Jaroslav Malina editor Panoráma biologické a sociokulturní antropologie Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných" oborů Ivo T. Budil Zrození moderní rasové teorie: Život a dílo Victora Courteta 26 NADACE UNIVERSITAS EDICE SCIENTIA NADACE UNIVERSITAS EDICE SCIENTIA Alois Mikulka, Atlantida, 1987, olej na sololitu, 70x90 cm. Jaroslav Malina editor Panoráma biologické a sociokulturní antropologie Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných" oborů 26 Ivo T. Budil Zrození moderní rasové teorie: Život a dílo Victora Courteta NADACE UNIVERSITAS V BRNĚ AKADEMICKÉ NAKLADATELSTVÍ CERM V BRNĚ MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ NAKLADATELSTVÍ A VYDAVATELSTVÍ NAUMA V BRNĚ 2005 O vydání tohoto svazku se zasloužily laskavou podporou: Nadace Universitas v Brně Společnost pro podporu univerzitních aktivit v Brně a Praze Text © Ivo T. Budil; Jaroslav Malina, 2005 Editor © Jaroslav Malina, 2005 Obálka, grafická a typografická úprava © Josef Zeman, Martin Čuta, Tomáš Mořkovský, 2005 Ilustrace © Archiv Iva T. Budila, Archiv Nadace Universitas v Brně, 2005 Vydaly Nadace Universitas Masarykiana v Brně, Akademické nakladatelství CERM v Brně, Masarykova univerzita v Brně, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA v Brně, 2005 Tisk a knihařské zpracování FINAL TISK s. r. o., Olomučany Pořadové číslo 4161-17/99 Ilustrace na přebalu: Alois Mikulka, Ave Eva, 1970, olej na sololitu, 70x76 cm. Tato publikace ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení vydavatele. ISBN 80-7204-398-6 (Akademické nakladatelství CERM v Brně) ISBN 80-210-3734-2 (Masarykovy univerzita v Brně) ISBN 80-86258-60-2 (Nakladatelství a vydavatelství NAUMA v Brně) 4 Slovo editora „V tom kruhu nebes, který spíná kolébku i hrob, nepozná nikdo začátek či konec dob a nepoví ti také žádný filozof, odkud jsme přišli a kam zajdem beze stop." Omar Chajjám (1048-1131), perský básník, matematik, astronom a filozof. Je autorem čtyřverší rubá'í, aforisticky zachycujících filozofické ideje, náboženské názory a životní pocity. Citované čtyřverší, stejně jako mnohá další z Cha-jjámových zamyšlení, souvisí s tématy, jimiž se zabývá antropologie. V našem pojetí je antropologie vědecká disciplína, která studuje lidský rod (Homo) a jeho dosud známé druhy: Homo habilis, Homo erectus, Homo sapiens. Zaměřuje se na člověka jako jednotlivce, všímá si jeho četných seskupení (etnické skupiny, populace) a zahrnuje do svých výzkumů též celé lidstvo. Na rozdíl od kontinentální Evropy, která antropologii mnohdy pokládá jen za přírodní vědu (morfologie člověka, porovnávací anatomie a fyziologie člověka a lidských skupin), považujeme ji na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, podobně jako antropologové v anglosaském prostředí, za vědu celostní, sociokul-turní i biologickou, integrující poznatky přírodních a společenských věd. Pomocí syntézy obou pohledů se pokoušíme vysvětlit celistvost lidských bytostí a lidskou zkušenost z hlediska biologického a sociokultur-ního ve všech časových údobích a na všech místech, kde se děl vývoj našich předků. Ačkoli antropologie objasňuje evoluci našeho druhu Homo sapiens, přesahuje svým rozsahem tento cíl. Zkoumá hluboce naše předky (rané hominidy) a nejbližší příbuzné lidoo-py, zkoumá prostředí, ve kterém náš vývoj probíhal, a zároveň se všeobjímajícím studiem našeho chování pokouší odhadnout naše budoucí konání v ekosystému Země. Na rozdíl od Omara Chajjáma se domníváme, že o rodu Homo leccos víme, a současný stav poznání představíme postupně v „modulových" učebních textech nazvaných Panoráma biologické a sociokulturní antropologie, které nakonec zahrnou látku bakalářského a magisterského studia. Osnova každého z modulů je obdobná: vlastní učební text, doporučená studijní literatura, výkladové rejstříky důležitějších jmen a pojmů, medailon autora, zaostření problému (studie o aktuálních teoretických, metodologických či empirických inovacích v dané tematice), rozvolnění problému (uvedení tematiky do širšího filozofického nebo kulturního rámce). Nevelký rozsah jednotlivých modulů, jakýchsi stavebních prvků v podobě ucelených témat kurzů a přednášek, umožní snadno publikovat revidovaná a doplněná vydání těch modulů, kde bude třeba reagovat na nové objevy a trendy oboru. Vznikají tak skripta nikoli „zkamenělá" v jednom okamžiku, ale neustále „živě pulzující", skripta pružně reagující na revalorizaci univerzitních učebních plánů, uspokojující aktuální potřeby společnosti a studentů a vychá- 5 zející vstříc zavádění obecně platného kreditového systému (na základě tzv. European Credit Transfer System - ECTS), který umožní účinnější spolupráci mezi jednotlivými katedrami, ústavy a fakultami, zlepší orientaci studentů a zvýší průhlednost na úrovni národní i mezinárodní. Texty jsou kolektivním, editorem metamorfova-ným dílem autorů z Masarykovy univerzity a z dalších českých a zahraničních institucí. V uváděné podobě představují pouhý „zkušební preprint", který bude po zkušenostech z výuky a recenzním řízení výrazně přepracováván a doplňován. Již v této chvíli však editor vyjadřuje poděkování všem spolupracovníkům za jejich neobyčejnou vstřícnost a velkorysou snahu představit nejnovější výsledky, z nichž mnohé pocházejí z jejich vlastních, často ještě nepublikovaných výzkumů. Následující čtyřverší Omara Chajjáma, díky poučením z biologické a sociokulturní antropologie, přijímáme bez výhrad, jako dobrý návod k uchování demokratického uspořádání společnosti i života na naší planetě: „Když s jednou plackou chleba vyjdeš na dva dny a s jedním douškem z puklé nádoby, nač podřízen být lidem menším než ty sám nebo nač sloužit lidem stejným jako ty?" Snad trochu přispějí i tyto učební texty ... Brno, leden 2005 Jaroslav Malina 6 KATEDRA ANTROPOLOGIE PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Alois Mikulka, Logo Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 1999, kresba tuší na papíře, 16x9,7 cm. 7 Zrození moderní rasové teorie: Život a dílo Victora Courteta Ivo T. Budil „Salomon saiťh: There is no new thing upon the earth. So that as Plato had an imagination, that all knowledge was but remembrance; so Salomon giveth his sentence, that all novelty is but oblivion." Francis Bacon, Essays, LVIII2 „Que ce soit a Paris ou dans les Alpes, au centre du mouvement politique, ou bien au milieu du silence des montagnes, (...) je pense a cette pauvre société si décrepite et si malade, a cet épuisement general (...). Je cherche a expliquer la cause de tant de maux, afin dy trouver un reméde; (...) jai I'ambition de faire du bien a messemblables, en travaillantpour eux." Victor Courtet3 „Mais aujourďhui, le seul objet quepuisse se proposer un penseur, est de travailler a la REORGANISATION du systéme de morale, du systéme religieux, du systéme politique ..." Claude Henri de Saint-Simon4 Poznámky Studie vznikla jako součást řešení grantového projektu s registračním číslem B7806101 podporovaného Grantovou agenturou Akademie věd České republiky. Šalomoun praví: Nic nového pod sluncem. A tak jako se domníval Platon, že všechno vědění jest jen rozpomínání, tak Šalomoun pronáší, že všechno nové jest zapomnění. - Francis Bacon, Eseje, LVIII (přeložil Kamil Uhlíř, 1969). Victor Courtet, 1832, Second lettre a Ihevenot, str. 1; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 43. Cit. Saint-Simon, Claude Henri de, Memoire sur la science de Ihomme, str. 11. 9 Alois Mikulka, Jezus a kmotři, 1990, olej na lepence, 48x35 cm. 10 Obsah Obsah 11 1. Rasová teorie a paradox modernity 13 2. Otrokářství a „pigmentokracie" ve středověku a raném novověku 19 3. Středověký environmentalismus a intelektuální rezistence vůči rasovému konceptu 27 4. Počátky ideologizace a esencializace lidského těla 35 5. Vznik rasové klasifikace 41 6. Rasová ideologie jako politická imaginace 55 7. Victor Courtet a rasová teorie jako základ pozitivní politické teorie 83 8. Závěr 107 9. O autorovi 111 9.1. Docent RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D. 111 10. O autorovi ilustrací 113 10.1. Akademický malíř Alois Mikulka 113 11. Zaostření problému 117 11.1. Provolání Victora Courteta, nezávislého kandidáta, z 22. dubna 1848 k voličům ve Vaucluse 117 12. Rozvolnění problému 121 12.1. Jaroslav Malina: Jsme mimozemšťané 121 13. Literatura (citovaná, použitá, doporučená) 133 14. Výkladový slovník důležitějších jmen a pojmů 145 15. Rejstřík E 159 11 Alois Mikulka, Oldřich a Božena, 1994, olej na plátně, 92x105 cm. 12 1. Rasová teorie a paradox modernity V říjnu 2004 uplynulo deset let od vydání knihy Charlese Murraye a Richarda Herrnsteina Gaussova křivka: inteligence a třídní struktura v americkém životě,1 která znovuoživila debatu o biologické podmíněnosti sociální a majetkové nerovnosti v moderní společnosti. Diskuse, kterou iniciovali sociální darwinisté v závěrečných dekádách devatenáctého století a jež se zkompromitovala svým vyústěním do rasistických tezí, se opět po dlouhém odmlčení ocitla ve středu veřejného zájmu. Moderní civilizace se na počátku jedenadvacátého století nachází v paradoxní situaci. V průběhu dvacátého století její nejvýznamnější myslitelé a státníci oprávněně zavrhli rasovou teorii jako výraz nevědecké a nehumánní ideologie a armády demokratického světa zastavily na bojištích druhé světové války aspirace rasového totalitarismu nacistického Německa. Holocaust, představující nejhrůznější dovršení fascinace „rasovou čistotou", byl zařazen společně s genocidami stalinismu a maoismu mezi největší zločiny lidských dějin. Odmítnutí rasové teorie úzce souvisí s étosem modernity spočívající ve „vypovězení poslušnosti přírodě", o níž hovořil anglický spisovatel Gilbert Keith Chesterton: „Uctívánípřírody je dost přirozené, dokud je společnost mladá, nebo jinými slovy panteismus je správný, pokud je uctíváním boha Pana. Příroda však má i druhou stránku, kterou zkušenost a hřích snadno objeví, a není pouhý žert, řeknu-li, že Pan brzy vystrčil čertovo kopyto. Jedinou námitkou proti přírodnímu náboženství je to, že se vždycky nějakým způsobem sta- ne nepřirozeným. Ráno miluje člověk přírodu pro její nevinnost a líbeznost a večer, miluje-li ji ještě, je to pro její temnotu a krutost. Za svítání se po vzoru stoického mudrce omývá v průzračné vodě, na temném sklonku dne se však koupe v horké býčí krvi jako Julián Apo-stata. Pouhé pěstování zdraví vede vždycky k něčemu nezdravému. Hmotná příroda se nesmí stát přímým důvodem naší poslušnosti. Musíme se z ní těšit a ne ji uctívat. Hvězdy a hory se nesmějí brát vážně. Berou-li se, skončíme tam, kde skončilo pohanské uctívání přírody: Protože země je vlídná, smíme napodobit všechny její krutosti.'"1 V obdobném duchu vytýkal francouzský filosof litevského původu Emmanuel Lévinas některým módním „protimoderním" autorům (mezi nimiž na prvním místě zmiňoval Martina Heideg-gera), že jejich úsilí o „znovunalezení světa" ústí do rehabilitace přírodního pohanství: „Znovu najít svět, to znamená znovu najít dětství tajemně schoulené v Místě, otevřít se jasu širých krajin, okouzlení přírodou, velkoleposti hor; znamená to rozběhnout se cestou, která se vine mezi poli, a cítit jednotu, jež vytváří most spínající říční břehy i architektura staveb, přítomnost stromu, lesní přítmí, mystérium věcí - hliněného džbánu, sešlapaných střevíců venkovany, i třpyt karafy s vínem na bílém ubruse. Samo Bytí jsoucna se má projevovat v těchto privilegovaných zážitcích, dávajíc se člověku a svěřujíc se do jeho ochrany. A člověk, strážce Bytí, získává touto milostí svou existenci i svou pravdu."3 Stejně jako Chesterton byl Lévinas přesvědčen o tom, že sakrálno pronikající skrze svět a přírodu 1B a mystérium věcí, kolem nichž byl soustředěn duchovní život přírodních národů, je zdrojem krutosti vůči lidem. Moderní doba, osvobození od „pověr Místa", „vykácení posvátných hájů",4 představují antitezi pojetí přírody jako zdroje poslušnosti, negaci frazerovské-ho světa „Zlaté ratolesti", v němž si logika vegetačních cyklů vynucovala v rámci imitativní magie pravidelné lidské oběti. „Velký projekt modernity" a abstraktní univerzalismus technologie umožňují podle Lévinase „vnímat lidi mimo postavení, v němž se ocitli", objevit člověka v nahotě jeho tváře a umístit jej do „absolutna homogenního prostoru",5 což jsou základní podmínky existence ideologicky, etnicky a rasově neutrálního veřejného prostoru, jenž ustavuje moderní politický národ. Vyloučení nároků přírody ze společenské smlouvy modernity a její proměna v pouhou sféru lidské instrumentalizace představují klíčové předpoklady zrodu moderní koncepce individuální svobody. Rasistická ideologie, která hodnotí a posuzuje jedince a skupiny na základě biologicky podmíněných vlastností, jejichž původ leží mimo dosah sociálního konsensu, je proto neslučitelná s duchem moderního individualismu. To, co bylo na knize Charlese Murraye a Richarda Herrnsteina nejvíce znepokojivé, nebyly vesměs neoprávněné výtky jejich „politicky korektních" oponentů ohledně domnělého rasismu, ale naznačená možnost, že v nitru nejpokročilejší moderní společnosti, upřednostňující v maximální míře meritokracii a univerzální kritéria osobní výkonnosti a kompetence, se může znovu vynořit hrozivá tvář přírody jako zdroj sociálního řádu a poslušnosti. Oba autoři tvrdí, že navzdory rozsáhlým federálním sociálním programům se v americké společnosti prosazuje jako politicky a sociálně dominantní vrstva tzv. kognitivní elita. Modernizace, demokratizace a meritokracie relativizovaly tradiční rodová, třídní, genderová, etnická, rasová nebo náboženská privilegia a učinily nadání a píli hlavními kritérii a nástroji společenského vzestupu v míře, jež byly jiným civilizacím neznámé. Tato skutečnost měla za za následek rozsáhlé majetkové přerozdělení a koncentraci společenského bohatství v rukou osob vyznačujících se vyšší inteligencí, než jakou je obdařena většinová populace. Dědičnost a biologická podmíněnost lidských kognitivních schopností činí z přírody arbitra sociální hierarchie, jejíž ustavení a reprodukce se nalézá mimo kontrolu politických institucí a demokratické reprezentace společnosti. Řešení tohoto znepokojivého stavu viděli Charles Murray a Richard Herrnstein v nalezení vhodněho kompromisu modernity s tradicí, která by omezila hegemonii a ambice kognitivní elity. Přiznání nedokonalosti modernity tak ústí do hledání sociální „směsice starěho a nově-ho", kterou doporučoval již v polovině devatenáctěho století Alexis de Tocqueville. Ve studii Zrození moderní rasové teorie: Život a dílo Victora Courteta se zaměřím na některě aspekty vzniku novodobě rasově teorie a rasismu a budu řešit komplikovanou otázku, za jakých historických okolností se rasová ideologie stala součástí politickě kultury Západu.6 Nehodlám vstupovat do diskuze o tzv. „existenci či neexistenci rasy", která není vzhledem k intelektuálně historickěmu zaměření práce relevant- Obr. 1. Joseph-Arthur de Gobineau (1816-1882). ní.7 Většina společenských vědců a antropologů dnes chápe tradiční rasu jako sociální konstrukci založenou na identifikaci lidských populací s různými esenciali-zovanými rasovými „typy" prostřednictvím selekce reálných fenotypických znaků, jejichž výběr byl bohužel příliš často podřízen ideologickým a mocenským zájmům. Rasová teorie se stává rasismem či rasovou ideologií tehdy, pokud je zmíněná klasifikace využita k prosazení či ospravedlnění neměnné sociální hierarchie a reprodukce sociální, politické nebo ekonomické nerovnosti, to znamená, pokud je sociokulturní sféra redukována na pouhé somatično.8 14 České intelektuální prostředí trpí nedostatkem relevantních studií věnovaných problematice vzniku a vývoje rasové ideologie a touto skutečností lze vysvětlit přetrvávání stereotypů a zjevných omylů v domácím akademickém světě i mezi širší veřejností, jež jsou spojeny s genezí a povahou zmíněného fenoménu. Podle Všeobecné encyklopedie Diderot se „syste-mizace rasistického myšlení poprvé objevila v polovině devatenáctého století u Arthura de Gobineaua"? Tento názor, podle kterého představoval hrabě Joseph-Arthur de Gobineau10 (obr. 1) svého druhu „Charlese Darwina rasové teorie", je v českých zemích (a nikoliv pouze v nich) silně zakořeněn především pod vlivem stručné, nicméně proslulé studie Václava Černého Rasismus, jeho základy a vývoj z roku 1939. Již ve své předcházející práci jsem se snažil ukázat, že významný literární kritik a historik navzdory své rozsáhlé šaldov-ské erudici chápal mylně Arthura de Gobineaua jako osamělého a v zásadě marginálního autora a přehlédl jeho postavení čelného představitele francouzského konzervativního a katolického romantismu a účastníka zásadních intelektuálních debat doby.11 Známý americký evoluční biolog a popularizátor vědy Stephen Jay Gould je tvůrcem hojně citované knihy The Mismeasure ofMan z roku 1981, která byla vydána v českém překladu v roce 1997 pod názvem Jak neměřit člověka: Pravda a předsudky v dějinách hodnocení lidské inteligence. Gouldova kniha vznikla v kontextu polemiky se soudobou renesancí biologického determinismu zejména v podobě sociobiologie a evoluční a kognitivní psychologie a kromě pasáží týkajících se například amerických polygenistů Louise Agassize nebo Samuela George Mortona nedosahuje její historizující část přesvědčivosti a podrobnosti zbývajících partií díla. Stručnou, ale kvalitní studii o dějinách rasismu získal český čtenář díky překladu knihy George M. Fredricksona Racism: A Short History.12 Fredrick-son srovnal historický vývoj antisemitismu a bělošské nadřazenosti jako dvou nejvýraznějších projevů západního rasismu. I když je jeho tvrzení, že se nikdo jiný „o takovou studii dosud nepokusil",13 bezpochyby poněkud přehnané, nutno ocenit Fredricksonův historický záběr, který obsáhl více než šest století západních dějin; autor se ale nevyvaroval zjednodušení a v důsledku své „anglosaské perspektivy" nedocenil například úlohu francouzských fyziologů a saint-si-monistů při formování moderní rasové teorie. Jak naznačuje citát z Esejů Francise Bacona uve- dený na začátku knihy, vyprávět příběh rasové teorie znamená rozpomínat se a rekonstruovat osudy tezí, domněnek a hypotéz, které již dávno pohřbil čas. Snad v žádné jiné oblasti západního myšlení neplatí do takové míry truismus, že originalita je iluzí vyplývající ze zapomnění nebo nevědomosti. Počátky moderní rasové teorie se ztrácejí ve změti různorodých konceptů a děl, v nichž se jen obtížně odlišují xenofobní předsudky, omyly nebo nedorozumění od autentického rasismu. Řada autorů zdůraznila osmnácté století jako klíčové údobí zrodu rané rasové teorie, která dozrála ve století následujícím.14 Louis Dumont, jenž vyšel z myšlenek Gunnara Myrdala, pokládal rasovou teorii za patologickou stránku osvícenství a jeho ega-litářských idejí, protože podle jeho názoru poté, kdy koncepce univerzální rovnosti nahradila hierarchické hodnoty starého režimu, byla nerovnost zatlačena do nově odkrytého hájemství biologie, kde se objevila v podobě rasismu. Obdobně Alden T. Vaughan tvrdil, že anglosaští kolonisté se začali vymezovat vůči indiánům na základě odlišné barvy pleti až v polovině osmnáctého století; skutečné rasové stereotypy se tak zrodily teprve v posledních desetiletích zmíněného století.15 Oproti „minimalistickému" pojetí dějin rasismu se pokusím ukázat tento fenomén v jeho „dlouhém trvání". Teorie, které můžeme označit jako „rasové", se objevily v raném novověku a moderní době vícekrát v různých intelektuálních konfiguracích, historických horizontech a kulturních okruzích, přičemž se pokaždé pokoušely osvojit idiom dobové vědy. Již Michel Foucault s odvoláním na Bachelardův pojem epistemologických aktů a prahů ve své knize Archeologie vědění uvedl, že „dějiny pojmu nejsou vždy a zcela dějinami progresivního zjemňování, postupného růstu racionality, zvyšování abstrakce, nýbrž dějinami rozmanitých polí konstituce a platnosti, dějinami posloupností pravidel využívání, dějinami množství teoretických vrstev, v nichž vypracování pojmu probíhá a završuje se".16 Dějiny rasového myšlení, pro které je příznačné balancování na kritickém pomezí „čisté" vědy a ideologického zájmu a jež úzce souvisí i s otázkou sebereflexe Západu prostřednictvím „těch druhých", potvrzují platnost výše zmíněného výroku; zdá se ovšem, že na místo závěrečného „završení" dochází v případě kategorie rasy spíše k jejímu „zavržení". Pluralitní formování rasové teorie však neznamená, že je nemožné identifikovat některé společné rysy rasologických doktrín, které vznikaly v různých oblastech Západu v průběhu novověku. Především je 15 nápadná úzká souvislost mezi rasovou a politickou teorií. Úvahy o povaze a rozdělení ras téměř vždy směřovaly k politické aplikaci. Je to pochopitelné vzhledem k tomu, že výkon politické moci musel před ustavením lingvistické, kulturní a politické homogenity moderního státu v mnohem větší míře zohledňovat lidskou rozmanitost. Potřeba poznat zvyky a mravy „těch druhých" byla silná v etnicky a jazykově pestré agrární civilizaci středověku, kdy každý region tíhl k partikularismu, a mimořádně vzrostla v době zámořské expanze Západu. Rasová teorie se snažila v zájmu politické efektivity definitivně vyrovnat s lidskou variabilitou odkrytím esenciální nepřekonatelné odlišnosti, jež může posloužit jako axiom pro vybudování racionálního modu vlády v prostředí různých kultur, etnik, ras a populací. V devatenáctém století mnozí teoretici rasy polemizovali s ideou moderního nacionálního státu, jehož potíže a nestabilitu přičítali ignorování rasové rozmanitosti a odlišnosti uvnitř jeho hranic. Totalitní rasová revoluce dvacátého století proto směřovala tak jako v případě nacistického Německa nad stát a mimo stát a tímto upřednostněním rasového hnutí, jež na sebe vzalo podobu radikální politické strany, před státem se nacismus výrazně odlišil od italského fašismu, který byl naopak založen na hypertrofii státní autority. Jsem přesvědčen o tom, že tradiční redukcionis-tické výklady zrodu rasismu, který mnozí autoři omezují na pouhý epifenomén ekonomických konfliktů vyplývajících z jádrového postavení Západu v rámci světového hospodářského systému, jsou dnes obtížně obhajitelné. Rasová teorie spočívající v „ideologizaci těla" představuje intelektuální konfiguraci určitých témat, které mohou jakožto součást západní kultury a mentality existovat vzájemně nezávisle po dlouhou dobu a jež teprve náhlá potřeba spočívající ve vážné sociální, ekonomické nebo historické výzvě mobilizuje a sjednotí do artikulovatelné a sociálně aplikovatelné podoby. Skutečnost, že se rasová teorie založená na snaze ospravedlnit reprodukci sociální nerovnosti prostřednictvím ideologizace lidského těla, zrodila právě na Západě, nemusí být nutně dokladem impe-riální povahy západní civilizace a její snahy ujařmit pomocí vědy „ty druhé", ale spíše projevem rovnostář-ského pnutí v nitru západní společnosti, jež bychom v obdobné intenzitě jen obtížně hledali v jiných civilizačních okruzích. Vznik rasové ideologie svědčí z tohoto hlediska paradoxně o odporu západní civilizace vůči internalizaci a kodifikaci sociální kontroly, která se například prosadila v podobě kastovního systému v Indii. Petrifikace sociální hierarchie byla pro křesťanský Západ problémem, který se setkal s rezistencí. Zastánci vrozené nerovnosti byli proto nuceni vytvořit novou legitimizující ideologii čerpající vesměs z kulturních a intelektuálních vlivů, jež se nacházely mimo souřadnice tradiční křesťanské ortodoxie. K artikula-ci rasové ideologie nedošlo například v hinduistické Indii, protože v rámci této civilizace nebyla až do příchodu evropských kolonizátorů dědičná příslušnost ke specifické kastě nijak problematizována, a nebylo proto zapotřebí vytvářet sekundární ospravedlnění pro neodvolatelnost sociální nerovnosti. Obr. 2. Robert Knox (1791-1862). V knize Od prvotního jazyka k rase: Utváření novověké západní identity v kontextu orientální renesance11 jsem se věnoval vlivu západní orientalistiky, především indických studií, na přelomu osmnáctého a devatenáctého století na formování základních rasových kategorií a konceptů. Tématem následujícího výkladu bude vývoj rasové teorie v údobí, které předcházelo vydání Gobineauova Pojednání o nerovnosti lidských ras v letech 1853 až 1856, to znamená studie, jejímž zveřejněním většina autorů své přehledy dějin rasové- 16 ho myšlení teprve začíná. Zastávám názor, že Gobi-neauova kniha nebyla navzdory svému ohlasu a vlivu originálním dílem, ale výtvorem nadaného kompilátora, jenž dokázal literárně atraktivním způsobem uchopit řadu již mnoho let existujících a široce diskutovaných témat první poloviny devatenáctého století. V roce 1850 napsal skotský anatom Robert Knox (obr. 2), že „rasa neboli dědičný původ jsou vším; dává člověku jeho cejch".li Arthur de Gobineau vydal své hlavní dílo až o tři roky později. V době Knoxova sebevědomého prohlášení byly stavební kameny rasové teorie položeny; po roce 1850 již nebyl prostor pro žádného „zakladatele moderního rasismu". Zvláštní pozornost budu proto věnovat především osobnosti o generaci staršího Victora Courteta, neprávem opomíjeného francouzského spisovatele a veřejného činitele, kterého Jean Boissel označil za „prvního teoretika rasové hierarchie"19 a jehož spisy prozrazují některé dosud skryté intelektuální a historické souvislosti zrodu moderního rasismu. Ve svém historickém exkurzu naznačím, že ambice Victora Courteta zahrnující vytvoření politické teorie, jež by zohlednila odlišnosti ve fyzické a kognitivní konstituci lidí, byly téměř shodné s aspiracemi velkého francouzského myslitele šestnáctého století Jeana Bodina. Odlišnost v jejich přístupu, který spočívá v rozdílu mezi biologickým esencialismem na straně jedné a astrálním environ-mentalismem na straně druhé, odráží předěl mezi středověkou syntézou aristotelského hylemorfismu, Hippokratova učení a astrologie, neschopnou kon-ceptualizovat biologickou rasu, a novověkým naturalismem, který učinil z rasové teorie součást politické kultury moderního Západu. Zatímco Jean Bodin byl přesvědčen o tom, že moudrá politika musí respektovat „povahu místa", podle Victora Courteta lze stabilní politický řád vytvořit pouze prostřednictvím zohlednění rasy. Na základě stručného exkurzu do francouzského intelektuálního a duchovního života v prvních desetiletích devatenáctého století se pokusím ukázat, že na prahu moderní doby nebyla jednou z hlavních inspirací rasové ideologie snaha ospravedlnit podřadné postavení ekonomicky vykořisťovaného domorodého obyvatelstva zámořských kolonií (jak se domnívají neomarxisté) nebo kontrarevoluční úsilí historicky frustrované aristokracie zdůvodnit svým rasově nadřazeným původem anachronická privilegia (jak tvrdila Hannah Arendtová), ale jev, který Friedrich August von Hayek nazval ve stejnojmenné knize „kontrare-volucí vědy'"10 a jenž vyplynul z politické imaginace počátku devatenáctého století. Aspirací Victora Courteta bylo vytvořit v duchu saint-simonismu merito-kratický politický systém založený na „přirozené" nerovnosti ras, jenž nápadně připomínal společnost ovládanou kognitivní elitou, kterou představili ve své knize Charles Murray a Richard Herrnstein. Moderní rasová teorie nebyla výlučně „plantážnickou antropologií" nebo obranou „umírající třídy", ale měla představovat nástroj k dosažení maximální společenské efektivity a prostředek překonání skutečné či domnělé národní stagnace a zaostalosti. Ztělesňovala princip palingeneze21 opírající se o mesianistickou ideologiza-ci moderní vědy. Poznámky The Bell Curve: Intelligence And Class Structure In American Life, 1994. Cit. Chesterton, Gilbert Keith, 1992, str. 66, překlad Jan Čulík. Cit. Lévinas, Emmanuel, 1988, str. 27. Cit. Lévinas, Emmanuel, 1988, str. 28. Cit. Lévinas, Emmanuel, 1988, str. 28. Problematika rasismu jako extremistického hnutí viz Balibat, Eti-enne a Immanuel Wallerstein, 1991; Snyder, Louis L., 1968, str. 14-17; Seton-Weston, Hugh, 1977, str. 355-381; Miles, Robert, 1989, str. 88-90, 113-121; Gilroy, Paul, 1991, str. 43-71; Anthias, Floya a Nira Yuval-Davis, 1992, str. 21-60. Již od šedesátých let dvacátého století se někteří autoři (například Frank B. Livingstone) snažili namísto kategorie rasy prosadit tzv. klinální přístup k fyzické variabilitě lidstva spočívající v zohlednění postupných změn v souvislých populacích organismů a jejich vzájemného prolínání (klin nebo klina je překladem anglického termínu cline, jenž pochází z řeckého slova klinein -„naklánět se"). V závěru dvacátého století se odmítání existence rasy stalo především v anglosaském akademickém světě takřka conditio sine qua non „politické korektnosti". Na internetových stránkách American Anthropological Association je uvedeno, že „race is not a scientifically valid biological category". Richard Lewontin a Stephen Jay Gould byli hlavními autory televizního pořadu z roku 2003, sponzorovaného z prostředků Ford Foundation, který nesl příznačný název Race: The Power of an Illusion. Někteří současní badatelé nicméně nadále tradiční pojetí rasy obhajují, viz například Sarich, Vincent a Frank Miele, 2004, i když i oni většinou používají kategorii rasy spíše v „klinálním" pojetí. Již 1. února 1849 prohlásil v britském parlamentu Benjamin Disraeli: „Race implies difference, difference implies superiority, and superiority leads to predominance" (Speech in the House of Commons, 1. února 1849, in Caleroft, H.G., 1881, str. 288; cit. Odom, Herbert H., 1967, str. 9). Všeobecná encyklopedie Diderot, Praha, 1997, str. 645. Arthur de Gobineau viz Budil, Ivo T., 2002, str. 188-193, Gobineau, Arthur de, 1853-1856; Biddiss, Michael Denis, ed., 1970a, 1970b; Crouzet, Michel, 1990; Černý, Václav, 1939. 17 11 Budil, Ivo T., 2002, str. 10, 187-193. 12 Rasismus, Stručná historie, Praha, 2003. 13 Fredrickson, George M., 2003, str. 22. 14 Viz Banton, Michael, 1977; Gould, Stephen Jay, 1981; Stocking, George W., 1982; Stepan, Nancy, 1982; Hudson, Nicholas, 1996; Outram, Dorinda, 1995, str. 74-79, 94-95. 15 Vaughan, Alden T., 1982. 16 Foucault, Michel, 2002, str. 11, překlad Čestmír Pelikán. 17 Praha, Academia, 2002. 18 „Race or hereditary descent is everything; it stamps the man" (cit. Knox, Robert, 1850, The Races of Men: A Fragment, London, Henry Renshaw, str. 6). Podle Knoxe bylo možné vysvětlit všech ny politické a institucionální změny prostřednictvím rasových faktorů. 19 Boissel, Jean, 1972. 20 Hayek, Friedrich August von, 1995. 21 Termín palingeneze použil jako první Charles Bonnet v Palin-génésie philosophique (1769) ve smyslu „původního pravzoru". Pierre Simon Balanche jej v první polovině devatenáctého století převzal v Essais de palingénésie sociale pro označení „nového zrození" jako radikální protirevoluční proměny společnosti v zájmu zachování tradičního řádu (viz Reardon, Michael, 1968). 18 2. Otrokářství a „pigmentokracie" ve středověku a raném novověku V dnešní postfoucaultovské době je prakticky nemožné zabývat se počátky rasismu a rasové teorie a opominout fenomén otroctví a otrokářství, předpokládající znevolnění „druhého" v zájmu ekonomického zisku a druhotné ospravedlnění tohoto aktu prostřednictvím pseudovedecké rétoriky. Většina historiků zabývajících se vznikem rasismu bezpochyby souhlasí s klasickým výrokem Erika Williamse, že „otroctví se nezrodilo z rasismu, ale naopak rasismus byl důsledkem otroctví".1 Pozornost badatelů se soustředila především na analýzu procesu kolonizace a ekonomických poměrů v Novém světě, které byly obecně pokládány za odpovědné za vznik rasismu legitimizujícího brutální hospodářské vykořisťování domorodého obyvatelstva a importovaných otroků.2 Rasová ideologie představovala podle tohoto výkladu „ideologickou suprastrukturou" otrokářství jako dominantního ekonomického systému západního kolonialismu. Jiní autoři naproti tomu zdůraznili úlohu endogenních kulturních rysů středověké evropské společnosti, které anticipovaly zrod rasismu.3 Je zapotřebí také prozkoumat poněkud opomíjenou otázku, zda rasová ideologie byla skutečným výtvorem Západu, nebo jestli nešlo o koncept importovaný z odlišného civilizačního okruhu. V monoteistickém prostředí formovaném starozákonní tradicí představovala nejvlivnější náboženské ospravedlnění sociálně a ekonomicky podřadného postavení určité populace legenda, kterou obsahuje kniha Genesis (9.18-9.27): „Synové Noeho, kteří vyšli z archy, byli Šém, Chám a Jefet; Chám je otec Kenaa-nův. Tito tři jsou synové Noeho; podle nich se rozdělila celá země. I začal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici. Napil se pak vína, opil se a odkryl uprostřed svého stanu. Chám, otec Kenaanův, spatřil svého otce obnaženého a pověděl to venku oběma svým bratřím. Ale Šém a Jefet vzali plášť, vložili si jej na ramena a jdouce pozpátku přikryli nahotu svého otce. Tvář měli odvrácenou, takže nahotu svého otce nespatřili. Když Noe procitl z opojení a zvěděl, co mu provedl jeho nejmladší syn, řekl: Proklet buďKenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!' Dále řekl: Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův, Ať je Kenaan jejich otrokem! Kéž Bůh Jefetovi dopřeje bydlet ve stanech Šémových. Ať je Kenaan jejich otrokem!'"4 Jak poznamenal William McKee Evans, výše zmíněná biblická legenda trápí z převážně morálních důvodů teology více než dva tisíce let.5 Především byl podle všech starověkých i moderních měřítek Noeho trest přehnaný. Dále kletba dopadla na nebohého Kenaana, který se incidentu neúčastnil a jenž 19 byl tudíž naprosto nevinný. Ponechme nyní stranou úsilí badatelů, kteří se snaží především filologickým a sématickým rozborem textu dobrat původního jádra příběhu, které by poskytlo etické ospravedlnění Noeho chování.6 Antropolog Meyer Fortes ukázal ve svém výzkumu Tallensiů v severní Ghaně, že nejvíce propracovanými a sofistikovanými mýty jsou takové, jež se zabývají oblastmi potenciálních sociálních konfliktů a polarizace.7 K obdobným posvátným mýtům, jejichž cílem není přinášet morální ponaučení, ale vysvětlovat protiklady společenského života a nerovnoměrnou distribuci politické moci, náležel podle Williama McKee Evanse rovněž příběh o Noeho kletbě.8 Legenda, která vznikla v době Davidova a Šalomounova království, měla údajně ospravedlnit zotročení autochtonního kenaanského obyvatelstva hebrejskými kmeny. Starověké otrokářství bylo rasově neutrální9 a kenaanští otroci se pravděpodobně nijak fyziognomicky nelišili od svých hebrejských pánů.10 Přesto byla určitá etnika pokládána za „vhodnější" k zotročování než jiná a Kenaanci se stali v rámci západní civilizace nejznámějším ztělesněním populace „zrozené k otroctví". V následujících staletích se v důsledku geopolitických změn a migrací lidských populací těžiště obchodu s otroky posouvalo a Ke-naanovi potomci, zcela vyjmuti ze starohebrejského kontextu, byli ztotožňováni s etniky, jejichž příslušníci v příslušné době poskytovali otrockou pracovní sílu. Stali se věčnou západní metaforou otroků putující dějinami podle nahodilosti geopolitické konstelace. V posledním stadiu své historické transformace se biblická legenda o Noemových synech proměnila v rasovou chartu, ospravedlňující otrokářství na americkém Jihu nebo v burských osadách Jižní Afriky. V samotné Palestině byli v prvních stoletích po Kristu zotročení „Kenaanci" většinou Syřané nebo Afriča-né.11 Když arabská vojska v sedmém století po Kristu porazila Perskou říši a množství Peršanů upadlo do otroctví, byli příslušníci této etnické skupiny označeni za „Chámovy potomky".12 Vzestup abbásovského chalífátu, v jehož rámci řada Peršanů zaujala přední místa ve státní správě, však způsobil, že například v desátém století historik perského původu Muhammad Ibni Džarir Abu Džafar al-Tabarí13 začlenil ve svém etnickorasovém výkladu Noeho kletby Peršany (obdobně jako Araby a Židy) bez ohledu na lingvistickou odlišnost mezi „syny Šémovy",14 přičemž z Jefeta učinil předka tureckých (altajských) národů a Cháma předchůdce černochů, kteří jsou odsouzeni k věč- nému otroctví.15 V křesťanské Evropě se analogická etnicko rasová interpretace biblického příběhu zrodila až v šestnáctém, respektive sedmnáctém století. V devátém a desátém století zaplavili stredomorský trh s otroky populace pocházející z Balkánu, jejichž zástupci byli prodáváni v židovských komunitách jakožto „Kenaanci",16 takže v rámci této kategorie došlo k juxtapozici černých Afričanů a světlovlasých Slovanů. Rasová identifikace otroků jako třídy proto nedávala nejmenší smysl. Koncem čtrnáctého století zpustošila Tamerlánova vojska území Zlaté hordy, mongolští zajatci prodaní do otroctví zaplavili italské trhy a „Tataři" se na určitou dobu stali na Apeninském poloostrově archetypálním zosobněním otroka.17 Rovněž symbolické příznaky otroctví se v průběhu historie proměňovaly. V antice byli určitou dobu za typický „otrocký národ" pokládáni Skythové; následovali Thrákové, jejichž „rudé vlasy" se staly mimořádně vděčným identifikačním znamením otroků. Ve starořímském divadle si herci představující otroky nasazovali paruku s ryšavým vlasem a jméno „Rufus" bylo považováno za charakterické jméno náležející otrokům.18 Důležitým stereotypem při hodnocení kolektivní mentality otroků, který se zrodil již ve starověké společnosti a jenž přetrval do moderní doby, je tzv. koncept sambo,19 v jehož duchu byly otrokům přiřknuty nedospělé, infantilní, případně femininní vlastnosti, dále lenost, nesamostatnost, obscénnost, sklon ke lhaní, krádežím a opilství.20 Tyto atributy byly později velmi flexibilně spojovány vždy se somatickými nebo etnickými skupinami, jejichž příslušníci byli ze socioekonomických a mocenských důvodů nejčastěji zotročováni. V důsledku politické konsolidace a hospodářského a vojenského vzestupu přestala být západní Evropy v raném středověku zdrojovou oblastí pro obchod s ot-roky21 a vzrostl význam východní Evropy a zejména černomořské oblasti jako dominantního vývozce bezprávné lidské pracovní síly. V této souvislosti je třeba zdůraznit význam Kavkazu, pohoří, ve kterém po tisíciletí hledali útočiště uprchlíci před stepními nomády a jež se vyznačovalo značnou etnickou variabilitou. Na území jen o trochu větším než Kalifornie se i dnes hovoří více než padesátí jazyky.22 Mnohé kavkazské populace byly známy mimo své vlastní území pouze jako otroci prodávaní na středomořských a blízkovýchodních trzích a ostatní národy na ně nahlížely prostřednictvím konceptu sambo.23 Ve středověké Evropě se však nejvíce stereotypů sambo odrážejících údajnou 20 otrockou mentalitu vztahovalo na slovanské populace, které představovaly nejvýznamnější rezervoár bílých otroků Starého světa. Slované obývali území, které je činilo zranitelnými. Ve střední Evropě museli vzdorovat německé expanzi na východ (Drang nach Osten). Na Balkáně, jenž byl obdobně jako Kavkaz útočištěm obyvatel stepí, kteří podlehli cizím nájezdům, byli Slované obětí benátského trhu s otroky a v severním Černomoří dlouho chyběla silná státní struktura, jež by je uchránila před obchodníky z Konstantinopole.24 Slovanské jazyky byly ještě ve vrcholném středověku označovány za „jazyky Kenaanců".25 Když ve dvanáctém století navštívil jeden židovský učenec cestou z Německa Prahu, poznamenal si: „Tady začíná Scla-vonia, nazývána Židy, kteří zde žijí, Kenaanem, protože obyvatelé prodávají své děti všem národům, což platí také o Rusku."26 Světovým centrem obchodu s otroky se stala vzápětí po svém historickém vzestupu v sedmém a osmém století po Kristu islámská civilizace, která toto postavení ztratila prakticky až v důsledku abolicionistické politiky Velké Británie a dalších evropských mocností v devatenáctém století. Z geopolitického hlediska představoval muslimský region Blízkého východu a Středomoří mocenské jádro, v jehož severním a jižním sousedství se nacházela dvě rozsáhlá a lidnatá území, jež byla po staletí pro ekonomicky a vojensky silnější muslimy vydatným zdrojem otroků: Evropa, Černomoří a Kavkaz na straně jedné a subsaharská Afrika na straně druhé. Politická stabilizace a mocenský vzestup Severu způsobily trvalejší znevolnění méně šťastného Jihu. Zatímco v Evropě kvetl obchod s převážně slovanskými otroky, na Blízkém východě a v severní Africe začal postupně dominovat dovoz a prodej otroků ze subsaharských oblastí „černého kontinentu". Na rozdíl od Evropy, která vybudovala obchodní spojení se západním pobřežím Afriky až ve druhé polovině patnáctého století, podél východního pobřeží Afriky pronikaly lodě obchodující s přístavy zřízenými egyptskými panovníky již ve druhém tisíciletí před Kristem27 a na tyto obchodní kontakty starověkých říší později úspěšně navázali převážně Arabové.28 Nicméně teprve v sedmém až osmém století po Kristu mimo jiné v souvislosti s muslimským zákazem zotro-čovat „pravé věřící" bylo nutno získávat otroky mimo Dar al-Islam29 a hlavní otrockou pracovní silou na Blízkém východě se stali Afričané. Přibližně v osmém století po Kristu začali být „Kenaanovi potomci" zto- tožňováni především s populacemi afrického původu a symbolický Kenaan, který pro židovské kupce v Evropě začínal v Čechách, se stával „zemí černých" (Bilad al-Sudan).30 Středomořský trh s otroky byl pochopitelně komplexnější; mnozí otroci pocházeli ze vzdálenějších míst, jako byla Indie nebo Střední Asie. Využívání Afriky jako hlavního světového zdroje pro vývoz otroků rozhodně nezastavilo obchod s bílými otroky, který naopak prošel v šestnáctém století v důsledku osmanské imperiální expanze určitou renesancí. Navíc kolonizace Afriky evropskými mocnostmi ve druhé polovině devatenáctého století (tzv. scramble for Africa), abolicionismus Velké Británie a dalších evropských států a zrušení otroctví ve Spojených státech amerických a Brazílii definitivně ukončily zotro-čování černošských populací v rámci západního hospodářského systému, zatímco ještě o generaci později, roku 1908, bylo možno v Istanbulu pozorovat prodej europoidních i negroidních otroků.31 To však neměnilo nic na obecném středověkém a raně novověkém trendu směřujícímu ke konceptuálnímu a rasovému ztotožnění otroka a Afričana. Ralph A. Austen odhadl, že mezi lety 700 až 1500 bylo z oblastí ležících jižně od Sahary každoročně dováženo na arabské trhy tisíc až šest tisíc osob a že celkový počet černých otroků, kteří putovali během zmíněného údobí transsaharskými karavanními cestami na muslimský sever, přesáhl čtyři miliony.32 V Africe sice regionálně existovaly silnější státy, například v západním Súdánu, které dokázaly své obyvatele účinně chránit před nájezdy otrokářů, avšak většina černošského obyvatelstva žila v etnicky roztříštěných a vzájemně antagonistických společnostech, jež nebyly schopny vzdorovat efektivnější vojenské síle. Přinejmenším od devátého století po Kristu rozlišovali muslimové ve svém slovníku mezi černými a bílými otroky,33 kteří byli pokládani za hodnotnější a těšili se vyššímu statusu než původní obyvatelé Afriky pracující například ve smrtonosných podmínkách saharských solných a měděných dolů.34 Bílí otroci navíc mohli být vykupováni svými příbuznými nebo křesťanskými institucemi.35 Ani svobodní lidé černé pleti však nebyli ušetřeni všeobecného přezírání, předsudků a sociální marginalizace.36 William McKee Evans zdůraznil, že i když černoši pozbyli legální status otroků a konvertovali k islámu, jejich plnohodnotná asimilace do muslimské společnosti byla problema-tizována jejich fyziognomickými rysy.37 Afričané žijící na muslimském území od Andalusie do Persie byli bez 21 ohledu na neexistenci konceptu biologicky vymezené rasy podřízeni reálné rasové segregaci a diskriminaci vyplývající z jejich somatické odlišnosti. Středověcí muslimští učenci a cestovatelé, kteří navštívili subsaharskou Afriku, například Ghanu, Súdán, Mali, Etiopii nebo povodí Nigeru, neskrývali své pohrdání místními poměry a obyvateli a jejich kulturní stereotypy prakticky přecházely do rasových předsudků.38 Andaluský básník Ibn Sahl označil ve třináctém století v jedné ze svých básní pány za „bílé" a otroky za „černé".39 Pozdně středověká arabská poezie a písemnictví ztotožňovala „Chámovy syny" (Banu Ham) s černochy (sudan).40 Velký muslimský učenec čtrnáctého století Ibn Chaldún označil otroctví za přirozený úděl obyvatel Afriky, kteří měli podle jeho názoru více společného s „tupými zvířaty" než lidmi, protože „žijí v jeskyních a krovinách, jedí rostliny, žijí v divokém osamění, nesdružují se a pojídají se navzájem". Totéž ovšem podle Ibn Chaldúna platilo i pro Slovany.41 Ibn Chaldún tak jako jeden z prvních myslitelů společného muslimsko-křesťanského kulturního okruhu zaváděl do historického a geografického dis-kurzu biologické metafory a připravoval cestu rasovému esencialismu. Jeden perský autor v obdobném duchu napsal, že podle rozšířeného mínění lze vycvičit snadněji opici než černocha.42 Sociální stratifikace založená na fyziognomických odlišnostech a zdůvodňovaná typickými rasovými stereotypy a biologickými metaforami se vytvořila koncem prvního tisíciletí po Kristu v rámci islámské civilizace, přičemž její hlavní obětí byli původní obyvatelé subsaharské Afriky. Vzhledem ke zdůraznění barvy kůže jako signifikantního příznaku příslušnosti k otrockému nebo společensky marginálnímu statusu můžeme hovořit o pigmentokracii43 jako o první, takřka intuitivní formě rasové ideologie Starého světa.44 William McKee Evans v této souvislosti poznamenal, že vzhledem k univerzalistickým aspiracím islámu a relativní toleranci, jíž se na rozdíl od středověké křesťanské společnosti těšily na muslimském území náboženské menšiny, bylo velkým historickým paradoxem, že to byla právě islámská civilizace, která se stala kolébkou rasové stratifikace a ideologie,45 již Západ převzal a převedl do idiomu moderní vědy. Obchod s otroky ve Středomoří ovlivnily v závěru středověku dvě významné politické události: dobytí Cařihradu Turky v roce 1453 a nástup Ivana Hrozného na ruský trůn roku 1462. Pád Konstantinopole umožnil Osmanům, aby zcela ovládli trh s otroky z Kavkazu a severního Černomoří a současně omezili zotročová-ní europoidních kavkazských muslimů. Konsolidace ruské moci poskytla účinnější ochranu křesťanskému slovanskému obyvatelstvu ohroženému otrokářskými nájezdy z jihu. Nová politická realita společně s portugalskými námořními výpravami podél západního pobřeží Afriky do Guinejského zálivu učinila definitivně ze subsaharské Afriky hlavního světového exportéra otroků se všemi důsledky pro symbolickou hru legitimizace a stereotypů, která tento proces doprovázela. Prodej bílých otroků na muslimských trzích sice prakticky neustal až do počátku dvacátého století, avšak otrokářství a jeho ideologie, jež nalezla svého výrazu v rasové teorii, spočívala téměř výlučně ve snižování lidského statusu původních černých obyvatel Afriky. James H. Sweet uvedl, že předpoklady pro vznik rasové ideologie existovaly ve Španělsku a Portugalsku dlouho před objevením Nového světa.46 Křesťanské společnosti na Pyrenejském poloostrově se vyznačovaly již ve vrcholném středověku vyvinutým smyslem pro etnickou a rasovou hierarchii vycházející z konceptu „čistoty krve" (limpieza de sangre). Koncept „pokrevní odlišnosti" se v Kastilii a Aragonsku otevřeně projevil po roce 1492, kdy se na základě zmíněného kritéria „staří křesťané" oddělovali od „nových křesťanů" (morisků a marronitů) pocházejících z bývalého muslimského území. Řada autorů upozornila na obavu španělských křesťanů před kontaminací krví nábožensky odlišných populací, především židů, muslimů a později protestantů a autochtonních obyvatel Ameriky, která by mohla svědčit o existenci nereflektovaného protorasismu.47 Křesťansko-mus-limské pomezí, plné náboženského a etnického napětí a konfliktů, jež bylo vystaveno neustávajícímu přílivu arabských a berberských válečníků a obchodníků a černých otroků z muslimského jihu a „franských" křižáků a kupců z křesťanského severu, bylo vhodnou oblastí k přenosu pigmentokracie a příslušných rasových stereotypů z muslimské společnosti do západního světa.48 V křesťanské Evropě znamenal až do vrcholného středověku otrok především „Slovana", a nikoliv „Afričana".49 Výklady biblické legendy o Noeho prokletí postrádaly rasové konotace, kterými se vyznačovaly již od osmého století v muslimském světě. Přibližně v jedenáctém století začal nicméně dovoz otroků slovanského původu na Pyrenejský poloostrov slábnout a na trzích se ve stále větší míře prodá- 22 vali Afričané, kteří byli importováni především přes Maroko.50 Evropanům však stále chyběly vlastní africké zdroje a byli závislí na muslimských překupnících. Podle Williama McKee Evanse z ekonomického hlediska sehrála významnou úlohu při změně západního pohledu na otrokářství skutečnost, že si Evropané během křížových válek osvojili pěstování cukrové třtiny a výrobu cukru.51 Z nového typu intenzivního zemědělství plantážnického typu vyplynula potřeba velkého množství nekvalifikované pracovní síly, kterou dokázal nejlépe uspokojit otrokářský systém. Poté, kdy byli ve třináctém století křižáci nuceni opustit Palestinu, se pěstování cukrové třtiny rozvíjelo na Kypru, Krétě, Sicílii a v určitých regionech Španělska.51 Roku 1432 zavedli italští podnikatelé cukrovou třtinu na Madeiře a po roce 1480 na Kanárských ostrovech. Na plantážích pracovali především „Slované" dovážení ze severního Černomoří. Osmanská expanze sice na jedné straně způsobila ekonomickou stagnaci východního Středomoří a oslabila tak místní konkurenci, na straně druhé omezila export otroků z Černomoří a zvýšila jejich cenu.53 Roku 1462 se Ivan Hrozný stal moskevským velkovévodou a zahájil proces ukončení politické roztříštěnosti regionu, na jehož konci bylo opravdové „impérium střelného prachu", které bylo rovnocenným geopolitickým soupeřem osmanských aspirací a jež dokázalo účinněji ochránit své poddané před nájezdy otrokářů. Vývoz otroků z Černomoří probíhal od poloviny patnáctého století za podmínek, které již nebyly pro benátské a janovské obchodníky atraktivní, a logickou odpovědí bylo v souvislosti s portugalskou expanzí do Guinejského zálivu hledání alternativní pracovní síly v Africe. Ve druhé čtvrtině patnáctého století pocházelo 91 procento otroků prodávaných v Janově z čer-nomořské oblasti, v poslední čtvrtině téhož století to bylo pouze 26 procent.54 Podíl otroků ruského původu v Janově poklesl z 41 procenta ve druhé čtvrtině patnáctého století na 18 procent v závěrečné čtvrti-ně.55 Ibn Chaldún sice koncem čtrnáctého století stále ještě neviděl zásadní rozdíl mezi Slovany a černochy, o jejichž plnohodnotném lidství pochyboval, avšak situace se začala na prahu raného novověku zásadně měnit. Země Slovanů přestala být „Kenaanem" a termín „Slovan" ztrácel otrocké konotace. Portugalské karavely plující podél západního pobřeží kontinentu a muslimské ozbrojené síly postupující ze severu ukončily relativní izolovanost regionů u Guinejského zálivu, které se obdobně jako Kavkaz nebo Balkán vyznačovaly značnou etnickou roztříštěností. Otrokáři mohli proto využít lokálních antagonismů a na rozdíl od západního Súdánu se zde nesetkali s žádným státním útvarem, který by svou vojenskou silou dokázal vzdorovat jejich záměrům. Tak jako si italští kupci získávali dodávkami zbraní Krymské Tatary, aby pro ně obstarávali ve vnitrozemí slovanské zajatce, spolupracovali Portugalci v Guineji za stejným účelem s domorodými Bissagy.56 Nastoupila „africká fáze" ve vývoji západního otro-kářství, která způsobila změnu tradičních stereotypů a metafor.57 Nesmíme však zapomínat na skutečnost, že intenzivní západní exploatace pracovní síly subsa-harské Afriky byla zahájena po sedmi stoletích muslimského otrokářského systému, který na symbolické degradaci čermošských populací po samotnou mez lidství založil svoji legitimizující strategii a rasovou sociální stratifikaci. Od poloviny patnáctého století získávaly Portugalsko, Kastilie a Aragonsko drtivou většinu svých otroků z Afriky. Benátský kupec Luís de Cadamosto zaznamenal, že každoročně procházelo portugalskými přístavy osm set až tisíc černých otroků, kteří byli dopravováni do dalších obchodních středisek křesťanské části Pyrenejského poloostrova.58 Odhady celkového počtu Afričanů, kteří byli v průběhu padesáti let před objevením Ameriky dovezeni do Portugalska, se pohybují od osmdesáti do stopa-desáti tisíc.59 Český cestovatel a vyslanec Václav Šašek z Bířkova uvedl v roce 1466, že portugalský král má větší zisky z prodeje otroků cizincům než z celkového daňového výnosu země.60 Křesťanští autoři latinských textů začali již v desátém a jedenáctém století pravděpodobně pod muslimským vlivem terminologicky rozlišovat mezi bílými a černými otroky.61 Arcibiskup a učenec Isidor ze Sevilly, který působil ještě před příchodem muslimů, označoval pojmem sarracenus všechny otroky bez výjimky. Později se však zmíněné slovo vztahovalo pouze k otrokům světlé pleti, zatímco otroci s černou pokožkou byli nazýváni maurus.61 Mezi křesťany vrcholného středověku se šířily protičernošské předsudky a rasové stereotypy, vesměs inspirované muslimským prostře-dím.63 Rasisticky zaměřená imaginace byla patrná ve skladbách kastilského krále Alfonsa X., vládnoucího ve třináctém století,64 a ovlivnila například rovněž religiózní představy týkající se podsvětí.65 Černá barva se stala rovněž v Evropě metaforou zotročení a služebnosti a symbolickým příznakem nevěřících.66 Od čtyřicátých let patnáctého století, kdy byli přivezeni 23 do Portugalska první černí otroci, vyvinuli církevní představitelé poměrně značné intelektuální úsilí na to, aby uvedli ekonomické potřeby otrokářského systému do souladu s křesťanskou věroukou.67 Zotročování Afričanů bylo buď pokládáno za nezbytnou podmínku jejich evangelizace, nebo ospravedlňováno v rámci ideologie pigmentokracie či prokletím Kenaanových potomků. Příkladem adaptace a rozvinutí původních muslimských rasových stereotypů v křesťanském prostředí byla Kronika objevení a dobytí Guineje,6 jejímž autorem byl Gomes Eanes de Zurara. Tento portugalský kronikář definitivně identifikoval černochy jako potomky „Noemova syna Kaina",69 to znamená jako rasu, která je v důsledku dědičného prokletí povinna sloužit rasám ostatním.70 Pouze otroctví ji může podle Zurary vyvést z barbarství a bestiality. James H. Sweet napsal, že ačkoliv neexistuje žád- ný důkaz o vzniku skutečné rasové ideologie v Portugalsku, Kastilii nebo Aragonsku patnáctého století, rozsáhlý dovoz a obchod s otroky, rozšíření a sdílení rasových stereotypů a předsudků vztahujících se především k Afričanům a popíraní jejich plnohodnotného lidství a inteligence, zdůvodňování sociální nerovnosti biologickými argumenty a každodenní konflikty mezi odlišnými etnickými a rasovými populacemi71 odrážejí existenci „rasismu bez rasy",72 který můžeme označit jako pigmentokracii. Historik portugalského zámořského impéria Charles Ralph Boxer zdůraznil portugalskou rasovou nesnášenlivost, jež se obešla bez rasové konceptualizace.73 V obdobném smyslu Orlando Patterson uvedl, že „nepřítomnost artikulované doktríny rasové nadřazenosti neznamená nutně behaviorální toleranci ve vztazích mezi lidmi náležejícími k somaticky odlišným skupinám".74 Poznámky 1 Williams, Eric, 1944, str. 7. Viz rovněž Cox, Oliver C., 1959, str. 322-345; Davis, Davis Brion, 1997. 2 Souvislost mezi otrokářstvím a ekonomickým systémem raného kolonialismu v Americe viz Klein, Herbert, 1986; Hoetink, H., 1973; Boxer, Charles Ralph, 1963; Freyre, Gilberto, 1946; Vaughan, Alden T., 1995. 3 Snowden, Frank, M., 1970; McKee Evans, William 1980; Hannaford, Ivan, 1996; Saunders, A. C. de C. M., 1982; Russell-Wood, A. J. R., 1995; Jordan, Winthrop D., 1968. 4 Bible: Písmo svaté Starého a Nového Zákona, Ekumenický překlad, Praha, 1985, str. 28-29. 5 Evans, William McKee, 1980, str. 15-16. 6 Basset, F. W., 1971. 7 Fortes, Meyer, 1945, str. 26. 8 Evans, William McKee, 1980, str. 16. 9 Bennett, Jr. R.A., 1971; Snowden, Jr. Frank Martin, 1970. 10 Evans, William McKee, 1980, str. 17. 11 Evans, William McKee, 1980, str. 22. 12 Evans, William McKee, 1980, str. 33. 13 Muhammad Ibni Džarir Abu Džafar al-Tabarí, jeden z nejvý-znamnějších muslimských historiků, se narodil v Amolu v Taba-ristánu na severu Persie u pobřeží Kaspického moře; studoval ve školách v Iráku, Sýrii a Egyptě; většinu života působil v Bagdádu, kde rovněž zemřel; je autorem množství komentářů ke Koránu (který se údajně naučil celý zpaměti již v sedmi letech) a kroniky líčící univerzální dějiny lidstva. S al-Tabarím, jehož učenost byla proslulá, je spojena řada legend; původně chtěl údajně napsat výklad Koránu o celkovém rozsahu šedesáti tisíc stran. 14 Evans, William McKee, 1980, str. 33-34. 15 Cit. Sweet, James H., 1997, str. 148-149. 16 Hrbek, Ivan, 1953. 17 Gioffrě, Domenico, 1971, str. 13-14. 18 Evans, William McKee, 1980, str. 22-23. 19 „Sambo" je hauské slovo pro označení „druhorozeného syna". 20 Wallon, Henri, 1847, str. 2; Mez, Adam, 1967, str. 162; Elkins, Stanley M., 1976, str. 82; detailně pak „mýtus o domorodé lenosti" viz Alatas, Syed Hussein, 1977. 21 Galie byla důležitým dodavatelem otroků záhy po svém dobytí Římem v prvním století po Kristu a totéž platilo pro Britské ostrovy po římské kolonizaci o sto let později. Ještě v jedenáctém století po Kristu však z Bristolu vyplouvaly lodě naplněné mladými anglickými otroky (Evans, William McKee, 1980, str. 23). Sporadické nájezdy muslimských otrokářů na západoevropské pobřeží (včetně Irska a dokonce Islandu) a přepadávání evropských lodí za účelem získávání otroků definitivně ukončila až v devatenáctém století kolonizace severní Afriky západními mocnostmi. 22 Finley, Moses I., 1962. 23 Evans, McKee William, 1980, str. 23-24. 24 Etymologická souvislost názvu Slovanů a otroků v některých evropských jazycích viz Verlinden, Charles, 1955, 2:999-1010. Arabský výraz „eunuch" je odvozen od etnického kořene „Sakhab" (Slovan); katalánské slovo „esclavó" (vykastrovaný kozel) a španělský termín „eslabón" (článek řetězu) pravděpodobně souvisejí s údělem zotročených Slovanů, kteří byli často kastrováni nebo upoutáni do řetězů (Evans, McKee William, 1980, str. 25). 25 Winter, Jacob, 1886, str. 5-6. 26 Cit. Evans, McKee William, 1980, str. 27. 27 O zřízení přístavu náležejícímu židovskému království na břehu Rudého moře počátkem prvního tisíciletí před Kristem viz 1 Král. 9:26-28. 28 Bowill, E.W., 1958; Mauny, Raymond, 1960; 1968, str. 25-26; Husan, Yusuf Fadl, 1967, str. 42-50. 29 Islámské zákonodárství (sunna) zakazovalo brát do otroctví nejen muslimy, ale také židy nebo křesťany, kteří žili pod ochranou muslimské vlády (dhimmi). 30 Sweet, James H., 1997, str. 148; Braude, Benjamin, 1997; Graves, Robert a Raphael Patai, 1964, str. 121; Sanders, Edith R., 1969; Aaron, David H., 1995; Lewis, Bernard, 1971, str. 27-28. 31 Levy, Reuben, 1957, str. 88. Deklarace Organizace spojených národů konstatovala v roce 1948 existenci otroctví na Blízkém východě a ještě dnes se s ním lze setkat například v Súdánu a některých dalších severoafrických zemích (viz Bok, Francis, 2003), v nichž situaci monitoruje například The American Anti-Slavery Group (AASG), založená v roce 1994. 32 Austen, Ralph A., 1979, str. 23-76. 33 Černí otroci byli označováni slovem „abd" (plurál „abld"), zatímco bílí otroci byli známi jako „mamlukové" (Lewis, Bernard, 1971, str. 63-64). 34 Popovic, Alexandre, 1976; Hasan, Yusuf Fadl, 1967, str. 44-58. 24 Na bagdádském tržišti vynesl v devátém až desátém století prodej „dobře vypadající, ale ničím nevyučené bílé dívky" minimálně tisíc dinárů, zatímco ve stejné době se v Ománu prodávali černí otroci za částku pohybující se mezi pětadvaceti až třiceti dináry (Evans, William McKee, 1980, str. 29; Mez, Adam. 1967, str. 157-158). 35 Na vykupování křesťanských zajatců z otroctví se specializoval Řád trinitářů, El Orden de la Merced, Santa Maria della Mercede a Riscatto Schiavi (Verlinden, Charles, 1955, 1:541-543). 36 Evans, McKee William, 1980, str. 29-31. Na druhé straně francouzský arabista Évariste Lévi-Provencal ve svém třísvazkovém díle Histoire de ľEspagne Musulmane (1950) s odkazem na existenci množství míšenců mezi arabskou „aristokracií a buržoazií" muslimského Španělska a severní Afriky tvrdil, že navzdory občasným rétorickým obratům rasové předsudky založené na barvě kůže v muslimském prostředí prakticky neexistovaly. Je skutečností, že některé osobnosti černé pleti uskutečnily v muslimských zemích pozoruhodnou kariéru. Egypt desátého století měl de facto černého vládce; matka sultána Mulaje Hasana, který vládl v šestnáctém století v Maroku, byla černoška a v politickém životě Maroka hráli v sedmnáctém a osmnáctém století důležitou úlohu příslušníci elitní černé gardy. Černé pleti byl rovněž Kízlar Agasí Bešir, původem otrok z Abyssínie, eunuch, který byl koupen za třicet piastrů (cena kvalitního osla) a jenž se stal správcem osmanských financí, nashromáždil značné jmění a nechal postavit mnoho škol, veřejných knihoven a mešitu Aga v Istanbulu (Evans, McKee William, 1980, str. 31). 37 Evans, McKee William, 1980, str. 31. 38 Například Ibn Haukal, který putoval v desátém století podél toku Nigeru a v Ghaně, nacházel mezi místní černou populací naprostou antitézi moudrosti, důmyslu, náboženství, spravedlnosti a řádné vlády (Bovill, Edgar W., 1970, str. 61-62). Velmi negativně se o černém obyvatelstvu Afriky vyjádřil v jedenáctém století ve svém díle toledský historik Saíd al-Andalusí (Lewis, Bernard, 1971, str. 36). Nejslavnější arabský cestovatel středověku Ibn Battúta, který navštívil v roce 1352 Mali, se kromě výrazně záporného hodnocení místní kultury a pohanských zvyků nijak nepozastavil nad životními podmínkami černých otroků v solných a měděných dolech (Sweet, James H., 1997, str. 146-147). 39 Cit. Lewis, Bernard, 1990, str. 90. 40 Evans, William McKee, 1980, str. 29. 41 Ibn Chaldún, 1955, str. 98; 1967, str. 117. 1,2 Cit. Arberry, Arthur John, 1958, str. 255. 43 O formování konceptu pigmentokracie v souvislosti se vztahy mezi jednotlivými rasami v Jižní Americe viz Lipschútz, Alejandro, 1944. 44 Evans, William McKee, 1980, str. 31. Ještě Petrus Camper se v osmnáctém století domníval, že tmavá pokožka černochů představuje důsledek „Chámová prokletí". Louis Francois Jéhan, autor článku „Unité de ľespece humaine" uveřejněném v roce 1853 Antropologickém slovníku, označil tento názor za „velmi rozšířený" (Jéhan, Louis Francois a Jacques Paul Migne, 1853, Diction-naire danthropologie, ou Histoire naturelle de ľhomme et des races humaines, str. 853). 45 Evans, William McKee, 1980, str. 28. 46 Sweet, James H., 1997. 47 Amiel, Charles, 1983; Sicroff, Albert, 1985; Nirenberg, David, 1996. 48 Sweet, James H., 1997, str. 149-150. 49 Na středověkém Západě navíc existovala až do patnáctého století v souvislosti s legendami o říši kněze Jana nalézající se údajně v Africe tradice „dobrého černocha" („le bon Negre") či „negrofi-lie" (Baudet, Henri, 1965). 50 Constable, Olivia Remie, 1994, str. 206; Brett, Michael, 1969. 51 Evans, William McKee, 1980, str. 34; Verlinden, Charles, 1966, str. 167. 52 Ve Španělsku šlo především o oblast Costa del Sol, v níž zavedli pěstování cukrové třtiny muslimové v desátém století. S výrobou cukru souvisel rozsáhlý průmysl, spočívající například v produkci nealkoholických nápojů (grenadine, sasparilla), jenž vzkvétal i po ovládnutí území křesťany (Lippmann, Edmund O. von, 1929, str. 241; Pike, Ruth, 1972, str. 177-178). 53 Evans, William McKee, 1980, str. 35. 54 Evans, William McKee, 1980, str. 38. 55 Evans, William McKee, 1980, str. 38. 56 Evans, William McKee, 1980, str. 37. 57 Verlinden, Charles, 1955; Cortes, Vicenta, 1964, str. 16; Mason, Philip, 1975, str. 58, 77; Degler Carl N., 1971, str. 208-212; Kovel, Joel, 1970, str. 232. 58 Saunders, A. C. de C. M., 1982, str. 19. 59 Sweet, James H., 1997, str. 163. 60 Saunders, A. C. de C. M., 1982, str. 28. 61 Sweet, James H., 1997, str. 150. 62 Verlinden, Charles, 1970, str. 37. Dokumenty z roku 1332 vztahující se k prodeji otroků hovořily o „moro negro de color e capel crespo" a „moro branco de color" (Sweet, James, 1997, str. 150). 63 Viz například pojednání křesťanského lékaře Ibn Botlana „Umění nakupování otroků" nebo zápisky pokřtěného židovského kupce Benjamína z Tudely, který v letech 1169 až 1171 vykonal cestu po Evropě, Asii a Africe a jenž zpochybňoval plnohodnotné lidství a inteligenci Afričanů, které označil za „Chámovy potomky" (Sweet, James, 1997, str. 151). 64 Například Cantigas de Santa Maria. Alfonso X., zvaný „el Sábio", viz Burns, Robert I., ed., 1990; O'Callaghan, Joseph F., 1993. Podle Jamese Sweeta rozlišoval Alfonzo X. mezi Almohády a Al-morávidy, kteří náleželi shodně k muslimům, na rasově etnickém základě (Sweet, James H., 1997, str. 153). 65 Například ve spise z patnáctého století Visäo de Túndalo byli démoni obývající peklo charakterizováni jako černí (Sweet, James, H., 1997, str. 154). 66 Drake, St. Clair, 1990, str. 193. 67 Zotročování zajatých muslimů vyplývalo z pravidel „spravedlivé války" vedené proti nevěřícím, jejímž teoretikem byl počátkem čtrnáctého století františkán Alvaro Pais, poradce papeže Jana XXII. Ochota Afričanů přijmout evangelium však již neměla vliv na jejich znevolňování ze strany Portugalců, jejichž aktivity podpořilo několik papežských bul (Dum diversas z roku 1452 a Romanus pontifex z roku 1455 Mikuláše V.; Inter caetera z roku 1456 od Kalixta III.) (Russell-Wood, A. J. R., 1978). 68 Chronica do descobrimento e conquisita de Guiné, escrita por mandado de elrei D. Affonso V. 69 Zurara měl bezpochyby na mysli „Noemova vnuka Kenaana"; jeho orientace ve starozákonních postavách měla zřejmě své meze. 70 Sweet, James H., 1997, str. 159. 71 Ruth Pike uvedla, že v sedmdesátých letech patnáctého století vzrostlo množství černošské populace v Seville natolik, že se Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská rozhodli podrobit ji „zvláštnímu dozoru a kontrole" (Pike, Ruth, 1972, str. 174). Potíže s alkoholismem a výtržnostmi černých otroků vedly městské úřady k omezení i zákazu jejich shromažďování (Ibid., str. 216). V ulicích Sevilly častovali místní běloši černochy posměšným pokřikem a invektivami (estornudo) (Ibid., str. 187-188). 72 Sweet, James H., 1997, str. 165. 73 „(H)atred and intolerance ... for alien creeds and races was the general rule; and the ecumenical spirit... was conspicuous by its absence" (cit. Boxer, Charles Ralph, 1969, str. 3). 74 Patterson, Orlando, 1982, str. 420. 25 Alois Mikulka, Jsou mi v patách, 1971, olej na sololitu, 92x68 cm. 26 3. Středověký environmentalismus a intelektuální rezistence vůči rasovému konceptu Podle tradičního středověkého „antropologického" pohledu, který spojil antický environmentalismus, aristotelský hylemorfismus, křesťanský monoge-nismus a evangelický univerzalismus, představovalo lidské tělo substanci, k níž konkrétní přírodní a klimatické podmínky přidávaly akcident, jenž byl zodpovědný za odlišné fyzické vzezření, případně za specifické mody chování určité populace. Podle Aristotela musí při každé změně existovat substrát, jenž přetrvává a za který středověcí autoři dosadili lidské tělo. Rasová teorie relativizovala zmíněný privilegovaný ontologický status těla, které ztratilo nárok na univerzalitu zakotvenou v autoritě evangelia. Lokální uskutečňování těla, jež byla dříve pokládaná za projev environmentální nahodilosti, získala v rámci rasové příslušnosti povahu esenciální nezměnitelnosti. Z esencializace somatických kvalit a behaviorálních modů pak vyrůstala legitimizace sociální, politické a ekonomické nerovnosti. Středověcí autoři zdědili od svých antických předchůdců environmentalistické teze o dominantním vlivu klimatu na lidskou variabilitu. Zdá se, že určitá etnocentrická sebezahledněnost do problematiky vlastní polis, jež znamenala velký přínos pro rozvoj západního politického a právního myšlení, zabránila současně Řekům rozvinout skutečnou komparativ- ní vědu o lidské rozmanitosti.1 Výjimku představovali řečtí autoři tvořící na pomezí ohromné Perské říše sahající od indických hranic k pobřeží Egejského moře, jehož součástí se staly v šestém století před Kristem desítky rozmanitých národů hovořících odlišnými jazyky, vyznávajících stovky kultů a rozvíjejících velmi různorodá politická zřízení. Vzdělance, mezi které náležel například Hekataios nebo Héro-dotos ovlivnil perský „multikulturalismus" a uvedl je do antropologického myšlení ve smyslu reflexe lidské sociální a kulturní odlišnosti. Především Hérodotos, kterého John Linton Myres označil za „otce antropologie", si díky svým cestám po Egyptě, Babylónii a Skythii uvědomoval značnou proměnlivost lidských zákonů. Otázkou mnohosti zákonů (nomoi) se v téže době zabývali rovněž sofisté, již stavěli zákony jako lidské výtvory do protikladu vůči přírodě či přirozenosti (fysis). Sofista Kalliklés na rozdíl od Hérodota tvrdil, že přirozený zákon (fysis) stojí vždy výše než různé pomíjivé a pověrečné zvyky, obyčeje a předsudky různých národů (nomoi). Hérodotos se naopak domníval, že specifické zákony (nomoi), které jsou výrazem tradice určitého národa (ethnos), si zasluhují úctu a respekt.2 Nomoi představují základ každé společnosti a jejich porušení je projevem zpupnosti (hybris): „Kdyby totiž předložil někdo všem lidem 27 všechny obyčeje a přikázal jim, aby z nich vybrali obyčeje nejkrásnější, tu by asi po zevrubné prohlídce každý zvolil obyčeje své. Každý národ takto pokládá své vlastní obyčeje za nejlepší ze všech. Není tedy pravděpodobné, že by si z takových věcí mohl tropit smích někdo jiný než šílenec. Že tak smýšlejí o svých obyčejích všichni lidé, je možno doložit mnohými důkazy. Jeden z nich je i tento: Dáreios si dal za své vlády zavolat Řeky, kteří byli u jeho dvora, a ptal se jich, za jakou cenu by chtěli pojídat maso svých mrtvých otců; oni odpověděli, že by tak neučinili za žádnou cenu. Potom si dal Dáreios zavolat několik Indů z kmene Kalatiů, kteří své rodiče pojídají, a v přítomnosti Řeků, kteří pomocí tlumočníka rozuměli, o čem se mluví, se jich ptal, za jakou cenu by dovolili, aby jejich otcové po smrti byli spáleni. Oni vzkřikli velikým hlasem a vyzývali ho, aby se nerouhal. Tak tomu je s obyčeji (zde: nomoi; znamená to ovšem též „zákony") a myslím, že správně pravil v básni Pindaros, že obyčej (zde: nomos) je králem všech. "3 Jedno z nejznámějších a nejvlivnějších starověkých děl věnovaných antropologické problematice 0 vzduchu, vodách a místech (Peri áerón, hydatón, topón) je součástí sbírky 58 spisů nazvané Corpus Hip-pocraticum, která je připisována Hippokratovi z Kóu.4 Nejslavnější lékař starověku se v něm snažil překonat protiklad „přirozenost versus zákon" (fysis vs. nomos) tezí, že přirozené prostředí a společenské uspořádání představují dva klíčové faktory utvářející individuální a kolektivní povahu národů. Hippokratés zdůraznil, že zákony (nomoi) nejsou pouhými svévolnými lidskými výtvory stojícími proti přirozenosti (fysis), ale že vznikají na základě konkrétních přírodních, především klimatických podmínek: „Co se nedostatku zápalu a odvahy týče, hlavní příčina, proč nejsou obyvatelé Asie tak bojechtiví jako Evropané a proč jsou jejich obyčeje změkčilejší, tkví v podnebí. To nemá žádné velké výkyvy ani směrem k horku, ani směrem k chladu a jednotlivá období se od sebe zvlášť neliší. Proto také (obyvatelé Asie) neznají ona náhlá hnutí mysli a silné změny tělesných pocitů, jež patrně zjitřují temperament a vedou k vášnivé nerozvážnosti. Rovnoměrnost podnebí je toho uchraňuje. To jsou tedy důvody, proč jsou dle mého mínění obyvatelé Asie slabší. A krom toho je to 1 uspořádáním věcí veřejných ... (Asiaté, kteří) nejsou ovládáni samovládci, ale žijí svobodně a sami své věci spravují ... patří k nejudatnějším.'6 Tento sociální environmentalismus či geografický determinismus se stal charakteristickým antropologickým přesvědčením antiky a teoretickým rámcem Poseidóniových, Caesarových nebo Tacitových děl. Hippokratés a jeho pokračovatel Galénos z Pergamu, kteří platili ve středověké Evropě za nejvlivnější autority v empirických vědách o člověku, založili svůj systém na korespondenci mezi mikrokosmem lidského těla a makrokosmem přírody. Čtyřem živlům (vzduchu, vodě ohni a zemi) a čtyřem primárním kvalitám (teplu, studenu, vlhku a suchu) odpovídaly podle jejich mínění čtyři hlavní šťávy (humor) lidského těla zahrnující krev (řecky haima, latinsky sanguis), sliz (řecky flegma), žlutou žluč (řecky cholé) a černou žluč (řecky melaina cholé). Jejich vzájemným míšením údajně vzniká výsledný temperament lidské osobnosti (latinsky temperamentům).6 „Antropologové" ve středověku dále vycházeli z klasické aristotelské teze, že hmotný svět je tvořen látkou a formou,7 přičemž látka se neustále uskutečňuje prostřednictvím různých forem. Elementární formy jsou představovány čtyřmi živly, zemí, ohněm, vodou a vzduchem, které jsou přítomny v těle všech živých bytostí. Základní fyzické ustrojení lidí vyplývá z vlastností převládajícího živlu; flegmatické založení je jako voda studené a vlhké, sangvinická povaha je jako vzduch horká a vlhká, cholerické založení je obdobně jako oheň horké a suché a melancholické ustrojení je podobně jako země studené a suché. Již v raném středověku západní kronikáři a encyklopedisté zdůrazňovali v duchu antického environmentalismu, že kolektivní povaha - temperament - národů je dána podnebnými vlivy a kvalitou půdy.8 Isidor ze Sevilly napsal, že zatímco Římané jsou vážní, Řekové jsou lehkomyslní, Afričané prohnaní (uersipelles) a Galové hrdí a divocí.9 Středověkou a raně novověkou „antropologii", to znamená výklad příčin lidské fyzické a sociokulturní odlišnosti, nelze pochopit bez přihlédnutí ke značnému vlivu, jemuž se navzdory doktrinální obezřetnosti církevních autorit těšila mezi západními vzdělanci přibližně od třináctého století, kdy došlo rovněž především arabským prostřednictvím k recepci Aristotelovy filosofie přírody, astrologie.10 Astrologie se prosadila především proto, že vliv hvězd byl pochopen jako účinná příčina (causa efficiens) působící na všechny pozemské předměty a umožňující přechod věcí z možnosti (potence) do uskutečnění (aktu). Určitou úlohu mohlo sehrát rovněž oslabení víry ve filosofickou koncepci pasivní možnosti věcí.11 Někteří stoupenci astrologie byli přesvědčeni o tom, že hmota postrádá vnitřní aktivní princip, který by jí umožňoval nabývat spontánně formu.12 Hvězdy proto podle jejich 28 mínění představovaly primární účinnou příčinu všech vzniklých věcí, včetně lidských činů a „nevlastního" jsoucna. Učenci jako Guido Bonatti změnili astrologii v aplikovanou vědu, na niž se obraceli s prosbou o radu a konzultaci političtí i duchovní vůdci středověké evropské společnosti.13 Průnik a popularita astrologie, šířící se pod výrazným arabským vlivem, však ohrozily ústřední tezi křesťanské západní civilizace, ideu, od které lze odvodit jedinečnost a specifické historické poslání Západu a jíž je doktrína o svobodné vůli člověka. To bylo jedním z důvodů, proč pařížský biskup Stephanus Tempier odsoudil 7. března 1277 219 tezí averroistů (a Tomáše Akvinského), mezi něž zařadil rovněž nauku o „působení nebeských těles na osudy lidí".14 Francouzský právník a politik Jean Bodin je především díky svému dílu Šest knih o republice15 pokládán vedle Machiavelliho za zakladatele moderní politické teorie. Bodinovy úvahy si zaslouží větší pozornost, protože názorně dokumentují konceptuální a filosofické konstrukty, které středověkému a raně novověkému myšlení o lidské rozmanitosti zabránily ve vytvoření rasové teorie v moderním smyslu. Jean Bodin je přímo personifikací vzdoru středověké vzdělanosti vůči rase. Pro Bodina představovala jednu ze základních politických otázek problematika vztahu mezi povahou lidu a politickým uspořádáním. Inspiraci a informace čerpal především z klasických autorů16 a jeho obzor jen málokdy přesáhl Starý svět.17 Ačkoliv někteří komentátoři považovali Bodina za průkopníka environmentalismu a geografického determinismu, který předznamenal Montesquieua,18 Bodinova syntéza astrologie, hippokratovské fyziologie a politologie v zásadě nepřekročila základní intelektuální schéma středověké vědy, které prokázalo v šestnáctém a sedmnáctém století značnou míru rezistence a asi-milační síly. Knihtisk se zasloužil o rozšíření mnohých děl středověké kosmologie, astronomie a astrologie, které se v patnáctém a šestnáctém století těšily značné popularitě. Geocentrický model kosmu, jenž je složen ze čtyř základních prvků a který je ovládán okultním působením hvězd, dlouho vzdoroval koperníkovské revoluci. Jenom před rokem 1500 se objevilo čtyřiadvacet vydání slavného astronomického pojednání De Sphaera, jehož autorem byl Joannes de Sacrobosco19 a které bylo v následujícím století přeloženo do francouzštiny, němčiny, španělštiny, italštiny a angličtiny. První středověká encyklopedie De proprietatibus rerum, již vydal v roce 1231 v Magdeburku františkán Bartholo-maeus Anglicus20 a která v devatenácti knihách shrnovala veškeré tehdejší poznatky z teologie, filosofie, lékařství, astronomie, historiografie, zoologie, botaniky, geografie a mineralogie, byla hojně čtena a publikována ještě v šestnáctém století. Oblíbeno bylo také vůbec nejrozsáhlejší encyklopedické dílo středověku Speculus majus od dominikánského učence Vincenta z Beauvais.21 Podle Bodina, který nepochyboval o vlivu hvězd na lidskou společnost a jenž učinil astrologii jedním z pilířů své politické teorie,22 byla pro výsledný efekt astrálního působení rozhodující geografická poloha daná zeměpisnou výškou, šířkou a členitostí krajiny.23 Z těchto parametrů je nejdůležitější zeměpisná šířka, protože ovlivňuje svit Slunce, nejvýznamnějšího zdroje vitality a univerzálního nebeského tělesa.24 Již Albertus Magnus tvrdil, že povaha všech vzniklých věcí je dána zářením (radius) a místem (locus continens), protože první faktor je dárcem tepla, jež představuje první princip života, zatímco druhý faktor je nositelem vlhkosti reprezentující první princip růstu.25 Jean Bodin rovněž převzal a modifikoval Ptolemaiovo rozdělení světa na zóny arktickou, mírnou a tropickou, kterým podle starověkého učence postupně odpovídalo klima chladné, mírné a horké. Pouze prostřední zóna, již Ptolemaios umístil mezi Skythii a africkou poušť na straně jedné a Herkulovy sloupy a Indii na straně druhé, je obyvatelná; mimo ni nalezneme pouze divoké a primitivní kmeny. Jean Bodin ve svém vlastním klimaticko-geografickém systému rozlišil v rámci Evropy a Středomoří tři pásma, z nichž chladné zahrnovalo Anglii, Skotsko, Dánsko a severní Německo, umírněné Francii, jižní Německo, severní Španělsko, Itálii a Makedonii a horké pásmo jižní Španělsko, Sicílii, Peloponnés a severní Afriku. Současně Bodin podtrhl význam různých přírodních útvarů a povrchových nerovností. Například Pyreneje akcentují rozdíl v zeměpisné poloze Francie a Španělska, protože vystavují Francii severním vlivům, zatímco ve Španělsku zesilují jeho jižní charakter. Obdobně Apeniny oddělují jižanské Toskánsko od severské Lombardie. Bouřlivé vichry činí obyvatele Britských ostrovů, Portugalska, Thrácie a Persie nepokojnými a nezkrotnými, zatímco lidé žijící v Itálii a Malé Asii, oblastech nalézajících se v obdobném klimatickém pásmu, jsou díky mírným větrům laskaví a soucitní. Jsou to rovněž mořské větry, jež způsobují, že Gaskoňci jsou například ve srovnání s obyvateli Flander nepod- 29 dajní. Florencie, která je vystavěna v horách, je stejně jako švýcarské kantony energickým a turbulentním městem, jehož občané mají sklon nedůvěřovat vládě. Naproti tomu Benátky, ležící v mírné nížině, se vyznačují mírumilovným a konsensuálním obyvatelstvem. Janov nebo Gent vděčí podle Bodina za svůj blahobyt přímořské poloze a prosperita Norimberku byla paradoxně způsobena neúrodností půdy, jež přinutila obyvatele usilovně hledat náhradní zdroje obživy. Ze stejného důvodu se Attika stala rodištěm veškerého umění a řemesel.16 Zeměpisná poloha určující působení hvězd má zásadní vliv na ustrojení lidí; jak však upozornil Pierre d'Ailly, jejich vzájemný vztah není založen na asimilaci, ale na reakci.17 Studené klima totiž rodí horkokrevnou populaci, zatímco velmi teplé podnebí chladnokrevnou. Vnější teplo podle středověkých učenců vypuzuje z těla vlhkost a společně s ní rovněž „dech života", díky němuž na základě dobových představ pulzuje v žilách krev; tento proces snižuje vnitřní teplo a celkovou vitalitu organismu. Vnější chlad a sucho naopak způsobují uzavírání kožních pórů a tím udržují v těle vnitřní teplo a vlhkost a přispívají k zachování vitality. Extrémní chlad nebo sucho ale zabrání jakémukoliv tělesnému vypařování; v těle je zakonzervováno příliš mnoho vlhkosti, následkem čehož dramaticky klesá vitalita.18 V severských zemích, v nichž je vzduch studený a suchý, se rodí silní, urostlí a dlouhověcí lidé vyznačující se značným apetitem, zatímco na jihu žijí lidé malí a slabí. Francouzská astrologická tradice ovlivněná Albu-mazarovým19 učením spojovala flegmatické ustrojení se severem a vodou, melancholismus s jihem a zemí, cholerismus s ohněm a východem a sangvinické založení se západem a vzduchem. Bodin v tomto duchu neváhal označit Skandinávce za flegmatiky, Němce za sangviniky, Francouze za choleriky a Španěly za melancholiky.30 Podle Bodina odpovídají zmíněné komplexy čtyřem údobím lidského života: dychtivý sangvinismus mládí, smělý cholerismus dospívání, konzervativní a přemýšlivý melancholismus zralé dospělosti a letargický flegmatismus stáří.31 Středověcí autoři byli přibližně od třináctého století především pod vlivem aristotelismu konfrontováni s problematikou vztahu mezi sociálním a biologickým determinismem. Roger Bacon, který byl inspirován Aristotelovými spisy De Anima a De Motibus Anima-lium,31 napsal, že lidské schopnosti a zvyky zahrnující morální zákony, vzdělání, jazykové projevy, řemesla a vědy, to znamená ona sféra lidské aktivity, již dnes označujeme jako „kulturu", závisejí na lidském tělesném ustrojení.33 Veškerá nevědomá spontánní aktivita vyplývá z organických impulzů uvnitř lidského těla, a je proto podmíněna fyzickým založením orga-nismu.34 Jak poznamenal Vilém z Auvergne, zvířata následují z nutnosti s absolutní poslušností podněty svého těla.35 Rovněž intelektuální pochody člověka a činnost rozumové duše je ale nepřímo ovlivněna temperamentem a kvalitou těla, jež obývá. Tomáš Akvinský tuto skutečnost vysvětloval tím, že předmětem myšlení jsou fantazmata neboli smyslové druhy abstrahované z mnohosti primárních smyslových vje-mů.36 Přesnost smyslové zkušenosti, od níž se odvíjí kognitivní aktivita, je dána celkovou fyzickou konstitucí; smyslové vjemy jsou podle Tomáše Akvinského přenášeny v mozku krví a zvýšení její teploty a hustoty má negativní dopad na rozumové zpracování vjemů. Naopak řidší krev zbystřuje smysly a povzbuzuje intelektuální činorodost. Horkokrevní jedinci obývající severské země jsou energičtí (animositas), fyzicky silní, asertivní, ctižádostiví, netrpěliví a skvělí bojovníci, kteří se nebojí pro-lévání krve, již mají nazbyt. Jejich slabinou je pomalost v myšlení. Jižané jsou intelektuálně mnohem výkonnější a vynikají přesným a bohatým spekulativním myšlením (subtilitas), rozvíjejí vědy, včetně okultních, náročná řemesla, teologii a mysticismus. Jejich řídká krev je činí bázlivými, zároveň však mstivými, rafinovanými a krutými. V některých případech přecházejí jejich sklony k melancholismu v důsledku příliš živé imaginace v šílenství.37 Tomáš Akvinský, Pierre d'Ailly i Jean Bodin se odvolávali na sedmou knihu Politiky, v níž Aristoteles psal o „vrozených vlastnostech občanů": „Národové totiž, kteří bydlí v chladných končinách, a to v Evropě, jsou sice plni odvahy, ale rozumové schopnosti a umělecké dovednosti mají již méně; proto snadněji udržují svou svobodu, jsou však neschopni žíti v obci a ovláda-ti sousedy. Asijští národové jsou rozumově a umělecky nadaní, ale bez vznětlivosti, proto žijí stále v poddanství a v porobě. Avšak hellénský rod, jak sídlí uprostřed těch končin, tak má účast v přednostech obou. Jest totiž i vznětlivý i rozumově nadaný; proto jest stále svoboden, nejdokonaleji vede správu obce a dovedl by vlád-nouti všem národům, kdyby byl sloučen v jednu obec. Tentýž rozdíl však jest i mezi hellénskými kmeny navzájem; jedni mají jednostranné vlohy, v druhých jsou obě uvedené schopnosti spojeny v šťastné směsi. Jest tedy 30 zřejmo, že od přirozenosti musí býti rozumově nadaní a vznětliví ti, jež zákonodárce má bez obtíží vésti k ctnosti."38 Potvrzovalo to názor středověkých myslitelů, že severní národy jsou svobodomyslné, avšak nedisciplinované, jižní národy inteligentní, ale lenivé, a podléhají proto snadno nadvládě tyranů, zatímco pouze národy mírného pásma spojují touhu po nezávislosti s rozumovými vlohami a pílí, které jim umožňují dosáhnout svobodné a harmonické vlády. Objevila se však logická a kontroverzní otázka, jak vymezit ony vyvolené „národy mírného pásma". Aristoteles přisoudil zmíněnou úlohu Řekům. Muslimští učenci, kteří několik století vládli astrologii, doložili důmyslnými argumenty privilegované postavení Arabů. Tento názor kupodivu přijal křesťanský polyhistor Albertus Magnus a do jisté míry také kardinál Pierre d'Ailly.39 Představa, že „nevěřící" vynikají nadřazenými intelektuálními a fyzickými vlastnostmi nebyla pochopitelně v křesťanském světě z dlouhodobého hlediska udržitelná. Za vlády Filipa IV. Sličného vznikla ve Francii „vlastenecká astrologie", jejíž protagonisté, mezi něž náleželi Jan z Jandunu40 nebo Pierre Dubois, autor De Recuperatione Terre Sancte a De Abbreviatione Guerra-rum et Litium, dokazovali astrologickými instrumenty výlučné postavení francouzského národa a oprávněnost univerzálního francouzského impéria. Tehdy se rovněž zrodila teze o nadřazenosti severozápadní čtvrtiny zemského povrchu. Středověcí astrologové se poměrně intenzivně věnovali otázce, do jaké míry jsou konkrétní nebeská tělesa spjata s určitými zemskými regiony. Roger Bacon před tímto problémem couvl; Guido Bonatti a Pierre d'Ailly se jím zabývali obšírněji. Jean Bodin se v návaznosti na zmíněné autory pokusil dát do souvislosti chladnou zónu s Marsem a Měsícem, mírnou s Jupiterem a Merkurem a horkou zónu s Venuší a Sa-turnem.41 Planeta Mars podporuje údajně válečnictví a řemesla, která jsou spojena s kovem a ohněm, a Měsíc cudnost a lov, což jsou ctnosti a hlavní aktivity sangviniků obývajících chladnou zónu.42 Je pravidlem, že všechny velké úspěšné invaze v dějinách, které uskutečnili Gótové, Vandalové, Frankové, Norma-ni a Mongolové, vzešly ze severu a směřovaly na jih. Římané dosáhli svých největších vojenských úspěchů ve Středomoří, avšak nebyli schopni se pevně uchytit severně od Dunaje. Angličané až do Bodinovy doby nikdy trvale nedobyli Skotsko, ale pravidelně poráželi Francouze.43 Vzhledem k sepětí Marsu s řemesly není náhoda, že mezi Němci, Vlámy a Angličany nalezneme velký počet zdatných řemeslníků. Ctnost a cud-nost severských národů, například Němců, vyplývá především z nedostatku imaginace. Jupiter povzbuzuje fyzickou a intelektuální výkonnost, morálku a smysl pro spravedlnost a zákonnost, Merkur je záštitou praktických dovedností, rétorických schopností, obchodu a podnikání. Výše zmíněné vlastnosti a dispozice jsou charakteristické pro cho-leriky žijící v mírném pásmu. V této oblasti se podle Bodina zrodily velké právnické systémy řeckého, římského a francouzského původu a vznikly největší říše - asyrská, médská, perská, partská, řecká, římská a keltská, jež kombinovaly rozumnou vládu s hospodářskou prosperitou. Saturn vyvolával sklon ke kontemplaci a Venuše k lenosti a prostopášnosti; vzhledem k sepětí obou nebeských těles s horkým klimatickým pásmem není nijak překvapivé, že jižanští melancholici se vyznačují zároveň náboženským zanícením a pokleslými mravy. Bodin uvedl jako typický příklad obyvatele Etiopie (podle svědectví Fransciska Alvareze) a starověké Kartagince (v podání Tita Livia). Saturn podporuje také sklon k vychytralosti, a tato skutečnost vysvětlovala podle Bodina konkrétní pozorování, podle kterého sice Angličané porazili v přímém boji Francouze, avšak byli přelstěni jejich diplomacií; Francouzi zase vždy ztráceli při jednání se Španěly.44 Co se však stane, pokud dojde k migraci určité populace z jedné klimatické zóny do jiné? Na rozdíl od rasových teoretiků devatenáctého a dvacátého století byli badatelé středověku a raného novověku přesvědčeni o tom, že v takovém případě dojde k rychlé somatické adaptaci. Albertus Magnus napsal, že pokožka Afričanů po jejich případném přesídlení na sever během několika generací zesvětlí. Zvířata a rostliny se v odlišném klimatickém pásmu zmenší nebo naopak zvětší. Jean Bodin přisoudil dobytí Pyrenejského poloostrova muslimy a vítězství španělských vojsk Karla V. v Německu zlepšení jejich válečnic-kých schopností v severněji ležícím teritoriu. Naopak severští Kimbrové a Teutoni koncem druhého století před Kristem a němečtí a francouzští žoldnéři na přelomu patnáctého a šestnáctého století podlehli během svého tažení na jih do Itálie rozkladu.45 Zatímco lidský organismus je schopen se v relativně krátké době přizpůsobit klimatickým a astrálním změnám, Jean Bodin důrazně varoval před volunta-ristickým přenášením politického a právního systé- 31 mu z jednoho podnebného pásma do jiného, jak to názorně doložila neschopnost Španělů prosadit svoji vládu v Nizozemí.46 V tomto směru Jean Bodin navázal na sociálně relativistické úvahy některých středověkých autorů, včetně Danta,47 kteří zpochybňovali existenci jednotných standardů pro hodnocení lidské politické aktivity: „To, co jedno lidské společenství oceňuje jako ctnostné, jiné vůbec za ctnostné nepokládá.'"448 Na počátku čtrnáctého století polemizoval ve spise De potestate regia et papali na základě podobných argumentů s ideou univerzálního světského státu francouzský dominikán Jan z Paříže.49 Krajní sociální determinismus a absolutní podřízenost lidí a jejich morálních hodnot místu, podnebí a hvězdám byly v rozporu s křesťanskou vírou v možnost každého člověka svobodně se rozhodnout následovat hlas svědomí a boží zákon. Bodin sám byl přesvědčen o tom, že je v moci státní a zákonné autority napravit „nedostatky" přírody. Přísná disciplína učinila z Ger-mánů, které Tacitus popsal jako zaostalé barbary, vůdčí národ křesťanského Západu. Naproti tomu již Tomáš Akvinský vyzdvihl, že rozklad mravů způsobil pád Římské říše.50 Moudrý zákonodárce a státník však buduje podobně jako dobrý stavitel z materiálu, který mu poskytlo lokální prostředí;51 jeho úkolem je zohlednit „povahu místa" („la nature des lieux"). Poznámky 1 Budil, Ivo T., 2003, str. 47-48. 