PANORÁMAANTROPOLOGIEbiologické - sociální - kulturní
Modulové učební texty
pro studenty antropologie
a ,,příbuzných oborů"
34
Anatomie pro antropology I
Pohybový systém
Ladislava Horáčková
Jaroslav Malina
editor
NADACE UNIVERSITAS
AKADEMICKÉ NAKLADATELSTVÍ CERM
MASARYKOVA UNIVERZITA
BRNO 2007
NADACE
UNIVERSITAS
EDICE
SCIENTIA
PANORÁMAANTROPOLOGIEbiologické - sociální - kulturní
Modulové učební texty
pro studenty antropologie
a ,,příbuzných oborů"
34
Anatomie pro antropology I
Pohybový systém
Ladislava Horáčková
Jaroslav Malina
editor
NADACE UNIVERSITAS
AKADEMICKÉ NAKLADATELSTVÍ CERM
BRNO 2007
4
Text  Ladislava Horáčková, 2007
Editor  Jaroslav Malina, 2007
Obálka, grafická a typografická úprava  Jan Jordán
Sazba Martin Čuta, 2007
Ilustrace  Archiv Ústavu antropologie
Vydaly Nadace Universitas v Brně, Akademické nakladatelství CERM, 2007
Tisk a knihařské zpracování FINAL TISK s. r. o., Olomučany
Ilustrace na přebalu: Průměrné obličeje tříleté dívky, dospělé ženy, tříletého chlapce a dospělého muže vytvořené ze snímků obličejů lidí
současné české populace metodou Prokrustovy superpozice v programu tpsSuper 1.14 (autor programu F. James Rohlf, 2004).
Tato publikace ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení
vydavatele.
ISBN 978-80-2704-558-7
O vydání tohoto svazku se zasloužily laskavou podporou:
Nadace Universitas v Brně
Společnost pro podporu univerzitních aktivit v Brně a Praze
5
Slovo editora
,,V tom kruhu nebes, který spíná kolébku i hrob,
nepozná nikdo začátek či konec dob
a nepoví ti také žádný filozof,
odkud jsme přišli a kam zajdem beze stop."
Omar Chajjám (1048­1131), perský básník, matematik, astronom
a filozof. Je autorem čtyřverší rubá'í, aforisticky zachycujících filozofické
ideje, náboženské názory a životní pocity.
Citované čtyřverší, stejně jako mnohá další z Chajjámových
zamyšlení, souvisí s tématy, jimiž se zabývá
antropologie. V našem pojetí je antropologie vědecká
disciplína, která studuje lidský rod (Homo) a jeho dosud
známé druhy: Homo habilis, Homo erectus, Homo
sapiens. Zaměřuje se na člověka jako jednotlivce,
všímá si jeho četných seskupení (etnické skupiny, populace)
a zahrnuje do svých výzkumů též celé lidstvo.
Na rozdíl od kontinentální Evropy, která antropologii
mnohdy pokládá jen za přírodní vědu (morfologie
člověka, porovnávací anatomie a fyziologie člověka
a lidských skupin), považujeme ji na Katedře antropologie
Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
v Brně, podobně jako antropologové v anglosaském
prostředí, za vědu celostní, sociokulturní i biologickou,
integrující poznatky přírodních a společenských
věd. Pomocí syntézy obou pohledů se pokoušíme vysvětlit
celistvost lidských bytostí a lidskou zkušenost
z hlediska biologického a sociokulturního ve všech
časových údobích a na všech místech, kde se děl vývoj
našich předků. Ačkoli antropologie objasňuje evoluci
našeho druhu Homo sapiens, přesahuje svým rozsahem
tento cíl. Zkoumá hluboce naše předky (rané
hominidy) a nejbližší příbuzné lidoopy, zkoumá prostředí,
ve kterém náš vývoj probíhal, a zároveň se všeobjímajícím
studiem našeho chování pokouší odhadnout
naše budoucí konání v ekosystému Země.
Na rozdíl od Omara Chajjáma se domníváme,
že o rodu Homo leccos víme, a současný stav poznání
představíme postupně v ,,modulových" učebních
textech nazvaných Panoráma biologické a sociokulturní
antropologie, které nakonec zahrnou látku bakalářského
a magisterského studia. Osnova každého
z modulů je obdobná: vlastní učební text, doporučená
studijní literatura, výkladové rejstříky důležitějších
jmen a pojmů, medailon autora, zaostření problému
(studie o aktuálních teoretických, metodologických či
empirických inovacích v dané tematice), rozvolnění
problému (uvedení tematiky do širšího filozofického
nebo kulturního rámce).
Nevelký rozsah jednotlivých modulů, jakýchsi
stavebních prvků v podobě ucelených témat kurzů
a přednášek, umožní snadno publikovat revidovaná
a doplněná vydání těch modulů, kde bude třeba reagovat
na nové objevy a trendy oboru. Vznikají tak
skripta nikoli ,,zkamenělá" v jednom okamžiku, ale
neustále ,,živě pulzující", skripta pružně reagující na
revalorizaci univerzitních učebních plánů, uspokojující
aktuální potřeby společnosti a studentů a vycházející
vstříc zavádění obecně platného kreditového
systému (na základě tzv. European Credit Transfer
System ­ ECTS), který umožní účinnější spolupráci
mezi jednotlivými katedrami, ústavy a fakultami,
zlepší orientaci studentů a zvýší průhlednost na úrovni
národní i mezinárodní.
Texty jsou kolektivním, editorem metamorfovaným
dílem autorů z Masarykovy univerzity a z dalších
českých a zahraničních institucí. V uváděné podobě
představují pouhý ,,zkušební preprint", který
bude po zkušenostech z výuky a recenzním řízení
6
výrazně přepracováván a doplňován. Již v této chvíli
však editor vyjadřuje poděkování všem spolupracovníkům
za jejich neobyčejnou vstřícnost a velkorysou
snahu představit nejnovější výsledky, z nichž mnohé
pocházejí z jejich vlastních, často ještě nepublikovaných
výzkumů.
Následující čtyřverší Omara Chajjáma, díky poučením
z biologické a sociokulturní antropologie,
přijímáme bez výhrad, jako dobrý návod k uchování
demokratického uspořádání společnosti i života na
naší planetě:
,,Když s jednou plackou chleba vyjdeš na dva dny
a s jedním douškem z puklé nádoby,
nač podřízen být lidem menším než ty sám
nebo nač sloužit lidem stejným jako ty?"
Snad trochu přispějí i tyto učební texty ...
Jaroslav Malina
7
KATEDRA
ANTROPOLOGIE
PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA
MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ
Alois Mikulka, Logo Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 1999, kresba tuší na papíře, 16x9,7 cm.
8
9
Ladislava Horáčková
Anatomie pro antropology I
Pohybový systém
10
11
Obsah
1. Úvod do anatomie 13
1.1 Anatomické názvosloví 14
1.1.1 Roviny a směry na lidském těle 14
1.1.2 Hlavní části lidského těla 15
2. Kosterní soustava (Osteologie) 17
2.1 Obecná osteologie 17
2.1.1 Rozdělení kostí 17
2.1.2 Stavba kosti 18
2.1.3 Osifikace (kostnatění) a růst kostí 19
2.1.4 Regulace růstu kostí 19
2.2 Kostra trupu 20
2.2.1 Páteř (columna vertebralis) 20
2.2.2 Hrudní kost (sternum) 23
2.2.3 Žebra (costae) ­ 12. párů 23
2.3 Kostra horní končetiny (ossa membri superioris) 24
2.3.1 Pletenec horní končetiny (cingulum membri superioris) 24
2.3.2 Kostra volné horní končetiny (skeleton membri superioris liberi) 25
2.4 Kostra dolní končetiny (ossa membri inferioris) 30
2.4.1 Pletenec dolní končetiny (cingulum membri inferioris) 30
2.4.2 Kostra volné dolní končetiny (skeleton membri inferioris liberi) 32
2.5 Lebka (cranium) 37
2.5.1 Mozková část lebky (neurocranium) 37
2.5.2 Obličejová část lebky (splanchnocranium) 42
2.5.3 Lební jámy (fossae cranii) 46
2.5.4 Tvar lebky 48
2.5.5 Pohlavní rozdíly na lebce 48
2.5.6 Novorozenecká lebka 49
3. Soustava spojů (Arthrologie) 51
3.1 Obecný popis spojů 51
3.1.1 Spojení kostí plynulé (synarthrosis) 51
3.1.2 Spojení kostí dotykem (diarthrosis, articulatio synovialis, kloub) 51
3.2 Speciální arthrologie 53
3.2.1 Spojení na lebce 54
3.2.2 Spojení na páteři 55
3.2.3 Spojení na hrudníku 56
3.2.4 Spoje kostí horní končetiny (juncturae ossium membri superioris) 56
3.2.5 Spoje kostí dolní končetiny (juncturae ossium membri inferioris) 60
12
4. Svalová soustava (Myologie) 65
4.1 Obecný popis svalů 65
4.1.1 Tvar svalů 65
4.1.2 Skladba svalů 66
4.1.3 Funkce svalů 66
4.1.4 Pomocná svalová zařízení 67
4.2 Svaly hlavy 67
4.2.1 Mimické svaly (mm. faciales), svaly výrazové, sdělovací 67
4.2.2 Žvýkací svaly (mm. masticatores) 69
4.2.3 Fascie hlavy 69
4.3 Svaly krku (mm. colli) 69
4.3.1 M. platysma 69
4.3.2 M. sternocleidomastoideus 70
4.3.3 Suprahyoidní svaly (mm. suprahyoidei) 70
4.3.4 Infrahyoidní svaly (mm. infrahyoidei) 70
4.3.5 Mm. scaleni 71
4.3.6 Mm. praevertebrales 71
4.3.7 Mm. intervertebrales 71
4.3.8 Krční fascie (fascia cervicalis) 71
4.4 Svaly trupu 72
4.4.1 Zádové svaly 72
4.4.2 Hrudní svaly (mm. thoracis) 74
4.4.3 Břišní svaly (mm. abdominis) 75
4.5 Svaly pánevního dna 76
4.5.1 Diaphragma pelvis 77
4.5.2 Fossa ischiorectalis 77
4.6 Svaly horní končetiny (mm. membri superioris) 77
4.6.1 Ramenní svaly (mm. humeri) 77
4.6.2 Pažní svaly (mm. brachii) 78
4.6.3 Předloketní svaly (mm. antebrachii) 79
4.6.4 Svaly ruky (mm. manus) 81
4.7 Svaly dolní končetiny (mm. membri inferioris) 82
4.7.1 Kyčelní svaly (mm. coxae) 82
4.7.2 Stehenní svaly (mm. femoris) 83
4.7.3 Bércové svaly (mm. cruris) 84
4.7.4 Svaly nohy (mm. pedis) 86
5. O autorce 89
6. Rozvolnění problému 91
7. Slovník 97
8. Literatura (citovaná, použitá, doporučená) 155
9. Rejstřík 157
13
Normální anatomie je jedním ze základních oborů
studia vědy o člověku ­ antropologie, kde jsou
základní znalosti o stavbě lidského těla nezbytné pro
studium obou jejích součástí, jak biologické, tak i socio-kulturní
antropologie. Anatomie je však obor velmi
rozsáhlý a v učebnicích pro mediky je pro posluchače
antropologie zbytečně mnoho informací, které
jsou potřebné zejména pro klinickou praxi. Vyvstala
tedy potřeba napsat obsahem přiměřenou učebnici,
která by podala základní poznatky o skladbě lidského
těla a upozorňovala zároveň na jeho rozmanitost
(variabilitu), důležitou k pochopení strukturální
dynamiky stavby lidského těla i na stále probíhající
další morfologicko-funkční změny ve vývoji člověka.
První díl Anatomie pro antropology I. ­ Pohybový
systém je nejpodrobnější částí, další dva díly (Anatomie
pro antropology II. a III.) jsou již stručnější, zabývají
se základním přehledem stavby vnitřních orgánů,
nervové soustavy a smyslů. Pro studenty jakéhokoliv
z antropologických oborů je znalost stavby lidského
těla nezbytným předpokladem k úspěšnému zvládnutí
vybrané profese.
Do textu nebylo možno zahrnout anatomické obrázky,
proto je nezbytně nutné při studiu používat anatomický
atlas.
Pohlavní rozdíly na kostech, důležité pro základní
demografické studie, budou podrobně probírány ve specializovaných
předmětech antropologie, proto se jimi
tato skripta nezabývají.
Variety, které jsou v textu zmíněny, mají význam přeÚvod
do anatomie
devším z medicínského hlediska, v antropologii se uplatní
zejména při studiu populací. V učebnici samozřejmě
nemohou být zahrnuty veškeré známé variety, o řadě
dalších se může zájemce dozvědět například v publikaci
Hauser et al. (1989).
V textu i ve slovníku jsou uvedeny běžné zkratky
některých často užívaných anatomických názvů jako
a. (arteria ­ tepna), aa. (arteriae ­ tepny), lig. (ligamentum
­ vaz), ligg. (ligamenta ­ vazy), m. (musculus
­ sval), mm. ­ (musculi ­ svaly), n. (nervus ­ nerv), nn.
(nervi ­ nervy), v. (vena ­ žíla), vv. (venae ­ žíly).
Gramatické podrobnosti většiny latinských názvů
(u podstatných jmen koncovka druhého pádu jednotného
čísla a rod, u přídavných jmen koncovky rodu)
jsou obsaženy ve slovníku.
Anatomie, jako jedna z morfologických disciplín,
se zabývá studiem tvaru (struktury) živých organismů.
Morfologii dělíme na čtyři základní podobory:
anatomii, cytologii (nauka o buňkách), histologii
(nauka o tkáních) a embryologii (nauka o vývoji
zárodku od oplození vajíčka až po narození).
Název anatomie pochází z řeckého anatemnein =
rozřezávat, poněvadž hlavní anatomickou metodou
studia je pitva mrtvého těla. Anatomii dělíme na anatomii
makroskopickou (zkoumá tvar a struktury pouhým
okem) a anatomii mikroskopickou (pro vyšetře-
nísepoužívámikroskopu).Podletohozdavyšetřujeme
tvar a strukturu organismu zdravého nebo nemocného
dělíme anatomii na normální a patologickou.
1
14
1.1 Anatomické názvosloví
Normální anatomie se dále dělí:
a) Anatomie systematická ­ popisuje tvar a stavbu
lidského těla podle jednotlivých systémů (orgánových
soustav).
b) Anatomie topografická ­ popisuje stavbu jednotlivých
tělních krajin a vzájemné prostorové vztahy
orgánů, které se v příslušné tělní krajině nacházejí.
c)Anatomiesrovnávací(komparativní)­srovnává
tvar (stavbu) těl různých živočichů navzájem a umožňuje
pochopení tělesné stavby složitějších organismů.
d) Anatomie plastická ­ zabývá se popisem povrchových
částí těla a těch struktur, které jsou na povrchu
těla patrné (například svalové reliéfy).
e) Anatomie antropologická srovnává stavbu
a tvar částí těla i těla jako celku u většího počtu lidí
jednoho plemene nebo srovnává rozdíly mezi různými
plemeny. Vpodstatě jde o srovnávací anatomii
člověka.
f) Anatomie růstová (anatomie dítěte) studuje
tvarové a strukturální změny od narození do dospě-
losti.
g) Anatomie experimentální ­ snaží se o vysvětlení
stavby (struktury) na základě uměle změněných
podmínek na pokusných zvířatech. Přispívá k pochopení
vývojových změn.
h) Anatomie rentgenová studuje tvar a strukturu
těla pomocí rentgenového záření (či jiných zobrazovacích
metod, například magnetické resonance).
Většina vědeckých oborů má své specifické názvosloví.
V anatomii se od dob Vesaliových (Andreas
Vesalius, vlámský anatom 1514­1564) používá k popisu
těla a jeho částí převážně latinských názvů, méně
často řeckých pojmů. Během staletí se anatomické
názvosloví vyvíjelo, pro jeden a tentýž útvar se používala
četná synonyma a existovaly i odlišnosti v různých
jazykových oblastech. Na konci 19. století se proto přistoupilo
k mezinárodnímu sjednocení anatomických
názvů. První úmluva o jednotném názvosloví proběhla
v Basileji v roce 1895 a tato anatomická pojmenování
jsou označena zkratkou B.N.A. (Basiliensia Nomina
Anatomica), poslední opravy a doplnění jsou označena
podle místa dohody ­ Paříže jako Parisiensia Nomina
Anatomica a v literatuře jsou označována P.N.A. V našem
anatomickém písemnictví je anatomická nomenklatura
kodifikována v publikaci Anatomický obrazový
slovník Heinze Feneise z roku 1981.
Anatomický název obsahuje podstatné jméno studované
části těla v 1. pádu, následuje řada přídavných
jmen, která upřesňují jeho polohu nebo vlastnosti a jako
poslední se udává útvar ,,vyššího řádu", na kterém
se studovaný útvar nachází. Například hřeben lopatky
(spina scapulae), chirurgický krček pažní kosti (collum
chirurgicum humeri), velký chocholík stehenní kosti
(trochanter major femoris).
Základní anatomickou polohou těla při anatomickém
popisu je vzpřímený postoj, horní končetiny
1.1.1 Roviny a směry na lidském těle
visí podél těla obrácené dlaněmi dopředu. V této poloze
probíhají obě předloketní kosti paralelně, palec je
prstem zevním a malík prstem vnitřním. Popisujeme-li
části lidského těla musíme vždy postupovat podle
této pozice (například orientace kostí na fotografiích
pro odborná sdělení, postery a podobně).
Pro orientaci v prostoru označujeme roviny na
těle
1. Sagitální roviny ­ procházejí tělem nebo orgánem
zepředu dozadu (jako šíp ­ latinsky sagitta) a dělí
je na dvě nestejné části. Zvláštním případem sagitálních
rovin je mediánní rovina, která prochází tělem
nebo orgánem rovněž zepředu dozadu, ale dělí je (teoreticky)
na dvě stejné části (poloviny).
2. Frontální roviny ­ jsou svislé, souběžné s čelem
(čelo ­ latinsky frons) a dělí tělo nebo orgán na část
přední a zadní.
3. Transverzální roviny ­ probíhají tělem nebo
orgánem napříč a dělí je na část horní a dolní.
Všechny tři typy rovin jsou vzájemně na sebe kolmé.
V místě průniků uvedených rovin vznikají osy
(longitudinální, sagitální, transverzální).
Označení směrů na těle
Na trupu se užívá na podélné (longitudinální) ose
označení
cranialis (superior) ­ směr k hlavě, horní (latinsky
cranium ­ lebka)
15
caudalis (inferior) ­ směr k dolnímu konci těla,
dolní (latinsky cauda ­ ocas).
Na ose sagitální
ventralis (anterior) ­ přední (latinsky venter ­ bři-
cho)
dorsalis (posterior) ­ zádový, zadní (latinsky dorsum
­ záda).
Na ose transverzální
lateralis ­ vnější, boční, ležící dále od mediánní
roviny (latinsky latus ­ bok)
medialis ­ vnitřní, ležící blíže k mediánní rovině.
Z dalších směrů
internus ­ vnitřní
externus ­ vnější
dexter ­ pravý
sinister ­ levý
superficialis ­ povrchový
profundus ­ hluboký.
Na obou končetinách se místo cranialis a caudalis
používají termíny
proximalis ­ bližší připojení končetiny k trupu
(například hlavice humeru se nachází na proximálním
konci kosti)
distalis ­ vzdálenější od připojení končetiny k trupu
(například článek prstu nesoucí nehet je distální
článek).
Na horní končetině
ulnaris ­ vnitřní, uložený na malíkové (ulnární)
straně předloktí (ulna ­ loketní kost)
radialis ­ vnější, uložený na palcové (radiální)
straně předloktí (radius ­ vřetenní kost)
palmaris ­ dlaňový, směrem do dlaně (latinsky
palma manus ­ dlaň)
dorsalis ­ hřbetní, směr k hřbetu ruky.
1.1.2 Hlavní části lidského těla
Lidské tělo dělíme na tělní kmen a končetiny.
Tělní kmen sestává z hlavy ­ caput, krku ­ collum
(jehož dorzální část se nazývá šíje ­ nucha) a trupu
­ truncus.
Na trupu rozeznáváme hrudník ­ thorax (jehož
přední částí je hruď ­ pectus a dorzální záda ­ dorsum),
dále břicho ­ abdomen (jeho zadní část se nazývá
bedro ­ lumbus), pánev ­ pelvis (se zadní částí hýždě
­ nates nebo clunes).
Končetiny ­ membra zahrnují pravou a levou horní
končetinu ­ membrum superius dextrum et sinistrum
a dolní pravou a levou končetinu ­ membrum
inferius dextrum et sinistrum. Končetiny se skládají
z pletenců (pažní pletenec ­ cingulum membri superioris,
pánevní pletenec ­ cingulum membri inferioris).
Volná horní končetina sestává z paže ­ brachium,
předloktí ­ antebrachium a ruky ­ manus s dlaní
­ palma manus, hřbetem ruky ­ dorsum manus a prsty
­ digiti manus. Volná dolní končetina zahrnuje stehno
­ femur, bérec ­ crus (jehož zadní strana se nazývá lýtko
­ sura), nohu ­ pes (kde chodidlo označujeme jako
planta pedis a hřbetní stranu nohy ­ dorsum pedis)
a prsty nohy ­ digiti pedis.
Na dolní končetině
tibialis ­ vnitřní, uložený na palcové (tibiální)
straně bérce (tibia ­ holenní kost)
fibularis ­ vnější, uložený na malíkové (fibulární)
straně bérce (fibula ­ lýtková kost)
plantaris ­ chodidlový, směrem k plosce nohy
(latinsky planta pedis ­ chodidlo, ploska nohy)
dorsalis ­ hřbetní, směrem k hřbetu nohy.
Máme-li určit prostřední z útvarů, z nichž dva
jsou v krajních polohách a třetí mezi nimi, používáme
pojem střední ­ intermedius nebo medialis.
16
17
Kosterní soustava (Osteologie)
2.1 Obecná osteologie
Kostra (skeleton) tvoří pevnou a pohyblivou oporu
těla. Nazýváme ji (spolu se soustavou spojů) pasivním
pohybovým aparátem (aktivní hybný systém
představuje svalstvo). Kosterní soustava tvoří také
ochranná pouzdra pro důležité orgány jako je mozek,
smyslové orgány, srdce, plíce a další. Kosterní systém
má rovněž důležitou funkci jako depozitum minerálních
látek, jeho červená kostní dřeň je krvetvorným
orgánem, významným energetickým zdrojem jsou
tukové buňky žluté kostní dřeně.
Základním stavebním článkem kostry je kost
(os). Kostní tkáň řadíme, vedle vaziva a chrupavky,
mezi pojivové tkáně. Pro pojiva, jež jsou deriváty
středního zárodečného listu, je typický obsah speciálních
buněk a mezibuněčné hmoty, jejíž množství,
složení a vlastnosti jsou podkladem mechanických
funkcí jednotlivých druhů pojiv.
Kostní tkáň je charakteristická vřetenovitými
oploštělými kostními buňkami (osteocyty) s četnými
kolmo odstupujícími jemnými výběžky, které probíhají
v drobných kanálcích (canaliculi ossium), kde
probíhá látková výměna mezi osteocytem a mezibuněčnou
hmotou.
Kostní buňky jsou uloženy v dutinkách (lakunách)
základní hmoty. Základní hmotu produkují
nezralé kostní buňky (osteoblasty) ve formě prekurzorů.
Postupně se základní hmotou obklápějí, až jsou
jí zcela zality a tím se změní na zralé osteocyty. Ty
již tuto hmotu neprodukují, ale podílejí se aktivně
na procesu uvolňování minerálií ze základní hmoty
a tím se účastní důležité regulace hladiny vápníku
v tělních tekutinách.
Mezibuněčná kostní hmota se skládá z ústrojné
složky (ossein), která dává kosti pružnost a složky
neústrojné (krystaly solí), která kosti zajišťuje tvrdost
a pevnost. Poměr mezi osseinem a minerální složkou
se za života mění, neústrojných složek postupně přibývá.
Kost novorozence obsahuje asi 48% neústrojných
látek, v dospělosti se jejich podíl zvyšuje nad
60%, v mládí jsou proto kosti pružnější, v pozdním
věku křehké.
Znalost jednotlivých kostí skeletu, jejich částí,
ploch, útvarů, kanálků a otvorů je nezbytným předpokladem
pro pochopení kapitol mnohem většího
anatomického významu ­ kostry jako celku, jejích
prostorů a částí, otvorů, kanálků a štěrbin pro cévy
a nervy, úponů svalů a vazů.
Základním stavebním článkem kostry je kost ­ os.
Podle tvaru dělíme kosti do šesti základních skupin:
a) Ossa longa ­ dlouhé kosti (například kosti
bérce).
b) Ossa brevia ­ krátké kosti (například zápěstní
kosti).
c) Ossa plana ­ ploché kosti (například lopatka).
d) Ossa pneumatica ­ pneumatizované kosti
(například čelní kost).
2.1.1 Rozdělení kostí
2
18
e) Ossa sesamoidea ­ sezamské kosti (například
čéška).
f) Ossa irregularia ­ kosti nepravidelného tvaru
(například obratle).
ad a) Dlouhé kosti jsou typické svými trubicovitými
středními úseky, na které nasedají koncové části,
obvykle tvořící kloubní hlavice nebo jamky, pokryté
kloubní chrupavkou. Střední úsek dlouhé kosti (diafýza)
je dutý, často válcový. Jeho plášť tvoří kompaktní
kost (substantia compacta). Dutina diafýzy se nazývá
dřeňová dutina (cavitas medullaris) a je vyplněna
kostní dření (medulla ossium). Na obou koncích jsou
za růstového období epifýzy. Za růstu kosti jsou epifýzy
a diafýza odděleny růstovou chrupavkou ­ physis
(epifýzová - růstová chrupavka). Záprstní a zánártní
kosti a články prstů mají jen jednu růstovou chrupavku
a jsou nazývány monoepifýzové kosti. Epifyzární
konce dlouhých kostí jsou vyplněné spongiózní kostní
tkání (substantia spongiosa), která je obklopena
tenkou vrstvou kompaktní kosti (corticalis). Rozšířený
konec diafýzy přiléhající k růstové chrupavce se
nazývá metafýza. Její význam tkví v tom, že se v růstovém
období aktivně účastní remodelace kosti a po
skončení růstu má samostatné cévní zásobení.
ad b) Krátké kosti mívají různý tvar, na povrchu
mají tenkou corticalis a uvnitř spongiózu. Velkou část
jejich povrchu tvoří kloubní plochy.
ad c) Ploché kosti jsou tvořeny vnější a vnitřní
vrstvou kompakty, spongióza mezi nimi se nazývá
diploe. Jsou typické pro kosti lebky.
ad d) Pneumatizované kosti mají uvnitř dutinu
vystlanou sliznicí. Vznikají tak, že se do kosti vchlipuje
sliznice z okolí (například z dutiny nosní ­ čelní
nebo čelistní dutiny).
ad e) Sezamské kosti vznikají ve šlachách svalů,
kterým pomáhají v jejich funkci nebo chrání kloub
přes který šlacha přechází.
ad f) Kosti nepravidelného tvaru ­ nepřevažuje
u nich žádný rozměr a nedají se přirovnat k žádnému
geometrickému tělesu.
Povrch kostí povléká (s výjimkou kloubních
ploch) okostice (periosteum). Je to tuhá vazivová
blána, která má dvě hlavní vrstvy: zevní fibrózní
a vnitřní kambiovou. Fibrózní vrstva je tvořena kolagenním
vazivem chudým na buňky, kambiová vrstva
je na buňky bohatší a obsahuje i více cév. Cévy z této
2.1.2 Stavba kosti
vrstvy zásobují asi 1/3 kompakty a pronikají do kosti
samostatnými Volkmannovými kanálky. Okostice je
ke kompaktě upevněna pomocí vazivových vláken
(Sharpeyova vlákna), se kterými z periostu do kompakty
vstupují i cévy a nervy. Periost lne pevně ke
kosti v místech úponu šlach a vazů, jinde jej lze snadno
sloupnout. Odtržení okostice znamená zničení
cévního zásobení příslušného okrsku kosti a protože
je periost bohatě inervován, je poranění bolestivé.
Hluboká vrstva periostu je i významným zdrojem
kostitvorné aktivity uplatňující se zejména při růstu
kosti do tloušťky a při remodelaci kosti po fraktuře.
Podobnou stavbu jako periost má tenčí endost (endosteum)
­ vnitřní okostice.
Endost (endosteum) vystýlá vnitřní stranu kostních
dutin. Jde o tenkou vrstvu (neodloupnutelnou
od kosti), jejíž buňky se mohou diferencovat v osteoblasty
a osteoklasty, mohou se účastnit tvorby svalku
při zlomeninách kosti a přispívat k přestavbě kosti
(například při rozšiřování dřeňové dutiny).
Kost je tvořena dvěma základními formami kostní
tkáně.
1) Kompakta (substantia compacta) tvoří u člověka
lamelární kost, která je charakteristicky uspořádána do
soustředných lamel.
a) Haversovy lamely vytvářejí soustředné lamely
(na příčném řezu viditelné jako kruhy) kolem kostních
cév. Systém lamel kolem jedné cévy tvoří základní
stavební jednotku kosti ­ osteon. Na výbrusu kostí
nalezneme v jeho středu Haversův kanálek ­ zbytek po
původní cévě.
b) Vmezeřené lamely ­ jsou zbytky předchozích
osteonů, které byly přestavbou kosti narušeny a nahrazeny
novými Haverskými systémy.
c) Povrchové lamely ­ vznikají periostální osifikací
a apozicí kosti z kambiové vrstvy periostu, netvoří
typické osteony.
2) Spongióza (substantia spongiosa) tvoří trámečky,
které jsou uspořádány buď zcela nepravidelně (diploe
plochých lebečních kostí) nebo jsou orientovány do
určitých směrů (vlivem tlaku na kost jsou uspořádány
do geometrických obrazců ­ trajektorií, které v prostorové
síti optimálně přenášejí tlaky do celé hmoty
kosti). Toto uspořádání trámců spongiózní kosti se
nazývá kostní architektonika. Trámce spongiózy jsou
lokalizovány v krátkých kostech, v diploe plochých kostí
a v epifýzách a metafýzách dlouhých kostí končetin.
Vlivem změn funkčního využívání příslušné kosti se
19
mění také architektonika kostní tkáně.
3) Kostní dřeň (medulla ossium) ­ vyplňuje všechny
dutiny v kosti. Je to krvetvorná tkáň, která má u živého
barvu červenou, žlutou nebo šedou.
a) Červená kostní dřeň (medulla ossium rubra)
je aktivní krvetvornou tkání. Tvoří ji síť retikulárního
vaziva, v níž vznikají krvinky a krevní destičky.
b) Žlutá kostní dřeň (medulla ossium flava) vzniká
z červené kostní dřeně zánikem krvetvorby, kdy je
červená kostní dřeň nahrazována tukovými buňkami.
Je významným energetickým zdrojem organismu.
c) Šedá kostní dřeň (medulla ossium gelatinosa)
vzniká ve stáří ztrátou tuku ze žluté kostní dřeně.
Cévy a nervy kostí
Kost je velmi aktivní částí těla, proto je i cévní
a nervové zásobení kostí neobyčejně bohaté.
1. Hlavní tepenné zdroje
a) Výživné artérie (arteriae nutriciae) ­ v každé
kosti je přítomna většinou jedna taková hlavní tepna.
Hlavní výživné artérie vznikly z cév, které zahájily
v kosti enchondrální osifikaci. Probíhají šikmo kompaktou
skrze foramina nutricia, vstupují do kostní
dřeně a zde se větví.
Na vypreparované kosti mají tyto otvory u každé
kosti typickou polohu a typický šikmý vstup do
canales nutricii. Šikmý směr vstupních otvorů ukazuje,
která z růstových chrupavek kosti byla při růstu
aktivnější.
b) Metafýzové artérie (arteriae metaphysariae)
jsou samostatné tepny, které se zanořují do metafýz
v blízkosti růstové ploténky a účastní se aktivně osifikace
z její diafyzární strany.
c) Epifýzové artérie (arteriae epiphysariae) představují
samostatné zásobení epifýz v období růstu
a osifikace. Do epifýz vstupují většinou v místě úponu
kloubních pouzder. Po dokončení osifikace zanikají
a jejich úlohu převezmou metafyzární a nutritivní
tepny.
2. Kostní žíly
Kostní žíly probíhají společně s artériemi. Některé
vény probíhají i samostatnými kanálky (v plochých
lebečních kostech, v kaudálních hrudních a v bederních
obratlích).
3. Inervace kostí
Periost kostí je bohatě inervován, odtud se nervová
vlákna dostávají do haversových systémů a do dřeně.
Přítomnost velkého množství receptorů pro bolest
a tlak je příčinou citlivosti a bolestivosti periostu.
Kostra se vyvíjí během ontogeneze na podkladě
chrupavčitých základů. Některé kosti (především ploché
kosti lebky) vznikají na vazivovém podkladu. Tyto
základy se během dalšího vývoje mění na kosti (osifikace).
Osifikace kosti ­ osifikační jádra se objevují
v prenatálním i postnatálním období v poměrně přesně
vymezeném časovém úseku a mohou být ukazatelem
donošenosti plodu nebo biologického věku dítěte
(například osifikace karpálních kostí).
Růst kosti zahrnuje osifikaci, přestavbu a remodelaci.
Probíhá ve třech hlavních formách: chondrální,
suturální a periostální.
a) Chondrální růst vychází z hyalinní chrupavky
růstové ploténky dlouhých kostí a ze synchondróz
lebeční báze. Růstová chrupavka na epifyzárním konci
neustále roste a protahuje tak kost do délky, na diafyzárním
konci je osifikována. Růst končí osifikací celé
růstové chrupavky.
b) Suturální růst nacházíme na okrajích plochých
kostí ve švech, které osifikují endesmálně. Růst končí
srůstem švů (obliterací).
c) Periostální růst vychází z vnitřní (kambiové)
vrstvy periostu, kde roste kost apozicí do tloušťky. Současně
je z vnitřní strany (endostu) kostní tkáň odbourávána
a tím je zvětšována dřeňová dutina. Periostální
růst trvá po celý život, v dospělosti ve formě neustále
probíhající přestavby (remodelace) kosti a umožňuje
například hojení zlomenin. Rostoucí kost vytahuje
periost sebou a posunovaný periost posouvá i úpony
šlach a vazů, včetně vstupu kostních cév. Takto zůstávají
úpony šlach a vazů v relativně stejných vzdálenostech
od kloubů a nemění se mechanika kloubních pohybů,
pouze vstupy nutritivních artérií se zešikmují.
2.1.3 Osifikace (kostnatění) a růst
kostí
Růst kosti je ovlivňován mnoha faktory. Podporuje
jej růstový hormon předního laloku hypofýzy, thyroxin
štítné žlázy a naopak růst kostí brzdí hormony nadledvin.
Parathormon příštítných tělísek aktivuje osteoklasty
k odbourávání kosti, nedostatek vitaminu D
působí zase nedostatečnou kalcifikaci kostí. Kalcifikaci
kostí ovlivňují i pohlavní hormony (například vysoký
výskyt osteoporózy u žen po klimaktériu). Přiměřené
zatěžování kosti působí stabilizaci její struktury. Přílišné
zatěžování růstové ploténky v dětství však vede ke
2.1.4 Regulace růstu kostí
20
2.2 Kostra trupu
Délka páteře: U mužů v průměru 70cm, u žen
okolo 60 cm.
Složení:
Páteř se za vývoje skládá zpravidla z 33 ­ 34 obratlových
základů (obratel = latinsky vertebra, řecky spondylos).
Je tvořena sedmi krčními, dvanácti hrudními,
pěti bederními, pěti křížovými a čtyřmi až pěti kostrčními
obratli. U dospělých jedinců je však na páteři
pouze 24 volných obratlů (krční, hrudní a bederní),
křížové a kostrční obratle navzájem srůstají a tvoří kost
křížovou (os sacrum) a kost kostrční (os coccygis). Páteř
je dvojesovitě zakřivena; toto zakřivení zvyšuje nejen
pružnost celého kostěného sloupce, ale i celkovou pevnost
páteře. Prohnutí krční páteře dopředu od apex
dentis k Th2
(krční lordóza) je způsobeno tahem šíjového
svalstva. Vrchol krční lordózy spadá mezi obratle C4
a C5
. Hrudní část je konvexní dorzálně (hrudní kyfóza)
a je nejvýraznější od obratlů Th6
k Th7
.Bederní část je
konvexní ventrálně (bederní lordóza), od obratlů Th12
k L5
; konvexita je nejlépe patrná u obratlů L3
a L4
. Křížová
kost je konkávní ventrokaudálně (kyfóza křížové
kosti).
V době narození je přítomno pouze kyfotické
hrudní a křížové zakřivení páteře (primární). Sekundární
zakřivení páteře je jen naznačeno, plně se vyvíjí
asi od druhého měsíce při zvedání hlavičky v krční části,
v bederní oblasti dochází k zakřivení při vzpřímení
postavy s počátkem chůze (koncem prvního roku věku
dítěte).
Šířka páteře se kaudálním směrem postupně zvětšuje,
největší rozšíření se nachází v oblasti báze křížové
kosti (basis ossis sacri), pak se opět zužuje kaudálním
směrem k apex ossis sacri a os coccygis.
Obecná charakteristika obratle:
Obratel se skládá z těla (corpus vertebrae) s horní
a dolní plochou (facies terminalis superior a facies
2.2.1 Páteř (columna vertebralis) terminalis inferior) pro spojení s meziobratlovými
ploténkami a z obratlového oblouku (arcus vertebrae).
Dorzální okraj obratlového těla a oblouk obratlový
ohraničují otvor ­ foramen vertebrale (po celé délce
páteře tak vzniká páteřní kanál ­ canalis vertebralis, kterým
prochází mícha). Obratlový oblouk začíná zúženou
částí (pediculus arcus vertebrae), na jejímž horním
i dolním okraji jsou zářezy (incisura intervertebralis
superior a incisura intervertebralis inferior). Spojením
incisur dvou sousedních obratlů vzniká foramen intervertebrale,
jímž prostupuje míšní nerv. Obratel má
sedm výběžků ­ nepárový trnový výběžek ­ processus
spinosus orientovaný dorzálně, párové processus transversi,
párové kloubní výběžky ­ processus articulares
superiores (směřující kraniálně) a processus articulares
inferiores (směřující kaudálně). Základní plán obratlů
­ tělo, oblouk obratlový, výběžky a otvor obratlový je
shodný u všech obratlů s výjimkou prvních dvou krčních
obratlů ­ atlasu a čepovce (axis).
Zvláštnosti jednotlivých skupin obratlů
Krční obratle (vertebrae cervicales, zkratka C1-7
)
Mají nejmenší těla, jejichž vyvýšený laterální okraj
­ uncus corporis vertebrae ­ výrazně prohlubuje facies
terminalis superior.
Foramen vertebrale je velké, tvaru trojúhelníku, processus
spinosi jsou krátké, téměř horizontálně uložené
a s výjimkou C2
a C7
jsou rozvidlené. U C7
(vertebra
prominens) bývá processus spinosus kyjovitě rozšířený
a lze jej při flexi hlavy snadno nahmatat. Transverzální
výběžek obou stran obsahuje foramen processus transversi
pro prostup a. a v. vertebralis (artérie probíhá od
C6
­C1
, žíla C1
­C7
) a tuberculum anterius a posterius
(přední hrbolek je zbytkem zakrnělého krčního žebra,
zadní hrbolek je vlastní příčný výběžek). Processus articulares
jsou ploché, sklánějí se ze strany ventrokraniální
dorzokaudálně (tj. kladou se šikmo na sebe).
zpomalování růstu nebo i k jeho zástavě (malé postavy
artistů, gymnastů), podobně negativní vliv na růst má
i extrémní snížení tlaku na kost v důsledku inaktivity.
Přestavba kostí se děje pomocí makrofágů ­ osteoklastů,
které původní tkáň rozpustí a vytvoří určitý
prostor, a osteoblastů, které do tohoto prostoru vcestují
a postupně vytvářejí koncentrické lamely od obvodu
směrem do středu. Po vytvoření poslední lamely zbyde
v centru Haversův kanálek.
Obratle (vertebrae)
21
Speciální znaky:
Atlas, první krční obratel
Nemá obratlové tělo, skládá se pouze ze dvou oblouků
(arcus anterior et posterior atlantis). Atlas je kloubně
spojen s lebkou a druhým krčním obratlem.
Arcus anterior má na přední ploše tuberculum anterius,
na dorzální ploše oválnou kloubní plošku (fovea
dentis) pro skloubení s dens axis. Zadní oblouk má
místo trnového výběžku tuberculum posterius atlantis.
Boční partie obratle (massae laterales) nesou na kraniálním
povrchu protáhlé oválné jamky ­ foveae articulares
superiores ­ pro skloubení atlasu s kondyly týlní
kosti. Kloubní plošky pro skloubení s druhým krčním
obratlem jsou okrouhlé facies articulares inferiores.
Transverzální výběžky jsou velké, jejich tuberculum
anterius a tuberculum posterius splynuly. Po horním
okraji oblouku probíhá sulcus arteriae vertebralis. Atlas
je transmisní obratel, je součástí jak atlantooccipitálního
tak i atlantoaxiálního spojení.
Čepovec (axis, epistropheus), druhý krční obratel
Má vysoké tělo zakončené kraniálně zaobleným
hrotem, podle tvaru nazývaným zub čepovce ­ dens
axis. Dens axis s oválnou kloubní ploškou na ventrální
straně (facies articularis anterior axis pro skloubení
s fovea dentis na předním oblouku atlasu) představuje
původní tělo atlasu, které přirostlo na horní plochu
obratlového těla čepovce. Ploška na zadní straně dens
axis (facies articularis posterior) je v kontaktu s ligamentum
transversum atlantis. Pedikuly jsou silné, splývají
s tělem obratle a jejich kraniální plochy tvoří okrouhlé
facies articulares superiores axis.
Čepovec je součástí atlantoaxiálního spojení, ve
srovnání s ostatními krčními obratli je masivní, nese
rozhodující díl hmotnosti hlavy.
Při některých úrazech může dojít vtlačením zlomeného
dens axis do páteřního kanálu k závažnému
poškození míchy.
Šestý krční obratel
Na transverzálním výběžku se nachází velké tuberculum
anterius nazývané tuberculum caroticum. Tlakem
proti němu se dá zastavit krvácení z a. carotis
communis.
Sedmý krční obratel (vertebra prominens)
Processus spinosus je silný, míří téměř přímo
dorzálně, je kyjovitě rozšířený a není rozvidlený. Je
možno jej snadno vyhmatat při flexi hlavy a krku.
Hrudní obratle (vertebrae thoracicae, zkratka
Th1-12
)
Obratlová těla se kaudálním směrem zvětšují, mají
typický znak hrudních obratlů ­ kloubní plošky na
bocích těl ­ foveae costales (vždy kraniální a kaudální
s výjimkou Th10-12
, kde je ploška jen jedna) pro
skloubení s hlavičkami žeber. Na processus transversi
1.-10. hrudního obratle je kloubní ploška (fovea costalis
processus transversi) pro skloubení s facies articularis
tuberculi costae na krčku příslušného žebra.
Processus spinosi hrudních obratlů jsou dlouhé,
směřují šikmo dolů, u středních Th obratlů se střechovitě
překrývají, u kaudálních Th obratlů jsou krátké
a směřují dorzálně. Processus articulares stojí ve frontální
rovině, kraniální kloubní výběžky jsou tenké a jejich
kloubní ploška směřuje dorzálně, zatímco dolní
kloubní výběžky jsou silnější s kloubní ploškou mířící
ventrálním směrem.
Speciální znaky:
Th1
obratel má kraniální fovea costalis okrouhlou,
kaudální tvaru půlměsíce. Od Th2
po Th9
jsou obě jamky
(kraniální i kaudální) ve tvaru půlměsíce, Th10
má
jen půlkruhovou kraniální fovea costalis, Th11
okrouhlou
kloubní jamku při kraniálním okraji a Th12
okrouhlou
fovea costalis uprostřed laterální plochy těla.
První hrudní obratel má stejně jako obratle krční
ještě uncus corporis vertebrae. Na ventrální straně těl
Th3-7
obratlů nalézáme často otisk hrudní aorty (impressio
aortica).
Th11
a Th12
mají velká těla, trnové výběžky krátké
a téměř v horizontální rovině, malé transverzální
výběžky jsou bez fovea costalis processus transversi
(někdy mohou být rudimentární, pouze ve formě processus
mammillaris a processus accessorius ­ viz dále).
U Th11
jsou horní i dolní kloubní výběžky orientovány
typicky do frontální roviny, Th12
je spojen s Th11
a L1,
takže jeho kaudální kloubní výběžky jsou již orientovány
(jako je tomu u lumbálních obratlů) do sagitální
roviny, zatímco horní jsou ještě v rovině frontální.
Bederní obratle (vertebrae lumbales, zkratka L1-5
)
Bederní obratle mají velká, široká a silná těla ledvinovitého
tvaru. Pedikuly jsou masívní, processus spinosi
silné a široké (mají podobu destičky). Kloubní výběžky
jsou orientovány do sagitální roviny (kloubní plošky
kraniálních výběžků směřují mediálně, u kaudálních
kloubních výběžků laterálně). Processus costarii (redukovaná
žebra) směřují transverzálně a jsou uloženy
22
ventrálněji než původní transverzální výběžky. Ty
u bederních obratlů představuje pouze nepatrný processus
mammillaris (při zadním okraji processus articularis
superior) a processus accessorius při jeho bázi.
Speciální znaky:
L5
má velké, klínovité tělo (v dorzální části nižší),
krátký processus spinosus, silný processus costarius
a široce od sebe vzdálené processus articulares inferiores.
Poznámka:
Processus costarii mají samostatný základ, někdy se s tělem
nespojí a tvoří (zejména u L1
, méně často u L2
) pahýlovité lumbální
žebro.
Jestliže sroste obratel L5
s křížovou kostí mluvíme o takzvané
sakralizaci lumbálního obratle. Někdy se nespojí oblouk obratlový
s tělem a vzniká spondylolysis (nejčastěji zůstanou u těla kraniální
kloubní výběžky, s částí oblouku bývají odděleny kaudální kloubní
výběžky).
Křížová kost (os sacrum, zkratka obratlů S1-5
)
Vzniká srůstem pěti křížových obratlů; v případě
takzvané sakralizace lumbálního obratle, kdy splývá
s L5
, případně i s Co1
se skládá 6­7 obratlů. Křížová
kost má trojúhelníkový tvar, kraniálně směřuje široká
báze (basis ossis sacri), kaudálně se zužuje v hrot apex
ossis sacri.
1. Facies pelvina
Obracísedomalépánve,tvoříjikonkávníplochana
níž jsou patrné lineae transversae ­ hranice původních
obratlových těl, na jejich laterálních koncích se nacházejí
otvory (foramina sacralia pelvina) určené pro prostup
ventrálních větví sakrálních míšních nervů.
2. Facies dorsalis
Je tvořena konvexní plochou křížové kosti, na níž
se v mediánní rovině nachází crista sacralis mediana
­ srostlé trnové výběžky. Crista sacralis intermedia
(splynulé kloubní výběžky) leží mediálně od foramina
sacralia dorsalia a kaudálně končí jako cornua sacralia,
která ohraničují výstup z páteřního kanálu ­ hiatus
sacralis. Crista sacralis lateralis (splynulé transverzální
výběžky) leží laterálně od foramina sacralia dorsalia.
3. Pars lateralis
Kraniální polovina boční plochy křížové kosti nese
kloubní plošku pro skloubení s pánevní kostí ­ facies
auricularis,dorzálněodnísenacházídrsnatina­tuberositas
sacralis (pro úpon vazů sakroiliakálního kloubu).
4. Basis
Báze křížové kosti směřuje proximálně velkou,
oválnou,terminálníploškouprvníhokřížovéhoobratle,
dorzálně od ní je jeho obloukem ohraničen vstup do
canalis sacralis.
Přední okraj těla obratle S1
prominuje ventrálně do
pánevní dutiny jako předhoří ­ promontorium, processus
articulares superiores jsou orientovány do roviny
sagitální.
5. Apex
Vrchol křížové kosti směřuje kaudálně, kde má
malou oválnou kloubní plošku pro skloubení s prvním
kostrčním obratlem (Co1
).
Poznámka:
Někdy nedojde ke spojení S1
obratle, který zůstane volný ­ jedná
se o lumbalizaci sakrálního obratle. Stav, kdy nesplynou obě poloviny
obratlových oblouků a sakrální kanál zůstane otevřený, se nazývá
spina bifida.
Kostrční kost (os coccygis, zkratka Co1-(4-5)
)
Kostrční kost vzniká srůstem 4­5 rudimentárních
kostrčních obratlů. Je uložena v malé pánvi a odstupují
od ní vazy a svaly, které spoluvytvářejí svalové dno
pánevní (diaphragma pelvis).
Dorzální povrch kostrče je konvexní, horní okraj
nese výběžky ­ cornua coccygea směřující kraniálně
(jde o rudiment oblouku a kloubních výběžků Co1
).
Hrot ­ apex ossis coccygis je orientován kaudálně, je
okrouhlý a může být rozštěpený.
Osifikace obratlů:
Začíná od 3. fetálního měsíce v kaudálních hrudních obratlích
odkud se šíří kraniálním i kaudálním směrem. Obratle mají tři osifikační
jádra ­ jedno v těle a dvě v obratlovém oblouku, z nichž osifi-
kujíiobratlovévýběžky.Běhemprvníhorokuseosifikačníoblouková
jádra spojují a vzniká processus spinosus. Obratlový oblouk pak srůstá
s tělem obratle mezi 3.­8. rokem věku. V období puberty se objeví
v chrupavkách na okrajích obratlů další osifikační jádra ­ na hrotech
výběžků a epifýzové destičky na terminálních plochách obratlových
těl, které vymizí až po 18. roce. Na křížové kosti jsou takové epifýzy
na partes laterales a na horní terminální ploše S1
.
Atlas ­ má dvě párová osifikační jádra pro arcus posterior
a massae laterales atlantis. Teprve v 1. roce se objeví nepárové jádro
předního oblouku.
Axis ­ v prenatální době má jádro v obratlovém těle a další pár
jader v dens axis. Postnatálně se v hrotu dens axis objevuje další jádro
jako rudiment okcipitálního obratle. S jádrem těla axis splývají jádra
dens axis ve 3.­4. roce. V době puberty se objevuje na kaudální straně
těla čepovce terminální epifýzová destička.
Křížové obratle spolu srůstají od kaudálních směrem ke kraniálním
obratlům do věku 25­35 let.
23
je plochá kost umístěná na ventrální straně hrudníku
mezi žebry, skládá se ze tří částí:
1. Rukojeť (manubrium sterni)
nejširší, kraniální část kosti. Na kraniálním okraji
je zářez ­ incisura jugularis, na laterokraniálním okraji
se nachází kloubní ploška pro skloubení s klíční
kostí ­ incisura clavicularis, pod ní je zářez pro spojení
s chrupavkou prvního žebra ­ incisura costalis I.
Kaudální okraj manubria je pokrytý chrupavkou
pro spojení s tělem sterna (synchondrosis manubriosternalis)
v úhlu otevřeném dorzálně (angulus sterni),
kde je na laterální straně i zářez pro spojení s chrupavkou
druhého žebra (incisura costalis II.).
2. Tělo (corpus sterni)
největší část sterna, dlouhá a poměrně úzká,
nese po obou laterálních stranách zářezy pro spojení
s chrupavkami 2.­7. žebra (incisurae costales).
Kaudálním okrajem se tělo spojuje s processus xiphoideus
(synchondrosis xiphisternalis).
3. Mečovitý výběžek (processus xiphoideus)
je nejmenší a nejkaudálnější částí sterna, má často
malý zářez pro spojení s chrupavkou sedmého žebra.
Processus xiphoideus mívá různou velikost i tvar, může
být například rozvidlený.
Stopy původního rozdělení sterna někdy přetrvávají
do dospělosti, nesrostlé úseky se nazývají sterne-
brae.
Poznámka:
Na manubriu, v blízkosti kloubních plošek pro klíční kost, se
mohou vzácně vyskytovat dvě drobná ossa suprasternalia (bývají
nazývána také episternum). Tělo hrudní kosti může mít vrozenou
fenestraci.
Mírné deformity hrudníku jsou běžné, obvykle nepůsobí
nositeli obtíže a nevyžadují léčbu. Vážné deformity hrudníku jsou
téměř bez výjimky vrozené a jsou vždy spojené s poruchami vývoje
žeber. Například u pectus carinatum, patologického tvaru hrudníku,
se sternum vyklenuje dopředu jako lodní kýl, u pectus excavatum,
vpadlého hrudníku, je sternum vtlačeno dovnitř hrudníku.
Protože je hrudní kost uložena těsně pod kůží a snadno přístupná,
používá se v klinice k získání kostní dřeně pro laboratorní
vyšetření krevních částic ­ takzvaná sternální punkce.
2.2.2 Hrudní kost (sternum)
Žebra jsou kosti plochého typu.
Pravá žebra (1.­7. pár žeber) ­ costae verae jsou vza-
2.2.3 Žebra (costae) ­ 12. párů
du spojena s hrudními obratli a ventrálně, prostřednictvím
chrupavky, se sternem.
Nepravá žebra (8.­10. pár žeber) ­ costae spuriae se
ventrálně připojují k chrupavkám předchozích žeber.
Volná žebra (11.­12. pár žeber) ­ costae fluctuantes
mají ventrální konce volné, uložené mezi břišními
svaly.
Obecná charakteristika žebra:
Kostěná část každého žebra má vertebrální a sternální
konec, uprostřed tělo ­ corpus costae.
Na dorzálním konci žebra je hlavička ­ caput costae,
která má kloubní povrch rozdělený hranou (crista capitis
costae) na dvě části (spojuje se se dvěma sousedními
hrudními obratli a s meziobratlovou ploténkou ­ discus
intervertebralis).
Krček ­ collum costae se nachází laterálně od caput
costae, na rozhraní krčku a těla žebra je hrbolek ­ tuberculum
costae, který má kloubní plošku (facies articularis
tuberculi costae) pro spojení s fovea costalis processus
transversi hrudního obratle.
Tělo ­ corpus costae je tenké, ploché, s ohybem
(angulus costae) a dvěma povrchy (zevním a vnitřním).
Na vnitřním povrchu má dolní okraj žebra žlábek ­ sulcus
costae (probíhá zde interkostální nerv a cévy), kaudální
hrana těla žebra je ostrá ­ crista costae.
Speciální znaky:
První žebro (costa prima) je uloženo transverzálně
(pod klíční kostí) a na těle není hmatné. Na kraniálním
povrchu se nachází sulcus a. subclaviae, ventrálně od
něj mělčí a méně zřetelný sulcus v. subclaviae a ventrálně
a dorzálně od žlábku pro tepnu jsou hrbolky pro
úpon mm. scaleni anterioris et medii, kaudální plocha
žebra je hladká.
Druhé žebro (costa secunda) má na kraniálním
povrchu drsnatiny pro úpon svalů ­ tuberculum m. scaleni
posterioris a tuberositas m. serrati anterioris.
Osifikace žeber:
Probíhá od 6.­8. týdne nitroděložního života z hlavního jádra,
jež vzniká v blízkosti angulus costae. Od 7.­8. roku se postupně
objevují epifýzové ploténky na caput a na tuberculum costae, s žebrem
splývají kolem 20. roku věku.
Stranové určení:
Při určování strany, ze které žebro pochází, orientujeme caput
costae dorzálně a přiostřenou crista costae kaudálně. U prvního
žebra jsou na kraniální ploše žlábky pro cévy a drsnatiny pro úpony
24
svalů a vazů, kaudální plocha žebra je hladká. Druhé žebro má na
kraniálním povrchu drsnatiny pro úpon svalů (m. scalenus posterior
a m. serratus anterior).
Poznámka:
Počet párů žeber je variabilní. Obvykle je přítomno 12 párů,
ale někdy i 13 párů (může být přítomno krční nebo lumbální žebHorní
končetina (membrum superius) je
"komunikační orgán", který umožňuje spojení s okolním
prostředím i s vlastním tělem. Její skelet se
skládá z mimořádně pohyblivého pletence a kostí
volné končetiny. Volná část horní končetiny zahrnuje
řetězec různě pohyblivých článků (paže, předloktí,
ruka). Ramenní kloub je nejpohyblivějším kloubem
těla, pomocí loketního kloubu mění končetina svoji
délku (teleskopická funkce), pro ruční klouby je
nejcharakterističtější úchopová funkce.
Kostra horní končetiny se skládá z pletence pažního
(cingulum membri superioris) tvořeného lopatkou
(scapula) a klíční kostí (clavicula) a z kostí volné horní
končetiny (pars libera membri superioris) ­ podkladem
paže je pažní kost (humerus), podkladem
předloktí vřetenní kost (radius) a loketní kost (ulna),
kostru ruky tvoří osm zápěstních kostí (ossa carpi),
pět záprstních kostí (ossa metacarpi) a články prstů
(phalanges).
ro) nebo jen 11 párů žeber. Větší počet žeber se objevuje častěji
u mužů. V kosterních souborech se řidčeji můžeme setkat i s rozvidleným
nebo fenestrovaným žebrem.
Punkce dutiny hrudní se provádí ve střední axilární čáře při
horním okraji žebra, aby nedošlo k poškození mezižeberního nervově-cévního
svazku.
2.3 Kostra horní končetiny (ossa membri superioris)
připojuje horní končetinu k osovému skeletu.
Tvoří jej lopatka a klíční kost.
Lopatka (scapula)
Je to kost typu plochého umístěná ve svalstvu zad
ve výši 2.­7. žebra. Kloubně se spojuje s klíční a pažní
kostí.
Anatomický popis:
Facies costalis je přivrácena k žebrům a je mírně
vyhloubená (fossa subscapularis). Od mediálního
okraje se táhnou 3­4 drsné čáry (lineae transversae)
pro začátek subskapulárního svalu.
Facies dorsalis je rozdělena příčně probíhajícím
hřebenem (spina scapulae) na dvě jámy. Obě, fossa
supraspinata i fossa infraspinata, slouží pro začátky
stejnojmenných svalů. Hřeben začíná na mediálním
okraji lopatky trojhranným políčkem a táhne se nad
její laterální úhel kde končí plochým, na živém hmatným,
nadpažkem (acromion). Na akromiu se nachází
kloubní plocha pro spojení s klíční kostí ­ facies articularis
acromii. Asi ve třetině vzdálenosti od mediálního
konce je hřeben lopatky rozšířen v tuberositas
triangularis spinae (slouží pro úpon vzestupné části
m. trapezius).
Na laterálním konci horního okraje lopatky (margo
superior scapulae) vyčnívá ventrolaterálním směrem
zobcovitý výběžek ­ processus coracoideus scapulae.
Začíná od něj m. coracobrachialis a krátká hlava
m. biceps brachii, upíná se sem m. pectoralis minor
a některé vazy ramenního kloubu. Z mediální strany
(při odstupu zobcovitého výběžku) se nachází zářez
­ incisura scapulae. Incisura je přepažena ligamentum
transversum scapulae a otvorem, který takto vznikne,
prochází n. suprascapularis. Od margo medialis
(je orientován paralelně s páteří) a lateralis scapulae
(běží šikmo vzhůru) odstupují svaly.
Na laterálním úhlu lopatky (mezi margo lateralis
a superior) se nachází jamka (cavitas glenoidalis)
určená pro skloubení s hlavicí humeru. Na kraniálním
okraji má tuberculum supraglenoidale (začátek
dlouhé hlavy m. biceps brachii), na kaudálním okraji
je tuberculum infraglenoidale (začátek dlouhé hlavy m.
triceps brachii). Collum scapulae je zúžená část lopatky
po obvodu cavitas glenoidalis.
Osifikace:
Osifikace začíná u krčku lopatky z hlavního jádra koncem 2.
fetálního měsíce. Další jádra (v zobcovitém výběžku, horní části
cavitas glenoidalis a v akromiální části hřebene lopatky) se postupně
objevují po celou dobu dětství od 1. roku až do 16 let.
2.3.1 Pletenec horní končetiny
(cingulum membri superioris)
25
Srůsty jednotlivých osifikačních jader s okolím začínají asi
v 15. letech u processus coracoideus, v horní části cavitas glenoidalis
u dívek asi ve 14., u chlapců až v 17. letech, chrupavčité lemy po 20.
roce a akromiální část okolo 16. let. Asi u 6% jedinců však zůstává
osifikovaná část akromia samostatná a vzniká tak os acromiale.
Stranové určení:
Dorzální strana kosti má mohutný hřeben, jehož volný konec
­ akromion směřuje laterokraniálně, cavitas glenoidalis tvoří laterální
úhel lopatky. Ventrální plocha lopatky (obrácená k žebrům)
je plochá.
Poznámka:
Na živém je hmatný hřeben lopatky s akromiem (útvar důležitý
pro antropometrii), mediální okraj, dolní úhel lopatky a pod
ventrální částí m. deltoideus zobcovitý výběžek. U osob dlouhodobě
ležících může být kůže nad hřebenem lopatky trvalým stlačením
přívodných cév nedostatečně prokrvena a následkem ischémie
nekrotizuje (jde o predilekční místo proleženin ­ dekubitů). Lig.
transversum scapulae, přepažující incisura scapulae, může ve stáří
osifikovat, otvor zužovat a utiskovat procházející n. suprascapula-
ris.
Klíční kost (clavicula)
Klavikula je kost dlouhého typu uložená transverzálně
mezi akromiem lopatky a hrudní kostí, se kterými
se kloubně spojuje.
Anatomický popis:
Mediální konec klíční kosti ­ extremitas sternalis
­ se prostřednictvím facies articularis sternalis claviculae
spojuje s manubriem hrudní kosti, laterální
konec ­ extremitas acromialis se spojuje pomocí facies
articularis acromialis claviculae s akromiem hřebene
lopatky. Klavikula je esovitě prohnutá, mediálně
s ventrálním a laterálně s dorzálním vyklenutím. Její
kraniální plocha je hladká, na kaudální ploše je laterálně
drsnatina tuberositas coracoidea rozdělená na
dorzální tuberculum conoideum a ventrálnější linea
trapezoidea (odstup lig. coracoclaviculare). U sternálního
konce kaudální plochy se nachází impressio lig.
costoclavicularis (pro úpon lig. costoclaviculare) a asi
uprostřed délky kosti je mělký sulcus subclavius pro
začátek stejnojmenného svalu. Foramen nutricium se
nachází na dorzální ploše kosti a směřuje laterálně.
Osifikace:
Klíční kost je jednou z prvních kostí v těle jež osifikuje. Osifikace
probíhá na počátku endesmálně již v šestém týdnu těhotenství.
Po krátkou dobu má kost chrupavčitý model (sekundární chrupavka),
který osifikuje nejprve ve středních partiích, později na obou
koncích kosti. U novorozence je klíční kost již osifikována, má
pouze chrupavčité oba konce. Na sternálním konci se vždy vytváří
epifýza se samostatným osifikačním jádrem, které však rychle
splývá s okolní kostí (u dívek se objevuje kolem 14. roku, u chlapců
okolo 17. let, splynutí obou částí nastává mezi 20­22 lety). Poruchy
endesmální osifikace klavikuly jsou spojeny s defekty kostí lebky,
stav se nazývá dysostosis cleidocranialis.
Stranové určení:
V anatomickém postavení je akromiální (laterální) konec klíční
kosti plošší, sternální konec (mediální) je hranatější. Kraniální
povrch kosti je hladký, na kaudální ploše se nacházejí drsnatiny
pro úpony vazů a svalů. Ventrálně vyklenutý oblouk je situován na
mediální straně kosti.
Poznámka:
Klavikula je na živém po celé délce hmatná. Přenáší nárazy
z horní končetiny na hrudní kost, proto se často při pádu na končetinu
(vlivem nepřímého násilí) na hranici střední a zevní třetiny
láme.
2.3.2 Kostra volné horní končetiny
(skeleton membri superioris liberi)
Pažní kost (humerus)
je typická dlouhá kost se dvěma epifýzami a dia-
fýzou.
Anatomický popis:
Proximální konec humeru:
je tvořen hlavicí ­ caput humeri. Osa kloubní plochy
hlavice svírá s dlouhou osou kosti úhel asi 130o
­ kapitodiafyzární úhel. Po obvodu kloubní plochy
hlavice se táhne collum anatomicum humeri. Na laterální
straně proximálního konce humeru je tuberculum
majus humeri (upíná se sem m. supraspinatus, m.
infraspinatus a m. teres minor), ventrálně tuberculum
minus humeri (úpon m. subscapularis). Mezi oběma
hrbolky je žlábek ­ sulcus intertubercularis (probíhá
zde šlacha dlouhé hlavy m. biceps brachii). Oba hrbolky
pokračují distálně jako hrany crista tuberculi majoris
(úpon m. pectoralis major) a crista tuberculi minoris
(úpon šlach m. latissimus dorsi a m. teres major).
Pod oběma hrbolky je humerus zúžený ­ collum chirurgicum
humeri, zde se kost často láme.
26
ostřejší laterální hrana (začátky extenzorů zápěstí), laterální distální
konec dorzální plochy kosti je širší než mediální část a mediální část
kladky je větší a vybíhá distálněji než její laterální část.
Poznámka:
Nad trochlea humeri se někdy nachází foramen supratrochleare,
perforující kost až do fossa olecrani. Vyskytuje se v různé velikosti,
častěji u gracilních humerů, zejména u žen. Nad mediálním epikondylem
se může vyskytovat processus supracondylaris (začínají na něm
některé snopce m. pronator teres), je-li delší může komprimovat n.
medianus, který zde prochází.
Pažní kost se láme nejčastěji v místě collum chirurgicum (zde
může být poraněn n. axillaris a cévy). Při zlomeninách těla pažní
kosti může dojít k poškození n. radialis. Ulnární nerv probíhá za
mediálním epikondylem připoután k periostu, je těsně pod kůží
(lidově ,,brňavka"), takže může být poměrně snadno poraněn.
Při spojnici obou epikondylů orientované do frontální roviny je
osa hlavice humeru pootočena dorzálně asi o 16o
. Jako příčina tohoto
jevu se vedle vzpřímení postavy udává i výhodná poloha horní končetiny
pro kontrolu pohybů ruky v zorném poli.
Anatomický popis:
Kost typu dlouhého, ležící na palcové straně před-
loktí.
Proximální konec radia:
Je tvořen hlavicí ­ caput radii, na ní je proximálně
jamka pro skloubení s capitulum humeri ­ fovea capitis
radii. Po obvodu hlavice radia je válcová kloubní ploška
pro spojení s ulnou ­ circumferentia articularis radii.
Diafýza:
Pod hlavicí je radius zúžen v krček ­ collum radii.
Pod krčkem radia je na ventromediální straně těla drsnatina
­ tuberositas radii (pro úpon m. biceps brachii).
Tělo radia se distálním směrem rozšiřuje a mediálně
(proti ulně) vytváří ostrou hranu pro úpon mezikostní
membrány ­ margo interosseus. Foramen nutricium se
nachází v proximální třetině ventrální plochy těla vřetenní
kosti a směřuje proximálně k loketnímu kloubu.
Distální konec radia:
Na mediálním okraji má mělký zářez ­ incisura
ulnaris radii pro kontakt s hlavičkou loketní kosti,
distální kloubní plocha se nazývá facies articularis
carpea radii a slouží ke kontaktu s karpálními kostmi.
Na laterálním okraji vybíhá processus styloideus radii,
který slouží pro úpon svalů. Dorzální plocha distálního
konce radia je zdrsnělá podélně orientovanými
žlábky, v nichž probíhají šlachy extenzorů prstů ruky,
ventrální plocha je téměř hladká.
Diafýza:
Asi v polovině zevní strany trojbokého těla humeru
se nachází drsnatina tuberositas deltoidea (úpon
m. deltoideus). Po dorzální straně pažní kosti se spirálovitě
laterodistálním směrem táhne mělký žlábek
­ sulcus nervi radialis (v něm probíhá n. radialis a vasa
profunda brachii). Foramen nutricium se nachází na
dorzální straně kosti zhruba uprostřed diafýzy a směřuje
distálně k loketnímu kloubu.
Distální konec humeru:
Je rozšířen do stran a zakončen kloubními plochami.
Laterální z nich má kulovitý tvar ­ capitulum
humeri a spojuje se s kloubní ploškou na hlavičce
radia, mediální má tvar kladky ­ trochlea humeri
a je určena pro skloubení s incisura trochlearis ulnae.
Nad kloubními plochami vybíhá humerus na mediální
straně v epicondylus medialis a na straně laterální
v epicondylus lateralis humeri (oba epikondyly slouží
pro začátky některých předloketních svalů).
Za mediálním epikondylem je hlubší žlábek ­ sulcus
nervi ulnaris (probíhá zde n. ulnaris). Proximálně
od kloubních ploch na distální části humeru jsou
jamky: fossa radialis nad capitulum humeri, fossa
coronoidea nad trochlea humeri a z dorzální strany je
nad trochleou fossa olecrani. Při krajních polohách
loketního kloubu zapadají do těchto jamek příslušné
výběžky předloketních kostí.
Osifikace:
Osifikace probíhá z diafýzy od poloviny 2. fetálního měsíce
a ze dvou epifýz ­ v caput humeri od poloviny 1. roku, v capitulum
humeri v průběhu prvního roku. Přídatná jádra se vytvářejí v tuberculum
majus (od 2. roku), v tuberculum minus mezi 4.­5. rokem,
u vnitřního okraje trochlea humeri (mezi 9.­10. rokem), v mediálním
epikondylu od 4.­6. roku, v laterálním epikondylu ve 12. roce,
zpravidla vždy dříve u dívek. Jádra v proximálním konci spolu splynou
po dovršení 6. let, s diafýzou kolem 20 let. Jádra v distálním
konci splynou navzájem mezi 14.­16. rokem, s diafýzou splývají po
pubertě. Mediální epikondyl se spojuje s pažní kostí až po zániku
obou epifýzových štěrbin.
Proximální růstová chrupavka je aktivnější (asi 80% kosti roste
z proximální a zbývajících 20% z distální růstové chrupavky).
Stranové určení:
Caputhumerisměřujeproximálněamediálně,fossaolecranijena
dorzální straně, capitulum humeri na straně ventrolaterální. Máme-li
k dispozici pouze corpus humeri, pak orientujeme fragment kosti
podle průběhu foramen nutricium (směřuje distálně) a směru sulcus
nervi radialis (směřuje laterodistálně). Na distálním konci humeru je
Vřetenní kost (radius)
27
Osifikace:
Probíhá v diafýze (od 8. fetálního týdne) a obou epifýzách
(distální začíná osifikovat po 1. roce, proximální až ve 4.­5. roce).
Přídatná osifikační jádra jsou v tuberositas radii (ve 13.­14. roce)
a často i v processus styloideus. Processus styloideus může osifikovat
samostatně a zůstat pak po celý život izolovaný. Proximální epifýza
se spojuje s tělem radia mezi 14.­17. lety, distální mezi 18.­20.
rokem, kdy splývají i drobná osifikační jádra. Z růstové chrupavky
distální epifýzy roste kost aktivněji a déle.
Stranové určení:
V anatomickém postavení směřuje okrouhlá hlavice proximálně
a tuberositas radii ventromediálně. Na distálním konci radia je drsná
strana s podélnými žlábky na straně dorzální (ventrální plocha je hladká),
mediálně směřuje incisura ulnaris radii pro skloubení s hlavičkou
ulny, laterálně processus styloideus radii. Ostrý margo interosseus míří
mediálně ­ k loketní kosti.
Poznámka:
U živého je hmatný processus styloideus radii, který slouží jako
orientační a antropometrický bod. Radius se nejčastěji láme v distální
čtvrtině (Collesova zlomenina) při pádu na dlaně s extendovanými
horními končetinami.
Loketní kost (ulna)
Leží na malíkové straně předloktí, mohutnější je
proximálně, distálním směrem se zužuje.
Anatomický popis:
Proximální konec ulny:
Na dorzální straně má nápadný výběžek nazvaný
okovec ­ olecranon ulnae (slouží pro úpon m. triceps
brachii). Ventrálním směrem se rozevírá incisura
trochlearis ulnae, která se spojuje v loketním kloubu
s trochlea humeri. Distální hrana incisury vybíhá ventrálně
jako processus coronoideus (při flexi předloktí
zapadá do fossa coronoidea pažní kosti).
Diafýza:
Na ventrální ploše těla kosti pod processus coronoideus
leží drsnatina ­ tuberositas ulnae (slouží pro
úpon m. brachialis). Na laterální straně je zářez pro
skloubení s hlavičkou vřetenní kosti ­ incisura radialis
ulnae, z jejího dorzálního okraje vybíhá směrem
distálním hrana ­ crista m. supinatoris (pro odstup
části m. supinator). Loketní kost má trojboké tělo
s nejostřejší hranou na laterální straně ­ margo interosseus
(pro úpon mezikostní membrány). Foramen
nutricium, směřující k loketnímu kloubu, leží obvykle
na ventrální ploše asi v polovině délky kosti nebo
v její proximální třetině.
Distální konec ulny:
Hlavice ulny ­ caput ulnae se pomocí circumferentia
articularis capitis ulnae kloubně spojuje s radiem.
Z dorzomediálního okraje hlavice vybíhá processus
styloideus ulnae, na živém hmatný. Na laterální straně
styloidního výběžku je žlábek pro šlachu m. extensor
carpi ulnaris.
Osifikace:
Osifikace proximální epifýzy ulny je složitá; největší jádro se
zakládá v olekranu v 9.­11. roce, v těle kosti od 8. fetálního týdne
a v distálním konci mezi 5.­6. rokem. Proximální epifýza splývá s diafýzou
ve 14.­16. letech, distální v 18.­20. letech, vždy dříve u dívek.
Z distální epifýzy roste kost aktivněji a déle. Processusstyloideusmůže
osifikovat samostatně a zůstat oddělen chrupavkou po celý život.
Stranové určení:
Mohutnější konec s olekranem směřuje proximálně, tuberositas
ulnae ventrálně a zářez pro skloubení s radiem (incisura radialis
ulnae) laterálně. Na téže straně je i ostrá hrana ­ margo interosseus.
Máme-li pouze fragment těla ulny, pak orientujeme kost tak,
aby foramen nutricium směřovalo proximálně, nejostřejší hrana
­ margo interosseus leží na laterální straně ulny.
Pokud máme určit fragment distálního konce kosti, pak se
podíváme na distální plochu kosti a orientujeme ji tak, že processus
styloideus ulnae směřuje dorzálně. Poté vyhledáme na jedné
jeho straně žlábek pro šlachu m. extensor carpi ulnaris (je umístěn
laterálně). V distální čtvrtině přední plochy kosti se nachází
distomediálně směřující šikmá hrana, na niž se upíná m. pronator
quadratus.
Poznámka:
Ulna leží povrchověji než radius, na živém je dobře hmatný
její olekranon, hlavice i styloidní výběžek.
Processus styloideus radii zasahuje obvykle distálněji (asi
o 1cm) než stejný výběžek loketní kosti. Distální konce obou
předloketních kostí mohou být i přibližně ve stejné rovině (takzvaná
nulová varianta).
Loketní kost se nejčastěji láme ve střední části, ve které je
obvykle zachycen úder, směřující na vnitřní okraj předloktí (takzvaná
obranná zlomenina). Kost je sice v této části poměrně pevná,
se silnou kompaktou, ale není chráněna ani svaly, ani vrstvou
podkoží.
Kosti ruky (ossa manus)
Kostra ruky je rozdělena do tří oddílů s osmi
zápěstními, pěti záprstními kostmi a články prstů.
Zápěstní kosti (ossa carpi)
Soubor osmi karpálních kostí je uložen ve dvou
28
řadách po čtyřech kostech. Proximální řada je tvořena
od palcové strany: kostí loďkovitou (os scaphoideum),
kostí poloměsíčitou (os lunatum), kostí
trojhrannou (os triquetrum) a kostí hráškovou (os
pisiforme); distální řada pak kostí mnohohrannou
větší a menší (os trapezium a os trapezoideum), kostí
hlavatou (os capitatum) a hákovitou kostí (os hamatum).
Svým tvarem, konfigurací kloubních ploch,
drsnatin a uspořádáním vazů tvoří tyto dvě řady kostí
oblouk konkávní do dlaně ­ sulcus carpi, po doplnění
o lig. carpi transversum (též retinaculum flexorum) se
mění na canalis carpi, jenž slouží pro průchod šlach
flexorů prstů a n. medianus.
Loďkovitá kost (os scaphoideum)
Anatomický popis:
Os scaphoideum je největší z karpálních kostí proximální
řady, první kostí této řady z palcové strany.
Na laterální straně vystupuje do dlaně drsnatina tuberositas
ossis scaphoidei (součást vyvýšeniny ­ eminentia
carpi radialis, od které odstupuje široký vaz ­ retinaculum
flexorum).
Stranové určení:
Dorzální ploška je uprostřed zúžená (připomíná klasický piškot)
a z proximomediálního konce na distolaterální se po ní táhne úzký
žlábek. Proximální ploška je jednotná kloubní ploška (pro skloubení
s radiem), distální je rozdělena jemnou hranou na dvě části ­ pro
kontakt s os trapezium a trapezoideum. Laterální plocha je drsná
s tuberositas ossis scaphoidei, nemá žádnou kloubní plošku; mediální
strana je miskovitě prohloubena (větší konkávní část pro kontakt s os
capitatum a úzká, rovná, srpkovitá část pro os lunatum).
