmann 1988).
Délkošířkový index talu (Längenbreiten-Index des
Talus)
Šířka talu (M2) / délka talu (M1).
Délkovýškový index talu (Längenhöhen-Index des
Talus)
Výška talu (M3) / délka talu (M1).
Index délky trochley (Index der Trochlealänge)
Délka trochlea tali (M4) / délka talu (M1).
Index talotrochleární šířky (Talus-Trochlea-Breiten-
-Index)
Šířka trochlea tali (M5) / šířka talu (M2).
Index trochlea tali (délkošířkový index) (Trochlea-
-Index)
Šířka trochlea tali (M5) / délka trochlea tali (M4).
Šířkový index trochlea tali (Trochlea-Breiten-Index)
Zadní šířka trochlea tali (M5(1)) / přední šířka trochlea
tali (M5(2)).
Index klenutí trochley (délkovýškový index) (Wölbungs-Index
der Trochlea)
Výška trochlea tali (M6) / délka trochlea tali (M4).
Šířkový index facies malleolaris lateralis (Breitenindex
der Facies malleolaris lateralis)
Celková šířka facies malleolaris lateralis (M7) / šířka
talu (M2).
Délkošířkový index facies articularis calcanea posterior
(Längenbreiten Index der Facies articularis calcanea
posterior)
Největší šířka facies articularis calcanea posterior
(M13) / délka facies articularis calcanea posterior
(M12).
7.25.1. Indexy kosti hlezenní
127
Délkohloubkový index facies articularis calcanea
posterior (Längentiefen Index der Facies articularis
calcanea posterior)
Hloubka facies articularis calcanea posterior (M14) /
délka facies articularis calcanea posterior (M12).
Index krčku (Collum-Talus-Index)
Délka krčku a hlavice (M8) / délka talu (M1).
Indexy hlavice (Caput-Indizes)
a/ Šířka caput tali (M10) / délka caput tali (M9).
b/ Délka caput tali (M9) / délka talu (M1).
c/ Výška caput tali (M11) / délka caput tali (M9).
M1 Největší délka kosti patní (Größte Länge des Cal-
caneus)
Projektivní vzdálenost nejzadnějšího bodu na tuber
calcanei od nejvíce vpředu ležícího bodu calcanea na
horním okraji facies articularis cuboidea, v sagitální
rovině kosti, měřená projektivně na dolní plochu (obr.
45). Posuvné měřidlo.
Sagitální rovina kosti je dána podélnou osou vycházející
z nejvystouplejšího bodu na tuber calcanei a procházející
středem facies articularis cuboidea a nejhlubším
bodem na povrchu corpus calcanei. Horizontální rovina,
která také slouží k orientaci kosti, probíhá kolmo
k rovině sagitální a rovnoběžně s podélnou osou.
7.26. Kost patní (Calcaneus)
Obr. 45 Calcaneus v laterálním pohledu s některými rozměry
(pramen: Knussmann 1988).
M1a Celková délka kosti patní (Ganze Länge des
Calcaneus)
Přímočará vzdálenost nejzadnějšího bodu tuber calcanei
od středu facies articularis cuboidea (obr. 45).
Posuvné měřidlo.
M2 Střední šířka kosti patní (Mittlere Breite des Cal-
caneus)
Projektivní vzdálenost nejlaterálnějšího bodu facies
articularis posterior od nejmediálnějšího bodu sustentaculum
tali při orientaci kosti zmíněné u míry M1
(obr. 46). Posuvné měřidlo s tupými konci.
Oba měrové body neleží ani ve stejné výši ani v transverzální
rovině kolmé k sagitální. Tento rozměr je tedy
dvojnásobným způsobem projektivní. Oběma tupými
rameny měřidla obemkneme kost zezadu, přičemž pravítko
měřidla musí probíhat horizontálně a transver-
zálně.
Obr. 46 Calcaneus ve vertikálním pohledu s některými zakreslenými
rozměry (pramen: Knussmann 1988).
M3 Nejmenší šířka corpus calcanei (Kleinste Breite
des Corpus calcanei)
Projektivní vzdálenost nejhlubšího bodu na mediální
128
straně corpus calcanei od odpovídajícího nejvkleslejšího
bodu na laterální straně. Posuvné měřidlo s hro-
ty.
Pravítko měřidla musí probíhat kolmo k podélné ose
kosti. Posledně jmenovaný bod padá obvykle o něco
nad a za vyklenutí, které se většinou nachází za trochlea
peronaealis.
M4 Výška kosti patní (Höhe des Calcaneus)
Projektivní vzdálenost nejvíce vkleslého místa konkávního
povrchu corpus calcanei od odpovídajícího
místa na dolní straně, měřená kolmo k sagitální rovině
kosti (obr. 45). Posuvné měřidlo.
M4a Největší výška kosti patní (Größte Höhe des
Calcaneus)
Největší projektivní vzdálenost nejspodnějšího bodu
tuber calcanei od nejvyššího bodu facies articularis
talaris posterior. Posuvné měřidlo.
M5 Délka corpus calcanei (Länge des Corpus calca-
nei)
Přímočará vzdálenost bodu, který vyčnívá na tuber
calcanei nejvíce dozadu, od bodu, který leží nejhlouběji
na předním okraji facies articularis talaris posterior
(obr. 46). Posuvné měřidlo.
M5a Délka zatíženého ramene (Lastarmlänge)
Projektivní vzdálenost nejzazšího bodu facies articularis
talaris posterior od nejvíce vpředu a nahoře položeného
bodu na facies articularis cuboidea. Posuvné
měřidlo.
M6 Šířka sustentaculum tali (Breite des Sustentaculum
tali)
Vzdálenost vnitřního ohraničení sulcus tendinis musculi
flexoris hallucis longi od bodu, který na sustentaculum
tali vyčnívá nejlaterálněji, měřená kolmo
k podélné ose, projektivně na plantární stranu kosti.
Posuvné měřidlo s nastavitelnými rameny.
Kratší rameno nasadíme na vnitřní okraj žlábku a delší
rameno na nejlaterálnější bod sustentakula.
M7 Výška tuber calcanei (Höhe des Tuber calcanei)
Přímočará vzdálenost nejvyššího bodu horního okraje
tuber calcanei od nejhlubšího a nejvíce vpředu
položeného bodu processus medialis tuberis calcanei.
Posuvné měřidlo.
Processus lateralis musíme vynechat, neboť u opic chybí
a u člověka téměř splývá s processus medialis.
M8 Šířka tuber calcanei (Breite des Tuber calcanei)
Vzdálenost laterálního od mediálního okraje tuber
calcanei, měřená kolmo k výšce a uprostřed tuber calcanei.
Posuvné měřidlo.
M9 Délka facies articularis talaris posterior (Länge
der Facies articularis talaris posterior)
Přímočará vzdálenost obou koncových bodů podélného
průměru facies articularis talaris posterior od
sebe (obr. 46). Posuvné měřidlo.
M10 Šířka facies articularis talaris posterior (Breite
der Facies articularis talaris posterior)
Vzdálenost obou nejvystouplejších bodů na bočních
okrajích facies articularis talaris posterior od sebe,
měřená kolmo k podélném průměru (M9) (obr.46).
Boční okraje na obvykle eliptické kloubní ploše jsou často
asymetricky vyvinuty, takže míru nemůžeme vždy
měřit.
M11 Výška facies articularis talaris posterior (Höhe
der Facies articularis talaris posterior)
Přímočará vzdálenost nejvyššího bodu středního
podélného zakřivení facies articularis talaris posterior
od přímky, která spojuje koncové body této křivky,
tj. koncové body podélného průměru. Koordinátové
(hloubkové) měřidlo.
M12 Největší šířka facies articularis cuboidea
(Größte Breite der Facies articularis cuboidea)
Přímočará vzdálenost nejvyššího bodu na mediálním
horním okraji od nejnižšího bodu na laterálním dolním
okraji facies articularis cuboidea. Posuvné měři-
dlo.
M13 Výška facies articularis cuboidea (Höhe der
Facies articularis cuboidea)
Přímočará vzdálenost nejnižšího bodu prohloubení
na mediálním okraji od nejvystouplejšího bodu na
konvexním laterálním okraji facies articularis cuboidea.
Posuvné měřidlo.
Giesler (1927) naproti tomu měří, v návaznosti na
Reichersovu práci (1913), kterou používá i Martin
jako základ pro míry na calcaneu, výšku kolmo k šířce,
přičemž vychází z nejvyššího laterálního bodu kloubní
plochy.
M14 Úhel odklonu facies articularis talaris posterior
(Ablenkungswinkel der Facies articularis talaris
posterior)
Úhel, který svírá podélný průměr, tj. střední podélné
zakřivení facies articularis talaris posterior, s podélnou
osou kosti (obr. 46).
Jednu jehlici fixujeme voskem v podélné ose calcanea
a ve směru středního podélného zakřivení facies articularis
talaris posterior připevníme nit. Abychom mohli
odečíst úhel úhloměrem bez projektivního zkrácení,
musíme kost držet tak, že facies articularis talaris posterior
leží přibližně rovnoběžně s podložkou. Úhloměr
nebo osteometrická deska podle Rieda.
129
M15 Talokalcaneární úhel (Talo-Calcaneus-Winkel)
Úhel, který tvoří podélná osa calcanea s podélnou
osou trochlea tali.
Hodnotu úhlu získáme tak, že odečteme úhel odklonu
Délkošířkové indexy (Längenbreiten-Indizes)
a) Střední šířka kosti patní (M2) / největší délka kosti
patní (M1).
b) Nejmenší šířka corpus calcanei (M3) / největší délka
kosti patní (M1).
c) Nejmenší šířka corpus calcaeni (M3) / celková délka
kosti patní (M1a).
Délkovýškový index (Längenhöhen-Index)
Výška kosti patní (M4) / celková délka kosti patní
(M1a).
Délkový index těla (Corpus-Längen-Index)
7.26.1. Indexy kosti patní
facies articularis calcanea posterior na talu (M15 na
talu) od úhlu odklonu facies articularis talaris posterior
calcanea (M14).
Délka corpus calcanei (M5) / největší délka kosti patní
(M1).
Index sustentacula (Sustentaculum-Index)
Šířka sustentaculum tali (M6) / střední šířka kosti patní
(M2).
Indexy hrbolů (Tuber-Indizes)
a) Šířka tuber calcanei (M8) / výška tuber calcanei
(M7).
b) Výška tuber calcanei (M7) / největší délka kosti
patní (M1).
M1 Šířka os naviculare (Breite des Os naviculare)
Vzdálenost bodu ležícího ve středu laterální strany od
bodu ležícího na tuberositas ve středu mediální strany.
Posuvné měřidlo.
Tuto míru měříme rovnoběžně s podélným průměrem
facies articularis talaris.
M2 Výška os naviculare (Höhe des Os naviculare)
Přímočará vzdálenost středu horního okraje kloubní
plošky pro ossa cuneiformia od špičky plantárně orientovaného
výběžku nebo jemu odpovídajícího bodu.
Posuvné měřidlo.
Míra není přesně kolmá na šířku.
M3 Největší délka facies articularis talaris (Größte
Länge der Facies articularis talaris)
Přímá vzdálenost obou koncových bodů střední
podélné křivky facies articularis talaris od sebe.
Posuvné měřidlo.
Podélnou křivku si před měřením naznačíme.
M4 Šířka facies articularis talaris (Breite der Facies
articularis talaris)
Největší šířka kolmá na délku. Body leží na okrajích
kloubní plochy. Posuvné měřidlo.
M5 Hloubka facies articularis talaris (Tiefe der
7.27. Kost loď kovitá (Os naviculare)
Facies articularis talaris)
Přímočará vzdálenost nejvzdálenějšího bodu střední
podélné křivky facies articularis talaris od přímky,
která spojuje koncové body této křivky. Koordinátové
(hloubkové) měřidlo.
M6 Největší délka kloubní plochy pro ossa cuneiformia
(Größte Länge der Facies articularis für die
Ossa cuneiformia)
Přímočará vzdálenost nejmediálněji ležícího bodu
od nejlaterálnějšího bodu facies articularis pro ossa
cuneiformia. Posuvné měřidlo.
M7 Nejmenší tloušťka os naviculare (Kleinste Dicke
des Os naviculare)
Nejmenší vzdálenost kraje facies articularis pro os
cuneiforme laterale (III) od odpovídajícího bodu na
okraji facies articularis talaris. Posuvné měřidlo.
M8 Největší tloušťka os naviculare (Größte Dicke
des Os naviculare)
Přímočará vzdálenost nejmediálněji položeného bodu
na facies articularis pro os cuneiforme mediale (I) od
mediálního koncového bodu střední podélné křivky
facies articularis talaris. Posuvné měřidlo.
130
Šířkovýškový index (Breitenhöhen-Index)
Výška os naviculare (M2) / šířka os naviculare (M1).
Index kloubní plochy pro ossa cuneiformia (Index
der Facies articularis für die Ossa cuneiformia)
Největší délka kloubní plochy pro ossa cuneiformia
(M6) / šířka os naviculare (M1).
Indexy facies articularis talaris (Indizes der Facies
articularis talaris)
a/ Šířka facies articularis talaris (M4) / délka facies
7.27.1. Indexy kosti loď kovité
articularis talaris (M3).
b/ Hloubka facies articularis talaris (M5) / délka facies
articularis talaris (M3).
c/ Délka facies articularis talaris (M3) / šířka os naviculare
(M1).
Tloušťkový index (Dicken-Index)
Nejmenší tloušťka os naviculare (M7) / největší tloušťka
os naviculare (M8).
M1 Spodní délka (Untere Länge)
Přímočará vzdálenost nejvystouplejšího bodu spodního
okraje proximální kloubní plochy os cuneiforme
mediale od odpovídajícího bodu distální kloubní plochy.
Posuvné měřidlo.
M2 Střední délka (Mittlere Länge)
Míra měřená ve středu bočního okraje rovnoběžně se
spodním okrajem.
M3 Horní délka (Obere Länge)
Míra měřená na horním okraji proximální a distální
kloubní plochy. Posuvné měřidlo.
M4 Výška proximální kloubní plochy (Proximale
Gelenkflächenhöhe)
Přímočará vzdálenost nejvyššího od nejnižšího bodu
proximální kloubní plochy. Posuvné měřidlo.
M5 Výška distální kloubní plochy (Distale Gelenkflä-
chenhöhe)
Přímočará vzdálenost nejvyššího od nejnižšího bodu
distální kloubní plochy. Posuvné měřidlo.
M6 Proximální výška (Proximale Höhe)
Vzdálenost nejvyššího bodu horního okraje od nejnižšího
bodu báze kosti na proximálním konci (ne na
7.28. Kost klínovitá vnitřní (Os Cuneiforme mediale)
Délkovýškové indexy os cuneiforme mediale (Längenhöhen-Indizes
des Os cuneiforme mediale)
a) Horní délka (M3) / celková délka nohy.
b) Distální výška (M7) / horní délka (M3).
Výškový index os cuneiforme mediale (Höhen-Index
des Os cuneiforme mediale)
Distální výška (M7) / proximální výška (M6).
7.28.1. Indexy kosti klínovité vnitř-
ní
M1 Horní délka (Obere Länge)
Přímočará vzdálenost středu horního okraje proximální
kloubní plochy od středu horního okraje distál-
7.29. Kost klínovitá střední a kost klínovitá zevní (Os cuneiforme
intermedium a Os cuneiforme laterale)
okraji kloubní plochy). Posuvné měřidlo.
M7 Distální výška (Distale Höhe)
Vzdálenost nejvyššího bodu horního okraje od nejnižšího
bodu báze kosti, měřená na distálním konci.
Posuvné měřidlo.
M8 Šířka (Breite)
Největší mediolaterální šířka měřená kolmo k sagitální
ose metatarzální kloubní plochy, v distální polovině
kosti. Posuvné měřidlo.
ní kloubní plochy. Posuvné měřidlo. Měříme na každé
z obou kostí.
M2 Střední horní šířka (Mittlere obere Breite)
131
Délkový index os cuneiforme intermedium (laterale)
(Längen-Index des Os cuneiforme intermedium
bzw. laterale)
Horní šířka os cuneiforme intermedium (M2) / horní
délka os cuneiforme intermedium (M1).
Délkošířkový index os cuneiforme intermedium
(laterale) (Längenbreiten-Index des Os cuneiforme
intermedium bzw.laterale)
Střední horní šířka os cuneiforme intermedium (M2)
/ horní délka os cuneiforme intermedium (M1).
Šířkový index os cuneiforme laterale (Breiten-Index
des Os cuneiforme laterale)
Proximální šířka os cuneiforme laterale (M4) / distální
šířka os cuneiforme laterale (M3).
7.29.1. Indexy kosti klínovité střední
a kosti klínovité zevní
M1 Střední délka (Mediale Länge)
Přímočará vzdálenost nejproximálněji ležícího bodu
od nejdistálnějšího bodu mediální plochy os cuboideum.
Posuvné měřidlo.
M2 Laterální délka (Laterale Länge)
Přímočará vzdálenost nejproximálnějšího bodu od
nejdistálnějšího bodu laterální hrany os cuboideum.
Posuvné měřidlo.
M3 Výška (Höhe)
Největší vzdálenost dorzálního povrchu od plantárního
okraje tuberositas ossis cuboidei, měřená rovno-
7.30. Kost krychlová (Os cuboideum)
Délkový index (Längen-Index)
Laterální délka os cuboideum (M2) / střední délka os
cuboideum (M1).
7.30.1. Indexy kosti krychlové
Přímočará vzdálenost středu laterálního a mediálního
okraje povrchu kosti od sebe. Posuvné měřidlo. Měříme
na každé z obou kostí.
M3 Distální šířka (Distale Breite)
Přímočará vzdálenost dvou nejvystouplejších bodů
bočních okrajů distálního povrchu kosti od sebe.
Posuvné měřidlo. Tato míra je měřitelná pouze na os
cuneiforme laterale.
M4 Proximální šířka (Proximale Breite)
Přímočará vzdálenost dvou nejvystouplejších bodů
bočních okrajů proximální plochy kosti od sebe.
Posuvné měřidlo. Tato míra je měřitelná pouze na os
cuneiforme laterale.
Další míry udává Trinkaus (1975).
běžně s frontální rovinou metatarzálních kloubních
ploch. Posuvné měřidlo.
Další míry uvádí Trinkaus (1975).
7. 31. Kosti nártní (Ossa metatarsi)
M1 Délka os metatarsale I (Länge des Os metatarsale
I)
Vzdálenost proximální kloubní plochy od nejvzdálenějšího
bodu distální kloubní plochy, měřená kolmo
k prox. kloubní ploše. Posuvné měřidlo s pohyblivými
rameny.
U této Martinovy definice (viz Martin [1914]) zůstává
nejasné, kde přesně na proximální kloubní ploše leží
měrový bod. Pokud by (stejně jako u míry M2) ležel na
horním okraji kloubní plochy, měří Mollison dotykovým
měřidlem od středu proximální kloubní plochy až
k nejvzdálenějšímu bodu hlavice.
M1b Délka jednotlivých os metatarsale (Länge des
eizelnen Os metatarsale)
Vzdálenost středu proximální od středu distální
kloubní plochy. Dotykové měřidlo.
Tato míra je téměř identická s variantou měření podle
Mollisona popsanou u míry M1, která platí pro všechna
metatarsalia.
M2 Délka ossa metatarsalia II až V (Länge der Ossa
132
metatarsalia II bis V)
Přímočará vzdálenost středu horního okraje proximální
kloubní plochy od nejdistálněji ležící vyvýšeniny
hlavice na každé os metatarsale. Posuvné měřidlo.
Srovnej s mírou M1b.
M3 Šířka těla (Breite des Corpus)
Přímá vzdálenost mediálního od laterálního okraje
kosti, měřená ve středu těla. Posuvné měřidlo.
M4 Výška těla (Höhe des Corpus)
Přímočará vzdálenost plantární od dorzální plochy
kosti, měřená ve středu těla. Posuvné měřidlo.
M5 Úhel odklonu os metatarsale I (Ablenkungswinkel
des Os metatarsale I)
Úhel, který svírá podélná osa os metatarsale I s podélnou
osou os Metatarsale II.
Osy naznačíme kovovými jehlicemi na dorzální straně
smontovaného skeletu nohy (viz níže) a úhel odečteme
úhloměrem.
M6 Šířka báze os metatarsale I (Breite der Basis des
Os metatarsale I)
Přímá vzdálenost nejvystouplejších bodů báze, tj. proximální
epifýzy, od sebe. Posuvné měřidlo.
M6a Největší proximální šířka (Größte proximale
Breite)
Vzdálenost nejvystouplejších bodů báze od sebe,
měřená kolmo k vertikální ose kloubní plochy. Posuvné
měřidlo.
Tato míra prakticky odpovídá M6, ale je vhodná pro
všechna ossa metatarsalia.
M6b Proximální šířka kloubní plochy (Proximale
Gelenkflächenbreite)
Největší mediolaterální rozšíření kloubní plochy báze,
měřené kolmo k vertikální ose. Posuvné měřidlo.
M7 Výška báze os metatarsale I (Höhe der Basis des
Os metatarsale I)
Přímočará vzdálenost nejvyššího bodu dorzální plochy
báze od špičky tuberositas ossis metatarsalis I.
Posuvné měřidlo.
M7a Největší proximální výška (Größte proximale
Höhe)
Největší výška báze, měřená ve vertikální ose kloubní
plochy. Posuvné měřidlo.
M7b Proximální výška kloubní plochy (Proximale
Glelenkflächenhöhe)
Největší dorzoplantrání rozšíření kloubní plochy báze,
měřené ve vertikální ose. Posuvné měřidlo.
M8 Šířka caput ossis metatarsalis I (Breite des Caput
Ossis metatarsalis I)
Přímočará vzdálenost obou nejvíce do stran vystupuDélkový
index os metatarsale I (Längen-Index des
Os metatarsale I)
Délka os metatarsale I (M1) / celková délka nohy.
Metatarzální nožní index (Metatarsaler Beinindex)
délka os metatarsale I (M1) / délka femuru + délka
tibie.
Délkošířkový index os metatarsale (Längen-Breiten-Index
des Os metatarsale)
Výška těla (M3) / délka os metatarsale (M2).
Šířkovýškový index os metatarsale (Breiten-Höhen-Index
des Os metatarsale)
Výška těla (M4) / šířka těla (M3).
Index báze-tělo (Basis-Corpus-Index)
7.31.1. Indexy kostí nártních
jících bodů hlavice od sebe. Posuvné měřidlo.
M8a Největší distální šířka (Größte distale Breite)
Největší šířka hlavice, měřená kolmo na vertikální osu
kloubní plochy. Posuvné měřidlo.
M8b Šířka distální kloubní plochy (Breite der distalen
Gelenkfläche)
Šířka mediolaterální vyvýšeniny kloubní plochy hlavice,
měřená kolmo k její ose. Posuvné měřidlo.
M9 Výška caput ossis metatarsalis I (Höhe des Caput
ossis metatarsalis I)
Přímočará vzdálenost nejvyššího od nejnižšího bodu
kloubní plochy caput ossis metatarsalis. Posuvné
měřidlo.
M9a Distální výška (Distale Höhe)
Největší výška hlavice, měřená ve vertikální ose kloubní
plochy. Posuvné měřidlo.
M10 Sagitální délka křivky caput ossis metatarsalis
I (Sagittalkurvenlänge des Caput ossis metatarsalis I)
Největší délka oblouku kloubní plochy caput ossis
metatarsalis I. Pásová míra. Měříme sagitálním smě-
rem.
M11 Torzní úhel (Torsionswinkel)
Úhel, který svírají podélný průměr kloubní plochy
hlavice a průměr báze ve vertikální projekci. Parale-
lograf.
Průměr basis ossis metatarsale V musí být položen do
středu kloubní plochy rovnoběžně s tibiálním okrajem.
Průměr naznačíme pomocí vlákna a kovové jehlice,
stejně jako u dlouhých kostí.
133
Šířka těla (M3) / největší proximální šířka (M6a).
Index hlavice (Caput-Index)
M1 Délka článku prstu (Länge des Phalanx)
Přímočará vzdálenost středu horního okraje báze od
středu hlavice. Posuvné měřidlo.
M1a Délka mezi kloubními plochami (Länge zwischen
den Gelenkflächen)
Vzdálenost středů proximální a distální kloubní plochy
od sebe. Dotykové měřidlo.
M2 Šířka těla (Breite des Corpus phalangis)
Přímá vzdálenost laterální od mediální plochy phalangu,
měřená ve středu těla. Posuvné měřidlo.
M2a Šířka basis phalangis (Breite der Basis phalan-
gis)
Vzdálenost nejvystouplejších bodů basis phalangis od
sebe, měřená kolmo na vertikální osu kloubní plochy.
Posuvné měřidlo.
M2b Šířka caput phalangis (Breite des Caput phalan-
gis)
Největší šířka caput phalangis, měřená kolmo k vertikální
rovině kloubní plochy.
M3 Výška corpus phalangis (Höhe des Corpus pha-
langis)
Vzdálenost dorzální od plantární plochy phalangu,
měřená ve středu těla. Posuvné měřidlo.
Tato míra se všeobecně měří pouze na proximálních
článcích.
M3a Výška basis phalangis (Höhe des Basis phalan-
gis)
Největší výška basis phalangis, měřená ve vertikální
ose kloubní plochy. Posuvné měřidlo.
M3b Výška caput phalangis (Höhe des Caput pha-
7.32. Články prstů nohou (Phalanges digitorum pedis)
Délkošířkový index článku prstů (Längenbreiten-Index
der Phalangen)
Šířka corpus phalangis (M2) / délka phalangu (M1).
Šířkovýškový index článků prstů (Breitenhöhen-Index
der Phalangen)
Výška corpus phalangis (M3) / šířka corpus phalangis
(M2).
Index článek prstu-délka nohy (Phalanx-Fusslän-
gen-Index)
Délka phalanx proximalis (M1) / celková délka nohy.
Index prsty-délka nohy (Zehen-Fusslängen-Index)
Délka prstů (M4) / celková délka nohy.
Index délky paprsku (Strahllängen-Index)
Délka prstu (M4) / délka paprsku (M5).
7.32.1. Indexy článků prstů nohou
Šířka caput ossis metatarsalis I (M8) / délka os metatarsale
I (M1).
langis)
Největší výška caput phalangis, měřená ve vertikální
ose kloubní plochy. Posuvné měřidlo.
Tato míra se všeobecně měří pouze na proximálních
článcích.
M4 Délka prstů (Zehenlänge)
Získáme ji sečtením délky bazálního, středního a koncového
článku. Měří se u každého prstu.
M5 Délka paprsku (Strahllänge)
Získáme ji sečtením délky metatarsu a délky prstů
jednoho paprsku.
7.33. Nárt a noha jako celek (Tarsus)
Kromě měření na jednotlivých kůstkách nohy existují
i míry, které měříme na smontovaném skeletu chodidla.
Důležitým předpokladem je jeho co nejpřesnější
rekonstrukce. Této lze dosáhnout pečlivým přikládáním
kloubních ploch na sebe. Místo chybějících chrupavek
lze použít tenké destičky z plastelíny.
M1 Délka nártu (Länge des Tarsus)
Přímočará vzdálenost nejzadnějšího bodu tuber calcanei
od středu horního okraje distální kloubní plochy
os cuneiforme intermedium II. Posuvné nebo délkové
měřidlo.
Při porovnávání různých taxonů primátů je vhodné
134
Nártní délkový index (Tarsallängen-Index)
Délka nártu (M1) / délka os metatarsale II (M2).
Nártní šířkový index (Tarasalbreiten-Index)
Šířka nártu (M2) / délka os metatarsale II (M2).
Index paprsek-délka nohy (Strahl-Fusslängen-In-
dex)
Délka paprsku (M5) / celková délka nohy (M3).
7.33.1. Indexy nártu a nohy jako
celku
Humeroradiální index (Humero-Radial-Index)
Délka kosti vřetenní (M1) / celková délka humeru
v přirozené poloze (M2).
Rozdělení hodnot indexu:
brachykterický (krátké předloktí) do 74.9
mesokterický (středně dlouhé předloktí) 75,0­79.9
dolichokterický (dlouhé předloktí) 80,0 a více
Tibiofemorální index (Tibio-femoral-Index)
Délka tibie (M1b) / celková délka femuru v přirozené
poloze (M2).