2 Budil, Ivo T., 2003, str. 48. 3 Dějiny, III, 38. 4 Narozen roku 460 před Kristem na ostrově v Kóu, zemřel v Láris-se v Thessalii. 5 O vzduchu, vodách a místech, 16. 6 Viz Siraisi, Nancy G., 1990, str. 97-114. 7 „Naturale corpus est ens mutabile materia formaque coagmeta-tum", Jean Bodin, Universae Naturae Theatrum I, Lyon, 1596, str. 13; cit. Tooley, Marian J., 1953, str. 66. 8 Vývoj enviromentalistických teorií národní povahy ve středověku a raném novověku viz Glacken, Clarence J., 1967, str. 254-287, 451-456; Hodgen, Margaret T., 1964, str. 49-77. 9 Cit. Hudson, Nicholas, 1996, str. 248. 10 Astrologie absentovala u Sacroboska, který ještě nebyl seznámen s Aristotelovými přírodovědeckými spisy; naproti tomu teorii o vlivu hvězd na pozemský svět sdíleli Roger Bacon, Albertus Magnus a Bartholomaeus Anglicus. 11 Později odmítali koncept pasivní potence filosofové kartezián-ského zaměření, kteří pochybovali o nutné platnosti principu kauzality. Stoupenci senzualismu dokonce pokládali příčinný vztah za pravidelnou, nikoliv nutnou následnost jevů. Viz rovněž diskusi o tzv. dispozičních predikátech (Sousedík, Stanislav, 1992, str. 14-15). 12 Tooley, Marian J., 1953, str. 66. 13 Guido Bonatti (zemřel kolem roku 1300) je autorem knihy Decem continens tractatus astronomiae (1277), označované za nejvýznamnější astrologický spis třináctého století. Praktickou aplikaci astrologie Bonatti předvedl například ve válečném umění; známá je epizoda z obléhání jihoitalského města Forli v roce 1282, kdy Bonatti přispěl jako poradce Guida z Monte-feltra k úspěšnému odražení oddílů papeže Martina IV. Dante umístil Bonattiho do osmého kruhu Pekla. 14 Horowitz, Irving L., 1960. 15 Six Livres de la République, Paris, 1576. 16 Mezi Bodinovy zdroje náleželi především Aristoteles, Ptolemaios, Galén, Gaius Iulius Caesar, Tacitus a Titus Livius. 17 Údaje o Itálii Bodin čerpal především ze spisů historika vlády Ludvíka XI., Karla VIII. a Karla Smělého Philippa de Commi-nese a Franceska de Guicciardiniho; informace o Rusku z proslulé zprávy vyslance Sigmunda von Herbersteina Rerum Mos-coviticarum Commentarii z roku 1549 (Poe, Marshall, ed., 2003); data o severovýchodní Africe získal ze svědectví portugalského vyslance Franciska Alvareze, jenž působil v letech 1520 až 1527 v Abyssinii, a údaje o indiánech z děl Bartolomé de Las Casase. Jean Bodin dále například vedl rozhovory s polským vyslancem z Litvy a francouzským vyslancem Jindřicha II. na anglickém dvoře a využil zpráv francouzských diplomatů, kteří s císařem Karlem V. jednali o italských záležitostech (Tooley, Marian J., 1953, str. 64). 18 „Initiateur de la théorie des climats" (Fournol, Etienne, 1972). 19 Joannes de Sacrobosco (John Hollywood) byl zřejmě anglického původu (jeho rodiště je umisťováno střídavě do Halifaxu v Yorkshire, irského Dublinu či Skotska). Studoval v Oxfordu, ale záhy odešel do Paříže, kde proslul jako oblíbený učitel a profesor astronomie a matematiky. Učebnice astronomie De Sphaera byla pokládána za autoritativní text až do poloviny sedmnáctého století, kdy se již zcela prosadila Koperníkova teorie. Sacrobosco napsal rovněž spis o aritmetice (Algorithmus), užité geometrii (De Compositione quadrantis simplicis et compositi et utilitatibus utriusque) a počítání svátečních dnů (Computus). 20 Bartholomaeus Anglicus pocházel z Anglie, působil však jako profesor teologie na univerzitě v Paříži; v roce 1224 nebo 1225 vstoupil do františkánského řádu. Od roku 1231 přednášel v německém Magdeburku (na jeho pařížském místě jej vystřídal neméně proslulý Alexander z Hales). O oblibě encyklopedie De proprietatibus rerum svědčí četné překlady do francouzštiny, vlámštiny, angličtiny a španělštiny. 21 Vincent z Beauvais vstoupil roku 1218 do dominikánského řádu a s výjimkou návštěvy krále Ludvíka IX. údajně neopustil ve zralém věku klášter v Beauvais, kde s královou podporou pracoval na svém celoživotním díle. Speculum majus zahrnuje Speculum naturale (32 knih, 3718 kapitol, pojednání o teologii, psychologii, fyziologii, kosmografii, fyzice, botanice, agronomii, zoologii a mineralogii), Speculum doctrinale (17 knih, 2374 kapitol, pojednání o logice, rétorice, poetice, geometrii, astronomii, výchově, mechanice, řemeslech, anatomii, chirurgii, lékařství, právu a výkonu spravedlnosti), Speculum historiale (31 knih, 3793 kapitol, dějiny světa do roku 1250 po Kristu) a Speculum morale, část, jejíž autenticitu zpochybnil Pierre Claude Francois Dau-nou. 22 Jean Bodin zmínil „caelestia corpora". V duchu Ptolemaiova učení Jean Bodin předpokládal, že nebesa jsou tvořena sedmi sférami, jež jsou vyhrazeny postupně Měsíci, Merkuru, Venuši, Slunci, Marsu, Jupiteru a Saturnu; následovala sféra obsazená souhvězdími zvěrokruhu a dvě sféry způsobující denní a roční pohyb nebeské oblohy (cit. Tooley, Marian J., 1953, str. 66). Každá planeta a hvězda se vyznačovala specifickými vlastnostmi, 32 které jim přisoudila dlouhá babylónská, antická a arabská tradice. 23 Tooley, Marian, 1953, str. 68. 24 „Ad generationem sensibilium corporum committitur, et ad vitam ea movet, nutrit, et auget, et perficit, et purgat ac renovat" (Vincent z Beauvais, Speculum Naturale, xv, iv; cit. Tooley, Marian, 1953, str. 68). 25 Vincent z Beauvais se domníval, že místní rovnováhu mezi teplem a vlhkem ovlivňují nadmořská výška, vlhkost, blízkost hor a moře a kvalita půdy, přičemž místa vystavená silným větrům jsou pro osídlení nevhodná, protože atmosférické bouře narušují mysl a úsudek lidí. Tomáš Akvinský ve spise De Regimine Princi-pum v diskuzi o vhodném místě k založení města soudil, že příliš úrodná půda má demoralizující účinky na obyvatele (cit. Tooley, Martin, 1953, str. 71). 26 Tooley, Marian, 1953, str. 71-72. 27 De Concordantia Discordantium Astronomorum, cit. Tooley, Marian, 1953, str. 72. 28 Zmíněnými procesy se obšírně zabýval Bartholomaeus Anglicus, dále Albertus Magnus a Vincent z Beauvais (Tooley, Marian, 1953, str. 72). 29 Albumazar (též Abu-Mašar Džafar ibn Muhammad), proslulý arabský astronom a astrolog. Ve spise De magnis conjunctioni-bus tvrdil, že svět byl stvořen v době konjunkce sedmi planet v souhvězdí Berana a k jeho zániku dojde, až nastane konjunkce v souhvězdí Ryb. 30 Cit. Tooley, Marian, 1953, str. 73-74. 31 Cit. Tooley, Marian, 1953, str. 76. 32 Autorství této druhé práce je sporné. 33 Bacon, Roger, 1897, Opus Maius, Oxford, Bridges, str.138. 34 „Organicas partes quoque preparant ydonne passiones ut cito moveantur ad dilectabilem consecutionem" (Pierre d'Ailly, De Concordantia Discordantium Astronomorum, cit. Tooley, Marian, 1953, str. 74). 35 De Universo, I, xlvi; cit. Tooley, Marian, 1953, str. 74. Vincent z Beauvais napsal, že vegetativní a sensitivní duše (to znamená principy růstu a smyslového vnímání) představují „obligata materiae" (Speculum naturale, III, xlvi; cit. Tooley, Marian, 1953, str. 74). 36 In Libris Politicorum, vii, lect. V; cit. Tooley, Marian, 1953, str. 74. 37 Cit. Tooley, Marian, 1953, str. 74-75. 38 Politika, Kniha sedmá, 7, 23-38, překlad Antonín Kříž. 39 Tooley, Marian, 1953, str. 80. 40 V současné době je zřejmé, že pod tímto jménem byli spojeni dva autoři - Jan z Jandunu (Johannes de Genduno) a Jan z Gandu (nebo z Gentu). První z nich se narodil kolem roku 1300, vystudoval univerzitu v Paříži a společně s Marsiliem z Padovy vydal proslulý spis Defensor pacis zaměřený proti papeži Janu XXII., za který byli oba autoři v roce 1327 odsouzeni. Jan z Gandu se narodil v roce 1270 nebo 1280, vystudoval teologii na Sorbonně a působil jako duchovní v Kieldrechtu. Není jasné, který z obou mužů je autorem filosofických a teologických prací zahrnujících například komentáře k Aristotelovi a Petru Lombardskému, jež byly silně ovlivněny Averroesem a kritické vůči Tomáši Akvin-skému. 41 Podle Mariana Tooleye tím Bodin porušil tradiční astrologickou korespondenci mezi nebeskými tělesy a klimatickými pásmy (1953, str. 70), protože Guido Bonatti a další autoři sdíleli názor, že Saturn a Měsíc náležejí severu, Jupiter a Merkur mírnému pásmu a Mars a Venuše jihu. Bodinovy důvody byly čistě empirické (zkušenost pokládal již Pierre d'Ailly za konečný test každé hypotézy), protože se domníval, že Mars je svými válečnickými atributy přirozeně spjat se severem, zatímco „kontemplativní" Saturn s jihem. 42 Tooley, Marian, 1953, str. 76. 43 Tooley, Marian, 1953, str. 77. 44 Tooley, Marian, 1953, str. 78. 45 Tooley, Marian, 1953, str. 76-77. 46 Tooley, Marian, 1953, str. 78. 47 Dante navzdory své obhajobě univerzální světské monarchie nevěřil v možnost všelidského zákonodárství; Skythové žijící na severu musí být podřízeni odlišnému systému disciplíny než jižní Garamanti (De Monarchia, i, xiv; Tooley, Marian, 1953, str. 80). 48 De Republica Libri Sex, str. 770; cit. Tooley, Marian, 1953, str. 79. 49 Jan z Paříže se narodil v Paříži kolem roku 1240, zemřel 22. září 1306 v Bordeaux. Vyučoval filosofii a teologii. Spis De potes-tate regia et papali napsal v době sporu mezi papežem Bonifácem VIII. a francouzským králem Filipem IV. Sličným, během něhož se Jan z Paříže postavil na stranu panovníka. Za pojednání o transsubstanciaci mu pařížský biskup pohrozil exkomunikací, kvůli čemuž se Jan z Paříže odvolal ke Svatému stolci. Projednávání případu však předčasně ukončila Janova smrt. 50 In Libris Politicorum, vii, v; Tooley, Marian, 1953, str. 80. 51 „Lun des plus grands, et peutestre le principalfondement des Repub-liques est d'accomoder ľestat au naturel des citoyens et les edicts et les ordonnances ä la nature des lieux, despersonnes et des temps," cit. Tooley, Marian, 1953, str. 80. 33 Alois Mikulka, Únik skoro jistého ženicha, 1995, olej na sololitu, 42x52 cm. 34 4. Počátky ideologizace a esencializace lidského těla Ann Laura Stolerová, inspirovaná Michelem Fou-caultem, vystoupila s podnětnou tezí, že zámořská koloniální území evropských mocností v Asii, Africe a Jižní Americe představovala svébytné „laboratoře modernity", v nichž se poprvé mimo vlastní mateřské země v podmínkách „koloniálního exilu" tematizova-ly a diskutovaly „klíčové symboly moderních západních společností (zahrnujících) liberalismus, nacionalismus, státní občanství a evropanství" předtím, než byly přeneseny na samotný evropský kontinent.1 Do určité míry to platí rovněž o konceptualizaci rasy a rasové klasifikace, protože to byly právě kolonie, kde se Evropan, často v menšině, setkával bezprostředně s „tím druhým" a ze změti emocionálních, iracionálních, podvědomých a rozumových postojů, z nichž se skládá každodenní mezilidská interakce, vytvářel teoretické předpoklady nejen pro zrod moderní rasové teorie, ale rovněž pro vlivné abolicionistické hnutí. Otrokářský systém, který zavedli Španělé a Portugalci v Novém světě, lze charakterizovat přednostním využíváním černých otroků, postupným ústupem od znevolňování indiánského obyvatelstva a jen velmi omezeným importem bílých otroků. Tento vývoj má však pravděpodobně jen málo společného s ideologií pigmentokracie2 a lze jej vysvětlit například nižší mortalitou černých otroků v Novém světě,3 který z nich učinil bezpečnější, a proto atraktivnější investici. Zdá se, že v počátečním údobí západní kolonizace Nového světa se Španělé a Portugalci snažili prosadit ve zdejší společnosti sociopolitický systém endogamních rasových skupin („castas"), který byl zřejmě inspirován kastami, s nimiž se Portugalci seznámili ve svých osadách v Indii.4 Zmíněný pokus nicméně pod tlakem univerzalistických evangelizátorů, k nimž náležel například Bartolomé de Las Casas, a holé skutečnosti, že v koloniích ovládaných conquistadory žilo zpočátku jen velmi málo Evropanek, selhal.5 Namísto toho se postupně zrodila společnost „somatického kontinua",6 v jejímž rámci byl vrchol politické a ekonomické moci obsazen bílou populací, zatímco míšenci, indiáni a černoši zaujímali sociálně nižší postavení, aniž však byly jednoznačně stanoveny rasové hranice.7 Vzniklý společenský řád připomínal systém rasového soužití příznačný pro muslimskou civilizaci, která představovala pro křesťanské iberské národy navzdory vzájemnému staletému soupeření a krveprolití více či méně podvědomý vzor.8 Rasová polarizace v Jižní a Střední Americe nicméně měla podle některých autorů v následujících staletích negativní dopad na průběh modernizace a industrializace.9 Severoevropským státům se v Novém světě zdařilo vybudovat koloniální společnost, která připomínala indický endogamní kastovní systém, ať již šlo o soustavu tří fyziognomických skupin (běloši, míšenci a černoši) na Antilách nebo dvou ras (běloši a černoši) v Severní Americe.10 Otrokářský systém 35 v Severní Americe představoval podle klasické teorie Hermana Jeremiase Nieboera optimální ekonomický model, který umožňoval v podmínkách nadbytku zdrojů a půdy získat levnou pracovní sílu připoutanou k intenzivní zemědělské výrobě.11 Významnou úlohu sehrála i skutečnost, že poměr mezi muži a ženami byl mezi osadníky z Britských ostrovů vyváženější než mezi přistěhovalci z Iberského poloostrova.12 Inter-nalizovaná legitimizující ideologie, která by americké rasové stratifikaci dodala obdobnou míru stability, jíž se vyznačoval indický kastovní systém, však nevznikla a vzhledem k povaze stále oficiálně platné křesťanské věrouky se s výjimkou nepříliš přesvědčivého odvolání na legendu o Noeho prokletí ani vytvořit nemohla. V Novém světě se tak spontánně zrodil společenský řád inspirovaný dvěma principy, které oba představovaly import z odlišného civilizačního okruhu - ideou pigmentokracie, již se vyvinula v rámci muslimského otrokářského systému, a konceptem institucionaliza-ce rasové hierarchie vzešlým původně z kastovního uspořádání Indie. John H. Elliott ve své nyní již klasické práci The Old World and the New: 1492-1650 (1970) ukázal, že humanistická tradice Starého světa opírající se o církevní vzdělanost a antické autory dokázala svojí intelektuální silou asimilovat realitu Nového světa a kon-ceptualizovat ji v duchu tradičního západního obrazu reality.13 Pro vědy o člověku v raném novověku byla navzdory objevení nového kontinentu příznačná dlouhodobá kontinuita témat a konceptualizace definitivně ukončená teprve osvícenstvím a naturalismem osmnáctého století. V šestnáctém a sedmnáctém století byly za součást oficiální vědy pokládány nejen Hippokratovy a Gallenovy fyziologické teze, ale rovněž astrologie.14 Zásadní vliv hvězd na lidské sociální a politické chování zpochybňoval na počátku novověku málokdo a se stejnou samozřejmostí se navzdory autoritě Alberta Velikého a Tomáše Akvin-ského připouštělo, že astrální působení může omezit svobodnou vůli.15 Antonello Gerbi a Jorge Canizares Esguerra zdůraznili, že počáteční fascinaci Novým světem a jeho domnělými rajskými kvalitami16 vystřídalo v Evropě přesvědčení o degenerativním působení tropického klimatu,17 které bylo dáváno do souvislosti s negativním vlivem hvězd a jež mělo značně neblahý dopad na hodnocení koloniální společnosti. První detailnější zobrazení souhvězdí pozorovatelných z jižní hemisféry pořídil v roce 1502 Amerigo Vespucci, pro kterého byly nové hvězdy (jichž popsal dvacet) a nebeská znamení, neznámá klasickým autorům, hlavním důvodem, proč razil název „Nový svět".18 Vespucci pokládal hvězdy pozorovatelné jižně od rovníku za větší a jasnější než stálice na evropské obloze. Pozitivním působením hvězd bylo podle Vespucciho možné vysvětlit, proč se Nový svět přes svoji polohu ve „vyprahlém pásu" těší příznivému klimatu a proč jsou místní obyvatelé navzdory své nahotě a kanibalismu fyzicky zdraví a krásní. Vespucciho fascinaci jižní hvězdnou oblohou sdíleli itaský mořeplavec v portugalských službách Andrea Corsali a Antonio Pigafetta, jenž se plavil s Magalhäensem. Naproti tomu Gonzalo Fer-nández de Oviedo y Valdes ve spise La historia general de las Indias z roku 1535 popřel kladný vliv jižních hvězd a naopak působením nebeských konfigurací objasňoval flegmatickou, zbabělou a nesmělou povahu místního obyvatelstva a zvířectva.19 Julius Caesar Scaliger, otec proslulého humanistického učence Jose-pha Justa Scaligera, označil Brazílii za „chudou, nízkou a špatnou zemi", v níž byl život divoký a bestiální, za což je odpovědná astrální sféra.20 Rovněž Bernardino Sahagún, jehož názory odrážely frustraci představitelů františkánského řádu z neúspěšné snahy naplnit mezi indiánskou populací v Mexiku milénaristické vize,21 byl přesvědčen o tom, že konstelace hvězd učinila indiány línými a chlípnými. Pouze návrat k přísné autoritativní disciplíně, jíž se vyznačovala vláda Azté-ků, může podle Sahagúna odvrátit totální zhroucení mexické společnosti.22 Názor, že souhvězdí, jež září nad Novým světem, jsou ve srovnání se souhvězdími Starého světa méněcenná, což má negativní dopad na somatické a intelektuální vlastnosti místního obyvatelstva, sdíleli Francisco Hernández, José de Acosta, Giovanni Bo-tero, Samuel Purchas, Richard Eden a další vzdělanci přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. Španělský dominikán Gregorio García, který se domníval, že indiáni jsou potomky Kartáginců, vysvětloval domnělou skutečnost, že se statečný, hrdý a bojovný starověký národ proměnil v „bezvousou, zbabělou a hloupou" populaci, vlivem vlhkosti a hvězd Nového světa.23 Františkán Bernardo de Lizana, jehož o kartá-ginském původu Mayů přesvědčila monumentálnost jejich dochovaných staveb, přičítal transformaci hlavních rivalů Římanů v „dětinské a brutální" barbary působení klimatu a izolace.24 Diego Andrés Rocha usuzoval, že indiáni jsou svým původem archaičtí obyvatelé Španělska, které na druhé straně Atlantiku 36 vlhké podnebí zbavilo válečné zdatnosti a vousů.25 Ve čtyřicátých letech sedmnáctého století Antonio León Pinelo umístil na východní svahy peruánských And biblický ráj. Pinelo působil jako magistrátní úředník v Limě a později v Madridu v Radě Indií, kde se snažil vyvrátit negativní obraz Nového světa, který byl v té době ve Španělsku značně rozšířen.26 Dokazoval, že jihoamerické toky Amazonka, Magdalena, Orinoko a La Plata jsou čtyři řeky, které podle Bible napájejí rajskou zahradu.27 Amazonku ztotožnil Pinelo s řekou Gíchon, která podle Pinela obtéká celou zemi Kúš, z čehož vyplývá, že indiáni stejně jako obyvatelé Afriky jsou stiženi Noeho kletbou.28 Pinelo ovšem bezvýhradně souhlasil s francouzským humanistou Juliem Caesarem Scaligerem, že pokud by hlavním kritériem měla být inteligence, nadání a činorodost, pak by nejvhodnějším místem pro umístění ráje byla Evropa.29 Již v průběhu sedmnáctého století se vytvořil mezi míšenci v Novém světě silný lokální patriotismus,30 jehož vzdělaní protagonisté se začali vymezovat vůči výše zmíněným negativním charakteristikám a stereotypům. Jejich Amerika byla stále zemí nalézající se poblíž ráje. Rostoucí sebevědomí a vliv potomků Španělů a indiánů dokládá epizoda ze srpna 1618, kdy arcibiskup Juan Pérez de la Serna nařídil uvěznění španělského jezuity Goméze, protože ve svém kázání označil mestice za neschopné a zkorumpované. Arcibiskup zároveň nařídil, aby v kostelech bylo nadále vychvalováno mimořádné nadání míšenců.31 Vlastenectví míšenců zrodilo ve druhé čtvrtině sedmnáctého století intelektuální směr, který Jorge Canizares Esguerra nazval „patriotickou astrologií" a jehož hlasatelé zdůrazňovali zásadní odlišnost ve fyzické konstituci indiánů, mesticů a černochů.32 Tridentský koncil potvrdil výhrady katolické církve vůči astrologii, protože její učení zpochybňovalo svobodu lidské vůle.33 To však oblibu astrologie v koloniální společnosti nijak nesnížilo,34 na univerzitách se přednášela například „lékařská astrologie" a odkazy na astrologii byly běžné v místním politickém diskurzu.35 Mestic a augustiniánský mnich Antonio de la Calan-cha vydal v roce 1638 obhajobu hvězdné konstelace Nového světa, která údajně učinila z Peru „požehnanou zemi".36 V jeho stopách se vydali další mestici, jezuita Alonso de Ovalle,37 profesor matematiky na mexické univerzitě Mercedarian Diego Rodríguez38 a indiánský kronikář z Peru Felipe Guamán Poma de Ayala, který argumentoval, že Andy se nacházejí blíže Slunci než Kastilie, a jsou proto bohatší a lepší.39 Míšenci nesdíleli Las Casasovu adoraci a idealizaci indiánů40 a pokračovali v jejich hospodářské explo-ataci v rámci nechvalně proslulého systému „mita".41 Rovněž jejich obraz povahy autochtonního obyvatelstva navázal například na teze Lope de Atienzy, který v roce 1570 v pojednání určeném pro Juana de Ovan-du, předsedu Rady Indií, označil indiány za „zženštilé flegmatiky", již v důsledku vlhkosti klimatu postrádají moudrost a vytrvalost.42 Významný španělský právník Juan Solórzano Pereira, který na madridském dvoře hájil zájmy mesticů, ve svém rozsáhlém díle Política indiana z dvacátých let sedmnáctého století tvrdil, že rozumný zákonodárce a politik musí ve své praktické aktivitě přihlížet k přírodním podmínkám a schopnostem a vlastnostem obyvatelstva, jemuž vládne.43 Podle Solórzany by bylo chybou ignorovat skutečnost, kterou respektovali již původní aztéčtí, mayští a inčtí panovníci, že indiáni obývají geograficky a klimaticky velmi rozmanitá prostředí, jež ovlivňují jejich biologické dispozice. Zároveň je třeba po vzoru Aztéků a Inků neustále překonávat systémem nucené práce přirozený sklon indiánů k lenosti. V obdobném duchu napsal španělský jezuita Bernabé Cobo, že vzhledem ke svému tělesnému založení nejsou indiáni schopni takové fyzické námahy jako Evropané. Ve Španělsku vykoná jediný rolník na poli více práce než čtyři indiáni za stejnou dobu v Novém světě.44 Navzdory průniku biologických metafor do jejich diskurzu se zmínění autoři v zásadě neodchýlili od tradičního environmentalis-mu. Nejvýraznější somatická odlišnost autochtonních obyvatel Ameriky, zbarvení pokožky, byla vysvětlována jako důsledek Noeho prokletí Chámových potom-ků,45 aniž by to však zásadně snižovalo kvality jejich lidství. Mestičtí patrioti stáli před dilematem jak smířit rajské kvality Ameriky a blahodárné působení místních hvězd s povahou místních původních obyvatel, kteří byli údajně slabí, zbabělí, zženštilí a líní. Řešení spočívalo v popření tradičního antického a středověkého environmentalismu a přiznání určitých vrozených kvalit lidskému tělu, které jsou nezávislé na přírodním prostředí.46 Evropané a indiáni museli být vybaveni zásadně odlišnými biologickými dispozicemi. Již předtím vysvětlovali španělští misionáři neochotu indiánů přijmout křesťanství na základě nesprávných zvyků, které se staly součástí jejich dědičné biologické přirozenosti.47 Podle Anthonyho Pagdena a Donalda R. Kelleyho ale Španělé šestnáctého a sedmnáctého 37 století nepřekonali kulturní fundamentalismus, který jim umožňoval vidět kulturu jako „druhou přiroze-nost".48 Byli to až mestičtí vzdělanci vzešlí z prostředí koloniální společnosti, kteří zpochybnili tradiční „středomořské paradigma" o rozhodujícím vlivu klimatu a hvězd na chování a somatické vlastnosti lidské populace a dospěli na práh skutečné rasové teorie. Františkán Buenaventura de Salinas y Córdova tvrdil ve třicátých letech sedmnáctého století, že rozdíly v barvě kůže a chování různých národů nemohou být zcela objasněny environmentálními důvo-dy.49 Antonio de la Calancha zdůraznil, že biologické a mentální vlastnosti indiánů, Afričanů a Evropanů vzdorují vysvětlení v rámci environmentalistického paradigmatu. Klimatické, geografické a astrální faktory jsou samozřejmě podle Calanche důležité, ale tak jako slunce způsobuje, že vosk taje a jíl se zpevňuje, záleží především na povaze hmoty, z níž je lidské tělo zformováno.50 Calancha, příliš spjatý s tradičním intelektuálním prostředím, však svoji tezi ještě nerozvinul do systematické doktríny. To byla úloha španělského lékaře dlouhodobě pobývajícího v Novém světě Juana de Cárdenas, jehož spis Problemas y secretos maravillosos vydaný v roce 1591 v Mexiku označil Jorge Canizares Esguerra za „první moderní pojednání o rasové fyziologii".51 Cárdenas se snažil objasnit příčiny, proč míšenci bělochů a indiánů stárnou rychleji než Evropané (vlhkost Nového světa je zbavuje vitálního tepla a předčasně vysušuje jejich organismus), jejich vlasy dříve šednou (tělo míšenců vytváří více bílého slizu než žluči nebo krve), trpí ve větší míře žaludečními problémy (vlhkost oslabuje vitální teplo žaludku, zabraňuje kvalitní přípravě jídel a zhoršuje trávení) a těší se lepšímu zdraví ve stáří než v mladém věku, kdy často podléhají chorobám (vlhké klima zbavuje jedince vitálního tepla snadněji v mládí než ve stáří). Výše zmíněné potíže postihují rovněž Evropany žijící v Jižní a Střední Americe, avšak v důsledku jejich sangvinického naturelu jde o projevy akcidentální, zatímco u indiánů je flegmatická povaha vrozená. Představuje součást jejich dědičné tělesné substance. Cárdenas úmyslně používal aristotelskou terminologii, aby zdůraznil neměnnost somatických rysů indiánských populací. Environmentální, klimatické a astrální faktory mohou působit pouze v rámci, který je předem vymezen vrozenými tělesnými vlastnostmi.52 Na rozdíl od Jeana Bodina a dalších středověkých a raně novověkých environmentalistů byl Cárdenas přesvědčen o tom, že migrace do jiné klimatické zóny nemůže změnit konstitutivní fyziognomické kvality lidí. Míšenci podle Cárdenase vzešli z Evropanů, jejichž založení je cholerické, avšak klimatické a astrální působení Nového světa je transformovalo v sangviniky. Díky tomu jsou mestici intelektuálně výkonnější než jejich španělští předci.53 Mozek mesticů obsahuje méně rušivých vitálních podnětů, což jim umožňuje lépe ovládat a podržet mentální obrazy vnitřními smysly, než jsou schopni Evropa- né.54 Cárdenasovy teze dále rozvinul lékař a polyhistor německého původu Enrico Martínez, který v hlavním městě Mexika dohlížel na stavbu zavlažovacích kanálů.55 Podle Martíneze odrážela odlišnou povahu těl indiánů a Evropanů skutečnost, že obě populace utrpěly výrazně odlišné ztráty během tří „morových ran", které po roce 1519 postihly zemi. Mexiku vládne planeta Venuše, jež povzbuzuje vytváření slizu (fleg-ma), a Slunce, které podporuje produkci krve (san-guis). Indiáni jsou proto ze své přirozenosti flegma-tici56 a „akcidentálně" sangvinici. Míšenci však byli uchráněni před flegmatismem, protože jako potomci Evropanů jsou svojí podstatou cholerici a žluč (chole) je schopna vypudit sliz. Působení Slunce v nich nicméně posílilo sklon k sangvinismu. Mestici jsou tak sice fyzicky slabší, avšak inteligentnější než Španělé.57 Enrico Martínez zdůraznil (a v tomto ohledu předjímal argumentaci řady teoretiků rasy devatenáctého století), že vlastnosti místa neurčují kvalitu obyvatelstva. Rozhodující je povaha tělesné látky, která u různých populací reaguje odlišně na shodné astrální a klimatické vlivy. Potomci Evropanů, kteří přesídlili do Nového světa, získali lepší tělesné dispozice, protože přišli z chladného do mírného klimatu; obdobně jsou černoši narození v Americe nadřazeni svým africkým bratřím a indiáni žijící v Novém Španělsku stojí výše než jejich příbuzní na Antilech a Floridě.58 Španělský lékař Diego Cisneros odmítl v knize vydané v roce 1618 v Mexiku59 tezi, že indiáni jsou zároveň flegmatici a sangvinici a míšenci cholerici a sangvinici. Tělesná podstata lidí je jednotná; zatímco indiáni jsou melancholici, z cholerických Španělů se v Novém světě stali sangviničtí mestici.60 Ve stejné době však kronikář Don Domingo de San Antón Munón Chimalpahin Quauhtlehuanitzin, jehož rodným jazykem byl nahuatl, zdůraznil, že na počátku světa byl pouze „jeden otec Adam a jedna matka Eva", i když „naše těla jsou rozdělena do tří druhů".61 Kreol-ští autoři se tak navzdory svému důrazu na rozdílnost 38 biologických a mentálních dispozic Evropanů, míšen-ců a indiánů nevzdálili od pravověrného monogenis-mu a nenásledovali například Isaaka de la Peyrěra na pozice preadamitské hereze.61 Zdá se, že kreolští vzdělanci, míšenci bělochů a indiánů, kteří se snažili obhájit realitu Nového světa proti předsudkům, animozitě a stereotypům, jež začaly kolovat v Evropě, vytvořili za použití Hippokratova a Galénova učení a astrologie první teoretický systém, který odmítl environmentalismus a jenž představoval ranou verzi moderní rasové teorie.63 Podobným smě- rem jako kreolové v latinské Americe se vydali rovněž severoameričtí anglosaští kolonisté, kteří ale na rozdíl od jihoamerických vzdělanců nedospěli k závěrečné syntéze.64 Zmíněná rasová ideologie nicméně neovlivnila hlavní proud západního myšlení, protože byla příliš spojena se specifickými zájmy a podmínkami Jižní a Střední Ameriky, která navíc v souvislosti s relativním mocenským úpadkem iberských států procházela od sedmnáctého století v rámci nově se formujícího světového hospodářského systému patrnou sociokul-turní a ekonomickou marginalizací. Poznámky 1 Stoler, Ann Laura, 1995, str. 16. I Lauber, Almon Wheeler, 1913. 3 Podle Philipa D. Curtina byla úmrtnost černé populace v Americe ve srovnání s přistěhovalci z Evropy přibližně třetinová (cit. Evans, William McKee, 1980, str. 40). 4 Evans, William McKee, 1980, str. 40. 5 Boxer, Charles Ralph, 1963, str. 49-53, 116-117; Cope, Douglas R., 1994. 6 Společnost typu „café con leche" (Evans, William McKee, 1980, str. 41). 7 Boxer, Charles Ralph, 1963, str. 50, 57, 73-76, 83-84; Fernandes, Florestan, 1969, str. 12, 135, 168, 451; Cohen, David W. a Jack P. Greene, eds., 1972, str. 280. Israel, Jonathan Irvine, 1975; Seed, Patriacia, 1982; Cahill, David, 1994. O rozdílech mezi indickými kastami a americkými rasovými skupinami viz Morner, Magnus, 1967, str. 53-56. 8 Levi-Proven^al, Évariste, 1953, str. 186, 208. 9 Jacobsen, Nils, 1993. 10 Moller, Herbert, 1945; Evans, William McKee, 1980, str. 41. II Nieboer, Herman Jeremias, 1900, str. 306, 347. Nieboerovu teorii dále rozvinula Willemina Kloosterboer (1960). 11 V Nové Francii ležící na území dnešní Kanady převažovali ve druhé polovině sedmnáctého století mezi Evropany muži a partnerské vztahy (ačkoliv oficiálně byly uzavřeny pouze čtyři sňatky) s domorodými ženami byly poměrně běžné (Douglas, James, 1913, str. 258-259). Příliv čerstvých imigrantů včetně žen však přispěl k vytvoření kulturních zábran vůči míšení s indiánskou populací. Odlišná byla situace dále na západě Kanady a v Loui-sianě, kde byl mesticismus v osmnáctém století nadále značně rozšířen („Chaque gargon a des sauvagesses, les soldats comme les autres") (Lauvriěre, Emile, 1940, str. 165-166, 206). 13 Viz rovněž Pagden, Anthony, 1986; Grafton, Anthony, 1995; Kupperman, Karen Ordahl, ed., 1995. 14 Viz Lindberg, David C. a Robert S. Westman, eds., 1990. 15 Allen, Don Cameron, 1966; Geneva, Ann, 1995; Smoller, Laura, 1994; Siraisi, Nancy G., 1997; Grafton, Anthony, 1999. 16 Dominikán, biskup v Chiapazu a proslulý obhájce práv indiánů Bartolomé de Las Casas dokonce v padesátých letech šestnáctého století tvrdil, že indiáni jsou po stránce fyzické a duševní nadřazeni Evropanům (Apologética historia sumaria, O'Gorman, Edmundo, ed., Mexico City, 1:1-205); Hanke, Lewis, 1959; Seed, Patricia, 1993. 17 Gerbi, Antonello, 1973; Esguerra, Jorge Canizares, 1999. Jezuita José de Acosta vyjádřil ještě v roce 1589 přesvědčení, že Amerika se ze všech kontinentů nachází nejblíže biblickému ráji (Historia natural y moral de las indias en que se tratan cosas notables del cielo y elementos, metales, plantas y animales dellas; cit. Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 38). Nicméně již o deset let dříve napsal v Itálii františkán Diego Valadés, že indiáni jsou duševně omezení, protože se rodí v „nezdravém vzduchu" (Rhetorica christiana, 1579; cit. Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 38). Podle španělského lékaře Juana de Cárdenase způsobuje vlhkost Nového světa zemětřesení (v důsledku tlaku výparů v podzemních dutinách) a má neblahý vliv na místní populaci, která je slabá, umírá předčasně a trpí chronickými chorobami (Problemas y secretos mara-villosos de las Indias, 1591; cit. Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 38). Od počátku sedmnáctého století panoval názor, který zaznamenal v Mexiku Thomas Gage, že potrava Nového světa má velmi nízkou výživnou hodnotu (Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 38-39). Stereotypy, které se na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století vytvářely ve vztahu k Novému světu, se rovněž vyznačovaly genderovým podtextem, protože zatímco horké a suché klima bylo spojováno s maskulinním principem, vlhké prostředí Jižní a Střední Ameriky s principem femininním (Maclean, Ian, 1980; Laqueur, Thomas, 1990; Schiebinger, Londa, 1989). Obyvatelstvo Nového světa bylo proto údajně ohroženo ztrátou mužnosti. 18 Formisano, Luciano, ed., 1992, str. 52-53. 19 Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 40-42. 10 Exotericarum exercitationum liber quintus decimus: De subtilitate ad Hieronymum Cardanum, 1557; cit. Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 43. 11 Františkánský milénarismus v Mexiku šestnáctého století viz Phelan, John Leddy, 1956. 11 Historia general de las cosas de Nueva Espaňa, 1570; cit. Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 45. 13 Origen de los indios del Nuevo Mundo, 1606; cit. Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 47. 14 Devocionario de Nuestra Senora de Izamal, y conquista espiritual de Yucatan, 1633; cit. Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 49. 15 El origen de los indios, 1681; cit. Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 49. 16 Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 34. 17 Píšon, Gíchón, Chidekel, Eufrat (Gn 2:10-14). 18 Antonio de León Pinelo, 1943, El paraiso en el Nuevo Mundo: Comentario apologético, historia natural y peregrina de las Indias Occidentales, Lima, Raul Porras Barrenechea, 2:524-529. 19 Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 34. 30 Kreolský či mestický patriotismus a vytváření národní identity v Novém světě viz Lafaye, Jacques, 1974; Pagden, Anthony, 1990, kapitola 4-5. 31 Israel, Jonathan Irvine, 1975, str. 84-87. 39 Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 37. 33 Irving, Leonard A., 1959, str. 85-98. 34 Naopak se zdá, že inkvizice zahájila soudní řízení pouze s jedinci, kteří prostřednictvím astrologie „komunikovali s démony", jinak spíše zasahovala proti odpůrcům astrologie, byť toto její počínání bylo v rozporu s ortodoxií (viz Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 50). 35 Paz, Octavio, 1988. 36 Corónica moralizada del orden de San Augustín en el Peru, 1638; Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 51. 37 Histórica relación del reyno de Chile, 1646; Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 52. 38 Discurso etheorológico del nuevo cometa, 1652; Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 52. 39 Nuevo crónica y buen gobierno, Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 53. 40 Nucená práce indiánů samozřejmě hrála - navzdory extenzivnímu dovozu černých otroků z Afriky - významnou úlohu v ekonomickém životě amerických kolonií (Gibson, Charles, 1964, str. 117-118; Stern, Steve J., 1982, str. 102-104, 156-157). 41 Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 57. 42 Compendio historial del estado de los indios del Piru, noc mucha doctrina y cosas notables de ritos, costumbres, e inclinaciones que tienen, noc otra doctrina y avisos para los que viven entre los neo-phitos, 1570; cit. Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 57. 43 Juan Solórzano Pereira viz Muldoon, James, 1994; Barcelo, Javier Malagón a José M. Ots Capdequí, 1983. 44 Cobo, Bernabé, 1979, str. 17. 45 Tento názor zastávali například Salinas y Córdova, León Pinelo, Solórzano Pereira, Bernabé Cobo, Francisco López de Gómara a Antonio de Torquemada. 46 Environmentální determinismus viz Glacken, Clarence J., 1967. 47 Například Alonso de la Pena Montenegro ve spise Itinerario para párracos de indios (1668) a Cabello Valboa v pojednání Misce-lánea antártica: Una historia del Peru antiguo (1586) (Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 64). 48 Pagden, Anthony, 1986, str. 97-104; Kelley, Donald R., 1990. 49 Buenaventura de Salinas y Córdova, 1630, Memorial de las histo-rias del Nuevo Mundo Piru: Méritos y excelencias de la ciudad de Lima, cabeza de sus ricos y estendidos reynos y el estado presente en el que se hallan. Lima. 50 Corónica moralizada del orden de San Augustín en el Peru, 1638; Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 60. 51 Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 60. 52 Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 61. 53 Projevil se zde Aristotelův názor, že lidé pocházející z chladnějšího podnebí jsou méně inteligentní než lidé narození v teplejším klimatu (Politika, kniha 7, kapitola 7). Tato teze mnohé Evropany po objevení Nového světa znepokojovala, protože by to znamenalo, že indiáni (o černoších se raději neuvažovalo) jim jsou mentálně nadřazeni, což tvrdil například Bartolomé de Las Casas. 54 Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 62. 55 Enrico Martínez viz de la Maza, Francisco, 1943. 56 Z tohoto důvodu jsou podle Martínezova astrologického výkladu zranitelní během morových epidemií, které údajně nastávají během konjunkce planet Mars a Saturn v souhvězdí Kozoroha (pod jehož přímým vlivem se nachází Mexiko). Saturn je spojen s teplem a Mars se suchem, což je v protikladu s ustrojením indiánů, založeným na chladu a vlhkosti. Působení obou planet uvolňuje žluč a osudově oslabuje indiánský organismus (Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 62). 57 Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 62. 58 Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 62. 59 Sitio, naturaleza y propiedades de la ciudad de México: Aguas y vientos a que esta sujeta, y tiempos del ano; Necesidad de su cono-cimiento para el exercicio de la medicina su incertidumbre y difi-cultad sin él de la astrología assi para la curación como para los prognósticos, 1618; Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 63. 60 Esguerra, Jorge Canizares, 1999, str. 64. 61 Cit. Lockhart, James, 1992, str. 385. 62 Isaac de La Peyrěre jako polygenista předpokládal, že lidstvo bylo stvořeno na více místech a že lidé existovali již před Adamem; viz Budil, Ivo T., 2002, str. 58, 60-61; Popkin, Richard H., 1987. Otázka původu amerických indiánů vyvolala polemiku mezi heterodoxními polygenisty a křesťansky pravověrnými monoge-nisty (viz Huddleston, Lee Eldridge, 1967). 63 Esguerra, Jorge Canizares, 1999; MacCormack, Sabine, 1991, str. 383-405. 64 Chaplin, Joyce E., 1997. 40 5. Vznik rasové klasifikace U málokterého fenoménu je tak zdůrazňováno, že daný jev může existovat po dlouhou dobu, aniž se mu dostane řádného pojmenování a konceptualizace, jako právě u rasismu a rasové teorie. „Rasismus bez rasy" představoval velké téma řady klasických historických prací. Koncept rasy1 v moderním smyslu ve středověku a přinejmenším v prvních dvou až třech staletích raného novověku v západní civilizaci neexistoval. V patnáctém století označovalo italské slovo razza, kastilský pojem raza, portugalský výraz raca nebo francouzský termín race skupinu rostlin, zvířat nebo lidí, které mají shodný genealogický původ.2 Rovněž velké jazykové slovníky raného novověku, jež zahrnovaly Dictionary of the French and English Tongues (1611) od Randla Cotgrava, Dictionnaire de ľAcadémie Francaise (1694) nebo Universal Etymological Dictionary (1721) od Nathana Baileya, vymezovaly rasu především ve smyslu rodové linie. Proslulý Johnsonův Slovník anglického jazyka (Dictionary of the English Language) zmínil v souvislosti s rasou následující spojení: „A family ascendancy", „A family descendancy", „A generation; a collective family" a „A particular breed"? Příslušné heslo v DAlembertově a Diderotově Encyklopedii,4 jehož autorem byl Chevalier de Jaucourt, dávalo do souvislosti rasu se „vznešeným původem".5 Teprve šesté vydání Dictionnaire de ľAcadémie Francaise z roku 1835 uvádělo definici rasy, podle které jde o skupinu lidí žijících ve stejné zemi a vyznačujících se podobnými fyzickými rysy.6 Jak však upo- zornil Nicholas Hudson, slovníková hesla nejsou vždy dobrými průvodci při zkoumání historie skutečného užívání určitého pojmu.7 Pojem rasy se od středověku vyvíjel v sémantickém poli sdíleném se slovy vztahujícími se k národní existenci a pospolitosti. V klasické, středověké a raně novověké literatuře označoval latinský termín „gens" „lid" nebo „národ"; vzhledem k etymologické souvislosti se slovesem „genero" („plodím", „vytvářím") byl tak národ podobně jako rasa chápán jako společenství lidí spojené svým původem, rodovou linií. Oba pojmy se tak mohly zcela volně bez jakýchkoliv vedlejších ideologických produktů prolínat.8 Vzdělancům šestnáctého a sedmnáctého století byla poměrně vzdálená představa, že by veškeré lidstvo mohlo být rozděleno do tří nebo čtyř základních rasových skupin. Jejich svět byl naopak zabydlen množstvím velmi rozmanitých „národů", které se svou odlišností vymykaly jakékoliv zevšeobecňující klasifikaci. Podle Johanna Bôhma obývali africký kontinent nejen Etiopané a Egypťané, ale rovněž „troglodyté", „ryzofágové" (pojídači kořenů), „spermofágové" (pojí-dači semen), „illofágové" (pojídači ovoce) a „ichthyo-fágové" (pojídači ryb).9 Autoři jako Odorado Lopez, Philippo Pigafetta, Andrew Battle nebo Nicolas Villaut líčili Afriku nikoliv jako „srdce temnoty", ale jako barvitý světadíl s vlastními státy, despotickými monarchiemi a sofistikovanými šlechtici, kněžími a královskými úředníky.10 John Ogilby v knize Africa11 vydané roku 1670 sice napsal, že mnohé africké populace se 41 stěží liší od zvířat, avšak království Guinea dosahovalo podle jeho mínění téměř evropské úrovně. Rovněž obyvatelstvo Nového světa se podle většiny západních komentářů vyznačovalo příliš velkou variabilitou, než aby je bylo možno zařadit pod jediný antropologický typ. Hugo Grotius uvedl ve spise De omnium gentium americanarum dissertatio (1642), že zatímco severoamerické populace pocházejí ze Skandinávie, Mexičané přišli z Etiopie a Peruánci z Číny.12 Jiný holandský učenec, Johannes De Laet, se naproti tomu domníval, že americký kontinent osídlili postupně Skythové, Španělé, Polynésané, Velšané13 a další národy Starého světa. Jedině tak lze podle Lae-ta vysvětlit, proč v Americe existuje takové množství jazyků, zvyků, morálních systémů a nadání.14 Ve svém proslulém díle Historia natural y moral de las Indias (1570) rozlišil jezuita José de Acosta tři americké „národní skupiny" čistě na základě politického uspořádání: monarchie, společenství (řízená radou a přáním většiny) a „barbarské" kočovné skupiny.15 V raném novověku převažovala snaha zdůrazňovat socioekonomické rozdíly mezi evropskými a zámořskými populacemi, spočívající například v dichotomii „rusticall" a „ciuill", kterou razil Leo Africanus. Vicův pokus z počátku osmnáctého století o ustavení „nové vědy" na základě souběhu mezi základními historickými věky lidstva a dominancí různých rétorických figur v jazyce zůstal osamocený.16 Systematické studium biologických odlišností, jež by vyústilo do systému rasové hierarchie, se nacházelo v šestnáctém a sedmnáctém století mimo zájem i možnosti evropské vzdělanosti. Ve druhé polovině osmnáctého století však došlo k podstatné změně. Na obzoru se objevila touha po velkých generalizacích. Významný skotský historik a rektor Edinburghské univerzity William Robertson (obr. 3) vyjádřil v knize The History of America z roku 1770 nespokojenost a rozčarování ze subtilního studia detailů společenského života a zvyků původního obyvatelstva Nového světa. Jeho přáním bylo vylíčit dějiny, fyziognomii a intelektuální schopnosti jednotné „indiánské rasy".17 Ve stejném roce poznamenal abbé Guillaume Thomas Francois Raynal v Histoire philo-sophique et politique des établissemens et du commerce des Européens dans les deux Indes, že rozdíly mezi jednotlivými africkými kmeny jsou výrazně nižší než jejich podobnosti. V Africe údajně nenalezneme takovou rozmanitost, s jakou se setkáme mezi Labem a Tiberou, protože „čím je člověk vzdálenější Přírodě, tím méně se podobá jeden druhému".18 Evropská etnická, lingvistická a sociopolitická diverzita je tedy podle Raynala projevem civilizační nadřazenosti nad zaostalými rasami pohrouženými do primární přírodní stejnorodosti. Vznik rasové teorie je součástí širšího procesu proměny západních věd o člověku související se sekularizací a úpadkem autority tradiční křesťanské teologie Obr. 3. William Robertson (1721-1793). včetně augustinovského výkladu lidských dějin, které vyústily do snahy nalézt alternativní makronarativitu přesvědčivě líčící původ, smysl a směřování západní civilizace a lidského rodu obecně. Idea přírodní historie překonávající propast mezi člověkem a přírodou19 a činící z lidských dějin součást fyzikálního a organického vesmírného procesu představovala jednu z možností, jak prázdnotu vzniklou po odstranění křesťanské 42 teodicey vyplnit. Bez této rámcové změny základního příběhu lidstva by se rasová ideologie jako inspirativní součást politické ideologie Západu nemohla prosadit. O začlenění lidských dějin do kosmického dějství se zasloužil francouzský myslitel Charles Bonnet, který ve svém díle Contemplation de la Nature20 rehabilitoval renesanční koncept „řetězce bytí"21 spojujícího veškeré jsoucno do jediného hierarchického celku.22 O postupné emancipaci klasifikace lidstva od křesťanské teologie svědčily například úpravy v zákonodárství v americké kolonii Virginie, v níž byl v roce 1670 otrok identifikován jako „nekřesťan", zatímco pozdější legislativní úpravy výrazně omezily možnost černochů získávat prostřednictvím křtu svobo-du.23 Současně se začaly striktněji oddělovat jednotlivé rasové skupiny. Zatímco v sedmnáctém století docházelo od Pennsylvánie po Georgii poměrně často k beztrestnému míšení mezi přistěhovalci z Evropy a Afriky, veřejné mínění se posléze obrátilo proti zmíněnému fenoménu a tato změna se odrazila například v zákonech přijatých v letech 1663 a 1681 v Marylan-du a roku 1691 ve Virginii za účelem „zabránění ohav- 24 nému míšení". Rasová teorie se mohla opřít o předcházející tradici polygenismu, jenž proti monogenismu předpokládajícímu jednotný původ všech lidí ze stvořeného páru, kterou hlásala křesťanská ortodoxie, stavěl tezi o vzájemně nezávislém vzniku lidských fyziognomicky se lišících populací. Lidstvo se podle mnohých stoupenců polygenismu skládalo z nezávislých druhů. Polyge-nismus, který se objevil jako heterodoxní směr v době renesance,25 dlouho přežíval v rámci křesťanské vzdělanosti pouze jako „disidentské" hnutí na pokraji oficiálního intelektuálního a duchovního světa. Velká historická chvíle polygenismu nastala v sekulárním ovzduší osvícenství osmnáctého století, kdy se k němu ve Francii přiklonili někteří francouzští encyklopedis-té a další západní často nonkonformní myslitelé. Poly-genismus představoval intelektuálně přitažlivou alternativu vůči degeneracionismu, podle kterého je lidská rozmanitost produktem různých environmentálních, klimatických, politických nebo kulturních sil působících na původně somaticky homogenní lidstvo. Poly-genista John Atkins tvrdil, že běloši a černoši vznikli z různých předků a že příslušníci černé rasy se mohou mísit s opicemi. Henry Home, lord Kames, se pokusil v knize Sketches of the History of Man26 o kompromis mezi pravověrným křesťanským monogenismem a he-terodoxním polygenismem. Lord Kames usuzoval, že zatímco ve Starém světě vznikla lingvistická rozrůzněnost jako důsledek „babylónského zmatení", v Novém světě proběhlo nezávislé „místní stvoření". Černochy ovšem pokládal tento přední představitel skotského osvícenství za odlišný lidský druh.27 Německého lékaře Johanna Friedricha Meckela, člena „ateistické kliky" na dvoře pruského krále Friedricha II., údajně přesvědčila pitva několika černošských těl uskutečněná v roce 1757 o jejich příslušnosti k samostatnému druhu. Je příznačné, že polygenisté projevovali výrazně větší zájem než monogenisté (s výjimkou Linného, Kanta a Cuviera) o exaktní rasovou klasifikaci, jejíž přesnost přívrženci jednotného původu lidstva spíše relativizovali.28 Někteří badatelé pokládali rasové učení za výraz reakce romantického hnutí na univerzalismus osvícenství osmnáctého století. Například Arthur Oncken Lovejoy usoudil, že partikularismus romantismu měl značný rasistický potenciál, a připomněl některé Her-derovy „rasistické" výroky.29 Osvícenství hlásalo ideu „civilizace", kterou pojímalo jako „přirozenou" dispozici všech lidských populací, jež může vyrůst i z „primitivní" mysli. Změna z „civilizace" v „rasu" jako způsobu konceptualizace lidské odlišnosti byla často považována za jeden z průvodních znaků přechodu mezi érou osvícenství a romantismu. Jak nicméně doložil Voltairův případ, ve skutečnosti to byli často právě přední představitelé osvícenství, kteří přispěli k šíření rasistického diskurzu.30 Již jsem uvedl, že je poměrně obtížné vysvětlit zrod rasové klasifikace a s ní související rasové hierarchie výlučně na základě koloniálního zotročování a imperialismu, protože řada předních protagonistů rasové teorie, například abbé Raynal, Charles White, John Atkins, Arthur de Gobineau nebo Robert Knox, se buď přímo hlásili k abolicionistickému hnutí, nebo alespoň z morálních důvodu otroctví odmítali.31 Nejde přitom o osobnosti, které bychom mohli jednoduše obvinit z pokrytectví.32 Arthur de Gobineau protestoval proti tomu, aby bylo jeho Pojednání o nerovnosti lidských ras použito k polemice s abolicionismem,33 a vytýkal severoamerickým otrokářům, že rezignovali na svoji otcovskou a výchovnou úlohu a odpovědnost.34 Úzkého sepětí mezi rasovou a etnografickou homogenizací podmaněné populace a západní koloniální expanzí si byl nicméně vědom již na konci sedmnáctého století William Temple, jenž uvedl ve spise Essay upon the Original and Nature of Government z roku 1672, že Evropané nejdříve objevili nekonečnou rozmanitost 43 afrických a amerických národů, kterou však posléze ujařmili a odstranili prostřednictvím své imperiální administrativy a byrokracie.35 Majitelé plantáží v Novém světě, na nichž pracovali otroci, dobře věděli, že etnická různorodost může být zdrojem potíží, a snažili se ji postupně eliminovat.36 John Atkins podrobně popsal, jak se z příslušníků různých etnik a „národů" afrického původu stávali po převozu do Nového světa členové homogenní masy sjednocení ve svém ponížení a zneprávnění.37 Lékař Edward Long, autor neblaze proslulého rasistického spisu History of Jamaica (1774), vycházel ve svém výkladu z této sekundární homogenizace Afričanů, kterou pokládal za „přirozenou" a z níž vyvozoval rasové stereotypy.38 Edward Long se již mohl opřít o biologicky zaměřenou teorii rasy, kterou mezitím vytvořili osvícenští filosofové a přírodovědci namísto tradičního pojetí člověka zakotveného v křesťanské ortodoxii, aristotelismu a hylemorfismu. Předchůdcem badatelů usilujících o rasově biologické uchopení lidské rozmanitosti byl Grotiův žák Georgius Hornius, působící na univerzitě v Leydenu, který se v knize Arca Noae, sive Historia Imperiorum et Regnorum (1666) pokusil obdobně jako již v desátém století perský kronikář Tabarí o etnicko-rasový výklad pokolení vzešlých z Noemových synů. Jefetovi potomci byli podle Hornia běloši, Šémovi příslušníci žluté rasy a Chámovi představitelé černé rasy.39 První známou rasovou klasifikaci na základě fyziognomického vzhledu, jež byla zcela odproštěna od starozákonních kategorií a genealogií, uveřejnil Francois Bernier, lékař a cestovatel pocházející z Anjou. Pojednání tohoto Descartova a Gassendiho žáka, který žil v letech 1654 až 1671 v Indii,40 vyšlo anonymně41 pod názvem Nou-velle division de la Terre, par les différentes especes ou races ďhommes qui ľhabitent v dubnu 1684 v Journal des scavansf41 Francois Bernier rozlišil čtyři rasy, z nichž první obývá Evropu (bez Laponska), západní Asii včetně Indie, severní Afriku a Ameriku (v tomto případě měl určité pochybnosti), druhá subsahar-skou Afriku, třetí východní Asii a čtvrtá rasa Lapon-sko.43 Univerzální myslitel a filosof Gottfried Wilhelm Leibniz identifikoval na počátku osmnáctého století čtyři základní rasy: negroidní, laponskou, orientální a okcidentální.44 Leibniz podotkl, že klimatické vlivy mohou stejně jako v případě zvířat a rostlin způsobit zkvalitnění či naopak degeneraci lidské rasy.45 Zásadní význam pro formování moderní rasové teorie měly Lockeovy studie Essay concerning Human Understanding (1690) a New Essay on the Understanding (1703-1705), v nichž anglický filosof popřel vymezení člověka jako „animal rationalis"; rozum již neměl být pokládán za nutný atribut všech lidí. Tento předpoklad umožnil pozdějším přírodovědcům vytvářet rasové hierarchie na základě odlišných vrozených rozumových schopností. Tradiční environmentalismus zpochybnil ve svém proslulém pojednání o povaze národů Of National Characters z roku 1748 filosof David Hume, který upřednostňoval před klimatickými faktory, jež podle Obr. 4. Carl Linné (1707-1778). jeho názoru nedokáží vysvětlit například rozdíly mezi Athéňany a Thébany, vlivy „morální" zahrnující typ vlády, hospodářství, diplomacii nebo umění. Hume však zároveň tušil, že hlouběji pod touto sociokulturní realitou se nalézá permanentní rys lidské povahy, který je v rozhodující míře odpovědný za variabilitu lidských populací. Právě v této souvislosti David Hume učinil poznámku o vrozené podřadnosti černochů a dalších mimoevropských národech,46 která vedla k diskuzi o sklonech k rasismu u jednoho z nejvý-znamnějších západních myslitelů.47 Carl Linné (obr. 4) rozlišil v prvním vydání svého monumentálního díla Systema naturae, seu regna tria naturae systematica proposita, per classes, ordines, genera et species v roce 1735 v rámci druhu Homo 44 čtyři „odrůdy" (varietate), jež zahrnovaly Horno euro-peus albus, Homo asiaticus horridus, Homo america-nus rubescens a Homo afer niger podle čtyř hlavních kontinentů. V desátém vydání Systema naturae z roku Obr. 5. Georges Louis Le Clerc de Buffon (1707-1788). 1758 Linné vytvořil nový termín označující náš druh - Homo sapiens. V konečném vydání z roku 1766 švédský badatel navrhl rozdělit rod Homo na dva druhy, Homo sapiens a Troglodytes, a vymezil další dvě lidské odrůdy: Homo ferus a Homo monstrosus.48 Carl Linné prakticky vyloučil „rozum" jako specifický atribut z charakteristiky lidského druhu; člověk byl podle jeho vymezení zvířetem „plačícím, smějícím se, zpívajícím, učenlivým, soudícím, žasnoucím a nejmoudřej-ším", nikoliv však „rozumným".49 Linnéovský systém představoval důležitý krok k asimilaci lidských dějin přírodní historií, jež umožnila v devatenáctém století vytvořit rozsáhlé a ambiciózní rasové výklady dějin.50 Byl to ve své době velmi vlivný francouzský přírodovědec hrabě Georges Louis Le Clerc de Buffon (obr. 5), autor Histoire naturelle, générale etparticuliě-re (1749), který se nejvíce zasloužil o rozšíření pojmu „rasa" jako respektované součásti mezinárodní odborné nomenklatury. Podle Nicholase Hudsona nebylo Buffonovo rozhodnutí nahradit Linnéův termín „odrůda" pojmem „rasy" zcela nahodilé, ale odráželo jeho vědomou snahu dynamizovat linnéovský statický hierarchický systém a transformovat jej ve skutečné přírodní dějiny.51 Rasa souvisela v dobovém pojetí s rodovou linií, genealogií „vznešeného rodu", a byla proto otevřena proměnlivosti. Za základní proces přírodní změny pokládal ovšem Buffon v duchu starých teorií degeneraci, jež neustále ohrožuje hierarchii druhů. „Kvalita organismů" spočívala podle Buffona v jejich odolnosti vůči úpadku pod vlivem environmen-tálních faktorů.52 Pierre Flourens (obr. 6) v polovině devatenáctého století vyzdvihl Buffona jako prvního Obr. 6. Marie Jean Pierre Flourens (1794-1867). autora, který studoval člověka nikoliv jako jedince, ale jako „druh".53 Francouzský přírodovědec sám se vymezil jako „historik lidského těla".54 Buffonovi je rovněž dávána hlavní zásluha za to, že byl kartezián-ský a newtonovský čistý mechanicismus ve vědách o živé přírodě ve druhé polovině osmnáctého století nahrazen principem vitalismu, postulujícím existenci aktivní a teleologicky zaměřené nitroorganické síly realizující žádoucí organický typ. Koncepce vitalismu představovala ve svém důsledku významné oslabení tradičního environmentalismu. V závěrečných desetiletích osmnáctého století došlo k novému vymezení vztahu mezi národem a rasou, které byly dříve chápány přibližně jako ekvivalenty. Podle Buffona rasa představuje větší jednotku, než je národ. Rasa proto zahrnovala více národů, i když 45 z některých dobových komentářů vyplývalo, že to nebyl všeobecně sdílený názor.55 Vztah národa a rasy tak nebyl dostatečně vyjasněn a řada popularizátorů, žurnalistů a ideologů v následujících desetiletích jen Obr. 7. Johann Friedrich Blumenbach (1752-1840). přispívala ke zvýšení konfúze. Pojem rasy aspiroval na univerzalističtější postavení, než jaké zaujímal národ,56 a například kategorie árijské rasy, kterou koncem osmnáctého století zrodila orientální studia, spojovala v osvícenském duchu všechny národy Evropy a Asie, jejichž jazyk byl genealogicky spjat se sanskrtem. Současně však rasa procházela napříč jednotlivými národy, které se mohly skládat z více rasových skupin, jejichž příslušníci cítili větší vzájemnou „pokrevní" solidaritu než k abstraktní ideji národa. Rasa se tak vyznačovala Janusovou tváří; byla obrácena nejen k univerzalistickým a přírodovědeckým aspiracím osvícenství, ale rovněž k partikularistické-mu a iracionálně instinktivnímu vzdoru romantismu. Dne 26. dubna 1847 prohlásil Pierre Flourens na půdě Académie des Sciences během veřejné přednášky nazvané Eloge historique de Jean-Frédéric Blumenbach, že „je to Blumenbach, komu naše století vděčí za antropolologii".57 Bezpochyby největší zásluhu o rozšíření biologického a hierarchického pojetí rasy mezi odbornou i širokou veřejností měl na přelomu osmnáctého a devatenáctého století právě Johann Friedrich Blumenbach (obr. 7), který působil obdobně jako například Albrecht von Haller nebo Christopher Meiners na univerzitě v Gôttingenu. Toto přední středisko vzdělanosti v Německu založila v roce 1737 hannoverská dynastie. V roce 1790 Blumenbach napsal, že přírodovědci šestnáctého a sedmnáctého století, především Conrad Gessner, Pompeius Ald-rovandus a Joannes Jonstonus, podrobili bedlivému zkoumání všechny přírodní říše s výjimkou lidské. Je proto zapotřebí učinit člověka součástí studia přírodní historie.58 Ve studii De generis humani varietate nati-va z roku 1776 Blumenbach rozčlenil lidstvo do pěti hlavních biologicky vymezených „odrůd" (varietate): evropské, mongolské, etiopské, americké a malajské59. Pojem „kavkazská odrůda" vytvořil Johann Friedrich Blumenbach v roce 1781.60 Ve třetím vydání své nejdůležitější studie z roku 1795 Blumenbach nahradil linnéovský termín „odrůda" (varietate) pojmem „gens", který byl do němčiny a do dalších jazyků překládán jako „rasa".61 Blumenbach, výrazně ovlivněn Buffonem,62 byl monogenistou, který nepochyboval o jednotném původu lidstva; jednotlivé rasy se zrodily podle jeho názoru v důsledku procesu degenerace. Výchozím typem byla kavkazská rasa, již reprezentují soudobí Evropané. Její degenerace vyústila ve vytvoření rasy etiopské a mongolské, jejichž smíšením s rasou kavkazskou vznikly dvě „přechodné rasy", americká a malajská.63 Blumenbachova klasifikace byla poznamenána osvícenskou imaginací velkých kontinentálních celků, jejichž konfigurace se bezpochyby odrazila v jeho rozlišení ras. Každá rasa musela mít kontinentální zázemí. Z tohoto důvodu Blumenbach upřel status samostatné rasy židům, i když uznával jejich fyziognomickou odlišnost od kavkazské rasy,64 protože žili rozptýleně v různých diasporách Starého světa.65 Významnou úlohu při formování novodobých věd o člověku sehrál Petrus Camper (obr. 8).66 Tento holandský lékař a anatom navázal na dlouhou antropologickou tradici, která v pozadí přírodní rozmanitosti hledala ideální esteticky dokonalé typy a jejímiž představiteli byli kromě Platóna a Aristotela renesanční a raně novověcí autoři Pierre Belon de Mans, Marco Aurelio Severino, Claude Perrault, Jan Swammerdam a Gottfried Wilhelm Leibniz. V padesátých až sedmdesátých letech osmnáctého století proběhla mezi evropskými vzdělanci diskuze o základních anatomických podobnostech těl obratlovců, do níž se postupně zapojili Maupertuis, Buffon, Diderot, Kant, Robinet a Vicq-d'Azyr. Camperova morfologická teorie, zalo- 46 žená na metamorfóze anatomické stavby obratlovců, kterou poprvé prezentoval v přednášce přednesené roku 1778, hluboce oslovila Denise Diderota a především Johanna Wolfganga Goetha, kterého podle Petera Hannse Reilla inspirovala k vlastní teorii ideálních typů. Petrus Camper je pokládán za jednoho z průkopníků moderní kraniometrie a studia krani-ální morfologie především díky svým měřením tzv. faciálního úhlu,67 jehož hodnoty se podle Campera postupně zvyšovaly od poloopic (42°) k orangutanovi (58°), Afričanům a Asiatům (70°), Evropanům (80°) a ideálním starořeckým sochám, například Apolló-novi belvedérskému (100°). Bylo poměrně snadné vidět v Camperových měřeních projev estetizující Obr. 8 Petrus Camper (1722-1789). rasistické kraniologie, především také z důvodu, že se na ně skutečně v devatenáctém století řada rasisticky zaměřených autorů odvolávala. Petrus Camper však zůstal monogenistou (a vedl polemiky s polygenistou Meckelem) a environmentalistou. Jak ukázala Miriam Claude Meijer v knize Race and Aesthetics in the Anthropology of Petrus Camper (1722-1789), Camper sám se snažil při svých konkrétních anatomických trojrozměrných demonstracích relativizovat estetické předsudky vůči mimoevropským populacím. Německý antropolog Wilhelm Emil Můhlmann označil ve svých rozsáhlých dějinách antropologického myšlení za „zakladatele moderního pojetí rasy" Immanuela Kanta.68 Tento význačný německý filosof souhlasil s Buffonem, že určení genetického vztahu představuje klíč ke studiu přírodní historie, jejíž je člověk neoddělitelnou součástí, a rozlišil proto v tomto duchu mezi pouhým „popisem přírody" (Naturbeschreibung) a „přírodní historií" (Naturgeschichte).69 Klasifikace lidských ras musí být založena na jediném pozorovatelném fyzickém znaku, který se podle Kanta trvale dědičně přenáší z generace na generaci a jímž je barva pokožky; Immanuel Kant z tohoto důvodu rozlišil rasy bílou, bronzovou, černou a olivovou.70 Kant však nebyl evolucionistou a věřil, že navzdory všem individuálním proměnám zůstávají druhy nezměny (quaelibet natura est conservatrix sui).71 Vznik jednotlivých ras Kant vysvětloval pozitivní adaptací na přírodní prostředí využitím již existujícího biologického potenciálu.72 Postavení environmentalismu jako dominantního způsobu konceptualizace lidské rozmanitosti a odlišnosti bylo v letech 1780 až 1830 výrazně zpochybněno, v důsledku čehož se ve stále výraznější míře prosazovali autoři sdílející rasový esencialismus. Například Delisle de Sales odmítl Buffonovu tezi, že barva lidské kůže se při změně klimatických podmínek změní během osmi generací.73 Když Charles Victor de Bonstetten v knize LHomme du Midi et ľHom-me du Nord, ou, LInfluence du Climat74 z roku 1824 polemizoval s „Montesquieuovou tezí", že klimatické a geografické jsou hlavními faktory určujícími povahu lidí a jejich institucí, byl již environmentalismus v hluboké defenzivě. Tento obrat měl silný empirický základ. Ve zmíněném údobí se uskutečnila řada cestovatelských expedicí, jejichž účastníci, kteří měli vesměs přírodovědecké vzdělání a badatelské aspirace, si uvědomili limity tradičního environmentalismu při objasňování různých, především somatických atributů mimoevropských populací. Teorie o vrozených rasových kvalitách byla odpovědí na jejich intelektuální tápání. Již Johann Friedrich Blumenbach se zmínil o skrytých příčinách, jež stále unikají naší pozornosti a které jsou odpovědné za existenci stálých rasových tvarů lebky a barvy očí.75 Prezident pruské Akademie věd v Berlíně Pierre Louis Moreau de Maupertuis si jako jeden z prvních západních myslitelů uvědomil význam náhodných odchylek a snažil se odvodit přírodní selektivní mechanismus, který by vytvářel stabilní 47 fyzické typy.76 Na jeho úsilí navázali především James Cowles Prichard a William Wells. Monogenista James Cowles Prichard odmítl v prvním vydání Researches into the Physical History of Man z roku 1813 Buffonův a Blumenbachův environmentalismus a degeneracio-nismus a snažil se odvodit údajnou evoluční přeměnu rasy černé do rasy bílé prostřednictvím „autodomes-tikace" našeho druhu a selektivního výběru partnera, které způsobily, že na vyšším stadiu civilizačního vývoje převládly populace vyznačující se světlou ple-tí.77 Ve stejném roce vystoupil William Wells na půdě Královské společnosti s přednáškou o původu černé rasy na základě mechanismu, který některými aspekty připomínal Darwinovu evoluční teorii.78 Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století byl nástup polygenismu nezadržitelný. Ideologie poly-genismu se stala téměř jedním z průvodních znaků zrození moderní doby. Badatelé, kteří zaujali přední místa v akademických institucích Západu, nesdíleli na rozdíl od Camperovy a Blumenbachovy generace „křesťanský instinkt", který by je svázal s monoge-nismem, a zdůrazňovali dědičné a mimořádně odolné rozdíly mezi jednotlivými rasami. Britský anatom a lékař působící na univerzitě v Manchesteru Charles White obhajoval ve studii An account of the regular gradation in man, and in different animals and vegetables, etc. (1799) polygenismus a vrozenou hierarchii ras; příslušníky černé rasy White označil (stejně jako lidoopy) za beznadějně retardovaná stvoření, představitele bílé rasy za intelektuálně a esteticky nadřazené bytosti.79 Ke stoupencům polygenismu náleželi Louis-Antoine Desmoulins,80 cestovatel a jeden z nej-známějších antropologů své doby baron Jean-Bap-tiste Marcellin Bory de Saint-Vincent,81 Jean Joseph Virey,82 německý básník, vědec, cestovatel, žurnalista a revolucionář, účastník Cookovy tichomořské expedice v letech 1772 až 1775 Johann Georg Forster83 a William-Frédéric Edwards. Proti šíření polygenis-mu v akademických kruzích na Britských ostrovech vystupoval James Cowles Prichard, jenž ale byl nucen roku 1845 přiznat jeho narůstající převahu. V roce 1848 začal Luke Burke vydávat na Britských ostrovech vlivné polygenické periodikum Ethnological Journal. Německý fyziolog Rudolf Wagner napsal v roce 1862, že biblický monogenismus pokládají soudobí badatelé za naprostý anachronismus. Silné postavení získal později polygenismus ve Spojených státech amerických, kde na půdě American School of Anthropology hlásali jeho teze Samuel George Morton,84 Josiah Clark Nott a George Robins Gliddon.85 O popularizaci Blumenbachova díla se na Britských ostrovech zasloužil především ve své době velmi respektovaný lékař a chirurg Sir William Lawrence,86 který působil jako profesor anatomie v prestižní nemocnici svatého Bartoloměje a jenž byl zvolen prezidentem Medical and Chirurgical Society a Royal College of Surgeons of England. Lawrencova kniha Lectures on physiology, zoology and the natural history of man z roku 1819, která v mnohém předznamenala teze Charlese Darwina, byla odsouzena jako útok na základy náboženské víry.87 Lawrence (s nímž se Victor Courtet setkal v roce 1834 v Londýně) byl zahraničním členem ľAcademie de médecine a jeho dvě odborné práce byly v letech 1838 a 1841 přeloženy do francouzštiny.88 William Lawrence se původně hlásil k monogenismu, ačkoliv po roce 1856 se u něho projevil vliv některých polygenických tezí. Pro britský akademický svět bylo v prvních desetiletích devatenáctého století charakteristické přetrvávání „starosemitského ducha", který výrazně ovlivnil místní vědy o člověku a jenž ve srovnání s kontinentem zpozdil nástup rasové teorie. Robert Knox musel čekat na svoji příležitost až do roku 1850. V britském antropologickém myšlení dominovala až do konce čtyřicátých let devatenáctého století škola Jamese Cowlese Pricharda, který se pokusil smířit dlouhou tradici křesťanské antropologie s vědeckými podněty devatenáctého století. Prichard akceptoval koncept rasy, ale snažil se jej udržet v mezích vytyčených biblickým paradigmatem. Pod vlivem německé antropologie rozlišil tři hlavní lidské rasy, které zahrnovaly rasu hamitskou (egyptskou), semitskou (syro-arabskou) a jefetskou (árijskou), přičemž byl ochoten přiznat, že semitská rasa se vyznačuje vyššími vrozenými kvalita-mi.89 Lpění na starozákonní tradici způsobilo, že britské akademické společenství bylo relativně rezistentní vůči šíření otevřeného rasismu. Richard Watson kritizoval takzvanou „plantážnickou antropologii", jejíž stoupenci hlásali vrozenou méněcennost „nižších ras", jako výraz neblahé aliance mezi plantážníky a filosofy. John Stuart Mill a Thomas Henry Buckle odmítali rasový esencialismus, tezi o neměnných kvalitách ras, a hájili environmentalismus a pojetí ras jako projevu momentální interakce lidské populace s přírodním prostředím. Polygenista, Knoxův stoupenec a zakladatel Londýnské antropologické společnosti (Anthropological Society of London) James Hunt proto ještě v roce 1863 kritizoval „zaostalost" britské vědy, která na 48 rozdíl od kontinentální Evropy náležitě nezhodnotila rasovou tematiku.90 V sedmdesátých letech osmnáctého století se zrodila teze, která sehrála klíčovou úlohu při ustavení velkých rasových výkladů dějin devatenáctého století, počínaje Gobineauovým Pojednáním o nerovnosti lidských ras, a jíž byla hypotéza o rozkladném účinku míšení ras. Jean Claude Izouard Delisle de Sales91 uvedl ve studii De la philosophie de la nature ou traité de morale pour ľespéce humaine, tiré de la philosophie et fondé sur la nature, vydané v roce 1778 v Londýně, že černá rasa se zrodila ze zvráceného míšení mezi opicemi a ženami bílé rasy. Byla to však opice, která se díky tomuto spojení „povznesla" na vyšší úroveň.92 „Orangutan"93, o kterém údajně Afričané tvrdili, že je produktem míšení člověka a opice, získal pro své potomstvo dědičné kvality, jež jej posunuly v „řetězci bytí" blíže lidským bytostem. Stejný proces míšení však způsobuje degeneraci vyspělejších tvorů, jejichž dispozice se zhoršují a kteří tak klesají na úroveň méně nadaných živočichů či ras. „Nejsem to já, ale příroda, kdo přidělila každému národu jeho úlohu v divadle světa," napsal Delisle de Sales v úvodu své knihy Histoire ancienne de tous les peuples du monde z roku 177994 a předznamenal tak Gobineauův program učinit z historiografie součást přírodních věd.95 Immanuel Kant byl přesvědčen o nutnosti zabránit míšení ras a poblahopřál mexickému guvernérovi, že se postavil proti asimilační politice propagované španělskou korunou. Rovněž německý přírodovědec Christopher Meiners se obával degenerace obyvatel Evropy a Ameriky v důsledku rasového míšení96 a domníval se, že „(p)ouze běloši, především Keltové, se vyznačují skutečnou odvahou, láskou ke svobodě a dalšími vášněmi a ctnostmi, jež jsou vlastní velkým duším ... Tmaví a ohyzdní lidé se od nich odlišují odsouzeníhodným nedostatkem ctnosti a odpuzujícími neřestmi".97 Christopher Meiners působil na univerzitě v Góttingenu a byl průkopníkem rasového studia v Německu; jeho základní dílo Grundriss der Geschichte der Menschheit vyšlo v roce 1786.98 K teoretikům rasy přelomu osmnáctého a devate- Poznámky 1 Pojem rasa byl etymologicky odvozován od latinského slova ratio („rozum") nebo radix („kořen"), případně od hebrejského termínu ras („hlava" či „původ") (Spitzer, Leo, 1948, str. 47-69; Voegelin, Eric, 1940, str. 296; Smedley, Audrey, 1993, str. 36-40). Dějiny pojmu rasa viz především Budil, Ivo T., 2002; Banton, Michael, 1977, str. 18-19, 1998; Stocking, George W., 1968, str. náctého století náleželi Jacques Christophe Valmont de Bomare,99 Bernard Germain Lacépěde,100 William Hunter,101 Samuel Thomas von Soemmering,102 Johann Daniel Metzger,103 Pierre Nicolas Gerdy,104 Louis Vivien de Saint-Martin,105 Constant Sauce-rotte,106 Frédéric Pascal de Brotonne,107 Alphon-se Dubreuil,108 René Primevěre Lesson,109 Heinrich Friedrich Link,110 Karl Heinrich Ludovig Pölitz,111 Lorenz Oken,112 Conrad Malte Brun,113 Maximilian Samson Friedrich Schoell,114 Johann Christoph Gatterer,115 Johann Christoph Adelung,116 André Marie Constant Duméril,117 Étienne Renaud Augustin Serres,118 hrabě Eusěbe Francois de Salles (1796-1873)119 a Henri Louis Gabriel Marc Hollard.120 Viděli jsme, že osmnácté století proběhlo ve znamení definitivní proměny „rasismu bez rasy" v explicitní rasovou teorii. Pojem rasy se definitivně vymanil ze sémantického sepětí s pojmem národa a stal se nástrojem represivní homogenizace soci-okulturní a etnické rozmanitosti mimoevropského světa. Pokles autority křesťanské ortodoxie umožnil vzestup polygenismu a snahy učinit z lidských dějin integrální součást přírodní historie, k čemuž přispěla i rehabilitace renesančního konceptu „řetězce bytí". Naturalizaci konceptualizace lidského druhu dovršilo odstranění „rozumu" jako nutného a univerzálního atributu člověka v klasifikačním systému Carla Lin-ného. Krize tradičního environmentalismu uvolnila cestu učení o vrozených rasových kvalitách. Georges Louis Le Clerk de Buffon, Johann Friedrich Blumenbach, Petrus Camper a Immanuel Kant postupně synchronizovali vymezení rasy a transformovali její genealogické chápání v pojetí typologické. V sedmdesátých letech osmnáctého století se objevila myšlenka o rozkladném působení míšení ras, které může lidské bytosti připravit o jejich důstojné postavení v hierarchii bytí. Rasová teorie tak byla na sklonku osmnáctého století připravena stát se součástí politické kultury Západu a mocným ideologickým nástrojem a čekala na vhodnou příležitost ke vstupu do politické arény. Umožnila jí to Velká francouzská revoluce. 13-41; Popkin, Richard H., 1973, str. 245-262; Kennedy, Kenneth A. R., 1973, str. 123-156; Montagu, Ashley, 1974, str. 32-39; Stepan, Nancy, 1982, ix-xxi; Todorov, Tzvetan, 1993, str. 90-170; Smedley, Audrey, 1993, str. 41-91 a 152-204. Jak ukázala dochovaná výzdoba staroegyptského hrobu Seti-Meneptha I. (cca 1500 před Kristem), která znázorňuje čtyři odlišné fyzické typy lidí: 49 Rot (červený, považovaný za nejvyšší), Namu (žlutý), Nahsu (černý) a Tamhu (bílý), má klasifikace lidstva do čtyř skupin na základě jejich somatických vlastností hluboké empiricko-intui-tivní kořeny (viz Odom, Herbert, 1967, str. 4). 2 McAlister, Lyle N., 1984, str. 53. 3 Hudson, Nicholas, 1996, str. 259. 4 Encyclopédie: ou dictionnaire raisonné des sciences, des arts, et metiers, Paris, 1751-1780. 5 „Extraction, lignée, lignage; ce qui se dit tant des ascendans que des descendants ďune méme famille: quand elle est noble, ce mot est synonyme ä naissance" (cit. Hudson, Nicholas, 1996, str. 259). Již koncem sedmnáctého století, za vlády Ludvíka XIV., napsal o Francích Vital de Audigier: „... náš národ je stejného původu jako ona rasa, nejúctyhodnější, nejsmělejší a nejvznešenější, jakou kdy svět spatřil" (1676, De ľorigine des Frangais et leur empire, Vol. I, Preface.). 6 „Une multitude d'hommes qui sont originaires du méme pays, et se ressemblent par les traits du visage, par la conformation extérieu-re" (cit. Hudson, Nicholas, 1996, str. 247). 7 Hudson, Nicholas, 1996, str. 247. Je příznačné, že v průběhu devatenáctého století žádný britský Websterův nebo Chamberův slovník neobsahoval moderní definici rasy navzdory inflaci tohoto pojmu v dobové odborné i populární terminologii. Teprve osmý díl Oxford English Dictionary z roku 1910 uváděl dvě následující vymezení: „A group of several tribes or peoples, forming a distinct ethnic stock"; „One of the great divisions of mankind, having certain physical peculiarities in common" (cit. Hudson, Nicholas, 1996, str. 259). 8 Johnsonův Slovník anglického jazyka citoval definici národa od Williama Templa z roku 1757: „A nation properly signifies a great number of families, derived from the same blood, born in the same country, and living under the same government" (An Essay upon the Original and Nature of Government, in Works, 4 vols., London, 1757, 1:41; cit. Hudson, Nicholas, 1996, str. 248). O etymologii pojmu „národ" viz Shafer, Boyd C., 1972, str. 14. Zaměňování pojmu národa, etnika a rasy bez zjevného sklonu k rasismu bylo běžné mezi evropskými spisovateli, například skotskými, ještě v devatenáctém a dvacátém století. 9 Omnium gentium mores (1520), do angličtiny přeložil William Watreman pod názvem The Fardle ofFacions (1555). 10 Líčení Angoly od Andrewa Battla viz Samuel Purchas, 1625, Hakluytus Posthumous, or Purchas his Pilgrimes; popis Guiney viz Villaut, Nicolas, 1670, A Relation of the Coasts of Africk Called Guinee, London, str. 234-249; rovněž Shakespearův Othello je spíše „barbar" než „divoch". Obraz Afriky v raném novověku viz Curtin, Philip D., 1964, str. 64; Barker, Anthony J., 1978, str. 142-154. 11 Africa: Being an Accurate Description of the Regions of Aegypt, Barbary, Lybia, and Billedulgerd, The Land of the Negroes, Guinea, Aetheopia, and the Abyssins, London, 1670, str. 483, 590-591. 12 Hudson, Nicholas, 1996, str. 249. 13 Jak tvrdil již David Powell (Hudson, Nicholas, 1996, str. 249). 14 Viz Wright, Herbert F., 1928, The Controversy of Hugo Grotius with Johan de Laet on the Origin of the American Aborigines. Some Lesser Known Works of Hugo Grotius. Bibliotheca Disser-tationum ius Nationale Illustratum, v. 7. Lugduni Batavorum, J. Brill, str. 211-228. 15 Klasifikací obyvatelstva Nového světa se dále zabývali například Charles de Rochefort (History of the Carriby-Islands, 1658) nebo Louis Armand de Lom ďAcre, baron de Lahontan (Nouveaux voyages de M. le Baron de Lahontan dans ľAmérique Septentrio-nale, La Haye, 1703). 16 Budil, Ivo T., 1998; 2001, str. 329-338. 17 „In a general history of America, it would be highly improper to describe the condition of each petty community, or to investigate every minute circumstance which contributes to form the character of its members. Such an inquiry would lead to details of immeasurable and tiresome extent. The qualities belonging to the people of all the different tribes have such a near resemblance, that they may be painted with the same features" (The History of America, London, 1800, 1:311; cit. Hudson, Nicholas, 1996, str. 250). 18 Cit. Hudson, Nicholas, 1996, str. 250-251. V osmnáctém neexistovala mezi evropskými badateli shoda na tom, zda se větší vnitřní rozmanitostí vyznačují Afričané, nebo původní Američané. Buffon tvrdil, že to jsou Afričané, zatímco Thomas Jefferson a Benjamin Franklin kárali své současníky, že nedokáží docenit skutečnost, že indiáni jsou stejně jako Evropané příslušníky výrazně odlišnách národů (Hudson, Nicholas, 1996, str. 251). 19 Edward Tyson poukázal na strukturálně anatomické shody mezi člověkem a lidoopy. Orang-Outang, sive Homo sylvestris: or the Anatomy of the Pygmie compared with that of a Monkey, an Ape and a Man; podle názoru Ashleye Montagua stál Edward Tyson na počátku vědecké revoluce, která zrodila naši kulturu: „... Tysons principal contribution to the development of Western thought has been in focussing attention upon the relationship of man to the apes... It would be difficult to overestimate the importance and far reaching consequences of the revolution in our ideas concerning the descent of man thus initiated. It is clear that Tysons part in producing that revolution entitles him to a high place among the creators of our present culture" (cit. Léon Poliakov, 1996, str. 157). James Burnett, lord Monboddo, označil ve druhé polovině osmnáctého století opici za „bratra člověka". 20 Na němž pracoval v letech 1747 až 1752, ale které bylo vydáno až roku 1764. 21 „Échelle des étres", „chain of being". 22 Lovejoy, Arthur Oncken, 1960; Anderson, Lorin, 1976. 23 Davis, Brion Davis, 1966, str. 210, 446. 24 Zákon přijatý v roce 1691 ve Virginii hovořil o „the prevention of that abominable mixture and spurious issue", cit. Moore, Wilbert E., 1941; Moller, Herbert, 1945, str. 134. 