Poloměsíčitá kost (os lunatum)
Je menší než loďkovitá kost a leží na její mediální
straně. Proximální kloubní ploškou se spojuje s facies
carpea radii, distální s os capitatum. Mediálně se
kloubně pojí s os triquetrum.
Stranové určení:
Laterálně má os lunatum rovnou, poměrně úzkou srpkovitou
kloubní plošku pro os scaphoideum, mediálně rovnou, ale podstatně
větší kloubní plošku pro os triquetrum (má tvar půloválu). Distálně
se nachází nápadně hluboká a prostorná jamka pro skloubení
s hlavicí os capitatum. Lehce zdrsnělá dorzální plocha je téměř rovná,
naopak palmární plocha je zaoblená.
Poznámka:
Většina povrchu os scaphoideum a os lunatum je pokryta
kloubní chrupavkou, což znamená, že vstup cév do kostí je omezen
na malou plochu. Při zlomeninách tak může být cévní zásobení
kosti snadno porušeno, fragmenty se přihojí špatně nebo vůbec
­ pak často vzniká pakloub.
Trojhranná kost (os triquetrum)
Leží v proximální řadě karpálních kostí mediálně
od poloměsíčité kosti, má podobu trojbokého
jehlanu.
Stranové určení:
Laterální kloubní ploška pro os lunatum je malá, rovná, lichoběžníkového
tvaru a její užší část směřuje distálně. Mediální plocha
je úzká a drsná, nenavazuje zde žádné kloubní spojení. Na palmární
straně leží oválná kloubní ploška pro os pisiforme. Distálně je sice
úzká, ale nejrozlehlejší a lehce zvlněná kloubní ploška pro skloubení
s os hamatum. Proximální plocha je nerovná (je jen částečně
pokrytá kloubní chrupavkou); větší část slouží pro kontakt s chrupavčitým
diskem radiokarpálního kloubu.
Hrášková kost (os pisiforme)
Sesamská kost velikosti zrnka hrachu uložená ve
šlaše m. flexor carpi ulnaris, kloubně spojená s os triquetrum.
Tvoří součást eminentia carpi ulnaris, z dlaňové
strany je hmatná.
Stranové určení:
Kost má variabilní tvar, proto je stranové určení často velmi
problematické. Na dorzální straně je oválná kloubní ploška pro
skloubení s os triquetrum a mediálně (směrem do dlaně) probíhá
málo zřetelný žlábek.
Kost mnohohranná větší (os trapezium)
Nejlaterálněji umístěná kost distální řady karpálních
kostí. Proximálně se kloubně pojí s os scaphoideum,
distálně se spojuje s I. metakarpem. Mediálně má
dvě kloubní plošky ­ pro skloubení s os trapezoideum
a pro styk s II. metakarpem. Na laterálním okraji kosti
je hrbolek, tuberculum ossis trapezii, který je součástí
eminentia carpi radialis (slouží rovněž pro odstup
některých krátkých svalů palce ruky).
Stranové určení:
Nápadně sedlovitě prohloubená kloubní plocha sloužící pro
skloubení s palcovým metakarpem je orientovaná distálně. Po palmární
ploše (lateromediálně směrem k malé plošce pro II. metakarp)
probíhá úzký žlábek, jímž probíhá šlacha m. flexor carpi radialis.
Mediální strana kosti nese dvě kloubní plošky: distální, výše
zmiňovanou, plošku pro II. metakarp a proximálnější větší pro
29
skloubení s os trapezoideum. Na laterálním okraji kosti je hrbolek,
tuberculum ossis trapezii.
Kost mnohohranná menší (os trapezoideum)
Drobná kost v distální řadě umístěná mezi os trapezium
a os capitatum. Proximálně se spojuje s os scaphoideum,
distálně s II. metakarpem.
Stranové určení:
Dorzální plocha kosti spolu s proximální plochou mají tvar
chodidla s ,,patou" směřující proximodorzálně a s ,,vykrojením"
laterálně. Distální kloubní plocha pro kontakt s prohloubenou bází
druhého metakarpu je výrazně prominující hranou rozdělena na
dvě části.
Kost hlavatá (os capitatum)
Je největší karpální kostí, v distální řadě karpálních
kostí je uložená mezi os trapezoideum a os hama-
tum.
Stranové určení:
Proximálně má hlavatá kost na caput ossis capitati plošku (pro
kontakt s os scaphoideum a os lunatum), laterálně je rovná ploška
pro os trapezoideum, mediálně pro os hamatum. Distálně se nachází
kloubní ploška pro III. metakarp a laterálně od ní ploška pro II.
metakarp, nekonstantní je úzká mediální ploška pro IV. metakarp.
Kost hákovitá (os hamatum)
Je nejmediálněji uloženou kostí distální řady, co
do velikosti druhá za os capitatum.
Na palmární straně vystupuje nápadný háček
(hamulus ossis hamati), který s os pisiforme vytváří
vyvýšeninu ­ eminentia carpi ulnaris (mezi laterální
a mediální vyvýšeninou se táhne již zmiňovaný vaz
lig. carpi transversum). Na hamulus se upíná lig. piso-
hamatum.
Stranové určení:
Dorzální plocha je drsná, o něco větší než palmární, na níž
je nejnápadnějším útvarem ­ hamulus ossis hamati, jehož volný
konec směřuje laterálně. Laterální plocha kosti je největší a je
rovná, je určena pro skloubení s os capitatum, proximální stěna je
zvlněná (připojuje se zde os triquetrum. Na distální straně má os
hamatum dvě kloubní plošky, oddělené nízkou hranou, pro spojení
s bází IV. a V. metakarpu. Proximálně se zaoblenou hranou dotýká
os triquetrum.
Osifikace karpálních kostí:
Osifikační centra se zakládají enchondrálně, objevují se až
po narození a jsou ukazatelem biologické vyspělosti dítěte. Asi ve
třetím měsíci je patrné osifikační jádro v os capitatum, poté v os
hamatum, ve třetím roce v os triquetrum, ve čtvrtém v os lunatum,
osifikace pokračuje přes os scaphoideum (4.­5. rok) na os trapezium
a os trapezoideum (4.­6. rok). Os pisiforme jako sesamská kost
osifikuje až mezi 7.­13. rokem. Stupeň osifikace karpálních kostí
(který ve statistickém průměru odpovídá určitému věku) se označuje
jako kostní věk. Kostní věk je možno srovnat u vyšetřovaného
dítěte s věkem kalendářním a zjistit, zda se kostra přiměřeně rychle
a dobře vyvíjí.
Poznámka:
Mezi karpálními kostmi je někdy možné nalézt drobné akcesorní
kosti, z nichž významnější je os centrale. Nachází se obvykle
mezi os trapezoideum a os scaphoideum, s loďkovitou kostí často
srůstá. Není ani neobvyklé splývání karpálních kostí navzájem,
zejména os lunatum a os triquetrum, naopak os scaphoideum, os triquetrum
a os pisiforme mohou být rozděleny ve dvě části.
Anatomický popis:
Pět metakarpálních kostí (číslují se od palcové strany)
se distálně uloženými hlavicemi (caput ossis metacarpi)
kloubně pojí s bázemi proximálních článků prstů.
Metakarpy se dále skládají z proximálně uložené báze
(basis ossis metacarpi), která je v kontaktu s karpálními
kostmi distální řady (I. metakarp s os trapezium, II.
metakarp s os trapezium, os trapezoideum a os capitatum,
III. metakarp s os capitatum, IV. a V. metakarp s os
hamatum). S výjimkou I. a V. metakarpu mají mediální
a laterální strany bází metakarpů i kloubní plošky pro
spojení se sousedními metakarpálními kostmi. Mezi
hlavicí a bází je tělo (corpus ossis metacarpi) směrem
do hřbetu ruky lehce konvexní.
Osifikace:
Těla metakarpů osifikují z diafýzy a jen jedné epifýzy, která je
u prvního metakarpu (podobně jako u článků prstů) při jeho bázi,
u ostatních metakarpů distálně při hlavici (monoepifýzové kosti).
Diafýzy začínají osifikovat již prenatálně (asi v 9. týdnu nitroděložního
života), epifýzy osifikují ve 2.­3. roce a srůstají s těly metakarpů
mezi 15.­19. lety, o něco dříve u dívek.
Stranové určení:
Os metacarpale I. ­ je nejkratší a nejsilnější metakarpální kostí,
proximálně má sedlovitou plochu pro os trapezium. Na laterální
straně se táhne podélná hrana pro úpon m. opponens pollicis.
Os metacarpale II. ­ je nejdelší metakarpální kostí, proximálně
má typický zářez pro skloubení se stříškovitou plochou os trapezoZáprstní
kosti (ossa metacarpi I.­V.)
30
ideum, stýká se i s os trapezium a os capitatum. Na malíkové straně
báze je rovná, poměrně rozsáhlá, neúplně rozdělená kloubní ploška
pro spojení s bází III. metakarpu.
Os metacarpale III. ­ má proximálně mírně konvexní plošku
obdélníkového tvaru pro os capitatum, která dorzolaterálně pokračuje
v nápadný processus styloideus (úpon m. extensor carpi radialis
brevis). Na laterální straně báze je větší kloubní ploška pro styk s II.
metakarpem. Je rozdělena hlubším zářezem ve dvě části, z nichž
dorzální pokračuje na processus styloideus. Na malíkové straně
jsou dvě oválné nebo okrouhlé styčné plošky pro kontakt s bází IV.
metakarpu. Jedna leží palmárně a druhá dorzálně, odděleny jsou
svislým krátkým a úzkým žlábkem.
Os metacarpale IV. ­ je značně slabší a kratší než II. a III. metakarp.
Proximálně se stýká rovnou ploškou s os hamatum. Báze se
palmárním směrem poněkud zužuje, na laterální straně je ohraničena
úzkým žlábkem, který směřuje z dorzální strany palmárně. Na
laterální straně má báze dvě oválné nebo okrouhlé kloubní plošky
(mezi nimi je zdrsněné políčko) pro připojení báze III. metakarpu.
Na mediální straně se nachází obvykle poloměsíčitá kloubní ploška
pro skloubení s bází V. metakarpu.
Os metacarpale V. ­ má proximálně téměř sedlovitě prohnutou
plošku pro os hamatum, na volném ulnárním okraji báze má drsnatinu
(tuberositas ossis metacarpalis V.) pro úpon m. extensor carpi
ulnaris. Na laterálním okraji báze se nachází rovná nebo mírně
vypouklá kloubní ploška pro kontakt s bází IV. metakarpu.
Poznámka:
Foramina nutricia jsou umístěna na mediální straně těl s výjimkou
pátého metakarpu, kde se tento otvor nalézá na straně laterální.
U metakarpů tříčlánkových prstů míří proximálně, u palcového
metakarpu směřuje distálně. Na palmární ploše je laterální
okraj těla metakarpů ostřejší než okraj mediální.
Články prstů ruky (phalanges digitorum manus)
Články prstů ruky (14) jsou na každém prstu tři
(phalanx proximalis, phalanx media a phalanx distalis),
pouze na palci dva (phalanx proximalis a phalanx
distalis). Každý článek má proximálně basis, pokračuje
v corpus a distálně končí kladkou ­ trochlea phalangis.
U báze proximálního článku převládá příčný rozměr
nad předozadním, tělo článku je uprostřed nejslabší
a k oběma koncům se rozšiřuje. Podobá se polovině
válce, jehož konvexní plocha směřuje dorzálně a rovná
(případně mírně konkávní plocha) míří do dlaně. Distální
konec článku je oproti tělu ztluštělý, jeho kladkovitá
plocha je dorzálně užší. Na distálním konci konečného
článku je drsnatina ­ tuberositas phalangis distalis
(pro upevnění šlachy hlubokého ohybače prstů).
Osifikace:
Články prstů jsou podobně jako metakarpy monoepifýzové
kosti. Těla článků prstů osifikují již prenatálně od 2.­3. fetálního
měsíce, epifýzy (umístěné proximálně při bázi) osifikují kolem 2.­
4. roku, ke srůstání epifýz s těly článků prstů dochází mezi 15.­18.
rokem.
Poznámka:
Proximální článek prstu je největší u každého z prstů, distální
článek se vyznačuje přítomností tuberositas phalangis distalis. Proximální
článek palce je krátký ale robustní, distální článek palce
ruky je výrazně větší a širší než je tomu u ostatních prstů.
Sesamské kosti ruky:
sesamské kosti jsou konstantní na palmární straně
u hlavice palcového metakarpu oboustranně (upínají
se sem krátké svaly palce ruky). Laterální sesamská
kost palce bývá oválná a menší (asi 4 mm v průměru),
mediální okrouhlá o průměru asi 8 mm. Největší
sesamskou kostí ruky je ale kost proximální řady karpálních
kostí ­ os pisiforme.
Dolní končetina je u člověka orgánem opory
a lokomoce vzpřímeného těla po dvou končetinách.
Ve srovnání s horní končetinou má dolní končetina
robustnější kosti, klouby a svaly a značně omezenou
pohyblivost.
Kostra dolní končetiny se skládá z pánevního pletence
(cingulum membri inferioris) tvořeného pánevní
kostí (os coxae) a z kostí volné dolní končetiny (pars
libera membri inferioris) ­ podkladem stehna je ste-
2.4 Kostra dolní končetiny (skeleton membri inferioris)
Skládá se ze dvou pánevních kostí, které jsou dor-
2.4.1 Pletenec dolní končetiny
(cingulum membri inferioris)
henní kost (femur), podkladem bérce holenní kost
(tibia) a lýtková kost (fibula), kostru nohy tvoří sedm
zánártních kostí (ossa tarsi), pět nártních kostí (ossa
metatarsi) a články prstů (phalanges).
31
Ventrálně, na hranici mezi os ilium a os pubis, se
nachází zaoblené vyvýšení ­ eminentia iliopubica.
Dorzálně, mezi kyčelní a sedací kostí, je velký zářez
­ incisura ischiadica major, která končí na trnu sedací
kosti ­ spina ischiadica (začátek m. gemellus superior,
m. coccygeus a lig. sacrospinale).
Anatomický popis:
Stydká kost je složena ze tří částí: corpus ossis pubis,
ramus superior a ramus inferior ossis pubis. Horní
větev stydké kosti pokračuje z těla od symfýzy k acetabulu,
na kraniální ploše má ostrou hranu ­ pecten
ossis pubis (pro začátek m. pectineus), v blízkosti symfýzy
je tuberculum pubicum (pro připojení tříselného
vazu ­ lig. inquinale). Na přechodu horního a dolního
ramene stydké kosti se nachází ploška pro chrupavčitou
symfýzu ­ facies symphysialis. Na ramus inferior
je nápadně vystupující útvar ­ crista phallica, kde se
připojují zevní pohlavní orgány, u mužů crura penis
a u žen crura clitoridis. Po celé délce dolního ramene
stydké kosti odstupuje svalová skupina adduktorů
stehna.
Anatomický popis:
Tělo sedací kosti se nachází při acetabulu. V místě,
kde z něj ventrokaudálním směrem odstupuje větev
­ ramus ossis ischii se nachází velký hrbol ­ tuber
ischiadicum (slouží pro odstup m. gemellus inferior, m.
quadratus femoris a zadní skupiny svalů stehenních).
Mezi sedacím hrbolem a výše zmíněnou spina ischiadica
je menší zářez ­ incisura ischiadica minor.
Os pubis a os ischii se podílejí na ohraničení otvoru
na ventrální straně pánevní kosti ­ foramen obturatum,
v němž je za živa rozepjata membrana obturatoria
(začátek mm. obturatorii). Na horní větvi os pubis
se na kaudální ploše (blíže k acetabulu) nachází žlábek
­ sulcus obturatorius pro prostup a.,v. a n. obtu-
ratorius.
Osifikace:
V os ilium se osifikační jádro objevuje okolo 8. fetálního týdne,
v os ischii ve čtvrtém fetálním měsíci a v os pubis o něco později
­ ve 4.­5. fetálním měsíci. Rozsáhlá chrupavka v acetabulu (tvaru
Y) oddělující všechny tři kosti, které dohromady tvoří pánevní kost,
začíná osifikovat ze sekundárních jader okolo 13. let. Kost sedací
a stydká srůstají svými rameny dříve a to mezi 7.­8. rokem věku.
Chrupavčitý pruh podél kaudálního okraje os coxae začíná osifiKyčelní
kost (os ilium)
Pánevní kost (os coxae)
zálně v kontaktu s kostí křížovou. Ventrálně je pravá
a levá pánevní kost spojena prostřednictvím chrupavčité
symphysis pubica. Za vývoje se každá pánevní
kost (os coxae) skládá ze tří kostí: kyčelní, sedací
a kosti stydké, které se setkávají svými chrupavčitými
okraji v jamce kyčelního kloubu (acetabulum). Po
pubertě chrupavka tvaru Y, která kosti odděluje, osifikuje
a vzniká kompaktní os coxae. V acetabulu je
kontaktní kloubní ploškou pouze facies lunata. Leží
na zevním obvodu acetabula a distálním směrem je
neuzavřená, vzniká zde zářez ­ incisura acetabuli. Za
živa je střed kyčelní jamky (fossa acetabuli) vyplněn
vazivem s tukovým polštářem.
Anatomický popis:
Tělo kyčelní kosti (corpus ossis ilii) je součástí
kyčelní jamky ­ acetabula. Od něj odstupuje široké
křídlo ­ ala ossis ilii, jehož vnitřní strana je prohloubena
ve fossa iliaca (odstupuje zde m. iliacus). Okraj
kyčelní jámy zahýbá směrem do pánve v obloukovitou
linea arcuata, která je součástí hranice mezi malou
a velkou pánví. Dorzálně od acetabula je na vnitřním
povrchu facies auricularis pro skloubení s křížovou
kostí a za ní drsnatina ­ tuberositas iliaca pro úpon
ligg. sacroliaca. Před facies auricularis se nalézá variabilní
sulcus praeauricularis (nápadný zvláště u žen,
které rodily) a ventrokaudálně tuberculum m. piriformis.
Na zevním povrchu ala ossis ilii jsou tři drsné
čáry, mezi nimiž odstupují hýžďové svaly. Dorzálně se
rýsuje linea glutaea posterior, ventrokraniálně linea
glutaea anterior a ventrokaudálně, nad acetabulem, se
nachází linea glutaea inferior. Vnitřní a zevní plochy
ala ossis ilii se kraniálně setkávají v kyčelním hřebenu
­ crista iliaca. Hřeben začíná ventrálně jako spina
iliaca anterior superior (začátek m. sartorius, m. tensor
fasciae latae a úpon lig. inquinale), pod ní se nachází
spina iliaca anterior inferior (začátek m. rectus femoris,
jedné z hlav čtyřhlavého stehenního svalu a lig. iliofemorale).
Crista iliaca je rozdělena na labium internum
a externum cristae iliacae, mezi labii je linea intermedia.
Všechny struktury kyčelního hřebene slouží k úponu
břišních svalů. V přední čtvrtině crista iliaca je rozšíření
­ tuberculum glutaeum anterius (Waldeyeri), kde
začíná jedna z částí m. glutaeus medius. Kyčelní hřeben
končí u spina iliaca posterior superior a pod ním menším
hrbolkem ­ spina iliaca posterior inferior.
Stydká kost (os pubis)
Kost sedací (os ischii)
32
kovat nad tuber ischiadicum mezi 15.­18. rokem a osifikace se šíří
ventrálně. Současně probíhá i osifikace a splývání v chrupavčitém
lemu crista iliaca, zde je dokončeno až po 20. roce.
Sekundární samostatné apofýzy se mohou objevit okolo 15.­
16. roku na tuberculum pubicum, na spina iliaca anterior superior,
spina ischiadica a na symfýzovém okraji stydké kosti. S okolím
splývají po 16.­18. roce.
Stranové určení kosti:
Kost uchopíme tak, aby foramen obturatum směřovalo ventrálně,
lopata kosti kyčelní dorzokraniálně (sedací hrbol je nyní orientován
kaudálně a facies symphysialis stydké kosti ventromediálně).
Stranu určí acetabulum směřující laterálně.
Poznámka:
Pohlavní rozdíly na os coxae, důležité pro základní demografické
studie, budou podrobně probírány ve specializovaných předmětech
antropologie. Zde je uveden jen přehled těch nejdůležitějších:
Mužská pánev je celkově užší a vyšší než pánev ženská (ala
ossis ilii u ženy jsou rozprostřena více do stran), dolní ramena stydké
kosti pod symfýzou svírají u muže subpubický úhel (angulus
subpubicus), u ženy jsou od sebe více vzdálena a vytvářejí subpubický
oblouk (arcus subpubicus). Na dolním ramenu stydké kosti
je u muže nápadně vybočená hrana ­ crista phallica, pro úpon
crura penis. Symfýza mužů je vyšší než symfýza žen, u ženy je při
pohledu z mediální strany dolní rameno stydké kosti pod symfýzou
hřebenovitě zúženo, u muže je široké a ploché. Incisura ischiadica
major je u mužů užší, hlubší a asymetrická na rozdíl od žen,
u nichž je mělčí a rozbíhá se v symetrický zářez tvaru širokého písmene
V. U žen, zejména těch, které rodily se před facies auricularis
nachází široký a hluboký sulcus praeauricularis často s růžencovitě
uspořádanými jamkami. U mužů navazuje plynule přední okraj
facies auricularis na oblouk incisura ischiadica major (arcus composé),
u ženy se oba oblouky v prodloužení protínají. U muže je
spina ischiadica plochá a hranatá, u ženy přiostřená. Délka horní
větve a těla os pubis je u ženy větší než u muže, proto má také u žen
foramen obturatum trojúhelníkový tvar (u muže má foramen obturatum
tvar oválný). Jmenované znaky přispívají u ženy k utvoření
široké a prostorné pánve, která je důležitá jako porodní cesta k zabezpečení
normálního průběhu porodu.
Stehenní kost (femur)
Femur je největší a nejdelší kostí v lidském těle.
Anatomický popis:
Proximální konec femuru: má hlavici ­ caput
2.4.2 Kostra volné dolní končetiny
(skeleton membri inferioris liberi)
femoris s fovea capitis femoris (pro úpon lig. capitis
femoris). Caput femoris spolu s acetabulem pánevní
kosti tvoří základ kyčelního kloubu.
Diafýza:
Na ventrální straně krčku stehenní kosti (collum
femoris) je linea intertrochanterica, která slouží pro
úpon ventrální části pouzdra kyčelního kloubu. Crista
intertrochanterica se nachází na dorzální straně
collum femoris (úpon m. quadratus femoris) a spojuje
oba chocholíky ­ trochanter major leží laterálně (úpon
m. glutaeus medius, m. glutaeus minimus, m. piriformis)
a trochanter minor je orientován dorzomediálně
(úpon m. iliopsoas).
Na zadní straně femuru se po celé délce těla kosti
táhne linea aspera (tvoří nosný pilíř diafýzy femuru),
s podélnými hranami labium mediale a labium laterale.
V proximálním pokračování labium laterale lineae
asperae se nachází tuberositas glutaea (upíná se zde
m. glutaeus maximus, někdy je na této čáře výraznější
výběžek, který se nazývá trochanter tertius). Proximálním
pokračováním labium mediale lineae asperae
je linea pectinea (slouží pro úpon m. pectineus). V distálním
směru se obě labia lineae asperae rozbíhají tak,
že vznikne ploché pole trojúhelníkového tvaru ­ planum
popliteum.
Femur má obvykle dvě foramina nutricia. Nacházejí
se v sousedství linea aspera, obvykle v proximální
polovině těla femuru a směřují proximálně.
Distální konec femuru: je zakončen dvěma kondyly
­ condylus femoris medialis a condylus femoris
lateralis pro skloubení s holenní kostí, na kondylech
je epicondylus medialis a epicondylus lateralis. Ventrálně
se nachází hladká ploška ­ facies patellaris pro
skloubení s čéškou, dorzálně je mezi oběma kondyly
jamka ­ fossa intercondylaris proximálně ohraničená
hranou (linea intercondylaris), která odděluje interkondylární
jamku od planum popliteum.
Z mediálního epikondylu vybíhá proximodorzálně
tuberculum adductorium (slouží pro úpon jedné
části m. adductor magnus), mezi laterálním kondylem
a epikondylem se nachází sulcus popliteus (pro průchod
šlachy stejnojmenného svalu).
Osifikace:
Osifikace perichondrální se objevuje v 7. měsíci těhotenství,
v 10. měsíci gravidity se začne vytvářet jádro distální epifýzy (jedna
ze známek donošenosti plodu). Další osifikační centra se tvoří v hlavici
femuru v prvním roce života, ve velkém trochanteru kolem tří
let věku a v malém trochanteru ve věku 9.­11. let. Se stehenní kostí
33
a u starých lidí je vyplněn žlutou kostní dření. Implantáty, zavedené
do této oblasti, nemají prakticky žádnou fixaci.
Čéška (patella)
je největší sesamská kost v lidském těle, vzniká
v úponové šlaše m. quadriceps femoris.
Anatomický popis:
Patella má trojúhelníkový tvar s bází (basis patellae)
obrácenou proximálně a hrotem (apex patellae)
směřujícím distálně. Přední plocha je od zadní (facies
articularis patellae) oddělena tenčím laterálním a silnějším
mediálním okrajem.
Ventrální povrch pately (facies anterior patellae),
v proximální třetině zdrsnělý, je zavzat do šlachy m.
quadriceps femoris. Pro střední třetinu této plochy
kosti je typické větší množství cévních kanálků, dolní
třetina slouží pro začátek lig. patellae.
Dorzální (kloubní) povrch je obvykle rozdělen
různě silně vytvořenou zaoblenou hranou na větší
laterální a menší mediální fasetu.
Osifikace:
Osifikační centrum se vyvíjí mezi 2. až 4. rokem, osifikace je
ukončena mezi 15.­20. lety.
Stranové určení:
Uchopíme kost tak, aby široká báze směřovala proximálně
a hrot kosti distálně. Poté se orientujeme podle dorzálního (kloubního)
povrchu, kde je větší laterální faseta.
Poznámka:
V praxi se poměrně často setkáváme s takzvanou patella emarginata,
jejíž proximolaterální okraj je vyhloubený. Je-li zde samostatné
osifikační centrum mluvíme o patella bipartita, samostatná
menší část se nazývá patellula, častěji se vyskytuje u mužů. Vzácně
může patella chybět.
Holenní kost (tibia)
se nachází na palcové straně bérce dolní končetiny.
Z obou bércových kostí je silnější, spojuje se s femurem,
fibulou a hlezenní kostí.
Anatomický popis:
Proximální konec tibie: má dva kondyly ­ condylus
medialis a condylus lateralis. Proximální povrch
tibie facies articularis superior je přerušen vyvýšeninou
­ eminentia intercondylaris a je tak rozdělen na
srůstá trochanter major okolo 16. roku, malý trochanter dříve ­ okolo
14. let. Proximální epifýza se spojuje s tělem stehenní kosti mezi 15.
­ 18. lety, distální o něco později ­ mezi 16. ­ 19. lety.
Stranové určení kosti:
Hlavice směřuje proximálně a mediálně k acetabulu pánevní
kosti, linea aspera je na dorzální straně diafýzy.
Máme-li k dispozici pouze proximální část kosti, orientujeme
se podle crista intertrochanterica, která je na dorzální straně krčku
(ventrálně uložená linea intertrochanterica je znatelně slabší, často
málo zřetelná). Foramen nutricium (většinou dvě) směřuje proxi-
málně.
Při pohledu na kondyly z distální strany femuru je condylus
lateralis vyšší, condylus medialis je více zakřivený směrem ke střední
rovině kosti. Ve frontální rovině je facies patellaris ,,vyšší" na straně
laterální, mediální kondyl zasahuje distálněji.
Poznámka:
Krček (collum femoris) svírá s tělem stehenní kosti kolodiafyzární,
správněji inklinační úhel. U novorozenců má asi 150o
, do tří
let věku se sníží na 145o
. U dospělých varíruje mezi 126o
až 128o
, ve
stáří se snižuje na 120o
. Menší hodnoty úhlu jsou spojeny s nebezpečím
zlomenin v této oblasti. Úhel inklinace je důležitý pro stabilitu
a pevnost femuru a také pro přenos hmotnosti horní části těla
na dolní končetiny. Osa tohoto přenosu prochází u zdravého jedince
středem hlavice femuru, středem kolenního kloubu ke střední
rovině patní kosti. Torze femuru je úhel mezi střední čarou krčku
(osou) a transverzální rovinou proloženou oběma kondyly. U Evropanů
má v průměru hodnotu 12o
s rozmezím 4o
­20o
.
Variety:
Fossa Alleni ­ jamka na přední ploše krčku stehenní kosti v těsné
blízkosti hlavice. Kortikální vrstva krčku je rozrušena, dobře
patrná je trámcovitá struktura spongiózy. Allenova jamka se počítá
k varietám, ale novější výzkumy ukazují, že se jedná spíše o patologické
postižení kompakty krčku.
Poirierova faseta ­ prodloužení kloubního povrchu hlavice
femuru na ventrální plochu krčku. Obdobný útvar, lokalizovaný
ale na dorzální straně krčku se nazývá dorzální neboli ,,jezdeckou
fasetou".
Calcar femorale ­ též crista femoris interna je zesílená, vertikálně
probíhající ploténka kostní tkáně odstupující z kompakty mediální
stěny krčku těsně pod úrovní trochanter minor femoris. Má za
úkol zpevnit oblast diafýzy femuru zeslabenou odstupem malého
trochanteru.
Wardův trojúhelník ­ též trigonum femoris internum je prostor
mezi primárním mediálním a laterálním systémem a mediálním
sekundárním systémem kostních trámců spongiózy v collum
femoris. V tomto prostoru se nachází pouze minimum kostní tkáně
Kosti bércové (ossa cruris)
34
facies articularis superior medialis a facies articularis
superior lateralis pro kontakt s kondyly femuru. Eminence
je ještě rozdělena na tuberculum intercondylare
mediale a tuberculum intercondylare laterale (pro
úpon zkřížených vazů kolenního kloubu). Před a za
eminencí leží area intercondylaris anterior a area
intercondylaris posterior, které slouží pro úpon cípů
kolenních menisků a pro úpon ligg. cruciata genus.
Na zadní straně laterálního kondylu leží distolaterálním
směrem facies articularis fibularis, sloužící pro
skloubení s hlavičkou lýtkové kosti.
Diafýza:
Trojstranná diafýza tibie má ostrou přední hranu
(margo anterior), která odděluje mediální plochu od
laterální a začíná proximálně jako tuberositas tibiae
(slouží pro úpon lig. patellae čtyřhlavého stehenního
svalu), distálně se oplošťuje. Další hrana (margo
interosseus) odděluje laterální plochu od plochy zadní
a margo medialis plochu zadní od mediální. Na proximální
části zadní strany diafýzy probíhá z proximolaterální
na distomediální stranu drsná čára ­ linea
musculi solei (určená pro odstup m. soleus). Laterálně
od ní se otvírá foramen nutricium, které směřuje dis-
tálně.
Distální konec tibie:
Na mediální straně má vnitřní kotník (malleolus
medialis), za ním je sulcus malleoli medialis, ve kterém
probíhají cévy a nervy do plosky nohy (a.,v. tibialis
posterior a n. tibialis). Facies articularis inferior tibiae
se kloubně spojuje s talem. Na laterální straně distálního
konce tibie se nachází incisura fibularis pro vazivové
spojení s lýtkovou kostí.
Osifikace:
Diafýza osifikuje od 7. fetálního týdne, jádro v proximální epifýze
se objevuje před narozením, v distální epifýze v konci 1. roku.
Samostatné jádro bývá v tuberositas tibiae (objevuje se okolo 12 let
a rychle splývá s proximální epifýzou). Distální epifýza přirůstá
jako první (mezi 15. ­ 18. lety), proximální epifýza o něco později
(mezi 16. až 19. rokem), dříve u dívek. Růstově aktivnější je proximální
epifýza, proto foramen nutricium směřuje distálně.
Stranové určení:
Orientujeme-li mohutnější konec s kondyly proximálním
směrem a tuberositas tibiae ventrálně, pak mediální kotník určí
stranu, ze které tibie pochází. U fragmentů kosti se řídíme dalšími
pravidly: foramen nutricium umístěné na dorzální ploše směřuje
distálně, linea m. solei sestupuje mediodistálním směrem. Facies
articularis superior laterálního kondylu tibie je okrouhlejší než
ploška mediální, která je oválná. Za mediálním kotníkem je sulcus
malleoli medialis, na laterální straně distální epifýzy je zářez s drsným
povrchem kosti ­ incisura fibularis tibiae.
Poznámka:
Na ventrálním okraji distální epifýzy se často nachází variabilní
facies articularis tibiae accessoria, často rozdělená na mediální
a laterální část. Někteří autoři přisuzují její výskyt takzvanému
squattingu ­ časté pozici v podřepu, kdy je talokrurální kloub
v maximální dorzální flexi.
U novorozence je proximální část tibie ohnuta směrem dozadu,
tibie je v mírné retroverzi (asi 30o
), později se úhel retroverze
zmenšuje a v dospělosti dosahuje pouze 4o
­ 6o
.
Lýtková kost (fibula)
je štíhlá kost umístěná na bérci laterálně od tibie
(na malíkové straně).
Anatomický popis:
Proximální konec fibuly: tvoří hlavičku (caput
fibulae) s facies articularis capitis fibulae a s hrotem
­ apex capitis fibulae (pro spojení s tibií a pro úpon m.
biceps femoris, začíná zde i m. peronaeus longus).
Diafýza:
Na průřezu je tělo fibuly čtyřhranné s margo anterior,
medialis a posterior. Mezi margo anterior a medialis
probíhá kratší hrana (margo interosseus) pro úpon
mezikostní membrány. Foramen nutricium nalezneme
na zadní ploše těla fibuly (asi uprostřed její délky)
a směřuje stejně jako u tibie distálně.
Distální konec fibuly:
Zde se nachází zevní kotník (malleolus lateralis),
kloubní ploška na jeho vnitřní straně (facies articularis
malleoli lateralis) slouží pro skloubení fibuly
s hlezenní kostí. Na dorzální straně zevního kotníku
je proximolaterálně sulcus malleoli lateralis (pro průběh
šlach m. peronaeus longus a m. peronaeus brevis)
a distomediálně hluboká jamka ­ fossa malleoli lateralis
(pro úpon lig. talofibulare posterius).
Osifikace:
Osifikace fibuly probíhá ve stejném časovém období jako u tibie.
Distální epifýza fibuly má jádro založeno od 2. roku, proximální
asi od 4. roku. Epifýzy fibuly srůstají s diafýzou o něco později
(o 1­2 roky) než je tomu u tibie.
Stranové určení:
Distální konec se zevním kotníkem je plošší, hlavice fibuly je
hranatější. Fibulu postavíme tak, aby sulcus malleoli lateralis a fos-
35
sa malleoli lateralis směřovaly dorzálně, kloubní ploška na vnitřní
straně malleolus lateralis sloužící pro skloubení s talem pak směřuje
mediálně a určuje stranovou příslušnost fibuly.
Kosti nohy (ossa pedis)
Kostra nohy je nejkratším úsekem dolní končetiny,
ale stejně jako kostra ruky je její nejčlenitější částí.
Skládá se ze sedmi zánártních, pěti nártních kostí
a článků prstů.
Kosti zánártní (ossa tarsi) představují: talus, calcaneus,
os naviculare, os cuneiforme mediale, os cuneiforme
intermedium, os cuneiforme laterale a os cuboideum.
Hlezenní kost (talus)
co do velikosti jde o druhou největší zánártní kost,
která přenáší hmotnost těla z tibie na vrchol klenby
nožní (viz strana 63).
Anatomický popis:
Hlavní oddíl hlezenní kosti ­ tělo (corpus tali)
má proximálně kladkovou styčnou plošku (trochlea
tali) pro skloubení s bércovými kostmi tibií a fibulou.
Dorzálním směrem vybíhá z těla talu processus posterior
tali, rozdělený průběhem svalové šlachy ­ sulcus
tendinis m. flexoris hallucis longi na menší tuberculum
mediale a větší tuberculum laterale. Na plantární
straně talu jsou tři kloubní plošky pro spojení s patní
kostí (facies articularis calcanea anterior, facies articularis
calcanea media a facies articularis calcanea posterior).
Mezi střední a zadní kloubní ploškou je zde
šikmá rýha ­ sulcus tali. Fibulární strana kosti vybíhá
v processus lateralis tali, ventrálně pokračuje tělo krátkým
krčkem ­ collum tali v hlavici ­ caput tali. Na ní
se nachází facies articularis navicularis pro skloubení
talu s loďkovitou kostí.
Stranové určení:
Hlavice talu směřuje distálně, kloubní plošky pro skloubení
s patní kostí plantárně a trochlea tali proximálním směrem. Stranu
pak určí laterálně směřující processus lateralis tali.
Poznámka:
Trochlea tali je proximálně poněkud užší, což má význam pro
některé pohyby v talokrurálním kloubu (stoj na špičkách). Facies
articularis calcanea anterior a media spolu často splývají. Processus
posterior tali má samostatné osifikační jádro, které se někdy nespojí
s tělem a potom se tato oddělená část hlezenní kosti nazývá os
trigonum.
Patní kost (calcaneus)
je nejmohutnější zánártní kost. Kloubně se spojuje
s kostí hlezenní a krychlovou.
Anatomický popis:
Dorzální plocha nese tři facies articulares talares
­ anterior, media a posterior pro skloubení s kostí hlezenní.
Mezi přední a střední kloubní ploškou je sulcus
calcanei, který spolu se sulcus tali hlezenní kosti
tvoří sinus tarsi (slouží pro úpon lig. talocalcaneare
interosseum). Na mediální straně vystupuje nápadný
výběžek ­ sustentaculum tali, který podpírá talus.
Pod sustentakulem je žlábek ­ sulcus tendinis m. flexoris
hallucis longi. Na laterální straně je malý výběžek
­ trochlea peronaealis a pod ním sulcus tendinis m.
peronaei longi. Dorzální okraj patní kosti tvoří tuber
calcanei, na který se upíná pomocí Achillovy šlachy m.
triceps surae. Hrbol je rozdělen na dva výběžky ­ větší
processus medialis a menší processus lateralis tuberis
calcanei (od obou výběžků začínají krátké svaly prstů
nohy). Distální konec kosti má sedlovitě prohnutou
kloubní plošku ­ facies articularis cuboidea pro skloubení
s krychlovou kostí.
Stranové určení:
Tuber calcanei směřuje dorzálně, kloubní plošky pro talus proximálně,
a zvlněná kloubní ploška pro krychlovou kost distálním
směrem. Pak sustentaculum tali, uložené na mediální straně určuje,
ze které strany kost pochází.
Anatomický popis:
směrem proximálním se os naviculare kloubně
spojuje s hlavicí talu, distálně má tři ploché fasety pro
spojení s klínovými kostmi. Na mediální straně vybíhá
v drsnatinu ­ tuberositas ossis navicularis pro úpon
m. tibialis posterior a lig. calcaneonaviculare.
Stranové určení:
Proximální styčná ploška je konkávní (,,vyhloubená"), dorzální
strana mírně konvexní, tuberositas ossis navicularis je na mediální
straně, která je oproti strmé laterální straně více zaoblená.
Klínové kosti (ossa cuneiformia)
Anatomický popis:
největší z klínových kostí se obrací ostřejší hranou
do hřbetu nohy. Proximálně má styčnou plošku pro os
Loďkovitá kost (os naviculare)
Os cuneiforme mediale
36
naviculare, distálně pro palcový metatarz. Na laterální
straně má dvě kloubní plošky ­ pro skloubení s II.
metatarzem a os cuneiforme intermedium.
Stranové určení:
Širší strana kosti směřuje plantárně, užší ,,klín" směrem dorzálním.
Proximální kloubní ploška má tvar ,,padající kapky", větší ledvinovitá
distální kloubní ploška je na laterálním okraji ,,vykrojená".
Anatomický popis:
nejmenší z klínových kostí, zasazená hlouběji mezi
obě zbývající ossa cuneiformia. Ostří jejího klínu míří
plantárně. Proximální a distální kloubní plochy jsou
téměř stejně velké a jsou téměř rovné (proximální
slouží pro skloubení s os naviculare, distální ploška
se spojuje s II. metatarzem). Na mediální straně je
při proximodorzálním okraji poloměsíčitá ploška pro
kontakt s os cuneiforme mediale a na opačné straně je
úzká ploška pro os cuneiforme laterale.
Stranové určení:
V anatomickém postavení směřuje hrot kosti plantárně, konkávní
je proximální trojúhelníkovitá kloubní plocha s mírně ,,vyhloubenou"
mediální stranou. Na laterálním boku kosti je kloubní ploška
užší, menší a leží proximálněji než podobná ploška na mediální
straně.
Anatomický popis:
,,Ostří klínu" kosti míří plantárně, dorzálně je obdélníková
drsná základna. Proximální kloubní ploška
slouží pro spojení s os naviculare, distální pro II., III.
a malá ploška i pro IV. metatarz. Laterálně sousedí
s krychlovou a mediálně s prostřední klínovou kostí.
Stranové určení:
Ostrý klín kosti směřuje plantárně, drsná dorzální plocha má
pravoúhlý distální okraj. Proximální kloubní plocha je nižší než
ploška distální a plantárně ji obtáčí mělký žlábek, který pokračuje
na mediální stranu.
Anatomický popis:
Proximálně se spojuje s patní kostí, mediálně s laterální
klínovou kostí a os naviculare, distálně se IV.
a V. metatarzem. Na laterální straně kosti začíná žlábek,
který probíhá na plantární straně kosti distomediálním
směrem ­ sulcus tendinis m. peronaei longi,
proximálně od něj je tuberositas ossis cuboidei (pro
úpon lig. calcaneocuboideum).
Stranové určení:
Dorzální strana kosti je téměř plochá. Poměrně úzká strana
kosti, kde začíná sulcus tendinis m. peronaei longi je strana laterální.
Žlábek se pak táhne po plantární ploše distomediálním směrem.
Proximální kloubní ploška pro skloubení s patní kostí je zvlněná
s přesahem na užší část mediální strany kosti. Distální kloubní plocha
je slabou hranou rozdělena na dvě fasety, sloužící pro spojení se
IV. a V. metatarzální kostí.
Osifikace zánártních kostí:
Osifikace probíhá pro každou kost z jednoho centra, výjimku
tvoří pouze patní kost, která má navíc šupinovitou epifýzu na tuber
calcanei.
Osifikační jádro kalkaneu se objevuje již mezi 3.­4. fetálním
měsícem. Přídatné jádro na tuber calcanei se objevuje v 6.­9. roce
a srůstá s patní kostí v 15.­17. roce. Jako druhý osifikuje talus (od
6. fetálního měsíce) a po něm os cuboideum (od 9. fetálního měsíce).
Os cuneiforme laterale osifikuje v 1. roce, os cuneiforme mediale
a intermedium od 2. roku a os naviculare ve 3. roce.
V některých kostech nástup osifikace kolísá, proto nejsou tarzální
kosti k určování kostního věku vhodné.
Anatomický popis:
Podobně jako metakarpy, spojuje se pět metatarzálních
kostí distálně uloženými hlavicemi (caput
ossis metatarsalis) s bázemi proximálních článků prstů.
Metatarzy se dále skládají z proximálně uložené
báze (basis ossis metatarsalis), jejíž přiostřená hrana
směřuje plantárně. Báze jsou v kontaktu se zánártními
kostmi (I. metatarz s os cuneiforme mediale, II.
metatarz s os cuneiforme intermedium, III. metatarz
s os cuneiforme laterale, IV. metatarz s os cuneiforme
laterale a os cuboideum, V. metatarz s os cuboideum).
S výjimkou I. a V. metatarzu mají mediální a laterální
strany bází metatarzů kloubní plošky pro spojení
se sousedními metatarzálními kostmi. I. metatarz
má kloubní plošku pro kontakt se II. metatarzem na
laterální straně, V. metatarz na mediální straně pro
spojení se IV. metatarzem. Mezi hlavicí a bází je tělo
­ corpus ossis metatarsalis směrem do hřbetu nohy lehce
konvexní.
Osifikace:
Stejně jako metakarpy jsou i metatarzy monoepifýzové kosti.
Palcový metatarz má tedy epifýzu na proximálním, metatarzy
Os cuneiforme intermedium
Os cuneiforme laterale
Krychlová kost (os cuboideum)
Nártní kosti (ossa metatarsi)
37
tříčlánkových prstů na distálním konci. Těla metatarzů osifikují od
třetího fetálního měsíce, jádra epifýz se objevují mezi 2.­3. rokem
a srůstají s těly mezi 15.­20. lety.
Stranové určení:
Os metatarsale I. ­ je krátké a silné, na plantární ploše hlavice
má rýhy od sezamských kostí. Na ledvinovité bázi je ,,vykrojení" na
laterální straně.
Os metatarsale II. ­ je nejdelší, je zasazeno mezi os cuneiforme
mediale a intermedium. Na laterální straně báze je styčná ploška
pro III. metatarz často rozdvojená.
Os metatarsale III. ­ má na mediální straně dvě kloubní plošky
pro druhý metatarz, na laterální jednu plošku pro IV. os metatarsa-
le.
Os metatarsale IV. ­ je kratší a má po stranách báze po jedné
fasetě pro spojení se sousedními metatarzy.
Os metatarsale V. ­ na laterálním okraji vybíhá v tuberositas
ossis metatarsalis quinti, kde se upíná šlacha m. peronaeus brevis.
Poznámka:
Foramina nutricia jsou umístěna na laterální straně těl s výjimkou
pátého metatarzu, kde je na straně mediální. U tříčlánkových
prstů míří proximálně, u palcového metatarzu směřuje distálně. Na
plantární ploše je laterální okraj těla metatarzů ostřejší než okraj
mediální.
Tuberositas ossis metatarsalis V. má samostatné osifikační
jádro, které může persistovat jako os Vesalianum. Na rozdíl od
metakarpů jsou hlavičky metatarzů tříčlánkových prstů, oproti
dlouhému a štíhlému tělu, nápadně malé.
Články prstů nohy jsou na každém prstu tři (phalanx
proximalis, phalanx media a phalanx distalis),
pouze na palci dva (phalanx proximalis a phalanx
distalis). Každý článek má proximálně basis, pokračuje
v corpus a distálně končí hlavicí ­ caput phalangis,
která má téměř kladkový tvar. Mají tedy obdobnou
strukturu jako články prstů ruky, protože však nemají
funkci uchopovací a slouží jen jako pomocné opěry
při stání a chůzi, jsou zkráceny (zejména střední
články) a u čtvrtého a pátého prstu mají tendenci ke
srůstání (nejčastěji střední a distální článek ­ biphalangia).
Na distálním konci konečného článku je drsnatina
­ tuberositas phalangis distalis (pro upevnění
šlachy dlouhého ohybače prstů).
Osifikace:
Těla článků prstů osifikují ve velkém časovém rozpětí, nejčastěji
již od 3. fetálního měsíce, výjimečně až po narození. Osifikační
jádra se v epifýzách (nacházejí se na proximálním konci článků)
objevují až kolem 3.­4. roku, ke srůstání epifýz s těly článků prstů
dochází mezi 15.­18. rokem. Obě sesamské kosti nohy (uložené
u palcového metatarzofalangového kloubu) osifikují kolem 12. let.
Poznámka:
Proximální článek prstu je největší u každého z prstů, distální
článek se vyznačuje přítomností tuberositas phalangis distalis. Oba
články palce nohy jsou výrazně větší a širší než je tomu u ostatních
prstů.
Sesamské kosti nohy:
Jsou konstantní pod hlavicí palcového metatarzu
oboustranně (upínají se sem krátké svaly palce nohy).
Sesamské kosti se občas nacházejí i pod hlavičkou
V., případně II. metatarzu nebo na plantární ploše
krychlové kosti ve šlaše m. peronaeus longus.
Články prstů nohy (phalanges digitorum pedis)
2.5 Lebka (cranium)
slouží jako pevná a zároveň pružná schránka pro
mozek a smyslové orgány, které ochraňuje. Kosti lebky
(ossa cranii) dělíme na:
a) kosti mozkové části (neurocranium) tvoří
zejména lebeční klenbu (její kosti osifikují endesmálně)
a kosti báze lební (s osifikací enchondrální).
b) kosti obličejové části (viscerální) (splanchnocranium)
­ vznikly ze žaberních oblouků, které
pozbyly své původní funkce a staly se především
základem obou čelistí. Osifikují endesmálně s výjimkou
jazylky, která osifikuje enchondrálně. Splanchnokranium
má tvar trojbokého jehlanu, který se podsouvá
pod ventrální část neurokrania. Poměr obou
částí lebky (splanchno­ a neurokrania) je u muže 1:2,
u ženy 1:2,5.
2.5.1 Mozková část lebky (neurocranium)
zahrnuje týlní kost (os occipitale), klínovou kost
(os sphenoidale), čelní kost (os frontale), kosti temenní
(ossa parietalia) a kosti spánkové (ossa temporalia).
38
Týlní kost (os occipitale)
tvoří podklad týlu a slouží pro úpony šíjových
svalů.
Skládá se ze tří částí:
Pars basilaris
spojuje týlní kost směrem ventrálním s klínovou
kostí ­ os sphenoidale. Na nitrolební ploše je mělké
vyhloubení ­ clivus, na němž leží mozkový kmen. Ze
zevní strany je na bazální části hrbolek ­ tuberculum
pharyngeum, na nějž se připojuje raphe pharyngis
hltanu. Ventrálně od tohoto útvaru, na rozhraní týlní
a klínové kosti u dospělých jedinců, nalézáme synostosis
sphenooccipitalis, za růstového období (asi do 20
let) štěrbinu vyplněnou chrupavkou ­ synchondrosis
sphenooccipitalis.
Postranní části (partes laterales)
na nich jsou patrné condyli occipitales pro skloubení
s atlasem, canalis hypoglossalis pro prostup XII.
hlavového nervu (n. hypoglossus), fossa condylaris
a canalis condylaris pro žilní spojky, incisura jugularis,
která s podobným zářezem na spánkové kosti vytváří
foramen jugulare. Otvor slouží pro prostup vena jugularis
interna a nervů postranního smíšeného systému
­ IX., X., XI. hlavových nervů).
Šupina týlní kosti (squama occipitalis)
ze zevní strany je zde reliéf pro úpon šíjových svalů
­ protuberantia occipitalis externa, crista occipitalis
externa, linea nuchae suprema, linea nuchae superior
a linea nuchae inferior. Vnitřní strana šupiny kosti týlní
je prohloubena v prostory pro týlní laloky mozku
­ fossae cerebrales a prostory pro hemisféry mozečku
­ fossae cerebellares. Tyto jámy jsou odděleny transverzálně
probíhajícím sulcus sinus transversi. Ve střední
rovině se nachází crista occipitalis interna, k níž se
připojuje úpon jedné z řas tvrdé pleny mozkové ­ falx
cerebelli. Z temenních kostí sem zasahuje žlábek pro
další ze žilních splavů ­ sulcus sinus sagittalis superioris;
při zkřížení se sulcus sinus transversi se směrem
dovnitř vyklenuje protuberantia occipitalis interna
a obě stýkající se struktury tvoří eminentia cruciformis.
Část squama occipitalis a partes laterales ohraničují
velký týlní otvor ­ foramen magnum, jímž do
lebky prostupuje prodloužená mícha.
Osifikace:
Pouze horní část šupiny týlní kosti osifikuje endesmálně, zbylá
část kostnatí na chrupavčitém podkladě. U novorozence jsou ještě
od sebe odděleny části se samostatnými osifikačními centry (bazální
část, partes laterales a dolní část týlní šupiny). K postupnému
srůstání dochází mezi 4.­7. rokem dítěte. Hranice částí šupiny týlní
kosti vzniklé odlišnou osifikací jsou zřetelné do 4. let jako zářezy.
Persistují-li tyto zářezy i v dospělém věku nazýváme je sutura
mendosa.
Poznámka:
Někdy zůstane celá část šupiny týlní kosti (s endesmální osifikací)
oddělena švem od bazální části a tak vzniká samostatná kost
os Incae (os interparietale). Tato kost se může skládat i ze dvou nebo
více samostatných částí (os interparietale bipartitum, tripartitum).
Kost klínová (os sphenoidale)
Klínová kost je ,,vklíněna" doprostřed lebeční báze
a dotýká se téměř všech kostí lebky. Osifikace, na rozdíl
od ostatních kostí neurokrania, probíhá na chondrogenním
základě.
Os sphenoidale se skládá ze čtyř částí:
Tělo klínové kosti (corpus ossis sphenoidalis)
má tvar krychle, kde na dorzální straně jsou processus
clinoidei posteriores, sella turcica s dorsum sellae
a fossa hypophysialis pro uložení podvěsku mozkového.
Ventrálně se nachází sulcus chiasmatis pro zkřížení
vláken zrakového nervu, po stranách těla klínové
kosti nalézáme sulcus caroticus pro stejnojmennou
tepnu (navazuje na canalis caroticus pyramidy spánkové
kosti). Z vnější strany je žlábek lemován proužkem
kosti ­ lingula sphenoidalis. Ostrá hrana na kaudální
ploše těla klínové kosti ­ rostrum sphenoidale
se obrací do nosní dutiny a slouží pro spojení s vomerem.
Na přední straně těla klínové kosti vystupuje
crista sphenoidalis, určená pro připojení k lamina perpendicularis
ossis ethmoidalis, která spoluvytváří kostěné
nosní septum. Uvnitř těla je párový sinus sphenoidalis,
který vyúsťuje do horního průchodu nosního
prostřednictvím apertura sinus sphenoidalis, která je
zčásti zakryta tenkými kostěnými lamelami ­ conchae
sphenoidales.
Malá křídla (alae minores ossis sphenoidalis)
v jejich odstupu se nachází kanálek pro prostup
zrakového nervu ­ canalis opticus. Dorzální okraje
malých křídel vybíhají v processus clinoidei anteriores
a tvoří horní ohraničení štěrbiny ­ fissura orbitalis
superior, která spojuje střední lební jámu s očnicí.
Velká křídla (alae majores ossis sphenoidalis)
při jejich odstupu od těla nalézáme v předozadním
směru významné otvory: foramen rotundum pro
prostup n. maxillaris, foramen ovale pro průchod n.
mandibularis a foramen spinosum pro a. meningea
media vyživující mozkové pleny. Z vnější strany toho-
39
to otvoru se nachází malý trn ­ spina ossis sphenoidalis.
Pět ploch velkých křídel klínové kosti se obrací do
všech okolních jam: facies cerebralis do střední jámy
lební, facies temporalis do spánkové jámy, facies infratemporalis
do infratemporální jámy, facies orbitalis se
spolupodílí na vytvoření laterální stěny očnice a facies
maxillaris tvoří strop fossa pterygopalatina.
Křídlaté výběžky (processus pterygoidei ossis sphe-
noidalis)
odstupují ze spodní strany okrajů těla klínové kosti.
Sestávají z lamina medialis a z lamina lateralis, mezi
nimi je kaudálně zářez ­ incisura pterygoidea, kam se
vkládá processus pyramidalis patrové kosti, kraniálněji
se nachází hluboká fossa pterygoidea, kde začíná jedna
ze dvou hlav žvýkacího svalu m. pterygoideus medialis.
Při kraniálním okraji lamina medialis processus
sphenoidalis je menší protáhlá jamka ­ fossa scaphoidea.
Lamina medialis vybíhá kaudálně v hamulus pterygoideus,
kolem nějž se obtáčí šlacha m. tensor veli
palatini. V místě odstupu křídlatého výběžku od těla
kosti klínové probíhá canalis pterygoideus spojující
fossa pterygopalatina s basis cranii externa.
Osifikace:
Na počátku 3. fetálního měsíce se objevují v enchondrálně
osifikující klínové kosti četná jádra, která spolu splývají v určitém
pořadí; pouze osifikační jádra v laminae mediales processus pterygoidei
se tvoří ve vazivu (endesmálně). Samostatně osifikuje přední
část těla (praesphenoid) a k ní připojená malá křídla (orbitosfenoidy),
samostatně osifikuje i zadní část těla (basisphenoid), k níž jsou
připojena velká křídla (alisfenoidy) se svými osifikačními jádry.
Velká křídla srůstají s tělem klínové kosti během prvního roku
po narození. Malá křídla jsou u novorozence již srostlá s ventrální
částí těla klínové kosti, která je však ještě oddělena od dorzální partie.
Basisfenoid a presfenoid srůstají dohromady kolem doby narození,
ale zbytky synchondrosis intersphenoidalis přetrvávají až asi do
6 let a spolu se synchondrosis sphenooccipitalis jsou hlavními růstovými
centry umožňující délkový růst báze lební. Dorsum sellae je
u novorozence chrupavčité a jamka pro hypofýzu je mělká.
Poznámka:
Z variet jsou nejběžnější: neuzavřené foramen ovale, dorzálně
od něj canaliculus innominatus Arnoldi (foramen petrosum) pro
průchod n. petrosus major, mediálně od foramen ovale se někdy
nachází foramen Vesali (foramen venosum) pro žilní spojku. Jinou
varietou je ponticulus pterygospinosus (osifikované lig. pterygospinosum)
mezi spina ossis sphenoidalis a zadním okrajem lamina
lateralis processus pterygoidei ­ prochází zde část nervů ze III. větve
n. trigeminus. Vzácně persistuje kanálek, jímž za vývoje procházela
výchlipka ze stropu hltanu jako základ předního laloku hypofýzy
­ canalis craniopharyngeus.
Kost čelní (os frontale)
tvoří podklad čela a stropu očnice. Skládá se ze tří
částí:
Šupina čelní kosti (squama frontalis)
má z vnější strany čelní hrboly (tubera frontalia),
na horním okraji očnice (margo supraorbitalis)
je mediálně zářez ­ incisura frontalis nebo foramen
frontale, laterálně incisura supraorbitalis případně
foramen supraorbitale. Všechny jmenované struktury
slouží pro prostupy větví n. ophtalmicus (I. větev
n. trigeminus). Nad těmito útvary jsou nadočnicové
oblouky (arcus superciliares) a mezi nimi ve střední
rovině prominuje (zejména u mužů) významný
antropometrický bod ­ glabella.
Očnicové části (partes orbitales)
jsou párové a tvoří přední část stropu očnic. Na
laterální části stropu očnice je mělká jamka (fossa
glandulae lacrimalis), v níž je uložena slzní žláza.
Na mediální straně se nalézá fovea trochlearis, jamka
v níž je upevněna chrupavčitá kladka, kolem níž
zahýbá šlacha horního šikmého očního svalu. Ve
frontoethmoidálním švu na mediální stěně očnice
se otvírá foramen ethmoidale anterius a foramen ethmoidale
posterius, probíhají jimi stejnojmenné nervově-cévní
svazky.
Část nosní (pars nasalis)
má tvar písmene U, je spojena s čichovou kostí,
nosními kostmi a horní čelistí. Uvnitř nazální části
čelní kosti je párová čelní dutina (sinus frontalis) rozdělená
pomocí septum sinuum frontalium na dva, většinou
asymetrické, prostory. Sinus frontalis vyúsťuje
přes apertura sinus frontalis do středního průchodu
nosní dutiny.
Osifikace:
Čelní kost osifikuje desmogenně od 8. fetálního týdne z center
v místech budoucích tubera frontalia. Kost je původně párová, sutura
frontalis mezi pravou a levou částí kosti zaniká do dvou let věku
dítěte. Sinus frontales se zakládají v průběhu prvního roku a definitivní
velikosti dosáhnou až koncem růstového období. Jejich tvar
a velikost je variabilní.
Poznámka:
Persistuje-li sutura frontalis do dospělosti, nazýváme ji sutura
metopica. V naší populaci se sutura metopica vyskytuje asi u 8%
jedinců. Po zániku zůstává téměř u každého stopa tohoto švu v ob-
40
lasti glabely ­ sutura supranasalis. V metopickém švu se vzácně
nachází vsunutá kůstka ­ os metopicum.
Pravý a levý sinus frontalis bývají zpravidla asymetrické a vystupují
až do šupiny čelní kosti.
Kost temenní (os parietale)
párová kost neurokrania, která tvoří hlavní podklad
lebeční klenby. Ventrálním směrem se temenní
kosti spojují s čelní kostí prostřednictvím švu sutura
coronalis, dorzálně s týlní kostí prostřednictvím sutura
lambdoidea a laterokaudálně se spánkovými kostmi
(sutura squamosa). Obě temenní kosti jsou spojeny
navzájem šípovým švem ­ sutura sagittalis, v jehož
blízkosti se v dorzální třetině nacházejí variabilní
otvůrky foramina parietalia, sloužící pro průchod žilních
spojek (emissarium parietale). Na zevním povrchu
jsou, zejména u žen a dětí, patrná tubera parietalia
(centra osifikace kosti), laterálně se táhnou dvě
drsné čáry pro úpon fascie a svalových snopců spánkového
svalu (linea temporalis superior et linea temporalis
inferior). Na endokraniální ploše šípového švu je
patrná část sulcus sinus sagittalis superioris pro žilní
splav a sulci arteriae meningeae mediae.
Osifikace:
Kost osifikuje endesmálně od 9. fetálního týdne v místě budoucího
tuber parietale. U novorozence osifikace ještě nedosahuje do
úhlů temenní kosti.
Stranová orientace kostí:
Při stranové orientaci kostí se řídíme podle ztenčeného okraje
kosti (temporálního), který směřuje kaudálně. Máme-li takto orientovanou
kost pak ji otočíme tak, aby se vějířovité sulci arteriosi
(sulci arteriae meningeae mediae) na vnitřní straně kosti rozbíhaly
šikmo dozadu.
Poznámka:
Někdy mohou foramina parietalia (obvykle velikosti špendlíkové
hlavičky) dosáhnout enormních rozměrů a nezkušení badatelé
by si je mohli splést s trepanačními otvory nebo patologickými
procesy.
Kost spánková (os temporale)
je párová kost, tvořící součást laterální stěny a báze
lební.
Skládá se z pěti základních částí:
Pars petrosa (os petrosum, pyramis)
její základ tvoří trojboký hranol vložený mezi týlní
a klínovou kost ­ pyramida kosti spánkové. Na pyramis,
jejíž hrot směřuje ventromediálně, nalézáme:
a) facies anterior pyramidis
má na hrotu (apex pyramidis) ­ mělkou jamku pro
uzlinu V. hlavového nervu ­ impressio trigeminalis.
Asi uprostřed přední plochy se nacházejí dva paralelně
probíhající žlábky a otvory (sulcus n. petrosi majoris
et sulcus n. petrosi minoris a hiatus canalis nervi
petrosi majoris et hiatus canalis nervi petrosi minoris)
pro stejnojmenné nervové větve, z nichž ,,major" je
situován mediálně a ,,minor" laterálně). V dorzálním
úseku se vyklenuje vyvýšenina ­ eminentia arcuata,
podmíněná průběhem předního polokruhového
kanálku nitroušního labyrintu a laterálně se nachází
tenký strop středoušní dutiny (tegmen tympani). Na
hrotu se otevírá canalis caroticus (apertura interna
canalis carotici).
b) facies posterior pyramidis
je postavena téměř svisle a směřuje do zadní jámy
lební. Od přední plochy pyramidy je oddělena margo
superior pyramidis, po němž probíhá žlábek pro jeden
z nitrolebních žilních splavů ­ sulcus sinus petrosi
superioris. Nejnápadnějším útvarem je zde vnitřní
zvukovod (porus acusticus internus), který pokračuje
jako chodbička (meatus acusticus internus) jejíž
slepý konec se nazývá fundus meatus acustici interni.
Fundus je rozdělen hranou ­ crista transversa na
horní a dolní polovinu, kde se v horním ventrálním
kvadrantu otvírá vchod do canalis nervi facialis (VII.
hlavového nervu), ve zbylých částech fundu probíhají
vlákna n. vestibulocochlearis (VIII. hlavový nerv).
Dorzálně od porus acusticus internus se v apertura
externa aquaeductus vestibuli nalézá vyústění ductus
endolymphaticus blanitého labyrintu vnitřního ucha,
v těsné blízkosti je dorzálně malá vkleslina ­ fossa
subarcuata. Na kaudálním okraji pyramidy probíhá
sulcus sinus petrosi inferioris pro stejnojmenný žilní
splav, pod porus acusticus internus je trojúhelníková
apertura externa canaliculi cochleae, kde ústí canaliculus
cochleae z nitroušního labyrintu. Nalézá se zde
také incisura jugularis, která se stejnojmenným zářezem
na týlní kosti dává vznik foramen jugulare. Ve
foramen jugulare probíhají ventromediálně IX., X.,
a XI. hlavový nerv a v jeho dorzolaterální části se
z žilního splavu sinus sigmoideus konstituuje vnitřní
hrdelní žíla ­ vena jugularis interna.
c) facies inferior pyramidis
je obrácena na basis cranii externa. Asi uprostřed
plošky se nachází okrouhlý otvor ­ apertura externa
canalis carotici, která slouží pro vstup vnitřní krkavice
do lebky. Dorzálně leží již dříve zmíněné foramen
41
jugulare, na jehož přední stěně je vláskovitě tenký
vstup do canaliculus mastoideus. Na rozhraní obou
velkých otvorů (apertura externa canalis carotici a foramen
jugulare) je umístěna malá jamka (fossula petrosa),
v níž se otvírá apertura externa canaliculi tympanici,
kterou probíhá n. tympanicus do středoušní
dutiny.
d) facies ventrobasalis (báze pyramidy) je možno
vidět po odstranění pars tympanica ossis temporalis
a tato poměrně složitá stěna bude probírána spolu se
strukturami sluchového ústrojí ve třetím dílu anatomických
skript.
Uvnitř pyramidy je uloženo vnitřní ucho s nitroušním
labyrintem.
Pars squamosa
z šupiny spánkové kosti (squama ossis temporalis)
zde vybíhá ventrálním směrem processus zygomaticus,
který po spojení švem s výběžkem lícní kosti vytváří
podklad tváře ­ jařmový oblouk (arcus zygomaticus).
V prodloužení processus zygomaticus směrem dorzálním
nad porus acusticus externus vybíhá crista supramastoidea,
těsně nad vstupem do zevního zvukovodu
se nachází malý trn ­ spina suprameatum. Pod odstupem
lícního výběžku je jamka pro skloubení s hlavicí
dolní čelisti (fossa mandibularis s ventrálně uloženým
tuberculum articulare).
Pars mastoidea
zahrnuje bradavčitý výběžek (processus mastoideus)
pro úpon kývače hlavy (m. sternocleidomastoideus),
incisura mastoidea pro odstup zadního bříška
m. digastricus a od incisura mastoidea mediálně probíhající
otisk týlní tepny ­ sulcus a. occipitalis.
Pars tympanica
je tenká, kornoutovitě stočená kostěná ploténka
připojená k pars petrosa a pars squamosa spánkové
kosti. Ohraničuje z větší části zevní zvukovod a pomáhá
uzavřít středoušní dutinu. Místo v horní části,
kde není ,,kornout" uzavřen, se nazývá incisura tympanica.
Do kruhové rýhy (sulcus tympanicus), umístěné
na okraji pars tympanica směrem ke středoušní
dutině, je vsazen bubínek (membrana tympani). Nad
horní okraj pars tympanica je vložen proužek skalní
kosti, který obklopují dvě štěrbiny ­ fissura petrotympanica
mediálně (prostupuje zde nervová větévka VII.
hlavového nervu ­ chorda tympani) a fissura petrosquamosa
laterálně.
Processus styloideus
je bodcovitý výběžek, který slouží k odstupu
některých vazů a svalů.
Mezi processus styloideus a processus mastoideus
vyúsťuje ve foramen stylomastoideum kanálek pro
průchod VII. hlavového nervu ­ canalis nervi facialis.
Stranové určení:
Při stranovém určení se orientujeme podle pyramidy
spánkové kosti, kde hrot (apex pyramidis) směřuje ventromediálně,
na svislé stěně (facies posterior pyramidis) je
nápadný porus acusticus internus. Incisura mastoidea na
bradavčitém výběžku míří dorzálním směrem, processus
zygomaticus šupiny spánkové kosti směrem ventrálním.
Osifikace:
Pars petrosa osifikuje z více center, které se zakládají
v původním chrupavčitém pouzdru sluchově-rovnovážného
ústrojí a v jeden celek splývají v 5. fetálním měsíci. Ještě
u novorozence se na pyramidě jasně rýsuje tvar polokružných
kanálků. Koncem 2. fetálního měsíce začíná osifikovat
endesmálně squama temporalis, osifikace postupuje až na
processus mastoideus. Pars tympanica se zakládá jako kraniálně
neuzavřený kroužek ­ anulus tympanicus. Po narození
srůstá pevněji s okolními kostmi a vyvíjí se v ploténku
tvaru kornoutu. Processus styloideus osifikuje od 1. roku
a od 6. do 18. roku srůstá s pars petrosa. Hranice mezi dalšími
částmi spánkové kosti zanikají po prvním roce života.
U novorozence není vyvinut processus mastoideus (vyvíjí se
až s tahem m. sternocleidomastoideus při zvedání hlavičky
dítěte), ani tuberculum articulare, které se rozvíjí teprve vlivem
žvýkacích pohybů.
1) Canalis caroticus
je kanálek tvaru obráceného písmene J, který slouží
pro vstup vnitřní krkavice (a. carotis interna) do
lebky. Po cestě z něj odstupují do středoušní dutiny
canaliculi caroticotympanici. Začíná na facies inferior
pyramidis jako apertura externa canalis carotici a otvírá
se u laterální stěny těla klínové kosti u apex pyramidis
v apertura interna canalis carotici.
2) Canalis nervi facialis
je kanálek, jímž prochází VII. hlavový nerv (n.
facialis) ve třech úsecích. I. úsek probíhá kolmo na
podélnou osu pyramidy. Začíná vstupem do introitus
canalis nervi facialis na předním horním kvadrantu
fundus meatus acustici interni a pokračuje až k hiatus
canalis nervi petrosi majoris, II. úsek kanálku probíhá
v podélné ose pyramidy dorzolaterálně, III. úsek přes
středoušní dutinu kaudálně. Lícní nerv pak vystupuje
z lebky přes foramen stylomastoideum.
Kanálky v os temporale
42
3) Canaliculus chordae tympani
je kanálek odstupující ze III. úseku canalis n. facialis,
obsahuje jednu z nervových větví VII. hlavového
nervu ­ chorda tympani, která z lebky vystupuje přes
fissura petrotympanica do fossa infratemporalis, kde se
přidává k n. lingualis (n. trigeminus).
4) Canalis musculotubarius
odstupuje ze středoušní dutiny a míří ke hrotu
pyramidy (laterálně od canalis caroticus), nalezneme
jej na basis cranii externa u mediální strany
foramen ovale a foramen spinosum. Obsahuje sluchovou
(Eustachovu) trubici a sval napínající bubínek
(m. tensor tympani).
5) Canaliculus mastoideus
je drobný kanálek pro jednu z větví X. hlavového
nervu (r. auricularis n. vagi), který začíná na přední
stěně foramen jugulare, z lebky vystupuje přes fissura
tympanomastoidea.
6) Canaliculus tympanicus
je kanálek, který začíná ve fossula petrosa spánkové
kosti jako apertura externa canaliculi tympanici.
Skrze canaliculus tympanicus se dostává n. tympanicus
(větev IX. hlavového nervu) do středoušní dutiny.
Po spojení s dalšími nervovými vlákny vystupuje
v hiatus n. petrosi minoris na facies anterior pyramidis
jako n. petrosus minor.
7) Aquaeductus vestibuli
je kanálek, který začíná ve vnitřním uchu a otvírá
se štěrbinovitým ústím (apertura externa aquaeductus
vestibuli) na facies posterior pyramidy. Obsahuje
ductus endolymphaticus.
8) Canaliculus cochleae
je kanálek, který začíná ve vnitřním uchu a otvírá
se trojúhelníkovitým ústím (apertura externa canaliculi
cochleae) pod porus acusticus internus na crista
inferior pyramidy. Obsahuje ductus perilymphaticus.
2.5.2 Obličejová část lebky
(splanchnocranium)
tvoří ji šestnáct kostí, z nichž horní čelist (maxilla),
nosní kost (os nasale), slzní kost (os lacrimale), lícní
kost (os zygomaticum), patrová kost (os palatinum)
a dolní nosní skořepa (concha nasalis inferior) jsou
párové, čichová kost (os ethmoidale), radličná kost
(vomer), dolní čelist (mandibula) a jazylka (os hyoideum)
jsou nepárové kosti.
Horní čelist (maxilla)
je kostním podkladem ventrální části obličeje.
Skládá se z těla (corpus maxillae), z něhož vybíhají
čtyři výběžky (processus frontalis, zygomaticus, palatinus
et alveolaris).
Corpus maxillae
na těle horní čelisti rozeznáváme čtyři plochy
­ facies orbitalis, anterior, infratemporalis a nasalis.
a) facies orbitalis
vytváří (spolu s podobnou plochou lícní kosti)
dno očnice. Začíná zde žlábek (sulcus infraorbitalis),
který se prohlubuje v kanálek (canalis infraorbitalis),
jenž ústí na přední ploše těla maxily a obsahuje stejnojmenný
nervově-cévní svazek.
b) facies anterior
zde vyúsťuje výše jmenovaný canalis infraorbitalis
ve foramen infraorbitale. V průběhu infraorbitálního
kanálku odstupují ke kořenům předních zubů jemné
kanálky ­ canales alveolares s nervově-cévními svazky.
Nad kořenem špičáku se nachází různě hluboká jamka
­ fossa canina. Facies anterior je dorzálně ukončena
zaoblenou hranou ­ crista infrazygomatica, která se táhne
od okraje lícního výběžku k alveolu 1. horní stoličky.
Mediálně končí facies anterior ostrou hranou ­ incisura
nasalis, ohraničující se stejným útvarem druhostranné
kosti vstup do nosní dutiny (apertura piriformis nasi)
a ve střední čáře (nad kořeny řezáků) vybíhá v krátký
trn ­ spina nasalis anterior.
c) facies infratemporalis
na infratemporální ploše je nápadný hrbol ­ tuber
maxillae a na něm drobné otvůrky vedoucí nervově-cévní
svazky ke kořenům stoliček ­ canales alveolares
posteriores.
d) facies nasalis
nachází se uvnitř nosní dutiny na laterální stěně.
Asi uprostřed je na ní patrný velký otvor ­ hiatus
sinus maxillaris, jenž vede do dutiny v těle horní
čelisti ­ sinus maxillaris. Tato dutina vzniká jako největší
výchlipka sliznice nosní dutiny, zaujímá celé
tělo horní čelisti a zasahuje i do všech jejích výběžků
­ tvoří v nich individuálně rozdílné výklenky ­ recessus
frontalis, recessus zygomaticus, recessus palatinus
a recessus alveolaris. Vyústění velkého otvoru ­ hiatus
sinus maxillaris ­ je zmenšeno přítomností okolních
kostí (zejména dolní nosní skořepou zavěšenou za
jeho dolní okraj a výběžkem střední nosní skořepy
­ processus uncinatus conchae nasalis mediae, zezadu
zmenšuje hiatus maxillaris lamina perpendicularis
patrové kosti).
43
Processus frontalis maxillae
čelní výběžek horní čelisti má při dorzálním okraji
hranu ­ crista lacrimalis anterior, která s podobnou
hranou na slzní kosti vytváří žlábek pro vývodné slzní
cesty vedoucí do nosní dutiny (ductus nasolacrimalis).
Na ploše obrácené do nosní dutiny se nachází další
dvě příčné hrany, z nichž horní je určena pro spojení
se střední nosní skořepou ­ crista ethmoidalis, dolní
pak pro spojení s dolní nosní skořepou ­ crista con-
chalis.
Processus zygomaticus maxillae
je krátký, trojboký výběžek těla maxily, který se
spojuje s lícní kostí. Odstupuje od něj již zmíněná
zaoblená hrana ­ crista infrazygomatica.
Processus alveolaris
nachází se na obvodu kaudálního okraje maxily
a představuje funkční nástavbu kosti, podmíněnou
přítomností zubů. Na kaudální straně alveolárního
výběžku jsou zubní lůžka ­ alveoli dentales, oddělená
septy ­ septa interalveolaria. Lůžka vícekořenových
zubů obsahují mezi kořeny ještě septa intraalveolaria
(interradicularia). Na zevní straně alveolárního
výběžku naznačují hrany ­ juga alveolaria polohu
kořenů zubů v alveolech. Po ztrátě zubů ve stáří se
alveoly resorbují a vymizí.
Processus palatinus
patrové výběžky pravé a levé maxily vytvářejí svou
dolní plochou ventrální 3/4 tvrdého patra (palatum
durum). Stýkají se v sutura palatina mediana, v níž
je někdy kost vyzdvižena ve val ­ torus palatinus. Na
dorzolaterální straně patrového výběžku probíhají
sulci palatini podmíněné průběhem patrových cév
a nervů. Ve ventrální části sutura palatina mediana
je mezičelistní otvor ­ foramen incisivum (pro artérii
a n. nasopalatinus). Část maxily ventrálně od foramen
incisivum osifikuje samostatně (os incisivum) a je
oddělena švem, který probíhá mezi vnější řezák a špičák.