7.34. Indexy proporcí skeletu
Index tibia ­ noha (Tibio-Fuss-Index)
Celková délka nohy (M3) / celková délka tibie (M1).
Intermembrální index (Intermembral-Index)
Délka (humeru + radiu) / délka (femuru + tibie).
Femorohumerální index (Femoro-Humeral-Index)
Celková délka humeru (M2) /celková délka femuru
v přirozené poloze (M2).
Tibioradiální index (Tibio-Radial-Index)
Největší délka kosti vřetenní (M1) / celková délka
tibie (M1).
měřit délku nártu k os cuneiforme mediale I nebo
laterale III.
M2 Šířka nártu (Breite des Tarsus)
Vzdálenost mediálního okraje os cuneiforme mediale
v jejím spojení s os naviculare od nejlaterálnějšího
bodu bočního okraje os cuboideum. Posuvné měři-
dlo.
M2(1) Zadní šířka nártu (Hintere Breite des Tarsus)
Vzdálenost nejmediálněji orientovaného bodu caput
tali od nejlaterálněji položeného bodu bočního okraje
facies articularis cuboidea calcanea, promítnutá na
podložku. Posuvné nebo délkové měřidlo.
M3 Celková délka nohy (Ganze Fusslänge)
Vzdálenost nejzadnějšího bodu tuber calcanei od špičky
koncového článku nejdelšího prstu, promítnutá na
osu metatarsale II. Délkové měřidlo nebo osteometrická
deska.
M4 Přední šířka nohy (Vordere Fussbreite)
Přímočará vzdálenost bočního okraje caput ossis
metatarsalis V od bočního kraje caput ossis metatarsalis
I. Posuvné měřidlo.
M5 Výška nohy (Fusshöhe)
Vzdálenost nejvyššího bodu sagitální křivky trochlea
tali od spodní plochy, na které noha stojí. Osteometrická
deska nebo délkové měřidlo. Míra je závislá na
spolehlivosti rekonstrukce.
135
136
Jaroslav Šerých, Setkání, 1985, litografie, 32x20 cm.
137
8. Zaostření tématu
Úvod
Na žádost Městského úřadu v Mikulově na Moravě
byl proveden antropologický průzkum kosterních
pozůstatků dvou členů knížecí rodiny Dietrichsteinů,
pohřbených v hrobním kostele rodiny v Mikulově
na Moravě. Jednalo se o záchranný průzkum ostatků
z nejvíce porušených rakví v hrobce.
Jako první byla prozkoumána rakev hraběte Josefa
Františka Dietrichsteina, která měla poškozené víko,
poté pak rakev knížete Leopolda Ignáce Dietrichsteina,
která byla vypáčena a vykradena. Vykradači se ke
kosterním pozůstatkům knížete zachovali zvláště barbarsky
(viz kapitolu o knížeti Leopoldu Ignácovi).
Převážná část antropologického rozboru byla provedena
přímo na místě ­ v hrobce. K odběru vzorků
a podrobnějšímu rozboru byly převezeny na Katedru
antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
v Brně jen některé části skeletů z obou rakví.
8.1. Antropologický rozbor kosterních pozůstatků hraběte
Josefa Františka Dietrichsteina a knížete Leopolda Ignáce Diet-
richsteina
Eva Drozdová ­ Jana Petrásková
Metodika
Kosterní pozůstatky nalezené v obou rakvích byly
průběžně fotograficky dokumentovány. Dokumentaci
pořídil fotograf Archivu v Mikulově Václavem Hortvíkem
a pracovníci a studenti Katedry antropologie
digitálním fotoaparátem Kodak DC 260.
Nejprve byly vyhotoveny plány nálezů v rakvích.
Poté byly kosterní pozůstatky vyzvednuty, sestaveny
do anatomické polohy (obr. 47) a na místě podrobeny
antropologickému rozboru. Byly zpracovány a vyhodnoceny
metricky, standardní metodikou podle Martina
(Martin, Knussmann 1988), pohlaví bylo určeno
metodou Novotného podle pánve (Novotný 1981),
tibie podle Steela a Pettenera et al. (oboje Martin
­ Knussmann 1988). Věk byl určen podle Lovejoyovy
stupnice obrusu zubů (White ­ Folkens 1991), struktury
facies symphysialis ossis pubis a stupně obliterace
lebečních švů, dále podle stupně uzavření růstových
138
Obr. 47 Kosterní pozůstatky Josefa Františka Dietrichsteina po vyjmutí z rakve.
štěrbin (vše Martin ­ Knussmann 1988). K anatomickému
popisu byla použita příručka Whitea a Foklense
(White ­ Folkens 1991). Výška postavy byla odhadnuta
na základě Sjvoldových rovnic z rozměrů femuru
a tibie (Sjvold 1990). Barva a tvar vlasů byly určeny
podle vzorníku a schématu Fischera a Sallera (Martin
­ Saller 1956 a Martin ­ Knussmann 1988). Chrup
byl posuzován podle práce Dokládalovy (Dokládal
1994) a Schumacherovy a Schmidtovy (Schumacher
­ Schmidt 1972). Vzhledem k anomáliím chrupu byl
zhotoven rentgenový snímek dolní čelisti Josefa Františka
Dietrichsteina ve Fakultní nemocnici v Brně-Bohunicích.
Chirurgický zásah na kosterních pozůstatcích
Josefa Františka Dietrichsteina byl posuzován
podle popisů a vyobrazení Aufderhidea ­ Rodrígueze-Martína
(Aufderhide ­ Rodríguez-Martín 1998).
Byly odebrány vzorky kostní tkáně pro analýzu DNA.
U Josefa Františka Dietrichsteina z femurů dx a sin,
u Leopolda Ignáce Dietrichsteina ze všech tří nalezených
tibií a fragmentu mozkovny. Místa odběru byla
upravena do původní podoby. Analýzu DNA provedl
v Ústavu soudního lékařství Lékařské fakulty Masarykovy
univerzity v Brně.
Výsledky
Rozbor kosterních pozůstatků hraběte Josefa
Františka Dietrichsteina
Přesný opis nápisu na rakvi (obr. 48):
IOSEPH FRANZ
CRAF VON DIETRICHSTEIN PROSKAU
K.K.RITTMEISTER
CEB.DEN 28.FEBRUAR 1780
CEST.DEN 17. JANUAR 1801
IN REGENSBURG
AN DEN FOLGEN EINER
SCHUSSWUNDE
Podle nápisu na rakvi zemřel rytmistr rakouské
armády Josef František Dietrichstein Proskov 17.
ledna 1801 v Řezně na následky střelného zranění ve
věku 21 let. Byl osmým, nejmladším dítětem knížete
Jana Karla Dietrichsteina a Marie Kristýny, rozené
Thunové. Jeho rodiče zaujímali významné postavení
na dvoře císaře Josefa II. Otec zastával funkci štolby
císaře a rakouského vyslance v Kodani. Matka byla
komornou Marie Alžběty, císařovy sestry, a přítelkyní
samotného císaře. Je považována za významnou
139
Obr. 48 Nápis na rakvi Josefa Františka Dietrichsteina.
postavu osvícenství u nás. Bohužel o Josefu Františkovi
toho víme velice málo, dokonce se nezachoval ani
jeho portrét. Byl vychován v duchu osvícenství Janem
du Four, švýcarským proboštem, pozvaným matkou
do Mikulova právě k výchově dětí. Dál o něm víme
jen to, že vstoupil do rakouské armády a zemřel v německém
Řezně.
Pohřeb
Hrabě Josef František Dietrichstein Proskov byl
pohřben (plán uložení ostatků se nachází na obr. 49)
ve zdobené kovové rakvi o rozměrech 70cm (šířka)
x 220cm (délka) x 80cm (výška). Uvnitř rakve
se nacházela dřevěná vložka, patrně novějšího data,
o rozměrech 51cm (šířka) x 200cm (délka) x 58cm
(výška). Dřevo je poměrně nové, světlé barvy, není
shnilé. Teprve v této schránce se nacházela původní
dřevěná rakev Josefa Františka Dietrichsteina o rozměrech
185cm (délka) x 22cm (výška), šířka rakve se
nedala zjistit, protože rakev byla rozpadlá. Víko rakve
bylo zničeno, rozlámáno a bylo propadlé na vlastním
pohřbu. Dřevo bylo zpuchřelé.
Kosterní pozůstatky Josefa Františka Dietrichsteina
se vesměs nacházely v anatomické poloze, tělo spočívalo
na zádech, ruce měl položené podél těla, nohy
natažené. Měl na sobě rubáš z pytlovité látky. Pozůstatky
látky se zachovaly přilepené na kostře. Část jich
byla odebrána jako vzorek a byla uložena v Regionálním
muzeu v Mikulově. Většina zbytků rubáše byla
ponechána v hrobce. Jiné předměty v rakvi nebyly.
Zvláštní je, že celé tělo bylo zalito do sádrového
lůžka, na jehož povrchu byla nakašírovaná látka (obr.
50). Původně vyčníval ze sádrového lůžka jen obličej
s vlasy. Sádra byla druhotně porušena v oblasti trupu,
horních končetin a oblasti pánve. Bérce zůstaly zalité
a bylo nutné je ze sádry vypreparovat. Také hlava
140
Obr. 49 Plán uložení ostatků Josefa Františka Dietrichsteina
v rakvi.
musela být ze sádrového lůžka uvolněna (jednalo
se jen o odstřižení několika pramenů vlasů). Sádra
kolem hlavy byla zcela zpuchřelá a šla velmi snadno
odstranit. V oblasti kostí holenních sádra pevně
držela a zůstala pohromadě (jednalo se o blok, který
se nachází mezi nálezy). Lebka měla na hlavě zbytky
vlnitých vlasů hnědé barvy (obr. 51, 52, 53). Na patellách
a bércích se nacházely zbytky ochlupení. Jedna
patella byla obalena rubášem, který musel být násilím
odtržen.
Všechny kosti byly velmi dobře zachovány, jakoby
konzervovány. Měly vyhlazený povrch, světle hnědou
barvu, nebyly poškozené.
Kostra v rakvi spočívala na dřevěných hoblinách.
Všechny kosti byly pokryty vrstvou prázdných
kukel od larev hmyzu.
Kosterní pozůstatky hraběte Josefa Františka byly
hojně navštěvovány nezvanými návštěvníky a podle
stavu sádrového lůžka lze říci, že někteří z nich byli
vykradači hrobů. Svědčí o tom porušená sádra právě
v oblasti hrudníku až pánve a kostí stehenních, kde
se mohly nacházet nejcennější předměty (obr. 50).
Stehenní kosti neležely v anatomické poloze, nýbrž
byly otočeny hlavicemi dolů, což jednoznačně svědčí
o druhotném zásahu. To všechno jsou důkazy, že
rakev byla otvírána a navštěvována cizími nepovolanými
návštěvníky. Mimo tyto důkazy, podle ústního
sdělení místních stavebních dělníků, téměř všichni,
kteří pracovali na opravě hrobky a nebáli se, hraběte
Dietrichsteina viděli.
Metrické hodnocení lebky a postkraniálního
skeletu Josefa Františka Dietrichsteina
Mozkovna
Veškeré hodnoty rozměrů a indexů lebky Josefa
Františka Dietrichsteina jsou uvedeny v tabulce 1 a 2.
Norma verticalis. Délka mozkovny činila 180,0mm
a spadala do intervalu lebek krátkých. Šířka mozkovny
dosahovala 144,0mm a byla úzká. Délkošířkový index
dosahoval 80 jedn. To značí lebku brachykranní na
hranici mezokranie, což znamená, že hrabě měl krátkou
lebku. Čelo měl Josef František absolutně široké,
měřeno nejmenší šířkou čela (97,0mm). Potvrzuje to
i transverzální frontoparietální index s hodnotou 67,4
jedn. Vyjádřeno v odpovídajících kategoriích tohoto
indexu, hrabě Dietrichstein měl čelo metriometopní,
což je v souhlase s jeho krátkou mozkovnou. Také
týl měl Josef František Dietrichstein široký, jak tomu
nasvědčuje hodnota transverzálního indexu parietookcipitálního
(73,6 jedn.).
Norma lateralis. Lebka hraběte byla podle absolutní
hodnoty největší výšky mozkovny nízká (12,5mm)
a podle délkovýškového indexu spadala do kategorie
chamaekranních, podle šířkovýškového indexu pak
do kategorie tapeinokranních. Vyklenutí mozkovny
v norma lateralis hodnotíme pomocí čtyř inde-
141
Obr. 50 Celkový pohled na kosterní pozůstatky Josefa Františka Dietrichsteina v rakvi.
Obr. 51 Lebka Josefa Františka Dietrichsteina v norma frontalis. Obr. 52 Lebka Josefa Františka Dietrichsteina v norma lateralis
sinistra.
142
Obr. 53 Lebka Josefa Františka Dietrichsteina v norma lateralis
dextra.
xů ­ indexu sagitálního zakřivení lebky, sagitálního
indexu frontálního, sagitálního indexu parietálního
a sagitálního indexu okcipitálního. Vyklenutí mozkovny
nad délkou n­i bylo podle indexu sagitálního
zakřivení střední, protože jeho hodnota dosahovala
55,7 jedn., to znamená, že délka n­i dosahovala přibližně
55% oblouku délky n­i. Zakřivení čelní kosti
ve střední rovině bylo podle hodnot sagitálního indexu
frontálního značné (83,5 jedn.). Tento údaj podporují
i hodnoty naměřených úhlů sklonu čela (n­b)
k frankfurtské horizontále a profilu čela (n­m). Úhel
sklonu čela dosahoval 44°. Úhel profilu čela pak 85°.
Sagitální index parietální dosahoval u lebky Josefa
Františka Dietrichsteina hodnoty 91,4 jedn. Sagitální
index okcipitální 85,4 jedn. Můžeme konstatovat, že
největší zakřivení mozkovny Josefa Františka Dietrichsteina
v norma lateralis se vytvořilo na týlní kosti,
následovalo zakřivení kosti čelní, nejplošší byla podle
očekávání kost temenní.
Norma occipitalis. Při studiu mozkovny v norma
occipitalis má největší výpovědní hodnotu transverzální
index parietookcipitální, který dosahoval hodnoty
73,6 jedn. Vyklenutí mozkovny v příčném směru,
měřené indexem transverzálního zakřivení lebky,
dosahovalo 37,9 jedn., což ukazuje, že biaurikulární
šířka představuje přibližně 38% příčného oblouku
po­b­po.
Norma basilaris. Délka lební báze Josefa Františka
dosahovala 91mm, největší šířka týlu pak 106
mm. Bimastoidální šířka činila 93 mm. Tvar foramen
occipitale magnum popisuje jeho šířkodélkový index.
Podle jeho hodnot měl hrabě Dietrichstein (86,8
jedn.) týlní otvor široký.
Mozková kapacita. Kapacita lebky Josefa Františka
Dietrichsteina dosáhla 1326 cm3
. Podle těchto hodnot
měl středně velký mozek (euenkephalie).
Skelet obličeje
Podle největší šířky obličeje měl hrabě obličej absolutně
široký (130mm). Postranní obrys obličeje vyjadřují
tři obličejové indexy: index frontoorbitální, jugofrontální
a jugomandibulární. Podle hodnoty indexu
frontoorbitálního (93,3 jedn.) měl obličej v biorbitální
úrovni v průměru mírně rozšířený. Jugofrontální
index dosahoval průměrné hodnoty 74,6 jedn. Podle
této hodnoty měl hrabě obličej vzhledem k čelu středně
široký. Jugomandibulární index dosáhl 74,1 jedn.
To znamená, že Josef František měl obličej vzhledem
k dolní čelisti středně široký až úzký. Morfologická
výška obličeje byla nízká (112,0mm). Výška horního
obličeje dosahovala 63,0 mm. Podle absolutních hodnot
měl hrabě horní obličej nízký. Podle obličejového
indexu spadal obličej Josefa Františka (86,2 jedn.) do
kategorie mesoprosopních. Hodnota indexu horního
obličeje (48,5 jedn.) jej řadí do kategorie euryenních,
hrabě měl tedy nízký obličej. Malární index horní části
obličeje (75,0 jedn.) spadal do kategorie chamaepro-
sopních.
Očnicové vchody. Tvar očnic udává orbitální index.
Podle průměrů tohoto indexu měl Josef František Dietrichstein
(vpravo 88,4 jedn., vlevo 86,0 jedn.) vysoké
očnice ­ spadající do kategorie hypsikonchních. Hodnota
nosního indexu (45,8 jedn.) jej řadí do kategorie
tenkonosých leptorrhinních. Horizontální profilaci
obličeje v úrovni biorbitální vyjadřuje nasomalární
index; u hraběte Dietrichsteina dosáhl hodnoty 118,6
jedn., která potvrzuje prosopii.
Horní a dolní čelist. Čelistní index dosahoval 97,8
jedn. Tato hodnota řadí Josefa Františka do kategorie
orthognathních. Alveolární partie horní čelisti
byla podle hodnot maxiloalveolárního indexu (136,6
jedn.) brachyuranní, tj. poměrně široká. Podle průměru
šířkodélkového indexu patra byl hrabě brachystaphylinní
(86,0 jedn.), jinými slovy měl patro široké.
Úhel profilu obličeje dosáhl mesognathních hodnot
(85°). Šířkodélkový index dolní čelisti (77,5 jedn.) což
spadá do kategorie dolichostenomandibulární.
143
Tvar mozkovny a obličejové části, popsaný výše
uvedenými rozměry a indexy, jednoznačně odpovídá
proporcím brachykranní novověké populace.
Postkraniální skelet
Veškeré hodnoty rozměrů a indexů kostí postkraniálního
skeletu Josefa Františka Dietrichsteina jsou
uvedeny v příloze č. 5 a 6.
Sternum ­ hrudní kost. Spolupodílí se na stavbě
hrudního koše. Podmiňuje jeho výšku, prostornost
a uplatňuje se na šířce ramen. Kost je tvarově velmi
proměnlivá. Největší délka hrudní kosti Josefa Františka
Dietrichsteina (nezahrnuje processus xiphoideus)
dosáhla 138 mm. Corpus sterni byl dlouhý 94 mm.
Šířkodélkový index dosahoval 32,6 jedn., což spadá
do variační šíře pro Evropany, jak ji udávají Martin
a Saller (1928) (17 až 38 jedn.). Na manubrium sterni
byla měřena jeho nejmenší šířka (47mm).
Clavicula ­ klíční kost. Svou délkou a polohou
podmiňuje v pletenci končetin šířku ramen. Největší
délka kosti klíční dosahovala u hraběte délky 128mm
na pravé straně a 116mm na straně levé. Hodnoty
největší délky kosti klíční spadají do variační šíře pro
Evropany, jak ji udává Olivier (1969). Tloušťka klíční
kosti, kterou vyjadřuje obvod středu, byla na pravé
straně 300mm, na levé straně 290 mm. Délkotloušťkový
index potvrdil silnou robusticitu klíčních kostí
Josefa Františka Dietrichsteina na obou stranách
(vpravo 23,4 jedn., vlevo 25,0 jedn). Podle hodnot
indexu zakřivení diafýzy měl hrabě klíční kosti zakřiveny
silně (vpravo 24,2 jedn., vlevo 25,0 jedn.). Na
příčném průřezu, jehož tvar popisuje stejnojmenný
index, byly klíční kosti hraběte na obou stranách
zploštělé dorzoventrálně (vpravo 150,0 jedn., vlevo
127,3 jedn.) (převažoval kraniokaudální rozměr nad
předozadním). Hodnotu klavikulohumerálního indexu
bylo možné vypočítat jen na levé straně (vzhledem
k amputaci pravé horní končetiny). Jeho hodnota
svědčí pro to, že hrabě měl levou klíční kost vůči kosti
pažní spíše kratší (vlevo 35,7 jedn.).
Scapula ­ lopatka. Josef František Dietrichstein
měl lopatky dlouhé (vpravo 161mm a vlevo 161mm)
a široké (vpravo 99mm, vlevo 102mm). Cavitas glenoidalis
byla na obou stranách protáhlého ledvinovitého
tvaru bez anomálií, jak o tom svědčí délkošířkový
index cavitas glenoidalis, který činil vpravo 65,9 jedn.,
vlevo 70,0 jedn. Zakřivení cavitas glenoidalis bylo
mírně konkávní, vyjádřené indexem zakřivení cavitas
glenoidalis: vpravo 11,1 jedn., vlevo 14,3 jedn.
Humerus ­ pažní kost. Tvoří kosterní podklad paže
a vymezuje její délku. Na podkladě humeru určujeme
pohlaví a výšku těla. Protože pravá pažní kost Josefa
Františka Dietrichsteina byla v distální části amputována,
nebylo možné na ní změřit především rozměry
délkové a rozměry distální epifýzy.
Největší délka levého humeru hraběte spadala
svými hodnotami do rozsahu variability současného
člověka. Vlevo dosáhla hodnoty 325 mm. Podle hodnot
délkotloušťkového indexu měl Josef František levý
humerus (vlevo 20,9 jedn.) středně robustní. Střední
část diafýzy humeru je velmi proměnlivá a její tvar je
podmíněn vývojem svalových úponů v oblasti tuberositas
deltoidea. Příčný průřez diafýzy levého humeru
byl eurybrachický, tj. oválný. Caput humeri má zpravidla
tvar oválný, vyskytuje se však též tvar okrouhlý.
Podle hodnot indexu příčného průřezu hlavice
měl hrabě Dietrichstein hlavice kosti pažní okrouhlé
(vpravo 102,1 jedn., vlevo 102,1 jedn.). Brachiální
index (humeroradiální) vyjadřuje poměr délky humeru
k délce radia. Zde bylo možné tento index vypočítat
pouze pro levou stranu (vlevo 78,2), což ukazuje na
předloktí středně dlouhé.
Radius ­ kost vřetenní a ulna ­ kost loketní. Obě
kosti tvoří podklad předloktí, přitom kost vřetenní
udává jednoznačně jeho délku. Proximální části pravého
radia a pravé ulny byly amputovány, podobně
jako u kosti pažní, a tak některé rozměry nemohly být
sejmuty.
Největší délka (radius vlevo 254mm, ulna vlevo
272mm) radiu a ulny se pohybovala v intervalu pro
evropské populace udávaném Martinem a Sallerem
(1928). Tvar řezu diafýzy obou kostí vyjádřený diafyzárním
indexem dovolil posoudit zploštění diafýz
a vytvoření margo interosseus, který je velmi variabilní.
Diafyzární index ulny dosáhl vpravo 125 jedn.
a vlevo 100 jedn. Hodnoty diafyzárního indexu radiu
byly podstatně nižší než u ulny, vpravo dosahoval hodnoty
70,6 jedn., vlevo 80,0 jedn. Margo interosseus je
podle těchto hodnot vytvořen dobře, u žen i u mužů.
O utváření proximálního konce diafýzy kosti loketní
nás informuje vzájemný poměr transverzálního a předozadního
parametru této části diafýzy, vyjádřené
indexem platolenie (zploštění). Josef František měl
levou ulnu hypereurolenní (s tělem silně zploštělým).
Os sacrum ­ kost křížová doznala se vzpřímením
postavy a vznikem habituální bipedie tvarovou změnu,
přitom však zůstala u člověka až příliš variabilní.
Podle délkošířkového indexu měl hrabě (99,1 jedn.)
144
kost křížovou dlouhou a úzkou (dolichohierie). Josef
František měl tedy v poměrných, ale i v absolutních
hodnotách delší a užší kost křížovou (viz přední přímá
délka a přední přímá šířka os sacrum). Mezi indexy
vystihujícími zakřivení kosti křížové řadíme index
podélného zakřivení. Z jeho hodnot vidíme (95,0
jedn.), že hrabě měl kost křížovou poměrně plochou
v podélném směru. Další dva indexy, které také popisují
podélné zakřivení os sacrum: index výšky tětivy
­ 14,9 jedn., a výškodélkový index ­ 57,0 jedn., se
nacházejí přibližně v průměru udávaném Martinem
a Sallerem (1928) pro Evropany. Šířkodélkový index
basis ossis sacri dosahuje hodnoty 65,9 jedn., Martin
a Saller (1928) uvádějí hodnotu tohoto indexu pro
evropskou populaci 58,5 jedn. To znamená, že hrabě
Josef František měl basis ossis sacri oblejší, než je
evropský průměr. Úhel promontoria dosahoval hodnoty
60°. Tato hodnota se téměř shoduje s průměrem
pro evropskou populaci udávanou Martinem a Sallerem
(1928).
Femur ­ kost stehenní. V přirozeném postavení
udává délku stehna a tato délka je v úzkém vztahu
k výšce těla. Největší délka kosti stehenní (vpravo
447,0mm, vlevo 454,0mm) v přirozené poloze nevybočovala
z variačního rozpětí tohoto rozměru pro
současné lidské populace (Olivier 1969). Totéž platilo
pro délku diafýzy (vpravo 350,0mm, vlevo 358,0mm)
při srovnání s údaji Martina a Sallera (1928). Délkotloušťkový
index vpravo dosahoval 19,2 jedn. a 18,7
jedn. vlevo, což opět odpovídá průměrům pro Evropany
udávaným Martinem a Sallerem (1928). Příčný
průřez femuru je velmi variabilní a jeho tvar závisí na
stupni vytvoření linea aspera. Sledujeme-li jeho tvar
prostřednictvím pilastrického indexu, můžeme říci,
že femury Josefa Františka Dietrichsteina měly oblý
průřez, to znamená, že linea aspera byla slabě vyvinutá
(vpravo 104,0 jedn., vlevo 107,7 jedn.). Tvar diafýzy
těsně pod trochantery popisuje platymerní index.
Podle hodnot tohoto indexu měl hrabě diafýzu na
horním konci femuru oblou, tj. eurymerní, s oběma
rozměry přibližně stejnými (vpravo ­ 90,6 jedn, vlevo
87,9 jedn). Kolodiafyzální úhel dosáhl hodnoty 120°
na obou stranách. Podle indexu hlavice měla hlavice
femuru kulovitý tvar. Vpravo dosahoval tento index
102,1 jedn., vlevo 100,0 jedn. Index popliteus. Díky
vytvoření planum popliteum bývá distální třetina
kosti stehenní zpravidla na průřezu velmi proměnlivá.
Planum popliteum může být ploché, konkávní nebo
konvexní, hodnoty indexu u Josefa Františka dosáhly
vpravo 122,6 jedn., vlevo 112,5 jedn.
Tibia ­ kost holenní a fibula ­ kost lýtková. Kost
holenní je druhou nejdelší a nejsilnější kostí postkraniálního
skeletu. Její délka u Josefa Františka Dietrichsteina
dosahovala na pravé i levé straně 385 mm.
Délkotloušťkový index kosti holenní dosáhl vpravo
hodnoty 19,5 jedn., vlevo 20,5 jedn. Tyto hodnoty
jsou nižší než hodnoty uváděné Martinem a Sallerem
(1928) pro Evropany. Josef František měl tudíž tibie
delší a tenčí. Tvar těla tibie popisuje index cnemicus.
Podle tohoto indexu měl hrabě pravou tibii eurycnemickou
(71,9 jedn.) a levou mesoknemickou (67,6
jedn.), tj. pravou na průřezu spíše trojúhelníkovitou
a levou oblejší.
Fibula ­ kost lýtková patří mezi proměnlivé dlouhé
kosti. Největší délka koreluje s výškou postavy
a bývá využívána k jejímu určení. Největší délka kosti
lýtkové byla 371mm vpravo a 370mm vlevo. Robusticitu
fibuly popisujeme indexem průměru diafýzy
a délkotloušťkovým indexem. Index průměru diafýzy
dosahoval vpravo 68,7 jedn. a vlevo 66,6 jedn. Délkotloušťkový
index pak 12,1 jedn. vpravo a 13,0 jedn.
vlevo.
Určení pohlaví
Protože kosterní pozůstatky hraběte Josefa Františka
Dietrichsteina byly excelentně zachovány, bylo
možné určit pohlaví podle morfoskopických a morfometrických
znaků kostí pánevních, které vykazují největší
stupeň pohlavního dimorfismu na kostře člověka.
Pro doplnění byly zhodnoceny taktéž morfoskopické
znaky na lebce. Pohlaví bylo jednoznačně určeno jako
mužské, i když s mírným hypomaskulinním trendem.
Určení věku
Věk Josefa Františka Dietrichsteina v době úmrtí
byl zjišťován na základě Lovejoyova schématu stupně
obrusu zubů (White ­ Folkens 1991), stupně uzavření
lebečních švů, stupně uzavírání růstových štěrbin
postkraniálního skeletu a vzhledu reliéfu facies symphysialis
ossis pubis (vše Knussmann 1988).