25 O Adamově prvorozenectví pochybovali někteří židovští autoři již před počátkem křesťanské éry (Schoeps, Hans Joachim, 1952, str. 15). Vůči monogenismu neskrývali svoji skepsi někteří muslimští myslitelé v desátém století (Budil, Ivo T., 2002, str. 59-60). Učení o postupném a odděleném stvoření proniklo do středověké Evropy z islámského světa jako součást filosofie averrois-mu. Preadamitskou teorii vytvořil ve čtrnáctém století španělský mnich Tomas Scotus: „Byli lidé před Adamem. Adam vzešel z těchto lidí a z toho vyplývá, že svět existoval vždy a nebyl stvořen" (cit. Menéndez y Pelayo, Historia de los heterodoxos espaňoles, Santander, 1948, Vol. VII, str. 324). Proti polygenistovi Gian-ninu di Solciovi musel zasáhnout papež Pius II. (Borst, Arno, VI, str. 2098). V šestnáctém století se k preadamismu přiklonil Paracelsus, jenž tvrdil, že původní obyvatelé Nového světa vzešli z „jiného Adama" (Borst, Arno, III/I, str 1077). Polygenista Giordano Bruno rozlišil tři velké praotce lidstva: Enocha, Leviathana a Adama, který byl nejmladší a z něhož pocházejí výlučně židé (Spaccio della Bestia Trionfante, Londýn, 1582, viz Borst, Arno, III/I, str. 1183-1185). Brunovy názory zaznamenaly jistý ohlas v alžbětinské Anglii, například u dramatika Christophera Marlo-wa, matematika Thomase Harriota nebo Thomase Nashe. Počátkem sedmnáctého století vzrostla ve Francii prostřednictvím osobností jako byli Marino Mersenna a fyzik a materialistický atomista Pierre Gassendi obliba Epikurovy materialistické a ato-mistické filosofie, která mezi libertinskými a agnostickými vzdělanci na čas zastínila i vliv Platóna a Aristotela. Právě z Epikurova naturalismu vyšel myslitel Isaac de la Peyrěre, nejvýznamnější francouzský bezvěrec sedmnáctého století, který předznamenal mnohé radikální trendy západního antropologického myšlení. Isaac de la Peyrěre byl marrano, to znamená žid, který se formálně přihlásil ke křesťanství. Později přestoupil z katolicismu ke kalvinismu, ale mezi svými současníky byl zřejmě právem poklá- 50 dán za ateistu (McKee, D., 1944). Netrpěl nijak nedostatkem skromnosti a svůj význam srovnával s přínosem Koperníkovým (Schoeps, Hans Joachim, 1952, str. 3-18). Isaac de la Peyrěre byl občas označován za vzdáleného předchůdce sionismu; ve spise Rappel des Juifs z roku 1643 vyzval totiž francouzského krále, aby se zasadil o návrat vyvoleného národa do Palestiny a o obnovení Davidova trůnu. V roce 1655 Isaac de la Peyrěre uveřejnil spis Systema theologicum ex praeadamitarum hypothesi, ve kterém hlásal polygenický původ lidstva (Popkin, Richard, 1979, kapitola 11; 1987. Polygenismus obhajoval na základě citací z evangelia - Římanům 5, 12-14. S odvoláním na poznatky misionářů se snažil dokázat, že dědičný hřích a biblická potopa nebyly univerzálními historickými události, ale týkaly se pouze oblasti osídlené Židy, a že chronologie Starého zákona proto postrádá všeobecnou platnost (Zoli, Sergio, 1991, str. 70). Dávno před Adamem žily lidské populace, které nebyly zasaženy dědičným hříchem. Spis Isaaca de la Peyrěra vzbudil bouři. Mersenne jej přivítal, ale Pascal odsoudil. Během následujících jedenácti let vyšlo minimálně sedmnáct prací, které měly za cíl vyvrátit jeho argumenty. K nejznámějším La Peyrěrovým oponentům, bojujícím za ortodoxii, náležel například Samuel Desmarets z Gro-ningenu. La Peyrěrův spis byl záhy přeložen do angličtiny pod názvem A Theological System upon that Presupposition that Men Were before Adam (London, 1655; Men before Adam, London, 1656). 26 Sketches of the History of Man dosáhly mezi lety 1774 až 1825 dvanácti vydání. 27 Sketches of the History of Man, Basilej, 1796, Vol. I, str. 58-59; Vol. III, str. 106. 28 Pro postoj monogenistů bylo charakteristické stanovisko amerického reverenda Samuela Stanhopa Smitha, který v roce 1810 napsal ve studii An essay on the causes of the variety of complexion and figure in the human species: „The conclusion to be drawn from all this variety of opinions is, perhaps, that it is impossible to draw the line precisely between the various races of men, or even to enumerate them with certainty; and that it is in itself a useless labor to attempt it" (cit. Greene, John C., 1954, str. 32). 29 Vliv německého filosofa Johanna Gottfrieda Herdera, jehož nej-důležitější dílo Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit (I-IV, 1784-1791) vyšlo ve francouzském překladu od Edgara Quineta v roce 1827, na zrod německého a francouzského rasismu, je bezpochyby přeceňován. Herder chápal dějiny jako pokračování přírodního procesu, přičemž jednotlivé fáze odpovídají životním fázím lidské bytosti: dětství (Orient), chla-pectví (Egypt, Foinicie), jinošství (Řecko), mužství (Řím) a stáří (křesťanská civilizace). Vysoce oceňoval historickou úlohu „germánských národů", zatímco se přezíravě stavěl k odkazu Říma s jeho „dějinami démonů" a „devastující nocí", kterou údajně rozprostřel nad evropským kontinentem (viz Boissel, Jean, 1972, str. 140; Rouché, Max, 1940). 30 Voltaire, jehož vedla snaha za každou cenu demytologizovat židovsko-křesťanskou tradici a relativizovat význam institucí, převzal s entuziasmem argumenty a teze dobového polygenis-mu, rasismu, ospravedlňování otroctví a antisemitismu (cit. Léon Poliakov, 1996, str. 176). Voltairovy útoky na židy (viz Dictionnaire philosophique, 1764) a na jezuity (Voltairova kritika Lafitaua viz Defense de mon oncle, 1767) zpochybnily teoretické základy celé křesťanské antropologie. 31 Na druhé straně existovaly projevy otevřené podpory otrokář-ských institucí ze strany rasových teoretiků, jako bylo například uspokojení, které vyjádřili Josiah Clark Nott a George Robins Gliddon nad tím, že jejich rasová typologie uveřejněná v Types of Mankind (1854) posloužila americkému ministru zahraničí Johnu Caldwellu Calhounovi, neboť „England pertinaciously continued to interfere with our inherited institution of Negro Slavery" (cit. Nott, Josiah Clark a George Robins Gliddon, 1854, Types of Mankind, Philadelphia, Lippincott, Grambo, str. 50; cit. Odom, Herbert H., 1967, str. 7; viz rovněž Stanton, William, 1960). 32 Jeden z vůdčích představitelů abolicionismu William Wilberfor-ce připouštěl „zvláštní atributy" černé rasy, avšak odmítal, že by šlo o rysy vrozené (An Appeal to the Religion, Justice, and Humanity of the Inhabitants of the British Empire, London, 1823, str. 33 9). 33 Boissel, Jean, 1972, str. 155. 34 Essai, II, str. 531-532. 35 Hudson, Nicholas, 1996, str. 251. 36 Walvin, James, 1992, str. 173. 37 A Voyage to Guinea, Brasil, and the West Indies, London, 1737, str. 130. 38 Edward Long rozlišil v rámci rodu Homo tři druhy: Evropany a příbuzné populace, orangutany a černochy. Mentální schopnosti černochů byly podle Longa bližší orangutanům než bělochům. Edward Long se domníval, obdobně jako ještě v polovině devatenáctého století francouzský antropolog Armand de Bréau Quatrefages, že míšenci černochů a bělochů (stejně jako černochů a orangutanů) jsou sterilní. 39 Georgius Hornius však nebyl v dějinách západního myšlení prvním, kdo rasovou interpretací Noeho kletby napodobil muslimské autory. V Polsku již v šestnáctém století vznikla svébytná „rasová charta" založená na starozákonní genealogii. Polská aristokracie (szlachta) se ztotožnila s potomky Sarmatů a jejich prostřednictvím s Jefetovou linií. Naproti tomu, jak stálo v Li-bri Chamorum, poddaný lid pocházející od Cháma je postižen dědičnou kletbou a navždy odsouzen k podřízenému postavení (Tazbir, Janusz, 1977, str. 34; 1986, str. 17, 68). Sir Thomas Browne odmítl deset let před vydáním Horniova spisu názor, že by černá barva pleti Afričanů měla cokoliv společného s Noeho kletbou (Pseudodoxia Epidemica, 1646, bk. 6, kapitola 11). 40 Francois Bernier viz Budil, Ivo T., 2002, str. 72-75, 79, 87, 106, 179, 181. 41 Francois Bernier byl podepsán jako „un fameux voyageur" („slavný cestovatel"); Victor Courtet a Dr. Sandras, kteří Berni-erovu studii zmínili ve svých bibliografických přehledech v roce 1835, ještě neznali skutečnou identitu autora. 42 12:133-140. 43 Viz Congrěs historique européen, 1836, str. 173; Boissel, Jean, 1972, str. 136. 44 Sandras, Congrěs hist. europ., 12e séance, II, str. 173; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 140. Někteří historici občas zmiňují klasifikaci Richarda Bradleye uveřejněnou v roce 1721 v knize A Philosophical Account of the Works of Nature (Europeans, Americans, mulattoes, curly-haired blacks, straight-haired blacks). Tento systém však neměl prakticky žádný ohlas. 45 „A été alterée par les differens climats, comme nous voyons, que les bětes & les plantes changent de naturel, & deviennent meilleu-res, ou degenerent" (Otium Hanoverium, sive Miscellenia, Lipsae, 1718; cit. Hudson, Nicholas, 1996, str. 262). 46 Ve vydání z roku 1753 David Hume napsal v poznámce pod čarou: „I am apt to suspect the negroes, and in general all the other species of men (for there are four or five different kinds) to be naturally inferior to the whites. There never was a civilized nation of any other complexion than white, nor even any individual eminent either in action or speculation. No ingenious manufactures amongst them, no arts, no sciences. On the other hand, the most rude and barbarous of the whites, such as the ancient GERMANS, the present TARTARS, have still something eminent about them, in their valour, form of government, or some other particular. Such a uniform and constant difference could not happen in so many countries and ages, if nature had not made an original distinction betwixt these breeds of men. Not to mention our colonies, there are NEGROE slaves dispersed all over EUROPE, of which none ever discovered any symptoms of ingenuity; tho' low people, without 51 education, will start up amongst us, and distinguish themselves in every profession. In JAMAICA, indeed, they talk of one negroe as a man of parts and learning; but 'tis likely he is admired for very slender accomplishments, like a parrot, who speaks a few words plainly" (cit. Of National Characters, in Essays, Moral, Political and Literary, in Philosophical Works, Green, Thomas Hill a Thomas Hodge Grose, eds., 1982, London, Scientia Verlag Aalen, str. 252-253). 47 Richard Popkin se domnívá, že šlo spíše o nahodilou poznámku Davida Huma (oponenta otrokářství) než o výraz vědomého rasismu (Popkin, Richard H., 1980; 1992, str. 64-75). John Immerwahr ukázal, že Hume pod vlivem kritiky, jíž jeho rasistické názory podrobil aberdeenský profesor James Beattie, text pro vydání, které vyšlo posmrtně v roce 1777, upravil, zbavil možného polygenického zabarvení a zaměřil čistě na černou rasu (Immerwahr, John, 1992). Henry Louis Gates identifikoval Jamajčana černé pleti přezíravě zmíněného v poslední Humeově větě jako Francise Williamse (narozeného 1700), který vystudoval univerzitu v Cambridge, vyučoval latinu a matematiku a psal latinské básně. Francis Williams se cítil Humeovou poznámkou osobně uražen a veřejně protestoval. Zdá se však, že David Hume jeho oprávněné pobouření ignoroval (Immerwahr, John, 1992, str. 485). Hume nicméně vyjadřoval názor, který byl na sklonku osmnáctého století v Evropě značně rozšířen, srov. výrok republikánského ideologa Volneye: „ĽAfricain dégradé de la condition dhomme semble voué sans retour ä íesclavage" (Les Ruines, 1791; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 11). 48 V charakteristice druhu Troglodytes se švédský přírodovědec inspiroval klasickými Pliniovými, Ptolemaiovými a Strabóno-vými údaji o populacích žijících na břehu Rudého moře. Linné je identifikoval jako zástupce druhu Homo nocturnus, který se údajně prakticky nelišil od opic; jako alternativní název navrhl Homo sylvestris orang-outang. 49 Cit. Hudson, Nicholas, 1996, str. 253. 50 Frängsmyr, Tore, ed., 1983, str. 156-194. Linného žák Johann Christian Fabricius soudil, že černoši, které pokládal za „animál-ní bytosti", vznikli křížením bělochů s velkými opicemi. Fabri-cius dospěl k tomuto závěru na základě skutečnosti, že v Africe žijí současně velké opice a černoši, zatímco v Jižní Americe ve stejných klimatických podmínkách nikoliv (Fabricius, Johann Christian, 1781, Betrachtungen uber die allgemeinen Einrichtungen der Natur, Hamburg, str. 328-332). 51 Hudson, Nicholas, 1996, str. 253. 52 Georges Buffon byl monogenistou a tradičním environmenta-listou; domníval se, že pokud by se například černoši a Laponci usadili v mírném pásmu, během několika generací by opět nabyli „přirozených rysů" bílé rasy, z níž původně vzešli. 53 Flourens, Pierre, 1847, Eloge historique de Jean-Frédérich Blumenbach; cit. Hudson, Nicholas, 1996, str. 253. 54 „ĽHomme extérieure, et faire ľhistoire de son corps," („De la nature de ľhomme," in Histoire naturelle, in Oeuvres completes, 4:512-514; cit. Hudson, Nicholas, 1996, str. 262). 55 Německý cestovatel Timotheus Merzahn von Klingstäd (z jehož publikace Mémoire sur les Samojedes et les Lappons z roku 1766 Buffon čerpal) Buffona v roce 1766 kritizoval za to, že údajně zařadil Laponce, Samojedy a Eskymáky do jednoho národa navzdory rozdílům v jejich kultuře a jazycích. Georges Buffon v dodatku k vydání Histoire naturelle z roku 1777 označil Klingstädovu výtku za omyl a poznamenal, že Klingstäd chápe rasu v tom „nejužším" smyslu, zatímco jeho vlastní pojetí je co „nejširší". Buffon uznal, že v rámci jedné rasy mohou existovat významné rozdíly, ale pouze v případě, že jsou „dostatečně výrazné" (jako v případě „hottentotů" a „Tatarů"), lze hovořit o samostatné rase (Hudson, Nicholas, 1996, str. 254). 56 Abolicionista James Ramsay napsal v roce 1784 v pojednání An Essay on the Treatment and Conversion of African Slaves in the British Sugar Colonies: „The nations into which each race is divided, with the common attributes of race, have less apparent, yet still sufficient marks to distinguish them from others, and connect them together" (cit. Hudson, Nicholas, 1996, str. 255). 57 „Il y a quelques années mourut ä Goettingue un membre de notre académie que de grands travaux ont rendu célebre, et que des tra-vaux appliqués ä ľétude nouvelle de ľhomme lui-měme ont rendu cher ä ľhumanité. Cest ä M. Blumenbach que notre siecle doit ľan-thropologie", Eloge historique de Jean-Frédéric Blumenbach, Paris, Firmin-Didot, str. 21, 1847; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 125. 58 Beyträge zur Naturgeschichte (2. vyd., 1806), in The Anthropological Treatises of Johann Friedrich Blumenbach, London, Longman, Green, Longman, Roberts & Green, 1865, str. 298-299; cit. Hudson, Nicholas, 1996, str. 262. 59 Blumenbach vymezil „malajskou odrůdu" na základě průzkumů východního pobřeží Austrálie a Oceánie, které podnikl během plavby v letech 1768 až 1771 James Cook. Objev Aljašky a Be-ringovy úžiny v roce 1741 poskytl podle Blumenbacha důkaz o asijském původu indiánů, kteří mohou být proto označeni za jednotnou odrůdu. Obdobnou klasifikaci jako Blumenbach uveřejnil ve studii Geographische Geschichte des Menschen německý přírodovědec Johann Georg Zimmermann. 60 Augstein, H. F., 1996. 61 Voegelin, Eric, 1940, str. 297. 62 Buffonův vliv na Blumenbacha a na vývoj německé antropologie obecně viz Dougherty, Frank, W. P., 1990. 63 „(P)okožka Gruzínců je bílá a tato barva - zdá se - náležela původní lidské rase, avšak může snadno degenerovat do tmavé barvy" (cit. Léon Poliakov, 1996, str. 173). 64 Viz De generis humani varietate nativa, 3. vydání, 1795, in Anthropological Treatises, str. 234; Camper, Petrus, 1791, Dissertation sur les variétés naturelles qui caractérisent la physionomie des hommes des divers climats et des différens ages, Paris, str. 22. 65 Patai, Raphael a Jennifer Patai Wing, 1975, str. 21-25. 66 Petrus Camper se narodil v roce 1722 v Leydenu, studoval v Anglii a ve Francii, od roku 1749 působil v Amsterdamu a po roce 1763 v Groningenu. Viz Bots, Hans a Rob Visser, eds., 2002. 67 Faciální úhel byl tvořen průsečíkem tzv. faciální linie (linea faci-alis) spojující glabelu s bodem nalézajícím se u kořene horních řezáků a horizontální linie spojující nasion s horním okrajem zvukovodu. 68 Můhlmann, Wilhelm Emmanuel, 1968, str. 57. 69 Greene, John C., 1954, str. 36. 70 Boissel, Jean, 1972, str. 140; Greene, John C., 1954, str. 36. 71 Bestimmung des Begriffs einer Menschenrace, 1785, in Kant's Gesammelte Schriften, Berlin, 1912, str. 97; cit. Greene, John, C., 1954, str. 37. 72 Původ černé pokožky obyvatel Afriky Immanuel Kant odvozoval od potřeby organismu zbavit se nadměrného množství flogisto-nu (Green, John C., 1954, str. 39-40). 73 Delisle de Sales, Philos. de la Nat., IV, str. 168; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 123. 74 Geněve: J.J. Paschoud. 75 Cit. Greene, John C., 1954, str. 34. 76 Venus Physique, 1745; viz Greene, John C., 1954. Podle svědectví Immanuela Kanta snil Maupertuis o vytvoření vyšší a ušlechtilejší biologické formy člověka na základě „selekce". Maupertius proto pochválil pruského krále Friedricha Wilhelma za sestavení regimentu tvořeného výlučně granátníky vyznačujícími se mimořádně vysokou postavou (Léon Poliakov, 1996, str. 156, 353). 77 Greene, John C., 1954. Rovněž Bernard Germain Lacépěde pokládal černou rasu za archaického předchůdce rasy bílé: „Nous sommes des Negres blanchis" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 137). 78 An account of a female of the white race of mankind, part of whose skin resembles that of a negro; with some observations on the 52 causes of the differences in color and form between the white and negro races of men appended to Two essays: one upon single vision with two eyes; the other on dew ... (London, 1818, str. 425-439); viz Greene, John C., 1954. 79 „Ascending the line of gradation, we come at last to the white European, who, being most removed from the brute creation, may on that account, be considered as the most beautiful of the human race. No one will doubt his superiority in intellectual powers" (An Account of the regular gradation in man, and in different animals and vegetables, etc., London, 1799, str. 134-135). 80 Louis-Antoine Desmoulins, narozen v Rouenu 7. září 1794, zemřel tamtéž roku 1828; v roce 1827 promován doktorem medicíny; byl silně ovlivněn Gallovou frenologií. V prosinci 1820 přednesl na půdě Pařížského etnologického institutu přednášku Létat de volume et de masse du systéme nerveux et de ľinfluen-ce de cet état sur les fonctions nerveuses. Ve studii Histoire naturelle des races humaines du nord-est de ľEurope, de ľAsie boréale (1826, Paris, Méguignon) Desmoulins rozlišil jedenáct lidských ras. Jeho klasifikaci zmínili Victor Courtet a Jacques Paul Migne. V pojednání Apergu philosophique sur la possibilité de perfection-ner ľhommepar les modifications de son organisation (1820) prakticky upřel australským domorodcům lidský status. Desmoulins se dostal do ostrého sporu s Cuvierem, který mu zakázal vstup do Muzea přírodní historie. 81 Přírodovědec a cestovatel Bory de Saint-Vincent byl autorem Voyage dans les quatre principales iles des mers dAfrique ... (1801-1802) ... avec histoire de la traversée du capitaine Baudin jusqua Port-Louis de lile de France (Paris, 1804), Dictionnaire classique ďhistoire naturelle, rédigé par une société de naturalistes, avec une nouvelle distribution des corps naturels en 5 régnes (Paris, 1825) a LHomme (Homo), Essai zoologique sur le genre humain (Paris, 1827). Bory de Saint-Vincent rozlišil celkem patnáct ras, hierarchicky uspořádaných od „nejkrásnější" rasy „japetské" po „nejošklivější" rasu „hotentotskou" (LHomme, Essai zoologique sur le genre humain, 1827, str. 102, 148, 318; Boissel, Jean, 1972, str. 131). 82 Jean-Joseph Virey, který v revoluční Francii propagoval Mei-nersovo učení, uvedl ve spise Histoire naturelle du genre humain publikovaném v roce 1799 v Paříži, že Keltové, Sarmati a Slované se vyznačují vznešenými rysy a ušlechtilým duchem; jeho kniha však byla především adorací bílé rasy: „Čím by byl náš svět bez Evropanů? Mocné národy, hrdá a nezdolná rasa, nesmrtelný génius v umění a vědách, šťastná civilizace ... Evropan, povolán svým vyšším osudem, aby vládl světu, jenž osvětlí svojí inteligencí a pokoří odvahou, je nejvyšším ztělesněním lidství a stojí v čele lidské rasy. Ostatní, odporné hordy barbarů, nejsou než - řekněme - jeho embryem" (Histoire naturelle du genre humain, 1799, str. 145-146). Podle Vireye jsou fyzické odlišnosti mezi bílou a černou rasou takového rázu, že lze hovořit o dvou rozdílných lidských „druzích". Virey rozlišil lidský „druh", jehož charakteristickým rysem je faciální úhel o velikosti 85° až 90° a ke kterému náleželi Evropané, vyznačující se vysokou inteligencí a civilizovaným způsobem života; „druh", jehož faciální úhel dosahuje hodnot 75° až 80°, reprezentují černí obyvatelé Afriky, jejichž inteligence, schopnost vytvářet sofistikované sociální systémy, odvaha a další ctnosti jsou více než omezené. Vireyovy stereotypy charakterizující bílou a černou rasu převzal Victor Courtet a především Arthur de Gobineau. Victor Courtet si mimořádně cenil Vireyova přínosu k nauce o rasách a ve Science politique na počátku třicátých let devatenáctého století uvedl: „Parmi ceux qui ont embrassé de la maniére la plus exclusive ces grands sujets d 'investigation, nous devons citer en premiére ligne M. Virey, dont le principal ouvrage peut ětre regardé comme ce que nous possédons de plus complet sur la science qui nous occupe" (Science politique, str. 47). 83 Preisner, Rio, 2003, str. 29-52. 84 Lékař působící ve Filadelfii a autor studie Crania Američana (1839). 85 Americký konzul v Káhiře, který poslal Samuelu Georgi Morto-novi kolekci egyptských lebek, jejichž zpracováním vzniklo dílo Crania Aegyptica. 86 Lawrencův překlad stěžejního Blumenbachova díla vyšel v roce 1827 v Londýně pod názvem A short system of comparative anatomy ... with numerous additional notes and an introductory view of the Classification of animals by the translator. První řada La Revue Britannique, XXVII, str. 166, XXX, str. 336, byla věnována šíření Blumenbachových myšlenek v Evropě a Anglii. 87 Viz Budil, Ivo T., 2002, str. 118, 182, 193; Norman Noore napsal, že Lawrencova kniha pravděpodobně vděčila za svůj ohlas nikoliv vědeckému přínosu, ale blasfemii, jež s ní byla spojována (Dict. of Nat. Biography, London, 1892, T XXXII, 286); viz též nekrolog uveřejněný v British Medical Journal, 13.7. 1867. 88 První přeložil anatom Jules Cloquet a druhou Charles Billard. 89 Natural history of man, London, 1855, Vol. I, kap. II, str. 5. 90 On the Negro's place in Nature, The Anthropological Review, II, 1864, section II, str. XV. 91 Malandain, Pierre, 1982. 92 Cit. Jean Boissel, 1972, str. 46. 93 Tímto pojmem mínil Delisle de Sales rovněž africké lidoopy. 94 „Ce nestpas moi, cest la nature qui a distribué ä chaquepeuple son rôle sur le théätre du monde" (Delisle de Sales, 1779, I). 95 Arthur de Gobineau napsal v Pojednáníi o nerovnosti lidských ras: „Il sagit de faire entrer histoire dans la famille des sciences naturelles" (II, str. 548). 96 Untersuchungen, Vol. III, str. 129 a 306. 97 Grundriss der Geschichte der Menschheit, 1793, str. 123-124. 98 Meiners nastínil v rámci „řetězce bytí" přechod mezi zvířetem a člověkem, zprostředkovaný „chybějícími články", mezi něž zařadil opice, orangutany neboli „pralesní lidi" (Waldmenschen) a šimpanze (Kimperzeys), kteří údajně sloužili jako čestná stráž panovníků v Dahome, hierarchicky výše se postupně nalézali „pralesní černoši" (Waldneger), hotentoti, křováci, domorodci z pobřeží Austrálie (již údajně jen stěží mohou být označeni za lidské bytosti), příslušníci žluté rasy, Slované (přirození otroci Němců) a na samotném vrcholu lidství Germáni (Untersuchungen über die Verschiedenheiten der Menschenrassen, Tübingen, 1811, Vol. III, str. 312, Vol. I, str. 1, 7, 166). Christopher Meiners byl po roce 1933 v Německu uctíván jako průkopník rasové teorie (Egon von Eickstedt, 1940, Geschichte und Methoden der Anthropologie, Stuttgart, str. 286); po druhé světové válce zase prezentován jako předchůdce moderní kulturní antropologie, který podlehl - podobně jako řada jeho současníků - pokušení rasismu (Mühlmann, Wilhelm E., 1968, str. 59-61). 99 Jacques Christophe Valmont de Bomare byl žákem proslulého pařížského anatoma Le Cata, procestoval řadu evropských zemí a pořádal veřejné přednášky o přírodních dějinách. V letech 1764 až 1775 vydal šest dílů Dictionnaire raisonné universel ďhistoire naturelle, cenný zdroj informací pro řadu autorů přelomu osmnáctého a devatenáctého století. 100 Bernard Germain Lacépěde, přírodovědec, autor Histoire naturelle de ľhomme et de la femme (1827). 101 William Hunter byl skotským anatomem, autorem Disputatio de hominum varietatibus, který svoji klasiikaci lidských ras založil na pigmentaci (rasa bílá, snědá, bronzová, rudá, hnědá a černá); viz Louis Francois Jéhan a Jacques Paul Migne, 1853, Dict. d 'an-throp., str. 1252. 102 Samuel Thomas von Soemmering byl autorem řady srovnávacích anatomických prací (například Vom baue des menschlichen Körpers, 1794-1801), včetně pojednání o rozdílech v tělesné stavbě černochů a bělochů. 103 Johann Daniel Metzger, který se narodil ve Štrasburku a zemřel v Královci, patřil k předním průkopníkům moderní medicíny, 53 zasloužil se o rozvoj anatomie, fyziologie, patologie, chirurgie, soudního lékařství a kriminalistiky. Problematikou rasové teorie a klasifikací ras se zabýval v práci Elements de physiologie z roku 1777 až 1789. 104 Pierre Nicolas Gerdy byl významným francouzským lékařem a chirurgem, autorem Physiologie médicale, didactique et critique (1830). 105 Louis Vivien de Saint-Martin, autor Lettres sur ľhistoire de ľan-thropologie (1831-1835), byl v roce 1848 zvolen viceprezidentem Pařížské etnologické společnosti (v této době byl Victor Courtet zástupcem tajemníka). V letech 1845 až 1847 řídil vydávání Nou-velles annales de voyages a v letech 1850 až 1854 připravil k publikaci dva svazky Etudes de géographie ancienne et d' ethnographie asiatique, které obsahovaly odborné příspěvky přednesené na půdě Academie des inscriptions, Société de géographie, Société asi-atique a Société ethnologique de Paris. 106 Constant Saucerotte se narodil v roce 1805 v Moskvě, působil však jako lékař v lotrinském městě Lunéville poblíž Nancy. Roku 1834 uveřejnil Eléments d'histoire naturelle présentant dans une suite de tableaux synoptique ... unprécis complet de cette science. 107 Fréderic Pascal de Brotonne pracoval jako konzervátor v knihovně Sainte-Geneviěve; roku 1837 vydal Histoire de la filiation et des migrations des peuples. 108 Alphonse Dubreuil byl přírodovědcem a botanikem; od roku 1836 působil v Conservatoire des arts et métiers. 109 René Primevěre Lesson byl bratrem Pierra Adolpha Lessona, hlavního chirurga francouzské koloniální správy v Tichomoří. Lesson se v letech 1822 až 1825 účastnil expedice kolem světa na lodi Coquille, kterou vedl Louis Isidor Duperrey. V rámci šesti-svazkové studie shrnující poznatky z výpravy Voyage autour du monde ... sur la corvette S. M. la Coquille (1829) se Lesson podílel na přípravě prvního dílu věnovaného lidským rasám. V práci Traité de mammalogie Lesson rozlišil rasu bílou (se třemi dílčími větvemi), žlutou (s pěti větvemi) a černou (se sedmi větvemi). 110 Heinrich Friedrich Link se věnoval především botanice a filosofii přírody; k jeho známějším pracím patřily Über Naturphilosophie (1806) a kniha Die Urwelt und das Altertum, jež vyšla ve francouzském překladu pod názvem Le monde primitif et ľantiquité expliqués par ľétude de la nature (1837) a z níž čerpal Arthur de Gobineau (Essai, I, str. 139-140). 111 Karl Heinrich Ludovig Pölitz, přírodovědec a filosof, působil v Lipsku, jeho hlavní antropologické dílo vyšlo v roce 1795 pod názvem Geschichte der Kultur der Menschheit nach Kritischen Principien. 112 Lorenz Oken byl univerzitním profesorem a lékařem v Jeně, autorem Lehrbuch des Systems der Naturphilosophie (1809-1811). 113 Conrad Malte Brun založil v roce 1821 Société de géographie; v letech 1808 až 1815 vydával v Paříži Annales des voyages et de la géographie et ľhistoire. Chateaubriand napsal o Malte Brunovi s uznáním, že „touché avec une grande sagacité et beaucoup d Instruction quelques origines barbares" (Etudes ou disc. hist. sur la chute de ľEmpire romain, I, str. 56; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 139). 114 Maximilian Samson Friedrich Schoell působil jako pruský diplomat v Paříži během Restaurace. Jeho etnologické a antropologické práce zahrnovaly Eléments de chronologie historique (Paris, 1812) a Tableau des peuples qui habitent ľEurope, classées ďaprés les langues qu 'ils parlent, et tableau des religions qu 'ils professent (Paris, 1812). 115 Johann Christoph Gatterer přednášel v letech 1758 až 1789 historii na univerzitě v Göttingenu; publikoval studie Kurzer Begriff der Weltgeschichte (1785) a Versuch einer allgemeinen Weltgeschichte, bis zur Entdeckung Amerikens (1792). 116 Johann Christoph Adelung, německý jazykovědec, viz Budil, Ivo T., 2002, str. 79, 96, 173. 117 André Marie Constant Duméril byl Cuvierovým žákem a jeho nástupcem v Ecole centrale du Panthéon; vystřídal Bernarda Germaina Lacépěda na místě herpetologa a ichtyologa v pařížské botanické zahradě (Jardin des plantes) a působil rovněž jako profesor fyziologie (od 1823) a patologie (od 1830) na Lékařské fakultě (Faculté de Médecine) v Paříži. V roce 1800 uveřejnil Lecons d 'anatomie comparée de G. Cuvier a ve studii Zoologie analytique, ou Méthode naturelle de classification des animaux z roku 1806 navrhl v rámci lidského druhu šest dílčích rasových variant: kavkazskou, hyperborejskou, mongolskou, americkou, malajskou a etiopskou. 118 Anatomie comparéee du cerveau dans les quatre classes des ani maux, 1824-1826. 119 Histoire générale des races humaines ou Philosophie ethnogra phique, 1849. 120 De ľhomme et des races humaines (1853). 54 6. Rasová ideologie jako politická imaginace Hannah Arendtová zdůraznila v Původu totalita-rismu, že šíření rasové teorie představuje průvodní znak nástupu velkých totalitních hnutí moderní doby. Jak napsal Claude Lefort, totalitarismus je založen na novém vztahu mezi vědou a společenským řádem. Totalitní režim reprezentuje kulminaci artificialistic-kého projektu, spočívajícího v podřízení společnosti „vědeckým" zákonům.1 Michael Halberstam uvedl, že slabost moderní společnosti před pokušením totali-tarismu vyplývá ze skutečnosti, že moderní liberalismus sice přesvědčil jedince, aby se se aktivně účastnil politického života, avšak prakticky rezignoval na úkol vytvořit filosofii nebo ideologii, která by sloužila jako přesvědčivá sjednocující sociální síla.2 Nesnáze neuto-pické liberální politiky zesílily v okamžiku, kdy uskutečnila svůj emancipační záměr, úspěšně vyvrátila tradiční struktury a významy a veškerou zodpovědnost za utváření svých životů svěřila do rukou samotným emancipovaným členům společnosti. To, co liberalismus nabízel na místo svržených norem a hodnot, byl permanentní skepticismus o objektivním statusu hodnot. Imaginace totalitarismu představovala reakci na úzkost sociální existence moderní doby a nejednoznačnost sociálního kosmu, snažil se překonat fragmentarizaci společnosti a znovuumožnit jedinci zaujmout smysluplné místo v řádu věcí. „Nesnesitelná lehkost bytí" modernity vyzývala k příchodu mýtu, nového boha a sakralizaci politické struktury. Moderní společnost či Fukuyamovo „liberálně kapitalistické bezčasí" postrádalo sílu imaginace slou- žící jako přesvědčivý politický symbolismus a do této prázdnoty pronikala Marxova eschatologie třídního boje, Sorelova vize mýtu generální stávky, fašistická idea korporativního státu nebo nacistická ideologie rasové revoluce. Klíč k pochopení moderního totalita-rismu nehledejme v tradičním despotismu hypertrofovaném moderní technologií, ale v úvahách například Irvinga Babbitta3 nebo Lee Harrise4 o úloze politické imaginace. Joseph Joubert napsal, že iluze je integrální součástí reality. Historické příklady nacismu, fašismu a komunismu ukázaly destruktivní sílu ideologických hnutí zrozených z čiré imaginace mimo každodenní zkoušky konsenzuální politické reality a zaměřených na přetvoření společnosti ve jménu utopického snového vzoru. Hannah Arendtová a Eric Voegelin5 shodně zdůraznili, že totalitní systémy jsou odkázány na fikce. Nezaměřují se na skutečnost, ale na vysněný řád, který samy vynalezly. Podle Arendtové se totalitní hnutí vyznačují neomylnou jistotou, „s níž si z existujících ideologií vybírají elementy, které se hodí pro etablování zcela fiktivního světa proti jakékoli skutečnosti".6 Moralizující patriotický holismus, který v závěru osmnáctého století ovládl francouzskou politickou imaginaci, přispěl na půdě přírodních věd k formování rasové ideologie jako revitalizačního principu francouzské společnosti otřesené revolucí. Frank E. Manuel v této souvislosti hovořil o přechodu od tradice rovnosti, kterou reprezentovali myslitelé jako Rousseau, Helvétius nebo Condorcet, přes rétoriku vyzdvihující lidskou různorodost a jedinečnost k zá- 55 věrečnému zdůraznění nerovnosti, sociální hierarchie a organicismu, s nímž se setkáváme nejen u konzervativních kritiků francouzské revoluce, ale rovněž čelných představitelů saint-simonismu.7 Rasová ideologie se stala součástí politické kultury Západu především díky svému palingenetickému charakteru. Termín palingeneze, který použil jako první Charles Bonnet ve spise Palingénésie Philoso-phique (1769) ve smyslu „původního pravzoru", pře- Obr. 9. Georges Cuvier (1769-1832). vzal v první polovině devatenáctého století v Essais de palingénésie sociale konzervativní myslitel Pierre Simon Balanche pro označení „nového zrození" jako radikální protirevoluční proměny společnosti v zájmu zachování tradičního řádu.8 Roger Griffin ukázal, že vzpoura proti dějinám ve jménu totální revitalizace a obnovy národní existence byla typickým rysem totalitních a fašistických hnutí dvacátého století.9 Pří-tažlivost rasové ideologie spočívala mimo jiné v příslibu vědecké jistoty a nečekané alianci mezi vědou a radikálním útokem na podstatu modernity. V rámci rasové teorie se spojilo pokušení scientismu s ospravedlněním tradičního předsudku. Xenofobní nedůvěra vůči druhému a relativizující rozmanitosti světa získala zdání vědecké autenticity. Mnozí autoři poukazují na zdánlivý protiklad mezi všelidskými univerzalistickými aspiracemi osvícenského osmnáctého století a partikularistickým nacionalistickým a rasistickým zaměřením devatenáctého století. Rasová teorie představovala podle jejich mínění reakční nástroj zaměřený proti emancipačnímu sociálnímu programu osvícenství, jehož nejryzejším ztělesněním byla Velká francouzská revoluce a který odmítal partikularismus tradice a kultury v duchu proslulého La Bruyěrova výroku: „La raison est de tous les climats."10 Rasismus by podle tohoto pojetí představoval obdobně jako například indokřesťanství Ferdinanda Ecksteina „snahu o likvidaci osmnáctého století".11 V tomto smyslu například americký historik antropologického myšlení George W. Stocking postavil proti sobě dva vrstevníky, francouzského filosofa a etnologa Josepha Marie Degéranda, jehož sociálně progresivistický a univerzalistický evolucionismus spojil s hodnotami osvícenství a revoluce, a francouzského přírodovědce a srovnávacího anatoma Georgese Cuviera (obr. 9), který byl podle Stockinga svým zdůrazněním neměnných rasových kvalit spjat s konzervativním a kontrarevolučním étosem romantismu.11 Arthur Oncken Lovejoy poznamenal, že „diverzifiku-jící impulz romantismu" měl silný rasistický potenci- ál.13 Hannah Arendtová vylíčila ve své knize Původ totalitarismu vzestup rasové ideologie na přelomu osmnáctého a devatenáctého století jako výraz snahy konfrontovat „rasu" aristokratů s „národem občanů".14 Podle Arendtové někteří představitelé francouzské aristokracie jako Spinozův žák hrabě Henri de Bou-lainvilliers, hrabě Louis Gabriel Du Buat-Nancay nebo hrabě Francois Dominique de Reynaud Mont-losier rehabilitovali starý mýtus o pokrevním svazku francouzské šlechty s Franky, kteří koncem pátého století po Kristu okupovali Galii, podmanili místní romanizované galo-římské obyvatelstvo a ustavili se jako dědičně vládnoucí vrstva. Zrodila se ideologická zbraň zaměřená proti politickým aspiracím třetího stavu a jeho mluvčích, nouveau corps, tvořenému z gens de lettres et de lois, a usilující o paralyzování „nové národní ideje". Dějiny Francie byly v zájmu kontrare-voluce pochopeny jako věčné střetávání dvou rasově odlišných typů obyvatelstva - Franků a Galů.15 Rasová jednota se měla stát prostředkem zachování privilegií aristokratické kasty a náhražkou za skutečnou národní emancipaci. Germanismus využil fascinace kvalitami starověkých Germánů, již vyvolalo u huma- 56 nistů patnáctého a šestnáctého století znovuobjevení Tacitova spisu Germania,16 a získal postavení emocionálně působivé politické ideologie odmítající hodnoty moderní doby. Hannah Arendtová právem označila představy o rasismu jako o „jistém přehnaném nacionalismu" za mylné a zdůraznila, že „rasismus je s to vyvolat občanské konflikty v každé zemi a že je jedním z nejchytřejších triků, jaké kdy byly pro připravování občanské války vynalezeny"}1 Tyto občanské války měly umožnit vítězství kontrarevoluce. Je patrné, že Hannah Arendtová ve svém brilantním výkladu příliš podlehla manicheistickému dualismu pokroku a reakce, případně „osvobozujícího univerzalismu" a „zotročujícího partikularismu", který používala při výkladu událostí Velké francouzské revoluce řada historiků, žurnalistů a spisovatelů pokládajících za samozřejmost či dokonce za povinnost ztotožnit se s jednou ze soupeřících stran. Oba aspekty byly bezpochyby během dramatického průběhu revoluce přítomny, avšak celkově šlo o příliš komplexní a historicky jedinečný fenomén, než aby bylo možno ho pochopit redukcí na takto ideologicky zatížené schéma. Domnívám se, že Hannah Arendto-vá nedocenila souvislost rasové ideologie s „mýtem palingeneze", spočívajícím ve snaze totálně rekonstruovat společenský a politický řád v zájmu národní revitalizace. Potřeba celkové transformace společnosti na rasovém základě vyplynula především z krize recepce modernity, což byl důležitý faktor v pozadí Velké francouzské revoluce, který dlouho unikal náležitému zhodnocení. Metafora „starého režimu" (ancien régime) v sobě zahrnovala tradicionalismus a konzervatismus inherentně znemožňující modernizaci a z tohoto hlediska byla revoluce chápána jako základní ustavující podmínka modernity, to znamená nutné sociální katak-lyzma, jež rozlomilo krunýř tyranie a nehybnosti. V sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století však mnozí badatelé tento stereotyp zpochybnili a pokusili se doložit, že předrevoluční francouzská společnost včetně aristokracie se vyznačovala pozoruhodným sociálním dynamismem, ekonomickou vitalitou a vědeckou zvídavostí.18 Historici ekonomie ukázali, že Francie procházela v osmnáctém století a zejména v jeho druhé polovině impozantním hospodářským rozvojem. Francouzský zahraniční obchod se zvýšil pětinásobně a jeho podíl na evropském trhu rostl rychleji než v případě anglického exportu. Don Leet a John Shaw odhadli, že během osmnáctého století se francouzská průmyslová produkce zvýšila sedminásobně.19 Sarah Maza zdůraznila, že v průběhu celého osmnáctého století vykazovaly všechny sféry francouzské ekonomiky pozvolný, vytrvalý a kumulativní růst, s výjimkou zámořského obchodu, který se zvyšoval mnohem rychleji. Pokud by za výbuchem revolučního násilí byly modernizační ambice podnikatelských kruhů, kterým „starý režim" bránil v ustavení efektivního a racionálního hospodářského systému, pak by revoluce měla umožnit slibný vzestup francouzského hospodářství. Bohužel však k ničemu podobnému nedošlo. Až do katastrofálních žní a ekonomické krize koncem osmdesátých let se francouzské hospodářství navzdory chronicky zaostalému zemědělství vyvíjelo dosti uspokojivě. Odhad jeho průměrného ročního růstu ve druhé polovině osmnáctého století činí 1,9 procenta. Teprve za císařství, kdy kontinentální blokáda zbavila Francii britské konkurence, nesmírně vzrostly dodávky pro armádu a francouzskému zboží se otevřely trhy na rozsáhlém podmaněném území, dosáhl růst francouzské ekonomiky podobné výše.20 V roce 1795 celková hodnota francouzského vývozu dosahovala méně než polovinu její výše z roku 1789 a francouzský export se v roce 1815 vyrovnal vývozu z roku, kdy padla Bastila, pouze z šedesáti procent.21 Někteří „revizionističtí" autoři přehodnotili tradiční pohled na ekonomický vývoj Francie a Velké Británie, který vyzníval ve prospěch Britských ostrovů a podle něhož se agrární a feudální Francii osmnáctého století nepodařilo napodobit dynamický a progresivní anglický model.22 Zmínění badatelé tvrdí, že Francie procházela svébytným a úspěšným procesem zrodu moderní ekonomiky, který byl sociálně méně traumatický než dramatická industrializace a urbanizace probíhající v Anglii, protože hlavní sociální a ekonomické struktury země se vyznačovaly značnou stabilitou. Ačkoliv rozvoj francouzského průmyslu osmnáctého století byl v hospodářských dějinách zastíněn průmyslovou revolucí ve Velké Británii, předrevoluční Francie disponovala zdaleka největším průmyslovým potenciálem na evropském kontinentě a jeho růst v některých odvětvích přesahoval britský. Ve zpracování bavlny a těžbě uhlí dosahoval roční nárůst v průměru 3,8 procenta. Například uhelné doly v Anzin zvýšily svoji produkci ve druhé polovině osmnáctého století o 700 procent a textilní továrny ve Vogézách o úctyhodných 1800 procent. Metalurgický průmysl vzrostl ve Francii mezi lety 1720 až 1790 57 0 500 procent, zatímco ve Velké Británii ve stejné době o 100 procent. Historikové odhadují, že zatímco ve Velké Británii se v roce 1790 podílela průmyslová výroba na tvorbě hrubého národního produktu 25 procenty, ve Francii činil tento podíl přibližně 20 procent (z toho ovšem polovinu představoval textilní průmysl). Francouzští podnikatelé neváhali investovat do zavádění nových technologií, které zachycovala impozantní encyklopedie Description des Arts et Méti-ers, již od šedesátých let vydávala akademie věd. Francouzský zahraniční obchod procházel před revolucí konjunkturou, těžící z impozantního vzestupu severoatlantického hospodářského prostoru, a dosáhl hodnoty až jedné milardy livrů. Francie sice v důsledku sedmileté války ztratila Quebec a Luisianu, ale podržela si ekonomicky silnější antilské ostrovy. Přístavní město Bordeaux, které se rozrostlo z šedesáti tisíc obyvatel v roce 1760 na sto deset tisíc roku 1788, prodělávalo značný rozmach. Z ohromného množství zboží, které procházelo tímto přístavem, bylo 87 procent cukru, 95 procent kávy a 76 procent indiga ihned se značným ziskem reexportováno.23 Obdobně jiné přístavy, například Nantes v Bretani, ale také středo-mořská Marseille, středisko francouzského obchodu s Levantou, významně těžily z rozvoje zahraničního obchodu. Neznamená to samozřejmě, že by Francie procházela stejně radikálními a dramatickými procesy jako „dílna světa", ale není přehnané tvrdit, že se francouzská společnost v roce 1789 nacházela na prahu dalekosáhlé hospodářské a sociální proměny. Revoluce podle britského historika Simona Schamy tuto transformaci neurychlila, ale spíše ji zkomplikovala a de-formovala.24 V posledních desetiletích osmnáctého století se výrazně zlepšila francouzská infrastruktura, komunikace a poštovní spojení. Zatímco v šedesátých letech trvala cesta dostavníkem z Paříže do Toulouse patnáct dní, o dvacet let později to bylo pouhých osm dní. Ve stejném časovém intervalu se doba potřebná k překonání vzdálenosti mezi Paříži a Bordeaux zkrátila ze čtrnácti dní na pět, mezi Paříží a Nancy ze sedmi na tři a mezi Paříží a Amiensem ze dvou dní na jeden.25 1 když přepravu osob a zboží zajišťovaly soukromé společnosti, stát dohlížel na výši cen. Ve Francii se postupně naplňovaly podmínky, byť s určitým zpožděním oproti Velké Británii, ke vzniku jednotného národního trhu. Na konci vlády Ludvíka XVI. bylo přibližně třicet procent zemědělských pro- duktů prodáno a spotřebováno na jiném místě, než na kterém bylo vyrobeno.26 Vnitřní celní bariéry, které v raném novověku spoutávaly svobodu francouzského obchodu, byly nesmírně rozsáhlé. Například zásilka dřeva, která putovala z Lotrinska do některého z francouzských středomořských přístavů, byla podrobena třiceti čtyřem celním povinnostem na jedenadvaceti místech.27 Ve druhé polovině osmnáctého století bylo nicméně zřejmé, že postupné zrušení tohoto těžkopádného systému je čistě otázkou času. Revoluce zmíněný proces poněkud uspíšila, ale nebyla v žádném případě rozhodujícím faktorem. Hladomory a velké epidemie ve Francii ustoupily a počet obyvatel se v průběhu osmnáctého století zvýšil z dvaceti na sedmadvacet milionů osob.28 Podíl městského obyvatelstva sice vzrostl během šedesáti let, jež předcházely revoluci, pouze z 16 na 19 procent, v absolutních číslech to ale znamenalo nárůst o půldruhého milionu. V největších městech se počet obyvatel zvětšil o čtyřicet osm procent.29 Řada studií, například kniha Jeana-Clauda Perrota o normanském městě Caen30 nebo pojednání Jonathana Dewalda o lénu Pont-Saint-Pierre,31 dokládá rozvoj průmyslu, majetkovou koncentraci, expanzi obchodu a vzestup „rurálního kapitalismu" (Jonathan Dewald), které představovaly symptom úspěšně probíhající modernizace ancien régime. Daniel Roche,32 Cissie Fair-childs,33 Annick Pardailhé-Galabrun34 a Colin Jones doložili radikální nárůst komerčních aktivit, konzumu a životní úrovně nejširších vrstev předrevoluční Francie. Také životní podmínky obyvatel měst se zlepšovaly. Byty byly větší a měly více místností. Barevné a vzorkované papírové tapety nahrazovaly těžké šedohnědé tkaniny zavěšované na zeď. V domácnostech se šířily zrcadla, hodiny, obrazy a sošky, které byly dříve ve vlastnictví pouze velmi zámožných rodin, stejně jako deštníky, vějíře, tabatěrky, hodinky a soukromé knihy. Tichá revoluce probíhala v oblékání. Daniel Roche odhadl, že hodnota oblečení žen z vyšších pracujících vrstev se v průběhu osmnáctého století zvýšila šestkrát, služebnictva čtyřikrát a řemeslníků a jejich žen třikrát až čtyřikrát.35 Zatímco dříve byl typ oděvu znamením sociální příslušnosti a statusu, nyní odrážel vkus a módu.36 Tyto změny ovšem přispěly k pocitu zmatení stavů. Francouzská revoluce zplodila nový typ politické kultury, institucionalizovala rousseauovské pojetí obecné vůle, v jejímž jménu zrušila soukromý prostor a čas, a vytvořila neobyčejně agresivní formu patrio- 58 tického militarismu, který prostoupil prakticky celou sféru společenského života. Jak napsal Simon Scha-ma, v prvním roce své existence Francouzská revoluce zrodila zastupitelskou demokracii a ve druhém se pokusila prosadit rovnostářský systém, ale z perspektivy dvou desetiletí byl jejím nejtrvalejším produktem vojenský stát, jenž v historicky nebývalé míře mobilizoval všechny své lidské a hmotné zdroje k ovládnutí Evropy.37 Charakteristickým znakem moderní společnost je to, že kapitál nahradil zvyk v úloze arbitra sociálních hodnot, instituce spravují profesionálové vybíraní na základě schopností, a nikoliv původu, a těžiště bohatství a ekonomického růstu není spojeno s půdou, ale s obchodem a průmyslem. V tomto smyslu revoluce ve Francii znamenala výrazné zpomalení procesu modernizace, a zdá se, že se v ní projevila konzervativní reakce společnosti, jejíž hodnotová orientace se začala rozcházet s obsahem modernity.38 Proč proces modernizace v předrevoluční Francii selhal? Je nepochybné, že především ve druhé polovině polovině osmnáctého století se dramaticky změnily materiální podmínky francouzské společnosti a nové ekonomické možnosti relativizovaly tradiční sociální řád ancien régime. Přesto se nezrodil koncept „střední třídy", která by převzala či aspirovala na vůdčí politické postavení. Pokusy identifikovat ve Francii osmnáctého století střední třídu nebo buržoazii v podobě, v jaké existovaly v devatenáctém a dvacátém století, nevedly k jednoznačnému závěru a jsou předmětem kontroverzí.39 Sarah Maza připomněla, že s výjimkou několika textů40 nevznikla v předrevoluční Francii literatura, jež by vyzvedávala zásluhy, práva, identitu, historické poslání a identitu zmíněné sociální vrst- vy.41 Růst bohatství a konzumní způsob života, představující ústřední komponent a podmínku zrodu střední tříd, byly pociťovány jako problém, a nikoliv jako součást řešení. Antoine Polier de Saint-Germain líčil ve spise Du gouvernement des moeurs42 peníze jako hrozbu pro společnost. Zatímco Voltaire a Montesquieu pohlíželi na Anglii jako na civilizační model, ve druhé polovině osmnáctého století převládla ve Francii ang-lofobie.43 Anglie, její politický systém a ústava byly považovány za odstrašující příklad totální nadvlády peněz, obchodu, partikulárních zájmů a násilí. Francie by se neměla stát kořistí obchodních společností a jejich egoismu. V sedmdesátých a osmdesátých letech osmnáctého století zadávali učitelé na lyceu v Caen svým studentům, aby psali eseje odsuzující korupci a morální úpadek „obchodních národů", představovaných Anglií a Nizozemím.44 Paul Henri Thiry, baron d'Holbach, uvedl v knize Systéme social ou principes naturels de la morale et de lapolitique (1773), že peníze zkorumpovaly anglický politický systém. Láska ke zlatu nevychovává dobré občany, a není proto divu, že Angličané jsou tak náchylní k revolucím a královraž-dám. Oblíbeným tématem moralizujících úvah řady autorů osmnáctého století nejen ve Francii, ale rovněž v Anglii byl přepych či luxus a jeho dopad na společnost a ctnosti.45 Kontrast mezi bídou a luxusem, který mnoho vzdělanců přičítalo modernizaci, byl jedním z hlavních témat Mercierova dvanáctisvazkového díla Tableau de Paris. Ve třicátých a čtyřicátých letech osmnáctého století, na prahu vzestupu francouzského hospodářství, vnímali Voltaire, Montesquieu nebo Jean-Francois Melon luxus spíše pozitivně. Moralizující odsouzení prosperity a nadbytku začala převažovat v sedmdesátých letech osmnáctého století.46 Nadbytek byl pokládán za prostředek sociální dekompozice a narušitel tradičního řádu.47 Obdivovatel Rousseaua Francois Béliard ve spise Lettres critiques sur le luxe et les moeurs de ce siécle (1771) ostře odsoudil obchodníky, kteří si údajně hrají na vysokou aristokracii a pokládají se za nejužitečnější členy společnosti, ale již jen vytvářejí umělé a zbytečné potřeby. Mezi francouzskými vzdělanci se ve druhé polovině osmnáctého století rozšířila představa, že se francouzská společnost ocitla ve vážné krizi a že je třeba nalézt nové zdroje řádu a sociální soudržnosti. Obavy ze sociálního rozkladu vyjádřil v roce 1755 v dopise Ludvíku XVI. Anne-Robert Turgot.48 Buržoazie nese-hrávala v imaginaci zmíněných myslitelů významnější úlohu. Modernita byla navíc ve stále výraznější míře vnímána nikoliv jako požehnání, ale jako prokletí.49 Simon Schama napsal, že revoluční oheň ve Francii byl zažehnut odmítnutím modernizace, komercionalizace, industrializace a moderního města.50 Nenávist lidových vrstev vůči starému režimu nebyla vyvolána a živena jeho anachroničností, ale naopak jeho reformním úsilím, které zničilo nezávislého řemeslníka a rolníka. Od revoluce neočekávali modernizaci a osvícené reformy, ale „primitivní spravedlnost", kterou mohla uspokojit více utopie než konsenzuál-ní politika kompromisů.51 Ve Francii se tak bez přítomnosti silné a sebevědomé střední třídy kulturně zakotvené hodnotové postoje a politická imaginace dostaly do rozporu s konkrétní sociální a ekonomic- 59 kou transformací země. Toto napětí vyústilo do zrodu utopických projektů a vizí, které silně ovlivnily politickou kulturu a diskurz revoluce a jejichž vzdálenějším ohlasem byly úvahy o hierarchii ras vzniklé ve třicátých a čtyřicátých letech devatenáctého století v prostředí bývalých saint-simonistů. V závěru osmnáctého století považovali přední francouzští myslitelé za nejdůležitější úkol překonat Obr. 10. Jean Antoine Nicolas de Caritat de Condorcet (1743 až 1794). krizi ancien régime a vytvořit hlubší národní jednotu prostřednictvím nové společenské morálky (les moeurs), jejímž vzorem měly být - jak napsal Gabriel Bonnot de Mably v Entretiens de Phocion sur le rapport de la morale avec la politique (1763) - vztahy v ideální patriarchální rodině. Výsledkem mělo být sjednocení všech Francouzů bez ohledu na sociální postavení v rámci nové morální komunity, jež se nazývala vlastí (la patrie). Toto pojetí vlasti stálo v protikladu vůči Anglii, v níž se podle francouzských pozorovatelů nemohlo v důsledku vnitřních protikladných egoistických zájmů ustavit skutečné národní společenství. Vlast v předrevoluční Francii reprezentovala konzervativní princip, který měl národní pospolitost uchránit před důsledky modernizace. Nová společenská morálka (les moeurs), jež nahradila náboženství, a která se proto vyznačovala pseudoreligiózním charakterem, se projevovala na třech úrovních. Na nejkonkrétnější rovině to byla láska v nejužším rodinném kruhu, na obecnější úrovni sociální altruismus (esprit social) a na nejabstraktnější rovině patriotismus (patriotisme). Antoine Polier de Saint-Germain napsal, že ve společnosti, v níž vládnou moeurs, každý zaujímá své přirozené místo.52 Byla to stabilita v rámci nově zrozené vlasti, jež připomínala sekularizovanou a morálně vlasteneckou obdobu Bossuetovy tradiční posvátné sociální hierarchie. Francie hledala odpověď na výzvu modernity příklonem k moralizujícímu univerzalis-mu, který využíval pojmy jako rodina, moeurs a pa-trie. Již Alexis de Tocqueville vysvětloval tuto skutečnost dlouhodobým vlivem absolutismu a katolického univerzalismu. Ve Francii se obdobně jako ve Velké Británii prosadila v osmnáctém století myšlenka „společnosti" jako entity oddělené od „státu". Francouzští autoři však na rozdíl od britského pojetí společnosti jako arény, v níž se střetávají a dosahují kompromisu různé partikulární zájmové skupiny, zůstali do jisté míry věrní tradiční bossuetovské absolutistické syntéze a společnost chápali jako harmonickou integraci různých společenských skupin do transcendentního celku.53 Tato vize byla neslučitelná s postupujícím procesem modernizace, která probíhala ve Francii poměrně úspěšně a jež v této zemi nacházela stále širší sociální základnu, a výsledný konflikt představoval jednu z příčin Velké francouzské revoluce. Tvůrcem politické imaginace, jež předznamenala rasové hierarchie první poloviny devatenáctého století, byl právník a žurnalista, nemilosrdný kritik anci-en régime Simon Nicolas Henri Linguet. Vzhlížel se ve velkých rétorech antické civilizace a v šedesátých letech osmnáctého století se jako právník zapojil do řady proslulých případů (causes célebres), včetně procesu s rytířem de La Barrem, který byl za znesvěcení krucifixu odsouzen k vyříznutí jazyka, utětí hlavy a spálení na hranici.54 V pojednání Théorie des loix civiles (1774), především v jeho úvodu nazvaném Du plus heureux gouvernement on Parallele des constitutions politiques de ľAsie avec celles de ľEurope, se Linguet zastával „orientálního despotismu", protože ve srovnání se západním politickým a hospodářským systémem údajně dokáže uchránit všechny členy společnosti před ekonomickým strádáním. Ze stejného důvodu Lingu-et hájil otroctví, které je podle jeho názoru schopno na rozdíl od západního tržního prostředí každému poskytnout obživu a bezpečí. Toto Linguetovo ultra-konzervativní a paternalistické stanovisko, pro něž by 60 měli pochopení zastánci instituce otroctví na americkém Jihu, představuje jeden z momentů odhalujících protimodernizační reakční jádro revolučního altruismu. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století proběhla debata o „orientálním despotismu" také ve Velké Británii, kde souvisela především s vlivem módní „orientální renesance", kterou šířil William Jones55 a další členové Královské asijské společnosti z Kalkaty, a rovněž s otázkami praktické koloniální správy a hospodářské politiky v Indii. Na Britských ostrovech skončila rozprava triumfem zastánců modernizace podle západního vzoru, k nimž náleželi především stoupenci utilitarismu v čele s Jeremy Benthamem a evangelikánství vedení Charlesem Grantem.56 Univerzalistického ducha osvícenství zachytil ve svých vizích markýz Jean Antoine Nicolas de Cari-tat de Condorcet (obr. 10), který spojoval s vědami o člověku velké reformátorské ambice.57 Ve svém projevu předneseném v roce 1782 při příležitosti přijetí do Académie frangaise Condorcet vyjádřil naději, že panovníci podpoří výzkum rozmanitých lidských populací za účelem poznání vztahu mezi fyzickou konstitucí lidí, jejich mentálními vlastnostmi, společenským uspořádání a typem klimatu. Roku 1793 Condorcet navrhl v Journal ďinstruction sociale, aby vědci podrobili podrobnému a systematickému zkoumání vlivy podnebí, půdy, výživy, zvyků, zaměstnání a sociálních institucí na plodnost, počet uzavíraných sňatků, průměrnou délku života, výšku, fyzickou sílu, duševní vlastnosti, charakter a mody chování. Matematikové by poté měli z příslušných údajů odvodit korelace. V posmrtně vydaném spise Fragment sur ľAtlantide Condorcet doporučil vládám, aby zřídily úřady pověřené sběrem statistických dat za účelem „zdokonalení lidského druhu".58 V Esquisse dun tableau historique des progres de ľesprit humain ztotožnil závěrečnou desátou epochu s plnou realizací této „lékařské a hygienické utopie".59 Žádoucí proměnu lidstva lze uskutečnit prostřednictvím cílené výchovy díky dědičnosti získaných vlastností. Na Condorceto-vo dílo navázal Joseph Marie Degérando, který však zůstal na počátku devatenáctého století relativně osamocenou postavou francouzské vědy. Condorcetův univerzalistický étos se během několika let, jež následovaly po jeho tragické smrti během Teroru, roztříštil o partikularismus fyziologů a ideologů. Koncem devadesátých let osmnáctého století došlo ve Francii k intelektuálním pokusům o rehabilitaci přirozené nerovnosti, kterou předrevoluční osvícen- ci (philosophes), například Rousseau nebo Helvétius, pokládali za sociálně a historicky vzniklou invenci.60 Helvétius s odvoláním na Quintiliana a Locka označil za jedinou příčinu rozdílů v intelektu mezi lidmi výchovu.61 Nejvýraznějším hlasatelem egalitářských idejí osvícenství byl bezpochyby již zmíněný mar-kýz Condorcet, který v posmrtně vydaném spisu Esquisse dun tableau historique des progres de ľesprit humain (1797) učinil z materiální, morální a intelektuální rovnosti univerzální a primární cíl historických aspirací veškerého lidstva.61 Své rovnostářské politické názory formuloval Condorcet v pamfletu Déclaration des Droits z roku 1789 a zejména v první fázi Francouzské revoluce představoval důraz na všeobecnou rovnost velmi důležitou součást revoluční rétoriky a symbolismu. Rovnost všech občanů před zákonem a zrušení dědičných feudálních privilegií starého režimu legitimizovaly revoluci. Přesto již na počátku revoluce rozlišoval Sieyěs mezi pasivními a aktivními občany, přičemž pouze ti druzí by měly podle jeho názoru disponovat veřejnou mocí. Moderní politické systémy se podle Sieyěse odlišovaly od starověkých demokracií tím, že reprezentaci umožňují pouze plátcům daní.63 Rovněž Sieyěsův přítel Philippe Antoine Grouvelle obhajoval „přirozenou nerovnost".64 V září 1791 vypracoval Charles Maurice de Talleyrand-Périgord pro Národní shromáždění zprávu o veřejném vzdělávání,65 ve které přirovnal dobře organizovaný stát k velké národní dílně, v níž je každému určeno místo odpovídající jeho vrozenému talentu a vlastnostem. Teze o nerovnosti lidí byla pochopitelně diskutována rovněž v kontrarevolučních kruzích. Francouzská revoluce se stala osobním traumatem jak pro konzervativní katolické exulanty, jako byli Joseph de Maistre nebo Louis de Bonald,66 tak pro socialistické myslitele typu Saint-Simona nebo Fouri-era (kteří byli vězněni jakobíny). Obě na první pohled intelektuálně nesourodé skupiny dospěly obdobně jako Edmund Burke k přesvědčení, že idea rovnosti hlásaná osvícenskými filosofy přivedla Evropu na pokraj záhuby. V roce 1793 napsal zahořklý Necker v exilu pojednání Réflexions philosophiques sur ľEgali-té,67 ve kterém označil „nerovnosti ve stavu vzájemné harmonie" za „zákon všehomíra".68 Významný impulz ke studiu lidské fyziologické a psychologické odlišnosti a nerovnosti, jež má zásadní důležitost pro politický život, vzešel z půdy vědeckých institucí, o jejichž zřízení se zasloužila samotná 61 revoluce. Někteří protagonisté Francouzské revoluce se snažili najít ve vědách o člověku oporu pro stabilizaci společnosti otřesené revolučním násilím. V říjnu 1795 založil Konvent Institut de France zahrnující několik ústavů včetně Academie Francaise a Academie des Sciences, které měly nahradit zrušené vědecké instituce ancien régime.69 Na půdě Francouzského institutu byla zřízena Třída morálních a politických věd, která se stala navzdory svému relativně krátkému trvání (Napoleon ji zrušil v roce 1803) důležitou platformou pro rozvoj sekulárních sociálních, politických a ekonomických studií. Třída morálních a politických věd zahrnovala šest sekcí, mezi něž náležely studia etiky, historie, geografie, nové obory věnované analýze smyslových vjemů a idejí, „sociální vědy" (tento termín vymysleli Garat a Condorcet),70 právní vědy (veřejné právo, přirozené právo, „právo národů" a politické vědy) a politická ekonomie. V rámci nově ustavené vědecké instituce se vytvořila početně malá, ale intelektuálně silná a vlivná skupina, jejíž příslušníci, pro které se vžilo označení „ideologové", vesměs patřili k čelným protagonistům prvních dvou až tří let revoluce; poté je však ohrozil radikalismus Robespier-ra, Saint-Justa a jejich stoupenců. Martin S. Staum identifikoval pět podmínek příslušnosti ke společenství ideologů, které zahrnovaly pravidelné návštěvy salonu vdovy po Helvétiovi v Auteil a salonu, který vedla vdova po Condorcetovi (v letech 1794 až 1809), účast na vydávání periodika La Décade philosophique, politickou podporu republikánského režimu po Termidoru a opatrnou opozici vůči Bonapartovi po roce 1801.71 „Autentickými ideology" byli podle Stauma Pierre Jean Georges Caba-nis, Antoine Louis Claude Destutt de Tracy,72 politický ekonom Jean Baptiste Say,73 Constantin Francois Chassebeuf de Boisgiray, který používal pseudonym Volney, Dominique Joseph Garat, Pierre Louis Gin-guené, Pierre Roussel, Pierre Louis Roederer74 a Pierre Claude Francois Daunou; později se ke skupině připojili filosofové Joseph Marie Degérando75 a Pierre Louis Laromiguiěre.76 Významný mluvčí třetího stavu z prvních dní revoluce Joseph Emmanuel Sieyěs (obr. 11) 77 se činnosti Třídy morálních a politických věd aktivně účastnil, avšak jeho politické aspirace přesahovaly výlučně intelektuální a sociálně reformátorské zaměření ideologů. Termín „ideologie" vytvořil v roce 1796 Destutt de Tracy jako název pro „vědu o idejích", která se měla zabývat vytvářením idejí (psychologie), jejich vyjadřováním (gramatika) a kombinací (logika) a jež se měla stát základem francouzského všeobecného vzdělávacího systému.78 Vznik ideologie, kterou Destutt de Tracy označil za „součást zoologie",79 korespondoval s úsilím řady myslitelů přelomu osmnáctého a devatenáctého století naturalizovat výklad lidských dějin a společnosti. Destutt de Tracy byl mimořádně plodným autorem; v průběhu čtrnácti let vydal pět obsáhlých svazků Eléments ďidéologie, jež zahrnovaly díl věnovaný samotné ideologii (1801), gramatice (1803), logice (1805) a dvousvazek o pro- Obr. 11. Joseph Emmanuel Sieyěs (1748-1836). (Jacques Louis David, olej, 1817.) blematice vůle, politické ekonomii a morální filosofii (1815).80 Podle Martina S. Stauma existují mezi historiky idejí především dvě interpretace ideologického hnutí; někteří autoři vyzvedávají důraz ideologů na organickou sociální harmonii, v níž vidí předzvěst Saint-Simo-nova a Comtova pozitivismu, zatímco jiní zdůrazňují podobnost mezi sociálním učení ideologů a britských utilitaristů v čele s Jeremym Benthamem.81 Ateismus, materialismus a sekularismus ideologů ztělesňoval v revoluční Francii definitivní rozchod věd o člověku s teologií a křesťanským obrazem světa a dějin. Známým se stal Cabanisův požadavek během diskuze v institutu, „aby na tomto místě nebylo nikdy zmi- 62 ňováno jméno boží"?2 V roce 1804 Destutt de Tracy odsoudil v předmluvě k Dupuisově knize Origine de tous cultes, ou, Religion universelle (1794/1795) tradiční víru v duši. Historik Martin S. Staum nicméně ukázal, že ideologové zdaleka nebyli ve Třídě morálních a politických věd tak dominantní, jak historikové idejí dříve předpokládali. Například spisovatel Louis Sébas-tien Mercier, který si udržoval odstup od Cabanisova materialismu, přednesl v sekci dvakrát více přednášek o etice než jakýkoliv jiný učenec. Staum zdůraznil, že se ideologové, kteří byli podle jeho názoru liberálové, ale nikoliv demokraté, snažili nalézt třetí cestu mezi revolučním rovnostářstvím a monarchistickým des-potismem. Podobali se tak americkým federalistům, kteří stáli proti Thomasu Jeffersonovi. Ideologové, již odmítali jak teror, tak návrat ke starému režimu, obhajovali občanská a politická práva jedince a jeho svobodu, ale podporovali také zavedení majetkového cenzu vymezujícího voličstvo. Nebyli revolučními radikály, ale prostřednictvím podpory „řádu" usilovali o institucionální „stabilizaci revoluce".83 Jejich učení bylo integrální součástí této snahy. Nerovnost ideologové pokládali za nezbytný lék proti revoluční anarchii a prostředek dosažení politické stability. Nevyplývala však ze spontaneity volného soupeření politických a hospodářských sil, ale měla být v duchu osvícenského racionalismu a kognitivního absolutismu „vědecky" odvozena z vrozených fyzických dispozicí lidí a institucionalizována prostřednictvím sociálních reforem.84 Člen Francouzského institutu Pierre Louis Roede-rer vyjádřil již v roce 1793 naději, že Lockeova, Con-dillacova a Bonnetova psychologie umožní „redukovat politiku a etiku na pravidla tak jistá a zřejmá, jako jsou zákony geometrie".85 Cabanis a Volney se pokusili odvodit tyto hlubší zákonitosti z fyziologických vlastností lidí a otevřeli tak cestu pro Victora Courteta, který se snažil spojit sociální stabilizaci a výkonnost na základě postulování rasové hierarchie. Třída morálních a politických věd aspirovala na nalezení rovnováhy mezi touhou po neomezené svobodě a nutností sociální kontroly,86 přičemž jeden z jejích čelných členů, Pierre Jean Georges Cabanis (obr. 12), ukázal, že klíč k řešení tohoto revolučního dilematu se skrývá v lidské fyziologii a vrozených fyzických dispozicích. Cabanis, který byl dědicem osvícenských naturalistů a encyklopedistů a vitalistic-kých tezí montpellierské lékařské školy, se stal bezděčně tvůrcem intelektuálního ovzduší příznivého pro formování rasové ideologie. Georges Cabanis byl politicky mimořádně aktivním, usiloval o reformu francouzských nemocnic, zasedal ve výboru pěti set, na jehož půdě obhajoval zavedení jednotných standardů pro výkon lékařského povolání a navrhoval opatření Obr. 12. Pierre Jean Georges Cabanis (1757-1808). týkající se všeobecného vzdělávání a sociálního zabezpečení, a dokonce se zřejmě podílel na přípravě Bonapartova převratu. Podle Martina S. Stauma se Cabanis považoval nejen za lékaře, ale rovněž za sociálního terapeuta, který má právo se vyjadřovat k nejzávaž-nějším politickým otázkám doby. Cabanis pocházel ze zámožné rodiny, jejíž členové zastávali různá významná místa v regionálním parlamentu v Brive v provincii Limousin (dnes depar-tament Corrěze).87 Narodil se na rodinném zámku Salaignac poblíž Brive, kde na přilehlých pozemcích jeho otec v duchu sociálních reformátorů sklonku ancien régime experimentoval s Turgotovou pomocí se zaváděním nových druhů zemědělských plodin. V roce 1771 byl Cabanis poslán s Turgotovým doporučujícím dopisem do Paříže, kde nad ním držel ochrannou ruku básník Antoine Roucher. O dva roky později se mladík ocitl jako tajemník jednoho polského biskupa v Polsku, kde na varšavské akademii vyučoval francouzskou literaturu. Polské poměry jej es znechutily. „Naše zlořády jsou lepší než jejich zákony," poznamenal. Po návratu do Paříže o dva roky později se seznámil s budoucím ideologem Domini-quem Josephem Garatem a přírodovědcem a lékařem Bernardem Germainem Etiennem de la Ville-sur--Illon de Lacépědem. Studia medicíny zahájil v roce 1777, ovšem i v následujících letech se díky uvedení do salonu, který vedla přes svůj vyšší věk (narozena 1719) v předměstské vile v Auteuil Helvétiova vdova, setkal s řadou významných představitelů pozdního osvícenství, mezi nimiž nechyběli d'Alembert, Con-dillac, D'Holbach, Diderot, Marmontel nebo Condor-cet. Auteuil navštěvovali rovněž filosof Pierre Claude Francois Daunou, student exotických populací Con-stantin Francois Volney a armádní důstojník Destutt de Tracy. Poblíž v Passy žil v letech 1776 až 1785 Benjamin Franklin, kterého mladý Cabanis natolik zaujal, že se osobně zasadil o to, aby jej Americká filosofická společnost zvolila 21. července 1786 svým zahraničním členem, aniž do této doby Cabanis cokoliv publikoval. Pro francouzskou společnost osmdesátých let osmnáctého století bylo příznačné, že další důležité sociální kontakty a podněty získal Cabanis díky vstupu do zednářské lóže (Loge des neuf soeurs), kterou založil v roce 1776 astronom Jérome Lalande a do níž náleželi například Voltaire (po svém triumfálním návratu z exilu v roce 1778), Franklin, Roucher, Garat, Destutt de Tracy a Daunou. Především tři členové lóže, Mira-beau, Sieyěs a fyziokrat a ekonom Pierre Samuel Du Pont de Nemours, měli na Cabanise celoživotní intelektuální vliv. Dne 14. července 1789, záhy poté, co se dozvěděl o pádu Bastily, se Cabanis seznámil v Národním shromáždění s Honorém Gabrielem Riquetim de Mira-beauem. S tímto kontroverzním mluvčím třetího stavu Cabanis úzce spolupracoval a připravoval pro něho některé projevy; Cabanisův rukopis je patrný v textu Travail sur ľéducation publique, trouvé dans les papiers de Mirabeau Tavné, který byl vydán po Mirabeauově smrti v srpnu 1791. Cabanis se rovněž podílel na činnosti relativně umírněného politického klubu Společnost 1789, který vznikl z podnětu Condorceta a Sie-yěse na přelomu března a dubna 1790 a jenž usiloval o sblížení Lafayettova a Mirabeauova křídla. Program klubu zdůrazňující určitou stabilizaci politických poměrů předznamenal pozdější snahy ideologů. Nejpozději do poloviny roku 1792 se Cabanis obdobně jako před ním Mirabeau, Condorcet, Sieyěs a Talleyrand připojil k jakobínům. Na Cabanise jako lékaře se obrátil umírající Mirabeau v poslední fázi své choroby. Obvinění z neschopnosti, které proti němu vznesli po tribunově skonu jakobíni Antoine Barnave a bratři Théodore a Alexandre Lamethovi, čelil v dubnu 1791 vydáním apologetického spisu Journal de la maladie et de la mort de Mirabeau. Určitá proslulost, kterou Ca-banis v této souvislosti získal, mu vynesla jmenování do pětičlenné komise pověřené dohlížením na správu pařížských nemocnic. Cabanis se od počátku revoluce zajímal o reformu francouzského nemocničního systému. Svými návrhy, které shrnul ve spisech Observations sur les hôpitaux (1790) a Quelques principes et quelques vues sur les secours publics (1803), navázal na činnost předrevoluční komise, již jmenoval královský ministr baron Louis Auguste le Tonnelier de Breteuil. Revoluce se postupně obrátila proti Cabaniso-vým přátelům a hodnotám, které sdílel. V prosinci 1792 nařídil jakobínský klub zničení Helvétiových a Mirabeauových byst. V dubnu 1793 Robespierre ve svém projevu zaútočil na odkaz osvícenských filosofů (philosophes). V srpnu 1793 Konvent zrušil vědecké akademie, které přetrvaly ze starého režimu a jež byly spojovány s aristokratickou tradicí. Ze všech protagonistů Francouzské revoluce se Cabanis osobně nejvíce sblížil s Condorcetem, s nímž jej spojilo příbuzenské pouto. Condorcet se v roce 1786 oženil se Sofií de Grouchy pocházející ze staré normanské rodiny; její sestra Charlotte se vdala v říjnu 1793 za Cabanise. Když byl Condorcet obviněn z autorství anonymního pamfletu kritizujícího návrh ústavy, který připravil Výbor veřejného blaha, a Konvent 8. července 1793 rozhodl o jeho zatčení, Cabanis jej skrýval v Auteuil ve vile Helvétiovy vdovy a v Garatově sídle. Za pomoci lékařů Philippa Pinela a Alexise Boyera Cabanis vyrobil falešné doklady a umožnil Condorcetovi unikat až do března 1794.88 Teror postihl řadu bývalých členů salonu v Auteuil; Roucher byl popraven, Destutt de Tracy, Garat, Ginguené, Daunou a Volney uvězněni. Cabanis (který údajně odmítl místo velvyslance ve Spojených státech amerických) tomuto údělu zřejmě unikl pouze proto, že se za něho postavila komunita v Auteuil, jejímž chudým příslušníkům poskytoval bezplatnou zdravotní péči. Navzdory perzekuci však na jaře 1794 literární kritici Amaury Duval, Joachim Le Breton a Francois Stanislas Andrieux založili periodikum La Décade philosophique, které se stalo svorníkem mezi předrevolučními filosofy a postrevoluční-mi ideology. Termidorský převrat umožnil Cabanisovi a je- 64 ho druhům, kteří se setkávali v salonu v Auteuil, zaujmout důležitá místa v kulturních a vzdělávacích institucích země. Garat, Ginguené a Daunou se podíleli na přípravě zákona o základním školství. Dne 6. dubna 1795 byl Cabanis jmenován profesorem hygieny a 22. srpna téhož roku se stal členem výboru veřejného vzdělávání. Podle Cabanise měla z interdisciplinárních diskuzí ideologů vzejít nová věda o člověku, která by realizovala původní tužby osvícenců. Ve Třídě morálních a politických věd Georges Cabanis vystoupil letech 1796 až 1797 s šesti přednáškami zaměřenými na souvislost mezi lidským fyzickým a morálním bytím. S odvoláním na důkazy, jež shromáždily lékařské vědy, poukázal na značnou rozmanitost lidských fyziologických a intelektuálních vlastností v závislosti na somatických dispozicích.89 Podle Cabanisova mínění by také Helvétius a Condillac byli nuceni revidovat své postoje k lidské rovnosti, pokud by se seznámili s údaji, které přináší moderní věda.90 Ve své nejdů-ležitější studii Rapports du physique et du moral chez Yhomme, vydané v letech 1795 až 1798, která vycházela ze zmíněných přednášek, Cabanis předložil materialistickou teorii lidského myšlení. Cabanis navázal na Condillakovu tezi, že myšlení je transformovaný vjem, a na La Mettrieho karteziánské argumenty předložené v Ľhomme machine (1748). Je třeba si v této souvislosti uvědomit, že většina francouzských badatelů se až do poloviny osmnáctého století věnovala zkoumání fyzikálního světa a lidskou mysl ponechala otevřenou neusměrňovaným spekulacím. Psychologie, která se rodila postupně v průběhu osmnáctého století, přejímala svůj pojmový aparát nikoliv z přírodních věd, ale z filosofie. Cabanis a Destutt de Tracy se pokusili prostřednictvím redukce idejí na vjemy a chápání mentálních procesů jako transformovaného cítění emancipovat psychologii od filosofie a teologie. Caba-nisovo pojetí myšlení jako organických sekrecí mozku (la sécrétion de la pensée) nicméně vyvolalo rozpaky a pohoršení a bezpochyby přispělo ke Cabanisově marginalizaci v dějinách západního myšlení.91 Cabanisův důraz na dlouhodobou stabilitu lidských fyzických vlastností ovlivnil řadu pozdějších rasových teoretiků.92 Martin S. Staum označil Rapports du physique et du moral chez ľhomme za fascinující projev spojení mezi osvícenskými ideály vědy a univerzalismu a nerozluštitelným, konkrétním „já" romantismu či mezi dvěma stavy mysli označovanými jako „esprit éclairé" a „áme sensible".93 „Senzacio- nalismus" ideologů vyvolal polemickou reakci, která na jedné straně vyústila do snahy Louise de Bonalda, Josepha de Maistra, Chateaubrianda nebo Ballanche rehabilitovat křesťanskou antropologii, na straně druhé vedla k většímu sblížení mezi psychologií a biologií. Cabanis byl úzce spjat s reformistickým étosem osvícenství a byl přesvědčen o tom, že poslání medicíny nespočívá pouze v léčbě jednotlivce, ale že lékaři jsou povinni usilovat o celkové povznesení lidského druhu. Cabanis sdílel Condorcetovu vizi společnosti postavené na lékařských a hygienických vědách a ideologové měli podle jeho názoru usilovat o její uskutečnění. S lékařskými obory Cabanis spojoval utopické aspirace; příslušná vzdělávací politika založená na jejich poznatcích vytvoří nové schopnosti a smysly a zásadně tak přemění lidský druh.94 Cabanis věřil obdobně jako Buffon, Condorcet, Lamarck nebo Erasmus Darwin v dědičnost získaných vlastností a zmíněné zušlechťování lidstva chápal nejen morálně, ale také biologicky.95 Ve spise Coup doeil sur les Révolutions et sur la réforme de la médecine (1804) Cabanis uvedl, že lékařské vědy mají zvláštní poslání integrovat lidské fyzické a mentální dějiny. Cabanis se v této souvislosti zmínil o „vědě o člověku" neboli podle „německého vzoru" o „antropologii" jako disciplíně, jež sleduje výše zmíněný cíl. Cabanis byl jedním z prvních francouzských autorů, kteří použili ve svých textech pojem „antropologie". Není však zřejmé, zda se Cabanis inspiroval Kantovými přednáškami z roku 1798 nebo knihou Neue Anthropologie od lipského lékaře Ernsta Platne-ra.96 Cabanisův žák Jacques Louis Moreau de La Sar-the považoval lékařské vědy za součást obecně pojaté antropologie.97 Cabanis pokládal lékařství a morální obory za dvě větve jednotné vědy o fyziologických základech lidské psychologie. Destutt de Tracy v obdobném duchu rozlišil mezi „fyziologickou ideologií", zabývající se somatickou problematikou, a „racionální ideologií", zaměřenou na mentální a etické aspekty lidské existence.98 V dubnu 1798 byl Cabanis zvolen do shromáždění pěti set a společně se Sieyěsem a dalšími ideology se postavil za Napoleona Bonaparta. Cabanisova úloha při přípravě a průběhu převratu z 18. brumaira není zcela jasná, avšak ve svých následujících projevech jednoznačně Bonaparta podpořil.99 Rozčarování z nového režimu se nicméně dostavilo záhy. Volney odmítl nabízené místo ministra vnitra a když první 65 konzul po neúspěšném atentátu z 24. prosince 1800 nařídil deportaci sto dvaceti politických odpůrců, Ca-banis, Garat a Volney proti tomu protestovali. Po smrti Helvétiovy vdovy v srpnu 1800 Cabanis zdědil vilu v Auteuil a společně s Tracym přeměnili salon v jedno ze středisek politické opozice. Ideologové se rovněž sblížili s liberálně smýšlející Madame de Staěl a Benjaminem Constantem. Napoleon zatím hledal cesty ke smíření s katolickou církví a v únoru 1801 zaútočil na „ubohé netafyziky" a „ideology".100 Když senát v roce 1804 slavnostně vyhlásil císařství, Cabanis se vymluvil na špatný zdravotní stav101 a stáhl se z veřejného života. Již v lednu 1803 provedl ministr vnitra Jean Antoi-ne Chaptal pod záminkou zvýšení efektivity reorganizaci institutu. Třída morálních a politických věd byla zrušena a její členové rozděleni do nově zřízené Druhé třídy francouzského jazyka a literatury (Cabanis, Sie-yěs, Garat a Volney) a Třetí třídy historie a staré literatury (Daunou a Ginguené). Ideologové ztratili svoji Obr. 13. Claude Henri de Rouvroy de Saint-Simon (1760-1825). institucionální základnu a jejich hnutí se postupně rozplynulo.101 Důležitým vedlejším projevem tohoto rozkladu ideologů byla skutečnost, že sociální vědy se v následujících desetiletích rozvíjely mimo francouzský univerzitní a akademický systém, což bezpochyby posílilo jejich nonkonformní charakter. Zároveň je ale nedostatek akademické disciplíny, sebereflexe a skep- tické kritičnosti učinil relativně zranitelnými vůči vlivu různých utopických, pseudoreligiózních a sociálně mesianistických vizí, jak názorně doložil případ saint--simonismu.103 Cabanis, Destutt de Tracy a další ideologové reprezentovali obdobně jako před nimi Helvétius a d'Holbach ateistické křídlo francouzského osvícenství, jehož představitelé doufali, že empirická věda plnohodnotně nahradí náboženství. Jejich oponenti, například Bernardin de Saint-Pierre,104 upřednostňovali v návaznosti na Rousseaua duchovnější přístup k sociálním hodnotám. Gary Kates zdůraznil, že na rozdíl od soudobých britských autorů, například Burka, Wollstonecraftové, Godwina, Malthuse nebo Benthama, kteří důkladně přehodnotili předchozí generaci osvícenských autorů, francouzští ideologové byli ve stínu velkých postav francouzského osvícenství tvořících ještě za starého režimu. Ideologové tak zůstali v mnohém pouhými epigony filosofů (philoso- phes).105 Pokus ideologů o ustavení sekulární morálky opírající se o soudobé empirické vědy podrobil v únoru 1795 ostré kritice filosof Louis Claude de Saint-Martin, žák mystika Martineze de Pasqually a překladatel Jakoba Bohma, a předznamenal tak kritický postoj Chateuabrianda a Louise de Bonalda vůči Cabanisovi. Právník z Grenoblu Pison du Galland varoval v roce 1799 ve výboru pěti set před „bezbožným vzdělávacím systémem a karikaturou materialismu".106 V roce 1818 obhajoval Louis de Bonald chápání člověka jako „inteligence obsluhované orgány" proti Cabanisově pojetí člověka jako tělesné bytosti, jejíž orgány vytvářejí inteligenci. Cabanis, jemuž byl blízký monistický materialismus Lucretiova typu, byl bezpochyby monistou; věřil v existenci jedné vesmírné substance, avšak jeho označování za „materialistu" (jak to učinil již Necker) poněkud zastírá Cabanisův primární zájem o lidskou inteligenci.107 Louis Peisse v roce 1844 nazval jeho teze příkladem německého „univerzálního animismu".108 V dopise Faurielovi, který byl posmrtně publikován pod názvem Sur les causes premieres, dospěl Cabanis ke svébytnému pojetí vitalismu109. Důležitější než polemika o Cabanisově materialismu je však otázka, do jaké míry přispěly Cabanisovy teze o souvislosti mezi fyziologickými a intelektuálními dispozicemi a o nerovnosti lidských somatických vlastností k rozvoji rasové teorie. Cabanisův intelektuální vývoj bezpochyby dokládá proměnu původního osvícenského univerzalismu ve vědách o člo- 66 věku v partikularismus romantismu, k němuž došlo v případě ideologů v zájmu institucionální stabilizace revoluce, přičemž rasová teorie devatenáctého století představovala jeden z produktů této transformace. „První z ideologů" nepochyboval o tom, že různé rasy se vyznačují odlišným nadáním, a na sklonku života dospěl k přesvědčení, že politická rovnost všech lidí je chimérou. Cabanisovo učení přežilo restauraci Bour-bonů, kdy se zdálo, že je v souladu s konzervativní ideou neměnné sociální hierarchie. Své největší renesance se však dočkalo v rámci saint-simonismu. Obdobný význam jako Cabanis měl pro nové směřování francouzských věd o člověku na přelomu osmnáctého a devatenáctého století fyziolog Xavier Bichat. Ve studii Etudes physiologiques sur la vie et la mort110 Bichat rozlišil tři základní fyziologické kategorie lidí, zahrnující „cerebrálního", „sensorického" a „motorického" člověka. V každém ze zmíněných typů dominuje jedna z vlastností, zatímco další dvě jsou rozvinuty slaběji. Bichat jako vitalista předpokládal, že jedinec disponuje pouze určitým množstvím energie, a je proto prakticky nemožné, aby byly všechny dispozice rozvinuty ve srovnatelné míře.111 Na rozdíl od Cabanise Xavier Bichat nevěřil ve všestranný rozvoj člověka a domníval se, že výchova musí stimulovat přednostně ty vlastnosti, pro něž má jedinec zvláštní vlohy. Zrodí se tak organická společnost založená na diferenciaci a funkční specializaci, v níž bude fyziologická nerovnost mezi lidmi podřízena společnému zájmu.112 Francouzská revoluce kromě ekonomického a sociálního rozvratu a oslabení lidského a hmotného potenciálu kdysi nejbohatšího evropského národa zrodila militaristický stát schopný mobilizovat veškeré zdroje k podpoře svého válečného úsilí. Krev prolévaná na evropských bojištích byla pokládána za záruku národní velikosti a imaginace mobilizace stejně jako předtím imaginace kontinentů výrazně ovlivnila rasovou teorii. Zdálo se, že zatímco události roku 1789 vytvořily francouzský národ, Marengo, Slavkov, Wagram, Jena a Moskva jej proměnily v rasu. Charles Comte předložil rasový výklad francouzské revoluce a napoleonských válek a Claude-Henri de Saint-Simon (obr. 13) označil fyziologii, která se údajně díky Cabanisovi, Bichatovi nebo Vicq d'Azy-rovi zbavila pověsti šarlatánství a stala se základem psychologie, za nástroj řešení základních otázek války a míru. Saint-Simon napsal v Mémoire sur la science de Yhomme (1809), že „velká masa evropské populace se zapojila do nejstrašnější války, jaká kdy propukla. Jedinými vědci, kteří jsou oprávněni analyzovat příčiny této války a nalézt prostředky, jak ji ukončit, jsou fyzi-ologové".113 Jeden z čelných průkopníků moderního evolucionismu Jean Baptiste Lamarck (obr. 14), který byl silně ovlivněn Cabanisem, 114 od něhož se mimo jiné naučil odvozovat psychické vlastnosti člověka od jeho fyzických dispozic,115 zmínil ve svém nejdůleži-tějším díle Philosophie zoologique z roku 1809 „nadřa- Obr. 14. Jean Baptiste Lamarck (1744-1829). zenou rasu", která je schopna díky svým mimořádným schopnostem a kvalitám ovládnout rasy ostatní.116 Lamarck sice „vyšší rasu" nespecifikoval, ale z narážky na soudobý francouzský expanzionismus vrcholného císařství bylo zřejmé, že má na mysli své krajany. Rasový výklad dějin se zrodil na průsečíku ohromné mobilizace lidových mas v průběhu francouzské revoluce a napoleonských válek a materialistického naturalismu, který se v závěrečném desetiletí osmnáctého století a v první dekádě devatenáctého století prosadil ve francouzských vědách o člověku díky působení ideologů. Podle Léona Poliakova teprve za restaurace došlo ke sblížení této rasové doktríny třetího stavu s ideologií rasového germanismu francouzské aristokracie. Po roce 1815 se údajně nacházelo více extremistických rasistů v řadách bonapartistů než mezi stoupenci Bourbonů.117 Pokud rasou rozumíme souhrn biologických vlastností, které podmiňují specifický historický a sociální úděl, pak byli Cabanis, ei Lamarck a Saint-Simon jejími vynálezci. Většina francouzských badatelů revolučního období, kteří měli antropologické či etnologické aspirace, se sešla na půdě Société des Observateurs de ľHomme, již založil v roce 1799 romantický spisovatel Louis Francois Jauffret.118 Společnost si zvolila za své motto „poznej sám sebe" („connais-toi toi-méme") a obrátila se s výzvou na „metafyzika, praktického lékaře, historika a cestovatele, který studoval ducha jazyků", aby se osvobodil od „vášní, předsudků a především od ducha systému" a připojil se ke komparativnímu studiu člověka ve všech aspektech jeho života.119 Na prohlášení reagovala pozitivně elita francouzské vědy; na jednání společnosti se dostavili přírodovědci Cu-vier, Lamarck, Antoine Laurent de Jussieu a Étienne Geoffrey Saint-Hilaire,120 lékaři Cabanis a Phillippe Obr. 15. Nicolas Baudin (1754-1803). Pinel, chemik Antoine Francois de Fourcroy, cestovatelé Louis Antoine de Bougainville a Francois Levail-lant, přední ideologové Destutt de Tracy a Degérando a průkopník výuky jazyka hluchoněmých abbé Roch Ambrois Cucurron Sicard.121 Za hlavní badatelskou náplň Société des Observateurs de ľHomme, která se však nikdy zcela nerealizovala, označil Jauffret vypracování „komparativní