Horní plocha patrových výběžků tvoří součást
dna dutiny nosní.
Osifikace:
Maxilla i os incisivum osifikují endesmálně od 6. fetálního týdne.
Obě kosti se již v embryonálním stádiu vzájemně dotýkají, ke
srůstu dochází nejprve na straně nosní dutiny. Několik let po narození
sice dochází k plné osifikaci, ale asi u 50% dospělých persistují
stopy švu os incisivum na patrové ploše. Novorozenecká maxila je
nízká, bez plně vyvinutého alveolárního výběžku, ale v jeho základu
jsou zanořeny korunky mléčného chrupu. K plnému rozvoji
proporcí horní čelisti dochází až s erupcí všech zubů. Sinus maxillaris
je u novorozence jen naznačen malou vkleslinou, do které se
při růstu čelisti vychlipuje sliznice nosní dutiny.
Stranová orientace:
Při stranové orientaci položíme maxilu alveolárním výběžkem
kaudálně, frontální výběžek směřuje kraniálně a hiatus sinus
maxillaris spolu s incisura nasalis jsou obráceny mediálně.
Poznámka:
Z variet je známý stav, kdy se ze švu, který laterálně ohraničuje
os incisivum může oddělit další šev ­ sutura entomesognathica
(také Albrechtův šev), mířící mezi vnitřní a vnější řezák. Poměrně
častou varietou jsou zdvojená foramina infraorbitalia, při neúplné
stěně může komunikovat infraorbitální kanál se sinus maxillaris.
Do sinus maxillaris mohou proniknout i zubní kořeny. Časté jsou
vývojové poruchy maxil ­ například rozštěp horní čelisti (gnathoschisis),
případně i s rozštěpem patra (palatognathoschisis).
Nosní kost (os nasale)
tvoří párové tenké kostní ploténky stříškovitě
k sobě skloněné. Nosní kosti se spojují švy s čelní
kostí, s čelními výběžky horních čelistí a navzájem
ve střední rovině v sutura internasalis. Jejich dolní
okraj je u živého podložen chrupavkou. Na dorzální
straně (přivrácené do dutiny nosní) je žlábek ­ sulcus
ethmoidalis, určený pro jednu z větví n. ethmoidalis
anterior.
Osifikace:
Os nasale vzniká ve vazivu z jediného osifikačního centra koncem
2. fetálního měsíce.
Stranová orientace:
Při stranové orientaci se řídíme podle tenkého, nepravidelného
kaudálního okraje, k němuž směřuje na vnitřní straně sulcus
ethmoidalis. Mediální strana kosti je ztluštělá a má tvar rovnoramenného
trojúhelníka se základnou obrácenou k čelní kosti.
Poznámka:
Na zevním povrchu nosních kostí se někdy nalézají nekonstantní
foramina nasalia pro cévy a větévky n. ethmoidalis anterior.
Žlábky pro tento nerv probíhají na vnitřní straně nosních kostí.
Tvar nosních kostí a celkový tvar nosu se houževnatě dědí.
Slzní kost (os lacrimale)
je párová kost, která mezi frontálním výběžkem
maxily a lamina orbitalis čichové kosti doplňuje
mediální stěnu očnice. Vnitřní plocha slzní kosti se
přikládá k předním cellulae ethmoidales čichové kos-
44
Poznámka:
Na přední ploše kosti je foramen zygomaticofaciale, které
může být i vícečetné. Lícní kost rozdělená švem (os zygomaticum
bipartitum ­ os japonicum) patří k vzácným varietám skeletu. Na
dorzálním okraji processus frontalis je variabilní hrbolek (tuberculum
marginale) podmíněný úponem některých snopců jednoho ze
žvýkacích svalů ­ m. temporalis.
Patrová kost (os palatinum)
je párová kost, která se podílí na utváření dorzální
části tvrdého patra a doplňuje laterální stěnu nosní
dutiny.
Skládá se ze dvou plotének:
Lamina horizontalis
horizontální ploténka pravé a levé strany tvoří
dorzální  tvrdého patra. Směrem ventrálním se
horizontální ploténky spojují s patrovými výběžky
maxily ve tvarově variabilním švu ­ sutura palatina
transversa. Obě se navzájem stýkají ve střední rovině
švem z něhož, směrem do nosní dutiny, vystupuje
crista nasalis, k níž se přikládá radličná kost ­ vomer.
Crista nasalis vybíhá dorzálně ve spina nasalis posterior.
Na orální ploše vodorovné ploténky jsou otvory
­ foramen palatinum majus a foramina palatina
minora (procházejí jimi cévy a nervy zásobující tvrdé
a měkké patro). Laterodorzálně, v místě kde se stýká
vodorovná ploténka s vertikální, se nachází processus
pyramidalis, který vyplňuje zářez (incisura pterygoidea)
křídlatého výběžku klínové kosti.
Lamina perpendicularis
vertikální ploténka ­ má na vnitřní (nosní) straně
dvě horizontální hrany pro připojení střední a dolní
nosní skořepy ­ crista ethmoidalis (horní) a crista
conchalis (dolní). Kraniálně vybíhá lamina perpendicularis
ve dva výběžky (processus orbitalis et sphenoidalis),
které zasahují do očnice a ke kosti klínové.
Mezi výběžky se nachází zářez ­ incisura sphenopalatina.
Po připojení k okolním kostem zde vzniká otvor
­ foramen sphenopalatinum, kterým komunikuje nosní
dutina s fossa pterygopalatina.
Osifikace:
Patrová kost osifikuje od konce 2. fetálního měsíce z jednoho
endesmálního jádra.
Stranová orientace:
Při stranovém určení orientujeme patrovou kost tak, aby spina
nasalis posterior směřovala dorzálně a processus pyramidalis
dorzolaterálně. Processus orbitalis (větší z obou výběžků vertikální
ti. Na očnicové ploše slzní kosti je vertikální hrana
­ crista lacrimalis posterior a ventrálně od ní sulcus
lacrimalis, který vznikl mezi crista lacrimalis anterior
čelního výběžku maxily a crista lacrimalis posterior
slzní kosti. Slzný žlábek se rozšiřuje ve fossa sacci
lacrimalis, kterou obkružuje tenký, ventrálně ohnutý
háček ­ hamulus lacrimalis. Z jamky pokračuje kaudálně
canalis nasolacrimalis, kterým se odvádějí slzy
do dolního průchodu nosní dutiny.
Osifikace:
Slzní kost osifikuje endesmálně ve 3. měsíci nitroděložního
života.
Stranová orientace:
Při určování stranové příslušnosti kosti se orientujeme podle
háčku ­ hamulu, který směřuje mediokaudálně. Chybí-li, sledujeme
crista lacrimalis posterior. Její kaudální konec směřuje k tenkému,
vykrojenému okraji.
Lícní kost (os zygomaticum)
je párová kost, která se podílí na ohraničení dna
a laterální stěny očnice. Její tvar a postavení ovlivňuje
konfiguraci obličeje.
Skládá se z těla a tří výběžků:
Corpus ossis zygomatici
na těle lícní kosti rozeznáváme tři plochy ­ facies
orbitalis, facies lateralis (malaris) a facies temporalis.
Na očnicové ploše je otvůrek foramen zygomaticoorbitale,
vedoucí do kanálku, kudy do kosti vstupuje
n. zygomaticus z II. větve n. trigeminus. Kanálek
se uvnitř kosti dělí a vyúsťuje pak na tvářové ploše
jako foramen zygomaticofaciale a na temporální ploše
jako foramen zygomaticotemporale. Ve zmíněných
kanálcích probíhají stejnojmenné nervy z II. větve n.
trigeminus.
Processus frontalis ­ míří kraniálně a spojuje se
s čelní kostí a velkými křídly klínové kosti.
Processus maxillaris ­ míří ventromediálně
a spojuje se s odpovídajícím výběžkem horní čelisti.
Processus temporalis ­ směřuje dorzálně a spojuje
se s processus zygomaticus spánkové kosti; vytvářejí
spolu jařmový oblouk (arcus zygomaticus).
Osifikace:
Lícní kost osifikuje endesmálně od konce 3. fetálního měsíce.
Stranová orientace:
Při stranovém určení se orientujeme podle oblé očnicové plochy
(tvoří laterokaudální stěnu orbity).
45
ploténky) směřuje ventrálně. Levá patrová kost má tvar velkého
písmene L, pravá je jeho zrcadlovým obrazem.
Dolní nosní skořepa (concha nasalis inferior)
je párová kost podílející se na vytvoření laterální
stěny nosní dutiny. Má tři výběžky z nichž největším
­ processus maxillaris je zavěšena za dolní okraj
hiatus sinus maxillae. Ventrálně odstupuje na horním
okraji skořepy směrem k slzní kosti processus lacrimalis,
dorzálně menší processus ethmoidalis pro spojení
s processus uncinatus střední nosní konchy.
Osifikace:
K osifikaci dochází od 5. měsíce nitroděložního života.
Stranová orientace:
Dolní skořepu orientujeme tak, aby největší výběžek ­ processus
maxillaris směřoval laterálně. Dorzální konec konchy je štíhlejší
než konec ventrální, ventrální processus lacrimalis je větší než dorzální
processus ethmoidalis.
Poznámka:
Maxilární výběžek dolní konchy srůstá v dospělosti s nosní
plochou horní čelisti.
Kost čichová (os ethmoidale)
je nepárová kost vsazená mezi očnicemi. Podílí se
na vytvoření stropu a laterální stěny nosní dutiny.
Skládá se ze tří základních částí:
Lamina perpendicularis
je nepárová vertikální ploténka tvořící horní část
přepážky nosní (septum nasi osseum), do přední jámy
lební vybíhá jako crista galli, na niž se upíná řasa tvrdé
mozkové pleny. Ventrálně od crista galli se nachází
otvůrek foramen caecum.
Lamina cribrosa
dírkovaná ploténka čichové kosti slouží pro prostup
vláken čichového nervu (I. hlavový nerv).
Labyrinthus ethmoidalis
tvoří systém dutinek v laterální stěně nosní dutiny
(celullae ethmoidales), z nichž největší je bulla ethmoidalis.
Na mediální straně labyrintu odstupují do nitra
nosní dutiny dvě skořepy ­ concha nasalis superior et
concha nasalis media. Od střední konchy dorzálním
směrem k dolní skořepě vybíhá processus uncinatus,
který se spolu s dalšími kostmi podílí na zúžení hiatus
maxillaris. Hranici mezi čichovým labyrintem a mediální
stěnou očnice tvoří papírovitě tenká lamina
orbitalis. Na horním okraji, kterým se lamina orbitalis
stýká s pars nasalis čelní kosti jsou dva otvory
pro prostup stejnojmenných nervů a cév ­ foramen
ethmoidale anterius et foramen ethmoidale posterius.
Osifikace:
Čichová kost osifikuje od 4.­5. měsíce nitroděložního života
z center v labyrintech a střední skořepě. Lamina cribrosa osifikuje
od narození do 2. roku dítěte, lamina perpendicularis končí osifikaci
až s koncem růstového období. Samostatně osifikuje crista
galli (od 2. roku) a s lamina cribrosa se spojuje koncem 4. roku.
Cellulae ethmoidales jsou u novorozence mělké, definitivní velikosti
dosahují po pubertě.
Radličná kost (vomer)
je sagitálně postavenou nepárovou kostí splanchnokrania,
která tvoří dorzokaudální část kostěného
nosního septa. Kraniální okraj vomeru přisedá dvěma
rozevřenými lamelami (alae vomeris) zdola na
tělo klínové kosti. Kaudální konec radličné kosti se
přikládá ke crista nasalis na tvrdém patře. Ventrokraniálně
je vomer spojen s lamina perpendicularis
čichové kosti.
Osifikace:
Vomer vzniká na konci 2. fetálního měsíce z páru endesmálních
jader na chrupavčité nosní přepážce.
Poznámka:
U novorozenců je vomer velmi nízký, po celé růstové období
pak přirůstá ventrokraniálním směrem. Na ventrálním okraji
vomeru se objevují samostatné osifikační ostrůvky, které se
mohou udržet jako ossiculum paraseptale.
Dolní čelist (mandibula)
se skládá z parabolicky ohnutého těla ­ corpus
mandibulae a dvou vzestupných větví ­ ramus mandibulae,
připojených k tělu v úhlu ­ angulus mandi-
bulae.
Corpus mandibulae
je po celé délce dolního okraje ztluštěno, zejména
v bradové krajině, kde vytváří trojhrannou vyvýšeninu
­ trigonum mandibulae. Ve střední čáře vystupuje
z tohoto trojúhelníku protuberantia mentalis, po
jejích stranách variabilně vytvořený párový hrbolek
­ tuberculum mentale. Na vnitřní ploše bradové části
mandibuly je ve střední rovině spina mentalis sloužící
pro odstup svalů ­ m. genioglossus a m. geniohyoideus.
Laterokaudálně od spiny je na každé straně mělká jamka
­ fossa digastrica, ke které se připojuje přední bříš-
46
ko m. digastricus. Podél horního okraje těla mandibuly
vybíhá, podobně jako u maxily, processus alveolaris
se zubními lůžky (alveoli dentales), s juga alveolaria,
septa interalveolaria a septa intraalveolaria (interradicularia).
Za poslední stoličkou se nachází trojúhelníkový
prostor (trigonum retromolare). Na vnitřní straně
těla probíhá šikmá hrana (linea mylohyoidea) pro
úpon stejnojmenného svalu; nad ní, o něco mediálněji,
se nachází mělká jamka ­ fovea sublingualis. Pod
mylohyoidní linií je další jamka ­ fovea submandibularis,
na obě jamky naléhají stejnojmenné slinné žlázy.
Z vnější strany těla dolní čelisti (obvykle pod druhým
třenovým zubem) se nachází otvor­ foramen mentale,
jímž vyúsťuje canalis mandibulae.
Ramus mandibulae
připojuje se v tupém úhlu k tělu dolní čelisti. Vybíhá
ve ventrální processus coronoideus s ostrou přední
hranou ­ crista temporalis (pro úpon m. temporalis)
a v dorzálně uložený processus condylaris. Na něm je
patrné kraniální rozšíření ­ hlavice mandibuly (caput
mandibulae), pod hlavicí se nachází zúžený krček
­ collum mandibulae s ventrálním prohloubením
­ fovea pterygoidea, která slouží pro úpon žvýkacího
svalu m. pterygoideus lateralis. Prostor mezi oběma
výběžky je prohloubený v zářez ­ incisura mandibulae.
Z předního okraje koronoidního výběžku vybíhá
kaudálně na zevní stranu alveolárního výběžku šikmá
hrana ­ linea obliqua. Na vnitřní straně ramene
mandibuly je foramen mandibulae, kterým vstupuje
nervově-cévní svazek do již zmíněného canalis mandibulae.
Foramen mandibulae je z ventrální strany
ohraničeno tenkou kostní ploténkou ­ lingula mandibulae
(slouží pro připojení lig. sphenomandibulare),
šikmo vpřed vybíhá úzký sulcus mylohyoideus (probíhá
jím stejnojmenný nerv). Na zevní i vnitřní straně
úhlu dolní čelisti se nacházejí drsnatiny pro úpony
žvýkacích svalů: zevně ­ tuberositas masseterica (pro
úpon m. masseter), zevnitř ­ tuberositas pterygoidea
(pro úpon m. pterygoideus medialis).
Osifikace:
Mandibula osifikuje velmi záhy (u embryí délky 16­17 mm)
endesmálně podél zevního okraje Meckelovy chrupavky. Primární
centrum se zakládá v okolí příštího foramen mandibulae a osifikace
se odtud šíří všemi směry. V obou výběžcích ramus mandibulae
vzniká sekundární chrupavka, která se později uplatňuje jako růstová
zóna a řídí růst celé mandibuly. Periostální apozicí přirůstá zadní
okraj ramus a angulus mandibulae za současné resorpce ramene
vepředu. Tak roste mandibula až k dosažení své definitivní velikosti.
Poznámka:
U novorozence je mandibula nízká (chybí funkční nástavba
­ alveolární výběžek), na horní straně těla mandibuly je mělký žlábek
v němž jsou zanořeny základy korunek mléčných zubů. Pravá
a levá polovina mandibuly jsou spojeny vazivovou symphysis menti,
která osifikuje až v průběhu 1. roku dítěte. Ramus a corpus mandibulae
svírají u novorozence tupý úhel (okolo 140o
), při plně vyvinutém
permanentním chrupu dospělého měří úhel mandibuly asi
120­125o
, při ztrátě zubů ve stáří se odbourává processus alveolaris,
celé tělo mandibuly se snižuje a úhel mandibuly se opět zvětšuje.
Foramen mentale může být i vícečetné, sulcus mylohyoideus
bývá někdy přepažen prostřednictvím kostního můstku ­ ponticulus
mylohyoideus.
Jazylka (os hyoideum)
je nepárová kost splanchnokrania zavěšená na lebeční
bázi pomocí vazů a svalů mezi bradou a hrtanem.
Sama je místem začátku a úponu řady krčních
svalů (suprahyoidních a infrahyoidních), svalů jazyka
a je na ní zavěšen hrtan.
Skládá se z:
Corpus ossis hyoidei
tělo jazylky má tvar příčně postavené ploténky
s konvexní přední a konkávní zadní plochou kosti.
Cornua minora ossis hyoidei
malé rohy jazylky jsou krátké, tvaru válečku a směřují
dorzokraniálním směrem. Připojuje se k nim lig.
stylohyoideum.
Cornua majora ossis hyoidei
velké rohy leží téměř v prodloužení těla jazylky
a jsou na konci paličkovitě rozšířené. Od velkých
rohů jazylky začíná m. hyoglossus.
Osifikace:
V těle a velkých rozích jazylky se objevují osifikační jádra těsně
před narozením, osifikační jádra v cornua minora se objevují až
koncem 1. roku dítěte. Cornua majora srůstají s tělem jazylky ke
konci růstového období, cornua minora zůstávají často chrupavčitá
po celý život a bývají spojena s tělem jazylky drobným kloubem.
Poznámka:
Jazylka je přizpůsobena značnému namáhání tahem upínajících
se svalů mimořádně silnou kompaktou. Protože je na krku
těsně pod kůží a nechráněná, bývá často vystavena zranění.
2.5.3 Lební jámy (fossae cranii)
Basis cranii interna
Basis cranii interna je přístupná studiu po snesení
47
kalvy. Kalva je mozková část lebky sahající od horních
okrajů očnic po linea nuchae superior týlní kosti.
Při anatomické preparaci se obvykle odděluje řezem
vedeným těsně nad nadočnicovými oblouky a vzadu
nad protuberantia occipitalis externa.
Na basis cranii interna nalézáme tři mozkové
jámy:
Přední lební jáma (fossa cranii anterior)
dorzálně je ohraničena pomocí sulcus chiasmaticus
a zadním okrajem malých křídel kosti klínové
­ leží tedy nad očnicemi, nosní dutinou, sinus frontalis
a částečně nad sinus sphenoidalis. Do přední jámy lební
se ze všech těchto oblastí mohou šířit patologické
procesy. Nejvyšší místo přední lební jámy se promítá
do úrovně arcus superciliares, její zadní okraj na kolmici
půlící jařmový oblouk.
Střední lební jáma (fossa cranii media)
její ventrální hranice prochází sulcus chiasmaticus
a zadním okrajem malých křídel kosti klínové,
dorzální hranici tvoří horní hrana pyramidy (crista
pyramidis superior) a dorsum sellae. Dno je v rovině
dolních okrajů jařmového oblouku, její zadní okraj je
dán kolmicí, procházející mastoidními výběžky spánkové
kosti. Jáma je oddělena tenkým tegmen tympani
od středoušní dutiny a tenkou ploténkou od čelistního
kloubu.
Zadní lební jáma (fossa cranii posterior)
jejím ventrálním ohraničením je crista pyramidis
superior a dorsum sellae. Nejhlubší místo je v rovině
proložené oběma processus mastoidei, zadní a horní
hranici určuje protuberantia occipitalis externa. Nejtenčí
stěna je v sousedství esovitého žilního splavu
vedoucího do foramen jugulare ­ sinus sigmoideus.
Uprostřed zadní lební jámy je velký týlní otvor (foramen
magnum), který spojuje jámu s páteřním kaná-
lem.
Na vnější straně lebky se nacházejí následující jámy:
Spánková jáma (fossa temporalis)
je jáma, která sahá od linea temporalis superior na
temenní kosti po jařmový oblouk ­ obsahuje žvýkací
sval m. temporalis, cévy a nervy.
Fossa infratemporalis
nachází se pod fossa temporalis (hranici tvoří
crista infratemporalis velkého křídla klínové kosti)
navnitř od větve dolní čelisti ­ obsahem jsou žvýkací
svaly (mm. pterygoidei) a jejich nervově-cévní svazky.
Fossa pterygopalatina
je nejhlubší částí fossa infratemporalis umístěná
mezi horní čelistí a předním okrajem processus pterygoideus,
mediálně ji ohraničuje lamina perpendicularis
ossis palatini. Obsahuje nervy II. větve n. trigeminus
a doprovodné cévy. Komunikuje s okolními prostory
­ přes canalis palatinus major s ústní dutinou, přes
foramen sphenopalatinum s nosní dutinou, skrze fissura
orbitalis inferior s očnicí, přes foramen rotundum
s fossa cranii media a přes canalis pterygoideus s basis
cranii externa.
Očnice (orbita)
má tvar čtyřbokého jehlanu se základnou směřující
dopředu (aditus orbitae), vrcholem dorzálně.
Uložena je pod přední jámou lební, po stranách nosní
dutiny, navnitř od fossa temporalis. Obsahem je oční
koule, okohybné svaly, slzný aparát, jejich cévy a ner-
vy.
Strop očnice:
je tvořený facies orbitalis ossis frontalis a částí
malých křídel klínové kosti.
Mediální stěna:
tvoří ji processus frontalis maxillae, os lacrimale,
lamina orbitalis ossis ethmoidalis a vzadu část malých
křídel klínové kosti. Na této stěně nalézáme foramen
ethmoidale anterius a posterius (slouží k průchodu stejnojmenných
cév a nervů).
Laterální stěna:
na jejím vytvoření se podílejí facies orbitalis alae
majoris ossis sphenoidalis a facies orbitalis lícní kosti.
Spodina očnice:
nachází se zde facies orbitalis corporis maxillae, část
facies orbitalis ossis zygomatici a vzadu processus orbitalis
ossis palatini.
V očnici nalézáme fissura orbitalis superior (prostup
n. ophtalmicus, n. trochlearis, n. abducens, n. oculomotorius
a v. ophtalmica superior), fissura orbitalis inferior
(prostup v. ophtalmica inferior a n. et vasa infraorbitalia)
a canalis opticus (pro n. opticus a a. ophtalmica).
Nosní dutina ­ cavitas nasi ossea
kostěná nosní dutina je přepážkou (septum nasi
osseum), tvořenou vomerem a lamina perpendicularis
ossis ethmoidalis rozdělena na dvě, obvykle asymetrické,
části.
48
Ohraničení kostěné nosní dutiny:
Strop nosní dutiny:
tvoří nosní kosti, pars nasalis čelní kosti, lamina
cribrosa čichové kosti a tělo klínové kosti.
Laterální stěna nosní dutiny:
na laterální stěně se podílejí processus frontalis
maxillae, facies nasalis corporis maxillae, lamina
medialis processus pterygoidei, os lacrimale, lamina
perpendicularis ossis palatini, labyrinthus ethmoidalis
s oběma konchami a concha nasalis inferior.
Spodina nosní dutiny:
je tvořena patrovým výběžkem maxily a lamina
horizontalis ossis palatini.
Vstup do dutiny nosní:
tvoří apertura piriformis, která je ohraničena frontálními
výběžky maxil a nosními kostmi.
Východ z nosní dutiny:
vede do nosohltanu a vytvářejí jej dvě choanae,
které ohraničuje lamina medialis processus pterygoidei,
vomer, tělo klínové kosti a lamina horizontalis
ossis palatini.
Nosní dutina je přítomností tří nosních skořep
rozdělena ve tři průchody nosní (meatus nasi superior
mezi horní a střední nosní konchou ­ je zde vyústění
sinus sphenoidalis a celullae ethmoidales posteriores,
meatus nasi medius mezi střední a dolní skořepou
­ s vyústěním sinus maxillaris, sinus frontalis a cellulae
ethmoidales anteriores a meatus nasi inferior, což je
nosní průchod uložený mezi dolní konchou a tvrdým
patrem ­ ústí sem ductus nasolacrimalis).
Ústní dutina (cavitas oris)
tvoří počáteční oddíl trávicí soustavy.
Strop ústní dutiny:
je tvořen tvrdým patrem (palatum durum).
Laterální a přední stěna:
na jejich vytvoření se podílejí processus alveolares
obou čelistí.
Dno ústní dutiny:
tvoří suprahyoidní svaly (m. mylohyoideus a
m. geniohyoideus).
2.5.4 Tvar lebky
Na konečném tvaru lebky se podílí mnoho faktorů.
Tvar neurokrania závisí hlavně na rozvoji mozku,
tvar splanchnokrania je podmíněn rozvojem žvýkacího
aparátu (zuby, čelistmi, žvýkacími svaly). Lamina
cribrosa, u nižších savců stojící šikmo nazad skloněná,
je u člověka položena horizontálně. S rozvojem
mozku došlo u člověka z původně vertikální polohy
báze lební k jejímu úhlovitému zalomení v místě sella
turcica tak, že foramen magnum, u quadrupedů směřující
dorzálně, je u člověka uloženo horizontálně.
Úhlovitému zalomení mezi horizontálně položenou
přední lební jámou a k ní šikmo vystupujícím klivem
se říká kyfosa lebeční báze. Díky této kyfóze se
dostalo splanchnokranium (na primitivní savčí lebce
vysunuté daleko dopředu) pod lebeční bázi.
2.5.5 Pohlavní rozdíly na lebce
Rozpoznání znaků sexuálního dimorfismu na lebce
je velmi důležité pro vypracování základních demografických
údajů jednotlivců nebo celých populací, proto
budou podrobně přednášeny a studovány ve specializovaných
předmětech antropologie. Zde je uveden jen
přehled nejdůležitějších rozdílů:
Při posuzování lebky z norma lateralis přechází
čelní kost na kořen nosu u mužů zlomem a zářezem,
protože vyčnívá glabelární krajina směrem dopředu.
U ženské lebky je tento přechod většinou plynulý. Čelo
u mužů ustupuje šikmo dozadu, u žen je spíše kolmé.
Nadočnicové oblouky jsou lépe vyznačeny u mužů,
zatímco tubera frontalia a tubera parietalia jsou nápadnější
u žen. Výrazem silnější muskulatury u mužů jsou
celkově robustnější lebky, masívnější processus mastoidei,
protuberantia occipitalis externa, arcus zygomaticus,
spina nasalis anterior a hrubý reliéf nuchální krajiny
týlní kosti. U mužů bývá dobře vyvinuta crista supramastoidea
na spánkové kosti a tuberculum marginale
na čelním výběžku kosti lícní. Horní okraje očnic jsou
u mužů častěji zaoblené, u ženských lebek spíše ostré.
Bradová krajina je u ženské mandibuly zaoblená, u mužů
častěji hranatá. Processus alveolares čelistí ženských
lebek jsou častěji posunuty a vykloněny periferněji
(takzvaná alveolární prognathie), u mužských lebek
je mandibulární úhel vybočený směrem laterálním
(everze mandibuly) a zadní okraj ramus mandibulae je
u mužů prohnutý.
Při stanovení pohlaví na skeletu je třeba brát do
úvahy celý komplex znaků a jejich rozdílnou validitu,
protože ne každá lebka má všechny charakteristické
virilní nebo femininní znaky. Na izolovaných lebkách
nelze asi v 10% případů pohlaví spolehlivě stanovit.
Lebky s nezřetelně vyznačenými pohlavními znaky
nazýváme alofycké. U dětí se určuje pohlaví na lebkách
obtížně, protože většina pohlavních znaků se na
lebce vyvíjí až po skončení puberty.
49
Od lebky dospělého jedince se novorozenecká lebka
odlišuje mnoha různými znaky, z nichž řada byla
zmíněna již v údajích o osifikaci jednotlivých kostí.
U novorozence je lebka v porovnání s postkraniálním
skeletem relativně velká, její kapacita činí asi 370
ccm, délka lebky měří okolo 11cm, šířka lebky je asi
9cm a obvod přes glabelu přibližně 34 cm. Při srovnání
obou částí lebky je však obličejová část oproti mozkové
malá (poměr 1:8 u novorozence, 1:2 u dospělého
jedince). Obličejový oddíl je velkou měrou závislý na
rozvoji žvýkacího aparátu. K nejvýznamnějším faktorům,
které ovlivňují vývoj splanchnokrania, patří především
prořezávání zubů, změny spojené s funkčním
využíváním čelistí (při sání, později při kousání a žvýkání),
vývoj žvýkacích svalů a pneumatizace maxily
a labyrintu čichové kosti.
Při pohledu shora má novorozenecká lebka obrys
pětiúhelníku, kde nápadně prominují tubera frontalia
a tubera parietalia jako osifikační centra a nejsilnější
místa plochých lebečních kostí. Čelní kost je rozdělena
švem na dvě poloviny, premaxila je oddělena švem
od maxily, části klínových a spánkových kostí nejsou
dosud srostlé, na pars tympanica spánkové kosti je
přítomen pouze anulus tympanicus.
Protože osifikace kostí lebky je neúplná, mezi
okraji plochých lebečních kostí jsou vytvořeny vazivové
pruhy (z nich se dalším vývojem vytvoří sutury)
a membranózní ploténky ­ fonticuli (okraje kostí jsou
ještě zaoblené, nemají vytvořené úhly). Na novorozenecké
lebce je vyvinuto šest konstantních lupínků:
Fonticulus major (anterior)
též fontanella major, velký (přední) nepárový lupínek
je vazivová ploténka rhombického tvaru o ploše
asi 3,7 cm2
, která se nalézá v šípovém švu mezi kostmi
temenními a pravým a levým základem šupiny kosti
čelní. Osifikuje okolo dvou let věku dítěte.
Fonticulus minor (posterior, occipitalis)
Malý nepárový lupínek, který tvoří vazivová ploténka
na spojení švu šípového a lambdového. K jeho
uzávěru dochází do konce 3.­6. měsíce po narození.
2.5.6 Novorozenecká lebka Fonticulus sphenoidalis
Párový lupínek, který tvoří vazivová membrána
překlenující štěrbinu na laterální straně lebky mezi
kostí klínovou, čelní, temenní a spánkovou. Uzavírá
se v době okolo porodu.
Fonticulus mastoideus
Párový lupínek, který tvoří vazivová membrána
umístěná ve štěrbině na laterální straně lebky mezi
temenní kostí, týlní a kostí spánkovou. Uzavírá se
v době okolo porodu.
Mandibula je u novorozence ještě nízká (chybí
funkční nástavba ­ alveolární výběžek), na horní
straně je mělký žlábek v němž jsou zanořeny základy
korunek mléčných zubů. Pravá a levá polovina mandibuly
je spojena vazivovou symphysis menti, která
osifikuje až v průběhu 1. roku dítěte. Ramus a corpus
mandibulae svírají tupý úhel (okolo 140o
). Úprava
čelistního kloubu se u novorozence a kojence výrazně
liší od dospělého jedince. V době, kdy je dítě kojeno
je při sání významný sagitální posun hlavičky mandibuly.
V oblasti budoucí jamky čelistního kloubu je
vytvořena jen plochá jamka a zcela chybí tuberculum
articulare. Často bývá vytvořena i mělká, sagitálně
orientovaná rýha, ve které klouže discus articularis
(viz stavbu čelistního kloubu ­ art. temporomandibularis
v kapitole 3.2.1). S rozvojem zubů a žvýkacích
svalů vystupuje do popředí rotační pohyb hlavičky
v jamce, na předním okraji fossa mandibulae se vyvíjí
tuberculum articulare.
Ostatní znaky novorozenecké lebky vyplývají
z dosaženého stupně osifikace jednotlivých kostí.
Poznámka:
Fonticulus anterior a fonticulus posterior jsou hmatné a za
porodu slouží porodníkovi k orientaci o poloze hlavičky novorozence.
Poměrně vzácně vzniká na základě samostatné osifikace fonticulus
anterior malá kůstka zvaná os bregmaticum, která se počítá k varietám
skeletu, podobně na základě samostatné osifikace fonticulus
sphenoidalis může vzniknout os epiptericum. Os metopicum je vzácná
varieta skeletu, kterou představuje malý osifikovaný fonticulus uprostřed
čelního švu.
50
51
Soustava spojů (Arthrologie)
Arthrologie zahrnuje dvě hlavní formy kostního
spojení:
1) Synarthrosis ­ plynulé spojení pomocí některého
druhu pojiva (vazivo, chrupavka, kost).
2) Diarthrosis (articulatio synovialis, kloub)
­ spojení dotykem (pomocí kloubních ploch a dalších
pomocných struktur).
3.1 Obecný popis spojů
Synartróza je téměř nepohyblivé, plynulé spojení
kostí, které v místě spoje poněkud pruží. Podle toho,
která pojivová tkáň kosti spojuje je dělíme na:
1) Syndesmózy ­ kosti jsou spojeny vazivem. Do
této skupiny náleží vazy (ligamenta), vsazení zubu do
čelisti (gomphosis) a švy lebečních kostí (suturae).
Hlavní druhy švů: sutura serrata ­ šev pilovitý
(například šev šípový mezi temenními kostmi), sutura
squamosa ­ šev šupinový, kdy se kosti přes sebe
překládají jako rybí šupiny a tak se zvětší kontaktní
plocha (například spojení temenní a spánkové kosti).
Sutura plana je šev plochý, který se nachází mezi
rovnými okraji kostí v místech malé námahy (například
spojení nosních kostí). Mezi syndesmózy patří
i fontanely na novorozenecké lebce, které se později
přemění na švy.
2) Synchondrózy ­ spojení kostí pomocí chrupavky.
Patří sem primární chrupavčitá spojení v podobě
růstových chrupavek (hyalinní chrupavkou) a sekundární
chrupavčitá spojení (vazivovou chrupavkou)
3.1.1 Spojení kostí plynulé (synarthrosis)
­ například střední část symphysis pubica.
3) Synostózy ­ spojení kostí kostní tkání. Vyvíjí se
osifikací syndesmózy nebo synchondrózy (například
srůst křížových obratlů v křížovou kost).
Diartróza (kloub) je pohyblivé spojení dvou nebo
více kostí dotykem pomocí kontaktních kloubních
plošek povlečených kloubní chrupavkou (většinou
hyalinní, pouze v kloubech, které jsou namáhány velkým
tlakem je vazivová chrupavka).
3.1.2 Spojení kostí dotykem
(diarthrosis, articulatio synovialis, kloub)
Plochy dotýkajících se kostí, povlečené chrupavkou,
se nazývají facies articulares. Obvykle je jeden
kloubní konec prohloubený ­ kloubní jamka (fossa
articularis) a na druhé kosti vypouklý ­ kloubní hlavice
(caput articulare).
Kloubní plošky jsou uzavřeny v kloubním pouzdru
­ capsula articularis. Zevní vrstva kloubního
pouzdra je tvořena vazivem (stratum fibrosum) a má
za úkol ochranu a zpevnění kloubu. Vnitřní vrstva
(stratum synoviale) kromě vaziva obsahuje i synoviální
buňky produkující kloubní maz (synovii), který
vyživuje kloubní chrupavku (kloubní chrupavka je
bezcévná), zvyšuje přilnavost a zmírňuje tření stýkajících
se kloubních plošek kostí. Na některých
místech může synoviální vrstva zvětšit svůj povrch
Stavba kloubu
3
52
tím, že tvoří v kloubu řasy (plicae) nebo klky (villi).
Kloubní pouzdro bývá u některých kloubů zpevněno
vazy a bohatě zásobeno cévami, které vytváří kolem
kloubu cévní sítě (rete articulare). Rovněž nervové
zásobení je hojné (se speciálními receptory, které
informují centrální nervovou soustavu o tahu, tlaku
nebo pohybu kloubu). Kloubní dutina (cavitas articularis)
je pouze kapilární štěrbinou vyplněnou synovií.
Ve skutečnou dutinu se mění pouze za patologických
stavů (výpotkem, krví).
Klouby jsou opatřeny řadou speciálních útvarů, které
pomáhají zabezpečit jejich správnou funkci. Náleží
mezi ně:
a) Labrum articulare
chrupavčité rozšíření mělké kloubní jamky, které se
táhne po jejím obvodu.
b) Disci et menisci articulares
ploténky chrupavky, které působí jako pružné podložky,
vyrovnávají nestejnoměrné zakřivení kloubních
ploch a umožňují v kloubu složitější pohyby. Disci zcela
přepažují kloubní štěrbinu a dělí ji na dvě izolované části,
menisci rozdělují kloubní štěrbinu jen zčásti.
c) Ligamenta
jsou vazy přítomné u většiny kloubů. Mohou pouze
kloubní pouzdro zesilovat, zajišťovat určitou část pohybu
nebo zabraňovat některým nefunkčním pohybům.
Mohou se nacházet uvnitř kloubu (intraartikulárně)
nebo nejčastěji vně (extraartikulárně).
d) Musculi articulares
drobné svalové snopce okolních svalů upínající se
do kloubního pouzdra, které mají za úkol zabránit jeho
uskřinutí.
e) Bursae synoviales
tíhové váčky. Jsou to dutinky uložené ve vazivu
v okolí kloubu. Obsahují synoviální membránu a synovii;
vyskytují se většinou pod šlachami svalů v místech
zvýšeného tahu nebo tlaku na kloub. Bývají obvykle spojeny
s kloubní štěrbinou, ale mohou se nacházet i v místech
nesouvisejících s kloubem (jako reakce na zevní
zátěž působící opakovaně proti kosti ve stejném místě).
Střední postavení kloubu je pozice kloubu, v níž
jsou nejméně napjata všechna ligamenta, okolní svaly
i kloubní pouzdro. Toto postavení zaujímá kloub postižený
chorobným procesem nebo v něm bývá fixován
kloub při ošetřování zlomeniny.
Pomocná kloubní zařízení
Klouby dělíme podle různých měřítek.
1. Podle počtu stýkajících se kostí:
a) Klouby jednoduché (stýkají se pouze dvě kosti).
b) Klouby složené (v kontaktu je více kostí nebo jen
dvě, ale mezi ně je vložen discus nebo meniscus articu-
laris).
2. Podle tvaru styčných plošek:
a) Kulový kloub (articulatio spheroidea)
Hlavice má tvar koule nebo její části. Pokud je jamka
kloubu mělká a neomezuje pohyby mluvíme o volném
kulovém kloubu ­ arthrodia (například ramenní kloub).
Zapadá-li hlavice hluboko do kloubní jamky a pohyby
v kloubu jsou tak limitovány, nazýváme jej kloubem
kulovým omezeným ­ enarthrosis (například kyčelní
kloub).
b) Elipsoidní (vejčitý) kloub (articulatio ellipsoidea)
Hlavice i jamka má tvar elipsoidu, například u radiokarpálního
kloubu.
c) Válcový kloub (articulatio cylindroidea)
Vyskytuje se ve dvou typech:
Šarnýrový kloub (ginglymus), má kloubní plochy,
které jsou částí válce, rotační osa je kolmá na podélnou
osu kosti, v šarnýrovém kloubu je možná flexe a extenze
(například kolenní kloub).
Kolový kloub (articulatio trochoidea), kloubní plošky
jsou částí válce, osa rotace jde rovnoběžně s podélnou
osou kosti, je zde možná pronace a supinace (například
radioulnární klouby).
d) Sedlový kloub (articulatio sellaris)
Sedlový kloub má jednu kloubní plochu sedlovitě
konkávní a druhou konvexní. Typickým příkladem je
palcový karpometakarpální kloub.
e) Kladkový kloub (articulatio trochlearis)
Jednu styčnou plochu má ve tvaru kladky a proti ní
vyvstává na druhé kosti hrana (například humeroulnární
kloub).
f) Plochý kloub (articulatio plana)
Kloubní plošky jsou u obou stýkajících se kostí rovné
(například intervertebrální klouby).
g) Amfiartróza (amphiarthrosis)
Kloub s minimální pohyblivostí, s nepravidelnými
styčnými ploškami, bývá často obklopen silnými vazy
(například sakroiliakální skloubení).
Rozdělení kloubů
53
1. Klouby s rotačními pohyby. Podle počtu pohybových
os rozeznáváme klouby jednoosé, dvojosé
a trojosé.
a) Jednoosé klouby ­ umožňují dvojici pohybů
kolem jedné osy. Sem řadíme válcový (kolový a šarnýrový)
a kladkový kloub. Možné pohyby jsou flexe
a extenze, případně pronace a supinace (příklad
­ humeroulnární kloub, radioulnární proximální
kloub).
b) Dvojosé klouby ­ umožňují pohyby podle
dvou na sebe kolmých os. Do této skupiny náleží sedPohyby
v kloubech
3.2 Speciální arthrologie
lový a elipsoidní kloub. Pohyby jsou možné ve smyslu
flexe, extenze a dukce (pohyby do stran). Příklad
­ radiokarpální kloub.
c) Trojosé klouby ­ umožňují pohyby podle tří na
sebe kolmých os. Řadíme sem kulový kloub. Pohyby
­ flexe, extenze, vnitřní a zevní rotace (pronace a supinace),
abdukce a addukce. Příklad ­ ramenní kloub.
2. Klouby s posuvným pohybem ­ plochý kloub
(například intervertebrální).
3. Klouby s minimálními pohyby ­ amfiartróza
(například karpometakarpální klouby tříčlánkových
prstů).
Mezi spojení na lebce řadíme kraniovertebrální
spoje, syndesmózy, synchondrózy, čelistní kloub
a spoje jazylky.
3.2.1 Spojení na lebce
Představují spojení lebky s prvním a druhým krčním
obratlem.
1. Articulatio atlantooccipitalis (párový kloub)
Kloubní plošky: condyli occipitales a foveae articulares
superiores atlasu.
Kloubní pouzdro: upíná se po okrajích styčných
ploch.
Pomocná zařízení: membrana atlantooccipitalis
anterior a slabší membrana atlantooccipitalis posterior
(rozepjaty jsou mezi oblouky atlasu a týlní kostí), membrana
tectoria (kraniální pokračování lig. longitudinale
posterius ­ dosahuje až na clivus).
Typ kloubu: elipsoidní (vejčitý) kloub s možností
flexe a extenze hlavy a menších pohybů do stran.
2. Articulatio atlantoaxialis
Podvojný kloub, dělíme jej na dvě části:
a) Articulatio atlantoaxialis lateralis
Jde o párový kloub.
Kloubní plošky: foveae articulares inferiores atlasu
a processus articulares superiores axis.
b) Articulatio atlantoaxialis mediana
Jedná se o nepárový kloub.
Kloubní plošky: facies articularis anterior na
Kraniovertebrální spoje
přední straně dens axis s fovea dentis atlasu a facies
articularis posterior na zadní straně dens axis s lig.
transversum atlantis.
Kloubní pouzdro: je společné a upíná se po okrajích
styčných ploch.
Pomocná zařízení: lig. apicis dentis (táhne se od
dens axis k ventrálnímu okraji foramen magnum), ligg.
alaria (spojují vrchol dens axis s laterálním okrajem
foramen magnum), lig. transversum atlantis (je rozepjaté
mezi massae laterales atlantis a přikládá se zezadu
na dens axis. Lig. cruciforme atlantis je tvořeno lig.
transversum atlantis a svislými vazivovými snopci
jdoucími od axis k týlní kosti (fasciculi longitudina-
les).
Typ kloubu: po funkční stránce představují oba
jmenované klouby mechanickou jednotku, atlas se
otáčí okolo dens axis v rozsahu asi 60o
.
­ představují švy (suturae), kdy se mezi okraje
kostí vsouvá vrstvička vaziva. Švy byly popsány
u kostí lebky a v obecné arthrologii. Mezi syndesmózy
lebky patří rovněž lig. pterygospinosum (táhne se
od lamina lateralis processus pterygoidei ke spina ossis
sphenoidalis), ligamentum stylohyoideum a ligamenta
čelistního kloubu (lig. stylomandibulare, lig. spheno-
mandibulare).
Poznámka:
Lig. pterygospinosum někdy osifikuje a vytvoří můstek ­ ponticulus
pterygospinosus, který řadíme k varietám skeletu.
Syndesmózy na lebce
54
U dospělých jedinců nalézáme ve stejnojmenných
štěrbinách synchondrosis sphenopetrosa a synchondrosis
petrooccipitalis. Foramen lacerum je vyplněno
fibrocartilago basialis.
Synchondrózy na lebce
Čelistní kloub je párový.
Kloubní plošky: caput mandibulae se spojuje s
fossa mandibularis a tuberculum articulare spánkové
kosti.
Kloubní pouzdro: upíná se po okrajích styčných
ploch, vpředu a vzadu je slabé, jeho mediální část je
velmi silná, srůstá s discus articularis po celém jeho
obvodu.
Pomocná zařízení: discus articularis (z vazivové
chrupavky) ­ má tenčí střed a po okrajích je zesílen,
srůstá s kloubním pouzdrem. Rozděluje štěrbinu
kloubní na pars discotemporalis a pars discomandibularis.
Kloubní pouzdro je ze strany zesíleno lig.
laterale (táhne se od kořene processus zygomaticus
spánkové kosti na zevní stranu kloubního pouzdra
pod caput mandibulae). V okolí kloubu se nachází lig.
sphenomandibulare (jde od spina ossis sphenoidalis
k lingula mandibulae a lig. stylomandibulare (probíhá
od processus styloideus spánkové kosti k angulus man-
dibulae).
Typ kloubu: šarnýrový, je zde možné otevírání úst
(mandibulární deprese), zavírání úst (mandibulární
elevace), posun dolní čelisti dopředu (mandibulární
protrakce), posun dolní čelisti dozadu (mandibulární
retrakce) a pohyby do stran. V oddílu diskomandibulárním
dochází k rotaci, v diskotemporální části
k pohybům translačním.
Poznámka:
Pokud se při velkém a náhlém otevření úst dostane hlavice dolní
čelisti před tuberculum articulare, dojde k vykloubení (luxaci)
mandibuly. Repozice luxované mandibuly se provádí zatlačením
čelisti dolů a dozadu.
Čelistní kloub (articulatio temporomandibularis)
S lebkou se jazylka spojuje pomocí svalstva a lig.
stylohyoideum, které se táhne od processus styloideus
spánkové kosti na cornu minus jazylky.
Poznámka:
Lig. stylohyoideum někdy v celém rozsahu osifikuje, vznikne
processus styloideus elongatus, který může nepříjemně omezovat
pohyby hlavy.
Spoje jazylky
Páteř (columna vertebralis) vzniká spojením samostatných
(presakrálních) obratlů, křížové a kostrční
kosti. Na páteři lze pozorovat všechny druhy spojů
­ synartrózy i diartrózy. Syndesmózy jsou představovány
krátkými a dlouhými vazy páteře, synchondrózy
meziobratlovými ploténkami (disci intervertebrales),
synostózy křížovou a kostrční kostí a diartrózy intervertebrálními
klouby.
3.2.2 Spojení na páteři
1. Spojení mezi obratlovými těly
mezi facies terminalis superior a facies terminalis
inferior dvou sousedních obratlů se vkládají chrupavčité
meziobratlové ploténky ­ disci intervertebrales.
Disků je celkem 23 a tvoří asi 1/4 až 1/5 celé délky
páteře. Prsténcový okraj disků je tvořený vazivovou
chrupavkou (anulus fibrosus), zatímco střed tvoří
rosolovitý, málo stlačitelný nucleus pulposus, který
působí jako kulové ložisko.
Poznámka:
Ve stáří se výška meziobratlových destiček snižuje, kolísá také
během dne ­ večer je tělesná výška člověka až o 3cm nižší než ráno.
Všechna antropometrická měření na živém je tedy třeba provádět
ve stejnou dobu, nejlépe v ranních hodinách.
2. Spojení mezi oblouky obratlů
představují elastické vazy ­ ligg. flava. Umožňují
a zároveň limitují vzájemné oddálení obratlových
oblouků při flexi páteře.
3. Spoje mezi obratlovými výběžky
tvoří je ploché meziobratlové klouby (articulationes
intervertebrales), u nichž se stýkají dva sousední
processus articulares. Každý kloub má samostatné
kloubní pouzdro.
Sousední processus spinosi jsou spojeny pomocí
ligg. interspinalia, transverzální výběžky spojují ligg.
intertransversaria. Na obratlové trny krční oblasti se
klade ještě lig. supraspinale, které se v podobě sagitálně
postaveného lig. nuchae prodlužuje až na crista
occipitalis externa týlní kosti.
Spojení mezi obratli
1. Lig. longitudinale anterius ­ táhne se po přední
straně obratlových těl od atlasu po křížovou kost.
2. Lig. longitudinale posterius probíhá v páteřním
kanále po zadní straně obratlových těl.
Společné spoje na páteři
55
Páteří prochází po celé délce páteřní kanál (canalis
vertebralis) s páteřní míchou. Vzniká tak, že se jednotlivá
foramina vertebralia seřadí nad sebe. Vzájemným
přiložením incisurae vertebrales sousedních obratlů
k sobě vznikají foramina intervertebralia, kterými
vycházejí z míchy míšní nervy. Kraniálně komunikuje
canalis vertebralis přes velký týlní otvor se zadní
jámou lební, kaudálně se otvírá v hiatus canalis sacra-
lis.
Páteř je dvojesovitě prohnutá s krční a bederní
lordózou (prohnutí páteře konvexitou dopředu)
a hrudní a křížovou kyfózou (prohnutí páteře konvexitou
dozadu). Přechody jsou plynulé s výjimkou
rozhraní bederní a křížové části páteře, kde je v místě
předhoří (promontorium) náhlý zlom. Prohnutí
umožňuje páteři pérovací pohyby.
Poznámka:
Lordózy i kyfózy se zakládají prenatálně, ale k jejich plnému
rozvoji dojde až dítě začne zvedat hlavičku (krční lordóza) a chodit
(bederní lordóza). Kyfózy jsou zbytkem původního zakřivení
páteře a kompenzují lordózy. U některých jedinců však není takto
ideálně prohnutá páteř. Při slabém a ochablém svalstvu pozorujeme
plochá záda, u dobře vyvinutého svalstva záda prohnutá a při
vadném držení těla a slabém zádovém svalstvu záda kulatá (například
u mládeže, některých profesí a ve stáří).
Druhé zakřivení páteře je ve frontální rovině ­ bočitost páteře
(skolióza). U praváků se setkáváme s fyziologickou mírnou dextroskoliózou
(vybočení doprava).
Tvar a zakřivení páteře
Na páteři jsou možné tyto pohyby:
anteflexe (předklon), retroflexe (záklon), lateroflexe
(úklon), torze (otáčení) a pérovací pohyby.
Vzhledem k postavení kloubních výběžků sousedních
obratlů a výšce meziobratlových destiček se
v krční páteři dějí předklony, záklony, úklony a otáčení,
v hrudní páteři hlavně otáčení a v bederní páteři
předklony, záklony a úklony.
Pohyby páteře
Spojení hrudního koše
Hrudní koš je tvořený hrudní páteří, žebry a hrudní
kostí. Kromě spojů na páteři (kapitola 3.2.2) zde
dochází ke spojení žeber a hrudních obratlů (articulationes
costovertebrales) a spojení žeber se sternem
(juncturae sternocostales).
3.2.3 Spojení na hrudníku
představují spojení mezi těly a příčnými výběžky
hrudních obratlů a žebry. Podle toho lze rozlišit articulationes
capitis costae a articulationes costotransver-
sariae.
1. Articulationes capitis costae
Kloubní plošky: facies articularis capitis costae
a foveae costales těl hrudních obratlů.
Kloubní pouzdro: je tuhé a upíná se po okrajích
styčných ploch.
Pomocná zařízení: lig. capitis costae radiatum
­ rozbíhá se z hlavičky žebra na hrudní obratle, u 2.
­ 10. žebra od crista capitis costae uvnitř kloubní štěrbiny
k discus intervertebralis probíhá lig. capitis costae
intraarticulare.
Pohyby kloubu: uskutečňují se kolem osy rovnoběžné
s krčkem žebra.
2. Articulationes costotransversariae
Kloubní plošky: foveae costales transversales příčných
výběžků hrudních obratlů a kloubní ploška na
tuberculum costae.
Kloubní pouzdro: upíná se po okrajích styčných
ploch.
Pomocná zařízení: kloubní pouzdro zesilují
lig. costotransversaria, rozepjatá mezi krčkem žebra
a transverzálním výběžkem obratle.
Pohyby kloubu: uskutečňují se kolem osy rovnoběžné
s krčkem žebra.
Articulationes costovertebrales
Juncturae sternocostales
představují spoje mezi žeberními chrupavkami
a hrudní kostí.
1. Synchondrosis sternocostalis tvoří chrupavčité
spojení žebra s incisura costalis sterni. Vyskytuje se
pravidelně u 1. a často i u 6. a 7. žebra.
2. Articulationes sternocostales jsou přítomny
nejčastěji mezi 2.­5. žebrem a sternem.
Kloubní plošky: hlavičku tvoří sternální konec
Oba dlouhé vazy pokračují v podobě krátkých
vazů od křížové na kostrční kost. Cornua sacralia
a cornua coccygea spojuje lig. sacrococcygeum dorsale
superficiale a uzavírá tak hiatus canalis sacralis.
56
se děje prostřednictvím articulationes interchondrales
a interkostálními membránami.
1. Articulationes interchondrales
Kloubní spojení mezi cartilagines costales 5.­9.
žebra. Obaleny jsou krátkým kloubním pouzdrem.
2. Membranae intercostales ­ vazivové blány spojující
sousední žebra. Membranae intercostales externae
jsou rozprostřeny mezi žeberními chrupavkami
v sousedství hrudní kosti, membranae intercostales
internae spojují sousední žebra vzadu u páteře.
Spojení sousedních žeber
Hrudní koš můžeme přirovnat ke komolému
kuželu s kraniální a kaudální základnou a s ventrální,
laterální a dorzální plochou.
a) Ventrální stěna hrudního koše je tvořena sternem,
žeberními chrupavkami a vlastními žebry. První
žebro a 1. mezižeberní prostor nejsou u člověka
hmatné, protože jsou uloženy pod klíční kostí.
b) Laterální stěnu hrudního koše tvoří žeberní
oblouky.
c) Dorzální stěnu hrudního koše představuje
hrudní páteř a část kostěného úseku žeber.
d) Kraniální základnu hrudního koše (apertura
thoracis superior) ohraničuje 1. hrudní obratel, 1. žebro
a kraniální okraj sterna.
e) Kaudální základnu (apertura thoracis inferior)
lemuje 12. hrudní obratel, 12. a 11. žebro a arcus
costarum.
Tvar hrudníku
Ve spojení mezi žebrem a hrudním obratlem
dochází k rotaci podél osy, procházející collum costae.
Pohyby všech žeber jsou společné a stejnosměrné.
Při zvednutí žeber a tím i hrudního koše (pomocí
příslušných svalů) se zvětšuje předozadní a příčný
průměr hrudníku. V hrudní dutině tak vzniká podtlak
a dochází k nasátí vzduchu do plic ­ vdechu
Pohyby hrudníku
1. Articulatio sternoclavicularis (kloub složený)
Kloubní plošky: incisura clavicularis na sternu
a facies articularis sternalis na klíční kosti.
Kloubní pouzdro: je tuhé a upíná se po okrajích
styčných ploch.
Pomocná zařízení: discus articularis (z vazivové
chrupavky), lig. sternoclaviculare anterius a lig. sternoclaviculare
posterius, lig. interclaviculare podél horního
okraje manubrium sterni mezi oběma klíčky, lig.
costoclaviculare (táhne se od kraniální plochy 1. žebra
k mediokaudální ploše klavikuly).
Typ kloubu: kloub kulový s omezeným rozsahem
pohybů všemi směry, součást pohybů lopatky a ramenního
kloubu.
2. Articulatio acromioclavicularis (obvykle složený
kloub)
Kloubní plošky: facies articularis acromii lopatky
a facies articularis acromialis na klíční kosti.
Kloubní pouzdro: upíná se po okrajích styčných
ploch.
Pomocná zařízení: často je přítomen discus articularis
(z vazivové chrupavky), lig. acromioclaviculare
(probíhá po horní straně kloubního pouzdra mezi
akromiem a klíční kostí), lig. coracoclaviculare (pevný
vaz, táhnoucí se od processus coracoideus lopatky
k tuberositas coracoidea klíční kosti), omezuje pohyby
lopatky.
Typ kloubu: kloub kulový s omezeným rozsahem
pohybů všemi směry, součást pohybů lopatky a ramenního
kloubu.
3. Vazy na lopatce
Lig. transversum scapulae ­ vazivový pruh měnící
incisura scapulae v otvor (prochází jím n. suprascapu-
laris).
Lig. coracoacromiale ­ široký vaz rozepjatý mezi
processus coracoideus a akromiem lopatky. S oběma
kostními výběžky vytváří pevný útvar ­ fornix humeSpoje
kostí pletence horní končetiny
Spoje horní končetiny zahrnují spoje kostí pletence
a spoje kostí volné horní končetiny.
3.2.4 Spoje kostí horní končetiny
(juncturae ossium membri superioris)
žeberní chrupavky a jamku incisura costalis sterni.
Kloubní pouzdro: upíná se po okrajích styčných
ploch.
Pomocná zařízení: kloubní pouzdro zesilují ligg.
sternocostalia radiata (odstupují paprsčitě od žeberních
chrupavek, upínají se na ventrální a dorzální
stranu sterna) a vytvářejí membrana sterni externa
a interna.
(inspiraci). Při poklesu žeber a tím i poklesu hrudníku
se zmenšuje objem hrudního koše a tlakem na
plíce dochází k výdechu (expiraci).
57
ri, o který se opírá hlavice pažní kosti při upažení nad
horizontálu (současně se začne pohybovat i lopatka).
1. Ramenní kloub (articulatio humeri)
Kloubní plošky: caput humeri a cavitas glenoidalis
lopatky.
Kloubní pouzdro: upíná se po okrajích cavitas
glenoidalis, na pažní kosti zasahuje ke collum anatomicum,
na vnitřní straně humeru ještě distálněji
(zásobní řasa pro upažení ­ abdukci). Na ventrální
straně pažní kosti obaluje kloubní pouzdro šlachu
dlouhé hlavy m. biceps brachii a vytváří její pochvu
­ vagina synovialis intertubercularis.
Pomocná zařízení: kloubní jamku rozšiřuje
a prohlubuje po okrajích chrupavčitý lem ­ labrum
glenoidale. Na dutinové straně přední plochy kloubního
pouzdra jsou ligg. glenohumeralia, na zevní straně
se od processus coracoideus lopatky k přední straně
kloubního pouzdra táhne lig. coracohumerale. Kloubní
pouzdro také zpevňují svalové šlachy jako takzvaná
rotátorová manžeta (m. subscapularis, m. supraspinatus,
m. infraspinatus, m. teres minor). V okolí
kloubu je proto pod šlachami svalů řada významných
synoviálních burs.
Typ kloubu: kloub kulový volný (arthrodia),
pohyby jsou možné všemi směry.
2. Loketní kloub (articulario cubiti)
kloub složený ze tří kloubů spojením humeru,
radia a ulny.
a) Articulatio humeroradialis
Kloubní plošky: capitulum humeri a fovea capitis
radii.
b) Articulatio humeroulnaris
Kloubní plošky: trochlea humeri a incisura trochlearis
ulny.
c) Articulatio radioulnaris proximalis
Kloubní plošky: circumferentia articularis radii
a incisura radialis ulnae.
Kloubní pouzdro: upíná se po okrajích styčných
plošek tak, že nechává volné oba epikondyly humeru
(pro začátky některých předloketních svalů), všechny
jamky na distálním konci humeru jsou uloženy intrakapsulárně,
na radiu se pouzdro vzdaluje od kloubní
plošky až na collum radii, čímž vzniká slepý chobot
­ recessus sacciformis.
Pomocná zařízení: k zesílení kloubního pouzdra
napomáhá lig. anulare radii, připevněné na ventrální
Spoje kostí volné horní končetiny
a dorzální okraj incisura radialis ulnae, dále lig. collaterale
radiale (táhne se od epicondylus lateralis humeri
a splývá s lig. anulare radii) a lig. collaterale ulnare
(vějířovitě se rozbíhá od mediálního epikondylu
humeru k processus coronoideus a olecranon ulnae).
Typ kloubu: articulatio humeroradialis je kulovým
kloubem, articulatio humeroulnaris je kladkový
kloub a articulatio radioulnaris proximalis je typem
kolového kloubu. Pohyby v loketním kloubu jsou
omezeny tím, že při extenzi zapadá olecranon ulnae
do hluboké fossa olecrani. Proto je v kloubu možná
pouze flexe a extenze (u žen i hyperextenze nad 180o
),
rotace vnitřní (pronace) a zevní (supinace).
3. Spoje mezi předloketními kostmi (juncturae
radioulnares)
Patří sem již zmíněný kloub articulatio radioulnaris
proximalis, který je součástí loketního kloubu, dále
articulatio radioulnaris distalis a membrana interossea
antebrachii.
A. Articulatio radioulnaris distalis
Kloubní plošky: caput ulnae a incisura ulnaris
radii.
Kloubní pouzdro: je tenké a volné, je společné
s articulatio mediocarpalis a articulatio radiocarpalis
Pomocná zařízení: jsou společná s dalšími klouby
­ articulatio radiocarpalis a articulatio mediocarpalis.
Typ kloubu: kolový kloub, dochází zde k rotaci
(pronaci a supinaci).
B. Předloketní mezikostní membrána (membrana
interossea antebrachii)
Předloketní mezikostní membrána je tuhá vazivová
blána upínající se na interosseální okraje obou
předloketních kostí. Membrána slouží k odstupu
některých svalů, fixuje obě předloketní kosti a napomáhá
přenosu tlaku (nárazu) působícího na radiální
okraj ruky a předloktí směrem na ulnu a na humerus,
a to v případě, když je maximálně napjatá. Je-li membrána
zcela uvolněná, silový přenos se uskutečňuje
přes radius na humerus.
A. Articulatio radiocarpalis
Kloubní plošky: jamku tvoří facies articularis
carpea radii a hlavici os scaphoideum, os lunatum a os
triquetrum.
Kloubní pouzdro: je společné s articulatio medio-
4. Klouby ruky (articulationes manus)
58
carpalis a articulatio radioulnaris distalis.
Pomocná zařízení: discus articularis (vrcholem
se spojuje s processus styloideus ulnae, bází s okrajem
incisura ulnaris radii, takže ulna je od karpálních kostí
oddělena). Zpevňující vazy jsou společné s articulatio
mediocarpalis.
Typ kloubu: elipsoidní kloub, pohyby flexe a extenze
ruky, radiální a ulnární dukce, cirkumdukce.
B. Articulatio mediocarpalis (spojení mezi proximální
a distální řadou karpálních kostí).
Kloubní plošky: na radiální straně tvoří jamku os
trapezium a os trapezoideum a hlavici os scaphoideum.
Na ulnární straně je jamka tvořena os scaphoideum, os
lunatum a os triquetrum a hlavice os capitatum a os
hamatum. Kloubní štěrbina má podobu příčně položeného
písmene S.
Kloubní pouzdro: je společné s articulatio radiocarpalis
a articulatio radioulnaris distalis.
Pomocná zařízení: lig. radiocarpeum dorsale
a palmare (od styloidního výběžku radia se paprskovitě
rozprostírají na palmární a dorzální stranu
karpálních kostí), lig. ulnocarpeum palmare (od styloidního
výběžku loketní kosti se táhne na palmární
stranu os lunatum a os triquetrum). Lig. carpi radiatum
se rozbíhá od palmární strany os capitatum na
sousední kosti. Ligg. intercarpalia dorsalia, palmaria
a interossea spojují zápěstní kosti navzájem.
Pohyby: nepatrné, jsou spojeny s pohyby v articulatio
radiocarpalis ­ palmární a dorzální flexe ruky,
radiální a ulnární dukce a krouživé pohyby (cirkum-
dukce).
C. Articulatio ossis pisiformis
Kloubní plošky: ploché styčné plošky na os pisiforme
a os triquetrum.
Kloubní pouzdro: tenké, upíná se podél styčných
plošek.
Pomocná zařízení: lig. pisohamatum (probíhá
k hamulus ossis hamati) a lig. pisometacarpale (jde
k bázi IV. a V. metakarpu).
Typ kloubu: amfiartróza s minimálními pohyby.
D. Articulatio carpometacarpalis pollicis
Kloubní plošky: spojení mezi os trapezium a bází
I. metakarpu.
Kloubní pouzdro: je poměrně silné, ale volné
a připojuje se podél styčných plošek.
Typ kloubu: sedlový; pohyby ­ abdukce a addukce
palce, flexe a extenze, opozice (postavení oproti
tříčlánkovým prstům) a repozice palce. Palec je nejpohyblivějším
prstem ruky.
E. Articulationes carpometacarpales II. ­ V.
Kloubní plošky: distální řada karpálních kostí
se spojuje s bází II. až V. metakarpální kosti. Kromě
toho se kloubně stýkají i přivrácené strany sousedních
metakarpů.
Kloubní pouzdro: připojuje se podél styčných
plošek.
Pomocná zařízení: ligg. carpometacarpalia palmaria,
dorsalia a interossea a mezi bázemi metakarpů
ligg. metacarpalia palmaria, dorsalia a interossea.
Typ kloubu: amfiartróza (s minimální pohyblivostí
kostí).
F. Articulationes metacarpophalangeales
Kloubní plošky: hlavičky metakarpálních kostí
a báze proximálních článků prstů.
Kloubní pouzdro: připojuje se podél styčných
plošek.
Pomocná zařízení: vazivové destičky zvětšující
kloubní jamky ­ laminae fibrocartilagineae palmares
a vazy po stranách kloubů ­ ligg. collateralia. Metakarpofalangeální
kloub palce má v lamina fibrocartilaginea
dvě malé sesamoidní kosti (mediální a laterální)
na které se upínají svaly ruky. Palmární strana
hlavic II. až V. metakarpu je spojena příčným vazem
­ lig. metacarpale transversum profundum.
Typ kloubu: přechodný typ mezi válcovým a kulovým
kloubem s možností flexe, extenze, abdukce
a addukce.
G. Articulationes interphalangeales manus
Kloubní plošky: hlavicí je trochlea phalangis proximálnějšího
článku, jamku tvoří báze distálnějšího
článku prstu.
Kloubní pouzdro: připojuje se podél styčných
plošek.
Pomocná zařízení: kloubní jamka je doplněna
o lamina fibrocartilaginea palmaris. Kloubní pouzdro
zesilují postranní vazy ­ ligg. collateralia
Typ kloubu: kladkový, možné pohyby ­ flexe
a extenze, u distálních článků i hyperextenze.
59
zahrnují spoje pletence a spoje volné dolní
končetiny.
3.2.5 Spoje kostí dolní končetiny
(juncturae ossium membri inferioris)
mají vztah k pánvi, která vzniká spojením dvou
pánevních kostí, mezi něž se dorzálně vsouvá křížová
kost a ventrálně spona stydká.
1. Articulatio sacroiliaca
Kloubní plošky: facies auricularis křížové a kyčelní
kosti.
Kloubní pouzdro: je tuhé a připojuje se podél
styčných plošek.
Pomocná zařízení: ligg. sacroiliaca ventralia
a dorsalia (zesilují kloubní pouzdro z přední a zadní
strany) a ligg. sacroiliaca interossea jsou napjata mezi
tuberositas sacralis křížové kosti a tuberositas iliaca
kyčelní kosti.
Typ kloubu: amfiartróza (s minimální pohyblivostí
kostí).
2. Spona stydká (symphysis pubica)
je tvořena chrupavčitou ploténkou ­ discus interpubicus
(uprostřed je vytvořen z vazivové, po stranách
z hyalinní chrupavky), která jako synchondróza
spojuje obě stydké kosti. Spona je vysoká asi 4,5cm
u ženy a asi 5cm u muže, dorzálně přečnívá úroveň
stydkých kostí.
Na horní straně symfýzy se nachází lig. pubicum
superius, pod ní značně silné lig. arcuatum pubis.
3. Membrana obturatoria
je tuhá vazivová blána uzavírající foramen obturatum,
která slouží jako východiště mm. obturatorii.
4. Ke spojům pánve jsou řazeny další vazy,
z nichž jsou nejdůležitější:
lig. sacrospinale (začíná od spina ischiadica pánevní
kosti a směřuje vějířovitě k laterálnímu okraji křížové
kosti) a lig. sacrotuberale (odstupuje od tuber
ischiadicum pánevní kosti a probíhá rovněž k laterálnímu
okraji křížové kosti). Oba vazy omezují pohyby
v articulatio sacroiliaca.
Incisura ischiadica major je průběhem lig. sacrospinale
přeměněna v otvor ­ foramen ischiadicum majus.
Tento otvor je přepažen probíhajícím m. piriformis
Spoje kostí pletence dolní končetiny
ve foramen suprapiriforme a foramen infrapiriforme
(obsahem obou otvorů jsou nervově-cévní svazky).
Na vzniku foramen ischiadicum minus se podílejí obě
ligamenta (lig. sacrotuberale a lig. sacrospinale) a incisura
ischiadica minor. Otvorem prochází m. obturatorius
internus a nervově-cévní svazek k zevním
pohlavním orgánům.
5. Pánev jako celek
Pánev ohraničují obě pánevní kosti, spojené ventrálně
pomocí chrupavčité symphysis pubica a vzadu
skloubené s křížovou kostí. Kostěná hrana, probíhající
od promontoria k linea arcuata a odtud na horní
rameno stydké kosti se nazývá linea terminalis. Odděluje
od sebe velkou a malou pánev. Pelvis major, která
je nad touto linií, je součástí břišní dutiny; pelvis
minor (malá pánev) obsahuje konečník a část orgánů
pohlavní a močové soustavy.
Malá pánev je u ženy důležitou porodní cestou
a proto, v souvislosti s touto funkcí, jsou na pánvi
značné pohlavní rozdíly. Celkově lze tyto rozdíly charakterizovat
tak, že mužská pánev je vyšší a užší, ženská
pánev nižší a širší. Absolutní rozměry jsou však
větší na mužské pánvi, takže i šířka ženské pánve je
relativní. Blíže na straně 32 a v učebnicích antropo-
logie.
Poznámka:
Vchod do malé pánve (aditus pelvis) je ohraničen horním okrajem
symfýzy, linea terminalis a promontoriem. Největším rozměrem
je transverzální rozměr (asi 13cm). Uvedené míry platí pro
ženskou pánev. Šíří pánevní (amplitudo pelvis) nazýváme rovinu
mezi středem symfýzy, středem křížové kosti a acetabula pánevní
kosti. Zde je největším rozměrem šikmý průměr (mezi incisura
ischiadica major jedné strany k sulcus obturatorius druhé strany,
měří asi 13,5cm). Rovina úžiny pánevní (angustia pelvis), proložená
kaudálním koncem křížové kosti, symfýzy a okrajem spina ischiadica,
má největší předozadní rozměr (asi 11,5cm). Východ pánevní
(exitus pelvis) se rozkládá mezi koncem kostrče, tubera ischiadica
a dolním okrajem symfýzy. Předozadní průměr (9­9,5cm) se zde
za porodu tlakem hlavičky plodu na kostrč zvětší na 11­11,5 cm.
Hlavička plodu se obvykle během porodu staví v každé rovině pánve
do jejího největšího rozměru ­ rotuje od transverzálního průměru
ve vchodu pánevním přes šikmý v šíři pánevní do předozadního
ve východu pánevním.
60
Kyčelní kloub (articulatio coxae)
Kloubní plošky: caput femoris a facies lunata acetabula
pánevní kosti.
Kloubní pouzdro: připojuje se podél okrajů acetabula,
ale na femuru se vpředu upíná až na linea
intertrochanterica, vzadu na krčku mediálně od fossa
trochanterica.
Pomocná zařízení: labrum glenoidale tvořené
vazivovou chrupavkou, umístěné po okrajích acetabula,
které svou přítomností prohlubuje, dále tukový
polštář ­ pulvinar acetabuli ve fossa acetabuli a pomocné
vazy:
a) Lig. transversum acetabuli přepažuje incisura
acetabuli.
b) Lig. iliofemorale (má tvar obráceného písmene
Y, odstupuje od spina iliaca anterior inferior k přední
straně kloubního pouzdra), je to nejsilnější vaz lidského
těla.
c) Lig. pubofemorale (vychází od horního ramene
stydké kosti k přední straně kloubního pouzdra).
d) Lig. ischiofemorale (probíhá od těla sedací kosti
k zadní straně kloubního pouzdra).
e) Zona orbicularis je soubor vláken odštěpených
z lig. pubofemorale a lig. ischiofemorale, který obkružuje
krček femuru.
f) Lig. capitis femoris (vystupuje z fovea capitis
femoris běží pod incisura acetabuli a upíná se po okrajích
acetabula).
Typ kloubu: typický kulový kloub s omezenou
pohyblivostí (enarthrosis). V kloubu je možná flexe
(přednožení), extenze (zanožení), abdukce (unožení),
addukce (přinožení) a femorální pronace (rotace
dovnitř) a supinace (rotace zevně).
Poznámka:
Funkcí pulvinar acetabuli je absorbovat nárazy, které přes hlavici
femuru směřují proti tenkému dnu acetabula. Kyčelní klouby
slouží nejen pohybu dolní končetiny, ale jsou to také nosné klouby
horní poloviny těla a balanční klouby, udržující rovnováhu vzpřímeného
trupu. Synoviální membrána pokrývá přední plochu krčku
a dvě třetiny jeho zadní plochy, takže většina zlomenin krčku
femuru jsou zlomeniny intrakapsulární. Nejčastějším postižením
kloubu je vrozené vykloubení kyčlí, asi 6x častější u žen.
Kolenní kloub (articulatio genus)
je nejsložitější a největší kloub v lidském těle.
Spoje kostí volné dolní končetiny Kloubní plošky: mediální a laterální kondyl
femuru, mediální a laterální kondyl tibie, facies articularis
patellae, facies patellaris femoris.
Kloubnípouzdro:jeprostornéasilné.Připojujese
proximálně od styčných ploch na femuru a poněkud
distálněji od kloubních ploch na tibii (asi 1­1,5cm).
Capsula synovialis vystýlá nejen celou kloubní dutinu,
ale přechází ze strany i na intraartikulární vazy a pokračuje
od nich ventrálně jako plica synovialis patellaris.
Přechází pak ve dvě postranní synoviální řasy
vyztužené tukovým polštářem ­ plicae alares.
Pomocná zařízení:
1. Menisky ­ chrupavčité ploténky vyrovnávající
nerovnosti styčných plošek (kloubní plochy na tibii
jsou téměř rovné a neodpovídají zaobleným kondylům
femuru). Mediální meniskus má tvar písmene
C (upíná se do areae intercondylares tibiae, srůstá
s kloubním pouzdrem a lig. collaterale mediale), je
tedy fixován ve třech bodech a proto je méně pohyblivý.
Laterální meniskus má tvar písmene O (upíná se
těsně před a za tuberculum intercondylare laterale), je
pohyblivější.
2. Vazy
a) S ventrální stranou kloubního pouzdra splývá
šlacha m. quadriceps femoris ­ lig. patellae, které se
upíná na tuberositas tibiae.
b) Ze šlašitého úponu m. vastus medialis a m. vastus
lateralis se oddělují k příslušné straně čéšky retinaculum
patellae mediale a laterale.
c) Lig. collaterale tibiale ­ táhne se od epicondylus
medialis femoris, srůstá s kloubním pouzdrem a s mediálním
meniskem a upíná se na proximomediální
část tibie.
d) Lig. collaterale fibulare ­ samostatný vaz, který
probíhá v podobě oblého provazce od epicondylus
lateralis femoris ke caput fibulae.
e) Lig. popliteum obliquum ­ součást šlachy m.
semimembranosus. Pokračuje od mediálního kondylu
tibie a upíná se na laterálním kondylu femuru. Brání
uskřinutí kloubního pouzdra.
f) Lig. cruciatum genus anterius (přední vnitřní
zkřížený vaz v kloubu kolenním rozepjatý mezi přední
area intercondylaris tibie a laterálním kondylem
femuru) a lig. cruciatum genus posterius (zadní vnitřní
vaz v kloubu kolenním rozepjatý mezi zadní area
intercondylaris tibie a mediálním kondylem femuru,
zezadu kříží přední vnitřní vaz). Zkřížené vazy zajišťují
pevnost kolena (stabilizátory kloubu), omezují
rotaci v kolenním kloubu tím, že se na sebe navíjejí.
61
Typ kloubu: složený, šarnýrový kloub (ginglymus),
hlavními pohyby jsou flexe a extenze, při mírné flexi
je možná i mírná rotace.
Poznámka:
Mechanismus pohybu v kolenním kloubu je složitý. Velmi zjednodušeně
lze říci, že počáteční rotace při flexi uvolňuje postranní
vazy a přední zkřížený vaz ­ takzvané ,,odemknutí kolena". Poté
probíhá v meniskofemorálních kloubech valivý pohyb femuru
po meniscích, flexi dokončuje posuvný pohyb menisků s kondyly
femuru po tibii.