Lebeční švy nebyly uzavřené, což ukazuje u mužů
na věk pod 20­29 let. Na postkraniálním skeletu
nebyly přirostlé sternální konce obou kostí klíčních
(přirůstají mezi 22.­24. rokem), dále byly patrné čerstvě
přirostlé crista iliaca dx. a sin. (21­24 let). Ostatní
kosti byly srostlé, bez stop po růstových štěrbinách.
Facies symphysialis ossis pubis měla na pravé i levé
straně reliéf odpovídající věku 20­21 let. Chrup byl
145
obroušen minimálně, abraze odpovídá schématu
obrusu 20­24 letého jedince.
Po zhodnocení všech znaků určujících věk jedince
na základě kosterních pozůstatků můžeme konstatovat,
že kosterní pozůstatky patřily muži, který zemřel
mezi 20­29 lety. Toto zjištění přibližně odpovídalo
kalendářnímu věku Josefa Františka Dietrichsteina,
který zemřel ve svých 21 letech.
Odhad výšky postavy
Výška postavy Josefa Františka Dietrichsteina byla
vypočítána na základě metody Sjvoldovy z délky
dlouhých kostí. Tato metoda je přenosná na všechna
etnika z různých časových období. Na základě stupně
korelace s výškou postavy živého člověka byla vybrána
jako základ pro výpočet největší délka femuru (Martin
M1), která koreluje s výškou postavy živého člověka
nejvíce. Podle pravé stehenní kosti měřil Josef František
Dietrichstein 167,8  4,49cm, podle levé kosti
169,4  4,49 cm. Podle Martinova dělení, které platí
pro populace vymřelé, měl postavu nadstředně vysokou.
Ovšem na dnešní poměry byl postavy spíše menší,
protože průměrná výška postavy současné mužské
populace dosahuje v České republice 178,1cm (Bláha
et al. 1986)
Hodnocení stavu chrupu
Maxilla. Zuby v horní čelisti byly nepoškozené.
Měly nažloutlou barvu s hnědým pruhováním, způsobeným
patrně činností larev hmyzu. Posmrtně vypadaly
I1 dx. a sin. a I2 sin; v rakvi nebyly nalezeny. M3
dx. byla založená v alveole, ale neprořezaná, zatímco
M3 sin. nebyla založená vůbec. Zuby nenesly známky
zubního kazu nebo anatomických anomálií. Byly
minimálně obroušené, bez zubního kamene. Jediná
založená maxillární M3 byla čtyřhrbolkového typu.
Tato varianta zubu moudrosti se vyskytuje poměrně
vzácně. V 75% případů se vyskytují tříhrbolkové typy
(Dokládal 1994).
Mandibula. Zuby v dolní čelisti byly nepoškozené.
Sklovina měla nažloutlou barvu. Na linguální straně
řezáků se nacházel povlak zubního kamene. Sklovina
řezáků byla podélně popraskaná. Na jejich korunkách
byly patrné velmi slabé hypoplastické proužky. Podle
Martinova dělení se jednalo o stupeň 1. Tento stav lze
ještě považovat za normální. Na okluzální ploše M2
sin. se nacházel počínající zubní kaz. M1 dx. vypadla
zaživa (obr. 54). Alveolus byl zatažen, to znamená,
že byl ukončen proces hojení. V okolí nebyly známky
Obr. 54 Josefu Františku Dietrichsteinovi vypadl zaživa pravý mandibulární
M1. Pravý mandibulární P2 měl rotovaný.
zánětlivých ložisek a cyst. Třetí stoličky byly neprořezané,
ale založené a měly podobně jako maxillární M3
vzácný čtyřhrbolkový tvar.
V mandibule můžeme pozorovat na levé straně
Obr. 55 Nadpočetný mandibulární řezák (I3 sin.) Josefa Františka
Dietrichsteina (mírně zasunutý za špičák).
navíc jeden řezák (obr. 55), což znamená, že hrabě
Dietrichstein měl na levé straně mandibuly tři trvalé
řezáky. Nadpočetný zub měl v čelisti málo místa a byl
mírně zasunutý za špičák. Na rentgenovém snímku
146
Obr. 56 Rentgenový snímek dolní čelisti Josefa Františka Dietrichsteina.
(obr. 56) můžeme vidět jeho zahnutý kořen. Dále se
v mandibule na pravé straně nacházel tzv. rotovaný
premolár (obr. 54). Jednalo se o druhý premolár (P2
dx). Jeho bukální hrbolek byl posunutý distálním
směrem. Také rotace premoláru je vzácným jevem.
Nadpočetný řezák, rotaci premoláru a čtyřhrbolkovou
variantu třetích stoliček v obou čelistech můžeme
považovat za epigenetické (dědičné) znaky. S vysokou
pravděpodobností by se měly vyskytovat také
u dalších členů rodiny (pokrevně příbuzných).
Při porovnání s rozměry současného člověka
(Dokládal 1994) vidíme, že zuby Josefa Františka Dietrichsteina
jsou ve všech rozměrech menší.
Epigenetické znaky na lebce a postkraniálním
skeletu
Na kosterních pozůstatcích hraběte Josefa Františka
Dietrichsteina se nacházel velký počet morfoskopických
znaků, které můžeme považovat za dědičné
(epigenetické) (Hauserová ­ De Stefano 1989).
Jak jsme se zmínili v kapitole o chrupu, měl hrabě
nadpočetný trvalý levý dolní řezák a rotovaný pravý
premolár. Dále měl třetí stoličky v obou čelistech vzácného,
čtyřhrbolkového, typu. Z toho pravá maxillární
a obě mandibulární byly založeny, ale neprořezány
a levá maxillární založena nebyla. Také na lebečních
kostech se nacházely další epigenetické znaky: oboustranně
byl vytvořen sulcus supraorbitalis, foramen
infraorbitale, foramen ethmoidale anterius a posterius,
processus marginalis, canalis hypoglosi, formane
ovale, tuberculum pharyngenum a foramen palatinum
maius. Jednostranně byly přítomny následující
znaky: foramen zygomaticofaciale sin., torus acusticus
dx. foramen mastoideum sin., facies condylaris dx.,
a foramen palatinum minus sin. Na lebečních kostech
se nevyskytovaly následující znaky: sutura metopica,
foramen supraorbitale, ossa intersuturarum v sutura
coronoidea, epiptericum, sutura frontotemporalis, os
incae, ossa intersuturaria sutura lambdoidea, linea
nuchae suprema, os bregmaticum, ossa intersuturarum
sutura sagittalis, foramen parietale a canalis con-
dylaris.
Na postkraniálním skeletu se nacházely epigenetické
znaky na obratlích. C2 měl otevřený foramen
transversarium dx., C3 měl zakrnělý processus spinosus,
C4 a C5 měly přepažena foramina transversaria
dx. a sin. Bederní oddíl páteře byl složen ze šesti
obratlů.
147
Přítomnost epigenetických znaků byla zaznamenána
a popsána. Jejich hodnocení by mělo význam v budoucnu,
pokud by bylo možné prostudovat kosterní
pozůstatky některých pokrevních příbuzných Josefa
Františka Dietrichsteina a sledovat výskyt, a tím i dědičnost
těchto znaků v rodině Dietrichsteinů. Nyní lze
pouze konstatovat, že jsou přítomny a že tyto znaky
neměly vliv na zdravotní stav hraběte.
Vlasy
Na lebce Josefa Františka Dietrichsteina se zachovala
část vlasového pokryvu. Vlasy pokrývaly temeno
hlavy. Vpředu dosahovaly až nad tubera frontalia, vzadu
pak na squama occipitalis. Na bocích byly poškozeny
sádrou (obr. 51, 52, 53). Při vyzvedávání lebky
z rakve bylo nutné část vlasů odstřihnout. Vlasový
pokryv byl v laboratoři z lebky sejmut a posléze opět
nasazen a upevněn.
Barva vlasů byla posuzována podle vzorníku barvy
vlasů Fischera a Sallera z roku 1928. Tvar vlasů pak
podle Martina Sallera (1956).
Barva vlasů byla středně až tmavě hnědá, na Fischer-Sallerově
schématu vzorek K. V místech, kde
vlasy přišly do styku se sádrovým lůžkem pohřbeného,
byly odbarvené na světle hnědou barvu blížící se
nejsvětlejšímu vzorku na stupnici ­ vzorku A.
Struktura vlasového pokryvu byla vlnitá až prstenčitá
­ na Martinově stupnici (1928) schéma d­e.
Příčina smrti
Jako příčina smrti Josefa Františka Dietrichsteina
je na rakvi uvedena střelná rána, kterou utrpěl v německém
Řezně.
Následky pravděpodobně této střelné rány jsou
patrné na kosterních pozůstatcích (obr. 57). Hrabě
Josef František měl amputovanou pravou ruku těsně
nad distální epifýzou humeru. Velice zajímavá je
skutečnost, že ruka mu byla amputována na dvakrát.
První řez byl veden v proximální čtvrtině radia a ulny
(přibližně 3cm pod tuberositas radii) a druhý potom
asi 4cm nad distální epifýzou humeru, takže chybí celá
loketní partie. Další zajímavou skutečností je, že uříznuté
předloktí s celou dlaní se nacházelo v rakvi spolu
s tělem. To svědčí o brzké smrti hraběte po amputaci,
kdy byla ještě k dispozici amputovaná ruka a mohla
být dána do rakve spolu s mrtvým. Taktéž pahýl kosti
pažní na řezu nenese známky hojicího procesu (obr.
58), který v mikroskopickém měřítku nastupuje již
několik dní po zákroku a dále se během několika týdObr.
57 Obrázek amputované pravé paže Josefa Františka Dietrichsteina
ve srovnání s úplnou kostrou paže recentního člověka.
nů projevuje již okem patrným osifikačním procesem
(dochází k zaoblování a uzavírání okrajů rány). Řez
má dosud ostré okraje, z čehož též usuzujeme na brzkou
smrt Josefa Františka po chirurgickém zákroku.
Amputace byla provedena ve spěchu. Svědčí o tom
zářezy po smekající se chirurgově pile, patrné na
všech třech kostech (obr. 59, 60). Na kostech předloktí
můžeme vidět, jak byly kosti dolamovány.
O skutečné příčině smrti Josefa Františka Dietrichsteina
se můžeme pouze dohadovat. Kosterní
pozůstatky nesou stopy po chirurgickém zásahu,
148
Obr. 58 Detail řezu na humeru dx. Josefa Františka Dietrichsteina. Ostré okraje svědčí o tom, že rána se nezačala hojit.
Obr. 59 Humerus dx Josefa Františka Dietrichsteina. Na těle kosti jsou patrny zářezy po smekající se chirurgově pile.
149
nikoli po konkrétním zranění. Mohlo se jednat o přílišnou
ztrátu krve, o pooperační šok, ale také o následky
kontaminace rány infekcí po operaci. S největší
pravděpodobností byla nejdříve provedena amputace
předloktí, což se ukázalo jako nedostačující, a život
hraběte byl stále ohrožen. Proto bylo nutné přistoupit
i k amputaci lokte. Ani tento zásah však, soudě podle
vnějších známek, nepomohl a hrabě zemřel. Bližší příčinu
smrti však stanovit nelze.
Antropologický rozbor kosterních pozůstatků
nalezených v rakvi knížete Leopolda Ignáce Diet-
richsteina
Přesné znění nápisu na katafalku (obr. 63):
LEOPOLD IGNATZ
FÜRST VON DIETRICHSTEIN
CEB. DEN XVIII AUGUST MDCLX
CEST. DEN XIII JULI MDCCVIII
Kníže Leopold Ignác z Dietrichsteinu (obr. 64)
se narodil 18. 8. 1660 a zemřel 13. 7. 1708, údajně na
souchotiny.
Byl prvorozeným synem knížete Ferdinanda Dietrichsteina
a jeho ženy Marie Elisabethy. Dosáhl hodnosti
nadporučíka v Lesliovském regimentu. V roce
Obr. 60 Detail radia dx. Josefa Františka Dietrichsteina. Na těle kosti můžeme pozorovat zářezy po smekající se pile při řezání kosti.
1687 se oženil s Dorotheou, rozenou Salmovou, s níž
měl dvě dcery, které zemřely v dětském věku. Zasloužil
se o zpevnění hradeb v Mikulově proti uherskému
vpádu a především byl iniciátorem opravy kostela Sv.
Anny v Mikulově, který nechal přestavět na rodinný
hrobní kostel.
Pohřeb
Kníže Leopold Ignác byl pohřben ve velké kovové
rakvi, zdobené lvími hlavami. Rakev byla vypáčená
a vykradená (obr. 65). Uvnitř kovové rakve se nacházela
původně další dřevěná rakev, v níž spočívalo tělo
knížete. Víko dřevěné rakve se nezachovalo, dolní část
schránky byla popraskaná. Dřevěná rakev měla čtyři
ozdobné nožky, z nichž jen jedna držela na původním
místě. Bylo zde plno stavební suti, listí, a dokonce jedno
slepičí vejce. Samotné ostatky knížete Leopolda
Ignáce byly zastoupeny jen skrovně. V rakvi se nacházely
následující lidské kosterní pozůstatky: vrchlík
mozkovny a tři fragmenty bérce: dvě celé, nepoškozené
kosti holenní ­ jedna z pravé a jedna z levé strany
­ a jeden fragment levé kosti holenní. Dále nepřeberné
množství fragmentů kostí o velikosti přibližně 1x1cm
a několik silně poškozených lidských zubů. Pouhou
150
morfoskopickou a morfometrickou analýzou nelze
stoprocentně určit, které z nalezených kosterních
pozůstatků náležely jednomu jedinci a které kosti
jsou přimíchané. Na první pohled je pouze jasné, že se
v rakvi nacházely ostatky minimálně dvou lidí. Mírně
může pomoci morfometrická analýza. Stoprocentní
jistotu ovšem můžeme získat pouze analýzou DNA,
pokud se tato v kostech zachovala a pokud ji bude
možné izolací získat. Tato metoda k sobě spolehlivě
přiřadí kosterní pozůstatky patřící jednomu jedinci.
Kromě kosterních nálezů bylo v rakvi Leopolda
Ignáce Dietrichsteina objeveno množství artefaktů,
pocházejících jednak z výzdoby rakve, jednak z výbavy
pohřbeného (například jeho boty). Na dně rakve se
nacházely dřevěné hobliny, podobně jako v rakvi hraběte
Josefa Františka. Obsah rakve byl zcela zpřeházený
a ani jedna věc neležela na původním místě (například
nožky rakve ležely na povrchu) (viz obr. 65).
Zarážející je množství stavební suti (celé cihly),
malty a kousků štukové výzdoby. Jak se zdá, rakev
musela být po nějakou dobu zcela otevřená. Při našem
výzkumu měla na povrchu položené kovové víko. Její
61 Rekonstrukce podoby Josefa Františka Dietrichsteina podle
lebky v norma frontalis.
62 Rekonstrukce podoby Josefa Františka Dietrichsteina podle
lebky v norma lateralis sinistra.
tvar byl ale páčením vyboulen, z pohledu od nohou
k hlavě na levé straně.
Vzhledem ke stavu zachovalosti dřevěné rakve
nebylo možné změřit její rozměry. Z toho důvodu
uvádím jen rozměry rakve kovové, která byla 75cm
široká, 220cm dlouhá a 60cm vysoká.
Popis kosterních pozůstatků objevených v rakvi
knížete Leopolda Ignáce Dietrichsteina
Při posuzování kosterních pozůstatků objevených
v rakvi knížete Leopolda Ignáce Dietrichsteina
nebylo možné postupovat shodně jako u pozůstatků
Josefa Františka Dietrichsteina, z něhož se zachovala
kompletní kostra, přičemž nebylo pochyb, že patří
jednomu jedinci. Protože se v rakvi knížete Leopolda
Ignáce nalezly kosterní pozůstatky minimálně dvou
jedinců, bylo nutné posuzovat jednotlivé kosti zvlášť.
Fragment lebky
Nález č. 3 Fragment mozkovny (obr. 66, 67)
Exokraniální strana. Jednalo se o squama fronta-
151
Obr. 63 Nápis na katafalku Leopolda Ignáce Dietrichsteina.
Obr. 64 Portrét Leopolda Ignáce Dietrichsteina.
lis se zachovalými arcus superciliares, jejich laterální
okraje byly odlomeny. Oboustranně chyběl processus
maxillaris ossis frontalis a pars orbitalis. Vlastní
tělo kosti se zachovalo i s tubera frontalia. Sutura
coronoidea byla zarostlá, na kosti nebyla patrná ani
z endokraniální strany. Na zachovaném fragmentu
ossa parietalia nebyl viditelný příslušný úsek sutura
sagittalis, to znamená, že byl zarostlý. Povrch kosti byl
rozbrázděný a po celé ploše oloupaný. Na pravé straně
byla část sutura coronoidea odlomená. Povrch kosti
měl hnědou barvu.
Endokraniální strana: Vnitřní strana kosti měla
okrovou barvu a byla na povrchu mineralizovaná. Na
světle se leskla. Povrch kosti se loupal jako na exokraniální
straně. Švy nebyly patrné.
V oblasti sutura coronoidea se nacházely zbytky
vlasů (mikroskopické chomáčky, nebylo možné je blíže
hodnotit).
Další lebeční fragmenty: v rakvi bylo objeveno
obrovské množství drobných lebečních fragmentů.
Byly mineralizované, stejně jako velký lebeční fragment.
Jejich velikost byla různorodá, ale vcelku žádný
z nich nepřesahoval 5x5 cm.
Určení pohlaví
Při určování pohlaví nálezu č. 3 bylo možné postupovat
pouze podle zachovaných morfoskopických
152
Obr. 65 Pohled do rakve Leopolda Ignáce Dietrichsteina po sejmutí víka.
znaků na kosti. Jednalo se o vyklenutí čela a robusticitu
nadočnicových oblouků. Vyklenutí čela bylo slabé,
pozvolně postupující dorzálním směrem. Tubera frontalia
byla slabě vyvinuta. Naopak nadočnicová oblast
byla robustní, se silnými nadočnicovými oblouky. Na
základě zhodnocení stupně rozvoje výše uvedených
znaků lze hodnotit tuto kost jako mužskou.
Určení věku
Věk člověka, jemuž zachovalá část mozkovny náležela,
bylo možné alespoň přibližně zjistit ze stupně
uzavření lebečních švů. Na fragmentu se nacházely
části švu věncového a šípového. Jednalo se o úsek C1
sutura coronoidea, který byl zcela uzavřen (uzavírá se
přibližně mezi 45­54 lety) a nebyl na kosti viditelný,
a úsek S1 sutura sagittalis, který byl taktéž uzavřen
(uzavírá se asi mezi 50­59 lety), ale slabý náznak byl
ještě patrný. Na základě těchto indicií zemřel člověk,
z jehož lebky fragment pocházel, mezi 45.­54. rokem.
To je věkové rozpětí, které odpovídá věku knížete Leopolda
Ignáce v době úmrtí: zemřel v 48 letech.
Části postkraniálního skeletu
Nález č. 4 ­ fragment tibie dx. (obr. 68)
Jednalo se o fragment pravé kosti holenní. Zachovala
se jen proximální polovina kosti. Na tuberositas
tibiae se nacházela slabá osteofytická léze. Ventrální
polovina laterální strany condylus lateralis byla zničená
(kompakta byla odpadlá, zachovala se pouze trámčina).
Nejednalo se o násilné poškození, ale o rozpad
v důsledku klimatických podmínek v hrobce. Oba
kondyly byly silně abradovány. Kost byla středně
robustní stavby. Světle hnědé barvy, světlejší barvy
než měl nález č. 5.
Nález č. 5 ­ tibia dx. (obr. 69)
Jednalo se o celou, zcela nepoškozenou kost. Byla
středně robustní s výraznou oblastí tuberositas tibiae,
kde můžeme pozorovat náznak osteofytů. Další osteofyty
se nacházely v oblasti kondylů. Condylus medialis
byl na dorzální straně abradovaný. Kost měla tmavě
hnědou barvu. Na povrchu se nacházely škrábance
vytvořené postmortální manipulací.
Nález č. 19 ­ tibia sin. (obr. 70)
Jednalo se o nepoškozenou kost. Byla spíše robustní
stavby s osteofytickými ložisky na tuber tibiae. Barva
kosti je podobná tibii č. 4 ­ světle hnědá. Má výraz-
153
Obr. 66 Fragment mozkovny nalezené v rakvi Leopolda Ignáce
Dietrichsteina. Pohled z exokraniální strany.
ný svalový reliéf. Proximální kloubní plochy jsou na
obvodu abradovány. Škrábance nebo druhotné zásahy
na kosti nejsou patrné.
Metrická analýza
Metrická analýza byla provedena pouze u kostí
holenních. Fragment mozkovny byl neměřitelný. Rozměry
kostí a z nich vypočítané indexy jsou uvedeny
v tabulce 5.
Délka kosti holenní dosahovala u nálezu č. 5
­ 371mm a u nálezu č. 19 ­ 380 mm. Délkotloušťkový
index kosti holenní dosáhl u obou nálezů hodnoty
22,6 jedn. Hodnoty odpovídají hodnotám uváděným
Martinem a Sallerem (1928) pro Evropany. Výši cnemického
indexu bylo možné zjistit u všech tří nálezů
(č. 4 ­ 75,0, č. 5 ­ 77,1, č. 19 ­ 75,7). Podle tohoto
indexu byly všechny tibie eurycnemické, to znamená
na průřezu trojúhelníkovité.
Na základě porovnání sejmutých rozměrů všech
kostí holenních by jednomu člověku měly patřit kosti
č. 4 a 19, které nejenže se shodují v barvě, ale také
v metrických znacích.
Určení pohlaví kostí holenních
Pohlaví všech tří kostí holenních bylo určeno
morfometrickými metodami, a to podle Steela (1972)
a Petenera et al. (1980).
Všechny tři kosti holenní objevené v rakvi knížete
Leopolda Ignáce Dietrichsteina, tj. nálezy č. 4, 5 a 19,
byly určeny jako mužské. Žádná z nich nenaznačovala
(na základě metrických znaků) femininní trend.
Určení věku
Všechny tři kosti holenní měly uzavřené růstové
štěrbiny. Na všech třech kostech se nacházejí ostefyty,
známky probíhajících artrotických změn. Ovšem
ani u jedné ze studovaných kostí holenních nebyly
vyvinuty v silné nebo extrémní formě. Přítomnost
osteofytických ložisek ukazuje na člověka nejméně
ve středním věku (i když výjimky existují). Lze tedy
předpokládat, že všechny objevené kosti holenní patřily
lidem ve věku nejméně adultus II (30­39 let) nebo
starším.
Výška postavy
Výšku postavy bylo možné vypočítat pouze u kompletních
tibií č. 5 a 19. Byla použita Sjvoldova metoda,
která pracuje s největší délkou kosti.
Výška postavy kosti č. 5 byla 169,4  4,15cm a kosti
č. 19. 172,4  4,15 cm. To je postava podle Martinova
dělení vysoká, ale nedosahuje průměrné výšky
dnešních mužů (Bláha et al. 1986).
Identifikace kosterních pozůstatků knížete Leopolda
Ignáce Dietrichsteina
Kosterní pozůstatky nalezené v rakvi knížete Leopolda
Ignáce Dietrichsteina byly fragmentární a prokazatelně
patřily nejméně dvěma jedincům. Běžnými
antropologickými metodami nebylo možné jednoznačně
identifikovat pozůstatky knížete. Bylo možné
pouze provést odhad na základě některých indicií.
Z lebky byl objeven fragment mozkovny (nález č.
3), který s největší pravděpodobností patří muži ve
věku 45­54 let. Přibližně do středu tohoto intervalu
spadá věk knížete v době smrti (48 let). Kromě tohoto
fragmentu byly po celé rakvi roztroušeny drobounké
úlomky lebky, které stupněm mineralizace a barvou
odpovídaly nálezu č. 3. Roztroušené kosti vypovídají
154
Obr. 67 Fragment mozkovny nalezené v rakvi Leopolda Ignáce
Dietrichsteina. Pohled z endokraniální strany.
Obr. 68 Fragment tibie dx z rakve Leopolda Ignáce Dietrichsteina
(nález č. 4).
o neurvalé manipulaci s obsahem rakve. Proto předpokládáme,
že zbytky lebky mohly knížeti náležet.
Podle morfometrického určení tibie č. 4 a 19 se
shodují téměř ve všech rozměrech a mají i stejnou
barvu. Tibia č. 5 je ve všech rozměrech gracilnější
a liší se i barvou od ostatních dvou. Tyto důvody nás
vedou k domněnce, že kosti č. 4 a 19 patří jednomu
jedinci.
Pokud bychom přijali teorii, že rakve v hrobce
rodiny Dietrichsteinů byly otvírány a vykrádány, je
možné, že tibia č. 5 byla vyhozena z jiné (zatím neidentifikované
rakve) a při ,,úklidu" vhozena do nejbližší
dostupné otevřené rakve, rakve knížete. V tomto
případě by nálezy č. 3, 4 a 19 patřily knížeti. Nabízí
se ovšem otázka, kam se poděly všechny ostatní kosti
knížete. Roztroušené fragmenty jsou jednoznačně
z lebky. Jinou variantou je předpoklad, že kníže byl
z rakve vyjmut a odtransportován neznámo kam a do
jeho posmrtné schránky byly vloženy náhodně nalezené
kosti na zemi nebo kosti z jiných rakví.
Protožefakt,žerakvevykrádánybylyajsoudodnes
otevřené, je nezpochybnitelný, nelze se přiklonit ani
k jedné z výše uvedených možností. Skutečně vědecký
důkaz identifikace kosterních pozůstatků knížete Leopolda
Ignáce Dietrichsteina může dát jen molekulární
biologie analýzou DNA, a to pouze v případě, že bude
k dispozici srovnávací vzorek DNA co možná nejblíže
příbuzného jedince, nejlépe ženy ­ matky nebo sestry.
Poté by bylo možné identifikovat příbuznost jedno-
značně.
Závěr
Při antropologickém výzkumu kosterních pozůstatků
z nejvíce poškozených rakví v hrobním koste-
155
Obr. 69 Tibia dx z rakve Leopolda Ignáce Dietrichsteina (nález č.
5).
le rodiny Dietrichsteinů v Mikulově na Moravě byly
prozkoumány kosterní pozůstatky dvou členů rodiny
­ hraběte Josefa Františka Dietrichsteina a knížete
Leopolda Ignáce Dietrichsteina.
Hrabě Josef František Dietrichstein zemřel podle
nápisu na rakvi na následky střelného poranění.
Antropologický rozbor prokázal, že v rakvi byl
pohřben gracilní, až středně robustní muž, vysoký
přibližně 169,4  4,49cm, který zemřel ve věku 20­ 29
let. Morfometrická analýza prokázala, že jeho tělesné
proporce odpovídaly příslušníku moderní novověké
populace. Na jeho ostatcích bylo přítomno velké
množství dědičných (epigenetických) znaků a vývojových
anomálií (zejména na chrupu), které je možné
hodnotit pouze ve vztahu k dalším příslušníkům rodiny,
údaje o nich při vypracovávání této zprávy nebyly
k dispozici. Na lebce měl zbytek vlasového pokryvu,
který byl silně vlnitý, hnědé barvy. I když příčinu
smrti nebylo možné přesně zjistit, hrabě jednoznačně
zemřel na následky zranění (podle nápisu na rakvi
střelného), které si vynutilo amputaci pravé ruky, již
nepřežil.
Rakev knížete Leopolda Ignáce Dietrichsteina
byla vypáčená a s největší pravděpodobností vyloupená.
Její obsah byl zpřeházený a zničený. V rakvi bylo
nalezeno velké množství neidentifikovatelných úlomků
kostí. Hodnotitelné byly pouze fragment mozkovny
a tři kosti holenní. Tyto kosti patřily minimálně
dvěma jedincům. Všechny kosti patřily mužům. Věk
se podařilo určit u lebečního fragmentu na 45­54 let,
což přibližně odpovídá věku knížete v době úmrtí (48
let). Přítomnost osteofytických ložisek na všech třech
kostech holenních ukazuje na skutečnost, že patřily
lidem starým nejméně 30­39 let. U dvou kompletních
tibií byla vypočítána výška postavy na 169,4 
4,15 a u kosti č. 19. 172,4  4,15 cm. Z nálezů nelze
morfometrickými a morfoskopickými metodami stoprocentně
zjistit, které kosti náležely jednomu jedinci
a které jsou přimíšené (podle morfometrické analýzy
by kosti holenní č. 4 a 19 mohly náležet jednomu
jedinci), to by bylo možné jen úspěšnou analýzou
DNA. Rovněž nelze identifikovat kosterní pozůstatky
knížete.