antropologie lidských zvyků" a „topografické antropologie Francie", jež by napomohla určit vliv klimatu na lidskou populaci, sestavení „srovnávacího slovníku všech jazyků" a „metodické klasifikace ras", založené na kompletní komparativní anatomii, a zřízení muzea srovnávací etnografie. Jauf-fret dokonce navrhl zopakovat slavný Psammetichův experiment, umístit novorozené děti do izolace mimo vliv jakýchkoliv sociálních institucí a sledovat u nich vývoj idejí a jazyka podmíněných pouze „přírodními instinkty".122 Z teoretického hlediska byli členové Soci-été des Observateurs de ľHomme ovlivněni newtonov-skou tradicí „sociální fyziky" a psychofyziologickými tezemi ideologů; lidské dějiny a společnost chápali jako součást přírodních dějin. Stáli na rozhraní mezi osvícenstvím a romantismem a pozvolna nahrazovali institucionální, morální a sociálně evolucionistic-ká kritéria při studiu lidské odlišnosti a rozmanitosti kategorií rasy. Společnost přijala s entuziasmem plán, který představil kapitán Nicolas Baudin (obr. 15), na uskutečnění námořní expedice do Nového Holandska, jež měla mimo jiné prozkoumat diskutovanou jednotu australského kontinentu. Degérando a Cuvier v této souvislosti připravili dvě metodologické přírůčky pro provádění antropologických a etnologických pozorování.123 Société des Observateurs de ľHomme však neměla dlouhého trvání; osudným se jí stal spor mezi Jauffre-tem, který i po vyhlášení císařství zachoval věrnost Napoleonovi a jenž dokonce požádal císaře o povolení připojit do názvu společnosti adjektivum „impériale", a ideology, kteří se k novému režimu stavěli rezervo-vaně.124 Paul Broca, zakladatel moderní francouzské antropologie, vysvětloval úpadek a zánik Société des Observateurs de ľHomme skutečností, že napoleonské války znemožnily zahraniční expedice, a badatelé byli tak připraveni o možnost bezprostředního studia empirických exotických dat. Obrátili se proto k filosofii, politice, krásné literatuře a filantropii a po třech letech marných pokusů o institucionalizaci samostatné vědy je pohltila Société Philanthropique.125 Antropologie se jako věda ve Francii plně instituci-onalizovala jako biologická disciplína studující lidskou variabilitu v roce 1859, kdy Paul Broca ustavil v Paříži Société danthropologie. Již roku 1847 založili v Paříži společně jeden katolický kněz a lékař Revue danthropologie catholique.126 Etnologie, jejíž protagonisté se 68 již od roku 1839 díky iniciativě Williama Frédéricka Edwardse setkávali na půdě Société ethnologique de Paris, se prezentovala jako disciplína zaměřená na politickou, sociokulturní a náboženskou rozmanitost Obr. 16. Franz Joseph Gall (1758-1828). lidského druhu. Z dlouhodobějšího hlediska navázali ve Francii antropologové devatenáctého století na intelektuální program osvícenských naturalistů osmnáctého století, zatímco etnologové čerpali ze zkušenosti s exotismem cestovatelů počátku devatenáctého století.127 * Jedním z klíčových spojovacích článků mezi materialistickou psychofyziologií ideologů a rasovými teoriemi, jež začaly vznikat ve třicátých letech devatenáctého století, byla frenologie.128 Tato ve své době velmi vlivná vědecká teorie, jež přerostla do intelektuálního hnutí, se sice zrodila ve Vídni, ale evropského ohlasu a uznání dosáhla ve Francii a největší popularitu mezi širší veřejností získala ve Velké Británii a Spojených státech amerických.129 Jak ukázal Angus McLaren, frenologie na jedné straně oslovovala socialisticky orientované reformisty a utopisty, na straně druhé ovšem získávala stoupence i mezi konzervativními zastánci neměnné sociální hierarchie.130 Ve frenologii byly nacházeny argumenty jak pro legitimizaci společenského řádu, tak pro jeho radikální revitalizaci a transformaci. Tuto dvojznačnost, překonávající postrevo-luční ideologickou polarizaci mezi silami „pokroku" a „reakce", frenologie sdílela s rasovou ideologií a dalšími palingenetickými směry. Zakladatelem frenologie byl vídeňský lékař Franz Joseph Gall (obr. 16),131 i když někteří jeho současníci věřili, že Gallovo učení, nazývané „kraniologií" nebo „kranioskopií", představuje pouze aktualizaci tezí švédského filosofa, teologa a mystika Emanuela Obr. 17. Johann Caspar Lavater (1741-1801). Swedenborga. Za předchůdce frenologie je pokládána fyziognomie curyšského pastora Johanna Caspara Lavatera (obr. 17).132 Podle Galla je mentální výkon člověka spojen spojen s vrozenými schopnostmi (Gall jich identifikoval celkem sedmadvacet), které jsou umístěny v konkrétní oblasti mozku. Velikost daného mozkového regionu vypovídá o míře, do jaké je příslušná dispozice rozvinuta u konkrétního jedince. Pro praktické účely lze odvodit individuální schopnosti člověka z morfologie vnějšího povrchu lebečních kostí. Z teoretického hlediska představovala frenologie polemiku s karteziánským dualismem mysli (res cogi-tans) a těla (res extensa). Mozek byl podle Galla orgánem vědomí a jeho struktury a funkce neměly již být nadále předmětem spekulace, ale pozorování. Gallovy názory se dostaly do kolize s postojem rakouské vlády Františka II. a poté, co jej postihl zákaz přednášet, Franz Joseph Gall v roce 1805 přesídlil do Paříže. Napoleon, který se snažil o nalezení vhodného 69 modelu soužití s církví a jenž de facto učinil vytvořením Université de France z nezávislých vzdělanců státní úředníky, však neměl pro Gallovy myšlenky přílišné pochopení. Gallova žádost z roku 1808 o působení v Institut de France byla odmítnuta. Ani Restaurace Gallův úděl nezměnila, i když v roce 1819 získal francouzské občanství; jeho knihy133 byly dány na index a pokus vstoupit na půdu Académie des Sciences podpořil pouze Étienne Geoffroy Saint-Hilaire. Tento rezervovaný až nepřátelský přístup oficiálních míst, který přetrval do Gallovy smrti v roce 1828, kontrastoval s vřelým přijetím, jehož se mu dostalo v odborných kruzích (jako specialistovi na lidský mozek) a mezi širokou veřejností (jako frenologovi a vizionáři). Roku 1808 vydal Jean Baptiste Nacquart134 Traité de la nouvelle physiologie du cerveau jako první z řady francouzských titulů popularizujících frenolo-gii.135 Gallovy přednášky navštěvovali liberální myslitel Benjamin Constant, historik Francois Mignet a budoucí pařížský prefekt hrabě Claude Philibert Barthelot de Rambuteau. Nejznámějším hlasatelem frenologie ve Francii se stal v době Restaurace Johann Gaspar Spurzheim.136 Frenologie přitahovala zejména mladou radikální generaci, jejíž příslušníci byli protagonisty revoluce v červenci 1830.137 K důležitému obratu došlo s nástupem orleánské-ho režimu, který umožnil oficiální rehabilitaci a institucionální expanzi frenologie. Značnou zásluhu na tom měl Cabanisův, Bichatův a Pinelův žák Francois Joseph Victor Broussais,138 který se společně se svým synem Casimirem podílel v roce 1831 na založení Société phrénologique. Ve třicátých letech devatenáctého století byla ve Francii publikována řada freno-logických prací, které dále zvyšovaly její známost.139 Dokonce sám král Ludvík Filip projevil zájem o „k-ranometr", který vynalezl Jean Baptiste Sarlandiěre, autor Examen critique de la classification des facultés cérébrales, adopté par Gall et Spurzheim (1833).140 Casimir Broussais a Marchal de Calvi přednášeli o vzniku a frenologie na prestižním Evropském historickém kongresu (Congres historique européen), který se konal 15. listopadu 1835 v Paříži.141 Studie z oblasti frenologie získávaly stále výraznější aktivistický ráz141 a její stoupenci, k nimž náleželi Nicolas Philibert A-delon, vydavatel Annales ďhygiene publique, Étienne Bailly, lékař přispívající do Saint-Simonova periodika Le Producteur, Paul Broca, zakladatel Société des libres penseurs z roku 1848,143 Charles Place, hlásající sociálně zdravotní reformy, a odpůrce trestu smrti Félix Voisin, se politicky orientovali na levici. Jak poznamenal Angus McLaren, francouzská frenologie byla převážně „levicovou vědou".144 Velmi záhy projevili o frenologii zájem literáti; frenologické pojmy a postupy nalezneme v dílech Honoré de Balzaka, Eugěna Sua, George Sandové, Prospera Meriméea a Alfreda de Vignyho.145 Jules Michelet vycházel z portrétů a posmrtných masek při rekonstrukci povahy historických osobností, například Dantona.146 V polovině třicátých let devatenáctého století však začala být frenologie vystavena sílící kritice, a to jak z konzervativních katolických, tak ze socialistických pozicí. Frédéric Dubois d'Amiens dal v polemické studii Examen des doctrines de Cabanis, Gall et Broussais (1841) Cabanisovu fyziologii do souvislosti s Gallovou a Broussaisovou frenologií. Pierre Flourens147 obvinil v Examen de la phrénologie (1842) frenology z „popírání svobodné vůle, fatalismu, materialismu a špatné filosofie".148 Křesťanský socialista Philippe Buchez vyjádřil v Exposé et examen critique du systeme phré-nologique (1836) obavy, že frenologie přispívá k obnově společenského systému založeného na dědičných kastách. Frédéric Dubois položil v knize Philosophie médicale: Examen des doctrines de Cabanis et de Gall (1845) otázku, jak je možné smířit biologickou podmíněnost lidských dispozicí s étosem výchovy a vzdělání. Značný ohlas, kterého frenologie dosáhla, lze vysvětlit mimo jiné ideou, že společnost a člověka lze pomocí vědeckých metod, rozvíjením vrozených lidských dispozic, změnit. Frenologie, která měla aspirace univerzálního výchovného programu zasahujícího školy, nemocnice, sociální ústavy a věznice,149 nabízela jak prostředky sociální kontroly, tak cestu k nastolení zcela nové, kvalitativně lepší společnosti. Zcela stejné motivy byly spojovány s teorií rasy a rasové hierarchie, jejímiž autory byli ve třicátých a čtyřicátých letech devatenáctého století bývalí saint-simonisté. Obdobně jako rasologové dospěli reformně naladění frenologové k závěru, že určité rasy či sociální skupiny jsou nadále „nevzdělatelné". Projevilo se to například během diskuze o možnostech výchovy „divokého chlapce z Aveyronu", kdy Gall tvrdil, že určité dědičné deformace lebky výchovu zcela znemožňují.150 Franz Joseph Gall a Johann Gaspar Spurzheim rovněž zpochybnili intelektuální schopnosti „primitivních ras". Francois Joseph Victor Broussais uvedl, že „obyvatele Nového Holandska" (to znamená australské domorodce) nelze nikdy zcivilizovat.151 Sociální determi- 70 nismus a environmentalismus narazily na omezení daná údajnou vrozenou lidskou biologickou kapacitou a rasová teorie v následujících desetiletích této skutečnosti v maximální míře využila. Ve třicátých letech devatenáctého století došlo ke konvergenci mezi frenologií a rasovou teorií. V té době se Francie vojensky angažovala v severní Africe a frenologie a antropologie byly pokládány za užitečné nástroje pro pochopení probíhajících událostí a koloniální správy. O sblížení frenologie a rasové teorie se zasloužili především belgický statistik Adolphe Quételet, autor spisu Sur ľhomme et le développement des ses facultés, ou essaie dephysique sociale (1835),152 Francisque Michel, který v roce 1847 uveřejnil knihu Histoire des races maudites de la France et de ľEspagne, abbé Frěre a především William Frédéric Edwards.153 Alphonse Esquiros ocenil zásluhy abbé Frěreho a Francisqua Michela o novou filosofii dějin v článku Des études contemporaines sur ľhistoire des races, který vyšel v březnu 1848 v Revue des deux mondes154, přičemž vyjádřil pevnou víru v úzký svazek mezi filosofií dějin a přírodními vědami, především fyziologií.155 Abbé Frěre, jehož studie Principes de la philosophie de ľhistoire, périodes et aptitudes de la race humaine et de la vie des nations vyšla v Paříži v letech 1835 a 1838, byl přítelem Galla, Spurzheima a Bichata. Tvrdil, že existuje úzký vztah mezi intelektuálními, sociálními a politickými dispozicemi lidí a rozvojem jejich nervového systému, jenž je podmíněn rasovou příslušností. Vliv frenologie na Frěreho byl patrný při jeho zkoumání prehistorické lebky nalezené poblíž vesnice Meschers v Auvergne. Frěre použil Cuvierovu komparativně anatomickou metodu, ale zároveň se snažil z tvaru lebky usoudit na morální a civilizační vyspělost populace, již reprezentovala. William Frédérick Edwards založil v roce 1839 Pařížskou etnologickou společnost (Société ethnologi-que de Paris), která se stala ve své době nej důležitější francouzskou a možná evropskou etnologickou institucí. Edwards byl jedním z badatelů, kteří vybudovali most mezi historickými rasami Evropy, jež se zrodily z biblické genealogie a pohanských tradic, a antropologickými rasami fyziologů a kraniologů. Tím přispěl k rozšíření rasového výkladu historie, který logicky vyplynul z asimilace lidských dějin přírodní historií, o niž usilovali osvícenci.156 Rasová interpretace dějin se na přelomu osmnáctého a devatenáctého století rozvíjela především v Německu,157 Francii a na Britských ostrovech. Zhodnocení etnologického a rasového komponentu požadovali v historických výkladech Charles Salomon Zachariae,158 Ernest Moritz Arndt159 a Gustav Friedrich Klemm.160 Leopold von Ranke se v rozsáhlé studii Geschichten der nordischen und germanischen Völ- Obr. 1S. Augustin Thierry (179S-1SS6). ker von 1494 bis 1525 (1826) zmínil o potřebě „nové historiografie", která by vylíčila dějiny středověku na základě germánské a latinské etnické polarity. Ve Francii se o podobný přístup pokoušel Augustin Thierry (obr. 18), adoptivní syn Saint-Simona, a to zejména ve svém čtyřsvazkovém díle Histoire de la conquéte de ľAngleterre par les Normands (1825),161 i když jiný velký francouzský historik a autor Histoire de France Jules Michelet se od přírodního „fatalismu" etnolo-gických a antropologických faktorů při historickém výkladu distancoval a upřednostnil „lidskou svobo- du".162 Fyziologický faktor a z něj vyplývající faktor etnický byl na počátku devatenáctého století pokládán za skutečnost, kterou žádný historik nebo filosof nemohl ignorovat. Až do nástupu darwinismu však biologové člověka nebyli schopni identifikovat onen vrozený dynamický faktor, který je zodpovědný za odlišný vývoj a nadání ras. „Rasová fyziologie", zprvu tak ambiciózní, ustrnula a přenechala vědecký výklad 71 rasové otázky kraniologii, disciplíně, která posléze nesla hlavní odpovědnost za akademické zaštítění rasové ideologie. K dovršení formování rasové teorie jako palinge-netické ideologie, která se stala v následujícím století stala velmi úspěšnou, asertivní a neobyčejně mobilizující součástí politické kultury Západu, významně přispěli radikálové a socialisté odchovaní učením francouzského myslitele a vizionáře Saint-Simona. Rasová teorie nebyla v jejich pojetí výlučně „deklarací nerovnosti" v rukou aristokracie, zbraní namířenou proti emancipaci neprivilegovaných vrstev, ale nástrojem sociální revitalizace. Hrabě Claude Henri de Rouvroy de Saint-Simon163 byl během svého života vojákem bojujícím za nezávislost amerických osad, aristokratickým dan-dym, zbohatlíkem a spekulantem a nakonec zchudlým prorokem opájejícím se vlastní důležitostí až na práh posedlosti. Pocházel z mladší větve rodu vévody de Saint-Simona164. Na jeho vzdělávání dohlížel d'A-lembert. Byl problematickým mladíkem; ve třinácti letech odmítl první svaté přijímání, načež byl uvězněn v Saint Lazare, odkud uprchl Od útlého mládí byl naplněn bezměrnou ctižádostivostí; jeho komorník měl nařízeno, aby mu každé ráno připomínal, že má vykonat velké činy. V roce 1777 vstoupil Saint-Simon do armády a jako devatenáctiletý důstojník pod vedením markýze de Bouille odejel do Severní Ameriky bojovat po boku povstalců proti Britům. Prošel řadou bojů a zúčastnil se rozhodující bitvy u Yorktownu. Stejně jako mnoha ostatním francouzským důstojníkům mu bylo uděleno doživotní členství v Society of the Cincinnati. Na zpáteční cestě přes Atlantik však byla francouzská flotila hraběte de Grasse 12. dubna 1782 poražena britským válečným loďstvem, jemuž velel admirál Rodney. Loď, na níž se plavil Saint-Simon, se vzdala a on byl držen v zajetí na Jamajce až do uzavření versailleského míru v roce 1783. Po propuštění navštívil Saint-Simon Mexiko, kde navrhl vicekráli spojit Tichý oceán s Atlantským oceánem průplavem. Později propagoval prokopání kanálu mezi Madridem a Středozemním mořem. Ve Francii byl Saint-Simon jmenován rytířem Svatého Ludvíka a plukovníkem Akvitánského pluku. V údobí Teroru byl kvůli svému aristokratickému původu zatčen a jedenáct měsíců vězněn. Díky spekulacím s pozemky konfiskovanými šlechtě a církvi získal sto padesát tisíc franků, což později ospravedlňoval tím, že takto shromažďoval prostředky nutné pro své budoucí projekty. Záhy ale zchudl a vedl neuspořádaný a nepokojný život podivína, toužícího po velikosti, která mu neustále unikala. Oženil se údajně hlavně z toho důvodu, aby mohl vést vlastní salon, ale po prvním roce se manželství rozpadlo. V roce 1802 publikoval svůj první spis Lettres dun habitant de Genéve a díky finanční podpoře přítele Diarda uveřejnil v roce 1808 v Paříži dvousvazkové dílo Introduction aux travaux scientifiques du 19iéme siécle. Po Diardově smrti trpěl krajní nouzí, přesto postupně vydal svá zásadní pojednání. Pád císařství a restaurace zastihly Saint-Simona jako čtyřiapadesátiletého outsidera, kterého osobní lékař Ludvíka XVIII. Pěre Elysée označil v dopise z 12. listopadu 1814 za choromyslného. V době vstupu spojeneckých vojsk do Paříže, kde je vítaly nadšené davy,165 vydal v říjnu 1814 Saint-Simon společně s Augustinem Thierrym pamflet De la réorganisation de la société européenne ou de la nécessité de rassem-bler les peuples de ľEurope en un seul corps politique en conservant ä chacun son indépendance nationale, ve kterém navrhoval, aby kromě národních parlamentů bylo zřízeno obecné těleso, jež by hájilo „společné zájmy evropské společnosti", a „evropská obdoba sněmovny lordů". Saint-Simon se obával, že dominantní postavení na kontinentu získá Německo a že případná německá revoluce by byla mnohem násilnější než francouzská. Tomuto vývoji mohlo podle Saint-Si-mona zabránit pouze sjednocení Evropy.166 Myšlenka evropské jednoty nebyla v ovzduší politických jednání mezi vítěznými velmocemi v Paříži na přelomu roku 1814 a 1815 nijak ojedinělá. O „společné evropské věci" psal v této souvislosti spisovatel Walter Scott.167 Britský ministerský předseda lord Castlereagh označil dohodu představitelů Ruska, Rakouska, Pruska a Velké Británie uzavřenou 20. listopadu 1815 za „evropské společenství" („the European Commonwealth"), které se vyznačovalo efektivností a jednoduchostí jednoho státu.168 Vévoda de Richelieu, jehož Ludvík XVIII. jmenoval předsedou královské rady, vyzval Metterni-cha, aby jednali jako upřímní Evropané, a nikoliv jako zástupci dvou různých mocností.169 Hrabě Charles--André Pozzo di Borgo, kosmopolitní Korsičan, roa-jalista, zapřísáhlý Bonapartův odpůrce a po dvacet let ruský velvyslanec v Paříži, hovořil o „evropském společenství" jako „alianci pro dosažení všeobecného štěstí", která se právě začala rodit v Paříži. Pozzo di Borgo navrhl s carovou podporou institucionalizaci evropského společenství. K propagátorům evropské- 72 ho sjednocení náleželi rovněž například Metternichův tajemník Friedrich von Gentz, Charles Louis Lesur nebo Victor Cousin.170 Své radikální vize Saint-Simon vtělil do spisu ĽIn-dustrie, ou discussions politiques, morales et philoso-phiques (1817-1818) a pamfletu Parabole z roku 1820, za který byl odsouzen. V roce 1823 přišel v důsledku neúspěšného pokusu o sebevraždu o oko. Navzdory tomu stačil ještě vytvořit za podpory Olinde Rodri-guese a svého tajemníka Augusta Comta své nejzávaž-nější knihy Catěchisme industriel (1824) a Le nouveau Christianisme (1825), ve kterých předložil ucelenou prorockou milénaristickou vizi zrodu nového náboženství, jež by mělo nahradit křesťanství. Saint-Simon nebyl velkým myslitelem, avšak jeho vliv, který vyplýval spíše z osobního charizmatu než z originality myšlenek, na formování francouzského socialismu a pozitivismu byl nesmírný. Saint-Simo-novo „evropanství" stejně jako jeho teze, že vláda by měla být v zájmu co největší hospodářské výkonnosti svěřena podnikatelům a průmyslníkům, nám umožňují pochopit zvláštní Saint-Simonův dar, který mu pravděpodobně získával řadu stoupenců a jenž spočíval v zahalování samozřejmých, obecně sdílených či téměř banálních myšlenek do oparu mesianismu a jejich prezentaci v pseudonáboženské podobě. Mladý Saint-Simon byl do značné míry produktem ekonomického dynamismu a podnikatelského ducha před-revolučního režimu. Jeho příklon k náboženskému utopismu lze vysvětlit nenaplněnou modernizací a ka-taklyzmaty Velké francouzské revoluce. Saint-simo-nismus přinášel terapeutickou vizi regenerace otřesené společnosti a smíření sociální harmonie s rychlou modernizací. Přinášel naději, že Francie může vstoupit do moderního věku, aniž podlehne egoistickému individualismu a nespoutanému liberalismu, které tak odpuzovaly francouzské moralisty v Anglii a jejichž ztělesněním se později staly ve francouzské politické imaginaci Spojené státy americké. Teprve koncem svého života získal Saint-Simon hrstku oddaných žáků, kterým se ale podařilo podnítit skutečnou intelektuální a duchovní revoluci. Roku 1819 začal Saint-Simon vydávat společně s Augustem Comtem a Augustinem Thierrym periodikum ĽOrganisateur. Saint-Simonovi stoupenci pocházeli především z řad studentů a absolventů Ecole poly-technique.171 Mnozí z nich byli židovského původu a saint-simonismus pro ně otevíral cestu ke kulturní asimilaci.172 Bezprostředně po Mistrově smrti vytvořili jeho žáci, v jejichž čele stáli Olinde Rodri-gues, Saint-Amand Bazard,173 Michel Chevalier,174 Philippe Buchez, Gustave d'Eichthal175 a charizmatic-ký Barthélemy Prosper Enfantin,176 Saint-Simonovu společnost a vydávali postupně periodika Le Produ-cteur (1825-1828), ĽOrganisateur (1829-1831) a Le Globe (1830-1832),177 který přešel do rukou Saint--Simonových žáků díky Pierru Lerouxovi.178 V roce 1828 začal Saint-Simonovy teze179 propagovat v Paříži Saint-Amand Bazard, jehož dvoudílný spis Exposition de la doctrine, který vydal v letech 1828 až 1830 společně s Enfantinem, získal pro hnutí mnoho nových stoupenců i v provinčních městech. Dne 13. ledna 1831 byl publikován spis La Profession de foi saint-si-monienne. Jako autor byl uveden Pierre Leroux, ale šlo bezpochyby o dílo Sainte-Beuvea.180 Začátkem třicátých let devatenáctého století dosáhl ve Francii počet příznivců Saint-Simona asi čtyřiceti tisíc.181 V polovině třicátých letech devatenáctého století se díky saint--simonistům rozšířilo slovo „socialismus".182 Saint-Simonovi stoupenci zpočátku nehodlali založit nové náboženství a jejich první časopis Le Producteur propagoval především společenské reformy a sociální inženýrství. Teprve v průběhu dvou let po zániku zmíněného periodika převládlo přesvědčení, že radikální sociální proměna musí mít morální a duchovní povahu. Rozhořel se spor o charakter hnutí. Saint-Simon zaujal v imaginaci bývalých žáků úlohu mesiáše. V sále v rue Taranne probíhaly přednášky o „novém křesťanství" jako podmínce nástupu „organického věku" založeného na všeobjímající lásce. Rovněž Olinde Rodrigues, jenž údajně slyšel poslední Saint-Simonova slova na smrtelné posteli, podporoval proměnu školy v církev a vědu v dogma.183 Barthé-lemy Prosper Enfantin, který se rozešel s „veterány" hnutí Hippolytem Carnotem, Augustem Comtem a Philippem Buchezem, prosazoval ideu, že hnutí musí svým vnitřním členěním imitovat hierarchii katolické církce.184 Škola saint-simonismu byla oficiálně založena v kostele na Štědrý den 1829, kdy byli Prosper Barthélemy Enfantin a Saint-Amand Bazard zvoleni jako dva „papeži" („Pěres Suprémes") do čela pseudocírkevní hierarchie. Zatímco Bazard propagoval politické reformy, Enfantina více zajímaly sociální a morální otázky. Slavnostní vyhlášení nového vedení se uskutečnilo 31. prosince 1829 v bytě Charlese Duveyriěra. Hierarchie ovšem existovala i mezi členy „rodiny", která se skládala ze tří tříd. Do první náleželo šestnáct „Otců" („Collěge des Pěres"), do druhé dva- 73 advacet členů a do třetí třicet devět příslušníků hnutí. Saint-simonisté, kteří se usadili jako komunita v rue Monsigny, hlásali androgynní povahu Boha, volnou lásku a naprostou rovnost pohlaví.185 Dominance Saint-Simonova hnutí v pařížském a tím i ve francouzském intelektuálním životě ale netrvala dlouho. Nepříliš přesvědčivá imitace katolické církve a excentrické akce typu hledání ženského Mesiáše na Blízkém východě186 začaly působit směšně. Vypukly spory mezi střízlivě uvažujícím Bazardem a Enfanti-nem, který se vžíval do úlohy náboženského proroka, odpůrce instituce manželství a hlasatele volné lásky a ženské emancipace. 29. listopadu 1831 došlo k otevřené roztržce. Čelní představitelé hnutí jako Pierre Leroux, Jules Lechevalier a Abel Transon zběhli do tábora Charlese Fouriera.187 Excentrický způsob života značně vyčerpal do konce roku 1832 finanční zdroje saint-simonistů a výrazně snížil jejich prestiž v očích veřejnosti. V květnu 1832 nechala vláda sídlo saint-si-monistů uzavřít. Někteří předáci byli kvůli vyvolávání veřejného pohoršení postaveni před soud a odsouzeni na jeden rok do žaláře v Saint-Pélagie. Transformace hnutí do komunistické sekty se dovršila přesídlením do Ménilmontantu, nemovitosti, kterou vlastnil En-fantin a v níž se usadilo čtyřicet mužských členů. Byla to však již labutí píseň hnutí, které se záhy rozpadlo. Někteří historici zdůrazňují, že saint-simonské hnutí vydalo své plody až po letech, kdy jeho protagonisté stáli v čele modernizace francouzského ekonomického a politického života.188 Industrializace byla ve Francii zahájena po prodlevě způsobené revolucí a císařstvím prakticky až v průběhu třicátých let devatenáctého století. Saint-simonisté byli znepokojeni pomalou modernizací země, přičemž jejich obavy byly vzhledem k ekonomickému růstu tradičních rivalů naprosto odůvodněné. Výrazně se například angažovali při budování francouzských železnic, které Enfantin nazýval „cestami budoucnosti".189 Nebylo proto náhodné, že když byla 27. listopadu 1846 založena La Société détudes pour le canal de Suez, Francii v ní zastupovali bývalí Saint-Simonovi stoupenci En-fantin a Arlěs-Dufour190. Zdá se, že existovaly „typické vlastnosti" čelných představitelů saint-simonismu zahrnující pracovitost, podnikavost a idealistické zaujetí pro filantropii. Známé je i spojení bývalých saint-simonistů s režimem Napoleona III., který byl některými pozorovateli vnímán jako „saint-simonista na koni".191 Warren Breckman napsal, že saint-simonismus představoval směs střízlivého kriticismu, sentimentálního humanismu a mesianistického utopismu.192 Podle Saint-Simonovy filosofie dějin dochází v evropské historii ke střídání „organických" údobí sociální harmonie a jednoty s přechodnými „kritickými" obdobími střetů a vypjatých očekávání. Právě v takové epoše se podle Saint-Simona nacházela společnost na počátku devatenáctého století, přičemž do popředí vystoupil třídní konflikt mezi zaměstnavatelem a dělníkem jakožto pokračování staletého boje mezi otrokem a pánem. Proto je zapotřebí nahradit anachronický, nevýkonný a kompetitivní typ společnosti racionálním uspořádáním výroby a spotřeby. Výsledkem by mělo být sociální egalitářství, nikoliv však ve smyslu majetkové nivelizace, ale rovnosti příležitos-tí.193 Na rozdíl od pozdějších marxistů Saint-Simon nepovažoval vztah mezi prací a kapitálem za antagonistický. Francouzská společnost se musí proměnit v průmyslový stát řízený vědeckou a podnikatelskou elitou, která zaujme místo po tradiční kněžské vrstvě. Jak ukázal Keith Michael Baker, Saint-Simon navázal na předchozí Sieyěsovo, Condorcetovo a Cabanisovo úsilí uzavřít Francouzskou revoluci vytvořením optimálního sociálního modelu.194 Saint-Simon se domníval, že jednu z hlavních překážek ustavení nového řádu představuje dědické právo, jež způsobuje neproduktivní akumulaci kapitálu a které by mělo být zrušeno. Stát by měl vyvlastnit rodinná jmění a přerozdělit je ve prospěch „schopných" jedinců, již svojí prací a důmyslem obohatí celou společnost. Robert Carlisle zdůraznil, že i když Saint-Simon nenavrhoval konfiskaci veškerého majetku, jeho požadavek ve svém důsledku znamenal radikální zásah do sociálních vztahů a „přehodnocení všech hodnot".195 Saint-Simon byl sice reprezentantem raného socialismu, ale byl mu vzdálen jednoduchý ekonomický determinismus. Nejdůležitější prostředek k řešení základních problémů doby neviděl v hospodářských nástrojích, ale ve změně základních duchovních postojů a hodnotové orientace lidí. Obdobně jako někteří konzervativní představitelé francouzského katolicismu počátku devatenáctého století Saint-Simon nalezl ve svém spise Le nouveau christianisme kořeny moderní krize v protestantské reformaci, která zplodila egoistický a sociálně rozkladný individualismus. Saint-Si-monův německý žák Moritz Veit napsal v roce 1834, že Lutherovo „zanedbání univerzalismu zrodilo pocit egoismu, který nyní ovládl všechny společenské třídy".196 74 Obdobně jako u Feuerbacha vyplývala Saint-Simono-va kritika křesťanství především z údajných „antiso-ciálních rysů" protestantismu. Tento postoj nicméně neznamenal rehabilitaci katolicismu.197 Právě naopak, i když Saint-Simon a jeho stoupenci obdivovali organický holismus a hierarchický řád středověké katolické církve a nechali se inspirovat spisy katolických konzervativců, jako byli Louis de Bonald nebo Joseph de Maistre,198 domnívali se, že rovněž katolicismus se příliš vzdálil od smyslu původního evangelia.199 Věřili také, že aktuálnost křesťanství spočívá v odporu vůči nedůstojným a nespravedlivým sociálním podmínkám moderní doby.200 Saint-Simonova mesianistická doktrína se tak sice hlásila ke křesťanskému odkazu, zároveň se jej ale snažila překonat obdobně, jako kdysi víra Nového zákona naplnila a překročila horizont starozákonního náboženství. Podle Saint-Simona nastal úpadek křesťanství tehdy, když dualistická víra degradovala „tento svět" ve prospěch transcendentna. Bazard v tomto duchu prohlásil, že nejvýznamněj-ší inovací nového religiózního hnutí a jeho hlavním úkolem je „rehabilitace hmoty".201 Jádrem „autentického" křesťanství byla idea učinit člověka šťastným již během tohoto života.202 Zájem o chudé, kteří se stali středobodem jeho úvah, se u Saint-Simona projevil ve dvacátých letech devatenáctého století právě v souvislosti s jeho příklonem k religiozitě. Celá společnost by se podle Saint-Simona měla zaměřit na zlepšení životních podmínek nejchudších vrstev.203 „Vědou o člověku" (science de íhomme)204 povolanou k řešení „krize", která údajně zasáhla Francii v desetiletích následujících po napoleonských válkách, byla podle Saint-Simona a jeho stoupenců „sociální fyziologie".205 Každá bytost usiluje o plné uskutečnění své povahy. Harmonická společnost musí být založena na přirozené hierarchii, k níž klíč poskytují fyziologické zákony. Talleyrandova metafora společnosti jako národní dílny přežila v Saint-Simonových utopických vizích. Lidé se rodí s různými schopnostmi a nadáním a funkční společenský řád každému přidělí místo odpovídající jeho vlohám. Nerovné schopnosti znamenají přirozeně asymetrickou distribuci zdro-jů.206 Saint-Simon byl přesvědčen o tom, že dějiny lidstva jsou pouze odvětvím přírodní historie; obdobně jako fyziologové odmítali jeho stoupenci individualismus a hlásali znovuzačlenění odcizeného jedince do původní organické jednoty, jíž mohlo být etnické či rasové společenství. Lidstvo představuje podle Saint--Simona kolektivní bytost, která prochází obdob- ným vývojem jako jedinec, přičemž zmíněný proces je podřízen základnímu fyziologickému zákonu.207 Tato idea, s níž se setkáváme již u Pascala, Turgota, Lessinga a Herdera, poskytla silný intelektuální podnět k rozvoji rasového výkladu dějin v devatenáctém století. V základním díle saint-simonismu Exposition de la doctrine de Saint-Simon se dočteme, že historici až doposud studovali člověka jako bytost „abstraktní", „rozumovou" a „individualistickou", která se manifestuje specifickým způsobem v různých místech a dobách. Nikdo však náležitě nezohlednil „život lidského druhu".208 Málokteré intelektuální a duchovní hnutí inspirovalo tak rozličné výklady jako saint-simonismus. Jeho představitelé byli pokládáni za předchůdce komunismu, fašismu, socialismu, korporativismu nebo dokonce freudismu. Nezpochybnitelným produktem intelektuální atmosféry, již vyvolal Saint-Simon, byl pozitivismus Augusta Comta.209 Friedrich August von Hayek, Hannah Arendtová a Georg Iggers zdůraznili totalitní aspekty přítomné v Saint-Simonově ideolo-gii.210 Saint-simonismus představoval podle von Haye-ka nostalgické hnutí, ve kterém touha po ztraceném univerzalismu nabyla podoby tzv. „kontrarevoluce vědy" a jež (řečeno slovy lorda Actona) dávalo přednost vládě rozumu před vládou svobody. Spontaneita politického života měla být podřízena znovuobnovení harmonické organické společnosti.211 August von Hayek o tomto fenoménu, který nazýval „scientistic-kou arogancí", napsal: „V první polovině devatenáctého století se objevuje nový postoj. Termín věda se stále více a více omezuje na fyzikální a biologické disciplíny, které si současně začaly činit nároky na zvláštní rigoróznost a jistotu, jež je měly odlišovat od všech ostatních disciplín. Byly natolik úspěšné, že brzy začaly mimořádně fascinovat i ty, kdož pracovali v jiných oblastech poznání; tito badatelé začali rychle napodobovat způsob jejich výkladu i příslušný slovník."212 Saint-Simon a jeho žáci sdíleli vizi, že fyziologie poskytuje východisko k ustavení hodnověrné sociální a politické vědy, jež umožní radikální transformaci společnosti z chaotického shluku egoistických zájmů do harmonického sociálního organismu. Formování moderní rasové teorie ve Francii bylo vedlejším produktem této Saint-Simonovy snahy proměnit politickou nauku v pozitivní vědu prostřednictvím fyziologie213 Své názory na sepětí studia lidské společnosti a dějin s fyziologií Saint-Simon prezentoval především ve spisech De la physiologie appliquée 75 ä ľamélioration des institutions sociales214 a Mémoire sur la science de ľhomme.215 Přenesení principu saint--simonské meritokracie na etnické a rasové vztahy zrodilo ideu společnosti založené na nerovných biologicky podmíněných kvalitách jednotlivých rasových skupin.216 Konvergenci mezi saint-simonismem a rasovou teorií usnadnili Saint-Simonovi žáci, kteří náleželi mezi přední členy pařížského Historického institutu, založeného v roce 1834, a Pařížské etnologické společnosti ustavené o pět let později. V roce 1831 byli Gustave d'Eichthal a Charles Duveyriěr217 vysláni do Anglie, aby zde především mezi dělníky získali nové stoupence pro saint-simonismus. Tato „misijní cesta" sice skončila naprostým fiaskem, avšak Gustave d'Eichthal se zde seznámil s proslulým britským lékařem, přírodovědcem a rasovým teoretikem Willi-amem Lawrencem. Setkání mezi rasovou teorií a socialismem, které tak šokovalo v případě nacistické ideologie, se uskutečnilo již o sto let dříve v rámci saint-simonismu. Moderní rasismus a socialismus jsou blíženci, zrození z obdobné směsice reformního idealismu a filantropie, scientistické arogance a utopických aspirací pařížské intelektuální atmosféry dvacátých a třicátých let devatenáctého století. Poznámky 1 Lefort, Claude, 1988, str. 234. 2 Halberstam, Michael, 1999. 3 Babitt, Irving, 2003. 4 Harris, Lee, 2004. 5 Voegelin, Eric, 2000a, 2000b. 6 Arendtová, Hannah, 1996, str. 572. 7 Manuel, Frank E., 1956. 8 Viz Reardon, Michael, 1968. 9 Griffin, Roger, 1993, str. 32-43. 10 Cit. Arendtová, Hannah, 1996, str. 249. 11 Viz Budil, Ivo T., 2002, str. 168. 12 Stocking, George W., 1964. Georges Cuvier ještě v roce 1790 kritizoval autory, kteří hlásali dědičnou méněcennost černochů a káral Christopha Matthaeuse Pfaffa za to, že věří „historkám hloupých cestovatelů, že černoši a orangutani se mohou mísit a že intelektuální schopnosti ras lze odvodit z rozdílů ve struktuře mozku" (cit. George W. Stocking, 1964, str. 146; Budil, Ivo T., 2002, str. 186). O dvacet pět let později zastával pozice rasového esencialismu. V knize Le rěgne animal distribué d 'aprěs son organisation z roku 1817 Georges Cuvier vymezil hierarchii tří základních lidských ras: kavkazskou neboli bílou, mongolskou neboli žlutou a etiopskou neboli černou. Mongolská rasa se údajně zastavila ve vývoji a rasa černá, která není schopna překročit stupeň barbarství, představuje „nejdegenerovanější lidskou rasu, jejíž forma se blíží zvířeti a jejíž inteligence není nikde dost vyvinutá, aby si vytvořila normální vládu" (Georges Cuvier, 1812, str. 105; 1817, Paris, str. 94). Podle Cuvierova názoru starověkou egyptskou civilizaci nemohla vytvořit černá rasa, ale bylo to dílo příslušníků bílé rasy, kteří byli vybaveni „velkou mozkovnou". Cuvier dospěl k názoru, že existují určité vnitřní příčiny, které způsobily, že některé rasy vývojově ustrnuly, a to dokonce i v nejpříznivějších přírodních podmínkách. Tyto inherentní rasové dispozice vzdorují výchově. 13 Lovejoy, Arthur Oncken, 1960, str. 313. 14 Arendtová, Hannah, 1996, str. 249-260. 15 Budil, Ivo T., 2002, str. 23-31. Protagonisté hypotetické „galské rasy" se ozvali prostřednictvím abbého Emmanuela Josepha Sie-yěse, který v pamfletu Quest-ce que le Tiers État napsal: „Proč by (třetí stav, poznámka autora) neměl zahnat nazpět do franských lesů všechny ty rodiny, které si uchovávají absurdní nárok na to, že pocházejí z rasy přemožitelů a že svá práva zdědily? Věřím, že Národ, takto očištěn, by byl schopen se smířit s myšlenkou, že jej tvoří výhradně potomci Galů a Římanů. Vpravdě, pokud trváme na rozlišování našeho původu, neměli bychom přesvědčit naše méně šťastné spoluobčany, že jejich pokrevní pouto s Galy nebo Římany je přinejmenším stejně hodnotné jako oněch, kteří se hlásí k údajnému příbuzenství s Kimbry, Welschi a ostatními divochy, kteří se vynořili z bažin a pralesů staré Germánie?" (cit. Léon Poliakov, 1996, str. 28; cit. Francois Furet, 1994, str. 12, překlad Petr Horák). 16 Budil, Ivo T., 2002, str. 40-41. 17 Cit. Arendtová, Hannah, 1996, str. 248-249. 18 Braudel, Fernand, 1986, str. 238-239, 267-306. Pojednání o ekonomickém dynamismu a sociální mobilitě francouzské aristokracie viz Lucas, Colin, 1973; Chaussinand-Nogaret, Guy, 1985; Higonnet , Patrice, 1981; Cobban, Alfred, 1964; Foerster, Robert, 1960, 1971; Meyer, Jean, 1972, Taylor, George V., 1967; Bossenga, Gail, 1986. 19 Leet, Don a John Shaw, 1978 20 Schama, Simon, 1989, str. 189. 21 Schama, Simon, 1789, str. 185. 22 Roehl, Richard, 1978; O'Brien, Patrick a Caglar Keyder, 1978; Leet, Don a John Shaw, 1978; Cameron, Rondo a Charles E. Fre-edman, 1983; Crafts, Nicholas, 1984; Aldrich, Robert, 1987. 23 Schama, Simon, 1989, str. 190. 24 Schama, Simon, 1989, str. 191-192. 25 Schama, Simon, 1989, str. 189. 26 Schama, Simon, 1989, str. 190. 27 Schama, Simon, 1989, str. 190. 28 Leet, Don a John Shaw, 1978, str. 536-537; Cameron, Rondo a Charles E. Freedman, 1983, str.16-17; Crouzet, Francois, 1985. 29 Duby, Georges, et al., 1981, 3:295-298. 30 Perrot, Jean-Claude, 1975. 31 Dewald, Jonathan, 1987. 32 Roche, Daniel, 1987, 1994. 33 Fairchilds, Cissie, 1993. 34 Pardailhé-Galabrun, Annick, 1988. 35 Roche, Daniel, 1994, str. 134-145. 36 Jones, Jennifer, 1991, 1994. 37 Schama, Simon, 1989, str. 184. 38 Schama, Simon, 1989, str. 185. 39 Maza, Sarah, 1997, str. 189; Barber, Elinor, 1973. Spor o existenci skutečné „buržoazní ideologie" během Francouzské revoluce viz Doyle, William, 1980; Hunt, Lynn, 1984, str. 1-16. 40 Například abbé Pierre Jaubert, 1766, Éloge de la roture dédié aux roturiers. London. 76 41 Maza, Sarah, 1997, str. 196. Sarah Maza uvedla, že ve Francii osmnáctého století byl buržoa především „sociálním mutantem", osobou s nejistou identitou, jejíž postavení v rámci společenské hierarchie ancien régime nebylo pevně dáno, a bylo proto značně ambivalentní (1997, str. 191). 42 Lausanne, 1784. 43 Acomb, Frances, 1950; Grieder, Josephine, 1985. 44 Perrot, Jean-Claude, 1975, 1, str. 298-299 45 Sekora, John, 1977, str. 74. 46 Ross, Ellen, 1975; Chisick, Harvey, 1981, kapitola 4. 47 Galliani, Renato, 1989, kapitola 6. 48 „Toto je společnost skládající se z množství izolovaných skupin, jejichž příslušníky poutá jen velmi málo sociálních vazeb, v důsledku čehož každý člověk uspokojuje jen svůj partikulární zájem a téměř nikdo není ochoten splnit své povinnosti nebo uznat své závazky vůči ostatním", Turgot, Anne-Robert, 1775, Mémoire sur les municipalités. In: Oeuvres de Turgot et documents le concer-nant, 4:576. 49 Mnozí protimodernizační pesimisté byli bývalí zapálení modernisté. Například Simon Linguet navrhl ve svém ekonomickém traktátu z roku 1764 prohloubit koryto Sommy a spojit Amiens kanálem s mořem (Mémoires sur un Objet Intéressant pour la Province de Picardie, The Hague, 1764). Realizaci záměru později zabránila revoluce. O deset let později však Linguet napadal Tur-gorovy reformy a liberalizaci obchodu s obilím a kritizoval indu-striální společnost a kapitalismus, který „sliboval nebe a přinesl peklo". Linguet apokalypticky líčil odpudivé příbytky chudých v Lyonu, které dával do souvislosti s industrializací (Schama, Simon, 1989, str. 197). 50 Schama, Simon, 1989, str. 197. 51 Schama, Simon, 1989, str. 198. 52 „Chacun s'y tiendroit naturellement ä sa place"; abbé Pierre Jau-bert napsal, že ve skutečné národní komunitě „la subordination, loin de paroitre gěnante, fait naitre ľadmiration et le respect" (cit. Maza, Sarah, 1997, str. 203). 53 Maza, Sarah, 1997, str. 209. 54 Levy, Darline Gay, 1980. Vedle řady spisů, jež zahrnovaly například Du plus heureux gouvernement on Parallele des constitutions politiques de ľAsie avec celles de Europe, servant d 'introduction ä la „Theorie des loix civiles" (1774), Ihéorie des loix civiles (1774) nebo Essai philosophique sur le monachisme (1776), byl Linguet autorem především knihy Mémoires sur la Bastille, která vyšla v roce 1783 v Londýně (v témž roce se na trhu objevil rovněž anglický překlad pod názvem Memoirs of the Bastille. Containing a ful exposition of the mysterious policy and despotic oppression of the French government in the interior administration of that state-prison, London, G. Kearsly) a jež těžila z Linguetova věznění v Bastille od září 1780 do května 1782 na základě lettre de cachet. Simon Schama napsal, že tento Linguetův spis významně přispěl k chápání Bastilly jako symbolického ztělesnění despotické povahy ancien régime (1989, str. 166). 55 William Jones byl významným britským orientalistou a jedním ze zakladatelů moderní indoevropeistiky; od roku 1783 působil v Kalkatě, kde stál v čele zdejší vědecké komunity a překladatelské školy (viz Budil, Ivo T., 2002, str. 93-101). 56 Viz Budil, Ivo T., 2002, str. 118-129. 57 Baker, Keith, 1975, str. 388-390. 58 Staum, Martin S., 1980a, str. 209. 59 Staum, Martin S., 1980a, str. 209. 60 Na druhé straně ovšem většina francouzských osvícenců v čele s Voltairem (viz heslo věnované rovnosti, Dictionnaire philo-sophique, in Ouevres, Paris, 1835, VII, str. 473-475) pokládala zachování majetkové a do jisté míry i sociální nerovnosti za nezbytné pro rozvoj civilizace a udržovala si odstup od radikálních socialistických názorů, jež vyjádřili M. Morelly v Code de la nature, ou Le véritable esprit de ses loix, de tout temps négligé ou méconnu (1755, dříve mylně připisováno Diderotovi) nebo Jacques Pierre Brissot de Warville v Recherches philosophiques sur le droit de propriété et sur le vol considérés dans la nature et dans la société, podle nichž vlastnictví představovalo krádež (viz především Lichtenberger, André, 1970). 61 De ľHomme, 1772, in Oeuvres complétes, Paris, 1818, II, str. 71; cit. Manuel, Frank E., 1956, str. 54. 62 Condorcetova podpora abolicionismu viz Réxlexions sur ľescla-vage des négres, et autres textes abolitionnistes (Paris, Harmattan, 2003). 63 Bastid, Paul, 1970, str. 89. 64 Staum, Martin S., 1987, str. 415. 65 Rapport sur ľinstruction publique fait au nom du comité de constitution de ľAssemblée Nationale, les 10, 11, et 19 septembre 1791, Paris, str. 7-8. 66 Louis de Bonald byl autorem Essai analytique sur les lois naturelles de ľordre social, ou du pouvoir, du ministre, et du sujet dans la société (Paris, 1836). 67 Tento text se stal později součástí knihy De la Révolution Francoise (Paris, 1797). 68 Cit. Manuel, Frank E., 1956, str. 63. 69 Hahn, Roger, 1971, str. 286-312. Členové Institut de France složili formální přísahu věrnosti a „nenávisti vůči monarchii" 21. ledna 1796. 70 Právník, člen Institut de France a pozdější konzul Jean Jacques Régis de Cambacérěs definoval v roce 1798 sociální vědy jako „spojení etiky, právních věd a politické ekonomie" (Staum, Martin S., 1980b, str. 387). 71 Staum, Martin S., 1980a, str. 5. 72 Viz Teulon, Fabrice, 2003; Renauld, Georges, 2000; Head, Brian W., 1985, str. 35-37. Destutt de Tracy, Antoine Louis Claude, 1801, Projet d'élements d'idéologie ä ľusage des écoles centrales de la République Francaise, Paris, P. Didot; 1803-1805, Éléments d'idéologie, Paris, Courcier. 73 Jean Baptiste Say byl liberálním ekonomem, jehož teze byly během císařství a v prvních letech Restaurace v nemilosti. Z tohoto důvodu se samotná politická ekonomie, s níž byl Say ztotožněn, navzdory jeho jmenováním profesorem „průmyslové ekonomie" na Conservatoire des Arts et Métiers v roce 1819, ve Francii náležitě nerozvinula. Teprve v roce 1864 se politická ekonomie stala součástí francouzského univerzitního systému, a to pouze na právnické fakultě (Ventre-Denis, Madeleine, 1976). 74 Právník, soudce a politický ekonom Pierre Louis Roederer, který náležel k „okrajovým ideologům" (Staum, Martin S., 1980, str. 385) a jenž se snažil ve svých úvahách skloubit Condillaca s Ma-chiavellim, se v letech 1801 až 1802 s ideology rozešel a stal se blízkým poradcem Napoleona Bonaparta. V rozporu s ateistickým přesvědčením ostatních ideologů Roederer obhajoval konkordát státu a církve. 75 Joseph Marie Degérando, jenž byl původním vzděláním právník, nahradil ve Francouzském institutu Caffaréli du Falgu, který padl během Napoleonova tažení do Egypta a Palestiny. Proslulost a ocenění mu vynesla studie o znacích Des signes et de ľart de penser z roku 1800. Degérando byl stoupencem empirismu a kritikem teorie vrozených idejích; současně ale obhajoval existenci duše jako sídla inteligence a duše a odmítal Cabanisův „materialismus" a „fatalismus". Během císařství se přednostně věnoval dějinám filosofie; „antropologické" problematiky se dotkl ve své obhajobě Itardova empiristického přístupu při zkoumání „vlčího dítěte" z Aveyronu. 76 Pierre Laromiguiěre se v roce 1810 stal profesorem filosofie na Ecole normale. V knize Lecons de philosophie (1815) zaujal pro-tiideologické pozice a obhajoval svobodu a aktivity spirituální duše. 77 Sewell, William Hamilton, 1994; Van Deusen, Glyndon Garlock, 1970. 77 78 Destutt de Tracy zmínil poprvé pojem „ideologie" na zasedání institutu 20. června 1796. 79 Staum, Martin S., 1980a, str. 173. 80 Kennedy, Emmet, 1978. 81 Staum, Martin S., 1987, str. 411-413; Kaiser, Thomas E., 1976, str. 310-323, 518-522, 634; Welsch, Cheryl B., 1984, str. 6-42, 97-134. 82 Cit. Poliakov, Léon, 1996, str. 218. 83 Staum, Martin S., 1996; Mitchell, Harvey, 1988; Kates, Gary, 1997. 84 Ideolog Volney publikoval v srpnu 1793 příručku pro výuku sekulární morálky určenou pro veřejné školy La Loi naturelle, ou Catéchisme du citoyen francais, ou Principes physiques de la morale déduits de Ľorganisation de ľhomme et de ľunivers, v níž proti sobě postavil blaho celé společnosti a egoistický zájem jedince. Obdobně jako Condorcet a Cabanis a v souladu s míněním ideologů byl Volney přesvědčen o tom, že je možno odvodit přirozená lidská práva na svobodu, rovnost a vlastnictví nikoliv ze společenské smlouvy, ale z lidského fyzického ustrojení. 85 Roederer, Pierre Louis, „Cours ^organisation sociale", Oeuvres du comte P. L. Roederer, Roederer, A. M., ed., Paris, 1857; Marge-rison, Kenneth, 1983, str. 94-113. 86 Simon, Jules, 1885; Moravia, Sergio, 1974, str. 675-804; Gusdorf, Georges, 1978, str. 173-284, 392-427. 87 Jméno Cabanis je zřejmě odvozeno od místní vesnice Chaban-nes. Osobní přátelství a intelektuální srozumění mezi Condorcetem a Cabanisem bylo poněkud paradoxní vzhledem ke Cabanisově bezděčnému přspěvku k rozvoji rasové ideologie, jejíž dobové představitele Condorcet obvinil z toho, že „činí z přírody komplice svých zločinů" (cit. Budil, Ivo T., 2002, str. 188). 89 Rapports du physique et du moral de ľhomme zahrnuje šest přednášek pronesených v institutu a dalších šest pojednání, jež byly připojeny ve druhém vydání z roku 1802. Viz též Considérati-ons générales sur ľétude de ľhomme et sur les rapports de son organisation physique avec ses facultés intellectuelles et morales, Mémoires de ľInstitut de France, Académie des sciences morales et politiques, 1ěre série, I, str. 65-66; De ľinfluence des tempéramens sur la formation des idées et des affections morales, Mémoires de ľInstitut de France, Académie des sciences morales et politiques, 1ěre série, II, str. 230. 90 Manuel, Frank E., 1956, str. 60. 91 Staum, Martin S., 1980a, str. 202. V roce 1842 zmínil explicitně Cabanise ve své kritice materialistických výkladů myšlení lékař Fréderic Dubois d'Amiens. 92 „Si les races humaines ne se mělaient pas continuellement, tout semble prouver que les conditions physiques propres ä chacune se perpétueraient par la génération, en sorte que les hommes de chaque époque représenteraient exactement ä cet égard les hommes des temps antérieurs", cit. Courtet, Victor, Science politique, str. 44; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 127. Cabanis viz Labrousse, J., 1903; Conchard, Vermeil de, 1914. 93 Staum, Martin S., 1980a, str. 176. 94 Staum, Martin S., 1980a, str. 163. 95 Manuel, Frank E., 1956, str. 60; Richards, Robert J., 1979, str. 100-101. 96 1771-1772, druhé vydání vyšlo v roce 1790; Staum, Martin S., 1980a, str. 162. 97 Termín „antropologie" použil de La Sarthe v roce 1801, to znamená dva roky před Cabanisem. 98 Mezi Cabanisem a Destuttem de Tracym, bývalým důstojníkem a liberálním šlechticem, který se po ustavení Národního shromáždění připojil k zástupcům třetího stavu, se vytvořil velmi úzký pracovní a přátelský vztah. Maine de Biran poznamenal v jednom dopise z roku 1802, že se zdá, že tito dva přátelé mají na vše shodný názor a že pokrok ideologie jim je drahý nadevše (Staum, Martin, S., 1980a, str. 238). Destutt de Tracy byl později vydavatelem Cabanisových sebraných spisů. 99 Napoleon Bonaparte navázal užší vztahy s ideology již v roce 1797. Institut ocenil Napoleonovu podporu vědeckého výzkumu během expedice do Egypta. Sieyěs, který se stal po převratu jedním ze tří konzulů, se podílel na aktivitách ideologů. Záhy po úspěšném uchopení moci Sieyěs a Napoleon Bonaparte odměnili ideology Cabanise, Tracyho, Garata a Volneye za jejich podporu jmenováním do senátu s ročním platem 25 000 franků. 100 Staum, Martin S., 1980a, str. 292-293. 101 Cabanise postihlo 22. dubna 1807 krvácení do mozku a byl ošetřován na zámku Grouchy v La Villette. Druhému krvácení, které nastalo 5. května 1808, Cabanis podlehl. Pohřben byl během smutečního obřadu, jehož účastnili všichni senátoři, v Panteonu. Jeho srdce bylo uloženo v Auteuil poblíž hrobu paní Helvétiové. 102 Ministr vnitra Francois Guizot povolal v roce 1832 některé stále žijící bývalé členy Třídy morálních a politických věd, aby napomohli při založení Académie des Sciences Morales et Politiques. 103 Clark, Terry, 1973. 104 Bernardin de Saint-Pierre byl bývalým inženýrem, botanikem, obdivovatelem Rousseaua a profesorem etiky na Ecole Normale. Právě na jeho přednášku, ve které hovořil o Prozřetelnosti jako jediném zdroji morálních zákonů, reagoval Cabanis svým proslulým požadavkem, aby ve zdech Francouzského institutu nebylo vyslovováno jméno boží (Oeuvres complétes, I, str. 242250; Staum, Martin S., 1980b, str. 388). Mezi další oponenty ideologů náleželi novinář, dramatik, historik a autor utopických děl Louis Sebastien Mercier a historik Delisle de Sales, který napadal ateismus ideologů a sentimentální deismus („teofilantropii") filosofů a jenž se zastával „tradičního, ale tolerantního náboženství Lockeova, Leibnizova, Pascalova a Fénelonova" (Staum, Martin S., 1980b, str. 389). 105 Kates, Gary, 1997. 106 Cit. Staum, Martin S., 1980a, str. 236. 107 Staum, Martin, 1980a, str. 304. 108 Staum, Martin, 1980a, str. 306. 109 Boissel, Jean, 1972, str. 58. 110 Anglický překlad Physiological Researches upon Life and Death, který uskutečnil Tobias Watkins, vyšel ve Filadelfii v roce 1809. 111 Manuel, Frank E., 1956, str. 61. 112 Manuel, Frank E., 1956, str. 61. 113 Oeuvres de Claude-Henri de Saint-Simon, Paris, 1966, Vol. V, str. 55; cit. L. P., str. 216. 114 Cabanis, Lamarck a Lacépěpe dospěli přibližně ve stejné době k evolucionistické teorii a dynamizovali tak statické kategorie „řetězce bytí"; v roce 1802 Cabanis poznamenal, že změny v klimatu, výživě a chování mohou změnit fyzické vlastnosti a vyústit do zrození nových druhů (Staum, Martin S., 1980a, str. 188; Richards, Robert, 1979, str. 93-94). 115 Philosophie zoologique, Aron, Jean-Paul, ed., Paris, 1968, str. 51-52. 116 Philosophie zoologique, Aron, Jean-Paul, ed., Paris, 1968, str. 295-297. 117 Poliakov, Léon, 1996. 118 Reboul, Robert Marie, 1869, str. 34. 119 Cit. Stocking, George W., 1964, str. 135. 120 Étienne Geoffroy Saint-Hilaire viz Weiner, Dora B., 1968, str. 70. 121 Stocking, George W., 1964, str. 135. 122 Stocking, George W., 1964, str. 135. 123 Institut de France, Académie des Sciences, Procés-verbaux des séances de ľAcadémie, 1800-1804, 2:119; viz Faivre, Jean-Paul, 1953, str. 76-183; Hervé, Georges, 1910; Degérandovy pokyny viz „Documents anthropologiques: Ľethnographie en 1800", Revue danthropologie, 188, 6:152-182. Baudinovy lodě skutečně 19. října 1800 vypluly z přístavu v Le Havre, ale záhy vypuk- 78 ly mezi členy expedice prudké spory, které vyvrcholily během zastávky na ostrově Mauritius dezercí čtyřiceti šesti námořníků. Výpravě docházely zásoby, účastníci expedice trpěli kurdějemi a úplavicí a nemoci podlehl i samotný Nicolas Baudin. Přeživší účastníci se vrátili do Francie v roce 1804, kdy již mezitím činnost Société des Observateurs de ľHomme prakticky ustala. Etnografická kolekce nashromážděná během expedice se stala majetkem cisařovny Josefíny, v roce 1814 byla částečně zničena a roku 1829 byl zbytek rozprodán. Pravděpodobně největším přínosem Baudinovy výpravy byl etnografický výzkum Cuvierova žáka Francoise Pérona, který prováděl experimentální „měření fyzické síly u Tasmánců, Australanů, Malajců, Timořanů a Evropanů" (Stocking, George W., 1964, str. 143-145). 124 Stocking, George W., 1964, str. 137. 125 Broca, Paul, 1869, Histoire des progres des études anthropolo-giques depuis la fondation de la Société en 1859, Mémoires de la Société d'Anthropologie, 3:107-108; Hamy, Ernest Théodore, 1901, Un chapitre oublié de ľhistoire de ľanthropologie francai-se, Association francaise pour ľavancement des sciences, Compte rendu de la 30me session, Premiere partie, 1901, str. 75-76. 126 Redakce sídlila v rue des Saints-Péres 64; Boissel, Jean, 1972, str. 122. 127 Boissel, Jean, 1972, str. 116. 128 Davies, John P., 1955; McLaren, Angus, 1974, 1981; Giustino, David de, 1975; Parssinen, Terry M., 1974; Shapin, Steve, 1975; Cooter, R. J., 1976. 129 Termín frenologie vytvořil Thomas Forster a zpopularizoval jej Johann Gaspar Spurzheim. Frenologie viz Lewes, George, 1857, Blackwood's Magazine, 82, str. 665; Lantéri-Laura, Georges, 1970; Barnes, Barry a Steven Shapin, eds., 1979; McLaren, Angus, 1981; Clarke, Edwin C. a L. S. Jacyna, 1987, str. 220-244, 267-285; Jacyna, L.S., 1987; Renneville, Marc, 2000. 130 McLaren, Angus, 1981. 131 Franz Joseph Gall viz Blondel, Charles, 1914; Delaunay, Paul, 1928; Lanteri-Laura, Georges, 1970; Temkin, Oswei, 1947; Young, Robert, 1970. 132 Physiognomische Fragmente zur Befoerderung der Menschen-kenntniss und Menschenliebe (Leipzig, 1775-1778). Fyziognomie viz Tytler, Graeme, 1982; Richards, Graham, 1992, str. 249-270. 133 Recherches sur ľanatomie du systéme nerveux en général et du cerveau en particulier (Paris, 1809); hlavní Gallovo čtyřsvazkové dílo Anatomie et physiologie du systéme nerveux en général et du cerveau en particulier vycházelo v letech 1810 až 1820. 134 Pozdější Balzakův osobní lékař. 135 Následovaly spisy Histoire naturelle et philosophique de ľhomme (1817) od F. Chatela, Analyse d'un cours du docteur Gall (1818) od Nicolase Philiberta Adelona a Tableau analytique et critique de ľouvrage de M. Gall (1822) Jeana Baptisty Demangeona. 136 Spurzheimovy práce zahrnovaly Observations sur la phrénologie (1818) , Essai philosophique sur la nature morale et intellectuelle de ľhomme (1820), Encéphalotomie, ou du cerveau sous ses rapports anatomiques (1821), Précis de phrénologie (1825) a Manuel de phrénologie (1832). 137 Postavení frenologie bylo posíleno také poté, kdy ve druhé polovině dvacátých let devatenáctého století Jean Baptiste Bouillaud a Joseph Vimont ukázali, že poškození různých částí mozku negativně ovlivňuje specifické funkce, například řeč. 138 Francois Joseph Victor Broussais, patolog a osobní lékař prvního orleánského ministerského předsedy Casimira Periera, byl znám jako „Mirabeau z Val de Grace" (pařížská vojenská nemocnice) (Bonnette, P., 1939). Ve studii De ľirritation et de la folie (1828) obhajoval materialistický monismus. Podle Broussaise byly všechny choroby vyvolány nervovým podrážděním; jako terapii navrhoval v zájmu obnovení rovnováhy organismu intenzivní krvácení. Tato metoda však měla během epidemie cholery v roce 1832 katastrofální následky a podle některých autorů se Broussais obrátil k frenologii ve snaze napravit svoji reputaci. Po roce 1836 začal výrazně levicově zaměřený Broussais pořádat oblíbené veřejné přednášky propagující frenologii, které se vyznačovaly silně politizujícím charakterem. Ve spise Legons de phrénologie (1839) nabádal lékaře, aby se nevzdávali studia mysli ve prospěch metafyziků: „Lame, c 'est un cerveau agissant et rien de plus" (cit. McLaren, Angus, 1981, str. 7). 139 Například Quest-ce que la phrénologie? (1836) od Francoise Louise Léluta, Traité de phrénologie humaine et comparée (1832) od Josepha Vimonta, Legons de phrénologie (1834) od Henriho Scoutettena, Introduction ä ľétude philosophique de la phrénologie (1836) od G. L. Bessiera, Apergu critique des théories sur les idées et les facultés humaines (1836) od J. N. Periera, Hygiéne morale ou application de la physiologie ä la morale et ä ľéducation (1837) od Casimira Broussaise, De la phrénologie (1839) od P. H. Azaise a La physiognomonie et la phrénologie od Jeana Baptisty Isidora Bourdona. 140 McLaren, Angus, 1981, str. 8. 141 Rechercher dans ľhistoire des sciences et de la philosophie les pre-miéres notions de la science phrénologique. 142 Například P. H. Azais tvrdil ve studii De la phrénologie (1839), že duše je pouhým souhrnem všech idejí. J. Fossati napsal v knize Manuel practique de phrénologie (1845), že frenologie musí skoncovat s církevním vměšováním do lékařství, výchovy, morálky a psychologie. Thomas Labbey zase v La Phrénologie et le jésui-tisme (1843) obvinil církev, že se za jejími útoky na vědu skrývá snaha těžit z nevědomosti lidí. 143 Rasový determinismus v díle Paula Brocy viz Williams, Elizabeth A., 1994, str. 241, 259, 265. 144 McLaren, Angus, 1981, str. 10. 145 Chevalier, Louis, 1973, str. 409. 146 Pommier, Jean, 1961. 147 Pierre Flourens byl oblíbeným Cuvierovým žákem, v pětatřiceti letech byl zvolen členem Académie des Sciences, v osmatřiceti jmenován řádným profesorem srovnávací fyziologie, ve čtyřiačtyřiceti zvolen poslancem, v šestačtyřiceti letech členem Academie Frangaise a v dvaapadesáti byl povýšen do šlechtického stavu. 148 McLaren, Angus, 1981, str. 11. 149 Studie Esquisse de la phrénologie (1843), jejímž autorem byl Emile Debout, předznamenala kriminologické učení Cesare Lomb-rosa (McLaren, Angus, 1981, str.16). 150 Lane, Harlan, 1976, str. 195, 204. Příznačný byl rovněž posun od stanoviska frenologů, kteří ve čtyřicátých letech devatenáctého století sdíleli velmi optimistickou víru o možnostech převýchovy vězňů, k pesimistickému přesvědčení kriminologů o dekádu později o nenapravitelné degeneraci zločinců (Nye, Robert A., 1984). 151 Lectures on Phrenology, delivered in 1836 in the 1836 in the University of Paris, The Lancet 2(1835-1836): 930-932; cit. Staum, Martin S., 1995, str. 454. 152 Quételetovu knihu přeložil do angličtiny zakladatel rasové teorie na Britských ostrovech Robert Knox. 153 William-Frédéric Edwards se narodil 14. dubna 1777 na Jamajce, od roku 1828 se plně naturalizoval ve Francii, v roce 1839 založil Société ethnologique de Paris. Roku 1835 se Edwards usadil ve Versailles, kde 23. července 1842 zemřel. Kromě řady publikací z oblasti medicíny a biologie (například o obojživelnících) je autorem dvou děl, které lze pokládat za základ politické etnologie ve Francii: Lettre ä M. Amédée Thierry sur les caractéres physi-ologiques des races humaines considérés dans leurs rapports avec ľhistoire (Paris, Compere jeune, 1829) a De ľinfluence réciproque des races sur le caractére national, Paris, Vve Dondey-Dupré, 1829(?). Od roku 1822 navštěvoval Edwardsův salon v rue du Helder číslo12 spisovatel Stendhal (viz Stendhal, Souvenir d'E-gotisme). Když Stendhal pracoval na textu Mémoires d'un Tou-riste, obrátil se na Edwardse s žádostí o poskytnutí údajů o „pri- 79 mitivních rasách starě Galie", především Gaelech a Kimbrech. Edwards zaslal Stendhalovi potřebná data v dopise z října 1837 (viz Martineau, H., 1947, 138-144). Edwardsův dopis Stendhal začlenil v těměř doslovněm znění do výše zmíněněho spisu za větu „Les Gaels y sont les plus nombreux" (Mémoires d'un Touris-te, Paris, Le Divan, I, str. 206-211). Edwards vystoupil s přednáškou Mémoire sur les races qui habitaient les territoires de la Gaule, et notamment les Gaels 9. července 1842 na půdě ĽAcadémie des sciences morales. Gobineau se odvolává na Edwardse v prvním díle svěho Pojednání o nerovnosti lidských ras (str. 203). 154 „Les travaux trop peu connus de M. Ľabbé Frěre ont ouvert dans ľétude des races une direction féconde, et de ces deux grands phéno-měnes, la fusion des races en un corps homogěne, et leur résistance ä tout croisement, le premier a été sérieusement étudié par M. Ľabbé Frěre; le second a trouvé dans M. Michel, un historien plus pré-occupé malheureusement d'erudition que de philosophie" (Revue des deux mondes, 15. března 1848, str. 984-985; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 97). 155 „... la philosophie de ľhistoire na point encore su acquérir ľautorité scientifique. Que lui manque-t-il donc? Il lui manque de pouvoir fixer, au moyen de lois nettement connues et formulées, la succession des faits qui constituent la vie d'une nation. (...) A notre avis, la philosophie de ľhistoire narrivera guěre ä fixer ses résultats si elle persiste dans la recherche isolée des causes morales. Il faut quelle contraste avec les sciences naturelles et en particulier avec la physiologie une alliance étroite. (...) Lä seulement est legerme dunper-fectionnement nouveau dans les méthodes historiques. La grande question des races devra dominer ľétude des faits secondaires du genre humain" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 97). 156 Viz Edwardsův komentář ke vztahu mezi historickou a fyziologickou rasou v dopise určeněm Aměděu Thierrymu (Lettre ä M. Amédée merry sur les caractěres physiologiques des races huma-ines considérés dans leurs rapports avec ľhistoire, 1829). Edwards již nechápal židy jako zástupce rasy historickě, ale fyziologickě. 157 Ülohu německěho liberálního ekonoma a Lafayettova přítele Friedricha Lista, autora klasickěho díla Das national System der politische Oekonomie (1840), na formování rasověho myšlení první poloviny devatenáctěho století zdůraznil v knize Les ori-gines du pangermanisme (1800-1888) (1915) Charles Andler. List žil po svěm návratu z americkěho exilu v roce 1831 v Paříži (Boissel, Jean, 1972, str. 122). 158 Charles Salomon Zachariae, profesor občanskěho, feudálního a církevního práva, působil na univerzitě ve Wittembergu, od roku 1807 na univerzitě v Heidelberku. Ve svěm hlavním díle Vierzig Bücher vom Staate (Stuttgart - Heidelberg, 1820-1832, 5 dílů, Heidelberg, 1832-1843, 7 dílů, především knihy XI a XII) zdůraznil souvislost mezi psychologickými vlastnostmi a fyziologickými dispozicemi lidí. 159 Ernest Moritz Arndt, německý nacionalistický básník, byl autorem dvou „etnologicko-historických" děl: Versuch in vergleichender Völkergeschichte (Leipzig, Bonn, 1843) a Forschung über die Geschichte der nordischen und germanischen Völker (Leipzig, 1826). 160 Gustav Friedrich Klemm se narodil 12. listopadu 1802 v Chemnitz, byl zaměstnán jako konzervátor v Královskě knihovně v Drážďanech. Gobineau, který se mohl případně setkat s Klem-movým jměnem v roce 1851 na hannoverskěm dvoře, kde působil jako chargé d'affaires par intérim, jej zmínil ve svěm Pojednání o nerovnosti lidských ras: „M. Klemm imagine une distinction de ľhumanité en races actives et races passives. Je nai pas eu le livre entre les mains et ne puis savoir si ľidée de son auteur est en rapport avec la mienne. Il serait naturel qu 'en battant les měmes sentiers, nous fussions tombés sur la měme vérité" (I, str. 86). Klemm byl autorem desetisvazkověho díla Allgemeine Culturgeschichte der Menschheit (Leipzig), kterě vycházelo v letech 1843 až 1852 a jehož čtyři díly obsahovaly socioetnologickě rozdělení ras (I. Die Einleitung und die Urzustände der Menschheit, 1843; II. Die Jäger-und Fischervölker des passiven Menschheit, 1843; III. Hirtenvölker der passiven Menschheit, 1844; IV. Die Urzustände der Bergund Wüstenvölker der activen Menschheit und deren Verbreitung über die Erde, 1845). Srovnání Gobineauových a Klemmových tezí viz Woltmann, Ludwig, Politisch-Anthropologischen Revue, T. II, III, VI, V, VI. 161 Augustin Thierry napsal v článku o románu Waltera Scotta Ivanhoé: „Il avait posé, sur le sol dAngleterre, des Normands et des Saxons, des vainqueurs et vaincus" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 8). Walter Scott měl podle Thierryho „le mérite ďavoir mis, le premier, en scěne les différentes races ďhommes dont la fusion graduelle a formé les grandes nations de ľEurope" (Lettres sur ľhistoire de France, VI, 1827). Aměděeu Thierrovi, bratru Augustina Thierra, věnoval Edwards svoji studiu o vztahu mezi fyziologickými vlastnostmi ras a dějinami. Filosofie dějin Augustina Thierra viz Topi-nard, Paul, 1885, Eléments danthropologie générale, Paris; Tron-chon, Henri, 1922, Les ětudes historiques et la philosophie de lhistoire aux alentours de 1830. Revue de Synthěse historique, děc. 1922; Sěe, Henri, 1933, Science et Philosophie de ľHistoire, Paris. Frěděric Boissiěre uveřejnil v roce 1835 v Journal de ľInstitut his-torique článek, v němž uvedl: „(Ľesprit humain) sest demandé naturellement quelles circonstances avaient accompagné les migrations, comment sétaient fondus ensemble les anciens et nouveaux habitants. Cest ainsi qu 'il a été amené ä considérer les origines historiques sous le point de vue des races" (T. I, str. 9, cit. Bois-sel, Jean, 1972, str. 11). Edgar Quinet poznamenal v Génie des religions (1842): „A peine sortie du limon, chaque race porte dans ses traits, dans son coeur, dans ses pensées ébauchées ľempreinte ineffacable ďun sceau particulier, comme si elle eut contracté déjä des habitudes du corps et ďesprit au sein d'un monde antérieur. Les siěcles passeront sans pouvoir effacer jamais cette premiěre empre-inte" (I, 22, cit. Boissel, Jean, 1972, str. 11). 162 Jules Michelet napsal roce 1830: „En octobre 1830, cest-ä-dire deux mois juste aprěs la revolution de juillet, jécrivis et lancai un petit livre, Introduction ä ľHistoire universelle. Jy arrachais ľhis-toire du fatalisme, de ce principe unique vers lequel penchaient tous les penseurs dalors, et non seulement les historiens mais le pěre adoptif de Thierry, Saint-Simon, et toute ľécole saint-simonienne. La liberté renaissante en juillet mavait donné des ailes. Je définis ľhistoire (.), la victoire successive de la liberté humaine sur la la fatalité de la nature" (cit. Fěbvre, Lucien, 1946, str. 57-58). 163 Kompletní Saint-Simonovo dílo vydal ve čtyřiceti sedmi svazcích v letech 1865 až 1878 v Paříži Prosper Barthělemy Enfantin. Literatura o Saint-Simonovi viz Hubbard, Nicholas G., 1857; Rey-baud, Louis, 1864; Booth, Arthur John, 1871; Janet, Paul, 1878; Weill, Georges, 1894, 1896; Charlěty, Sěbastien, 1950; Simon, Walter M., 1956; Manuel, Frank E., 1962, 1979; Jones, Robert Alun a Robert M. Anservitz, 1975; Carlisle, Robert, 1987. 164 Věvoda Louis de Rouvroy de Saint-Simon proslul jako autor rozsáhlých Pamětí čerpajících především z francouzskěho spole-čenskěho a politickěho života a královskěho dvora po roce 1691. V roce 1702 Saint-Simon odešel po sporu s maršálem de Luxembourg z armády. O osm let později se navzdory svým antipatiím vůči Ludvíku XIV. usadil ve Versailles. V letech 1715 až 1723 působil jako člen regentskě rady a zvláštní vyslanec v Madridu. Po skončení regentství odešel Saint-Simon na svě venkovskě sídlo. Saint-Simonovy Paměti, monumentální dílo francouzskě literatury osmnáctěho století, vznikly v letech 1739 až 1751 a po-prvě byly publikovány v předvečer revoluce roku 1788. 165 Mansel, Philip, 2001, str. 1-37. 166 Trvalo těměř sto padesát let, než se evropskě národy opožděně a za cenu obrovských revolučních kataklyzmat a válečných ztrát přesvědčily o prozíravosti Saint-Simonova znepokojivěho proroctví. Bylo by však značně přehnaně či anachronickě považovat Saint-Simona za „prvního Evropana" nebo dokonce za „před- 80 chůdce" dnešní podoby Evropské unie. 167 Scott, Walter, 1816, Pauľs Letters to his Kinsfolk, Edinburgh, str. 379, 383; cit. Mansel, Philip, 2001, str. 99. 168 Mansel, Philip, 2001, str. 99. 169 Mansel, Philip, 2001, str. 99. 170 Viz Lesur, Charles Louis, 1817, La France et les Frangais en 1817. Tableau moral etpolitique, str. 33; Abbé de Pradt, 1824, ĽEurope et ľAmérique en 1822 et 1823, I, str. 27; o „evropské republice" viz Bonald, Louis Gabriel Ambroise, vikomt de, Réflexions sur ľintéret général de ľEurope, suivies de quelques considérations sur la noblesse; cit. Mansel, Philip, 2001, str. 100. 171 Spitzer, Alan, 1987, str. 155. 171 Jones, Alun Robert a Robert M. Anservitz, 1975, str. 1103. 173 Saint-Amand Bazard se v roce 1815 podílel na obraně Paříže a poté působil v různých nižších funkcích na prefektuře Seine. V roce 1820 založil tajné společenství zvané Amis de la verité, jež bylo spjato s karbonáři. 174 Michel Chevalier se po rozkladu saint-simonismu stal významným ekonomem; v roce 1842 se podílel na zřízení Société d'É-conomie Politique a vlivného periodika Journal des économistes. Roku 1845 získal na College de France profesorské místo, které předtím náleželo Sayovi. V roce 1860 vypracoval se svým britským kolegou Richardem Cobdenem smlouvu, která výrazně uvolnila obchodní výměnu mezi Velkou Británií a Francií. Michel Chevalier se obdobně jako Tocqueville zajímal o politický a společenský život ve Spojených státech amerických a své postřehy a teze shrnul ve studiích Lettres sur ľAmérique du Nord (1836) a La Liberté auxÉtats-Unis (1849). 175 Baron Gustave d'Eichthal, spisovatel a etnolog židovského původu, pocházel z Bavorska; jeho rodinné jméno bylo Seligmann. Pro Saint-Simonovo učení jej získal v devatenácti letech Auguste Comte. Později d'Eichthal náležel mezi šestnáct členů úzkého kruhu vedení saint-simonismu („College des Peres") a jeho jméno bylo uvedeno v kalendáři „svatých" saint-simo-nismu a „svěceno" pětadvacátého dne každého měsíce. Od roku 1828 udržoval kontakty s Johnem Stuartem Millem (Mill, John Stuart, 1898, Correspondance inédite avec Gustave d'Eichthal, Paris, Alcan). Gustave d'Eichthal zachoval loajalitu vůči Enfan-tinovi, kterého považoval za mesiáše („Jésus vit en Enfantin. Tu es la future moitié du couple révélateur, ľHomme-Dieu", cit. Boissel, Jean, 1972, str. 77) i po roztržce 29. listopadu 1831. 176 Barthélemy Prosper Enfantin, syn bankéře z Dauphiny, se narodil v Paříži a od roku 1813 studoval na École Polytechnique; v březnu 1814 patřil ke skupině studentů, kteří se pokusili neúspěšně hájit Montmartre a Saint-Chaumont proti spojeneckým oddílům, v důsledku čehož nechal Ludvík XVIII. jejich školu uzavřít. Enfantin se živil jako obchodník s vínem a při této příležitosti navštívil Německo, Rusko a Nizozemí. V roce 1821 přijal zaměstnání v nově založeném bankovním domě v Petrohradě, ale po dvou letech se vrátil do Paříže, kde pracoval jako pokladník v Caisse Hypothécaire. V této době se stal členem tajného společenství karbonářů. Roku 1825 se spřátelil s Olindem Rodrigue-zem, který jej seznámil se Saint-Simonem. V létě 1832 byl En-fantin odsouzen na jeden rok do vězení; po propuštění odjel se svými stoupenci do Egypta, kde setrval dva roky. Po návratu do Francie působil jako poštmistr poblíž Lyonu a v roce 1841 byl díky přímluvě svých vlivných přátel jmenován členem vědecké komise podílející se na kolonizaci Alžírska a severní Afriky. Hannah Arendtová poněkud anachronicky označila Enfantina za „Goebbelse devatenáctého století" (1951, str. 337). Fonds Enfan-tin v Bibliotheque de ľArsenal zahrnovaly čtyřicet tisíc dokumentů vztahujících se k dějinám saint-simonismu. 177 Jeho podtitul zněl: Journal de la doctrine saint-simonienne. 178 Významný socialistický myslitel a tvůrce pojmu „socialismus" Pierre Leroux byl synem pařížského prodavače nápojů (limona-dier) a jen díky podpoře pařížské radnice mohl vystudovat lyceum v Rennes. Studia Ecole Polytechnique však nedokončil a začátkem dvacátých let se zapojil do karbonářské konspirace. V roce 1824 pomáhal založit liberální časopis Le Globe, který tři měsíce po červencové revoluci předal saint-simonistům. S hnutím se však rozešel poté, kdy Bazard a Enfantin prosadili teokratickou hierarchii. V následujících letech se stal velmi vlivným a oblíbeným sociálním filosofem. Giuseppe Mazzini jej v roce 1840 označil za „nejlepší mozek soudobé Francie". K jeho příznivcům náleželi George Sandová, Heinrich Heine a Alexander Gercen. Alphonse de Lamartine v roce 1841 předpověděl, že Lerouxova díla budou příštím generacím připadat stejně významná jako Rousseauova Společenská smlouva. K tomu však nedošlo a současní socialisté věnují Lerouxovi jen relativně malou pozornost (Evans, David Owen, 1948, str. 43-47; Keller, Gottlieb, 1949; Bakunin, Jack S., 1976, str. 455-474). 179 The Doctrine of Saint-Simone: An Exposition. First Years, 18281829, trans. Iggers, G.G., New York, 1958. 180 Boissel, Jean, 1972, str. 21. 181 Boissel, Jean, 1972, str. 28. 182 Pierre Leroux použil zmíněný termín v jednom článku v roce 1834 (viz Picard, R., 1910, Sur ľorigine des mots socialisme et socialiste. Revue socialiste 51:379-390; Scheider, Wolfgang, Sozialismus. Geschichtliche Grundbegriffe, vol. 5, str. 923-998; ještě starší užití pojmu „socialismus" v odlišném významu viz X. Jon-ciěre, Les Feuilles ďautomne, poesies par M. Victor Hugo. Le Globe, 13. února 1832). 183 Eugěne Rodrigues byl autorem Lettres sur la religion et la politi-que. 13. února 1831 mu věnoval Sainte-Beuve v Le Globe článek nazvaný Doctrine de Saint-Simon. 184 „Le papisme est une divine conception; elle est parfaite, puisqu'el-le est ľimage de ľunité" (Enfantinův dopis ze 13. března 1829, cit. Boissel, Jean, 1972, str. 36). 185 Viz Moses, Claire, 1984, str. 41-59; Moses, Claire a Leslie Wahl Rabine, eds., 1994. 186 Jones, Robert Alun a Robert M. Anservitz, 1975, str. 1114. 187 Charles Fourier byl rivalem Saint-Simona; žárlil na popularitu Saint-Simonových myšlenek, kterou pokládal za lacinou (viz Beecher, Jonathan, 1986, str. 418-421). Fourier, jenž chtěl společnost reformovat prostřednictvím lásky a sociální solidarity, pracoval pětadvacet let na svém hlavním díle Theorie des quatre mouvements, avšak získal pouze omezený počet následovníků. 188 Viz Kindleberger, Charles P., 1964, str. 157-159, 186-188; Carlisle, Robert B., 1968. Frank Manuel pokládal saint-simonismus za katolickou alternativu protestantské etiky, jež byla údajně spojena s rozvojem kapitalismu (1962, str. 153). 189 Michel Chevalier se s Rothschildovou pomocí zasazoval o stavbu železnice spojující Kanál La Manche, Paříž, Lyon a Středomoří, která by sloužila především pro export britského zboží. Jak ironicky poznamenal Jean Boissel, v roce 1848 zaostávala Francie v délce železniční sítě ve srovnání s Německem (1860 km oproti 5592 km) ve stejném poměru jako roku 1968 v rozvoji dálnic (Boissel, Jean, 1972, str. 80). 190 Francois Barthélemy Arlěs-Dufour viz Cheveliěrův článek v le Journal des Economistes, 15. března 1872. 191 Carlisle, Robert B., 1968, str. 434. 192 Breckmann, Warren, 1999, str. 157. 193 The Doctrine of Saint-Simone: An Exposition. First Years, 18281829, přeložil Iggers, G. G., New York, 1958, str. 89. 194 Baker, Keith Michael, 1989, str. 323-339. 195 Carlisle, Robert, 1987, str. 74. 196 Veit, Moritz, 1834, Saint Simon und der Saintsimonismus. Allgemeiner Völkerbund und ewiger Friede. Leipzig, str. 104. 197 V době vzestupu saint-simonismu můžeme v rámci francouzského romantismu pozorovat konverzi čelných představitelů roa-jalismu a katolicismu, například Victora Huga nebo Félicité de Lamennaise, k ideologii pokroku a liberalismu. 81 198 Saint-simonisté četli pozorně Bonaldovy a Maistrovy spisy a Armand Bazar je soustavně citoval v časopise Le Producteur. En-fantin přiznal, že za téměř všechny své teze o svobodě a autoritě vděčí Maistrovi a církevním otcům (Bakunin, Jack S., 1976, str. 460). 199 Breckman, Warren, 1999, str. 154. 200 Jones, Gareth Stedman, 1981. 201 Cit. Butler, Eliza Marian, 1926, str. 44. 202 Saint-Simon, Claude-Henri, 1964, str. 91. 203 Ibid., str. 82. 204 Výraz „věda o člověku" („science de ľhomme") Saint-Simon pravděpodobně převzal od Paula Josepha Bartheze, lékaře a „fyziolo-ga" náležejícího k montpellierské škole, autora studie Nouveaux éléments de la science de ľhomme. Barthez vystupoval proti lékařským teoriím nazývaným jako „organicismus" a „vitalismus" pařížské školy. Mezi vitalisty, kteří užívali pojem „vitální síla" („la force vitale") a již silně ovlivnili rasové teoretiky první poloviny devatenáctého století, patřil například lékař Ernest Auburtin (Esprit du vitalisme et de ľorganicisme, 1855). 205 O fyziologických metaforách v Saint-Simonově díle viz Pagden, Anthony, ed., 1987. Saint-Simonovy úvahy však nejvíce ze všeho připomínaly spekulativní sociální psychologii, protože zastával názor, že ideje a hodnoty podmiňují lidské dějiny. 206 Dne 23. července 1831 napsal Charles Lemonnier do Le Globe: „Mettons-nous ä ľoeuvre plein de confiance; que par nous commence une ěre nouvelle oú ľordre soit fondé sur le rěgne de la capa-cité, le seul que la liberté puisse avouer, le seul sous lequel elle puisse exister ... Ľémancipation complete de la classe la plus nombreuse et la plus pauvre, le classement selon la capacité et les oeuvres, ava-ient de tout temps été pour nous des croyances ďinstinct, des idées confuses et naturelles, pour nous qui sommes du peuple et qui ne prétendons valoir qu'autant que nous sommes capables et que nous faisons" (Le Globe, cit. Boissel, Jean, 1972, str. 27-28). 207 Viz Exposition de la doctrine de Saint-Simon, str. 156. 208 Exposition de la doctrine de Saint-Simon, str. 169. 209 Auguste Comte začal pracovat jako tajemník pro Saint-Simona, jehož zpočátku nesmírně obdivoval, v roce 1817, rok po svém vyloučení z Ecole Polytechnique. Na rozdíl od Saint-Simona, který se v této době zajímal více o praktickou stránku reformy společnosti na průmyslovém a podnikatelském základě, Comte se zaměřil na to, co pokládal za původní poslání saint-simonis-mu - ustavení nového vědeckého systému a vědy o společnosti na základě pozitivní filosofie. Comtova snaha kulminovala v díle Plan des travaux scientifiques nécessaires pour réorganiser la société z roku 1824, v němž navrhl stabilizovat francouzskou společnost prostřednictvím vědy založené na zákonu třech historických stadií (teologického, metafyzického a pozitivního). Politika se musí podle Comta stát pozitivní vědou. Saint-Simon chtěl tuto Comtovu práci začlenit do Catéchisme des industriels, což vyvolalo negativní Comtovu reakci (Comte se zřejmě obával o své autorství) a vedlo k dramatickému rozchodu obou mužů. Comta nahradil v pozici „oblíbeného žáka" Olinde Rodrigues. V následujících letech Comtova reputace výrazně vzrostla a John Stuart Mill vyjádřil obecné mínění, když napsal, že „žák překonal svého mistra". Po Saint-Simonově smrti se Rodrigues, Enfantin a Antoine Cerclet snažili získat Comta jako přispěvatele periodika Le Producteur, avšak Comte si již od hnutí udržoval odstup (Pickering, Mary, 1993, str. 213-215). 210 Hayek, Friedrich August von, 1995; Arendt, Hannah, 1996; Iggers, Georg, 1958. 211 Michel Chevalier napsal 11. listopadu 1830 do Le Globe: „Pour nous, aujourďhui, la politique ne saurait plus se renfermer exclu-sivement dans les discussions des formes constitutionnelles. Elle prendra un caractěre social; nous ferons sortir la politique de ľétro-ite enceinte de la Chambre des députés et nous lui donnerons pour théätre la société měme que travaille, dans toutes ses directions, un besoin immense de réformes" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 27). 212 Hayek, Friedrich August von, 1995, str. 16, překlad Ján Pavlik a Danica Slouková. 213 „La politique deviendra une science positive. - Quand ceux qui cultivent cette branche importante des connaissances humaines auront appris la physiologie pendant le cours de leur éducation, ils ne considěreront plus les problěmes qu'ils auront ä résoudre que comme des questions ďhygiěne" (Mém. sur la science de ľhomme, str. 29). 214 Oeuvres de Saint-Simon et Enfantin, Dentu, 1875, T. XXXIX, str. 173-197. 215 Oeuvres de Saint-Simon et Enfantin, Dentu, 1875, T. XL, str. 1-313. V roce 1802 Saint-Simon napsal: „Mes amis, nous sommes des corps organisés; c'est en considérant comme phénoměnes phy-siologiques nos relations sociales que jai congu le projet que je vous présente" (Lettres dun habitant de Geněve, cit. Charlety, S., 1896, Essai sur ľhistoire du Saint-Simonisme, Paris, Hachette, str. 8; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 121). 216 Saint-Simon kritizoval dočasné zrušení otroctví za Francouzské revoluce a tvrdil, že emancipace „nižších ras" byla „vážnou chybou" (Lettre dun habitant de Geněve a ses contemporains. Oeuvres de Claude-Henri de Saint-Simon, Paris, 1966, Vol. I, str. 46). Časopis Le Globe propagoval ideu sociální hierarchie na základě biologických dispozic („Les classement selon la capacité et les oeuvres"). Od roku 1831 bylo v podtitulu Le Globe uvedeno: „ A chacun selon sa capacité; ä chaque capacité selon ses oeuvres" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 28). Jean Marie Carré naznačil rasové konotace budovatelských a podnikatelských vizí, které saint-si-monisté spojovali s Orientem: „Ils eurent, aprěs Napoléon, dont ils avaient compris mieux que personne le génie, une politique mus-ulmane; ils rěvaient en leur langage audacieux de féconder la race noire femelle et sentimentale, avec les vertus mäles et scientifiques de la race blanche" (Carré, Jean Marie, 1932, I, str. 257). 217 Charles Duveyriěr, dramatik a politický myslitel, byl jako čelný představitel saint-simonismu odsouzen společně s Enfantinem a Chevalierem během procesu v srpnu 1832. 82 7. Victor Courtet a rasová teorie jako základ pozitivní politické teorie V roce 1832, ve svých necelých dvaceti letech, zdůraznil bývalý Saint-Simonův stoupenec Victor Cour-tet,1 že sociální řád musí být založen na reálné rasové nerovnosti: „Tvrdím, že krize v Evropě neustane, dokud rozličné společnosti nebudou reorganizovány tak, aby odrážely přirozenou nerovnost nebo více či méně patrné rasové rozdíly. Nenavrhuji nic, co by snižovalo lidskou důstojnost, ale hlásám pouze pravdu, kterou prověřily anály všech národů světa."2 Victor Courtet, jehož dílo představovalo aplikaci saint-simonismu v antropologické a etnologické oblasti, se tak více než dvě desetiletí před Gobineauem zmocnil akademickým jazykem ideje rasy v její celistvosti a postavil řád vládnoucí rasy proti anarchii rasového míšení. Ze tří základních stavebních kamenů rasové teorie, germanismu, naturalismu a árijské ideologie, Victor Courtet prakticky opomněl třetí element. Jeho učení je setkáním Boulainvillierse a Cabanise bez patrné přítomnosti Anquetil-Duperrona.3 O árijský rozměr obohatil francouzské rasové myšlení až Arthur de Gobineau. Dnes prakticky zapomenutý Victor Courtet, margina-lizovaný svou nekompatibilitou s převládajícími schematickými výklady dějin, byl živoucím ztělesněním paradoxu, že moderní rasovou teorii nevytvořil příslušník třídy bojující za anachronická privilegia nebo obhájce otrokářských zájmů, ale vizionářský myslitel a politik vzešlý z úspěšné průmyslové a obchodní buržoazie, která se v příznivějších podmínkách orleánské monarchie snažila překonat zpoždění v modernizaci země způsobené Francouzskou revolucí. Victor Alexandre Courtet se narodil 21. července 1813 v ĽIsle-sur-la-Sorgue (obr. 18) ve Vaucluse v jižní Francii, departamentu, který lemuje severovýchodní okraj ústí Rhôny. Jako místo narození se obvykle uvádí číslo popisné 9 v rue de ľHôpital nebo rue des Roues (dnes rue Théophile-Jean). O městě ĽIsle-sur-la-Sorgue (dnes přibližně 17 000 obyvatel) s jeho ulicemi lemovanými platany a barevnými střechami napsal kdysi André Hallays, že mu připomíná „městečko v Malé Asii". V devatenáctém století, kdy představovalo důležité středisko textilního průmyslu, však mělo do orientální ospalosti daleko. V roce 1794 náleželi Courtetovi vedle Thibaudových, Agnelyových a Achardových ke čtyřem nejzámožnějším rodinám ve městě. Victorův otec Jean-Joseph Courtet byl obchodníkem s látkami a veřejným činitelem. Určité proslulosti přesahující region dosáhl Victorův bratranec z otcovy strany Jules Jean-Jacques Laurent Edouard Courtet, syn obchodníka Victora Alexandera Courteta a Marie-Anne Bernardové, spisovatel a úředník státní správy.4 Do dějin svého rodného města se zapsal Julesův bratr a další Victorův bratranec Jean-Joseph Alexandre Courtet, který byl 27. srpna jmenován místostarostou ĽIsle-sur-la-Sor-gue a 9. března 1832 se stal starostou. V této funkci setrval až do 29. února 1848. Císařským dekretem byl opět postaven do čela ĽIsle-sur-la-Sorgue 6. září 1854 a úřad starosty vykonával až do smrti 2. května 1859. 