Juncturae tibiofibulares
zahrnují tři spoje ­ articulatio tibiofibularis, membrana
interossea cruris a syndesmosis tibiofibularis.
A. Articulatio tibiofibularis
Kloubní plošky: facies articularis fibularis tibiae
za laterálním kondylem tibie a facies articularis capitis
fibulae.
Kloubní pouzdro: je krátké, pevné a připojuje se
podél okrajů styčných plošek.
Pomocná zařízení: lig. capitis fibulae spojuje hlavičku
fibuly s laterální stranou proximálního konce
tibie.
Typ kloubu: plochý, pohyby malého rozsahu
dozadu a dopředu, téměř bezvýznamné.
B. Membrana interossea cruris
tuhá vazivová blána, spojující interosseální okraje
obou bércových kostí. Fixuje obě kosti bérce a slouží
jako počáteční místo odstupu některých svalů bérce.
Procházejí jí i některé cévy a nervy.
C. Syndesmosis tibiofibularis
je vazivové spojení distálních konců tibie a fibuly
(jako syndesmóza nemá spoj kloubní plošky!). Do
incisura fibularis tibiae se vkládá distální konec fibuly.
Spojení je zesíleno lig. tibiofibulare anterius a lig. tibiofibulare
posterius. Zesilující vazy se rozbíhají od tibie
na přední a zadní stranu zevního kotníku. Syndesmóza
zpevňuje vidlici tvořenou tibií a fibulou, ve které je
vsazena hlezenní kost (talus).
Klouby nohy (articulationes pedis)
Noha je distálním článkem dolní končetiny. Má
sice v základu stejné uspořádání jako ruka, ale vzhledem
ke své funkci při vzpřímeném postoji a chůzi jsou
zde nápadné stavební i funkční rozdíly, mezi něž patří
zkrácené prsty, zesílené zánártní kosti a zmenšení
pohyblivosti mezi jednotlivými prvky nohy.
Noha začíná krok jako pružná, flexibilní struktura
a dokončuje jej jako rigidní páka. Pružnost nohy
zajišťuje již tvar jednotlivých kostí, jejich vzájemné
propojení vazy a fixace nožní klenby pomocí svalů
bérce a nohy. Mezi kostmi nohy je vytvořeno několik
desítek kloubních spojů, jejichž pružící efekt, zároveň
s drobnými posuny kostí, je pro správnou funkci nohy
nezbytný.
Kloubní plošky: trochlea tali (kloubní hlavice) a facies
articularis inferior tibiae, facies articularis malleoli
tibiae a facies articularis malleoli fibulae (kloubní jam-
ka).
Kloubní pouzdro: připojuje se podél okrajů styčných
plošek.
Pomocná zařízení: lig. collaterale mediale (lig. deltoideum)
odstupuje ve čtyřech pruzích od mediálního
kotníku k sousedním kostem (pars tibiotalaris posterior,
pars tibiotalaris anterior, pars tibionavicularis, pars
tibiocalcanea). Od laterálního kotníku se rozbíhají tři
samostatné zpevňující vazy: lig. talofibulare anterius,
lig. talofibulare posterius a lig. calcaneofibulare.
Typ kloubu: kladkový, je zde možná plantární
a dorzální flexe, a protože je trochlea tali proximálně
užší, při stoji na špičkách (plantární flexi) se objeví
v kloubu viklavé pohyby.
Poznámka:
Horní hlezenní kloub má velmi specifické postavení mezi klouby
dolní končetiny, nejen vzhledem ke své stavbě a funkci při chůzi,
ale také tím, že bývá (na rozdíl od kyčelního nebo kolenního kloubu)
jen vzácně postižen degenerativními změnami.
Primárním stabilizátorem horního hlezenního kloubu je lig.
talofibulare anterius, které bývá také nejčastěji poraněno. Vaz je rovněž
hlavním zdrojem bolestivé signalizace při přetížení talokrurálního
kloubu.
a) Articulatio subtalaris je zadní část dolního hlezenního
kloubu.
Kloubní plošky: facies articularis calcanea posterior
a facies articularis talaris posterior.
Kloubní pouzdro: je krátké, tenké a připojuje se
podél okrajů styčných plošek.
Pomocná zařízení: lig. talocalcaneum laterale, lig.
talocalcaneum mediale a v sinus tarsi umístěné lig. talocalcaneum
interosseum.
B. Articulationes intertarsales
A. Horní hlezenní kloub (articulatio talocruralis)
62
Typ kloubu: spolu s art. talocalcaneonavicularis
a calcaneocuboidea tvoří funkční jednotku. Osa pohybu
prochází sinus tarsi, výsledným pohybem je vnitřní
rotace (pronace) a vnější rotace (supinace).
b) Articulatio talocalcaneonavicularis
Tvoří přední mediální část dolního hlezenního
kloubu.
Kloubní plošky: na talu facies articularis calcanea
anterior a facies articularis calcanea media a na patní
kosti facies articularis talaris anterior a facies articularis
talaris media, dále caput tali a styčná kloubní ploška na
os naviculare.
Kloubní pouzdro: je velmi tenké a připojuje podél
okrajů styčných plošek.
Pomocná zařízení: na plantární straně je důležitý
vaz lig. calcaneonaviculare plantare (táhne se od sustentaculum
tali k os naviculare). Na dorzální straně je
stejnojmenný vaz součástí lig. bifurcatum. Kosti tohoto
kloubu jsou spojeny navzájem i řadou drobnějších
vazů dorzálních, plantárních a interosseálních.
Typ kloubu: spolu s art. subtalaris a art. calcaneocuboidea
tvoří funkční jednotku. Osa pohybu prochází
sinus tarsi, výsledným pohybem je vnitřní rotace (pronace)
a vnější rotace (supinace).
c) Articulatio calcaneocuboidea
Tvoří přední laterální část dolního hlezenního
kloubu.
Kloubní plošky: facies articularis cuboidea patní
kosti a proximální kloubní ploška na os cuboideum.
Kloubní pouzdro: je tenké a připojuje se podél
okrajů styčných plošek.
Pomocná zařízení: lig. calcaneocuboideum dorsale
(součást lig. bifurcatum), lig. plantare longum (probíhá
od tuber calcanei k bázím 2.­5. metatarzu) a další
drobnější vazy.
Typ kloubu: téměř sedlový, ale pohyby jsou zde
nepatrné, spolu s art. subtalaris a art. talocalcaneonavicularis
tvoří funkční jednotku. Osa pohybu prochází
sinus tarsi, výsledným pohybem je vnitřní rotace (pronace)
a vnější rotace (supinace).
d) Chopartův kloub (articulatio tarsi transversa)
Klinické označení kloubní štěrbiny mezi talem a os
naviculare na mediální straně a mezi patní a krychlovou
kostí na laterální straně. Otevření této štěrbiny při
exartikulaci nohy se provádí protětím lig. bifurcatum
(skládá se ze dvou částí ­ lig. calcaneonaviculare a lig.
calcaneocuboideum).
e) Articulatio cuneonavicularis, articulatio cuneocuboidea
a articulationes intercuneiformes
Kloubní spoje mezi dalšími tarzálními kostmi;
jejich spojení jsou zesílena stejnojmennými dorzálními,
plantárními a interosseálními vazy.
Kloubní plošky:
Spoj se skládá ze tří oddělených kloubů:
a) Spojení mezi os cuneiforme mediale a bází I.
metatarzu.
b) Spojení mezi os cuneiforme intermedium, os
cuneiforme laterale a II. a III. metatarzem; dlouhý II.
metatarz zapadá hluboko mezi obě klínové kosti.
c) Spojení mezi os cuboideum a IV. a V. metatar-
zem.
Kloubní pouzdro: je tenké a připojuje se podél
okrajů styčných plošek.
Pomocná zařízení: ligg. tarsometatarsalia dorsalia,
plantaria et interossea.
Typ kloubu: pohyby jsou jen malého rozsahu a to
při zatížení nožní klenby.
S těmito klouby souvisejí i spoje mezi bázemi jednotlivých
metatarzů (articulationes intermetatarsales)
se zesilujícími vazy ­ ligg. metatarsalia dorsalia, plantaria
et interossea. V Lisfrankově kloubu se provádějí
exartikulace prstů nohy.
Kloubní plošky: hlavičky metatarzů a báze proximálních
článků prstů
Kloubní pouzdro: je krátké a tuhé, připojuje se
podél okrajů styčných plošek.
Pomocná zařízení: na plantární straně jsou
kloubní jamky doplněny fibrocartilagines plantares,
u palcového kloubu se pravidelně vyskytují dvě ossa
sesamoidea. Kloubní pouzdro je po stranách zesíleno
kolaterálními vazy, napříč (mezi hlavičkami metatarzů)
probíhá lig. metatarsale transversum profundum.
Pohyby: flexe a extenze, slabá abdukce a addukce.
E. Articulationes interphalangeales pedis
Kloubní plošky: hlavičky a báze sousedních článků
prstů.
Kloubní pouzdro: je velmi tenké, na dorzální
straně srůstá se šlachami extenzorů prstů.
Pomocná zařízení: kloubní pouzdro je po stranách
zesíleno kolaterálními vazy, na plantární straC.
Articulationes tarsometatarsales
(Lisfrankův kloub)
D. Articulationes metatarsophalangeales
63
ně jsou rozšíření kloubních jamek ­ fibrocartilagines
plantares.
Typ kloubu: kladkový až válcový s možností flexe
a extenze článků prstů.
F. Nožní klenba
Noha plní dvě základní funkce ­ nese hmotnost
těla a zároveň umožňuje posun této hmotnosti ­ chůzi
(lokomoci). Pro udržení stability se noha opírá
o podložku ve třech bodech ­ pomocí tuber calcanei
a hlavičkami I. a V. metatarzu. Mezi těmito opěrnými
body jsou vytvořeny dva systémy nožní klenby:
Podélná nožní klenba vzniká tak, že kosti nohy
jsou seřazeny do dvou podélných paprsků (mediálně
talus, os naviculare, ossa cuneiformia a I. ­ III. metatarz
s příslušnými články prstů, laterálně calcaneus, os
cuboideum a IV. ­ V. metatarz se články prstů). Mediální
paprsek nasedá na laterální, proto je nožní klenba
vyšší mediálně a otisk bosé nohy je na vnitřní straně
vykrojený. Klenutí nohy udržují vazy a svaly.
Příčná nožní klenba je dána tvarem a uložením
klínových kostí (os cuneiforme mediale má ostří klínu
obráceno dorzálním směrem, os cuneiforme intermedium
a os cuneiforme laterale směrem k plosce nohy).
Klenbu nožní udržují vazy (například lig. plantare
longum) a svaly, především m. peronaeus longus, m.
tibialis anterior a m. tibialis posterior.
Nožní klenba chrání měkké části plosky nohy
(cévy a nervy) před stlačením, zejména při delším stání.
U ploché nohy vzniká při stání v důsledku tlaku na
cévy a nervy bolest v chodidlech.
Poznámka:
Zásadním statickým momentem pro zafixování vzpřímené
polohy těla je postavení pánve ­ pánevní sklon. Normální sklon
pánve je takový, při němž svírá vchod do malé pánve s vodorovnou
rovinou úhel 60°. Sklon pánve ovlivňuje zakřivení páteře (hlavně
bederní lordózu a hrudní kyfózu) a reaguje na změny délky dolních
končetin při pohybu. K přenosu sil (tlaku) vzpřímeného trupu na
pohybující se dolní končetiny dochází v pánvi. Kosti, tvořící pánev
jsou navzájem velmi pevně spojeny a proto se rozhodující pohyb
odehrává především v kyčelních kloubech, odtud je přenášen na
bederní páteř. Při pohybu v kyčlích se aktivují i četné zádové svaly
a naopak, pohyb páteře se promítá i do kyčelních kloubů. Pánev tak
tvoří s páteří funkční jednotku.
Při postupné vertikalizaci postavy se těžiště těla přesunulo
před osový skelet do roviny kyčelních kloubů (asi do úrovně S2
obratle). Podmínkou stabilní vertikalizace těla je fixovaná extenze
dolních končetin, protože je staticky nejvýhodnější ­ snižuje nároky
na činnost antigravitačních svalů.
Na dolní končetině prošla velkými vývojovými změnami i noha,
která je adaptována především na chůzi. Lidská noha je článek,
kterým je propulzní síla bérce přenášena na podložku. Pružnost
stoje i chůze zabezpečuje podélná a příčná nožní klenba.
64
65
Svalová soustava představuje nervově řízený,
aktivní pohybový aparát. Jejím základem je smrštění
schopná, svalová tkáň, která je zdrojem pohybu a síly.
Svaly svou činností zabezpečují pohyb těla a jeho částí,
vzpřímené postavení, vyvolávají pohyb vnitřních
orgánů, vyvíjejí tlaky a napětí, vytvářejí teplo. Rozeznáváme
tři typy svalové tkáně:
1) Příčně pruhované (kosterní) svalstvo zajišťující
pohyb těla, končetin, mimiku, dýchání, udržují
vzpřímenou polohu a podobně. Jejich činnost podléhá
naší vůli. Tento typ svalů je inervován míšními
nebo hlavovými nervy.
2) Hladká svalovina ­ tvoří součást stěny řady
Svalová soustava (Myologie)
vnitřních orgánů (například trávicí trubice, močopohlavního
systému, cév). Hladké svaly jsou řízeny autonomním
nervstvem a nepodléhají naší vůli.
3) Srdeční svalovina ­ je zvláštní typ svalové
tkáně, která má vzhled a některé vlastnosti podobné
kosterním svalům, ale není ovládána naší vůlí, je inervována
autonomním nervstvem. Obsahuje specializované
buňky, které jsou schopny vyvolat ve zbývajících
částech srdce stah.
Obsahem prvního dílu skript ,,Anatomie pro
antropology" je popis příčně pruhované svaloviny,
která je funkčně napojena na pasívní pohybový aparát
­ kosterní systém a spoje.
Svaly, které jsou tvořeny příčně pruhovanými vlákny
se nejčastěji spojují s kostmi (kosterní svaly) a vyvolávají
pohyby v kloubech, další svaly se spojují s kůží
a vyvolávají tak její pohyb (kožní svaly). Některé menší
svalové snopce se spojují s kloubními pouzdry (brání
jejich uskřinutí ­ kloubní svaly), jiné s chrupavkami
(například svaly hrtanu), se sliznicemi (například svaly
jazyka), s čidly (očnicové svaly) a podobně.
Svaly tvoří asi 1/3 tělesné váhy. Více než polovina
celkové hmotnosti svalstva připadá na svaly dolní končetiny
(56%), na svaly horní končetiny asi 28% a na
svalstvo trupu a hlavy okolo 16%. V lidském těle nalezneme
na 600 svalů, většina z nich je ale párová.
4.1 Obecný popis svalů
Podle toho, který rozměr převládá, dělíme svaly
na:
a) Dlouhé svaly ­ převládá u nich délka a najdeme
je především na končetinách (svaly mohou být vícehlavé
­ například čtyřhlavý stehenní sval ­ m. quadriceps
femoris).
b) Ploché svaly ­ jsou rozprostřené do plochy,
vyskytují se hlavně na trupu (například zevní šikmý
břišní sval ­ m. obliquus externus abdominis).
c) Krátké svaly ­ překlenují jen jeden kloub a vykonávají
pohyby malého rozsahu (například krátký
4.1.1 Tvar svalů
4
66
odtahovač palce ruky ­ m. abductor pollicis brevis).
d) Kruhové svaly (svěrače ­ sfinktery) ­ při kontrakci
uzavírají tělní otvory (například zevní svěrač
konečníku ­ m. sphincter ani externus).
Vlákna příčně pruhované svaloviny získala název
podle svého vzhledu pod mikroskopem (viz učebnice
histologie). Různý počet vláken se spojuje vazivem
v primární snopce (snopečky), u objemnějších svalů
se snopečky spojují v sekundární snopce a ty se dále
spojují v určitý sval.
Sval je bohatě zásobený cévami, které obstarávají
oběh krve a mízy. Prokrvení svalů a tím i látková
výměna se významně zvyšuje v době svalové činnosti.
Každý sval je zásoben nervy, které jsou jednak
motorické ­ přivádějí z centrální nervové soustavy
(CNS) vzruchy vyvolávající svalovou činnost. Vzruchy
předávají svalovému vláknu prostřednictvím nervosvalové
ploténky. Senzorické nervy odvádějí vzruchy
ze svaloviny a pomocí receptorů tak informují
CNS o stavu napětí svalů a šlach.
Na svalu rozlišujeme střední, masitou část ­ svalové
bříško (venter musculi) a část šlašitou (tendo musculi),
která slouží k připojení svalu ke kostem. U plochých
svalů je šlacha rozprostřena do plochy a nazývá
se aponeuróza. Za začátek svalu (origo) považujeme
tu část svalu, která je méně pohyblivá (obvykle uložená
proximálněji), jako úpon svalu (insertio) označujeme
část svalu, která je zpravidla pohyblivější a uložená
distálněji. Část svalového bříška blíže začátku
se nazývá svalová hlava (caput musculi), část svalu
bližší úponu je označována jako svalový ocas (cauda
musculi). Za určitých okolností se však může začátek
svalu zaměnit za úpon (u pomocných dýchacích svalů
například znehybněním horní končetiny), proto je
,,začátek" a ,,úpon svalu" otázkou obecné dohody.
4.1.2 Skladba svalů
Základem svalové funkce je svalový stah (kontrakce),
za normálních podmínek vyvolaný nervovým
podnětem. Výsledek kontrakce je podle okolností různý,
podle toho rozeznáváme dva typy svalového stahu:
Izotonická kontrakce, při které se mění délka
svalu (například při zvedání břemene).
Izometrická kontrakce, při níž sval vykonává statickou
činnost, nemění délku, ale jeho akce je patrná
4.1.3 Funkce svalů
ve změně napětí svalového bříška (například ,,zaťaté
pěsti", ,,zaťaté zuby"). Tento druh stahu charakterizuje
různé výdrže. Podléhá přitom rychle únavě, protože
trvající stah ztěžuje odtok krve ze svalu. Při svalové
činnosti se oba typy kontrakcí střídají.
Pro udržení správné polohy kloubů a částí těla
vůbec má velký význam určité svalové napětí. Vedle
krátkodobých nebo déle trvajících svalových kontrakcí
je každý sval trvale (i v klidu) ve stavu určitého
napětí. Tento trvalý klidový svalový stah se nazývá
klidové napětí svalu ­ svalový tonus. Díky svalovému
napětí je sval v jisté pohotovosti a může dojít k okamžité
pohybové reakci. Teplo svalový tonus snižuje,
chlad naopak zvyšuje.
Posturální svaly (antigravitační) jsou takové svaly,
které svým trvale zvýšeným tonusem zabezpečují
vzpřímené držení těla (latinsky positura, anglicky
posture ­ postoj, pozice, poloha). Ke skupině posturálních
svalů náleží zejména autochtonní svaly zad,
hýžďové svaly, extenzory dolních končetin a svaly
žvýkací. Tonus svalů poklesá ve spánku (například
snížením napětí šíjových svalů přepadává hlava při
usínání vsedě na prsa), značně ochabuje při bezvědomí,
narkóze a po ztrátě inervace svalu. Dojde-li
k poškození inervace svalu nebo celé funkční svalové
skupiny, nabude převahy napětí zbylých svalů a může
se vyvinout následné patologické držení těla.
Analýza i jednoduchých pohybů je neobyčejně složitá.
Vedle svalů, které daný pohyb vyvolávají, vstupují
reflexně do činnosti i svaly, které izometrickou reakcí
znehybňují jedno z přípojových míst ­ takzvané fixátory.
Jiné svaly neutralizují nežádoucí pohyb ­ neutralizační
svaly (například při čisté flexi v loketním
kloubu se musí kontrahovat i vnější rotátory, aby
neutralizovaly vnitřní rotaci předloktí).
Každý pohyb více či méně porušuje rovnováhu
a musí být korigován svaly na opačné straně těla. Proto
se často při jednostranné svalové činnosti setkáváme
s bolestmi vzniklými přetížením svalstva na protilehlé
straně těla.
Rozdělení svalů podle funkce a směrového
působení
a) Synergisté ­ svaly, které se spoluúčastní na jednom
pohybu.
b) Antagonisté ­ svaly, které působí protichůdně.
c) Agonisté ­ svaly, které začínají provádět pohyb
(iniciátor pohybu).
d) Hlavní svaly ­ funkčně nejvýznamnější.
67
e) Pomocné svaly­ svaly, které napomáhají hlavním
svalům v jejich funkci.
f) Neutralizační svaly ­ svaly, které svou činností
ruší nežádoucí směry pohybů vykonávané hlavními
a pomocnými svaly.
g) Fixační svaly ­ umožní daný pohyb tím, že
zpevní část těla, ze které pohyb vychází.
h) Jednokloubové svaly­ působí pohyb jen v jednom
kloubu.
i) Vícekloubové svaly­ působí hlavně v blízkosti
úponu, v kloubech blíže začátku mají funkci pomoc-
nou.
Některé skupiny svalů, většinou synergistů, označujeme
podle jejich hlavní funkce jako flexory (ohybače),
extenzory (natahovače), adduktory (přitahovače),
abduktory (odtahovače), rotátory a podobně.
jsou takové útvary, které napomáhají svalové činnosti
a zabezpečují uskutečnění výsledného pohybu.
Patří k nim:
a) Svalové fascie (povázky) ­ většinou tenké vazivové
membrány, které obalují jednotlivé svaly nebo
jejich skupiny a přecházejí až na šlachy. Vytvářejí pro
4.1.4 Pomocná svalová zařízení
svaly jakási pouzdra, jimiž se mohou snadno šířit
patologické pochody a to i na vzdálená místa (například
podél fascie m. psoas major z bederní krajiny až
na stehno). Spolu s kostmi vytvářejí fascie septa, ohraničující
osteofasciální prostory (spatia), v nichž jsou
uloženy jednotlivé svaly nebo funkční skupiny svalů.
b) Šlachové pochvy ­ vaginae tendinum ­ obalují
šlachy svalů a přidržují je ke kostnímu podkladu.
Mají stejné složení jako kloubní pouzdra, rozlišujeme
proto u nich zevní vrstvu (vagina fibrosa), tvořenou
tuhým vazivem a vnitřní vrstvu produkující synovii
(vagina synovialis). Rovněž prostřednictvím šlachových
pochev se mohou šířit patologické procesy.
c) Kladky (trochleae) jsou vazivové obloučky, které
přidržují šlachu ke skeletu a mění tak směr působení
svalu (například trochlea m. obliqui bulbi superioris
na mediální stěně očnice).
d) Tíhové váčky (bursae synoviales) jsou váčky ve
vazivu v okolí šlach, zmenšující působení svalové šlachy
(tření) na kloubní pouzdro nebo na kost. Obsahují
malé množství synoviální tekutiny.
Kosterní svaly rozdělujeme podle jejich umístění
na svaly hlavy, trupu a končetin.
4.2 Svaly hlavy
Mimické svaly jsou uloženy v podkoží obličeje,
kde ovládají většinu otvorů (mohou je uzavírat a otevírat,
měnit jejich tvar). Jejich kontrakcí jsou umožněny
i rozmanité výrazy obličeje, které zejména u dětí
vyjadřují duševní stavy (emoce). U dospělých se
dostávají emoce pod kontrolu mozkové kůry (civilizovaný
člověk je spíše ,,amimický, například takzvaná
,,pokerová tvář").
Mimické svaly jsou významnou součástí komplexu
sdělovací motoriky člověka, zabezpečují expresivní
složku řeči a uplatňují se při zpěvu.
Fascie (s výjimkou m. buccinator) nejsou u mimických
svalů vytvořeny. Všechny mimické svaly jsou
inervovány ze VII. hlavového nervu ­ n. facialis.
4.2.1 Mimické svaly, svaly výrazové,
sdělovací (mm. faciales)
Svaly lební klenby
Na lebeční klenbě se nachází m. epicranius, který
sestává ze dvou částí:
1. M. occipitofrontalis
Začátek: venter occipitalis ­ začíná na linea nuchae
superior týlní kosti, venter frontalis ­ v kůži čela v okolí
glabely a obočí.
Úpon: aponeurotické centrum ­ galea aponeurotica,
uložená mezi oběma bříšky svalu.
Inervace: n. facialis.
Funkce: zvedá vnitřní okraj obočí a skládá kůži čela
ve vrásky. Někteří jedinci mohou pohybovat kůží hla-
vy.
2. M. temporoparietalis
Začátek: kůže v okolí ušního boltce.
Úpon: laterální okraj galea aponeurotica.
Svaly hlavy dělíme na mimické a žvýkací svaly.
68
1. M. orbicularis oculi
Začátek a úpon: začíná cirkulárně ve vchodu očnice
a ve víčkách, dosahuje až na dorzální stranu saccus
lacrimalis.
Inervace: n. facialis.
Funkce: zužuje a uzavírá oční štěrbinu, při laterálním
očním koutku vytváří radiálně orientované kožní
vrásky, mediální snopce rozšiřují slzný váček (nasávání
slz do vývodných slzních cest).
2. M. corrugator supercilii
Začátek: nad kořenem nosním (sutura nasofrontalis).
Úpon: prostupuje m. orbicularis oculi a nad středem
obočí se spojuje s kůží čela.
Inervace: n. facialis.
Funkce: vytváří nad kořenem nosu svislé rýhy (zamračený
obličej, výraz bolesti).
3. M. procerus:
Začátek: vazivo na nosním hřbetu.
Úpon: vějířovitě do kůže v oblasti glabely.
Inervace: n. facialis.
Funkce: v místě nosního kořene vytváří příčnou vrás-
ku.
M. nasalis
Začátek: jugum alveolare horního špičáku a laterálního
řezáku.
Úpon: nosní křídlo, membranózní část nosního septa,
nosní hřbet.
Inervace: n. facialis.
Funkce: zužuje nosní dírky, táhne chrupavčitou část
nosu dolů.
Svaly zevního nosu
1. M. orbicularis oris
Začátek: začíná od snopců okolních svalů, je uložen
v obou rtech a obkružuje ústní štěrbinu.
Úpon: zevně od ústního koutku do uzlového bodu
(modiolus) ­ kříží se zde úponové části dalších mimických
svalů s nakupením většího množství vaziva.
Inervace: n. facialis.
Funkce: tlačí rty k zubům, uzavírá ústní štěrbinu,
ohrnuje rty (protruze) a vtahuje rty dovnitř (výraz
pevného rozhodnutí).
Svaly ústní štěrbiny
2. M. levator labii superioris
Začátek: nad foramen infraorbitale maxily.
Úpon: kůže podél sulcus nasolabialis.
Inervace: n. facialis.
Funkce: zvedá horní ret nahoru, prohýbá střední část
sulcus nasolabialis (šikmá kožní rýha mezi nosním
křídlem a ústním koutkem) do oblouku, obličeji dává
výraz zármutku a pláče.
3. M. levator labii superioris alaeque nasi
Začátek: processus frontalis maxillae.
Úpon: kůže nosního křídla a kůže podél sulcus naso-
labialis.
Inervace: n. facialis.
Funkce: táhne horní ret a nosní křídlo nahoru (rozšiřuje
nosní dírku), protahuje nasolabiální rýhu nahoru
(obličej nabývá výrazu hořkého pláče).
4. M. zygomaticus major
Začátek: processus temporalis ossis zygomatici.
Úpon: kůže ústního koutku, částečně vyzařuje i do
m. orbicularis oris.
Inervace: n. facialis.
Funkce: táhne ústní koutek nahoru a laterálně, prohýbá
nasolabiální rýhu (veselý výraz).
5. M. zygomaticus minor
Začátek: corpus ossis zygomatici.
Úpon: kůže v sulcus nasolabialis, částečně vyzařuje
i do modiolu a m. orbicularis oris.
Inervace: n. facialis.
Funkce: zvedá horní ret, zvedá dolní konec nasolabiální
rýhy (výraz soucitu).
6. M. risorius ­ variabilní sval
Začátek: fascia masseterica.
Úpon: kůže ústního koutku.
Inervace: n. facialis.
Funkce: táhne koutek ústní dorzolaterálně a rozšiřuje
štěrbinu ústní, při smíchu působí u některých jedinců
,,důlky" ve tvářích.
7. M. buccinator (tvoří podklad tváří).
Začátek: alveolární výběžek maxily v oblasti stoliček,
od začátku části svaloviny hltanu (raphe pterygomandibularis),
od alveolárního výběžku dolní čelisti v rozsahu
posledních stoliček.
Úpon: přechází do m. orbicularis oris.
Inervace: n. facialis.
Funkce: svým tonickým napětím přitlačuje tváře
k zubům, při žvýkání vtlačuje potravu mezi stoličky,
při kontrakci vyfukuje vzduch z ústní dutiny (sval
,,trubačský").
Inervace: n. facialis.
Funkce: rudimentární sval, výjimečně může pohybovat
ušním boltcem.
Svaly oční štěrbiny
69
8. M. levator anguli oris
Začátek: fossa canina maxillae.
Úpon: do svaloviny ústního koutku (modiolus).
Inervace: n. facialis.
Funkce: vytahuje ústní koutek nahoru.
9. M. depressor anguli oris
Začátek: dolní okraj mandibuly pod foramen mentale.
Úpon: kůže ústního koutku a modiolus.
Inervace: n. facialis.
Funkce: táhne ústní koutek dolů (výraz opovržení).
10. M. depressor labii inferioris
Začátek: zevní strana mandibuly pod m. depressor
anguli oris.
Úpon: kůže dolního rtu a brady.
Inervace: n. facialis.
Funkce: dolní ret táhne dolů a laterálně (výraz nechuti
a ironie).
11. M. mentalis
Začátek: juga alveolaria dolních řezáků.
Úpon: kůže brady.
Inervace: n. facialis.
Funkce: dolní ret táhne dopředu a nahoru (výraz
pýchy), někdy vytváří na bradě ,,důlek".
Všechny žvýkací svaly jsou rozloženy po obou
stranách čelistního kloubu a kloubem čelistním
pohybují, upínají se na mandibulu. Jsou inervovány
n. mandibularis (třetí větev V. hlavového nervu ­ n.
trigeminus).
1. M. temporalis
Začátek: linea temporalis inferior, fossa temporalis,
fascia temporalis.
Úpon: processus coronoideus a přední okraj ramus
mandibulae.
4.2.2 Žvýkací svaly (mm. masticatores)
Inervace: n. trigeminus (III. větev).
Funkce: elevace dolní čelisti, dorzální část retrakce
mandibuly.
2. M. masseter
Začátek: povrchová vrstva ­ corpus ossis zygomatici,
hluboká vrstva ­ vnitřní plocha arcus zygomaticus.
Úpon: tuberositas masseterica mandibuly.
Inervace: n. trigeminus (III. větev).
Funkce: elevace dolní čelisti.
3. M. pterygoideus medialis
Začátek: fossa pterygoidea a tuber maxillae.
Úpon: tuberositas pterygoidea mandibuly.
Inervace: n. trigeminus (III. větev).
Funkce: elevace dolní čelisti a žvýkací pohyby mandibuly
do stran.
4. M. pterygoideus lateralis
Začátek: facies infratemporalis alae majoris klínové
kosti a lamina lateralis jejích křídlatých výběžků.
Úpon: fovea pterygoidea na krčku mandibuly a pouzdro
temporomandibulárního kloubu.
Inervace: n. trigeminus (III. větev).
Funkce: protrakce dolní čelisti, účastní se složitějších
žvýkacích pohybů.
1. Fascia temporalis ­ tuhá vazivová blána odstupující
od linea temporalis superior pokrývá m. temporalis.
Z laterální strany ohraničuje fossa temporalis
a začínají od ní i některé snopce m. temporalis.
2. Fascia masseterica ­ tenká fascie, pokrývá laterální
stranu m. masseter.
3. Fascia buccopharyngea ­ pokrývá z laterální
strany m. buccinator a přechází na svalovinu hltanu.
4.2.3 Fascie hlavy
Svaly krku se rozkládají mezi hlavou a hrudním
košem. Dělíme je na m. platysma, m. sternocleidomastoideus,
mm. suprahyoidei a mm. infrahyoidei, mm.
scaleni, mm. praevertebrales a mm. intervertebrales.
4.3 Svaly krku (mm. colli)
4.3.1 M. platysma
Začátek: odstupuje od hrudní a ramenní fascie.
Úpon: přechází do kůže obličeje při bázi mandibuly,
v oblasti brady se svaly obou stran setkávají.
Inervace: n. facialis a n. transversus colli ­ takzvaná
ansa cervicalis superficialis (plexus cervicalis).
Funkce: umožňuje přizpůsobivost kůže při pohybech
hlavy a krku.
70
Spojují jazylku s dolní čelistí a ovlivňují pohyby
v temporomandibulárním kloubu, mohou také zvedat
jazylku.
1. M. digastricus (dvojbřišný sval)
Začátek: venter posterior odstupuje z incisura mastoidea
spánkové kosti, sbíhá ventrokaudálně k jazylce
a prochází rozštěpeným m. stylohyoideus; venter anterior
začíná ve fossa digastrica na mandibule a sbíhá dorzokaudálně
k jazylce.
Úpon: vsunutá šlacha mezi zadním a předním bříškem
svalu (je fixována vazivem ke cornu minus jazylky).
Inervace: venter posterior ­ n. facialis, venter anterior
­ n. trigeminus.
Funkce: při fixované jazylce mandibulární deprese,
při fixované mandibule zdvižení jazylky.
2. M. stylohyoideus
Začátek: processus styloideus spánkové kosti.
Úpon: u jazylky se sval štěpí ve dvě části, mezi nimi
probíhá zadní bříško m. digastricus. Inzeruje na těle
jazylky v blízkosti cornu minus.
Inervace: n. facialis.
Funkce: táhne jazylku dorzokraniálně.
3. M. mylohyoideus (vytváří kontraktilní spodinu
ústní dutiny)
Začátek: linea mylohyoidea mandibuly.
Úpon: corpus ossis hyoidei, raphe mylohyoidea (vazivový
pruh mezi svaly pravé a levé strany jdoucí od
jazylky k mandibule).
4.3.3 Suprahyoidní svaly (mm. suprahyoidei)
Inervace: n. trigeminus.
Funkce: zvednutí jazylky při fixované mandibule,
deprese mandibuly při fixované jazylce.
4. M. geniohyoideus
Párový sval na vnitřní (dutinové) straně m. mylo-
hyoideus.
Začátek: spinae mentales mandibuly.
Úpon: corpus ossis hyoidei.
Inervace: svalovou větví z plexus cervicalis.
Funkce: táhne jazylku k mandibule, při fixované
jazylce napomáhá depresi mandibuly.
Spojují jazylku se sternem, klavikulou nebo štítnou
chrupavkou. Inervovány jsou z plexus cervicalis
prostřednictvím ansa cervicalis profunda.
1. M. sternohyoideus
Začátek: dorzální strana manubrium sterni a přilehlá
část klíční kosti.
Úpon: corpus ossis hyoidei.
Inervace: plexus cervicalis ­ ansa cervicalis profunda.
Funkce: táhne jazylku kaudálně.
2. M. sternothyroideus
Začátek: dorzální strana manubrium sterni a přilehlá
žebra.
Úpon: linea obliqua štítné chrupavky.
Inervace: plexus cervicalis ­ ansa cervicalis profunda.
Funkce: táhne štítnou chrupavku a tím i hrtan kaudál-
ně.
3. M. thyrohyoideus
Začátek: linea obliqua štítné chrupavky.
Úpon: velké rohy jazylky.
Inervace: plexus cervicalis ­ r. thyrohyoideus.
Funkce: táhne jazylku kaudálně, při fixované jazylce
táhne hrtan kraniálně.
4. M. omohyoideus ­ skládá se ze dvou bříšek
oddělených vsunutou šlachou, která je vazivem spojena
s v. jugularis interna.
Začátek: venter inferior začíná v blízkosti incisura sca-
pulae.
Úpon: venter superior navazující na vsunutou šlachu
se upíná na tělo jazylky.
Inervace: plexus cervicalis ­ ansa cervicalis profunda.
Funkce: táhne jazylku dolů a současně napíná lamina
praetrachealis krční fascie, rozšiřuje lumen v. jugularis
interna.
4.3.4 Infrahyoidní svaly (mm. infrahyoidei)
4.3.2 M. sternocleidomastoideus
Začátek: manubrium sterni, sternální část klavikuly.
Úpon: processus mastoideus spánkové kosti a linea
nuchae superior týlní kosti.
Inervace: n. accessorius a svalové větve plexus cervi-
calis.
Funkce: při oboustranné kontrakci dorzální části svalu
zvedá obličejovou část hlavy a hlavu zaklání, při
oboustranné kontrakci ventrální porce svalu dochází
k flexi hlavy, při jednostranné kontrakci otočení hlavy
na opačnou stranu. Při fixované hlavě se uplatňuje
jako pomocný vdechový sval (pomáhá při zvedání
hrudníku). Jednostranné zkrácení svalu (vrozené
nebo vlivem porodního traumatu), při němž postižená
osoba drží hlavu stočenou na jednu stranu, se
nazývá torticollis.
71
stuhovité svaly na přední straně krku, spojující
příčné výběžky krčních obratlů s prvními dvěma žeb-
ry.
1. M. scalenus anterior
Začátek: příčné výběžky kaudálních krčních obratlů.
Úpon: tuberculum m. scaleni anterioris na I. žebru.
Inervace: plexus cervicalis.
Funkce: při oboustranné kontrakci dochází k flexi
krční páteře, při jednostranném stahu uklání krční
páteř na stejnou stranu s otočením na opačnou stranu.
Při fixované páteři zvedá žebro (pomocný vdechový
sval).
2. M. scalenus medius
Začátek: příčné výběžky většiny krčních obratlů.
Úpon: I. žebro dorzálně od sulcus a. subclaviae.
Inervace: plexus cervicalis.
Funkce: stejná jako u m. scalenus anterior.
3. M. scalenus posterior
Začátek: příčné výběžky kaudálních krčních obratlů.
Úpon: tuberositas m. scaleni posterioris na II. žebru.
Inervace: plexus cervicalis.
Funkce: podobná jako u obou předešlých svalů.
Poznámka:
Mezi m. scalenus anterior a m. scalenus medius je štěrbina (fissura
scalenorum), jíž prochází nervový plexus brachialis a podklíčková
tepna (a. subclavia).
4.3.5 Mm. scaleni
Mm. praevertebrales jsou uloženy na ventrální
straně páteře a působí flexi krční páteře a hlavy.
1. M. longus colli
Skládá se ze tří neúplně izolovaných částí: přímé, dolní
šikmé a horní šikmé.
Přímý oddíl: začíná na tělech kraniálních hrudních
obratlů a inzeruje na tělech několika kaudálních krčních
obratlů.
Dolní šikmý oddíl: začíná na tělech kraniálních
hrudních obratlů a upíná se na tubercula anteriora
příčných výběžků kaudálních krčních obratlů.
Horní šikmý oddíl: začíná na tubercula anteriora
příčných výběžků prostředních krčních obratlů a inzeruje
na tuberculum anterius atlantis.
Inervace: plexus cervicalis.
Funkce: flexe krční páteře.
4.3.6 Mm. praevertebrales
drobné svaly rozepjaté mezi příčnými výběžky
krčních obratlů, příčným výběžkem atlasu a týlní
kostí.
1. M. rectus capitis lateralis
Začátek: processus transversus atlasu.
Úpon: pars lateralis týlní kosti.
Inervace: plexus cervicalis.
Funkce: úklon hlavy.
2. M. rectus capitis anterior
Začátek: processus transversus atlasu.
Úpon: pars basilaris týlní kosti.
Inervace: plexus cervicalis.
Funkce: při oboustranné kontrakci flexe hlavy, při
jednostranné kontrakci úklon hlavy.
3. Mm. intertransversarii anteriores cervicis
Šest párů svalů rozepjatých mezi processus transversi
krčních obratlů.
Inervace: plexus cervicalis.
Funkce: lateroflexe krční páteře.
4.3.7 Mm. intervertebrales
2. M. longus capitis
Začátek: příčné výběžky kaudálních krčních obratlů.
Úpon: pars basilaris týlní kosti dorzolaterálně od
tuberculum pharyngeum.
Inervace: plexus cervicalis.
Funkce: flexe hlavy.
4.3.8 Krční fascie (fascia cervicalis)
Krční fascie má tři listy:
1. Lamina superficialis fasciae cervicalis leží na
povrchu krčních svalů. U mediálního okraje m. sternocleidomastoideus
se štěpí ve dva listy, které obalují
sval. Při jeho dorzálním okraji se listy opět spojují
a připojují se ke střednímu a hlubokému listu krční
fascie.
2. Lamina praetrachealis fasciae cervicalis
(střední část krční fascie) ­ obaluje infrahyoidní svaly.
Má trojúhelníkový tvar, vrcholem se připojuje na
jazylku, dolní částí se spojuje s dorzálním okrajem
manubrium sterni a s klíčkem. Mezi povrchovým
listem a pretracheálním listem tak vzniká prostor
­ spatium suprasternale, v němž jsou uloženy povrchové
žíly (arcus venosus juguli).
72
4.4 Svaly trupu
3. Lamina praevertebralis fasciae cervicalis
(nejhlubší list krční fascie) pokrývá prevertebrální
svaly a skaleny. Mezi středním a hlubokým listem
4.4.1 Zádové svaly
Heterochtonní svaly zad jsou takové svaly, které se
na hřbet přesunuly z ventrální strany trupu a přinesly
si inervaci z ventrálních větví míšních nervů. Dělíme
je na svaly spinohumerální a svaly spinokostální.
Heterochtonní svaly zad
1. M. trapezius
Začátek: protuberantia occipitalis externa, podél lig.
nuchae a processus spinosus C7
a processus spinosi
všech hrudních obratlů. Aponeurotický začátek v oblasti
trnu C7
označujeme jako speculum rhomboides.
Úpon: laterální část klíční kosti, akromion a spina sca-
pulae.
Inervace: n. accessorius a svalové větve z plexus cervi-
calis.
Funkce: horní část svalu táhne rameno kraniálně,
střední část k páteři, dolní část m. trapezius táhne
lopatku kaudálně.
2. M. latissimus dorsi
Začátek: prostřednictvím fascia thoracolumbalis od
trnů kaudálních hrudních a všech bederních obratlů,
od zadní části pánevní a křížové kosti a od 3­4 kaudálních
žeber.
Úpon: crista tuberculi minoris humeru.
Inervace: plexus brachialis (n. thoracodorsalis).
Funkce: připažení, zapažení, humerální pronace.
3. M. levator scapulae
Začátek: processus transversi C1
až C4
.
Úpon: angulus superior scapulae.
Inervace: plexus brachialis (n. dorsalis scapulae) .
Funkce: zdvíhání lopatky.
4. M. rhomboideus minor
Začátek: processus spinosi C6
a C7
.
Úpon: margo medialis lopatky proti fossa supra-
spinata.
Inervace: plexus brachialis (n. dorsalis scapulae).
Funkce: posun lopatky mediokraniálním směrem.
A. Spinohumerální svaly
5. M. rhomboideus major
Začátek: processus spinosi Th1-4
.
Úpon: margo medialis lopatky proti fossa infraspinata.
Inervace: plexus brachialis (n. dorsalis scapulae).
Funkce: posun lopatky mediokraniálním směrem.
1. M. serratus posterior superior
Začátek: processus spinosi posledních krčních a prvních
hrudních obratlů.
Úpon: 2. až 5. žebro laterálně od anguli costarum.
Inervace: nn. intercostales.
Funkce: zdvíhá žebra a tím napomáhá při vdechu.
2. M. serratus posterior inferior
Začátek: processus spinosi na rozhraní hrudní a bederní
páteře.
Úpon: 4 kaudální žebra laterálně od anguli costarum.
Inervace: nn. intercostales.
Funkce: fixace žeber při kontrakci bránice (funkce
není zcela jasná).
B. Spinokostální svaly
Autochtonní svaly zad jsou původní hřbetní svaly
inervované z dorzálních větví míšních nervů. Protože
jde většinou spíše o seskupení svalových snopců, liší
se v různých učebnicích údaje o těchto svalech. Probereme
proto tyto svaly velmi stručně, po vrstvách
z povrchu do hloubky.
Autochtonní svaly zad
1. M. splenius capitis
Začátek: processus spinosi na rozhraní krční a hrudní
páteře.
Úpon: laterální část linea nuchae superior týlní kosti
a processus mastoideus spánkové kosti.
Inervace: rr. dorsales míšních nervů.
Funkce: při oboustranné kontrakci extenze hlavy, při
jednostranné kontrakci úklon a otočení hlavy na stranu
kontrahovaného svalu.
2. M. splenius cervicis
Začátek: processus spinosi horních hrudních obratlů.
A. Spinotransverzální systém
krční fascie je prostor, ve kterém se nacházejí krční
útroby a nervově-cévní svazky.
73
1. M. erector spinae
Začátek: trnové výběžky bederních obratlů, dorzální
strana křížové kosti, crista iliaca (prostřednictvím
aponeurózy). Sval vystupuje kraniálně a dělí se na tři
části: M. longissimus dorsi et cervicis, m. longissimus
capitis a m. iliocostalis.
Úpon: M. longissimus dorsi et cervicis se upíná na
příčné výběžky bederních, hrudních a krčních obratlů
a na žebra v sousedství anguli costarum. M. longissimus
capitis dosahuje postupně úponem až na processus
mastoideus spánkové kosti. Laterální svalová
hmota ­ m. iliocostalis inzeruje na anguli costarum
všech žeber a na příčných výběžcích krčních obratlů.
Inervace: rr. dorsales míšních nervů.
Funkce: při oboustranné kontrakci extenze páteře,
při jednostranné kontrakci úklon páteře na stranu
kontrahovaného svalu. M. longissimus capitis ovlivňuje
pohyby hlavy ­ záklon, úklon, otáčení.
B. Sakrospinální systém (m. erector spinae)
1. M. spinalis thoracis
Začátek: processus spinosi obratlů na rozhraní hrudní
a bederní části páteře.
Úpon: processus spinosi kraniálních hrudních obratlů.
Inervace: rr. dorsales míšních nervů.
Funkce: při oboustranné kontrakci extenze páteře,
při jednostranné kontrakci lateroflexe páteře.
C. Spinospinální systém
D. Transverzospinální systém
1. M. semispinalis thoracis et cervicis
Začátek: processus transversi hrudních obratlů.
Úpon: trnové výběžky krčních a horních hrudních
obratlů.
Inervace: rr. dorsales míšních nervů.
Funkce: při oboustranné kontrakci extenze páteře,
při jednostranné kontrakci rotace páteře na opačnou
stranu.
2. M. semispinalis capitis
Začátek: processus spinosi a transversi na rozhraní
krční a hrudní páteře.
Úpon: na týlní kosti mezi linea nuchae superior a linea
nuchae inferior.
Úpon: processus transversi atlasu a čepovce.
Inervace: rr. dorsales míšních nervů.
Funkce: při oboustranné kontrakci extenze krku.
a hlavy, při jednostranné kontrakci úklon a otočení
hlavy na stranu kontrahovaného svalu.
Inervace: rr. dorsales míšních nervů.
Funkce: při oboustranné kontrakci extenze hlavy
a krční páteře, při jednostranné kontrakci rotace hlavy
a krční páteře na opačnou stranu.
3. Mm. multifidi ­ vyplňují rýhu mezi příčnými
a trnovými výběžky po celé délce páteře
Začátek: dorzální strana křížové kosti, processus transversi
bederních a hrudních obratlů, kloubní výběžky
kaudálních krčních obratlů.
Úpon: trnové výběžky všech obratlů, snopce směřují
mediokraniálně přes 1 ­ 2 obratle.
Inervace: rr. dorsales míšních nervů.
Funkce: při oboustranné kontrakci extenze páteře, při
jednostranné kontrakci otáčení na opačnou stranu.
4. Mm. rotatores
Začátek: processus transversi hrudních obratlů.
Úpon: odstup (báze) trnového výběžku kraniálnějšího
hrudního obratle.
Inervace: rr. dorsales míšních nervů.
Funkce: při oboustranné kontrakci extenze páteře, při
jednostranné kontrakci otáčení na opačnou stranu.
E. Krátké hřbetní svaly
1. Mm. interspinales cervicis ­ 6 párů
Začátek: processus spinosi krčních obratlů a Th1
.
Úpon: processus spinosi krčních obratlů.
Inervace: rr. dorsales míšních nervů.
Funkce: extenze krční páteře.
2. Mm. intertransversarii posteriores cervicis ­
7 párů drobných svalů
Začátek: příčné výběžky krčních obratlů a Th1
.
Úpon: processus transversus kraniálnějšího krčního
obratle.
Inervace: rr. dorsales míšních nervů.
Funkce: lateroflexe krční páteře.
3. Hluboké šíjové svaly (mm. nuchae profundi)
a) M. rectus capitis posterior minor
Začátek: tuberculum posterius atlantis.
Úpon: mediální část linea nuchae inferior.
Inervace: r. dorsalis I. míšního nervu (n. suboccipitalis).
Funkce: extenze hlavy při oboustranné kontrakci,
uklonění hlavy při jednostranné kontrakci.
b) M. rectus capitis posterior major
Začátek: processus spinosus axis.
Úpon: prostřední část linea nuchae inferior.
Inervace: r. dorsalis I. míšního nervu (n. suboccipitalis).
Funkce: extenze, lateroflexe a otáčení hlavy na stranu
kontrahovaného svalu.
74
Každý ze zádových svalů je obalen tenkou fascií.
Zřetelnější zádové facie jsou:
1. Fascia superficialis dorsi pokrývající m. latissimus
dorsi a m. trapezius.
2. Fascia nuchae, dorzální pokračování lamina
superficialis fasciae cervicalis, pokrývá šíjové svalstvo.
3. Významná fascia thoracolumbalis je ve skutečnosti
aponeurózou. Má dvě části: povrchový list je
aponeurózou m. latissimus dorsi; hluboký list, rozepjatý
mezi 12. žebrem a crista iliaca, tvoří rozhraní
mezi m. erector spinae a m. quadratus lumborum a nazývá
se aponeurosis lumbalis.
Fascie hřbetních svalů
Hrudní svaly dělíme do tří skupin. Thorakohumerální
svaly probíhající mezi hrudníkem a horní
končetinou, vlastní svaly hrudní segmentárně uspořádané
a vázané na hrudní koš a bránici (diaphragma).
Bránice odděluje hrudní dutinu od dutiny břišní.
4.4.2 Hrudní svaly (mm. thoracis)
1. M. pectoralis major
Začátek: mediální část klíční kosti, laterální okraj
sterna a přilehlých částí žeber, pochva přímého břišního
svalu.
Úpon: crista tuberculi majoris na humeru.
Inervace: nn. pectorales (plexus brachialis).
Funkce: připažení, předpažení, humerální pronace.
Při fixované horní končetině se uplatňuje jako
pomocný dýchací sval (napomáhá vdechu).
2. M. pectoralis minor
Začátek: 3.­5. žebro.
Úpon: processus coracoideus scapulae.
Inervace: nn. pectorales (plexus brachialis).
A. Thorakohumerální svaly
1. Mm. intercostales externi ­ jejich snopce probíhají
mezi žebry šikmo ventrokaudálně, dosahují od
páteře k žeberním chrupavkám, kde na ně navazuje
membrana intercostalis externa.
Začátek: dolní okraj kraniálnějšího žebra.
Úpon: horní okraj kaudálnějšího žebra.
Inervace: nn. intercostales.
Funkce: zvedání žeber a tím kostální inspirace
(vdech).
2. Mm. intercostales interni
Snopce těchto svalů probíhají mezi žebry dorzokaudálně,
dosahují od sterna k anguli costarum, kde je
jejich pokračováním směrem k páteři membrana
intercostalis interna.
Začátek: horní okraj kaudálnějšího žebra (směřují
pak dorzokraniálně).
Úpon: dolní okraj kraniálnějšího žebra zevně od sulcus
costae.
Inervace: nn. intercostales.
Funkce: klesání žeber a tím kostální exspirace
(výdech).
3. Mm. intercostales intimi
Svalové snopce odštěpené od mm. intercostales interni
průběhem nervově-cévního svazku. Mají obdobný
začátek, inervaci i funkci, upínají se ale na vnitřní
okraj sulcus costae.
4. M. transversus thoracis
Začátek: dorzální strana kaudální části sterna.
Úpon: vějířovitě na chrupavky 2.­6. žebra.
Inervace: nn. intercostales.
Funkce: táhne žebra kaudálně a napomáhá expiraci.
B. Vlastní hrudní svaly
c) M. obliquus capitis superior
Začátek: příčný výběžek atlasu.
Úpon: laterální část linea nuchae inferior.
Inervace: r. dorsalis I. míšního nervu (n. suboccipitalis).
Funkce: extenze a lateroflexe hlavy.
d) M. obliquus capitis inferior
Začátek: processus spinosus axis.
Úpon: příčný výběžek atlasu.
Inervace: r. dorsalis I. míšního nervu (n. suboccipitalis).
Funkce: napomáhá otáčení hlavy na stranu kontrahovaného
svalu.
Funkce: napomáhá předpažení, při fixované horní
končetině napomáhá vdechu.
3. M. subclavius
Začátek: 1. žebro.
Úpon: kaudální strana klíční kosti.
Inervace: n. subclavius (plexus brachialis).
Funkce: působí pokles ramene tím, že přitahuje klíční
kost k žebru.
4. M. serratus anterior
Začátek: 9 kraniálních žeber.
Úpon: margo medialis scapulae.
Inervace: n. thoracicus longus (plexus brachialis).
Funkce: obrací cavitas glenoidalis lopatky kraniálně
a tím napomáhá vzpažení, přitlačuje lopatku k hrudníku,
je činný při inspiraci (vdechu).
75
Bránice je plochý sval oddělující hrudní a břišní dutinu.
Periferní okraj svalu tvoří svalové snopce, střed je
tvořen aponeurózou zvanou centrum tendineum.
Začátek:
a) Pars lumbalis ­ odstupuje od lig. longitudinale
anterius (crus mediale) v úrovni 1.­4. lumbálního
obratle, po stranách od dvou vazivových obloučků
(crus laterale), táhnoucích se mezi tělem L1
a jeho processus
costarius (lig. arcuatum mediale) a processus costarius
L1
a koncem 12. žebra (lig. arcuatum laterale).
b) Pars costalis ­ vychází od 7.­ 12. žebra.
c) Pars sternalis ­ odstupuje od processus xiphoideus
sterni.
Úpon: centrum tendineum.
Inervace: n. phrenicus (plexus cervicalis).
Funkce: při kontrakci svalových snopců klesá brániční
klenba do břišní dutiny. Tím se zvětšuje hrudní
dutina v longitudinálním směru, dochází zde
k podtlaku a pronikání vzduchu z okolního prostředí
­ vdech (inspirace).
Bránice je hlavním vdechovým svalem. Při jejím
ochabnutí je bránice tlačena útrobami nahoru, tím se
zmenšuje hrudní dutina a dochází k výdechu (expirace).
Jestliže je bránice v kontrakci a kontrahují se
současně i břišní svaly, dochází k tlaku na břišní a pánevní
orgány (břišní lis).
Poznámka:
Skrze centrum tendineum probíhá dolní dutá žíla (foramen v.
cavae inferioris), svalovou částí procházejí vzadu u páteře aorta a jícen
a další důležité útvary jako v. azygos, v. hemiazygos, nn. splanchnici,
trunci sympathici, ductus thoracicus a trunci vagales.
C. Bránice (diaphragma)
Na povrchu m. pectoralis major je fascia pectoralis
superficialis, která kraniálně pokračuje do povrchového
listu krční fascie a kaudálně do povrchové břišní
fascie. M. subclavius a m. pectoralis minor obaluje
tuhá fascia clavipectoralis, fascia endothoracica vystýlá
vnitřní stranu hrudníku.
Fascie hrudních svalů
jsou rozloženy mezi hrudníkem a pánví a vytvářejí
stěnu břišní dutiny.
4.4.3 Břišní svaly (mm. abdominis)
1. M. rectus abdominis
Začátek: chrupavky 5.­7. žebra, processus xiphoideus
sterni.
Úpon: mezi symfýzou a tuberculum pubicum stydké
kosti. Do průběhu jsou vloženy transverzální vazivové
přepážky (zpravidla tři) ­ intersectiones tendineae.
Inervace: nn. intercostales.
Funkce: podle fixace ­ buď flexe páteře nebo přitahování
pánve k hrudníku. Účastní se břišního lisu.
2. M. pyramidalis
Začátek: ramus superior stydké kosti.
Úpon: kaudální část linea alba.
Inervace: n. subcostalis.
Funkce: u člověka je rudimentární, nekonstantní. M.
pyramidalis je dobře vyvinutý u vačnatců, kde podepírá
břišní vak.
A. Ventrální skupina
1. M. obliquus externus abdominis
Začátek: osm kaudálních žeber.
Úpon: labium externum cristae iliacae. Ostatní svalové
snopce přecházejí v rozsáhlou aponeurózu, která se
klade před m. rectus abdominis. Ve střední rovině se
vazivové snopce proplétají s druhostrannými a vzniká
tak bělavý, bezcévný vazivový pruh ­ linea alba ­ táhnoucí
se od processus xiphoideus k symfýze. V místě
pupku se nachází v linea alba prstenec (anulus umbilicalis),
místo kde byl za nitroděložního života připojen
pupečník (funiculus umbilicalis).
Inervace: nn. intercostales.
Funkce: při fixované pánvi a oboustranné kontrakci
flexe páteře, při fixovaném hrudníku přitažení pánve.
Při jednostranné kontrakci otáčení trupu na opačnou
stranu, podílí se i na břišním lisu.
2. M. obliquus internus abdominis
Začátek: pomocí fascia thoracolumbalis od bederní
páteře, linea intermedia cristae iliacae a od laterální
poloviny lig. inquinale.
Úpon: tři kaudální žebra. Ostatní svalové snopce přecházejí
v rozsáhlou aponeurózu, která v kraniálních
 tvoří dva listy obalující m. rectus abdominis, v kaudální
čtvrtině se pak klade celá aponeuróza před m.
rectus abdominis. Ve střední rovině se vazivové snopce
účastní linea alba.
Inervace: nn. intercostales, plexus lumbalis (n. iliohypogastricus,
n. ilioinquinalis).
B. Laterální skupina
76
Funkce: předklon a úklon páteře, podílí se na břišním
lisu.
3. M. transversus abdominis
Začátek: šest kaudálních žeber, aponeurosis lumbalis,
labium internum cristae iliacae, lig. inquinale.
Úpon: svalové snopce přecházejí v rozsáhlou aponeurózu,
která se v kraniálních  klade za m. rectus abdominis,
v kaudální čtvrtině před tento sval. Ve střední
rovině jsou její snopce součástí linea alba.
Inervace: nn. intercostales, plexus lumbalis (n. iliohypogastricus,
n. ilioinquinalis).
Funkce: účastní se břišního lisu.
1. Mm. intertransversarii laterales lumborum ­ 6
párů drobných svalů.
Začátek: processus costarii bederních obratlů a laterální
části křížové kosti.
Úpon: processus costarii kraniálnějších bederních
obratlů, transverzální výběžek Th12
a 12. žebro.
Inervace: plexus lumbalis.
Funkce: lateroflexe lumbální části páteře.
2. M. quadratus lumborum
Začátek: processus costarii bederních obratlů a crista
iliaca.
Úpon: 12. žebro.
Inervace: plexus lumbalis, n. subcostalis.
Funkce: extenze a lateroflexe lumbální části páteře.
C. Dorzální skupina
Dolní zesílený okraj aponeurózy m. obliquus
externus abdominis mezi spina iliaca anterior superior
a tuberculum pubicum představuje tříselný vaz ­ lig.
inquinale. Nad tímto vazem se nachází tříselný kanál
(canalis inquinalis) ­ zeslabené místo břišní dutiny.
Tříselný kanál začíná otvorem v břišní dutině (anulus
inquinalis profundus) a dalším otvorem, zhruba
nad středem tříselného vazu, se otvírá do podkoží
(anulus inquinalis superficialis). Přední stěna tříselného
kanálu je tvořena aponeurózou zevního šikmého
břišního svalu, zadní stěna tenkou fascia transversalis,
horní stěna snopci m. transversus a m. obliquus internus
abdominis, dolní stěnu tvoří ligamentum inquiTříselný
kanál (canalis inquinalis)
nale. Tříselným kanálem prochází u muže semenný
provazec (funiculus spermaticus), za nitroděložního
vývoje tudy sestupují varlata do šourku. Tříselným
kanálem ženy prochází oblý děložní vaz (lig. teres
uteri). Za určitých podmínek (zejména při zvýšení
nitrobřišního tlaku) zde mohou vznikat tříselné kýly.
Pod ligamentum inquinale je prostor (lacuna vasorum
a musculorum), jímž se dostávají z pánevní dutiny na
stehno cévy, nervy a svaly. O těchto útvarech bude
pojednáno podrobněji u svalů dolní končetiny.
Nazývá se tak vazivový obal, na němž se podílejí
všechny tři břišní svaly laterální skupiny. Ventrální
stěnu obalu tvoří v kraniálních  aponeuróza m.
obliquus externus abdominis a přední list aponeurózy
m. obliquus internus abdominis, dorzální stěnu pak
její zadní list a aponeuróza m. transversus abdominis.
V kaudální čtvrtině se všechny aponeurózy dostávají
před m. rectus abdominis a vzadu zůstává pouze tenká
fascia transversalis pokrytá směrem do břišní dutiny
pobřišnicí (peritoneum).
Pochva přímého břišního svalu (vagina m.
recti abdominis)
Vzniká při kontrakci břišního svalstva a bránice
(při zadržení dechu). Vyvine se tak tlak na břišní a pánevní
orgány, důležitý pro vyprázdnění jejich obsahu
(při defekaci, za porodu a podobně). Zároveň se
znehybní i začátky thorakohumerálních svalů, které
se mohou plně uplatnit při pohybech horní končetiny.
Proto se před každým namáhavým výkonem horních
končetin uvádí v činnost břišní lis a ,,nabírá se dech".
Břišní lis
Povrchová fascie fascia abdominis superficialis,
pokrývá břišní svaly na ventrální straně, kraniálně
navazuje na povrchovou hrudní fascii, kaudálně
pokračuje zesílenými proužky vaziva k zevním
pohlavním orgánům (lig. fundiforme penis a lig. suspensorium
penis nebo clitoridis). Fascia transversalis
kryje břišní svaly na dutinové straně, její zesílená část
v místě pupku se nazývá fascia umbilicalis.
Fascie břišních svalů
Pánevní dno uzavírá spodinu malé pánve. Skládá
se ze dvou svalových přepážek ventrálně zčásti nad
sebou uložených ­ diaphragma pelvis a diaphragma
4.5 Svaly pánevního dna
urogenitale (její stavba bude probírána současně s pohlavním
ústrojím ve II. dílu skript).
77
Diaphragma pelvis je pružnou spodinou pánve,
která podpírá orgány malé pánve a napomáhá uzavírání
konečníku. V souvislosti se vzpřímeným držením
těla tlačí obsah břišní a pánevní dutiny na pánevní dno
mnohonásobně více než u čtyřnohých živočichů a poruchy,
vedoucí k výhřezu pánevních útrob, jsou proto
u člověka častější.
Diaphragma pelvis má tvar nálevky, která je širším
koncem upevněna na stěně malé pánve a vrcholem je
obrácena ke konečníku. Tvoří ji dva svaly m. levator ani
a m. coccygeus.
Za stydkou sponou je diaphragma pelvis neúplná
a mezi mm. levatores ani obou stran svírá štěrbinu
(hiatus urogenitalis), vyplněnou svalově-vazivovou přepážkou
(diaphragma urogenitale), kterou u muže prostupuje
močová trubice a konečník, u ženy ještě pochva.
1. M. levator ani
M. levator ani je hlavní sval dna pánevního (diaphragma
pelvis), skládá se ze dvou částí:
Mediální část: m. pubococcygeus začíná na ramus superior
ossis pubis, lemuje urogenitální štěrbinu a upíná se na
os coccygis a lig. anococcygeum.
Laterální část: m. iliococcygeus začíná na ramus superior
ossis pubis, na vazivovém obloučku na fascia obturatoria
(arcus tendineus m. levatoris ani) a na spina ischiadica,
4.5.1 Diaphragma pelvis
Fossa ischiorectalis je párový prostor pod diaphragma
pelvis. Tento prostor ohraničuje mediokraniálně
dolní plocha diaphragma pelvis, laterálně m. obturatorius
internus a jeho fascie, vzadu lig. sacrotuberale a dolní
okraj m. glutaeus maximus. Směrem dopředu jde fossa
ischiorectalis nad diaphragma urogenitale a zasahuje až
ke sponě stydké ­ recessus pubicus. Jáma je vyplněna
polštářem tukové tkáně, který umožňuje změny tvaru
konečníku při vyprazdňování stolice. Inervace a výživa
tohoto prostoru je zabezpečena pomocí nervus pudendus
a vasa pudenda interna, které se do fossa ischiorectalis
dostávají přes kanálek ve fascia obturatoria interna
­ Alcockův kanál (canalis pudendalis).
4.5.2 Fossa ischiorectalis
4.6 Svaly horní končetiny (mm. membri superioris)
Ramenní svaly spojují pletenec horní končetiny
s humerem, jsou uloženy v okolí ramenního kloubu
a obstarávají jeho pohyby.
1. M. deltoideus ­ překrývá ramenní kloub.
Začátek: laterální část klíční kosti, akromion, spina
scapulae.
Úpon: tuberositas deltoidea humeri.
Inervace: n. axillaris (plexus brachialis).
Funkce: hlavně upažení (abdukce), svým tonusem
přitlačuje hlavici humeru do kloubní jamky, ventrální
část svalu ­ ventrální flexe, dorzální část ­ dorzální
flexe.
2. M. supraspinatus
Začátek: fossa supraspinata lopatky.
4.6.1 Ramenní svaly (mm. humeri)
Úpon: tuberculum majus humeri.
Inervace: n. suprascapularis (plexus brachialis).
Funkce: zahajuje abdukci paže (upažení), fixuje hlavici
humeru v kloubní jamce, napomáhá humerální
supinaci.
3. M. infraspinatus
Začátek: fossa infraspinata lopatky.
Úpon: tuberculum majus humeri.
Inervace: n. suprascapularis (plexus brachialis).
Funkce: humerální supinace, napomáhá fixaci hlavice
humeru v kloubní jamce.
4. M. teres minor
Začátek: margo lateralis scapulae.
Úpon: tuberculum majus humeri.
Inervace: n. axillaris (plexus brachialis).
Funkce: humerální supinace.
snopce sbíhají mediodorzálně a kaudálně a upínají se na
lig. anococcygeum a na kostrční kost.
Inervace celého svalu: plexus sacralis.
Funkce: zvedač a svěrač konečníku a pánevního dna.
2. M. coccygeus ­ doplňuje diaphragma pelvis dorzolaterálně,
jde o svalové snopce, přimíšené mezi vazivové
snopce lig. sacrospinale.
Začátek: spina ischiadica.
Úpon: laterální okraj kostrční a části křížové kosti.
Inervace: plexus sacralis.
Funkce: naklání kostrč ventrálním směrem (po zaklonění
vyvolaném defekací nebo porodem).
78
5. M. teres major
Začátek: angulus inferior scapulae.
Úpon: crista tuberculi minoris humeri.
Inervace: n. subscapularis (plexus brachialis).
Funkce: připažení, zapažení, humerální pronace.
6. M. subscapularis
Začátek: facies costalis scapulae.
Úpon: tuberculum minus humeri.
Inervace: n. subscapularis (plexus brachialis).
Funkce: humerální pronace a addukce.
Povrchová ramenní fascie pokrývá m. deltoideus.
Při jeho ventrálním okraji navazuje na povrchovou
hrudní fascii, směrem distálním přechází ve fascii
pažní (fascia brachii). Vedle povrchové ramenní fascie
jsou zde i fascie hluboké, které obalují jednotlivé
ramenní svaly, směrem k ramennímu kloubu se zten-
čují.
Poznámka:
Mezi okrajem m. subscapularis a m. teres major je v dorzální
stěně podpažní jamky štěrbina, v níž probíhá po dorzální straně
jmenovaných svalů dlouhá hlava trojhlavého pažního svalu. Jejím
průběhem je tato štěrbina rozdělena na dva otvory ­ laterální foramen
humerotricipitale a mediální foramen omotricipitale.
Foramen humerotricipitale je ohraničeno laterálně humerem,
mediálně dlouhou hlavou m. triceps brachii, proximálně m. teres
minor a distálně m. teres major. Probíhá zde n. axillaris a a. circumflexa
humeri posterior k deltovému svalu.
Foramen omotricipitale je z laterální strany lemováno dlouhou
hlavou m. triceps brachii, proximálně m. teres minor a distálně m.
teres major. Skrze tento otvor probíhá a. circumflexa scapulae, která
zásobuje zejména m. infraspinatus.
Skupina ramenních svalů, které svými šlachami zpevňují
ramenní kloub (m. supraspinatus, m. infraspinatus, m. subscapularis
a m. teres minor) bývá nazývána rotátorovou manžetou (rotator
cuff), správnější název by měl být ,,svalově-šlachová manžeta". Tato
,,manžeta" zajišťuje ramenní kloub proti subluxaci, její přetížení
nebo poranění vede k bolestem ramene a k omezení všech pohybů
s rotační složkou.
Ramenní fascie
4.6.2 Pažní svaly (mm. brachii)
1. M. biceps brachii ­ v proximální části má dvě
hlavy.
Začátek: caput longum ­ tuberculum supraglenoidale
scapulae (jeho šlacha prochází skrze kloubní pouzdVentrální
skupina
1. M. triceps brachii
Sval má tři hlavy, čtvrtou (rudimentární) představuje
m. anconeus.
Začátek: caput longum ­ tuberculum infraglenoidale
scapulae, caput laterale ­ dorzální strana humeru
proximálně od sulcus n. radialis, caput mediale ­ na
dorzální straně humeru distálně od sulcus n. radialis.
Hlavy se spojují v distální části paže v jednotné bříško.
Od laterálního epikondylu humeru se k nim přidává
m. anconeus.
Úpon: olecranon ulnae.
Inervace: n. radialis (plexus brachialis).
Funkce: extenze v loketním kloubu, dlouhá hlava
­ addukce v ramenním kloubu.
Dorzální skupina
je prostor mezi proximální částí paže a laterální
stěnou hrudníku. Ventrálně je ohraničena úponovou
částí m. pectoralis major, dorzálně m. latissimus
dorsi a m. teres major. Mediální stěnu axily tvoří část
Podpažní jamka (fossa axillaris)
ro ramenního kloubu a na humeru se klade do sulcus
intertubercularis obalená synoviální membránou
(vagina synovialis intertubercularis). Caput breve začíná
na processus coracoideus scapulae, obě hlavy se spojují
asi uprostřed paže.
Úpon: tuberositas radii a pomocí aponeurosis m. bicipitis
brachii také do fascia antebrachii.
Inervace: n. musculocutaneus (plexus brachialis).
Funkce: flexe a supinace v loketním kloubu, dlouhá
hlava navíc napomáhá upažení, krátká hlava připažení
a předpažení.
2. M. coracobrachialis
Začátek: processus coracoideus scapulae.
Úpon: ventrální strana pažní kosti (asi v polovině).
Inervace: n. musculocutaneus (plexus brachialis).
Funkce: připažení a předpažení.
3. M. brachialis
Začátek: distální část (asi 1
/3
) ventrální strany hume-
ru.
Úpon: tuberositas ulnae a processus coronoideus ulnae.
Inervace: n. musculocutaneus (plexus brachialis).
Funkce: flexe v loketním kloubu.
Poznámka:
V pronačním postavení provádí flexi v loketním kloubu hlavně m.
brachialis, za supinace se plně projeví i funkce m. biceps brachii.
Proto je síla při podhmatu větší než síla vyvinutá při nadhmatu.
79
je tenká fascie, obalující svaly na paži, proximálně
navazuje na fascii ramenní, distálně na fascii předloketní.
Od fascia brachii vybíhají k příslušným stranám
humeru dvě mezisvalová septa: septum intermusculare
mediale a septum intermusculare laterale. Septa
vtahují do hloubky povrchovou fascii, tím vzniká sulcus
bicipitalis medialis a lateralis, kde probíhají nervy
a cévy.
Fascie paže (fascia brachii)
4.6.3 Předloketní svaly (mm. antebrachii)
­ dělí se na povrchovou, prostřední a hlubokou
vrstvu svalů.
1. M. pronator teres
Začátek: epicondylus medialis humeri a processus
coronoideus ulnae.
Úpon: střední část laterální strany radia.
Inervace: n. medianus (plexus brachialis).
Funkce: pronace a flexe v loketním kloubu.
2. M. flexor carpi radialis
Začátek: epicondylus medialis humeri.
Úpon: báze II. a III. metakarpu.
Inervace: n. medianus (plexus brachialis).
Funkce: flexe ruky a její radiální dukce.
3. M. palmaris longus
Začátek: epicondylus medialis humeri.
Úpon: aponeurosis palmaris.
Inervace: n. medianus (plexus brachialis).
Funkce: flexe ruky.
4. M. flexor carpi ulnaris
Začátek: epicondylus medialis humeri a olecranon
ulnae.
Úpon: os pisiforme a prostřednictvím lig. pisometacarpale
na bázi IV. a V. metakarpu.
Inervace: n. ulnaris (plexus brachialis).
Funkce: flexe ruky a její ulnární dukce.
Přední skupina
Poznámka:
Všechny svaly této vrstvy přispívají i k flexi v loketním kloubu.
Musculus palmaris longus je sval variabilní, někdy může chybět.
1. M. flexor digitorum superficialis
Začátek: epicondylus medialis humeri a proximální
část radia.
Úpon: sval přechází do čtyř šlach, které se u proximálního
článku tříčlánkových prstů dělí a inzerují na
prostředním článku prstů. Rozštěpenými částmi procházejí
šlachy hlubokého ohýbače prstů. Překřížení
šlach flexorů prstů se nazývá chiasma tendinum.
Inervace: n. medianus (plexus brachialis).
Funkce: flexe proximálního a středního článku prstů
a flexe ruky.
1. M. flexor digitorum profundus
Začátek: přední strana ulny a membrana interossea
antebrachii.
Úpon: distální článek prstů po průchodu skrze chiasma
tendinum.
Inervace: radiální část (pro 2. a 3. prst) n. medianus,
ulnární část (pro 4. a 5. prst) n. ulnaris (plexus bra-
chialis).
Funkce: flexe ruky a tříčlánkových prstů.
2. M. flexor pollicis longus
Začátek: přední strana radia a část membrana interossea
antebrachii.
Úpon: distální článek palce.
Inervace: n. medianus (plexus brachialis).
Funkce: flexe palce a ruky.
3. M. pronator quadratus
Začátek: palmární strana ulny v distální čtvrtině.
Úpon: palmární strana radia v distální čtvrtině.
Inervace: n. medianus (plexus brachialis).
Funkce: pronace předloktí.
Poznámka:
Mezi eminentia carpi radialis a eminentia carpi ulnaris je
napjatý vaz ­ retinaculum flexorum, který mění sulcus carpi v canalis
carpi. Karpálním kanálem prochází n. medianus a šlachy flexorů
předloktí a prstů s výjimkou m. palmaris longus. Zmnožením
vaziva může být n. medianus v karpálním tunelu utlačen a vzniká
bolestivý ,,syndrom karpálního tunelu".
hrudního koše s m. serratus anterior, laterální stěnu
pažní kost s caput breve m. bicipitis brachii a m. coracobrachialis.
Základnou axilární jámy je tenká fascia
axillaris, vrchol podpažní jámy ohraničuje 1. žebro,
laterální část klíční kosti a lopatka. Takto vymezeným
prostorem vchází k horní končetině nervově-cévní
svazek (a. axillaris, v. axillaris a plexus brachialis).
A. Povrchová vrstva
B. Prostřední vrstva
C. Hluboká vrstva
80
1. M. brachioradialis
Začátek: laterální část distálního konce humeru.
Úpon: processus styloideus radii.
Inervace: n. radialis (plexus brachialis).
Funkce: flexe předloktí, při extendovaném předloktí
provádí supinaci, při flektovaném pronaci.
2. M. extensor carpi radialis longus
Začátek: distální konec laterální hrany humeru.
Úpon: dorzální strana báze II. metakarpu.
Inervace: n. radialis (plexus brachialis).
Funkce: extenze ruky a její laterální dukce.
3. M. extensor carpi radialis brevis
Začátek: epicondylus lateralis humeri.
Úpon: dorzální strana báze III. metakarpu.
Inervace: n. radialis (plexus brachialis).
Funkce: extenze ruky a její laterální dukce.
4. M. supinator
Začátek: epicondylus lateralis humeri, lig. collaterale
radiale, lig. anulare radii a crista m. supinatoris na
ulně.
Úpon: od tuberositas radii ke středu laterální hrany
radia.
Inervace: n. radialis (plexus brachialis).
Funkce: supinace předloktí.
Poznámka:
Mezi povrchovou a hlubokou vrstvou snopců m. supinator
prochází ramus profundus n. radialis ­ ,,supinátorový kanál", kde
může být nerv stlačován.
Laterální skupina
1. M. extensor digitorum
Začátek: epicondylus lateralis humeri.