Abychom mohli dospět při studiu kosterních pozůstatků
členů knížecí rodiny Dietrichsteinů ke smysluplným
závěrům, bylo by nutné prostudovat co nejvíce
jejích členů. Jen tak lze vyhodnotit znaky, které byly
objeveny na kosterních pozůstatcích Josefa Františka
Dietrichsteina.
Použitá literatura
Aufderhide, A. C. ­ Rodríguez-Martín, C. (1998): The
Cambridge Encyclopedia of Human Paleopathology.
Cambridge: Cambridge University Press.
Bláha, P. et al. (1987): Antropometrie československé
populace od 6 do 55 let. Československá spartakiáda
1985. Díl II, část 1. Praha.
Dokládal, M. (1994): Anatomie zubů a chrupu. Skriptum.
Brno: Lékařská fakulta Masarykovy univerzity
v Brně.
Hauser, G. ­ De Stefano, G. F. (1989): Epigenetic Variants
of the Human Skull. Stuttgart: E. Schweitzerbarts'che
Verlagsbuchhandlung.
156
Obr. 70 Tibia sin z rakve Leopolda Ignáce Dietrichsteina (nález č.
19).
Horáčková, L. ­ Benešová, L. (1997): Findings of
War ­ Time Injuries from the Battle of Austerlitz.
Anthropologie, XXXV/3: 283­289.
Iscan, M. Y. ­ Helmer, R. (1991): Craniofacial Identification.
New York: John Wiley and Sons Inc.
Knussmann, R. (1988): Anthropologie: Handbuch der
vergleichenden Biologie des Menschen (4. Auflage
des Lehrbuchs der Anthropologie begründet von
Rudolf Martin). Band I und II. Jena ­ New York
­ Stuttgart: Gustav Fischer.
Martin, R. ­ Saller, K. (1956): Lehrbuch der Anthropologie
in systematischer Darstellung. Stuttgart ­ Jena:
Gustav Fischer Verlag.
Martin, R. ­ Saller, K. (1928): Lehrbuch der Anthropologie.
Band 2: Kraniologie, Osteologie. Jena: Gustav
Fischer Verlag.
Novotný, V. (1981): Pohlavní rozdíly a identifikace
pohlaví pánevní kosti. Kandidátská dizertační
práce. Brno: Lékařská fakulta Univerzity Jana
Evangelisty Purkyně v Brně.
Ortner, D. J. ­ Putschar, W. G. J. (1985): Identification
of Pathological Conditions in Human Skeletal
Remains. Washington ­ London: Smithsonian
Institution Press.
Schumacher, G. H. ­ Schmidt H. (1972): Anatomie
und Biochemie der Zähne. Berlin: VEB Verlag Volk
und Gesundheit.
Sjvold, T. (1990): Estimation of Stature from Long
Bones Utilizing the Line of Organic Correlation.
Human Evolution, 5: 431­447.
Ubelaker, D. H. (1989): Human Skeletal Remains.
Excavation, Analysis, Interpretation. 2nd Edition.
Washington: Smithsonian Institution.
Whitte, T. D. ­ Folkens, P. A. (1991): Human Osteology.
San Diego: Academic Press, Inc.
*
Publikováno:
Drozdová, E. ­ Petrásková, J. (2001): Antropologický
rozbor kosterních pozůstatků hraběte Josefa Františka
Dietrichsteina a knížete Leopolda Ignáce
Dietrichsteina. In: Nekuda R. ­ Unger J., ed., Ve
službách archeologie II. Brno: Archeologický ústav
AV ČR, s. 45­85.
Obr. 71 RNDr. Jana Petrásková (narozena 1975), antropoložka,
absolventka oboru Antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy
univerzity v Brně a studia Master en Cooperación Internacional
na Universidad Complutense de Madrid. V současné době
je doktorandkou Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty
MU. Zabývá se problematikou rozvojové spolupráce a humanitární
pomoci. Ve své disertační práci prohlubuje téma HIV/AIDS v zemích
subsaharské Afriky. Kontakt: e-mail: waridun@yahoo.es.
157
158
Jaroslav Šerých, V útlosti, 1988, litografie, 41x25 cm.
159
9. Rozvolnění tématu
Prof. RNDr. Jan Beneš, DrSc. (6. 5. 1935, Hradečná
­ 2. 11. 1998, Brno), biologický antropolog, esejista,
autor literatury faktu, profesor a vedoucí Katedry
antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
univerzity v Brně se narodil 6. května 1935 v Hradečné
na severní Moravě. Po absolvování gymnázia ve
Znojmě vystudoval v letech 1956 až 1961 biologii na
Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně,
doktorát a kandidaturu věd získal na Univerzitě Karlově
v Praze v roce 1968. Od roku 1961 do roku 1990
působil jako asistent, později jako odborný asistent
na oddělení antropologie Katedry zoologie a antropologie
Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
v Brně. V roce 1991 mu byla po letech konečně
umožněna habilitace a v roce 1992 byl jmenován
profesorem antropologie na Přírodovědecké fakultě
Masarykovy univerzity. Byl proděkanem Přírodovědecké
fakulty Masarykovy univerzity, členem vědeckých
rad fakulty i univerzity, místopředsedou Správní
rady Nadace Universitas Masarykiana, zástupcem
šéfredaktora Univerzitních novin, členem redakční
rady mezinárodního časopisu Anthropologie, místopředsedou
České společnosti antropologické, členem
Evropské antropologické asociace, dlouholetým koordinátorem
programů Tempus a Socrates na Přírodovědecké
fakultě Masarykovy univerzity.
9.1. Jan Beneš: Přednáška pana Dawsona aneb Pánové jsou
ohromeni
(z knihy Tajemství pana Dawsona, 1975)
Obr. 73 Prof. RNDr. Jan Beneš, DrSc.
160
Velké úsilí věnoval znovuobnovení samostatné
Katedry antropologie na Přírodovědecké fakultě
Masarykovy univerzity v Brně, což se mu v roce
1994 podařilo. Tímto činem zachránil na Masarykově
univerzitě antropologii, která zde byla od 70. let systematicky
omezována a jako obor určena k zániku.
Po ustavení katedry v roce 1994 byl jmenován jejím
vedoucím. Akreditoval magisterské a doktorandské
studium a založil samostatný obor antropologie, orientovaný
po anglo-americkém vzoru na antropologii
biologickou a antropologii sociokulturní, k čemuž jej,
kromě jiného, inspirovaly jeho pobyty na Harvardově
univerzitě v USA (1990) a Cambridgeské univerzitě
ve Velké Británii (1992).
Jako biologický antropolog se ve vědecké práci
zaměřil na studium živé populace. Velkým přínosem
byly jeho studie variability a adaptability národnostních
menšin v Evropě, zejména Lužických Srbů a Cikánů
(Romů) a dále vietnamských studentů. V rámci
Mezinárodního biologického programu se podílel
na rozsáhlém výzkumu tělesné charakteristiky průmyslové
populace v Československu. Věnoval se též
výzkumu dvojčat. Byl odborníkem v dermatoglyfice.
V posledním období se věnoval studiu ekologie člověka
a řešil bioekologické a kulturní otázky spojené
s evolucí Homo sapiens sapiens. Přednášel studentům
odborné antropologie i biologům o evoluci a ekologii
člověka, o evolučních teoriích a učil je metodice
studia variability současné populace. Jeho výuky se
zúčastňovali i studenti jiných oborů. Byl rovněž školitelem
v postgraduálním studiu.
Jan Beneš publikoval kolem dvou set odborných
studií v našich a zahraničních časopisech a několik
knih ­ Homo sapiens sapiens: Hominizace ve světle
biologických, behaviorálních a sociokulturních adaptací,
Masarykova univerzita, Brno 1989, Člověk, Mladá
fronta, Praha 1994. Věnoval se též vědeckonaučné
literatuře a beletrii ­ Tajemství pana Dawsona, Blok,
Brno 1975, Opředeni mocným kouzlem, Profil, Ostrava
1984.
Jan Beneš získal Cenu Nadace Universitas Masarykiana
za vědeckou a uměleckou práci a Cenu Josefa
Hlávky za monografii Člověk.
*
Následující ukázka z Benešovy knihy Tajemství
pana Dawsona představuje sondu do jeho beletristického
a vědeckonaučného písemnictví, založeného na
jeho hluboké antropologické erudici.
Přednáška pana Dawsona aneb Pánové jsou
ohromeni
Druhý den se Dick objevil dříve než obvykle: ,,Tak
koho dnes pozveme k výslechu, Sherlocku?"
,,Dneska se vyslýchat nebude ... Jen si vzpomeň na
některé detektivky, Dicku: Při pátrání někdy nastane
okamžik, kdy slavní detektivové musí nechat stopy
stopami a podezřelé podezřelými ­ a vrhnou se do
archívů. Pročítají staré časopisy a protokoly, prohlížejí
kartotéky, shromažďují každý dokument, který
by mohl z minulosti ukazovat k současnému případu.
A takový okamžik nastal i v našem pátrání. Podívej
se: připravil jsem pro nás staré protokoly ze zasedání
Geologické společnosti a odborné časopisy z doby,
která nás zajímá.
Na zasedání Geologické společnosti pan Dawson
s dr. Woodwardem poprvé veřejně ohlásili piltdownský
nález. Všimni si, Dicku: první nález učinil
pan Dawson v roce 1909, ale oficiálně byl zveřejněn
až za čtyři roky. Ta časová mezera byla nepochybně
vyplněna prací: Pan Dawson se chystal na další nálezy,
profesor Woodward zpracovával dosavadní výsledky.
Za Dawsonovy nálezy se postavil se vší svou vědeckou
autoritou ­ a nebyl by zveřejnil výsledky svého zkoumání,
kdyby nebyl sám přesvědčen, že všechno ,,sedí"
do posledního puntíku. Na zasedání Geologické společnosti
však nechal mluvit alespoň v úvodu samotného
pana Dawsona; od spravedlivého profesora Woodwarda
to bylo tak trochu gesto: Chtěl dopřát prvnímu
nálezci štěstí veřejného triumfu.
Ale to už jsou, Dicku, jen moje kombinace. Důležitější
jsou fakta ­ a ta máme tentokrát po ruce. Stačí
jen pozorně číst, potom i trochu zapřáhnout vlastní
fantazii a historické zasedání Geologické společnosti
se před námi začne odvíjet jako film:
Pánové v tmavých žaketech se zvolna a po malých
skupinkách trousí do schůzovní místnosti. Polohlasem
hovoří, na dálku si vyměňují letmé pozdravy,
beze spěchu se rozesazují kolem dlouhého konferenčního
stolu.
Hovor pomalu utichá.
Vchodem za předsednickým stolem vchází pan
Dawson, jen s námahou přemáhající trému a rozechvění;
je doprovázen ctihodným předsedou Geologické
společnosti, který ho vlídnými gesty povzbuzuje
a uklidňuje.
Předseda zvoní na malý stříbrný zvonek, zjedná si
naprosté ticho a několika větami uvede pana Dawso-
161
na, ,,našeho vzácného a milého člena".
Pan Dawson přistoupí k řečnickému pultu, lehce
se ukloní a chvíli si přerovnává papíry ­ spíše pro
uklidnění, než pro pořádek ­ a potom začne číst svou
zprávu.
Zpočátku jen popisuje zase to, co již známe: Vypráví
o své procházce u obce Piltdownu, o štěrkové cestě,
o dvou kopáčích, dobývajících štěrk ... to nevzrušivé
vyprávění zvolna plyne ... a tu najednou s náležitým
smyslem pro řečnický efekt zvyšuje pan Dawson hlas,
věty se zpevní a ženou se přímočaře k cíli a ­ prásk!
­ jako by vybuchl granát. Pan Dawson dospěl k vlastnímu
nálezu lebky, sálem to zašumělo, černé žakety se
zavlnily a tu i tam se naklonily k sobě.
Pánové jsou ohromeni.
Pan Dawson nezískal nadarmo své právnické vzdělání:
Jako dobře vyškolený právník nechal opadnout
to první vzrušení, rozloučil se několika velmi skromnými
větami a v pravou chvíli ustoupil do pozadí.
Slova se ujal profesor Woodward, který začal popisovat
nalezenou lebku:
Kostrové pozůstatky objevené u Piltdownu tvoří
větší část mozkovny a část dolní čelisti se stoličkami.
Tyto zlomky poskytují v podstatě dostatečný materiál
k rekonstrukci celé lebky. Z rekonstrukce, kterou provedl
preparátor Britského muzea pan Barlow, je zřejmé,
že jde o lebku dospělé, ne však příliš staré ženy;
všechny kosti jsou normální, nenesou stopy žádného
onemocnění, ani žádného násilného předsmrtného
poškození.
Nápadná je tloušťka kostí mozkovny, která dosahuje
v krajině týlní až 20 milimetrů, u čelní a temenní
kosti až 10 milimetrů ... Nemusíme zajisté podotýkat,
že je to více než dvojnásobek ve srovnání s lebečními
kostmi současného Evropana ­ pravil dr. Woodward.
Díváme-li se na lebku shora, vidíme protáhlý vejčitý
obrys, dosahující v místě největší šířky 15 centimetrů,
v místě nejmenší šířky čela 11,2 centimetru.
Délku poměrně dlouhé mozkovny lze odhadnout na
19 centimetrů. Lze tedy bez rozpaků říci, že rozměry
takto rekonstruované lebky odpovídají v podstatě rozměrům
lebky moderního člověka. Při pohledu zpředu
je patrné, že čelní partie je poměrně nízká, přičemž
obrys mozkovny se zvedá z místa největší šířky.
Při bočním pohledu je nejnápadnější profil čela
a jeho přechod v temeno: Čelo je vyklenuté a jeho
sklon rovněž odpovídá sklonu čela moderního
člověka. Lze tedy učinit sice předběžný, ale nad jiné
významný závěr: Všechny rozhodující znaky zkoumaObr.
72 Pavel Dvorský, ilustrace v knize Jana Beneše Tajemství pana
Dawsona (Brno: Nakladatelství Blok, 1975, s. 73).
né lebky jsou beze vší pochybnosti lidské! Tomu ostatně
odpovídá i přibližný obsah mozkovny, který podle
našich odhadů činí 1300 krychlových centimetrů.
Zatímco lebka tedy vykazuje nesporné znaky lidské,
zachovaná část dolní čelisti naopak silně připomíná
čelist opičí, zejména dolní čelist šimpanze. Zachovala
se pouze pravá část těla dolní čelisti a rameno
čelisti s jedním výběžkem, přičemž druhý výběžek
s kloubní ploškou chybí. Ve zbytku zubního oblouku
jsou uloženy dvě stoličky a dále je patrné zubní lůžko
pro třetí stoličku (tzv. zub moudrosti).
Tato dolní čelist je středně robustní a svou velikostí
naprosto odpovídá lebce. I když vykazuje jisté opičí
znaky, zuby jsou zcela lidského typu. Tato koexistence
lidských i opičích znaků dává piltdownskému nálezu
jeho jedinečnost.
I když je zřejmé, že nás čeká ještě mnoho práce
a že by bylo předčasné činit definitivní závěry, již dnes
lze snad říci, že u Piltdownu byl nalezen významný
přechodný typ, který by mohl vnést trochu světla do
doby prvního úsvitu dějin člověka.
162
Žakety se znovu zavlnily, znovu se nakláněly k sobě
... a snad je to trochu neuctivé, ale těžko to lze
vyjádřit jinak: Ctihodní vědátoři prostě brebentili,
a to dost rozčileně. Dr. Woodward si znovu zjednal
ticho a trochu rozechvěle ukončil svůj projev: Pánové,
po zralé úvaze si dovoluji navrhnout název pro piltdownský
nález ­ název, který by vystihoval historické
zařazení piltdownského člověka, název, který by byl
zároveň oceněním vědeckého přínosu našeho neúnavného
přítele pana Charlese Dawsona. Navrhuji,
aby piltdownský člověk byl označen jménem Eoanthropus
Dawsoni ­ Dawsonův člověk z prvních červánků
lidstva.
Pánové povstali a znovu zatleskali.
Pan Dawson vypadal přešťastně."
Profesor Wilson skončil své dlouhé vyprávění.
V krku mu docela vyschlo a všechno ostatní odložili
s Dickem na druhý den.
Oba toho měli dost.
Autorská poznámka Jana Beneše
V padesátých letech (20. století) přispěl svou prací
k odhalení piltdownského případu profesor J. S. Weiner.
Jestliže jsme pro něho zvolili zcela neutrální jméno
Wilson, bylo to jen proto, že jsme ho zapojili do
zcela smyšleného příběhu se synovcem Dickem.
Všechna ostatní jména vědeckých pracovníků jsou
autentická. Sám příběh byl stručně vyprávěn s použitím
četných knižních i časopiseckých studií, které byly
o piltdownském případu napsány.
*
Beneš, Jan (1975): Přednáška pana Dawsona aneb
Pánové jsou ohromeni. In: Beneš, Jan, Tajemství
pana Dawsona. Ilustroval Pavel Dvorský. Brno:
Nakladatelství Blok, s. 73­81. Ukázku z knihy
Jana Beneše vybrala Eva Drozdová, medailon Jana
Beneše napsal Jaroslav Malina.
163
10. O autorce
Drozdová Eva (6. 12. 1967, Brno), doc. RNDr.
Ph.D., historická antropoložka a paleoantropoložka,
docentka Katedry antropologie Přírodovědecké
fakulty Masarykovy univerzity v Brně, soudní znalkyně
v oboru identifikace neznámých kosterních pozů-
statků.
Eva Drozdová se narodila 6. prosince 1967 v Brně.
V roce 1992 absolvovala obor Systematická biologie
a ekologie se zaměřením na antropologii na Přírodovědecké
fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Od
roku 1992 pracuje, v různých funkcích, na Katedře
antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
univerzity v Brně. V roce 1997 získala doktorát antropologie
a v roce 2003 se stala docentkou v oboru
antropologie.
S tvůrčí vědeckou prací začala pod vedením
prof. RNDr. Jana Beneše, DrSc. Zabývá se studiem
lidského kosterního materiálu z různých lokalit a období.
Měla možnost zpracovat unikátní nálezy paleolitických
lidských kosterních pozůstatků z Dolních
Věstonic (Trinkaus ­ Svoboda ­ West, Sládek ­ Hillson
­ Drozdová ­ Fišáková, 2000), Předmostí u Přerova
(Drozdová 2001, 2002) a lidských zubů z mezolitických
vrstev v severních Čechách (Drozdová
­ Beneš 1999a, b, Svoboda ­ Jarošová ­ Drozdová
2000). Další nálezy kosterních pozůstatků, jimiž se
zabývala: populace lidu kultury zvoncových pohárů
Obr. 74 Doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D.
10.1. Doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D.
164
z Brna-Líšně, Klicperovy ulice (Drozdová 2002), slovanská
populace z Pohanska u Břeclavi (Bodoriková
­ Drozdová ­ Veselá 2001, Drozdová 2000, Drozdová
­ Beneš 1997, 2002), středověký soubor z nádvoří
zámku ve Slavkově u Brna (Drozdová 1998), další
středověké nálezy z lokalit v Olomouci, Žďáru nad
Sázavou, Znojmě, novověká populace pohřbená na
Dominikánském náměstí v Brně (Drozdová 1998), ze
současnosti jsou to kosterní pozůstatky ruských vojáků
nalezených v Nikolčicích-Novém Dvoře (Drozdová
2002). Od roku 2000 provádí výzkum kosterních
pozůstatků členů rodiny Dietrichsteinů v Mikulově na
Moravě (Drozdová ­ Beran 2002, Drozdová ­ Petrásková
2001). V roce 2000 se podílela také na výzkumu
rodiny Šternberků pohřbených v kostele Nanebevzetí
Panny Marie ve Šternberku na Moravě (Drozdová
2001). Je členkou antropologické komise pro výzkum
moravských Lucemburků. Jejích terénních výzkumů
se pravidelně účastní studenti antropologie Přírodovědecké
fakulty Masarykovy univerzity v Brně v rámci
své letní praxe.
V současnosti zpracovává (v rámci grantu GA ČR)
antropologický materiál z výzkumu pohřebiště lidu
kultury zvoncových pohárů z Hoštic.
Na různých výzkumných projektech spolupracuje
s členy Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty
Univerzity Komenského v Bratislavě (Slovenská
republika), se zaměstnanci Laboratoře antropologické
rekonstrukce Ruské akademie věd v Moskvě (Rusko)
a Laboratoire d'Anthropologie Université de Bordeaux
I (Francie). Dále spolupracuje s našimi institucemi
antropologickými i archeologickými. Kontakt: Katedra
antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon:
549 49 38 00, e-mail: drozdova@sci.muni.cz.
165
Obr. 75 Akademický malíř Jaroslav Šerých.
11. O autorovi výtvarných děl
Šerých Jaroslav (27. 2. 1928, Havlíčkův Brod),
malíř, grafik, ilustrátor.
Jaroslav Šerých se narodil 27. února 1928 v Havlíčkově
Brodě. V letech 1946­1950 absolvoval Vyšší
školu uměleckého průmyslu v Jablonci nad Nisou
a Střední výtvarnou školu v Turnově, v letech 1950­
1957 Akademii výtvarných umění v Praze u profesora
Vlastimila Rady a ve speciální škole profesora Vladimíra
Pukla a v letech 1957­1960 aspiranturu na Akademii
výtvarných umění v Praze u profesora Vladimíra
Silovského. Je členem Sdružení českých umělců
grafiků Hollar.
Dílo: Miroslava Hlaváčková o jeho tvorbě napsala:
,,Je těžké rozhodnout, která výtvarná disciplína zaujímá
větší podíl v kontextu umělcovy tvorby. S plnou nasazeností
ilustruje literární texty českého i světového
písemnictví, ať je určeno dospělým nebo dětem. Jim
se zvláštní vydatností věnuje lásku snad proto, že jim
chce pomoci, aby nalezly správný vztah ke světu, aby
v něm dokázaly zahlédnout záblesky čistoty a uměly
se zatajeným dechem ctít oblast nedotknutelna, rozpoznávat
dobro od zla, být na straně spravedlivých
a ohrožených a nechat se vést stopou, po níž šla krása.
Oslovuje jejich ještě nezastřenou a nezaprášenou
duši obrazy zjevnými i tušenými, tvarem i znakem.
Ale možná proto, že tak často ilustruje texty Dálného
východu, indonéské, čínské a japonské pohádky,
11.1. Akademický malíř Jaroslav Šerých
k nimž je jakoby předurčen svou zvláštní spřízněností
s malbou těchto kultur, jejich dozvuky se v doprovo-
166
dech ozývají. Dosahuje tak dokonalé symbiózy, která
z knihy dělá vzácný doklad umělecké sounáležitosti
při respektování odlišnosti použitých prostředků.
Stejným způsobem přistupuje i k řešení evropských
pohádek ­ i zde respektuje charakteristické rysy
národního zabarvení. Za tuto práci získal Šerých řadu
cen mezinárodních porot, které tím jen stvrdily jejich
význam ve světové knižní ilustraci.
Ilustrace je pro Šerých často východiskem k obrazu.
Dříve než namaloval Milence, Otisk prázdna,
Podobenství mé matky, existovaly předlohy pro Květy
zla Charlese Baudelaira, pro Prostor k rozlišení Věry
Linhartové a pro básně Vladimíra Holana, které vyšly
pod názvem Lamento.
Šerých pro ilustraci používá převážně kombinovanou
grafickou techniku, dílo chápe jako samostatný
obraz, jehož páteří je kresba. Tam, kde neslouží
doprovodnému účelu, vystupuje ve své čisté podobě
a bezprostředně sděluje záznam, který je nerozdělitelně
spojen s jeho bytostí. Šerých stále častěji přistupuje
k litografickému kameni, na nějž přímo kreslí štětcem.
Tato díla zůstávají kresbou zástupně, její ryzí tvář přinášejí
volné listy, které vznikají v jeho ateliéru průběž-
ně.
V roce 1976 začal odlévat měděné destičky. V tomto
panenském kovu, často doplněném emailem, se na
malé ploše koncentruje snaha po sdělení jeho nejvlastnějšího
námětu. Stmeluje událost, která se týká
věcí pozemských i nadzemských, a spojuje časnost
s věčností a konkrétno s nekonkrétnem.
I když je Šerých grafikem, kreslířem a ilustrátorem
a podle práce s kovem je možno jej nazvat i sochařem,
je v prvé řadě malířem. V této podobě se představoval
na výstavách skupiny M 57 i v raných samostatných
expozicích. Malba zůstala doménou jeho díla.
V hloubce své bytosti soustředil jako skrytý poklad
i poznání minulosti, jejíž příklady sice neopakoval,
ale která mu byla jistotou a bezpečnou zárukou, kam
bylo možné chodit hledat odpovědi na otázky, a která
je místem konfrontace jen svou samotnou existencí.
Přesto je možné jej zařadit k solitérům, těm vzácným
jedincům, kteří jdou sami, neohlížejí se a s nikým se
nesrovnávají.
V průběhu tří desítek let, v nichž Šerých vytváří
svou představu světa a postavení člověka, je osamělým
poutníkem. Za tu dobu se jeho malba měnila. On
sám se ve své podstatě nezměnil, ani jeho výchozí bod,
od něhož směřuje, ani konečné vyústění, jen terén,
na němž hraje partituru. Šerých si hned na začátku
ujasnil, co je pro něho jako člověka i umělce zásadní.
Podstatou jeho usilování je touha postihnout nedělitelnost
Lásky, která stvořila svět i člověka. Vesmírem
prostupuje ve věčném trvání a jejím vrcholným aktem
je dar spásy. Ač všemocná, je bezbranná před svévolí.
Šerých drama střetu symbolizuje kupením malířské
pasty a její drsnost produchovňuje vnitřním světlem"
(Obrazy, kresby, Ilustrace Jaroslava Šerých. Katalog
k výstavě Městského muzea a Galerie v Hlinsku, 24.
dubna až 30. května 1999. Text Miroslava Hlaváčková.
Městské muzeum a Galerie, Hlinsko 1999).
Společné výstavy: Zúčastnil se více než 110 kolektivních
výstav v České republice a více než 70 kolektivních
výstav v zahraničí.
Samostatné výstavy: Uspořádal 53 samostatných
výstav v České republice a 14 samostatných výstav
v zahraničí.
Ilustrace knih: Jaroslav Šerých ilustroval téměř
osmdesát knih, například: Petr Křička, Tak nikde skřivánek
nezpívá, Krajské nakladatelství, Havlíčkův Brod
1957; Charles Baudelaire, Květy zla, Státní nakladatelství
krásné literatury a umění, Praha 1962; Karel
Hynek Mácha, Máj, Státní nakladatelství krásné literatury
a umění, Praha 1965; Vladimír Holan, Záhřmotí,
Odeon, Praha 1970; Li Čchao-wej, Dcera dračího krále,
Artia, Praha 1971­1978; Bratří Grimmové, Pohádky,
Odeon, Praha 1988; Otokar Březina, Hudba pramenů
a jiné eseje, Odeon, Praha 1989; Miroslav Holub, Syndrom
mizející plíce, Mladá fronta, Praha 1990; Ivan
Diviš, Sursum, Mladá fronta, Praha 1991; Giovanni
Papini, Život Krista, Volvox Globator, Praha 1993.
Zastoupení ve sbírkách: Dílo Jaroslava Šerých je
zastoupeno v mnoha českých a zahraničních sbírkách,
například: Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad
Vltavou; Ministerstvo kultury České republiky, Praha;
Moravská galerie, Brno; Národní galerie ­ sbírka
moderního malířství, grafická sbírka, sochařská sbírka,
Praha; Památník národního písemnictví, Praha;
Gallery J. Baruch, Chicago (USA); National Gallery
of Art, Washington, D. C. (USA); Public Library, New
York (USA); Staatliche Kunstsammlungen, Drážďany
(Německo); Vaticano Collecione di Arte Religiosa
Moderna, Řím (Itálie).