83 Obr. 19. ĽIsle-sur-la-Sorgue, rodiště Victora Courteta (1813-1867). Jeho jméno dodnes nese jedna z hlavních městských tříd. Ze strany matky, Anne-Marie Rouletové, byl Victorovým dědečkem lékař Jean-Baptiste Joseph Roulet, který provozoval praxi v ĽIsle-sur-la-Sorgue. Roulet podepsal federalistický manifest Marseillaisanů z 12. června 1793 namířený proti pařížskému Národnímu konventu (Convention nationale) a dokonce několik dní zastával funkci viceprezidenta federalistické sekce Midi.5 Jeho manželka Thérěse-Polyxěne byla během revoluce uvězněna (navzdory skutečnosti, že byla matkou čtyř dětí) a její bratr Jean-Joseph Roze byl 16. messidoru 1794 gilotinován jako sympatizant s giron-disty. Byl to údajně právě Jean-Baptiste Joseph Rou-let, kdo ve svém vnukovi Viktorovi vyvolal předčasný zájem o fyziologii, antropologii a obecně o přírodní vědy. Victor Courtet studoval na královském lyceu v Lyonu společně s dalšími syny z lepších rodin. V roce 1828 se v patnácti letech vrátil do ĽIsle zřejmě bez přílišné touhy podílet se na vedení rodinného podniku. Podobně jako jeho bratranec Jules byl Victor Courtet ovlivněn liberálními myšlenkami. Dne 6. července 1830, tři týdny před proslulými pařížskými nepokoji ve dnech 17., 28. a 29. července, Courtet uveřejnil v opozičním periodiku Le Franc-Parleur du Vaucluse svůj první článek. Připravoval rovněž esej Notice sur Pétrarque, který však vydal až v roce 1835 v pařížském nakladatelství Gosselin. Sedmnáctiletý autor, jenž ovládal italštinu, v něm podle Jeana Bois-sela prokázal značnou sečtělost a téměř stendhalovský literární talent. Courtet se zabýval okolnostmi Petrar-kova pobytu u pramenů řeky Sorgue v La Fontaine ve Vaucluse, v krajině, jež údajně připomíná Toskánsko v okolí Florencie. Podle legendy měla v místní vesnici Cabriěres svůj dům básníkova milenka Laura. Courtet polemizoval s hypotézou abbé Costainga de Pusignana, který tvrdil, že Laura náležela do rodiny Baux, nevdala se a nežila v Avignonu, ale ve Vaucluse a její hrob se nalézal na poloviční cestě mezi Vaucluse a Saumane.6 Později se Courtet vyjadřoval o své první rozsáhlejší studii, v níž se projevily jeho rané liberálně revoluční politické sympatie,7 s určitou přezíravou shovívavostí. V červenci 1830 Victor Courtet toužící se připojit k saint-simonismu8 opustil Vaucluse a vydal se do Paříže, kam dorazil začátkem srpna 1830. Za prvotní příčinu své konverze k Saint-Simonovým idejím označil četbu knihy Exposition de la doctrine de Saint-Simon, kterou vydali Enfantin s Bazardem.9 Cour-tet začal spolupracovat s redakcí časopisu Le Globe, který se stal pod vedením Pierra Lerouxe a později Michela Chevaliera hlavním ideovým periodikem 84 saint-simonismu. Zaujal místo mezi třiceti devíti příslušníky saint-simonismu třetí třídy; jeho přítel Gustave d'Eichthal náležel mezi dvaadvacet saint-simo-nistů druhé třídy. V průběhu roku 1831 se však Victor Courtet hnutí odcizil. „Otcové" mu vytkli „mysticis-mus". Tato výčitka se Courteta dotkla a pokládal ji za nedorozumění, protože se naopak distancoval od snahy proměnit „školu" v „náboženství". Obdobně jako u Augusta Comta u něho pozitivistický aspekt hnutí zvítězil nad religiozitou. V listu Aux chefs de la hyérar-chie (sic) Saint-Simonienne vytvořeném na konci roku 1831 Courtet vytkl vůdcům saint-simonismu, že zradili odkaz svého učitele, na místo rozvoje pozitivních aspektů jeho učení založili nové dogma a „rehabilitaci hmoty" změnili v „rehabilitaci peněz". Courtet nijak netrpěl nedostatkem sebevědomí. Již nyní byl přesvědčen o tom, že v biologii,10 která se zrodila z přírodních věd jako poslední, nalezl odpovědi na nejdůležitější otázky, jež si Saint-Simon kladl celý život. Svůj dopis předákům saint-simonismu napsal Victor Courtet koncem roku 1831 v Gap, městě ležícím v jihozápadní Francii.11 V předhůří Alp, vzdálen od pařížského života, Courtet vytvořil rovněž dva rozsáhlejší dopisy svému příteli Thévenotovi de la Creuse,12 které svým obsahem předznamenaly jeho hlavní dílo Science politique z roku 1838. První z nich, o rozsahu 42 stran, byl datován 18. dubna 1832 a v archivu pre-fektury Hautes-Alpes nesl název Deuxiéme lettre sur la Politique ä Thévenot de la Creuse, zatímco druhý, datovaný 15. září 1832 a zahrnující 41 stranu, byl pojmenován Troisiéme lettre sur la Religion ä Thévenot de la Creuse. Nebude příliš přehnané tvrzení, že právě zde v malebném předhůří Alp se v myšlenkách mladého ctižádostivého a idealistického úředníka prefektury zrodil jeden z klíčových intelektuálních zdrojů nacistické rasové revoluce. Třetí dopis o náboženství (La Troisiéme lettre sur la Religion) adresovaný Thévenotovi datoval Victor Courtet v Gap 15. září 1832. Courtet v tomto textu polemizoval s tvrzením autorů spisu Exposition de la doctrine de Saint-Simon, že budoucnost lidstva bude nenáboženská. Podle Courteta mají největší výdobytky západní kultury, včetně poezie, architektury a vědy, náboženské kořeny. Victor Courtet se nicméně na rozdíl od Chateaubrianda, Josepha de Maistra a dalších konzervativních kritiků revoluce nedomníval, že by byla možná nebo žádoucí obnova katolicismu, jakkoliv tento postoj kontrastoval s jeho příklonem k tradiční víře na sklonku života. Ve třicátých letech devatenáctého pokládal katolicismus za anachronický soubor pověr a prázdných legend a v duchu saint-si-monismu hlásal potřebu „nové náboženské jednoty". Courtet ve třetím dopise Thévenotovi vymezil své náboženské přesvědčení jako víru v existenci, to znamená v individuální manifestaci života v každé bytos-ti.13 Jean Boissel označil tuto svébytnou religiozitu jako směs filosofie přírody, vitalismu a Pythagorova učení.14 Victor Courtet nevěřil v této fázi svého života v nezištný náboženský altruismus; organické epochy byly podle jeho názoru religiózní, protože víra slouží jako nejúčinnější záruka řádu. Za nejskvělejší údobí francouzského národa pokládal feudální éru, kdy náboženství představovalo základní společenský tmel. Revoluce přinesla pouze chaos, nejistotu, bídu, občanskou válku a anarchii. Výrazně kritický postoj Victora Courteta k Francouzské revoluci mohl souviset mimo jiné s pohnutými osudy některých příslušníků jeho rodiny a města ĽIsle-sur-la-Sorgue během revolučního teroru. Jeho babička z matčiny strany Polyxéna Rozeová byla v září 1793 gilotinována.15 Místní obyvatelstvo bylo naladěno silně protijakobínsky a ĽIsle-sur-la-Sorgue zpustošily a vypálily republikánské oddíly vedené jistým Davilorem. Dne 28. května byly ve vaucluské vesnici Bédouin během jediného odpoledne popraveny 63 osoby, to znamená polovina obyvatel osady, jako trest za pokácení stromu republiky neznámými pachateli. Již v Gap během svých procházek po horách naplněných přemítáním a meditacemi se Victor Courtet rozhodl doložit obrysy své teorie, kterou načrtl v dopisech Thévenotovi, příslušnými příklady a doklady. Rozhodl se plně věnovat vědě, která se v tehdejší Francii stále ještě nazývala „přírodní historií člověka".16 Počátkem třicátých let podnikl Victor Courtet několik údajně studijních cest do Itálie. Na podzim roku 1832 byl zadržen v Piemontu bezpečnostními složkami krále Karla Alberta ze sardinské dynastie, který předcházejícího roku nastoupil na trůn. Courtet později vyslovil nepříliš pravděpodobnou domněnku, že jej považovali za samotného prefekta. Courtet, jehož prorakouská piemontská vláda pravděpodobně podezírala, že je francouzským agentem, byl zatčen 1Q. října v Suse na cestě do Turína. Policie mu zabavila pas a podrobila jej intenzivnímu výslechu.17 13. října byl Courtet propuštěn na svobodu pod podmínkou, že do dvou hodin opustí území království. Tento nepříjemný incident měl ironický podtext, protože saint-si-monisté, včetně Victora Courteta, chovali rakouskou 85 říši ve velké vážnosti a dokonce schvalovali rakouskou politiku v severní Itálii. Enfantin přiřkl Rakousku vedoucí úlohu mezi německojazyčnými národy, neboť údajně dokázalo odolat falešným svodům svobody a rovnosti.18 Po návratu do vlasti si Courtet stěžoval na chování piemonských úřadů u tehdejšího ministra zahraničí vévody de Broglieho19 a uveřejnil protestní dopis v Tribune. Léta 1832 až 1835 strávil Victor Courtet většinou v Paříži. Bylo to údobí vyplněné usilovným samostudiem, během něhož Courtet vytvořil několik pojednání navazujících na teze z dopisů určených Théveno-tovi. Šlo o studie Mémoire sur les races humaines. De ľinfluence des races humaines sur la forme et le déve-loppement des sociétés,20 dále přednáška, kterou Victor Courtet přednesl před účastníky Evropského historického kongresu (Congrěs historique européen)21 v září 1835 a Courtetův příspěvek, jenž byl v listopadu 1835 prezentován v rámci jedné sekce ĽInstitut historique o úloze rasy v dějinách, ale také o původu „rasy, která je známá pod různými jmény" (Bohémiens, Gitans, Ziganos, Egyptiens) a „jež se nachází v každé zemi"22. Philippe Buchez, který předsedal dané sekci, označil problematiku rasy za „velmi závažnou".23 Na přelomu roku 1833 až 1834 uskutečnil Victor Courtet studijní návštěvu Anglie za účelem shromáždění etnografických a antropologických materiálů především indického a asijského původu. Při této příležitosti se v Londýně setkal s Williamem Lawrencem, který jej údajně upozornil na další relevantní odborné prameny, zejména na studie etnologa Jamese Cowlese Pricharda,24 autora Researches into the Physical History of Mankind (183 6).25 Po návratu do Francie Courtet dokončil během krátkého pobytu v ĽIsle spis Notice sur Pétrarque, který publikoval v roce 1835. Výsledkem Courtetova dlouhodobého studia a sběru literárních pramenů v pařížských a londýnských knihovnách byla kniha Science politique, fondée sur la science de ľhomme ou étude des races humaines sous le rapport philosophique, historique et social, již publikoval v roce 1838 v nakladatelství Arthuse Bertranda.26 Na obálce knihy byl otištěn citát ze Saint-Simonova díla Mémoire sur la science de ľHomme z roku 1813: „Politika se stane pozitivní vědou.'"21 V témže roce vytkl neznámý kritik Courtetovi v souvislosti s vydáním Science poli-tique kontaminaci etnografie saint-simonským utopickým étosem.28 Podle Jeana Boissela je tato práce svým obsahem a intelektuálním významem srovnatelná s Gobineauovým Pojednáním o nerovnosti lidských ras z roku 1853. Jean Boissel rovněž přiřkl Courtetovi zásluhu za sestavení prvního bibliografického přehledu antropologických a etnologických prací, jenž byl uveden ve zmíněné knize.29 V letech 1838 až 1839 Courtet vykonával funkci šéfredaktora periodika zaměřeného na politickou ekonomii a průmyslovou politiku ĽEgide, journal des garanties industrielles et commerciales.30 Obdobně jako jiní saint-simonisté Courtet propagoval radikální reformu francouzského bankovního systému. Mnohé z jeho návrhů byly postupně realizovány až během legislativních opatření 1848, 1884 a 1899. Věrnost modernizačnímu étosu saint-simonis-mu Victor Courtet osvědčil v rodném departamentu Vaucluse, kde inicioval a řídil podél toku Durance v okolí ĽIsle-sur-la-Sorgue, Carpentrasu a Cavaillonu výstavbu velkorysého zavodňovacího systému, který zajistil prosperitu místnímu zemědělství.31 Zatímco Enfantin se zasazoval o vodní dílo spojující Západ s Východem,32 Courtet byl mnohem skromnější, jeho hydraulické aspirace se upíraly výlučně k rodnému departamentu Vaucluse. V letech 1843 až 1852 založil a řídil syndikát pro výstavbu kanálu (canal de ľAssoci-ation de ĽIsle) a osobně dohlížel na postup prací, které postupovaly úspěšně. Victor Courtet se stal ve Vauclu-se respektovanou osobností. Přesto byl 15. ledna 1852 ve svém domově zatčen a uvězněn; podle jeho názoru stála za obviněním žárlivost politických odpůrců.33 Byla to ale pouze krátká epizoda, která nezastavila Courtetovy aktivity, i když výmluvně charakterizovala jeho vztah k bonapartistickému režimu. Po výstavbě kanálů v ĽIsle a Carpentrasu Victor Courtet obrátil pozornost k oblasti mezi řekami Durance, Rhônou a jezerem Berre. 30. května 1853 Victor Courtet založil Compagnie anglo-frangaise du canal des Alpines (dnes nazývaný canal des Alpines).34 Jeho záměrem bylo nechat vyhloubit dva umělé toky vycházející z pravého břehu Durance. Slavnostní akt u příležitosti zakončení výstavby díla se konal u příležitosti císařova svátku 15. srpna 1862. Nepokoje v Paříži v únoru 1848 a abdikace krále Ludvíka Filipa způsobily ve Francii změnu režimu a vyhlášení republiky. Prozatímní vláda35 vypsala na základě všeobecného volebního práva volby do „Národního a ústavodárného shromáždění", v němž mělo zasednout devět set „představitelů lidu". Počet voličů se rozšířil z padesáti tisíc na devět milionů. Volební okrsky zahrnovaly celé departementy, v nichž se hlasovalo o kandidátní listině obsahující více jmen. 8e Victor Courtet se voleb, jež se uskutečnily 23. dubna a v nichž se nejvíce prosadili umírnění republikáni, aktivně zúčastnil. 22. dubna 1848 zveřejnil prohlášení voličům, v němž se mimo jiné ohradil proti obvinění z radikalismu, jež proti němu vznášeli jeho političtí soupeři; jeden z nich jej dokonce obvinil z komunis-mu.36 Courtet se z jedenapadesáti zaregistrovaných osob umístil na třináctém místě s 11 015 získanými hlasy. Zvoleno bylo šest kandidátů, z nichž poslední, Th. Bourbousson, obdržel 20 755 hlasů. Ani v doplňovacích volbách z 6. června téhož roku Victor Courtet neuspěl.37 Courtetovo úsilí při výstavbě hydraulických děl (celkový rozsah zavlažovacích kanálů, na jejichž realizaci se podílel, dosáhl 123 km) nebylo dostatečně doceněno. Jeho pověst „radikálního liberála" zabránila Napoleonovi III., aby jeho zásluhy odměnil náležitým způsobem. 2. února 1865, dva roky před svou smrtí, dokonce Courtet sám požádal císaře prostřednictvím generála de Béville a své sestřenice baronky de Béville o udělení Řádu Čestné legie. Ministr zemědělství jej sice 24. února 1865 pozval na osobní schůzku, tím však celá záležitost skončila. Jednou z příčin politické „nemilosti", která postihla Victora Courteta, byla bezpochyby jeho kolize s bo-napartistickým režimem, jenž se díky plebiscitu z 21. listopadu 1852 přeměnil v císařství. 1. srpna 1852 se v departamentu Vaucluse konaly volby do místní generální rady. Vládní stranu v nich reprezentoval jediný kandidát, jistý Dupuy,38 vedoucí oddělení na ministerstvu vnitra, proti kterému Courtet ohlásil svoji kandidaturu. Úřady se uchýlily k přímému nátlaku. 29. července obdržel prefekt ve Vaucluse telegram od ministra vnitra, který mu „oznamoval", že Victor Courtet se vzdal své kandidatury v Dupuyův prospěch a tím prokázal svoji „oddanost". Téhož večera poslal prefekt z Avignonu dopis Josefíně Courtetové, sestře Victora Courteta, v němž ji žádal, aby zveřejnila zprávu o Courtetově rezignaci. Victor Courtet, který právě pobýval v Paříži, se o zmíněné manipulaci dozvěděl a ve vlastním listě z 29. července Josefínu vyzval, aby dala na vědomí přátelům a stoupencům, že v žádném případě z voleb neodstupuje. 1. srpna získal Courtet v ĽIsle 561 hlas a Dupuy 348 hlasů a ve Vaucluse (dnes Fontaine-de-Vaucluse) 96 hlasů proti Dupuyovým 12. V jiných komunitách, v nichž se Courtetovým stoupencům nepodařilo rozptýlit dopad ministerského telegramu, však byla převaha vládního kandidáta značná: Dupuy obdržel 981 hlas a Courtet pouhých 84.39 Victor Courtet tak byl přes svůj nezdar symbolicky zapsán na „černou listinu" vládnoucích bonapar-tistů. Kromě výstavby „canal des Alpines" Courtet řídil v ĽIsle-sur-Sorgue tři rodinné dílny na výrobu hedvábí a spravoval pozemky v Lamotte40 v údolí Rhôny. Navzdory svým (nepříliš úspěšným) politickým a (podstatně úspěšnějším) podnikatelským a administrativním aktivitám se nikdy nevzdal etnografických a antropologických zájmů, jak o tom svědčily rozsáhlé poznámky a archiv na zámku v Lamotte. Victor Courtet se koncem čtyřicátých let devatenáctého století aktivně zapojil do činnosti Pařížské etnologické společnosti (Société ethnologique de Paris),41 jejíž jednání dokonce probíhala v jeho pařížském bytě.42 Členy Pařížské etnologické společnosti byli mnozí bývalí čelní představitelé saint-simonismu, například Michel Chevalier, Olinde Rodrigues, Charles Lenormant,43 Alcide Dessalines d'Orbigny,44 Henri Milne Edwards,45 Louis Ferdinand Alfred Maury46 nebo Jules Mohl.47 Kromě nich se aktivit Pařížské etnologické společnosti účastnili například nejvý-znamnější francouzský orientalista první poloviny devatenáctého století Eugene Burnouf48 nebo baron Ferdinand Eckstein, přezdívaný pro svoji zálibu v orientální látce „Baron Buddha".49 Na shromáždění 26. června 1846 byl Courtet zvolen zástupcem tajemníka na místo odstoupivšího Alfreda Mauryho. Funkci prezidenta vykonával od 30. ledna 1846 Charles Lenor-mant, člen Academie des inscriptions, a viceprezidentů Alcide d'Orbigny a Anthony Troyer. Gustav d'Eich-thal, jenž působil jako tajemník Pařížské etnologické společnosti, přednesl na výše zmíněném setkání příspěvek věnovaný „fyzické podobnosti populací obývajících Ameriku, východní Asii a Malajsii".50 V roce 1847 Victor Courtet uveřejnil v La Revue Indépen-dante kratší studii nazvanou Origines indo-européen-nes: Etudes historique sur les peuples de race blonde.51 Courtet v ní označil studium rasy za cestu k založení zcela nové filosofie dějin. Victor Courtet udržoval úzké kontakty zejména s Gustavem d'Eichthalem. Když se s ním Courtet setkal v roce 1830 v rue de Monsigny poprvé, byl stár sedmnáct let, zatímco d'Eichthal byl o deset let starší. V letech 1846 až 1849 mu Victor Courtet adresoval řadu dopisů zabývajících se etnologickou problematikou a byl to pravděpodobně právě Gustave d'Eich-thal, kdo informoval Courteta o britské etnologické a frenologické škole.52 Gustave d'Eichthal, který byl 87 židovského původu, se intenzivně zajímal o rasovou a etnickou problematiku. Roku 1839 vydal společně s Ismallem Urbainem,53 jediným představitelem saint-simonské školy černé pleti, sborník Lettres sur la race noire et la race blanche. V jeho úvodu Gustave d'Eichthal napsal, že Ismail Urbain přijel do Paříže velmi mlád z Cayenne, hlavního města Francouzské Guyany, a byl obětí silných rasových předsudků. D'Eichthal, který si dobře pamatoval ústrky, jímž byl vystaven v dětství, se s Urbainem sblížil, pokládal jej za přítele a společně určitou dobu obývali Ménilmon-tant: „Urbain a já, pokud hovoříme o nás dvou, to je černoch a žid, oba zavržení a oba proroci. '64 Victor Courtet převzal d'Eichthalovu tezi o existenci ras s převahou maskulinní, nebo femininní složky.55 Zmíněnou představu sdíleli rovněž Omalius d'Halloy, který přednášel v tomto duchu v prosinci 1851 v Pařížské etnologické společnosti,56 a zejména Arthur de Gobi-neau, jenž v Pojednání o nerovnosti lidských ras přiřkl postavení „maskulinní rasy" Číňanům a „femininní" Indům.57 Dne 21. ledna 1848 byl Victor Courtet potvrzen ve funkci zástupce tajemníka Pařížské etnologické společnosti. V následujícím roce vydal studii Tableau ethnographique du genre humain, ouvrage orné de 32 gravures, représentant les types des peuples tant anciens que modernes, která byla jeho posledním publikovaným dílem věnovaným etnografii a politickým vědám. Její závěr, který vyzýval v kiplingovském duchu Evropany, aby se zasadili o civilizační povznesení domorodých obyvatel Afriky, stále čerpal ze saint-simonské-ho reformátorského a emancipačního étosu. Courtet zároveň varoval před zneužitím odpovědnosti, již mají představitelé Západu vůči méně rozvinutým společnostem, a před krutostí a brutalitou, které příliš často doprovázejí a kompromitují civilizační misi.58 Jeho hlavní dílo La Science politique fondée sur ľhistoire universelle des peuples mělo ve své konečné podobě zahrnovat tři díly.59 Tento záměr již Victor Courtet nerealizoval. I když se Courtet jako aktivní badatel odmlčel, nadále se zabýval například indoevropeisti-kou.60 V roce 1859 uskutečnil další studijní cestu do Anglie; navštívil Britské muzeum, v němž pročítal svazky Asiatic Researches a další díla především z oblasti indologie. Dne 16. prosince 1851 Victor Courtet uzavřel sňatek se svojí sestřenicí Marie-Elisabeth-Claire-Baptisti-ne Courtetovou, která se rovněž narodila v ĽIsle. Jejich dvě děti se jmenovaly Marie-Martha, která vstoupila do kláštera, a Albin-Paul-Gabriel-Dominique-Vic-tor.61 Victor Courtet zemřel po krátké nemoci 4. září 1867 na svém zámku v Lamotte-Faucon. Kněz, který mu udělil poslední pomazání, premonstrát opatství Saint-Michel-de-Frigolet, napsal v osobním dopise Louise Courtetové, sestře zesnulého, že Courtet projevil v posledních chvílích svého života hlubokou oddanost křesťanské víře. Tuto konverzi dokládá i skutečnost, že několik let před svojí smrtí nechal Courtet zřídit v severozápadní věži zámku malou kapli, již údajně často navštěvoval. Ve své závěti vyjádřil přání, aby byla ve výroční den jeho úmrtí sloužena mše. Tělo Victora Courteta bylo uloženo v ĽIsle-sur-la-Sorgue do rodinné hrobky.62 Viděli jsme, že Courtetův intelektuální vývoj byl ve svých počátcích výrazně ovlivněn jeho sporem s „vůdci" saint-simonismu. Podle Courteta saint-simonisté nepochopili některé epizody ze života svého Mistra, například jeho vztah k Madame de Staěl a další případy nevěry, které neměly žádný vztah k praktikování „volné lásky", ale jež údajně představovaly Saint--Simonův pokus o nalezení důkazu, že výjimečné schopnosti jsou dědičné.63 Victor Courtet v dopise čelným představitelům saint-simonismu zdůraznil, že to, co vládne světu, je schopnost, která je produktem zrození. Zrození přiděluje každé bytosti místo, jež jí náleží v univerzální hierarchii bytí. Rozdíly ve schopnostech musejí být základem každého třídění.64 Tato myšlenka nebyla mezi příslušníky saint-simonismu nijak ojedinělá; například Saint-Simonův žák Moise Retouret uveřejnil 7. listopadu 1831 v Le Globe článek, ve kterém tvrdil, že „tajemství všech revolucí minulosti, přítomnosti a budoucnosti" spočívá ve skutečnosti, že každému člověku náleží pouze takové místo, jež odpovídá jeho přirozenosti. Počátkem třicátých let devatenáctého století byl Courtet ovlivněn orientalismem, který od osmdesátých let osmnáctého století vyzařoval z britské Kalkaty a jenž od prvního desetiletí devatenáctého století zdomácněl ve Francii a Německu.65 Na rozdíl od stoupenců „orientální renesance", kteří hlásali novou religiozitu přicházející z Východu, Victora Courteta zaujala ve spisech Williama Jonese nebo Abrahama Hyacintha Anquetil-Duperrona zejména indická soustava kast. Jean Boissel nepochyboval o tom, že bez zmíněné orientální inspirace by Victor Courtet rozvíjel Saint-Si-monovu „sociální fyziologii" odlišným způsobem.66 Victor Courtet již ve svém druhém dopise Thé- 88 venotovi hájil tezi, že zákony, jež platí pro živočišné druhy, lze aplikovat na lidskou společnost. Případné oponenty by požádal, aby mu ukázali hranici mezi člověkem a zvířetem.67 Courtet kritizoval přístup ke studiu člověka, který označoval za „metafyzický" a jenž podle jeho názoru spočíval ve vylučování člověka z přírody.68 Hmotná příroda je zdrojem nikoliv pouze sociálního řádu, ale rovněž spravedlnosti a morálních pravidel. Victor Courtet si byl vědom rozdílu mezi antropologií, již spojoval s biologickým a fyzickým aspektem lidské existence, a etnologií, kterou dával do souvislosti se společenskými vědami, filologií, geografií a historiografií; zároveň však chtěl prostřednictvím své rasové interpretace politického řádu a dějin tento dualismus překonat. Podle Courteta to byl Carl Linné, kdo postavil člověka do čela živočišné říše a otevřel tak cestu ke zrození nové vědy o člověku, jejímž chtěl být Courtet průkopníkem.69 Buffon a Bonnet pak umístili lidský druh do „řetězce bytí". Lamarcka sice Courtet uznával jako „geniálního klasi-fikátora", ale jinak jej považoval za „průměrného filosofa" (obdobně jako Buffona), protože nebyl schopen docenit vnitřní organickou „vitalitu" a kladl přílišnou váhu na vnější environmentální faktory.70 Courtet připomněl zásluhy „málo známého" Charlese Whi-ta, který důsledně rozšířil „řetězec bytí" i na lidskou společnost a jenž propojil prostřednictvím plynulé řady „orangutana"71 a „afrického černocha" na počátku a Evropana na konci vývojového spektra.72 Učení o řetězci spojujícím veškeré živé bytosti a nepozorovatelným běžným okem, které Victor Courtet přičítal již Zarathuštrovi, údajně dokázal díky svým průkopnickým mikroskopickým výzkumům anglický učenec a kněz Jean Tuberville Needham.73 Courtet napadl „svatou trojici saint-simonistů", zahrnující ducha, hmotu, lásku (esprit, matiěre, amour) a odražející se v inteligenci, aktivitě a sympatii, případně v povolání vědce, podnikatele a kněze. Podle Courteta duch a hmota představují fiktivní dualismus, který zakrývá hlubší jednotu, na níž je život totožný s po-krokem.74 Delisle de Sales napsal v roce 1778, že „příroda je hmota v pohybu",75 a pokládal tuto tezi, k níž údajně dospěly novodobé přírodní vědy, za potvrzení prastaré Zarathuštrovy intuice, že pohyb je inherentní veškeré hmotě. Na identitě hmoty (kterou „rehabilitovali" saint-simonisté), pohybu a pokroku založil Courtet své pojetí vitalismu. Obdobně jako několik desetiletí před ním Delisle de Sales a v návaznosti na Saint-Simona Victor Courtet spojil svoji koncepci vitalismu s důrazem na „osobní zájem" a „sebelásku" jako ústřední motivace lidského jednání.76 Kategorie dobra a zla pokládal Courtet, který anticipoval Friedricha Nietzscheho, za relativní.77 Schopnost rozlišovat dobro a zlo závisí na inteligenci, jež je rozdílná a která určuje lidem odlišná postavení v rámci sociální hie-rarchie.78 Různé společenské vrstvy, populace a rasy tak sdílejí nesouměřitelná pojetí morálních pravidel. Victor Courtet odmítl transcendentní náboženskou vizi ve jménu „imanentizace eschatonu", to znamená, že byl přesvědčen o tom, že jedinec by měl svůj úděl, který je podmíněn jeho vrozenými dispozicemi, naplnit na tomto světě. Člověk by se „měl stát tím, čím je".79 Sociální řád musí respektovat vrozenou nerovnost schopností u různých tříd, populací a ras. Lidé, kteří žili ve velkých hierarchických systémech minulosti, jež odrážely jejich vrozené dispozice, byli podle Courteta šťastnější a spokojenější se svým údělem než lidé moderní doby.80 Courtetův vztah k liberalismu byl ovlivněn otázkou, jakým způsobem je možné nastolit politický a sociální systém, absolutní meritokracii, v níž bude každý zaujímat postavení odpovídající jeho vrozeným schopnostem? Saint-simonisté sice zavrhovali společenská zřízení minulosti, jež byla založena na dědičnosti sociálního statusu, privilegií a majetku, současně ale vesměs odmítali „neomezený" liberalismus v podání Benjamina Constanta.81 Zastávali názor, že lidská svoboda a republikánský systém se nesmějí stavět proti přírodě, a nezpoutaný liberalismus pokládali za překážku ustavení organické společnosti. Victor Courtet se naproti tomu domníval, že ti, kteří dávají přednost řádu před svobodou, se mýlí. Je třeba poskytnout lidem naprostou svobodu, uvolnit veškerá sociální pouta, aby se spontánně zrodil přirozený a stabilní politický řád odrážející odlišné vrozené intelektuální a fyzické dispozice lidí. Podle Courteta vyplývala stabilita a velikost středověku z rozsáhlého prostoru, jenž byl poskytnut lidem na základě jejich schopností. Karel Veliký nebo Ludvík XIV. svým státnickým uměním a velkorysostí umožnili vznik autentického organického řádu. Courtet dvě desetiletí před Gobineauem zdůraznil zrození a dědičnost jako základní omezení lidské sociální existence. Biologické dispozice určují modus existence každé lidské populace a rasy a vymezují její civilizační aspirace. Victor Courtet sdílel Saint-Simonovo přesvědčení vyjádřené ve spise Mémoire sur la science de ľhomme z roku 1816, že fyziologie, jež je klíčem ke 89 skutečné sociální hierarchii v pozitivním smyslu, by měla být základem společenského řádu. Společnost je projekcí fyziologie. Fyziologický základ historických dějů souvisí podle Courteta s univerzálním zákonem, jímž je zákon silnějšího. Jeho uplatnění v politickém životě však není projevem nemorálnosti, ale naopak představuje sílu, jež konstituuje morální obsah politických a historických činů.82 Přírodní síla, vitální princip, který určuje průběh historie a jenž je v souladu s přírodním řádem, se nachází mimo souřadnice dobra a zla, zaručuje úspěch schopnějšímu a vyvrací sociální řád, pokud je v rozporu s přirozenou hierarchií lidského nadání. Obnova národů se uskutečňuje prostřednictvím meče. Úspěch v boji rozhoduje o oprávněností a morálnosti nároků. Poražení se vždy mýlí.83 Arthur de Gobineau v zásadě zopakoval po dvaceti letech Courtetovy argumenty a po vydání knihy O původu druhů označil Darwina za svého epigona. Skutečný pokrok vychází podle Courteta ze zákonitostí dědičnosti, zrození, krve a života. Sociální nestabilita, nespokojenost a vzpoury vznikaly tehdy, když se rozdělení politické, společenské a ekonomické moci rozcházelo s distribucí vrozených dispozic a fyziologické a intelektuální schopnosti neodpovídaly sociální hierarchii. Revoluce proto představuje způsob, jehož prostřednictvím život spontánně obnovuje soulad přírodního a sociálního řádu. Z tohoto důvodu Courtet pokládal požadavek na zrušení dědictví za oprávněný, protože majetek by měl být redistribuován prostřednictvím zákona ve prospěch „nadanějších a výkonnějších".84 Victor Courtet převzal Cabanisovu a Gallovu teorii o souvislosti lidských fyziologických, morálních a mentálních vlastností, která představuje intelektuální předpoklad zrodu moderní rasové teorie. Podle Courteta fyziologie a přírodní vědy o člověku jednoznačně prokázaly nerovnost zvyků a dispozic jednotlivých lidských populací, národů, ras a civilizací. Rasová teorie představovala pro Courteta nejen prostředek proměny politických věd v pozitivní vědu v Saint-Simonově a Comtově smyslu, ale rovněž klíč k řešení politických krizí v Evropě. Toto jeho přesvědčení po roce 1848 ještě zesílilo. Arthur de Gobineau a Victor Courtet se shodně dovolávali Johanna Friedricha Blumenbacha, jehož rasovou klasifikaci lidstva vysoce oceňovali.85 Na počátku devatenáctého století byl Johann Friedrich Blumenbach ve Francii značně populární. Není proto nijak překvapující, že mu Cour-tet přiřkl zásluhu za vypracování prvního skutečně rigorózního členění lidských ras.86 Nová rasová filosofie dějin mohla povstat pouze na troskách tradičního environmentalismu. Courtet kritizoval výklady „osmnáctého století", podle kterých je člověk determinován vnějšími vlivy a podněty, jež zahrnují podnebí, způsob vlády, společenský systém, ekonomické podmínky, výchovu, vzdělání a činy velkých mužů. Člověk není pouze pasivním produktem výchovy, ale je rovněž nadán aktivní životní silou odpovídající jeho rasovému původu.87 Jsou to vnitřní ustrojení a vrozené dispozice, které určují osudy a povahu dané lidské populace. Victor Courtet zdůraznil přínos Bory de Saint-Vincenta, jenž v hesle ľHomme určeném pro Dictionnaire classique dhistoire naturelle údajně přesvědčivě vyvrátil teze environmentalistů.88 Obdobnou kritiku environmentalismu, která odrážela shodný přístup k dějinám, směřoval později Arthur de Gobineau proti francouzskému historiografovi a politikovi Francoisu Guizotovi a především jeho dílu Histoire de la civilisation en Europeř9 Řada autorů poukázala na přelomu devatenáctého a dvacátého století na skutečnost, že množství populací přesídlilo v průběhu historie do výrazně odlišných klimatických zón, aniž by to mělo sebemenší vliv na jejich fyzický vzhled a rasovou příslušnost. To, co vzdoruje nahodilosti sociálních a přírodních okolností a vyznačuje se dlouhodobou stabilitou a kontinuitou bez ohledu na změny klimatického, geografického a přírodního prostředí, jsou rasové typy, které Courtet a Go-bineau chápali jako esencializované suprahistorické biologické kategorie.90 Živoucím důkazem zmíněné rasové rezistence jsou podle Edwardse, Courteta a Gobineaua židé, kteří si navzdory svému rozptýlení do diaspor v mnoha místech světa a modifikaci kulturních návyků zachovali charakteristické rasové atributy, jež můžeme pozorovat již na staroegyptských vyobrazeních.91 Victor Courtet a Arthur de Gobineau v této souvislosti zmínili rovněž „rasovou odolnost" Romů.92 Všude tam, kde (například v Indii, středověkém Západě nebo evropských zámořských koloniích) bylo zabráněno rasovému a etnickému míšení, se starobylé sociální instituce vyznačovaly značnou stálostí a zachovaly se prakticky netknuté.93 Jediný způsob, jak změnit vlastnosti rasy, spočívá podle Courteta v míšení s rasou jinou, to znamená ve změně složení její krve. Courtet anticipoval Gobineau-ovu myšlenku, že civilizace se nepředává výchovou a morálním příkladem, ale krví.94 Jediný způsob přenosu civilizovaného způsobu spočívá v etnické asimi- 90 laci či ve „fyziologické integraci". Segregační koloniální politika Velké Británie v Indii a Francie v Alžírsku byla proto podle Gobineaua odsouzena k neúspěchu.95 Jak zdůraznil Arthur de Gobineau, různé civilizace se vzájemně „odpuzují".96 Teze o biologicky podmíněné rasové hierarchii, která byla vytvořena pro porozumění západní politické realitě, musela být kompatibilní s mimoevropskou etnografickou skutečností. Ve spisech misionářů a cestovatelů raného novověku nalezneme směs idealizace, jež udržovala při životě vizi „ušlechtilého divocha"97, a přezíravého etnocentrismu.98 Victor Courtet se již mohl opřít o pozorování nové generace evropských cestovatelů. Byli to muži s dobrodružným duchem a badatelskými aspiracemi, často odchovaní hodnotami osvícenství, kteří během několika desetiletí na přelomu osmnáctého a devatenáctého století změnili vědy o člověku ve prospěch rasové teorie. Moderní rasismus, který se stal především v první polovině dvacátého století důležitou součástí politické kultury Západu, se nezrodil z předsudků, zaostalosti a nevědomosti, ale naopak ze zvídavosti a touhy po poznání a racionálním výkladu světa, tvořících konstitutivní složky modernity. V prvních desetiletích devatenáctého století získávali francouzští autoři informace o afrických populacích především z děl cestovatelů, jako byli například proslulý Mungo Park,99 Thomas Edward Bowdich,100 René Caillé,101 Jack Bruce,102 Dixon Denham,103 Hugh Clapperton,104 Gaspard Théodore de Mollien,105 Richard a John Landerovi106 nebo Henry Meredith.107 Victor Courtet se pochopitelně zajímal o svědectví vypovídající o existenci vrozené nerovnosti ras.108 Například Jules-Sébastien-César Dumont d'Urville, který vydal v roce 1837 rozsáhlé pojednání o cestě kolem světa podniknuté v letech 1826 až 1829,109 rozlišil v rámci Oceánie tři hlavní rasy - bílou, žlutou a černou. V jejich vzájemných vztazích se údajně odrážela „přírodní" zákonitost a vrozené intelektuální a fyzické dispozice, v jejichž důsledku nebyl žádný národ náležející ke žluté rase podřízen lidu černé rasy a žádná populace bílé rasy nebyla nikdy podrobena dvěma zbývajícími rasami.110 Základní teze o vztahu mezi rasami a politickými institucemi a hodnotami, které rozvinuli Victor Courtet nebo Arthur de Gobi-neau, vyslovil cestovatel Domény de Rienzi, a to 20. října 1834 ve své přednášce o přírodních národech, čerpající především z vlastních výzkumů v Tichomoří, na půdě ĽInstitut historique a poté v prosinci 1835 v příspěvku prezentovaném na Congrěs histo-rique européen.111 O několik let později vydal Rienzi knihu Océanie ou cinquiěme partie du monde. Revue géographique et ethnographique ... offrant les résultats des voyages et des découvertes de ľauteur.112 Courtet si Rienziho velmi vážil a doporučil Barjavelovi, aby jej zmínil v Dictionnaire biographique du Vaucluse.113 Domény de Rienzi v roce 1835 prohlásil, že pouze křížení mezi rasami může ve vzdálené budoucnosti vyústit do úplné sociální rovnosti. Dokud franská rasa vládla ve Francii, lid zde byl udržován v nevědomosti a ponížení. Rovnost se v této zemi prosadila (a nikde jinde neexistuje v takové míře s výjimkou Spojených států amerických) až po revoluci z roku 1789, kdy se definitivně smísily různé rasy, které se již předtím spojovaly prostřednictvím sňatků a distribuce vzdělání a hmotných sňatků. Revoluce změnila jejich konstituci, vzdělání a civilizaci. Rienzi zároveň varoval, že harmonická rasová jednota francouzského národa se může zhroutit v nesourodou směs individuálních zájmů. V otázce rovnosti lidských ras nepanovala mezi členy Pařížské etnologické společnosti shoda a někteří z nich se angažovali v boji za odstranění otroctví, jež bylo ve francouzských zámořských državách odstraněno v roce 1848. Gustav d'Eichthal, přední saint-simo-nista, který rovněž působil na půdě Pařížské etnologic-ké společnosti, tvrdil, že by se Francie měla mocensky angažovat na africkém kontinentu, vykupovat černé otroky a usazovat je na teritoriu ovládaném Evropany, kde by byli morálně a nábožensky vzděláváni.114 Britský abolicionismus bezpochyby ovlivnil diskuzi probíhající mezi francouzskými vzdělanci. D'Eichthal se odvolával například na abolicionistického aktivistu Fowella Buxtona, autora knihy The African slave trade (1839) a zakladatele Společnosti pro africkou civilizaci. Mezi francouzskými vzdělanci probíhala na sklonku třicátých let devatenáctého století rovněž rozsáhlá debata o otrokářství ve Spojených státech amerických.115 Ve třicátých a čtyřicátých letech devatenáctého století propagoval ve Francii ideu rovnosti ras především přesvědčený abolicionista Victor Scho-elcher, autor knihy Des colonies francaises: Abolition immédiate de ľesclavage (1842).116 Byl to právě Victor Schoelcher, kdo ve funkci zástupce státního tajemníka pro námořnictvo, kterou vykonával od března do května 1848, podepsal 27. dubna 1848 dekret o zrušení otroctví. Tak jako v jiných západních zemích se ve Francii 91 v první polovině devatenáctého století šířil polyge-nismus. 24. září 1846 byla otázka jednotného původu lidstva diskutována na půdě Pařížské etnologické společnosti, především v souvislosti s pojednáním Alexandra de Humboldta ĽUnité native de 1'espěce huma-ine. Humboldt se odvolával na přírodovědce Jeana Mullera, podle jehož mínění představovaly jednotlivé rasy varianty jednotného druhu; bylo ovšem obtížné říci, zda nepocházejí z odlišných typů „primitivního člověka".117 26. listopadu 1846 proběhlo v rámci Pařížské etnologické společnosti setkání věnované mentálním schopnostem černé rasy, kterého se účastnili d'Eichthal, Duvernoy, Omalius d'Halloy, Alfred Maury a Charles Lenormant. Omalius d'Halloy připomněl při této příležitosti neblahý vývoj na Haiti, na níž bývalí černí otroci vyhlásili nezávislost a která měla představovat odstrašující důkaz neschopnosti napodobit a převzít civilizaci vytvořenou vyspělejší rasou.118 Na závěr zmíněného jednání se rozvinula v souvislosti se Schoelcherovou knihou Egypte en 1945 diskuze o schopnosti příslušníků černé rasy vytvořit vlastní civilizaci. Louis Peisse poznamenal, že většina přírodovědců zastává názor o podřadnosti černochů.119 To bylo navzdory ostrému Schoelcherovu nesouhlasu120 také vyznění přednášek o rozdílech mezi bílou a černou rasou, které se konaly z iniciativy Gustava d'Eichthala v březnu až červenci 1847 na půdě Pařížské etnologické společnosti. Na rozdíl od Schoelchera121 se Victor Courtet domníval, že rovnost ras neexistuje.122 Byl to názor, který sdílel s dalšími „muži levice", například se Saint--Simonem,123 socialistou Charlesem Fourierem124 nebo radikálním republikánem Alphonsem Esquiro-sem.125 Příslušníci černé rasy postrádají podle jeho mínění schopnost plnohodnotného civilizovaného života. Jestliže byly na africkém kontinentu nalezeny pozůstatky či projevy civilizovaného života, náleželi jeho tvůrci k bílé rase.126 Pozorování Dumonta d'Urville v Oceánii o hierarchickém vztahu mezi rasami bylo platné rovněž v Africe. Pokud byli ve starém Egyptě zobrazeni reprezentanti černé rasy, bylo to údajně výlučně v postavení otroků či spoutaných zajatců.127 Courtet se odvolával na svědectví cestovatelů, podle nichž běloši požívali posvátné úcty prakticky mezi všemi domorodými společenstvími.128 Zároveň zpochybnil Blumenbachovu tezi, že se černá rasa zrodila z bílé. Na rozdíl od německého anatoma, který vycházel z degenerativních hypotéz osmnáctého stole- tí, byl totiž Victor Courtet vychován v duchu saint-si-monského progresivistického sociálního evolucionis-mu, a proto mu připadalo logické, že primitivní černá rasa vývojově předcházela mnohem pokročilejší rasu bílou.119 Victor Courtet si ovšem nemyslel, že by vrozená nerovnost mezi rasami ospravedlňovala vykořisťování a otroctví. Právě naopak, bílá rasa musí využít svých vyšších schopností k prosazování univerzálního humanismu a civilizace.130 Victor Courtet, Delisle de Sales a další teoretici rasy konce osmnáctého a počátku devatenáctého století se nepokoušeli skrývat skutečnost, že jejich raso-logické úvahy byly silně ovlivněny estetickými kritérii. Intelektuální schopnosti podle jejich názoru úzce souvisely s fyzickou krásou. Courtet soudil, že rozpoznání přímého vztahu mezi rozvojem intelektuálních schopností a tělesnými estetickými vlastnostmi představuje pravděpodobně nejvýznamnější přínos Camperova131 učení: „Rasy, které se nám jeví jako nejkrásnější, jsou zároveň takové, jejichž ustrojení je nejdokonalejší. Krása se tímto stává příznakem nadřazenosti."132 Rovněž Gobineau, který se odvolával na italského filosofa Vincenzo Giobertiho,133 soudil, že bílá rasa poskytuje absolutní estetické kritérium pro hodnocení všech ras ostatních.134 Málokdo na Západě v devatenáctém století pochyboval o tom, že společenské a politické systémy celého světa svědčí jednoznačně ve prospěch vlády představitelů bílé rasy. Mnozí cestovatelé se na základě svých zkušeností shodovali na tom, že čím výše se nalézá určitá populace v sociální hierarchii, tím světlejší je její pleť, naopak vrstvy zotročené a služebné, nacházející se na nižších stupních společenského žebříčku, jsou s železnou pravidelností vnucenou přírodním řádem snědé či tmavé.135 Vyslanec francouzského krále Ludvíka XIV. Jean de la Roque zaznamenal v roce 1688 mezi arabskými populacemi Sýrie a severní Afriky, že osoby se světlou pokožkou disponují privilegovaným postavením.136 John Barrow učinil obdobnou zkušenost v Číně, Mandžusku a „Tatarstánu",137 James Cordiner na Cejlonu,138 Louis Choris na Hava-ji139 a Thomas Stamford Raffles a John Crawfurd na Jávě a Sumatře.140 Podle svědectví Lettres édifiantes et curieuses écrites des Missions étrangeres par quelques missionnaires de la Compagnie de Jésus141 stáli v čele negroidního obyvatelstva tichomořského souostroví Karolín lidé europoidního vzezření, o nichž se návštěvníci ze Západu dokonce domnívali, že jsou španělského původu.141 Albert Montémont, autor životo- 92 pisu slavného cestovatele Mungo Parka,143 podle Jean Boissela144 významně přispěl ve Francii prostřednictvím svých popularizujících etnografických a antropologických prací k šíření myšlenky o nadřazenosti bílé rasy.145 Victor Courtet zdůrazňoval, že v hinduistické společnosti zaujímají výsadní postavení jedinci vzhledem podobní Evropanům.146 Rovněž velký historik římských dějin Barthold Georg Niebuhr uvedl, že bráhmani si díky úzkostlivému vyhýbání se míšení s jinými skupinami indického obyvatelstva udrželi původní světlou barvu své pokožky.147 Nebylo proto překvapující, že francouzský učenec a člen Institut de France Barthélemy Charles Pierre Joseph Dunoyer položil otázku po příčinách univerzální nadvlády bílé rasy.148 V Courtetových spisech nalezneme onu adoraci bílé rasy,149 která nalezla vrcholnou podobu v Gobi-neauově díle.150 Ze své kolébky, kterou Courtet lokalizoval obdobně jako Arthur de Gobineau151 ve střední Asii či západní Sibiři, údajně migrovali představitelé bílé rasy jakožto nositelé civilizačních impulzů do různých koutů světa.152 Courtet se ve své argumentaci ve prospěch civilizační a biologické nadřazenosti bílé rasy opíral především o poznatky a studie, jejichž autory byli Edwards, Desmoulins, Omalius d'Halloy,153 Abel Rémusat,154 Heinrich Julius Kla-proth,155, Georg Friedrich Grotefend,156 James Prin-sep157 a Xavier Marmier, autor Chants populaires du Nord (1842) a popularizátor nordické poezie a ság ve Francii.158 Před Francouzskou revolucí vyzdvihl historickou úlohu „Partů-Árijů" Delisle de Sales,159 který v sedmisvazkové studii De la philosophie de la nature ou traité de morale pour ľespéce humaine, tiré de la philosophie et fondé sur la nature z roku 1778 obrátil při hledání „nadřazené rasy" pozornost k Severu.160 V rámci evropského obyvatelstva Courtet rozlišil rasy gaelskou, iberskou, slovansko-illyrskou a helénskou, kterou členil na dílčí větve kymbrijskou, germánskou a skandinávskou161. Expanze a dobyvatelské války středověku poskytly podle Victora Courteta nevyvratitelný důkaz o superioritě představitelů „světlovlasé rasy", kteří zotročili příslušníky „rasy tmavovlasé".162 Výsadní postavení zaujímá rasa germánská, již Victor Courtet po vzoru Delisle de Salese ztotožňoval se starověkými Skythy.163 Dějiny Evropy od čtvrtého století po Kristu vypovídají o velkém civilizačním poslání „rasy zrozené k dominanci", kterou byla rasa označovaná různými autory jako „plavovlasá", kav-kazská, germánská, gótská, normanská nebo nordic- ká.164 Tato rasa prokázala svoji nadřazenost ovládnutím rozsáhlých oblastí Ameriky, Asie a Afriky. Courtet znal Gibbonovo epochální dílo The History of the Decline and Fall of the Roman Empire a sdílel tezi, že upadající římské impérium bylo rozvráceno germánskými barbary v důsledku jejich rasové nadřazenosti. Nebylo nijak náhodné, že základy středověké civilizace položily právě vítězné germánské kmeny a že historické osudy Západu jsou úzce provázány s údělem Germánů. Francie vděčí za svoje konstitutiční formy a legislativního ducha germánským Frankům a Bur-gunďanům.165 Feudální Evropa byla kontinentem podmaněným Germány a podřízeným jejich vládnímu a společenskému systému.166 Courtetova oslava Germánů, kteří ztělesňují nejryzejší ctnosti a nejroz-vinutější rasové dispozice,167 navázala na starší renesanční a raně novověké zdroje168 a ve francouzské literatuře předznamenala fascinaci nordickou rasou v díle Arthura de Gobineaua.169 Podle Courteta představovala mytologie idealizovaný záznam o skutečných historických událostech. Legendy o kavkazských gigantech údajně svědčily o souvislosti mezi „Jefeto-vou rasou", „kavkazskými Skythy" a Germány a Góty, jejichž původní domovinou byl údajně Kavkaz.170 V prvních desetiletích devatenáctého století se podle Courteta rodí nová rasově nadřazená skupina -buržoazie, vyznačující se bohatstvím, věděním a mocí, která nahradí tradiční aristokracii.171 Tato Courtetova progresivistická vize byla značně vzdálená Gobineau-ově historickému fatalismu, podle kterého byl rasový vývoj lidstva ukončen. Victor Courtet se rovněž obdobně jako jiní Saint-Simonisté, například Michel Chevalier,172 obdivoval Spojeným státům americkým, jejichž dynamismus, mobilitu a meritokracii považoval za vzor pro modernizaci Francie. Chateaubriand, s nímž se Courtet setkal počátkem třicátých let devatenáctého století na půdě ĽInstitut historique, poznamenal, že v dějinách vždy vznešení upadají a střední třídy zaujímají jejich místo.173 Courtet tento postřeh spojil s historickým údělem „starých" a „nových" ras.174 Victor Courteta ocenil historika Augustina Thierryho, který ve svém díle Histoire de la conqué-te de ľAngleterre par les Normands ukázal, že historie představuje věčný rasový zápas mezi „vládnoucími" a „ovládanými", „silnými a slabými".175 Thierry však tuto skutečnost pouze zaznamenal, ale nevysvětlil, protože údajně nepochopil hlubší realitu rasy a fyziologických zákonitostí. Míšení ras Courtet ztotožnil se saint-simonskou utopickou vizí „éry jednoty" zalo- 93 žené na fyziologické homogenizaci lidstva. Zatímco technokrat a Saint-Simonův žák Victor Courtet viděl v této rasové uniformitě naději a projev sociálního pokroku, romantický literát Arthur de Gobineau ji pokládal za příznak lidské degenerace a dějinného úpadku,176 přičemž ztělesněním dekadence modernity v důsledku rasového a etnického míšení byla pro Gobineaua Paříž.177 Courtet věřil, že krev vyšších ras může obohatit rasy nižší a umožnit tak jejich vzestup. Tento proces podle Courteta ospravedlňoval rovněž postupné zrušení všech privilegií a emancipaci sociálně slabých vrstev.178 Proletariát, který zaujímá podřadné postavení odpovídající jeho schopnostem,179 se může díky smíšeným sňatkům uzavíraným s příslušníky vyšších vrstev pozvednout. Courtet zopakoval krédo saint--simonistů, že politická a morální krize moderní doby bude překonána, pokud bude každému jedinci přiděleno takové místo, které náleží jeho vrozeným dispozicím. Podle jeho rasové interpretace bude dosaženo skutečné sociální emancipace a rovnosti až v důsledku dlouhodobého rasového míšení. Pro Victora Courteta byl morálně šokující kontrast mezi republikánským zřízením, demokracií a svobodami, z nichž se mohla těšit bílá část americké populace, a otroctvím, jež bylo údělem amerických černochů, důkazem o úzké souvislosti mezi rasovými dispozicemi a politickou organizací. Pouze míšení černé a bílé rasy by mohlo případně vyústit v Severní Americe do emancipace černochů (kteří by ovšem v důsledku tohoto procesu ztratili původní rasovou identitu).180 Neblahý osud Libérie, oběti snahy vytvořit z řad osvobozených otroků svobodný stát, byl dalším dokladem konstriktů, kterými rasová výbava omezuje politické možnosti dané populace.181 Abolicionistické hnutí, jež trpělo „zvláštní zaslepeností",182 vystupovalo podle Courteta proti duchu pozitivní vědy. Victor Courtet předvídal, že osvobození černých otroků bez míšení s bělochy bude znamenat jejich ekonomický úpadek, degradaci, mizérii a společenskou marginalizaci.183 Podle Courteta se Francie stejně jako celá Evropa roku 1832 nacházela v postavení Římské říše před invazí barbarů; trpěla egalitarismem, který zabraňoval ustavení přirozené nerovnosti založené na rozdílných schopnostech.184 Courtet, jenž převzal od Josepha de Maistra výraz „zlomené a smíšené národy",185 věřil, že se blíží válečný konflikt, skutečná rasová válka, která přetvoří evropskou civilizaci ve společnost, jež bude ze všeho nejvíce připomínat tradiční feudalismus.186 Obdiv k feudálnímu řádu, v němž stejně jako v ot-rokářském systému rasa splývala s třídou, vyplýval u Courteta z konzervativní nostalgie a odporu k centralismu, které sdílel s Arthurem de Gobineauem.187 Courtet byl kritikem francouzského administrativního a byrokratického centralismu, jehož počátky sledoval ke Colbertovi a který - obdobně jako Alexis de Toc-queville - spojoval s odkazem Francouzské revoluce a republikánského režimu. Courtet neskrýval mínění, že nikdy lidé nepociťovali méně svobody a více nerovnosti než v uplynulých třech staletích.188 Zvláštní pozornost Victor Courtet věnoval genezi indického kastovního systému.189 Právě Indie se svými kastami a restrikcemi vtělenými do Manuova zákoníku byla podle Courteta dokonalým příkladem přirozeného uznání nerovnosti ras a přizpůsobení sociálního řádu této skutečnosti vyplývající z přírodních zákonitostí. Tím lze vysvětlit paradox, že se kastovní systém navzdory své represivní povaze vyznačoval značnou historickou stabilitou.190 Victor Courtet se odvolával na Arnolda Hermanna Ludwiga Heerena, který ve studii De la politique et du commerce des peu-ples de ľantiquité napsal, že kasty se zrodily z původní rasové odlišnosti archaických indických kmenů.191 Jean Lacroix de Marlěs označil v knize Histoire de Tín-de ancienne et moderne z roku 1828 indické Manuovy zákony za vzor pro zachování rasové čistoty.192 Totéž platilo podle Courteta i pro hierarchické uspořádání staroegyptské společnosti, jež odráželo primordiál-ní rasovou nerovnost.193 Dojem, který indické kasty vyvolaly ve Francii, byl skutečně dlouhodobý a hluboký. Jeho ohlas nalezneme ještě u Louise Dumonta nebo Clauda Lévi-Strausse.194 Courtetova studie Mémoire sur les races humaines: De ľinfluence des races humaines sur la forme et le déve-loppement des sociétés z roku 1835 představovala v dějinách novodobého západního myšlení jedno z prvních zpochybnění pojetí moderního národa. Courtet se v ní pokusil ukázat, že rasa předchází národ a že národní společenství reprezentuje historicky nahodilou směs rasových a etnických skupin s odlišnými vrozenými dispozicemi. Obdobně v šestnáctistránko-vé brožuře, kterou vydala Pařížská etnologická společnost pro „cestovatele",195 nalezneme kromě instrukcí jak zjišťovat fyzické vlastnosti místních obyvatel na straně čtyři poznámku, že uvnitř každého národa existuje několik ras, přičemž je zapotřebí rozlišit čisté rasové typy od typů smíšených.196 Moderní národní společenství je podle Courteta fikcí, protože ve sku- 94 tečnosti jde o heterogenní amalgám ras vybavených odlišnými vrozenými schopnostmi.197 Tato okolnost vysvětluje například existenci otroctví, která znepokojovala novodobé teoretiky svobody, ve starověké řecké demokracii nebo v republikánském Římě.198 James Cowles Prichard nedokázal podle Courteta pochopit, že uvnitř moderního národa existuje více ras s rozdílným nadáním, které mohou dosáhnout novodobého ideálu rovnosti pouze prostřednictvím vzájemného míšení. Courtet tento proces vítal, Arthur de Gobi-neau se jej děsil. Victor Courtet se postavil proti snaze historiků počátku devatenáctého století vyprávět příběh národa; skutečným subjektem dějin je podle jeho názoru rasa. Nezpochybňoval Micheletovu tezi, že cílem a aspirací historického vývoje, který demonstrovala Francouzská revoluce, je svoboda a rovnost. Tohoto žádoucího stavu však nebude dosaženo politickým bojem, ale prostřednictvím míšení jednotlivých ras. Zdůrazněním sociálních konfliktů (i když je chápal jako epifenomén hlubších rasových antagonismů) učinil Victor Courtet bezděčně krok od saint-simonismu k protomarxismu.199 Rasová teorie nesdílela s marxismem pouze ideové zázemí v saint-simonismu, ale rovněž relativizaci a dekonstrukci konceptu moderního národa, který se právě vynořil jako svrchovaná politická entita. Zatímco marxismus poukazoval na sociální nerovnost a třídní boj uvnitř národní komunity, jež demaskují patriotismus jako falešnou ideologii zakrývající skutečnost brutálního vykořisťování, rasová teorie v podání Victora Courteta a Arthura de Gobineaua odhalila národní společenství jako nesourodou, historicky nahodilou směs odlišných rasových skupin, jejichž rozdílné vrozené nadání může vyústit do antagonistických zájmů a konfliktů. Rasová solidarita krve převáží nad pocitem národní sounáležitosti. Z tohoto důvodu označila Hannah Arendtová rasovou ideologii (podobně jako marxismus) za efektivní nástroj pro vyvolání občanské války. Byl to odchovanec saint-simonismu Victor Cour-tet (a nikoliv Arthur de Gobineau), kdo zřejmě jako první nastínil způsob proměny rasového výkladu dějin v politickou ideologii a aktivismus zaměřený na totální rekonstrukci lidské společnosti. Etnické změny, které údajně souvisejí se změnami fyziologickými, označil za primární příčinu politických a sociálních transformací a revolučních převratů.200 Na rozdíl od liberálů, kteří se domnívali, že charakter společnosti vyplývá z kvality jejích institucí, Courtet prohla- šoval, že povaha společnosti je dána jejím etnickým a rasovým složením. Revoluce a historický vývoj jsou výrazem fatalismu krve a historie je pouhým odrazem kolektivní fyziologie národů. Victor Courtet tak ve svých úvahách v předhůří Alp, s nimiž se svěřil Thé-venotovi, historizoval učení fyziologů. Courtetovo pojetí dějinné látky je antiindividua-listické; člověka v dějinách viděl zejména jako příslušníka rasy, nikoliv jako autonomního jedince vybaveného svobodnou vůlí.201 Arthur de Gobineau později v Pojednání o nerovnosti lidských ras nazval zmíněný přístup spočívající ve zdůraznění kolektivistického rasového a civilizačního aspektu lidské existence na úkor rozměru individuálního a politického „morální geologií" („la géologie morale").202 Courtet vždy zdůrazňoval, že etnická a rasová stabilita je zárukou stability politické a sociální. Politická nesoudržnost Francie vyplývá z nestability krve. Francie, jejíž obyvatelstvo je údajně beznadějně smíšené, proto potřebuje příměs cizí etnické a rasové krve, která by ji sladila s „přírodními zákony".203 V těchto úvahách jako by zaznívala předzvěst rezignace Francie v roce 1940 na obranu před nacistickým protivníkem, jehož převaha více než z vojenské nadřazenosti204 vyplývala z hypnotické „přítažlivosti" revitalizační rasové revoluce. Jean Boissel označil Victora Courteta za „proroka budoucnosti", zatímco Arthura de Gobineaua za „věrozvěsta minulosti". Zároveň poněkud sporně zdůraznil, že Třetí říše a její rasový totalitarismus nevděčí za nic ani jednomu ze zmíněných autorů, protože pro oba francouzské myslitele představovala „čistá árijská rasa" starobylou zaniklou entitu, kterou již nelze vzkří-sit.205 Victor Courtet byl navzdory většímu časovému odstupu bližší duchu nacismu než katolický fatalista a pesimista Arthur de Gobineau.206 Podle Courteta musí po vědecké revoluci, která promění prostřednictvím rasového výkladu dějin politické vědy ve vědy pozitivní, následovat revoluce politická. Tato revoluce bude mít povahu celoevropského rasového hnutí, jež každé rase přidělí opět místo, které ji náleží v hierarchii bytí na základě jejích vrozených schopností a kvalit. Nabízí se otázka, proč se Arthur de Gobineau nikde ve svém rozsáhlém díle včetně Pojednání o nerovnosti lidských ras nezmínil o Victoru Courtetovi, muži, který předznamenal prakticky všechny jeho teze? V první knize Pojednání o nerovnosti lidských ras Arthur de Gobineau tvrdil, že podal souhrn všech 95 známých etnologických systémů; zcela však vynechal studie Victora Courteta.207 Tato otázka není triviální, protože to bylo pravděpodobně právě Gobineauovo mlčení, které odsoudilo Victora Courteta k zapomnění, jež ovšem z jistého úhlu pohledu může být vnímáno jako milosrdné, protože postavení „zakladatele moderního rasismu" není příliš atraktivním postavením v dějinách západního myšlení. Je možné, že by Gobineau o agilním saint-simonistovi nikdy neslyšel? Jak poznamenal Jean Boissel, na přelomu čtyřicátých a padesátých let devatenáctého století, kdy Arthur de Gobineau shromažďoval podklady ke své nejznámější knize, se Victor Courtet stýkal v Paříži s osobnostmi z etnologických a antropologických kruhů, s nimiž navázal kontakt rovněž mladší Arthur de Gobineau.208 V ĽInstitut historique působil jako pomocný knihovník v roce 1844, kdy zde Arthur de Gobineau prováděl výzkum pro svého zaměstnavatele Alexise de Tocquevilla, etnolog Alfred Maury, který se z titulu své funkce musel znát s Prosperem Mériméem, důvěrným Gobineauovým přítelem. Maury v recenzích uveřejněných v letech 1853, 1855 a 1856 v Athenaeum francais a 15. dubna 1857 v Revue des Deux Mondes podrobil Gobineauovo Pojednání o nerovnosti lidských ras kritice. Byl to právě Maury, koho Victor Courtet nahradil 26. června 1846 v postavení zástupce tajemníka Pařížské etnologické společnosti. Courtetovo jméno nemohlo Gobineauovi uniknout na stránkách Bulletin de la Société ethnologique de Paris. Je rovněž prakticky nemožné, aby Arthur de Gobineau, který měl značný přehled v soudobé antropologické a etnologické literatuře, neznal Science politique, Etude des races humaines sous le rapport philosophique, historique, et social a další Courtetovy studie. Blízkým Gobineauo-vým přítelem byl malíř Ary Scheffer, příbuzný Charlese Lenormanta, prezidenta Pařížské etnologické společnosti a Courtetova spolupracovníka.209 Dalším významným členem Pařížské etnologické společnosti byl v době Courtetova působení v Paříži afrikanista Marie Armand Pascal d'Avezac, tajemník Geografické společnosti (Société de géographie). Jejím prezidentem byl známý autor cestopisů Jean Baptiste Benoit Eyri-ěs, který držel nad Gobineauem ochrannou ruku po jeho příchodu do Paříže v roce 1835. D'Avezaka, který spolupracoval s Courtetovým přítelem d'Eichthalem při vydávání periodika Magasin pittoresque, citoval Gobineau se značným respektem ve své knize Trois ans en Asie. Nepřehlédnutelnou postavou mezi pařížskými ori-entalisty byl baron Ferdinand Eckstein, který byl přijat do Pařížské etnologické společnosti 26. února 1847, to znamená v době, kdy Victor Courtet vykonával funkci zástupce tajemníka. Ferdinand Eckstein uveřejnil v roce 1847 článek v Revue indépendante,210 na který se odvolával Arthur de Gobineau v Pojednání o nerovnosti lidských ras.211 Téhož roku publikoval v tomto periodiku svoji studii Origines indo-européennes Victor Courtet. Pozoruhodnou shodou okolností se ve stejném čísle Journal de ľInstitut Historique, ve kterém vyšly již roku 1835 Ecksteinovy úvahy o vztazích mezi Indií a Evropou, objevil Courtetův text Mémoire sur les races humaines: De ľinfluence des races huma-ines sur la forme et le développement des sociétés.212 Jeho autor v závěru uvedl, že míšení ras, které snižuje kvalitu některých populací, zatímco pozdvihuje jiné, odstraňuje tradiční sociální hierarchii a otevírá cestu rovnostářství. Jak napsal Jean Boissel, tato Courtetova krátká poznámka představuje klíč k pochopení pozdějšího Gobineauova díla, jež se zrodilo o téměř dvě desetiletí později.213 V předmluvě k Pojednání o nerovnosti lidských ras označil Arthur de Gobineau svoji tezi o fatálním vlivu rasového míšení na průběh lidských dějin za zcela novátorskou.214 Tato myšlenka se však zrodila minimálně o dvě dekády dříve ve studiích, které Gobi-neau sice nikde nezmínil, ale jež jednoduše nemohl v intelektuálním životě Paříže přehlednout. Arthur de Gobineau si byl bezpochyby velmi dobře vědom, co v akademickém světě znamená plagiátorství, protože z něj ve vztahu ke svému vlastnímu dílu později obvinil Charlese Darwina. Na druhé straně zmíněné „opomenutí" vyneslo Arthuru de Gobineauovi velmi pochybnou „slávu" muže, který je přinejmenším intelektuálně zodpovědný za nesmírné zločiny moderního rasového totalitarismu, muže, jenž přivedl na svět rasovou nenávist a který předznamenal nacismus. Zapomenut byl Arthur de Gobineau jako pozoruhodný lyrický básník, spisovatel, všestranný vzdělanec, myslitel a úspěšný diplomat, jemuž byly naprosto cizí xenofobie a antisemitismus fanatiků, kteří se ho v nevědomosti souměřitelné pouze s jejich ideologickou zaslepeností dovolávali. Pravděpodobně málokdy v dějinách bylo provinění proti etice vědecké práce potrestáno se srovnatelnou přísností. 96 Poznámky Osobnosti Victora Courteta je věnována jediná monografie Victor Courtet (1813-1867), premier théoricien de la hierarchie des races. Contribution ä ľhistoire de la philosophie politique du romantisme (Paris, Presses universitaires de France), kterou vydal v roce 1972 Jean Boissel, profesor na Univerzitě Paula Valéryho v Montpellier a předválečný ultrapravicový aktivista, autor válečných vzpomínek Les croiz de sang (Paris, Editions Rénovation, 1933) a řady odborných prací o Arthuru de Gobineauovi. Podle Boissela napsal monografii o Courtetovi roku 1968 v Bratislavě a Roussillonu. ĽAnti-Juif od Jeana Boissela ovlivnil svým vyhraněným antisemitismem před druhou světovou válkou Celina. Cit. Jean Boissel, 1969, Vol. I, str. 38. Abraham Hyacinth Anquetil-Duperron byl proslulým francouzským orientalistou a překladatelem Avesty, který se zasloužil o rozšíření pojmu „árijský" mezi západní odbornou veřejností (viz Budil, Ivo T., 2002, str. 106-108). Narodil se v roce 1807 ĽIsle v rue Paul-Monition (dříve rue des Freres-Mineurs) v budově, která se ještě ve druhé polovině dvacátého století nazývala Maison-Courtet. Jules Courtet vystudoval v Lyonu a Aix-en-Provence. Původně jej oslovily liberálně revoluční myšlenky roku 1830, později se však k hlásil ke kon-stitučnímu monarchismu. V letech 1831 až 1832 pobýval v Paříži (podobně jako jeho bratranec Victor). Působil jako podprefekt (1845 v Barcelonnette, 1846 až 1848 v Die, 1849 až 1855 postupně v Orange, Neuchätel-en-Bray, Thiers, Nyons a Drôme). Jeho kariéra vyvrcholila v Avignonu, kde zastával místo zástupce starosty. Jules Courtet na sebe upozornil jako autor regionálních studií Vaucluse historique, pittoresque et monumental, Avignon. Notices historiques et archéologiques (Avignon, Saint-Just, 1854, včetně 17 litografických rytin, plánu Avignonu a mapy departamentu Vaucluse) a Dictionnaire géographique, historique, archéologique et biographique des communes du département de Vaucluse (Avignon, Bonnet, 1857). Vydal rovněž román La Valmasque, épisode des guerres religieuses du Comtat (1862, Paris, Jules Tardieu), jehož děj se odehrával v šestnáctém století na svazích Luberonu mezi vesnicemi Bonnieux a Ménerbes. Své protirevolucionistické názory Jules Courtet vyjádřil v polemickém spise Les Révolution-naires (1789-1795) (Paris, P. Grou, 1873). Revolucionáře označil za „muže, kteří poskvrnili svobodu" („Ces hommes qui ont souillé la liberté", cit. Boissel, Jean, 1972, str. 26). Zemřel roku 1881. Viz Joannis, Jean de, Le Fédéralisme et la Terreur ä ĽIsle (Vauclu-se), Avignon, Seguin. Abbé Costaing de Pusignan působil v kabinetu přírodních dějin muzea v Avignonu. Jeho petrarkovská studie La Muse de Pétrarque dans les collines de Vaucluse ou Laure des Baux, sa solitude et son tombeau dans le vallon de Galas (Avignon, Bonnet) vyšla v roce 1819. Courtet citoval rovněž práci Mémoires pour la vie de Francois Pétrarque (Amsterdam, 1764-1767, 3 vol.) od abbé de Sada, narozeného v Avignonu, generálního vikáře arcibiskupa v Toulouse a později v Narbonne, který od roku 1752 žil v zámku v Saumane, vesnici poblíž Fontaine de Vaucluse. Cour-tet ovšem zpochybnil nestrannost abbého, jenž označil Lauru za příslušnici svého vlastního rodu de Sade. Courtet věnoval pozornost především Petrarkově nonkonformní Ódě na římského tribuna Rienziho (Ode au tribum romain Rienzi, Canzone XI). Rienzi „né dans la derniere classe du peuple" a „ci-tait des rois ä son tribunal, écrasait le patriciat romain et jetait au peuple des promesses solennelles de liberté et de victoire" (cit. Bo-issel, Jean, 1972, str. 20). Když se však chopil v roce 1354 moci, jeho vláda vyústila do demagogie a bezzákonné tyranie a Rienzi byl rebelujícím davem 8. října 1354 zavražděn na kapitolských schodech. Rienzi tak byl podle Courteta „infidele ä sa mission" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 20). O Saint-Simonovi Courtet napsal: „Saint-Simon était religieux, cest-ä-dire dévoué, ardent, passionné pour le bonheur de ses sem-blables. Il sentait plus que personne ľétat de crise et de révolution oü la société était enveloppée" (Au chefs de la hiérarchie saint--simonienne, Archives Herrero-Courtet, str. 4, cit. Boissel, Jean, 1972, str. 21). O svých motivech a záměrech napsal v roce 1831 v dopise „vůdcům saint-simonistické hierarchie": „Je vins ä Paris, entrainé par la fougue révolutionnaire, je vins, malgré mes parents qui me résistaientpar les larmes et qui me livraient ä moi-měme au hazard, sans appui. Quand on me demandait: quel est ton but? Je répondais: je vais vivre. Et, en effet,je venais prendre dans la socié-té le rôle qui mappartenait, je venais partager la mission des disciples de Saint-Simon. Ma conversion ne fut ni longue ni pénible. Et je ne suis pas de ceux qui s'imaginent que plus il a fallu de temps et de travail pour transformer les sentiments d'un homme, plus cette transformation est réelle et complete. Je crois, au contraire, que la conversion d'un individu nest bonne et solide qu'autant que les idées nouvelles qui lui sont présentées sont un progres immédiat sur les idées anciennes" (Au chefs de la hiérarchie saint-simonienne, Archives Herrero-Courtet, cit. Boissel, Jean, 1972, str. 20); „... les idées premieres de la doctrine furent tellement immédiates ä mes anciennes idées que jécrivis bientôt en signe de profession de foi: Jétais saint-simonien, on ma trouvé. Je fus saint-simonien et j 'etais dévoué; j'avais pour mes supérieurs un attachement des plus since-res; et je métais mis dans leurs mains comme un enfant qui a be-soin d'appui" (Au chefs de la hiérarchie saint-simonienne, Archives Herrero-Courtet, cit. Boissel, Jean, 1972, str. 20); „Né dans un pays essentiellement religieux j'avais beaucoup médité sur les choses de la Vie, sur ľamour, sur les devoirs des hommes; j'avais méme, je puis le dire, pressenti que j'avais quelque chose ä faire pour amélio-rer leur sort; jétais poete, réveur, ami du peuple et de ľégalité" (Au chefs de la hiérarchie saint-simonienne, Archives Herrero-Courtet, cit. Boissel, Jean, 1972, str. 29). 9 Na Victora Courteta silně zapůsobila následující Enfantinova a Bazardova slova: „Depuis longtemps les philosophes ont fait du genre humain ľobjet de leurs investigations (.) mais au lieu de ľen-visager comme un corps organisé, croissant progressivement d'apres les lois invariables, ils ne ľont considéré que dans les individus qui le composent (...) Les historiens ont fait de ľhomme un étre abstrait et de raison, ils nont vu que ľhomme individuel se manifestant en divers lieux et ä diverses époques, et ils ne ľont observé, dans des situations différentes, quafin de varier les aspects, et den faire jaillir des comparaisons; mais aucun na élucidé la vie de ľespece humai-ne" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 21). 10 Termín, jehož vytvoření je často příčítáno Lamarckovi, pravděpodobně razil jako první německý lékař Gottfried-Reinhold us, původem z Brém, který v letech 1802 až 1822 vydal šestisvazkové dílo Biologie ou philosophie de la nature vivante pour les naturalis-tes et les médecins (Göttingen). Casimir Francois Henri Barjavel v Dictionnaire historique, bio-graphique et bibliographique du département de Vaucluse (1841) tvrdí, že Victor Courtet doprovázel do Gap prefekta Gauju, s nímž se seznámil v srpnu 1830 v Paříži. Mladý Victor Courtet musel na Gauju učinit během jejich krátké známosti (od 8. září působil Gauja ve Foix) dojem, protože po svém jmenování prefektem Hautes-Alpes si jej Gauja údajně zvolil za svého tajemníka a poté jej dokonce pověřil vedením jednoho odboru prefek-tury. Jean Boissel, který pochybuje, že by osmnáctiletý mladík bez zkušeností mohl vykonávat tak náročnou funkci, upozornil na patrné rozpory v posloupnosti událostí v Barjavelově podání. V roce 1832, kdy Victor Courtet pobýval v Gap, byl prefektem Hautes-Alpes jistý Beynau, zatímco Gauja vykonával funkci prefekta v Ariege. Do Gap byl Gauja povolán až v srpnu 1833, kdy již byl Courtet opět v Paříži (Boissel, Jean, 1972, str. 40, 73). 12 André Thévenot neboli Thévenot de la Creuse, který se narodil 97 1800 v Souterraine v Creuse, byl básníkem, autorem Hommages poétiques et poésies diverses (1830) nebo La prise de Constanti-ne (1837), obdivovatelem Napoleona (ĽApothése de Napoleon, 1840) a životopiscem jeho ambiciózního synovce Ludvíka Bonaparta (Les Tombeaux de Saint-Leu-Taverny, 1848). Ve sbírce Méridionales z roku 1835 věnoval Thévenot Victoru Courtetovi jednu z básní, která svědčí o tom, že znal Courteta a jeho rodinu již koncem dvacátých let: „Victor, je suis enfin venu toucher ton seuil; Il s 'est ouvert pour moi, pour moi, pauvre äme en deuil; Ton pere ma souri d 'un paternel sourire; Et tes soeurs, doux anges quon admire, M'ont accueilli comme on accueille un frere aimé; De leur voix si touchante elles mont embaumé; Elles mont dit les jeux de ta fougueuse enfance, Tes chagrins ä quinze ans, tes réves d 'espérance; Et je les écoutais faire des voeux pour toi, Pour toi, qui sais aimer et souffrir comme moi; Jétais ému, Victor, et sur ton vieux pupitre Jaurai voulu t 'écrire un suave épitre, Une douce élégie (...) Oh! Jétais trop ému (...) Apres avoir ainsi, de ma vie ä la tienne, Méler les souvenirs d'une enfance chrétienne; Adieu, Victor! Un jour nous en reparlerons Quand sur le méme esquif tous deux nous voguerons" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 41). 13 La Troisieme lettre sur la Religion, str. 10. 14 Boissel, Jean, 1972, str. 52. 15 Současně jako další příbuzní Dominique Claude Roze a Francois Xavier Roze (Vaucluse, Diction, départementaux, Flammarion, 1904, str. 637-638; viz Laval Victor, 1909, ĽInsurrection fédéralis-te dans la vallée du Rhône, juillet 1793, Nímes; Laval, Victor, 1912, Le Général J.-F. Dours, Paris, Berger-Levraut). 16 „Ľhistoire naturelle de ľhomme". Victor Courtet pojmenoval první část Science politique „Principes généraux de ľanthropolo-gie ou de ľhistoire naturelle des races humaines". James Cowles Prichard nazval v roce 1836 své životní dílo Researches into the physical history of mankind (London, Sherwood, Gilbert and Piper); v následujících letech pak vydal Researches into the physical ethnography of the African races (1837), Researches into the ethnography of Europe (1841), Researches into the history of the asiatic nations (1844) a Researches into the history of the Oceanic and of the American nations (1847). Do francouzštiny Prichar-dovo opus magnum přeložil lékař F. Roulin pod názvem Histoire naturelle de ľhomme (Paris, J.-R. Bailliěre, 1843). Termín „antropologie", který byl v první dekádě devatenáctého století prakticky opuštěn, se začal ve Francii znovu prosazovat v padesátých letech devatenáctého století. V roce 1853 vydali Louis Francois Jéhan a Jacques Paul Migne Dictionnaire ďanthropologie. V roce 1855 jej použil Armand Quatrefages de Bréau pro označení přednáškového kurzu v Muséum dhistoire naturelle. Roku 1867 Quatrefages vydal pod záštitou ministerstva školství (Ministere de ľin-struction publique) Zprávu o pokroku antropologie (Rapport sur les progres de ľanthropologie, Paris, Imprimerie impériale), která měla úctyhodných 570 stran. Pojem antropologie však vyvolal ve Francii rozpaky, které shrnul v roce 1857 Louis Peisse v pojednání La Médecine et les Médecins. Peisse se domníval, že termín antropologie je příliš ambiciózní, protože věda, k níž se vztahuje, v žádném případě není „obecnou naukou o člověku", ale svým výlučným zaměřením na fyzické aspekty představuje spíše odvětví zoologie. Takto chápali antropologii její naturalističtí zakladatelé, mezi něž Peisse zařadil Buffona, Campera a Blumenbacha. Mezitím se však antropologové začali zabývat srovnávacím studiem jazyků, zvyků, náboženství, institucí a civilizací. Tento záběr podle Peisseho překročil původní vymezení vědy, která by proto měla změnit název. Louis Peisse navrhl substituci vhodnějším termínem etnografie, který zaváděli němečtí vědci (Peisse, Louis, 1857, La médecine et les médecins. Philosophie, doctrines, institutions, critiques, moeurs, et biographies médicales, Paris, J. B. Bailliěre et fils, I, str. 365-366). 17 V Courtetově cestovním pasu byl uveden následující popis jeho držitele: „Stáří 23 let (což byl omyl, protože Courtetovi bylo v té době pouze 19 let, poznámka autora), výška 1,76m (Courtet byl tedy na svoji dobu nadprůměrně vysoký, poznámka autora), kaštanové vlasy, široké čelo, hnědé oči, velký nos, středně velká ústa, černé vousy, kulatá brada, oválný obličej, avětlá pleť" (Arch. Her-rero-Courtet; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 74). 18 Boissel, Jean, 1972, str. 74. Sám Victor Courtet napsal: „Les Russes, les Autrichiens changeraient-ils leur état presque perpétuel de paix intérieure, contre nos luttes intestines et contre notre liberté quilsappellentanarchie?"(Sec. let. Ä Thév., str. 35). 19 Achille-Victor, vévoda de Broglie, byl členem Guizotovy vlády jmenované 11. října 1831. 20 Journal de ľInstitut historique, II, str. 260, 1835. Text vycházel z přednášky, kterou Victor Courtet prezentoval na setkání členů ľInstitut historique 15. června 1835 a již Casimir Broussais ohodnotil v Journal de ľInstitut historique (III, str. 147) jako „zajímavou" (Boissel, Jean, 1972, str. 74). Později tento článek Courtet použil jako závěr své hlavní studie La Science politique fondée sur la science de ľhomme. 21 Pařížský Historický institut (ĽInstitut historique) byl založen 24. listopadu 1833. Na návrh jednoho z jeho členů, Jeana Bernarda Mary-Lafona, byla 5. dubna 1834 ustavena komise pověřená přípravou Evropského historického kongresu (Congres historiques européen), jejíž práce se účastnil rovněž Victor Courtet. Kongres byl zahájen 15.září 1835 v sále Saint-Jean na pařížské radnici. 22 Victor Courtet se měl ve svém vystoupení zaměřit především na následující témata: „Déterminer par ľhistoire et par les sciences ce que ľon doit entendre par les mots genre, especes et races, appliqués ä ľhomme. Déterminer par ľhistoire si les diversités physiologiques des peuples sont entre elles comme les diversités des systemes soci-aux auxquels ils appartiennent" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 64). 23 Boissel, Jean, 1972, str. 64; o Philippu Buchezovi viz Cuvillier, A., 1956. 24 James Cowles Prichard viz Budil, Ivo T., 2002, str. 193-194. 25 James Cowles Prichard byl monogenistou, který z pozice biblické tradice kritizoval nastupující rasové teorie. To byl pravděpodobně hlavní důvod, proč se Arthur de Gobineau, ačkoliv z Prichardo-vých prací vydatně těžil, o britském etnologovi vyjadřoval dosti přezíravě: „M. Pritchard (sic), historien médiocre, théologien plus médiocre encore, pour n'avoir voulu reconnaitre ľincapacité de certaines races ä se civiliser ďelles-mémes" (Pojednání o nerovnosti lidských ras, ĽAvant-propos, XIV). Podle Gobineaua Prichard nejenže odmítal připustit odlišné vrozené dispozice různých ras, ale ani nepochopil možnosti, které pro výklad dějin poskytuje nová rasová teorie. 26 Regionální list Le Messager du Vaucluse oznámil 7. září 1837, že kniha by měla vyjít 15. září 1837 v nakladatelství Firmin Didot a doprovodil ji následujícím komentářem: „Ce livre est le résultat de pres de huit années détudes et de voyages, mais cest peu dire encore car le lecteur n 'appréciepas toujours ce quon lui vante sous ce titre banal d'oeuvre de conscience. (.) Ľauteur a été princi-palement frappé des faits que toutes les sociétés du monde offrent, ä un degré plus ou moins remarquable, des différences caractéris-tiques de populations, et que suivant les conditions variables du mélange des Races Humaines, il se produit des phénomenes soci-aux différents. Ľétude des races humaines ľa donc conduit ä des appréciations politiques ďune haute portée, et ä des conclusions rigoureuses, originales, particulierement applicable ä ľétat présent de la société francaise" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 121). Dílo však nakonec vyšlo v nakladatelství Arthus Bertrand v roce 1838. 98 Recenzi Courtetovy studie uveřejnil 12. října 1839 v odborném periodiku Athenaeum Sir Thomas Charles Morgan. 27 „La politique deviendra une science positive"; Mémoire sur la science de ľHomme, str. 29. 28 „(N)ous avons été profondément affligés en voyant ce jeune homme plein de vie, de talent et despérance, se précipiter dans des théories fausses et dangereuses. Ce sont ces théories et surtout ľapplication qu'il veut en faire ä la réforme sociale, que nous venons combattre, convaincus que M. Courtet na cédé quä un entrainement de jeunesse et d'idées nouvelles" (Album d'Avignon, 1838, n. 7, str. 14; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 108). 29 Boissel, Jean, 1972, str. 129; Jean Boissel současně připomněl, že jistý dr. Sandras přednesl ve dvanácté sekci Congrés historique européen na pařížské radnici 11. prosince 1835 přednášku, k jejíž písemné verzi byla připojena bibliografie antropologických prací prakticky identická s Courtetovým přehledem (Boissel, Jean, 1972, str. 136). Podle Boissela však dr. Sandras pravděpodobně zmíněný bibliografický přehled převzal (bez uvedení zdroje) z Courtetova článku Mémoire sur les races humaines uveřejněném o několik měsíců dříve v Journal de LInstitute historique (únor-červenec, II, str. 225-237). 30 Courtetovy články uveřejněné v LEgide, journal des garanties industrielles et commerciales vyšly pod titulem Du crédit en France, ou de quelques moyens de prospérité publique v nakladatelství Gosselin v roce 1840. 31 Victor Courtet tak uskutečnil starší záměr architekta Josepha Andrého Bruna, jehož realizace byla zahájena v roce 1773, avšak stavební práce byly záhy zastaveny. Courtet zmínil v Exposé des faits relatifs au Canail de ľassociation de LIsle (1850) několik pokusů obnovit výstavbu, jichž se v letech 1820 až 1821 účastnil i jeho otec. 32 Enfantin prohlásil na prvním zasedání La Société détudes pour le canal de Suez: „Nous avons conscience d'avoir préparé cette grande oeuvre comme jamais oeuvre industrielle n 'a été préparée; (.) il nous reste ä tracer sur le monde le signe de la paix et, ä vrai dire, le trait d'union entre deux parties du vieux monde, ľOrient et ľOccident" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 80). 33 „Le jour méme oú les eaux arrivaient de Mérindol ä lisle, pour aller se perdre dans la Durance ä Caumont, ce jour méme, le 15 janvier 1852, neuf gendarmes étaient ä ma porte pour me jeter en prison, sur la dénonciation de quelques jaloux, qui profitaient du désordre de la politique pour assouvir leurs méprisables rancunes" (Courtetův dopis Barjavelovi ze 17. července 1852, cit. Boissel, Jean, 1972, str. 95). 34 Členem zmíněné společnosti byl rovněž další saint-simonista Euryale Cazeaux, bývalý člen „Collége des Seize Péres", který se obdobně jako Courtet rozešel s hnutím v listopadu 1831. 35 Básník Alphonse de Lamartin, ministr zahraničí v prozatímní vládě a jeden z jejích předních členů, byl v mládí silně ovlivněn saint-simonismem. 36 Déclaration aux citoyens électeurs de Vaucluse du 22 avril 1848: „Vous sentez que jaime le peuple, que jadore la liberté, que je pratique par mes moeurs les saintes maximes de la fraternité (.). Des émissaires parcourant les communes sont chargés de me dénigrer. Lun dit que je suis communiste (.). Des hommes de violence osent me représenter comme un dépaveur" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 37 95). 37 Boissel, Jean, 1972, str. 95. 38 V dubnových volbách 1848 se Dupuy umístil o jedno místo před Courtetem (Boissel, Jean, 1972, str. 95). 39 Boissel, Jean, 1972, str. 81. 40 Courtet zakoupil zámek včetně pozemků v Lamotte v roce 1852. Podle Jeana Boissela ještě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století spravovala panství v Lamotte, zahrnující především vinice a rýžová pole, Courtetova vnučka Julietta Her-rerová (Boissel, Jean, 1972, str. 96). 41 V rámci Pařížské etnologické společnosti náležel Victor Courtet do druhé sekce nazvané Histoire et Linguistique, jejímiž členy byli Burnouf, d'Eichthal, Duprat, Eckstein, Lenormant, Maury, Mohl a Schoelcher. 42 4, rue Ventadour, později 5, rue de Chabanais (Boissel, Jean, 1972, str. 96). 43 Charles Lenormant byl členem Historického institutu a v roce 1847 prezidentem výboru Pařížské etnologické společnosti. Přátelil se s Arym Schefferem, jenž byl zase přítelem Arthura de Gobineaua (viz Kolb, Marthe, 1937). 44 Alcide Dessalines d'Orbigny, přesvědčený stoupenec Cuvierovy teorie kataklyzmat, byl roku 1854 jmenován profesorem v Mu-séum d'Histoire naturelle; v roce 1847 působil jako viceprezident a v následujícím roce jako prezident Pařížské etnologické společnosti. D'Orbignyho dílo LHomme américain, considéré sous ses rapports physique et moraux z roku 1840 bylo důležitým zdrojem informací pro Gobineaua při psaní Pojednání o nerovnosti lidských ras (I, str. 51, 128, 155, 167; II, str. 493, 497, 499, 504, 506, 510, 514, 515). 45 Henri Milne Edwards, přírodovědec a člen Historického institutu, byl bratrem zakladatele Pařížské etnologické společnosti Wil-liama Frédérika Edwardse. 46 Louis Ferdinand Alfred Maury, od roku 1844 pomocný knihovník v Historickém institutu, byl členem ústředního výboru Pařížské etnologické společnosti a Gobineauovým přítelem. 47 Jules Mohl viz Budil, Ivo T., 2002, str. 147-148. 48 Eugen Burnouf viz Budil, Ivo T., 2002, str. 149-151. 49 Ferdinand von Eckstein viz Budil, Ivo T., 2002, str. 167-169; Burtin, Nicolas, 1931. 50 Boissel, Jean, 1972, str. 82. 51 Tome VIII, str. 436-467. 52 Victor Courtet se v La Science politique fondée sur la science de ľhomme odvolával například na studii Georgese Murraye Pater-sona On the phrenology of Hindostan uveřejněnou v Transactions of the phrenological society (La Science pol., str. 180-181). 53 Ismaěl Urbain byl v roce 1847 uveden na seznamu členů Pařížské etnologické společnosti. 54 Cit. Boissel, Jean, 1972, str. 77. 55 „Il y a pour ainsi dire des races denfants et des races d 'adultes, ou bien encore, suivant ľingénieuse idée de mon honorable ami, M. d'Eichthal, il y a dans le genre humain la partie féminine et la partie viriile. (.) La force impose avant tout des devoirs ä celui ä qui Dieu en conféra le privilege; la force accroit la responsabilité dans la proportion des prérogatives quelle donne (...). Loeuvre d'i-nitiation, la tutelle appartient ä ľadulte. Mais maudit soit le tuteur infidéle" (Tableau ethnographique, str. 28; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 107). Genderový rozměr rasové problematiky v raném novověku viz Morgan, Jennifer L., 1997. 56 Bulletin de la Soc. Ethnolog., 1846, str. 108. 57 Essai, I, str. 363. 