Úpon: distálně se dělí na čtyři oploštělé šlachy pro
tříčlánkové prsty, které končí v jejich dorzální apone-
uróze.
Inervace: n. radialis (plexus brachialis).
Funkce: extenze ruky a tříčlánkových prstů.
2. M. extensor digiti minimi
Začátek: epicondylus lateralis humeri.
Úpon: dorzální aponeuróza 5. prstu.
Inervace: n. radialis (plexus brachialis).
Funkce: extenze 5. prstu a ruky.
3. M. extensor carpi ulnaris
Začátek: epicondylus lateralis humeri.
Zadní skupina
Pokrývá svaly předloktí, proximálně navazuje na
fascia brachii, distálně zesiluje a přechází ve šlachová
retinakula (retinaculum flexorum na přední a retinaculum
extensorum na zadní straně předloktí), která
přidržují šlachy svalů ke kostnímu podkladu. Retinaculum
flexorum doplňuje sulcus carpi v canalis carpi.
Tímto ,,karpálním tunelem" prochází šlachy flexorů
prstů a ruky a n. medianus. Pod retinaculum extensorum
probíhají šlachy extenzorů ruky a prstů.
Fascie předloktí (fascia antebrachii)
Úpon: dorzální strana báze V. metakarpu.
Inervace: n. radialis (plexus brachialis).
Funkce: extenze ruky a její ulnární dukce.
A. Povrchová vrstva
B. Hluboká vrstva
1. M. abductor pollicis longus
Začátek: dorzální strana radia, ulny a membrana interossea
antebrachii.
Úpon: báze I. metakarpu (laterální strana).
Inervace: n. radialis (plexus brachialis).
Funkce: abdukce palce, napomáhá při radiální dukci
ruky.
2. M. extensor pollicis brevis
Začátek: dorzální strana radia a membrana interossea
antebrachii.
Úpon: dorzální aponeuróza proximálního článku palce.
Inervace: n. radialis (plexus brachialis).
Funkce: extenze proximálního článku palce, pomáhá
při abdukci palce.
3. M. extensor pollicis longus
Začátek: prostřední třetina dorzální strany ulny
a membrana interossea antebrachii.
Úpon: dorzální aponeuróza distálního článku palce.
Inervace: n. radialis (plexus brachialis).
Funkce: extenze palce.
4. M. extensor indicis
Začátek: distální třetina dorzální strany ulny a membrana
interossea antebrachii.
Úpon: dorzální aponeuróza 2. prstu.
Inervace: n. radialis (plexus brachialis).
Funkce: extenze ukazováku.
Poznámka:
Mezi šlachou m. extensor pollicis longus a brevis můžeme pozorovat
při abdukci a extenzi palce jamku ­ foveola radialis. Ve foveola
radialis je možné hmatat puls a. radialis a hrot processus styloideus
radii.
81
4.6.4 Svaly ruky (mm. manus)
1. M. abductor pollicis brevis
Začátek: eminentia carpi radialis.
Úpon: radiální sesamská kost palce a báze proximálního
článku palce.
Inervace: n. medianus (plexus brachialis).
Funkce: abdukce palce.
2. M. opponens pollicis
Začátek: eminentia carpi radialis.
Úpon: radiální okraj I. metakarpu.
Inervace: n. medianus (plexus brachialis).
Funkce: opozice palce.
3. M. flexor pollicis brevis
Začátek: eminentia carpi radialis (sval se dělí na caput
superficiale a na caput profundum, mezi oběma hlavami
prochází šlacha m. flexor pollicis longus).
Úpon: laterální sesamská kost palce, báze proximálního
článku palce.
Inervace: povrchová hlava ­ n. medianus, hluboká
hlava ­ n. ulnaris (plexus brachialis).
Funkce: flexe proximálního článku palce, uvádí palec
do opozice.
4. M. adductor pollicis
Začátek: caput obliquum začíná od dorzální stěny.
canalis carpi, caput transversum odstupuje od palmární
plochy III. metakarpu.
Úpon: mediální sesamská kost palce.
Inervace: n. ulnaris (plexus brachialis).
Funkce: addukce palce.
Svaly thenaru
1. Mm. interossei dorsales ­ jsou čtyři svaly (I.
­ IV.) vyplňující štěrbiny mezi metakarpy.
Začátek: sousední strany metakarpů tříčlánkových
prstů.
Úpon: proximální články prstů a dorzální aponeuróza
na straně prstů odvrácených od osy ruky, procházející
středem 3. prstu (svaly se upínají po obou stranách 3.,
Prostřední skupina svalů ruky
Svaly hypothenaru
1. M. palmaris brevis ­ kožní sval
Začátek: mediální okraj palmární aponeurózy.
Úpon: kůže hypothenaru.
Inervace: n. ulnaris (plexus brachialis).
Funkce: tvoří kožní rýhy.
2. M. abductor digiti minimi
Začátek: os pisiforme.
Úpon: báze proximálního článku malíku.
Inervace: n. ulnaris (plexus brachialis).
Funkce: abdukce malíku.
3. M. flexor digiti minimi brevis
Začátek: hamulus ossis hamati.
Úpon: báze proximálního článku malíku.
Inervace: n. ulnaris (plexus brachialis).
Funkce: flexe proximálního článku malíku.
4. M. opponens digiti minimi
Začátek: hamulus ossis hamati.
Úpon: mediální okraj V. metakarpu.
Inervace: n. ulnaris (plexus brachialis).
Funkce: opozice malíku.
na laterální straně 2. a na mediální straně 4. prstu).
Inervace: n. ulnaris (plexus brachialis).
Funkce: flexe proximálního článku, extenze ostatních
článků prstů, abdukce prstů od osy ruky.
2. Mm. interossei palmares ­ jsou tři drobnější
svaly (I. ­ III.).
Začátek: těla metakarpů na straně přivrácené k ose
ruky.
Úpon: proximální články prstů a dorzální aponeuróza
na straně prstů přivrácených k ose ruky, (na mediální
straně 2. a na laterální straně 4. a 5. prstu).
Inervace: n. ulnaris (plexus brachialis).
Funkce: flexe proximálního článku, extenze ostatních
článků prstů, addukce prstů k ose ruky.
3. Mm. lumbricales ­ čtyři štíhlé svaly (I. ­ IV.
počítáno z palcové strany).
Začátek: na šlachách m. flexor digitorum profundus.
Úpon: laterální strana báze proximálního článku
a dorzální aponeuróza 2. ­ 5. prstu.
Inervace: I. a II. ­ n. medianus, III. a IV. ­ n. ulnaris
(plexus brachialis).
Funkce: flexe proximálního článku, extenze ostatních
článků prstů, naklonění prstů k palci.
Fascie ruky (fascia manus)
Palmární fascie má zesílenou prostřední část
­ aponeurosis palmaris (úponová část m. palmaris lonNa
palmární straně vytvářejí svaly ruky čtyři skupiny
- palcová skupina podmiňuje palcový val (thenar),
malíková skupina (podmiňuje malíkový val
hypothenar), prostřední skupina zahrnuje mm. lumbricales
a mezi metakarpy uložené mm. interossei palmares
a dorsales. Na dorzální straně se vlastní svaly
ruky nenacházejí, probíhají zde jen šlachy dlouhých
flexorů ruky a prstů.
82
4.7 Svaly dolní končetiny (mm. membri inferioris)
4.7.1 Kyčelní svaly (mm. coxae)
1. M. iliopsoas
Skládá se ze dvou částí ­ m. psoas major a m. iliacus.
Začátek: m. psoas major začíná od těl bederních
obratlů a disci intervertebrales bederní páteře, m. iliacus
odstupuje od fossa iliaca pánevní kosti.
Úpon: po prostupu skrze lacuna musculorum izeruje
na trochanter minor femoris.
Inervace: plexus lumbalis.
Funkce: flexe stehna, jeho addukce a supinace, při
fixované dolní končetině a oboustranné kontrakci
předklání trup, při jednostranné kontrakci otáčí
pánev a trup na opačnou stranu, napomáhá udržování
rovnováhy trupu. Při obrně m. iliopsoas je prakticky
nemožná chůze (vykročení) .
Přední skupina
1. M. glutaeus maximus
Začátek: dorzálně od linea glutaea posterior na pánevní
kosti, fascia thoracolumbalis, od laterálního okraje
křížové kosti a lig. sacrotuberale.
Úpon: tuberositas glutaea femoris, tractus iliotibialis.
Inervace: n. glutaeus inferior (plexus sacralis).
Funkce: extenze v kyčelním kloubu, tahem za tractus
iliotibialis napomáhá extenzi v kolenním kloubu a zabezpečuje
tak vzpřímený postoj (u člověka je proto
mohutně vyvinutý), spolupůsobí při abdukci a supinaci
stehna.
2. M. glutaeus medius
Začátek: mezi linea glutaea anterior a linea glutaea
posterior na pánevní kosti, labium externum cristae
iliacae.
Úpon: trochanter major femoris.
Inervace: n. glutaeus superior (plexus sacralis).
Funkce: ventrální snopce provádějí přednožení a pronaci,
dorzální snopce zanožení a supinaci, celý sval
abdukuje stehno.
Zadní skupina
3. M. glutaeus minimus
Začátek: mezi linea glutaea anterior a linea glutaea
inferior na pánevní kosti.
Úpon: trochanter major femoris.
Inervace: n. glutaeus superior (plexus sacralis).
Funkce: ventrální snopce spolupůsobí při přednožení,
dorzální snopce při zanožení, celý sval napomáhá
abdukci stehna.
4. M. tensor fasciae latae
Začátek: v blízkosti spina iliaca anterior superior na
pánevní kosti.
Úpon: tractus iliotibialis.
Inervace: n. glutaeus superior (plexus sacralis).
Funkce: tahem za tractus iliotibialis zabezpečuje
vzpřímený postoj (sám však extendovat kolenní kloub
nedovede), spolupůsobí při flexi, abdukci a pronaci
stehna.
5. M. piriformis
Začátek: laterální část facies pelvina křížové kosti.
Úpon: trochanter major femoris.
Inervace: svalové větve plexus sacralis.
Funkce: femorální supinace.
Poznámka: M. piriformis prochází skrze foramen ischiadicum
majus a dělí jej na foramen suprapiriforme a foramen infrapiriforme.
Oba otvory slouží pro prostup cév a nervů.
6. M. obturatorius internus
Začátek: vnitřní plocha membrana obturatoria a okraje
kostí, které ji lemují.
Průběh: prostupuje skrze foramen ischiadicum minus,
zahýbá laterálním směrem.
Úpon: fossa trochanterica femoris.
Inervace: svalové větve plexus sacralis.
Funkce: femorální supinace.
7. M. gemellus superior
Začátek: spina ischiadica pánevní kosti.
Úpon: spolu se šlachou m. obturatorius internus končí
gus) od níž sbíhají do hloubky septa, oddělující svalové
skupiny thenaru, prostřední skupinu a svalstvo
hypothenaru.
Okrajové části palmární fascie jsou tenké a pokrývají
svaly thenaru a hypothenaru. V hloubce jsou
svými fasciemi pokryty interosseální svaly. Dorzální
fascie ruky je tenká a kryje šlachy extenzorů na hřbetu
ruky.
Šlachové pochvy svalů jsou dvojího druhu: fibrózní,
které přichycují šlachy ke článkům prstů a synoviální,
které usnadňují pohyb svalových šlach. Jejich
detailní úprava je komplikovaná.
83
Fascie kyčelních svalů
4.7.2 Stehenní svaly (mm. femoris)
1. M. sartorius
Začátek: spina iliaca anterior superior pánevní kosti.
Úpon: prostřednictvím pes anserinus na mediální
straně tibie v blízkosti tuberositas tibiae.
Inervace: n. femoralis (plexus lumbalis).
Funkce: flexe v kyčelním kloubu a kolenním kloubu.
2. M. quadriceps femoris
je velmi objemný sval, který obaluje celou stehenní
kost. Skládá se ze čtyř částí ­ hlav.
Začátek:
M. rectus femoris ­ caput rectum na spina iliaca anterior
inferior a caput reflexum na kyčelní kosti nad ace-
tabulem.
M. vastus medialis ­ labium mediale lineae asperae
femuru.
Přední skupina
1. M. pectineus
Začátek: pecten ossis pubis.
Úpon: linea pectinea femoris.
Inervace: n. obturatorius a n. femoralis (plexus lum-
balis).
Funkce: addukce, flexe a supinace v kyčelním kloubu.
2. M. adductor longus
Začátek: ramus superior ossis pubis mezi symfýzou
a tuberculum pubicum.
Úpon: střední část linea aspera femoris.
Inervace: n. obturatorius (plexus lumbalis).
Funkce: addukce, flexe a supinace v kyčelním kloubu.
3. M. adductor brevis
Začátek: přechod mezi ramus superior a ramus inferior
ossis pubis.
Úpon: proximální třetina linea aspera femoris.
Inervace: n. obturatorius (plexus lumbalis).
Funkce: addukce stehna; spolupůsobí při flexi a supinaci
v kyčelním kloubu.
4. M. adductor magnus
Začátek: dolní okraj sedací kosti po tuber ischiadi-
cum.
Úpon: labium mediale lineae asperae femoris a mediální
kondyl femuru.
Inervace: n. obturatorius (plexus lumbalis) a n. ischiadicus
(plexus sacralis).
Funkce: hlavní adduktor kyčelního kloubu, napomáhá
i extenzi stehna.
5. M. gracilis
Začátek: v sousedství symfýzy.
Úpon: prostřednictvím pes anserinus na mediální
straně tibie v blízkosti tuberositas tibiae.
Inervace: n. obturatorius (plexus lumbalis).
Funkce: addukce stehna a flexe v kolenním kloubu,
flektované koleno pronuje.
Mediální skupina
Fascia glutaea pokrývá povrch hýžďových svalů,
kaudálně přechází na stehno do fascia lata. Fascia iliaca,
která kryje m. iliacus, vydává k tříselnému vazu
proužek vaziva ­ arcus iliopectineus, který prostor
mezi tříselným vazem a ramus superior stydké kosti
rozděluje na dva otvory: mediální lacuna vasorum
(slouží pro prostup cév) a laterální lacuna musculorum
(prostupuje jí m. iliopsoas a n. femoralis). Fascie
m. obturatorius internus je od sulcus obturatorius na
horní větvi stydké kosti po spina ischiadica zesílena
v arcus tendineus m. levatoris ani, kde levátor konečníku
začíná.
ve fossa trochanterica femoris.
Inervace: svalové větve plexus sacralis.
Funkce: femorální supinace.
8. M. gemellus inferior
Začátek: tuber ischiadicum pánevní kosti.
Úpon: spolu se šlachou m. obturatorius internus se
upíná do fossa trochanterica femoris.
Inervace: svalové větve plexus sacralis.
Funkce: femorální supinace.
9. M. quadratus femoris
Začátek: tuber ischiadicum pánevní kosti.
Úpon: crista intertrochanterica a trochanter major
femoris.
Inervace: svalové větve plexus sacralis.
Funkce: femorální supinace.
M. vastus lateralis ­ labium laterale lineae asperae
femuru.
M. vastus intermedius ­ corpus femoris.
Úpon: basis patellae a prostřednictvím lig. patellae na
tuberositas tibiae.
Inervace: n. femoralis (plexus lumbalis).
Funkce: extenze v kolenním kloubu, m. rectus femoris
spolupůsobí při flexi v kyčelním kloubu.
84
Stehenní svaly pokrývá na povrchu fascia lata,
která začíná od hřebene kyčelní kosti, od inguinálního
vazu a křížové kosti a distálně navazuje na fascii
bérce. Na laterální straně je zesílena vazivovým pruhem
­ tractus iliotibialis, který v součinnosti se svaly
(m. glutaeus maximus a m. tensor fasciae latae) zabezpečuje
extenzi kolena při stání. Na ventromediální
straně stehna je fascia lata oslabena prostupem cév
(fascia cribrosa). Zde se nachází hiatus saphenus jímž
prostupuje povrchová žíla v. saphena magna.
Poznámka:
Cévy z lacuna vasorum se dostávájí do fossa iliopectinea (jáma
mezi m. iliopsoas a m. pectineus) a pokračují distálně. Mezi adduktory
na mediální straně a m. vastus medialis na laterální straně je
rozepjata lamina vastoadductoria a vzniká tak krátký canalis adductorius,
kudy se pak cévy z fossa iliopectinea dostanou do zákolenní
Stehenní fascie
4.7.3 Bércové svaly (mm. cruris)
1. M. tibialis anterior
Začátek: laterální strana tibie, přilehlá část membrana
interossea cruris.
Úpon: os cuneiforme mediale, báze I. metatarzu.
Inervace: n. peronaeus profundus (plexus sacralis).
Funkce: dorzální flexe nohy a její supinace. Zabezpečuje
podélnou klenbu nohy.
2. M. extensor hallucis longus
Začátek: mediální strana fibuly, přilehlá část membrana
interossea cruris.
Úpon: dorzální aponeuróza palce.
Inervace: n. peronaeus profundus (plexus sacralis).
Funkce: dorzální flexe palce a nohy.
3. M. extensor digitorum longus
Začátek: laterální kondyl tibie, proximální část fibuly
a přilehlá část membrana interossea cruris.
Úpon: sval se distálním směrem štěpí na pět šlach,
které přecházejí do dorzálních aponeuróz tříčlánkových
prstů (pátá šlacha se upíná na tuberositas ossis
metatarsalis V. jako takzvaný m. peronaeus tertius).
Inervace: n. peronaeus profundus (plexus sacralis).
Funkce: extenze prstů a nohy, m. peronaeus tertius
provádí i pronaci nohy.
Přední skupina
1. M. peronaeus longus
Začátek: caput fibulae, proximální část zevní plochy
fibuly.
Průběh: šlacha se klade za laterální kotník, na patní
kosti pod trochlea peronaealis, přechází na chodidlo
do sulcus tendinis musculi peronaei longi na os cuboi-
deum.
Úpon: os cuneiforme mediale, báze I. metatarzu.
Inervace: n. peronaeus superficialis (plexus sacralis).
Funkce: plantární flexe nohy a její pronace, udržuje
příčnou nožní klenbu.
2. M. peronaeus brevis
Začátek: distální polovina zevní plochy fibuly.
Průběh: šlacha se klade za laterální kotník, na patní
kosti probíhá nad trochlea peronaealis.
Úpon: tuberositas ossis metatarsalis V.
Laterální skupina
6. M. obturatorius externus
Začátek: zevní plocha membrana obturatoria a okraje
kostí, které ji lemují.
Úpon: fossa trochanterica femoris.
Inervace: n. obturatorius (plexus lumbalis).
Funkce: supinace stehna, napomáhá při jeho addukci
a flexi.
Zadní skupina
1. M. biceps femoris
Začátek: caput longum na tuber ischiadicum, caput breve
na prostřední části labium laterale lineae asperae.
Úpon: caput fibulae.
Inervace: n. ischiadicus (plexus sacralis).
Funkce: flexe v kolenním kloubu, flektovaný bérec
supinuje, caput longum ­ extenze a addukce v kyčli.
2. M. semitendinosus
Začátek: tuber ischiadicum.
Úpon: prostřednictvím pes anserinus na mediální
straně tibie v blízkosti tuberositas tibiae.
Inervace: n. ischiadicus (plexus sacralis).
Funkce: flexe v kolenním kloubu, extenze, addukce
a vnitřní rotace v kyčli.
3. M. semimembranosus
Začátek: tuber ischiadicum.
Úpon: mediální strana tibie, mediální kondyl tibie,
část snopců přechází v lig. popliteum obliquum.
Inervace: n. ischiadicus (plexus sacralis).
Funkce: flexe v kolenním kloubu, extenze, addukce
a vnitřní rotace v kyčli.
jámy (fossa poplitea). Východ z kanálu ­ hiatus tendineus (adductorius),
ústící do fossa poplitea, leží mezi dvěma úponovými šlachami
m. adductor magnus (mezi labium mediale lineae asperae a mediálním
kondylem femuru).
85
1. M. triceps surae ­ je podkladem lýtka, skládá se
z povrchové části ­ m. gastrocnemius a části hluboké
­ m. soleus.
Začátek: m. gastrocnemius ­ caput mediale a caput
laterale začínají na příslušných epikondylech femuru,
m. soleus na caput fibulae a arcus tendineus m. solei
(probíhá od hlavice fibuly k linea m. solei na tibii).
Průběh: bříška přecházejí ve společnou šlachu ­ tendo
calcaneus (Achillovu šlachu ­ tendo Achillis).
Úpon: tuber calcanei.
Inervace: n. tibialis (plexus sacralis).
Funkce: plantární flexe nohy, m. gastrocnemius provádí
i flexi v kolenním kloubu. Celý sval se výrazně
uplatňuje při chůzi ­ nápadný je jeho rozvoj u člově-
ka.
Poznámka:
ve šlaše caput laterale musculi gastrocnemii se asi u 20% jedinců
nalézá sesamská kost (fabella).
2. M. plantaris
Začátek: epicondylus lateralis femoris.
Průběh: svalové bříško je velmi krátké s dlouhou
úponovou šlachou.
Úpon: šlacha splývá s Achillovou šlachou.
Inervace: n. tibialis (plexus sacralis).
Funkce: napomáhá plantární flexi nohy a flexi v kolenním
kloubu.
Zadní skupina
Bércová fascie (fascia cruris)
obaluje bércové svaly. Proximálně navazuje na
fascia lata, distálně na fascie nohy. V oblasti talokrurálního
kloubu se pruhovitě zesiluje v retinakula pro
přední (retinaculum mm. extensorum superius a inferius),
laterální (retinaculum mm. peronaeorum superius
a inferius) a zadní skupinu svalů (retinaculum mm.
flexorum). Retinakula přidržují procházející šlachy
svalů ke kostnímu podkladu a odstupují od nich septa,
vytvářející osteofibrózní kanálky pro šlachy jednotlivých
svalů. Fascia cruris začíná na přední hraně tibie,
obtáčí bérec a připojuje se na mediální hranu tibie tak,
že nepokrývá mediální povrch holenní kosti. Od bércové
fascie sestupují k přední a zadní hraně fibuly dvě
mezisvalová septa, která spolu s kostmi bérce a mezikostní
membránou vymezují tři osteofasciální prostory
pro odpovídající svalové skupiny bérce ­ přední,
zadní a laterální.
A. Povrchová vrstva
B. Hluboká vrstva
Zákolenní jáma (fossa poplitea)
Jáma na zadní straně kolenního kloubu (fossa
poplitea) má tvar kosodélníka. Proximální ohraničení
tvoří svaly dorzální strany stehna (laterálně m. biceps
femoris, mediálně m. semimembranosus a m. semitendinosus),
distálně se na ohraničení podílejí obě hlavy
m. gastrocnemius (mediální a laterální). Spodinu
1. M. tibialis posterior
Začátek: zadní strana tibie, vnitřní plocha fibuly
a membrana interossea cruris.
Průběh: šlacha probíhá za mediálním kotníkem.
Úpon: tuberositas ossis navicularis a plantární plocha
ossa cuneiformia.
Inervace: n. tibialis (plexus sacralis).
Funkce: plantární flexe, mírná supinace, zabezpečuje
podélnou klenbu nožní.
2. M. flexor hallucis longus
Začátek: zadní plocha fibuly a membrana interossea
cruris.
Průběh: šlacha probíhá za mediálním kotníkem,
vkládá se do sulcus tendinis m. flexoris hallucis longi
na processus posterior tali, běží pod sustentaculum tali
na patní kosti.
Úpon: distální článek palce nohy.
Inervace: n. tibialis (plexus sacralis).
Funkce: flexe palce a nohy, zabezpečuje podélnou
klenbu nožní.
3. M. flexor digitorum longus
Začátek: zadní plocha tibie.
Průběh: šlacha probíhá za mediálním kotníkem, na
plantě probíhá rozštěpenou šlachou m. flexor digitorum
brevis (chiasma tendinum).
Úpon: distální články tříčlánkových prstů.
Inervace: n. tibialis (plexus sacralis).
Funkce: flexe prstů a nohy, supinace nohy, zabezpečuje
podélnou klenbu nožní.
4. M. popliteus
Začátek: epicondylus lateralis femoris.
Úpon: proximálně od linea m. solei na tibii.
Inervace: n. tibialis (plexus sacralis).
Funkce: flexe v kolenním kloubu, při flektovaném
koleni napomáhá pronaci bérce.
Inervace: n. peronaeus superficialis (plexus sacralis).
Funkce: plantární flexe nohy a její pronace.
86
B. Prostřední vrstva
C. Hluboká vrstva
4.7.4 Svaly nohy (mm. pedis)
1. M. extensor hallucis brevis
Začátek: sousedství sinus tarsi.
Úpon: dorzální aponeuróza palce.
Inervace: n. peronaeus profundus (plexus sacralis).
Funkce: extenze palce.
2. M. extensor digitorum brevis
Začátek: sousedství sinus tarsi.
Úpon: dorzální aponeuróza 2.­4. prstu.
Inervace: n. peronaeus profundus (plexus sacralis).
Funkce: extenze 2.­4. prstu nohy.
Plantární skupina
1. M. abductor hallucis
Začátek: tuber calcanei (processus medialis).
Úpon: mediální sesamská kost metatarzofalangového
kloubu a báze proximálního článku palce.
Inervace: n. plantaris medialis (plexus sacralis).
Funkce: abdukce a flexe proximálního článku palce.
2. M. flexor digitorum brevis
Začátek: tuber calcanei (processus medialis).
Průběh: sval se dělí ve čtyři šlachy směřující ke
tříčlánkovým prstům. U proximálního článku se rozštěpí
na dvě části; mezi nimi probíhá šlacha dlouhého
flexoru prstů (chiasma tendinum).
Úpon: plantární plocha prostředního článku u tříčlánkových
prstů nohy.
Inervace: n. plantaris medialis (plexus sacralis).
Funkce: flexe proximálních a prostředních článků
prstů.
3. M. abductor digiti minimi
Začátek: tuber calcanei (processus lateralis).
Úpon: od báze V. metatarzu k bázi proximálního
článku malíku.
A. Povrchová vrstva
Svaly nohy se nalézají jak na plantární, tak i na
dorzální straně nohy.
Dorzální skupina
Inervace: n. plantaris lateralis (plexus sacralis).
Funkce: abdukce malíku od IV. prstu a mírná flexe.
1. Šlachy dlouhých flexorů (m. flexor hallucis longus
a m. flexor digitorum longus).
2. M. quadratus plantae
Začátek: tuber calcanei.
Úpon: šlacha m. flexor digitorum longus.
Inervace: n. plantaris lateralis (plexus sacralis).
Funkce: napomáhá flexi prstů (usměrňuje tah m. flexor
digitorum longus).
3. Mm. lumbricales ­ čtyři štíhlé svaly umístěné
na palcové straně (I.­IV.).
Začátek: šlachy m. flexor digitorum longus.
Úpon: mediální strana báze proximálních článků
a dorzální aponeuróza 2.­5. prstu.
Inervace: n. plantaris medialis (I. a II.), n. plantaris
lateralis (III. a IV.).
Funkce: flexe proximálních, extenze distálních článků
u II. až IV. prstu, naklání prsty k palci.
1. M. flexor hallucis brevis
Začátek: plantární strana klínových kostí a plantární
vazy v jejich okolí.
Úpon: obě sesamské kosti metatarzofalangového
kloubu a báze proximálního článku palce.
Inervace: n. plantaris medialis (plexus sacralis).
Funkce: flexe palce.
2. M. adductor hallucis
Začátek: caput obliquum ­ plantární strana distální
řady tarzálních kostí, caput transversum ­ plantární
strana 3. ­ 5. metatarzofalangového kloubu.
Úpon: laterální sesamská kost metatarzofalangového
kloubu palce.
Inervace: n. plantaris lateralis (plexus sacralis).
Funkce: addukce a mírná flexe palce.
3. M. flexor digiti minimi brevis
Začátek: plantární strana krychlové kosti a báze V.
metatarzu.
Úpon: báze proximálního článku malíku.
Inervace: n. plantaris lateralis (plexus sacralis).
Funkce: flexe proximálního článku 5. prstu.
4. M. opponens digiti V.
Začátek: plantární strana krychlové kosti.
Úpon: tělo V. metatarzu.
Inervace: n. plantaris lateralis (plexus sacralis).
Funkce: opozice 5. prstu.
jámy tvoří proximálně facies poplitea femoris, uprostřed
kloubní pouzdro kolenního kloubu a distálně m.
popliteus.
Jáma je dorzálně uzavřena pomocí fascia poplitea.
Proximálně navazuje na canalis adductorius, odkud
do ní přicházejí cévy, obsahuje i nervus tibialis a nervus
peronaeus communis.
87
1. Mm. interossei dorsales ­ (čtyři svaly)
Začátek: sousední strany metatarzů (svaly jsou
,,dvouhlavé").
Úpon: báze proximálních článků a dorzální aponeuróza
strany prstů odvrácená od osy nohy (osa probíhá
2. prstem, svaly se upínají na mediální stranu 2. prstu
a laterální strany 2.­4. prstu).
Inervace: n. plantaris lateralis (plexus sacralis).
Funkce: flexe proximálních, extenze středních a distálních
článků prstů, odtažení prstů od osy nohy
­ abdukce.
2. Mm. interossei plantares ­ (tři svaly)
Začátek: báze 3.­5. metatarzu.
Úpon: báze proximálních článků a dorzální aponeuróza
prstů na straně přivrácené k ose nohy (osa probíhá
2. prstem, svaly se upínají na mediální straně 3.­5.
prstu.
Inervace: n. plantaris lateralis (plexus sacralis).
Dorzální skupina svalů nohy je pokryta tenkou
fascií (fascia dorsalis pedis), která je napjatá mezi
mediálním a laterálním okrajem nohy. Proximálním
směrem pokračuje na fascia cruris, distálně přechází
do dorzální aponeurózy prstů. Při okrajích nohy
navazuje na plantární fascii, do hloubky odstupuje její
hluboká vrstva, která pokrývá mm. interossei dorsales.
Povrchový list plantární fascie pokrývá svaly na
plantární straně nohy a je uprostřed zesílen v aponeurosis
plantaris. Hluboký list fascia plantaris pokrývá
mm. interossei plantares. Mezi povrchovým a hlubokým
listem fascia plantaris vzniká rozsáhlý plantární
prostor, který je dvěma septy rozdělený na palcový,
malíkový a střední prostor.
Fascie nohy (fasciae pedis)
D. Vrstva interosseálních svalů Funkce: flexe proximálních, extenze středních a distálních
článků prstů, přitažení prstů k ose nohy
­ addukce.
88
89
O autorce
RNDr. Ladislava Horáčková, Ph.D.
Horáčková Ladislava (17. 6. 1949, Hulín), RNDr.,
Ph.D., absolventka Přírodovědecké fakulty Masarykovy
univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Pracuje
jako antropoložka, odborná asistentka a vedoucí
Oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu
Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Její
pedagogická práce zahrnuje praktickou výuku a pitevní
cvičení normální anatomie pro české i zahraniční
studenty LF MU, přednáší a vede praktickou výuku
anatomie pohybového systému pro fyzioterapeuty
a přednáší základy osteologie a antropologie pro studenty
archeologie a historie Filozofické fakulty MU.
V odborné práci se zabývá osteologií a historickou
antropologií se speciálním zaměřením na paleopatologii
středověkých a novověkých populací. Je autorkou
či spoluautorkou více než 50 odborných publikací.
V letech 1997­2007 se zúčastnila jako antropolog šesti
mezinárodních expedicí v Sakkáře v Egyptě.
Je členkou Evropské antropologické a Evropské
paleopatologické asociace a České anatomické společnosti,
členkou hlavního výboru České společnosti
antropologické a předsedkyní její brněnské pobočky.
Je rovněž členkou redakční rady časopisu Antropologie
a České antropologie. V roce 2003 byla její práce oceněna
medailí dr. Aleše Hrdličky.
Kontakt: RNDr. Ladislava Horáčková, Ph.D.,
Anatomický ústav Lékařské fakulty Masarykovy univerzity
v Brně, Kamenice 3, 625 00 Brno, e-mail:
lhorac@med.muni.cz.
5
90
91
Rozvolnění problému
Anatomie těla
Oblékal se při hlaholu zvonů za řekou. Jestli bijí na
jeho počest a slouží dokonce mši, pak by si to tento
den zasloužil. Ani horko, ani vánek, samo nebe mu
přeje. Den přeslavný - ještě plášť a doktorský klobouk,
pravou nohou překročil práh.
Hned za dveřmi na něho čekal Jakub se svým syn-
kem.
,,Boží ráno, mistře!"
Snad se nechystají na biřmování, klučina byl
vyšňořen jak dokonalá zmenšenina samotného doktora,
sametové šatky, dokonce klobouček jak černou
homoli. Jen prsten mu chybí, jak Jesseniovi. A kmo-
tr!
,,To koukáte, viďte?" usmíval se lázeňský,
zřejmě to považoval za ohromný nápad. Matýsek se
v té nesmyslné parádě necítil zrovna nejlíp, jak Jesse-
nius.
Snad tam nepůjde?
,,Do první řady, mistře! Ať si zapamatuje, jakého
má tátu."
Na to již neříkal Jessenius raději nic. V zahrádce
spatřil chlapcovu matku v nejhorších cárech, jaké kdy
nosila. Vyhazovala slamníky ze starého prádelního
domku, něco ven, něco zas dovnitř.
A vaše žena?
,,Nechce." Jen to jediné kalilo Jakubovi slavné
ráno. ,,Čerti vědí, co ji to popadlo - zametá jak
nějaká coura."
Jessenia zabolel ten uštvaný, skoro zoufalý pohled,
jaký Bohunka vyslala nahoru. Ustoupil o krok a byl
čas jít. Kuba hned přebral jeho brašnu s nástroji.
,,Ale zástěry nám zchystala čistý, mistře. Koukněte
- lemy máme úplně stejný, utěrky taky ..."
Další zpotvořenina jak v krabatém zrcadle, Jakub
věrně napodoboval svého mistra v každém úkonu,
oblečení, navíc to byl on, kdo vlastnil pravý prsten.
Dýchal na insignii, skromně sdělil katovým pacholkům,
když připravovali mrtvolu:
,,Ten mi dal mistr - na znamení vděčnosti!"
Naplnili káď vodou na omývání, světlo shora ozařovalo
mrtvého dost stejnoměrně, rty vypadají žlutě
bílé, jak vyschlý tuk, už okoralé, spánky propadly,
zešpičatěla se brada a nos, obvyklé, banální proměny
- k potřebnému divadlu to ujde.
Vnitřní sál v Rejčkově domě byl ozářen, naštěstí se
dalo odkrýt zastřešení, a tak unikne nejhorší zápach.
V průčelí se černal dubový kříž, z piety k nebožtíkovi,
úlitba katolickému panstvu a duchovenstvu, pokud
přijdou ­ černou látku dostalo Karolinum dost levně
u židů. Ti přijdou určitě, Maharal mi Prag, velký rabbi
pražský i dvorní rádce Mordechaj Maisel, ještě za
tmy si našli místečka v pozadí, přišli Bellelesovou ulicí
bez doprovodu, se zvláštním povolením. Oblečeni jak
obyčejní radní, nebýt nepatrných flíčků na prsou. Zato
jejich tváře se nezdály Jesseniovi moudřejší o pouhých
dvacet, ale o pět tisíc let ­ ty oči v pozadí vědí všech-
no.
Zvony ztichly, bily pouze na mši, jak jinak. Začínalo
přicházet obecenstvo, lavice nabité ke stropům
studenty a ranhojiči, vpředu čekala lóže na příchod
6
92
nádherných šatů a krojů, vlál tu i vějíř z pštrosích per.
Hned po mši přišel Zdeněk Popel z Lobkovic, první
významná persóna, snad pro povzbuzení padovského
přítele. Vedl svou proslulou paní Polyxenu. Obličej
jak fretka a uhrančivé oči dokazovaly kastilský původ,
ta se vyzná v torturách a inkvizičních divadlech, škoda,
že má chmýří nad horním rtíkem, pan Lobkovic
vedle ní působí nějak matně.
,,Na spirituálku se ohlásil císař," sdělil Jesseniovi
rektor Bydžovský, ,,má rád chmurné prostředí."
Proto tedy ta černá barva! Bohužel vyhřeje nebožtíkovi
tělo dřív, ale jsou v Praze, bílá barva patří ke
smrti jen v jižních zemích.
Polyxena z Lobkovic je celá v bílém!
Jessenius měl sepsán seznam významných rodin,
které uvítá a kterým zasvětí tuto anatomii, pořadí
schválil zemský kancléř osobně, první jdou Lobkovicové,
Valdštejnové, Lichtenštejnové - české stavy si
doplní univerzita. Rektor Bydžovský už začal:
,,Tělo není domovem, ale pouhým útulkem pro
duši lidskou, která řídí všechno jeho konání..."
Potřebný úvod o duši, protože začne řezničina;
bude potřebí pilin, aby nikdo nesklouzl po dlažbě, až
povolí led před stolem s nebožtíkem. Dosud je zakrytý
černým plátnem, ještě drží ztuhlost - je přesně devět!
,,Které funkce orgánů, jejich jména a substance
vám nyní předvede slovutný doctor vitenbergicus
Ján Jesenský Jessenius na této první veřejné anatomii,
konané sedmého června v Praze, léta Páně tisícišestistého
..."
Potlesk? Jistě. Jessenius tu stál trochu stranou
jako herec, kterého omylem zapomněli na jevišti, obecenstvo
se mu slévalo do jednolité sienské hnědi, jak
jílové cihly. Zatím to bylo sytostí slunce, k polednímu
vyblednou i obličeje.
,,Tato památná pitva bude rozložena do tří dnů,
vážení hosté. Podle všech regulí anatomických, jak je
tomu zvyklostí všude ve vzdělaném světě!"
Bravo, jako ve vzdělaném světě, to by přijali
i diváci na vsi. Začínalo to jak jarmareční fraška.
Jessenius nyní předstoupil na oslněnou arénu a poklonil
se, pomocník učinil totéž a odebral mistrovi plášť
a klobouk. Nebrali to tak, rektor Bydžovský držel řeč
pěknou:
,,Prvý den ukáže doctor vitenbergicus a názorně
rozebere membra nutritiva - den druhý věnuje
části spirituální čili mozku a nervům."
Jakub uvázal Jesseniovi zástěru olemovanou v noci
Bohunkou, Jessenius se nevzpíral, bylo mu jen líto
dítěte v první řadě. Proč se dívá tak nedětskýma očima,
jako by tu přihlížela jeho ubohá matka. Všechnu
tu hrůzu uvidí a ucítí to dítě nejdřív!
,,Vážené panstvo a paní, měšťanstvo slavné Prahy,
představitelé českých stavů a slavného učení Husova,"
začátek Jesseniovy promluvy zazněl jak bzukot
po zimě zesláblé mouchy, a přesto to utišilo všechen
šepot, usadilo i opožděné měštky a zemského sekretáře
Pavla Michnu.
,,Pod zorným úhlem věčnosti je všechno naše konání
nepodstatné. Nevíme a nebudeme vědět, říkali lati-
níci..."
Jessenius se už nerozhlížel po dvoraně, zdálo se
mu, že je tu sám v holé krajině. Lidé ho stejně neposlouchali,
zírali na zastřené tělo pod suknem, už z toho
kapala voda. Před popravou se vystavuje, tady zahaluje,
čekali něco podobného biblickému vzkříšení.
,,... po dobách nekonečné zbožnosti a strachu se
moudří tohoto světa vracejí k poznání, jež je údělem
lékařovým. Prosíme i nadále Boha o pomoc, ale současně
se musíme přičinit sami... Nescimus, sed sciemus!
Nevíme, ale chtějme vědět.,,
Tvář pana z Lobkovic trochu zmrtvěla při tom
dost rouhavém úvodu, rektor Bydžovský jen zasykal:
,,Honorificus, opatrně se slovy, řežte..."
Zbytečné úvody, lidé se už předkláněli, ve dvoraně
to zašumělo jak fouknutí v olšovém pralese. Doktor
Jessenius právě odkryl černé sukno halící
mrtvolu a na katafalku se ukázalo bezbranné, bělošedé
lidské tělo. ,,Ejhle člověk!" zvolal Jessenius.
Mrtvola s podloženým zátylkem měla jen roušku
kolem beder jak Spasitel sňatý z kříže, lokty a lýtka
znečištěné po odteklé krvi, naštěstí už zaschlé, naštěstí
tu ještě nezabzučela jediná moucha.
,,Vzhledem k majestátu smrti bychom měli začít
hlavou, ale jelikož je červen a vnitřnosti podléhají
spíše zkáze, začneme pro jistotu částí abdominální,
tedy břichem. Prosím urozené dámy, aby si při
pravily voňavky a facality. Ve jménu božím začínám!"
Vzduchem blýskl nůž s kostěnou střenkou, doktor
Jessenius přežehnal volnou rukou mrtvého a vedl řez
jediným tahem od levého ramene k pravému, kůží
a svalstvem, pak stejně klidným pokřižováním od
horního řezu otevřel trup. Tím univerzálním znamením
pro sféry vzduchu učinil totéž na lidském těle.
Nůž projel voskovou kůží, diváci ani nehlesli, něco
takového ještě neviděli, křížové otevření je ohromilo:
,,Krev, kde má krev - vysál mu ji, černokněžník,"
šeptali ti v pozadí, kde se cpalo nejvíc lidí, Jessenius
93
vyčkal, až to zavane až k nim. Vlhká, tmavě rudá spleť
orgánů tu ležela jak na dlani, kdo chce znát, co je to
smrt, musí zažít tu netečnou velkolepost mrtvého
k řezům a nejkrutějším dotekům nožů a lidských prstů.
Ten únik do naprosté lhostejnosti smrti je ohromující
perspektiva, té se už nic netýká ...
,,Zde se vám otevřelo lidské tělo," řekl. ,,Není
důmyslnějšího díla, než je ono. Člověka naplňuje
hlubokou pokorou, aby se sklonil před dokonalostí
díla Vševědoucího ..."
Buď se dívat, nebo začít zvracet. I vycvičení
krígsmani se mimoděk otřásli, ti nejblíže si zacpávali
nosy. Jessenius demonstroval a filozofoval a jeho
pomocník už zašel rukama do útrob rozpáraného břicha,
jako by celebroval při mši. Jakub soukal střeva
do kádě pod stolem a mistr mu tuto práci rád přenechal.
,,Lidská střeva jsou dlouhá sedm délek člověka,
od chodidla ke krku, ty vynecháme ..."
Jako když se dranžíruje srna, Kuba zvedl propletenec
zaneřáděnýma rukama a zvolal zvesela:
,,Chce se někdo přesvědčit, vážení?"
Konečně smích, napětí povolilo.
,,Pryč s tím na dvůr," zakřikl Jessenius lázeňského,
,,nedělej mi z toho teátrum. Venku polít octem."
Lidé koukali, co toho má Jakub v rukách, přivykali
rychle i na smrad, jen hošík v první řadě ztrácel barvu.
Už to zavanulo.
,,Dítě," syknul Jessenius, ,,to děcko, Jakube!"
Kuba se rozhlédl jak potrefený pes, nemohl vnitřnosti
pustit jen tak na dlažbu. Jaké děcko?
,,Tvoje, Jakube!"
Žádné tu nebylo, chlapce už vynášel v náručí
děkan Vavrinec Benedicti, také potřeboval na vzduch,
prchali z dvorany. Jesseniův učený výklad pokračo-
val:
,,Všechna věda starověku hlásala, že složení těla
určují čtyři základní elementy, terra, aqua - a na
těch je založen náš Vesmír ..."
Čtyři elementy, země, vzduch, voda a oheň tady
v závětří nehrozily, byl tu chládek jak za stodolou. Na
trávníku se povaloval jakýsi vagant a hřál se na sluníčku,
také měl odhalené tělo, ale bylo živé a tím i krásné.
Dusno nepovolovalo, oblohu zatím zatáhl jediný mráček
a znehybněl nad Prahou.
Pokryl i protější střechy, i dvoranu, kde zazníval
hlas Jesseniův:
,,Plíce lidské, toť sféra vzduchu, kosti jsou pevnou
částicí země a ohni je v těle adekvátní teplota
a suchost, a tak také rozeznáváme i čtyři hlavní šťávy
ovlivňující pochody těla. Základní číslo vesmíru čtyřka
uplatňuje svou rovnováhu."
Malý Matýsek zvracel. Děkan Benedicti mu rozepjal
těsný kabátek, otřel rtíky šátečkem, který mu připravila
matka.
Jeho otec vyhazoval plnou káď do koryta a celý
uřícený jen zavyhrožoval:
,,Jen počkej - to udělá mně, před lidma!"
Na víc čas neměl, taková ostuda, mizel v průchodu
a Benedicti vzal malého za ruku a řekl:
,,Víš co, pojď. Půjdeme domů."
Tak jim bude nejlépe, pěkně podél řeky, v pásu zdí,
kde je pravý stín. Děkan nesl chlapci i klobouk a pohlédl
k nebi. Ten jediný mráček dělal divy, krápalo.
Na bouřku to nevypadalo.
Ojedinělé krůpěje se měnily v kuličky ve vyhřátém
prachu.
Zatím to šlo až příliš hladce, to bylo zlověstné. Jessenius
hleděl, jak krápe na srovnané nože, nůžky, háčky
a jehlice. Kleště a pilku bude potřebovat až zítra,
zítra je hlava a mozek, ohlásil se císař ...
,,Odtud učení o krvi, žluté i černé žluči a hle
nech. Poznávacím znakem je barva - račte se dívat.
Červená krve, bílá hlenů, oba tyto druhy ..."
Všechno se dá předem vypočítat, tvrdí Kepler,
i zlá předtucha. Proč nepřišel Johann ani Tycho Brahe,
nikdo ze skutečných vzdělanců? Nehodlají se snížit
pro své hvězdy k pozemským bahnům, škoda!
,,Sestávají z tepla, chladu, vlhkosti a suchosti
- urputně omílané pravdy do čtveřice, z toho dělíme
nemoci na teplé a studené, vlhké a suché, zájem ve
dvoraně byl narušen. První krůpěje považoval za pot,
ale další už plácaly rovnou na hlavy přítomných.
,,Do pekla," uslyšel zaklení, ,,zatracení jezuiti,
vymodlili si to!"
Dalo se do regulérního deště, ubylo světla, otvor
střechy zatahovali fošnami a plachtou. Za chvíli se
nedá dýchat vůbec, konečně něco zkalilo hladký průběh
anatomie. Kéž by to bylo vše!
Jessenius si nasadil klobouk. Zítra pokračujeme,
panstvo.
,,To přejde, mistře," ujišťovali ho přítomní.
,,Z toho bouře nebude."
Spěchali k obědům a pravý slunovratový deštík
je provázel k domovům. Takový někdy vydrží měsíc,
teplý lijáček, že v něm můžeš běhat nahý a nenastydneš.
V dokonalém přívalu se vracel Jessenius se
svým pomocníkem k lázeňskému domu, z dálky je
zdravilo něco lesklého ve výplni dveří.
94
,,Pěkný žabikuch, viďte," řekl Jakub. Ta dýka
držela výhrůžný list a kupodivu se písmena nerozmazala
vodou, jako by byla vepsána zkušenou rukou
malíře iniciál z knih, jaké se opisují v klášteřích.
Poselství v dešti znělo:
Boj se božího trestu, Jessenius! Tomu neunikneš!
,,Zahoď to," řekl Jessenius.
,,Kdepak, mistře." Kuba si zálibně prohlédl střenku,
dýka nebyla nijak vzácná, přesto ji skryl v záňadří.
,,Takové já sbírám!"
Cinkání měděnic stíral zvuk padající vody.
Dunělo to venku ze střech, valilo do Vltavy. Celý
dům byl deštěm obklíčen a ten neodvratný zvuk byl
pro spáče ukolébavkou, pro bdícího Jessenia předzvěstí
potopy. Poléval si ruce dezinfekčním roztokem
a neodvratně jak déšť se objevila i Bohunka.
,,Vyhýbáte se mi," říkala, ,,co jsem vám udělala?"
Ani se pořádně neoblékla, noční košili měla zmáčenou
deštěm, kudy to bloudila od setmění? Jessenius
mlčel nad tyglíkem, její šepot a šumění deště bylo jak
prokletí, kterého se nezbaví. Cítil, jak se chtěla opřít
o jeho rameno, jak se zapotácela, a okamžitě ji odstrčil.
,,Necítíte to," nastavil jí ruce, ,,ten umrlčí
pach, to už nesmeju ani pálenkou. Zalezl pod
kůži."
Chovala se jak opilá, chtěla mu líbat tu ruku, co se
dotýkala mrtvého, vpít i do sebe strašlivou nákazu.
,,To mně nevadí, u vás ne ...," zašeptala. Nemluvila
ze sna, není cítit ani pálenkou, to dokáže dělat při jasném
vědomí.
,,To ne, Bohunko, prosím vás," vyprostil se Jesseni-
us.
,,Proč ne? Co jsem vám udělala?"
Uhýbal očima, stejně by se mohl zlobit na padající
vodu venku, na trávu, že roste, na každý další živel
přírody. Stačilo by jediné slovo, dotek, aby se zklidnila
a zvedla z dlaždic. Ale Jessenius to neudělal, už ne.
,,Já vím... ­ jste ženat. Bojíte se mě," promlouvala
již smířeně. ,,Ale já jsem do té noci žádného takového
muže nepoznala. Nemůžu za to."
On za to také nemohl, zbývalo jen mlčení a noc
plná deště.
,,Já vás mám ráda," žalovala teď někomu
vzdálenému, ,,kdybych neměla Matýska, tak jdu
s vámi, kam chcete ..."
Konečně stéblo k útěše.
,,Tak vidíte, ,,promluvil Jessenius. ,,Běžte za ním,
volal vás - proč jste dovolila, aby ho vzal s sebou?"
,,Trval na tom," řekla Bohunka. Mluvili spolu
jak sourozenci, co shodně strádají pod zlým otcem.
,,Není nic horšího než zasít zoufalství do duše
dítěte!" řekl Jessenius.
On zasel jen další zoufání do duše téhle ženy. Ať
trpí, odchází s pláčem, od toho si osuší tvář vlasy, to
už je úděl žen. Znovu ponořil ruce do džberu, umrlčina
tu zůstala a noc pohlcovaná deštěm. To byl zase
jeho úděl, trpně vnímal kročeje z útrob lázeňského
domu, čekal na onoho otce, aby jej ztrestal.
Jakub se objevil se světlem popraskávajícím vodou,
tentokrát dost překvapen, že Jessenia zastihl bdícího
a promoklou ženu plačící na dvorku. Nezaznělo nijak
vlídně, když říkal:
,,Ještě vzhůru, mistře?"
Déšť slábl před rozbřeskem, aby po ranní mši spustil
znovu. Zvony se v tom utápěly, Praha se zamžila,
zmoklí diváci se sušili jak slípky na hřadech.
Dalo se dýchat, nepřišlo jich také tolik jak první
den. Lobkovic se dostavil bez ženy, spíš vytrvával
kvůli dávnému dloužku, oba jsou odchovanci Padovy,
tam se anatomická divadla zrodila. Jinak všechny
význačnější katolické rodiny chyběly, nepřišli ani oba
dvorní židé. Jejich zapovězené místo obsadil kat. Také
v měšťanském obleku, také byl předtím na mši, té nejrannější
- v postranní lavičce. Přijde čas, že si koupí
místo před oltářem staré české víry v Týnském chrámu,
místo po hlavách nejpřednějších ...
Ještě se čekalo.
Samotný Jessenius stál v přístěnku dlouho zamyšlen.
Plachta přes noc nasákla deštěm, kolem stolu
byly kaluže, led všechen roztál.
,,Modlíte se, honorificus?" zeptal se rektor.
Bylo už devět, proč by se teď modlil? Císař nepři
šel...
,,Budem ještě čekat?"
,,Ne," rozhodl Jessenius, ,,zašlu mu podrobný popis
pitvy s věnováním." Vyšel na déšť před obecenstvo,
odkryl tentokrát pouze hlavu mrtvého a začal:
,,Diváci moji trpěliví a laskaví, dnes přistoupíme ke
koruně lidského těla, odkrytí hlavy a jejího největšího
tajemství. Mozku!"
Rázem si získal pozornost, jako by mu i kat v pozadí
vlídně pokynul. Tak ukaž, co dovedeš! I pan Lobkovic
se zatvářil přístupněji, pokud budou na čiré bázi
vědy, nezná přece rozdíly víry.
A pak to Jessenius udělal, že i znuděný Michna
v první řadě vyboulil oči. Obřízl hlavu mrtvého jak
kružítkem, čelem šla čárka jakési svatozáře a naráz
přehrnul vlasatou část hlavy i s kůží, jako když obrátíš
95
váček s penězi a on je prázdný. To ještě neviděli, snad
jen Mydlář. S jakým pohrdáním se rozhlížel po ohromených
divácích, co tu vlastně obdivovali? Nikdo tu
netrpí, nikdo tu nevolá o milosrdenství, tohle představení
je mrtvé.
Jakub podal Jesseniovi pilku, tu ze Špýru, proslulou
modř kalené oceli, naštěstí ho nenapadlo vyzkoušet
palcem ostří, to už by byl bez prstu.
,,Všechny pevniny, věčné pralesy jsou přehlednou
mýtinkou proti tajemství, které v sobě skrývá ta
to schránka," zvolal Jessenius. ,,Je nekonečná
a jako každá energie je také myšlenka, vycházející
z mozku, nezničitelná. Nevidíme ji, ale existuje."
Studenti si zapisovali každé slovo, a nejen oni.
,,Co bylo jednou vysloveno, to už se nemůže
ztratit. Zůstává to mezi námi, aby se zjevilo v pravý
čas."
V pravý čas se to objeví, přikyvuje španělský host
na tlumočené myšlenky, co říká pan doktor, nebude
zapomenuto, tím si může být jistý ,,Tělo
shnije v zemi, ale myšlení zůstává,"
pokračuje Jessenius všemu navzdory. ,,Skloňme se
v úctě před silou této šedé, slizké hmoty. Je ona sídlem
duše? Kéž by! Zvítězil by náš rozum."
Vyzdvihl mozek nad hlavu.
Tato slova budou zapsána věčně, tolik dovolávaný
rozum musí zvítězit. První řady ani nedýchaly, zato
u vchodu se už něco dělo. Právě se zvedl i zemský kancléř,
naposledy přehlédl prostory, které opouštěl, aby si
všechny zbylé dobře pamatoval. Za ním odšustěly vlečky
katolických dam. Ať jdou, zůstanou jen praví diváci,
chválí jeho konání vděčnýma očima.
Co si to šeptají? Že někde hoří, někdo shořel - asi
udeřil blesk a zapálil střechy. Jessenius pohyb ve dvoraně
ignoroval, vytrvávali tu i učení kolegové z Klementina,
kde je lékařství a logika tabu. Jessenius přestal vnímat
jejich poznámky i šeptání deště, obracel se k těm,
kdo chtějí naslouchat:
,,Ale my podléháme spíše pudům a takzvaným
citům, těžko je dokážeme ovládnout. Voláme po pravdě
a dobře cítíme, že pravá pravda bolí a zní zvráceně,
že bývá opakem logiky. Je něco hrubšího a skrytějšího,
než je rozum. Duše nebo pouze hluboká, tušená příroda
. . ."
Podivné otázky dával ke kopuli dvorany, prosákla,
snad se teď nezhroutí strop.
Něco jak rozdmýchávané jiskry ve výhni se přeneslo
z řady profesorského sboru i za Jesseniova záda.
Ukládal mozek do připravené nádoby s roztokem, do
další uloží zítra korunu své anatomie: srdce.
,,Je ta zpráva ověřená?" ptal se rektor.
,,Bohužel, přivezl to Strada rovnou z Říma."
,,Cože?" hlesl kdosi, ,,takové zvěrstvo."
Nějaká strašná novina, asi řádí terremoto na
jihu, požáry lesů, to se ve vedrech stává. Jessenius
vnímal šepot jen zpola.
,,A přece je tato hmota jedinou výsadou člověka,
která nás odlišuje od plazů a šelem a všelijaké zvěře, odtud
věčný svár dobra a zla, duše a těla, zvířete a anděla
..."
Co to vykládal za nesmysly, mimoděk se mu zatočila
hlava, ten vlhký vzduch a stále rušivější šepot už
nemohl překonat.
,,Císař to věděl, proto nepřišel. - Taky už nepřijde. To
je konec."
,,Jednou se to muselo zastavit."
,,Myšlenka se nedá zastavit, clarissime rector..."
Správně, die Gedanken sind frei, zpívají ve svých
chorálech studenti, myšlenky jsou svobodné, zabiješ
chlapa a ony jsou fuč, lítají si ve vzduchu jak motýli,
chytneš jednoho a už se líhne nová housenka, motýlek
myšlenky znovu třepotá křídly.
,,Prosím ticho," obrátil se Jessenius. ,,Co se
stalo?"
Poprvé ucítil v zátylku lidský dech, jak teplo zvěře
číhající na lidské útroby, na uprázdněná místa v popředí
se slezla podivná tlupa potulných felčarů, ženských
a vagabundů.
,,Upálili Giordana Bruna!" řekl mu Nedožierský.
Mimoděk zavřel oči, byl to zelený mžik jak v lesním
pralese, na chvíli se zakalily i stěny zelenou mlhou, bylo
to jak štípnutí vážky, zapomněl na lancetu v ruce.
,,Říznul jste se, mistře," upozornil Jakub.
To nic, bolest nic neznamená. Ostří zajelo dost
hluboko, začne to bolet za okamžik.
,,Ocet a síru, Jakube," zašeptal, ,,tam z té nádobky."
Spíš poslepu si vydezinfikoval ruku, utáhl fáček
zuby a chtěl pokračovat v přednášce. Pravici má v pořádku,
může dál odhalovat tajemství nervů a lebky.
Pár mnichů na ochoze mávalo křížkem jak zdravicí,
už oslavovali vítězství, zdravili zpěvem věčnost Říma.
Lacrimosa dies illa
Qua resurget ex favilla
Zpívání sedmé pečeti, chorál zkázy. Ať vyjou, bude
pokračovat v anatomii. Nebohý Giordano Bruno by
měl teď jistě radost. Jenže je fuč, popel rozfoukán do
Tibery. Siamo tutti fratelli, hlásal, všichni jsme bratři
- do dnešního dne.
96
,,Upálili ho na Piazza dei fiori," řekl Kepler při
setmění.
Příhodný název, náměstí Květin! Plamínek svíce
se mihotal v podkroví jako jediná vzpomínka za duši
mrtvého přítele.
Bruno byl pro ně mementem mori.
,,Jenom blázni chodí po světle a vychutnávají lesk
své slávy. Bojme se lidí, nikdy nám neodpustí úspěch,"
řekl dál Kepler a každé to slovo bylo slovem pohřebním.
,,Teď se půjde nazpět a pěkně hluboko dolů, Jessenie."
,,Taky jsem to tak cítil, tady za krkem - ty jejich
pohledy, číhali jak zvěř - jak se radovali."
,,To víš až dnes?" Kepler začal přecházet zšeřelým
podkrovím, hnán svým věčným strachem po všech
místech svaté říše římské. ,,Těm nejde o vědu, chtějí
divadlo. Už je nebaví popravy, ale čtvrtit mrtvého
chudáka, to je něco!"
,,Studenti určitě ne," bránil se Jessenius.
,,Zapisovali každé slovo."
,,Tak to dělej pro ně někde v kamrlíku a nelez na
pódium. Jsi doktor, starej se o nemocné, piš knížky a
mlč!"
,,V první řadě dokončím anatomii," odpověděl Jessenius.
Giordano Bruno se také nebál a to ho zahubilo.
Ale tady není Řím, tady ho spíš zostudí paskvinádami
a hanopisy, budou ho chodit po nocích strašit, víc
nesvedou. Vstal a seříznul knot a světlo se opět zmá-
tořilo.
,,Mysli si, že jsem sketa," řekl již klidněji Kepler.
,,Ale jedině na střeše jsem sám. Proti celému vesmíru,
tvořím si jak bůh."
Na chvíli zapomněl na věčné obavy, ale hned mu je
připomnělo pádné kopnutí do dveří v podkroví.
,,A je to tady, jdou pro nás!"
,,Bije chlapce," řekl Jessenius, ,,nevydržel pitvu."
,,Není sám, já bych se zblil první."
Rámus se přenesl k jejich dveřím, Jessenius je šel
otevřít a srazil se se zchváceným, vodou pokořeným
Jakubem.
,,Kde je Bohuna," oddechoval ten štvanec,
,,je u vás, vím to."
,,Proč tady, je mi líto," říkal Jessenius, ale Kuba ho
odstrčil, aby se přesvědčil sám. Uviděl pouze pobledlého
Keplera a zase byl pryč.
,,To je dům hrůzy," řekl už spokojeně Kepler, rámus
byl pryč a Jessenius mu odkryl skleněnou nádobku.
,,Vidíš, málem bych zapomněl. Přinesl jsem ti oči,
Johanne, - byly zdravé."
Odklopil víčko, oči plavaly v misce, rohovka
neporušena, dokonalé čočky a to za nimi jak odrazné
zrcadlo - tam má být uchován poslední obraz
nebožtíka. Roztok jej smyl, oči odrážely jen čirou
prázdnotu, i když se jich dotýkal jehlicí.
,,To je nádhera," pravil Kepler. ,,Člověk jenom závidí,
jak jsou dokonalé věci prosté, že na ně nepřijde
sám."
,,Ticho!" pozvedl hlavu Jessenius.
Na ulicích snad řádí nějaká sběř a táhne k lázeňskému
domu, nanovo se ozvaly údery a křik. Otevřel
okenici a v mihotání kahánku spatřil lázeňského mistra.
Hnal před sebou urousanou a napůl svlečenou
Bohunku.
,,V seně chrápat nebudeš jak nějaká kočka. Marš!"
- vykřikoval a hnal ji tam, kam patří každá spořádaná
ženská, do své postele. Štvaný muž vybije svou zlobu
na těle ženy, odehrávalo se to někde hluboko dole,
světlo padající na zmoklou trávu pohaslo.
,,Co se zas děje?" zaúpěl Kepler.
Bál se svého návratu, nevzal si světlo na cestu
domů, bál se i přespat tady!
Jessenius hleděl na opuštěnou zahradu pod sebou,
řeka tonula ve tmě, noc vše nadobro utišila.
,,Nic zvláštního, Johanne," odpověděl. ,,Akorát
přestalo pršet."
Körner, Vladimír (1987): Lékař umírajícího času.
Praha: Československý spisovatel, s. 158-172.
97
Slovník
a-, latinská i řecká předpona označující ,,opak, zápor, chybění,
ne-, bez".
a., zkratka pro artérii, tepnu. V plurálu aa. ­ arteriae, tepny.
a, ab, od (předložka s ablativem - 6. pádem).
abdomen, -inis, n., též venter, břicho, střední partie trupu.
Horní povrchovou hranici břicha proti hrudníku tvoří
žeberní oblouky, dolní hranice dosahuje hřebenů kyčelních
kostí a tříselné rýhy, oddělující břišní stěnu od stehen. Ventrolaterální
část břišní stěny přechází po stranách v boky
(latus), boky pokračují dorzálně v bedra (lumbus). Hlubokou
hranici břicha proti hrudníku tvoří bránice a proti pánvi
rovina pánevního vchodu.
abdominalis, -e, břišní, k břichu náležející.
abducens, -entis, odvádějící, odtahující. Například nervus
abducens.
abductor, -oris, m., abduktor, odtahovač (například krátký
odtahovač palce ruky ­ musculus abductor pollicis brevis).
abdukce, odtažení, pohyb směrem od osy (těla, končetiny).
Abdukcí (například v ramenním kloubu) je upažení, opakem
je addukce.
accessorius, -a, -um, přídatný (například XI. hlavový nerv
­ nervus accessorius).
acetabulum, -i, n., původně nádoba na ocet (acetum, -i, n.,
ocet), potom miska. V anatomii kloubní jamka kyčelního
kloubu. acromion, -i, n., akromion, nadpažek ­ ploché
laterální zakončení hřebene lopatky, na živém hmatné. Na
akromiu se nachází kloubní plocha pro spojení s klíční kostí
­ facies articularis acromii. V antropologii se akromia využívá
jako antropometrického bodu pro zjištění šířky ramen
(biakromiální šířka).
acromialis, e, nadpažkový.
ad, k, ke, do (předložka s akuzativem ­ 4. pádem).
ad-, předpona s významem ,,u, vedle".
adductor, -oris, m., adduktor, přitahovač (například musculus
adductor longus na stehně).
addukce, přitažení, pohyb směrem k ose (těla, končetiny).
Addukcí (například v ramenním kloubu) je připažení, opakem
je abdukce.
aditus, -us, m., příchod, vchod, vstup. Například aditus
orbitae ­ vchod do očnice.
aditus pelvis, apertura pelvis superior, pánevní vchod.
ageneze, vrozené nevyvinutí orgánu nebo části těla.
akromion, acromion, nadpažek.
ala, -ae, f., křídlo (například velké křídlo kosti klínové ­ ala
major ossis sphenoidalis).
Alcock, Thomas (1784­1833), anglický chirurg. Popsal
kanálek ve fascii musculus obturatorius internus (canalis
pudendalis), kterým probíhá nervově -cévní svazek k zevním
pohlavním orgánům a ke hrázi (kanál Alcockův).
alisfenoidy, vývojové stadium ala major kosti klínové se
samostatnými osifikačními jádry. Ke spojení s tělem této
kosti dochází až v průběhu 1. roku věku dítěte.
Allenova jamka, jamka, Allenova.
alveolus, -i, m., malá dutinka. 1. jamka v čelisti (zubní lůžko),
v níž je uložen kořen zubu; 2. plicní sklípek, drobná
dutinka (v průměru 0,1­0,3mm) v níž probíhá výměna plynů
(kyslíku a oxidu uhličitého).
amfiartróza, amphiarthrosis.
amphiarthrosis, -is, f., amfiartróza. Kloub s minimální
pohyblivostí; v kontaktu jsou kloubní plošky s nepravidelně
tvarovaným povrchem. Tento typ kloubu bývá zpravidla
obklopen silnými vazy.
7
98
an-, (řecky) ve složených slovech ,,bez, ne-".
anastomosis, -is, f., spojení dvou kanálků, nervů, komuni-
kace.
anatomia, -ae, f., členění, rozdělování, anatomie, tělověda.
anatomie, tělověda, jedna z morfologických disciplín, která
se zabývá studiem tvaru (struktury) živých organismů.
Název pochází z řeckého slova anatemnein (,,rozřezávat"),
poněvadž hlavní anatomickou metodou je pitva mrtvého
těla.
anatomie, antropologická, jedna z morfologických disciplín,
která srovnává stavbu a tvar částí těla i těla jako celku
u většího počtu lidí jednoho plemene nebo studuje rozdíly
mezi různými plemeny. Vpodstatě jde o srovnávací anatomii
člověka.
anatomie dítěte, anatomie, růstová.
anatomie, experimentální, jedna z morfologických disciplín,
která se snaží o vysvětlení stavby (struktury) těla na
základě uměle změněných podmínek na pokusných zvířatech.
Přispívá zejména k pochopení vývojových změn.
anatomie, makroskopická, jedna z morfologických disciplín,
která zkoumá tvar a strukturu živých organismů pouhým
okem.
anatomie, mikroskopická, jedna z morfologických disciplín,
která pro vyšetření struktury živých organismů používá
mikroskop.
anatomie, normální, jedna z morfologických disciplín,
která vyšetřuje tvar a strukturu zdravého organismu. Dělí
se na: anatomii antropologickou, anatomii experimentální,
anatomii plastickou, anatomii rentgenovou, anatomii růstovou,
anatomii srovnávací, anatomii systematickou a anatomii
topografickou.
anatomie, patologická, jedna z morfologických disciplín,
která vyšetřuje tvar a strukturu nemocného organismu.
anatomie, plastická, zabývá se popisem povrchových částí
těla a těch struktur, které jsou na povrchu těla patrné
(například svalové reliéfy). Plastická anatomie je mimo
morfologické disciplíny důležitá například i pro malířství
a sochařství.
anatomie, rentgenová, jedna z morfologických disciplín,
která studuje tvar a strukturu těla pomocí rentgenového
záření (či jiných zobrazovacích metod, například magnetické
resonance).
anatomie, růstová (anatomie dítěte), jedna z morfologických
disciplín, která studuje tvarové a strukturální změny
od narození do dospělosti.
anatomie, srovnávací (komparativní), jedna z morfologických
disciplín, která srovnává tvar (stavbu) těl různých
živočichů navzájem a umožňuje pochopení tělesné struktury
složitějších organismů.
anatomie, systematická, jedna z morfologických disciplín,
která popisuje tvar a stavbu lidského těla podle jednotlivých
systémů (orgánových soustav).
anatomie, topografická, jedna z morfologických disciplín,
která popisuje stavbu jednotlivých tělních krajin a vzájemné
prostorové vztahy orgánů, které se v příslušné tělní krajině
nacházejí.
angulus, -i, m., 1. úhel (například úhel dolní čelisti ­ angulus
mandibulae); 2. oční koutek.
anomalia, -ae, f., anomálie, nepravidelnost, odchylka od
normy, která způsobuje poruchu funkce (řecky záporové
a +nomos, ,,zákon").
ansa, -ae, f., klička, poutko, ouško.
ansa cervicalis profunda, svalové větve probíhající přímo
z plexus cervicalis a obloukovitě se spojující s jinými
svalovými větvemi plexus cervicalis, které však probíhají
v určitém úseku spolu s nervus hypoglossus. Z ansa cervicalis
profunda jsou inervovány svaly podjazylkové (musculi
infrahyoidei).
ansa cervicalis superficialis, svalové větve nervus facialis
a nervus transversus colli (plexus cervicalis), které se obloukovitě
spojují a inervují musculus platysma.
anserinus, -a, -um, husí. (Například pes anserinus ­ ,,husí
nožka", kterou tvoří úpon šlach tří svalů stehenních ­ (musculus
sartorius, musculus gracilis, musculus semitendinosus)
na vnitřní straně proximálního konce tibie v blízkosti tuberositas
tibiae.
ante-, ve složených slovech ,,před-".
antebrachium, -i, n. předloktí ­ střední článek horní končetiny
jehož skeletním podkladem je na palcové straně ležící
kost vřetenní a na malíkové straně kost loketní.
anterior, -ius, přední, vpředu ležící (například dlouhý vaz
táhnoucí se po přední straně obratlových těl ­ ligamentum
longitudinale anterius).
anti-, ve složených slovech ,,proti".
antropometrický bod, bod, antropometrický.
antrum, -i, n., 1. dutina; 2. jeskyně.
anulus, -i, m., prsten, prstenec, kruh.
anulus fibrosus, fibrózní prstenec v meziobratlové ploténce
obklopující rosolovité jádro ­ nucleus pulposus.
anulus femoralis, štěrbina mezi ligamentum lacunare a vena
femoralis v prostoru pod tříselným vazem ­ v lacuna
vasorum. Zeslabené místo břišní dutiny, kudy se na stehno
mohou dostat femorální hernie.
apertura, -ae, f., otvor, ústí, vchod (například apertura
externa canalis carotici, otvor, jímž vstupuje do lebky vnitřní
krkavice ­ arteria carotis interna).
apertura pelvis inferior, východ pánevní, též exitus pelvis.
Rovina proložená oběma sedacími hrboly kosti pánevní,
99
hrotem kostrče a dolním okrajem symfýzy.
apertura pelvis superior, vchod pánevní, též aditus pelvis.
Hranice mezi pánví malou a pánví velkou, probíhá po linea
terminalis, promontoriu a horním okraji symfýzy.
apertura thoracis inferior, dolní hranice hrudníku. Je dána
dvanáctým hrudním obratlem, žeberním obloukem (arcus
costalis) a hrotem mečovitého výběžku sterna.
apertura thoracis superior, horní hranice hrudníku. Je
dána rovinou procházející horním okrajem manubrium
sterni, prvním párem žebrem a prvním hrudním obratlem.
apex, -icis, m., hrot, vrchol (například hrot kostrče ­ apex
ossis coccygis).
apofýza, apophysis.
aponeurosis, -is, f., aponeuróza, svalová šlacha rozprostřená
do plochy.
aponeurosis lumbalis, hluboký list fascia thoracolumbalis,
rozepjatý mezi 12. žebrem a crista iliaca kosti pánevní, tvoří
rozhraní mezi musculus erector spinae a musculus quadratus
lumborum.
aponeurosis palmaris, trojúhelníkovitá destička tuhého
vaziva ve dlani. Je to úponová část musculus palmaris
longus od níž sbíhají do hloubky septa, oddělující svalové
skupiny thenaru, prostřední skupinu svalů ruky a svalstvo
hypothenaru.
aponeurosis plantaris, je vazivová vrstva charakteru šlachy,
která srůstá s povrchem musculus flexor digitorum brevis,
nachází se v podkoží chodidla.
aponeuróza, aponeurosis.
apophysis, -is, f., apofýza. Kostní výrůstek s vlastním osifikačním
jádrem, na který se upíná šlacha svalu.
apozice, růst přikládáním nových vrstev ke starým (například
růst kostní tkáně).
aquaeductus, -us, m., 1. vodovod; 2. mokovod (například
vyústění ductus endolymphaticus blanitého labyrintu vnitřního
ucha ­ apertura externa aquaeductus vestibuli).
aquaeductus vestibuli, kanálek, který začíná ve vnitřním
uchu a otvírá se štěrbinovitým ústím (apertura externa
aquaeductus vestibuli) na zadní ploše pyramidy kosti spánkové.
Obsahuje ductus endolymphaticus.
arcuatus, -a, -um, obloukový (například ligamentum arcuatum
pubis, spojující obě kosti stydké pod symfýzou).
arcus, -us, m., oblouk, obloukovité ohnutí (například horní
zubní oblouk ­ arcus dentalis superior).
arcus costalis, žeberní oblouk, pravý a levý, je tvořen chrupavkami
žeber přicházejícími postupně k dolnímu okraji sterna.
arcus tendineus musculi levatoris ani, vazivový pruh, který
zesiluje fascia obturatoria interna. Pruh se táhne od sulcus
obturatorius stydké kosti a dosahuje ke spina ischiadica. Od
tohoto pruhu začíná jedna z částí musculus levator ani.
arcus zygomaticus, jařmový oblouk tvořený spojenými výběžky
­ processus temporalis kosti lícní a processus zygomaticus
kosti spánkové.
area, -ae, f., volné místo, původně náměstí, dvorec, pole.
Arnold, Friedrich (1803­1890), německý anatom. Popsal
mimo jiné canalis Arnoldi ­ (canaliculus mastoideus), drobný
kanálek na předním svahu fossa jugularis, kterým prostupuje
nervová větev k zevnímu zvukovodu ­ sensitivní ramus
auricularis nervi vagi. Jako sutura Arnoldi (sutura entomesognathica),
je označován šev, vybíhající ze sutura incisiva, mezi
vnitřní a zevní řezák). Počítá se mezi variety na skeletu.
arteria, -ae, f., tepna (řecky: arteria, ,,vzdušnice"). Staří anatomové
se domnívali, že artérie je trubice vedoucí vzduch.
Zkratka pro singulár ­ a., pro plurál aa.
Tepny jsou krevní cévy, které vedou krev ze srdce k jednotlivým
orgánům. Jejich stěna je pevná a pružná a je tvořena
třemi vrstvami. Z dutinové strany se nachází vrstva plochých
epitelových buněk (endotel), na niž naléhá různě
silná vrstva hladké svaloviny a vaziva s četnými elastickými
vlákny. Krev je do velkých tepen (aorty a plicnice) vypuzena
ze srdce při srdečním stahu (systole). Tepny se postupně
větví a jejich průsvit se zmenšuje. Konečným úsekem arteriálního
systému jsou drobné tepénky (arteriolae), které se
rozpadají do sítí vlásečnic s průsvitem do 10 m.
arthro-, artro-, předpona označující kloub (řecky: arthron,
,,kloub").
articularis, -e, kloubní (například processus articularis
u obratlů).
articulatio, -onis, f., 1. kloub, skloubení. Kloub (diartróza)
je pohyblivé spojení dvou nebo více kostí dotykem pomocí
kontaktních kloubních plošek povlečených kloubní chrupavkou
(většinou chrupavkou hyalinní, pouze v kloubech,
které jsou namáhány velkým tlakem je chrupavka vazivová);
2. dotyk zubů horního a dolního zubního oblouku.
articulatio acromioclavicularis, kloub akromioklavikulární,
obvykle kloub složený.
Kloubní plošky tvoří facies articularis acromii lopatky a facies
articularis acromialis na kosti klíční, často je v kloubu
přítomen discus articularis z chrupavky vazivové. Kloubní
pouzdro zpevňuje ligamentum acromioclaviculare a ligamentum
coracoclaviculare. Articulatio acromioclavicularis je
kloub kulový s omezeným rozsahem pohybů všemi směry,
součást pohybů lopatky a kloubu ramenního.
articulatio atlantoaxialis, kloub atlantoaxiální, kloubní
spojení mezi prvním a druhým krčním obratlem ­ dělíme
jej na dvě části:
articulatio atlantoaxialis lateralis ­ párový kloub a articulatio
atlantoaxialis mediana ­ nepárový kloub. Kloubní
pouzdro je společné a upíná se po okrajích styčných ploch.