Ocenění: 1957 Medaile, Mezinárodní výstava mladých,
Moskva (Rusko); 1962 Čestné uznání, Metropolitní
muzeum, Tokio (Japonsko); 1967 Hollar, Praha;
1970 Cena Loisirs jeunes, Paříž (Francie); 1970, 1971,
1972, 1976, 1979, 1984 ceny Nejkrásnější kniha roku;
1972 Cena Bienále užité grafiky, Brno; 1977 Premio
167
grafico, Bologna (Itálie); 1984 Stříbrná medaile Bienále
užité grafiky, Brno; 1984 Cena nakladatelství Vyšehrad;
1989 Cena nakladatelství Odeon a Lidového
nakladatelství.
Díla vytvořená pro Kruh prstenu: Světové dějiny
sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti
v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění
a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem
této knihy:
Jaroslav Šerých, Ostře sledovaná (příležitostný list
pro Bohumila Hrabala), 1982, litografie, 19x13 cm.
Jaroslav Šerých, Vyhnání z ráje, 1983, litografie,
45x35 cm.
Jaroslav Šerých, Muž a žena, 1985, litografie, 58x39
cm.
Jaroslav Šerých, Setkání, 1985, litografie, 32x20
cm.
Jaroslav Šerých, Vzdálený čas, 1985, litografie,
32x21 cm.
Jaroslav Šerých, Oslavená, 1986, litografie, 60x43
cm.
Jaroslav Šerých, Evino jablko, 1987, litografie,
37x24 cm. Inspirace: Bible.
Jaroslav Šerých, Prozrazený tanec, 1987, litografie,
25x18 cm.
Jaroslav Šerých, Janova hlava, 1988, litografie,
55x43 cm. Inspirace: Bible.
Jaroslav Šerých, Oni a ony, 1988, litografie, 55x38
cm.
Jaroslav Šerých, Světlo a stín, 1988, litografie,
18x16 cm.
Jaroslav Šerých, V útlosti, 1988, litografie, 41x25
cm.
Jaroslav Šerých, Vzpomínání na Charlese Baudelaira,
1988, litografie, 40x24 cm.
Jaroslav Šerých, Jdoucí nevědoucí, 1989, kombinovaná
technika na plátně, 125x89 cm.
Jaroslav Šerých: ,,Inspirací k obrazu Jdoucí nevědoucí
z roku 1989 by vlastně mohla být velmi podrobná
,mapa` Biochemical pathways, což jest téměř nepředstavitelné
znázornění chemických a biologických cest
a proměn takto komplikované jedné buňky, jejíž objem
nejsme schopni okem uzřít a kterých máme v lidském
těle miliardy ­ ale jak vím, není v tomto smyslu ještě vše
analyzováno ani odhaleno, tedy jací jsme? Asi jdoucí
a nevědoucí.
Tento myslím velmi poetický obraz nemá již s touto
exaktností nic společného, vyplývá z něho ryze
výtvarný záměr básnivé vize."
Jaroslav Šerých, Z přítomnosti, 1989, litografie,
55x42 cm.
Jaroslav Šerých, Evin děj, 1993, litografie, 20x14
cm.
Jaroslav Šerých, Rozmarná, 1999, litografie, 32x20
cm.
Jaroslav Šerých, Ztracený ráj, 1999, kombinovaná
technika na plátně, 152x100 cm.
Jaroslav Šerých: ,,K jednomu ze současných obrazů
mé tvorby ­ Ztracený ráj z roku 1999 ­ podnícených
projektem Kruh prstenu, nebyl inspirací stejnojmenný
epos Johna Miltona. Byla to pro mne vizuální příležitost
vrátit se až ke Genesis, abych opět lyrickou expresí
a novým způsobem připojil milostná sepětí muže a ženy
do nesčíslné řady umělců světa, kteří tento pradávný
děj rajské zahrady promítali do své představivosti, aby
nám zanechali v podobě nádherných a nenapodobitelných
obrazů svá podivuhodná vyznání."
Adresa: Jaroslav Šerých, akademický malíř, Za
hájem 3, 160 00 Praha 6-Sedlec, telefon: 220 921 264.
(Medailon Jaroslava Šerých napsal Jaroslav Mali-
na.)
168
Jaroslav Šerých, Vzdálený čas, 1985, litografie, 32x21 cm.
169
Archiv Jany Benešové, obr.73.
Archiv Evy Drozdové, obr. 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14,
15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53,
54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68,
69, 70, 74.
Archiv Jany Petráskové, obr. 71.
Dokládal, Milan (1972): Systematická anatomie pro
stomatology. Díl 1. Obecná anatomie, pohybový systém.
Skriptum. Brno: Lékařská fakulta Univerzity Jana
Evangelisty Purkyně v Brně, obr. 1, 2, 3.
12. Prameny a autoři ilustrací a fotografií
Dvorský, Pavel, obr. 72.
Kestner, Karel, obr. 75.
Knussmann, R. (1988): Anthropologie: Handbuch der
vergleichenden Biologie des Menschen (4. Auflage des
Lehrbuchs der Anthropologie begründet von Rudolf
Martin). Band I und II. Jena, New York, Stuttgart:
Gustav Fischer, obr. 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31,
32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46.
White, T. D. ­ Folkens, P. A. (1991): Human Osteology.
San Diego: Academic Press, obr. 4.
170
Jaroslav Šerých, Vzpomínání na Charlese Baudelaira, 1988, litografie, 40x24 cm.
171
Děkuji všem, kdož přispěli ke vzniku tohoto
svazku. Jsou to zejména představitelé nakladatelství
Gustava Fischera ve Stuttgartu, zvláště paní Ruth
Kapferová, kteří umožnili převzetí definic všech standardizovaných
osteometrických bodů a rozměrů, tak
jak jsou uvedeny ve 4. vydání příručky Anthropologie:
Handbuch der vergleichenden Biologie des Menschen
pod edicí Reinera Knussmanna, která vyšla v roce
1988, a autoři (uvedení v oddílu 12), jejichž ilustrace
13. Poděkování
a fotografie byly převzaty. Děkuji PhDr. Marii Pardyové,
CSc., za cenné rady. Děkuji též editorovi série
Panoráma biologické a sociokulturní antropologie
prof. PhDr. Jaroslavu Malinovi, DrSc., za pomoc při
dotváření svazku, prof. MVDr. Oldřichu Štěrbovi,
DrSc., za pečlivou recenzi rukopisu a akademickému
malíři Jaroslavu Šerých za svolení reprodukovat v publikaci
jeho obrazy.
172
173
Aleksejev, V. P. ­ Debec, G. P. (1964): Kraniometrica.
Metodika antropologičeskich issledovanij. Moskva:
Akademija nauk SSSR.
Angel, J. L. (1982): A new maesure of growth efficiency:
Skull base height. American Journal of Physical
Anthropology, 58: 2297­305.
Ashley, G. T. (1956): The human sternum: The influence
of sex and age on its measurement. Journal of
Forensic Medicine, 3: 27­43.
Augier, M. (1931): Squelette céphalique. In: Poitier, P.
­ Charpy, A., ed., Traité d'Anatomie Humaine. T 1,
fascicle 1. Paris: Masson.
Bass, W. M. (1981): Human Osteology: A Laboratory
and Field Manual of the Human Skeleton. 2nd
Edition.
Columbia: Missouri Archaeological Society.
Black, D. (1931): On an adolescent skull of Sinanthropus
pekinensis in comparison with an adult skhull
of the same species and with other hominid skulls,
recent and fossils. Palaeontologia Sinica, Ser. D.,
vol. 7: 1­144.
Bodoriková, S. ­ Drozdová, E. ­ Veselá, S. (2001):
Periapikálne zápalové procesy u jedincov zo staroslovanského
pohrebiska Pohansko ­ Pohřebiště
okolo kostela. In: Nekuda R. ­ Unger J., ed., Ve
službách archeologie III. Brno: Archeologický ústav
AV ČR, s. 25­30.
Breitinger, E. (1936): Zur Messung der Schädelkapazität
mit Senfkörnern. Anthropologischer Anzeiger,
13: 140­148.
Broca, P. (1875): Instructions craniologiques et craniométriques.
Bulletins et Mémoires de la Société
14. Literatura (citovaná, použitá, doporučená)
d'Anthropologie de Paris, 2: 1­203.
Brown, T. (1973): Morphology of the Australian Skull.
Studies by Multivariate Analysis. Canberra: Australian
Institute of Aboriginal Studies.
Buxton, L. H. D.­ Morant, G. M. (1933): The essential
craniological technique. Journal of Royal Anthropological
Institute London, 63: 19­47.
Caillard, P. (1976): L'habitat nécropole de Téviec et
les sépultures d'Hoëdic. Bulletins et Mémoires de
la Société d'Anthropologie de Paris, t 3, série 13:
363­382.
Comas, J. (1960): Manual of Physical Anthropology.
Springfield/III: Charles C. Thomas.
Coruccini, R. S. (1978): Comparative osteometrics of
the hominoid wrist joint, with special reference to
knucklewalking. Journal of Human Evolution, 7:
307­321.
Corruccini, R. C. ­ Ciochon, R. L. (1976): Morphometrics
affinities of the human shoulder. American
Journal of Physical Anthropology, 45: 19­38.
Davivongs, V. (1963): The pelvic gridle of the Australian
Aborigine; sex differences and sex determination.
American Journal of Physical Anthropology, 21:
443­455.
Dean, M. C. ­ Wood, B. A. (1981): Metrical analysis of
the basicranium of extant hominoids and Australopithecus.
American Journal of Physical Anthropology,
54: 63­71.
De Villiers, H. (1968): The Skull of the South African
Negro. Johannesburg: Witwatersrand University
Press.
174
Dokládal, M. (1972): Systematická anatomie pro stomatology.
Díl 1. Obecná anatomie, pohybový systém.
Skriptum. Brno: Lékařská fakulta Univerzity Jana
Evangelisty Purkyně v Brně.
Dokládal, M. (1994): Anatomie zubů a chrupu. Skriptum.
Brno: Lékařská fakulta Masarykovy univerzity
v Brně.
Drozdová, E. (1998a): Antropologický rozbor kosterních
pozůstatků objevených na nádvoří zámku ve
Slavkově u Brna. Pravěk, nová řada, 8/1998: 371­
378. Brno: Ústav archeologické památkové péče.
Drozdová, E. (1998b): Antropologický rozbor kosterních
pozůstatků ze středověkého hřbitova
na Dominikánském nám. v Brně. In: Nekuda
R. ­ Unger, J., ed., Ve službách archeologie. Brno:
Archeologický ústav AV ČR, s. 71­74.
Drozdová, E. (2000): Antropologická charakteristika
staroslovanského obyvatelstva hradiště Pohansko
u Břeclavi. Archeologia mediaevalis. Moravica et
Silesiana, 1/2000: 111­125.
Drozdová, E. (2001a): Antropologický rozbor kosterních
pozůstatků připisovaných biskupovi Albertu
II. ze Šternberka, jeho synovci Petrovi ze Šternberka
a jeho ženě Anně Rebece rozené z Kravař. In:
Nekuda R. ­ Unger J., ed., Ve službách archeologie
II. Brno: Archeologický ústav AV ČR, s. 37­44.
Drozdová, E. (2001b): Antropologický rozbor kosterních
pozůstatků z kláštera Louka u Znojma.
Pravěk, nová řada, 10/2000: 151­161. Brno: Ústav
archeologické památkové péče.
Drozdová, E. (2001c): Antropologický rozbor kosterních
pozůstatků z Brna-Líšně, Klicperovy ulice.
Pravěk, nová řada, 11/2001: 181­193. Brno: Ústav
archeologické památkové péče.
Drozdová, E. (2001d): Zhodnocení znovuobjeveného
fragmentu lidské dolní čelisti č. 21 z Předmostí
u Přerova. Archeologické rozhledy, LIII/3: 452­460.
Drozdová, E. (2002a): Antropologický rozbor kosterních
pozůstatků ruských vojáků z II. světové války
nalezených na lokalitě Nikolčice-Nový Dvůr, okr.
Brno-venkov. Česká antropologie, 52: 25­28.
Drozdová, E. (2002b): A rediscovered fragment of
a human mandible from Predmostí u Prerova
(Czech Republic): Predmostí 21. Bulletins et
Mémoires de la Société d'Anthropologie de Paris, n.
s., t. 14, 1­2: 1­17.
Drozdová, E. ­ Beneš, J. (1997): Břeclav-Pohansko:
Souther Precincts. Anthropological Study. Anthropologie,
XXXV/3: 261­273.
Drozdová, E. ­ Beneš, J. (1999): Korunka lidského
zubu ­ unikátní nález z mezolitické vrstvy v České
Lípě. Archeologické rozhledy, LI/2: 269­273.
Drozdová, E. ­ Beneš, J. ­ Jarošová, L. ­ Svoboda, J.
(1998): Nález fragmentu lidského zubu z mezolitické
vrstvy v České Lípě. Zprávy o geologických
výzkumech v roce 1997. Praha: Vydavatelství Českého
geologického ústavu, s. 73­75.
Drozdová, E. ­ Beran, H. (2002): Identifikace kosterních
pozůstatků knížete Waltera Xavera Dietrichsteina.
In: Nekuda R. ­ Unger J., ed., Ve službách
archeologie IV. Brno: Archeologický ústav AV ČR,
s. 241-247.
Drozdová, E. ­ Petrásková, J. (2001): Antropologický
rozbor kosterních pozůstatků hraběte Josefa Františka
Dietrichsteina a knížete Leopolda Ignáce
Dietrichsteina. Pp.: 45 ­ 85. In: Nekuda R., Unger
J., (eds.): Ve službách archeologie II. Brno: Archeologický
ústav AV ČR.
Farrally, M. R. ­ Moore, W. J. (1975): Anatomical differences
in the femur and tibia between Negroids
and Caucasoids and their effects upon locomotion.
American Journal of Physical Anthropology, 43:
63­70.
Fenart, R. (1979): La capacité a partir de l'aire sagittale.
Bulletins et Mémoires de la Société d'Anthropologie
de Paris, t. 6, série 13: 385­388.
Fetter, V. ­ Prokopec, M. ­ Suchý, J. ­ Titlbachová, S.
a kolektiv (1967): Antropologie. Praha: Academia.
Flander, L. ­ Corruccini, R. S. (1980): Shape differences
in the sacral alae. American Journal of Physical
Anthropology, 52: 399­403.
Frey, H. (1923): Untersuchungen über die Scapula,
speziell über ihre äußere Form und deren Abhängigkeit
von der Funktion. Zeitschrift für Anatomie
und Entwicklungsgeschichte, 68: 277­324.
George, S. L. (1978): A longitudinal and cross-sectional
analysis of the growth of the postnatal cranial
base angle. American Journal of Physical Anthropology,
49: 171­178.
Gieseler, W. (1927): Messtechnik der langen Gliedmaßenknochen
der Anthropoiden. In: Abderhalden,
E. (ed.): Handbuch der biologischen
Arbeitsmethoden. Abteilung VII, Methoden der
vergleichenden morphologischen Forschung, Heft 3.
Berlin: Urban und Swarzenberg.
Giles, E. ­ Elliot, O. (1963): Sex determination by
discriminant function analysis of crania. American
Journal of Physical Anthropology, 21: 53­68.
175
Glanville, E. V. (1967): Sexual dimorphism in the pelvic
bones of the Tellem, a Medieval Negro population
from the Mali Republic. Amsterdam: Akademie
van Wetenschappen, series C, 70: 368­377.
Haack, D. C. ­ Meihoff, E. C. (1971): A method for
estimation of cranial capacity from cephalometric
roentgenograms. American Journal of Physical
Anthropology, 34: 447­452.
Heim, J. L. (1976): Les hommes fossiles de la Ferrassie.
Tome I. Paris: Mason.
Heiple, K. G. ­ Lovejoy, C. O. (1971): Distal femoral
anatomy of Australopithecus. American Journal of
Physical Anthropology, 35: 75­84.
Helmuth, H. (1968): Eine Masse des Processus mastoideus
beim Menschen und seine Bedeutung für
die Geschleschtsbestimmung. Zeitschrift für Morphologie
und Anthropologie, 60: 75­84.
Howells, W. W. (1973): Cranial Variation in Man.
Papers of Peabody Museum of Archaeologie and
Ethnologie. Cambridge: Harvard University Press.
Hublin, J. J. (1978): Anatomie du centre de l'écaille de
l'occipital. Le problme de l'inion. Cahiers d'Anthropologie
(Paris), 2: 65­83.
Kean, M. R. ­ Houghton, P. (1982): The Polynesian
head: Growth and form. Journal of Anatomie, 135:
423­435.
Keen, J. A. (1950): A study of difference between male
and female skulls. American Journal of Physical
Anthropology, 8: 65­79.
Knussmann, R. (1967): Humerus, Ulna und radius
der Simiae. Vergleichend ­ morphologische Untersuchung
mit Berücksichtigung der Function. Bibliotheca
Primatologica. Fasc. 5. Basel: Karger.
Knussmann, R. (1988): Anthropologie, Handbuch der
vergleichenden Biologie des Menschen (4. Auflage
des Lehrbuchs der Anthropologie begründet von
Rudolf Martin), Band I und II. Jena, New York,
Stuttgart: Gustav Fischer.
Kovacs, I. (1971): A systematic description of dental
roots. In: Dahlberg, A. A., ed., Dental Morphology
and Evolution. Chicago: University Chicago Press.
Laitman, J. T. ­ Heimbuch, R. C. ­ Crelin, E. S. (1978):
Developmental change in basicranial line and
its relationship to the upper respiratory system
in living primates. American Journal of Physical
Anthropology,152: 467­482.
Landauer, C. A. (1962): A factor analysis of the facial
skeleton. Human Biology, 34: 239­253.
Lavelle, C. L. B. ­ Flinn, R. M. ­ Foster , T. D. ­ Hamilton,
M. C. (1970): An nanalysis into age changes
of the human dental arch by a multivariate technique.
American Journal of Physical Anthropology,
33: 403­412.
Lee, A. ­ Pearson, K. (1901): A first study of the correlations
of the human skull. Philosophical Transactions
of Royal Society of London, Series A, 196:
225­264.
Lewis, O. J. (1969): The hominoid wirst joint. American
Journal of Physical Anthropology, 30: 251­268.
Lewis, O. J. (1972): Osteological features characterising
the wrists of monkeys and apes with a reconsideration
of this region in Dryopithecus (Proconsul)
africanus. American Journal of Physical
Anthropology, 36: 45­58.
Lin, P. M. (1973): A Study of Arikara Skeletal Populations
by Multivariate Analysis. University of Kansas,
Lawrence: Ph.D. Dissertation.
Lisowski, F. P. ­ Albrecht, G. H. ­ Oxnard, C. E. (1974):
The form of the talus in some higher primates:
A multivariate study. American Journal of Physical
Anthropology, 41: 191­216.
Manouvrier, L. (1880): Sur l'indice cubique du crane.
C.-R. Association Franç. Avanc. Sci. (Reims), 869­
873.
Martin, R. (1914): Lehrbuch der Anthropologie. Jena:
Gustav Fischer.
Martin, R. (1928): Lehrbuch der Anthropologie. 2.
Auflage. Jena: Gustav Fischer.
Martin, R. ­ Saller, K. (1957): Lehrbuch der Anthropologie.
3. Auflage. Stuttgart: Gustav Fischer.
McHenry, H. M. (1975): A new pelvic fragment form
Swartkrans and the relationship between the
robust and gracile Australopithecines. American
Journal of Physical Anthropology, 43: 245­262.
McHenry, H. M. (1983): The capitate of Australopithecus
afarensis and A. africanus. American Journal
of Physical Anthropology, 62: 187­198.
McHenry, H. M. ­ Corruccini, R. S. (1975): Distal
humerus in hominoid evolution. Folia Primatologica,
23: 227­244.
McHenry, H. M. ­ Corruccini, R. S. (1978): The femur
in early human evolution. American Journal of
Physical Anthropology, 49: 473­488.
McHenry, H. M. ­ Corruccini R. S. (1978): Analysis
of the hominoid os coxae by Cartesian coordinates.
American Journal of Physical Anthropology, 48:
215­226.
McHenry, H. M. ­ Corruccini, R. S. ­ Howell, F. C.
176
(1976): Analysis of an early hominid ulna from the
Omo Basin, Ethiopia. American Journal of Physical
Anthropology, 44: 295­304.
Mollison, T. (1938): Spezielle Methoden anthropologischer
Messung. In: Abderhalden, E., ed., Handbuch
der biologischen Arbeitsmethoden. Abt. VII,
Methoden der vergleichenden morphologischen Forschung,
Teil 2, Heft 3. Berlin: Urban und Schwar-
zenberg.
Morant, G. M. (1922­1923): A first study of the Tibetan
skull. Biometrika, 14: 193­260.
Morant, G. M. (1936): A biometric study of the human
mandible. Biometrika, 28: 84­122.
Moss, M. L. ­ Chase, P. S. ­ Howes, R. I. (1967): Comparative
odontometry of the permanent post-canine
dentition of American Whites and Negroes.
American Journal of Physical Anthropology, 27:
125­142.
Murrill, R. I. ­ Wallace, T. D. (1971): A method for
making an endocranial cast through the foramen
magnum of an intact skull. American Journal of
Physical Anthropology, 34: 441­446.
Neumann, G. (1942): American Indian crania with
low valuts. Human Biology, 14: 178­191.
Novotný, V. (1981): Pohlavní rozdíly a identifikace
pohlaví pánevní kosti. Kandidátská disertační
práce. Brno: Lékařská fakulta Univerzity Jana
Evangelisty Purkyně v Brně.
Oetteking, B. (1950): Sacropelvimetry. Rev. mex. estud.
antrop., 11: 27.
Olivier, G. (1969): Practical Anthropology. Springfield:
C. C. Thomas.
Pearson, K. (1925): The definition of the alveolar point.
Biometrika, 17: 53­56.
Pearson, K. (1935): Note on section of Dr. K. Wagners
memoir. Biometrika, 27: 133­144.
Poissonnet, C. M. ­ Olivier, G. ­Tissier, H. (1978):
Estimation de la capacité cranienne  partir d'un
os de la voute. Bulletins et Mémoires de la Société
d'Anthropologie de Paris, t. 5, série 13: 217­221.
Radlauer, C. (1908): Beiträge zur Anthropologie des
Kreuzbeins. Morphlogisches Jahrbuch, 38: 323­
447.
Reicher, M. (1913): Beitrag zur Anthropologie des
Calcaneus. Archiv für Anthropologie, 12: 110.
Remane, A. (1927): Zur Messtechnik der Primatenzähne.
In: Aberhladen, E., ed., Handbuch der biologischen
Arbeitsmethoden. Abt. VII, Methoden der
vergleichenden morphologischen Forschung. Heft 3.
Berlin: Urban und Swarzenberg.
Rigthmire,G. P. (1970): Iron Age skulls from Southern
Africa reassessed by multiple dicriminant analysis.
American Journal of Physical Anthropology, 33:
147­168.
Rigthmire, G. P. (1975): New studies of Post-Pleistocene
human skeletal remains from the Rift Valley,
Kenya. American Journal of Physical Anthropology,
42: 351­370.
Roth, H. (1985): Morphometric study of the evolution
of mandibular arcades. Journal of Human Evolution,
14: 563­571.
Sauter, M. R. ­ Privat, F. (1955): Sur un noveau procédé
metrique de determiantion sexuelle du basin
osseux. Bulletin der Schweizerischen Gesellschaft
für Anthropologie und Ethnolologie, 31: 60­84.
Schaefer, U. (1961): Grenzen und Möglichkeiten der
anthrpologischen Untersuchung von Leichenbränden.
Bericht über den V. Internationalen Kongress
für Vor- und Frühgeschichte, Hamburg 1958,
712­724. Berlin.
Schaefer, U. (1963): Die Größe der Hirnschädelkapazität
und ihre Bestimmung bei rezenten und vorgeschichtlichen
Menschen. Zeitschrift für Morphologie
und Anthropologie, 53: 165­170.
Schultz, A. H. (1915): Form, Größe und Lage der
Squama temporalis des Menschen. Zeitschrift für
Morphologie und Anthropologie, 19: 353­380.
Schultz, A. H. (1930): The skeleton of the trunk and
limbs of higher primates. Human Biology, 2: 303­
438.
Schultz, A. H. (1969): Observation on the acetabulum
of primates. Folia Primatologica, 11: 181­199.
Segebarth-Orban, R. (1977): Comparaison de
quelques dimensions de l'os coxal du Chimpanze,
de l'Homme et d'un Autralopithéque (Sts 14).
Bulletin de la Société Royal Belge d'Anthropologie et
Préhistorie, 88: 101­116.
Selmer-Olsen, R. (1949): An Odontometrical Study on
the Norwegian Lapps. I. Math. Naturv. Klasse. No.
3. Oslo: Skrifter utgitt av det Norske Videnskaps
­ Akademie.
Sokolowska-Pituchowa, J. ­ Miaskiewicz, C. ­ Litwin,
J. ­ Skawina, A. (1979): Metric characteristics of
hand bones in the black race. II. Phallanges. Folia
Morphologica (Warzsava), 4: 521­528.
Sporcq, J. (1981): Morphologie de la main humaine.
Bulletin de la Société Royal Belge d'Anthropologie et
Préhistorie, 92: 55­66.
177
Sprecher, H. (1932): Morphologische Untersuchungen
an der Fibula des Menschen unter Berücksichtigung
anderer Primaten. Dissertation. Zürich: O. Füssli.
Steele, D. G. (1976): The estimation of sex on the basis
of the talus and calcaneus. American Journal of
Physical Anthropology, 45: 581­588.
Steudel, K. (1981): Functional aspects of primate
pelvic structure: A multivariate approach. American
Journal of Physical Anthropology, 55: 399­410.
Stloukal, M., a kolektiv (1999): Antropologie. Příručka
pro studium kostry. Praha: Národní muzeum
v Praze.
Stringer, C. B. ­ Howell, F. C. ­ Melentis, J. K. (1979):
The significance of the fossil hominid skull from
Petralona. Greece Journal of Archaeological Science,
6: 235­253.
Susman, R.L. (1979): Comparative and functional
morhprology of hominoid fingers. American Journal
of Physical Anthropology, 50: 215­236.
Svoboda, J. ­ Jarošová, L. ­ Drozdová, E. (2000):
The North Bohemian Mesolithic revisited: The
excavation seasons 1998­1999. Anthropologie,
XXXVIII/3: 299­313.
Tildesley, M. L. ­ Datta-Majumder, N. (1944): Cranial
capacity: comparative data on the techniques of
Macdonnell and Breitinger. American Journal of
Physical Anthropology, 2: 233­239.
Toldt, C. (1920): Über den zahlenmäßigen Ausdruck
der Schädelhöhe und die Messung derselben. Mitteilungen
der Anthropologischen Geselschaft Wien,
50: 1.
Trinkaus, E. (1975): A Functional Analysis of the
Neandertal Foot. Ph.D. Dissertation. University of
Pennsylvania.
Trinkaus, E. (1978): Les métatarsiens et les phalanges
du pied des Néanderthaliens de Spy. Bulletin de la
Société Royal Belge d'Anthropologie et Préhistorie,
51: 1­18.
Trinkaus, E. (1982): The Sanidar 3 Neandertal. American
Journal of Physical Anthropology, 57: 37­60.
Trinkaus, E. ­ Svoboda, J. ­ West, D. L. ­ Sládek, V.
­ Hillson, S. W. ­ Drozdová, E. ­ Fišáková, M.
(2000): Human remains from the Moravian Gravettian:
Morphology and taphonomy of isolated
elements from The Dolní Věstonice II site. Journal
of Archaeological Science, 27: 1115­1132.
Uspenskij, S. I. (1964): A new method for measuring
cranial capacity. American Journal of Physical
Anthropology, 22: 115­118.
Wanner, J. A. (1977): Variation in the anterior patellar
grooveof the human Femur. American Journal of
Physical Anthropology, 47: 99­102.
Weidenreich, F. (1943): The skull of Sinanthropus
pekinensis: A comparative study on a primitive
hominid skull. Paleonologia Sinica, Ser. D, Vol. 10:
1­298.
Wheeler, R. C. (1974): Dental Anatomy, Physiology and
Occlusion. 5. vydání. Philadelphia: Sounders Co
White, T. D. ­ Folkens, P. A. (1991): Human Osteology.
San Diego: Academic Press.
Wilder, H. H. (1920): A Laboratory Manual of Anthropometry.