58 „Arrachez ces hommes ä la servitude européenne, arrachez-les si vous le pouvez ä la servitude indigéne d'Afrique; mais craignez de les plonger dans une servitude plus grande, dans une dégradation plus profonde, dans une détresse plus cruelle. Il est beau d'arborer ľétendard de ľémancipation; mais en brisant un lien, songez ä en former un autre. Pour offrir ä nos fréres une égale hospitalité, com-mencez du moins par leur préparer un abri" (Tableau ethnographi-que, str. 30; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 92). 59 V dopise Gustavu d'Eichthalovi ze 13. června 1846 Courtet uvedl, že kniha La Science politique by se měla skládat ze tří následujících částí: La Science politique fondée sur la science de ľhomme; La Science politique fondée sur ľhistoire universelle des peuples; La Science politique fondée sur la morale (Bibl. Arsenal, ms. 13750 fol. 250; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 96). 60 Courtet se věnoval studiu indoevropských jazyků; jeho zájem, kterým předznamenal dílo mnohých čelných představitelů fran- 99 couzské indoevropeistiky, zejména Georgese Dumézila, zahrnoval například Vergleichendes Wörterbuch der gotischen Sprache od Lorenze Diefenbacha, Méthode pour étudier la langue sanscrite od Émila Louise Burnoufa, Traces de bouddhisme en Norvege od Christophera Andrease Holmboea nebo Essai sur la Rigsma al-Saga et sur les trois classes de la société germanique od Maximi-liena de Ringa. V padesátých letech Victor Courtet konzultoval s jistým otcem Ballantim z Marseille otázku utváření archaické římské společnosti a vlastnického práva (Boissel, Jean, 1972, str. 92). 61 Albin-Paul-Gabriel-Dominique-Victor se narodil 19. května 1852 a zemřel 1. listopadu 1906. Měl dvě děti, Reného Paula Gabriela, který se narodil 13. listopadu 1893 a jenž byl zabit 25. srpna 1915 během leteckého souboje v Lotrinsku, a Juliette, která poskytla koncem šedesátých let dvacátého století na zámku v La-motte podklady Jeanu Boisselovi pro monografii o jejím dědečkovi. 62 Boissel, Jean, 1972, str. 93. 63 Aux chefs, str. 11, cit. Boissel, Jean, 1972, str. 37: „Je ne vous rappellerai que les démarches quil considérait comme la premiere de son temps. Son but était de procréer avec elle des enfants ďune capacité tres supérieure." 64 „Messieurs, ce qui domine et a toujours dominé le monde, cest la capacité. Or, je le répete, la capacité est le produit de la naissance (...), cest par la naissance que chaque ětre a sa place dans le monde et se trouve échelonné dans la hiérarchie universelle (...); la naissance donne la capacité et la capacité seule donne le classement" (Aux chefs, 1972, str. 33). 65 Viz Budil, Ivo T., 2002, str. 141-176. 66 Boissel, Jean, 1972, str. 31. Victor Courtet o indických kastách napsal: „Cest donc sur ce sujet que jappellerai ďabord votre attention. ... Ce qui frappe surtout dans le régime des castes, cest la différence native qui les distingue; cest la supériorité des uns et linfériorité des autres. Demander pourquoi telle caste est naturel-lement supérieure á telle autre, cest demander pourquoi telle race ďanimaux est naturellement supérieure á telle autre: Ľanalogie est complete. Ce qui établit une distinction originaire entre les diverses races ďanimaux, c 'est la naissance; ce qui reproduit la supériorité ou linfériorité des castes, cest encore la naissance" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 31-32). 67 Second lettre á Thévenot, str. 5. Delisle de Sales napsal ve spise De la philosophie de la nature ou traité de morale pour le genre huma-ine, tiré de la philosophie et fondé sur la nature, vydaném v roce 1778 v Londýně, že pomezím mezi člověkem a opicí je „organgu-tan", jímž opice končí a člověk začíná. 68 Science politique, str. 2. 69 Carl Linné byl francouzskými osvícenci velmi respektován; po jeho smrti napsali oslavný nekrolog Condorcet, Vicq d'Azyr a Broussonet. 70 Science politique, str. 15. 71 Tento pojem se v dobové terminologii vztahoval obecně k tehdy známým lidoopům, to znamená k šimpanzům a orangutanům. 72 Science politique, str. 19. 73 Needham, Jean Tuberville, 1745, New microscopical discoveries. London; cit. V. Delisle, Philos. De la Nat., IV, str. 47. 74 Aux chefs, str. 15; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 31. 75 „La nature est á mes yeux la matiere en mouvement", cit. Delisle, I, str. 32; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 52. 76 Delisle de Sales napsal: „Laissons-lá le monde métaphysique et cherchons dans la nature de ľhomme un autre principe de moralité (.) Ľamour de soi est (.) la base de la morale du genre humain" (Philos. De la Nat., I, str. 251); Saint-Simon hlásal účelové pojetí morálky a morálních sankcí: „... Substituer á la crainte de lEnfer la démonstration physiologique que celui qui cherche son bonheur dans une direction quil sait ětre nuisible á la société est toujours puni par un effet inévitable des lois de torganisation" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 53); podle Courteta „Lamour des autres découle directement de lamour de soi.... ce qui regle les repports de famille, d'individus, de société, ce qui commande labnégation, la religion, en un mot, n 'est que lexaltation du sentiment personel" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 52). 77 „Le mal qui existe nest que relatif" (La Troisieme lettre sur la Religion, str. 22); „Ce qui est bien pour un individu est mal pour un autre" (La Troisieme lettre sur la Religion, str. 29). 78 „D'oü il suit que les devoirs ne sont pas les měmes pour tous, car tous les hommes étant inégaux d'intelligence et de capacité ont nécessairement du birn et du mal une notion différente" (La Troisieme lettre sur la Religion, str. 30). 79 „Deviens ce que tu es!" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 55). 80 Ibid., str. 27; viz Boissel, Jean, 1972, str. 60. 81 Saint-Simon napsal v Systeme industriell „Le dogme de la liber-té illimitée nest bon que comme moyen de lutte contre le systéme théologique" (Oeuvres, XXXVII, str. 180) a „Lidée vague et métaphysique de liberté, telle quelle est en circulation aujourd'hui, si on continuait ä la prendre pour base des doctrines politiques, tendrait éminemment ä gěner laction de la masse sur les individus. Elle serait contraire au développement de la civilisation et ä lorganisati-on d 'un systéme bien ordonné qui exige que les parties soient forte-ment liées ä lensemble et dans sa dépendance" (Ibid., str. 21-22). 82 Second lettre ä Thévenot, str. 15. 83 „Voyez comment s 'opérent le renouvellement des nations, la reconstruction des Etats, le moindre changement social. Cest par le glaive. Le succes des armes décide de la légitimité des prétentions; les vaincus ont toujours tort. Une révolution intérieure a-t-elle lieu? Elle est morale, si elle réussit, immorale si elle échoue" (Ibid., str. 15-16; cit. Boisssel, Jean, 1972, str. 60). 84 „Il serait urgent de faire une loi dont larticle premier serait ä peu pres ainsi concu: Toute propriété fonciere dont la transmission héréditaire doit ětre faite ä ces collatéraux, au-delä du 3e degré, sera vendue administrativement avec publicité et concurrence et le produit capital en sera distribué au prorata aux légitimes" Second lettre ä Thévenot, str. 42. Podobné názory vyslovil například jiný saint-simonista Alphonse Decourdemanche v práci Aux indu-striels. Lettres sur la législation dans les rapports avec lindustrie et la propriété, dans lesquelles ont fait connaitre les causes de la crise actuelle et les moyens de la faire cesser (Paris, Au Bureau du Globe, 1831). 85 Essai, I, str. 108, 111; Courtet, který stejně jako Louis Francois Jéhan a Jacques Paul Migne v Dict. ďanthropol. (1853, str. 1252) psal „Blummebach", citoval v Science politique z Blumenbachova díla Dissertatio inauguralis de generis humani varietate native (Gottingen, 1775). 86 Science politique, str. 29. 87 La Science politique, VII; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 114-115. 88 Bory de Saint-Vincent napsal: „Le climat ne fait que peu de choses: cest lorganisation qui commande toujours" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 128). Victor Courtet citoval ve Science politique tyto Saint--Vincentovy poznatky: „(...) sous ce brillant équateur, qui traverse dans lancien monde, la patrie des Ethiopiens et des Papous, couleur débene, on na pas trouvé de negres en Amérique. (...) Les latitudes ne font rien aux couleurs des types. (.) Les Papous et les Groen-landais, mis sous un ciel glacial, ont la peau plus foncée que les Malais des parties les plus chaudes de lunivers" (Science politique, str. 53; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 136). 89 Essai, I, str. 77. 90 Science politique, str. 44; viz Boissel, Jean, 1972, str. 127; Arthur de Gobineau uvedl, že „(...) tout prouve que les races alors con-nues et restées, depuis ce temps (3.000 ou 4.000 ans) dans un état de pureté relative, nont pas notablement changé d'aspect, bien que quelques-unes aient cessé d'habiter les měmes lieux, d'etre soumi-ses, par conséquent, aux měmes causes extérieures" (Essai, I, str. 124; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 128). 100 91 Science politique, str. 54; Arthur de Gobineau: „Aprěs les Arabes, je citerai les Juifs, plus remarquables encore en cette affaire, parce qu'ils ont émigré dans les climats extrěmement différents, de toute facon, de celui de la Palestine, et qu'ils nontpas conservé davantage leur ancien genre de vie" (Essai, I, str. 125). Ve svě knize Voyages en Egypte et en Nubie (Paris, 1821) uvedl Giovanni-Batista Belzo-ni, že židě jsou díky svě „fyziognomii a zbarvení pokožky" rozlišitelní na starobylých hrobkách v zemi na Nilu. 92 Science politique, str. 42; Essai, I, str. 128. 93 Mémoire, str. 9-11. 94 „Les Anglais sont les maitres de ľInde, et pourtant leur action morale sur leurs sujets est presque absolument nulle" (Essai, I, str. 33). 95 „Ce nest pas seulement pour les sauvages que la civilisation est incommunicable, cest aussi pour les peuples éclairés. La bonne volonté et la philanthropie francaise en font, en ce moment, ľépreu-ve dans ľancienne régence d'Alger, d'une maniěre non moins com-plěte que les Anglais dans ľInde et les Hollandais ä Batavia" (Essai, I, str. 176). 96 „Les civilisations diverses se repoussent mutuellement. Les races métisses ont des civilisations également métisses. Si les races huma-ines étaient égales entre elles, ľhistoire nous présenterait un tableau bien touchant, bien magnifique et bien glorieux (...). En měme temps que les plus anciens peuples sanscrits fondaient leur empire, et, par la religion et par le glaive, couvraient ľInde septentrionale de moissons, de villes, depalais et de temples; (...) on aurait vu, sur la côte africaine, parmi les tribus des něgres ä těte prognathe, surgir un état social raisonné, cultivé, savant dans ses moyens, puissant dans ses résultats" (Essai, I, str. 173). 97 Například jezuita Francois-Xavier de Charlevoix, autor Histoire de ľle de Saint-Domingue (1740), nebo Jean-Francois Lafitau, autor Moeurs des sauvages américains comparés aux moeurs des premiers temps (1723). 98 Conquistu obhajoval například Juan Giněs de Sepulveda, přezdívaný „španělský Titus Livius". V roce 1840 napsal jeden katolický autor v předmluvě ke knize Voyages et découvertes dans ľAfrique: „Depuis les temps les plus reculés, ľAfrique a toujours été le théätre du crime et des meurtres, la société y a perdu sa simplicité primitive sans acquérir aucune idée ďordre, de morale ou de civilisation. La fraude et la violence font partie du systěme social, et ľhomme y tremble constamment devant ľhomme" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 104). 99 Mungo Park, narozen 1771, zahynul během expedice v Africe v roce 1805; jeho knihu Premier voyage (1799) přeložil roku 1800 do francouzštiny Castera; viz dále Abrégé du Voyage de Mungo-Park (Aignan, Paris, Pougens, 1800); Lebrun, Henri, 1840, Voyages et découvertes dans ľAfrique centrale et septentrionale, Tours, Mame. 100 Thomas Edward Bowdich byl autorem spisu Voyage dans le pays d'Archantie, ou Relation de ľAmbassade envoyée dans ce royaume par les Anglais (en 1817), avec des détails sur les moeurs, les usages, les lois et le gouvernement de ce pays, des notices géographiques sur dautres contrées situées dans ľintérieur de ľAfrique et la Traduction dun manuscrit arabe, oü se trouve décrite la mort de Mungo-Park (Paris, Gide, 1819). 101 Reně Caillě, syn pekaře z Mauzě, byl prvním známým Evropanem, kterěmu se podařilo 11. dubna 1829 proniknout do Timbuktu. Získal tím cenu deset tisíc franků, kterou za tímto účelem vypsala francouzská Geografická společnost (Société de Géogra-phie). 102 Jack Bruce proslul svým průzkumem oblasti horního Nilu, autor Travels to discover the sources of the Nilu in the year 1768-6970-71 and 72 (Edinburgh, 1790, 5 dílů). Na německěm Wolk-mannově překladu tohoto díla z roku 1792 spolupracoval Johann Friedrich Blumenbach. 103 Major Dixon Denham uskutečnil v letech 1822 až 1825 expedi- ci do centrální Afriky a dosáhl Čadu. V roce 1826 byl jmenován generálním ředitelem zařízení pro „osvobozené Afričany" v Sierra Leone. 104 Hugh Clapperton doprovázel majora Dixona Denhama při jeho cestách po střední Africe. Jeho cestopis přeložil v roce 1829 do francouzštiny Eyriěs pod názvem Second voyage dans ľintérieur de ľAfrique, depuis le golfe de Bénin jusqua Sakatou pendant les années 1825, 1826, 1827, suivi du voyage de Richard Lander de Kano a la côte maritime (Paris, A. Bertrand, 1829). Hugh Clap-perton se podilel na potlačování obchodu s otroky. 105 Hrabě Gaspard Théodore de Mollien prozkoumal roku 1818 z pověření francouzské vlády vnitrozemí Senegalu. V roce 1820 vydal cestopis Voyage dans ľintérieur de ľAfrique aux sources du Sénégal et de la Gambie, fait en 1818. 106 Richard Lander doprovázel v letech 1825 až 1827 Clappertona na jeho africké expedici. Se svým bratrem Johnem podnikli v letech 1830 až 1835 výpravu do nitra Afriky a jako první popsali v Journal of an expedition to explore the course and termination of the Niger tok a ústí řeky Niger. MacGregor Laird popsal v pojednání Narrative of an expedition in to the interior of Africa by the river Niger in the steamvessels, Quorra and Alburkah, in 1832,1833 and 1834 (London, 1835) poslední expedici, během níž byl při incidentu ve Fernando Po 6. února 1834 Richard Lander zabit. 101 Henri Meredith podal v práci Relation de la Côte d'Or en Afrique, avec une histoire succincte de la compagnie dAfrique (London, 1812) první zevrubný popis pobřeží Ghany. Tento cestovatel, který v roce 1812 podlehl následkům mučení v zajetí domorodců, se vyjadřoval s velkým odsudkem a mravním rozhořčením nad poměry vládnoucími mezi místními kmeny v africkém vnitrozemí. Ocenil však působení dánských kolonistů, kteří v okolí své základny Christianenbourgu prosadili zrušení obchodu s otroky (Boissel, Jean, 1972, str. 106). 108 „Tous les voyageurs et les ethnologues saccordent a placer en quelque sorte au dernier rang de ľhumanité, la famille des Hottentots" (Courtet, Victor, Tableau ethnographique, str. 52). „Les Abyssins disent que la race blanche est supérieure a la race noire, les chefs eux-měmes croient que leur couleur est celle des esclaves. Nous sommes noires, nous disaeint souvent les femmes; que votre peau est belle" (Ibid., str. 25, cit. Tamisier et Combe, Voyage en Abyssinie, Paris, 1838, t. I, str. 243). „Le savant Ritter, faisant concorder sur ce point les rapports de presque tous les voyageurs, dit que les étrangers apparaissent généralement aux indigenes comme des ětres supérieurs" (Ibid., str. 26). Francois Levaillant, francouzský cestovatel po jižní Africe a autor spisu Second voyage dans ľintérieur de ľAfrique (1783-1785), v němž přirovnal „hotentoty" k opicím, údajně hovořil o „crédit et de ľidée de superiorité qu'im-prime partout un blanc a toute espece de sauvage" (Ibid., str. 26). 109 Voyage de découvertes autour du monde, Paris, A. Bertrand, 1837 (22 svazků, 4 atlasy). 110 Courtet, Victor, Tableau ethnographique, str. 8. Podobnou tezi vyslovil rovněž John Crawfurd (1783-1868) ve studii History of the Indian Archipelago, containing an account of the manners, arts, languages, religions, institutions and commerce of its inhabitants (Edinburgh, Constable, 1820; cit. Courtet, Victor, Tableau ethno-graphique, str. 7-8). 111 Journal de ľInstitut historique, I, 1834, 184. 112 Coll. ĽUnivers pittoresque, Paris, Didot, 1836-1838. 113 Lettre de Courtet ä Barjavel, 17. srpna 1838, bibl. Carpentras, ms. 1246; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 139. 114 Viz Bulletin de la Société Ethnologique, 1946, str. 22-50; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 107. 115 Důležitým zdrojem informací o americké společnosti byly ve Francii třicátých let devatenáctého století především spisy Achilla Murata, exulanta a syna bonapartistického neapolského krále Joachima Murata a Karolíny Bonapartové, Esquisses morales et politiques des Etats-Unis de ľAmérique du Nord (Paris, Crochard, 101 1822), Lettres sur les Etats-Unis ä un de ses amis d'Europe (Paris, Bossange, 183Q) a Exposition des principes du gouvernement républicain tel qu'il a été perfectionné en Amérique (Paris, Paulin, 1833) a saint-simonisty Michela Chevaliera Lettres sur ľAmérique du Nord (Paris, Gosselin, 1836). 116 O Victoru Schoelcherovi viz Tardon, R., 1948, Le Combat de Schoelcher, Paris, Fasquelle. 117 Bull. de la Société ethnol., 1846, str. 75. V roce 1846 přednesl Lereboullet, profesor Faculté des sciences na univerzitě ve Štrasburku a autor studie Esquisses zoologiques sur ľhomme (1842), na desátém zasedání Congrěs scientifique de France přednášku o jednotném původu člověka (un mémoire sur ľunité de l'espěce humaine). 118 Haiti či Santo Domingo bylo klasickým jablkem sváru mezi abolicionisty a zastánci emancipace otroků (k nimž náleželi například Zachary Macaulay, Antoine Métra, Victor Schoelcher a Fowell Buxton) a jejich odpůrci. Dobové svědectví a výklad vývoje na Haiti viz Revue Britannique, „Histoire d'Haiti, de ses progres et de son importance actuelle" (březen 1838, str. 129151). 119 Peisse, Louis, 1857, La médecine et les médecins, philosophie, doctrines, institutions, critiques, moeurs. Paris, Baillere, str. 374381; Peisse se odvolával na knihu De ľhomme et des races huma-ines (1853) od Henri Hollarda a studii Histoire générale des races humaines ou Philosophie ethnographique (1849), jejímž autorem byl hrabě Eusébe Francois de Salles. 120 „La civilisation de ľEgypte a été leur ouvrage. Les monuments de ľEthiopie sont lä pour ľattester", Nouvelles Annales des Voyages, 1847, T. II, str. 226; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 96-97. 121 „Je crois ä ľégalité absolue de toutes les races humaines" (cit. Bois-sel, Jean, 1972, str. 91). 122 „Mais ľégalité de fait nexiste nulle part, dans les facultés, les fonc-tions, les services et les destinations. La chaine de ľhumanité correspond ä la chaine générale des ětres: les races dhommes nen sont que des anneaux" (Tableau ethnographique, str. 29; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 91). 123 Claude Henri de Saint-Simon napsal roku 18Q3, že osvícenci se mýlili, když aplikovali princip rovnosti na černochy, kteří nemohou dosáhnout úrovně bílé rasy ani prostřednictvím soustavné výchovy. 124 Charles Fourier uvedl v Théorie des mouvements: „Jen demande pardon aux fabulistes qui font sortir le genre humain d 'une měme souche: il faut ětre bien ennemi de ľévidence pour croire que les figures convexes du Sénégal et les concaves de la Chine, que les Cal-mouks, les Européens, les Patagons et les Lapons soient des rejetons du měme arbre. Dieu établit dans tous les genres de ses productions des nuances distinnguées en série ascendante et descendante, pourquoi se serait-il écarté, en créant iespěce humaine, dun ordre qu'il suit dans toutes les oeuvres créées, depuis les astres jusquaux insects?" (I, 79; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 134). 125 Alphonse Esquiros byl autorem spisu Evangile du Peuple (184Q), který mu vynesl osm měsíců vězení v Sainte-Pélagie; kvůli radikálním politickým postojům byl odsouzen v roce 1851 do vyhnanství. 126 Tableau ethnographique, str. 16; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 9Q. 127 Tableau ethnographique, str. 1Q-11; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 9Q. 128 Victor Courtet citoval například kapitána Tuckeye, jenž tvrdil, že tváře fetišů vyskytujících se v africkém vnitrozemí se vyznačovaly patrnými europoidními rysy (Tableau ethnographique, str. 2627; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 1Q7). Bratři Landerovi napsali, že domorodí náčelníci v africkém vnitrozemí je spontánně pokládali za „vyšší bytosti" (viz Boissel, Jean, 1972, str. 1Q6). Mungo Par-kovi se svěřil „nejinteligentnější černoch, s nímž se setkal v Africe": „Black men are nothing" (Park, Mungo, Travels in to the inferior districts of Africa, str. 536; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 9Q). 129 Victor Courtet napsal: „(L)'idée de progrěs me séduit; celle de dégénération mépouvante" (Science politique, str. 41; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 127). 130 Tableau ethnographique, str. 11; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 91. 131 Camperova studie vyšla ve francouzském překladu v roce 18Q3 pod názvem Dissertation sur les variétés naturelles qui caractéri-sent la physionomie des hommes des divers climats et des différents ages, suivie de réflexions sur la beauté, particuliěrement sur cel-lede la těte, avec une maniěre, nouvelle de dessiner toute sorte de tětes avec la plus grande exactitude; předmluvu Eloge de Camper napsal Condorcet. Quatremere Disjonval přeložil Camperovu práci Dissertation physique sur les différences réelles que présen-tent les traits du visage chez les hommes des différents pays et de différents ages (1791). Courtet zmínil Camperovo měření, podle něhož se hodnota faciálního úhlu postupně zvyšuje od opic (4Q°) k člověku (8Q°), přičemž u antických soch reprezentujících klasický ideál krásy (například hlava Apollóna) není nižší než 1QQ° ( Science politique, str. 23). Victor Courtet se rovněž odvolával na Cuviera, který srovnal hodnotu faciálního úhlu dogy (35°), oran-gutana (65°), dospělého černocha (7Q°), starého Evropana (8Q°), dospělého Evropana (85°) a evropského dítěte (9Q°) (Science politique, str. 23-24; cit. Lecons s'anatomie comparée de Cuvier, 8e lecon, Ostéologie de la těte). Gobineau se o Camperovi vyjadřoval rezervovaně (Essai, I, 11Q-112). 132 „Les races qui nous paraissent les plus belles sont aussi celles dont ľorganisation est la plus parfaite. La beauté devient par-lä un indice de supériorité" (Science politique, str. 28; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 12Q). 133 Italský myslitel a politik, autor pojednání o kráse (Sul Bello), byl jedním z vůdčích představitelů risorgimenta. Žil v exilu v Paříži a Bruselu, v letech 1848 až 1849 zastával některé důležité funkce v sardinskopiemontské vládě a parlamentu. Od dubna 1849 působil jako zplnomocněný velvyslanec v Paříži. Courtet napsal 26. února 1849 v dopise d'Eichthalovi: „Envoyez-moi vos publications . Que pensez-vous de ľItalie? De Gioberti? Du pape?" (Bibl. Arsenal, ms. 13751/13Q; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 124). 134 „A mesure que toutes ces races séloignent trop du type blanc, leurs traits et leurs membres subissent des incorrections de formes, des défauts de proportion qui, en s'implifiant, de plus en plus, chez celles qui nous sont devenues étrangěres, finissent par produire cette excessive laideur, partage antique, caractěres ineffagables du plus grand nombre des branches humaines" (Essai, I, str. 155-156); „(c)est en vertu des principes solides, établis par le philosophe pié-montais, que je nhésite pas ä reconnaitre la race blanche pour supérieure en beauté ä toutes les autres" (Essai, I, str. 156). 135 Významu pigmentace u různých lidských ras byla věnována 22. května 1846 odborná debata na půdě Pařížské etnologické společnosti, jíž se účastnili d'Orbigny, Troyer, Duverney a d'Eichthal (Bull. Soc. Ethnol. de Paris, 1846, str. 51). 136 Voyage fait par ordre du roy Louis XIV dans la Palestine vers le grand émir, chef des princes arabes du désert, connus sous le nom de Bédouins, etc., oü il est traité des moeurs et des coutumes de cette nation, avec la description générale de ľArabie, faite par le sultan Ismaél Abul-Feda, Paris, Cailleau, 1717. 137 Voyage en Chine, formant le complément du voyage de lord Macartney, contenant des observations et des descriptions faites pendant le séjour de Ľauteur dans le palais impérial de Yuen-min--Yuen, trad. de Ľanglais par J. Castéra, Paris, Buisson, 18Q5. 138 A description of Ceylan (.) with narratives of a tour round the island in 1800, the campaign in Candy in 1803 and a journey to Ramisseram in 1804, London, Longman, 18Q7. 139 Louis Choris se jako malíř a ilustrátor účastnil ruské expedice kolem světa na lodi Rurik, kterou vedl Otto Kotzebue; svá rozsáhlá přírodovědecká a antropologická pozorování shrnul v cestopise Voyage pittoresque autour du monde, offrant des portraits des sauvages dAmérique, dAsie, dAfrique et des iles du grand 102 océan: leurs armes, leurs habillements, ustensiles, canots, maisons, danses, et instruments de musique, des paysages et des vues maritimes; plusieurs objets dhistoire naturelle, accompagnés de descriptions, par M. le baron Cuvier et M.-A. Chamisson; et de cränes humains, accompagnés dobservations par le docteur Gall, Paris, Didot, 1822. 140 Description géographique, hist. et commerciale de Java et des autres iles de ľarchipel indien; par M. M. Raffles et John Crawfurd; contenant des détails sur les moeurs, les langues, les religions et les usages des habitants de cette partie du monde, Bruxelles, Tarlier, 1824. 141 Victor Courtet vlastnil ve své knihovně třiadvacet svazků tohoto nesmírně vlivného díla, jehož kompletní vydání vyšlo v Paříži v roce 1778. 142 Boissel, Jean, 1972, str. 144. 143 Vie de Mungo-Park, voyageur anglais, Paris, Armand Aubrée, 1837. 144 Boissel, Jean, 1972, str. 105. 145 Viz například Bibliothěque universelle des voyages effectués par mer ou par terre dans les diverses parties du monde, depuis les pre-miěres découvertes jusquä nos jours, etc ... Revus ou traduits par Albert Montémont, Paris, Aubré, 1833-1836, 46 dílů, atlas. 146 Science politique, str. 69; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 144. 147 V šestém svazku Asiatic Researches publikoval podobné pozorování anglický kapitán Murdock M'Kensie. Rovněž abbé Jean Antoine Dubois se zmínil ve vlivném spise Moeurs, institutions et cérémonies des peuples de ľInde (Paris, 1825), který Victor Cour-tet pokládal za nejlepší studii o Hindustánu (Science politique, str. 182), že je prakticky nemožné nalézt „tmavého bráhmana" a „světlého páriu". Georges Murray Paterson označil ve studii On the phrenology of Hindostan (Transactions of the phrenological society, 13th vol., Edinburgh, str. 430) lebku bráhmanů za nadřazenou lebkám ostatních obyvatel Indie. 148 „Dabord cette servitude est elle-méme un phénoměne assez étran-ge et qui demanderait explication. Pourquoi nest-ce pas la race noire qui commande? Pourquoi n 'estpas la race blanche qui sert?" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 166). 149 Revue Indépendante, str. 438; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 84. 150 „La race blanche possédait originairement le monopole de la beauté, de ľintelligence et de la force" (Essai, I, str. 215; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 100). 151 Arthur de Gobineau uvedl v Pojednání o nerovnosti lidských ras: „Il me faudra, sans doute, parcourir avec les migrations blanches, une grande partie de notre globe. Mais ce sera toujours rayonner autour des régions de la haute Asie, point doú la civilisation estpri-mitivement descendue" (I, str. 221). Arthur de Gobineau se odvolával na Alexandra von Humboldta, podle něhož údajně „turečtí nomádi" obývají „Ľancien et mystérieux domaine oú vivaient encore, ä cette époque, de nombreuses nations germaniques" (I, str. 221). Na jiném místě své knihy Gobineau napsal: „Ces steppes du nord de ľAsie, aujourdhui si tristes, si désertes, si dépeuplées, (...) sont donc le pays dont parlent les Iraniens, 1'Airyanemvaégo, ber-ceaux de leurs aíeux. (...) La terre de Sibérie garde donc dans ses solitudes les vénérables monuments dune époque bien autrement ancienne que celle se Sémiramis, bien autrement majestueuse que celle de Nemrod" (I, str. 520-521). 152 Příslušníci bílé rasy, především však Germáni, podle Courteta „sepandent sur le monde comme ľhuile des nations. (....) Le monde, successivement transformé au contact de ces moeurs héroiques, en recoit les éléments de saplus énergique vitalité. (...) nous savons de science certaine que cest ainsi que, sue les débrisdu monde romain, se sont formées les nations modernes, devenues ä leur tour si puis-santes par Ľimmixtion de la vitalité du Nord" (Revue Indépendan-te, str. 463; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 100). 153 Jean-Baptiste Omalius ďHalloy, člen Pařížské etnologické společnosti, zabýval se především geologií (Eléments de géologie, 1831); v roce 1845 uveřejnil studii Des races humaines ou éléments dethnographie, která byla znovu vydána roku 1853 pod názvem Dictionnaire dethnographie moderne. Nalezneme zde odhad počtu světové populace, založený na výpočtech Adriana Balbiho, který tehdy činil 750 200 000 jedinců. Adrian Balbi byl všestranným geografem, etnologem a lingvistou pocházejícím z Benátek, autorem Atlas ethnographique du globe ... suivi ďun Tableau physique, moral et politique des cinq parties du monde (Paris, Rey, 1826). Balbi se pokusil prokázat, že africké jazyky tvoří jednotnou lingvistickou rodinu stejné hierarchické úrovně jako jazyky „indogermánské" v Evropě a „malajské" v Oceánii (Bulletin de la Société ethnologique, „Analyse ďun mémoire de M. Eugěne de Froberville sur les langues et les races de ĽAfrique orientale, 1846, str. 94). Balbiho teorii kritizoval Julius Heinrich Klaproth. 154 Abel Rémusat byl na počátku devatenáctého století nejvýznam-nějším francouzským sinologem a od roku 1814 profesorem na Collěge de France. 155 Heinrich Julius Klaproth byl v roce 1804 pověřen ruskou vládou, aby studoval populace Kavkazu. Ve Výmaru založil Magasin asi-atique a je mu přičítáno autorství termínu „indogermánský" (Indo-Germanisch) (Budil, Ivo T., 2002, str. 178). Gobineau tento termín pokládal za nepřesný a navrhoval místo toho pojem „hindokeltský" (Essai, I, str. 369). Raymond Schwab nicméně ztotožňoval metamorfózu termínu „indogermánský" v pojem „indoárijský", kterou přičítal Gobineauovi, s osudovou proměnou lingvistiky v metafyziku (Schwab, Raymond, 1950, str. 198-202). 156 Georg Friedrich Grotefend se v pojednání z roku 1802 zabýval interpretací klínopisu. Courtet jej citoval (Revue Indép., str. 462), stejně jako Gobineau (Lecture des textes cunéiformes, 1859; Traité des écritures cunéiformes, 1864). 157 James Prinsep byl anglickým orientalistou žijícím řadu let v Indii a tajemníkem Královské asijské společnosti v Kalkatě. Jeho rozsáhlé numizmatické studie umožnily stanovit synchronicitu mezi helénistickým Západem a Indií (viz Budil, Ivo T., 2002, str. 105). Prinsep si v roce 1837 dopisoval s Troyerem, členem la Société asiatique de Paris a viceprezidentem la Société ethnologique de Paris. 158 Courtet citoval poznámku Xaviera Marmiera o Seveřanech: „La forcephysique écrit Marmier est la forcepar excellence. (...) Leurs géants feraient honte aux plus prodigieux créations des autres peuples. (...) cest comme des géants que ce peuples dans leurs plus anciennes annales, se représentent eux-mémes" (Revue Indépen-dante, str. 465; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 99-100). 159 „(c)e méme peuple reparait avec éclat sous le nom de Parthes et oppose une digue au torrent de la domination romaine qui menace dengloutir le monde" (Histoire nouvelle, V, str. 164; cit. 164; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 100). 160 „On dirait que les lumiěres nous sont venues du Nord" (Philosophie de la Nat., I, str. 165; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 98). 161 Tableau ethnographique, str. 6; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 8889. 162 Tableau ethnographique, str. 6; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 89. 163 Skythům věnoval značnou pozornost již Delisle de Sales ve své knize Histoire nouvelle de tous les peuples du monde. Evropští autoři až do osmnáctého století často ztotožňovali Skythy s Góty. V roce 1859 se genealogií Gótů, Skythů, Germánů a Skandinávců jako starověkých představitelů bílé rasy zabýval Frédéric Guillaume Bergmann. Courtetovy zdroje pro vylíčení hypotetických Skythů-Germánů, kteří tvořili jádro „bílé rasy", zahrnovaly Jordanese a jeho Historii Gótů, již přeložil do francouzštiny v roce 1703 Drouet de Maupertuis, Paula Orosia, latinského křesťanského spisovatele z pátého století po Kristu, jehož hlavní dílo Historiae adversus paganos (Historie proti pohanům, 7 knih) vylíčilo dějiny světa od Adama do roku 417, Zonarase, Prokopia, 103 Philipa Clüvera, autora spisu Germania antiqua (Leyden, 1616), Charlese Pougense, autora Essai sur les antiquités du monde et les anciennes langues septentrionales (1799), Johna Pinkertona a jeho Dissertation on the Origin and Progress of the Scythians or Goths Being an Introduction to the Ancient and Modern History of Europe (1787) (francouzský překlad Recherches sur ľorigine et les divers établissements des Goths, 1804), Courta de Gébeli-na, z jehož rozsáhlého díla Le monde primitif analysé et comparé avec le monde moderne (1773-1784) čerpal mimo jiné Delisle de Sales, Histoire de ľastronomie indienne et orientale (1787) a Essai sur les Fables (1798) od starosty revoluční Paříže Jeana-Sylvaina Baillyho, překladatele Plinia Louise Poinsineta de Sivryho a Heinricha Friedricha Linka, jehož spis Le monde primitif et ľanti-quité expliquée par ľétude de la nature byl vydán ve Francii v roce 1837. Na rozdíl od Gobineaua Courtet nezmínil Müllerovo dílo Altdeutsche Religion. Oba však citovali ze studií Die Erdkunde in Verhältnisse zur Natur und zur Geschichte des Menschens Karla Rittera, Zur Geschichte der Griechischen und Indo-Skytischen Könige od Christiana Lassena nebo Les Recherches sur les langues tartares ou Mémoires sur différents points de la grammaire et de la littérature des Mandchous, des Momgols, des Ouigours et des Thibétains (1820) od Abela Rémusata. 164 Frédéric Pascal de Brotonne uvedl v Histoire de la filiation z roku 1837: „C'est donc ä ľorigine de la race caucasienne, comme source de la civilisation qu'elle représente dans toutes les phrases, qu'il nous faut remonter" (I, str. 173). 165 Science politique, str. 289. 166 Science politique, str. 289; Essai, II, 300. 167 „Ainsi, en Europe, les races brunes, aux formes anguleuses, ä petite taille, au cräne moins développé, sont refoulés dans les rangs infé-rieurs, tandis que la domination, la faculté expansive, par excellence, ont généralement appartenu aux races blondes, aux yeux bleus, ä la taille élancée et au cerveau proéminent" (Tableau ethnographi-que, str. 5; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 101). 168 Viz Horsman, Reginald, 1976. 169 Viz zejména šestá kniha Pojednání o nerovnosti lidských ras a Gobineauova básnická skladba Manfredine: „Ce qui nest pas Germain est créé pour servir (...) Oui! La race normande est grande sur la terre. (.) On sait comme son bras a courbé ľAngle-terre" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 169). 170 Boissel, Jean, 1972, str. 86. 171 Science politique, str. 267. 172 Michel Chevalier v Lettres sur ľAmérique du Nord uvedl: „Aux Etats-Unis, ľon vit au centuple; tout est circulation, tout est mobi-lité et agitation frémissantes. Aux expériences succědent les expé-riences, aux entreprises les entreprises (.). Les hommes changent de maison, de métier, de condition, de parti, de secte; les états changent de lois, de magistrats, de constitution. Le sol, lui-měme, ou tout au moins les édifices, participent ä ľinstabilité universelle" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 176). 173 Etudes ou Discours historiques sur la chute de ľEmpire Romain, la naissance et les progrěs du christianisme, et ľinvasion des Barbares, 3 vol, Paris, Lefěvre, 1831. Jméno Victora Courteta bylo zmíněno na seznamu členů Institut historique z roku 1834 hned za jménem vikomta Francoise de Chateaubrianda (Journal de ľInstitut histo-rique, I, 1834, str. 312). 174 „(l)a chute successive de toutes les noblesses et ľélévation relative des classes moyennes. ... Dans les vieilles races, c'est la chute qui étonne; dans les races nouvelles, c'est ľélévation" (Aux chefs, str. 21; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 33). 175 Science politique, str. 276. 176 „Quant ä ľAmerique, ľEurope y verse ce qu'elle a de sang; elle s'ap-pauvrit, si ľautre s'enrichit. Ainsi, du měme pas que ľhumanité se dégrade, elle s'efface" (Essai, II, 562). 177 V Pojednání o nerovnosti lidských ras Gobineau uvedl, že obyvatelstvo Paříže představuje: „. un spécimens ethniques les plus varies" (Esej, I, str. 42) a že „n'eut plus de motif pour comprendre, aimer ni respecter aucune tradition, aucune tendance speciale, et cette grande capitale, cette tour de Babel, rompant avec le passé, soit de la Flandre, soit du Poitou, soit du Languedoc, attira la France dans les experimentations multipliées des doctrines les plus étrangěres ä ses coutumes anciennes" (Esej, I, str. 47). 178 Aux chefs, str. 20, cit. Boissel, Jean, 1972, str. 32. 179 O postavení proletariátu Victor Courtet napsal: „La vérité quelque froide qu 'elle puisse ětre est celle-ci: les prolétaires sont dans un ětat ďinfériorité parce que leurs capacités sont inférieures. Je dis que les prolétaires seront dignes de létat ďabjection ďoú ils nauront pas la force de sortir. Et j'ajoute que cet état qui nous parait ä nous si dégradant, si affreux, nest pas pour eux un véritable malheur" (Aux chefs, str. 21; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 33). 180 Science politique, str. 164-165, 202-203, 272; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 155. 181 Science politique, str. 223. 182 „Étrange aveuglement" (Science politique, str. 222). 183 Science politique, str. 225; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 156. Svému příteli Gustavu d'Eichthalovi, čelnému představiteli francouzského abolicionismu, Courtet napsal v dopise z 13. června 1846: „En toute häte, je mempresse de vous dire, et de la maniěre la plus explicite, que je nai jamais prané la servitude et que je suis complě-tement anti-abolitionniste, sous le seul bénéfice ďune appréciation impartiale des idées quon peut se faire des résultats réels etpositifs de emancipation. Selon moi, emancipation des races inférieures naura jamais pour effet de les mettre sur un pied complet dégalité avec les races supérieures; et cest par la prévision de íinégalité qui pěsera toujours sur les premiěres, que je crois que le législateur doit ďavance porter ses vues, non pas en-decä de íabolition, mais au--delä" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 157). 184 „Ainsi, lorsque je dis que la crise européenne ne cessera que du jour oú les diverses sociétés seront recomposées de maniěre ä offrir des inégalités naturelles, des différences de races plus ou moins caractérisées, je ne professe pas une opinion qui blesse le sentiment de dignité humaine; je proclame un fait qui a sa sanction dans les annales de tous les peuples du monde" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 49). 185 „Des nations broyées et mélées". 186 Second lettre ä Thévenot, str. 53. 187 Viz například Gobineauův dopis Tocquevillovi z 29. listopadu 1856 (Tocqueville, Alexis de, Oeuvres completes, IX, str. 274); v roce 1848 Arthur de Gobineau obhajoval federalismus a nutnost decentralizace Francie společně s Louisem de Kergorlayem na stránkách La Revue provinciale. 188 Boissel, Jean, 1972, str. 51. 189 Edgar Quinet napsal v Génie des religions (Paris, Pagnerre, 1857, str. 35-36): „Les peuples vainqueurs sétablissent, ou pour mieux dire se superposent sur les peuples vaincus. Nouvelle forme ďhuma-nité, la lutte des hommes de couleurs différentes se résout dans íéta-blissement des castes; et les dieux basanés, noirs, blancs, olivätres, soumis les uns aux autres dans une hiérarchie céleste, consacrent la premiěre origine de íinégalité des conditions civiles." 190 „(...) cet état ne doit point ětre oppresif pour ceux qui sy soumet-tant et cela ne peut ětre ainsi qua la condition que les inégalités sociales soient fondées sur des inégalités naturelles", Science poli-tique, str. 174. 191 Paris, Firmin Didot frěres, 1830-1844, z německého jazyka přeložili W. Suckau a A. Schütte. 192 „Cest pour cette raison que ladultěre est toujours puni d'une mort cruelle et ignominieuse, parce qu'il tend, disent les brahmanes, ä měler et abätardir les races, et par conséquent ä faire disparaitre ä la longue cette distinction de castes qui fait tout leur orgueil et toute leur force" (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 152). 193 Ve Science politique na str. 164 až 165 Courtet polemizoval s Volneyovým a Bruceovým tvrzením, že egyptskou civilizaci 104 vytvořila černá rasa. Tuto myšlenku kategoricky odmítal také William Lawrence a Georges Cuvier popřel ve studii Mémoire sur la Vénus hottentote, že by rasa vybavená „omezenou kapacitou lebky" a odsouzená k „věčné podřadnosti" mohla být nositelem civilizační mise (Boissel, Jean, 1972, str. 154). 194 „Indie ... se pokoušela najít v kastovním systému prostředek, jak přeměnit kvantitu v kvalitu, tj., jak diferencovat lidské skupiny, aby se jim umožnilo žít vedle sebe. ... Je pro člověka tragické, že tento velký pokus ztroskotal, chci říci, že v průběhu historie se kastám nepodařilo dospět ke stavu, v němž by si zůstaly navzájem rovné právě díky své různosti - rovné v tom smyslu, že by byly nesouměřitelné - a že se do jejich vztahu vetřela ta zrádná dávka stejnoro-dosti, která dovolila vzájemné srovnávání, a tím i vytvoření určité hierarchie. Neboť soužití lidí může být vybudováno na uznání, že jsou všichni stejnou měrou lidmi, ale každý jiným způsobem; mohou však dospět k stabilnímu soužití i tak, že jedni budou druhým upírat lidství souměřitelné s lidstvím jejich, a že tedy jedni budou druhým podřazeni" (cit. Lévi-Strauss, Claude, 1966, str. 101-102, překlad Jiří Pechar). 195 Instruction générale adressée aux voyageurs (Paris, Paul Renou-ard). 196 „Il y a toujours chez une nation plusieurs races; il faut donc cher-cher ä distinguer les types purs du produit des mélanges" (cit. Bo-issel, Jean, 1972, str. 103). Srov. poznámku českého antropologa Josefa Klementy v učebnici Somatologie a antropologie z roku 1981: „Skutečně vzorní představitelé jednotlivých antropologických typů se vyskytují poměrně vzácně . většina obyvatelstva střední Evropy, a zejména našeho území (tj. Československa, poznámka autora) je typově velmi smíšená" (Klementa, Josef a kolektiv, 1981, str. 429). 197 „Dans unpays oú sont confusément amalgamés des Allemands, des Slavons et des Celtes, oú sont dailleurs confondus divers débris de populations romaines, ibériennes, pélasgiques, un individu naitra peut-étre avec la chevelure de ľAllemand, la taille et la physionomie du Celte, etc., parce que ses parents participent originairement de chacune de ces races" (Science politique, str. 82). 198 Science politique, str. 385. Ve svém přehledu starověkého otro-kářství a středověkého nevolnictví se Victor Courtet odvolával na příslušnou Noeho kletbu z Geneze (IX, 25-27) a na Aristotelův výrok z Politiky o přirozené nerovnosti mezi lidmi; rozdělení athénského obyvatelstva na čtyři tribue, struktura římské společnosti a Numovy zákony, Platónovy úvahy v Ústavě a Zákonech, stejně jako ruské nevolnictví, to vše představovalo pro Courteta jednoznačný doklad souvislosti mezi rasovou a sociální nerovností. 199 Jean Boissel zařadil Courteta z tohoto důvodu do „premarxis-tického proudu" („le courant pré-marxiste") (Boissel, Jean, 1972, str. 153). 200 „De ľégalisation des capacités résulte virtuellement ľabolition des priviléges (...) lorsqu'une révolution sopére dans Ľintérieur ďun état, cest parce que les inégalités naturelles ayant été progressive- ment effacées par le melange des classes et des families, le peuple est jaloux de détruire les inégalités sociales qui nont plus de raison dexistence. Lá est le secret de toutes les révolutions", Second lettre ä Thévenot, str. 14-15. 201 „On a jusquä présent vu ľhomme tout entier dans ľindividu; je ľai vu dans les races", cit. Courtet, Victor, Science politique, VII; cit. Boissel, Jean, 1972, str. 115. 202 „Je fais, en un mot, de la géologie morale. Je parle rarement de ľhomme, plus rarement encore du citoyen ou du sujet, souvent, tou-jours des différentes fractions ethniques, car il ne s'agit pour moi, sur les cimes oú je me suis placé, ni des nationalités fortuites, ni méme de ľexistence des Etats, mais des races, des sociétés et des civilisations diverses" (Essai, I, VIII). 203 Ibid., str. 38. 204 Z přísně vojenského hlediska byly v rozporu s běžnými představami síly Francie a Německa po kvantitativní a kvalitativní stránce prakticky vyrovnány a „defétistická" Francie roku 1940 byla dokonce v mnoha ohledech na válku lépe připravena než „vzdorující" Francie roku 1914 (viz například Mosier, John, 2004, str. 76-91). 205 „Lespece blanche (...) a désormais disparu de la face du monde" ( Essai, II, str. 560). „La famille ariane et, ä plus forte raison, le reste de la famille blanche, avait cessé d'etre absolument pure ä Lépoque oú naquit le Christ" (Ibid., str. 562). „En présence de ce fait, on s 'explique, non pas pourquoi il ne se trouve pas d'Arians purs, mais Linutilité de leur présence" (Ibid., II, str. 558). 206 Viz „vicovské" Gobineauovo pojetí dějin: „Bílé pokolení zmizí záhy z povrchu země. Poté, co prošlo božským věkem, kdy bylo absolutně čistým, věkem hérojským, v němž bylo umírněné co do síly a množství, věkem aristokratickým, kdy byly lidské schopnosti stále pozoruhodné, ačkoliv se již nemohly obnovit z vyschlých zdrojů, (bílá rasa) poklesla do konečného zmatení všech svých prvků" (cit. Léon Poliakov, 1996, str. 235). 207 Essai, I, str. 108. 208 Boissel, Jean, 1972, str. 178. 209 Boissel, Jean, 1972, str. 179. 210 Revue indépendante, IX, str. 1-52; XI, str. 204-245. 211 Essai, I, str. 380-381. 212 Journal de ľInstitut Historique, II, únor-červenec 1835, str. 225237. 213 Boissel, Jean, 1972, str. 180. 214 „(...) une des idées mattresses de cet ouvrage, cest la grande influence des mélanges ethniques, autrement dit des mariages entre races diverses. (.) Ce fut la premiere fois qu'on posa cette observation (.)" (Essai, I, XV). Srov. s citací ze Science politique: „Si nous cherchons ensuite la cause des modifications quont subies les diverses sociétés ainsi constituées, nous sommes forcés de les attri-buer avant tout ä la fusion, ä la foi physique et morale des races (...). Ainsi cest par un mélange de races que se constituent les nations. Cest par le croisement des races quelle se modifient. Cest par un nouveau mélange de races quelles se recomposent" (str. 361). 105 ioe 8. Závěr Rasová teorie představuje v podobě, v jaké se stala součástí moderní politické kultury, v dějinách západního myšlení relativně pozdní fenomén. Její vznik byl součástí širšího procesu proměny západních věd o člověku v souvislosti se sekularizací, ústupem autority tradiční křesťanské teologie a naturalizací lidských dějin. Ospravedlňování a reprodukce asymetrické distribuce politické, ekonomické a symbolické moci biologickými faktory je však mnohem staršího data. Redukce politické existence člověka na jeho somatické určení prošla během uplynulého půl druhého tisíciletí třemi hlavními stadii, které můžeme označit jako postoj, nauku a hnutí. Je zřejmé, že neexistence artikulované doktríny rasové nadřazenosti neznamená, že určitá skupina lidí není znevýhodněna na základě své fyziognomické odlišnosti. To byl případ islámské civilizace, která byla od druhé poloviny prvního tisíciletí po Kristu ohniskem světového obchodu s otroky. Geopolitic-ké faktory způsobily, že se hlavní zdrojovou oblastí otrocké síly stala v rámci Starého světa subsaharská Afrika. Mezi muslimy a později rovněž mezi obyvateli křesťanského Západu vznikl v době „africké fáze" ve vývoji světového otrokářství postoj intuitivně pokládající barvu kůže za signifikantní příznak příslušnosti k otrockému nebo sociálně marginálnímu statusu. Můžeme hovořit o zrodu pigmentokracie, jež se projevila v uspořádání středověké a raně novověké společnosti ve Středomoří, na Blízkém východě, ale rovněž v zámořských západních koloniích. Pigmentokracie, za jejíhož typického mluvčího lze označit arabského historika Ibn Chaldúna, je odpovědná za vytvoření biologizujících metafor a stereotypů, které se staly trvalou součástí rasového myšlení a jež připravovaly cestu k nástupu rasového esencialismu. Přechod od postoje k nauce, jež by na základě vědeckého diskurzu konceptuálně trvale znevolnila nebo marginalizovala vymezitelnou kategorii lidí, byl v rámci západní civilizace relativně obtížný. Tradiční středověké paradigma věd o člověku, které zahrnovalo klasický environmentalismus, aristotelský hylemorfis-mus, Hippokratovo učení, křesťanský monogenismus a ortodoxní doktrínu o svobodné lidské vůli, ustavení rasového esencialismu jako systematické nauky vzdorovalo. Francouzský myslitel Jean Bodin byl v šestnáctém století přesvědčen o tom, že efektivní politický řád musí respektovat „povahu místa", nikoliv biologických kvalit těla podléhajících environmentální (a astrální) nahodilosti. Jorge Canizares Esguerra a Sabine MacCormacko-vá tvrdí, že první ranou formu rasové ideologie spočívající v popření antického a středověkého environ-mentalismu a přiznání vrozených kvalit lidskému tělu, které jsou nezávislé na přírodním prostředí, vytvořili v sedmnáctém století vzdělaní mestici v Novém světě, míšenci bělochů a indiánů, již se snažili obhájit americkou společnost vůči předsudkům, animozitě a stereotypům kolujícím v Evropě. Neměli však pravděpodobně větší vliv na intelektuální vývoj probíhající v hlavních centrech západního myšlení. V sedmnáctém a zejména v osmnáctém století začala být takřka nekonečná sociokulturní rozmani- 107 tost afrických a amerických populací ujařmena a ho-mogenizována imperiální administrativou a byrokracií západních koloniálních mocností. V rámci tohoto procesu vznikla potřeba velkých kategorií kontinentálních rozměrů, které by umožnily vytvořit „přehlednou" a racionální klasifikaci lidstva odpovídající nárokům moderní instrumentalizace. Naturalisté a osvícenci zároveň relativizovali privilegovaný ontologický status lidského těla a rozumu, které pozbyly nárok na univerzalitu zakotvenou v autoritě evangelia. Tím se zhroutily kulturní zábrany vůči heterodoxní-mu polygenismu. Postavení environmentalismu jako dominantního způsobu konceptualizace lidské rozmanitosti a odlišnosti bylo ve druhé polovině osmnáctého století relativizováno, mimo jiné na základě odkazů na zjištění nové generace západních cestovatelů, kteří již nebyli spjati s misijní aktivitou. Místní uskutečňování těla, jež byla dříve pokládána za projev environmentální proměnlivosti, získala v rámci rasové příslušnosti povahu esenciální danosti. Z esencializa-ce somatických kvalit a behaviorálních modů vyrůstala legitimizace sociální, politické a ekonomické nerovnosti. Důležitou úlohu při ustavení sekulárních věd o člověku včetně rasové teorie sehrála idea „řetězce bytí" a přírodní historie, která učinila z lidských dějin součást jednotného fyzikálního a organického vesmírného procesu a jež nahradila původní křesťanské pojetí dějin. Bez této rámcové změny základní narati-vity lidstva by se rasová ideologie jako vlivná součást politické ideologie Západu pravděpodobně nedokázala prosadit. První rasová členění lidstva, k jejichž tvůrcům náleželi Francois Bernier, Carl Linné, Georges Louis Le Clerk de Buffon, Immanuel Kant a zejména Johann Friedrich Blumenbach, průkopníci moderní antropologie, se zrodila na pozadí souběhu zmíněných intelektuálních a civilizačních dějů. Osmnácté století proběhlo ve znamení definitivní proměny pigmentokratického „rasismu bez rasy" v explicitní rasovou nauku. V sedmdesátých letech osmnáctého století se objevila myšlenka o rozkladném působení míšení ras, které může lidské bytosti připravit o jejich důstojné postavení v hierarchii bytí. Tento prvek výrazně přispěl k transformaci rasové teorie v rasovou ideologii a posléze v palingenetické hnutí, k níž došlo v důsledku dramatických historických událostí přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Abolicionistické hnutí požadující zrušení otroctví a emancipaci a modernizaci zámořských území významně oslabovalo praktické dopady rasové teorie na postavení původního obyvatelstva v západních koloniích a z učení o biologické nerovnosti lidských ras se ve stále výraznější míře měnila v politický nástroj boje a občanské války uvnitř samotné západní společnosti. Rasová ideologie dosáhla tak značného ohlasu a přítažlivosti především proto, že se stala integrální součástí totalitní imaginace, která se pokusila v uplynulých dvou staletích o selektivní překonání dramatických důsledků modernity, fragmentarizace společnosti a nejednoznačnosti sociálního kosmu. Podílela se na velké protimodernizační revoltě, přičemž obdobně jako například marxistická eschatologie nabízela iluzi aliance mezi vědou a radikálním útokem na podstatu modernity. Scientismus nabývající podobu „kontrarevoluce vědy" splynul v rámci rasové ideologie s tradičním předsudkem a odmítnutí relativizující rozmanitosti světa získalo zdání vědecké autenticity. Moralizující patriotický holismus, který na sklonku osvícenství prostoupil francouzskou politickou imaginaci, vytvořil příznivé podmínky pro začlenění rasové ideologie do politické kultury Západu. Spontaneita politického života měla být podřízena harmonické organické společnosti, v níž byla dána přednost vládě rozumu před vládou svobody. Ideologové v čele s Cabanisem a Destuttem de Tracym usilovali o institucionální stabilizaci Francouzské revoluce na základě „fyziologických zákonů", což společně s imaginací totální lidové mobilizace, krve prolévané na bojištích a popravištích, patriotismu a etnicity vytvářelo příhodnou půdu pro šíření „rasového výkladu dějin". Představu, že fyziologie a vrozené rasové kvality lidí poskytují východisko k ustavení hodnověrné „pozitivní" sociální a politické vědy, jež umožní radikální transformaci společnosti z chaotického shluku egoistických zájmů do harmonického sociálního organismu, sdíleli mnozí Saint-Simonovi žáci a explicitně ji v nejucelenější podobě vyslovil jako první Victor Courtet. Saint-simonisté se snažili odhalit biologicky zakotvené, a proto esenciálně nepřekonatelné lidské odlišnosti, jež by jim posloužily jako základní stavební kameny racionálního politického řádu. Přenesení principu saint-simonské meritokracie na etnické a rasové vztahy vyústilo do vize společnosti založené na nerovných biologicky podmíněných kvalitách jednotlivých rasových skupin, jejímž vzdáleným archaickým předobrazem byl indický kastovní systém. Ke sblížení mezi rasovou teorií a socialismem, které představo- 108 valo výbušnou směs v podobě nacistického totalita-rismu, došlo v rámci saint-simonismu již sto let před nástupem Hitlera k moci. Kategorie rasy znamenala zároveň dekonstruk-ci moderního vymezení národa, protože rasoví teoretici tvrdili, že příslušníci dílčích rasových skupin, z nichž se národ údajně skládá, pociťují mezi sebou v důsledku své biologické výlučnosti a instinktu vyšší míru vzájemné loajality než k abstraktní ideji národa. Zrodila se vize rasové revoluce, které je určeno revitalizovat evropskou společnost tím, že uvede do souladu přírodní a sociální řád. Tato revoluce každé rase přidělí opět místo, které ji náleží v hierarchii bytí na základě jejích vrozených schopností a kvalit. Šlo o snahu prosadit znovu ve společnosti přírodní zákony jako zdroj poslušnosti a tím zpochybnit vyloučení nároků přírody ze společenské smlouvy modernity, jež je podmínkou moderního individualismu a lidské svobody. Hlasatelem celoevropské rasové revoluce byl Victor Courtet, Arthur de Gobineau, pohroužen do historického fatalismu, ji odmítl; k jejímu étosu se na sklonku devatenáctého století vrátili Georges Vacher de Lapouge a Houston Stewart Chamberlain. Dílo Victora Courteta, dnes prakticky zapomenutého saint-simonisty a veřejného činitele, bezděčně odhalilo jeden z důležitých atributů rasové ideologie, který se někteří teoretikové dovolávající se „čistoty" vědy snažili zastřít. Rasová ideologie v sobě vždy implicitně či explicitně obsahovala politické aspirace spočívající v úsilí prosadit ve společnosti hierarchii, jež se vymyká sociálnímu konsenzu. Teorie rasy byla navzdory naturalistickému slovníku především teorií politiky a lidská rasová existence splývala s existencí politickou. Aplikace rasové ideologie na mimoevropské fyziognomicky a etnicky odlišné lidské populace byla navzdory svým tragickým důsledkům v moderní době jen vedlejším projevem hnutí směřujícího především ke stabilizaci evropské společnosti otřesené modernizací. Devalorizace a inferiorizace přírodních národů prostřednictvím rasové teorie nebyla prvotním cílem moderní rasové instrumentalizace, ale pouze dodatečnou racionalizací strategie zaměřené do nitra západní společnosti. Srdcem temnoty byl Západ. Za hlavní dějiště realizace moderní rasové ideologie byl určen Západ, mimoevropskému světu byla přidělena role komparzu, jenž měl pouze názorně prokázat věrohodnost rasové kategorizace jako nástroje západní občanské války zahájené Velkou francouzskou revolucí. Tři stadia ve vývoji rasové ideologie: pigmentokracie, antropologie a palingeneze. Stadia rasové ideologie Historické údobí Charakteristický představitel Pigmentokracie Osmé až sedmnácté století Ibn Chaldún Antropologie Sedmnácté až devatenácté století Johann Friedrich Blumenbach Palingeneze Devatenácté a dvacáté století Victor Courtet 109 iio 9. O autorovi 9.1. Docent RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D. Budil Ivo T. (8. 8. 1965, Praha), docent RNDr., Ph.D., antropolog, vedoucí Katedry antropologie Fakulty humanitních studií (dnes Fakulty filozofické) Západočeské univerzity v Plzni a děkan této fakulty v letech 1999-2005 a od roku 2005 její proděkan. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, disertační práci obhájil v roce 1994 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a roku 2001 se habilitoval v oboru Sociologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V roce 2005 bylo zahájeno řízení pro jeho jmenování profesorem antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Působil na univerzitách v Aix-en-Provence, Lyonu a na Johns Hopkins University v Baltimoru. V letech 1996 až 1998 byl viceprezidentem mezinárodní organizace Language Origins Society a v roce 2002 byl zvolen viceprezidentem Společnosti pro vědu a umění. Od roku 1998 stojí v čele Katedry sociální a kulturní antropologie (od 1. 1. 2004 Katedry antropologie) Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni. V letech 1999 a 2002 byl zvolen děkanem Fakulty humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni. Člen vědeckých rad Západočeské univerzity, Filozofické fakulty a Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, Fakulty humanitních studií Univerzity Pardubice, Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, Etnologického ústavu Akademie věd České Doc. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D. republiky a Orientálního ústavu Akademie věd České republiky. Od roku 2002 člen odborné komise pro společenské vědy Rady pro výzkum a vývoj. Kromě řady odborných studií a statí je autorem knih Mýtus, jazyk a kulturní antropologie (Praha: Triton, 1992, 1995, 1998, 2003), Za obzor Západu (Praha: Triton, 111 2001) , Od prvotního jazyka k rase (Praha: Academia, 2002) , Šarlatová a černá: Britsko-zuluská válka v roce 1879 (Praha: Triton, 2005) aj. Je nositelem Ceny Josefa Hlávky za rok 2001. Původně se věnoval v rámci biologické antropologie problematice vzniku artikulované řeči a vývoje jazykové kompetence u fosilních předků moderního člověka (Evolution of Vocal Communication. Evidence from Palaeolaryngology. In: Bichakjian, B. H. - Chernigovskaya, T. - Kendom, A. - Möller, A. [ed.]: Becoming Loquens. More Studies in Language Origins. Frankfurt am Main: Peter Lang, Europäischer Verlag der Wissenschaften, str. 15-47, 2000; A Functional Reconstruction of the Supralaryngeal Vocal Tract of Fossil Hominid from Petralona. In: Wind, J. - Jonker, A. - Allott, R. - Rolfe, L. [ed.]: Studies in Language Origins 3. Amsterdam and Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, Vol. 3, str. 1-19, 1994; Functional Reconstruction of the Supralaryngeal Vocal Tract of Fossil Human. Human Evolution, Vol. 9 [1]: 35-52; 1994), od počátku devadesátých let pak rovněž vybraným otázkám indoevropeistiky především v oblasti srovnávacího náboženství (Proměny pri-mordiálního jazyka a vznik moderní indoevropeistiky. In: Holubová, Markéta - Petráňová Lydia - Woitsch, Jiří [ed.]: Česká etnologie 2000. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, str. 61-75, 2002; Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů. Plzeň: Fakulta humanitních studií Západočeské univerzity, 171 str., 2000; Mýty a bohové Indoevropanů (překlad francouzského originálu Georges Dumézil, Mythes et Dieux des Indoeuropéens, Flammarion, 1992. Praha: Oikoymenh, 263 str., 1997), od druhé poloviny devadesátých let se zabývá především konstituováním a proměnami moderního antropologického myšlení (William Robertson-Smith: Od kritické teologie k sociální antropologii. Cargo - časopis pro sociální a kulturní antropologii, Vol. 4 [3, 4], str. 198-219, 2000; Karl Haushofer, geopolitika a nacismus. Střední Evropa, Vol. 16 [98], str. 73-84, Vol. 16 [99], str. 101-112, 2000; Giambattista Vico and Poetic Logic as Deep Structure of History. Proceedings of University of West Bohemia, Vol. 2, str. 183-195, 1998; Mircea Eli-ade a „věčný návrat fašismu". Kritika a kontext, 3 [1], str. 68-71, 1998), otázkami kontaktů mezi různými kulturními a civilizačními okruhy, globalizace a modernizace (Západní vojenská tradice v komparativní perspektivě. In: Waisová Šárka, a kolektiv, ed., Bezpečnost a Strategie, Východiska - Stav - Perspektivy, str. 61-74. Plzeň: Aleš Čeněk, 2003; Střet kultur a vzpoura proti modernitě. In: Budil, Ivo T., a kolektiv: Střet civilizací? Dominance Západu, nebo dialog světových kultur, Praha: Evropský literární klub, str. 115-131, 2002; „Orientální renesance" a vznik moderní antropologie. In: Budil, Ivo [ed.], Antropologické symposium I. Plzeň: Fakulta humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni, 2001) a srovnávací teorií totali-tarismu (LlonumuHecKaa anmpononozux u penuzux. In: HeHepcKafl, HaTanua A., ed., HayKa u Bepa: MaTepuanbi HayHHbix ceMUHapoB, str. 24-32. CaHKT--lleTepóypr: Bacmas penuruo3Ho-^unoco^cKaa iiiKona, 2003; Úvahy o povaze a původu totalitaris-mu. In: Budil, Ivo - Škanderová, Ivona - Jantschová, Jana, ed., Transformace české a slovenské společnosti na prahu nového milénia a její úloha v současném globálním světě. Sborník vybraných příspěvků 21. světového kongresu Společnosti pro vědy a umění v Plzni, str. 85-91. Plzeň: Aleš Čeněk, 2003; Ideologické zdroje moderního totalitarismu. Střední Evropa, Vol. 17 [104-105], str. 157-170, 2001; The Ideological Sources of Modern Totalitarianism: An Anthropological Perspective. Proceedings of University of West Bohemia, Vol. 4 [section 2 - social sciences], str. 33-43, 2001). Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 26. svazek Zrození moderní rasové teorie: Život a dílo Victora Courteta (2004). Kontakt: Doc. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., Katedra antropologie Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, Tylova 18, 306 14 Plzeň, telefon: 377 635 300, fax: 377 635 302, e-mail: budil@ksa.zcu.cz. 112 10. O autorovi ilustrací 10.1. Akademický malíř Alois Mikulka Akademický malíř Alois Mikulka. Foto: Archiv Společnosti pro podporu univerzitních aktivit v Brně a Praze. Alois Mikulka se narodil 13. srpna 1933 v Brně. V letech 1948 až 1952 absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, v letech 1952 až 1958 vystudoval obor monumentální malby v ateliéru profesora Jána Želibského na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Žije a působí v Brně. Mikulkova tvorba malířská, grafická i sochařská je osobitá, nepodléhala a nepodlehla módním ani ideologickým tlakům, vymyká se i proudům a tvůrčím programům našeho poválečného umění, má svou vlastní logiku a autenticitu, pramenící z „duše" autora. Formálně se pohybuje mezi dětským, naivním a lidovým výtvarným výrazem, originálně umocněným poetickou imaginací a svérázným humorem. Námětově těží zejména ze starověkých i novodobých mýtů, bible, dějinných událostí, westernu i současného života a science fiction. Vyznačuje se srozumitelností a technickou dokonalostí, je plná fantazie, poezie, hravosti, půvabu, zároveň laskavosti a humoru - za zdánlivou nezávazností lze však vytušit hluboký filozofický základ a etické poslání. Kromě volné malířské, grafické a sochařské tvorby (včetně realizace řady dřevěných a kamenných soch pro veřejná prostranství i v sepětí s architekturou, zejména v objektech mateřských škol) Mikulka napsal a ilustroval více než třicet knih, převážně pro Akademický malíř Alois Mikulka. Foto: Archiv Společnosti pro podporu univerzitních aktivit v Brně a Praze. děti a mládež, a ilustroval několik desítek knih jiných autorů. Pohádky, povídky, básně a eseje uveřejňuje také v časopisech a denním tisku (Mateřídouška, 113 Sedmička, Sluníčko, Rovnost, Zornička aj.), v rozhlase a televizi. Jeho nápadité příběhy, originální pohledy na lidskou zkušenost a osobitý jazyk si našly mnoho příznivců mezi dětmi i dospělými. Napsal i divadelní hry a výtvarně se podílel na výpravách divadelních a televizních inscenací. Afinitu projevil také k akademickému prostředí Masarykovy univerzity a Nadace Universitas Masa-rykiana v Brně: například přispěl do trojsvazku O tvořivosti ve vědě, politice a umění (1993) esejem „Zákonitosti vývoje slohů v kulturní společenské epoše", v knize Jaroslava Maliny a Pavla Pavla Jak vznikly nej-větší monumenty dávnověku (1994) využil své kame-nosochařské zkušenosti při úvahách o stavbě monumentálních inckých pevností v Peru nebo o vytváření obrovitých kamenných koulí ve Střední Americe, svými texty přispívá do časopisu Univerzitní noviny - List Masarykovy univerzity a Nadace Universitas Masaryki-ana, dále ilustroval vědecko-naučnou knížku Vojtěcha Mornsteina Utopený Archimedés: Malý alternativní výkladový slovník (1999), vytvořil logo Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity (2000) a emblém Edice Scintilla Nadace Universitas Masarykiana (2001). Nejrozsáhlejší Mikulkova práce související s těmito institucemi je v současné době spjata s jeho malířskou a sochařskou účastí na projektu Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy. Obrazy, kresby a sochy prezentoval na desítkách samostatných a kolektivních výstav výtvarného umění a knižní ilustrace v České republice i v zahraničí (Bělehrad, Bologna, Frankfurt nad Mohanem, Londýn, Ciudad de México, Plovdiv, Stockholm aj.). Mikulkovy práce jsou zastoupeny v Muzeu města Brna a v soukromých sbírkách v České republice a v zahraničí. Za své dílo obdržel řadu našich a zahraničních prestižních ocenění: například v roce 1997 byl zapsán do Zlatého fondu české literatury pro mládež a v roce 1997 mu Zastupitelstvo města Brna udělilo Cenu města Brna pro rok 1997 v oboru výtvarné umění za celoživotní dílo a za významný přínos rozvoji kultury v městě Brně. Přes rozdílnost oborů zůstává jeho dílo jednotné: „(...) Malířskou, ilustrátorskou, sochařskou a literární tvorbu Aloise Mikulky pojí společná východiska. Především je to osobitá fantazie a citlivé vnímání neustále se proměňující skutečnosti. V pracích Aloise Mikulky se odráží jeho vlastní vnitřní svět a sám autor nazval tento vnitřní prostor State Louis a také tak své práce někdy označuje. Škála jeho námětů je velice široká. Témata z antické mytologie, z bible, středověká mystéria a moritáty, témata z doby obrozenské až po současnost, ale třeba i z komiksů a filmových westernů, lidových legend a folkloru a samozřejmě sci-fi. Všechny tyto prameny se zvláštním způsobem prolínají, někdy proti vší logice, přičemž spějí většinou ke gagu, k absurdnímu humoru, k dada, ke grotesce a hlavně k poezii. Také jeho výrazová škála je složitější a proměnlivá. Od téměř akademického naturalismu, který se uplatňuje v některých surrealistických vyústěních, přes celý rejstřík výrazů až po lidový naivismus na druhém pólu. Sám obsah sdělení si většinou určí realizační formu. Výtvarná tvorba Aloise Mikulky není poznamenána časovými změnami stylu, které by jeho práce členily na nějaká údobí. Autor v podstatě nemění svůj styl ani názor a tato kontinuita mu umožňuje znovu pracovat na věcech i po delších časových odstupech. Nezajímá se o módní a proměnlivé aktivity svých současníků. Od samých počátků až po léta zralosti zůstávají jeho práce osobité v tom nejvlastnějším slova smyslu, především svou invencí, způsobem vidění a originalitou projevu" (Jana Vránová, historička a kritička umění, 1988). Ačkoli každý z jeho oborů by stačil naplnit celý jeden život, díky své invenci, tvůrčí energii i sebekázni se Alois Mikulka ukázal práv této šíře a ze své enklávy - State Louis (vnitřního suverénního území groteskní fantazie a plusového surrealismu) vytrvale již více než čtyři desetiletí ve všech zmíněných oblastech významně obohacuje českou kulturu. Díla vytvořená pro Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy: Alois Mikulka, Kentaur, 1978, olej a lak na sololitu, 98x72 cm. Inspirace: Antická mytologie. Alois Mikulka, Celostátní pátrání, 1984, olej na sololitu, 64x90 cm. Alois Mikulka, Múzy, 1984, olej na plátně, 48x60 cm. Inspirace: Antická mytologie. Alois Mikulka: „Mají prý na Olympu zastoupení všechna umění a dovednosti v krásných bohyních. Tedy komise na nejvyšší úrovni. Bohužel - jak lidstvo za ta staletí zdegenerovalo, i ty bohyně z toho, co se 114 děje v současnosti, musí být značně utahané a otrávené. " Alois Mikulka, Paridův soud, 1991, olej na dřevěné desce, 56x68 cm. Inspirace: Antická mytologie. Alois Mikulka: „Tento námět jsem namaloval nejmíň patnáctkrát nejrůznějším způsobem. Podobně jako u tématu ,Třígrácií'- je téměř nekonečno možností, jak proplést v kompozici těla tří žen. To je rukou a nohou! Tyhle jsem ale seřadil pro změnu do fronty k rozsouzení pasáčkem Paridem spíš z důvodu daného formátu." Alois Mikulka, Dafnis a Chloé, 1993, olej na sololitu, 69x74 cm. Inspirace: Longos, Dafnis a Chloé. Alois Mikulka: „Ani přesně nevím, o čem ta řecká báj je. Ale když se člověk zahledí na dálnici, kde se řítí spousty vozidel sem a tam, za zády vzrušený babylon dusícího se města, cožpak člověk náhle nezatou-ží spatřit něco klidného, bukolicky čistého? Takové pastorální pocity nálad máme zakódovány hluboko v podvědomí od našich praprapředků a vynoří-li se znenadání, nejsou to úlety, ale vzkazy!" Alois Mikulka, Zničení Efezu, 1996, olej na kartonu, 40x52 cm. Inspirace: Antická historie. Alois Mikulka, Kentaur, 1997, olej na sololitu, 30x29 cm. Inspirace: Antická mytologie. Alois Mikulka, Léda s labutí, 1997, olej na sololitu, 50x66 cm. Inspirace: Antická mytologie. Alois Mikulka: „Proměny Dia, tu v zlatý déšť, tu v bílého býka, tu v labuťáka, to je přece až freudovsky průzračné snění o milování, které mohlo vzniknout snad jen na úsvitu naší civilizace." Alois Mikulka, Večeře Adamitů, 1997, olej na umělé hmotě, 62x80 cm. Inspirace: Událost z českých dějin, kdy se za husitské revoluce v roce 1421 od táborů odštěpila náboženská sekta adamitů, hlásající návrat k přirozenému životu, zahrnujícímu i sexuální uvolněnost. Alois Mikulka: „Čas od času se sejde skupina extremistů, kteří si nějakým obzvláštním nápadem zpestří žití. Třeba takové antické hostiny spojené s orgiemi! Krásně by to šlo provozovat v teplých krajích, třeba v Tichomoří. Ale u nás? Myslím, že stačí první ranní mrazík a vše rázem zmizí v teplém zahalení..." Alois Mikulka, Adam a Eva, 1998, olej na sololitu, 66x50 cm. Inspirace: Bible. Alois Mikulka: „Mnohokrát jsem tento biblický námět maloval. Má nekonečné možnosti řešení. Tento obraz jsem původně barevně ladil pro jeden krásný rám, který jsem dostal darem. Téměř naivní jednoduchost tohoto mého řešení se však natolik potýkala s řemeslnou rafinovaností onoho rámu, že zůstal i nadále prázdný." Alois Mikulka, Lesbos, 1998, olej na sololitu, 40x57 cm. Inspirace: Antická mytologie. Alois Mikulka, Birth of Venus / Zrození Venuše, 1998, olej na sololitu, 61x81 cm. Inspirace: Antická mytologie. Alois Mikulka, The Rendez-vous, 1998, triptych, olej na dřevě, 44x71 cm. Inspirace: Romány Gabriela Garcíi Márqueze z okruhu magického realismu, zejména Láska za časů cholery (1986). Alois Mikulka, Únos Sabinek, 1999, olej na sololitu, 137x170 cm. Inspirace: Antická mytologie. Alois Mikulka, Únos Evropy, 1999, olej na plátně, 66x72 cm. Inspirace: Antická mytologie. Kontakt: Alois Mikulka, akademický malíř, Vychodi-lova 12, 616 00 Brno, telefon 549 257 870. Literatura Malina, Jaroslav (2001): Alois Mikulka. Brno: Akademické nakladatelství CERM - Nakladatelství a vydavatelství NAUMA. (Medailon Aloise Mikulky napsal Jaroslav Malina.) 115 116 11. Zaostření problému 11.1. Provolání Victora Courteta, nezávislého kandidáta, z 22. dubna 1848 k voličům ve Vaucluse AUX CITOYENS ELECTEURS DE VAUCLUSE Victor Courtet (de l'Isle) Candidat independant Mes chers concitoyens, Vos temoignages m'encouragent, votre estime me soutient. Vous sentez que mon coeur bat a l'unisson des votres. Vous sentez que j'aime le peuple, que j'a-dore la liberte, que je pratique par mes moeurs, par le penchant de ma nature, les saintes maximes de la fraternite. Vous sentez tout ce qu'il y a dans mon ame de seve liberale et de sentiments devoues. Vos applau-dissements ont toujours repondu a ma voix, o mes amis, o mes appuis, permettez-moi, la veille du combat, que je vous rende grace d'un si touchant accueil! Si le mensonge ou l'influence ne compriment point la liberte de vos suffrages, je suis votre representant. Si je ne le suis pas, qu'importe! nul ne m'enlevera l'orgueil de l'avoir merite, et de l'avoir moralement et virtuellement obtenu. Deja mes adversaires le sentent et en conviennent; aussi, c'est contre moi qu'ils dechainent leurs influences. Ils m'attaquent par le mensonge; ils m'injurient quand je suis absent, pour se venger des echecs qu'ils subissent quand je suis la... Il n'est pas de bruits qu'ils ne propagent; moi, je leur parle en face, ils me pour-suivent d'injures anonymes. Je provoque des preuves et des faits, ils me repondent par des insinuations et par des mots. Ils protegent l'attaque et ils repoussent la defense. Mefiez-vous, mes chers concitoyens, de ces grossiers moyens de tromper votre credulite. Si une injure est proferee contre moi, examinez d'abord de quelle bouche elle sort; puis, demandez-en la preuve, et ne jugez jamais que lorsque vous n'aurez entendu! J'ai le droit heureusement de parler haut et ferme, j'ai le droit de convier mes adversaires ä mettre leurs actes et leurs ecrits en parallele avec les miens. Que chacun produise ses titres ä la confiance du peuple: je mets les miens dans la balance, et je ne desire qu'u-ne chose, c'est qu'ils soient equitablement peses. Je m'offre tout entier ä la discussion publique depuis le jour de ma naissance jusqu'au jour oü je viens vous demander, non pas une faveur, mais le perilleux hon-neur, le perilleux devoir de vous servir! Des emissaires parcourant les communes sont ii7 charges de me denigrer. L'un dit que je suis commu-niste. Or, je suis probablement le seul dans ce departement qui, depuis 1837, ai ecrit contre le communis-me. (Voir mon ouvrage la Science politique, page 319 et suivantes). Un autre ecrit que je suis phalansterien; autre mensonge! Des hommes de violence osent me representer comme un depaveur. D'autres font entendre, au contraire, que je veux la regence! Eh bien! Pro-bablement je suis le seul encore dans ce departement qui ai ecrit contre la loi de regence (Voir la Fauvette d'Avignon, 1842, page 43). Un autre dit que je suis constitutionnel, mais non republicain, j'offre de faire la preuve que celui-la meme soutenait avant la revolution, que j'etais republicain, et des meilleurs. Un autre me reproche de m'allier au parti legitimiste. Un autre me reproche d'avoir ete aux barricades. O honte de la politique! Je suis aujourd'hui ce que j 'etais hier, je suis ce que demontrent mes ecrits et ma vie tout entiere... que tout le monde en dise autant! Mes chers concitoyens, il est peut-etre des hom-mes plus republicains que moi par la largeur de leur cocarde, mais je ne reconnais a personne le droit de se dire meilleur republicain que moi par les idees et par le coeur. Je sens, mes chers concitoyens, que je dois etre votre representant. Dans tous les cas, chacun de vos suffrages pese a mes yeux d'un double poids dans la balance electorale. Si mon nom sort de l'urne, nul ne sera plus glorieux que moi de votre choix indepen-dant. Si vous me delaissez, n'importe: nul ne sera plus resigne que moi, plus satisfait meme d'avoir traverse cette rude epreuve sans rien perdre de votre estime et de pouvoir vous donner avec confiance rendez-vous pour un temps meilleur! Victor Courtet (de l'Isle) Avignon, 22 avril 18481 Poznámky Cit. Boissel, Jean, 1972, str. 194-195. 118 119 Adolf Born, Jsme mimozemšťané, 1996, pastel, 42x29 cm. Ilustrace povídky Jaroslava Maliny Jsme mimozemšťané. In: Malina, Jaroslav, Světová katastrofa a jiné povídky s neblahým koncem. Brno: Nakladatelství Georgetown - Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, s. 26. 120 12. Rozvolnění problému 12.1. Jaroslav Malina: Jsme mimozemšťané (ze sbírky Světová katastrofa a jiné povídky s neblahým koncem, 1996) Vedle úctyhodné řádky vědeckých a vědecko--naučných prací má v tvůrčích aktivitách profesora Jaroslava Maliny (narozen 11. 4. 