100
Kloub zpevňují ligamentum apicis dentis, ligamenta alaria,
ligamentum transversum atlantis a ligamentum cruciforme
atlantis. Po funkční stránce představují oba jmenované
klouby mechanickou jednotku, atlas se otáčí okolo dens axis
v rozsahu asi 60o
.
articulatio atlantoaxialis lateralis, kloub atlantoaxiální
laterální, součást articulatio atlantoaxialis ­ má styčné
kloubní plošky foveae articulares inferiores na atlasu a processus
articulares superiores na axis, je párový.
articulatio atlantoaxialis mediana, kloubní spojení mezi
předním obloukem atlasu a zubem čepovce, součást articulatio
atlantoaxialis ­ má styčné kloubní plošky facies articularis
anterior na přední straně dens axis s fovea dentis na
atlasu a facies articularis posterior na zadní straně dens axis
s ligamentum transversum atlantis. Je to kloub nepárový,
atlas se otáčí okolo dens axis v rozsahu asi 60o
.
articulatio atlantooccipitalis, kloub atlantookcipitální,
párový kloub. Styčné kloubní plošky tvoří condyli occipitales
a foveae articulares superiores atlasu, kloubní pouzdro se
upíná po okrajích styčných ploch. Kloub zpevňují membrana
atlantooccipitalis anterior, membrana atlantooccipitalis
posterior a membrana tectoria. Articulatio atlantooccipitalis
je kloub elipsoidní (vejčitý) s možností flexe a extenze hlavy
a menších pohybů do stran.
articulatio calcaneocuboidea, kloubní spojení mezi patní
a krychlovou kostí. Kloubními ploškami jsou facies articularis
cuboidea kosti patní a kloubní ploška na os cuboideum,
kloubní pouzdro je tenké a připojuje se podél okrajů styčných
plošek. Kloub je zpevněn řadou vazů ­ ligamentum
calcaneocuboideum dorsale, ligamentum plantare longum
a dalšími drobnějšími vazy. Jde o kloub sedlový, který spolu
s articulatio subtalaris a articulatio talocalcaneonavicularis
tvoří funkční jednotku. Osa pohybu prochází skrz sinus tarsi,
výsledným pohybem je vnitřní rotace (pronace) a vnější
rotace (supinace).
articulatio capitis costae, jedna ze dvou částí articulatio
costovertebralis. Kloubní plošky tvoří facies articularis capitis
costae, meziobratlová ploténka a fovea costalis těl hrudních
obratlů, kloubní pouzdro je tuhé a upíná se po okrajích
styčných ploch. Mezi pomocná zařízení kloubu patří ligamentum
capitis costae, u 2.­10. žebra od crista capitis costae
uvnitř kloubní štěrbiny k discus intervertebralis probíhá
ligamentum capitis costae intraarticulare. Pohyby se uskutečňují
kolem osy rovnoběžné s krčkem žebra.
articulatio carpometacarpalis pollicis, spojení mezi os
trapezium a bází I. metakarpu. Kloubní pouzdro je poměrně
volné, kloub je sedlový. Možné pohyby jsou abdukce
a addukce palce, opozice (postavení oproti tříčlánkovým
prstům) a repozice, flexe a extenze. Palec je nejpohyblivějším
prstem ruky.
articulatio composita, kloub složený. Kloub, v němž se
setkávají svými kloubními ploškami více než dvě kosti
(například kloub loketní) nebo jsou v kontaktu dvě kosti,
ale mezi jejich kloubní plošky je vložen discus nebo meniscus
(například kloub čelistní).
articulatio costotransversaria, jedna ze dvou částí articulatio
costovertebralis. Kloubní plošky tvoří foveae costales
transversales příčných výběžků hrudních obratlů a kloubní
ploška na tuberculum costae. Kloubní pouzdro se upíná po
okrajích styčných ploch a zesilují je ligamenta costotransversaria,
rozepjatá mezi krčkem žebra a transverzálním výběžkem
obratle. Pohyby se uskutečňují kolem osy rovnoběžné
s krčkem žebra.
articulatio costovertebralis, představuje spojení mezi
tělem a příčným výběžkem hrudního obratle a žebrem.
Podle toho lze rozlišit articulatio capitis costae a articulatio
costotransversaria.
articulatio coxae, kloub kyčelní. Kloubní plošky tvoří caput
femoris a facies lunata acetabula. Kloubní pouzdro se na
femuru vpředu upíná na linea intertrochanterica, vzadu na
krčku mediálně od fossa trochanterica. Labrum acetabulare,
tvořené vazivovou chrupavkou, je umístěno po okrajích
acetabula a prohlubuje kloubní jamku. Kloubní spojení je
zesíleno pomocí ligamentum transversum acetabuli, ligamentum
iliofemorale, ligamentum pubofemorale, ligamentum
ischiofemorale, zona orbicularis a ligamentum capitis
femoris. Kyčelní kloub je typický kloub kulový s omezenou
pohyblivostí. Je zde možná flexe (přednožení), extenze
(zanožení), abdukce (unožení), addukce (přinožení) a femorální
pronace (rotace dovnitř) a supinace (rotace zevně).
articulatio cubiti, kloub loketní ­ je složený ze tří kloubů
spojením humeru, radia a ulny. Skládá se z: articulatio
humeroradialis, articulatio humeroulnaris a articulatio
radioulnaris proximalis. Kloubní pouzdro se upíná po okrajích
styčných plošek tak, že nechává volné oba epikondyly
humeru (pro začátky svalů předloketních), všechny jamky
na distálním konci humeru jsou uloženy intrakapsulárně,
na radiu se pouzdro vzdaluje od kloubní plošky až na
collum radii, čímž vzniká slepý chobot ­ recessus sacciformis.
K zesílení kloubního pouzdra napomáhá ligamentum
anulare radii, ligamentum collaterale radiale a ligamentum
collaterale ulnare. Pohyb v kloubu je omezen tím, že při
extenzi zapadá olecranon ulnae do fossa olecrani na humeru.
Proto je v kloubu možná pouze flexe a extenze (u žen
i hyperextenze nad 180o
), rotace vnitřní (pronace) a zevní
(supinace).
articulatio genus, kloub kolenní. Kloubními ploškami
jsou mediální a laterální kondyl femuru, mediální a laterální
kondyl tibie, facies articularis patellae a facies patellaris
101
femoris. Kloubní pouzdro je prostorné a silné. Připojuje se
proximálně od styčných ploch na femuru a poněkud distálněji
od kloubních ploch na tibii. Synoviální membrána
vystýlá nejen celou kloubní dutinu, ale přechází ze strany
i na intraartikulární vazy a pokračuje od nich ventrálně
jako plica synovialis patellaris. Přechází pak ve dvě postranní
synoviální řasy vyztužené tukovým polštářem ­ plicae alares.
Uvnitř kloubu jsou dvě chrupavčité ploténky (menisky)
vyrovnávající nerovnosti styčných plošek. Kloubní pouzdro
zesilují ligamentum patellae, retinaculum patellae mediale
a retinaculum patellae laterale, ligamentum collaterale tibiale,
ligamentum collaterale fibulare a ligamentum popliteum
obliquum. Uvnitř kloubu jsou napjata ligamenta cruciata
genus (anterius et posterius). Kolenní kloub je kloub složený,
hlavními pohyby jsou flexe a extenze. Při mírné flexi je
možná i mírná rotace. Mechanismus pohybu v kolenním
kloubu je složitý. Zjednodušeně lze říci, že počáteční rotace
při flexi uvolňuje postranní vazy a přední zkřížený vaz
­ ,,odemknutí kolena". Poté probíhá v meniskofemorálních
kloubech valivý pohyb femuru po meniscích, flexi dokončuje
posuvný pohyb menisků s kondyly femuru po tibii.
articulatio humeri, kloub ramenní. Kloubní plošky tvoří
caput humeri a cavitas glenoidalis lopatky. Kloubní pouzdro
se upíná po okrajích cavitas glenoidalis, na kosti pažní
zasahuje ke collum anatomicum, na vnitřní straně humeru
ještě distálněji (zásobní řasa pro abdukci). Na ventrální
straně pažní kosti obaluje kloubní pouzdro šlachu dlouhé
hlavy musculus biceps brachii a vytváří její pochvu ­ vagina
synovialis intertubercularis. Mělkou kloubní jamku rozšiřuje
po okrajích chrupavčitý lem ­ labrum glenoidale. Na
dutinové straně přední plochy kloubního pouzdra jsou
zesilující vazy ­ ligamenta glenohumeralia, na zevní straně
ligamentum coracohumerale. Kloubní pouzdro také
zpevňují svalové šlachy (musculus subscapularis, musculus
supraspinatus, musculus infraspinatus, musculus teres minor
­ takzvaná rotátorová manžeta). V okolí svalu je proto řada
významných tíhových váčků. Podle tvaru styčných plošek je
to kloub kulový volný, pohyby jsou možné všemi směry.
articulatio humeroradialis, součást kloubu loketního.
Styčné kloubní plošky tvoří capitulum humeri a fovea capitis
radii. Podle tvaru styčných plošek jde o kloub kulový.
articulatio humeroulnaris, součást kloubu loketního. Styčné
kloubní plošky tvoří trochlea humeri a incisura trochlearis
ulny. Podle tvaru styčných plošek jde o kloub kladkový.
articulatio mediocarpalis, spojení mezi proximální
a distální řadou karpálních kostí. Na radiální straně tvoří
kloubní jamku os trapezium a os trapezoideum a hlavici os
scaphoideum. Na ulnární straně je jamka tvořena os scaphoideum,
os lunatum a os triquetrum a hlavice os capitatum
a os hamatum. Kloubní štěrbina má podobu příčně položeného
písmene S a kloubní pouzdro je společné s articulatio
radiocarpalis. Oba jmenované klouby zpevňuje ligamentum
radiocarpeum dorsale a palmare, ligamentum ulnocarpeum
palmare, ligamentum carpi radiatum a ligamenta intercarpalia
dorsalia, palmaria a interossea, která spojují zápěstní
kosti navzájem. Podle tvaru styčných plošek jde o kloub
elipsoidní, pohyby jsou společné s articulatio radiocarpalis
­ palmární a dorzální flexe, radiální a ulnární dukce a krouživé
pohyby (cirkumdukce).
articulatio ossis pisiformis, drobný kloub mezi os pisiforme
a os triquetrum. Zpevnění kloubního pouzdra napomáhá
ligamentum pisohamatum a ligamentum pisometacarpale.
Toto kloubní spojení je amfiartróza.
articulatio radiocarpalis, kloub zápěstní. Kloubní jamku
tvoří facies articularis carpea radii a hlavici os scaphoideum,
os lunatum a os triquetrum (kloub složený). Kloubní pouzdro
je společné s articulatio mediocarpalis, uvnitř kloubu je
discus articularis, takže ulna je od kostí karpálních oddělena.
Zpevňující vazy i pohyby v tomto kloubu elipsoidním
jsou společné s articulatio mediocarpalis.
articulatio radioulnaris distalis, kloub radioulnární distální.
Kloubní plošky tvoří caput ulnae a incisura ulnaris
radii, kloubní pouzdro je tenké a volné, pomocná kloubní
zařízení jsou společná s articulatio radiocarpalis. Je to
kloub kolový, kde dochází k rotaci vnitřní a vnější (pronaci
a supinaci).
articulatio radioulnaris proximalis, součást kloubu loketního.
Styčné kloubní plošky tvoří circumferentia articularis
capitis radii a incisura radialis ulnae. Podle tvaru styčných
plošek jde o kloub kolový, umožňující pronaci a supinaci.
articulatio sacroiliaca, kloub křížokyčelní. Kloubní plošky
jsou facies auricularis kosti křížové a kosti kyčelní, kloubní
pouzdro je tuhé a připojuje se podél styčných plošek. Kloub
je zpevněn pomocí ligamenta sacroiliaca ventralia, ligamenta
sacroiliaca dorsalia a ligamenta sacroiliaca interossea. Jde
o amfiartrózu (kloub s minimální pohyblivostí kostí).
articulatio simplex, kloub jednoduchý, setkávají se v něm
svými kloubními ploškami dvě kosti.
articulatio sternoclavicularis, kloub sternoklavikulární,
kloub složený. Kloubní plošky tvoří incisura clavicularis na
sternu a facies articularis sternalis na kosti klíční. Kloubní
pouzdro je tuhé a upíná se po okrajích styčných ploch.
Uvnitř kloubu je chrupavčitý discus articularis, kloubní
spojení zesilují vazy ligamentum sternoclaviculare anterius
a posterius, ligamentum interclaviculare a ligamentum costoclaviculare.
V articulatio sternoclavicularis je, v součinnosti
s pohyby lopatky a kloubu ramenního, možný pohyb
(s omezeným rozsahem) všemi směry.
102
articulatio subtalaris, kloub zánártní dolní. Kloubními
ploškami jsou facies articularis calcanea posterior na talu
a facies articularis talaris posterior na patní kosti. Kloubní
pouzdro je krátké a připojuje se podél okrajů styčných
plošek. Zesilujícími vazy jsou ligamentum talocalcaneum
laterale, ligamentum talocalcaneum mediale a v sinus tarsi
ligamentum talocalcaneum interosseum. Spolu s articulatio
talocalcaneonavicularis a articulatio calcaneocuboidea tvoří
funkční jednotku. Osa pohybu prochází sinus tarsi, výsledným
pohybem je vnitřní rotace (pronace) a vnější rotace
(supinace).
articulatio talocalcaneonavicularis, kloub talokalkaneonavikulární.
Kloubní plošky tvoří na talu facies articularis
calcanea anterior a media a na kosti patní facies articularis
talaris anterior a media, dále caput tali a styčná kloubní ploška
na os naviculare. Kloubní pouzdro je velmi tenké a připojuje
se podél okrajů styčných plošek, na plantární straně
je zesiluje ligamentum calcaneonaviculare plantare, dorzální
kalkaneonavikulární vaz je součástí ligamentum bifurcatum.
Articulatio talocalcaneonavicularis spolu s articulatio subtalaris
a articulatio calcaneocuboidea tvoří funkční jednotku.
Osa pohybu prochází skrze sinus tarsi, výsledným pohybem
je vnitřní rotace (pronace) a vnější rotace (supinace).
articulatio talocruralis, kloub hlezenní, styčnými kloubními
ploškami jsou trochlea tali a facies articularis inferior
tibiae, facies articularis malleoli tibiae a facies articularis
malleoli fibulae. Kloubní pouzdro se připojuje podél okrajů
styčných plošek a zesilují jej
ligamentum deltoideum na mediální straně a ligamentum
talofibulare anterius, ligamentum talofibulare posterius a ligamentum
calcaneofibulare na straně laterální. Jde o kloub
kladkový, kde je možná plantární a dorzální flexe, a protože
je trochlea tali proximálně užší, jsou při plantární flexi možné
viklavé pohyby.
articulatio tarsi transversa, kloub Chopartův ­ označení
pro kloubní linii jdoucí napříč nohou, ve které na sebe
navazují talonavikulární úsek kloubu talokalkaneonavikulárního
a kloubu kalkaneokuboidního. Hlavním vazem
Chopartova kloubu je ligamentum bifurcatum, v kloubu se
provádějí exartikulace nohy.
articulatio temporomandibularis, párový kloub čelistní.
Kloubní plošky představuje caput mandibulae, která se spojuje
s fossa mandibularis a tuberculum articulare kosti spánkové.
Kloubní pouzdro se upíná po okrajích styčných ploch,
vpředu a vzadu je slabé, jeho mediální část je velmi silná.
Kloubní štěrbinu přepažuje discus articularis (z chrupavky
vazivové), který má tenčí střed a po okrajích je zesílen, srůstá
s kloubním pouzdrem. Rozděluje štěrbinu kloubní na
pars discotemporalis a discomandibularis. Kloubní pouzdro
je ze strany zesíleno pomocí ligamentum laterale. V okolí
kloubu se nachází ligamentum sphenomandibulare a ligamentum
stylomandibulare. Podle tvaru styčných plošek jde
o kloub šarnýrový, je zde možné otevírání úst (mandibulární
deprese), zavírání úst (mandibulární elevace), posun
dolní čelisti dopředu (mandibulární protrakce), posun dolní
čelisti dozadu (mandibulární retrakce) a pohyby do stran.
V oddílu disko-mandibulárním dochází k rotaci, v disko-temporální
části k pohybům translačním.
articulationes carpometacarpales II.­V., spojení distální
řady kostí karpálních s bází II. až V. kosti metakarpální. Kromě
toho se kloubně stýkají i přivrácené strany sousedních
metakarpů. Kloubní pouzdro se připojuje podél styčných
plošek a je zesíleno pomocí ligamenta carpometacarpalia
palmaria, dorsalia a interossea a mezi bázemi metakarpů
ligamenta metacarpalia palmaria, dorsalia a interossea. Jde
o amfiartrózu (s minimální pohyblivostí kostí).
articulationes cuneonaviculares, klouby kuneonavikulární.
Jsou to kloubní spoje nohy mezi ossa cuneiformia a os
naviculare; jejich spojení jsou zesílena stejnojmennými dorzálními,
plantárními a interosseálními vazy.
articulationes intermetatarsales, klouby nohy, součásti
kloubu Lisfrankova.
articulationes intervertebrales, klouby intervertebrální,
meziobratlové. Ploché klouby mezi processus articulares
sousedních obratlů. Každý kloub má samostatné kloubní
pouzdro.
articulationes tarsometatarsales, součásti kloubu Lisfran-
kova.
asimilace atlasu, vrozený stav, při němž došlo ke srůstu
atlasu s bází lební.
asper, -a, -um, drsný.
atlas, atlantis, m., nosič (Atlas, řecký bůh, nesoucí klenbu
nebes), první krční obratel. Atlas nemá obratlové tělo,
skládá se pouze ze dvou oblouků (arcus anterior a posterior
atlantis). Atlas se kloubně připojuje k lebce a druhému
krčnímu obratli. Atlas je transmisní obratel, je součástí jak
kloubu atlantookcipitálního, tak i kloubu atlantoaxiálního.
auricula, -ae, f., ouško, boltec (například boltcovitá kloubní
ploška na kosti křížové pro skloubení s kostí pánevní
­ facies auricularis ossis sacri).
autopodium, -i, n., odstavec končetiny s drobnými koncovými
kůstkami (ruka, noha).
autopsie, sectio, pitva.
axiální, osový (například axiální skelet).
axilla, -ae, f., axila, podpažní jamka. Prostor mezi proximální
částí paže a laterální stěnou hrudníku. Ventrálně je ohraničena
úponovou částí musculus pectoralis major, dorzálně
musculus latissimus dorsi a musculus teres major. Mediální
103
stěnu axily tvoří část hrudního koše s musculus serratus
anterior, laterální stěnu kost pažní s caput breve musculi
bicipitis brachii a musculus coracobrachialis. Základnou
podpažní jámy je tenká fascia axillaris, vrchol podpažní
jámy ohraničuje 1. žebro, laterální část kosti klíční a lopatka.
Takto vymezeným prostorem se k horní končetině dostává
nervově-cévní svazek.
axis, -is, m., 1. osa; 2. čepovec (druhý krční obratel). Čepovec
je součástí kloubu atlantoaxiálního.
basion, antropometrický bod ve střední rovině na předním
okraji foramen magnum. Používá se například k měření
výšky lebky basion ­ bregma.
basis, -is, f., báze, spodina, základna (například báze kosti
křížové ­ basis ossis sacri).
basis cranii interna, báze lební vnitřní ­ studiu je přístupná
po snesení kalvy. Na basis cranii interna nalézáme tři mozkové
jámy: fossa cranii anterior, fossa cranii media a fossa
cranii posterior.
basis cranii externa, báze lební zevní, kterou lze prostudovat
teprve po odstranění kostí splanchnokrania. Sahá od
lamina cribrosa kosti čichové po kost týlní.
basisphenoid, samostatně osifikující zadní část těla kosti
klínové. K této části jsou připojena velká křídla ­ alisfenoidy
se svými osifikačními jádry.
bérec, crus, holeň.
bi-, ve složených slovech ,,dvoj-,,.
biceps, bicipitis, dvojhlavý (například dvojhlavý sval pažní
­ musculus biceps brachii).
biphalangia, -ae, f., splynutí dvou článků prstů. Na prstech
nohy srůstá nejčastěji střední a distální článek.
bod, antropometrický, bod na lidském těle stanovený
mezinárodní dohodou a anatomicky přesně určený, který
slouží pro antropometrická měření.
brachium, -i, n., paže ­ je nejdelším a nejrobustnějším úsekem
horní končetiny. Kosterním podkladem paže je kost
pažní ­ humerus.
bránice, diaphragma.
bregma, -atis, n., průsečík věncového a šípového švu, antropometrický
bod (například pro měření výšky lebky basion
­ bregma).
brevis, -e, krátký (například krátký ohybač palce ruky
­ musculus flexor pollicis brevis).
břicho, abdomen.
bucca, -ae, f., též mallae, tváře, líce, zaujímají podstatnou
část obličeje. Tvář sahá od koutku úst a obou rtů až k zadnímu
okraji dolní čelisti, shora jde od jařmového oblouku
a kaudálně dosahuje k dolnímu okraji mandibuly. Podkladem
tváří jsou mimické svaly, zejména musculus buccinator,
zevně se nachází kůže s podkožím a na vnitřní straně sliznice
s podslizničním vazivem.
bulla, -ae, f., 1. měchýř; 2. vypuklina; 3. pouzdro.
bursa, -ae, f., váček, míšek.
bursa synovialis, tíhový váček, pomocné kloubní zařízení.
Je to dutinka uložená ve vazivu v okolí kloubu, obsahuje
synoviální membránu a synovii; vyskytuje se většinou pod
šlachami svalů v místech zvýšeného tahu nebo tlaku na
kloub.
C1-7
, označení pro krční obratle ­ vertebrae cervicales a pro
segmenty míšní.
cadaver, -eris, n., mrtvé tělo, mrtvola.
caecus, -a, -um, slepý (například počáteční foramen caecum
na čelní kosti).
calcaneus, -i, m., kost patní. Je nejmohutnější ze sedmi kostí
zánártních, kloubně se spojuje s kostí hlezenní a krych-
lovou.
calcar, -aris, n., ostruha.
calcar femorale, též crista femoris interna, stehenní ostruha
­ je zesílená, vertikálně probíhající ploténka kostní tkáně
odstupující z kompakty mediální stěny krčku kosti stehenní
u báze trochanter minor femoris.
callus, -i, m., kalus, svalek. Novotvořená tkáň, která při
hojení spojuje úlomky zlomených kostí a na jejímž základě
se postupně vytváří nová kost.
calva, -ae, f., leb, kryt lbi. Starý název pro mozkovnu.
calvaria, -ae, f., kryt lebky (calvus, -a, -um, ,,holý, lysý,
plešatý").
calx, -cis, f., pata.
canaliculus, -i, m., kanálek.
canaliculus cochleae, kanálek v kosti spánkové, který začíná
ve vnitřním uchu a otvírá se trojúhelníkovitým ústím
(apertura externa canaliculi cochleae) pod porus acusticus
internus na crista inferior pyramidy. Obsahuje ductus peri-
lymphaticus.
canaliculus chordae tympani, kanálek v kosti spánkové
odstupující ze III. úseku canalis nervi facialis. Obsahuje jednu
z nervových větví VII. hlavového nervu ­ chorda tympani,
která z lebky vystupuje přes fissura petrotympanica.
canaliculus mastoideus, drobný kanálek v kosti spánkové
pro jednu z větví X. hlavového nervu (ramus auricularis
nervi vagi), který začíná na přední stěně foramen jugulare,
z lebky vystupuje přes fissura tympanomastoidea.
canaliculus tympanicus, kanálek v kosti spánkové. Přes
apertura externa canaliculi tympanici se nervus tympanicus
(větev IX. hlavového nervu) dostává do středoušní dutiny.
Po spojení s dalšími nervovými vlákny vystupuje na facies
anterior pyramidis jako nervus petrosus minor v hiatus nervi
petrosi minoris.
canalis, -is, m., kanál, trubice, průchod.
canalis adductorius, kanálek mezi musculus adductor mag-
104
nus a musculus adductor longus na mediální straně a musculus
vastus medialis na laterální straně stehna, vepředu s lamina
vastoadductoria. Kanálkem prochází cévy ze stehna
skrze hiatus tendineus do zákolenní jámy (fossa poplitea).
canalis caroticus, kanálek v kosti spánkové tvaru obráceného
písmene J, slouží pro vstup vnitřní krkavice (arteria
carotis interna) do lebky. Do středoušní dutiny z něj odstupují
canaliculi caroticotympanici. Začíná na facies inferior
pyramidy kosti spánkové jako apertura externa canalis carotici
a otvírá se u laterální stěny těla kosti klínové v apertura
interna canalis carotici.
canalis carpi, prostor v oblasti zápěstí mezi retinaculum flexorum
a karpálními kostmi, slouží pro prostup šlach ohybačů
ruky a prstů a pro nervus medianus.
canalis craniopharyngeus, persistující kanálek procházející
tělem kosti klínové do sella turcica; jeho obsahem jsou
nejčastěji cévy. Za vývoje tímto kanálkem procházela výchlipka
ze stropu hltanu jako základ předního laloku hypofýzy.
Počítá se k varietám na skeletu.
canalis inquinalis, tříselný kanál ­ zeslabené místo břišní
dutiny nad vazem tříselným. Tříselným kanálem ženy prochází
oblý děložní vaz (ligamentum teres uteri). Za určitých
podmínek (zejména při zvýšení nitrobřišního tlaku) zde
mohou vznikat tříselné kýly. Pod ligamentum inquinale je
prostor (lacuna vasorum a lacuna musculorum), jímž se
dostávají z pánevní dutiny na stehno cévy, nervy a svaly.
canalis musculotubarius, kanálek v kosti spánkové odstupující
ze středoušní dutiny ke hrotu pyramidy. Nalézá se na
basis cranii externa u mediální strany foramen ovale a foramen
spinosum. Obsahuje sluchovou (Eustachovu) trubici
a sval napínající bubínek (musculus tensor tympani).
canalis nervi facialis, kanálek, jímž prochází VII. hlavový
nerv (nervus facialis) ve třech úsecích. I. úsek probíhá
kolmo na podélnou osu pyramidy kosti spánkové. Začíná
vstupem do introitus canalis nervi facialis na předním horním
kvadrantu fundus meatus acustici interni a pokračuje
až k hiatus canalis nervi petrosi majoris, II. úsek kanálku
probíhá v podélné ose pyramidy dorsolaterálně, III. úsek
přes středoušní dutinu kaudálně. Lícní nerv pak vystupuje
z lebky přes foramen stylomastoideum.
canalis nutricius (nutriens), výživný kanálek (je pokračováním
foramen nutricium) kudy vstupuje do kosti hlavní
výživná tepna (arteria nutricia).
canalis pudendalis, Alcockův kanál, je kanálek ve fascia
obturatoria interna, který probíhá při dolním okraji musculus
obturatorius internus od tuber ischiadicum směrem
k zadnímu okraji diaphragma urogenitale. Tímto kanálkem
se dostává do fossa ischiorectalis nervově-cévní svazek
­ nervus pudendus a vasa pudenda interna.
capitulum, -i, n., hlavička (například hlavička kosti pažní
­ capitulum humeri).
capsula, -ae, f., pouzdro, schránka, tobolka (například
kloubní pouzdro ­ capsula articularis).
caput, -itis, n., hlava, hlavice (například hlava kosti stehenní
­ caput femoris).
caroticus, -a, -um, týkající se tepny krkavice (arteria caro-
tis).
carpus, -i, m., zápěstí. Oblast horní končetiny mezi předloktím
a rukou. Je tvořeno souborem 8 drobných kůstek
(ossa carpi); na palmární ploše se nachází tuhý vaz (retinaculum
flexorum), který spolu s kostmi karpálními vytváří
kanálek pro prostup šlach ohybačů ruky a prstů a nervus
medianus. Kanálek se nazývá canalis carpi. Stupeň osifikace
karpálních kostí (který ve statistickém průměru odpovídá
určitému věku) se označuje jako kostní věk. Kostní věk je
možno srovnat u vyšetřovaného dítěte s věkem kalendářním
a zjistit, zda se kostra přiměřeně rychle a dobře vyvíjí.
cartilago, -inis, f., chrupavka, pevná a tuhá pojivová tkáň.
Skládá se z buněk (chondrocytů) a z průsvitné tuhé mezibuněčné
hmoty. Dá se krájet nožem.
cauda, -ae, f., ocas, ohon, chvost.
caudalis, -e, dolní, směr k dolnímu konci těla (latinsky:
cauda, ,,ocas").
cavitas, -atis, f., dutina, vyhloubení (například jamka na
lopatce pro skloubení s hlavicí kosti pažní ­ cavitas glenoidalis
scapulae).
cavum, -i, n., dutina (například dřeňová dutina v diafýze
dlouhé kosti ­ cavum medullare).
cavum nasi, dutina nosní, je počátečním oddílem horních
cest dýchacích. Podílí se na čištění, ohřívání a zvlhčování
vdechovaného vzduchu. Současně je sídlem receptorů
čichu. Dutina nosní je uložena v rozsahu zevního nosu
a kostěné dutiny nosní. Vpředu komunikuje ze zevním prostředím
nosními dírkami ­ nares, vzadu přechází nozdrami
­ choanae do hltanu. Sagitálně orientovanou nosní přepážkou
­ septum nasi je rozdělena na dvě, obvykle asymetrické
dutiny, které ohraničuje pět stěn. Horní stěna kostěné části
je stropem dutiny nosní, má charakter sagitálně orientované
rýhy. Podkladem stropu jsou os nasale, pars nasalis ossis
frontalis, lamina cribrosa ossis ethmoidalis a corpus ossis
sphenoidalis. Dolní stěna odděluje dutinu nosní od dutiny
ústní. Představuje ji tvrdé patro. Jeho podkladem jsou processus
palatinus maxillae a lamina horizontalis ossis palatini
obou stran. Zadní stěna dutiny nosní je neúplná. V horním
úseku ji vytváří tělo kosti klínové, v dolní části je otvor (choana),
kterým se nosní dutina otevírá do nosohltanu. Mediální
stěnu tvoří nosní přepážka (septum nasi osseum ­ dorzokaudálně
vomer, ventrokraniálně lamina perpendicularis
105
čichové kosti). Laterální stěna je bohatě tvarovaná. Vpředu
ji tvoří boční stěna zevního nosu, vzadu jsou podkladem
kosti splanchnokrania. Na této stěně vystupují nad sebou tři
nosní skořepy, které rozdělují nosní dutinu do jednotlivých
průchodů nosních.
Celsus, Aurelius Cornelius (30 př. n. l. ­ 45 n. l.), římský
lékař. Nevynikal vlastními objevy, ale v tehdejší době známé
poznatky o medicíně přehledně shrnul ve spisu De
medicina libri VIII (VIII knih o medicíně) a tak je uchoval
pro budoucí generace. Většina názvů, i dnes v medicíně
používaná, pochází od Celsa, jeho jméno se však již nikde
neužívá.
cellulae ethmoidales, sinus ethmoidalis.
cervix, -icis, f., též collum, krk, hrdlo. 1. krček orgánu
­ například krček děložní (cervix uteri); 2. krk jako spojovací
část hlavy a trupu. Přední stranu krku tvoří hrdlo (fauces
nebo jugulum), zadní straně říkáme šíje (nucha). Přechod
obou krajin je určen kožní řasou podmíněnou předním
okrajem trapézového svalu (musculus trapezius). Hranice
krku proti hrudníku je dána rovinou procházející horním
okrajem kosti hrudní, kostmi klíčními a akromiem lopatky
k trnu 7. krčního obratle. Přední stranu krku členíme
na tři hlavní krajiny: nepárovou přední krční krajinu (regio
cervicalis anterior), párovou krajinu zdvihače hlavy (regio
sternocleidomastoidea) a boční krajinu (regio cervicalis lateralis).
Zadní, šíjovou partii krku (regio cervicalis posterior)
přiřazujeme ke krajinám zad.
cilium, -ii, n., řasa, brva, (původně víčko).
cingulum, -i, n., pletenec (například pletenec horní končetiny
­ cingulum membri superioris).
circum-, ve složených slovech ,,okolo, kolem".
cirkumdukce, krouživý pohyb (například zápěstím).
circumferentia, -ae, f., obvod (například obvodová kloubní
ploška na hlavici kosti vřetenní pro skloubení s kostí loketní
­ circumferentia capitis radii).
clavicula, -ae, f., kost klíční (zdrobnělina z latinského clavis,
-is, f., ,,klíč") ­ kost dlouhého typu uložená transverzálně
mezi akromiem lopatky a kostí hrudní, se kterými se kloubně
spojuje. Přenáší nárazy z horní končetiny na hrudní kost.
Klíční kost je jednou z prvních kostí v těle, jež osifikuje.
Poruchy endesmální osifikace klavikuly jsou spojeny s defekty
kostí lebky, stav se nazývá dysostosis cleidocranialis.
cleido-, pouze ve složených slovech ­ klíční.
clivus, -i, m., 1. sklon, svah, stráň. V anatomii mělké
vyhloubení na vnitřní straně pars basilaris kosti týlní (mezi
foramen magnum a dorsum sellae kosti klínové), na němž
leží kmen mozkový.
Co1-(4-5)
, označení pro kostrční obratle, vertebrae coccygeae.
collum, -i, n., též cervix, krk, krček (například krček kosti
stehenní ­ collum femoris).
columna, ae, f., sloup, pilíř (například sloupec obratlů =páteř
­ columna vertebralis).
collumna vertebralis, páteř. Orgán, tvořený obratli, meziobratlovými
destičkami, klouby a vazy, které jí (spolu se
zádovými svaly) dodávají značnou pevnost a ohebnost.
Za vývoje se páteř skládá zpravidla z 33 ­ 34 obratlových
základů. Páteř je tvořena sedmi krčními, dvanácti hrudními,
pěti bederními, pěti křížovými a čtyřmi až pěti kostrčními
obratli. U dospělých jedinců je však na páteři pouze
24 volných obratlů (krční, hrudní a bederní), křížové
a kostrční obratle navzájem srůstají a tvoří kost křížovou
(os sacrum) a kost kostrční (os coccygis). Páteř je dvojesovitě
zakřivena; toto zakřivení nejen zvyšuje pružnost celého
kostěného sloupce, ale i celkovou pevnost páteře. Prohnutí
krční páteře dopředu od apex dentis k Th2
(krční lordóza) je
způsobeno tahem šíjových svalů. Vrchol krční lordózy spadá
mezi C4
a C5
. Hrudní část je konvexní dorzálně (hrudní
kyfóza, která je nejvýraznější od Th6
k Th7
). Bederní část je
konvexní ventrálně (bederní lordóza) od Th12
k L5
; konvexita
je nejlépe patrná u L3
a L4
. Křížová kost je konkávní ventrokaudálně
(kyfóza křížové kosti). Páteř je důležitá pro pro
stavbu i pohyblivost těla, jsou na ni napojena žebra a celý
hrudní koš a má proto význam i pro dýchací pohyby. Nese
hmotnost hlavy i dalších částí trupu a přenáší ji na pánev
a na dolní končetiny. Páteřním kanálem prochází mícha
a mezi obratli (skrz foramina intervertebralia) vystupuje 31
párů míšních nervů. U člověka, díky vzpřímenému postoji,
je páteř vystavena velkým tlakům, zejména v bederním úseku.
Její přetěžování způsobuje častá onemocnění.
communis, e, společný, obecný.
compactus, -a, -um, kompaktní, hutný, tuhý, celistvý
(například jedna z forem kostní tkáně uložená na povrchu
kostí ­ substantia compacta).
compositus, -a, -um, složený (například složený kloub
­ articulatio composita).
condylus, -i, m., kondyl, kloubní plocha vypouklého tvaru
(například kondyly kosti týlní pro kloubní spojení s atla-
sem).
condylus tertius, kloubní ploška na předním okraji foramen
magnum kosti týlní, kde se opírá apex dentis čepovce.
Řadí se k varietám na lebce.
concha, -ae, f., 1. skořepa; 2. škeble (řecky: konche, ,,mušle").
3. jamka na ušním boltci ohraničená anthelixem.
concha nasalis inferior, skořepa nosní dolní ­ párová kost
podílející se na doplnění laterální stěny nosní dutiny.
constrictor, -oris, m., stahovač, svěrač (například zevní svěrač
konečníku ­ musculus sphincter ani externus).
coraco-, ve složených slovech ­ jdoucí od processus coracoideus
lopatky.
106
corona, -ae, f. korunka, věnec (například koronární šev
­ sutura coronalis).
corpus, -oris, n., tělo, těleso (například tělo kosti klínové
­ corpus ossis sphenoidalis).
corpus adiposum buccae, tukový polštář, který je uložený
v hloubce, v podkožním vazivu tváře na fascia buccopha-
ryngea.
corrugator, -oris, m., svrašťovač, vráskovač (ruga, -ae, f.,
vráska). Například musculus corrugator supercilii, jeden ze
svalů mimických.
corticalis, -e, korový (například tenká kompakta epifýz).
costa, -ae, f., žebro. Dlouhá, štíhlá, zakřivená kost ventrálně
doplněná žeberní chrupavkou. Dvanáct párů žeber
tvoří podklad hrudního koše. Počet párů žeber je variabilní
­ někdy je přítomno i 13 párů žeber (žebro krční nebo
žebro lumbální) nebo jen 11 párů žeber. Větší počet žeber
se objevuje častěji u mužů. V kosterních souborech se řidčeji
můžeme setkat i s rozvidleným nebo fenestrovaným
žebrem.
costae fluctuantes, volná žebra (11.­12. pár žeber) ­ ventrální
konce mají volné, uložené mezi svaly břišními, dorzální
konec nemá tuberculum costae a spojuje se jen s tělem
příslušného hrudního obratle.
costae spuriae, nepravá žebra (8. ­ 10. pár žeber) ­ ventrálně
se připojují k chrupavkám předchozích žeber, vzadu jsou
spojena s příslušnými hrudními obratli a meziobratlovými
ploténkami.
costae verae, pravá žebra (1.­7. pár žeber) ­ vzadu jsou
spojena s hrudními obratli a meziobratlovými ploténkami,
ventrálně prostřednictvím chrupavky s kostí hrudní.
coxa, -ae, f., kyčel (řecky ischion).
coxa valga, vbočení kyčlí. Stav, kdy je abnormálně malý
úhel kolodiafyzární mezi krčkem femuru a jeho tělem (normální
hodnota kolodiafyzárního úhlu u novorozence je
okolo 150o
, u dospělého varíruje mezi 126o
­128o
, ve stáří se
pohybuje okolo 120o
). Změněný tvar kosti stehenní postihne
i kloub kolenní, kde vede ke genu valgum ­ distální část
dolní končetiny směřuje, oproti normálnímu postavení,
laterálně.
coxa vara, vybočení kyčlí. Stav, kdy je abnormálně velký
úhel kolodiafyzární mezi krčkem femuru a jeho tělem
(normální hodnota kolodiafyzárního úhlu u novorozence
je okolo 150o
, u dospělého varíruje mezi 126o
­128o
, ve
stáří se pohybuje okolo 120o
). Změněný tvar kosti stehenní
postihne i kloub kolenní, kde vede ke genu varum ­ distální
část dolní končetiny směřuje, oproti normálnímu postavení,
mediálně.
cranialis, -e, kraniální, směr k hlavě, horní (latinsky: cranium
­ lebka).
cranium, -ii, n., lebka.
crista, -ae, f., lišta, hřeben (například hřeben kyčelní ­ crista
iliaca).
crux, -cis, f., kříž (například ligamentum cruciforme genus).
crus, cruris, n., 1. bérec, holeň. Část dolní končetiny mezi
kolenem a nohou. Kostru bérce tvoří kost holenní a kost
lýtková; 2. raménko (například crus cerebri).
CT, zkratka počítačové (komputerové) tomografie. Rentgenologické
vyšetření založené na zobrazování určité oblasti
těla v průřezových vrstvách.
cubitus, -i, m., loket.
cubus, -i, m., krychle (například kost krychlová ­ os cubo-
ideum).
cuneiformis, -e, klínový (například vnitřní klínová kost
nohy ­ os cuneiforme mediale).
cuneus, -i, m., klín.
čelist dolní, mandibula.
čelist horní, maxilla.
čepovec, axis, druhý krční obratel.
čéška, patella.
článek prstu, phalanx.
de-, latinská předpona s významem ,,od, z, dolů".
deformace, chorobná změna tvaru, znetvoření.
dekalcifikace, úbytek vápníku (kalcia) z tkání či orgánů,
zejména kostí.
dens, -is., m., pl. dentes, zub, zuby.
dens axis, kraniálně zaoblený hrot těla druhého krčního
obratle (axis), podle tvaru nazývaný zub čepovce ­ dens axis.
Dens axis s oválnou kloubní ploškou na ventrální straně
(facies articularis anterior axis pro skloubení s fovea dentis
na předním oblouku atlasu) představuje původní tělo atlasu,
které přirostlo na horní plochu obratlového těla čepovce.
dentice, chrup, je označení pro soubor všech zubů. U člověka
je chrup heterodontní, skládá se z několika tvarově
odlišných zubů.
dentoalveolární, týkající se zubů a zubních lůžek.
deprese mandibulární, otevření úst.
depressor, -oris, m., depresor, stlačovač (například jeden ze
svalů mimických ­ musculus depressor anguli oris).
dexter, -a, -um, pravý, uložený vpravo.
diafýza, diaphysis.
diameter, -tri, f., průměr, rozměr.
diaphragma, -ae, f., 1. bránice ­ plochý sval oddělující
hrudní a břišní dutinu, počítá se ke svalům hrudním. Periferní
okraj svalu tvoří svalové snopce, které se upínají do
vazivového středu, tvořeného aponeurózou zvanou centrum
tendineum. Sval má tři začátky: pars lumbalis ­ odstupuje
od ligamentum longitudinale anterius (crus mediale) v úrovni
1.­4. lumbálního obratle, po stranách od dvou vazivo-
107
vých obloučků (crus laterale), táhnoucích se mezi tělem L1
a jeho processus costarius a processus costarius L1
a koncem
12. žebra. Pars costalis ­ vychází od 7.­12. žebra a pars sternalis
­ odstupuje od processus xiphoideus sterni. Bránice je
inervována z nervus phrenicus (plexus cervicalis), je hlavním
vdechovým svalem.
diaphragma oris, spodina dutiny ústní, je horizontálně
orientovaná, pohyblivá ploténka, která je tvořena měkkými
tkáněmi. Je dolním ohraničením dutiny ústní. Umožňuje
změny tvaru a velikosti dutiny ústní při mluvení, kousání
a polykání. Jejím základem je skupina nadjazylkových svalů
(oba musculi mylohyoidei, přední bříška obou musculi
digastrici, musculi geniohyoidei). Na svalovině spodiny dutiny
ústní leží párová slinná žláza glandula sublingualis, která
podmiňuje na sliznici stejnojmennou řasu. Od spodiny
dutiny ústní odstupuje jazyk.
diaphragma pelvis, je přepážka z příčně pruhované svaloviny,
která se podílí na uzávěru východu pánevního, je součástí
svalového dna pánevního a řadí se k podpůrnému aparátu
orgánů dutiny pánevní. Má tvar ploché nálevky, která
se svou rozšířenou částí připevňuje na stěnu malé pánve
a zužuje se směrem k análnímu otvoru. Pro průchod močové
trubice a pochvy se nachází v přední části diaphragma
pelvis otvor ­ hiatus urogenitalis, vyplněný vazivově-svalovou
ploténkou ­ diaphragma urogenitale. Podkladem diaphragma
pelvis je zahuštěná vazivová ploténka mezi hiatus
urogenitalis a análním otvorem ­ centrum perineale a příčně
pruhované svaly musculus levator ani a musculus coccygeus.
Někdy bývá k diaphragma pelvis řazen také vnější řitní svěrač
musculus sphincter ani externus. Dno pánevní vzniklo
u člověka v souvislosti se vzpřímením postavy.
diaphragma urogenitale, je trojúhelníkovitá vazivově svalová
ploténka, která je součástí svalového dna pánevního. Je
rozepjata od spony stydké a obou dolních ramen kostí stydkých
až k sedacím hrbolům. Jejím podkladem jsou svaly
a vazy ­ musculus transversus perinei profundus, musculus
sphincter urethrae, musculus transversus perinei superficialis,
ligamentum transversum perinei. Na povrchu diafragmy
leží svaly pohlavních orgánů ­ musculus ischiocavernosus,
musculus bulbospongiosus a zevní řitní svěrač ­ musculus
sphincter ani externus.
diaphysis, -is, f., diafýza, střední část (tělo) dlouhé kosti.
diarthrosis, -is, f., diartróza, articulatio, kloub. Pohyblivé
spojení dvou nebo více kostí dotykem (pomocí kloubních
ploch povlečených kloubní chrupavkou a dalších pomocných
struktur).
diartróza, diarthrosis, articulatio, kloub.
digastricus, dvojbřišný, dvoubříškový (řecky: di ,,dva" a gaster
,,břicho").
digitus, -i, m., prst (digitus primus ­ palec, digitus secundus
­ ukazovák, digitus tertius ­ prostředník, digitus quartus
­ prsteník, digitus quintus ­ malík).
dilatator, -oris, m., též dilator, rozšiřovač, rozvěrač (například
musculus dilatator pupillae rozšiřuje zorničku).
diploe, -oes, f., též diploë, houbovitá kostní tkáň (spongióza)
plochých lebečních kostí uložená mezi jejich lamina
interna a externa.
discus, -i, m., disk, ploténka, kotouč.
discus articularis, ploténka chrupavky, která působí jako
pružná podložka, vyrovnávající nestejnoměrné zakřivení
kloubních ploch; umožňuje v kloubu složitější pohyby. Disci,
na rozdíl od menisků zcela přepažují kloubní štěrbinu.
discus intervertebralis, meziobratlová ploténka, disk.
Chrupavka, která působí jako pružná podložka mezi facies
terminalis superior a inferior dvou sousedních obratlů. Disků
je celkem 23 a tvoří asi 1/4 až 1/5 celé délky páteře. Jsou
vytvořeny jen v presakrálním (pohyblivém) úseku páteře.
Prsténcový okraj disků je tvořený chrupavkou vazivovou
(anulus fibrosus), zatímco střed tvoří rosolovitý, málo stlačitelný
nucleus pulposus, který působí jako kulové ložisko.
Ve stáří se výška meziobratlových plotének snižuje. Kolísá
také během dne ­ večer je tělesná výška člověka až o 3cm
nižší než ráno (důležité pro standardizaci antropometrických
měření!). Někdy může dojít (nejčastěji v dolní bederní
oblasti páteře) k výhřezu ploténky, přesněji jejího pulpózního
jádra, s útlakem kořenů míšních nervů.
distalis, -e, distální, u končetin nebo jejich částí směr dále
od připojení k trupu.
dno pánevní, diaphragma pelvis et urogenitale.
dorsalis, -e, dorzální, hřbetní, zádový, zadní (latinsky: dorsum,
-i, n., ,,záda, hřbet").
dorsum, -i, n., záda ­ zadní strana hrudníku, hřbet. Hranice
zad probíhá od protuberantia occipitalis externa a linea
nuchae superior kosti týlní k processus mastoideus kosti
spánkové, odtud k akromiu lopatky, přes její dolní úhel
ke crista iliaca kosti pánevní a podél okrajů kosti křížové
k apex ossis sacri. Krajiny zad (regiones dorsales) vytváří
pásovitá krajina páteře (regio vertebralis), přecházející do
zadní krční krajiny (regio colli posterior ­ regio nuchalis).
Regio scapularis odpovídá polohou i rozsahem lopatce. Od
12. žebra ke crista iliaca kosti pánevní se rozprostírá bederní
krajina (regio lumbalis).
dorsum pedis, hřbet nohy, nárt.
dorsum sellae, opěradlo ,,tureckého sedla" na těle kosti klínové
(os sphenoidale).
dřeň kostní, medulla ossium.
ductus, -us, m., vývod, průduch, průchod, cesta (například
hlavní mízovod ­ ductus thoracicus).
108
dukce, 1. dukce označuje vedení (například abdukce odvedení,
indukce ­ navození); 2. úklon na stranu (radiální,
ulnární dukce).
dutina nosní, cavum nasi.
dutina ústní, cavitas oris.
dutiny nosní vedlejší, paranazální dutiny, sinus paranasa-
les.
dutiny paranazální, vedlejší dutiny nosní, sinus paranasa-
les.
dysostosis, dysostóza, obecné označení pro poruchu vývoje
kostí.
dysostóza, dysostosis.
dysostosis cleidocranialis, porucha endesmální osifikace
kosti klíční spojená s defekty kostí lebky.
ektoderm, zevní zárodečný list u časné fáze lidského zárodku.
Vznikají z něj například nervový systém, zuby, výstelka
ústní dutiny, pokožka.
ektopický, nalézající se mimo své obvyklé místo (například
zub).
elevace mandibulární, zavření úst.
eminentia, -ae, f., vyvýšenina, výčnělek (například eminentia
arcuata kosti spánkové).
emissarium, -ii, n., odtokový kanálek, výpust.
enarthrosis, -is, f., kloub kulovitý, omezený (ořechový), kde
kloubní jamka objímá víc než polovinu kloubní hlavice.
endo-, řecká předpona s významem ,,uvnitř, vnitřní".
endosteum, -i, n., endost. Tenká vazivová vrstva (neodloupnutelná
od kosti), která vystýlá vnitřní stranu dřeňových
dutin kostí. Její buňky se mohou diferencovat v osteoblasty
a osteoklasty, mohou se účastnit tvorby svalku při
zlomeninách kosti a přispívat k přestavbě kosti (například
při rozšiřování dřeňové dutiny).
entezopatie, onemocnění (charakteru zánětu, degenerace
případně i zkostnatění) vazů a šlach v místě jejich připojení
ke kostem, vznikající obvykle jejich opakovaným přetěžováním.
Nejznámější je ,,tenisový loket", bolestivé postižení
úponů svalů, které odstupují z laterálního epikondylu
humeru.
entoderm, vnitřní zárodečný list u časné fáze lidského
zárodku. Vzniká z něho například výstelka a žlázy většiny
trávicího, dýchacího a části močového ústrojí.
epi-, ve složených slovech ,,nad, shora, na povrchu, u".
epicondylus, -i, m., nadkloubní hrbolek (například epicondylus
medialis humeri).
epiphysis, -is, f., epifýza, 1. koncová část dlouhých kostí.
U rostoucích kostí je oddělena od střední části ­ diafýzy
­ chrupavkou růstovou; 2. šišinka (glandula pinealis, epiphysis
cerebri), část mezimozku.
epifýza, epiphysis.
epifyzeolýza, odloučení epifýzy od diafýzy v místě chrupavky
růstové u rostoucích kostí.
episternum, ossa suprasternalia.
erector, -oris, m., napřimovač, vzpřimovač (například musculus
erector spinae).
et, a, i.
Eustachio, Bartolommeo (1520, San Severino, Itálie ­ 1574,
Ancône, Itálie), italský anatom; člen Collegia della Sapienza
v Římě. V roce 1552 dokončil skvělý soubor vlastních
anatomických desek ­ Tabulae anatomicae, které však byly
vydány tiskem až v roce 1714 na podnět papeže Clementa
XI. Byly to první anatomické mědirytiny. Bartolommeo
Eustach je považován za otce moderní medicíny, popsal
mnoho nových anatomických útvarů ­ například kanálek
spojující středoušní dutinu s nosohltanem (Eustachova trubice),
hlavní mízovod (ductus thoracicus), nadledviny, VI.
hlavový nerv (nervus abducens), původ II. hlavového nervu
(nervus opticus), ve vnitřním uchu hlemýždě (cochlea),
svaly krku, strukturu zubu a řadu dalších částí lidského těla.
Zhotovil také první přesný nákres dělohy.
exartikulace, odstranění části končetiny jejím oddělením
v kloubu na rozdíl od amputace, která se provádí přerušením
kosti.
exitus, -us, m., 1. východ; 2. konec, zánik, smrt.
exitus letalis, smrt.
exitus pelvis, apertura pelvis inferior, východ pánevní.
exo-, řecká předpona s významem ,,zevně, vnější".
exostóza, povrchový výrůstek na kostech tvořený pojivovou
tkání (obvykle kostí nebo vazivem). Nejčastěji se vyskytuje
v místě mechanického dráždění periostu. Může působit
obtíže stlačováním okolních struktur.
exspirace, 1. výdech; 2. doba použitelnosti léku.
exspirium, -i, n., výdech. Při výdechu relaxuje bránice, za
klidného dýchání se zmenší dutina hrudní i vahou hrudníku
a elasticitou žeberních chrupavek, za výdechové svaly se
počítají musculi intercostales interni.
extensor, -oris, m., natahovač (například musculus extensor
carpi radialis longus).
externus, -a, -um, vnější.
extenze, 1. natažení, napřímení ­ pohyb v kloubu, při kterém
se zvětšuje kloubní úhel. Opakem je flexe; 2. léčebný
postup při některých zlomeninách, který má zabezpečit
správné postavení kostních úlomků a jejich srůst.
extra-, ve složených slovech ,,mimo-".
extremitas, -atis, f., končetina, hnát (pro označení údů
teprve od 18. století).
fabella, -ae, f., sesamská kost ve šlaše caput laterale musculi
gastrocnemii. Fabella se vyskytuje asi u 20% jedinců.
facialis, -e, obličejový, tvářový, lícní (například VII. hlavový
109
nerv ­ nervus facialis).
facies, -ei, f., 1. tvář, obličej; 2. plocha (například kloubní
plocha ­ facies articularis).
falsus, -a, -um, nepravý, falešný.
falx, -cis, f., srp (například falx cerebri).
falus, řecky fallos, mužský pohlavní úd, penis, pyj.
fascia, -ae, f., 1. svalová povázka­ většinou tenká vazivová
membrána, která obaluje jednotlivé svaly nebo jejich skupiny
a přechází až na šlachy. Vytváří pro svaly jakási pouzdra,
jimiž se mohou snadno šířit patologické pochody a to
i na vzdálená místa (například podél fascie musculus psoas
major z bederní krajiny až na stehno). Spolu s kostmi vytvářejí
fascie septa, ohraničující osteofasciální prostory (spatia),
v nichž jsou uloženy jednotlivé svaly nebo funkční skupiny
svalů; 2. list, pruh, páska 3. obvaz, obinadlo.
fascia abdominis superficialis, fascie pokrývající svaly
břišní na ventrální straně, kraniálně navazuje na povrchovou
hrudní fascii, kaudálně pokračuje zesílenými proužky
vaziva k zevním pohlavním orgánům (ligamentum fundiforme
penis a ligamentum suspensorium penis).
fascia antebrachii, předloketní fascie. Pokrývá svaly předloktí,
proximálně navazuje na fascia brachii, distálně zesiluje
a přechází ve šlachová retinakula (retinaculum flexorum
na přední a retinaculum extensorum na zadní straně předloktí),
která přidržují šlachy svalů ke kostnímu podkladu.
Retinaculum flexorum doplňuje sulcus carpi v canalis carpi.
Tímto ,,karpálním tunelem" prochází šlachy flexorů prstů
a ruky a nervus medianus (plexus brachialis). Pod retinaculum
extensorum probíhají šlachy extenzorů ruky a prstů.
fascia axillaris, fascie v podpažní jamce, spojuje laterální
okraje musculus pectoralis major a musculus latissimus dorsi.
Je značně proděravělá prostupem cév, krevních i mízních.
fascia brachii, tenká fascie, obalující svaly pažní, proximálně
navazuje na fascii ramenní, distálně na fascii předloketní.
Od fascia brachii vybíhají k příslušným stranám humeru
dvě mezisvalová septa: septum intermusculare mediale
a laterale. Septa vtahují do hloubky povrchovou fascii, tím
vzniká sulcus bicipitalis medialis a lateralis, kde probíhají
nervy a cévy.
fascia buccopharyngea, fascie pokrývající z laterální strany
musculus buccinator, přechází na svalovinu hltanu.
fascia cervicalis, vazivový obal svalů krku, který má tři listy:
lamina superficialis fasciae cervicalis, lamina praetrachealis
fasciae cervicalis a lamina praevertebralis.
fascia clavipectoralis, fascie obalující musculus subclavius
a musculus pectoralis minor.
fascia cribrosa, ventromediální část fascia lata femoris proděravělá
prostupem mízních cév a uzavírající hiatus saphe-
nus.
fascia cruris, fascie obalující bércové svaly. Proximálně
navazuje na fascia lata, distálně na fascia pedis. V oblasti
kloubu talokrurálního se pruhovitě zesiluje v retinakula
pro přední, laterální a zadní skupinu svalů bérce. Retinakula
přidržují procházející šlachy svalů ke kostnímu podkladu
a odstupují od nich septa, vytvářející osteofibrózní
kanálky pro šlachy jednotlivých svalů. Fascia cruris začíná
na přední hraně tibie, obtáčí bérec a připojuje se na mediální
hranu tibie tak, že nepokrývá její mediální povrch. Od
fascie sestupují k fibule dvě mezisvalová septa, která spolu
s nimi a mezikostní membránou vymezují tři osteofasciální
prostory pro odpovídající svalové skupiny bérce ­ přední,
zadní a laterální.
fascia endothoracica, fascie vystýlající vnitřní stranu hrud-
níku.
fascia glutaea, pokrývá povrch musculus glutaeus maxi-
mus.
fascia iliaca, kryje musculus iliacus; vychází od ní k vazu
tříselnému vazivový proužek ­ arcus iliopectineus, který
prostor mezi tříselným vazem a ramus superior kosti stydké
rozděluje na dva otvory: mediální lacuna vasorum (pro
prostup cév) a laterální lacuna musculorum (pro prostup
musculus iliopsoas a nervus femoralis).
fascia lata femoris, fascie stehna, která začíná od kyčelního
hřebene, od vazu tříselného a kosti křížové a distálně navazuje
na fascia cruris. Na laterální straně se spojuje se silným
vazivovým pruhem ­ tractus iliotibialis, který v součinnosti
se svaly (musculus glutaeus maximus a musculus tensor fasciae
latae) zabezpečuje extenzi kolena při stání. Na ventromediální
straně stehna je fascia lata femoris oslabena prostupem
cév (fascia cribrosa).
fascia manus, fascie ruky. Na dlaňové straně má palmární
fascii se zesíleným středem ­ aponeurosis palmaris (úponová
část musculus palmaris longus) od níž sbíhají do hloubky
septa, oddělující svalové skupiny thenaru, prostřední skupinu
a svalstvo hypothenaru. Laterální části palmární fascie
jsou tenké a pokrývají svaly thenaru a hypothenaru. Dorzální
fascie ruky je tenká a kryje šlachy extenzorů na hřbetu
ruky.
fascia masseterica, tenká fascie, pokrývající laterální stranu
musculus masseter.
fascia nuchae, šíjová fascie, je pokračováním povrchového
listu fascia cervicalis, probíhá po povrchu i pod musculus
trapezius až k vazivovému septu (ligamentum nuchae), které
odděluje hluboké svaly šíjové pravé a levé strany.
fascia obturatoria, fascie pokrývající musculus obturatorius
internus. Od sulcus obturatorius stydké kosti po spina
ischiadica kosti sedací je zesílena v arcus tendineus musculus
levatoris ani, kde levátor konečníku začíná.
110
fascia pectoralis superficialis, fascie pokrývající povrch
musculus pectoralis major. Povrchová hrudní fascie pak
pokračuje kraniálně do povrchového listu krční fascie
a kaudálně do povrchové části břišní fascie.
fascia poplitea, vazivová membrána pokrývající povrch
fossa poplitea, je pokračováním fascia lata femoris.
fascia superficialis dorsi, tenká vazivová membrána,
pokrývající povrch zad. Ve většině svého rozsahu je totožná
s fasciemi povrchových svalů zádových. V krajině týlní se
označuje jako fascia nuchae, hluboké svalstvo zad kryje fascia
thoracolumbalis.
fascia temporalis, tuhá vazivová blána odstupující od linea
temporalis superior kosti temenní, pokrývá musculus temporalis.
Z laterální strany ohraničuje jámu spánkovou a začínají
od ní i některé snopce musculus temporalis.
fascia thoracolumbalis, fascie, která je ve skutečnosti
aponeurózou. Má dvě části: povrchový list je aponeurózou
musculus latissimus dorsi; hluboký list, rozepjatý mezi 12.
žebrem a crista iliaca kosti pánevní, tvoří rozhraní mezi
musculus erector spinae a musculus quadratus lumborum
a nazývá se aponeurosis lumbalis.
fascia transversalis, kryje svaly břišní na dutinové straně,
její zesílená část v místě pupku se nazývá fascia umbilicalis.
fascia umbilicalis, příčně zesílená část fascia transversalis
v místě pupeční jizvy.
fasciae pedis, fascie nohy. Dorzální skupina svalů nohy
(musculi pedis) je pokryta tenkou fascií (fascia dorsalis
pedis), která je napjatá mezi mediálním a laterálním okrajem
nohy. Proximálním směrem navazuje na fascia cruris,
distálně přechází do dorzální aponeurózy prstů. Při okrajích
nohy navazuje na plantární fascii, do hloubky odstupuje
její hluboká vrstva, která pokrývá musculi interossei
dorsales. Povrchový list plantární fascie pokrývá svaly na
plantární straně nohy a je uprostřed zesílen v aponeurosis
plantaris. Hluboký list fascia plantaris pokrývá musculi interossei
plantares. Mezi povrchovým a hlubokým listem fascia
plantaris vzniká rozsáhlý plantární prostor, který je dvěma
septy rozdělený na palcový, malíkový a střední prostor.
faseta Poirierova, prodloužení kloubního povrchu hlavice
femuru na ventrální plochu krčku. Obdobný útvar, lokalizovaný
na dorzální straně krčku se nazývá dorzální neboli
,,jezdeckou fasetou".
femina, -ae, f., žena.
femur, -oris, n., kost stehenní, stehno. Femur (kost volné
dolní končetiny) je největší a nejdelší kostí v lidském těle.
Proximální konec femuru se v kyčelním kloubu připojuje
k pánevní kosti, distální konec je součástí kolenního kloubu.
Zpodstatnělé femoralia, -ium, n., používali Římané pro
název obvazu, chránícího stehno před chladem.
fetus, též foetus, -us, m., (lidský) plod. Lidský organismus
od počátku 3. měsíce po oplození až do porodu.
fetální, plodový, týkající se plodu (fetus).
fibra, -ae, f., vlákno.
fibrózní (fibrosus, -a, -um), vazivový.
fibula, -ae, f., lýtková kost, štíhlá kost umístěná na bérci
zevně od tibie. Proximálně se kloubně spojuje s tibií, distálně
s talem.
fibularis, -e, fibulární, lýtkový. Na bérci též synonymum pro
laterální.
fissura, -ae, f., 1. fisura, rýha, trhlina, štěrbina; 2. jemné nalomení,
prasklina (například u ploché kosti na lebce).
fissura scalenorum, štěrbina mezi musculus scalenus anterior
a musculus scalenus medius, kde prochází nervová pleteň
zásobující horní končetinu (plexus brachialis) a podklíčková
tepna (arteria subclavia).
flavus, -a, -um, žlutý (například ligamenta flava, vazy spojující
obratlové oblouky).
flexe (flexio, -onis, f.), ohyb. Pohyb, při kterém se zmenšuje
kloubní úhel.
flexor, -oris, m, flexor, ohybač (například musculus flexor
digitorum profundus).
fluctuans, -antis, vlnící se, volný (například costae fluctu-
antes).
fontanella, -ae, f., fonticulus, lupínek, vazivová ploténka
mezi lebečními kostmi novorozenců a batolat.
fontanella major, fonticulus anterior, velký lupínek.
fonticulus, -i, m., též fontanella, pramének, lupínek, vazivová
ploténka mezi lebečními kostmi novorozenců a batolat.
fonticulus anterior, též fontanella major, velký (přední)
lupínek. Vazivová ploténka rhombického tvaru, která se
nalézá v šípovém švu mezi kostmi temenními a pravým
a levým základem šupiny kosti čelní novorozenců a batolat.
Osifikuje okolo dvou let věku dítěte. Někdy vzniká na základě
jeho samostatné osifikace malá kůstka zvaná os bregmaticum,
která se počítá k varietám skeletu.
fonticulus posterior, malý lupínek, vazivová ploténka na
spojení švu šípového a lambdového. K jeho uzávěru dochází
do konce 3.­6. měsíce po narození.
fonticulus sphenoidalis, vazivem uzavřená štěrbina na
laterální straně lebky mezi kostí klínovou, čelní, temenní
a spánkovou. Uzavírá se v době okolo porodu. Na základě
samostatné osifikace fonticulus sphenoidalis vzniká jedna
z variet skeletu ­ os epiptericum.
fonticulus mastoideus, vazivem uzavřená štěrbina na laterální
straně lebky mezi kostí temenní, týlní a spánkovou.
Uzavírá se v době okolo porodu.
foramen, ­inis, n., otvor, mezera, průchod.
foramen frontale, otvor na mediální straně margo supraor-
111
bitalis kosti čelní. Počítá se k varietám na skeletu, normou
je v tomto místě incisura frontalis, sloužící pro průběh větví
nervus frontalis z nervus trigeminus.
foramen humerotricipitale, též foramen quadrilaterum,
prostor ohraničený z laterální strany humerem, z mediální
strany dlouhou hlavou musculus triceps brachii, proximálně
musculus teres minor a distálně musculus teres major. Otvorem
prochází nervus axillaris a arteria circumflexa humeri
posterior pro deltový sval.
foramen infraorbitale, otvor na přední ploše těla maxily
pod dolním okrajem očnice. Vyúsťuje jím canalis infraorbitalis,
jímž procházejí vasa a nervus infraorbitalis.
foramen infrapiriforme, otvor na pánvi, který vznikl přepažením
foramen ischiadicum majus pomocí musculus piriformis.
Probíhají zde vasa glutaea inferiora a nervus glutaeus
inferior, nervus ischiadicus, nervus cutaneus femoris lateralis,
vasa pudenda interna a nervus pudendus.
foramen intervertebrale, otvor mezi incisura vertebralis
superior a inferior dvou sousedních obratlů. Prochází jím
míšní nerv.
foramen ischiadicum majus, otvor na pánvi vymezený
incisura ischiadica major, ligamentum sacrospinale a částečně
i ligamentum sacrotuberale. Průběhem musculus piriformis
je tento otvor rozdělen na foramen suprapiriforme a foramen
infrapiriforme.
foramen ischiadicum minus, otvor na pánvi vymezený
incisura ischiadica minor, ligamentum sacrospinale a ligamentum
sacrotuberale. Otvorem prochází arteria a vena
pudenda interna, nervus pudendus a musculus obturatorius
internus.
foramen jugulare, vzniká spojením incisura jugularis na
laterální části kosti týlní s podobným zářezem na kosti
spánkové. Prochází jím vena jugularis interna dorzolaterálně
a nervový postranní smíšený systém (hlavové nervy IX.,
X., XI.) ventromediálně.
foramen magnum, velký týlní otvor na os occipitale, který
spojuje zadní jámu lební s páteřním kanálem. Prochází jím
mícha, vasa vertebralia a ramus cervicalis nervi accessorii.
foramen nutricium, též foramen nutriens, otvor jímž vstupuje
do kosti hlavní výživná tepna (arteria nutricia). Na
každé kosti má typickou polohu a směr a zpravidla vyznačuje
místo, odkud za vývoje začala tvorba kosti.
foramen obturatum, otvor v přední části os coxae, obkroužený
průběhem os ischii a os pubis. Je v něm rozepjata membrana
obturatoria, od které odstupují musculi obturatorii.
Při horním okraji membrány je canalis obturatorius, jímž
procházejí vasa obturatoria a nervus obturatorius z malé
pánve na stehno.
foramen ovale, 1. otvor v bázi velkých křídel kosti klínové,
kterým prochází nervus mandibularis do infratemporální
jámy; 2. oválný otvor v přepážce mezi pravou a levou srdeční
předsíní u plodu, kterým proudí část krve z pravé předsíně
přímo do předsíně levé a obchází tak ještě nefunkční
plíce. Otvor se po porodu uzavírá.
foramen rotundum, otvor v bázi velkých křídel kosti klínové,
kterým prochází nervus maxillaris do fossa pterygopa-
latina.
foramen spinosum, otvor v bázi velkých křídel kosti klínové,
kterým prochází arteria meningea media (větev z arteria
maxillaris arteriae carotis externae), vyživující pleny mozkové
a ramus meningeus z nervus trigeminus k jejich inervaci.
foramen stylomastoideum, otvor mezi processus mastoideus
a processus styloideus kosti spánkové. Vystupuje zde
z canalis nervi facialis VII. hlavový nerv.
foramen suprapiriforme, otvor na pánvi, který vzniká
přepažením foramen ischiadicum majus pomocí musculus
piriformis. Probíhají zde vasa glutaea superiora a nervus glutaeus
superior.
foramen supraorbitale, otvor na laterální straně margo
supraorbitalis kosti čelní. Počítá se k varietám na skeletu,
normou je v tomto místě incisura supraorbitalis, sloužící
pro průběh větví nervus frontalis z nervus trigeminus.
foramen supratrochleare, otvor mezi fossa coronoidea
a fossa olecrani na humeru. Vyskytuje se častěji u gracilních
humerů, zejména u žen. Počítá se k varietám na skeletu.
foramen transversarium atlantis, otvor v příčném výběžku
prvního krčního obratle, kterým prochází tepna (arteria
vertebralis). Někdy může být přepažen jemným kostním
můstkem.
foramen vertebrae, otvor obratlový, který je ohraničený
zadním okrajem těla obratle a obratlovým obloukem. Prochází
jím mícha a její obaly.
foramina parietalia, temenní otvory jimiž procházejí žilní
spojky, propojující intrakraniální a extrakraniální lebeční
žíly. Mají obvykle malé rozměry (1­2mm), uložené jsou po
stranách dorzální části sutura sagittalis.
foramina parietalia permagna, enormně rozšířené temenní
otvory pro žilní spojky po stranách sutura sagittalis.
Vyskytují se vzácně, počítají se k varietám skeletu. Mohou
být zaměněny za trepanační otvory.
forenzní, soudní, mající vztah k právu.
fornix, -icis, m., klenba, klenutí, oblouk (například fornix
humeri).
fornix humeri, ligamentum coracoacromiale, široký vaz
rozepjatý mezi akromiem a zobcovitým výběžkem lopatky.
Opírá se o něj hlavice humeru při upažení nad horizontálu.
fossa, -ae, f., jáma, vyhloubenina, příkop.
fossa Alleni, jamka na přední ploše krčku stehenní kosti
112
v těsné blízkosti hlavice. Kortikální vrstva krčku je zde
rozrušena, dobře patrná je trámcovitá struktura spongiózy.
Allenova jamka se počítá k varietám skeletu, ale novější
výzkumy ukazují, že se jedná spíše o patologické postižení
kompakty krčku.
fossa axillaris, axilla (též axila), podpažní jamka.
fossa cranii anterior, přední jáma lební. Dorzálně je
ohraničena pomocí sulcus chiasmaticus a zadním okrajem
malých křídel kosti klínové ­ leží nad očnicemi, nosní dutinou,
sinus sphenoidalis a sinus frontalis.
fossa cranii media, střední jáma lební ­ jejím ventrálním
ohraničením je sulcus chiasmaticus a zadní okraj malých
křídel klínové kosti, dorzální hranici tvoří horní hrana
pyramidy (crista pyramidis superior) kosti spánkové a dorsum
sellae kosti klínové.
fossa cranii posterior, zadní jáma lební ­ jejím ventrálním
ohraničením je crista pyramidis superior kosti spánkové
a dorsum sellae kosti klínové. Uprostřed zadní lební jámy
je týlní otvor (foramen magnum), který spojuje jámu s páteřním
kanálem.
fossa hypophysialis, jamka na těle kosti klínové, v níž se
nachází podvěsek mozkový ­ hypophysis cerebri.
fossa iliopectinea, jáma mezi svaly na přední straně stehna.
Má podobu trojbokého jehlanu, kdy základnu směřující
proximálně tvoří lacuna vasorum, dorzomediální stěnou
je musculus pectineus, dorzolaterální musculus iliopsoas
a ventrální stěnu tvoří fascia lata. Přes lacuna vasorum je
jáma spojena s dutinou břišní, distálně pokračuje do canalis
adductorius. Probíhají zde vasa femoralia do canalis adduc-
torius.
fossa infratemporalis, jáma pod fossa temporalis, navnitř
od větve dolní čelisti ­ obsahem jsou svaly žvýkací a jejich
nervově-cévní svazky.
fossa ischiorectalis, párový prostor pod diaphragma pelvis.
Tento prostor ohraničuje mediokraniálně dolní plocha
diaphragma pelvis, laterálně musculus obturatorius internus
a jeho fascie, vzadu ligamentum sacrotuberale a dolní okraj
musculus glutaeus maximus. Směrem dopředu jde fossa
ischiorectalis nad diaphragma urogenitale a zasahuje až ke
sponě stydké ­ recessus pubicus. Jáma je vyplněna polštářem
tukové tkáně, který umožňuje změny tvaru konečníku při
vyprazdňování stolice.
fossa poplitea, zákolenní jáma. Má tvar kosodélníka, proximální
ohraničení tvoří svaly dorzální strany stehna (laterálně
musculus biceps femoris, mediálně musculus semimembranosus
a semitendinosus), distálně obě hlavy musculus
gastrocnemius. Spodinu jámy tvoří facies poplitea femuru,
uprostřed kloubní pouzdro kloubu kolenního a distálně
musculus popliteus. Jáma je dorzálně uzavřena pomocí fascia
poplitea. Proximálně navazuje na canalis adductorius,
odkud do ní přicházejí cévy. Obsahuje vasa poplitea, nervus
tibialis a nervus peronaeus communis.
fossa pterygopalatina, štěrbina mezi horní čelistí a předním
okrajem processus pterygoideus kosti klínové, je nejhlubší
částí fossa infratemporalis. Obsahuje nervy 2. větve
nervus trigeminus z ganglion pterygopalatinum a konečný
úsek arteria maxillaris. Komunikuje s okolními prostory
­ přes canalis palatinus major s ústní dutinou, přes foramen
sphenopalatinum s nosní dutinou, skrz fissura orbitalis inferior
s očnicí, přes foramen rotundum s fossa cranii media
a přes canalis pterygoideus se zevní stranou báze lební (basis
cranii externa).
fossa temporalis, jáma spánková, která sahá od linea temporalis
superior na kosti temenní po jařmový oblouk ­ obsahuje
žvýkací sval musculus temporalis.
fossula, -ae, f., jamka.
fovea, -ae, f., jáma.
foveola, -ae, f., jamka.
foveola radialis, jamka mezi šlachou musculus extensor pollicis
longus a brevis, kterou můžeme pozorovat při abdukci
a extenzi palce. Ve foveola radialis je možné hmatat puls
arteria radialis a hrot processus styloideus radii. Jamka byla
dříve nazývána také fossa la tabatire, protože se do ní vkládal
tabák při šňupání.
fractura, -ae, f., fraktura, zlomenina, zlomení.
frons, frontis, f., čelo.
frontální roviny, roviny, frontální.
gemellus, -a, -um, dvojí, dvojnásobný, jedno z dvojčat.
genesis, -is, f., vznik.
genio-, ve složených slovech ,,jdoucí od brady".
genion, -ontos, n., brada.
genu, -us, n., koleno (například kloub kolenní ­ articulatio
genus).
genus, -eris, n., rod, pokolení.
gibbus, -i, m., hrb, abnormální postavení páteře s vystupňováním
kyfózy v předozadním směru.
ginglymus, typ kloubu válcového.
glabella, -ae, f., důležitý antropometrický bod, který leží ve
střední rovině mezi oběma nadočnicovými oblouky v místě,
které vystupuje nejvíce ventrálně. Glabela slouží nejen
k měření délky lebky nebo hlavy, ale podle klasických schémat
se používá stupně jejího rozvoje jako pomocného znaku
při určování pohlaví podle lebky.
glandula, -ae, f., žláza.
glutaeus, -a, -um, hýžďový, sedací (například musculus glutaeus
minimus).
gnatho-, ve složených slovech ,,čelisťo-, čelistní".
gnathoschisis, rozštěp horní čelisti.
113
gomphosis, vklínění. Jeden z typů spojů ­ syndesmosis
(například vklínění zubu do zubního lůžka).
gracilis, -e, útlý, jemný, hubený, štíhlý (například stehenní
sval musculus gracilis).
griseus, -a, -um, šedý, šedivý.
gyrus, -i, m., závit (mozkový).
habitus, -us, m., tělesný vzhled, držení těla, postava.
hallux, -ucis, m., palec u nohy (například musculus adductor
hallucis).
hamulus, -i, m., háček (např. hamulus ossis hamati).
Havers, Clopton (1650­1702), anglický lékař a anatom.
Kromě kanálků v kompaktní kostní tkáni (kanálky Haversovy)
popsal i řasy synoviální vrstvy kloubního pouzdra
­ Haversovy žlázy.
hemi-, ve složených slovech ,,polo-, půl, poloviční" (též tvar
semi-).
hemivertebra, -ae, f., poloobratel, útvar, který má ve frontální
rovině klínovitý tvar a je vmezeřený na jedné straně
páteře mezi dva normálně vyvinuté obratle. Přítomnost
poloobratle má za následek vrozenou bočitost páteře (kongenitální
skoliózu). Často je vytvořena hemivertebra i v jiném
úseku páteře na opačné straně a skolióza se tím do
značné míry vyrovná.
hernia, -ae, f., kýla, řecky: kele, vytlačení některého z břišních
orgánů z jeho přirozeného místa v břišní dutině.