Philadelphia: Balkinston's Son.
Woo, T. L. (1937): A biometric study of the malar
bone. Biometrika, 29: 113­123.
Woo, T. L. ­ Morant, G. M. (1934): A biometrics study
of the ­ flatness of the facial skeleton in man. Biometrika,
26: 196­250.
Wood, B. A. ­ Abbott, S. A. (1983): Analysis of the
dental morphology of Plio-Pleistocene hominids.
I. Mandibular molars: Crown area measurements
and morphological traits. Journal of Anatomy, 136:
197­219.
178
179
Výkladový slovník obsahuje jen obecné pojmy, které
pomohou čtenáři orientovat se v textu. Speciální termíny
a pojmy týkající se problematiky antropometrie
jsou uvedeny v textu učebnice a čtenář si je může
vyhledat pomocí rejstříku.
antropologie, multidisciplinární věda zabývající se
biologickými a socio-kulturními strukturami člověka
v celém kontinuu jeho vývoje i budoucího směřování.
Počátky antropologie sahají do starověku. Za ,,prvního
antropologa" bývá označován Aristotelés, jenž ve
svých spisech shromáždil poznatky tehdejší doby
o člověku. Aristotelovi je rovněž připisováno první
užití termínu ,,anthropologie" ­ v etickém spisu Etika
Nikomachova, i když v poněkud odlišném smyslu, než
se objevoval později a než je používán dnes. Latinská
forma tohoto slova se objevuje daleko později, až v 16.
století ­ název ,,anthropologie" měl tehdy omezený
význam: označoval tělesnou stavbu člověka. Tohoto
označení použil ve své práci o anatomii a fyziologii
Anthropologium de hominis dignitate Magnus Hundt
v roce 1501. Právě s rozvíjením anatomie je další rozvoj
antropologie (především fyzické) úzce spjat. Jako
samostatný vědní obor ji v 18. století utvářeli přírodovědci
­ Francouzi Georges Louis Leclerc de Buffon
(1707­1788), Georges Léopold de Cuvier (1769­1832)
a Étienne Geoffroy de Saint-Hilaire (1772­1848),
Holanďan Pieter Camper (1722­1789), Němec Johann
Friedrich Blumenbach (1752­1840) a další. V průběhu
19. století byly položeny základy antropologie jako
moderní celostní biologicko-socio-kulturní vědy
zkoumající biologické, sociální a kulturní struktury
člověka i společnosti v celém kontinuu vývoje. Základy
spočívaly kromě jiného na jedné z nejvýznamnějších
teorií moderní biologie, teorie evoluce organismů
přírodním výběrem, kterou vytvořil anglický přírodovědec,
biolog a geolog Charles Robert D. Darwin
(1809­1882) a anglický přírodovědec a evoluční biolog,
paralelní objevitel darwinovských evolučně
selekčních principů a zakladatel zoogeografie Alfred
Russel Wallace (1823­1913). Linii biologické antropologie
rozpracovali a obohatili na základě nových
výzkumů ve 20. století význační přírodovědci: švýcarský
zoolog, antropolog a myslitel Adolf Portmann
(1897­1982), rakouský zoolog a ornitolog, jeden ze
zakladatelů moderní etologie Konrad Lorenz (1903­
1989), rakouský biolog a specialista na etologii člověka
Irenäus Eibl-Eibesfeldt (narozen 1928), americký
entomolog a zakladatel sociobiologie Edward Osborne
Wilson (narozen 1929) a další. V linii socio-kulturní
antropologie se stal v 19. století dominujícím paradigmatem
evolucionismus, jenž byl sice založen na
biologické inspiraci, avšak na linii vedoucí spíše k Jeanu-Baptisteovi
de Lamarckovi (1744­1829) než
k Charlesi Darwinovi. Jednotlivé stupně vývoje lidského
jedince byly považovány za analogii vývoje
celého lidstva, vývoj byl chápán jako progresivní proces
(pokrok); například jeden z nejvýznamnějších
představitelů evolucionismu americký etnolog Lewis
Henry Morgan (1818­1881) rozlišil v dějinách lidské
společnosti sedm stadií ­ od nižšího stupně divošství
15. Výkladový slovník důležitějších jmen a pojmů
180
až po civilizaci. V závěru 19. a v první polovině 20.
století se prosadil difuzionismus, vysvětlující rozvíjení
kultur nikoli jejich samostatným vývojem, ale migrací
a dalšími formami šíření etnik, objevů a vynálezů;
aktivní role šiřitelů vzdělanosti a kultury bývala spojována
s některými vybranými etniky, což vedlo
i k zneužití při rasistickém výkladu dějin. Hlavními
představiteli difuzionismu jsou německý etnolog Leo
Frobenius (1873­1939), německý přírodovědec,
zakladatel geografické antropologie Friedrich Ratzel
(1844­1904) a australský anatom a socio-kulturní
antropolog Grafton Elliot Smith (1871­1937). Od
dvacátých let 20. století se uplatňoval funkcionalismus,
reagující na evolucionismus a difuzionismus, zařazující
sociální a kulturní jevy do širšího kontextu a zjišťující,
jaké plní funkce nebo jaké hrají role. Společnost
a kultura jsou vnímány jako komplexní fungující systémy
seberegulujících se částí, které na sebe navzájem
působí a jsou pochopitelné jedině v souvislosti s celkovou
konfigurací. Zakladatelskými osobnostmi
funkcionalismu v antropologii jsou britští socio-kulturní
antropologové Bronislaw Malinowski (1884­
1942) a Alfred Reginald Radcliffe-Brown (1881­1955).
Od poloviny 20. století se jako paradigma v socio-kulturní
antropologii a etnologii prosadil strukturalismus,
uvažující kulturu (a společnost) jako soubor znakových
systémů určovaných skrytými univerzálními
strukturami. Ty mají samy charakter systémů a změna
jednoho prvku v systému vede k změnám dalších prvků.
Strukturalismus studuje i charakter změny, kterou
lze předvídat, a její pravidla. Ve srovnání s evolucionismem
a difuzionismem vyzvedává strukturalismus
vztahy před prvky daného systému, a proto přístup
synchronní před přístupem diachronním. Zakladatelem
a hlavním představitelem strukturální antropologie
je francouzský socio-kulturní antropolog a etnolog
Claude Lévi-Strauss (narozen 1908). (V tomto
pojetí se socio-kulturní antropologie stala inspirací
i pro jiné vědy, například pro historiografii, v níž se
v posledních letech ujímá takzvaná historická antropologie,
která studuje každodennost lidského bytí; jedním
z nejvýznamnějších představitelů tohoto směru
je německý historik Richard van Dülmen.) Rovněž
v českých zemích vzniká antropologie v průběhu 19.
století. Institucionálně ­ v rámci vysokoškolských
kateder na Univerzitě Karlově v Praze a na Masarykově
univerzitě v Brně ­byla ukotvena v 10. a 20. letech
20. století; k zakladatelským osobnostem patří Jan
Evangelista Purkyně (1787­1869), Tomáš Garrigue
Masaryk(1850­1937),JindřichMatiegka(1862­1941),
Lubor Niederle (1865­1944), Aleš Hrdlička (1869­
1943), Vojtěch Suk (1879­1967) aj., na Moravě se
zasloužili zejména Jindřich Wankel (1821­1897),
Martin Kříž (1841­1916), Karel Jaroslav Maška (1851­
1916), Jan Knies (1860­1937), Inocenc Ladislav Červinka
(1869­1952), Karel Absolon (1887­1960) aj.,
zejména díky antropologicko-archeologickým výzkumům
paleolitických i mladších pravěkých lokalit (Býčí
skála, Dolní Věstonice, Pekárna, Předmostí, Šipka aj.),
jež zaznamenaly světový ohlas. Dnes se antropologie
dělí na biologickou/fyzickou, kulturní, sociální (socio-kulturní),
filozofickou. Biologická antropologie zahrnuje
paleoantropologii a historickou antropologii (studují
zejména vznik a vývoj člověka, tělesnou stavbu,
demografické ukazatele dřívějších populací z kosterních
pozůstatků), etnickou antropologii (studuje
původ, tělesný vzhled a variabilitu morfologických
a fyziologických znaků lidských plemen, různých
pospolitostí a antropologických typů), auxologii
(zabývá se růstem a ontogenezí), klinickou antropologii
(studuje odchylky tělesných znaků nemocných
jedinců od normy), forenzní antropologii (určování
věku, pohlaví a dalších znaků u neznámých kosterních
pozůstatků, zjišťování otcovství), ergonomickou
antropologii (aplikace v průmyslu), sportovní a funkční
antropologii, kinantropologii (studuje oblast lidského
pohybu vztahující se k rozměrům, tvaru, proporcím,
složení těla, stabilitě a prediktabilitě
ontogenetického vývoje, biologickému věku a výživě;
aplikace funkční antropologie v tělesné výchově
a sportu je svázána i s obory společenskovědními).
Další tři základní směry antropologie (filozofická,
sociální, kulturní) jsou spjaty jednak s biologickou
antropologií, tedy s přírodovědou, jednak se společenskými
vědami, zejména s archeologií, etnologií,
sociologií, jazykovědou atd. Filozofická antropologie
se zabývá člověkem jako celkem, hledá jeho podstatu,
smysl a perspektivy. V současné době studuje zejména
problém lidské svobody, vztah mezi člověkem
a přírodou, problematiku transkulturní komunikace
mezi různými národy a civilizacemi v postmoderní
době, význam jedinečnosti lidské osoby. Počátky filozofické
antropologie sahají do antiky, jako samostatnou
disciplínu ji ve 20. století formovali zejména
němečtí filozofové a sociologové Otto Friedrich Bollnow
(1903­1991), Arnold Gehlen (1904­1976), Karl
Löwith (1897­1973), Helmuth Plessner (1892­1985),
Max Scheler (1874­1928) a další badatelé; u nás ji roz-
181
víjejí zejména Stanislav Komárek, Zdeněk Neubauer,
Zdeněk Pinc a Jan Sokol na Univerzitě Karlově v Praze,
Stanislav Komenda na Univerzitě Palackého v Olomouci,
Ivo Budil na Západočeské univerzitě v Plzni,
Jaroslav Malina a Vladimír Novotný na Masarykově
univerzitě v Brně. Socio-kulturní antropologie studuje
sociální struktury a kulturní vzorce, jejich původ, proměny,
současný stav a perspektivy. Někdy bývají jako
samostatné větve oddělovány antropologie kulturní
(zejména v USA; zde se tradičně zdůrazňují kulturní
entity ­ soubor norem, vzorců chování) a sociální
(zejména ve Velké Británii; zde se tradičně zdůrazňují
sociální entity ­ vztahy, perzistence). Tyto disciplíny
se zaměřují zvláště na uzavřené pospolitosti takzvaných
,,přírodních národů" a v tomto pojetí se jejich
výzkumné pole do značné míry překrývá s etnologií.
Kulturní a sociální entity jsou však natolik propojeny,
že jejich oddělování působí metodologické i explanační
obtíže, zatímco omezování na ,,přírodní národy"
zužuje ontologické základy disciplíny a dosahované
výsledky. Na Katedře antropologie Přírodovědecké
fakulty Masarykovy univerzity v Brně je proto pojem
,,socio-kulturní antropologie" užíván pro disciplínu,
která v mezioborové spolupráci s biologickou antropologií
(odhalující biologické struktury) zkoumá
socio-kulturní struktury v celém kontinuu jejich
vývoje i možného budoucího směřování. Antropologie
je tedy chápána jako transdisciplinární věda, která
studuje lidský rod (Homo) a jeho dosud známé druhy
Homo habilis, Homo erectus, Homo sapiens. Zaměřuje
se na člověka jako jednotlivce, všímá si i jeho četných
seskupení (etnické skupiny, populace) a zahrnuje do
svých výzkumů též celé lidstvo. Antropologii považujeme
za vědu celostní (transdisciplinární), socio-kulturní
i biologickou, integrující výzkumy a poznatky
přírodních a společenských věd. Pomocí syntézy obou
pohledů se pokoušíme vysvětlit celistvost lidských
bytostí a lidskou zkušenost z hlediska biologického
a socio-kulturního ve všech časových údobích a na
všech místech, kde probíhal vývoj našich předků.
Ačkoli antropologie objasňuje evoluci druhu Homo
sapiens, přesahuje svým rozsahem tento cíl. Zkoumá
hluboce naše předky (rané hominidy) a nejbližší příbuzné
lidoopy, zkoumá prostředí, ve kterém náš vývoj
probíhal, a zároveň se studiem chování pokouší
odhadnout naše budoucí konání v ekosystému Země.
Při výzkumu raných etap se opíráme zvláště o antropologickou
archeologii, etnologii, lingvistiku, později
pak o historii, sociologii a filozofickou antropologii.
Toto pojetí se více přibližuje přirozenému světu a rozšiřuje
možnosti aplikace výsledků.
antropometrické body, mezinárodně dohodnuté
body na lebce nebo hlavě a těle živého člověka, používané
k antropologickým výzkumům.
antropometrické nástroje, pro speciální měření lidského
těla i kosterních pozůstatků člověka bylo vytvořeno
mnoho specializovaných antropometrických
nástrojů. Specializovaným výrobcem těchto nástrojů
je firma Siber Hegner Maschinen AG, Wiesenstrasse
8, Zürich, CH 8022 ve Švýcarsku. Většinu měření lze
provést i měřidly vyrobeným pro technické účely.
antropometrie, vědecká metoda měření lidského těla.
Její největší výhodou je standardizace používaných
bodů, rozměrů a nástrojů, což zajišťuje reprodukovatelnost
i srovnatelnost různých antropometrických
výzkumů lidských populací, studovaných badateli
na celém světě. K sjednocení metodik a používaných
nástrojů došlo na sjezdu v Monaku (1906) a Ženevě
(1912). Učebnice Rudolfa Martina Lehrbuch der
Anthropologie z let 1914, 1928 ad. obsahuje popis
jednotlivých tělesných rozměrů pod standardními
čísly, kterými je možno v odborných publikacích tyto
rozměry označit. V USA vyšlo několik vydání knihy
Aleše Hrdličky* Anthropometry, respektive Practical
Anthropometry s popisem antropologických technik
snímání měr na lidském těle a na kostře.
Australopithecus, australopiték ­ australopitéci, rod
Australopithecus; australopitéci měli všechny podstatné
znaky, které předpokládáme u předků člověka,
i když mnohé z nich byly na počátku svého vývoje.
Některé znaky odrážejí adaptace typické pouze pro
rané homininy*. Australopitéci byli plně a nepochybně
přizpůsobeni k bipední lokomoci, i když jejich
bipedie se v mnohém lišila od chůze dnešního člověka.
Nejspíš se podobala chůzi dvou až tříletého dítěte,
kterému se australopitéci také podobali proporcemi
svého těla a končetin. Lebka nejstarších australopitéků
měla ještě mnohé starobylé znaky, například velmi
dlouhé ,,šimpanzoidní" čelisti, mírně přečnívající špičáky
i ještě poměrně dlouhé stoličky. Později se čelisti
zkracují, stoličky se zkracují v předozadním směru
a zvyšují a špičáky zmenšují, zejména u podrodu
Paranthropus. Mnoho člověku podobných znaků lze
nalézt na kostře končetin a trupu, nepochybně ovlivněných
přizpůsobením k dvojnohé chůzi, typickému
znaku všech australopitéků. Měli nízkou a širokou
pánev, dokonce relativně širší, než má rod Homo*.
Nalézáme již prodloužené dolní končetiny, stehenní
182
kost však byla relativně kratší než u rodu Homo. Také
kosti nohy byly dobře přizpůsobené k chůzi po dvou,
ale stále s některými starobylými strukturami, připomínajícími
nohu lidoopů. Horní končetina australopitéků
byla ještě poměrně dlouhá a robustní. Ruka byla
již poměrně podobná rodu Homo.
Broca Pierre Paul (1824­1880), francouzský neurochirurg,
anatom, patolog a histolog, lékař, jehož
největší zálibou byla antropologie. Je zakladatelem
antropometrie. Zkonstruoval antropologický instrumentář,
definoval kraniometrické body na lebce a rozměry
lebky. Tyto techniky jsou platné dosud. Na jeho
popud byla založena v roce 1859 ,,Société d'Anthropologie
de Paris" a od roku 1860 vydával Bulletins
et Mémoires de la Société d'Anthropologie de Paris.
V roce 1867 založil Laboratoire d'Anthropologie.
V roce 1867 byly ministerstvem povoleny přednášky
na nově založené Ecole Pratique de Hautes Etudes.
Jeho spolupracovníky byli Paul Topinard (1830­1912)
a Louis Manouvrier (1850­1927). Broca náleží k těm
několika antropologům, kterým byl postaven pomník.
Stojí na malém náměstí západně od École de Médicine
v blízkosti bulváru St. Germain.
Dietrichsteinové, knížecí rod. Přišel na Moravu v roce
1575. Sídlil v Mikulově.
Fetter Vojtěch (1905­1971), český antropolog, profesor
Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy
v Praze. Zabýval se hlavně auxologií, je spoluautorem
originální metody pro diagnostikování dětských kraniosynostóz
(předčasné srůstání lebečních kostí). Zorganizoval,
zpracoval a publikoval výsledky celostátního
antropologického výzkumu českých a slovenských
dětí a mládeže v letech 1951, 1961, 1971. V roce 1955
založil antropologickou sekci Společnosti Národního
muzea v Praze a svolal první celostátní sjezd československých
antropologů do Starého Smokovce. Byl
prvním předsedou Čs. společnosti antropologické při
ČSAV. Z díla: Anthropologie (se spoluautory).
frankfurtská horizontála, označení podle dohody
o této rovině z Frankfurtu nad Mohanem uzavřené
v roce 1884. Někdy je rovněž v německy psané literatuře
označována jako tzv. oční ­ ušní rovina (Ohr
­ Augen Ebene). Podle definice probíhá oběma porii
a oběma orbitalii (v praxi postupujeme tak, že do
jedné roviny postavíme horní okraj meatus acusticus
externus a dolní okraj očnice).
frenologie, teorie a pseudonauka založená na
domněnce o vztahu mezi morfologií lebky a duševními
schopnostmi, vycházející z předpokladu, že
v kůře koncového mozku existují centra různých
vlastností ­ například nadání pro matematiku nebo
výtvarné umění, smysl pro spravedlnost apod., která
se tvarově projevují na mozkovně. Vznikla koncem
18. století, zakladatelem je Franz Josef Gall*. Přestože
výzkumy a výsledky Galla a jeho stoupenců byly
pochybné, stala se frenologie v průběhu 19. století
módní záležitostí. Jistě k tomu přispěla její poměrně
snadná sdělnost, každý ji bez námahy porozuměl,
každý si mohl nahmatat na hlavě hrbolky ukazující
vynikající vlastnosti a na druhého stačilo přitom jen
pohlédnout a hned bylo zřejmé, s kým ,,máte tu čest".
Když například kapitán Beaglu Robert Fitzroy uviděl
mladičkého Charlese Darwina s jeho kulatou lebkou
a bambulkovitým nosem, rázem ho odmítl vzít na
svou loď. Byl nadšeným zastáncem frenologické teorie,
a tak okamžitě ocenil Darwina jako neschopného
člověka mdlého rozumu a Darwinovu strýci, který byl
ve společnosti velmi váženým člověkem, dalo hodně
práce, než kapitána přiměl, aby své rozhodnutí změnil
a Darwina na cestu kolem světa vzal.
fyziognomie, pseudonauka založená na domněnce, že
tvar hlavy a rysy obličeje odrážejí psychické vlastnosti
a schopnosti člověka. Zakladatelem je Johann Caspar
Lavater*, avšak kořeny tohoto způsobu uvažování lze
sledovat od antiky. Antičtí Řekové se domnívali, že lidské
myšlení, cítění a chování souvisí s morfologií těla
a jeho fyziologickými funkcemi. Soudili, že v lidském
těle kolují čtyři hlavní šťávy: červená krev ­ sanguis,
žlutá žluč ­ cholé, bělavá tekutina ­ flegma a černá žluč,
zřejmě sražená krev ­ melancholé. Lékař Hippokratés
(460­380 př. n. l.) soudil, že převaha jedné z nich a jejich
vzájemný poměr určuje schopnosti a typ chování
člověka. Převaha žluči předurčovala rychlé a prudké
reakce cholerika, schopného často a silně vzplanout
a bezprostředně se zaujmout pro věc i myšlenku. Převaha
krve u sangviniků znamenala sice pomalejší, ale
zato trvalejší reakce, hlubší zájem a soustředění. Černá
žluč, sražená krev byla příčinou slabých pocitů
a chabých reakcí poněkud zasmušilých, někdy trochu
romantických melancholiků. Lidé s převahou bělavého
slizu jsou flegmatici, reagují pomalu, jako by se
dobře ovládali, ale nemusejí to dělat, nemají proč, nic
je příliš nevzruší, bývají neteční a někdy až povrchní.
Toto členění jako nejhrubší klasifikaci typů lidské
osobnosti používají psychologové dodnes. Hippokratés
totiž pravdivě vystihl a správně popsal základní
způsoby lidských reakcí, i když vycházel ze zcela mylných
předpokladů o šťávách v lidském těle a o jejich
183
fyziologických účincích. Hippokratova teorie je tedy
případem správného popisu pravdivého jevu, ovšem
se zcela chybně vystiženými příčinami. Naproti tomu
domněnky Aristotela* (384­322 př. n. l.) o souvislosti
lidského naturelu s vnějšími znaky na hlavě ­ například
husté tvrdé vlasy považoval za znamení bázlivosti,
velká široká ústa naopak za výraz nebojácnosti ­ byly
zcela pochybné ve všech směrech. Špatně formuloval
problém, špatně popsal závěry a špatně vystihl příčiny.
Aristotelovy domněnky dále rozvedl německý dominikánský
teolog, filozof a přírodovědec Albert Veliký
(kolem 1200­1280). Vytvořil celou nauku o tom, jak
určité vnější znaky na lidském těle určují lidské schopnosti.
Například tvrdil, že lidé s nepoddajnými vlasy
bývají hloupí a zlí, ale mívají přitom velké hudební
nadání. Stejnými problémy se zabýval španělský
lékař a renesanční myslitel Juan Huarte de San Juan
(kolem 1529­1588). Husté, silné a ježaté černé vlasy
považoval za doklad velké představivosti nebo velké
bystrosti ducha. Měkké jemné vlasy pokládal za znak
dobré paměti bez dalších schopností. Nejenže se obě
poslední teorie navzájem liší, ale každá sama o sobě
obsahuje několik rozporů. Vždyť například dobrá
paměť je základem dalších psychických schopností,
,,bystrosti ducha". A říct o člověku s hudebním nadáním,
že je hloupý, je nesmyslné. Souběžně s fyziognomii
a na obdobných základech jako fyziognomie se od
konce 18. století rozvíjela frenologie*, jejímž zakladatelem
byl Franz Josef Gall*. O celistvější a ucelenější
typologii, vycházející však z podobných předpokladů
o vztahu mezi vnějšími fyzickými a psychickými
vlastnostmi, se pokusil v průběhu první poloviny 20.
století německý psychiatr Ernst Kretschmer (1888­
1964) (viz například: Kretschmer, E.: Körperbau und
Charakter: Untersuchungen zum Konstitutionsproblem
und zur Lehre von den Temperamenten. Berlin 1944).
Nevzal za fyzickou charakteristiku člověka anatomii
lebky, ale pokusil se jako Hippokratés o ucelenější
pohled. Za fyzickou charakteristiku psychických vlastností
považoval celkovou stavbu lidského těla. Vcelku
správně popsal různé typy lidské postavy i lidských
povah a schopností, ale předpoklad vzájemné souvislosti
a přiřazení neodpovídají skutečnosti. Zřejmou
a dosti závažnou námitkou je fakt, že člověk může své
schopnosti své schopnosti značně rozvinout a přitom
vůbec nezměnit svou postavu, a naopak, může svou
postavu změnit k nepoznání a ve schopnostech ustrnout.
A konečně ještě silnějším argumentem proti
Kretschmerově typologii jsou velice běžné případy,
kdy lidé se stejnou postavou mají schopnosti naprosto
nesouměřitelné. Například Jindřich, jedno z trojčat,
je doslova k nerozeznání od amerického kosmonauta
Neila Armstronga. Přitom tato trojčata, Jindřich,
Václav a Jana, mají skoro stejné schopnosti i povahové
rysy, ale navzájem si nejsou vůbec podobná. Jindřich
se podobá Armstrongovi nejen obličejovými rysy, ale
i stavbou a držením těla a působí dojmem vyrovnanosti
a klidu. Václav je mnohem drobnější postavy,
typický astenický typ s úzkými rameny, popelavou
pletí, hlavou na vytáhlém krku, s bázlivým těkavým
výrazem v šedozelených skelných očích. Jana je
růžolící nervní bytůstka s neustálým výrazem štěstí
a spokojenosti v pomněnkově modrých očích. (Stejné
mají jen IQ: 30.) Obdobně tak Baruj Benecerraf,
Jean Dausset a George Snell, kteří získali v roce 1980
Nobelovu cenu za základní objevy v imunogenetice,
jsou fyzicky zcela odlišní a podle Kretschmerovy
klasifikace by patřili do různých tříd. Lavater, Gall
i Kretschmer vycházeli při zkoumání psychofyzických
schopností a vlastností člověka z konkrétních
šetření a racionálních předpokladů. Docházeli při
svých šetřeních ke korektním výsledkům, metody
i výsledky jejich deskripce a typologie jsou v podstatě
východiskem i dnešních šetření antropologie*, antropometrie*,
biometrie, ergonometrie nebo osteometrie.
Chyby se dopustili při snaze obecněji a šířeji interpretovat
výsledky svých zkoumání jednak na celou lidskou
populaci a jednak v nesprávných souvislostech.
Jejich výzkumy stavby lidského těla jsou pozitivním
přínosem, nesprávně jsou stanoveny souvislosti této
stavby s psychofyzickými schopnostmi a vlastnostmi
člověka.
Gall Franz Josef (1758, Tiefenbronn­1828, Paříž),
rakouský lékař a psycholog; zakladatel frenologie*,
pseudonauky o vztahu mezi morfologií lebky a duševními
schopnostmi člověka. Jeho nauka se původně
měla nazývat ,,orgánologie", ale na návrh svého spolupracovníka
Johanna Caspara Spurzheima ji nakonec
(v roce 1798) pojmenoval ,,frenologie" (viz například:
Gall, F. J. ­ Spurzheim, J. S.: Anatomie und Physiologie
des Nervensystems im Allgemeinen, und des Gehirnes
insbesondere mit Beobachtungen über die Möglichkeit,
die Anlagen mehrerer Geistes- und Gemüthseigenschaften
aus dem Baue des Kopfes der Menschen und der
Tiere zu erkennen. Paris 1910). Provozoval ve Vídni
soukromou praxi, kde podle morfologie lebky určoval
schopnosti svých pacientů. Když byl císařským dekretem
z Vídně vykázán, vydal se na přednáškové turné
184
do Německa, Dánska, Holandska a dalších zemí. Gall
byl intuitivně přesvědčen, že střediska citů, vlastností
a schopností jsou rozložena v mozku na různých místech.
Zevrubně zkoumal anatomii lebky a vlastnosti
jedinců a našel tak v mozku, veden intuicí a přáním,
centra různých vlastností a schopností, například
centrum oddanosti, poslušnosti, krvežíznivosti, muzikálnosti
nebo matematických schopností. Vycházel
z vcelku správného předpokladu. V mozku skutečně
existují centra různých psychofyzických funkcí, i když
v poněkud jiném smyslu. Například nadání pro matematiku
znamená vhodné prolnutí určitých schopností,
kombinačního myšlení, vysoké schopnosti abstrakce
a schopnosti vytváření abstraktních představ, a přitom
jednotlivé z těchto schopností jsou v určité míře
potřebné i pro jiné obory činnosti. Ale zcela špatně si
Gall určil směr svých výzkumů od samého začátku:
vlastnosti mozku člověka se v tvaru jeho lebky neod-
rážejí.
Galton Francis (1822­1911), britský matematik, bratranec
Charlese Darwina. Aplikoval Queteletovy teorie
a objevil biometriku. Galton studoval dědičnost
některých znaků u dvojčat a jejich rodin, je jedním
z průkopníků deramtoglyfiky. Vytvořil postupy pro
porovnávání jedinců a vzorků z určité populace. Jako
první vytvořil test pro testování inteligence. Založil
v Londýně Galtonovu laboratoř. Je nazýván ,,a Victorian
genius".