1945) své významné místo i tvorba beletristická. V knize Světová katastrofa a jiné povídky s neblahým koncem z roku 1996 si bere na mušku pseudovědce a šarlatány různého druhu, kteří zaplavují dnešní svět a někdy ani nepotřebují zvláštní vynalézavosti, aby zmanipulovali člověka toužícího překonat úzkost ze života a smrti. Tento rozměr Malinovy prózy odpovídá jeho širokému odbornému a kulturnímu rozhledu a zároveň dokládá, že nepropadl jednostrannosti vědecké vášnivosti, nezkameněl v zájmu o petroarcheologii ani neustrnul na popisném bádání o parametrech „pračlověka" a jeho kultury. Jeho pozornost sociokulturního antropologa platí druhu Homo sapiens na prahu třetího tisíciletí, především jeho emancipaci, tj. osvobození od nevědomosti, pokrytectví a nehorázných lží. V nezadržitelném moderním vývoji lidstva začíná v intelektuálním světě převládat technická specializace nad humanitním směrem, technokratická společnost usiluje o sebevědomou vládu nad přírodou a některé negativní projevy tohoto vývoje Malina postihuje s jemnou ironií a moudrým vtipem, neboť ví, že cesta humoru je podnětná. Přednosti jeho literární metody hodnotí lite- rární teoretik a kritik prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc., slovy: „Malinovy povídky mají jakoby ,skládankový charakter: v povrchové vrstvě se setkáváme s dobře známou sémantikou navozující určité žánrové povědomí (science fiction, tzv. vědecká povídka apod.). V další vrstvě je toto povědomí rozkládáno a měněno metatex-tovými prvky, které původnímu žánrovému povědomí nastavují ironické zrcadlo. Další vrstva vytváří z těchto antitéz překvapivou syntetickou pointu. A souběžně s tím jsou zde další miniroviny, textové reminiscence, parodie názvů a titulů obecně známých, víceméně známých či známých jen zasvěcenému okruhu čtenářů (něco jako tradiční román a clef). V tomto smyslu jsou Malinovy povídky pozvolna se rozevírající strukturou, stejně jako nějaká počítačová hra, která pokračuje tak, jak je odhalován její algoritmus" (Pospíšil 1996). Jaroslav Malina uplatňuje ve svém díle bohaté životní zkušenosti, aniž pozbývá mladého zaujetí pro hledání pravdy o člověku. Důkazem toho je i jeho autorská a editorská práce na projektu Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy, tedy díle o lásce, k němuž dal podnět patrně jeho román Amor: Počítačový 121 systém k automatickému generování milostných scén z roku 1993. Amor je důmyslně zkonstruovaný a brilantně napsaný příběh zachycující vznik a počáteční (ne)úspěchy počítačového systému AMOR určeného k automatické tvorbě milostných scén - k účelům původně literárním, posléze i sociálně terapeutickým. V postavách několika odborníků (fyzika Chomské-ho, antropologa Benešovského, archeologa Hubáčka, psychologa Radocha a literáta Grose), kteří postupně vývoj systému AMOR konzultují s jeho tvůrci - dvěma mladými vědeckými pracovníky -, jsou v psychologické drobnokresbě zobrazeny typy, s jakými se v nějaké konkrétní variaci setkal snad každý, kdo kdy o nějakou vysokou školu zavadil. Originální nápaditostí, pozorovacím talentem, rozumovým úsudkem, intuicí a obratným zacházením s češtinou se vyznačují Malinovy detektivní příběhy Smrt profesora a jiné příběhy z univerzitního prostředí (1997). Příběhy se odvíjejí v posledních letech předlistopadové doby a spojuje je postava archeologa Lukáše, působícího na „nejmenované" moravské vysoké škole. V prvním příběhu Velkomoravská náušnice jde o komplikovanou aféru kolem padělání drahocenných šperků z velkomoravské doby, ve druhém příběhu Mrtvý z Tollundu se Lukáš na stáži ve Spojených státech stává svědkem vraždy v prostředí modelu experimentální paleoindiánské vesnice a ve třetím příběhu Smrt profesora jsou s velkou dávkou přímočarosti zachyceny dusné poměry na univerzitě: spory o hodnosti, publikace a stáže, vědecké mafie v těchto půtkách působící ... Čtvrtý, nejrozsáhlejší příběh První pozemšťan zachycuje vzrušující objev v jeskyni Krápník, který rozčeří hladinu poměrně jednotvárného života na archeologickém nalezišti. Je možné, že by člověk anatomicky moderního typu žil před skoro dvěma miliony let? Nebo že by člověk starší doby kamenné byl přece jenom ovlivňován jakousi mnohem inteligentnější mimozemskou civilizací? Jde o převratný nález, nebo o geniální podvrh? A než může věda problém posoudit a vyřešit, dojde na archeologické základně k tragédii. Smrt za podezřelých okolností záhadu násobí. Z cenného objevu mohl leckdo těžit a jiní mu v tom mohli překážet. Nedozírné stáří geologických a archeologických vrstev se tu konfrontuje s lidskými vášněmi - byť též věkovitými jako lidstvo samo. Následující ukázka představuje povídku Jsme mimozemšťané, která je zařazena ve sbírce Světová katastrofa a jiné povídky s neblahým koncem (1996). Jsme mimozemšťané Aula maxima Bolivijské univerzity v La Pazu byla přeplněna. Snad nikdo z těch kdo ve městě něco znamenal si nechtěl nechat ujít tak výjimečnou příležitost. Pozvánka na slavnost byla dotvrzením příslušnosti k společenské smetánce. Kromě Lapazanů zde bylo mnoho hostů protagonisty, kvůli němuž byla slavnost pořádána, světoznámého Klause Jensena. Hosté pocházeli z různých konců světa, zastupovali všechna možná etnika a národy: byl tu mladý Turek, šaramant-ní Francouz, starý zádumčivý Indián z jakéhosi kmene v povodí Amazonky, čiperný Číňan, vznešená elegantní Indka, obtloustlá stárnoucí Řekyně i manželka místního profesora klasické filologie, jenž v této době zastával funkci rektora. A byli tu také lidé, kteří nepůsobili exoticky svým vzhledem, ale exotická byla jejich přítomnost v těchto místech: byl tu i etnolog doktor Hlaváč z Náprstkova muzea v Praze, který už půl roku studoval život Aymarů u jezera Titicaca a odjel na dva dny do La Pazu, aby si nakoupil filmy, magnetofonové pásky a jiný materiál pro dokumentaci, který mu docházel. Když se dověděl o Jensenově přednášce, rozhodl se zůstat ve městě o den dále. Takovou příležitost si nenechá ujít. Doufal, že přes své nespolečenské oblečení, plátěné kalhoty a tričko, se do auly dostane. Využije toho, že má na krku fotoaparát a bude vystupovat jako reportér. Záměr mu vyšel. Přitočil se k jedné novinářce z redakce deníku Time a šikovně vedle ní proklouzl. Vysokohorské podnebí La Pazu působilo cizincům potíže. Trpěli nedostatkem kyslíku, v nadmořské výšce více než tři tisíce šest set metrů nad mořem měli dýchací potíže. V aule nebylo sice k hnutí, ale přesto tam bylo docela příjemně. Klimatizační zařízení bylo nastaveno tak, aby tlak vzduchu pokud možno dobře vyhovoval cizincům i místním. Aula se nacházela v impozantně působící nové kruhové budově, dokončené teprve před rokem. Architekt, který stavbu navrhoval, se zřejmě inspiroval římským Pantheonem. Stavbu uzavírala mohutná klenba, vzbuzující dojem nebeské báně. Vnitřní stěny 122 byly obloženy vzácnými kameny, mezi nimiž jiskřivá bělost carrarského mramoru umocňovala krásu domácích pestrobarevných mramorů z bolivijských lomů. Výzdobu působivě doplňovaly dokonalé kopie slavných antických soch. Dekorační obklady, sloupy, římsy a sochy kromě estetického účinku pomáhaly vytvářet skvělou akustiku a navíc dobře skryly nejno-vější technické vymoženosti: osvětlovací rampy, televizní monitory, videorekordéry, reproduktory a elektronické aparatury, řízené minipočítačem. Výstavba honosné auly byla nákladná a rozpočtem univerzity pořádně zahoupala. Proto se v akademických kruzích objevovaly hlasy, že tato okolnost ovlivnila výběr kandidáta na udělení čestného doktorátu: Klaus Jensen měl ze všech navržených nejvyšší konto v bance a byl známý svou štědrostí. Vědecká pocta mu dosud nebyla udělena a vědělo se, že na získání čestného doktorátu mu záleží. Znamená pro něho naplnění celoživotní touhy, určitě se zachová velkoryse. Výsledek hlasování v rektorské radě byl po bouřlivé diskusi nakonec jednomyslný. Zasvěcení akademičtí funkcionáři se v kuloárech dohadovali, jestli Jensen poskytne univerzitě tučný šek, který vyspraví její ztenčené konto, zda zařídí speciální laboratoř, nebo bude dotovat zřízení nové katedry, anebo založí nějakou prosperující nadaci. Jensen přijal rozhodnutí vědecké rady Bolivijské univerzity o udělení doktorátu honoris causa a pozvání k slavnostní promoci s hlubokým dojetím. Když dopis otevřel a zprávu si poprvé přečetl, zažil jeden z nejšťastnějších okamžiků. Konečně se mu dostává uznání, o němž snil celá léta. Dosud většinou odborníci jeho archeoastronautickou teorii předpojatě odmítali jako pseudovědeckou, proto na ně pohlížel s despektem a považoval je za zkostnatělé. Vskrytu však doufal, že někteří časem prohlédnou a jeho koncepci uznají. Uvědomoval si, že každá teorie, má-li přinést odpovídající výsledky, musí být odborníky vzata na vědomí a alespoň zčásti respektována. Obdiv laické veřejnosti je sice významný, ale sám o sobě nestačí. Čestný doktorát je nejlepším projevem přijetí jeho díla. Představoval si sice, že mu bude udělen na některé z nejstarších a nejslavnějších univerzit, v Cambridgi, v Oxfordu nebo na Harvardu, ale teď měl pocit, že získal doktorát na nejpokrokovější univerzitě světa. Svou progresívnost jasně prokázala tímto činem, první a zatím jediná mu uděluje čestný doktorát jako výraz uznání jeho celoživotního úsilí! Lapazská univerzita správně zhodnotila jeho dílo: vytvoření ucelené teorie o vzniku a vývoji člověka a lidské civilizace. On velkolepou činnost moderní univerzity správně ocení a velkoryse podpoří. Na slavnostní promoci se náležitě připravil. Nechal si na vlastní náklady co nejrychleji pořídit plány auly, popisy instalovaných technických zařízení a návod k obsluze terminálu řídicího počítače s pokyny k sestavení minisouboru vstupních dat. Do zahájení ceremoniálu zbývalo něco málo přes půl hodiny. Jensen nahlédl do auly. Chtěl se ujistit, zda na poslední chvíli nedošlo k nepředvídaným okolnostem, které by mohly narušit hladký průběh slavnosti a plánovaný scénický doprovod jeho inaugurační přednášky. S uspokojením konstatoval, že atmosféra je stejně živá, jako na četných přednáškách pro zanícené stoupence jeho teorie, a nyní se cítil na svou přednášku zvlášť dobře připravený. Instalace jeho audiovizuálních pomůcek dodávala aule zvláštní ráz. Panoramatické plátno, obepínající polovinu kruhových stěn, bylo sestaveno z patnácti úzkých dlouhých pruhů. Zatím byly napjaty všechny díly stejně, v horní části byly od stěny trochu odkloněny. Barevně přecházely spojitě od světle modré zezdola až po úplně temnou modř nahoře, takže spolu s klenbou kopule vytvářely dojem vesmírného prostoru. Na třech středních pruzích byl pomocí zvláštní projekce promítnut zvětšený obraz Brány slunce z Tíwanaka. S potěšením se ujistil, že impozantní monolit kupodivu nepůsobí v uzavřeném prostoru auly nijak tísnivě a přitom neztrácí nic ze své monumentality v plenéru, ve volné krajině kolem Tíwanaka v blízkosti jezera Titicaca. Bůh slunce na ústředním reliéfu jako by zlidšťoval a přibližoval nekonečný vesmír a člověka do tohoto úžasného prostoru uváděl a bral ho přitom pod svou všemocnou a láskyplnou ochranu. Z útržků hovorů, které stačil zachytit, bylo zřejmé, že jeho záměr přítomní pochopili správně. Dámám se bůh z brány zdál ještě krásnější než ve skutečnosti, připadal jim bližší a laskavější, a pánové uznale oceňovali velkolepé pojetí scény. Byl spokojen, tak vřelé přijetí ani neočekával. Bylo to patrné na první pohled a projevovalo se ve všem, v každém sebemenším detailu, dokonce i v oblečení. Skoro všichni pánové měli smokingy a toalety dam pocházely určitě z nejlepších módních salonů. Ubezpečoval se, že dostává doktorát na nejskvělejší univerzitě. V zatuchlém Oxfordu ani v upjaté Cambridgi by jeho veliké myšlenky nedokázali tak pružně pochopit. A Harvard se svou tolerantností k výstředním názorům by zase nebyl zárukou 123 potřebné úcty a důstojnosti. Mimoděk si vzpomněl na středoškolského profesora Bergera. Škoda, že se toho nedožil, pomyslel si. Už v prvním ročníku gymnázia vycítil, co si tento navenek korektní profesor myslí o jeho schopnostech, jak mu dával najevo, že ho nechává projít bez reparátu jenom z milosti, aby se s ním u opravných zkoušek nemusel potkat. Kdyby teď Berger viděl, jak ho tenkrát podcenil! Promoční ceremoniál probíhal podle programu. Čerstvý doktor po složení slibu zjihle a vřele, ale důstojně poděkoval Bolivijské univerzitě za prokázanou poctu. Patřičně zdůraznil, jak hluboce si váží, že se jeho skromné práci takové cti dostalo právě zde, v těchto slavných místech, jak je dojatý, že mohl vstoupit do světa oficiální vědy právě touto impozantní branou, Branou slunce, cestou, kudy přišla na Zemi civilizace z vesmíru. Nejstarší civilizace na světě! Brána slunce byla svědkem počátku lidské kultury. Dnes je svědkem jejích nejskvělejších výsledků, velikých úspěchů, které představuje Bolivijská univerzita stojící v blízkosti Tíwanaka. Děkovný projev byl z velké části dílem okamžité inspirace. Svůj původní záměr v poslední chvíli poněkud pozměnil. Když vcházel v čestném průvodu do auly, všiml si, že by se mohl při troše štěstí postavit tak, aby se ocitl uprostřed Brány slunce, která by zářila na panoramatickém plátně za ním a že by mohl působivě této situace využít: hned při poděkování za doktorát, ještě před vlastní inaugurační přednáškou vyzdvihne spojení nejstarší, největší a nejslavnější minulosti lidstva s Bolívií a zabrnká tak na národní cit a hrdost domorodců. V duchu si zamnul ruce, už na počátku získá sympatie. Po celou dobu obřadu pečlivě dbal, aby se od místa ve středu Brány slunce příliš nevzdálil a mohl se na ně v pravou chvíli nepozorovaně posunout, což se mu podařilo. Reakce na poděkování novopečeného doktora honoris causa byla srdečná. Potlesk nebral konce a Jensenovi se zdálo, že snad nikdy neutichne. Cítil se výtečně. Byl si vědom, že působí důstojně, promoční talár v něm vzbuzoval slavnostní pocit, který ho až nadnášel. Padl mu dokonale. S potěšením hodnotil, že ani v padesáti letech nemusí talár na jeho postavě nic zakrývat ani vylepšovat. Žádný z akademických hodnostářů se mu nemůže rovnat. Udělal dobře, že si jej objednal na míru, což univerzitní pedel diskrétně zařídil v salonu pana Suaréze, nejlepším v La Pazu. Pedel Maradona projevil ochotu a pocho- pení v podstatě odpovídající potěšení z bankovky překvapivě vysoké hodnoty. Teprve po třetím pedelově úderu na zvučný gong se sál uklidnil. Ovace vystřídalo napjaté očekávání. Jensen měl pocit, že má publikum na své straně. Dobrý kontakt navázal hned zpočátku, když poděkoval za udělenou poctu. Uvedl se jako bodrý a srdečný člověk, v přednášce se představí jako vážný a velice střízlivý, až puntičkářsky korektní, skromný a seriózní vědec. Promotorovo oslovení „Doktore Jensene" ho však vyvedlo z kontextu, do očí mu z dojetí málem vstoupily slzy. Musel vynaložit velké úsilí, aby se uklidnil a mohl se soustředit na svůj výklad. „Vážené dámy, vážení pánové!" pronesl slavnostně a na okamžik se odmlčel. „Dovolte laskavě, abych vám stručně nastínil základní principy, metody a výsledky teorie, k níž jsem dospěl v průběhu více než třicetileté vědecké práce." Začal hlasem prozrazujícím vzrušení a postupně přecházel do klidného, věcného tónu, a jeho zvučný hlas zněl v obrovské aule s výbornou akustikou příjemně. Svým zjevem, vystupováním a kultivovanou angličtinou budil dojem hluboce vzdělaného člověka, který s přehledem dokáže zvládnout každou situaci. Dokázal získat sympatie většiny přítomných. Mnozí si představovali, že právě jeho by si rádi vybrali za společníka, každý do situace podle svého gusta. Rektor se docela těšil na přátelský rozhovor po skončení inaugurační přednášky a uvažoval, že společnou večeři příštího dne uspořádají jako soukromou slavnost. Primátor litoval, že Jensen není lapazským občanem a rozhodl se, že podá na příštím zasedání městské rady návrh, aby byl jmenován čestným občanem města, což bude vítaný důvod k dalšímu pozvání doktora Jensena do La Pazu. Novinářka María Carlosová, absolventka lapazské univerzity a zdejší spolupracovnice newyorské redakce časopisu Time uvažovala o tom, že se při recepci vloudí do přízně tohoto příjemného chlapíka, aby ji, místní rodačku, pozval a provedl milými starými hospůdkami, což nebyl vzhledem k jejímu atraktivnímu vzhledu žádný nereálný sen. I Hlaváč, který se slavnosti účastnil z recese, aby si vyzkoušel, jak na něho zapůsobí osobní vystoupení nejslavnějšího pseudovědce a aby se podíval, jak moc zabírá na jiné lidi, zvláště v této společnosti, kde bylo i dost seriózních vědců, musel připustit, že Jensen je zajímavý chlapík. Jensen pokračoval klidným hlasem. „V roce 1981 vyslovil slavný britský astrofyzik sir Fred Hoyle ve své knize Evoluce z vesmíru domněn- 124 ku, že inteligence, a dokonce ani sám život nevznikly na Zemi. Soudí, že člověk je novým modifikovaným tvarem, pocházejícím z dřívějších forem života, které posloužily jako stavební kameny. Domnívám se, že přesnější by bylo hovořit zde 0 stavebních prvcích. Vzájemně se totiž mohly spojovat, integrovat a ovlivňovat - a vytvářet tak i nové zvláštní druhy. Z těch pak přežívaly ty, které dobře odpovídaly podmínkám prostředí, kam byly vyslány. V našem případě to znamená na Zemi. Základním problémem je, kdo tyto primární stavební prvky života vyslal. Dalším problémem zůstává, kdo je stvořil. Nositel Nobelovy ceny profesor Francis Crick, objevitel dvojité šroubovice DNA, první z uvedených problémů v roce 1983 částečně vyřešil. Dospěl k názoru, že vysílání stavebních prvků života je logičtější než vlastní transport mimozemských astronautů z vesmíru k nám na Zemi. Svou teorii podložil závažnými argumenty: vesmírné lodě jsou příliš pomalé a astronauti příliš velcí. - A neskladní," dodal žoviálně. Většinu tváří v sále rozvlnil úsměv porozumění. 1 Hlaváč se pousmál těm velkým kosmonautům, ale úsměv mu zhořkl. Tak vida, pomyslel si, i věda se Jen-senovi hodí. Cituje laureáty Nobelovy ceny a málem si dovolí jejich práci hodnotit, jako by on sám byl průkopníkem vědeckého pokroku. „Profesor Crick má pravdu," pokračoval Jensen jako by četl Hlaváčovy myšlenky. „Zatímco ani na nej-větší vesmírná plavidla se nemohou umístit stovky ba ani desítky astronautů, životodárné pouzdro - kontejner pro transport stavebních prvků života může mít rozměry husího vejce a přitom stavebních prvků života se do něj pohodlně a bez problémů umístí miliardy. Pouzdro může pak kamkoli dopravit i docela malé kosmické plavidlo. Tak prakticky až dnes v jednotlivostech podpořili tito věhlasní vědci, doktor Hoyle a laureát Nobelovy ceny profesor Crick svými astrofyzikálními a biochemickými výzkumy, vysoce specializovanými a sofistikovanými, moji ucelenou teorii, kterou buduji a rozpracovávám od počátku šedesátých let. Moje principiální objevy však spadají již do padesátých let." Přednášející se na okamžik odmlčel a celý půlkruh patnácti dílů panoramatického plátna pokryly spousty zlatých hvězd, měsíců a sluncí. Nikdo z přítomných nepostřehl, kdy zmizel obraz Brány slunce. Až teď, jako na povel, vyvolal jejich zaujetí fantaskní vesmír. Díky speciálním projektorům a důmyslným mecha- nismům, umožňujícím měnit úhel a natočení pláten, navíc v libovolném pořadí a v různých kombinacích, vznikala velkolepá podívaná. Jakýsi barvitý, neobyčejně živý rej. Mnozí posluchači v sále měli dojem, že se stávají jeho součástí a putují vesmírem. Hlaváč se sice docela dobře bavil, ale na druhé straně pociťoval nepříjemné rozpaky. Taková pestrobarevná podívaná přece na univerzitu nepatří. Zvláště když s tématem nemá nic společného. Připomíná spíš pořad v planetáriu, který se uvádí pro děti v neděli před polednem. Audiovizuální technika by měla být používána k tomu, aby problém přiblížila a objasnila, a ne aby od něj odváděla a diváka rozptylovala. Podívaná plná ohromujících efektů patří do varieté. Jensen odtrhl oči od fascinovaného publika, pozvedl hlavu a zahleděl se k vrcholu kopule. „Když se zrodily první krystalky, které se v úžasných metamorfózách podivuhodně spojovaly a proměňovaly až vytvořily nádhernou planetu Zemi, existovaly ve vesmíru a dokonce i v naší Galaxii myriády hvězd, každá s rodinkou svých planet. V některých z těchto soustav život tehdy již skomíral, jinde byl v rozkvětu. - U nás teprve začínal," zdůraznil. Promlouval nyní podmanivým hlasem meditujícího básníka. Pak udělal odmlku, která trvala přesně tak dlouho, aby přítomní měli možnost plně procítit závažnost jeho slov. A přesně tak dlouho, jak měl vyznačeno po kraji textu přednášky na pultíku před sebou. Jensenovy poznámky připomínaly itinerář navigátora v rallye cestovních automobilů. O pečlivém propočtu neměl však nikdo z přítomných ani zdání. Všechno plynulo hladce a přirozeně. „Z toho vyplývá, že planeta Země nemohla být prvním místem vzniku života ve vesmíru. Myslet si a tvrdit opak by byl projev naivní neznalosti a nabubřelého velikášství, projev přízemní zaslepenosti a pozemského antropocentrismu. Takový postoj, braný důsledně, by nás přivedl k negativismu a jeho důsledkem by mohla být apatie a destrukce. - Nastal by úpadek lidstva." Jensen nechal chvíli působit výhružnou závažnost svých posledních slov a pak promluvil zvolna a vemlouvavě. „Každý racionálně uvažující člověk musí uznat, že to, co někde končí, nemohlo původně vzniknout tam, kde teprve začíná. Z klíčků vyroste rostlina, a ta může dát po čase plod. Takové klíčky života vyslaly do vesmíru pradávné civilizace, aby se u nás ujaly, vyrostly z nich rostli- 125 ny a daly plody. Je to přesná analogie situace, kterou každý z nás kolem sebe vidí a pozoruje. Stáváme se svědky skvělého dobrodiní našich mimozemských přátel a ochránců, kteří dali vzniknout našemu světu a životu v něm. Z miliónů životodárných pouzder, která mimozemšťané vyslali do vesmíru, mnohá nedošla naplnění svého účelu, nedorazila do míst, kde byly podmínky pro jejich rozvoj příznivé. Některá z nich se roztavila ve Slunci, jiná zanikla v měsíčních kráterech. Jen některá dospěla k svému cíli, jen nemnohá se dostala až k nám. Ale ani všechna z těch, jež dopadla na Zemi, se neujala. Zmrzla na ledových pláních zemských pólů, jiná strhly prudké víry do mořských hlubin oceánů, nebo se seschla a rozpadla v pouštním prachu. Některá se ujala!" prohlásil s úlevou. „Do míst, která jsou dnes pro život třeba nepříznivá, dorazila v době, kdy tam byly podmínky pohostinné. Stalo se tak ve východní Africe, v Olduvaiské rokli v dnešní Tanzanii, ale třeba i na jiných místech naší planety, o nichž dosud nevíme. Avšak jejich objev nebude pro nás žádným překvapením. Jestliže se například naleznou pozůstatky dosud nejstaršího pozemského sídlení člověka třeba v Moskvě nebo ve Washingtonu, nebude to pro nás nic divného, nýbrž jen důkaz toho, že v těchto oblastech byly vhodné okolnosti, aby se sémě života mohlo ujmout a že se tak skutečně stalo. Nebudeme si pak lámat hlavu, zda Olduvaiská rokle, Moskva nebo Washington byly první, protože budeme vědět, že všechny klíčky života pocházejí z téhož zdroje a není žádnou zásluhou, že zrovna ty či ony byly objeveny jako první. Každý z nás ví, že i pouhá rostlina potřebuje ke svému životu a růstu ochranu a péči. Proto mimozemšťané veškeré dění na Zemi po celou dobu pečlivě sledovali a v jistém smyslu střežili celý vývoj živé přírody, aby pak v okamžiku, kdy živočišné formy dospěly do vývojového stadia hominidů, mohla nastat chvíle kontaktu. Mimozemšťané přišli!" oznámil samozřejmě a přehlédl sál. „Objevili se v okamžiku, jako by spadli z nebe, aby ubohým hominidům vnukli inteligenci a předali jim některé důležité znalosti a dovednosti. Ale ti, kterým přišli pomoci, jim bohužel neporozuměli. Mimozemšťané byli pro ně prapodivné bytosti. Báli se jich a zmateně před nimi prchali do pralesů a ukrývali se v jeskyních. Byli to nebozí tvorové, hloupí a bázliví, kteří se starali jen o potravu a o únik do bezpečí. Veškerý program jim vyčerpávalo uhájení holého živobytí. Jejich životní princip určoval a řídil pouhý biologicky podmíněný instinkt. Byla to v jistém smyslu beznadějná situace: i kdyby se jim mimozemšťané snažili co nejlépe vysvětlit, proč přišli a co chtějí udělat, stejně by jim neporozuměli. Nebyli totiž schopni pochopit, že jim přinášejí dobrodiní! A velikou poctu, že právě jim je dávána šance stát se prvou pralidskou pozemskou civilizací! Za těchto okolností mimozemšťanům nezbylo nic jiného než zorganizovat odchyt. Z ulovené tlupy hominidů vybrali podle speciálních a velice náročných testů nej-vhodnější exemplář, nejzdatnějšího budoucího muže. Tomuto jedinci cosi odňali - my dnes víme, že buňku -, a s ní pak provedli složitou genetickou operaci: uložili ji do speciálního modifikačního prostředí, a pomocí infuzí a implantací komplikovanými metodami vytvářeli složitý komplex. - Tak dlouho, až se vyvinul ve vajíčko. Všechny pochody sledovali mimozemšťané pochopitelně na monitoru, případné deviace usměrňovali a znovu a znovu testovali atributy zárodku. Celý proces nepochybně řídili pomocí superpočítače. Jakmile vajíčko dozrálo - přesný okamžik kdy se to stalo, určil počítač - implantovali je nejlepší odchycené samici. Byl to náročný experiment, protože v případě neúspěchu museli mimozemšťané celý postup od začátku opakovat. - Včetně odchytu," zdůraznil Jensen. „Přestože celá operace byla pečlivě naplánovaná, precizně prováděná a kontrolovaná, určitá rizika zůstávala. Byly zde faktory, které nešlo ovlivnit: samice totiž byla pouhý hominid, nebylo možno ji poučit, jak se má chovat, aby implantované embryo řádně donosila. Neměla ani potuchy o jak důležitou operaci jde, že její potomek má být prvním lidským stvořením. S inteligencí a s rozumem," řekl naléhavě přitlumeným hlasem. „Ale i když všechno dopadlo dobře, v této fázi celý úkol zdaleka ještě nebyl u konce. Existoval sice jeden muž, nový člověk, ale k rozvoji lidstva byli potřeba alespoň dva." Udělal řečnickou pauzu. „Muž a žena," řekl jemně. „Celou proceduru bylo třeba opakovat. Možná dokonce vícekrát, protože druhý vyšlechtěný jedinec musel být jiného pohlaví. Bylo nutno získat ženského jedince! - Dnes všichni vidíme, že se to podařilo," dodal s úlevou. Pak se srdečně rozesmál a přehlédl publikum laskavým pohledem. K jeho zvučnému smíchu se při- 126 pojilo několik halasných mužských hlasů i pisklavé a pronikavé hlasy dam, až se k nim nakonec přidalo skoro celé auditorium. Jensen mrkl na stopky a do itineráře. S uspokojením zjistil, že všechno klape. Smích sice trval o deset vteřin déle, než předpokládal, ale naštěstí právě v těchto místech prozíravě naplánoval dvacetivteřinovou rezervu. Najednou se celý sál prozářil bělavým svítáním. Na panoramatu stříbřitých pláten se objevil zvláštní obraz. Byla to kresba na skalní stěně, která pocházela z mladopaleolitické jeskyně v jižní Francii z doby před více než dvaceti tisíci lety. Znázorňovala dva na první pohled velice podivné předměty. Po chvilce se všechna plátna, na něž byla kresba promítána poněkud sklopila a kresba se trochu pozměnila. Zároveň se na obou krajních projekčních plátnech objevily dva zrcadlově shodné obrazy krásné, mladé a svěže vypadající sestřičky plavého severského typu. Každá z nich držela v ruce normální injekční stříkačku moderního tvaru, přesně takovou, jaké se užívají dnes. Dívky se z plátna usmály do publika a zvedly ruce tak, jako by chtěly stříkačku všem ukázat. Pěkně proti světlu, aby si ji každý mohl dobře prohlédnout. Pak jemně uvolnily sevření prstů. Ale stříkačky nespadly, z obou stran se vydaly na pouť k ústřednímu obrazu, jako by se nesly beztížným prostorem, až dospěly k pravěké kresbě. Nad ní se zastavily a zůstaly chvíli nehybně viset. Potom se trošku zvětšily, malinko se pootočily a posunuly, a nakonec každá z nich prakticky splynula s nějakou částí jednoho z těch pravěkých předmětů znázorněných na reprodukci obrazu ze starší doby kamenné. Hlaváč dostával postupně na Jensena vztek, ale současně se obdivoval, jak mistrně dokáže manipulovat s myšlením a vnímáním posluchačů. Není přece potřeba žádných zvláštních znalostí, aby člověk poznal, že jde o jednoduchý trik. Znázorněné pravěké obrazce jsou tak schematické a neúplné, že do nich lze umístit jakýkoli předmět, jehož podstatná část má obdélníkový průmět. Jensen však neposkytne divákovi ani na okamžik možnost, aby sám zapřemýšlel, nepřetržitě udržuje jeho pozornost, směruje ji a upoutává, i když z velké části nehoráznými nesmysly. „Vážené dámy, vážení pánové!" vydechl Jensen úžasem. „Každý z vás na vlastní oči vidí tu fantastickou shodu! Pouhá podobnost celkového tvaru nebo zachování poměru jen některých částí by nám stačily jako naprosto přesvědčivý důkaz. My jsme dostali dokonalou shodnost! Je to až neuvěřitelné. Vždyť události, o nichž jsem právě hovořil, genové operace se staly možná před statisíciletími! A uvědomme si, jak jsou mnohdy zkreslené i naprosto zřejmé a jednoduché zprávy o událostech, které se ve světě dějí dnes, málem před našima očima. Jak rychle chátrají a zanikají věci, když o ně chvíli nepečujeme. Vždyť mnohdy i za života jediné generace je třeba udělat na chalupě novou střechu nebo alespoň vyměnit nějaký trám. To ještě v nejpříznivějším případě, nedojde-li k žádné zvláštní události. Například požár, povodeň nebo i obyčejná vichřice dokáží k nepoznání změnit místa a věci, které důvěrně známe. Celá zkáza se někdy uděje v průběhu několika vteřin. Přitom jde o objekty, jejichž tvar a funkci známe. Víme, jak vypadaly i k čemu sloužily, a přesto bývá velmi obtížné ba někdy docela nemožné jejich pozůstatky v troskách identifikovat, přestože jsou to věci a předměty veliké. My dnes víme, že právě ty nejsložitější a nejdůmyslnější přístroje a nástroje bývají mnohdy tak maličké, že jsou sotva viditelné. Je otázkou, zda bychom některé přístroje, jež používali naši mimozemští přátelé pouhým okem dokázali vůbec spatřit. Z toho všeho vyplývá, že naše nářky a stesky nad absencí přímých důkazů o návštěvách mimozemšťanů na Zemi, jsou neoprávněné. - Je to rouhačství, ničím neopodstatněné!" řekl přesvědčeně. „Vždyť je malým, přesněji řečeno, velkým zázrakem, že se dochovaly vůbec nějaké důkazy a analogie, z nichž můžeme existenci mimozemského působení na Zemi odvozovat. Žasněme nad tou úžasnou shodou, kterou před sebou vidíme: tvar a velikost pravěkého nástroje pro genovou manipulaci, který nakreslili naši mladopale-olitičtí prapředkové před více než dvaceti tisíci lety na skalní stěnu, přesně odpovídá dnešní injekční stříkačce! Je to vlastně víc, než bychom vůbec mohli doufat objevit. Mnohem víc, než kdybychom našli přímo onu pravěkou stříkačku, ale nevěděli, k čemu byla užívána." Přítomní si prohlíželi působivou montáž, která v barvách vystihovala popisovanou fantastickou shodu: jeden předmět z pravěkého obrazu na skále do detailu splýval s dolní částí injekční stříkačky, zatímco píst ve druhé stříkačce, vztažený nahoru, splýval s druhým předmětem. Každý mohl shodu pozorovat, všechno vidět na vlastní oči. V itineráři pro dokonalé prožití této situace bylo publiku vyhrazeno patnáct vteřin. „Tato pravěká skalní malba má však ještě další 127 význam. Je prvním důkazem, že se mimozemšťanům skutečně podařilo vdechnout pozemským homini-dům inteligenci. Prokazuje to schopnost malovat, tedy dovednost, kterou ani dnes my všichni nemáme. Pravěcí autoři sice neznali plný smysl a význam předmětů, které zobrazili, a zcela určitě by nám nedokázali vysvětlit účel a smysl genové manipulace, ale byli obdařeni tvořivostí a touhou ji uplatnit. Projevily se dva z nejzákladnějších rysů skutečné lidské osobnosti: sebeuvědomění a touha k činu. Tito naši předkové měli inteligentní mozek, a tak jím mysleli. Neměli už studené srdce, a proto rozvíjeli svoji citovost. Pochopili, že ten, kdo přišel z vesmíru, jim přinesl veliký dar, že šlo o neobyčejnou událost a tuto událost po svém zvěčnili. Z touhy, aby dobré věci trvaly, i z úcty a vděčnosti ke svým dobrodincům, mocným přátelům, bohům-astronautům." Jensen promlouval nadneseně, jako by také překypoval úctou a vděčností. Hlaváč se ironicky usmál. Ještě nás snad vyzve, abychom zapěli chorál díkůvzdání. Zároveň si uvědomil, proč mnozí lidé Jensenovy teorie spontánně přijímají a proč mají takový ohlas a úspěch. Tajemní mimozemšťané nikdy nikomu neublížili, ale již pomohli a mohou nám pomoci teď i v budoucnu prakticky v čemkoli. Navíc lze mimozemšťany snadno vyřešit i ty nejsložitější a pro mnohé nesrozumitelné vědecké problémy z minulosti člověka. Zvedl se z křesla. Ani se nesnažil, aby nepůsobil hluk a neurvale se prodíral ze sálu. Těm, co svým odchodem obtěžoval, se neomlouval, jen v duchu k nim promlouval: tím, že zůstáváte a posloucháte Jensenovy nesmysly, rozmnožujete jeho milióny. „První krok byl učiněn. Nebyl jediný. Byly učiněny další kroky. Kontakty pokračovaly. Vždycky když bylo potřeba, přišli mimozemšťané znovu, přišli, aby pomohli. Přišli i tehdy, když bylo všechno v pořádku. Ale vývoj se dostatečně posunul a vznikly podmínky, kdy lidem mohly být implantovány nové znalosti a dovednosti, které by jim usnadnily obživu a učinily jejich život šťastnější a radostnější. Před dvěma milióny let naučili mimozemšťané naše předky štípat kámen a zhotovovat z něho tvrdé a ostré nástroje a zbraně, aby mohli lovit divoká zvířata a bránit se nebezpečí. I o této činnosti mimozemšťanů na Zemi ve starší době kamenné máme četné důkazy: nádherné dlouhé čepele a tenké listovité hroty z pazourku vědci datují dnes do doby před dvaceti až třiceti tisíci lety. Archeologové používají k datování velmi důmyslné, složité a obdivuhodně propracované metody, tak dokonalé, že nemáme nejmenší příčiny o nich pochybovat. Natož jim nevěřit. Žádný soudný člověk však nemůže ani na okamžik předpokládat, že tyto neobyčejně účinné, perfektně provedené a navíc estetické, fantasticky krásné předměty mohl vyrobit pravěký člověk. Ten, který sotva udržel kámen v ruce. Vždyť ani my bychom nedokázali takové předměty vyrobit! Přitom mnozí z nás mají vysoké technické školy nebo umělecké vzdělání. - Řada odborníků se pokoušela počínání údajných pravěkých kamenických mistrů napodobit a takové předměty vyrobit. Dopadli všichni stejně. - Žalostně!" řekl přísně. Z Jensenovy tváře bylo možno vyčíst, že toho nesmírně lituje, ale pomoci si nemůže, objektivita faktů je nedotknutelná. „Mimozemšťané člověka stvořili a obdařili ho takovými vlastnostmi, aby mohl uhájit svůj život a zdárně se rozmnožovat, aby se rozvíjel celý lidský rod. Již v této prvotní vývojové fázi byl člověk schopen uvědomit si, kdo je jeho stvořitel! Vyprávějí o tom prastaré mýty a legendy všech národů celého světa. Přestože se během věků původní pramýtus v různých částech světa modifikoval podle naturelu jeho vypravěčů, neexistuje na planetě Zemi ani jediná etnická skupina, která by tento mýtus neměla, kde by chyběl. Je přirozené a pochopitelné, že ho poněkud jinak vyprávějí venezuelští Pemonové než afričtí Dogoni nebo filipinští Tasadajové a jinak australští Wardama-nové a američtí Mayové. Všechny varianty však obsahují jedinou základní myšlenku a popisují v podstatě tytéž události. Mocný a dobrotivý bůh nebo bohové přišli na Zemi. V mýtech se líčí, že nebe se otevřelo a za mohutných třesků a děsivého hromobití spadlo na Zemi cosi obrovitého. To cosi vypadalo jako ohnivá koule. Když se lidé konečně odvážili otevřít oči, s hrůzou zjistili, že uprostřed pralesa je vypálená kruhová pláň. Po chvíli se z lesa vynořily podivné bytosti, veliké a krásné. Zářily a snažily se domorodcům naznačit, že přicházejí v přátelství a míru udělit jim požehnání, naučit je novým užitečným věcem. Jindy se v mýtech říká, že uprostřed noci se na nebi objevila oslnivá záře a bylo světlo jako ve dne. Všichni s úžasem hleděli vzhůru. Pak jeden z domorodců spatřil zlatý vůz. Nejprve plul po obloze, poté několikrát zakroužil, opsal dva velké oblouky a nakonec měkce dosedl na zem. Na to už pozemšťané nečekali. 128 Pochopitelně se polekali a utíkali se schovat. Je to logické počínání, měli z kosmického plavidla hrůzu. Že jde v obou případech, které jsem uvedl jako příklady za mnohé, o kosmické lodě, vesmírné hvěz-dolety, je nám dnes nad slunce jasné. Pozná to každé malé dítě, tak je jejich popis přesný! Až neuvěřitelně, uvážíme-li, že tehdejší pozemšťané byli bědnými chudáky, kteří sami ještě neměli o technice ani potuchy. Ať tak či onak, podobali se mimozemšťané-boho-vé člověku, protože bůh nebo bohové tvořili ke svému obrazu. Zpočátku se člověk podobal bohu jen trochu vzhledem, po čase se mu začal přibližovat i svými dovednostmi a vlastnostmi. Bůh nebo bohové, jak vyplývá z mýtů, dále na člověku pracovali a vylepšovali ho tím nejlepším možným způsobem - už proto, že chtěli být hrdi na své dílo. Prováděli vše nejefektivnějším způsobem. Vždycky počkali, až se vytvoří na Zemi vhodné podmínky k tomu, aby lidstvo zase dál něčemu přiučili. Počínali si přitom obezřetně. Sledovali, jak si člověk na Zemi vede, jak zvládá novou technologii, kterou mu předali. Když jí dokonale porozuměl a ovládl, vyčkali ještě na vhodné klimatické, geologické a ekologické podmínky, a v příhodném okamžiku přišli na svět znovu. - S dalšími novotami," zdůraznil. „Tak přinesli lidem zemědělství. Díky nejmoder-nějším archeologickým výzkumům dnes víme, že k tomu došlo před deseti tisíci lety. Nejprve pochopitelně v té oblasti, kde byly nejlepší podmínky. To znamená v oblasti Předního východu. Když nastaly příznivé okolnosti jinde, přišli se zemědělstvím i tam. Aby pozemšťany povzbudili, netvářili se mimozemšťané jako mentorští učitelé, kteří jenom poučují, ale také lidem leccos sami udělali, aby jim dodali nadšení. Monumentální megalitické stavby a impozantní sochy byly pro tento účel nejvhodnější. Tehdejším obyvatelům se nesmírně líbily a svou velikostí vzbuzovaly veliké zaujetí. A působily dlouhodobě. Vždyť některé se dochovaly dodnes a líbí se i nám. Dokonce i jejich zřícené pozůstatky jsou velice působivé, a těžko si dnes vůbec můžeme představit, jak skvělý dojem musely vyvolávat, když byly nové!" Světla v aule zvolna pohasínala a současně temněla i promítací plátna. Avšak za okamžik se situace proměnila. Sál dále temněl, ale promítací plátna se od středu do stran prosvěcovala, až se projasnilo celé půlkruhové panoráma. Všechno trvalo déle než minutu, takže diváci mohli sugestivní proměnu dobře procítit. Do této atmosféry slavnostně zazněl řečníkův hlas. „Teď se spolu vydáme na dlouhou cestu. Budeme kráčet tisíciletími věků, celým světem, po stopách našich tvůrců, mimozemských astronautů." Na plátnech se postupně vynořovaly v zajímavých barevných a tvarových kompozicích egyptské pyramidy, pyramidy ve Střední Americe, megalitické pevnosti v peruánských Andách, zbytky obrovitých staveb v Tíwanaku, kolosální olmécké sochy a sochy z Velikonočního ostrova a znovu se objevila monolitická Brána slunce. Pak celé půlkruhové panoráma pokryla planina Nazca. Nádherné bělavé linie, geometrické obrazce i stylizované obrazy zvířat, pavouka, opice, kolibříka a kondora svítily svou bělostí na pozadí temných štěrků tak pronikavě, až z plátna zdánlivě vystupovaly do prostoru. Jensen upozornil na podivuhodnou zajímavost, že zvířecí kresby jsou provedeny jedinou nepřerušovanou linií, a po tajuplné odmlce pokračoval. „Tvůrci těchto kreseb byly bytosti s nesmírně rozvinutou představivostí, kreslířskou dovedností a maximálně vyvinutým smyslem pro účelnost. Navíc dokázali sledovat paralelně několik cílů. A paralelně několika cestami k nim své konání vést. Kdybychom my dnes chtěli porovnat jejich schopnosti s našimi, byl by mezi námi a jimi takový rozdíl, jako mezi elektronkovým počítačem z konce padesátých let, s jediným ústředním procesorem a prakticky holým jádrem operačního systému, a mezi moderním multi-procesorovým počítačem, s multiprogramováním a se sdílením času, s prakticky okamžitou odezvou a neohraničenými kapacitami. Kondor a pavouk i jiná zvířata mají tělo utkáno z jediné dlouhé čáry, takže linie těchto zvířecích těl mohly za prudkého slunce sloužit k bělení nití. Ale jindy, když se zrovna netkalo, anebo když bylo zataženo, mohly si na nich hrát děti. Také mohly docela dobře sloužit jako kultovní místa. Buďme však opatrní a objektivní. - Přiznejme korektně, že nemůžeme jednoznačně rozhodnout, jestli naopak tyto obrazce kultovní místa neoddělovaly! S naprostou jistotou ovšem víme, že obrazce původně sloužily mimozemšťanům při navigaci nebo jako přistávací dráhy mezihvězdných korábů. Otázka, zda plavidla mimozemšťanů přistávala přímo na těchto liniích jako na ranvejích nebo vedle nich, paralelně, je dnes už nezjistitelná. Víme, že to nikdy nikdo nerozpozná, protože vycházet z úvahy, že by používání drah způsobilo jejich opotřebování, je naprosto mylné. Mimozemšťané byli mnohem dokonalejší než 129 my dnes a technické lapálie, s kterými se potýkáme při úpravě ranvejí mnohdy dokonce neúspěšně, oni zvládali snadno, nebo se s nimi vůbec nesetkávali. Nezvratným důkazem tohoto smyslu, účelu a praktického využití nazcaských obrazců je skutečnost, že nejlépe jsou vidět z veliké výšky. - Příští týden, ve středu, tedy už za pět dní, zahájí letečtí inženýři s řadou dalších spolupracovníků z naší Archeo-astronautické společnosti rozsáhlá měření k testování optimální výšky viditelnosti těchto obrazců. Posléze proběhnou další výzkumy. Půjde o stanovení prahu viditelnosti těchto linií. Mimozemští astronauti přibyli zdaleka. Přitom se pozůstatky z jejich cesty a známky o jejich působení nalezly až neuvěřitelně blízko. Přiletěli ze severu. Na sever od Nazcy, v Kolumbii, archeologové totiž objevili miniaturní zmenšeniny jejich plavidel. Jsou to maličká letadélka, několik centimetrů dlouhá, a přes tisíc let stará. Celá ze zlata." Nad panoramatem Nazcy se objevilo zlatavě lesklé letadélko. Zakroužilo nad pavoukem, zakroužilo nad opicí a začalo se zvolna snášet. Pak jako by si to rozmyslelo - a odletělo. Ale vzápětí se vrátilo a zůstalo viset uprostřed ve vzduchu. „Sami jedno z těchto letadélek-vesmírných plavidel vidíte na vlastní oči. Sami můžete pozorovat, jak pilot-astronaut, nebo jeho elektronické čidlo, čip nebo nejspíš mikroprocesor sledoval linii a vyhodnocoval optimální dráhu pro přistání." Jensen se významně odmlčel. „Tvar plavidla mnohému z nás připadá známý. -Ano, vážení přátelé, nemýlíte se. Vaše tušení je správné. I vy jste takové plavidlo již viděli! Ve skutečnosti! Nejste si ovšem stoprocentně jisti, protože určitá drobnost nesouhlasí," usmál se shovívavě. „Americký raketoplán Columbia není totiž zlatý. - Je stříbřitý!" V tom okamžiku začaly na plátně nazcaské obrazce blednout. Letadélko se vzneslo ke slunci. Jeho obrys se přitom rozzářil ještě výrazněji. Pod ním se objevila silueta raketoplánu Columbia, obrovitá a nejprve nejasná, jakoby rozptýlená v husté mlze, ale vzápětí se začala zmenšovat a současně se obrys raketoplánu stával kontrastnější. Přestože všichni sledovali úchvatné panoráma s napětím a soustředěně, sotva postřehli, že pravěký hvězdolet i moderní raketoplán se daly proti sobě do pohybu. Raketoplán stoupal vzhůru a hvězdolet klesal kolmo k zemi. Ale nesrazily se, jejich obrysy se rozml- žily - a pak se prolnuly. Vzápětí se ukázalo, že dokonale splynuly a úplně přesně do sebe zapadly. „My už nemůžeme jen nečinně přihlížet. Teď, když už jsme schopni porozumět těmto poselstvím! Raketoplán Columbia je pokračováním díla mimozemšťanů! To oni vložili do lidských mozků myšlenky, které pomohly konstruktérům letadel, kosmických sond a raketoplánů tyto divy techniky stvořit. Proto my, lidé, jich musíme využít a splnit tak poslání, k němuž jsme svými mimozemskými učiteli vedeni. Musíme dostát svému předurčení a závazku, abychom poznávali stále důvěrněji taje minulosti. Abychom konečně plně a dokonale využili všechno krásné a moudré, co nám připravili v minulosti, co máme k dispozici v přítomnosti a co nás čeká v budoucnosti. Abychom odhalili tajemství dalekých světů a šířili tam svou civilizaci a pronikali hlouběji a hlouběji do nitra vesmíru. - A přibližovali se ve vzájemné pozemské shodě a mírové sounáležitosti svým kosmickým bratřím. Naši kosmičtí tvůrci jsou nám v tom vzorem svou velkorysou velkomyslností. Vedli nás a chápou nás tak skvěle, že dokonce i naše omyly brali a berou pod svou ochranu. Se shovívavým pochopením dosud tolerují všechny naše filozofické směry, akceptují všechny naše teorie, všechny speciální vědecké disciplíny i všechna náboženství, slavná, mocná a světová, ale i nejroz-manitější podivné a zvláštní sekty, celou obrovitou mozaiku minulého, současného i budoucího světa." Tato ohromná, pestrá a barvitá mozaika se objevila v zářivém panoramatickém obrazu provázeném Beethovenou Ódou na radost: byly tu na sebe natěsná-ny spousty staveb, obrovských, skvělých a monumentálních. Každé místečko mezi nimi bylo využito pro sochu, masku, hrobku, reliéf nebo alespoň zvíře z paleolitické jeskynní malby. Zdálo se, že není možné, aby se tam všechny ty věci vešly, natož aby se v tomto obrovském chaosu vůbec nějak snesly dohromady. Šlo ovšem jenom o prvotní dojmy. Ve skutečnosti všechno do sebe dobře zapadalo a celý obraz poskytoval úžasnou fantaskní podívanou. Byla to velice zdařilá montáž. V pevnosti Sacsayhuamanu vybudované z obrovitých mnohaúhelných bloků se naši předkové probudili k životu. Jejich počínání pozorovaly a hodnotily přísné, ostře řezané tváře soch z Velikonočního ostrova. V pevnosti panoval dusivý nepřirozený klid jako před bouří. Bojovní Aztékové nepokrytě dávali najevo své dobyvačné úmysly, zatímco Mayové se snažili situaci zvládnout svým naoko spirituálním počínáním. Avšak 130 marně. Snahy Mayů prohlédli i zdánlivě povznesení Indové, kteří jakoby od světa odloučeni prožívali svůj skutečný svět v neskutečně krásných monumentálních chrámových komplexech. Tato kompozice kompozic byla patrně promyšlená do nejmenšího detailu. Podle Jensena zřejmě měla vést, a mnohé diváky skutečně vedla, k obdivu strůjců tohoto velkolepého divadla, ke stvořitelům světa, jakéhosi všeobsažného, smírně fungujícího systému života, a k obdivu k tvůrci archeoastronautické teorie jako základu té velkolepé a důmyslné podívané a celého principu, k Jensenovi, jenž tento svět tak dokonale vystihl a se vším všudy popsal. Mnozí z Jensenových odpůrců si uvědomili, že mají před sebou protivníka velice schopného. Nejenom zaníceného, zaujatého a přesvědčeného propagátora svých myšlenek, ale také velice schopného a vynalézavého herce i režiséra v jedné osobě, který dokáže využít všech prostředků, aby diváka a posluchače strhl a přesvědčivě zaujal. „Nyní nastal konec váhání, konec nejistoty. Moje teorie je před vámi. Já jsem ji objevil a všem vám ji předávám. Vy všichni jste její součástí. Všechno, co bereme do rukou, vidíme očima, vnímáme smysly, naše myšlenky a pocity, to všechno je odvozeno od mimozemšťanů. Všechno je dílem mimozemské civilizace, našich tvůrců, inteligentních mimozemšťanů. - Jsme jejich dětmi!" „Vypadáme jako mimozemšťané. - Jsme mimozemšťané!" Poslední větu Jensen doslova vypálil. Po odmlce, ale bezprostředně a spontánně. Vtom se zarazil. Jeho mozkem projelo jako šlehnutí blesku oslňující poznání, odhalující totožnost lidí a mimozemšťanů: Lidé jsou mimozemšťané! Ještě v posledních záblescích vědomí pochopil, že právě sám zničil celou svou archeoastronautickou teorii. Hlaváč se o průběhu inaugurační přednášky dověděl druhý den z Time: Doctor honoris causa Klaus Jensen dostal v závěru své inaugurační přednášky infarkt. Nebylo mu pomoci. Smrt byla okamžitá. Malina, Jaroslav (1996): Jsme mimozemšťané. In: Malina, Jaroslav, Světová katastrofa a jiné povídky s neblahým koncem Brno: Nakladatelství Georgetown - Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, s. 27-55. 131 132 1B. Literatura (citovaná, použitá, doporučená) Aaron, David H. (1995): Early Rabbinic Exegesis on Noah's Son Ham and the So-Called „Hamitic Myth". Journal of the American Academy of Religion 63:721-759. Acomb, Frances (1950): Anglophobia in France, 17631789: An Essay in the History of Constitutionalism and Nationalism. Durham: Duke University Press. Alatas, Syed Hussein (1977): The Myth of the Lazy Native: A Study of the Image of the Malays, Filipinos, and Javanese from the 16th to the 20th Century and Its Function in the Ideology of Colonial Capitalism. London: F. Cass. Aldrich, Robert (1987): Late Comer or Early Starter? New Views on French Economic History. Journal of European Economic History 16:89-100. Allen, Don Cameron (1966): The Star-Crossed Renaissance: The Quarrel about Astrology and Its Influence in England. New York: Octagon Books. Amiel, Charles (1983): La „purete de sang" en Espagne. Etudes inter-ethniques 6:28-45. Anderson, Lorin (1976): Charles Bonnet's Taxonomy and Chain of Being. Journal of the History of Ideas 37(1):45-58. Andler, Charles (1915): Les origines du pangermanis-me (1800-1888). Paris: L. Conard. Anthias, Floya - Yuval-Davis, Nira (1992): Racialized Boundaries: Race, Nation, Gender, Colour and Class and the Anti-Racist Struggle. London: Routledge. Arberry, Arthur John (1958): Classical Persian Literature. New York: Macmillan. Arendtová, Hannah (1951): The Origins of Totalitarianism. New York: Meridian Books. Arendtová, Hannah (1996): Původ totalitarismu, I-III. Praha: Oikoymenh. Aristoteles (1998): Politika. Praha: Petr Rezek. Austen, Ralph A. (1979): The Trans-Saharan Slave Trade: A Tentative Census. In: Gemery, Henry A. - Hogendorn, Jan S., eds., The Uncommon Market: Essays in the Economic History of the Atlantic Slave Trade, str. 23-76. New York: Academic Press. Babbitt, Irving (2003): Demokracie a vůdcovství. Praha: Občanský institut. Baker, Keith Michael (1975): Condorcet: From Natural Philosophy to Social Mathematics. Chicago: University of Chicago Press. Baker, Keith Michael (1989): Closing the French Revolution: Saint-Simon and Comte. In: Furet, Francois - Ozouf, Mona, eds., The French Revolution and the Creation of Modern Political Culture, vol. 3, he Transformation of Political Culture 1789-1848, str. 323-339. New York: Pergamon Press. Bakunin, Jack S. (1976): Pierre Leroux on Democracy, Socialism, and the Enlightenment. Journal of the History of Ideas 37(3):455-474. Balibar, Etienne a Immanuel Wallerstein (1991): Race, Nation, Class: Ambiguous Identities. London: Verso. Banton, Michael (1977): he Idea ofRace. London: Tavistock Publications. Banton, Michael (1998): Racial heories. Cambridge: 133 Cambridge University Press. Barber, Elinor (1973): The Bourgeoisie in Eighteenth-Century France. Princeton: Princeton University Press. Barcelo, Javier Malagón - Ots Capdequí, José M. (1983): Solórzano y la Política indiana. Mexico City: Fondo de Cultura Económica. Barker, Anthony J. (1978): The African Link: British Attitudes to the Negro in the Era of the Atlantic Slave Trade. London: Frank Cass. Barnes, Barry a Steven Shapin (eds.) (1979): Natural Order: Historical Studies of Scientific Culture. Beverly Hills: Sage Publications. Basset, F.W. (1971): Noah's Nakedness and the Curse of Canaan: A Case of Incest? Vetus Testamentum 21:232-239. Bastid, Paul (1970): Sieyés et sa pensée. Paris: Hachette. Baudet, Henri (1965): Paradise on Earth: Some Thoughts on European Images of Non-European Man. New Haven: Yale University Press. Beecher, Jonathan (1986): Charles Fourier: The Visionary and His World. Berkeley: University of California Press. Bennett, Jr. R. A. (1971): Africa and the Biblical Period. Harvard Theological Review 64:489-490. Biddiss, Michael Denis (ed.) (1970a): Gobineau: Selected Political Writings. London: Jonathan Cape. Biddiss, Michael Denis (1970b): Father of Racist Ideology: The Social and Political Thought of Count Gobineau. London: Weidenfeld & Nicolson. Blondel, Charles (1914): La psycho-physiologie de Gall: Ses idées directrices. Paris: F. Alcan. Boissel, Jean (1972): Victor Courtet (1813-1867), premier théoricien de la hierarchie des races. Contribution á íhistoire de laphilosophiepolitique du romantisme. Paris: Presses universitaires de France. Bok, Francis (2003): Escape from Slavery: The True Story of My Ten Years in Captivity - and My Journey to Freedom in America. New York: St. Martin's Press. Bonnette, Paul Christian (1939): Broussais, sa vie, son oeuvre, son centenaire 1772-1838. Paris: Fayard. Booth, Arthur John (1871): Saint-Simon and Saint-Si-monism. London: Longmans, Green, Reader, and Dyer. Borst, Arno (1957-1963): Der Turmbau von Babel. Geschichte der Meinungen über Ursprung und Vielfalt der Sprachen und Völker. 6 dílů. Stuttgart: Hiersemann. Bossenga, Gail (1986): From Corps to Citizenship: The Bureaux des Finances Before the French Revolution. Journal of Modern History 58(3):610-642. Bots, Hans a Rob Visser (2002): La correspondance, 1785-1787, de Petrus Camper, 1722-1789 et son fils Adriaan-Gilles Camper, 1759-1820. Amsterdam: APA-Holland University Press. Bovill, Edgar W. (1958): The Golden Trade of the Moors. London: Oxford University Press. Boxer, Charles Ralph (1963): Race Relations in the Portuguese Colonial Empire, 1415-1825. Oxford: Clarendon Press. Boxer, Charles R. (1969): The Portuguese Seaborne Empire, 1415-1825. New York: A. Knopf. Braude, Benjamin (1997): The Sons of Noah and the Construction of Ethnic and Geographical Identities in the Medieval and Early Modern Periods. The William and Mary Quarterly 54(1):103-142. Braudel, Fernand (1986): LIdentité de la France, vol. 2, Les Hommes et les Choses. Paris: Arthaud-Flam-marion. Breckman, Warren (1999): Marx, the Young Hegelians, and the Origins of Radical Social Theory: Dethroning the Self. Cambridge: Cambridge University Press. Brett, Michael (1969): Ifriqiya as a Market for Saharan Trade from the 10th Century to the 12th Century AD. Journal of African History 10:347-364. Budil, Ivo T. (1998): Giambattista Vico and Poetic Logic as Deep Structure of History. Proceedings of University of West Bohemia 2: 183-195. Budil, Ivo T. (2001): Za obzor Západu. Proměny antropologického myšlení od Isidora ze Sevilly po Franze Boase. Praha: Triton. Budil, Ivo T. (2002): Od prvotního jazyka k rase. Praha: Academia. Budil, Ivo T. (2003a): Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton. Budil, Ivo T. (2003b): Vzestup a pád rasové teorie. Univerzitní noviny - List Masarykovy univerzity a Nadace Universitas Masarykiana, 10(4):1-8. Burns, Robert I. (ed.) (1990): Emperor of Culture: Alfonso X the Learned of Castile and His Thirteenth-Century Renaissance. Philadelphia: University of Pennsylvania Press. Burtin, Nicolas (1931): Un semeur ďidées au temps de la Restauration, le baron d'Eckstein. Paris: Boc-card. 134 Butler, Eliza Marian (1926): The Saint-Simonian Religion in Germany. A Study of the Young German Movement. Cambridge: Cambridge University Press. Cahill, David (1994): Colour by Numbers: Racial and Ethnic Categories in the Viceroyalty of Peru, 1532-1824. Journal of Latin American Studies 26:325-346. Caleroft, H.G. (1881): Wit and Wisdom of Benjamin Disraeli, Earl of Beaconsfield. New York: D. Appleton. Cameron, Rondo - Freedman, Charles E. (1983): French Economic Growth: A Radical Revision. Social Science History 7:3-30. Carlisle, Robert B. (1968): Saint-Simonian Radicalism: A Definition and a Direction. French Historical Studies 5(4):430-445. Carlisle, Robert B. (1987): The Proferred Crown: Saint- -Simonianism and the Doctrine of Hope. Baltimore: Johns Hopkins University Press. Carre, Jean Marie (1932): Voyageurs et ecrivains francais en Egypte. Le Caire: Impr. de llnstitut francais d'archeologie orientale. Clark, Terry (1973): Prophets and Patrons: The French University and the Emergence of the Social Science. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press. Clarke, Edwin C. - Jacyna, Leon Stephen (1987): Nineteenth-Century Origins of Neuroscientific Concepts. Berkeley: University of California Press. Cobban, Alfred (1964): The Social Interpretation of the French Revolution. Cambridge: Cambridge University Press. Cobo, Bernabe (1979): History of the Inca Empire. Austin: University of Texas Press. Cohen, David W. - Greene, Jack P. (eds.) (1972): Neither Slave nor Free: Te Freedmen ofAfrican Descent in the Slave Societies of the New World. Baltimore: Johns Hopkins University Press. Conchard, Vermeil de (1914): Trois etudes sur Caba-nis. Paris: Fayard. Constable, Olivia Remie (1994): Trade and Travels in Muslim Spain: Te Commercial Realignment ofthe Iberian Peninsula, 900-1500. Cambridge: Cambridge University Press. Cooter, Rodney J. (1976): Phrenology: The Provocation of Progress. History of Science 14:211-234. Cope, Douglas R. (1994): Te Limits ofRacial Domination: Plebeian Society in Colonial Mexico City, 1660-1720. Madison: University of Wisconsin Press. Courtet, Victor (1837): La science politique fondée sur la science de Thomme ou étude des races humaines sous le rapport philosophique, historique et social. Paris: Arthus Bertrand. Crafts, Nicholas (1984): Economic Growth in France and Britain, 1830-1910: A Review of the Evidence. Journal of Economic History 44:49-67. Crouzet, Francois (1966): Angleterre et France au XVIIIe siěcle: essai d'analyse comparée de deux croissances économiques. Annales: Economies, sociétés, civilisations 21:254-291. Crouzet, Francois (1985): De la supériorité de Angleterre sur la France: Léconomique et íimaginaire, XVIIe-XVIIIe siěcles. Paris: Librairie académique Perrin. Crouzet, Michel (1990): Arthur de Gobineau cent ans aprěs. Paris: Librairie Minard. Curtin, Philip, D. (1964): The Image of Africa: British Ideas and Actions, 1780-1850. Madison: University of Wisconsin Press. Cuvillier, Armand (1956): Hommes et idéologie de 1840. Paris: Marcel Riviěre. Černý, Václav (1939): Rasismus, jeho základy a vývoj. Praha: Václav Petr. Davies, John P. (1955): Phrenology: Fad and Science. New Haven: Yale University Press. Davis, Brion Davis (1966): The Problem of Slavery in Western Culture. Ithaca: Cornell University Press. Davis, Brion Davis (1997): Constructing Race: A Reflection. The William and Mary Quarterly 54(1):7- 18. Degler, Carl N. (1971): Neither Black nor White: Slavery and Race Relations in Brazil and the United States. New York: Macmillan. De la Maza, Francisco (1943): Enrico Martinez, cos-mógrafo e impresor de Nueva Espana. Mexico City: Universidad Nacional Autonoma de Mexico, Insti-tuto de Investigaciones Bibliográficas. Delaunay, Paul (1928): De la physiologie á la phrénolo-gie. Paris: Hermann. Dewald, Jonathan (1987): Pont-Saint-Pierre, 13981789: Lordship, Community, and Capitalism in Early Modern France. Berkeley: University of California Press. Dohnalová, Marie (2004): Antropologie občanské společnosti: Analýzy a interpretace s přihlédnutím k výsledkům vědecko-výzkumného a pedagogického 135 zaměření Katedry oboru Občanský sektor FHS UK v Praze. Edice Scientia Nadace Universitas Masa-rykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM - Nakladatelství a vydavatelství NAUMA. Dohnalová, Marie - Malina, Jaroslav - Müller, Karel (2003): Občanská společnost: Minulost - současnost - budoucnost. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných" oborů, 17. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM - Masarykova univerzita v Brně - Nakladatelství a vydavatelství NAUMA. Dougherty, Frank W. P. (1990): Buffons Bedeutung für die Entwicklung des anthropologischen Denken im Deutschland der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts. In: Mann, Gunter, Benedum, Jost - Kümmel, Werner F., eds., Die Natur des Menschen: Probleme der physischen Anthropologie und Rassenkunde, 1750-1850, str. 221-279. Stuttgart: Gustav Fischer Verlag. Douglas, James (1913): New England and New France. New York: G. P. Putnam's Sons. Doyle, William (1980): Origins of the French Revolution. Oxford: Oxford University Press. Drake, St. Clair (1990): Black Folk Here and There: An Essay in History and Anthropology. Los Angeles: Center for Afro-American Studies. Duby, Georges et al. (1981): Histoire de la France urba-ine. Paris: Seuil. Elkins, Stanley M. (1976): Slavery: A Problem in American Institutional Life. Chicago: University of Chicago Press. Elliott, John H. (1970): The Old World and the New, 1492-1650. Cambridge: Cambridge University Press. Esguerra, Jorge Canizares (1999): New World, New Stars: Patriotic Astrology and the Invention of Indian and Creole Bodies in Colonial Spanish America, 1600-1650. The American Historical Review 104(1):33-68. Evans, David Owen (1948): Le socialisme romantique, Pierre Leroux et ses contemporains. Paris: Marcel Riviere. Evans, McKee William (1980): From the Land of Canaan to the Land of Guinea: The Strange Odyssey of the „Sons of Ham". American Historical Review 85(1):15-43. Fairchilds, Cissie (1993): The Production and Marketing of Populuxe Goods in Eighteenth-Century Paris. In: Brewer, John - Porter, Roy eds., Consumption and the World of Goods. London: Rout-ledge. Faivre, Jean-Paul (1953): Lexpansion francaise dans le Pacifique de 1800 á 1842. Paris: Nouvelles Editions latines. Febvre, Lucien (1946): Michelet, classiques de la liberté. Geneve - Paris: Traits. Finley, Moses I. (1962): The Black Sea and the Danubian Regions and the Slave Trade in Antiquity. Klio: Beiträge zur alten Geschichte 40:51-55. Florestan, Fernandes (1969): The Negro in Brazilian Society. New York: Columbia University Press. Foerster, Robert (1960): The Nobility of Toulouse in the 18th Century. Baltimore: The Johns Hopkins University Press. Foerster, Robert (1971): The House of Saulx-Tavannes, Versailles and Burgundy, 1700-1830. Baltimore: The Johns Hopkins University Press. Formisano, Luciano (ed.) (1992): Letters from a New World: Amerigo Vespucci's Discovery of America. New York: Oxford University Press. Fortes, Meyer (1945): The Dynamics of Clanship among the Tallensi. New York: Oxford University Press. Foucault, Michel (2002): Archeologie vědění. Praha: Herrmann a synové. Fournol, Etienne (1972): Bodin, prédécesseur de Montesquieu. New York: B. Franklin. Frängsmyr, Tore (ed.) (1983): Linnaeus: The Man and his Work. Berkeley: University of California Press. Fredrickson, George M. (2003): Rasismus: Stručná historie. Praha: BB/art. Freyre, Gilberto (1946): The Masters and the Slaves: A Study in the Development of Brazilian Civilization. New York: Knopf. Furet, Francois (1994): Promýšlet Francouzskou revoluci. Brno: Atlantis. Galliani, Renato (1989): Rousseau, le luxe et íidéolo-gie nobiliaire. Studies on Voltaire and the Eighteenth Century, no. 268. Oxford: Oxford University Press. Geneva, Ann (1995): Astrology and the Seventeenth-Century Mind: William Lilly and the Language of the Stars. Manchester: Manchester University Press. Gerbi, Antonello (1973): The Dispute of the New World: The History of a Polemic, 1750-1900. Pitts- 136 burgh: University of Pittsburgh Press. Gibson, Charles (1964): The Aztecs under Spanish Rule: A History of the Indians of the Valley of Mexico, 1519-1810. Stanford: University of California Press. Gilroy, Paul (1991): There Ain't No Black in the Union Jack's: The Cultural Politics of Race and Nation. Chicago: University of Chicago Press. Gioffrě, Domenico (1971): Il mercato degli schiavi a Genova nel secolo XV. Genoa: Fratelli Bozzi. Giustino, David de (1975): Conquest of the Mind: Phrenology and Victorian Social Thought. London: Croom Helm. Glacken, Clarence J. (1967): Traces on the Rhodian Shore: Nature and Culture in Western Thought from Ancient Times to the End of the Eighteenth Century. Berkeley: University of California Press. Gobineau, Arthur de (1853-1856): Essai sur Yinégalité des races humaines. Paris: Firmin-Didot. Gould, Stephen Jay (1981): The Mismeasure of Man. New York: Norton. Gould, Steven Jay (1997): Jak neměřit člověka: Pravda a předsudky v dějinách hodnocení lidské inteligence. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Grafton, Anthony (1995): New Worlds, Ancient Texts: The Power of Tradition and the Shock of Discovery. Cambridge, Mass.: Harvard University Press. Grafton, Anthony (1999): Cardanos Cosmos: The Worlds and Work of a Renaissance Astrologer. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press. Graves, Robert - Patai, Raphael (1964): Hebrew Myths: The Book of Genesis. Garden City (New York): Doubleday Greene, John C. (1954): Some Early Speculations on the Origin of Human Races. American Anthropologist 56:31-41. Grieder, Josephine (1985): Anglomania in France, 1740-1789: Fact, Fiction, and Political Discourse. Geněve: Librairie Droz. Griffin, Roger (1993): The Nature of Fascism. London: Routledge. Gusdorf, Georges (1978): La Conscience révolution-naire, les idéologues. Paris: Presses universitaires de France. Hahn, Roger (1971): The Anatomy of a Scientific Institution: The Paris Academy of Sciences, 1666-1803. Berkeley: University of California Press. Halberstam, Michael (1999): Totalitarianism and the Modern Conception of Politics. New Haven: Yale University Press. Hanke, Lewis (1959): Aristotle and the American Indians: A Study in Race Prejudice in the Modern World. Bloomington: Indiana University Press. Hannaford, Ivan (1996): Race: The History of an Idea in the West. Washington, D. C.: Woodrow Wilson Center Press. Harris, Lee (2004): Civilization and Its Enemies: The Next Stage of History. New York: Free Press. Hasan, Yusuf Fadl (1967): The Arabs and the Sudan: From the Seventh to the Early Sixteenth Century. Edinburgh: Edinburgh University Press. Hayek, Friedrich August von (1995): Kontrarevoluce vědy: Studie o zneužívání rozumu. Praha: Liberální institut. Head, Brian W. (1985): Ideology and Social Science: De-stutt de Tracy and French Liberalism. Dordrecht: M. Nijhoff. Hervé, Georges (1910): Á la recherche d'un manuscrit; les instructions anthropologiques de G. Cuvier pour le voyage du „Geographe" et du „Naturaliste" aux Terres Australes. Revue de ÍÉcole d'Anthropolo- gie de Paris 20:296-297. Higonnet, Patrice (1981): Class Ideology and the Rights of Nobles During the French Revolution. Oxford: Clarendon Press. Hodgen, Margaret T. (1964): Early Anthropology of the Sixteenth and Seventeenth Centuries. Philadelphia: University of Pennsylvania Press. Hoetink, H. (1973): Slavery and Race Relations in the Americas: Comparative Notes on their Nature and Nexus. New York: Harper & Row. Horowitz, Irving L. (1960): Averroism and the Politics of Philosophy. The Journal of Politics 22(4):698- 727. Horsman, Reginald (1976): Origins of Racial Anglo--Saxonism in Great Britain before 1850. Journal of the History of Ideas 36(3):387-410. Hrbek, Ivan (1953): Die Sklaven im Dienste der Fati-miden. Archiv Orientální 21:549-550. Hubbard, Nicholas G. (1857): Saint-Simon, sa vie et travaux. Paris: Guillaumin. Huddleston, Lee Eldridge (1967): Origins of the American Indians: European Concepts. Austin: Published for the Institute of Latin American Studies by the University of Texas Press. Hudson, Nicholas (1996): From „Nation" to „Race": The Origin of Racial Classification in Eighteen- 137 th-Century Thought. Eighteenth-Century Studies 29(3):247-264. Hunt, Lynn (1984): Politics, Culture, and Class in the French Revolution. Berkeley: University of California Press. Husan, Yusuf Fadl (1967): The Arabs and the Sudan from the Seventh to the Early Sixteenth Century. Edinburgh: Edinburgh University Press. Chaldún, Ibn (1955): An Arab Philosophy of History: Selections from the Prolegomena of Ibn Khaldun of Tunis (1332-1406). London: Murray. Chaldún, Ibn (1967): The Muqaddimah: An Introduction to History. Princeton: Princeton University Press. Chaplin, Joyce E. (1997): Natural Philosophy and Early Racial Idiom in North America: Comparing English and Indian Bodies. William and Mary Quarterly 64:229-252. Charléty, Sébastien (1950): Histoire du Saint-simonis-me. Paris: P. Hartmann. Chaussinand-Nogaret, Guy (1985): The French Nobility in the Eighteenth Century: From Feudalism to Enlightenment. Cambridge: Cambridge University Press. Chesterton, Gilbert Keith (1992): Ortodoxie. Praha: Nakladatelství Tomáše Janečka. Chevalier, Louis (1973): Labouring Classes and Dangerous Classes in Paris during the First Half of the Nineteenth Century. London: Routledge and Kegan Paul. Chisick, Harvey (1981): The Limits of Reform: Attitudes towards the Education of the Lower Classes in Eighteenth-Century France. Princeton: Princeton University Press. Iggers, Georg (1958): The Cult of Authority, the political Philosophy of the Saint-Simonians, a Chapter in the History of Totalitarianism. The Hague: M. Nijhoff. Immerwahr, John (1992): Hume's Revised Racism. Journal of the History of Ideas 53:481-486. Israel, Jonathan Irvine (1975): Race, Class, and Politics in Colonial Mexico, 1610-1670. London: Oxford University Press. Jacobsen, Nils (1993): Mirages of Transition: The Peruvian Altiplano, 1780-1930. Berkeley: University of California Press. Jacyna, Leon Stephen (1987): Medical Science and Moral Science, the Cultural Relations of Physiology in Restoration France. History of Science 25:111-146. Janet, Paul (1878): Saint-Simon et le Saint-simonisme. Paris: G. Bailliere et cie. Jones, Jennifer (1991): The Taste for Fashion and Frivolity: Gender, Clothing, and the Commercial Culture of the Old Regime. Ph.D. disertace. Princeton: Princeton University. Jones, Jennifer (1994): Repackaging Rousseau: Femininity and Fashion in Old Regime France. Franch Historical Studies 18:939-967. Jones, Robert Alun - Anservitz, Robert M. (1975): Saint-Simon and Saint-Simonism: A Weberian View. The American Journal of Sociology 80(5): 1095-1123. Jordan, Winthrop D. (1968): White over Black: American Attitudes toward the Negro, 1550-1812. Chapel Hill: Published for the Institute of Early American History and Culture at Williamsburg, the University of North Carolina Press. Kaiser, Thomas E. (1976): The Ideologues: From Enlightenment to Positivism. Ph.D. Dissertation. Cambridge (Massachusetts): Harvard University. Kates, Gary, 1997, Minerva's Message: Stabilizing the French Revolution (Review). Canadian Journal of History 32(3):462-464. Keller, Gottlieb (1949): Pierre Leroux, ein Theoretiker des Französischen Frühsozialismus. Curych, Diss. Kelley, Donald R. (1990): The Human Measure: Social Thought in the Western Legal Tradition. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press. Kennedy, Emmet (1978): A Philosophe in the Age of Revolution: Destutt de Tracy and the Origins of „Ideology". Philadelphia: University of Pennsylvania Press. Kennedy, Kenneth A. R. (1973): Race and Culture. In: Naroll, Raoul - Naroll, Frada, eds., Main Currents in Cultural Anthropology, str. 123-156. New York: Appleton-Century-Crofts. Kindleberger, Charles P. (1964): Economic Growth in France and Britain, 1851-1950. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press. Klein, Herbert S. (1986): African Slavery in Latin America and the Caribbean. New York: Oxford University Press. Klementa, Josef a kolektiv (1981): Somatologie a antropologie. Praha: Avicennum. Kloosterboer, Willemina (1960): Involuntary Labour since the Abolition of Slavery. Leiden: E. J. Brill. Kolb, Marthe (1937): Ary Scheffer et son temps, 1795- 138 1858. Paris: Boivon & cie. Kovel, Joel (1970): White Racism: A Psychohistory. New York: Pantheon Books. Kupperman, Karen Ordahl (ed.) (1995): America in European Consciousness 1493-1750. Chapel Hill: Published for the Institute of Early American History and Culture, Williamsburg, the University of North Carolina Press. Labrousse, Jean (1903): Quelques notes sur un méde-cin philosophe de la faculté de Paris, P. J. C. (17571808). Paris: S.T.F.M. Lafaye, Jacques (1974): Quetzalcóatl et Gaudalupe: La formation de la conscience nationale au Mexique. Paris: Gallimard. Lane, Harlan (1976): The Wild Boy of Aveyron. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press. Lantéri-Laura, Georges (1970): Histoire de la phréno-logie: Lhomme et son cerveau selon F. J. Gall. Paris: Presses Universitaires de France. Laqueur, Thomas (1990): Making Sex: Body and Gender from the Greeks to Freud. Cambridge (Massachusetts) - London (England): Harvard University Press. Lauber, Almon Wheeler (1913): Indian Slavery in Colonial Times within the Present Limits of the United States. New York: Columbia University. Lauvriěre, Emile (1940): Histoire de la Louisiane Frangaise, 1673-1939. University: Louisiana State University. Leet, Don a John Shaw (1978): French Economic Stagnation, 1700-1960: Old Economic History Revisited. Journal of Interdisciplinary History 8:531-544. Lefort, Claude (1988): Democracy and Political Theory. Minneapolis: University of Minnesota Press. Leonard, Irving A. (1959): Baroque Times in Old Mexico: Seventeenth-Century Persons, Places, and Practices. Ann Arbor: University of Michigan Press. Lévinas, Emmanuel (1988): Výbor z textů, etika a nekonečno. Praha: Oikoumene. Lévi-Provencal, Évariste (1950): Histoire de lEspagne Musulmane. Paris: G. P. Maisonneuve et Larose. Lévi-Strauss, Claude (1966): Smutné tropy. Praha: Odeon. Levy, Darline Gay (1980): The Ideas and Career of Simon-Nicholas-Henri Linguet. Urbana: University of Illinois Press. Levy, Reuben (1957): The Social Structure of Islam. Cambridge: Cambridge University Press. Lewis, Bernard (1971): Race and Color in Islam. New York: Oxford University Press. Lewis, Bernard (1990): Race and Slavery in the Middle East: An Historical Enquiry. New York: Oxford University Press. Lichtenberger, André (1970): Le socialisme au XVIIIe siecle. Osnabrück: Biblio Verlag. Lindberg, David C. - Westman, Robert S. (eds.) (1990): Reappraisals of the Scientific Revolution. Cambridge: Cambridge University Press. Lippmann, Edmund O. von (1929): Geschichte des Zuckers seit den ältesten Zeiten bis zum Beginn der Rubenzucker-Fabrikation. Berlin: J. Springer. Lipschütz, Alejandro (1944): El Indioamericanismo y el problema racial en las Américas. Santiago: Chile Nascimento. Livingstone, Frank B. (1962): On the Non-Existence of Human Races. Current Anthropology 3:279-281. Lockhart, James (1992): TheNahuas after the Conquest: A Social and Cultural History of the Indians of Central Mexico, Sixteenth through Eighteenth Centuries. Stanford: University of California Press. Lovejoy, Arthur Oncken (1960): The Great Chain of Being. New York: Harper. Lucas, Colin (1973): Nobles, Bourgeois and the Origins of the French Revolution. Past and Present 60:84-126. Maclean, Ian (1980): The Renaissance Notion of Woman: A Study in the Fortunes of Scholasticism and Medical Science in European Intellectual Life. Cambridge: Cambridge University Press. MacCormack, Sabine (1991): Religion in the Andes: Vision and Imagination in Early Colonial Peru. Princeton: Princeton University Press. Malandain, Pierre (1982): Delisle de Sales, philosophe de la nature (1741-1816). Oxford: Voltaire Foundation. Mansel, Philip (2001): Paris between Empires, 18141852. London: Phoenix. Manuel, Frank E. (1956): From Equality to Organi-cism. Journal of the History of Ideas 17(1): 54-69. Manuel, Frank E. (1962): The Prophets of Paris. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press Manuel, Frank E. (1979): Utopian Thought in the Western World. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press. Margerison, Kenneth (1983): P.-L. Roederer: Political Thought and Practice During the French Revolution. Philadelphia: Pennsylvania University Press. 139 Martineau, H. (1947): Cent soixante-quatorze lettres ä Stendhal, 1810-1842. Paris: Le Divan. Mason, Philip (1975): Prosperos Magic: Some Thoughts on Class and Race. Westport: Greenwood Press. Mauny, Raymond (1960): Les navigations medievales sur les cotes sahariennes anterieures ä la decouverte portugaise. Lisbon: Centro de Estudos Histöricos Ultramarinos. Mauny, Raymond (1968): Periple de la mer Erythree. Paris: Fayard. Maza, Sarah (1997): Luxury, Morality, and Social Change: Why There Was No Middle-Class Consciousness in Pre-Revolutionary France. The Journal of Modern History 69:199-229. McAlister, Lyle N. (1984): Spain and Portugal in the New World: 1492-1700. Minneapolis: University of Minnesota Press. McKee, D. (1944): Isaac de la Peyrere, a Precursor of Eighteenth-Century Critical Deists. Publications of the Modern Language Association of America 59:479-480. McLaren, Angus (1974): Phrenology: Medium and Message. Journal of Modern History 46:86-97. McLaren, Angus (1981): A Prehistory of the Social Sciences: Phrenology in France. Comparative Studies in Society and History 23(1):3-22. Meijer, Miriam Claude (1999): Race and Aesthetics in the Anthropology of Petrus Camper (1722-1789). Amsterdam: Rodopi. Meyer, Jean (1972): La Noblesse Bretonne au XVIIIe Siecle. Paris: S.E.V.P.E.N. Mez, Adam (1967): The Renaissance of Islam. Lahore: Sh. Muhammad Ashraf. Miles, Robert (1989): Racism. London: Routledge. Mitchell, Harvey (1988): Tocqueville's Mirage or Reality? Political Freedom from Old Regime to Revolution. The Journal of Modern History 60(1):28-54. Moller, Herbert (1945): Sex Composition and Correlated Culture Patterns of Colonial America. The William and Mary Quarterly 2(2):113-153. Montagu, Ashley (1974): Man's Most Dangerous Myth. New York: Oxford University Press. Moravia, Sergio (1974): Il Pensiero degli Ideologues. Florence: La nuova Italia. Morgan, Jennifer L. (1997): „Some Could Suckle over Their Shoulder": Male Travelers, Female Bodies, and the Gendering of Racial Ideology, 1500-1700. The William and Mary Quarterly 54(1):167-192. Mörner, Magnus (1967): Race Mixture in the History of Latin America. Boston: Little, Brown. Moses, Claire (1984): French Feminism in the Nineteenth Century. Albany: State University of New York Press. Moses, Claire - Rabine, Leslie Wahl (eds.) (1994): Feminism, Socialism and French Romanticism. Blo-omington: University of Indiana Press. Mosier, John (2004): Mýtus o Blitzkriegu. Proč byla blesková válka neúspěšná? Praha: Práh. Moore, Wilbert E. (1941): Slave Law and the Social Structure. Journal of Negro History 26:179-180. Mühlmann, Wilhelm Emmanuel (1968): Geschichte der Anthropologie. Frankfurt: Athenäum Verlag. Muldoon, James (1994): The Americas in the Spanish World Order: The Justification for Conquest in the Seventeenth Century. Philadelphia: University of Pennsylvania Press. Murray, Charles A. - Hernstein, Richard J. (1994): The Bell Curve: Intelligence And Class Structure In American Life. New York: Free Press. Nieboer, Herman Jeremias (1900): Slavery as an Industrial System. The Hague: M. Nijhoff. Nirenberg, David (1996): Communities of Violence: Persecution of Minorities in the Middle Ages. Princeton: Princeton University Press. Nye, Robert A. (1984): Crime, Madness, and Politics in Modern France: The Medical Concept of National Decline. Princeton: Princeton University Press. O'Brien, Patrick a Caglar Keyder (1978): Economic Growth in Britain and France, 1780-1914: Two Paths to the Twentieth Century. London: G. Allen & Unwin. O'Callaghan, Joseph F. (1993): The Learned King: The Reign of Alfonso X of Castile. Philadelphia: University of Pennsylvania Press. Odom, Herbert H. (1967): Generalizations on Race in Nineteenth-Century Physical Anthropology. Isis 58(1):4-18. Outram, Dorinda (1995): The Enlightenment. Cambridge: Cambridge University Press. Pagden, Anthony (1986): The Fall of Natural Man: The American Indian and the Origins of Comparative Ethnology. Cambridge: Cambridge University Press. Pagden, Anthony (ed.) (1987): The Languages of Political Theory in Early Modern Europe. Cambridge: Cambridge University Press. Pagden, Anthony (1990): Spanish Imperialism and the Political Imagination. New Haven: Yale University 140 Press. Pardailhe-Galabrun, Annick (1988): La naissance de l'intime: 3000 foyers parisiens, XVIIe-XVIIIe siecles. Paris. Presses universitaires de France. Parssinen, Terry M. (1974): Popular Science and Society: The Phrenology Movement in Early Victorian Britain. Journal of Social History 7:1-20. Patai, Raphael - Patai Wing, Jennifer (1975): The Myth of the Jewish Race. New York: Charles Scribner's Sons. Patterson, Orlando (1982): Slavery and Social Death: A Comparative Study. Cambridge: Cambridge University Press. Paz, Octavio (1988): Sor Juana, or, The Traps of Faith. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press. Perrot, Jean-Claude (1975): Genese dune ville moderne: Caen au XVIIIe siecle. Paris: Mouton. Phelan, John Leddy (1956): The Millennial Kingdom of the Franciscans in the New World: A Study of the Writings of Gerönimo de Mendieta, 1525-1604. Berkeley: University of California Press. Pickering, Mary (1993): Auguste Comte and the Saint--Simonians. French Historical Studies 18(1):211- 236. Pike, Ruth (1972): Aristocrats and Traders: Sevillian Society in the Sixteenth Century. Ithaca: Cornell University Press. Poe, Marshall (ed.) (2003): Early Exploration of Russia. New York: Routledge. Poliakov, Leon (1996): The Aryan Myth. A History of Racist and Nationalist Ideas in Europe. New York: Barnes & Noble. Pommier, Jean (1961): Michelet, interprete de la figure humaine. Paris: Lettres modernes. Popkin, Richard H. (1973): The Philosophical Basis of Eighteenth-Century Racism. In: Pagliaro, Harold E., ed., Racism in the Eighteenth Century, str. 245262. Cleveland and London: Case Western Reserve University Press. Popkin, Richard H. (1979): The History of Scepticism. Berkeley: University of California Press. Popkin, Richard H. (1980): Hume's Racism. In: Watson, Richard A. - Force, James E., eds., The High Road to Pyrrhonism, str. 251-266. San Diego: Austin Hill Press. Popkin, Richard H. (1987): Isaac de la Peyrere (15961676): His Life, Work, and Influence. Leiden: E. J. Brill. Popkin, Richard H. (1992): The Third Force in Seventeenth-Century Thought. Leiden: E. J. Brill. Popovic, Alexandre (1976): La Révolte des esclaves en Iraq au Ille /lXesiécles. Paris: P. Geuthner. Preisner, Rio (2003): Když myslím na Evropu. Praha: Torst. Reardon, Michael (1968): Pierre Balanche as a French Traditionalist. Catholic Historical Review 53:573599. Reboul, Robert Marie (1869): Louis-Francois Jauffret, sa vie et ses oeuvres. Paris: A. Claudin. Renauld, Georges (2000): Antoine Destutt de Tracy: homme de la liberté, pionnier de I'enseignement secondaire laique et républicain: Lidéologie héritiére des Lumiéres. Paris: Detrad. Renneville, Marc (2000): La langage des cranes: His-toire de la phrénologie. Paris: Institut d'edition, Sanofi-Synthélabo. Reybaud, Louis (1864): Etudes sur les réformateurs contemporains. Paris: Guillaumin et cie. Richards, Graham (1992): Mental Machinary: The Origins and Consequences of Psychological Ideas, 1600-1850. Baltimore: Johns Hopkins University Press. Richards, Robert J. (1979): Influence of Sensationalist Tradition on Early Theories of the Evolution of Behavior. Journal of the History of Ideas 40(1):85- 105. Roehl, Richard, 1978, French Industrialization: A Reconsideration. Explorations in Economic History 13:233-281. Roche, Daniel (1987): The People of Paris: An Essay on Popular Culture in the Eighteenth Century. Berkeley: University of California Press. Roche Daniel (1994): he Culture ofClothing: Dress and Fashion in the Ancien Régime. Cambridge: Cambridge University Press. Ross, Ellen (1975): he Debate on Luxusy in Eighteenth-Century France: A Study in the Language of Opposition to Change. Ph.D. disertace. Chicago: University of Chicago. Rouché, Max (1940): Philosophie de íhistoire de Herder. Strasbourg: Les Belles lettres. Russell-Wood, A. J. R. (1978): Iberian Expansion and the Issue of Black Slavery: Changing Portuguese Attitudes, 1440-1770. he American Historical Review 83(1):16-42. Russell-Wood, A. J. R. (1995): Before Columbus: Portugal's African Prelude to the Middle Passage and 141 Contribution to Discourse on Race and Slavery. In: Hyatt, Vera Lawrence - Nettleford, Rex, eds., Race, Discourse, and the Origin of the Americas: A New World View, str. 134-168. Washington, D. C.: Smithsonian Institution Press. Saint-Simon, Claude Henri (1964): The New Christianity. Dialogues Between a Conservative and an Innovator. In: Fried, Albert - Sanders, Ronald eds., Socialist Thought: A Documentary History. Garden City: Anchor Books. Salzmann, Zdeněk (2003): Existují rasy? Nový pohled na fyzickou rozmanitost lidstva. Český lid 90(2):161-171. Sanders, Edith R. (1969): The Hamitic Hypothesis: Its Origins and Function in Time Perspective. Journal of African History 10:521-532. Sarich, Vincent - Miele, Frank (2004): Race: The Reality of Human Differences. Boulder: Westview Press. Saunders, A. C. de C. M. (1982): A Social History of Black Slaves and Freedman in Portugal, 1441-1555. Cambridge: Cambridge University Press. Seed, Patricia (1982): Social Dimensions of Race: Mexico City, 1753. Hispanic American Historical Review 62:569-606. Seed, Patricia (1993): „Are These Not Also Men?": The Indians' Humanity and Capacity for Spanish Civilization. Journal of Latin American Studies 25:629-652. Sekora, John (1977) The Concept in Western Thought: Eden to Smollett. Baltimore: Johns Hopkins University Press. Seton-Weston, Hugh (1977): Nations and States. Boulder: Westview Press. Sewell, William Hamilton (1994): A Rhetoric of Bourgeois Revolution: The Abbé Sieyěs and What is the Third Estate? Durham: Duke University Press. Shafer, Boyd C. (1972): Faces of Nationalism: New Realities and Old Myths. New York: Harcourt Brace Jovanovich. Shapin, Steve (1975): Phrenological Knowledge and the Social Structure of Early Nineteenth Century Edinburgh. Annals of Science 32:219-243. Schama, Simon (1989): Citizens: A Chronicle of the French Revolution. London: Penguin Books. Schiebinger, Londa (1989): The Mind Has No Sex? Women in the Origins of Modern Science. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press. Schoeps, Hans Joachim (1952): Philosemitismus im Barock. Tübingen: J. C. B. Mohr. Schwab, Raymond (1950): La Renaissance orientale. Paris: Payot. Sicroff, Albert (1985): Los estatutos de Limpieza de Sangre: Controversias entre los siglos XV y XVII. Madrid: Taurus. Simon, Jules (1885): Une Academie sous le Directoire. Paris: Calmann Lévy. Simon, Walter M. (1956): History for Utopia: Saint-Simon and the Idea of Progress. Journal of the History of Ideas 17(3): 311-331. Siraisi, Nancy G. (1990): Medieval and Early Renaissance Medicine. Chicago: University of Chicago Press. Siraisi, Nancy G. (1997): The Clock and the Mirror: Girolamo Cardano and Renaissance Medicine. Princeton: Princeton University Press. Smedley, Audrey (1993): Race in North America: Origin and Evolution of a Worldview. Boulder: Westview Press. Smoller, Laura (1994): History, Prophecy, and the Stars: The Christian Astrology of Pierre dAilly 1350-1420. Princeton: Princeton University Press. Snowden, Frank Martin, Jr. (1970): Blacks in Antiquity: Ethiopians in the Greco-Roman Experience. Cambridge, Mass.: Harvard University Press. Snowden, Frank Martin, Jr. (1983): Before Color Prejudice: The Ancient View of Blacks. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press. Snyder, Louis L. (1968): The Meaning of Nationalism. New York: Greenwood Press. Sousedík, Stanislav (1992): Jsoucno a bytí. Úvod do čerby sv. Tomáše Akvinského. Praha: Křesťanská akademie. Spitzer, Alan (1987): The French Generation of 1820. Princeton: Princeton University Press. Spitzer, Leo (1948): Essays in Historical Semantics. New York: Russell and Russell. Stanton, William (1960): The Leopard's Spots. Chicago: University of Chicago Press. Staum, Martin S. (1980a): Cabanis: Enlightenment and Medical Philosophy in the French Revolution. Princeton: Princeton University Press. Staum, Martin S. (1980b): The Class of Moral and Political Sciences, 1795-1803. French Historical Studies 11(3):371-397. Staum, Martin S. (1987): Individual Rights and Social Control: Political Science in the French Institute. Journal of the History of Ideas 48(3):411-430. Staum, Martin S. (1995): Physiognomy and Phreno- 142 logy at the Paris Athenee. Journal of the History of Ideas 56(3):443-462. Staum, Martin S. (1996): Minerva's Message: Stabilizing the French Revolution. Montreal: McGill-Que- en's University Press. Steinkühler, Manfred (1961): Gobineau au jugement de ses contemporains d'Outre Rhin. Paris: Presses universitaires de France. Stepan, Nancy (1982): The Idea of Race in Science: Great Britain 1800-1960. Hamden (Connecticut): Archon Books. Stern, Steve J. (1982): Peru's Indian Peoples and the Challange of Spanish Conquest: Huamanga to 1640. Madison: University of Wisconsin Press. Stocking, George W. (1964): French Anthropology in 1800. Isis 55(2):134-150. Stocking, George W. (1968): Race, Culture, and Evolution: Essays in the History of Anthropology. New York: The Free Press. Stocking, George W. (1987): Victorian Anthropology. New York - Toronto: The Free Press - Maxwell Macmillan. Stoler, Ann Laura (1995): Race and Education of Desire: Foucaults „History of Sexuality" and the Colonial Order of Things. Durham: Duke University Press. Sweet, James H. (1997): The Iberian Roots of American Racist Thought. The William and Mary Quarterly 54(1):143-166. Taylor, George V. (1967): Noncapitalist Wealth and the Origins of the French Revolution. American Historical Review 72(2):469-496. Tazbir, Janusz (1977): Poland and the Concept of Europe in the Sixteenth-Eighteenth Centuries. European Studies Review 7:34. Tazbir, Janusz (1986): La republique nobiliaire et le monde: Etudes sur lhistoire de la culture polonaise a lepoque du baroque. Wroclaw: Zaklad Naro-dowy. Temkin, Oswei (1947): Gall and the Phrenological Movement. Bulletin of the History of Medicine 21:275-321. Teulon, Fabrice (2003): Ideologie, ecriture et fiasco chez Antoine Destutt de Tracy. New York: P. Lang. Todorov, Tzvetan (1993): On Human Diversity: Nationalism, Racism, and Exoticism in French Thought. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press. Tooley, Marian J. (1953): Bodin and the Mediaeval Theory. Speculum 28:64-83. Tytler, Graeme (1982): Faces and Fortunes: Physiognomy in the European Novel. Princeton: Princeton University Press. Van Deusen, Glyndon Garlock (1970): Sieyěs: His Life and His Nationalism. New York: AMS Press. Vaughan, Alden T. (1982): From White Man to Redskin: Changing Anglo-American Perceptions of the American Indian. American Historical Review 87:917-953. Vaughan, Alden T. (1995): Roots of American Racism: Essays on the Colonial Experience. New York: Oxford University Press. Ventre-Denis, Madeleine (1976): Sciences sociales et Université au XIXe siěcle: Une tentative d'ensei-gnement de 1'économie politique ä Paris sous la Restauration. Revue historique 256:321-342. Verlinden, Charles (1955): LEsclavage dans íEurope médievale. Brugge: De Tempel. Verlinden, Charles (1966a): Les origines de la civilization atlantique de la Renaissance á íAge des Lumiě-res. Paris: A. Michel. Verlinden, Charles (1966b): Esclavage noir en France méridionale et courants de traite en Afrique. Annales du Midi 78:335-443. Verlinden, Charles (1970): The Beginnings of Modern Colonization: Eleven Essays with an Introduction. Ithaca: Cornell University Press. Voegelin, Eric (1940): The Growth of the Race Idea. Review of Politics 2. Voegelin, Eric (2000a): Nová věda o politice. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Voegelin, Eric (2000b): Kouzlo extrému: Revolta proti rozumu a skutečnosti. Praha: Mladá fronta. Wallon, Henri (1847): Histoire de íesclavage dans íanti- quité. Paris: Hachette. Walvin, James (1992): Black Ivory: A History of British Slavery. London: Harper Collins. Weill, Georges (1894): Un Précurseur du socialisme: Saint-Simon et son oeuvre. Paris: Perrin. Weill, Georges (1896): École Saint-Simonienne. Paris: Perrin. Weiner, Dora B. (1968): Raspail: Scientist and Reformer. New York: Columbia University Press. Welch, Cheryl B. (1984): Liberty and Utility: The French Ideologues and the Transformation of Liberalism. New York: Columbia University Press. Williams, Elizabeth A. (1994): The Physical and the Moral: Anthropology, Physiology, and Philosophical 143 Medicine in France, 1750-1850. Cambridge: Cambridge University Press. Williams, Eric (1944): Capitalism and Slavery. Chapel Hill: University of North Carolina Press. Winter, Jacob (1886): Die Stellung der Sklaven bei den Juden in rechtlicher und gesellschaftlicher Beziehung. Halle: Gebauer. Young, Edward Joseph (1968): Gobineau und das Ras- sismus: Eine Kritik der anthropologischen Theorie. Meisenheim: A. Hain. Young, Robert (1970): Mind, Brain and Adaptation in the Nineteenth Century. Oxford: Clarendon Press. Zoli, Sergio (1991): Eoriente in Francia nell'eta di Mazzarino. La teoria preadamitica di Isaac de la Peyrere e il libertinismo del Seicento. Studi filoso- fici X-XI:65-84. 144 14. Výkladový slovník důležitějších jmen a pojmů Jména a pojmy uvnitř hesel opatřená znakem * znamenají odkaz na jejich existenci ve slovníku. absolutismus, termín se poprvé objevil ve francouzštině kolem roku 1796, v angličtině a němčině kolem roku 1830. Tento termín dnes nemá přesný význam, často je užíván jako synonymum tyranie a *despotis-mu. Volně se užívá k označení vlád, uskutečňujících výkon moci bez kontroly zastupitelských institucí a omezení ústavou. V souvislosti se snahou raných moderních států organizovat společnost na základě poznání sociální skutečnosti hovoříme o tzv. osvícenském absolutismu. Agassiz (Jean) Louis (Rodolphe) (28. 5. 1807, Môtier, Švýcarsko - 14. 12. 