Nejčastější jsou kýly v břišní stěně (tříselné ­ inquinální,
pupečníkové ­ umbilikální, šourkové ­ skrotální, stehenní
­ femorální). Další kýly jsou kýly brániční, při nichž se
obsah dutiny břišní vysunuje otvory v bránici do dutiny
hrudní. Na vzniku kýl se podílejí anatomická oslabení příslušných
míst, jejich vrozené či získané anomálie (například
v důsledku operace), zvýšení nitrobřišního tlaku (těhotenství,
namáhavá práce). Závažnou komplikací kýl je jejich
uskřinutí, při stlačení cév trpí příslušný orgán ischémií a po
několika hodinách odumírá. Dochází k zánětu, který se
může šířit na pobřišnici se vznikem života ohrožující peritonitidy.
Léčení kýly je chirurgické.
hiatus, -us, n., zející otvor, rozsedlina.
hiatus adductorius, též hiatus tendineus. Je to prostor mezi
dvěma úponovými šlachami musculus adductor magnus
(mezi labium mediale lineae asperae a mediálním kondylem
femuru), kterým procházejí cévy z canalis adductorius do
fossa poplitea.
hiatus aorticus, otvor v bránici, kterým prochází aorta
a ductus thoracicus. Nachází se těsně před páteří ve střední
rovině.
hiatus oesophageus, otvor v bránici, kterým prochází jícen
a nervi vagi. Tento otvor leží ventrálně a vlevo od hiatus
aorticus, před centrum tendineum bránice.
hiatus saphenus, otvor ve fascia lata femoris pro průchod
povrchové žíly dolní končetiny ­ vena saphena magna. Jeho
laterální okraj je ostrý (margo falciformis).
hiatus semilunaris, je obloukovitá štěrbina, kterou se do
středního průchodu nosního otevírá sinus maxillaris. Ve
ventrální, rozšířené části hiatus semilunaris (v takzvaném
infundibulum ethmoidale) ústí do dutiny nosní také cellulae
ethmoidales anteriores a sinus frontalis.
hiatus tendineus, též hiatus adductorius.
hiatus urogenitalis, otvor v přední části diaphragma pelvis,
vyplněný vazivově-svalovou přepážkou diaphragma urogenitale,
kterou prochází močová trubice, u ženy také pochva.
histo-, označuje vztah ke tkáni.
homo, -inis, m., člověk.
hrudník, thorax.
humanus, -a, -um, lidský.
humerus, -i, m., kost pažní ­ tvoří podklad paže (brachium).
Proximálně se spojuje s lopatkou v ramenním kloubu,
distálně s radiem a ulnou v kloubu loketním.
Hunter, John (13. 2. 1728, Long Calderwood u East Kilbride,
Lanarkshire, Skotsko ­ 16. 10. 1793, Londýn, Anglie),
skotský anatom a chirurg, je považován za zakladatele
vědecké chirurgie a vynikajícího anatoma. Jeho jméno nese
například canalis adductorius (Hunteri).
hyo-, ve složených slovech ,,jazylko-, jazylkový".
hyper-, předpona s významem ,,více, přes".
hypo-, předpona s významem ,,pod, méně".
hypodaktylie, zmenšený počet prstů.
hypodontie, vrozené chybění základu některého zubu v če-
listi.
hypofýza, hypophysis cerebri, též glandula pituitaria, podvěsek
mozkový.
hypoglossus, -a, -um, podjazykový (například XII. hlavový
nerv ­ nervus hypoglossus).
hypophysis cerebri, hypofýza, též glandula pituitaria, podvěsek
mozkový. Drobný orgán na spodní straně mezimozku,
nadřazený žlázám s vnitřní sekrecí. Dělí se na přední lalok
(adenohypofýzu) a na zadní lalok (neurohypofýzu).
hypostóza, zmenšení nebo odbourání kostní tkáně, například
při osteoporóze nebo osteolýze.
hypothenar, -aris, n., malíkový val na ruce, tvořený krátkými
svaly.
cheilognathopalatoschisis, -is, f., rozštěp horního rtu,
čelisti a patra.
chiasma, -atis, m., zkřížení v podobě řeckého písmene 
(chí).
chiasma tendinum, překřížení šlach flexorů prstů, kdy šlacha
musculus flexor digitorum superficialis je rozštěpena ve
dvě části a mezi nimi probíhá šlacha musculus flexor digito-
114
rum profundus k distálním článkům prstů ruky. Na noze je
chiasma tendinum v místě rozštěpené šlachy musculus flexor
digitorum brevis, kde rozštěpenou částí probíhá šlacha
musculus flexor digitorum longus.
chondro-, předpona u výrazů týkajících se chrupavky.
Chopart, François (1743 ­ 1795), francouzský chirurg;
pedagog pařížské lékařské fakulty. Navrhl metodu amputace
nohy v oblasti zánártí (Chopartův kloub ­ articulatio
tarsi transversa).
chorda, -ae, f., struna, šlašinka (například struna hřbetní
­ chorda dorsalis).
chorda dorsalis, struna hřbetní, předchůdce páteře.
chrupavka, pevná a tuhá pojivová tkáň. Skládá se z buněk
(chondrocytů) a z průsvitné tuhé mezibuněčné hmoty. Dá
se krájet nožem.
chrupavka hyalinní, chrupavka sklovitá. V embryonálním
a raně fetálním období tvoří největší část skeletu. V dospělosti
jsou z ní tvořeny chrupavky kloubní, přední konce
žeber, mečovitý výběžek (processus xiphoideus) kosti hrudní,
část nosní přepážky a zevního nosu, většina chrupavek
hrtanu, průdušnice a velkých průdušek.
chrupavka Meckelova, chrupavčité mandibulare (vývojová
část dolního čelistního oblouku). Podél zevního okraje Meckelovy
chrupavky osifikuje (již u embryí délky 16­17mm)
endesmálně mandibula.
chrupavka růstová, cartilago epiphysialis, physis. Chrupavčitá
zóna mezi epifýzou a diafýzou, ve které přirůstá kost
typu dlouhého do délky.
chrupavka vazivová, matně bílá, velmi pevná chrupavka. Je
hlavním podkladem meziobratlových plotének, kloubních
disků a menisků, tvoří velkou část spony stydké. Vyskytuje
se i jako součást styčných ploch některých kloubů, na něž
jsou kladeny velké mechanické nároky (například v kloubu
křížokyčelním).
ilio-, ve složených slovech pro vztah 1. ke střevu (kyčelníku);
2. ke kosti kyčelní.
impressio, -onis, f., vtisk, otisk.
impressiones digitatae, otisky mozkových závitů na plochých
kostech neurokrania.
incisura, -ae, f., zářez, rýha (například velký zářez kosti
sedací ­ incisura ischiadica major).
index, -icis, m., ukazatel, ukazováček.
infarkt kostní, odumření kostní tkáně, které vzniká na
základě uzávěru přívodné tepny, zásobující danou část kostní
tkáně krví.
inferior, -ioris, dolní, spodní (směr na těle vyjma konče-
tin).
infra-, předpona označující ,,pod, vespod".
inquen, -inis, n., tříslo, slabina.
inquinalis, -e, tříselný (například tříselný kanál ­ canalis
inquinalis).
innervatio, -onis, f., inervace, nervové zásobení.
insertio, -onis, f., inzerce, úpon.
inspirace, 1. inspirium, vdech, nádech. Hlavním vdechovým
svalem je bránice (diaphragma); 2. podnět k tvoření,
nápad, tvůrčí vnuknutí.
inspirium, -i, inspirace, nádech, vdech.
intaktní, nedotčený, neporušený.
inter-, předpona označující ,,ležící mezi něčím, během".
intercostalis, -e, mezižeberní (například vnější mezižeberní
sval ­ musculus intercostalis externus).
interior, -oris, vnitřní, vnitřnější (II. stupeň od inter, ,,vnitřní",
III. stupeň je intimus, ,,nejvnitřnější").
intermedius, medius, střední. Název používáme pro prostřední
z útvarů, z nichž dva jsou v krajních polohách a třetí
mezi nimi.
internus, -a, -um, vnitřní.
interosseus, -a, -um, mezikostní (například předloketní
mezikostní membrána ­ membrana interossea antebrachii).
intra-, předpona označující uvnitř, dovnitř.
intraartikulární, nitrokloubní.
intrakapsulární, umístěné uvnitř pouzdra (například
kloubního).
intrakraniální, nitrolební.
intravitální, vyskytující se během života (vita, -ae, f.,
život).
introitus, -us, m., vchod, vstup.
ischiadicus, -a, -um, sedací (například nejsilnější nerv
v lidském těle ­ sedací nerv ­ nervus ischiadicus).
iso-, ve složených slovech ,,stejno-, rovno-, stejný".
jáma, spánková, fossa temporalis.
jamka, Allenova, fossa Alleni.
jamka, podpažní, axilla.
jazylka, os hyoideum.
jugularis, -e, hrdelní (například vnitřní hrdelní žíla ­ vena
jugularis interna).
jugulum, -i, n., hrdlo, jamka mezi mediálními okraji kostí
klíčních nad horním okrajem manubrium sterni (latinsky:
jugulare, ,,rdousit, škrtit, podřezávat hrdlo").
jugum, -i, n., jho, jařmo.
junctura, -ae, f., spojení (například spojení žeber a kosti
hrudní ­ juncturae sternocostales).
kalcifikace, zvápenatění. Ukládání vápenných solí do tkání.
Je přirozeným procesem při tvorbě kosti. Opakem je dekal-
cifikace.
kalendářní věk, věk, kalendářní.
kalus, callus, svalek.
kalva, mozková část lebky sahající od horních okrajů očnic
115
po linea nuchae superior na kosti týlní. Při anatomické preparaci
se obvykle odděluje řezem vedeným těsně nad nadočnicovými
oblouky a vzadu nad protuberantia occipitalis
externa.
kanál Alcockův, canalis pudendalis.
kanál karpální, canalis carpi.
kanál tříselný, canalis inquinalis.
kanálky, Haversovy, součásti osteonů kompaktní kostní
tkáně, obsahují cévy.
kanálky, Volkmannovy, příčně orientované kanálky
v kompaktní vrstvě dlouhých kostí, které ústí do kanálků
Haversových.
kaudální, též caudalis ­ dolní (ocasní), vztahující se k dolní
části těla, směr od hlavy.
kele, řecký výraz pro kýlu (hernia). Vysunutí části orgánu
mimo jeho přirozené místo otvorem ve struktuře, ohraničující
místo jeho výskytu.
kino-, ve složených slovech značí pohyb, pohyblivost.
klenba nožní, podélné a příčné sklenutí nohy. Všechny
kosti nohy jsou seřazeny do dvou podélných řad. Talus, os
naviculare, ossa cuneiformia, metatarzy I.­III. a jejich články
prstů tvoří mediální řadu, laterální řada zahrnuje calcaneus,
os cuboideum, IV. a V. metatarz a jejich články prstů. Podkladem
oblouku podélné klenby nožní je poloha kosti hlezenní,
která nasedá na kost patní. Tvar kostí klínových spolu
s metatarzy vytváří příčnou klenbu nožní. Podélná i příčná
klenba nožní je zabezpečena vazy na plosce nohy a také
tahem svalů, především musculus tibialis anterior, musculus
tibialis posterior, musculus peronaeus longus a dlouhými
flexory palce a prstů. V důsledku příčné a podélné nožní
klenby se nohy opírají o podložku ve třech bodech ­ proximálně
o tuber calcanei, distálně o hlavičky prvního a pátého
metatarzu. Klenba nožní chrání měkké části chodidla
(především cévy a nervy) před jejich poškozením tlakem
při stání a podmiňuje pružnost nohy při chůzi.
kloub, articulatio.
kloub akromioklavikulární, articulatio acromioclavicula-
ris.
kloub atlantoaxiální, articulatio atlantoaxialis.
kloub atlantoaxiální laterální, articulatio atlantoaxialis
lateralis.
kloub atlantoaxiální mediánní, articulatio atlantoaxialis
mediana.
kloub atlantookcipitální, articulatio atlantooccipitalis.
kloub čelistní, articulatio temporomandibularis.
kloub elipsoidní (vejčitý), název odvozený podle tvaru
styčných plošek. Kloubní hlavice má tvar elipsoidu, například
u kloubu radiokarpálního.
kloub hlezenní horní, articulatio talocruralis.
kloub humeroradiální, articulatio humeroradialis.
kloub humeroulnární, articulatio humeroulnaris.
kloub Chopartův, articulatio tarsi transversa, je klinické
označení pro kloubní štěrbinu mezi kostí hlezenní a loďkovitou
a kostí patní a krychlovou. Hlavním vazem Chopartova
kloubu je ligamentum bifurcatum. V kloubu se provádí
exartikulace chodidla.
kloub kalkaneokuboidní, articulatio calcaneocuboidea.
kloub karpometakarpální palcový, articulatio carpometacarpalis
pollicis.
kloub kladkový, název odvozený podle tvaru styčných
plošek. Kloub kladkový má jednu styčnou plochu ve tvaru
kladky a proti ní vyvstává na druhé kosti hrana (například
kloub humeroulnární).
kloub kolenní, articulatio genus.
kloub kolový, název odvozený podle tvaru styčných plošek.
Jeden z typů kloubu válcového kde osa rotace jde rovnoběžně
s podélnou osou kosti (například klouby radioulnární).
kloub kosti hráškové, articulatio ossis pisiformis.
kloub křížokyčelní, articulatio sacroiliaca.
kloub kulový, název odvozený podle tvaru styčných plošek,
kdy má hlavice tvar koule nebo její části. Pokud je jamka
kloubu mělká a neomezuje pohyby mluvíme o volném
kulovém kloubu (například kloub ramenní). Zapadá-li hlavice
hluboko do kloubní jamky a pohyby v kloubu jsou tak
limitovány, nazýváme kloub kulový omezený (například
kloub kyčelní).
kloub kyčelní, articulatio coxae.
kloub kuneokuboidní, articulatio cuneocuboidea.
kloub kuneonavikulární, articulatio cuneonavicularis.
kloub Lisfrankův, klinický název pro articulationes tarsometatarsales
a articulationes intermetatarsales, které tvoří
funkční jednotku, zapojenou do pérovacích pohybů nohy.
V Lisfrankově kloubu se v indikovaných případech provádí
exartikulace prstů nohy.
kloub loketní, articulatio cubiti.
kloub mediokarpální, articulatio mediocarpalis.
kloub plochý, název odvozený podle tvaru styčných plošek,
které jsou u obou stýkajících se kostí rovné (například klouby
intervertebrální).
kloub radiokarpální, articulatio radiocarpalis.
kloub radioulnární distální, articulatio radioulnaris dista-
lis.
kloub radioulnární proximální, articulatio radioulnaris
proximalis.
kloub ramenní, articulatio humeri.
kloub sedlový, název odvozený podle tvaru styčných plošek,
kdy je jedna kloubní plocha sedlovitě konkávní a druhá
konvexní. Typickým příkladem je palcový kloub karpome-
takarpální.
116
kloub složený, articulatio composita.
kloub sternoklavikulární, articulatio sternoclavicularis.
kloub šarnýrový, jeden z typů kloubu válcového, kdy je
rotační osa kolmá na podélnou osu kosti (například kloub
čelistní).
kloub talokalkaneonavikulární, articulatio talocalcaneo-
navicularis.
kloub tibiofibulární, articulatio tibiofibularis.
kloub válcový, název odvozený podle tvaru styčných plošek,
kdy jsou hlavice i jamka součástí válce. Vyskytuje se ve
dvou typech ­ jako kloub šarnýrový a kloub kolový.
kloub zánártní (hlezenní) dolní, articulatio subtalaris.
kloub zánártní (hlezenní) horní, articulatio talocruralis.
kloub zápěstní, articulatio radiocarpalis.
klouby interfalangové, ruky a nohy, articulationes interphalangeales
(manus et pedis).
klouby interchondrální, articulationes interchondrales.
klouby interkarpální, articulationes intercarpales.
klouby intermetakarpální, articulationes intermetacarpales.
klouby intermetatarzální, articulationes intermetatarsales.
klouby intervertebrální, articulationes intervertebrales.
klouby karpometakarpální, articulationes carpometacar-
pales.
klouby kostotransverzální, articulationes costotransversa-
riae.
klouby kostovertebrální, articulationes costovertebrales.
klouby metakarpofalangové, articulationes metacarpopha-
langeales.
klouby metatarzofalangové, articulationes metatarsopha-
langeales.
klouby sternokostální, articulationes sternocostales.
klouby tarzometatarzální, articulationes tarsometatarsales.
kmen tělní, část lidského těla, která sestává z hlavy ­ caput,
krku ­ collum (jehož dorzální část se nazývá šíje ­ nucha)
a trupu ­ truncus.
kolagen, vláknitá bílkovina tvořící základ pojivových tkání
(vaziva, chrupavky a kosti). V organismu je kolagen hojně
zastoupen, protože vazivo je součástí většiny orgánů.
kompakta, substantia compacta, druh kostní tkáně (takzvané
hutné), uložený na povrchu kostí.
komparativní anatomie, anatomie, srovnávací.
kongenitální, vrozený.
kořen zubu, radix dentis.
kost, os.
kost čelní, os frontale.
kost čichová, os ethmoidale.
kost hlavatá, os capitatum.
kost hákovitá, os hamatum.
kost hlezenní, talus.
kost holenní, tibia.
kost hrášková, os pisiforme.
kost klíční, clavicula.
kost klínová, os sphenoidale (kost neurokrania).
kost klínová vnější, os cuneiforme laterale (kost nohy).
kost klínová střední, os cuneiforme intermedium (kost
nohy).
kost klínová vnitřní, os cuneiforme mediale (kost nohy).
kost kostrční, os coccygis.
kost krychlová, os cuboideum.
kost křížová, os sacrum.
kost kyčelní, os ilii, součást os coxae.
kost lícní, os zygomaticum.
kost loďkovitá, 1. os scaphoideum (na kostře ruky); 2. os
naviculare (na kostře nohy).
kost loketní, ulna.
kost lýtková, fibula.
kost mnohohranná menší, os trapezoideum.
kost mnohohranná větší, os trapezium.
kost nosní, os nasale.
kost pánevní, os coxae.
kost patní, calcaneus.
kost patrová, os palatinum.
kost pažní, humerus.
kost poloměsíčitá, os lunatum.
kost radličná, vomer.
kost sedací, os ischii, součást os coxae.
kost stehenní, femur.
kost stydká, os pubis, součást os coxae.
kost slzní, os lacrimale.
kost sezamská, os sesamoideum.
kost spánková, os temporale.
kost temenní, os parietale.
kost trojhranná, os triquetrum.
kost týlní, os occipitale.
kost vřetenní, radius.
kosti dlouhé, ossa longa.
kosti karpální, ossa carpi, kosti zápěstní.
kosti krátké, ossa brevia.
kosti monoepifýzové, osifikují z diafýzy a jen jedné epifýzy
(například kosti metakarpální).
kosti nártní, ossa metatarsi.
kosti ploché, ossa plana.
kosti pneumatizované, ossa pneumatica.
kosti předloketní, ossa antebrachii.
kosti sezamské, ossa sesamoidea.
kosti zánártní, ossa tarsi.
kosti zápěstní, ossa carpi, kosti karpální.
kosti záprstní, ossa metacarpi.
117
kostní věk, věk, kostní.
kotník vnější, malleolus lateralis.
kotník vnitřní, malleolus medialis.
kraniální, cranialis, lebeční, vztahující se k hlavě, směr
k hlavě.
krční žebro, žebro, krční.
krypto-, ve složených slovech ,,skrytý, utajený".
kyfóza, vyklenutí páteře v předozadní rovině směrem
dozadu, přirozená je v hrudní a křížové oblasti. Kyfózy jsou
zbytkem původního zakřivení páteře a kompenzují lordózy.
Oba druhy zakřivení (lordózy i kyfózy) dodávají páteři
pružnost a jsou dokladem přiměřeného rozvoje svalstva.
Vrchol hrudního kyfotického zakřivení je mezi obratli Th6-7
a u křížové kosti mezi S2-3
.
kýla, hernia, též kele.
L1-5
, označení bederních obratlů a segmentů míšních.
labium, -i, n., 1. ret, pysk; 2. lem, okraj, hrana.
labrum, -i, n., 1. okraj, hrana; 2. ret, pysk.
labrum glenoidale, vazivově-chrupavčitý lem prohlubující
kloubní jamku kloubu ramenního.
lacrima, -ae, f., slza (například jamka pro slznou žlázu ­ fossa
glandulae lacrimalis).
lacuna, -ae, f., krypta, prohlubeň.
lacuna musculorum, prostor mezi ligamentum inquinale
a horní větví kosti stydké, laterálně od vazivového obloučku
(arcus iliopectineus). Slouží pro prostup musculus iliopsoas
a nervus femoralis z pánve na stehno.
lacuna vasorum, prostor pod ligamentum inquinale mediálně
od arcus iliopectineus, který štěrbinu mezi tříselným
vazem a ramus superior kosti stydké dělí. V lacuna vasorum
jsou útvary, které zde procházejí uspořádány tak, že nejmediálněji
je ligamentum lacunare, následuje vena femoralis
a nejlaterálněji arteria femoralis. Mezi prvními dvěma jmenovanými
útvary je štěrbina v níž je uložena velká mízní
uzlina (lymphonodus Cloqueti). Štěrbina se nazývá anulus
femoralis a je to jedno z oslabených míst dutiny břišní, kudy
mohou pronikat na stehno femorální hernie.
lambdoideus, -a, -um, lambdový, podobný řeckému písmenu
 (lambda).
lamina, -ae, f., 1. list; 2. deska.
lamina superficialis fasciae cervicalis, povrchový list fascia
cervicalis, ležící na povrchu krčních svalů. U mediálního
okraje musculus sternocleidomastoideus se štěpí ve dva listy,
které sval obalují. Při jeho dorzálním okraji se listy opět spojí
a připojí se ke střednímu a hlubokému listu krční fascie.
lamina praetrachealis, střední část fascia cervicalis. Obaluje
infrahyoidní svaly (musculi infrahyoidei). Má trojúhelníkový
tvar, vrcholem se připojuje na jazylku, dolní částí
se spojuje s dorzálním okrajem manubrium sterni a s kostí
klíční. Mezi povrchovým listem (lamina superficialis) a pretracheálním
listem tak vzniká prostor ­ spatium suprasternale,
v němž jsou uloženy povrchové žíly (arcus venosus
juguli).
lamina praevertebralis fasciae cervicalis, nejhlubší list
fascia cervicalis, pokrývající musculi praevertebrales a musculi
scaleni. Mezi středním a hlubokým listem krční fascie
je prostor, ve kterém se nacházejí krční útroby (například
průdušnice, hrtan, jícen) a nervově-cévní svazky.
lamina vastoadductoria, zesílená vazivová lamela rozepjatá
na stehně mezi musculus adductor longus a magnus na
mediální straně a musculus vastus medialis na laterální straně,
tvoří přední stěnu canalis adductorius.
lateralis, -e, laterální, vnější, postranní, boční, více vzdálený
od střední (mediánní) roviny.
latissimus, -a, -um, nejrozsáhlejší, nejširší.
latus, -a, -um, široký, rozsáhlý (například stehenní fascie
­ fascia lata).
latus, -eris, n., bok, strana.
levator, -oris, m., levátor, zdvihač, zvedač (například musculus
levator ani, hlavní sval dna pánevního, odvozeno z latinského:
levare, ,,zdvíhat").
levis, -e, 1. hladký, lehký, lesklý; 2. nepatrný, slabý, mali-
cherný.
liber, -era, erum, volný, svobodný.
lig., zkratka pro ,,vaz", ligg. pro plurál ,,vazy".
ligamenta alaria, vazy articulatio atlantoaxialis, které spojují
vrchol dens axis s laterálním okrajem foramen magnum
kosti týlní.
ligamenta costotransversaria, vazy zesilující kostovertebrální
spojení; jsou rozepjata mezi krčkem žebra a transverzálním
výběžkem hrudního obratle.
ligamenta cruciata genus, zkřížené nitrokloubní vazy
kloubu kolenního ­ ligamentum cruciatum genus anterius
a posterius.
ligamenta flava, žluté, převážně elastické vazy rozepjaté
mezi oblouky obratlů.
ligamenta glenohumeralia, zesilující vazy kloubu ramenního.
Prostírají se na dutinové straně přední plochy kloubního
pouzdra.
ligamenta intercarpalia dorsalia, palmaria a interossea,
zesilující vazy articulatio radiocarpalis a articulatio mediocarpalis,
spojují kosti zápěstní navzájem.
ligamenta sacroiliaca dorsalia, zesilují kloubní pouzdro
kloubu křížokyčelního ze zadní strany.
ligamenta sacroiliaca interossea, zesilující vazy kloubu
křížokyčelního. Jsou napjata mezi tuberositas sacralis a ili-
aca.
ligamenta sacroiliaca ventralia, vazy zesilující kloubní
118
pouzdro kloubu křížokyčelního z přední strany.
ligamenta supraspinalia, podélné vazivové spoje při dorzálních
okrajích trnových výběžků obratlů. Jejich kraniálním
pokračováním je ligamentum nuchae.
ligamentum, -i, n., vaz, pruh, lig., zkratka pro ,,vaz", ligg.,
zkratka pro plurál ,,vazy".
ligamentum acromioclaviculare, zesilující vaz articulatio
acromioclavicularis. Rozprostírá se po horní straně kloubního
pouzdra mezi akromiem a laterální částí kosti klíční.
ligamentum anococcygeum, vazivový pruh mezi análním
otvorem a hrotem kostrče.
ligamentum anulare radii, zesilující vaz kloubu loketního
je připevněn na ventrální a dorzální okraj incisura radialis
ulnae.
ligamentum apicis dentis, vaz zpevňující articulatio atlantoaxialis.
Táhne se od dens axis k ventrálnímu okraji foramen
magnum kosti týlní.
ligamentum arcuatum pubis, zesilující vaz pánve, který
vyplňuje úhel mezi dolními rameny kostí stydkých.
ligamentum bifurcatum, zesilující vaz articulatio talocalcaneonaviculare.
Dělí se na ligamentum calcaneonaviculare
a na ligamentum calcaneocuboideum. Ligamentum bifurcatum
se nazývá klíčem k Chopartovu kloubu, protože se při
exartikulaci nohy jeho protětím otevře kloubní štěrbina.
ligamentum calcaneocuboideum dorsale, zesilující vaz
articulatio calcaneocuboidea, součást ligamentum bifurca-
tum.
ligamentum calcaneofibulare, zpevňující vaz kloubu hlezenního,
táhne se od laterálního kotníku ke kosti patní.
ligamentum calcaneonaviculare plantare, zesilující vaz
articulatio talocalcaneonaviculare. Táhne se od sustentaculum
tali kosti patní k os naviculare. Na dorzální straně je
stejnojmenný vaz součástí ligamentum bifurcatum.
ligamentum capitis costae radiatum, zesilující vaz articulatio
capitis costae. Rozbíhá se paprsčitě z hlavičky žebra na
hrudní obratel.
ligamentum capitis femoris, vaz kloubu kyčelního, z fovea
capitis femoris běží pod incisura acetabuli a upíná se po
okrajích acetabula.
ligamentum carpi radiatum, zesilující vaz articulatio radiocarpalis
a mediocarpalis, rozbíhá se od palmární strany os
capitatum na sousední kosti zápěstní.
ligamentum collaterale fibulare, zesilující vaz kloubu
kolenního. Samostatný vaz v podobě oblého provazce probíhá
od epicondylus lateralis femoris k hlavici fibuly.
ligamentum collaterale mediale, též ligamentum deltoideum,
součást kloubu hlezenního, odstupuje ve čtyřech pruzích
od mediálního kotníku k sousedním kostem.
ligamentum collaterale radiale, zesilující vaz kloubu
loketního. Táhne se od epicondylus lateralis humeri a splývá
s ligamentum anulare radii.
ligamentum collaterale tibiale, zesilující vaz kloubu
kolenního, táhne se od epicondylus medialis femoris, srůstá
s kloubním pouzdrem a s mediálním meniskem, upíná se
na proximomediální část tibie.
ligamentum collaterale ulnare, zesilující vaz kloubu loketního,
vějířovitě se rozbíhá od mediálního epikondylu humeru
k processus coronoideus a olecranon ulnae.
ligamentum coracoacromiale, fornix humeri.
ligamentum coracoclaviculare, zpevňující vaz u articulatio
acromioclavicularis. Táhne se od processus coracoideus
lopatky k tuberositas coracoidea kosti klíční.
ligamentum coracohumerale, zesilující vaz kloubu ramenního,
probíhá po zevní straně od processus coracoideus
lopatky k přední straně kloubního pouzdra.
ligamentum costoclaviculare, zesilující vaz articulatio sternoclavicularis,
táhne se od kraniální plochy 1. žebra k mediokaudální
ploše kosti klíční.
ligamentum cruciatum genus anterius, přední vnitřní vaz
v kloubu kolenním rozepjatý mezi přední area intercondylaris
tibie a laterálním kondylem femuru.
ligamentum cruciatum genus posterius, zadní vnitřní vaz
v kloubu kolenním rozepjatý mezi zadní area intercondylaris
tibie a mediálním kondylem femuru, zezadu kříží přední
vnitřní vaz. Zkřížené vazy zajišťují pevnost kolena, omezují
rotaci v kolenním kloubu tím, že se na sebe navíjejí.
ligamentum cruciforme atlantis, vaz zpevňující articulatio
atlantoaxialis. Je tvořen ligamentum transversum atlantis
a svislými vazivovými snopci jdoucími od čepovce ke kosti
týlní (fasciculi longitudinales).
ligamentum deltoideum, deltový vaz zesilující kloubní
pouzdro kloubu hlezenního na mediální straně. Skládá se
ze čtyř částí spojujících kost hlezenní, kost patní a kost loď-
kovitou.
ligamentum iliofemorale, zesilující vaz kloubu kyčelního,
probíhající od spina iliaca anterior inferior k přední straně
kloubního pouzdra; je nejsilnějším vazem v lidském těle.
ligamentum interclaviculare, zesilující vaz articulatio sternoclavicularis,
táhne se podél horního okraje manubrium
sterni mezi oběma kostmi klíčními.
ligamentum inquinale, tříselný vaz. Zesílený dolní okraj
aponeurózy musculus obliquus externus abdominis, který
probíhá od spina iliaca anterior superior kosti kyčelní k tuberculum
pubicum kosti stydké. Tříselný vaz tvoří dolní stěnu
canalis inquinalis.
ligamentum ischiofemorale, zesilující vaz kloubu kyčelního,
probíhá od těla kosti sedací k zadní straně kloubního
pouzdra.
119
ligamentum lacunare, odštěpená část tříselného vazu
vystýlající mediální okraj lacuna vasorum.
ligamentum laterale, zesilující vaz kloubu čelistního. Táhne
se od kořene processus zygomaticus kosti spánkové na
zevní stranu kloubního pouzdra pod hlavici dolní čelisti.
ligamentum longitudinale anterius, podélný přední vaz
na páteři. Spojuje obratlová těla podél přední strany krční,
hrudní a bederní páteře.
ligamentum longitudinale posterius, podélný zadní vaz
na páteři. Probíhá po zadní straně obratlových těl (tedy po
přední straně páteřního kanálu) a spojuje převážně meziobratlové
ploténky. Kraniálně od C3
splývá s membrana
tectoria.
ligamentum nuchae, též septum nuchae je pokračování
ligamenta supraspinalia v rozsahu krční páteře až na kost
týlní.
ligamentum patellae, úponová šlacha čtyřhlavého stehenního
svalu ­ musculus quadriceps femoris, která splývá
s ventrální stranou kloubního pouzdra kloubu kolenního.
Upíná se na tuberositas tibiae.
ligamentum pisohamatum, laterální část šlachy musculus
flexor carpi ulnaris, která probíhá od os pisiforme na hamulus
ossis hamati.
ligamentum pisometacarpale, část šlachy musculus flexor
carpi ulnaris, která probíhá od os pisiforme na bázi IV. a V.
metakarpu.
ligamentum plantare longum, zesilující vaz na plosce nohy,
probíhá od tuber calcanei k bázím metatarzů.
ligamentum popliteum obliquum, zesilující vaz zadní strany
kloubu kolenního, součást šlachy musculus semimembranosus.
Odstupuje od mediálního kondylu tibie a upíná se
na laterálním kondylu femuru. Brání uskřinutí kloubního
pouzdra.
ligamentum pterygospinosum, vaz, který probíhá mezi
spina ossis sphenoidalis a zadním okrajem lamina lateralis
processus pterygoidei kosti klínové. Vaz může někdy osifikovat
a pak se nazývá ponticulus pterygospinosus ­ zahrnuje se
mezi variety na skeletu.
ligamentum pubicum superius, zesilující vaz pánve, probíhá
po horní straně symfýzy mezi oběma kostmi stydkými.
ligamentum pubofemorale, zesilující vaz kloubu kyčelního,
táhne se od horního ramene kosti stydké k přední straně
kloubního pouzdra.
ligamentum radiocarpeum dorsale, zesilující vaz kloubu
radiokarpálního a articulatio mediocarpalis. Rozprostírá se
od styloidního výběžku radia paprskovitě na dorzální stranu
kostí zápěstních.
ligamentum radiocarpeum palmare, zesilující vaz articulatio
radiocarpalis a articulatio mediocarpalis. Rozprostírá
se od styloidního výběžku radia paprskovitě na palmární
stranu kostí zápěstních.
ligamentum sacrospinale, silný vaz na pánvi, který vějířovitě
vyzařuje od spina ischiadica kosti pánevní k laterální
straně kosti křížové a kostrče. Spolu s incisura ischiadica
major a částí ligamentum sacrotuberale ohraničuje foramen
ischiadicum majus. Ligamentum sacrospinale a ligamentum
sacrotuberale spolu s incisura ischiadica minor ohraničují
foramen ischiadicum minus.
ligamentum sacrotuberale, silný vaz na pánvi, který z dorzální
strany kříží ligamentum sacrospinale. Odstupuje od
okrajů kosti křížové a kostrče a upíná se na tuber ischiadicum
kosti pánevní. Spolu s incisura ischiadica major a ligamentum
sacrospinale ohraničuje foramen ischiadicum majus.
Ligamentum sacrotuberale a ligamentum sacrospinale spolu
s incisura ischiadica minor ohraničují foramen ischiadicum
minus.
ligamentum sphenomandibulare, probíhá od spina ossis
sphenoidalis k lingula mandibulae, má vztah ke kloubu
čelistnímu.
ligamentum sternoclaviculare anterius, zesiluje přední
stranu kloubního pouzdra articulatio sternoclavicularis.
ligamentum sternoclaviculare posterius, vaz zesilující
zadní stranu kloubního pouzdra articulatio sternoclavicu-
laris.
ligamentum stylomandibulare, vaz probíhající od processus
styloideus kosti spánkové k angulus mandibulae, má
vztah ke kloubu čelistnímu.
ligamentum talocalcaneum interosseum, zesilující vaz
articulatio subtalaris, nalézá se v sinus tarsi.
ligamentum talocalcaneum laterale, zesilující vaz articulatio
subtalaris.
ligamentum talocalcaneum mediale, zesilující vaz articulatio
subtalaris.
ligamentum talofibulare anterius, zpevňující vaz articulatio
talocruralis; táhne se od laterálního kotníku ke krčku
kosti hlezenní.
ligamentum talofibulare posterius, zpevňující vaz articulatio
talocruralis; táhne se od laterálního kotníku k processus
posterior kosti hlezenní.
ligamentum transversum acetabuli, vaz kloubu kyčelního,
přepažuje zářez na acetabulu (incisura acetabuli) kosti
pánevní.
ligamentum transversum atlantis, vaz articulatio atlantoaxialis
­ je rozepjatý mezi massae laterales atlasu a přikládá
se zezadu na dens axis.
ligamentum transversum perinei, vazivově změněný
přední okraj musculus transversus perinei profundus, který
dopředu dosahuje k ligamentum arcuatum pubis.
120
ligamentum transversum scapulae, vaz přepažující incisura
scapulae. Vzniklým otvorem probíhá nervus suprascapu-
laris.
ligamentum ulnocarpeum palmare, zesilující vaz articulatio
radiocarpalis. Probíhá od styloidního výběžku kosti
loketní na dlaňovou stranu kosti poloměsíčité a trojhranné.
limbus, -i, m., okraj.
linea, -ae, f., čára, línie.
linea alba, bělavý bezcévný pruh vaziva vzniklý spojením
a propletením vláken z pochev přímých břišních svalů
(musculus rectus abdominis) obou stran. Táhne se od mečovitého
výběžku kosti hrudní po symfýzu. Zhruba pod polovinou
délky linea alba se nachází pupeční jizva. Je to místo,
kde byl za nitroděložního života připojen pupečník (funiculus
umbilicalis) vedoucí cévy plodu do placenty a z placenty.
linea terminalis, hranice pánve velké a pánve malé; probíhá
po promontoriu, podél linea arcuata k symfýze. Představuje
také rovinu vchodu pánevního.
lingua, -ae, f., též glossa, jazyk.
lingula, -ae, f., jazýček (např. lingula mandibulae).
liquor, -oris, m., mok, tekutina.
lis břišní, vzniká při současné kontrakci svalů břišních
a bránice (při zadržení dechu). Takto se vyvine tlak na břišní
a pánevní orgány, důležitý pro vyprázdnění jejich obsahu
(při defekaci, za porodu a podobně). Zároveň se znehybní
i začátky svalů thorakohumerálních, které se mohou plně
uplatnit při pohybech horní končetiny. Proto se před každým
namáhavým výkonem horních končetin uvádí v činnost
břišní lis a ,,nabírá se dech".
Lisfranc, Jacques (1790­1847), francouzský chirurg a gynekolog.
Popsal mimo jiné articulatio tarsi transversa (Lisfrankův
kloub) a tuberculum Lisfranci ­ hrbolek na prvním
žebru, místo úponu musculus scalenus anterior.
lisso-, ve složených slovech označuje původ z hladkého
svalstva (lissos ,,hladký").
lobulus, -i, m., lalůček.
lobus, -i, m., lalok.
locus, -i, m., místo.
longissimus, -a, -um, nejdelší (III. stupeň od longus ,,dlou-
hý").
longitudinalis, -e, podélný, podlouhlý. V anatomii ve směru
dlouhé osy těla (od longitudo, -inis, f., délka).
longus, -a, -um, dlouhý (například kosti dlouhé ­ ossa lon-
ga).
lopatka, scapula.
lordóza, též lordosis, vyklenutí páteře v předozadní rovině
směrem dopředu. U zdravých jedinců se vyskytuje v krčním
a bederním úseku páteře. Lordózy i kyfózy se zakládají
prenatálně, ale k jejich plnému rozvoji dojde až dítě začne
zvedat hlavičku (krční lordóza) a chodit (bederní lordóza).
Kyfózami, což jsou zbytky původního zakřivení páteře, jsou
lordózy kompenzovány.
lumbalis, -e, lumbální, bederní (například bederní obratel
­ vertebra lumbalis).
lumbalizace sakrálního obratle, stav, kdy nedojde ke spojení
prvního a druhého křížového obratle a obratel S1
zůstane
volný.
lumbální žebro, žebro, lumbální.
lumbricalis, -e, červovitý (lumbriculus, -i, m., dešťovka).
Například musculi lumbricales.
lumbus, -i, m., bedra, ledví.
luna, -ae, f., měsíc, luna (např. os lunatum).
luxace kloubu, vymknutí, vykloubení. Druh kloubního
poranění, při kterém se přilehlé kloubní plošky posunou ze
svého původního postavení tak, že se navzájem nedotýkají.
Luxace se projeví bolestí, ztížením až nemožností pohybu,
deformací kloubu. Léčba spočívá v odborné repozici
(napravení) a zklidnění (znehybnění) kloubu.
m., zkratka musculus, -i, m., sval, mm., plurál musculi ­ svaly
(například tvářový, trubačský sval ­ musculus buccinator).
Odvozeno od mus, muris,- m. (f.), myš, myška.
magnetická resonance, resonance, magnetická.
magnus, -a, -um, velký.
major, -oris, větší, II. stupeň od magnus, ,,velký".
makro-, ve složených slovech ,,velko-, velký".
makrocefalie, též makrocephalia, stav, kdy má hlava nápadně
velkou mozkovnu s mozkem přesahujícím váhu 1600 g.
Nejčastěji bývá vyvolána nahromaděním mozkomíšního
moku (hydrocefalie) nebo zvětšením mozku (makrencefalie)
a jde tedy o sekundární jev. Na skeletech z archeologických
výzkumů je však velmi těžké od sebe obě formy odlišit.
Extrémně velký objem mozkovny měla dospělá žena (6840
cm3
), jejíž kostra je vystavena v muzeu Anatomického ústavu
Lékařské fakulty v Bratislavě.
makroskopická anatomie, anatomie, makroskopická.
mala, -ae, f., tvář.
malae, buccae, tváře.
malleolus, -i, m., kotník.
malleolus medialis, kotník vnitřní (na distálním konci
kosti holenní).
malleolus lateralis, kotník vnější (na distálním konci kosti
lýtkové).
malformace, znetvoření, vrozená úchylka tvaru vzniklá za
nitroděložního vývoje zárodku.
mammillaris, -e, bradavčitý, podobný prsní bradavce.
mandibula, -ae, f., dolní čelist, jedna z kostí splanchnokrania.
Kloubně se připojuje ke spánkové kosti. U novorozence
je mandibula nízká (chybí funkční nástavba ­ alveolár-
121
ní výběžek), na horní straně je mělký žlábek v němž jsou
zanořeny základy mléčných zubů. Ramus a corpus mandibulae
svírají po narození tupý úhel (okolo 140o
), pravá a levá
polovina mandibuly jsou spojeny vazivovou symphysis
menti, která osifikuje až v průběhu 1. roku dítěte. Při plně
vyvinutém permanentním chrupu měří úhel mandibuly asi
120­125o
, při ztrátě zubů ve stáří se odbourává processus
alveolaris, celé tělo mandibuly se snižuje a úhel mandibuly
se opět zvětšuje. Foramen mentale může být i vícečetné,
sulcus mylohyoideus bývá někdy přepažen prostřednictvím
kostního můstku ­ ponticulus mylohyoideus. Oba jmenované
útvary se počítají k varietám na skeletu.
mandibularis, -e, týkající se dolní čelisti.
manubrium, -i, n., rukojeť, držadlo.
manubrium sterni, rukojeť kosti hrudní, ke které se připojují
kosti klíční a první pár žeber.
manus, -us, f., ruka ­ je distálním článkem horní končetiny.
V souladu se zajištěním hlavní funkce ruky ­ úchopu, je
ruka bohatě cévně i nervově zásobena (četná složitá nervová
zakončení na bříšcích prstů) a je složitě členěna. Skelet
ruky je složen z osmi zápěstních kostí, pěti záprstních kostí
a čtrnácti článků prstů. Při základním pohybovém projevu
ruky ­ úchopu ­ jde vždy v podstatě o flexi tříčlánkových
prstů, doprovázenou opozicí palce.
manžeta rotátorová, šlachy skupiny svalů, které zpevňují
kloub ramenní. Náleží sem musculus supraspinatus, musculus
infraspinatus, musculus subscapularis a musculus teres
minor. Správnější název by ale měl být ,,svalově-šlachová
manžeta".
marginalis, -e, marginální, okrajový.
margo, -inis, m., okraj, lem (například okraj ulny na který
je připevněna mezikostní membrána ­ margo interosseus
ulnae).
massa, -ae, f., masa, hmota (například na prvním krčním
obratli mohutné massae laterales atlantis).
mastoideus, -a, -um, bradavkový, soscovitý (například
bradavkový výběžek kosti spánkové ­ processus mastoideus
ossis temporalis).
matrix, základní (,,mateřská") hmota. Spolu s buňkami
a různými vlákny (zejména kolagenními) tvoří základ pojivové
tkáně (vazivo, chrupavka, kost).
maxilla, -ae, f., horní čelist ­ jedná z párových kostí splanchnokrania,
která tvoří kostní podklad ventrální části obličeje.
Novorozenecká maxila je nízká, bez vyvinutého alveolárního
výběžku, ale v jeho základu jsou již zanořeny korunky
mléčného chrupu. K plnému rozvoji všech proporcí horní
čelisti dochází až s erupcí všech zubů. Sinus maxillaris je
u novorozence jen naznačen malou vkleslinou, do které se
při růstu čelisti vychlipuje sliznice nosní dutiny. Z variet
je známý stav, kdy se ze švu, který laterálně ohraničuje os
incisivum může oddělit další šev ­ sutura entomesognathica
(také Albrechtův šev), mířící mezi vnitřní a vnější řezák.
Poměrně častou varietou jsou zdvojená foramina infraorbitalia,
při neúplné stěně komunikuje infraorbitální kanál
se sinus maxillaris. Do sinus maxillaris mohou proniknout
i zubní kořeny. Časté jsou vývojové poruchy maxil ­ například
rozštěp horní čelisti (gnathoschisis), případně rozštěp
patra (palatoschisis).
maximus, -a, -um, největší, III. stupeň od magnus ,,velký"
(například velký hýžďový sval ­ musculus glutaeus maxi-
mus).
meatus, -us, m., chodba, průchod. Například v pyramidě
kosti spánkové meatus acusticus internus.
meatus nasi communis, je označení pro prostor v dutině
nosní mezi nosní přepážkou a mediálními okraji skořep
nosních.
meatus nasi inferior, dolní průchod nosní, jedná se o prostor
v dutině nosní pod concha nasalis inferior. V přední
části jeho laterální stěny vyúsťuje ductus nasolacrimalis, který
bývá překrytý stejnojmennou slizniční řasou.
meatus nasi medius, střední průchod nosní, je prostor
v dutině nosní mezi střední a dolní nosní skořepou. Na jeho
laterální stěně výrazně vystupuje jedna z dutin čichového
labyrintu ­ bulla ethmoidalis, pod níž se otevírá štěrbinovitý
otvor hiatus semilunaris. Hiatus semilunaris se nálevkovitě
rozšiřuje v infundibulum ethmoidale, na jehož spodině ústí
sinus maxillaris, cellulae ethmoidales anteriores, sinus ethmoidales
mediae a často také sinus frontalis.
meatus nasi superior, horní průchod nosní, je prostor
v dutině nosní mezi stropem a concha nasalis media. Z laterální
stěny se do něj vyklenuje drobná concha nasalis superior.
Do horního průchodu nosního ústí cellulae ethmoidales
posteriores a sinus sphenoidalis.
meatus nasopharyngeus, prostor v dutině nosní mezi zadními
okraji všech tří nosních skořep a choanami.
medialis, -e, mediální, vnitřní, ležící blíže k rovině medi-
ánní.
medianus, -a, -um, střední, středový, ležící ve střední rovině
(mediánní).
medius, -a, -um, též intermedius, střední. Výraz medius
používáme pro označení prostředního z útvarů, z nichž dva
jsou v krajních polohách a třetí mezi nimi.
medulla, -ae, f., 1. dřeň (vnitřní část některých orgánů
například nadledvin, dřeň kostní); 2. mícha.
medulla ossium, kostní dřeň ­ vyplňuje všechny dutiny
v kosti. U živého se vyskytuje jako krvetvorná červená kostní
dřeň (medulla ossium rubra). Tvoří ji síť retikulárního
vaziva, v níž vznikají krvinky a krevní destičky. Z červené
122
kostní dřeně vzniká zánikem krvetvorby a prorůstáním
tukových buněk žlutá kostní dřeň (medulla ossium flava).
Žlutá kostní dřeň je významným energetickým zdrojem
organismu. Ve stáří vzniká ztrátou tuku ze žluté kostní dřeně
šedá kostní dřeň (medulla ossium gelatinosa).
mediánní rovina, rovina, mediánní.
mechanismus dýchání, dýchání je výměna dýchacích plynů
mezi vzduchem a krví v plicích. Tento proces je spojený
s prouděním vzduchu v dýchacích cestách a rytmickým
zvětšováním a zmenšováním objemu plic. Změna objemu
plic je však závislá na pohybech hrudníku. Při vdechu
(inspiraci) se dutina hrudní zvětšuje pomocí vdechových
svalů, k nimž náleží bránice a musculi intercostales externi.
Kontrakcí svalových snopců bránice dojde k jejímu poklesu
a ke zvětšení dutiny hrudní kraniokaudálním směrem. Kontrakcí
zevních mezižeberních svalů se zvedají sternální konce
žeber a dutina hrudní se zvětší předozadním i příčným
směrem. Změny objemu hrudníku vyvolají pokles tlaku
v pleurální dutině a díky přilnavosti pohrudnice a poplicnice
zvětšují svůj objem současně se stěnou hrudníku i plíce.
Při vydechnutí (exspiraci) ochabne bránice a je břišními
orgány vytlačena nahoru, čímž se zmenšuje longitudinální
rozměr hrudníku. Povolením zevních mezižeberních svalů
a současnou kontrakcí musculi intercostales interni a intimi
dochází k poklesu žeber a to vede spolu s vahou hrudníku
ke zmenšení jeho předozadního i příčného rozměru. Na
zmenšení objemu plic při výdechu se podílí také elasticita
plicní tkáně.
membrana, -ae, f., membrána, blána (například membrana
obturatoria).
membrana atlantooccipitalis anterior, membrána rozepjatá
mezi předním obloukem atlasu a kostí týlní.
membrana atlantooccipitalis posterior, membrána rozepjatá
mezi zadním obloukem atlasu a kostí týlní.
membrana interossea antebrachii, mezikostní vazivová
blána rozepjatá mezi předloketními kostmi radiem a ulnou.
Kromě zpevnění spojení obou kostí slouží pro odstup
některých předloketních svalů a je transmisní strukturou,
která přenáší tlak (náraz), působící na laterální okraj ruky
a předloktí ­ na ulnu a na humerus.
membrana interossea cruris, mezikostní vazivová blána
rozepjatá mezi bércovými kostmi tibií a fibulou. Kromě
zpevnění spojení obou kostí slouží pro odstup některých
bércových svalů.
membrana obturatoria, vazivová blána, která vyplňuje
foramen obturatum, slouží pro odstup musculi obturatorii.
membrána synoviální, vnitřní vrstva kloubního pouzdra,
produkující kloubní maz ­ synovii. Často vybíhá do kloubní
dutiny v podobě řas (plicae synoviales) ­ typickým příkladem
jsou synoviální řasy u kloubu kolenního.
membrana tectoria, kraniální dvojvrstevné pokračování
ligamentum longitudinale posterius. Probíhá od čepovce
k přednímu okraji foramen magnum kosti týlní, kde přechází
v periostální vrstvu tvrdé mozkové pleny.
membrum, -i, n., končetina, úd (například dolní končetina
­ membrum inferius).
mendosus, -a, -um, chybný, vadný (například sutura mendosa
kosti týlní).
meningo-, ve složených slovech označuje vztah k mozkovým
plenám.
meniscus, -i, m., meniskus, půlměsíc. V anatomii poloměsíčitý
prstenec z chrupavky vazivové vyrovnávající nerovnosti
kloubních plošek. Na rozdíl od discus articularis
přepažuje kloubní štěrbinu neúplně. Náleží mezi pomocná
kloubní zařízení.
meniscus lateralis, laterální meniskus kloubu kolenního,
je téměř kruhový, (upíná se před a za tuberculum intercondylare
laterale kosti holenní). Je pohyblivější než meniskus
mediální.
meniscus medialis, mediální meniskus kloubu kolenního,
má tvar písmene C (upíná se do areae intercondylares kosti
holenní, srůstá s kloubním pouzdrem a ligamentum collaterale
mediale. Je méně pohyblivý a snadněji zranitelný než
meniskus laterální.
meniskus, meniscus.
mentalis, -e, bradový (například bradový otvor na dolní
čelisti ­ foramen mentale).
mentum, -i, n., brada.
meta-, ve složených slovech ,,mezi-, za".
metabolismus, látková přeměna. 1. souhrn veškerých dějů
(fyzikálních i chemických), které probíhají uvnitř organismu
a které slouží k získání energie a k tvorbě látek potřebných
pro činnost organismu. Metabolismus patří mezi
základní projevy života; 2. souhrn biochemických přeměn
dané látky v organismu.
metafýza, rozšířený úsek dlouhé kosti na přechodu její
okrajové části ­ epifýzy a střední části ­ diafýzy. Metafýza
se v růstovém období aktivně účastní remodelace kosti a po
ukončení růstu a osifikaci celé kosti má samostatné cévní
zásobení.
metafýzové artérie, arteriae metaphysariae.
metakarp, metacarpus, kost záprstní, kost metakarpální, os
metacarpale.
metacarpus, -i, m., metakarp, kost záprstní, kost metakarpální.
Pět metakarpálních kostí (číslují se od palcové strany)
se distálně uloženými hlavicemi (caput ossis metacarpi)
kloubně pojí s bázemi proximálních článků prstů. Metakarpy
jsou proximálně v kontaktu s karpálními kostmi distální
123
řady (I. metakarp s os trapezium, II. metakarp s os trapezoideum,
III. metakarp s os capitatum, IV. a V. metakarp s os
hamatum).
metatarsus, -us, m, nárt, kost nártní. Pět metatarzálních
kostí tvoří podklad části skeletu nohy. Distálně se metatarzy
spojují s bázemi proximálních článků prstů, proximálně
jsou v kontaktu s kostmi zánártními (I. metatarz s os cuneiforme
mediale, II. metatarz s os cuneiforme intermedium, III.
metatarz s os cuneiforme laterale, IV. metatarz s os cuneiforme
laterale a os cuboideum, V. metatarz s os cuboideum).
metatarz, metatarsus, os metatarsale, kost nártní.
metopicus, -a, -um, metopický, ležící uprostřed čela.
metopon, -i, n., čelo.
mezenchym, řídká vazivová tkáň v lidském zárodku, z níž
během vývoje vznikají další pojivové tkáně, cévní systém,
hladká svalovina, krvetvorná tkáň. Vzniká převážně z me-
zodermu.
mezoderm, střední zárodečný list u časné fáze lidského
zárodku. Vznikají z něho pojivové tkáně, krev, svaly, ledviny,
pohlavní žlázy a jiné.
mikro- (též micro-), ve složených slovech ,,malo-, drobno-,
malý, drobný".
mikrocefalie, též microcephalia, vývojová deformita mozku
a lebečních kostí, kdy hlava má menší obvod přes glabelu
než 460mm a kapacitu lební menší než 1000 cm3
. V Anatomickém
muzeu profesora Karla Žlábka na Lékařské fakultě
Masarykovy univerzity v Brně jsou vystaveny dvě recentní
lebky s extrémní mikrocefalií, náležející dospělým jedincům
(extrémní mikrocefalové většinou umírají v dětském věku).
Obě patří k nejmenším známým mikrocefaliím na světě.
Lebka 57 letého muže má kapacitu 405 cm3
, u dalšího 30 ­ 40
letého jedince je zjištěná kapacita lebeční pouhých 355 cm3
,
což je dokonce hodnota menší než u hlavičky novorozence
(v průměru 380 ccm).
mikroskopická anatomie, anatomie, mikroskopická.
minimus, -a, -um, nejmenší, III. stupeň od parvus ,,malý"
(například nejmenší hýžďový sval ­ musculus glutaeus mini-
mus).
minor, -oris, menší, II. stupeň od parvus ,,malý".
mono-, předpona označující ,,jeden, jedno-, jednoduchý".
mons, montis, m., hora.
morfologie, nauka o tvarech.
motorius, -a, -um, pohybující se, sloužící pohybu (z latiny:
movere, ,,hýbati").
mukoperiost, sliznice pevně přirostlá k periostu kosti bez
podlizničního vaziva. Mukoperiostem je například dáseň.
multifidus, -a, -um, mnohokrát rozštěpený, rozeklaný
(například jedny ze zádových svalů autochtonních ­ musculi
multifidi).
muscularis, -e, svalový.
musculi abdominis, svaly břišní ­ jsou rozloženy mezi
hrudníkem a pánví a vytvářejí stěnu břišní dutiny. Dělí se
na skupinu přední (musculus rectus abdominis a musculus
pyramidalis), skupinu boční (musculus obliquus abdominis
externus, musculus obliquus abdominis internus a musculus
abdominis transversus) a skupinu zadní (musculus quadratus
lumborum a musculi intertransversarii laterales lumbo-
rum).
musculi antebrachii, svaly předloketní. Dělí se na skupinu
přední (povrchová vrstva musculus pronator teres, musculus
flexor carpi radialis, musculus palmaris longus a musculus
flexor carpi ulnaris, prostřední vrstva musculus flexor digitorum
superficialis a hluboká vrstva musculus flexor digitorum
profundus, musculus flexor pollicis longus a musculus pronator
quadratus), laterální (musculus brachioradialis, musculus
extensor carpi radialis longus, musculus extensor carpi
radialis brevis a musculus supinator) a skupinu zadní (povrchová
vrstva musculus extensor digitorum, musculus extensor
digiti minimi a musculus extensor carpi ulnaris, hluboká
vrstva musculus abductor pollicis longus, musculus extensor
pollicis brevis, musculus extensor pollicis longus a musculus
extensor indicis).
musculi colli, svaly krku, rozkládají se mezi hlavou a hrudníkem.
Dělíme je na musculus platysma, kývač hlavy (musculus
sternocleidomastoideus), svaly nadjazylkové (musculi
suprahyoidei) a svaly podjazylkové (musculi infrahyoidei).
Hlouběji leží skupina skalenů (musculi scaleni), těsně před
páteří svaly prevertebrální (musculi praevertebrales) a mezi
obratli musculi intervertebrales.
musculi coxae, svaly kyčelní, svaly dolní končetiny (musculi
membri inferioris). Dělí se na přední skupinu (musculus
iliopsoas), zadní skupinu (velký, střední a malý hýžďový sval
­ musculus glutaeus maximus, musculus glutaeus medius
a musculus glutaeus minimus, musculus tensor fasciae latae,
musculus piriformis, musculus obturatorius internus, musculus
gemellus superior, musculus gemellus inferior a musculus
quadratus femoris). Povrch hýžďových svalů pokrývá fascia
glutaea, fascia iliaca kryje musculus iliacus, fascie musculus
obturatorius internus je zesílena v tuhý vazivový pruh
­ arcus tendineus musculi levatoris ani.
musculi cruris, svaly bércové. Přední skupina je tvořena
extenzory nohy ­ musculus tibialis anterior, musculus extensor
digitorum longus a musculus extensor hallucis longus,
laterální skupinu tvoří musculus peronaeus longus a musculus
peronaeus brevis. Do povrchové vrstvy dorzální skupiny
bércových svalů patří musculus triceps surae, musculus
popliteus a musculus plantaris longus, do hluboké vrstvy
musculus tibialis posterior, musculus flexor digitorum longus
a musculus flexor hallucis longus.
124
musculi dorsi, svaly zádové, náleží do skupiny svalů trupu.
Dělí se na dvě základní skupiny ­ svaly heterochtonní
a svaly autochtonní. Heterochtonní svaly zad se na hřbet
přesunuly z ventrální strany trupu a přinesly si inervaci
z ventrálních větví míšních nervů. Dělíme je na svaly spinohumerální
a svaly spinokostální. Autochtonní svaly zad
jsou původní hřbetní svaly inervované z dorzálních větví
míšních nervů. Protože jde většinou spíše o seskupení svalových
snopců, liší se v různých učebnicích údaje o těchto
svalech, proto jsou v této publikaci popsány velmi stručně,
po vrstvách z povrchu do hloubky.
musculi faciales, svaly mimické, jejichž kontrakcí jsou
umožněny rozmanité výrazy obličeje, které zejména u dětí
vyjadřují duševní stavy (emoce). U dospělých se dostávají
emoce pod kontrolu mozkové kůry (civilizovaný člověk
je spíše amimický, například takzvaná ,,pokerová tvář"),
mimické svaly se uplatňují při řeči, zpěvu, přednesu, herectví.
Fascie (s výjimkou musculus buccinator) nejsou u mimických
svalů vytvořeny. Všechny mimické svaly jsou
inervovány ze VII. hlavového nervu ­ nervus facialis. Do
skupiny mimických svalů jsou řazeny: svaly lební klenby,
které představuje musculus epicranius, svaly oční štěrbiny
s musculus orbicularis oculi, musculus corrugator supercilii
a musculus procerus, svaly zevního nosu s musculus nasalis,
svaly ústní štěrbiny (musculus orbicularis oris, musculus
levator labii superioris, musculus levator labii superioris alaeque
nasi, musculus zygomaticus major, musculus zygomaticus
minor, musculus risorius, musculus buccinator, musculus
levator anguli oris, musculus depressor anguli oris, musculus
depressor labii inferioris a musculus mentalis).
musculi femoris, svaly stehenní, patří do skupiny svalů
dolní končetiny (musculi membri inferioris). Rozdělují se na
skupinu přední (musculus sartorius, musculus quadriceps
femoris), zadní skupinu (musculus biceps femoris, musculus
semitendinosus a musculus semimembranosus) a skupinu
mediální (musculus pectineus, musculus adductor magnus,
musculus adductor longus a musculus adductor brevis, musculus
gracilis a musculus obturatorius externus). Vyvolávají
pobyby v kloubu kyčelním a kloubu kolenním.
musculi humeri, svaly ramenní a lopatkové, jsou uloženy
v okolí kloubu ramenního. Patří k nim musculus deltoideus,
musculus supraspinatus, musculus infraspinatus, musculus
teres major, musculus teres minor a musculus subscapularis.
musculi infrahyoidei, svaly spojující jazylku s kostí hrudní,
lopatkou nebo chrupavkou štítnou. Patří k nim musculus
sternohyoideus, musculus sternothyroideus, musculus thyrohyoideus
a musculus omohyoideus. Svaly jsou inervovány
z plexus cervicalis prostřednictvím ansa cervicalis profunda.
musculi intercostales externi, jedna ze skupin svalů hrudních.
Jejich snopce probíhají mezi žebry šikmo ventrokaudálně,
dosahují od páteře k žeberním chrupavkám, kde na
ně navazuje vazivová blána ­ membrana intercostalis externa.
Začínají na dolním okraji kraniálnějšího žebra a upínají
se na horní okraj kaudálnějšího žebra. Zvedají žebra a tím
napomáhají kostální inspiraci. Inervovány jsou z nervi
intercostales.
musculi intercostales interni, jedna ze skupin svalů hrudních.
Jejich snopce probíhají mezi žebry dorzokaudálně,
dosahují od sterna k anguli costarum, kde je jejich pokračováním
vazivová blána ­ membrana intercostalis interna.
Začínají na dolním okraji kraniálnějšího žebra a upínají se
na horní okraj kaudálnějšího žebra. Při kontrakci působí
klesání žeber a tím kostální expiraci. Inervovány jsou z nervi
intercostales.
musculi intercostales intimi, jedna ze skupin svalů hrudních.
Protože jsou jejich svalové snopce odštěpené od musculi
intercostales interni průběhem nervově-cévního svazku,
mají obdobný začátek, úpon, inervaci i funkci. Začínají na
dolním okraji kraniálnějšího žebra a upínají se na horní
okraj kaudálnějšího žebra na vnitřním okraji sulcus costae.
Při kontrakci působí klesání žeber a tím kostální expiraci.
Inervovány jsou z nervi intercostales.
musculi interossei dorsales manus, čtyři svaly (I. ­ IV.)
prostřední skupiny svalů ruky (musculi manus) vyplňující
štěrbiny mezi metakarpy. Začínají na sousedních stranách
metakarpů tříčlánkových prstů, upínají se na proximální
články prstů a do dorzální aponeurózy na straně prstů
odvrácených od osy ruky (osa prochází středem 3. prstu).
Upínají se tedy po obou stranách 3., na laterální straně 2.
a na mediální straně 4. prstu. Působí flexi proximálního
článku, extenzi ostatních článků prstů a abdukci prstů od
osy ruky. Inervovány jsou z nervus ulnaris (plexus brachi-
alis).
musculi interossei dorsales pedis, čtyři svaly (I. ­ IV.)
hluboké vrstvy plantární skupiny svalů nohy (musculi
pedis). Začínají na sousedních stranách metatarzů, upínají
se na báze proximálních článků a do dorzální aponeurózy
na straně tříčlánkových prstů odvrácené od osy nohy (osa
probíhá 2. prstem, svaly se tedy upínají na mediální stranu
2. prstu a laterální strany 2.­4. prstu). Interosseální svaly
ohýbají proximální, natahují střední a distální články prstů,
a provádějí odtažení prstů od osy nohy ­ abdukci. Inervovány
jsou z nervus plantaris lateralis (plexus sacralis).
musculi interossei palmares, tři drobnější svaly (I.­III.)
prostřední skupiny svalů ruky (musculi manus). Začínají
na tělech metakarpů na straně přivrácené k ose ruky (osa
prochází středem 3. prstu). Upínají se na proximální články
prstů a do dorzální aponeurózy na straně prstů přivráce-
125
ných k ose ruky, tedy na mediální straně 2. a na laterální
straně 4. a 5. prstu. Napomáhají flexi proximálního článku,
extenzi ostatních článků prstů a addukci prstů k ose ruky.
Inervovány jsou z nervus ulnaris (plexus brachialis).
musculi interossei plantares, tři svaly hluboké vrstvy plantární
skupiny svalů nohy (musculi pedis). Začínají na bázi
3.­5. metatarzu a upínají se na báze proximálních článků
a do dorzální aponeurózy prstů na straně přivrácené k ose
nohy (osa probíhá 2. prstem, svaly se upínají na mediální
straně 3.­5. prstu). Interosseální svaly ohýbají proximální,
natahují střední a distální články prstů, přitahují prsty k ose
nohy ­ addukují. Inervovány jsou z nervus plantaris lateralis
(plexus sacralis).
musculi interspinales cervicis, jedna ze skupin svalů
zádových. Tvoří ji 6 párů drobných svalů, které začínají na
trnových výběžcích kaudálních krčních obratlů a Th1
, svaly
se upínají na trnové výběžky kraniálních krčních obratlů.
Napomáhají extenzi krční části páteře a inervovány jsou
z rami dorsales míšních nervů.
musculi intertransversarii anteriores cervicis, 6 párů
drobných svalů krku rozepjatých mezi processus transversi
krčních obratlů. Provádí lateroflexi krční páteře, inervovány
jsou z plexus cervicalis.
musculi intertransversarii laterales lumborum, svaly
zadní skupiny svalů břišních. Jedná se o 6 párů drobných
svalů, které začínají na processus costarii bederních obratlů
a laterální části kosti křížové a upínají se na processus costarii
kraniálnějších bederních obratlů, transverzální výběžek
dvanáctého hrudního obratle a 12. žebro. Napomáhají
úklonům bederní části páteře, inervovány jsou z větví plexus
lumbalis.
musculi intertransversarii posteriores cervicis, jedna
ze skupin svalů zádových. Tvoří ji 7 párů drobných svalů,
které začínají na příčných výběžcích krčních obratlů a Th1
a upínají se vždy na příčné výběžky kraniálnějšího krčního
obratle. Napomáhají lateroflexi (úklonu) krčních obratlů,
inervovány jsou z rami dorsales míšních nervů.
musculi intervertebrales, drobné svaly krku rozepjaté mezi
přední stranou příčných výběžků krčních obratlů, příčným
výběžkem atlasu a kostí týlní. Patří k nim musculus rectus
capitis lateralis, musculus rectus capitis anterior a musculi
intertransversarii anteriores cervicis.
musculi lumbricales (manus), čtyři štíhlé svaly (I. ­ IV.
počítáno z palcové strany) prostřední skupiny svalů ruky
(musculi manus). Začínají na šlachách musculus flexor
digitorum profundus a upínají se na laterální stranu báze
proximálního článku a do dorzální aponeurózy 2.­5. prstu.
Flektují proximální články tříčlánkových prstů, extendují
ostatní články prstů a naklánějí prsty k palci. I. a II. lumbrikální
sval je inervován z nervus medianus, III. a IV. z nervus
ulnaris (plexus brachialis).
musculi lumbricales (pedis), čtyři štíhlé svaly prostřední
vrstvy plantární skupiny svalů nohy (musculi pedis). Odstupují
od palcové strany šlachy musculus flexor digitorum longus
a upínají se na mediální stranu báze proximálních článků
a dorzální aponeurózy 2.­5. prstu. Proximální články
prstů flektují, distálních články prstů extendují a naklánějí
prsty k palci. Sval je inervován z nervus plantaris lateralis
(plexus sacralis).
musculi manus, svaly ruky. Dělíme je na skupinu svalů
palcového valu ­ thenaru (musculus abductor pollicis brevis,
musculus opponens pollicis, musculus flexor pollicis brevis
a musculus adductor pollicis), skupinu prostřední s musculi
interossei dorsales, palmares a musculi lumbricales a svaly
malíkového valu ­ hypothenaru (musculus palmaris brevis,
musculus abductor digiti minimi, musculus opponens digiti
minimi, musculus flexor digiti minimi).
musculi masticatorii, svaly žvýkací. Vznikly z 1. žaberního
oblouku a jsou inervovány z větví nervus mandibularis
(nervus trigeminus). Patří mezi ně musculus masseter, musculus
temporalis, musculus pterygoideus medialis a musculus
pterygoideus lateralis.
musculi membri inferioris, svaly dolní končetiny. Dělí se
na svaly kyčelní (musculi coxae), svaly stehenní (musculi
femoris), svaly bércové (musculi cruris) a svaly nohy (musculi
pedis).
musculi membri superioris, svaly horní končetiny. Dělí se
na svaly ramenní a lopatkové (musculi humeri), svaly pažní
(musculi brachii), svaly předloketní (musculi antebrachii)
a svaly ruky (musculi manus).
musculi multifidi, jedna ze skupin svalů zádových. Svaly
vyplňují rýhu mezi příčnými a trnovými výběžky obratlů po
celé délce páteře. Začínají na dorzální straně kosti křížové,
na příčných výběžcích hrudních a bederních obratlů a na
kloubních výběžcích kaudálních krčních obratlů. Upínají se
na trnové výběžky všech obratlů, snopce směřují mediokraniálně
přes 1 ­ 2 obratle. Při oboustranné kontrakci napomáhají
extenzi páteře, při jednostranné kontrakci jejímu
otáčení na opačnou stranu. Inervovány jsou z rami dorsales
míšních nervů.
musculi nuchae profundi, hluboké svaly šíjové, jedna ze
skupin svalů zádových. Svaly (musculus rectus capitis posterior
minor, musculus rectus capitis posterior major, musculus
obliquus capitis inferior, musculus obliquus capitis
superior) jsou rozepjaty mezi atlasem, čepovcem a linea
nuchae inferior kosti týlní. Napomáhají extenzi hlavy (při
oboustranné kontrakci), úklonům hlavy a otáčení hlavy na
stranu kontrahovaného svalu (při jednostranné kontrakci).
126
Inervovány jsou z dorzální větve I. míšního nervu (nervus
suboccipitalis).
musculi pedis, svaly nohy, jedna ze skupin svalů dolní končetiny
(musculi membri inferioris). Dělí se na dorzální skupinu
(musculus extensor hallucis brevis a musculus extensor
digitorum brevis) a čtyři skupiny plantární (svaly povrchové
vrstvy ­ musculus abductor hallucis, musculus flexor digitorum
brevis a musculus abductor digiti minimi, prostřední
vrstva ­ tvoří ji šlachy dlouhých flexorů ­ musculus flexor
hallucis longus a musculus flexor digitorum longus a krátké
svaly musculus quadratus plantae a musculi lumbricales,
hlubokou vrstvu představují flexor hallucis brevis, musculus
adductor hallucis, musculus flexor digiti minimi brevis a
musculus opponens digiti minimi, vrstvu svalů interosseálních
musculi interossei dorsales a plantares).
musculi praevertebrales, jedna ze skupin svalů krku, je
uložena na ventrální straně páteře a působí flexi krční páteře
a hlavy. Do této skupiny svalů náleží musculus longus colli
a musculus longus capitis.
musculi rotatores, jedna ze skupin svalů zádových. Odstupují
od příčných výběžků hrudních obratlů a upínají se
k místu odstupu trnového výběžku kraniálnějšího hrudního
obratle. Při oboustranné kontrakci napomáhají extenzi
páteře, při jednostranné kontrakci jejímu otáčení na opačnou
stranu. Inervovány jsou z rami dorsales míšních nervů.
musculi scaleni, stuhovité svaly na přední straně krku, spojující
příčné výběžky krčních obratlů s prvními dvěma žebry.
Patří mezi ně musculus scalenus anterior, musculus scalenus
medius a posterior. Mezi musculus scalenus anterior a medius
je štěrbina (fissura scalenorum), jíž prochází nervový plexus
brachialis a podklíčková tepna (arteria subclavia).
musculi suprahyoidei, nadjazylkové svaly. Spojují jazylku
s dolní čelistí a ovlivňují pohyby v kloubu čelistním, mohou
také zvedat jazylku. Patří k nim musculus digastricus, musculus
stylohyoideus, musculus mylohyoideus a musculus
geniohyoideus.
musculi thoracis, svaly hrudní. Dělíme je do tří skupin:
svaly thorakohumerální probíhající mezi hrudníkem
a horní končetinou (musculus pectoralis major, musculus
pectoralis minor, musculus subclavius a musculus serratus
anterior), vlastní svaly hrudní segmentárně uspořádané
vázané na hrudní koš (musculi intercostales externi, musculi
intercostales interni a musculi intercostales intimi a musculus
transversus thoracis) a bránici (diaphragma). Bránice odděluje
hrudní dutinu od dutiny břišní.
musculus abductor digiti minimi (manus), sval malíkového
valu ruky ­ hypothenaru. Začíná na os pisiforme, upíná
se na bázi proximálního článku malíku, který abdukuje.
Inervován je z nervus ulnaris (plexus brachialis).
musculus abductor digiti minimi (pedis), sval povrchové
vrstvy plantární skupiny svalů nohy (musculi pedis). Začíná
na tuber calcanei, upíná se na bázi V. metatarzu a bázi
proximálního článku malíku. Odtahuje malík od IV. prstu
a mírně jej flektuje. Inervován je z nervus plantaris lateralis
(plexus sacralis).
musculus abductor hallucis, sval povrchové vrstvy plantární
skupiny svalů nohy (musculi pedis). Začíná na tuber calcanei
(processus medialis), upíná se na mediální sesamskou
kost kloubu metatarzofalangeálního a bázi proximálního
článku palce. Abdukuje a flektuje proximální článek palce,
inervován je z nervus plantaris medialis (plexus sacralis).
musculus abductor pollicis brevis, sval palcového valu
ruky ­ thenaru. Začíná na eminentia carpi radialis, upíná se
na radiální sesamskou kost palce a bázi proximálního článku
palce. Abdukuje palec, inervován je z nervus medianus
(plexus brachialis).
musculus abductor pollicis longus, sval hluboké vrstvy
zadní skupiny svalů předloketních ­ musculi antebrachii.
Začíná na dorzální straně radia, ulny a membrana interossea
antebrachii, upíná se na laterální straně báze I. metakarpu.
Abdukuje palec a napomáhá při radiální dukci ruky. Inervován
je z nervus radialis (plexus brachialis).
musculus adductor brevis, sval mediální skupiny svalů stehenních
(musculi femoris). Začíná na přechodu mezi ramus
superior a inferior ossis pubis, upíná se na proximální třetinu
linea aspera femuru. Napomáhá addukci stehna; spolupůsobí
při flexi a supinaci v kloubu kyčelním. Inervován je
z nervus obturatorius (plexus lumbalis).
musculus adductor hallucis, sval hluboké vrstvy plantární
skupiny svalů nohy (musculi pedis). Jeho šikmá hlava (caput
obliquum) začíná na plantární straně distální řady kostí tarzálních,
transverzální hlava (caput transversum) na plantární
straně 3.­5. kloubu metatarzofalangového. Sval se upíná
na laterální sesamskou kost metatarzofalangového kloubu
palce, provádí addukci a mírnou flexi palce, je inervován
z nervus plantaris lateralis (plexus sacralis).
musculus adductor longus, sval mediální skupiny svalů
stehenních (musculi femoris). Začíná na ramus superior
kosti stydké mezi symfýzou a tuberculum pubicum, upíná
se na střední část linea aspera femuru. Vykonává addukci,
flexi a supinaci v kloubu kyčelním. Inervován je z nervus
obturatorius (plexus lumbalis).
musculus adductor magnus, sval mediální skupiny svalů
stehenních (musculi femoris). Odstupuje od dolního okraje
kosti sedací až po tuber ischiadicum, upíná se na labium
mediale lineae asperae stehenní kosti a na její mediální kondyl.