Hominidae, hominidi ­ čeleď Hominidae, jedna ze
dvou čeledí nadčeledi Hominoidea. Dělí se na podčeleď
Ponginae ­ orangutani, Paninae ­ šimpanzi
a gorily a Homininae ­ lidé. Základním kritériem pro
přiřazení k čeledi Hominidae jsou morfologické znaky
na lebce a zubech. Lebka hominidů má poměrně
širokou a robustní obličejovou část a také relativně
velkou mozkovnu. Očnice jsou okrouhlé a poměrně
velké. Řezáky jsou široké a zároveň vysoké. Stoličky
a zuby třenové jsou nespecializované. Kritériem zařazení
do jednotlivých nižších taxonů, podčeledí a rodů
je zejména tvar stoliček a třenových zubů a charakter
jejich skloviny, velikost a tvar řezáků, velikost a tvar
špičáků, průřez a tvar dolní čelisti a stavba skeletu
obličeje, například charakteristiky horní čelisti. Dlouhé
kosti končetin mají široké diafýzy a robustní epifýzy.
Typické jsou poměrně velké hlavice kosti pažní
a stehenní.
Homininae, hominini ­ lidská podčeleď Homininae,
objevila se před 6­7 miliony let, ale stále není jasné,
kdo byl prvním zástupcem lidské linie. Dosud neexistují
zcela přesná kritéria na odlišení nejstarších
zástupců afrických lidoopů a homininů. Důvodem
je skutečnost, že mnohé ,,lidské" znaky se objevily už
u miocenních lidoopů, zatímco jiné až u rodu Homo*,
a také to, že nálezy nejstarších homininů vykazují překvapivou
diverzitu. Základním kritériem pro zařazení
do lidské linie je jednak přizpůsobení skeletu k dvojnohé
chůzi, včetně stavby lebky a polohy velkého
týlního otvoru, přinejmenším částečné zmenšení špičáků,
zkrácení délky a zvýšení korunky stoliček a ,,polidštění"
stavby třenových zubů. Tento komplex znaků
charakterizuje všechny zástupce lidské linie, a musí se
tudíž vyskytovat i u jejich nejstarších zástupců.
hominizace, polidštění, též hominizační proces; proces
specifických změn v evoluci čeledi Hominidae
(orangutani, gorily, šimpanzi, lidé), který podmiňoval
a rozvíjel znaky typické pro fylogenetickou linii
vedoucí od miocenních lidoopů k modernímu člověku,
jíž bezprostředně předcházel. Jedná se o komplexní
proces zahrnující všechny aspekty biologické,
od genetických až po somatické, chování, ekologie,
sociální struktury i kultury v širokém slova smyslu.
Člověk (Homo sapiens) je druh primátů s některými
unikátními vlastnostmi a musí být chápán přísně jako
tvor biosociální, u něhož může mít například kultura
velký adaptivní význam. Hominizační proces je možno
rozdělit do tří základních etap, které charakterizují
postupný vznik rodu Homo* a vývoj jeho vlastností. 1)
Etapa vzniku a diferenciace hominidů na lidoopy a lidskou
linii (hominini*) ­ u obou skupin dochází k zvětšení
mozku a přestavbě CNS, zvyšuje se pohyblivost
horní končetiny a manipulační schopnosti ruky, oplošťuje
se hrudník, objevuje se výroba a používání jednoduchých
nástrojů, sezonní predace na malé a střední
savce, vzniká vysoce organizovaná pružná sociální
struktura s některými specifickými rysy (například
systematické sdílení potravy a pomoc postiženým
a zraněným jedincům). V lidské linii se pak objevuje
nový specificky lidský znak ­ bipední lokomoce. Ta
způsobila zásadní přestavbu těla, například prodloužení
dolních končetin, přestavbu cévního zásobení
a reprodukčního aparátu samic, změny fyziologické
(hormonálníčinnost,nervováčinnost,termoregulace)
a podle všeho i změny etologické a sociální; 2) Etapa
rozvoje rodu Australopithecus* a vzniku rodu Homo*
­ dochází k formování základních lidských biologických,
etologických i sociálních vlastností, vytvářejí se
předpoklady k vzniku lidské kultury; dochází k postupnému
zvětšování postavy i mozku, prodlužují se
185
dolní končetiny, pánev se zkracuje a rozšiřuje, mění se
lebka a chrup (zmenšují se špičáky, zvětšují se stoličky,
zkracují se čelisti, zmenšuje se obličejová část a zvětšuje
se neurokranium), ruka s pohyblivým palcem
schopným opozice se stává důležitým orgánem manipulace
a poznávání světa, nástrojová činnost začíná
být významným adaptačním mechanismem, objevuje
se systematická výroba prvních kamenných nástrojů,
pravděpodobně se výrazně rozvíjela i komunikace.
3) Evoluce rodu Homo a vznik druhu Homo sapiens
­ dokončuje se přestavba těla na tělo lidského typu, rod
Homo vytváří novou, specificky lidskou niku, objevují
se standardizované kamenné nástroje, u nichž je patrný
výrazný rozvoj teorie opracování, nástroje se specializují
a vznikají složené nástroje, vyvíjí se postupně
sociální organizace lidského typu, artikulovaná řeč,
zdobení těla a pohřební rituály. Biologický, etologický,
sociální a kulturní vývoj se dovršuje až na konci
středního paleolitu, zejména však ve svrchním paleolitu.
Všechny faktory hominizačního procesu působily
v dané etapě hominizace jako jeden systém, nelze
proto oddělovat biologické a sociální stránky evoluce
člověka.
hominizační proces, viz hominizace.
Homo, ,,člověk", kromě druhu Homo sapiens* jsou
všechny druhy i poddruhy rodu Homo vymřelé. Rod
Homo prodělal poměrně složitý vývoj a jeho nejstarší
zástupci jsou obtížně definovatelní; vymezuje se jeden
až sedm druhů. Stavba těla rodu Homo je jasně specializovaná
na bipední lokomoci a v zásadních rysech
se podobá stavbě těla současného člověka. Dolní
končetina je prodloužená. Nejvýraznějším rysem je
prodloužení a přestavba stehenní kosti. Pánev rodu
Homo je široká a nízká a má pro člověka charakteristické
,,prostorové" uspořádání. Skelet nohy je specializovaný
na bipední lokomoci. Uchopovací a manipulační
schopnosti nohy jsou velmi omezené. Trup
je krátký a oploštělý, bederních obratlů je většinou
pět. Horní končetiny jsou relativně krátké, gracilně
stavěné. Ruka je gracilní, se štíhlými, pohyblivými
prsty a relativně dlouhým palcem, schopným téměř
dokonalé opozice. Předpokládá se také, že pro všechny
zástupce rodu Homo je typická ztráta původního
ochlupení a charakteristický rozvoj kožních derivátů,
jako jsou vlasy a chlupy. Důležitý je také rozvoj termoregulace,
kde výrazný podíl hraje pocení. Typický
je mozek, který je strukturou analogický mozku
současného člověka; starší formy rodu Homo měly ve
srovnání s anatomicky moderním člověkem výrazně
menší kapacitu mozku. Velikostní pohlavní dimorfismus
není u rodu Homo vysloveně velký, ale velikostní
rozdíly mezi pohlavími byly a jsou jasně patrné
a u některých druhů a populací byly dosti výrazné.
Pro rod Homo byl charakteristický rozvoj typických
primárních a sekundárních pohlavních znaků, jako
je dlouhý penis, typická stavba ženských pohlavních
orgánů, ženská prsa a specifické mužské ochlupení
obličeje. V potravě rodu Homo hraje velký význam
živočišná potrava, i když její podíl mohl být u jednotlivých
druhů rodu Homo výrazně odlišný. Zástupce
rodu Homo lze charakterizovat jako všežravé predátory,
kteří využívají k získávání masité potravy nástrojů
a rozvinutých schopností mozku. Rod Homo je ekologicky
velmi přizpůsobivý, od samého počátku své
evoluce žil v tropickém, subtropickém i mírném pásu
a je globálně rozšířen. Rozvinutá je materiální kultura
spojená s výrobou sofistikovaných a složitých nástrojů.
Její součástí je také upravování životního prostředí
­ například stavba přístřešků, úkrytů a obydlí. Výroba
a používání standardizovaných nástrojů z kamene,
kosti a dalších materiálů svědčí o tom, že zástupci
rodu Homo museli disponovat rozvinutými formami
učení, dobrou pamětí i schopností analýzy a rovněž
rozvinutými formami komunikace. K vzniku tohoto
komplexu nebyl bezpodmínečně nutný velký mozek,
ale naopak lze předpokládat, že zvětšování mozku
bylo produktem rozvoje materiální kultury a chování.
Pro rod Homo je typická i kultura v dnešním slova
smyslu.
Homo antecessor, člověk atapuerský, jedna z forem
,,erektoidních" zástupců rodu Homo*. Tento druh byl
vymezen na základě analýzy nálezů ze španělské lokality
Gran Dolina v jeskynním komplexu Atapuerca.
Doklady pro vyčlenění samostatného druhu zatím
nejsou příliš přesvědčivé, a proto jej zatím většina
badatelů za samostatný druh nepovažuje a řadí jej
do druhu Homo erectus*. I když nálezů z Gran Dolina
přibývá (byl nalezen i neúplný skelet), jsou všechny
nálezy zatím příliš fragmentární. Musíme ale vzít
v úvahu, že mnohé další nálezy ,,Homo erectus" z Afriky,
západní Asie a jižní Evropy (například Bouri Daka,
Buia a Ceprano) z doby mezi 1 milionem až 0,8
milionu let nemají znaky charakteristické pro Homo
erectus. Pokud se prokáže taxonomická podobnost
těchto nálezů s nálezy z Gran Doliny, pak by o oprávněnosti
vyčlenění samostatného druhu Homo antecessor
nebylo pochyb.
Homo erectus, člověk vzpřímený, je obvykle považo-
186
ván za nejstarší a také nejdéle se vyvíjející lidský druh.
Jeho evoluce probíhala minimálně jeden milion let,
v průběhu této doby se příliš nezměnil ani morfologicky
ani kulturně. V současné době není jasné, kdy
a kde přesně tento druh vznikl, protože nejstarší africké
a západoasijské ,,erektoidní" formy jsou řazeny do
samostatného druhu Homo ergaster*. Pravděpodobně
však vznikl v Africe asi před 1,4 milionem let. Jedním
z typických znaků Homo erectus bylo velké zesílení
kostí (zejména lebečních [tloušťka až 1cm] a také
dlouhých kostí končetin). Homo erectus měl ve srovnání
s Homo sapiens* odlišnou stavbu lebky, čelistí a do
jisté míry i zubů, měl mohutné nadočnicové valy a zalomený
týl s velkou plochou pro úpon krčních svalů.
Za nadočnicovým valem byl typický nadočnicový žlábek.
Charakteristické je výrazné postorbitální zúžení
lebky a dlouhá, poměrně nízká mozkovna. U Homo
erectus z Asie nacházíme specificky oploštělé temenní
kosti, čímž horní část mozkovny získávala ,,střechovitou"
podobu. Typické byly široké a ploché nosní kosti
a výrazný alveolární prognatismus. Homo erectus
neměl bradu, dolní čelist byla mohutná a široká. Stoličky
se zvětšovaly směrem od první k třetí a měly velkou
dřeňovou dutinu. Tento nejstarší, první skutečně
lidský druh měl ještě relativně malý mozek, jehož velikost
se pohybovala od 800 do 1200 cm3
s průměrnou
hodnotou mezi 900­1000 cm3
. Dlouhé kosti měly velmi
silnou kompaktu, byly však štíhlé a dlouhé a měly
nepříliš robustní epifýzy. Homo erectus byl poměrně
vysoký a štíhlý, jeho tělesná výška se nejčastěji pohybovala
od 160 do 185cm a hmotnost od 60 do 80 kg.
Štíhlá postava (a také relativně úzká pánev) mohla být
takzvanou ,,tropickou adaptací", avšak tento znak se
mohl omezovat pouze pro tropické populace Homo
erectus. V průběhu evoluce se u Homo erectus zmenšovala
postava a stávala se robustnější. Mezi muži
a ženami byly zpočátku poměrně velké velikostní rozdíly,
které se postupně zmenšovaly.
Homo ergaster, člověk dělný, zřejmě skutečně nejstarší
nepochybně lidský druh; byl vyčleněn z druhu
Homo erectus Colinem Grovesem a Vratislavem Mazákem
v sedmdesátých letech minulého století. Dlouho
byl považován spíše za archaickou formu Homo erectus*
než za samostatný druh. V současné době existují
přesvědčivé taxonomické doklady o jeho zařazení do
druhu Homo ergaster, protože se u něj většina taxonomických
znaků typických pro Homo erectus vůbec
nevyskytuje. Relativní velikost mozku byla jen mírně
větší, než předpokládáme u Homo habilis, jeho velikost
se mohla pohybovat od 500 do 950 cm3
. Některé
znaky skeletu se výrazně liší od Homo erectus a mohou
připomínat Homo habilis. Například ve všech
případech chybí typické zalomení v týlní oblasti, střechovité
tvarování temenních kostí a nadočnicový val
je většinou málo výrazný. Ve srovnání s Homo erectus
je tloušťka kostí menší. Homo ergaster měl některé
znaky podobné australopitékům*; například měl ještě
šest bederních obratlů a hruškovitý tvar hrudníku.
Nálezy z gruzínské Dmanisi staré přes 1,8 milionu let
prokazují, že Homo ergaster migroval z Afriky těsně
po svém vzniku a disponoval jen kulturou s málo
vyspělou kamennou industrií.
Homo habilis, člověk zručný, raný druh rodu Homo*,
byl popsán Louisem Leakeym, Johnem Napierem
a Phillipem Tobiasem na základě nálezů fosilních
homininů* z Olduvaiské rokle v Tanzanii. Předpokládá
se, že se vyskytoval ve východní a jižní Africe v období
mezi 2,0­1,8 milionu let. Část fosilního materiálu
připisovaného v šedesátých a sedmdesátých letech 20.
století druhu Homo habilis je z dnešního pohledu problematická,
protože nálezy z Olduvaiské rokle* sestávají
většinou ze skeletů nedospělých jedinců. Reprezentanti
rodu Homo z tohoto naleziště mají v podstatě
lidské znaky, například zvětšený mozek, ale také řadu
znaků blízkých australopitékům. Některé nálezy z Olduvaiské
rokle a z oblasti jezera Turkana i z dalších
nalezišť v Africe však nepochybně představují rané
formy rodu Homo. V současné době mnozí badatelé
řadí nálezy raných forem rodu Homo do dvou druhů
­ menšího, člověku podobnějšího Homo habilis a většího,
více ,,australopitéčího" druhu Homo rudolfensis.
Někdy jsou raní zástupci rodu Homo řazeni do rodu
Australopithecus, což je taxonomicky velmi sporné
řešení, protože zjevně ne všechny hodnocené fosilní
nálezy lze zařadit do rodu Homo. Pro druh Homo
habilis (sensu lato) byl ad definitio typický zvětšený
mozek, prodloužená dolní končetina a také poměrně
velký sexuální dimorfismus.
Homo heidelbergensis, člověk heidelberský (archaický
Homo sapiens), starobylá, avšak jednoznačně lidská
forma; vzniká v Africe asi před 700 000 lety a asi
o 100 000 let později kolonizuje kontinentální Evropu,
kde se stává první a dominantní lidskou formou. Lebka
i skelet mají převahu moderních lidských znaků,
ale zůstávají i některé znaky starobylé a také se objevují
některé znaky typické pouze pro tuto lidskou skupinu.
Proto někteří badatelé dávají přednost zařazení
do samostatného druhu Homo heidelbergensis, jiní
187
ji pak označují jako archaické formy Homo sapiens.
Na lebce mizí zalomený týl, zůstává nevýrazný příčný
kostěný val umístěný podstatně níže než u Homo
erectus. Nadočnicové oblouky jsou mohutné, nápadně
vystupují vpřed. U této lidské formy se nikdy nevytváří
souvislý nadočnicový val, protože nadočnicová
část je jasně rozdělena na dvě části, nadočnicové
oblouky. Obličej je z profilu stavěn vertikálně, schází
výraznější prognatie. Kosti lebky i končetin jsou stále
poměrně robustní a mají tlusté stěny, ale na ,,tloušťce"
se podílí především trámčina kostí. Typické je
jisté zvětšení mozku, větší, než předpokládaly některé
starší studie. Mozek je však ještě relativně i absolutně
menší než u anatomicky moderního člověka. Stejně
tak i kostra končetin je, přes některé specifické znaky,
ve většině charakteristik podobná moderním formám
Homo sapiens. Proto mnozí antropologové soudí, že
se nejedná o jiný lidský druh, ale o archaické formy
Homo sapiens*. Tento názor podporují rovněž analýzy
skeletů ze španělského naleziště Sima de Los Huesos,
které vykazují obrovskou a dnes neexistující variabilitu
této lidské formy. Vývoj Homo heidelbergensis trval
více než půl milionu let a vedle jistého zvětšování
mozku se objevuje nová technologie výroby nástrojů
­ takzvaná levalloiská technika, využívající ploché,
pečlivě připravené jádro a umožňující odbití úštěpu,
hrotu nebo čepele předem definovaného tvaru a následné
zhotovení specializovaných loveckých nástrojů
­ například oštěpů. Tito lidé byli vysocí a mnohem
robustnější, než byl člověk vzpřímený. Byli to lovci
střední a velké zvěře. Tomu odpovídá jak stavba postavy
a četná zranění, tak i používání oštěpů a postupný
vývoj pokročilé kamenické technologie, jež se později
vyvinula v moustierskou kulturu, kterou známe u raných
forem anatomicky moderního člověka i z prostředí
neandertálců.
Homo rudolfensis, člověk turkanský, forma rodu
Homo* známá zejména z východní Afriky z období
před 2,4­1,8 milionu let; představuje kombinaci znaků
výsostně lidských, (jako je značně velký mozek)
a znaků blízkých pokročilým, a dokonce i některým
starobylým australopitékům. Člověk turkanský se
vyznačuje některými specifickými znaky na zubech
(například třemi kořeny premolárů) a ve stavbě čelistí.
Zástupci tohoto druhu byli poměrně velcí a měli
prodloužené dolní končetiny. Dlouhá stehenní kost je
v mnoha znacích podobná člověku, i když na kostře
končetin můžeme nalézt i znaky blízké pokročilým
australopitékům*. Holenní kost je vysloveně moderní.
Zdá se, že rozdíly mezi oběma druhy nejsou velké.
Homo rudolfensis je zřejmě fylogeneticky starším
druhem než Homo habilis*. Navíc je dnes zřejmé, že
se jedná o druh jen nedostatečně doložený fosilními
nálezy. Nálezy obou ,,druhů" habilinů zřejmě reprezentují
polytypický druh Homo habilis, s pohlavním
dimorfismem podobným australopitékům.
Homo sapiens neanderthalensis (Homo neanderthalensis),
člověk neandertálský, objevuje se asi před
130 000 lety v jižní Evropě a později osídluje Blízký
východ, Evropu a západní Asii. Zatímco anatomicky
moderní člověk měl lebku, zuby i stavbu postavy a proporce
od samého počátku evoluce podobné dnešnímu
člověku, neandertálci se od anatomicky moderního
člověka zásadně lišili v mnoha důležitých znacích.
Obličejový skelet byl velký, silně pneumatizovaný.
Neandertálci měli velké očnice, výrazné nadočnicové
oblouky, nízkou a dlouhou mozkovnu se specifickým
vyklenutím v týlní části (occipital bun). Velikost
mozku byla podobná jako u anatomicky moderního
člověka, ale lišil se tvar čelního a týlního laloku. Neandertálci
měli větší zuby s velkými dřeňovými dutinami,
řezáky skloněné vpřed, za poslední stoličkou byla
charakteristická mezera, takzvaný retromolární prostor.
Byli malí a velmi robustní (zvláště kosti končetin),
výška nepřesahovala 170cm, hmotnost pak byla
někdy i přes 80 kg. Někteří badatelé soudí, že neandertálci
byli morfologicky i geneticky tak odlišní, že je
třeba je řadit do druhu Homo neanderthalensis, spíše
se však jedná o poddruh člověka. Obě formy (Homo
neanderthalensis a Homo sapiens) žily společně v Palestině,
anatomicky moderní lidé osídlili Evropu asi až
před 35­30 tisíci lety, neandertálci v průběhu dalších
10 tisíc let vymřeli. Neandertálci byli nesmírně silní
a byli adaptováni na krátkodobé, velmi silné zátěže
a pohyb v obtížném terénu. Dá se říci, že byli ekologicky
i fyziologicky zcela odlišně adaptováni, na rozdíl
od všech ostatních známých forem Homo sapiens
včetně archaických forem. Zatímco neandertálci byli
jiní biologicky (možná i systematicky), po většinu
evoluce se nelišili od anatomicky moderního člověka
kamennou kulturou. V počátcích to byla nejprve kultura
moustérienu, založená na levalloiské technologii,
a později, stejně jako u anatomicky moderního člověka,
také kultury čepelové.
Homo sapiens sapiens, anatomicky moderní člověk.
Moderní formy Homo sapiens se poprvé objevují asi
před 150 000 lety v Africe a asi před 100 000 lety také
v Palestině. Anatomicky moderní člověk (dříve kro-
188
maňonec) měl lebku, zuby i stavbu těla a končetin velmi
podobné dnešnímu modernímu člověku, byl vysoký
a nepříliš robustní. Asijské populace anatomicky
moderního člověka kolonizovaly asi před 50­60 tisíci
lety Austrálii, Tasmánii a Novou Guineu. Jak ukazují
70 tisíc let staré nálezy z jihoafrické jeskyně Blombos
Cave, některé velmi pokročilé kulturní rysy se u anatomicky
moderního člověka objevily již na konci
středního pleistocénu. Podle všeho je tedy opodstatněné
spojovat spolu se vznikem anatomicky moderního
člověka také jeho specifické, od ostatních lidských
forem odlišné kulturní a behaviorální charakteristiky.
Nicméně tyto rozdíly se v plné míře projevily mnohem
později ­ až v období zhruba před 35 000­30 000 lety,
kdy se anatomicky moderní člověk dostal do Evropy.
Osídlení Evropy neznamenalo pouze přítomnost nové
biologické formy člověka, ale i prudký vzestup nové
technologie kamenných čepelových industrií a nových
typů nástrojů, výraznou změnu způsobu života
a také rozvoj nových technologií (například broušení
kamene, výroba keramiky a textilu) a umění (malby,
rytiny, skulptury, hudební nástroje aj.). Důležité
byly také nové adaptace ekologické, například strategie
lovu a další nové způsoby získávání a uchovávání
potravy a pro tyto účely vyvinuté nástroje (například
vrhač oštěpů). Rozvoj člověka v Evropě a západní Asii
předznamenal také kolonizaci ostatních částí světa,
nejprve mírného a arktického pásu Asie a později
i kolonizaci Ameriky a dalších částí světa.
Hrdlička Aleš (1869­1943), americký antropolog českého
původu; jeden z nejvýznamnějších zakladatelů
moderní biologické/fyzické antropologie. Zásadní
význam měly jeho výzkumy evoluce člověka, jež se
vyznačují výrazným protirasistickým kontextem. Je
považován za jednoho z nejvýznamnějších antropologů
20. století a za nejvýznamnějšího antropologa
českého původu vůbec. V roce 1899 přijal neplacené
místo antropologa v American Museum of Natural
History v New Yorku. V roce 1903 nastoupil jako
antropolog do National Museum of Natural History,
Smithsonian Institution ve Washingtonu, D. C., kde
založil oddělení fyzické antropologie. Postupně v něm
vybudoval jednu z nejúplnějších osteologických kolekcí
na světě. Kurátorem antropologického oddělení byl
v letech 1910­1942. V roce 1918 začal vydávat American
Journal of Physical Anthropology a v roce 1939
založil American Association of Physical Anthropologists.
Rozvíjel řadu nových antropologických oborů,
například forenzní a ergonomickou antropologii. Stal
se průkopníkem standardizace měření člověka a jeho
skeletu. Financoval založení Muzea člověka Univerzity
Karlovy v Praze (viz Hrdličkovo muzeum člověka)
a vydávání časopisu Anthropologie* v Československu.
Hlavními Hrdličkovými vědeckými tématy byly otázky
původu amerického obyvatelstva a evoluce člověka.
V publikacích The Skeletal Remains Suggesting or Attributed
to Early Man in North America (1907, Kosterní
pozůstatky v Severní Americe připomínající raného
člověka nebo mu přičítané) a Early Man in South
America (1912, Prehistorický člověk v Jižní Americe)
na základě studia kosterního materiálu dospěl k závěru,
že americký kontinent byl osídlen relativně pozdě
(koncem pleistocénu a počátkem holocénu). V roce
1925 publikoval knihu Old Americans (Starobylí
Američané). Následně rozvinul tezi o neandertálském
původu moderního člověka, tedy názor, že lidstvo
má společného předka, Homo neanderthalensis, který
původně obýval Afriku a Evropu a odtud se rozšířil
do ostatních částí světa. Tuto teorii zveřejnil roku 1927
na půdě Královské britské společnosti pro antropologii
ve své přednášce nazvané The Neanderthal Phase of
Man. Obdržel za ni Zlatou Huxleyho medaili (Huxley
Memorial Medal of the Royal Anthropological Institute,
London); v tomtéž roce ji publikoval pod stejným
názvem. Jeho posledním velkým tématem byla
teorie o asijském původu amerických Indiánů, kteří
podle něj pravděpodobně přešli takzvanou severní
cestou přes Beringovu úžinu (tehdy představující
jakýsi pevninský most). Další Hrdličkovy nejvýznamnější
publikace: Anthropometry (1920; 2. vydání 1939
přepracoval a nazval Practical Anthropometry), O původu
a vývoji člověka i budoucnosti lidstva (1924), The
Skeletal Remains of Early Man (1930), The Question
of Ancient Man in America (1937), The Alaska Diary
1926­1931 (1943), The Anthropology of Kodiak Island
(1944), The Aleutian and Commander Islands and
their Inhabitants (1945). Dostalo se mu mnoha poct
a ocenění, mezi nimi byl čestný doktorát Masarykovy
univerzity v Brně v roce 1929.
Knussmann Reiner, německý antropolog, zakladatel
ústavu ,,Institut für Humanbiologie" na univerzitě
v Hamburku. Převzal tradici vydávání příručky Lehrbuch
der Anthropologie po Rudolfu Martinovi* a Karlu
Sallerovi.
Lavater Johann Caspar (1741­1801, Curych), švýcarský
teolog, pastor a kreslíř; jeden ze zakladatelů fyziognomie.
Zaměřil hledání vnějších znaků a schopností
a psychických vlastností na zkoumání tvaru hlavy
189
a rysů obličeje a dovedl je k velké dokonalosti. Jeho
patnáctisetstránkové čtyřsvazkové dílo Physiognomische
Fragmente, zur Beförderung der Menschenkenntnis
und Menschenliebe (Leipzig ­ Winterthur
1775­1778) se stalo základem fyziognomie. Obsahuje
soubor více než devíti set vynikajících mědirytin,
portrétů a detailů obličeje, dokonalý atlas fyziognomie
lidské tváře. Lavater lidské hlavy a obličeje pečlivě
proměřoval a posuzoval v souvislosti se schopnostmi
a chováním těchto lidí. Měl výbornou tvarovou a prostorovou
představivost a byl především znamenitým
praktickým psychologem. Dokázal dobře porozumět
druhému člověku, vcítit se do jeho způsobu uvažování,
vnímání a cítění, poznat a posoudit jeho schopnosti
a povahové rysy. Uměl mu dobře poradit, jak své
vlohy rozvíjet i jak usměrňovat své chování. Až potud
je z dnešního hlediska všechno v pořádku. Dokonce
i dnes by Lavater uspěl. Díky schopnosti vyjádřit
opravdově a přesvědčivě myšlenkové a citové rozpoložení
člověka v souvislosti s jeho povahovými rysy
a pro výborné kreslířské dovednosti by i dnes byl
pravděpodobně uznávaným grafikem. Jeho schopnosti
citlivého přístupu k druhému člověku, znalost lidské
povahy a schopnost navázání kontaktu a komunikace
by mu asi přinesly i dnes věhlas výborného psychologa.