1873, Cambridge, Massachusetts, USA), americký přírodovědec švýcarského původu; významný oponent Darwinovy evoluční teorie. Agassiz vystudoval medicínu na univerzitě v Erlange-nu, kde jej ovlivnili významní představitelé německé Naturphilosophie Lorenz Oken a Johann von Dôllin-ger. V letech 1831 až 1832 byl žákem Georgese Cuvie-ra, jehož učení o kataklyzmatech a klasifikace organismů Agassize silně oslovily. Ve spisech Étude sur les glaciers (1840) a Systéme glaciare (1847) uveřejnil hypotézu o existenci univerzální doby ledové. V roce 1846 odjel do Spojených států amerických, kde se o dva roky později stal řádným profesorem na Har-vardově univerzitě. Podílel se na vybudování Muzea komparativní zoologie na Harvardově univerzitě (1860) a byl zakládajícím členem National Academy of Sciences. Působil rovněž v rámci Smithsonian Institution. Vychoval řadu předních amerických přírodovědců (Alpheus Hyatt, William Healey Dall, David Starr Jor- dan, Nathaniel Shaler nebo Edward S. Morse). Agas-siz byl nejvýznamnějším americkým vědcem, který odmítl Darwinovy teze vyjádřené v knize O původu druhů na základě své vlastní teorie o glaciálech. Arendtová Hannah (14. 10. 1906, Hannover, Německo - 4. 12. 1975, New York, USA), německá filozofka. Ve dvaadvaceti letech získala doktorát z filozofie na univerzitě v Heidelbergu, kde byl jejím učitelem Martin *Heidegger. Po příchodu nacistů k moci emigrovala do Francie, po jejíž okupaci v roce 1941 odešla do Spojených států amerických. Působila jako profesorka na řadě amerických univerzit (University of Princeton, Columbia University, University of Chicago, University of Berkeley, New School for Social Research). Zabývala se především politickou teorií a věnovala se problematice fenomenologie, totalitarismu, holocaustu a údělu židovství v moderní době. Bentham Jeremy (15. 2. 1748, Houndsditch, Londýn, Anglie - 6. 6. 1832, Londýn, Anglie), anglický právník, sociální myslitel a etik; zakladatel utilitarismu. Soudil, že morálka může být vyjádřena jako souhrn radostí a utrpení vznikajících v důsledku jakéhokoli jednání - je proto třeba hledat takové modely jednání a chování, které jsou schopny zajistit pro co nejvíce lidí co největší potěšení s co nejmenšími útrapami. Blumenbach Johann Friedrich (11. 5. 1752, Gotha, Německo - 22. 1. 1840, Gôttingen, Německo), německý lékař, antropolog a fyziolog; jeden ze zakladatelů rasové klasifikace lidstva a moderní vědecké antropologie. Studia lékařství, která zahájil v Jeně, ukončil 145 na univerzitě v Gôttingenu v roce 1775 obhajobou studie De generis humani varietate, jež je pokládána za základní dílo rasového členění lidstva. Blumenbach rozlišil pět ras zahrnujících rasu kavkazskou, mongolskou, malajskou, etiopskou a americkou. Získal celoevropskou proslulost a byl členem řady předních západních vědeckých společností. Jeho nejrozsáhlej-ším dílem jsou Collectionis suae craniorum diversarum gentium illustratae decades (1790-1828). Blumenba-chovým přítelem byl Johann Wolfgang von Goethe; mezi jeho žáky náležel Alexander von Humboldt. Bodin Jean (1529 nebo 1530, Angers, Francie - červen 1596, Laon, Francie), francouzský právník, historik, filozof a politický myslitel. Jeho teorie o vlivu geografických a klimatických podmínek na lidské zvyky, morální pravidla a instituce představovalo spojovací článek mezi středověkým učením o klimatech a novověkými Montesquieuovými tezemi. V roce 1571 vstoupil do služeb vévody z Anjou a v letech 1576 až 1577 se jako delegát Třetího stavu účastnil zasedání generálních stavů v Blois. Bodin byl židovského původu a celý svůj život prožil v období náboženských a občanských nepokojů, a proto nepřekvapí, že jeho politické myšlení odráží jak hlubokou touhu po obnovení integrity politické společnosti, tak i náboženské hledání osobní jistoty. Základním dílem jeho politické teorie je Les six livres de la République (Šest knih o republice, 1576), jež bývá vyzdvihována pro svou definici svrchovanosti jako neohraničené a nedělitelné moci tvořit obecné zákony, která nepřipouští možnost poddaných se proti těmto zákonům bránit. Bodinovo myšlení tvoří jeden ze základních ideologických pilířů monarchického absolutismu a představuje významné impulsy k formulaci sekulárního a utilitárního pojmu svrchovanosti v jeho dnešním chápání. Roku 1580 uveřejnil příručku určenou vyšetřovatelům čarodějnictví (De la démonomanie des sorciers). Bodin, který byl umírněným stoupencem galikanismu a královské autority, přivítal v roce 1594 příchod Jindřicha IV. k moci. Buffon Georges Louis Leclerc de (7. 9. 1707, Mont-bard, Francie - 16. 4. 1788, Paříž, Francie), francouzský přírodovědec a matematik. V Paříži náležel mezi přední představitele *osvícenství a přátelil se s Voltai-rem. Již v sedmadvaceti letech se stal členem Acadé-mie francaise. Ve svém nejrozsáhlejším díle Histoire naturelle, générale et particuliěre (1749-1788) shrnul ve třiceti šesti svazcích veškeré přírodovědecké poznatky své doby. Ve spise Les époques de la nature (1778) se zabýval vznikem sluneční soustavy, jejíž stáří odhadl na 75 000 let. Buffonovy úvahy o proměnlivosti a změnách druhů ovlivnily pozdější evoluční teorii, zejména tvůrce evoluční teorie Jeana Baptistu *Lamarcka a Charlese *Darwina. Burnett James, lord Monboddo (říjen 1714, Monbod-do, Skotsko - 26. 5. 1799, ...), skotský právník a průkopník antropologie. Burnettovy spisy Of the Origin and Progress of Language (6 svazků, 1774-1792) a An-tient Metaphysics (6 svazků, 1779-1799) předznamenaly mnohé přírodovědecké koncepce devatenáctého století, včetně Darwinovy evoluční teorie. Cabanis Pierre-Jean-Georges (5. 6. 1757, Cosnac, Francie - 5. 5. 1808, Rueil-Malmaison, Francie), francouzský lékař, fyziolog; veřejný činitel v údobí Francouzské revoluce. Již během studií medicíny se seznámil díky svým zájmům o literaturu a politiku s předními představiteli francouzského osvícenství. V roce 1789 uveřejnil spis Observations sur les hôpi-taux propagující rozsáhlé reformy francouzského zdravotnictví. V roce 1795 se stal profesorem hygieny a roku 1799 právní medicíny a dějin lékařství. Jako Mirabeauův spolupracovník se aktivně zapojil do veřejného dění po vypuknutí Francouzské revoluce. Podporoval nástup Napoleona k moci a byl členem výboru pěti set a senátu; v posledních letech života se však stáhl do ústraní. Na půdě Francouzského institutu patřil mezi přední reprezentanty ideologického hnutí. Cabanisovy materialistické teze o souvislosti mezi fyziologickými a mentálními dispozicemi, formulované ve spise Rapports du physique et du moral de ľhomme (1802), ovlivnily pozdější autory rasové teorie. civilizace, 1. Souhrnný pojem pro hmotné a duchovní projevy společnosti; označuje původně proces vzniku městských a občanských společností, které se neopí-rají o rodová privilegia, místní tradice a sdílené náboženství; později i souhrn návyků, schopností, institucí a pravidel, jež takovou společnost charakterizují, někdy také výsledek tohoto procesu - určitou civilizaci. Každá civilizace je v zásadě otevřená, tj. přístupná každému, kdo se přizpůsobí jejím pravidlům, bez ohledu na to, odkud pochází a jaké má přesvědčení. 2. V etnologické klasifikaci Lewise Henryho Morgana - nejvyšší stupeň vývoje společnosti, následující po divošství a barbarství. Courtet Victor Alexandre (21. 7. 1813, ĽIsle-sur-la--Sorgue, Francie - 4. 9. 1867, Lamotte-Faucon, Francie), francouzský etnolog, rasový teoretik a veřejný 146 činitel. V roce 1830 až 1831 se v Paříži sblížil saint--simonismem. Saint-Simonova scientistická vize organické společnosti ovlivnila Courtetovy názory na vztahy mezi lidskými rasami a populacemi a jeho úsilí 0 vytvoření pozitivní politické vědy vycházející z et-nologie a antropologie (Sciencepolitique, fondée sur la science de ľhomme ou étude des races humaines sous le rapportphilosophique, historique et social, 1838). Koncem čtyřicátých let devatenáctého století se podílel ve funkci zástupce tajemníka na činnosti Pařížské etnologické společnosti. V letech 1843 až 1862 řídil výstavbu hydraulických děl v rodném departamentu Vaucluse na jihu Francie a nepříliš úspěšně se pokoušel o vstup do politického života. Mnohé Courtetovy teze o „přirozené hierarchii ras" předznamenaly dílo Arthura de *Gobineaua a dalších rasových teoretiků druhé poloviny devatenáctého století. Cuvier Georges Léopold Chrétien Frédéric Dagobert (23. 8. 1769, Mómpelgard, dnes Montbéliard, Francie - 13. 5. 1832, .), francouzský anatom, paleontolog, geolog a veřejný činitel. Vystudoval ve Stuttgartu, od roku 1795 působil v Musée National ďHistoire Naturelle, byl tajemníkem Akademie věd a kancléřem Pařížské univerzity. Cuvier byl průkopníkem srovnávací anatomie a významně rozšířil linnéovskou zoologickou klasifikaci sloučením tříd do čtyř kmenů (fyla). Společně s Alexandrem Brongniartem provedl geologický průzkum Pařížské pánve a položil základy biostratigrafie. Studoval fosilie a uveřejnil první vědecký popis pterodaktyla. Byl odpůrcem Lamarc-kovy evoluční teorie, kterou se snažil nahradit teorií kataklyzmat, gigantických přírodních katastrof periodicky postihujících zemský povrch. Navzdory svému protestantskému původu hrál význačnou úlohu v politickém životě Francie za direktoria, císařství 1 během restaurace. Zemřel v důsledku epidemie cholery těsně před svým jmenováním do funkce ministra vnitra. Cuvier ovlivnil amerického přírodovědce švýcarského původu Louise *Agassize a britského paleontologa Richarda Owena. Daunou Pierre Claude Francois (18. 8. 1761, Bou-logne-sur-Mer, Francie - 20. 6. 1840, Paříž, Francie), francouzský historik a politik. Původně příslušník řádu oratoriánů, který se po propuknutí Francouzské revoluce připojil k girondistům a vystupoval proti popravě Ludvíka XVI. V době teroru byl vězněn, poté byl politicky činný během direktoria a císařství. Aktivně se podílel na založení a aktivitách Institut de France. V letech 1819 až 1830 byl profesorem histo- rie a etiky na Collěge de France. K nejvýznamnějším Daunouovým dílům náleží šestnáctisvazkový přehled Histoire littéraire de France. Deklarace práv člověka a občana, politický manifest přijatý francouzským Ústavodárným shromážděním 26. 8. 1789. Vyhlašovala suverenitu národa a zakládala přirozená práva člověka a občana: rovnost před zákonem, svobodu projevu, vyznání, vlastnictví atd. Tato deklarace vycházela z *Montesquieuových a *Rous-seauových názorů a byla inspirována deklaracemi a ústavami států americké Unie; byla zahrnuta do francouzské ústavy 1789 a posléze inspirovala svobodomyslná hnutí v Evropě i na jiných kontinentech. demokracie, vláda lidu (původně starořecké označení politických zřízení městských států, zejména Athén v 6. až 4. století př. n. l.); společenský systém založený na principu podřízení menšiny většině a zároveň na uznání rovnosti, svobod a politických práv občanů; součástí moderní demokracie jsou svoboda projevu, vyznání, spolčování, princip suverenity lidu (moc vychází z vůle lidu), tvorba vůle lidu se uskutečňuje všeobecnými volbami. Termín tedy zpravidla označuje politický princip založený na účasti lidu na řízení společnosti, podřízení se menšiny většině a uznání svobody a rovnosti občanů. Demokracie však není jen označením politického systému, nýbrž je spjata s hodnotami (svoboda, rovnost) a se způsoby jednání (tolerance, ochota ke kompromisům). Na základě způsobu vlády lidu se rozlišuje demokracie přímá a zastupitelská. Vznik demokracie je spjat s rozvíjením řecké civilizace a s osobností politika a státníka Kleisthena. Řekové dokázali ocenit materiální vyspělost svých předoasijských sousedů a zároveň si v konfrontaci s nimi uvědomovali svou odlišnost, svobodu a nezávislost. V Řecku se nikdy neuplatnily despotické vlády orientálního typu. Přechod od rodového zřízení k rozvinutému městskému státu se uskutečnil poměrně rychle a ve vyspělejších obcích se kromě rodové aristokracie, která vlastnila značnou část půdy, prosadila i vrstva obchodníků a řemeslníků, jež byla zárukou pokroku a prosperity. V Athénách se na začátku 6. století př. n. l. Solónovy reformy staly obranou před tím, aby občané přicházeli o svou osobní svobodu kvůli chudobě a zadlužování. Otevřenost vůči všemu novému charakterizovala i projevy řeckého ducha. Oblast náboženství a myšlení nespoutával východní fatalismus, ale řecká zvídavost, vynalézavost a schopnost překonávat překážky, jak ji charakterizuje odysseovský archetyp, se odrazila v racionálním vzta- 147 hu k realitě okolního světa a ve snaze vytvořit ucelený systém poznání, jaký od 6. století př. n. l. začala stavět řecká filozofie. Všechny tyto aspekty můžeme považovat za příznivé faktory pro rozvoj individuálního, občanského myšlení, jež motivovalo počátky a rozvoj demokracie v klasickém Řecku. despotismus, od konce 18. století se v západních jazycích tento termín zaměňuje s tyranií. Jako označení vlád s neomezenou mocí byla tato slova spojována s výrazy *absolutismus, diktatura (v moderním slova smyslu) a totalitarismus, nebo jimi nahrazována. Termín despotismus však byl po dvě tisíciletí naplňován rozličným obsahem. Původní význam mu vtiskl Aris-totelés, jiné užití se mu pak dostalo v raně novověkém politickém myšlení (například Jean *Bodin, Thomas *Hobbes, John *Locke), jiné nacházíme v 18. století u Charlese *Montesquieua a konečně i politické myšlení 19. a 20. století (například Alexis de *Tocqueville, John Stuart *Mill, Karl Marx) nalezlo pro tento termín jiné použití. Toto slovo však téměř vždy vyvolávalo pejorativní asociace. Ferguson Adam (20. 6. 1723, Logierait, Perthshire, Skotsko -22. 2. 1816, St. Andrews, Fife, Skotsko), skotský filozof a teoretik společnosti. Ve svém Pojednání o historii občanské společnosti (1767) sledoval vývoj lidského myšlení od barbarství k civilizované společnosti. Tento spis představuje jeden z prvotních zdrojů našich současných představ o moderní občanské společnosti. frenologie, teorie a disciplína vzniklá na počátku devatenáctého století, jejíž zakladatel Franz Joseph *Gall se pokusil jejím prostřednictvím ustavit materialistický výklad lidského myšlení. Gallův název kranioskopie nahradil Johann Christoph Spurzheim pojmem frenologie. Podle stoupenců frenologie byly intelektuální schopnosti a psychické a morální vlastnosti člověka spojeny s konkrétními anatomicky loka-lizovatelnými oblastmi lidského mozku, jež lze identifikovat na vnějším povrchu lebky. Největšího rozšíření dosáhla frenologie mezi odbornou i laickou veřejností ve Francii, Velké Británii a Spojených státech amerických, kde vznikla řada frenologických společností. Od třicátých let devatenáctého století byla frenologie podrobena stále sílící kritice a postupně byla vytlačena mimo rámec oficiální vědy. Původní Gallovu intuici potvrdil francouzský anatom a antropolog Paul Bro-ca, který v roce 1861 objevil v mozku řečové centrum, základní frenologické teze však byly vyvráceny. fyziognomie, teorie a nauka založená na domněnce, že tvar hlavy a rysy obličeje odrážejí psychické vlastnosti a schopnosti člověka. Zakladatelem je Johann Caspar *Lavater, avšak kořeny tohoto způsobu uvažování lze sledovat od antiky. Antičtí Řekové se domnívali, že lidské myšlení, cítění a chování souvisí s morfologií těla a jeho fyziologickými funkcemi. Soudili, že v lidském těle kolují čtyři hlavní šťávy: červená krev - sanguis, žlutá žluč - cholé, bělavá tekutina - flegma a černá žluč, zřejmě sražená krev - melancholé. Lékař Hippokratés (460-380 př. n. l.) soudil, že převaha jedné z nich a jejich vzájemný poměr určuje schopnosti a typ chování člověka. Převaha žluči předurčovala rychlé a prudké reakce cholerika, schopného často a silně vzplanout a bezprostředně se zaujmout pro věc i myšlenku. Převaha krve u sangviniků znamenala sice pomalejší, ale zato trvalejší reakce, hlubší zájem a soustředění. Černá žluč, sražená krev byla příčinou slabých pocitů a chabých reakcí poněkud zasmušilých, někdy trochu romantických melancholiků. Lidé s převahou bělavého slizu jsou flegmatici, reagují pomalu, jako by se dobře ovládali, ale nemusejí to dělat, nemají proč, nic je příliš nevzruší, bývají neteční a někdy až povrchní. Toto členění jako nejhrubší klasifikaci typů lidské osobnosti používají psychologové dodnes. Hippokratés totiž pravdivě vystihl a správně popsal základní způsoby lidských reakcí, i když vycházel ze zcela mylných předpokladů o šťávách v lidském těle a o jejich fyziologických účincích. Hippokratova teorie je tedy případem správného popisu pravdivého jevu, ovšem se zcela chybně vystiženými příčinami. Naproti tomu domněnky Aristotela (384-322 př. n. l.) o souvislosti lidského naturelu s vnějšími znaky na hlavě - například husté tvrdé vlasy považoval za znamení bázlivosti, velká široká ústa naopak za výraz nebojácnosti - byly zcela pochybné ve všech směrech. Špatně formuloval problém, špatně popsal závěry a špatně vystihl příčiny. Aristotelovy domněnky dále rozvedl německý dominikánský teolog, filozof a přírodovědec Albert Veliký (kolem 1200-1280). Vytvořil celou nauku o tom, jak určité vnější znaky na lidském těle určují lidské schopnosti. Například tvrdil, že lidé s nepoddajnými vlasy bývají hloupí a zlí, ale mívají přitom velké hudební nadání. Stejnými problémy se zabýval španělský lékař a renesanční myslitel Juan Huarte de San Juan (kolem 1529-1588). Husté, silné a ježaté černé vlasy považoval za doklad velké představivosti nebo velké bystrosti ducha. Měkké jemné vlasy pokládal za znak dobré paměti bez dalších schopností. Nejenže se obě poslední teorie navzájem liší, ale každá sama o so- 148 bě obsahuje několik rozporů. Vždyť například dobrá paměť je základem dalších psychických schopností, „bystrosti ducha". A říct o člověku s hudebním nadáním, že je hloupý, je nesmyslné. Souběžně s fyziognomii a na obdobných základech jako fyziognomie se od konce 18. století rozvíjela *frenologie, jejímž zakladatelem byl Franz Josef *Gall. O celistvější a ucelenější typologii, vycházející však z podobných předpokladů o vztahu mezi vnějšími fyzickými a psychickými vlastnostmi, se pokusil v průběhu první poloviny 20. století německý psychiatr Ernst Kretschmer (18881964) (viz například: Kretschmer, E.: Körperbau und Charakter: Untersuchungen zum Konstitutionsproblem und zur Lehre von den Temperamenten. Berlin 1944). Nevzal za fyzickou charakteristiku člověka anatomii lebky, ale pokusil se jako Hippokratés o ucelenější pohled. Za fyzickou charakteristiku psychických vlastností považoval celkovou stavbu lidského těla. Vcelku správně popsal různé typy lidské postavy i lidských povah a schopností, ale předpoklad vzájemné souvislosti a přiřazení neodpovídají skutečnosti. Zřejmou a dosti závažnou námitkou je fakt, že člověk může své schopnosti své schopnosti značně rozvinout a přitom vůbec nezměnit svou postavu, a naopak, může svou postavu změnit k nepoznání a ve schopnostech ustrnout. A konečně ještě silnějším argumentem proti Kretschmerově typologii jsou velice běžné případy, kdy lidé se stejnou postavou mají schopnosti naprosto nesouměřitelné. Například Jindřich, jedno z trojčat, je doslova k nerozeznání od amerického kosmonauta Neila Armstronga. Přitom tato trojčata, Jindřich, Václav a Jana, mají skoro stejné schopnosti i povahové rysy, ale navzájem si nejsou vůbec podobná. Jindřich se podobá Armstrongovi nejen obličejovými rysy, ale i stavbou a držením těla a působí dojmem vyrovnanosti a klidu. Václav je mnohem drobnější postavy, typický astenický typ s úzkými rameny, popelavou pletí, hlavou na vytáhlém krku, s bázlivým těkavým výrazem v šedozelených skelných očích. Jana je růžolící nervní bytůstka s neustálým výrazem štěstí a spokojenosti v pomněnkově modrých očích. (Stejné mají jen IQ: 30.) Obdobně tak Baruj Benecerraf, Jean Dausset a George Snell, kteří získali v roce 1980 Nobelovu cenu za základní objevy v imunogenetice, jsou fyzicky zcela odlišní a podle Kretschmerovy klasifikace by patřili do různých tříd. Lavater, Gall i Kretschmer vycházeli při zkoumání psychofyzických schopností a vlastností člověka z konkrétních šetření a racionálních předpokladů. Docházeli při svých šetřeních ke korektním výsledkům, metody i výsledky jejich deskripce a typologie jsou v podstatě východiskem i dnešních šetření antropologie, antropometrie, biometrie, ergonometrie nebo osteometrie. Chyby se dopustili při snaze obecněji a šířeji interpretovat výsledky svých zkoumání jednak na celou lidskou populaci a jednak v nesprávných souvislostech. Jejich výzkumy stavby lidského těla jsou pozitivním přínosem, nesprávně jsou stanoveny souvislosti této stavby s psychofyzickými schopnostmi a vlastnostmi člověka. Gall Franz Josef (9. 3. 1758, Tiefenbronn u Badenu, Rakousko - 22. 8. 1828, Paříž, Francie), rakouský lékař a psycholog; zakladatel *frenologie, pseudo-nauky o vztahu mezi morfologií lebky a duševními schopnostmi člověka. Jeho nauka se původně měla nazývat „orgánologie", ale na návrh svého spolupracovníka Johanna Caspara Spurzheima ji nakonec (v roce 1798)pojmenoval „frenologie" (viz například: Gall, F. J. - Spurzheim, J. S.: Anatomie und Physiologie des Nervensystems im Allgemeinen, und des Gehirnes insbesondere mit Beobachtungen über die Möglichkeit, die Anlagen mehrerer Geistes- und Gemüthseigenschaf-ten aus dem Baue des Kopfes der Menschen und der Tiere zu erkennen. Paris 1910). Provozoval ve Vídni soukromou praxi, kde podle morfologie lebky určoval schopnosti svých pacientů. Když byl císařským dekretem z Vídně vykázán, vydal se na přednáškové turné do Německa, Dánska, Holandska a dalších zemí. Roku 1807 se usadil natrvalo v Paříži a v roce 1819 obdržel francouzské občanství. Navzdory rezervovanosti ze strany oficiálních míst a akademických kruhů získal značnou proslulost mezi širší vzdělanou veřejností a ovlivnil frenologické hnutí ve Velké Británii a Spojených státech amerických. Gall byl intuitivně přesvědčen, že střediska citů, vlastností a schopností jsou rozložena v mozku na různých místech. Zevrubně zkoumal anatomii lebky a vlastnosti jedinců a našel tak v mozku, veden intuicí a přáním, centra různých vlastností a schopností, například centrum oddanosti, poslušnosti, krvežíznivosti, muzikálnosti nebo matematických schopností. Vycházel z vcelku správného předpokladu. V mozku skutečně existují centra různých psychofyzických funkcí, i když v poněkud jiném smyslu. Například nadání pro matematiku znamená vhodné prolnutí určitých schopností, kombinačního myšlení, vysoké schopnosti abstrakce a schopnosti vytváření abstraktních představ, a přitom jednotlivé z těchto schopností jsou v určité míře potřebné i pro jiné obory činnosti. Ale zcela špatně si Gall určil směr 149 svých výzkumů od samého začátku: vlastnosti mozku člověka se v tvaru jeho lebky neodrážejí. Gobineau Joseph Arthur de (14. 7. 1816, Paříž, Francie -13. 10. 1882, Turín, Itálie), francouzský myslitel, diplomat a spisovatel; jeden z průkopníků moderní rasové teorie. Pocházel ze staré aristokratické nor-manské rodiny, která se usadila ve čtrnáctém století v Guyenne a jejíž osudy Gobineau vylíčil v románu Histoire d'Ottar Jarl et de sa descendance (1879). Jeho otec byl důstojníkem královské gardy a dědeček členem parlamentu v Bordeaux. Gobineau prožil mládí v Paříži a ve dvanácti letech odešel studovat do švýcarského města Bienne, kde se naučil německy. Po návratu do Francie pobýval v Bretani, kam se jeho otec přestěhoval po odchodu do výslužby v důsledku revoluce z roku 1830. V letech 1833 až 1848 žil v Paříži. Přispíval do Journal des Débats a sblížil se s malíři Arym a Henrim Schefferem a především významným liberálním myslitelem a politikem Alexisem de *Tocquevillem, který v roce 1848, kdy zastával funkci ministra zahraničí, postavil Gobineaua do čela své ministerské kanceláře. Tocquevillův nástupce v úřadu generál de La Hitte, dávný přítel Gobineauova otce z královské gardy, jmenoval Gobineaua tajemníkem vyslanectví v Bernu. Následovaly diplomatické posty v Hannoveru a Frankfurtu, kde se Gobineau seznámil s Bismarckem a baronem von Prockeshem, bývalým rakouským velvyslancem v Turecku, s nímž G udržoval dlouholetou korespondenci. V tomto údobí vznikalo Gobineauovo nejznámější dílo Essai sur ľinégalité des races humaines (1853-1856). Roku 1854 se stal prvním tajemníkem velvyslanectví v Persii, kde setrval do roku 1858. Využil při této příležitosti znalosti perš-tiny, kterou si osvojil již před svým dvacátým rokem, a navštívil Konstantinopol, Arménii, Egypt a Perský záliv. Své zkušenosti shrnul v knize Trois ans en Asie (1859). Spis Voyage ä Terre-Neuve (1861) těžil z mise, kterou vykonal v souvislosti s jednáním o právech rybolovu na pobřeží Newfoundlandu. V roce 1861 byl jmenován velvyslancem v Teheránu a během cesty do svého působiště poznal Rusko. Zdá se, že se zapojil jako reprezentant Francie do „velké hry" mezi Ruskem, rozšiřujícím své panství ve střední Asii, a Velkou Británií o získání dominantního vlivu v oblasti. Francouzské úřady však neměly pro tuto iniciativu velké pochopení a Gobineau byl roku 1864 namísto očekávaného povýšení do čela ambasády v Konstantinopoli přidělen na relativně druhořadé diplomatické místo do Athén, kde strávil čtyři roky. Ve zmíněném obdo- bí vydal odborná pojednání Traité des inscriptions cunéiformes: Histoire des Perses a Religions et les philosophies de ľAsie centrale a básnickou sbírku Aphroessa a věnoval se sochařství. V roce 1868 odešel jako vyslanec do Brazílie; v Rio de Janeiro se sblížil s císařem Pedrem II., který znal a obdivoval Gobineauovy spisy a jehož Gobineau doprovázel během cest po Evropě v letech 1871, 1876 a 1877. Pohnuté události prusko--francouzské války roku 1870 prožil na svém zámku v Trye, který zakoupil v roce 1857. Působil jako starosta obce Trye a člen generální rady departamentu Oise za kanton Chaumont-en-Vexin. Po vyhlášení příměří odmítl nabídku kandidovat do parlamentu za město Beauvais. Thiersova vláda ho jmenovala v roce 1872 velvyslancem ve Švédsku. Během pěti let strávených ve Stockholmu připravil k vydání knihy Amadis, Renaissance, Plěiades a Nouvelles Asiatiques. Koncem života trpěl finanční nouzí a oční chorobou, byl nucen prodat sídlo v Trye a usadil se v Římě. Na jaře 1882 navštívil již vážně nemocný Gobineau v Bayreuthu Richarda Wagnera, s nímž jej pojil vzájemný obdiv. Zemřel 13. října téhož roku v italském Turíně během práce na básnické skladbě Amadis. Hegel Georg Wilhelm Friedrich (27. 8. 1770, Stuttgart, Německo - 14. 11. 1831, Berlín, Německo), německý filozof; jeden z nejvýznamnějších představitelů německé klasické filozofie. Stanovil si za úkol vypracovat celkové dialektické pojetí světa, dějin, přírody a myšlení jako procesu, v němž se uskutečňuje vývojová zákonitost. Zabýval se rovněž dějinami filozofie, estetikou, filozofií práva apod. Hegel definitivně charakterizoval občanskou společnost jako ne pouze ekonomicky strukturovanou oblast či pouhý součet občanů státu a zavádí, na rozdíl od Aristotela, který rozlišuje pouze polis a oikos, termín občanské společnosti jako označení sféry mezi rodinou a státem; občanská společnost zde tedy není identická ani se státem, ani s rodinou. Občanská společnost shrnuje ekonomické prolínání v rámci nepoliticky strukturované sféry, ale zároveň není sférou rodiny. Herder Johann Gottfried von (25. 8. 1744, Mohrun-gen, dnes Morag, Polsko - 18. 12. 1803, Weimar, Německo), německý osvícenský filozof, spisovatel a literární vědec. Myšlenku progresivního vývoje v přírodě rozvinul v učení o pokroku v dějinách a o vývoji společnosti k humanismu. Spolu s Jeanem-Jacquesem *Rousseauem je považován za ideového otce toho typu demokracie, který zdůrazňuje vždy státní potažmo národní zájem před zájmem individua. 150 Hobbes Thomas (5. 4. 1588, Malmesbury, Anglie - 4. 12. 1679, ...), anglický filozof a teoretik práva a státu. Odmítl ideu o božském původu státu, zastával teorii společenské smlouvy, vycházející z koncepce přirozeného sklonu člověka k egoismu. Z díla: Základy filozofie státu a společnosti; Leviathan. Home Henry, lord Kames (. 1696, Kames, Berwickshire, Skotsko - 27. 12. 1782, Edinburgh, Skotsko), skotský právník a filozof; významný představitel skotského osvícenství. Zabýval se metafyzikou a morální filosofií, podílel se na založení Royal Society v Edin-burghu. Antropologické problematice se věnoval v díle Sketches of the History of Man (1776). humanismus, lidskost, úcta nebo vážnost k člověku, k lidské důstojnosti, péče o blaho člověka a tím také celého lidstva; evropské kulturní a společenské hnutí v 14. až 16. století, čerpající mimo jiné z návratu k antické kultuře. Rovněž tendence ve vývoji kultury a umění, která stavěla člověka do středu univerza a jeho hodnotami a zájmy poměřovala svět; humanismus se prosazoval zejména v literatuře, dramatu a ve vědě. Jazykově se orientoval jednak na nadnárodní latinu, jednak na rozvíjející se a postupně se prosazující národní jazyky. Kant Immanuel (22. 4. 1724, Königsberg, nyní Kaliningrad, Rusko - 12. 2. 1804, Königsberg, nyní Kaliningrad, Rusko), německý filozof a přírodovědec; zakladatel německé klasické filozofie a moderní kos-mogonie. Vytvořil též hypotézu o vzniku sluneční soustavy z plynné hmoty, zabýval se rovněž zkoumáním předpokladů a mezí lidského poznání, jež vysvětloval především z vlastností poznání. Z oblasti morálky jeden z jeho kategorických imperativů zní: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek." Klaproth Heinrich Julius (9. 10. 1783, Berlín, Německo - 28. 8. 1835, Paříž, Francie), německý orientalista a cestovatel; syn slavného chemika Martina Heinricha Klaprotha (1743 - 1817). Od mládí se intenzivně věnoval asijským jazykům; v roce 1802 začal vydávat ve Výmaru Asiatisches Magazin. Působil v petrohradské akademii věd a v roce 1805 byl členem poselstva ruského vyslance knížete Golovkina do Číny. Během návratu prováděl v letech 1807 až 1808 rozsáhlý etnografický a lingvistický průzkum Kavkazu. V roce 1812 odešel do Berlína a o tři roky později do Paříže, kde získal na přímluvu Alexandera von Humboldta od pruského krále plat a titul profesora asijských jazyků a písemnictví po dobu, jež bude nutná k dokončení jeho děl. V Paříži Klaproth působil až do konce života. Knox Robert (4. 9. 1791, Edinburgh, Skotsko - 20. 12. 1862, Hackney, Anglie), skotský anatom a lékař; propagátor rasové teorie na Britských ostrovech. V letech 1810 až 1814 studoval na Lékařské fakultě Edinburgh-ské univerzity. Byl žákem jednoho z nejvýznamnějších anatomů počátku devatenáctého století Johna Barcla-ye. V roce 1815 se Knox jako vojenský lékař účastnil bitvy u Waterloo a v letech 1817 až 1820 sloužil v jižní Africe na východních hranicích Kapska, kde se začal zabývat přírodními vědami, etnologií a antropologií. Po návratu studoval v Paříži u Georgese *Cuviera a navázal přátelství s řadou významných francouzských vědců. V roce 1822 přijal nabídku Johna Bar-claye vyučovat v Edinburghu anatomii na Anatomy School. O rok později byl zvolen členem Royal Society of Edinburgh. Knoxovy mimořádné pedagogické schopnosti a průkopnické odborné studie o anatomii oka získaly značný ohlas; na jeho anatomických přednáškách se tísnily stovky posluchačů. Roku 1824 se podílel na zřízení muzea srovnávací anatomie v rámci Royal College of Surgeons v Edinburgu, jehož se stal prvním kurátorem. Od roku 1825 byl členem Royal College of Surgeons a byl pokládán za skutečného nástupce Barclayova, jenž zemřel v roce 1826. Úspěšná Knoxova badatelská a pedagogická dráha byla na přelomu dvacátých a třicátých let devatenáctého století nenapravitelně poškozena skandálem. Roku 1828 vyšlo najevo, že William Hare a William Burke zavraždili minimálně šestnáct osob a těla obětí prodávali k pitevním účelům Knoxově anatomické škole. Ačkoliv Knox nebyl obviněn, veřejné mínění se obrátilo proti němu a jeho reputace byla zničena. V roce 1831 se vzdal místa kurátora a uzavřela se mu cesta k získání prestižní profesury patologie nebo anatomie. Neúspěšně se pokusil o založení anatomické školy v Glasgově a zájem o jeho přednášky v Edinburghu klesal. Roku 1842 odešel do Londýna, kde přednášel, publikoval odborné studie, věnoval se lékařské praxi v Hackney a po roce 1856 působil jako patolog v Cancer Hospital v Bromptonu a Royal Marsden Hospital. V roce 1854 po propuknutí Krymské války se přihlásil jako dobrovolník, avšak armáda jej odmítla (ačkoliv na Krymu sloužila řada veteránů od Waterloo a z Kap-ska). Ve čtyřicátých letech devatenáctého století Knox obnovil svůj zájem o etnologickou a antropologickou problematiku a dospěl k tezi o vrozené intelektuální 151 nerovnosti různých ras. Roku 1850 vydal knihu The Races of Men: A Fragment. Lafitau Jean-Francois (1681-1740), francouzský misionář a spisovatel; průkopník etnografického studia severoamerických indiánů. V roce 1696 vstoupil do jezuitského řádu, jehož představitelé jej v roce 1711 vyslali do Kanady. Zde se na misijní stanici v Sault Saint-Louis (Caughnawaga) věnoval důkladnému etnografickému studiu irokézských zvyků a příbuzenského systému, jehož výsledkem bylo známé dílo Mceures des sauvages américains comparées aux mceurs des premiers temps (Mravy amerických divochů ve srovnání s mravy prehistorických dob, 1724). V Kanadě objevil léčivou rostlinu ginseng, jež byla předtím známa pouze z Číny a střední Asie. Tento nález vzbudil značné naděje týkající se možného obchodního využití, jež však záhy pohasly. Lafitau každopádně věnoval v roce 1718 ginsengu samostatné pojednání. Roku 1717 se vrátil do Francie, kde hájil před korunou zájmy misionářů a usiloval o potlačení distribuce alkoholu mezi indiánskými kmeny. Ačkoliv představený jezuitů otec Julien Garnier usiloval o jeho návrat do Kanady, Lafitau strávil zbytek života ve Francii. Lamarck Jean Baptiste Pierre Antoine de Monet (1. 8. 1744, Bazentin-le-Petit, Francie - 18.? 20. ? 28. 12. 1829, Paříž, Francie), francouzský přírodovědec; průkopník evoluční teorie, předchůdce Charlese *Dar-wina, Charlese Lyella a Ernsta Haeckela. Pocházel ze severofrancouzské aristokratické rodiny s dlouhou vojenskou tradicí. V roce 1756 vstoupil do jezuitského semináře v Amiensu, ale záhy po otcově smrti narukoval do armády a zúčastnil se bojů sedmileté války v Německu, kde byl vyznamenán za statečnost a povýšen na důstojníka. Po uzavření míru roku 1763 sloužil pět let v posádce v jižní Francii, ale náhodné zranění jej přinutilo opustit armádu. Pracoval jako bankovní úředník v Paříži, vystudoval medicínu a věnoval se botanice. V roce 1778 vydal svoji první knihu Flore Francaise, která zaznamenala značný ohlas a jež mu získala Buffonovu podporu. Lamarck byl jmenován asistentem v královské botanické zahradě, Jardin des Plantes, která byla rovněž důležitým střediskem lékařských věd a přírodovědeckého bádání. V roce 1781 cestoval jakožto vychovatel Buffonova syna po Evropě. V roce 1793 byla královská botanická zahrada transformována v Musée National dHistoire Naturelle a Lamarck, který až doposud trpěl finančním nedostatkem, byl jmenován v nové instituci profesorem pro studium hmyzu a červů, jimiž se až doposud nezabýval. Pro Lamarcka to však byla výzva a vytvořil nové vědecké odvětví zabývající se bezobratlými (termín, který razil). Lamarckova teorie evoluce a hlavní biologické a paleontologické teze vyjádřené v knize Philosophie zoologique z roku 1809 vzešly především ze zmíněného bádání o problematice bezobratlých. Rovněž publikoval studie z fyziky a meteorologie. Lamarck nedosáhl během svého života uznání, jež by bylo srovnatelné s respektem, jemuž se těšil například Georges Cuvier (který si vážil Lamarckových prací o systematice bezobratlých, ale jenž polemizoval s La-marckovými evolucionistickými názory). Kolem roku 1818 začal Lamarck pozbývat zrak a závěr života prožil v bídě. Lavater Johann Caspar (15. 11. 1741, Curych, Švýcarsko - 2. 1. 1801, Curych, Švýcarsko), švýcarský teolog, pastor a kreslíř; jeden ze zakladatelů fyziognomie. Zaměřil hledání vnějších znaků a schopností a psychických vlastností na zkoumání tvaru hlavy a rysů obličeje a dovedl je k velké dokonalosti. Jeho pat-náctisetstránkové čtyřsvazkové dílo Physiognomische Fragmente, zur Beförderung der Menschenkenntnis und Menschenliebe (Leipzig - Winterthur 1775-1778) se stalo základem fyziognomie. Obsahuje soubor více než devíti set vynikajících mědirytin, portrétů a detailů obličeje, dokonalý atlas fyziognomie lidské tváře. Lavater lidské hlavy a obličeje pečlivě proměřoval a posuzoval v souvislosti se schopnostmi a chováním těchto lidí. Měl výbornou tvarovou a prostorovou představivost a byl především znamenitým praktickým psychologem. Dokázal dobře porozumět druhému člověku, vcítit se do jeho způsobu uvažování, vnímání a cítění, poznat a posoudit jeho schopnosti a povahové rysy. Uměl mu dobře poradit, jak své vlohy rozvíjet i jak usměrňovat své chování. Až potud je z dnešního hlediska všechno v pořádku. Dokonce i dnes by Lavater uspěl. Díky schopnosti vyjádřit opravdově a přesvědčivě myšlenkové a citové rozpoložení člověka v souvislosti s jeho povahovými rysy a pro výborné kreslířské dovednosti by i dnes byl pravděpodobně uznávaným grafikem. Jeho schopnosti citlivého přístupu k druhému člověku, znalost lidské povahy a schopnost navázání kontaktu a komunikace by mu asi přinesly i dnes věhlas výborného psychologa. Neuspěl by však se svou teorií. Ve své fyziognomii se totiž snažil spojit nespojitelné. Dal do příliš úzké a těsné spojitosti tvar a funkci. I když například určité závislosti mezi tvarem lebky a činností mozku existují, nelze tvar lebky zkoumat jako určující faktor nebo 152 odraz či obraz činnosti mozku v jemných nuancích. A s ostatními rysy je to většinou už zcela absurdní. Proč by měl zrovna tvar nosu nebo úhel lícních kostí souviset s myšlením člověka.; souvisejí leda tak se schopností čichat a kousat. Další Lavaterovou chybou bylo, že se věci spolu související snažil zobecnit jako jevy charakteristické pro všechny lidi. Zaměnil individuální a obecné. legitimita, označení oprávněnosti státu (vlády) vystupovat jako politická moc. Každá komplexní forma lidské společnosti je konfrontována s otázkou legitimity, tedy s otázkou, zda a proč si její řád zasluhuje loajalitu členů společnosti. V liberálních demokraciích je za základní legitimizační princip uznáno veřejné mínění, které se utváří v rámci mimopolitické občanské společnosti. liberalismus, systém ekonomických, politických, sociálních, etických a jiných hodnot (individualismus, politická svoboda, tolerance, omezení státního pater-nalismu, tržní koordinace ekonomických vztahů) a doktrín (dělba moci, svoboda obchodu), na nichž jsou založeny demokratické státy; v moderní podobě byl vymezován počínaje 17. stoletím v dílech zejména Barucha Spinozy, Johna *Locka, Charlese-Loui-se *Montesquieua, v ekonomii především Adamem *Smithem a nejnověji Friedrichem Augustem von *Hayekem a Miltonem *Friedmanem. Jako způsob myšlení a rozvažování o člověku a politice inspiroval liberalismus během posledních čtyř století mnoho politických hnutí v Evropě i mimo ni. Protože měl liberalismus v Evropě dlouho výsadní postavení, zdá se nemožné jej definovat bez ztotožnění se západní civilizací. Liberální myšlení bylo také spojováno s četnými politickými stranami, ačkoli označení „liberální" bylo poprvé použito pro politickou stranu ve Španělsku v roce 1810, jejíž program kopíroval anglický kon-stitucionalismus. Počátky moderního liberalismu jsou nejzřetelnější v myšlení a politice spojených s anglickou revolucí v roce 1688. Redukovat liberalismus na jedinou teoretickou tezi je nemožné, k jeho hlavním principům však patří víra v nejvyšší hodnotu jednotlivce, jeho svobody a práva. Předpokladem je přesvědčení, že jednotlivec má přirozená práva, která existují nezávisle na vládě či státu, a která by měla být vládou (státem) a proti vládě (státu) chráněna. Locke John (29. 8. 1632, Wrington, Somerset, Anglie -28. 10. 1704, Oates, Essex, Anglie), anglický empirický filozof, teoretik státu a práva. V pojetí státu vycházel z teorie společenské smlouvy a přirozeného práva. Long Edward (1734-1813), anglický právník a spisovatel. V letech 1757 až 1769 působil jako soudce na Jamajce. Longovo dílo History of Jamaica (1774) je považováno za jeden z prvních otevřeně rasistických spisů v dějinách západní literatury. Mill John Stuart (20. 5. 1806, Londýn, Anglie - 8. 5. 1873, Avignon, Francie), britský filozof, logik a etik; představitel pozitivismu. Byl ovlivněn Georgem Ber-keleym, Davidem *Humem, Jeremym *Benthamem a Augustem *Comtem. Vytvořil systém tzv. induktivní logiky, zejména metodu kauzální analýzy. V návaznosti na Adama Smitha a Jeremy Benthama již plně vyjádřil požadavky podnikavosti svobodných jednotlivců: každý má sledovat svůj vlastní zájem, prospěch a zisk - pokud je to v souladu s právním řádem a hospodářskými zákony, a tak nepotlačuje zájmy a prospěch druhých. Tím, že v podnikání uspějí nejschopnější, budou zájmy jednotlivců v souladu se zájmy celku. Hlavní díla: Principy politické ekonomie, Logický systém, Utilitarismus, Poddanství žen. Montesquieu Charles-Louis de Secondat, baron de la Brěde et de Montesquieu (18. 1. 1689, zámek La Brě-de u Bordeaux, Francie - 10. 2. 1755, Paříž, Francie), francouzský filozof, sociální myslitel, historik a spisovatel; jeden z představitelů francouzského osvícenství. Smysl filozofie viděl v poznávání příčinných souvislostí materiálního světa, který ač stvořen Bohem, pohybuje se nezávisle na Bohu. Základní politickou hodnotou byla pro něho občanská svoboda, jež musí být jištěna rozdělením moci na tři nezávislé složky - zákonodárnou, soudní a výkonnou. Tímto názorem ovlivnil tvorbu ústavních aktů Velké francouzské revoluce i ústavu Spojených států z roku 1787. Morton Samuel George (26. 1. 1799, Philadelphia, Pennsylvania, USA - 15. 5. 1851, Philadelphia, Pennsylvania, USA), americký lékař, antropolog a geolog; průkopník rasové teorie. Morton dokončil v roce 1820 medicínu na Pennsylvánské univerzitě a roku 1823 na Edinburghské univerzitě. Po návratu do Spojených států amerických se věnoval lékařské praxi a působil jako profesor anatomie na Pennsylvánské univerzitě. Od roku 1830 se věnoval sběru lebek, které podle jeho názoru prokazovaly existenci pěti základních lidských ras. Přiklonil se k polygenismu a tuto tezi obhajoval v polemice s reverendem Johnem Bachmanem. Morton publikoval rozsáhlou studii Crania Americana, or a Comparative View of the Skulls of Various Aboriginal Nations of North and South America s předmluvou nazvanou Varieties of the Human Species (1839). 153 Mortonova kniha Crania Egyptica, or Observations on Egyptian Ethnography: Derived from the History of the Monuments (1844) byla založena na souboru devadesáti osmi lebek, které Mortonovi poskytl konzul George R. Gliddon. osvícenství, ideové hnutí ve vývoji evropského myšlení, kultury a politiky 17. a 18. století, založené na víře v rozum, vědu a *humanismus; navazovalo na odkaz renesance a *reformace, inspirovalo se zejména italskou a holandskou renesancí a jejím základním proudem - humanismem. Francouzská verze humanismu je považována jednou za vývojový předstupeň, podruhé za ranou fázi evropského osvícenství. Ideje a principy osvícenského humanismu se nejvýrazněji uplatnily ve filozofii, vědě, literatuře a dramatu. Osvícenství se nejdříve začalo prosazovat v Anglii a Francii v 17. století a do své vrcholové fáze dospělo v 18. století v činnosti francouzských encyklopedistů. Vyrůstalo ze dvou základních zdrojů. Jedním z nich byl program ekonomicky sílící, revolučně laděné buržoazie, která se chtěla uplatnit ve společenském životě, ale která se střetávala s předsudky, občanskou nerovností a privilegii šlechty. Druhým zdrojem osvícenství byly humanistické ideály pokrokové aristokracie, která se bránila protireformační politice církve a jejímu monopolu v oblasti osvěty, vědy a školství. Osvícenství vycházelo z přesvědčení, že příčinou zla je nevědomost a že toto zlo je možné napravit pravdivým poznáním a vhodnou výchovou, to znamená pomocí „světla rozumu". Racionalismus jako metoda a předpoklad společenského pokroku představoval charakteristický rys nejen osvícenské filozofie, ale také osvícenského umění, takže umělecká díla byla pokládána za díla filozofická a naopak. Osvícenství kritizovalo teologii a její dogmata, spoutávající vědeckou práci, odmítalo středověké hodnoty, konvence i dobové zákonodárství. Obhajovalo naopak „přirozené právo", založené na univerzálních, neměnných, všelidských principech, „společenskou smlouvu", uzavřenou mezi rovnoprávnými individui, a náboženskou toleranci, ústící v ontologický dualismus a ateismus. Osvícenství bylo ideovým východiskem Velké francouzské revoluce a mělo vliv na formování programu, který se stal základem jednotlivých národních obrození. palingeneze, termín razil Charles Bonnet ve spise Palingénésie philosophique (1769) ve smyslu „původního pravzoru". V první polovině devatenáctého století jej převzal Pierre Simon Balanche pro označení „nového zrození" jako radikální protirevoluční pro- měny společnosti v zájmu zachování tradičního řádu. Roger Griffin uplatnil pojem palingeneze při popisu moderních totalitních hnutí. Prichard James Cowles (1786-1848), anglický lékař, etnolog a filolog; zakladatel britských etnologických a antropologických věd. Vyrůstal v kvakerské rodině, studoval medicínu na Trinity College v Cambridge, na St. Johns College v Oxfordu a na Edinburghské univerzitě. V roce 1810 zahájil svou lékařskou praxi v Bristolu a o rok později začal působit v místní Nemocnici svatého Petra. Roku 1813 uveřejnil Researches into the Physical History of Man, dílo věnované *Blumenbachovi, jehož členění lidstva na pět základních ras Prichard převzal. Na rozdíl od Blumenbacha a dalších svých předchůdců prosazoval komplexní zkoumání všech biologických, lingvistických a socio-kulturních atributů člověka. Předpokládal, že keltské jazyky jsou příbuzné s jazyky slovanskými a jazyky germánské s pelasgickými (řečtinou a latinou) a dohromady vytvářejí čtvrtou větev „asijské" (tzn. indoev-ropské) jazykové rodiny. Lingvistickou problematikou se zabýval ve studii Eastern Origin of the Celtic Nations (1831), v níž srovnával keltské dialekty se sanskrtem. V roce 1843 uveřejnil knihu Natural History of Man, ve které hájil jednotný původ lidstva a polemizoval s rasovou teorií. Věnoval se rovněž studiu duševních chorob a jejich vztahu k morálním vlastnostem (Treatise on Diseases of the Nervous System, 1822; Treatise on Insanity and Other Disorders Affecting the Mind, 1835), vitalismu (Review of the Doctrine of a Vital Principle, 1829), egyptské mytologii (Analysis of Egyptian Mythology, 1819) a lidské evoluci (On the Extinction of some Varieties of tile Human Race, 1839). Od roku 1845 působil v Londýně, kde stál v čele Etnolo-gické společnosti a byl členem Královské společnosti. Prichard byl posledním velkým představitelem tzv. biblické antropologie, to znamenalo, že starozákonní texty pro něho představovaly základní autoritu pro porozumění lidské variabilitě. racionalismus, v obecném smyslu jde o stanovisko, jež zastává suverenitu lidského rozumu (ratio), vyzvedá rozumové schopnosti a předpokládá též racionální postižitelnost skutečnosti; ve filozofii je to směr (rozvinutý zejména v 17. a 18. století v polemice s empirismem) opírající schopnost poznání a jednání o rozumovou činnost a vylučující proto zkušenost a smyslové jednání (opak empirismu), odvozuje všechny projevy vědění od nejvyššího principu pomocí rozumových úvah, soudů, závěrů (opakem je iracionalismus). 154 rasismus, postoj založený na ospravedlňování, reprodukci nebo úsilí po dosažení asymetrické distribuce politické, ekonomické a symbolické moci na základě esencializace selektivně zvolených lidských somatických znaků, které jsou chápány jako vrozené dispozice lidských rasových skupin přímo ovlivňující kolektivně sdílené intelektuální, sociokulturní a hospodářské chování a výkonnost. Rasismus jako politický aktivismus a ideologie se snaží o institucionalizaci politického řádu založeného na rasové hierarchii a vymykajícího se politickému konsenzu. Partikularizující rasismus argumentačně těžící z rasové teorie a používající biologické metafory se postupně prosadil proti univerzalistickým aspiracím osvícenství na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. V polovině devatenáctého století se zejména prostřednictvím děl Roberta *Knoxe, Benjamina Disraeliho nebo Arthura de *Gobineaua stal rasismus součástí západní politické kultury. Po porážce totalitních hnutí nacismu a fašismu a v důsledku rezolucí přijatých mezinárodními organizacemi a celosvětového hnutí za občanská práva byl vliv rasismu v politické kultuře demokratických zemí ve druhé polovině dvacátého století marginali-zován. rasová teorie, představuje pokus o vytvoření vědecké klasifikace lidstva na základě vrozených fyzických atributů různých lidských ras. Rasová teorie je produktem sekularizace, naturalizace lidských dějin a represivní homogenizace a instrumentalizace uplatňované vůči mimoevropským domorodým populacím koloniální administrativou v raném novověku a na prahu moderní doby. K průkopníkům rasové teorie náleželi Francois Bernier, Johann Friedrich *Blu-menbach, Petrus Camper, Georges Louis Leclerc de *Buffon a Immanuel *Kant. Přibližně v letech 1850 až 1950 představovala rasová teorie respektovanou součást západních věd o člověku. Politické a ideologické zneužití rasové teorie v podobě rasismu a vzestup sociálního konstruktivismu kriticky poukazujícího na úlohu mimovědeckých faktorů a zájmů při vymezování jednotlivých lidských ras způsobily, že vědecká hodnota rasové teorie je od šedesátých let dvacátého století většinou badatelů relativizována. reformace, hnutí začínající v 16. století a usilující o nápravu a omezení moci katolické církve, proběhlo ve většině evropských zemí a vytvořilo novou formu křesťanství - protestantismus, a nové typy církví. Robertson William (19. 9. 1721, Borthwick, Midlothian, Skotsko - 1793), skotský historik a duchovní; přední představitel skotského osvícenství. Studoval v Edinburghu a začal působit jako pastor v Gladsmui-ru. V roce 1745 se jako dobrovolník účastnil na straně jakobitů obrany Edinburghu. Roku 1762 se stal rektorem Edinburghské univerzity a 1764 královským historiografem. Uznání získal svým dílem History of Scotland 1542-1603 (1759). Knihu History of Charles V (1769) ocenili Voltaire a Edward Gibbon. Robertso-novy studie History of America (1777) a The Knowledge which the Ancients Had of India (1791) položily základy historické a srovnávací antropologie na Britských ostrovech. romantismus, etapa ve vývoji životní filozofie a umění spadající do konce 18. a první poloviny 19. století a jeden z posledních velkých evropských uměleckých slohů. Ideově je spjat s revolučními, společenskými proměnami, které s sebou přinesla krize absolutistického monarchismu a jejichž vyhroceným výrazem se stala Velká francouzská revoluce. Představuje reakci na racionalistický osvícenský koncept světa a umění, spoutaný privilegii, normami a konvencemi. Vyrůstá z rozporů a polarit vznikajících mezi romantickým ideálem a skutečností, rozumem a citem, romantickým antitradicionalismem a tradicionalismem. Je charakterizovaný zejména romantickým individualismem, subjektivismem a modernismem. Romantismus - v souladu s romantickou filozofií Jeana Jac-quese *Rousseaua - vnesl do umění obdiv k přírodě. Romantická estetika zdůrazňovala cit a dojetí, právo na tvůrčí svobodu. Jeden typ romantických postojů směřoval k vytváření lepšího, ideálního, vysněného světa (někdy se tato orientace označuje za konzervativní romantismus, neboť znamenala odvrat či únik od reálného světa), druhý typ směřoval ke konfliktu jedince a světa (aktivní romantismus, který nejlépe vyjádřil byronismus).V tomto období vznikla řada uměleckých škol, směrů a hnutí, nových uměleckých druhů, žánrů a forem (v literatuře například hrůzostrašná, fantastická a detektivní literatura, historický román nebo poema). V malých národech sehrál romantismus především národně osvobozeneckou a obrozenskou úlohu. Ze střetu romantismu a realismu (popřípadě akademismu, naturalismu, kritického realismu) těžila evropská umělecká moderna. Rousseau Jean-Jacques (28. 6. 1712, Ženeva, Švýcarsko - 2. 7. 1778, Erménonville, Francie), francouzský osvícenský filozof, spisovatel, hudebník a pedagog. V učení o společenské smlouvě zdůraznil myšlenku, že všichni jsou si podle přirozeného práva rovni 155 a vzdávají se svých práv ve prospěch celku, jenž vyjadřuje obecnou vůli. Saint-Simon Claude Henri de Rouvroy (17. 10. 1760, Paříž, Francie - 19. 5. 1825, Ivi, Francie), francouzský myslitel a vizionář; jeden z duchovních otců moderního sociálního utopismu, socialismu a pozitivismu. Saint-Simon, který pocházel ze staré aristokratické rodiny, se jako mladý patriot a idealista účastnil americké války za nezávislost. Traumatizující události Velké francouzské revoluce obrátily jeho pozornost k úsilí o radikální reorganizaci společnosti založené na vědeckém racionalismu, sociálně harmonické industrializaci a náboženské obrodě prostřednictvím „nového křesťanství". Saint-Simon prožil řadu let v bídě a samotě, na konci života však kolem sebe shromáždil řadu mladých nadaných žáků, kteří později sehráli důležitou úlohu v hospodářském, politickém a kulturním životě Francie (Auguste Comte, Michel Chevalier, Léon Walras). Saint-Simon ovlivnil i řadu zahraničních myslitelů (Thomas Carlyle, John Stuart Mill). August Friedrich von Hayek označil Saint--Simonův „scientismus" za jeden z ideových zdrojů moderního totalitarismu. Smith Adam (5. 6. 1723, Kirkcaldy, Skotsko -17. 7. 1790, Londýn, Anglie), britský ekonom a filozof skotského původu; čelný představitel klasické politické ekonomie, zastánce hospodářské svobody a volné konkurence. Odvozoval růst bohatství národa od velikosti trhu a dělby práce. Kritik merkantilistické doktríny obchodní bilance a stoupenec svobodného obchodu. Národní hospodářství chápal jako systém fungující na sledování individuálních zájmů a koordinovaný „neviditelnou rukou trhu". V poměru ke státu liberál. Mravnost odvozoval z vrozených morálních citů vlastních psychice jednotlivce (teorie mravních citů). Hlavní dílo: An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations (Pojednání o podstatě a původu blahobytu národů, 1776). socialismus, společenský a hospodářský systém založený na státním (popřípadě družstevním) vlastnictví, centrálně řízeném hospodářství; též ideologie, obhajující podřízení jednotlivce zájmům kolektivu a prosazující, údajně v zájmu sociální spravedlnosti, intenzivní, státem řízené přerozdělování národního důchodu. teorie, logický, přísný systém úsudků o určitých ideálních objektech, sestrojen tak, aby byly zachyceny některé skryté vzájemně spojené zákony té či oné konkrétní oblasti objektivního světa a aby tyto zákony byly využity pro stručný popis, uspořádání, vysvětle- ní a prognózu jevů v této oblasti, a dále pro to, aby na tomto základě byla vypracována metoda - stereotypní aparát pro získání nových znalostí. Teorie předpokládá jakýsi obecný způsob vysvětlení, ale nikoli konkrétní vysvětlení. V tomto smyslu například takzvaná „nor-manská teorie" není teorie, ale hypotéza, koncepce, aplikace teorie (vlivů). Podle definice teorie se rozumí její adekvátnost zákonům určitého zlomku skutečnosti, avšak hranice fragmentu a stupeň aplikovatelnosti teorie není snadné určit. Proto teorie, která potvrdila (opodstatnila) svůj status v určitých hranicích a směrech ho nezřídka potvrzuje i v jiných sférách. To znamená, že jestliže překračuje své možnosti a oprávnění a ukáže se falešnou, je jako teorie vůbec neodůvodněná. Pak není žádnou teorií. Tak tomu je v případě teorie rasy, přenesené na vysvětlení rozhodujících sociál-ně-historických zvláštností a známé v tomto případě pod názvem *„rasová teorie". Tocqueville Alexis de (29. 7. 1805, Paříž, Francie - 16. 4. 1859, Cannes, Francie), francouzský historik, sociálně politický myslitel a politik. Ačkoli pocházel ze staré aristokratické rodiny, byl upřímným zastáncem *demokracie. V letech 1831 až 1832 podnikl ve francouzských státních službách cestu po Spojených státech, jejímž cílem mělo být studium amerického trestního práva a vězeňského systému.Výsledkem jeho pobytu byl dvoudílný spis Demokracie v Americe, jenž vyšel v letech 1835 a 1840 a okamžitě přinesl Toc-quevillovi uznání doma i ve světě. Dílo bylo brzy přeloženo a vydáno v Americe, Anglii a Německu a po vydání druhého dílu byl Tocqueville zvolen členem francouzské akademie. Tocquevillova situace byla v mnohém obdobná s tou naší. Vnější perspektiva Francouze a nesamozřejmost demokracie v jeho rodné vlasti mu poskytla unikátní příležitost k nezvykle vnímavému a citlivému pozorování socio-ekonomic-kých a kulturních předpokladů, nebezpečí a záruk rodící se americké demokracie. věda, oblast lidské činnosti vytvářející stále pravdivější soubor poznatků o přírodě, společnosti a myšlení; soubor poznatků takto vzniklý jako celek též v jednotlivých oborech; druh systematického poznávání, odlišného už v antice od všeobecné filozofie, a syste-mizovaný počátkem novověku, kdy se zformovaly jednotlivé disciplíny, obvykle se speciálním předmětem zkoumání a se speciální originální metodologií; věda se vyvíjela od pozitivistického pojetí fakticity přes for-malizační pokusy logického pozitivismu a historizující vývojové hledisko a dospěla koncem 20. století k falzi- 156 fikacionismu Karla R. Poppera („Vědecký poznatek je takový, který je vyvratitelný") a k postmodernistické-mu zpochybnění možnosti univerzalismu celé novověké vědy (i když vznikají pokusy o „teorii všeho"). Věda získává fakta v promyšleném procesu, založeném na uplatňování souboru pravidel, prostředků a zásad (metod), jež mají v jednotlivých vědách specifický ráz; výzkumná procedura se odvíjí zhruba v těchto stadiích: 1. vymezení objektu a předmětu výzkumu, 2. získávání materiálu, 3. popis materiálu, třídění, analýza, 4. vytváření hypotéz o popisovaném a pozorovaném objektu a jejich kontrola, 5. zobecňování získaných faktů - tj. vyvozování zákonitostí, vysvětlování jevů a vytváření dalších hypotéz o zkoumaném objektu. Voltaire, vlastním jménem Francois-Marie Arouet (21. 11. 1694, Paříž, Francie - 30. 5. 1778, Paříž, Francie), francouzský filozof, spisovatel, dramatik, esejista a historik. Patrně nejznámější francouzský osvícenský filozof a nesmlouvavý kritik a polemik; rovněž se zúčastnil, i když pouze nepříliš rozsáhlými příspěvky, Diderotovy Encyklopedie (1751-1772). Za své názory byl pronásledován královskou mocí (již v roce 1714 byl za sžíravé epigramy na regenta vyhoštěn z Paříže, v roce 1717 byl z podobných důvodů vězněn v Bastile) i církevními kruhy, jeho díla byla zakazována a pálena na hranicích. Tento osud stihl například jeho Filosofické listy anebo Anglické listy, které vydal v roce 1734, po svém vyhoštění do Anglie (1726-1729). Přes tyto, anebo právě pro tyto spory a konflikty, v nichž hájil rozum a toleranci, byl ve své době velmi populární. Dokázal si získat přízeň žen, obdiv intelektuálů i (krátkodobé) sympatie královských dvorů. Byl v písemném i osobním styku s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejší Evropy. Jeho díla významně ovlivnila dobové duchovní klima. K Voltairovi jako k svému předchůdci se hlásili také protagonisté Velké francouzské revoluce. Voltairův román Candide ou lOp-timisme (Candide neboli Optimismus, 1759) představuje - vedle Diderotova Jakuba fatalisty (psáno 1773, vydáno 1796) - vrcholný projev francouzského osvícenského románu. Ironický a sebeironický, vševědoucí (objektivní) vypravěč neprojevuje zájem o psychiku svého naivního hrdiny Candida a rovněž redukuje na minimum popisy prostředí. Zcela se soustřeďuje na děj - životní osudy svého hrdiny, které komentuje, nejednou formou hutných gnóm a sentencí. Pokusem nabídnout pozitivní řešení lidskému pobytu ve světě je závěr díla: na konci své cesty si Candide za poslední peníze zakoupí kus země poblíž Cařihradu; dospívá k poznání, že nejlepším lékem na „tři velká zla", s nimiž se ve světě setkal, na „nudu, neřesti a nouzi", je práce. 157 158 15. Rejstřík A Acosta, José de (1540-1600) 36, 39, 42 Acton, John Emerich Edward Dalberg (lord Acton, 1834-1902) 75 Adelon, Nicolas Philibert (1782-1862) 70, 79 Adelung, Johann Christoph (1734-1806) 49, 54 Africanus, Leo (1492-1550) 42 Agassiz, Louis (1807-1873) 15, 145 Achille-Victor, vévoda de Broglie (1785-1870 d'Ailly, Pierre (1350-1420) Albertus Magnus (1200-1280) 29, 31, 32, 33, 36, 148 Albumazar (též Abu-Mašar Džafar ibn Muhammad, 787-886) 30, 33 Aldrovandus, Pompeius (narozen 1668) 46 d'Alembert, Jean Baptiste le Rond (1717-1783) 41, 64, 72 Alexander z Hales (1185-1245) 32 Alfonso X. (1221-1284) 23, 25, 134, 140 al-Tabarí, Muhammad Ibni Džarir Abu Džafar (838-923) 20, 24 Alvarez, Francisco (16. století) 31, 32 d'Amiens, Fréderic Dubois 70, 78 Andler, Charles (1866-1933) 80, 133 Andrieux, Francois-Guillaume-Jean-Stanislas (1759-1833) 64 Anquetil-Duperron, Abraham Hyacinth (1731-1805) 83, 88, 97 Arendtová, Hannah (1906-1975) 17, 55-57, 75, 76, 81, 82, 95, 132, 144 Aristoteles (384-322 před Kristem) 27, 28, 30-33, 40, 46, 50, 104, 133 , 148, 150 Arles-Dufour, Francois Barthélemy (1797-1872) 74, 81 Arndt, Ernest Moritz (1769-1860) 71, 80 Atienza, Lope de (16. století) 37 Atkins, John (1685-1757) 43, 44 Auburtin, Ernest (19. století) 82 Audigier, Vital de (1569-1624) d'Avezac, Marie Armand Pascal (1800-1875) 96 Ayala, Felipe Guamán Poma de (narozen 1613) 37 d'Azyr, Vicq-, Félix (1748-1794) 46, 67, 100 B Bacon, Francis (1561-1626) 9, 15 Bacon, Roger (1214-1292) 30-33 Bachelard, Gaston (1884-1962) 15 Bailey, Nathan (zemřel 1742) 41 Bailly, Étienne (19. století) 70 Bailly, Jean-Sylvain (1736-1793) 104 Balbi, Adrian (1782-1848) 103 Ballanche, Pierre Simon (1776-1847) 65 Ballanti, Pere (19. století) 100 Balzak, Honoré de (1789-1850) 70, 79 Barjavel, Casimir Francois Henri (1803-1868) 91, 97, 99, 101 Barnave, Antoine Pierre Joseph Marie (1761-1793) 64 Barrow, John (1808-1898) 92 Barthez, Paul Joseph (1734-1806) 82 Bartholomaeus Anglicus (13. století) 29, 32, 33 Battle, Andrew (16. století) 41, 50 Baudin, Nicolas (1754-1803) 68, 79 Bazard, Saint-Amand (1791-1832) 73-75, 84, 97 Beattie, James (1735-1803) 52 Béliard, Francois (18. století) 59 Belzoni, Giovanni-Batista (1778-1823) 101 Benjamín z Tudely (12. století) 25 Bentham, Jeremy (1748-1832) 61, 62, 66, 145, 153 Bergmann, Frédéric Guillaume (1812-1887) 103 Bernier, Francois (1620-1688) 44, 51, 108, 155 Bešir, Kízlar Agasí (1650-1746) 25 159 Bichat, Xavier (1771-1802) 67, 70, 71 Billard, Charles (1800-1832) 53 Biran, Francois Pierre Gonthier Maine de (17661824) 78 Blumenbach, Johann Friedrich (1752-1840) 46-49, 52, 53, 90, 92, 98, 100, 101, 108, 109, 145, 146, 154, 155 Bodin, Jean (1530-1596) 17, 29, 30-33, 38, 107, 136, 143, 146, 148 Böhm, Johann (16. století) 41 Böhme, Jakob (1575-1624) 66 Boissel, Jean 9, 17, 18, 51, 52, 53, 54, 78, 79, 80, 81, 82, 84, 85, 86, 88, 93, 95, 96, 97, 98, 99, 100, 101, 102, 103, 104, 105, 118, 134 Bonald, Louis Gabriel Ambroise de (1754-1840) 61, 65,67, 75, 77, 81, 82 Bonatti, Guido (zemřel kolem roku 1300) 29, 31, 32, 33 Bonifác VIII. (1294-1303) 33 Bonnet, Charles (1720-1793) 18, 43, 56, 63, 89, 97, 133, 154 Bonstetten, Charles Victor de (1745-1832) 47 Bory de Saint-Vincent, Jean-Baptiste Marcellin (1778-1840) 48, 53, 90, 100 Bossuet, Jacques Benigne (1627-1704) 60 Botero, Giovanni (1540-1617) 36 Bougainville, Louis Antoine de (1729-1811) 68 Bouillaud, Jean Baptiste (1796-1881) 79 Boulainvilliers, Henri de (zemřel 1722) 56, 83 Bourdon, Jean Baptiste Isidor (1796-1861) 79 Bowdich, Thomas Edward (1791-1824) 91, 101 Boyer, Alexis (1757-1833) 64 Braudel, Fernand (1902-1985) 76, 134 Breteuil, Louis Auguste le Tonnelier de (1730-1807) 64 Brissot de Warville, Jacques Pierre (1754-1793) 77 Broca, Paul (1824-1880) 68, 70, 79, 148 Brotonne, Frédéric Pascal de (1797-1865) 49, 54, 104 Broussais, Casimir (1803-1847) 70. 98 Broussais, Francois Joseph Victor (1772-1838) 70. 79 Broussonet, Pierre Marie Auguste (1761-1807) 100 Bruce, Jack (1730-1794) 91, 101, 104 Brun, Joseph André (18. století) 99 Bruno, Giordano (1548-1600) 50 Buat-Nancay, Louis Gabriel Du (1732-1787) 56 Buckle, Thomas Henry (1821-1862) 48 Buffon, Georges Louis Leclerc de (1707-1788) 45, 46, 47, 48, 49, 50, 52, 65, 89, 98, 108, 146, 152, 155 Buchez, Philippe Joseph Benjamin (1796-1865) 70, 73, 86, 98 Burke, Edmund (1729-1797) 61 Burke, Luke (19. století) 48 Burnett, James, lord Monboddo (1714-1799) 51, 146 Burnouf, Émil Louis (1821-1907) 100 Burnouf, Eugene (1801-1852) 87, 99 Buxton, Thomas Fowell (1786-1845) 91,102 C Cabanis, Pierre Jean Georges (1757-1808) 62-68, 70, 74, 77, 78, 83, 90, 108, 134, 142, 146 Cambacéres, Jean Jacques Régis de (1753-1824) 77 Cadamosto, Luis de (15. století) 23 Caesar, Gaius Iulius (100-44 před Kristem) 28, 32 Caillé, René (1799-1838) 91, 101 Calancha, Antonio de la (1584-1654) 37, 38 Calhoun, John Caldwell (1782-1850) 51 Calvi, Marchal de (19. století) 70 Camper, Petrus (1722-1789) 25, 46-49, 52, 98, 102, 134, 140, 155 Cárdenas, Juan de (1563-1609) 38, 39 Carnot, Hippolyte (1801-1888) 73 Carré, Jean Marie (1887-1958) 82, 135 Castéra, Jean Henri (1781-1826) 102 Castlereagh, Robert Stewart (1769-1822) 72 Cazeaux, Euryale (19. století) 99 Celine, Louis-Ferdinand (Louis-Ferdinand Destouches, 1894-1961) 97 Cerclet, Antoine (19. století) 82 Cisneros, Diego (1602-1648) 38 Clapperton, Hugh (1788-1827) 91, 101 Cloquet, Jules Germain (1790-1883) 53 Clüver, Philipe (1580-1623) 104 Cobo, Bernabé (1580-1657) 37, 40, 135 Commines, Philipp de (1445-1511) 32 Comte, Auguste (1798-1857) 62, 73, 75, 81, 82, 85, 90, 133, 141, 153, 156 Comte, Charles (1782-1837) 67 Condillac, Étienne Bonnot de (1715-1794) 63, 64, 65, 77 Condorcet, Jean Antoine Nicolas de Caritat de (1743-1794) 55, 60-62, 64, 65, 77, 78, 100, 102, 133 Constant, Benjamin (1767-1830) 66, 70, 89 Cook, James (1728-1779) 48, 52 Cordiner, James (1775-1836) 92 Corsali, Andrea (narozen 1517) 36 Cotgrave, Randle (1610-1634) 41 Courtet, Jean-Joseph Alexandre (1796-1859) 83 Courtet, Jules Jean-Jacques Laurent Edouard (18071881) 83 Courtet, Victor Alexandre (1813-1867) 9, 11, 14, 17, 48, 51, 53, 54, 63, 78, 83-105, 107-109, 117, 118, 134, 135, 146, 147 Cousin, Victor (1792-1867) 73 160 Crawfurd, John (1783-1868) 93, 101, 103 Cuvier, Georges (1769-1832) 43, 53, 54, 56, 68, 71, 76, 79, 99, 102, 103, 105, 137, 145, 147, 151, 152 Č Černý, Václav (1905-1987) 15, 17, 135 D Dante Alighieri (1265-1321) 32, 33 Danton, Georges Jacques (1759-1794) 70 Dáreios I. (522-486/485 před Kristem) 28 Darwin, Erasmus (1731-1802) 65 Darwin, Charles (1809-1882) 13, 15, 48, 65, 71, 90, 96, 145, 146, 152 Daunou, Pierre Claude Francois (1761-1840) 32, 62, 64, 65, 66, 147 Debout, Émile (19. století) 79 Decourdemanche, Alphonse (1797-1871) 100 Degérando, Joseph Marie (1772-1842) 56, 61, 62, 68, 77, 78 De Laet, Johannes (1593-1649) 42, 50 Delisle de Sales, Jean Claude Izouard (1741-1816) 47, 49, 52, 53, 78, 89, 92, 93, 100, 103, 104, 139 Demangeon, Jean Baptiste (narozen 1764) 79 Denham, Dixon (1786-1828) 91, 101 Descartes, René (1596-1650) 44 Desmarets, Samuel (1599-1673) 51 Desmoulins, Louis-Antoine (1794-1828) 48, 53, 93 Destutt de Tracy, Antoine Louis Claude (1754-1836) 62-66, 68, 77, 78, 108, 137, 138, 141, 143 Diderot, Denis (1713-1784) 46, 47, 64, 77, 157 Diefenbach, Lorenz (1806-1883) 100 Disjonval, Quatreměre (1754-1830) 102 Disraeli, Benjamin (1804-1881) 17, 135, 155 Dubois, Frédéric (1797-1873) 70 Dubois, Jean Antoine (1765-1848) 103 Dubois, Pierre (narozen přibližně 1300) 31 Dubreuil, Alphonse (1811-1890) 49, 54 Duméril, André Marie Constant (1774-1860) 49, 54 Dumézil, Georges (1898-1986) 100, 112 Dumont, Louis (1911-1998) 15, 94 Dunoyer, Barthélemy Charles Pierre Joseph (17861862) 93 Duperrey, Louis Isidor (1786-1865) 54 Duprat, Pascal (1815-1885) 99 Dupuis (1742-1809) 63 Duval, Amaury (1760-1838) 64 Duverney, Jean Baptiste (1802-1880) 102 Duveyriěre, Charles (1803-1866) 73, 76, 82 E Eckstein, Ferdinand von (1789-1861) 56, 87 , 96, 99, 134 Eden, Richard (1521?-1576) 36 Edwards, Henri Milne (1800-1855) 87, 90, 93, 99 Edwards, William Frédéric (1777-1842) 48, 69, 71, 79, 80, 99 d'Eichthal, Gustave (1804-1886) 73, 76, 81, 85, 87, 88, 91, 92, 96, 99 Enfantin, Barthélemy Prosper (1796-1864) 73, 74, 80, 81, 82, 84, 86, 97, 99 Epikuros (341-270 před Kristem) 50 Esquiros, Alphonse (1812-1876) 71, 92, 102 Eyriěs, Jean Baptiste Benoit (1767-1846) 96, 101 F Fabricius, Johann Christian (1745-1808) 52 Falga, Caffaréli du (2. polovina 18. století) 77 Fauriel, Claude Charles (1772-1844) 66 Fénelon, Francois de Salignac (1651-1715) 78 Ferdinand II. Katolický (Aragonský, 1452-1516) 25 Feuerbach, Ludwig (1804-1872) 75 Filip IV. Sličný (1268-1314) 31, 33 Flourens, Marie Jean Pierre (1794-1867) 45, 46, 52, 70, 79 Forster, Johann Georg (1754-1794) 48 Forster, Thomas (1789-1860) 79 Fortes, Meyer (1906-1983) 20, 24, 136 Foucault, Michel (1926-1984) 15, 18, 35, 136, 143 Fourcroy, Antoine Francois de (1755-1809) 68 Fourier, Francois Charles Marie (1772-1837) 61, 74, 81, 92, 102, 134 Franklin, Benjamin (1706-1790) 50, 64, 136 František II. (1768-1835) 69 Frazer, James George (1854-1941) 14 Fredrickson, George M. 15, 18, 136 Frěre, abbé (1. polovina 19. století) 71, 80 Friedrich II. (1712-1786) 43 Furet, Francois (1927-1997) 76, 133, 136 G Gage, Thomas (1603?-1656) 39 Galénos z Pergamu (129-200 po Kristu) 28, 32, 39 Gall, Franz Joseph (1758-1828) 53, 69, 70, 71, 77, 79, 90, 103, 139, 143, 148, 149 Galland, Pison du (1747-1826) 66 Garat, Dominique Joseph (1749-1833) 62, 64, 65, 66, 78 García, Gregorio (zemřel 1627) 36 Gassendi, Pierre (1592-1655) 44, 50 Gatterer, Johann Christoph (1727-1789) 49, 54 Gébelin, Antoine Court de (1725-1784) 104 161 Gentz, Friedrich von (1764-1832) 73 Gercen, Alexandr Ivanovic (1812-1870) 81 Gerdy, Pierre Nicolas (1797-1856) 49, 54 Gessner, Conrad (1516-1565) 46 Gibbon, Edward (1737-1794) 93, 155 Ginguené, Pierre Louis (1748-1816) 62, 64, 65, 66 Gioberti, Vincenzo (1801-1852) 92 Gliddon, George Robins (1809-1857) 48, 51, 154 Gobineau, Joseph Arthur de (1816-1882) 14-17, 43, 49, 53, 54, 80, 83, 86, 88-99, 101-105, 109, 134, 135, 137, 143, 144, 147, 150, 155 Godwin, William (1756-1836) 66 Goebbels, Josef Paul (1897-1945) 81 Goethe, Johann Wolfgang von (1749-1832) 47, 146 Gómara, Francisco Lopez de (1511-1564) 40 Grant, Charles (1746-1823) 61 Grotefend, Georg Friedrich (1775-1853) 93, 103 Grotius, Hugo (1583-1645) 42, 44, 50 Grouvelle, Philippe Antoine (1757-1806) 61 Guicciardini, Francesco de (1483-1540) 32 Guido z Montefeltra (13. století) 32 Guizot, Francois (1787-1874) 78, 90, 98 H Haller, Albrecht von (1708-1777) 46 d'Halloy, Jean-Baptiste Omalius (1783-1875) 88, 92, 93 Harriot,Thomas (1560-1621) 50 Hasan, Mulaj (16. století) 25 Hayek, Friedrich August von (1889-1992) 17, 18, 75, 82, 137, 153, 156 Heeren, Arnold Hermann Ludwig (1760-1842) 94 Heidegger, Martin (1889-1976) 13, 145 Heine, Heinrich (1797-1856) 81 Hekataios z Milétu (560/550-480) 27 Helvétius, Claude Adrien (1715-1771) 55, 61, 62, 64, 65, 66, 78 Herberstein, Sigmund von (1486-1566) 32 Herder, Johann Gottfried (1744-1803) 43, 51, 75, 150 Hernández, Francisco (1514-1578) 36 Hérodotos (484-430 před Kristem) 27 Herrnstein, Richard (1930-1994) 13, 14, 17 Hippokrates z Kóu (narozen 460 před Kristem) 17, 28, 29, 36, 39, 107, 148, 149 Hollard, Henri Louis Gabriel Marc (1806-1866) 49, 102 Holmboe, Christopher Andreas (1796-1882) 100 Home, Henry, lord Kames (1696-1782) 43, 151 Hornius, Georgius (1620-1670) 44, 51 Hugo, Victor (1802-1885) 81 Humboldt, Alexander von (1769-1859) 92, 103, 146, 151 Hume, David (1711-1776) 44, 51, 52, 138, 141, 153 Hunt, James (1833-1869) 48, 49, 76, 138 Hunter, William (1718-1783) 49, 53 CH Chamberlain, Houston Stewart (1855-1927) 109 Chaptal, Jean Antoine Claude, hrabě de Chanteloup (1756-1832) 66 Charlevoix, Francois-Xavier de (1682-1761) 101 Chateaubriand, Francois Auguste René de (17681848) 54, 65, 85, 93, 104 Chesterton, Gilbert Keith (1874-1936) 13, 17, 138 Chevalier, Michel (1806-1879) 73, 81, 82, 84, 87, 93, 102, 104, 156 Choris, Louis (1795-1828) 92, 102 I Ibn Battúta (1304-1377) 25 Ibn Botlan (zemřel 1068) 25 Ibn Haukal (10. století) 25 Ibn Chaldún (1332-1406) 22, 23, 25 ,107, 109, 138 Ibn Sahl (zemřel 1251/1252) 22 Iggers, Georg (1926-) 75, 81, 82, 138 Isabela I. Kastilská (Katolická, 1451-1504) 25 Isidor ze Sevilly (560/561-636) 23, 28, 134 J Jan XXII. (1316-1334) 25, 32 Jan z Jandunu (narozen 1300 nebo 1270/1280) 31, 33 Jan z Paříže (1240-1306) 32, 33 Jaubert, Pierre, abbé (18. století) 76, 77 Jaucourt, Chevalier Louis de (1704-1780) 41 Jauffret, Louis Francois (1770-1850) 68, 141 Jefferson, Thomas (1743-1826) 50,63 Jéhan, Louis Francois (1803-1871) 25, 53, 98, 100 Jindřich II. (1519-1559) 32 Johnson, Samuel (1709-1784) 41, 50 Jones, William(1746-1794) 61, 77, 88 Jonstonus, Joannes (1603-1675) 46 Jordanes (6. století) 103 Jussieu, Antoine Laurent de (1748-1836) 68 K Kalixt III. (1378-1458) 25 Kalliklés (5. století před Kristem) 27 Kant, Immanuel (1724-1804) 43, 46, 47, 49, 52, 65, 108, 151, 155 Karel V. (1500-1558) 31 Karel VIII. (1470-1498) 32 Karel Albert (1798-1849) 85 Karel Smělý (1433-1477) 32 162 Kergorlay, Louis Gabriel de (1804-1880) 104 Klaproth, Heinrich Julius (1783-1835) 93, 103, 151 Klemm, Gustav Friedrich (1802-1867) 71. 80 Klingstäd, Timotheus Merzahn von (2. polovina 18. století) 52 Knox, Robert (1791-1862) 16, 17, 18, 43, 48, 79, 151, 155 Koperník, Mikuláš (1473-1543) 29, 32, 51 Kotzebue, Otto (1787-1846) 102 L Labbey, Thomas (1. polovina 19. století) 79 La Bruyěre, Jean de (1645-1696) 56 Lacépěde, Bernard Germain Etienne de la Ville-sur--Illon de (1756-1825) 49, 52-54, 64 Lafayette, Marie Joseph du Motier (1757-1834) 64, 80 Lafitau, Jean-Francois (1681-1740) 51, 101,152 Lafon, Jean Bernard Mary-Lafon (1812-1884) 98 Laird, MacGregor (1808-1861) 101 Lalande, Joseph Jérome Le Francais de (1732-1807) 64 Lamarck, Jean-Baptiste (1744-1829) 65, 67, 68, 78, 89, 97, 146, 147, 152 Lamartine, Alphonse de (1790-1869) 81, 99 Lamennais, Félicité Robert de (1782-1851) 81 Lameth, Alexandre de (1760-1829) 64 La Mettrie, Julien Offray de (1709-1751) 65 Lander, John (1807-1839) 91, 102 Lander, Richard (1804-1834) 91, 101, 102 Lapouge, Georges Vacher de (1854-1936) 109 Laromiguiěre, Pierre Louis (1756-1837) 62, 77 La Sarthe, Jacques Louis Moreau de (1771-1826) 65, 78 Las Casas, Bartolome de (1474-1566) 32, 35, 37, 39, 40 Lassen, Christian (1800-1876) 104 Lavater, Johann Caspar (1741-1801) 69, 148, 149, 152, 153 Lawrence, William (1783-1867) 48, 53, 76, 86, 105 Le Breton, Joachim (1760-1819) 64 Lefort, Claude (1924-) 55, 76, 139 Lechevalier, Jules (1800-1850) 74 Leibniz, Gottfried Wilhelm (1646-1716) 44, 46, 78 Lélut, Francois Louis (1804-1877) 79 Lemonnier, Charles (19. století) 82 Lenormant, Charles (1802-1859) 87, 92, 96, 99 Lereboullet (1. polovina 19. století) 102 Leroux, Pierre (1797-1871) 73, 74, 81, 84, 133, 136, 138 Lessing, Gotthold Ephraim (1729-1781) 75 Lesson, René Primevěre (1794-1849) 49, 54 Lesur, Charles Louis (1770-1849) 73, 81 Levaillant, Francois (1753-1824) 68, 101 Lévi-Provencal, Évariste (1894-1956) 25, 139 Lévi-Strauss, Claude (narozen 1908) 94, 105, 139 Lévinas, Emmanuel (1906-1993) 13, 14, 17, 139 Linguet, Simon Nicolas Henri (1736-1794) 60, 77, 139 Link, Heinrich Friedrich (1767-1851) 49, 54, 104 Linné, Carl (1707-1778) 43-46, 49, 52, 89, 100, 108, 147 List, Friedrich (1789-1846) 80 Lizana, Bernardo de (1581-1631) 36 Locke, John (1632-1704) 44, 63, 78, 148, 153 Lombroso, Cesare (1835-1909) 79 Lom d'Acre, Louis Armand de, baron de Lahontan (1666-1715) 50 Long, Edward (1734-1813) 44, 51, 153 Lopez, Odorado (16. století) 41 Lovejoy, Arthur Oncken (1873-1962) 43, 50, 56, 76, 139 Lucretius, Titus Lucretius Carus (97-55 před Kristem) 66 Ludvík XI. (1423-1483) 32 Ludvík XIV. (1638-1715) 50, 80, 92, 98, 102 Ludvík XVI. (1754-1793) 58, 59, 147 Ludvík XVIII. (1755-1824) 72, 81 Ludvík Filip (1773-1850) 70, 86 M Mably, Gabriel Bonnot de (1709-1785) 60 Macaulay, Zachary (1768-1838) 102 Magalhäens, Fernado (1480-1521) 36 Machiavelli, Niccolo (1469-1527) 29, 77 Maistre, Joseph Marie de (1753-1821) 61, 75 Malte Brun, Conrad (1775-1826) 49, 54 Malthus, Thomas Robert (1766-1834) 66 Mans, Pierre Belon de (1517-1564) 46 Marlěs, Jean Lacroix de (19. století) 94 Marlow, Christopher (1564-1593) 50 Marmier, Xavier (1809-1892) 93, 103 Marmontel, Jean Francois (1723-1799) 64 Martin IV. (1281-1285) 32 Martínez, Enrico (zemřel 1632) 38, 40, 135 Maupertuis, Drouet de (1698-1759) 103 Maupertuis, Pierre Louis Moreau de (1698-1759) 46, 47, 52 Maury, Louis Ferdinand Alfred (1817-1892) 87, 92, 96, 99 Mazzini, Giuseppe (1805-1872) 81 Meckel, Johann Friedrich (1781-1833) 43, 47 Meiners, Christopher (1747-1810) 46, 49, 53 Melon, Jean-Francois (1675-1738) 59 Mercier, Louis Sébastien (1740-1814) 59, 63, 78 Meredith, Henry (zemřel 1812) 91, 101 163 Merimée, Prosper (1803-1870) 70 Mersenna, Marino (1588-1648) 50, 51 Métra, Antoine (1778-1839) 102 Metternich, Clemens Wenzel Nepomuk Lothar (1773-1859) 72, 73 Metzger, Johann Daniel (1739-1805) 49, 53 Migne, Jacques Paul (1800-1875) 25, 53, 98, 100 Mignet, Francois Auguste Marie Alexis (1796-1884) 70 Michel, Francisque (1809-1887) 71 Michelet, Jules (1798-1874) 70, 71, 80, 95, 136, 141 Mikuláš V. (1447-1455) 25 Mill, John Stuart (1805-1873) 48, 81, 82, 148, 153, 156 Mirabeau, Honoré Gabriel Riqueti de (1749-1791) 64, 79, 146 M'Kensie, Murdock (zemřel 1797) 103 Mohl, Jules (1800-1876) 87, 99 Mollien, Gaspard Théodore de (1796-1872) 91, 102 Montémont, Albert Etienne de (1788-1861) 92, 103 Montenegro, Alonso de la Pena (1596-1687) 40 Montesquieu, Charles Louis de Sécondat (16891755) 29, 47, 59, 136, 146-148, 153 Montlosier, Francois Dominique de Reynaud (1755-1838) 56 Morelly, M. (narozen 1717/1718/1722) 77 Morgan, Thomas Charles (1783-1843) 99, 146 Morton, Samuel George (1799-1851) 15, 48, 53, 153, 154 Mühlmann, Wilhelm Emil (1904-1988) 47, 52, 53, 140 Muller, Jean (1. polovina 19. století) 92 Müller, Wilhelm (1812-1890) 104 Murat Achille (1801-1847) 101 Murray, Charles (1943-) 13, 14, 17, 140 Myrdal, Gunnar (1898-1987) 15 Myres, John Linton (1869-1954) 27 N Nacquart, Jean Baptiste (1780-1854) 70 Napoleon Bonaparte (1769-1821) 62, 63, 65, 72, 77, 78, 98 Napoleon III. (1808-1873) 74, 87 Nashe, Thomas (1567-1601) 50 Necker, Jacques (1732-1804) 61, 66 Needham, Jean Tuberville (1713-1781) 89, 100 Nemours, Pierre Samuel Du Pont de (1739-1817) 64 Newton, Isaac (1643-1727) 164 Nieboer, Herman Jeremias (1873-1920) 36, 39, 140 Niebuhr, Barthold Georg (1776-1831) 93 Nietzsche, Friedrich (1844-1900) 89 Nott, Josiah Clark (1804-1873) 48, 51 O Ogilby, John (1600-1676) 41 Oken, Lorenz (1779-1851) 49, 54, 145 d'Orbigny, Alcide Dessalines (1802-1857) 87, 99, 102 Orosius, Paulus (1. polovina 5. století) 103 Ovalle, Alonso de (1601-1651) 37 Ovando, Juan de (1571-1575) 37 Oviedo y Valdes, Gonzalo Fernández de (1478-1557) 36 P Pais, Alvaro (Pelagius, Alvarus, 1280-1353) 25 Paracelsus, Philippus Aureolus (Theophrastus Bom- bastus z Hohenheimu) (1493-1541) 50 Park, Mungo (1771-1805) 91, 94, 101, 102, 103 Pascal, Blaise (1623-1662) 51, 75, 78 Pasqually, Martinez de 66 Paterson, Georges Murray (1. polovina 19. století) 99, 103 Peisse, Louis (1803-1880) 66, 92, 98, 102 Pereira, Juan Solórzano 37, 40 Péron, Francois (1775-1810) 79 Perrault, Claude (1613-1688) 46 Petrarca, Francesco (1304-1374) 84, 97 Peyrere, Isaac de la (1596-1676) 39, 40, 50, 51, 140, 141 Pfaff, Christoph Matthaeus (1686-1760) 76 Pigafetta, Antonio (1480/1491-1534) 36 Pigafetta, Philippo (1533-1604) 41 Pinel, Philippe (1745-1826) 64, 68, 70 Pinelo, Antonio León (zemřel 1660) 37, 39, 40 Pinkerton, John (1758-1826) 104 Pius II. (Aeneas Silvius Piccolomini, 1405-1464) 50 Place, Charles (19. století) 70 Platner, Ernst (1744-1818) 65 Platón (427-347 před Kristem) 46, 50, 105 Plinius starší (Gaius Plinius Secundus Major) (23-79) 52, 104 Pölitz, Karl Heinrich Ludovig (1772-1838) 49, 54 Poliakov, Léon (1910-) 50-52, 67, 76, 78, 105, 141 Polier de Saint-Germain, Antoine (1705-1797) 59, 60 Poseidónios (135-51 před Kristem) 28 Pougens, Charles (1755-1833) 104 Powell, David (1552-1598) 50 Pozzo di Borgo, Charles-André 72 Prichard, James Cowles (1786-1848) 48, 86, 95, 98, 154 Prinsep, James (1799-1840) 93, 103 Prokopios (6. století) 103 Psammetichos (656-609 před Kristem) 68 Ptolemaios, Claudius (87-150) 29, 32, 52 164 Purchas, Samuel (1577-1626) 50 Pusignan, Costaing de (zemřel 1820) 84, 97 Pythagoras (asi 580-500 před Kristem) 85 Q Quatrefages, Armand de Bréau (1810-1892) 51, 98 Quauhtlehuanitzin, Don Domingo de San Antón Munón Chimalpahin (1579-1660) 38 Quételet, Adolphe (1796-1874) 71, 79 Quinet, Edgar (1803-1875) 51, 80, 104 Quintilianus, Marcus Fabius (35-95) 61 R Raffles, Thomas Stamford (1781-1826) 92, 103 Rambuteau, Claude Philibert Barthelot de (17811869) Ramsay, James (1733-1789) 52 Ranke, Leopold von (1795-1886) 71 Raynal, Guillaume Thomas Francois (1713-1796) 42, 43 Rémusat, Abel (1788-1832) 93, 103, 104 Retouret, Leonard Moise (1810-1834) 88 Rienzi, Domény de (1789-1843) 91, 97 Ring, Maximilien de (1799-1873) 100 Ritter, Karl (1779-1859) 101, 104 Robertson, William (1721-1793) 42, 112, 155 Robespierre, Maximilien de (1758-1794) 62, 64 Robinet, Charles (1608-1698) 46 Rodrigues, Olinde Benjamin (1794-1851) 73, 81, 82 Rodríguez, Mercedarian Diego (17. století) 37 Roederer, Pierre Louis (1754-1835) 62, 63, 77, 78, 139 Rocha, Diego Andrés (1607-1688) 36 Rochefort, Charles de (1605-1683) 50 Roque, Jean de la (1661-1745) 93 Roucher, Antoine (1745-1794) 63, 64 Roulet, Jean-Baptiste Joseph (18./19. století) 84 Rousseau, Jean Jacques (1712-1778) 55, 58, 59, 61, 66, 78, 81, 136, 138, 147, 150, 155 Roussel, Pierre (1742-1802) 62 S Sacrobosco, Joannes de (John Hollywood) (11901256) 29, 32 Sade, Jacques Francois Paul Aldonce de (1705-1778) 97 Sahagún, Bernardino (1499-1590) 36 Saíd al-Andalusí (1029-1070) 25 Saint-Hilaire, Étienne Geoffrey (1772-1844) 68, 70, 78 Saint-Martin, Louis Claude de (1743-1803) 66 Saint Martin, Louis Vivien de (1802-1897) 49, 54 Saint-Pierre, Bernardin de (1737-1814) 66, 78 Saint-Simon, Claude Henri de Rouvroy de (17601825) 9, 61, 62, 66-76, 78, 80-92, 94, 97, 100, 102, 108, 133-135, 138, 141-143, 147, 156 Sainte-Beuve, Charles Augustin (1804-1869) 73, 81 Salles, Eusěbe Francois de (1796-1873) 49, 102 Salinas y Córdova, Buenaventura de (zemřel 1653) 38, 40 Sandová, George (1804-1876) 70, 81 Sarlandiěre, Jean Baptiste (1787-1838) 70 Saucerotte, Constant (narozen 1805) 49, 54 Say, Jean Baptiste (1767-1832) 62, 77, 81 Scaliger, Joseph Justus (1540-1609) 36 Scaliger, Julius Caesar (1484-1558) 36, 37 Scott, Walter (1771-1832) 72, 80, 81 Scotus, Tomas (14. století) 50 Scoutetten, Henri (1799-1871) 79 Sepulveda, Juan Giněs de (1490-1573) 101 Serna, Juan Pérez de la (1570-1631) 37 Serres, Étienne Renaud Augustin (1786-1868) 49 Seti-Menepth I. (cca 1500 před Kristem) 49 Severino, Marco Aurelio (1580-1656) 46 Scheffer, Ary (1795-1858) 96, 99, 138, 150 Schoelcher, Victor (1804-1893) 91, 92, 99, 102 Schoell, Maximilian Samson Friedrich (1766-1833) 49, 54 Schwab, Raymond (1884-1956) 103, 142 Sicard, Roch Ambrois Cucurron (1742-1822) 68 Sieyěs, Joseph Emmanuel (1748-1836) 61, 62, 64, 65, 66, 74, 76, 78, 134, 142, 143 Sivry, Louis Poinsinet de (1733-1804) 104 Smith, Samuel Stanhop (1750-1819) 51 Soemmering, Samuel Thomas von (1755-1830) 49, 53 Solcius, Giannini di (15. století) 50 Spurzheim, Johann Gaspar (1776-1832) 70, 71, 79, 148, 149 Staěl, Madame de, Anne Louise Germaine (17661817) 66, 88 Staum, Martin S. (1943-) 62, 63, 65, 77-79, 142, 143 Stendhal (1783-1842) 79, 80 Stocking, George W. (1928-) 18, 49, 56, 76, 78, 79, 144 Strabón (64 před Kristem - 20 po Kristu) 52 Swammerdam, Jan (1637-1680) 46 Swedenborg, Emanuel (1688-1772) 69 Šašek, Václav z Bířkova (2. polovina 15. století) 23 T Talleyrand-Périgord, Charles Maurice de (17541838) 61, 64, 75 Tacitus, Cornelius (55-117) 28, 32, 57 Tempier, Stephanus (zemřel 1279) 29 165 Temple, William (1628-1699) 43, 50 Thévenot, André, de la Creuse (narozen 1800) 9, 85, 86, 88, 95, 97, 98, 100, 104, 115 Thierry, Amédée (1797-1873) 79, 80 Thierry, Augustin (1795-1856) 71-73, 80, 93 Thiry, Paul Henri, baron d'Holbach (1723-1789) 59 Titus Livius (59 před Kristem - 17 po Kristu) 31, 32, 101 Tocqueville, Alexis de (1805-1859) 14, 60. 94, 96, 104, 148, 150, 156 Tomáš Akvinský (1225-1274) 30, 32, 33, 36, 142 Torquemada, Antonio de (1507-1570) 40 Transon, Abel (1805-1876) 74 Treviranus, Gottfried-Reinhold (1776-1837) 97 Troyer, Anthony (zemřel 1865) 87, 102, 103 Turgot, Anne Robert (1727-1781) 59, 63, 75, 77 Tyson, Edward (1650-1703) 50 U Urbain, Ismaěl (1812-1884) 88, 99 d'Urville, Jules-Sébastien-César Dumont (17901842) 91, 92 V Valadés, Diego (16. století) 39 Valboa, Cabello Miguel (1530-1608) 40 Valmont de Bomare, Jacques Christophe (17311807) 49, 53 Veit, Moritz (1808-1864) 75, 81 Vespucci, Amerigo (1451-1512) 36, 136 Vico, Giambattista (1668-1744) 42, 105, 112, 134 Vigny, Alfred de (1797-1863) 70 Vilém z Auvergne (zemřel 1249) 30 Villaut, Nicolas (17. století) 41, 50 Vimont, Joseph (1795-1857) 79 Vincent z Beauvais (1190-1264) 29, 32, 33 Voegelin, Eric (1901-1985) Voisin, Félix (1794-1872) 70 Volney, Constantin Francois Chassebeuf de Boisgiray (1757-1820) 52, 62-66, 78, 104 Virey, Jean Joseph (1774-1847) 48, 53 Voltaire, Francois Marie Arouet (1694-1778) 43, 51, 59, 64, 77, 136, 139, 146, 155, 157 W Wagner, Rudolf (1805-1864) 48, 150 Wallerstein, Immanuel (1930-) 17, 133 Watkins, Tobias (1780-1855) 78 Watreman, William (narozen 1555) 50 Watson, Richard (1781-1833) 48, 141 Wells, William (1744-1827) 48 White, Charles (1728-1809) 43, 48 Williams, Francis (narozen 1700) 19, 24, 52, 79 Wollstonecraftová, Mary (1759-1797) 66 Z Zachariae, Charles Salomon (1769-1843) 71, 80 Zarathuštra (asi 6. století před Kristem) 89 Zimmermann, Johann Georg (1728-1795) 52 Zonaras, Joannes (12. století) 103 Zurara, Gomes Eanes de (1410-1473/4) 24, 25 166