Neuspěl by však se svou teorií. Ve své fyziognomii
se totiž snažil spojit nespojitelné. Dal do příliš úzké
a těsné spojitosti tvar a funkci. I když například určité
závislosti mezi tvarem lebky a činností mozku existují,
nelze tvar lebky zkoumat jako určující faktor nebo
odraz či obraz činnosti mozku v jemných nuancích.
A s ostatními rysy je to většinou už zcela absurdní.
Proč by měl zrovna tvar nosu nebo úhel lícních kostí
souviset s myšlením člověka.; souvisejí leda tak se
schopností čichat a kousat. Další Lavaterovou chybou
bylo, že se věci spolu související snažil zobecnit jako
jevy charakteristické pro všechny lidi. Zaměnil individuální
a obecné.
Martin Rudolf (1864­1925), antropolog, nestor biologické
antropologie, zakladatel vydavatelské tradice
nejznámnější antropologické příručky Lehrbuch der
Anthropologie. Poprvé tato kniha vyšla v roce 1914.
Matiegka Jindřich (1862­1941), český lékař a antropolog,
první profesor antropologie na Přírodovědecké
fakultě pražské univerzity, v roce 1929/1930 rektorem
Univerzity Karlovy v Praze. Zakladatel Ústavu pro
antropologii a demografii Univerzity Karlovy v Praze
(samostatný obor antropologie v roce 1908, Antropologický
ústav zřízen 1911), zprvu na Filozofické, později
na Přírodovědecké fakultě. V roce 1911 založil
spolu s Janem Dolenským a Františkem Čádou Ústav
pro výzkum vývoje dítěte (pozdější Pedologický ústav
hlavního města Prahy), v letech 1923­1941 vydával
časopis Anthropologie*. Zabýval se prehistorickou,
historickou a růstovou antropologií. Podrobně zpracoval
hromadný nález lidských kosterních pozůstatků
z Předmostí (1934, 1938) Karla Jaroslava Mašky*
a odborně popsal pozůstatky českých králů a slavných
osobností českých dějin. Z díla: Homo předmostensis,
fosilní člověk z Předmostí na Moravě; Vzrůst a vývin,
tělesné vlastnosti a zdravotní poměry mládeže královského
hlavního města Prahy; Somatologie školní mládeže,
Nauka o plemenech.
Niederle Lubor (1865­1944), český antropolog, archeolog,
etnograf; profesor Univerzity Karlovy v Praze
a její rektor v letech 1927­1929, první ředitel Státního
archeologického ústavu v Praze (od roku 1919).
V roce 1891 zahájil na pražské univerzitě přednášky
z osteologické, tedy prehistorické a historické antropologie,
jež byly rozšířeny i o některé části etnické
antropologie, čímž položil základy antropologie jako
univerzitního oboru. Autor monumentálního díla
Slovanské starožitnosti, jež je založeno na soudobých
antropologických, archeologických, jazykovědných
a etnografických poznatcích.
normované polohy lebky, ustálená postavení lebky
pro antropologické studium, pro měření, fotografo-
vání.
odontometrie, disciplína zabývající se rozměry zubů
člověka.
opakovatelnost, u vědeckého pokusu je nutné, aby byl
proveden a popsán tak, aby bylo možné jej opakovat.
osteometrie, disciplína rekonstruující proporce těla
člověka na základě rozměrů jeho kosterních pozůstat-
ků.
Pearson Karl (1857­1936), britský matematik, Galtonův
žák a pokračovatel. Pearson se zapsal do dějin
antropologie především zavedením statistických
postupů do antropologie.
Prokopec Miroslav (6. 8. 1923), docent RNDr., DrSc.,
antropolog. V letech 1945­1950 studoval na Přírodovědecké
fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Třetí
ročník absolvoval na University College London
u profesorů D. Forda a N. Barnicotta. Po návratu na
Univerzitu Karlovu se specializoval v oboru antropologie.
Po dosažení doktorátu v roce 1950 nastoupil
na studijní pobyt u profesora Jiřího Malého, v letech
1951­1954 absolvoval vědeckou aspiranturu. Jeho
190
školiteli byli profesoři V. Fetter, L. Borovanský a O.
Jírovec. Po ukončení aspirantury nastoupil do Státního
zdravotního ústavu, kde dosud působí jako expert
pro obor antropologie. V roce 1957 získal titul CSc.
(výzkum lesních dělníků) a v roce 1969 titul DrSc.
(dospívání české a slovenské mládeže). Pracoval na
pěti celostátních výzkumech dětí a mládeže, založených
V. Fetterem v roce 1951, prováděných vždy
v prvním roce každé dekády do roku 1991. Tři sta dětí
z Prahy 3 sledoval s týmem odborníků od narození do
dospělosti a stále je vede, již téměř padesátníky, v patrnosti.
Výsledky publikoval v odborném tisku a na
domácích i zahraničních kongresech a konferencích.
V roce 1960 byl Čs. akademií věd pověřen vypracováním
podkladů pro výrobu civilních ochranných masek
pro děti i dospělé a později vedením úkolu v rámci
Mezinárodního biologického programu (proměření
10 000 občanů od 15 do 65 let). Pro Ministerstvo školství
připravil odborné podklady pro výstavu o životě
a díle dr. Aleše Hrdličky v Praze a Humpolci v roce
1959 a její dvě mutace v dalších dekádách. Vypracoval
desítky expertiz pro Ministerstvo zdravotnictví a jiné
instituce, zejména s tematikou ergonomickou. V rámci
více než osmdesáti studijních cest, stáží, přednášek
na zahraničních univerzitách a účastí na mezinárodních
kongresech navštívil jedenadvacet evropských
států a z mimoevropských zemí Austrálii, Egypt, Indii,
Japonsko, Kanadu, Libanon, USA, některé z nich vícekrát.
Cesty po stopách Aleše Hrdličky ho zavedly na
Aljašku, do Kalifornie, Jižní Dakoty, Nového Mexika
a na Floridu. V roce 1969 se účastnil Čs. vědecké
expedice do Austrálie, kde studoval domorodý kmen
Rembrranga v Arnhemské zemi. Do Austrálie se vrátil
ještě třikrát jako Visiting Curator Jihoaustralského
muzea v Adelaide, kde studoval z antropologického
hlediska prehistorické sídliště Roonka na dolním
toku řeky Murray, naposledy v roce 1990. V roce
1992­1993 pracoval jako Senior Scientist ve Smithsonian
Institution ve Washingtonu, D. C., v USA. Přednášel
na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy,
v Ústavu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů, 17
let vedl zájmové kroužky Domu mládeže. Habilitoval
se v roce 1993 a přednáší na Přírodovědecké fakultě
Univerzity Karlovy jako externí pedagog. Je školitelem
doktorandů a členem oborové rady biomedicínských
oborů. Je autorem a spoluautorem více než
180 vědeckých prací a neméně tolika časopiseckých,
souborných a populárně vědeckých článků, deseti
knih, několika desítek závěrečných a cestovních zpráv,
řady výstav, výukových a naučných filmů, video-filmů
a gramofonové desky Lidová hudba Arnhemské
země. Od České lékařské společnosti J. E. Purkyně
obdržel v roce 1969 Kabrhelovu cenu (se spoluautory)
za nejlepší knihu roku ­ Tělesný a duševní vývoj současné
generace našich dětí. Je kromě jiného autorem
knihy Člověk a živočichové, spoluautorem knih Po
stopách vývoje člověka, Biosféra a lidstvo, první české
vysokoškolské učebnice Antropologie, encyklopedie
ABC člověka a učebních textů Antropologické praktikum
a Biologie člověka. Navrhl pomůcky k hodnocení
růstu dětí a mládeže, je majitelem chráněného vzoru
,,Faciometr" a autorem zlepšovacího návrhu ,,Kaliper
Somet". Byl a je členem redakce časopisu Annals of
Human Biology, International Journal of Anthropology,
Papers on Anthropology, bývalým a stávajícím členem
The Society for the Study of Human Biology, International
Association of Human Biologists, New York
Academy of Sciences, International Association of
Auxologists, American Academy of Forensic Sciences,
čestným členem European Anthropological Association.
Je předsedou pražské pobočky České společnosti
antropologické, místopředsedou Společnosti Národního
muzea a předsedou její antropologické sekce,
členem České demografické společnosti a České etnografické
společnosti, České lékařské společnosti J. E.
Purkyně. Je nositelem Pamětní medaile dr. Aleše Hrdličky
za zásluhy o českou antropologii, medaile řecké
Demokritovy společnosti v Xanthi a medaile University
Eötwöse Loránda v Budapešti. Životopisná data
Miroslava Prokopce jsou uvedena v 5. vydání International
Directory of Anthropologists, v mezinárodním
Marquis Who is Who z roku 1982­1983, v Československém
biografickém slovníku 1992, v Českém biografickém
slovníku 1999 a ve Who is ...? v České republice
2002 a 2003. Kontakt: Doc. RNDr. Miroslav Prokopec,
DrSc., Narcisová 2850, 106 00 Praha 10, telefon:
272 658 906, e-mail: mprokopec@chello.cz.
přesnost, přesnost v měření je velmi důležitá. Většinou
měříme a počítáme indexy na jedno desetinné
místo. U malých měr měříme na dvě desetinná místa.
rasové teorie, teorie o nerovnosti lidstva. Na začátku
19. století se antropologové snažili najít rozdíl mezi
jednotlivými etnickými skupinami, ,,rasami". Snažili
se skládat ,,rasy" do vzestupného systému, který by
měl na nejspodnější úrovni formu nejvíce podobnou
lidoopům. Při této činnosti často nepřípustně směsovali
znaky biologické a psychické. Lidem odlišné barvy
kůže, tvaru vlasů, tvaru těla atd., než měli sami, při-
191
pisovali často negativní psychické vlastnosti. V dnešní
době jsou tyto teorie pokládány za nevědecké a mezi
antropologickou veřejností panuje shoda, že ,,rasy"
neexistují. Je přijímána teorie o biopsychologické rovnosti
lidstva.
reprodukovatelnost, každý vědecký pokus musí být
proveden a publikován tak, aby jej mohli opakovat
a reprodukovat i další badatelé.
somatometrie, vědecká metoda zkoumající proporce
těla recetního člověka.
Stloukal Milan (10. 6. 1931), docent RNDr., promovaný
historik, DrSc. Studoval na Přírodovědecké
(tehdy Biologické) fakultě Univerzity Karlovy v Praze
antropologii (ukončil 1957) a na Filozofické fakultě
UK prehistorii (promoce 1962), kandidaturu z oboru
antropologie získal 1962. Po absolvování studia
antropologie nastoupil v roce 1957 jako antropolog
v Archeologickém ústavu ČSAV v Brně a pracoval
zde až do roku 1969, kdy přešel do Národního muzea
v Praze. Zde byl zařazen zprvu jako vědecký pracovník
Antropologického oddělení, od roku 1974 jako
vedoucí tohoto oddělení, po listopadu 1989 byl jmenován
ředitelem Přírodovědeckého muzea Národního
muzea a v únoru 1991 generálním ředitelem Národního
muzea. V této funkci setrval až do odchodu
do důchodu v prosinci 2001, od té doby pokračuje
v práci v Antropologickém oddělení. V prosinci 1990
získal titul doktora věd a v roce 1991 byl habilitován
na Přírodovědecké fakultě UK pro obor antropologie.
Externě přednášel po řadu let úvod do antropologie
studentům prehistorie a klasické archeologie na Filozofické
fakultě UK a historickou antropologii posluchačům
antropologie Přírodovědecké fakulty UK.
Od nástupu do Archeologického ústavu ČSAV v Brně
se věnoval zpracování koster a žárových pohřbů
z archeologických výzkumů, zprvu jen z působnosti
brněnského ústavu, ale později i z výzkumů jiných
institucí, zejména slovenských. Šlo o nálezy z období
od neolitu až po středověk, ale největší množství činily
nálezy z doby Velkomoravské říše, tedy z 9. století.
Jádro tohoto výzkumu tvořila rozsáhlá pohřebiště
na hradišti v Mikulčicích, z velkých souborů (často
ve spolupráci s Hanou Hanákovou) však zaslouží
pozornosti i zpracování koster z Abrahámu, Bešeňova,
Čakajovců, Ducového, Holiar, Holubic, Josefova,
Nitry, Nových Zámků, Pobedimi, z Prahy u kostela sv.
Benedikta, z Rajhradu, Virtu, Želovců a dalších. Rozsáhlé
soubory si přímo vynutily zhodnocení demografických
dat, uvedení paleodemografie do české
antropologické literatury a publikaci mnoha studií.
Z tohoto pohledu bylo také prostudováno větší množství
souborů z žárových pohřebišť. Zpracování paleopatologických
nálezů vedlo k dlouholeté spolupráci
s profesorem Lubošem Vyhnánkem. Spolupracoval
a společně publikoval s antropology a archeology
v Maďarsku (Budapešť, Szeged), Německu (Mohuč,
Berlín), Polsku (Białystok, Poznaň, Varšava, Vratislav),
Rakousku (Vídeň) a dalších zemích. Je autorem více
než 400 publikací, vědeckých prací, populárních a jiných
článků: Hanáková, Hana ­ Stloukal, Milan, Staroslovanské
pohřebiště v Josefově, 1966; Stloukal, Milan
­ Vyhnánek, Luboš, Slované z velkomoravských Mikulčic,
1976; Horská, Pavla ­ Kučera, Milan ­ Maur, Eduard
­ Stloukal, Milan, Dětství, rodina a stáří v dějinách
Evropy, 1990; Stloukal, Milan ­ Dobisíková, Miluše
­ Kuželka, Vítězslav ­ Stránská, Petra ­ Velemínský,
Petr ­ Vyhnánek, Luboš ­ Zvára, Karel, Antropologie:
Příručka pro studium kostry, 1999. Od založení byl
členem Antropologické společnosti a zastával různé
funkce ve výboru, od roku 1989 byl jejím předsedou
a pak po jejím rozdělení až do roku 1995 předsedou
České společnosti antropologické, je čestným členem
muzea Naturhistorisches Museum in Wien, jeho práce
v oboru byla oceněna Pamětní medailí dr. Aleše
Hrdličky. Kontakt: Doc. RNDr. Milan Stloukal, DrSc.,
Antropologické oddělení Národního muzea, Václavské
náměstí 68, 115 79 Praha 1, e-mail: milan.stloukal@nm.cz;
Křížkovského 1, 130 00 Praha 3.
Suk Vojtěch (1879­1967), profesor MUDr. et PhDr.,
DrSc., český biologický a socio-kulturní antropolog,
lékař, cestovatel, spisovatel, profesor Přírodovědecké
fakulty Masarykovy univerzity v Brně a její děkan ve
školním roce 1932/1933 a proděkan ve školním roce
1933/1934, zakladatel Antropologického ústavu Přírodovědecké
fakulty Masarykovy univerzity v Brně,
Antropologické společnosti; po II. světové válce založil
i výuku plastické anatomie na Fakultě architektury
Vysokého učení technického v Brně a na Pedagogické
fakultě Masarykovy univerzity. Vystudoval Pedagogickou
fakultu Univerzity Karlovy v Praze a roku
1910 zde obhájil titul PhDr., doktorem medicíny se
stal roku 1922, vzdělání získal také na zahraničních
univerzitách (Curych, Bologna). V roce 1919 se habilitoval
na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
(Chrup školní mládeže pražské s hlediska anthropologického),
v roce 1923 byl jmenován mimořádným
a v roce 1929 řádným profesorem antropologie a etnologie
na Přírodovědecké fakultě Masarykovy uni-
192
verzity v Brně. V letech 1926­1927 studoval populace
v Kanadě (na Labradoru), v roce 1937 v Tripolitanii
a poté na Sardinii. Tyto bohaté zkušenosti zúročil
při založení a pedagogickém a vědecko-výzkumném
rozvíjení brněnského Antropologického ústavu, který
se stal moderní institucí biologicko-socio-kulturní
antropologie, respektovanou u nás i ve světě, a posléze
i při vedení Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné
výchovy při Masarykově univerzitě v Brně v letech
1946­1948. Se svými spolupracovníky (Rudolfem
Malafou, Janem Pavelčíkem, Františkem Rozprýmem
a dalšími), zejména však s nejbližším z nich a pokračovatelem
svého díla Jindřichem Antonínem Valšíkem,
vychoval na Antropologickém ústavu mnoho
význačných antropologů, mezi nimi Milana Dokládala,
Jana Jelínka a Annu Lorencovou. Ve vědecké práci
se zaměřil zejména na sérologický a hematologický
výzkum lidských plemen (Zulové v jižní Africe, Eskymáci
v Severní Americe), patologii a na problematiku
hygieny a sociálních podmínek ve školách; zaujímal
ostře kritický postoj vůči rasistickým teoriím. Z díla:
Škola a zdraví (1930); Anthropologie, anatomie
a pathologie (1931) (zde se zabývá otázkami původu
člověka a jeho místem v přírodě); spoluautor protirasistického
sborníku Rovnocennost evropských plemen
a cesty k jejich zušlechťování (1934); Divoši ve střední
Evropě: Mythus rasistů o nás. Napsal Homo ferus, příslušník
středoevropských divochů (německé vydání:
Die Wilden Mitteleuropas der Mythus der Rassisten
­ Homo ferus) (1938), Races and Racismus (1955);
posmrtně byla publikována antologie jeho krátkých
příběhů pod názvem Po stopách Holubových. Lékařem
na Labradoru (1975). Vojtěch Suk jako uznávaný
představitel antropologie byl členem řady významných
odborných společností: Královská česká společnost
nauk v Praze, Moravskoslezská akademie přírodních
věd v Brně, Societ Romana di Antropologia
v Římě, Royal Anthropological Institute v Londýně,
American Anthropological Association v USA, Institut
International ďAnthropologie v Paříži, Society for
Advance of Sciences v Londýně aj.
teorie o ,,průměrném člověku", vytvořil ji francouzský
matematik a astronom Lambert Quetelet (1796­
1874). Předpokládal, že ideálem krásy jsou ti jedinci,
kteří se ve svých znacích blíží průměru těchto znaků
pro populaci.
vrozené zločinecké vlohy, teorie o rozeném zločinci,
kterou vymyslel italský lékař Cesare Lombroso (1836­
1909). Ve svých publikacích uvádí Lombroso seznam
tzv. abnormalit ­ jako například ustupující čelo, velké
uši, hranatou a ustupující bradu, široké lícní kosti,
levorukost, špatný čich a chuť, exhibicionismus, který
se projevoval zálibou v tetování. Osoba, která měla
minimálně pět z těchto znaků, byla podle Lombrosa
potenciálním zločineckým typem. Lombrosovy teorie
nebyly nikdy potvrzeny. Tuto myšlenku se čas od času
snaží někdo obnovit, a i když je jasné, že je nesmyslná,
nikdy docela nezanikla.
(Výkladový slovník důležitějších jmen a pojmů napsali
Eva Drozdová, Jaroslav Malina a Václav Vančata.)
193
16. Index
A
Absolutní míry
délky 25
objemy 25
plochy 25
prostory 25
Akanthion 37, 44
Alveolare 37, 44, 60, 62
Alveolon 37, 45
Amputace 143, 147, 149, 155
Antropometrie 11, 15, 26
Asterion 37, 42, 53, 55
Auriculare 37, 43
B
Barlow Frank O. 161
Basion 37, 42, 48, 50, 52, 60, 67
Beneš Jan 4, 13, 159, 160, 162­164, 174
body 11, 22, 25­28, 34, 40, 41, 43­45, 48, 50, 53, 54,
58, 61­63, 65, 68­70, 82­84, 86­99, 101, 102,
105­107, 109, 111, 112, 114, 118, 119, 122,
123, 125­129
Bregma 37, 41, 50­57, 75
C
Coronale 37, 43
Č
čéška 13, 120
články prstů nohou 13, 133
D
Dakryon 44, 61, 63, 68
Dawson Charles 160, 161
délkošířkový index lebky 26
délky 26, 42, 45, 47, 51, 52, 59, 63, 68, 70, 73, 77, 78,
81­83, 87, 90, 92, 95­97, 110, 120, 126, 133
Dietrichstein 13, 137, 138, 143, 144­147, 149, 150,
153, 154­156, 174
DNA 138, 150, 154, 155
Dotykové měřidlo 33, 46, 47, 49­51, 58, 60, 63, 64,
82, 83, 87, 93, 111­114, 117, 131, 133
Drozdová Eva 4, 13, 137, 156, 162, 163, 173, 174, 177
Držáky kostí 11, 32
E
Ektokonchion 37, 45, 63
Ektomolare 37, 45
Endomolare 37, 45
Entomion 37, 43
Eoanthropus Dawsoni 161
Euryon 37, 43
194
F
frankfurtská horizontála 22, 23, 25, 51, 58, 68
Frontomalare anterior 37, 46
Frontomalare orbitale 37, 45
Frontomalare temporale 37, 45
Frontotemporale 37, 43
G
Genion 37, 46
Glabella 37, 40, 52­54, 57, 58, 75
Gnathion 37, 46
Gonion 46
H
Hormion 37, 46
Hrudník 12, 86
Ch
Chyby měření 11, 29
I
Indexy čéšky 13, 120
Indexy článků prstů nohou 13, 133
Indexy hrudníku 12, 86
Indexy kosti hákovité 13, 109
Indexy kosti hlavaté 13, 108
Indexy kosti hlezenní 13, 126
Indexy kosti holenní 13, 123
Indexy kosti hráškové 12, 105
Indexy kosti hrudní 85
Indexy kosti křížové 12, 84
Indexy kosti klíční 12, 87
Indexy kosti klínovité střední a kosti klínovité zevní
131
Indexy kosti klínovité vnitřní 13, 130
Indexy kosti krychlové 13, 131
Indexy kosti loďkovité 12, 13, 102, 130
Indexy kosti loketní 12, 101
Indexy kosti lýtkové 13, 124
Indexy kosti mnohohranné menší 13, 107
Indexy kosti mnohohranné větší 12, 106
Indexy kostí nártních 13, 132
Indexy kosti patní 13, 129
Indexy kosti pažní 12, 92
Indexy kosti poloměsíčité 12, 103
Indexy kosti stehenní 13, 119
Indexy kosti trojhranné 12, 104
Indexy kosti vřetenní 12, 96
Indexy lebky 12, 74
Indexy lopatky 12, 89
Indexy nártu a nohy jako celku 134
Indexy obratlů 12, 83
Indexy pánve 13, 115
Indexy proporcí kostry 13
Indexy proporcí skeletu 134
Indexy žeber 12, 86
Infradentale 37, 46
Infranasion 37, 44
Infratemporale 37, 43
Inion 37, 42, 51­53, 57, 58, 75
Intercristale 37, 43
J
Jugale 37, 45
K
Kapacita lebky 58
Klition 37, 42
Knussmann Reiner 90­95, 97, 137, 144, 156, 169,
175, 188
Kondylion laterale a mediale 46
Kontrola výsledků 11, 30
Koordinátové (hloubkové) měřidlo 33, 54­56, 60­63,
66, 68, 83, 86, 87, 88, 91, 102, 103, 114, 125,
126, 128, 129
Kost hákovitá 13, 108
Kost hlavatá 13, 107
Kost hlezenní 13, 124
Kost holenní 13, 121
Kost hrášková 12, 104
Kost hrudní 12, 85
Kost křížová a kostrč 12, 83
Kost klíční 12, 86
Kost klínovitá střední a kost klínovitá zevní 130
Kost klínovitá vnitřní 13, 130
Kost krychlová 13, 131
Kost loďkovitá 12, 13, 101, 129
Kost loketní 12, 96, 98
Kost lýtková 13, 123
Kost mnohohranná menší 12, 106
Kost mnohohranná větší 12, 105
Kost patní 13, 127
Kost pažní 12, 89
Kost poloměsíčitá 12, 102
Kost stehenní 13, 115
Kost trojhranná 12, 103
Kost vřetenní 12, 93
Kosti nártní 13, 131
Kosti záprstní a články prstů ruky 13, 110
kraniofor 31, 54
Kraniometrie 11, 25
Krotaphion 37, 42
195
L
Lacrimale 37, 45, 63
Lambda 37, 41, 52, 53, 55, 56, 58
Lineární míry 25
lineární míry 26
Linguale 37, 46
Lingulare 37, 46
linie glabella-opistion 23
linie nasion-inion 22
Lopatka 12, 87
M
Měrové body 26, 37
na mozkovně 40
v obličejové části lebky 44
Malina Jaroslav 4, 6, 162, 167
Mandibulometr 11, 35, 66, 69
Martin Rudolf 28, 30, 43, 59, 81, 112, 119, 128, 131,
137, 144, 145, 156, 169, 175, 189
Mastoideale 43
Maxillofrontale 37, 44
Mentale 37, 46
Metopion 37, 41, 47
Metrická analýza 153
Mikulov 137, 149, 155, 164
Míry na lebce 11
míry na mozkovně: obvody a oblouky 52
míry na mozkovně: tětivy a kolmice 54
míry na mozkovně: úhly na mozkovně 56
míry na mozkovně: určení objemu a váhy 58
míry v obličejové části: hlavní šířky a kolmice 61
míry v obličejové části: hlavní výškové míry 62
míry v obličejové části: míry horní čelisti 64
míry v obličejové části: míry na dolní čelisti 65
míry v obličejové části: míry na očnici 62
míry v obličejové části: míry zubního oblouku a zubů
69
míry v obličejové části: úhly v obličejové části 66
N
Nárt a noha jako celek 133
Nasion 37, 44, 47, 52, 54, 57, 62, 67, 74, 75
Nasospinale 37, 44
Nástroje a jejich držení 11, 28
násuvný úhloměr 34, 58, 66, 67, 68
Norma basilaris 23
Norma frontalis 23
Norma lateralis 23
Norma occipitalis 23
Norma sagitalis 23
Norma verticalis 23
Normované polohy lebky 22
Novotný Vladimír 111, 114, 137, 156, 176
O
Obelion 37, 41
Odhadnuté míry 27
Ophryon 37, 41, 47, 52, 62
Opisthion 37, 42, 56, 58
Opistokranion 41
Orale 37, 45
Orbitale 37, 45
Orientační nástroje 11, 32
Osteometrická deska 35, 65, 86, 89­98, 100, 103, 109,
115­119, 121­123, 134
osteometrie 15, 25, 27
odontometrie 25
Osy a roviny 11, 19
P
Přesnost měření 11, 29
Přímé míry
objemy 26
úhly 26
váhy 26
vzdálenosti 26
Pánev 13, 110, 114
pásová míra 35
Páteř 12, 81
Petrásková Jana 4, 13, 137, 156, 157, 164, 174
piltdownský člověk 161
plochy 42, 45, 48, 60, 64, 65, 69­71, 81­98, 101­111,
113, 116­123, 125, 128­134
Pogonion 38, 46
Polohy a směry 20
na čelisti a zubech 20
na končetinách 20
na lebce 20
na trupu 11, 20
Porion 38, 43, 50
Posuvné měřidlo 33, 47­51, 54­58, 60­66, 68­71,
81­88, 90, 91, 93, 94, 96, 98­100, 109­114,
116­118, 120­125, 127­134
Projektivní míry 26
Prosphenion 38, 42
Prosthion 38, 44, 62, 66­68, 74
Pterion 38, 42, 53, 55
R
Radiculare 38, 43
Radiometr 34, 74
indexy 25
úhly 25
196
Reprodukovatelnost 11, 29
Rhinion 38, 44, 61
S
Salmová Dorothea 149
slepý pokus 27
somatometrie 15, 25
Sphenobasion 38, 42
Sphenoidale 38, 42
Staphylion 38, 45
Stenion 38, 43
Stephanion 38, 42
Strany těla 11, 28
Subnasion 38, 44
Subspinale 38, 44, 74
Supraglabellare 38, 41, 52
Supraorbitale 38, 41, 54
Š
Šerých Jaroslav 4, 13, 165­167
T
Tajemství pana Dawsona 13, 157, 159, 160, 162
V
Věk 137, 144, 152, 155
Vertex 38, 41, 74
Vyhledávání bodů 11, 27
Vypočítané míry 26
W
Weiner Joseph S. 162
Woodward Arthur S. 160, 161
Z
z Eggenberka, Marie Elisabeth 149
základní anatomické postavení 20
Zygion 45
Zygomaxillare 38, 45, 74
Zygoorbitale 38, 46, 74
Ž
Žebra 12, 86