Je hlavním adduktorem kloubu kyčelního, napomáhá
i extenzi stehna. Inervován je z nervus obturatorius (plexus
127
lumbalis) a z nervus ischiadicus (plexus sacralis).
musculus adductor pollicis, sval palcového valu ruky
­ thenaru. Jeho šikmá hlava začíná od dorzální stěny canalis
carpi, transverzální hlava od palmární plochy III. metakarpu;
upíná se na mediální sesamskou kost palce. Addukuje
palec, inervován je z nervus ulnaris (plexus brachialis).
musculus biceps brachii, jeden ze svalů horní končetiny,
přední skupiny svalů pažních. V proximální části má biceps
dvě hlavy. Dlouhá hlava (caput longum) má začátek na
tuberculum supraglenoidale lopatky (jeho šlacha prochází
skrz kloubní pouzdro kloubu ramenního a na humeru se
klade do sulcus intertubercularis). Krátká hlava (caput breve)
začíná na processus coracoideus lopatky. Obě hlavy se
spojují asi uprostřed paže a upínají se na tuberositas radii
a pomocí aponeurosis musculi bicipitis brachii také do fascia
antebrachii. V supinačním postavení působí musculus biceps
flexi v kloubu loketním, dlouhá hlava navíc napomáhá upažení,
krátká hlava připažení a předpažení. V pronačním
postavení provádí flexi v loketním kloubu pouze musculus
brachialis, za supinace i musculus biceps brachii. Proto je síla
při podhmatu větší než síla vyvinutá při nadhmatu. Sval je
inervován z nervus musculocutaneus (plexus brachialis).
musculus biceps femoris, sval zadní skupiny svalů stehenních
(musculi femoris). Jeho dlouhá hlava (caput longum)
začíná na tuber ischiadicum, krátká hlava (caput breve) na
prostřední části labium laterale lineae asperae femuru. Obě
části svalu se spojí a inzerují na caput fibulae. Sval vykonává
flexi v kloubu kolenním, flektovaný bérec supinuje, dlouhá
hlava se podílí na extenzi a addukci v kloubu kyčelním.
Inervován je z nervus ischiadicus (plexus sacralis).
musculus brachialis, jeden ze svalů horní končetiny, přední
skupiny svalů pažních. Začíná na distální části ventrální
strany humeru a upíná se na tuberositas ulnae a processus
coronoideus ulnae. Provádí flexi v kloubu loketním, inervován
je z nervus musculocutaneus (plexus brachialis).
musculus brachioradialis, sval laterální skupiny svalů
předloketních ­ musculi antebrachii. Začíná na laterální
části distálního konce kosti pažní a upíná se na processus
styloideus kosti vřetenní. Napomáhá flexi předloktí, při
extendovaném předloktí provádí supinaci, při flektovaném
pronaci. Inervován je z nervus radialis (plexus brachialis).
musculus buccinator, jeden ze svalů mimických, je podkladem
tváří. Začíná na alveolárním výběžku maxily v oblasti
stoliček, od začátku části svaloviny hltanu (raphe pterygomandibularis),
od alveolárního výběžku dolní čelisti v rozsahu
posledních stoliček a přechází do musculus orbicularis
oris. Svým tonickým napětím přitlačuje tváře k zubům, při
žvýkání vtlačuje potravu mezi stoličky, při kontrakci vyfukuje
vzduch z ústní dutiny (sval ,,trubačský"). Inervován je
z nervus facialis.
musculus coccygeus, plochý sval, který doplňuje diaphragma
pelvis dorzolaterálně (jde o svalové snopce, přimíšené
mezi vazivové snopce ligamentum sacrospinale). Sval začíná
na spina ischiadica kosti pánevní a upíná se na laterální
okraj kosti kostrční a části kosti křížové, naklání kostrč
ventrálním směrem (po zaklonění vyvolaném defekací
nebo porodem). Spolu s ostatními svaly pánevního dna
představuje pružnou spodinu pánve, podpírá orgány dutiny
pánevní, podílí se na zvedání konečníku. Inervován je
z plexus sacralis.
musculus coracobrachialis, jeden ze svalů horní končetiny,
přední skupiny svalů pažních. Začíná na processus coracoideus
lopatky a upíná se asi v polovině ventrální strany kosti
pažní. Napomáhá připažení a předpažení, inervován je
z nervus musculocutaneus (plexus brachialis).
musculus corrugator supercilii, jeden ze svalů mimických.
Začíná nad nazofrontálním švem, prostupuje musculus
orbicularis oculi a nad středem obočí se spojuje s kůží čela.
Nad kořenem nosu vytváří svislé rýhy (zamračený obličej).
Inervován je z nervus facialis.
musculus deltoideus, sval horní končetiny, jeden ze skupiny
svalů ramenních, překrývá kloub ramenní, tvoří obrys
ramene. Začíná na laterální části kosti klíční, akromiu a spina
scapulae, upíná se na tuberositas deltoidea kosti pažní.
Provádí hlavně upažení (abdukci), svým tonusem přitlačuje
hlavici humeru do jamky, ventrální část svalu napomáhá
předpažení, dorzální část zapažení. Inervace je z nervus
axillaris (plexus brachialis).
musculus depressor anguli oris, jeden ze svalů mimických.
Začíná od dolního okraje mandibuly pod foramen mentale
a upíná se do kůže ústního koutku, který táhne dolů (výraz
opovržení). Inervován je z nervus facialis.
musculus depressor labii inferioris, jeden ze svalů mimických.
Začíná na zevní straně mandibuly pod musculus
depressor anguli oris a upíná se do kůže dolního rtu a brady.
Dolní ret táhne dolů a laterálně (výraz nechuti a ironie).
Inervován je z nervus facialis.
musculus digastricus, dvojbřišný sval ze skupiny musculi
suprahyoidei. Jeho zadní bříško (venter posterior) začíná
v incisura mastoidea kosti spánkové, venter anterior ve fossa
digastrica na mandibule, vsunutá šlacha mezi zadním
a předním bříškem svalu je fixována vazivem ke cornu
minus jazylky. Při fixované jazylce napomáhá mandibulární
depresi, při fixované mandibule zdvižení jazylky. Vzhledem
k rozdílnému původu je venter posterior inervován z nervus
facialis, venter anterior z nervus trigeminus.
musculus epicranius, jeden ze svalů mimických, sestávající
ze dvou částí:
musculus occipitofrontalis a musculus temporoparietalis.
128
Sval zvedá vnitřní okraj obočí a skládá kůži čela ve vrásky.
Někteří jedinci mohou za jeho pomoci pohybovat kůží hlavy.
Inervován je z nervus facialis.
musculus erector spinae, jeden ze svalů zádových, vzpřimovač
trupu. Začíná na trnových výběžcích bederních
obratlů, na dorzální straně kosti křížové, na crista iliaca
kosti pánevní (prostřednictvím aponeurózy). Sval vystupuje
kraniálně a dělí se na tři části: musculus longissimus dorsi
et cervicis, musculus longissimus capitis a musculus iliocostalis.
Musculus longissimus dorsi et cervicis se upíná na příčné
výběžky bederních, hrudních a krčních obratlů a na žebra
v sousedství anguli costarum. Musculus longissimus capitis
dosahuje postupně úponem až na processus mastoideus
kosti spánkové. Laterální svalová hmota ­ musculus iliocostalis
inzeruje na anguli costarum všech žeber a na příčných
výběžcích krčních obratlů. Při oboustranné kontrakci
provádí extenzi páteře, při jednostranné kontrakci úklon
páteře na stranu kontrahovaného svalu. Musculus longissimus
capitis ovlivňuje pohyby hlavy ­ záklon, úklon, otáčení.
Celý sval je inervován z rami dorsales míšních nervů.
musculus extensor carpi radialis brevis, sval laterální skupiny
svalů předloketních ­ musculi antebrachii. Začíná na
epicondylus lateralis humeru a upíná se na dorzální stranu
báze III. metakarpu. Provádí extenzi ruky a její laterální
dukci, inervován je z nervus radialis (plexus brachialis).
musculus extensor carpi radialis longus, sval laterální
skupiny svalů předloketních ­ musculi antebrachii. Začíná
na distálním konci laterální hrany humeru, upíná se na
dorzální stranu báze II. metakarpu. Provádí extenzi ruky
a její laterální dukci. Inervován je z nervus radialis (plexus
brachialis).
musculus extensor carpi ulnaris, sval povrchové vrstvy
zadní skupiny svalů předloketních ­ musculi antebrachii.
Začíná na epicondylus lateralis humeru, upíná se na dorzální
stranu báze V. metakarpu. Provádí extenzi ruky a její ulnární
dukci, inervován je z nervus radialis (plexus brachialis).
musculus extensor digiti minimi, sval povrchové vrstvy
zadní skupiny svalů předloketních ­ musculi antebrachii.
Začíná na epicondylus lateralis humeru, upíná se na dorzální
aponeurózu 5. prstu. Způsobuje extenzi 5. prstu a ruky,
inervován je z nervus radialis (plexus brachialis).
musculus extensor digitorum, sval povrchové vrstvy zadní
skupiny svalů předloketních ­ musculi antebrachii. Začíná
na epicondylus lateralis humeru, distálně se dělí na čtyři
oploštělé šlachy pro tříčlánkové prsty, které končí v jejich
dorzální aponeuróze. Způsobuje extenzi prstů a ruky, inervován
je z nervus radialis (plexus brachialis).
musculus extensor digitorum brevis, sval dorzální skupiny
svalů nohy (musculi pedis). Začíná v sousedství sinus
tarsi a upíná se do dorzální aponeurózy 2.­4. prstu. Provádí
extenzi 2.­4. prstu nohy, inervován je z nervus peronaeus
profundus (plexus sacralis).
musculus extensor digitorum longus, sval přední skupiny
svalů bércových (musculi cruris). Odstupuje od laterálního
kondylu tibie, proximální části fibuly a přilehlé části membrana
interossea cruris, distálním směrem se štěpí na pět
šlach, které přecházejí do dorzálních aponeuróz tříčlánkových
prstů. Pátá šlacha se upíná na tuberositas ossis metatarsi
V. (musculus peronaeus tertius). Sval provádí extenzi prstů
a nohy a musculus peronaeus tertius i pronaci nohy, inervován
je z nervus peronaeus profundus (plexus sacralis).
musculus extensor hallucis brevis, sval dorzální skupiny
svalů nohy (musculi pedis). Začíná sousedství sinus tarsi
a upíná se do dorzální aponeurózy palce, který extenduje. Je
inervován z nervus peronaeus profundus (plexus sacralis).
musculus extensor hallucis longus, sval přední skupiny
svalů bércových (musculi cruris). Odstupuje od mediální
strany fibuly a přilehlé části membrana interossea cruris,
upíná se na dorzální aponeurózu palce. Vykonává extenzi
palce a nohy, inervován je z nervus peronaeus profundus
(plexus sacralis).
musculus extensor indicis, sval hluboké vrstvy zadní skupiny
svalů předloketních ­ musculi antebrachii. Začíná na
distální třetině dorzální strany ulny a membrana interossea
antebrachii, upíná se do dorzální aponeurózy 2. prstu a způsobuje
jeho extenzi. Inervován je z nervus radialis (plexus
brachialis).
musculus extensor pollicis brevis, sval hluboké vrstvy
zadní skupiny svalů předloketních ­ musculi antebrachii.
Začíná na dorzální straně radia a membrana interossea
antebrachii, upíná se na dorzální aponeurózu proximálního
článku palce. Způsobuje extenzi proximálního článku palce,
pomáhá při abdukci palce. Inervován je z nervus radialis
(plexus brachialis).
musculus extensor pollicis longus, sval hluboké vrstvy
zadní skupiny svalů předloketních ­ musculi antebrachii.
Začíná na prostřední třetině dorzální strany ulny a membrana
interossea antebrachii, upíná se na dorzální aponeurózu
distálního článku palce. Provádí extenzi palce ruky, inervován
je z nervus radialis (plexus brachialis).
musculus flexor carpi radialis, sval přední skupiny předloketních
svalů ­ musculi antebrachii. Začíná na epicondylus
medialis humeru a upíná se na bázi II. a III. metakarpu.
Napomáhá flexi ruky a její radiální dukci, inervován je
z nervus medianus (plexus brachialis).
musculus flexor carpi ulnaris, sval přední skupiny předloketních
svalů ­ musculi antebrachii. Začíná na epicondylus
medialis humeru a olecranon ulnae, upíná se na os pisiforme,
129
prostřednictvím ligamentum pisometacarpale z ní pokračuje
na bázi IV. a V. metakarpu a dalším vazem (ligamentum
pisohamatum) se upíná na hamulus ossis hamati. Napomáhá
flexi ruky a její ulnární dukci, inervován je z nervus ulnaris
(plexus brachialis).
musculus flexor digiti minimi brevis (manus), sval malíkového
valu ruky ­ hypothenaru. Začíná na hamulus ossis
hamati a upíná se na bázi proximálního článku malíku, který
ohýbá. Inervován je z nervus ulnaris (plexus brachialis).
musculus flexor digiti minimi brevis (pedis), sval hluboké
vrstvy plantární skupiny svalů nohy (musculi pedis). Začíná
na plantární straně kosti krychlové a na bázi V. metatarzu,
upíná se na bázi proximálního článku malíku, u něhož ohýbá
proximální článek. Je inervován z nervus plantaris lateralis
(plexus sacralis).
musculus flexor digitorum brevis, sval povrchové vrstvy
plantární skupiny svalů nohy (musculi pedis). Začíná na
tuber calcanei (processus medialis), rozděluje se ve čtyři
šlachy ke tříčlánkovým prstům. U proximálního článku se
rozštěpuje na dvě části; mezi nimi probíhá šlacha dlouhého
flexoru prstů (chiasma tendinum). Upíná se na plantární
plochu prostředního článku u tříčlánkových prstů nohy,
působí flexi proximálního a prostředního článku prstů.
Inervován je z nervus plantaris medialis (plexus sacralis).
musculus flexor digitorum longus, sval hluboké vrstvy
zadní skupiny svalů bércových (musculi cruris). Začíná na
zadní ploše tibie, šlacha probíhá za mediálním kotníkem, na
plantě probíhá rozštěpenou šlachou musculus flexor digitorum
brevis (chiasma tendinum) a upíná se na distální článek
tříčlánkových prstů. Vyvolává flexi prstů a nohy, supinaci
nohy a zabezpečuje podélnou klenbu nožní. Inervován je
z nervus tibialis (plexus sacralis).
musculus flexor digitorum profundus, sval přední skupiny
předloketních svalů ­ musculi antebrachii. Začíná na přední
straně ulny a membrana interossea antebrachii, upíná se na
distální článek prstů po průchodu skrz chiasma tendinum.
Způsobuje flexi prstů a ruky, radiální část (pro 2. a 3. prst) je
inervována z nervus medianus, ulnární část (pro 4. a 5. prst)
z nervus ulnaris (plexus brachialis).
musculus flexor digitorum superficialis, sval přední skupiny
předloketních svalů ­ musculi antebrachii. Začíná na epicondylus
medialis humeru a proximální části radia, přechází
do čtyř šlach, které se u proximálního článku tříčlánkových
prstů dělí a inzerují na prostředním článku prstů. Rozštěpenou
částí prochází šlachy hlubokého ohýbače prstů. Překřížení
šlach flexorů prstů se nazývá chiasma tendinum. Sval
provádí flexi proximálního a středního článku prstů a flexi
ruky, inervován je z nervus medianus (plexus brachialis).
musculus flexor hallucis brevis, sval hluboké vrstvy plantární
skupiny svalů nohy (musculi pedis). Začíná na plantární
straně kostí klínových a plantárních vazech, upíná se
na obě sesamské kosti kloubu metatarzofalangového a na
bázi proximálního článku palce, který flektuje. Inervován je
z nervus plantaris medialis (plexus sacralis).
musculus flexor hallucis longus, sval hluboké vrstvy zadní
skupiny svalů bércových (musculi cruris). Začíná na zadní
ploše fibuly a membrana interossea cruris, šlacha se vkládá
do sulcus tendinis musculi flexoris hallucis longi na kosti hlezenní,
běží pod sustentaculum tali na kosti patní a inzeruje
na distálním článku palce nohy. Flektuje palec a nohu a podílí
se na zabezpečení podélné klenby nožní. Je inervován
z nervus tibialis (plexus sacralis).
musculus flexor pollicis brevis, sval palcového valu ruky
­ thenaru. Začíná na eminentia carpi radialis (dělí se na povrchovou
a hlubokou hlavu, mezi oběma hlavami prochází
šlacha musculus flexor pollicis longus); upíná se na laterální
sesamskou kost palce a na bázi proximálního článku palce.
Působí flexi proximálního článku palce, uvádí palec do
opozice. Povrchová hlava je inervována z nervus medianus,
hluboká hlava z nervus ulnaris (oba nervy jsou větvemi plexus
brachialis).
musculus flexor pollicis longus, sval přední skupiny předloketních
svalů ­ musculi antebrachii. Začíná na přední straně
radia a části membrana interossea antebrachii a upíná se
na distální článek palce. Provádí flexi palce a ruky, inervován
je z nervus medianus (plexus brachialis).
musculus gastrocnemius, povrchová část musculus triceps
surae (sval zadní skupiny svalů bércových). Začíná dvěma
hlavami ­ caput mediale a laterale na příslušných epikondylech
femuru, spojuje se s musculus soleus a obě bříška přecházejí
ve společnou šlachu Achillovu (tendo Achillis), která
se upíná na patní hrbol. Celý sval vykonává plantární flexi
nohy, musculus gastrocnemius i flexi v kloubu kolenním.
Sval je inervován z nervus tibialis (plexus sacralis). Ve šlaše
caput laterale musculi gastrocnemii se asi u 20% jedinců
nalézá sesamská kost ­ fabella.
musculus gemellus inferior, sval zadní skupiny svalů
kyčelních (musculi coxae). Začíná na tuber ischiadicum kosti
sedací a upíná se spolu se šlachou musculus obturatorius
internus do fossa trochanterica femuru. Napomáhá femorální
supinaci, inervován je ze svalových větví plexus sacralis.
musculus gemellus superior, sval zadní skupiny svalů
kyčelních (musculi coxae). Začíná na spina ischiadica kosti
sedací a upíná se spolu se šlachou musculus obturatorius
internus do fossa trochanterica femuru. Napomáhá femorální
supinaci, inervován je ze svalových větví plexus sacralis.
musculus geniohyoideus, párový sval na vnitřní ploše musculus
mylohyoideus, jeden ze suprahyoidních svalů. Začíná
130
na spinae mentales mandibuly a upíná se na tělo jazylky.
Sval táhne jazylku k mandibule, při fixované jazylce napomáhá
mandibulární depresi. Inervován je svalovou větví
z plexus cervicalis, která se k němu dostane spolu s nervus
hypoglossus.
musculus glutaeus maximus, velký hýžďový sval ze zadní
skupiny svalů kyčelních (musculi coxae). Začíná dorzálně
od linea glutaea posterior kosti kyčelní, fascia thoracolumbalis,
od kosti křížové a ligamentum sacrotuberale, upíná se
na tuberositas glutaea femuru a tractus iliotibialis. Provádí
extenzi v kyčelním kloubu, tahem za tractus iliotibialis
zabezpečuje vzpřímený postoj (proto je u člověka mohutně
vyvinutý). Inervován je z nervus glutaeus inferior (plexus
sacralis).
musculus glutaeus medius, střední hýžďový sval ze zadní
skupiny svalů kyčelních (musculi coxae). Začíná mezi linea
glutaea anterior a posterior kosti kyčelní a labium externum
cristae iliacae, upíná se na trochanter major femuru. Ventrální
snopce se účastní přednožení a pronace, dorzální
snopce zanožení a supinace v kloubu kyčelním, celý sval
provádí abdukci stehna. Sval je inervován z nervus glutaeus
superior (plexus sacralis).
musculus glutaeus minimus, malý hýžďový sval ze zadní
skupiny svalů kyčelních (musculi coxae). Začíná mezi linea
glutaea anterior a inferior kosti kyčelní a upíná se na trochanter
major femuru. Ventrální snopce napomáhají přednožení,
dorzální snopce zanožení, celý sval spolupůsobí
při abdukci stehna; inervován je z nervus glutaeus superior
(plexus sacralis).
musculus gracilis, sval mediální skupiny svalů stehenních
(musculi femoris). Začíná v sousedství symfýzy, upíná se v
blízkosti tuberositas tibiae prostřednictvím pes anserinus.
Addukuje stehno a provádí flexi v kloubu kolenním, flektované
koleno pronuje. Inervován je z nervus obturatorius
(plexus lumbalis).
musculus iliacus, sval přední skupiny svalů kyčelních
(musculi coxae), součást musculus iliopsoas. Začíná ve fossa
iliaca kosti kyčelní, splývá s musculus psoas major a oba
svaly inzerují na trochanter minor femuru. Sval se účastní
pohybů v rámci musculus iliopsoas. Inervován je větvemi
plexus lumbalis.
musculus iliococcygeus, laterální část musculus levator
ani. Začíná na ramus superior kosti stydké, vazivovým
obloučkem na fascia obturatoria (arcus tendineus musculi
levatoris ani), a na spina ischiadica kosti pánevní. Snopce
sbíhají mediodorzálně a kaudálně a upínají se na ligamentum
anococcygeum a kost kostrční. Sval je zvedač a svěrač
konečníku a dna pánevního (diaphragma pelvis), inervován
je z plexus sacralis.
musculus iliopsoas, sval přední skupiny svalů kyčelních
(musculi coxae). Skládá se ze dvou částí ­ musculus psoas
major a musculus iliacus. Musculus psoas major začíná na
tělech bederních obratlů a na meziobratlových ploténkách
bederní páteře, musculus iliacus odstupuje od fossa iliaca
kosti kyčelní. Oba svaly splývají a inzerují na trochanter
minor femuru. Sval provádí flexi stehna, pomocnou addukci
a supinaci, při fixované dolní končetině a oboustranné
kontrakci předklání trup, při jednostranné kontrakci otáčí
pánev a trup na opačnou stranu. Při stoji působí jako antagonista
musculi glutaei, spolu se svaly zádovými a břišními
udržuje rovnováhu trupu. Při obrně musculus iliopsoas je
téměř nemožná chůze. Sval je inervován větvemi plexus
lumbalis.
musculus infraspinatus, jeden ze svalů horní končetiny,
ze skupiny svalů ramenních a lopatkových. Začíná ve fossa
infraspinata lopatky a upíná se na tuberculum majus humeru.
Provádí humerální supinaci a napomáhá addukci paže,
inervován je z nervus suprascapularis (plexus brachialis).
musculus latissimus dorsi, široký sval zádový. Začíná
prostřednictvím fascia thoracolumbalis od trnů kaudálních
hrudních a všech bederních obratlů, od zadní části kosti
pánevní a kosti křížové a od 3­4 kaudálních žeber, upíná se
na crista tuberculi minoris humeru. Podílí se na připažení,
zapažení a humerální pronaci, inervován je z nervus thoracodorsalis
(plexus brachialis).
musculus levator anguli oris, jeden ze svalů mimických.
Začíná ve fossa canina horní čelisti a upíná se do svaloviny
ústního koutku, který vytahuje nahoru. Inervován je z nervus
facialis.
musculus levator ani, zvedač konečníku je silný plochý
sval, který je součástí diaphragma pelvis. Skládá ze dvou
částí pars iliaca a pars pubica. Pars iliaca (musculus iliococcygeus)
odstupuje od arcus tendineus musculi levatoris ani,
pars pubica (musculus pubococcygeus) začíná na os pubis.
Svalové snopce obou stran ohraničují štěrbinovitý otvor
pro průchod močové trubice a u ženy také pochvy (hiatus
urogenitalis). Snopce pravého a levého svalu se za hiatus
urogenitalis částečně vzájemně proplétají, částečně pokračují
k laterální stěně konečníku a upínají se do ligamentum
anococcygeum. Musculus levator ani je inervován svalovými
větvemi z plexus sacralis. Spolu s ostatními svaly pánevního
dna představuje pružnou spodinu pánve, podpírá orgány
prostupující přes hiatus urogenitalis. Zvedá konečník a podílí
se na uzávěru análního otvoru. U ženy má funkci svěrače
pochvy, podpírá dělohu, u muže podpírá prostatu.
musculus levator labii superioris, jeden ze svalů mimických.
Začíná nad foramen infraorbitale maxily a upíná se
do kůže podél sulcus nasolabialis. Zvedá horní ret nahoru,
131
prohýbá střední část nasolabiální rýhy do oblouku (výraz
zármutku a pláče). Inervován je z nervus facialis.
musculus levator labii superioris alaeque nasi, jeden ze
svalů mimických. Začíná na processus frontalis maxily, upíná
se do kůže nosního křídla a kůže podél sulcus nasolabialis.
Táhne horní ret a nosní křídlo nahoru (rozšiřuje nosní
dírku), protahuje nasolabiální rýhu nahoru (výraz hořkého
pláče). Inervován je z nervus facialis.
musculuslevatorscapulae,jedenzesvalů zádových.Začíná
na processus transversi C1
až C4
obratlů a upíná se na angulus
superior lopatky. Funguje jako zvedač lopatky, inervován je
z nervus dorsalis scapulae (plexus brachialis).
musculus longus capitis, jeden ze svalů prevertebrálních
(krčních). Začíná na příčných výběžcích kaudálních krčních
obratlů a upíná se na pars basilaris kosti týlní dorzolaterálně
od tuberculum pharyngeum. Provádí flexi hlavy, inervován
je z plexus cervicalis.
musculus longus colli, jeden ze svalů prevertebrálních
(krčních). Začíná na tělech a transverzálních výběžcích kaudálních
krčních a kraniálních hrudních obratlů, upíná se na
příčné výběžky a těla kraniálních krčních obratlů, dosahuje
až na přední oblouk atlasu. Provádí flexi krční páteře, inervován
je z plexus cervicalis.
musculus masseter, zevní sval žvýkací. Odstupuje od arcus
zygomaticus, upíná se na tuberositas masseterica na zevní
straně úhlu mandibuly. Při kontrakci způsobuje mandibulární
elevaci, povrchová část současně táhne čelist poněkud
dopředu (mandibulární protrakce). Hluboká část svalu
u novorozence, kde je nízká mandibula, táhne čelist dozadu
(mandibulární retrakce). Tento rozdíl ve funkci obou částí
se u novorozence a kojence uplatňuje jako střídavý předozadní
pohyb mandibuly při mechanismu sání. Sval je inervován
z nervus mandibularis (3. větev nervus trigeminus).
musculus mentalis, jeden ze svalů mimických. Začíná od
juga alveolaria dolních řezáků a upíná se do kůže brady.
Táhne dolní ret dopředu a nahoru (výraz pýchy), někdy
vytváří na bradě ,,důlek". Inervován je z nervus facialis.
musculus mylohyoideus, jeden ze svalů suprahyoidních
vytvářející kontraktilní spodinu ústní dutiny. Začíná na
linea mylohyoidea mandibuly a upíná se na tělo jazylky
a raphe mylohyoidea (vazivový pruh mezi svaly obou stran
jdoucí od jazylky k mandibule). Zvedá jazylku a ústní spodinu,
při fixované jazylce způsobuje mandibulární depresi,
inervován je z nervus trigeminus.
musculus obliquus capitis inferior, jeden ze skupiny svalů
zádových (skupina hlubokých svalů šíjových). Začíná na
trnovém výběžku axis a upíná se na příčný výběžek atlasu.
Napomáhá otáčení hlavy na stranu kontrahovaného svalu,
inervován je z dorzální větve I. míšního nervu (nervus sub-
occipitalis).
musculus obliquus capitis superior, jeden ze skupiny svalů
zádových (skupina hlubokých svalů šíjových). Začíná na
příčném výběžku atlasu a upíná se na laterální část linea
nuchae inferior kosti týlní. Napomáhá extenzi a úklonu hlavy,
inervován je z dorzální větve I. míšního nervu (nervus
suboccipitalis).
musculus obliquus externus abdominis, sval laterální
skupiny svalů břišních. Začíná na osmi kaudálních žebrech
a upíná se na labium externum cristae iliacae kosti kyčelní.
Ostatní svalové snopce přecházejí v rozsáhlou aponeurózu,
která se klade před musculus rectus abdominis. Ve střední
rovině se vazivové snopce proplétají s druhostrannými
a vzniká tak vazivový pruh ­ linea alba ­ táhnoucí se od
processus xiphoideus kosti hrudní k symfýze. V místě pupku
se nachází v linea alba prstenec ­ anulus umbilicalis. Při
fixované pánvi a oboustranné kontrakci provádí sval flexi
páteře, při fixovaném hrudníku přitažení pánve. Při jednostranné
kontrakci otáčení trupu na opačnou stranu, podílí
se i na lisu břišním. Musculus obliquus externus abdominis
je inervován z nervi intercostales.
musculus obliquus internus abdominis, sval laterální
skupiny svalů břišních. Začíná pomocí fascia thoracolumbalis
od bederní páteře, linea intermedia cristae iliacae kosti
kyčelní a od laterální poloviny ligamentum inquinale, upíná
se na tři kaudální žebra. Ostatní svalové snopce přecházejí
v rozsáhlou aponeurózu, která v kraniálních  tvoří dva listy
obalující musculus rectus abdominis, v kaudální čtvrtině
se pak klade celá aponeuróza, před musculus rectus abdominis.
Ve střední rovině se vazivové snopce účastní linea alba.
Sval napomáhá při předklonu a úklonu páteře, podílí se na
břišním lisu. Inervován je z nervi intercostales, z nervus iliohypogastricus
a nervus ilioinquinalis ­ oba z plexus lumbalis.
musculus obturatorius externus, sval mediální skupiny
svalů stehenních (musculi femoris). Začíná na zevní straně
membrana obturatoria a na okrajích kostí, které ji lemují,
upíná se do fossa trochanterica femuru. Sval supinuje stehno,
napomáhá při jeho addukci a flexi. Inervován je z nervus
obturatorius (plexus lumbalis).
musculus obturatorius internus, sval ze zadní skupiny
svalů kyčelních (musculi coxae). Začíná na vnitřní straně
membrana obturatoria a okrajích kosti stydké a kosti sedací,
které ji lemují, probíhá skrz foramen ischiadicum minus
a upíná se do fossa trochanterica femuru. Spolupůsobí při
femorální supinaci, inervován je ze svalových větví plexus
sacralis. Fascie, pokrývající musculus obturatorius internus
je od symfýzy po spina ischiadica kosti sedací zesílena v arcus
tendineus musculi levatoris ani, kde levátor konečníku
začíná.
musculus occipitofrontalis, součást musculus epicranius,
132
umístěný je na povrchu lebky jako přilba. Jeho zadní bříško
(venter occipitalis) začíná na linea nuchae superior kosti
týlní, přední bříško ­ venter frontalis na kůži čela v okolí
glabely a obočí, obě bříška se upínají do aponeurotického
centra ­ galea aponeurotica. Sval zvedá vnitřní okraj obočí
a skládá kůži čela ve vrásky (při mírné kontrakci svalu tak
získává obličej výraz pozornosti, při silné kontrakci výraz
hrůzy a zděšení). Inervován je z nervus facialis.
musculus omohyoideus, jeden ze svalů infrahyoidních,
skládá se ze dvou bříšek oddělených vsunutou šlachou, která
je vazivem spojena s vena jugularis interna. Dolní bříško
svalu (venter inferior) začíná v blízkosti incisura scapulae,
horní bříško (venter superior) navazující na vsunutou šlachu
se upíná na tělo jazylky. Sval táhne jazylku dolů a současně
napíná lamina praetrachealis krční fascie, rozšiřuje lumen
vena jugularis interna. Inervace je z plexus cervicalis ­ ansa
cervicalis profunda.
musculus opponens digiti minimi (manus), sval malíkového
valu ruky ­ hypothenaru. Začíná na hamulus ossis
hamati a upíná se na mediálním okraji V. metakarpu. Způsobuje
opozici malíku, inervován je z nervus ulnaris (plexus
brachialis).
musculus opponens digiti minimi (pedis), sval hluboké
vrstvy plantární skupiny svalů nohy (musculi pedis). Začíná
na plantární straně kosti krychlové a upíná se na tělo V.
metatarzu. Provádí opozici 5. prstu, je inervován z nervus
plantaris lateralis (plexus sacralis).
musculus opponens pollicis, sval palcového valu ruky
­ thenaru. Začíná na eminentia carpi radialis, upíná se na
radiální okraj I. metakarpu. Způsobuje opozici palce, inervován
je z nervus medianus (plexus brachialis).
musculus orbicularis oculi, jeden ze svalů mimických,
začíná a upíná se cirkulárně ve vchodu očnice a ve víčkách,
dosahuje až na dorzální stranu slzního vaku ­ saccus lacrimalis.
Zužuje a uzavírá oční štěrbinu, při laterálním očním
koutku vytváří radiálně orientované kožní vrásky, mediální
snopce rozšiřují slzný váček (nasávání slz do vývodných slzních
cest). Inervován je z nervus facialis.
musculus palmaris brevis, kožní sval malíkového valu
ruky ­ hypothenaru. Začíná na mediálním okraji palmární
aponeurózy a upíná se do kůže hypothenaru, kde tvoří kožní
rýhy. Inervován je z nervus ulnaris (plexus brachialis).
musculus palmaris longus, sval přední skupiny svalů předloketních
(musculi antebrachii). Začíná na epicondylus medialis
humeru a upíná se do palmární aponeurózy. Napomáhá
flexi ruky, inervován je z nervus medianus (plexus brachialis).
Asi v 15% případů chybí.
musculus pectineus, sval mediální skupiny svalů stehenních
(musculi femoris). Začíná na pecten ossis pubis, upíná
se na linea pectinea femuru. Provádí addukci, flexi a supinaci
v kloubu kyčelním. Inervován je z nervus obturatorius
a nervus femoralis ­ oba z plexus lumbalis.
musculus pectoralis major, jeden ze svalů hrudních. Začíná
na mediální části kosti klíční, laterálním okraji sterna, na
přilehlých částech žeber a na pochvě přímého břišního svalu
(vagina musculi recti abdominis), upíná se na crista tuberculi
majoris kosti pažní. Uplatňuje se při připažení, předpažení
a humerální pronaci. Při fixované horní končetině se stává
pomocným dýchacím svalem (napomáhá vdechu). Inervován
je z nervi pectorales (plexus brachialis).
musculus pectoralis minor, jeden ze svalů hrudních.
Odstupuje od 3.­5. žebra, upíná se na processus coracoideus
lopatky. Napomáhá předpažení, při fixované horní končetině
napomáhá vdechu. Inervován je z nervi pectorales (plexus
brachialis).
musculus peronaeus brevis, sval laterální skupiny svalů
bércových (musculi cruris). Odstupuje od distální poloviny
zevní plochy fibuly, šlacha se klade za laterální kotník, na
kosti patní probíhá nad trochlea peronaealis. Sval se upíná
na tuberositas ossis metatarsi V., provádí plantární flexi nohy
a její pronaci. Je inervován z nervus peronaeus superficialis
(plexus sacralis).
musculus peronaeus longus, sval laterální skupiny svalů
bércových (musculi cruris). Odstupuje od caput fibulae
a proximální části zevní plochy fibuly, šlacha se klade za
laterální kotník, na kosti patní probíhá pod trochlea peronaealis,
přechází na chodidlo do sulcus tendinis musculi
peronaei longi na os cuboideum a upíná se na os cuneiforme
mediale a bázi I. metatarzu. Napomáhá plantární flexi nohy
a její pronaci, udržuje příčnou klenbu nožní. Sval je inervován
z nervus peronaeus superficialis (plexus sacralis).
musculus peronaeus tertius, pátá šlacha musculus extensor
digitorum longus. Upíná se na tuberositas ossis metatarsi V.
Sval napomáhá pronaci nohy, je inervován z nervus peronaeus
profundus (plexus sacralis).
musculus piriformis, sval zadní skupiny svalů kyčelních
(musculi coxae). Začíná na laterální části facies pelvina kosti
křížové a upíná se na trochanter major femuru. Napomáhá
femorální supinaci, inervován je ze svalových větví plexus
sacralis.
Musculus piriformis prochází skrz foramen ischiadicum
majus a dělí jej na foramen supra- a infrapiriforme. Oba
otvory slouží pro prostup cév a nervů.
musculus plantaris, sval povrchové vrstvy zadní skupiny
svalů bércových (musculi cruris). Začíná na epicondylus lateralis
femuru, svalové bříško je velmi krátké, dlouhá úponová
šlacha splývá se šlachou Achillovou. Musculus plantaris
napomáhá plantární flexi nohy a flexi v kloubu kolenním. Je
133
inervován z nervus tibialis (plexus sacralis).
musculus platysma, jeden ze svalů krčních. Začíná od
hrudní a ramenní fascie, přechází do kůže obličeje při bázi
mandibuly, v oblasti brady se svaly obou stran setkávají. Sval
umožňuje přizpůsobivost kůže při pohybech hlavy a krku,
inervován je z ansa cervicalis superficialis, která je složená
z větví nervus facialis a nervus transversus colli (plexus cervicalis).
Musculus platysma je původem sval mimický.
musculus popliteus, sval povrchové vrstvy zadní skupiny
svalů bércových (musculi cruris). Začíná na epicondylus
lateralis femuru, upíná se proximálně od linea musculi solei
na tibii. Působí flexi v kloubu kolenním, při flektovaném
koleni napomáhá pronaci. Je inervován z nervus tibialis
(plexus sacralis).
musculus procerus, jeden ze svalů mimických. Začíná ve
vazivu, které kryje nosní hřbet a upíná se do kůže v oblasti
glabely. Táhne kůži směrem kaudálním a vyvolává příčnou
vrásku na kořenu nosním. Inervován je z nervus facialis.
musculus pronator quadratus, sval přední skupiny hluboké
vrstvy předloketních svalů ­ musculi antebrachii. Plochý
sval, který začíná na ventrální straně kosti loketní v distální
části a upíná se na palmární straně kosti vřetenní rovněž
v distální části. Napomáhá pronaci předloktí, inervován je
z nervus medianus (plexus brachialis).
musculus pronator teres, povrchový sval přední skupiny
předloketních svalů ­ musculi antebrachii. Začíná na epicondylus
medialis humeru a processus coronoideus ulny, upíná
se na střední část laterální strany radia. Provádí pronaci
a napomáhá flexi v kloubu loketním, inervován je z nervus
medianus (plexus brachialis).
musculus psoas major, sval přední skupiny svalů kyčelních
(musculi coxae), součást musculus iliopsoas. Začíná na tělech
bederních obratlů a na meziobratlových ploténkách bederní
páteře (L1-4
), splývá s musculus iliacus a oba svaly inzerují
na trochanter minor femuru. Sval se účastní pohybů v rámci
musculus iliopsoas. Inervován je větvemi plexus lumbalis.
musculus pterygoideus lateralis, jeden ze svalů žvýkacích.
Začíná dvěma hlavami na lamina lateralis processus pterygoidei
a facies infratemporalis velkých křídel kosti klínové,
upíná se do fovea pterygoidea na krčku mandibuly a na
discus articularis kloubu čelistního. Při oboustranné kontrakci
táhne dolní čelist i s diskem dopředu (mandibulární
protrakce), při jednostranné akci táhne mandibulu na protilehlou
stranu a zúčastňuje se třecích žvýkacích pohybů.
Sval je inervován z nervus mandibularis (3. větev nervus
trigeminus).
musculus pterygoideus medialis, jeden ze svalů žvýkacích.
Začíná dvěma hlavami na tuber maxillae a ve fossa pterygoidea
kosti klínové, upíná se na vnitřní plochu úhlu mandibuly
na tuberositas pterygoidea. Při kontrakci způsobuje
mandibulární elevaci, inervován je z nervus mandibularis
(3. větev nervus trigeminus).
musculus pubococcygeus, mediální část musculus levator
ani. Začíná na ramus superior kosti stydké, lemuje urogenitální
štěrbinu a upíná se na kost kostrční. Snopce sbíhají
mediodorzálně a kaudálně a upínají se na ligamentum anococcygeum
a kost kostrční. Sval je zvedač a svěrač konečníku
a dna pánevního, inervován je z plexus sacralis.
musculus pyramidalis, sval přední skupiny svalů břišních.
Začíná na ramus superior kosti stydké a upíná se na kaudální
část linea alba. U člověka je rudimentární, nekonstantní,
dobře vyvinutý je u vačnatců, kde podpírá břišní vak. Sval
je inervován z nervus subcostalis.
musculus quadratus femoris, sval zadní skupiny svalů
kyčelních (musculi coxae). Začíná na tuber ischiadicum kosti
sedací a upíná se na crista intertrochanterica a trochanter
major femuru. Napomáhá femorální supinaci, inervován je
ze svalových větví plexus sacralis.
musculus quadratus lumborum, sval zadní skupiny svalů
břišních. Začíná na processus costarii bederních obratlů
a crista iliaca kosti kyčelní, upíná se na 12. žebro. Napomáhá
záklonu a úklonu lumbální části páteře, fixuje 12. žebro
a tím napomáhá kontrakci bránice, inervován je ze svalových
větví plexus lumbalis a z nervus subcostalis.
musculus quadratus plantae, sval prostřední vrstvy plantární
skupiny svalů nohy (musculi pedis). Začíná na tuber
calcanei, upíná se na šlachu musculus flexor digitorum longus.
Napomáhá flexi prstů (usměrňuje tah musculus flexor
digitorum longus), inervován je z nervus plantaris lateralis
(plexus sacralis).
musculus quadriceps femoris, mohutný sval přední skupiny
svalů stehenních (musculi femoris). Má čtyři hlavy
z nichž jedna část musculus rectus femoris (caput rectum)
začíná na spina iliaca anterior inferior kosti kyčelní a druhá
část (caput reflexum) na kyčelní kosti nad acetabulem. Další
hlava ­ musculus vastus medialis začíná na labium mediale
lineae asperae femuru, třetí ­ musculus vastus lateralis
odstupuje od labium laterale lineae asperae a čtvrtá hlava
­ musculus vastus intermedius začíná na těle kosti stehenní.
Po spojení všech svalových začátků inzeruje na basis patellae
a prostřednictvím ligamentum patellae na tuberositas
tibiae. Sval provádí extenzi v kloubu kolenním, musculus
rectus femoris i flexi v kloubu kyčelním. Celý sval je inervován
z nervus femoralis (plexus lumbalis).
musculus rectus abdominis, sval z přední skupiny svalů
břišních. Začíná na chrupavkách 5.­7. žebra a na processus
xiphoideus kosti hrudní, upíná se mezi symfýzou a tuberculum
pubicum kosti stydké. Do průběhu jsou vloženy trans-
134
verzální vazivové přepážky (zpravidla tři) ­ intersectiones
tendineae. Má speciální obal ­ vagina musculi recti abdominis.
Podle fixace provádí buď flexi páteře nebo přitahování
pánve k hrudníku. Účastní se břišního lisu, inervován je
z nervi intercostales.
musculus rectus capitis anterior, jeden ze skupiny svalů
krku, začíná na processus transversus atlasu, upíná se na pars
basilaris kosti týlní. Při oboustranné kontrakci provádí flexi
hlavy, při jednostranné kontrakci úklon hlavy. Sval je inervován
z plexus cervicalis.
musculus rectus capitis lateralis, jeden ze skupiny svalů
krku, začíná na processus transversus atlasu a upíná se na
pars lateralis kosti týlní. Provádí úklon hlavy, inervován je
z plexus cervicalis.
musculus rectus capitis posterior major, jeden ze skupiny
svalů zádových (skupina hlubokých svalů šíjových). Začíná
na trnovém výběžku axis a upíná se na prostřední část
linea nuchae inferior kosti týlní. Napomáhá extenzi, úklonu
a otáčení hlavy na stranu kontrahovaného svalu. Inervován
je z dorzální větve I. míšního nervu (nervus suboccipitalis).
musculus rectus capitis posterior minor, jeden ze skupiny
svalů zádových (skupina hlubokých svalů šíjových). Začíná
na tuberculum posterius atlasu, upíná se na mediální část linea
nuchae inferior kosti týlní. Působí extenzi hlavy při oboustranné
kontrakci, uklonění hlavy při jednostranné kontrakci, inervován
je z dorzální větve I. míšního nervu (nervus suboccipi-
talis).
musculus rhomboideus major, jeden ze svalů zádových.
Začíná na processus spinosi Th1-4
obratlů, upíná se na margo
medialis lopatky proti její fossa infraspinata. Při kontrakci
posunuje sval lopatku mediokraniálně, inervován je z nervus
dorsalis scapulae (plexus brachialis).
musculus rhomboideus minor, jeden ze svalů zádových.
Začíná na processus spinosi C6
a C7
obratlů, upíná se na
margo medialis lopatky proti její fossa supraspinata. Sval
posunuje lopatku mediokraniálním směrem, inervován je
z nervus dorsalis scapulae (plexus brachialis).
musculus risorius, jeden ze svalů mimických, velmi variabilní.
Začíná od vazivového obalu musculus masseter (fascia
masseterica) a vyzařuje do kůže ústního koutku. Táhne
koutek ústní dorzolaterálně a rozšiřuje štěrbinu ústní, při
smíchu působí u některých jedinců ,,důlky" ve tvářích. Je
inervován z nervus facialis.
musculus sartorius, ,,krejčovský sval", sval přední skupiny
svalů stehenních (musculi femoris). Začíná na spina iliaca
anterior superior kosti kyčelní, upíná se na pes anserinus (při
mediální straně tuberositas tibiae). Provádí flexi, abdukci
a supinaci v kloubu kyčelním, v kloubu kolenním vykonává
flexi a pronaci. Inervován je z nervus femoralis (plexus lum-
balis).
musculus scalenus anterior, jeden z hlubokých svalů krčních.
Začíná na příčných výběžcích kaudálních krčních
obratlů a upíná se na tuberculum musculi scaleni anterioris
na I. žebru. Při oboustranné kontrakci dochází k flexi krční
páteře, při jednostranném stahu uklání krční páteř na
stejnou stranu s otočením na opačnou stranu. Při fixované
páteři zvedá žebro, patří k pomocným vdechovým svalům.
Inervován je z plexus cervicalis. Mezi musculus scalenus
anterior a musculus scalenus medius je štěrbina (fissura scalenorum),
jíž prochází nervový plexus brachialis a podklíčková
tepna (arteria subclavia).
musculus scalenus medius, jeden z hlubokých svalů krčních.
Začíná na příčných výběžcích většiny krčních obratlů,
upíná se na I. žebro dorzálně od sulcus arteriae subclaviae.
Při oboustranné kontrakci dochází k flexi krční páteře, při
jednostranném stahu uklání krční páteř na stejnou stranu
s otočením na opačnou stranu. Při fixované páteři zvedá
žebro, patří k pomocným vdechovým svalům. Inervován je
z plexus cervicalis.
musculus scalenus posterior, jeden z hlubokých svalů
krčních. Začíná na příčných výběžcích kaudálních krčních
obratlů a upíná se na tuberositas musculi scaleni posterioris
na II. žebru. Při oboustranné kontrakci dochází k flexi krční
páteře, při jednostranném stahu uklání krční páteř na
stejnou stranu s otočením na opačnou stranu. Při fixované
páteři zvedá žebro, patří k pomocným vdechovým svalům.
Inervován je z plexus cervicalis.
musculus semimembranosus, sval zadní skupiny svalů stehenních
(musculi femoris). Odstupuje od tuber ischiadicum
kosti sedací, upíná se na mediální stranu tibie, mediální
kondyl tibie a část svalových snopců přechází v ligamentum
popliteum obliquum. Vykonává flexi v kloubu kolenním,
extenzi, addukci a vnitřní rotaci v kloubu kyčelním. Inervován
je z nervus ischiadicus (plexus sacralis).
musculus semispinalis capitis, jeden ze svalů zádových
(transverzospinální systém). Začíná od transverzálních
výběžků obratlů na rozhraní krční a hrudní páteře. Upíná
se mezi linea nuchae superior a inferior kosti týlní. Při oboustranné
kontrakci napomáhá extenzi hlavy a krční páteře,
při jednostranné kontrakci rotaci hlavy a krční páteře na
opačnou stranu. Inervován je z rami dorsales míšních ner-
vů.
musculus semispinalis thoracis et cervicis, jeden ze svalů
zádových (transverzospinální systém). Odstupuje od příčných
výběžků kaudálních hrudních obratlů a upíná se na
trnové výběžky krčních a horních hrudních obratlů. Při
oboustranné kontrakci napomáhá extenzi páteře, při jednostranné
kontrakci rotaci páteře na opačnou stranu. Inervován
je z rami dorsales míšních nervů.
135
musculus semitendinosus, sval zadní skupiny svalů stehenních
(musculi femoris). Odstupuje od tuber ischiadicum
kosti sedací, upíná se v blízkosti tuberositas tibiae prostřednictvím
pes anserinus. Vykonává flexi v kloubu kolenním,
extenzi, addukci a vnitřní rotaci v kloubu kyčelním. Inervován
je z nervus ischiadicus (plexus sacralis).
musculus serratus anterior, jeden ze svalů hrudních (musculi
thoracis). Začíná na 9 kraniálních žebrech, upíná se na
margo medialis lopatky. Sval obrací cavitas glenoidalis lopatky
vzhůru a tím napomáhá vzpažení, přitlačuje také lopatku
k hrudníku a je činný při inspiraci. Inervován je z nervus
thoracicus longus (plexus brachialis).
musculus serratus posterior inferior, jeden ze svalů zádových
(svaly spinokostální). Začíná na processus spinosi
obratlů na rozhraní hrudní a bederní páteře, upíná se na 4
kaudální žebra laterálně od anguli costarum. Fixuje žebra
při kontrakci bránice (funkce však není zcela jasná). Inervován
je z nervi intercostales.
musculus serratus posterior superior, jeden ze svalů
zádových (svaly spinokostální). Začíná na processus spinosi
posledních krčních a prvních hrudních obratlů, upíná se na
2. až 5. žebro laterálně od anguli costarum. Při kontrakci
zvedá žebra a tím napomáhá při vdechu. Inervován je z nervi
intercostales.
musculus soleus, hluboká část musculus triceps surae (sval
zadní skupiny bércových svalů musculi cruris). Odstupuje
od caput fibulae a arcus tendineus musculi solei, spojuje se
s musculus gastrocnemius a obě bříška přecházejí ve společnou
šlachu Achillovu (tendo Achillis), která se upíná na
tuber calcanei. Sval provádí plantární flexi nohy, musculus
gastrocnemius i flexi v kloubu kolenním. Celý sval se výrazně
uplatňuje při chůzi ­ nápadný je jeho rozvoj u člověka. Je
inervován z nervus tibialis (plexus sacralis).
musculus sphincter ani externus, zevní svěrač konečníku,
je příčně pruhovaný sval řazený někdy ke svalům zevních
pohlavních orgánů, jindy je uváděn jako součást diaphragma
pelvis. Sval začíná od hrotu kostrče a od ligamentum
anococcygeum. Obkružuje anální kanál, podílí na uzávěru
análního otvoru a upíná se do centrum perineale. Jeho horní
část navazuje na musculus levator ani. Je inervován z nervus
pudendus a ze svalových větviček plexus sacralis.
musculus spinalis thoracis, jeden z autochtonních svalů
zádových (spinospinální systém). Začíná na trnových
výběžcích obratlů na rozhraní hrudní a bederní páteře, upíná
se na trnové výběžky kraniálních hrudních obratlů. Při
oboustranné kontrakci provádí extenzi páteře, při jednostranné
kontrakci její lateroflexi (úklon). Sval je inervován
z rami dorsales míšních nervů.
musculus splenius capitis, jeden z povrchových autochtonních
svalů zádových (spinotransverzální systém). Začíná
na trnových výběžcích obratlů na rozhraní krční a hrudní
páteře, upíná se na laterální část linea nuchae superior kosti
týlní a na processus mastoideus kosti spánkové. Při oboustranné
kontrakci způsobuje extenzi hlavy, při jednostranné
kontrakci úklon a otočení hlavy na stranu kontrahovaného
svalu. Inervován je z rami dorsales míšních nervů.
musculus splenius cervicis, jeden z autochtonních svalů
zádových (spinotransverzální systém). Začíná na trnových
výběžcích horních hrudních obratlů, upíná se na transverzální
výběžky atlasu a axis. Při oboustranné kontrakci
způsobuje extenzi hlavy, při jednostranné kontrakci úklon
a otočení hlavy na stranu kontrahovaného svalu. Inervován
je z rami dorsales míšních nervů.
musculus sternocleidomastoideus, jeden ze svalů krčních.
Začíná na manubrium sterni, na sternální části kosti klíční
a upíná se na processus mastoideus kosti spánkové a na linea
nuchae superior kosti týlní. Dorzální porce svalu zvedá při
oboustranné kontrakci obličejovou část hlavy a hlavu zaklání,
při oboustranné kontrakci ventrální části svalu dochází
k flexi hlavy, při jednostranné kontrakci otočení hlavy na
opačnou stranu. Při fixované hlavě se musculus sternocleidomastoideus
uplatňuje jako pomocný vdechový sval (pomáhá
při zvedání hrudníku). Jednostranné zkrácení svalu
(vrozené nebo vlivem porodního traumatu), při níž postižená
osoba drží hlavu stočenou na jednu stranu, se nazývá
torticollis. Sval je inervován z nervus accessorius a svalových
větví plexus cervicalis.
musculus sternohyoideus, sval ze skupiny svalů infrahyoidních.
Začíná na dorzální straně manubrium sterni a přilehlé
části kosti klíční, upíná se na tělo jazylky. Jazylku táhne
kaudálně, inervován je z ansa cervicalis profunda (plexus
cervicalis).
musculus sternothyroideus, sval ze skupiny svalů infrahyoidních.
Začíná na dorzální straně manubrium sterni
a přilehlých žebrech, upíná se na linea obliqua chrupavky
štítné. Sval táhne štítnou chrupavku a tím i hrtan kaudálně.
Inervace svalu je z plexus cervicalis ­ ansa cervicalis profun-
da.
musculus stylohyoideus, sval ze skupiny svalů suprahyoidních.
Začíná na processus styloideus kosti spánkové, nad
jazylkou se sval štěpí ve dvě části a mezi nimi probíhá zadní
bříško musculus digastricus. Inzeruje na těle jazylky v blízkosti
jejích malých rohů (cornu minus). Sval táhne jazylku
dorzokraniálně, je inervován z nervus facialis.
musculus subclavius, jeden ze svalů hrudních. Začíná na
horní ploše 1. žebra a upíná se na kaudální stranu kosti klíční.
Působí pokles ramene tím, že přitahuje klíční kost k žebru.
Inervován je z nervus subclavius (plexus brachialis).
136
musculus subscapularis, jeden ze svalů horní končetiny, ze
skupiny svalů ramenních a lopatkových. Začíná na facies
costalis lopatky a upíná se na tuberculum minus humeru.
Napomáhá humerální pronaci a addukci, inervován je
z nervus subscapularis (plexus brachialis).
musculus supinator, sval laterální skupiny svalů předloketních
­ musculi antebrachii. Začíná na epicondylus lateralis
humeru, ligamentum collaterale radiale, ligamentum anulare
radii a crista musculi supinatoris na ulně, upíná se od
tuberositas radii ke středu laterální plochy radia. Provádí
supinaci předloktí, inervován je z nervus radialis (plexus
brachialis).
musculus supraspinatus, jeden ze svalů horní končetiny,
ze skupiny svalů ramenních a lopatkových. Začíná ve fossa
supraspinata lopatky a upíná se na tuberculum majus
humeri. Sval zahajuje abdukci paže (upažení), fixuje hlavici
humeru, napomáhá humerální supinaci. Inervován je z nervus
suprascapularis (plexus brachialis).
musculus temporalis, sval spánkový, jeden ze svalů žvýkacích.
Odstupuje od fossa temporalis a temporální fascie,
sestupuje pod jařmovým obloukem a upíná se na processus
coronoideus mandibuly. Při kontrakci způsobuje mandibulární
elevaci, dolní čelist vysunutou dopředu táhne směrem
dozadu (mandibulární retrakce). Inervován je z nervus
mandibularis (3. větev nervus trigeminus).
musculus temporoparietalis, jedna z částí musculus epicranius.
Je to rudimentární sval, který začíná na kůži v okolí
ušního boltce a upíná se na laterální okraj galea aponeurotica.
U člověka je nevýznamný, jen výjimečně může pohybovat
ušním boltcem. Inervován je z nervus facialis.
musculus tensor fasciae latae, sval zadní skupiny svalů
kyčelních (musculi coxae). Začíná na spina iliaca anterior
superior kosti kyčelní a upíná se do tractus iliotibialis.
Tahem za tractus iliotibialis zabezpečuje vzpřímený postoj
(sám však extendovat kolenní kloub nedovede), spolupůsobí
při flexi, abdukci a pronaci stehna. Inervován je z nervus
glutaeus superior (plexus sacralis).
musculus teres major, jeden ze svalů horní končetiny, ze
skupiny svalů ramenních a lopatkových. Začíná na angulus
inferior lopatky a upíná se na crista tuberculi minoris humeru.
Napomáhá připažení, zapažení a humerální pronaci,
inervován je z nervus subscapularis (plexus brachialis).
musculus teres minor, jeden ze svalů horní končetiny, ze
skupiny svalů ramenních a lopatkových. Začíná na margo
lateralis lopatky a upíná se na tuberculum majus humeru.
Provádí humerální supinaci a napomáhá při addukci paže.
Inervován je z nervus axillaris (plexus brachialis).
musculus tibialis anterior, sval přední skupiny svalů bércových
(musculi cruris). Odstupuje od laterální strany tibie
a přilehlé části membrana interossea cruris, upíná se na os
cuneiforme mediale a bázi I. metatarzu. Provádí dorzální flexi
nohy, její supinaci a zabezpečuje podélnou klenbu nohy.
Inervován je z nervus peronaeus profundus (plexus sacralis).
musculus tibialis posterior, sval hluboké vrstvy zadní
skupiny svalů bércových (musculi cruris). Začíná na zadní
straně tibie, vnitřní ploše fibuly a membrana interossea cruris,
upíná se na tuberositas ossis navicularis a na plantární
plochu ossa cuneiformia. Provádí plantární flexi, mírnou
supinaci a zabezpečuje podélnou klenbu nožní. Je inervován
z nervus tibialis (plexus sacralis).
musculus transversus abdominis, sval laterální skupiny
svalů břišních. Začíná na šesti kaudálních žebrech, aponeurosis
lumbalis, labium internum cristae iliacae kosti kyčelní
a ligamentum inquinale. Svalové snopce přecházejí v rozsáhlou
aponeurózu, která se v kraniálních  klade za musculus
rectus abdominis, v kaudální čtvrtině před tento sval. Ve
střední rovině jsou její snopce součástí linea alba. Musculus
transversus abdominis se účastní břišního lisu, inervován je
z nervi intercostales, nervus iliohypogastricus a nervus ilioinquinalis
­ oba z plexus lumbalis.
musculus transversus perinei profundus, příčně pruhovaný
sval, který je hlavním podkladem diaphragma urogenitale.
Jeho snopce odstupují od dolního okraje pánevních
kostí (od symfýzy, dolního ramene kosti stydké až po tuber
ischiadicum sedací kosti). Směřují mediálně a ve střední
rovině končí v centrum perineale. Sval zesiluje oblast hiatus
urogenitalis a je oporou pro pánevní orgány, je inervován
z nervus pudendus (plexus sacralis).
muculus transversus perinei superficialis, jeden ze svalů
diaphragma urogenitale. Slabý, nekonstantní podkožní sval,
začíná od tuber ischiadicum a upíná se do centrum perineale.
U ženy je tento sval většinou značně redukován. Sval je
inervován z nervus pudendus (plexus sacralis).
musculus transversus thoracis, jeden ze svalů hrudních.
Začíná na dorzální straně kaudální části sterna a upíná se
vějířovitě na vnitřní stranu chrupavek 2.­6. žebra. Táhne
žebra kaudálně a napomáhá expiraci. Inervován je z nervi
intercostales.
musculus trapezius, jeden z heterochtonních svalů zádových,
trapézový. Začíná na protuberantia occipitalis externa
kosti týlní, podél ligamentum nuchae a processus spinosi
C7
a všech hrudních obratlů. Aponeurotický začátek v oblasti
trnu C7
označujeme jako speculum rhomboides. Sval
se upíná na laterální část kosti klíční, akromion a na spina
scapulae. Horní část svalu táhne rameno kraniálně, střední
k páteři, dolní část táhne lopatku kaudálně. Musculus trapezius
je inervován z nervus accessorius a svalovými větvemi
z plexus cervicalis.
137
musculus triceps brachii, jeden ze svalů horní končetiny,
zadní skupiny musculi brachii. Má tři hlavy, čtvrtou (rudimentární)
představuje musculus anconeus. Dlouhá hlava
(caput longum) začíná na tuberculum infraglenoidale lopatky,
caput laterale na dorzální straně humeru proximálně
od sulcus nervi radialis, caput mediale na dorzální straně
humeru distálně od sulcus nervi radialis. Hlavy se spojují
v distální části paže v jednotné bříško, od laterálního epikondylu
humeru se k nim přidává musculus anconeus a celý
sval inzeruje na olecranon ulnae. Způsobuje extenzi v kloubu
loketním, dlouhá hlava addukci v kloubu ramenním. Je
inervován z nervus radialis (plexus brachialis).
musculus triceps surae, sval povrchové vrstvy zadní skupiny
svalů bércových (musculi cruris), je podkladem lýtka.
Skládá se z povrchové části ­ musculus gastrocnemius a části
hluboké ­ musculus soleus. Musculus gastrocnemius začíná
dvěma hlavami ­ caput mediale a laterale na příslušných
epikondylech femuru, musculus soleus odstupuje od caput
fibulae a arcus tendineus musculus solei (od hlavice fibuly
k linea musculus solei na tibii), bříška přecházejí ve společnou
šlachu Achillovu (tendo Achillis), která se upíná na
tuber calcanei. Sval vykonává plantární flexi nohy, musculus
gastrocnemius i flexi v kloubu kolenním. Celý sval se výrazně
uplatňuje při chůzi ­ nápadný je jeho rozvoj u člověka. Je
inervován z nervus tibialis (plexus sacralis).
musculus zygomaticus major, jeden ze svalů mimických.
Začíná na processus temporalis kosti lícní a upíná se do kůže
ústního koutku, částečně vyzařuje i do musculus orbicularis
oris. Táhne ústní koutek nahoru a laterálně, prohýbá nasolabiální
rýhu (veselý výraz). Inervován je z nervus facialis.
musculus zygomaticus minor, jeden ze svalů mimických.
Odstupuje od těla kosti lícní a upíná se do kůže v sulcus
nasolabialis, částečně vyzařuje i do musculus orbicularis
oris. Zvedá horní ret a dolní konec nasolabiální rýhy (výraz
soucitu). Inervován je z nervus facialis.
myelo-, označuje vztah k 1. míše, 2. k myelinu, 3. ke dřeni
kostní.
myo-, ve složených slovech s významem svalový.
myologie, nauka o svalech.
myositis ossificans posttraumatica, zkostnatění části svalového
úponu po úraze ­ příčinou osifikace svalových úponů
bývá tupé zhmoždění svalu opakujícími se mikrotraumaty
a trvalým přemáháním svalových skupin (myositidy
u jezdců na koni, střelců, tanečnic). V místě dráždění svalového
úponu dojde k charakteristické tvorbě spongiózní kosti;
defekt může být ohraničen na určitý sval nebo svalovou
jednotku.
n., zkratka pro nervus, nerv, v plurálu nn. ­ nervi, nervy.
nanismus, trpaslictví (tělesná výška dospělého muže pod
150cm, ženy pod 140cm).
naris, -is, f., nosní dírka, chřípí.
nasalis, -e, nosní (například dolní skořepa nosní ­ concha
nasalis inferior).
naso-, ve složených slovech ,,noso-, nosní".
nasus, -i, m., nos.
nasus externus, zevní nos, je jedním z orgánů dýchací
soustavy. Zevní nos je útvar podobný trojboké pyramidě.
Nachází se uprostřed obličeje a vyčnívá směrem dopředu.
Rozlišujeme na něm kořen (radix nasi), který je umístěný
mezi oběma očnicemi, hřbet nosní (dorsum nasi) a hrot
nosní (apex nasi). Do dutiny nosní vedou dva otvory ­ nosní
dírky (nares). Obě nosní dírky jsou od sebe odděleny
sagitálně orientovaným vazivovým úsekem nosní přepážky.
Laterální okraj nosních dírek ohraničují křídla nosní (alae
nasi). Zevní nos je krytý silnou kůží, do které se upínají
některé mimické svaly. Tvar nosu je individuálně variabilní.
Podkladem zevního nosu jsou kosti splanchnokrania, které
ohraničují apertura piriformis a nosní chrupavky (cartilagines
nasi) připojené ke skeletu vazivem.
nates, -ium, f., (plurál), hýždě.
navicularis, -e, loďkovitý, člunkovitý (například os navicu-
lare).
neo-, předpona označující ,,nový, novo-, nově".
neoacetabulum, nově vytvořená kloubní jamka pro hlavici
femuru při její luxaci.
neoarthrosis, neoartróza, nový, nepravý kloub.
neoartróza, neoarthrosis.
neonatus, -i, m., novorozenec. Dítě v období od porodu do
28. dne po narození. Novorozenec má v porovnání s postkraniálním
skeletem relativně velkou lebku. Při srovnání
obou částí lebky je však obličejová část oproti mozkové
malá (poměr 1:8 u novorozence, 1:2 u dospělého jedince).
Obličejový oddíl je velkou měrou závislý na rozvoji žvýkacího
aparátu. K nejvýznamnějším faktorům, které ovlivňují
vývoj splanchnokrania, patří především prořezávání
zubů, změny spojené s funkčním využíváním horní a dolní
čelisti (při sání, později při kousání a žvýkání), vývoj svalů
žvýkacích a pneumatizace maxily. Osifikace kostí lebky je
neúplná, mezi jejich okraji jsou vazivové pruhy, z nichž se
dalším vývojem vytvoří lebeční švy. Okraje kostí jsou ještě
zaoblené, nemají vytvořené úhly, proto jsou mezi některými
kostmi membranózní ploténky ­ fonticuli. Na novorozenecké
lebce je vyvinuto šest konstantních lupínků: nepárový
fonticulus major (anterior), párový fonticulus mastoideus,
nepárový fonticulus minor (occipitalis) a párový fonticulus
sphenoidalis, které umožňují růst lebky. Na spánkové kosti
je vytvořen pouze anulus tympanicus, processus mastoideus
se vyvíjí až se zvedáním hlavičky. Mandibula je tvořena ze
dvou částí, mezi nimiž je symphysis menti, angulus mandi-
138
bulae je asi 140°. Vyhmatáním fonticulus major se porodník
informuje o poloze hlavičky novorozence za porodu, deprese
jeho povrchu signalizuje dehydrataci organismu, vyklenutí
zvýšený nitrolební tlak. Předčasná obliterace fontikulů
spolu s předčasnou obliterací lebečních švů vede k deformitě
lebky.
nervus, -i, m., nerv, čiva.
nerv bloudivý, nervus vagus, X. hlavový nerv.
nerv čichový, nervus olfactorius, I. hlavový nerv.
nerv jazykohltanový, nervus glossopharyngeus, IX. hlavový
nerv.
nerv kladkový, nervus trochlearis, IV. hlavový nerv.
nerv lícní, nervus facialis, VII. hlavový nerv.
nerv odtažitý, nervus abducens, VI. hlavový nerv.
nerv okohybný, nervus oculomotorius, III. hlavový nerv.
nerv podjazykový, nervus hypoglossus, XII. hlavový nerv.
nerv přídatný, nervus accessorius, XI. hlavový nerv.
nerv sluchově-rovnovážný, nervus vestibulocochlearis, VIII.
hlavový nerv.
nerv trojklaný, nervus trigeminus, V. hlavový nerv.
nerv zrakový, nervus opticus, II. hlavový nerv.
nervi craniales, nervy hlavové, součást periferní nervové
soustavy. Dvanáct párů hlavových (mozkových) nervů: I.
nervi olfactorii, II. nervus opticus, III. nervus oculomotorius,
IV. nervus trochlearis, V. nervus trigeminus, VI. nervus abducens,
VII. nervus facialis, VIII. nervus vestibulocochlearis, IX.
nervus glossopharyngeus, X. nervus vagus, XI. nervus accessorius,
XII. nervus hypoglossus. Hlavové nervy mají uložena
těla nervových buněk (perikaryony) v kmeni mozkovém.
Jejich neurity vystupují (s výjimkou nervus trochlearis) na
bazální straně mozkového kmene a opouštějí lebku otvory
v bázi lební (rozdíl oproti nervům míšním). Jejich inervační
oblast zahrnuje hlavu, krk a cestou nervus vagus i orgány
dutiny hrudní a břišní.
nervi spinales, nervy míšní, 31 párů. Vznikají z předního
a zadního kořene (motorického radix ventralis a sensitivního
radix dorsalis). Kořeny míšních nervů vznikají spojením
neuritů, vycházejících z nervových buněk hřbetní
míchy a spinálních ganglií. Po složitější výměně vláken
z obou kořenů se míšní nerv rozdělí na přední a zadní větev
(smíšený ramus ventralis a smíšený ramus dorsalis). Rami
ventrales se pak spojují v pleteně (plexus cervicalis, plexus
brachialis, plexus lumbalis a plexus sacralis), původní segmentární
uspořádání si podržují pouze nervi intercostales.
Z rami ventrales je inervováno svalstvo na přední straně
těla a heterochtonní zádové svaly. Z rami dorsales jsou inervovány
pouze původní hřbetní svaly (svaly autochtonní).
Na rozdíl od nervů hlavových vystupují míšní nervy mezi
obratli ­ skrze foramina intervertebralia.
nervus, -i, m., nerv. Zkratka n., nerv, plurál nn. ­ nervy.
nervy čichové, nn. olfactorii, rozvětvený I. hlavový nerv.
nervy hlavové, nervi craniales.
nervy míšní, nervi spinales.
nervus abducens, nerv odtažitý, VI. hlavový nerv. Vystupuje
z mozkového kmene při střední rovině mezi prodlouženou
míchou a Varolovým mostem, přes fissura orbitalis
superior vstupuje do očnice a zde inervuje jeden z okohybných
svalů ­ musculus rectus lateralis.
nervus accessorius, nerv přídatný, XI. hlavový nerv. Jeho
vlákna vystupují z prodloužené míchy, nerv prostupuje
skrze ventromediální část foramen jugulare a jeho ramus
externus inervuje musculus trapezius a musculus sternoclei-
domastoideus.
nervus facialis, nerv lícní, VII. hlavový nerv. Vlákna nervus
facialis opouští mozkový kmen na rozhraní Varolova mostu
a mozečku, vstupují do canalis nervi facialis (zde odstupují
větve pro některé útvary ve středoušní dutině a chorda tympani
pro podjazykovou a podčelistní slinnou žlázu a drobné
žlázy jazyka). Po výstupu ve foramen stylomastoideum vydává
větve k mimickým svalům, musculus stylohyoideus, venter
posterior musculi digastrici a pro musculus platysma. Po
složitém přepojení (cestou nervus petrosus major) ovlivňuje
i činnost slzní žlázy a drobných žláz nosní dutiny.
nervus glossopharyngeus, nerv jazykohltanový, IX. hlavový
nerv. Jeho vlákna vystupují z prodloužené míchy, nerv
prostupuje skrze ventromediální část foramen jugulare,
sestupuje ke stěně hltanu, kde se účastní její inervace. Mimo
jiné, složitější cestou, ovlivňuje největší slinnou žlázu (příušní)
­ glandula parotis.
nervus hypoglossus, nerv podjazykový, XII. hlavový nerv.
Jeho vlákna vystupují z prodloužené míchy, nerv prostupuje
skrze canalis hypoglossalis nad kondyly kosti týlní. Inervuje
svalstvo jazyka.
nervus oculomotorius, nerv okohybný, III. hlavový nerv.
Vlákna vystupují ze středního mozku, procházejí přes fissura
orbitalis superior do očnice a zde inervují většinu okohybných
svalů. Jedna část nervus oculomotorius ovlivňuje
složitější cestou funkci musculus sphincter pupillae (zužuje
zornici ­ pupilu) a musculus ciliaris (jeho funkce se projevuje
při akomodaci čočky).
nervus olfactorius, nerv čichový, I. hlavový nerv (nervi
olfactorii). Čichová vlákna prostupují z horní části nosní
dutiny skrze lamina cribrosa čichové kosti do bulbus olfactorius
na spodině čelního laloku mozku, kde na ně navazují
další neurity čichové dráhy.
nervus opticus, nerv zrakový, II. hlavový nerv. Vystupuje
ze zadního pólu oční koule, prostupuje přes canalis opticus,
na sulcus chiasmatis se část jeho vláken kříží s vlákny
139
druhostranného nervu. Vlákna pak pokračují dále cestou
zrakové dráhy.
nervus trigeminus, nerv trojklaný, V. hlavový nerv. Nerv
je určený pro sensitivní inervaci obličeje a části hlavy (po
takzvanou interaurikulární čáru ­ spojnici mezi oběma
ušními boltci) a pro inervaci žvýkacích svalů. Zdroj jeho
sensitivních vláken leží v uzlině na hrotu pyramidy spánkové
kosti (impressio trigemini), zdroj motorických neuronů
je ve Varolově mostu. Větve nervus trigeminus se dělí na tři
základní nervy: nervus ophtalmicus (prostupuje přes fissura
orbitalis superior do očnice), mezi jeho významné větve
náleží nervus frontalis, nervus lacrimalis a nervus nasociliaris.
Druhá větev ­ nervus maxillaris vstupuje přes foramen
rotundum do fossa pterygopalatina a zde se větví do všech
otvorů. Z významnějších větví vydává nervus infraorbitalis,
nervus zygomaticus a nervi pterygopalatini. Třetí větev
­ nervus mandibularis vydává větve ke žvýkacím svalům,
měkkému patru a do středoušní dutiny, dále vydává nervus
lingualis, nervus auriculotemporalis, nervus buccalis a do
canalis mandibulae nervus alveolaris inferior.
nervus trochlearis, nerv kladkový, IV. hlavový nerv. Vlákna
tohoto nervu vystupují jako jediná z dorzální strany středního
mozku, přes fissura orbitalis superior se dostávají do
očnice, kde inervují horní šikmý sval oční koule ­ musculus
obliquus bulbi superior.
nervus vagus, nerv bloudivý, X. hlavový nerv. Jeho vlákna
vystupují z prodloužené míchy, nerv prostupuje skrze
ventromediální část foramen jugulare, sestupuje jako součást
nervově-cévního svazku na krku spolu s arteria carotis
communis a vena jugularis interna, přes apertura thoracis
superior se dostává do hrudníku a podél jícnu skrze bránici
do dutiny břišní. Po cestě vydává větve k řadě orgánů, jeho
inervační oblast zasahuje po levé ohbí tlustého střeva (flexura
coli sinistra), ale podél cév se dostává i k pohlavním
orgánům.
nervus vestibulocochlearis, nerv sluchově-rovnovážný,
VIII. hlavový nerv. Neurony jsou uloženy ve vnitřním uchu,
nervová vlákna prostupují spodinou meatus acusticus internus
v pyramidě spánkové kosti, na rozhraní Varolova mostu
a mozečku vstupují do mozkového kmene a pokračují vestibulární
a sluchovou drahou.
neurit, axon, zpravidla dlouhý výběžek nervové buňky,
může být bezmyelinový nebo myelinizovaný. Vede vzruch
směrem od těla buňky.
neuro- (též neuri-) ve složených slovech ,,nervo-, nervově,
nervový".
neurocranium, -i, n., neurokranium, kosti mozkové části
lebky tvořící zejména lebeční klenbu (její kosti osifikují
endesmálně) a kosti báze lební (s osifikací enchondrální).
neurokranium, neurocranium.
normální anatomie, anatomie, normální.
nos, zevní, nasus externus.
nosní dolní skořepa, concha nasalis inferior.
nosní průchody, prostory v cavum nasi proprium, které
byly stanoveny na základě polohy nosních skořep. Patří
k nim meatus nasi superior, meatus nasi medius, meatus nasi
inferior, meatus nasi communis a meatus nasopharyngeus.
nosní přepážka, septum nasi.
novorozenec, neonatus.
nucleus, -i, m., jádro (nux, -cis, f., ořech).
nucleus pulposus, pulpózní jádro, nestlačitelná centrální
část meziobratlové ploténky.
nucha, -ae, f., šíje (například drsná čára na zevní straně
šupiny kosti týlní ­ linea nuchae superior).
nutricius, -a, -um, živící, vyživující (například výživný
otvor ­ foramen nutricium).
obliquus, -a, -um, kosý, šikmý (například musculus obliquus
abdominis externus).
obliterace, 1. uzavření, ucpání, úplná ztráta průchodnosti;
2. srůst.
oblouk jařmový, arcus zygomaticus.
obratel, vertebra.
obratel bederní, vertebra lumbalis.
obratel krční, vertebra cervicalis.
obratel hrudní, vertebra thoracica.
obturatus, -a, -um, uzavřený, ucpaný, například velký otvor
na ventrální části kosti pánevní ­ foramen obturatum.
occipitalis, -e, týlní (například velký týlní nerv ­ nervus
occipitalis major).
occiput, - itis, n., týl, záhlaví.
očnice, orbita.
okostice, periosteum, periost.
olecranon, -i, n., olekranon, okovec, hák, loketní výběžek
na proximálním konci ulny.
omo-, ve složených slovech ,,mající vztah k pletenci horní
končetiny" (omos, -i, m. ­ lopatka).
ontogeneze, vývoj jedince, zárodku.
ophtalmicus, -a, -um, oční.
opponens, -entis, opačný, protistojící, protilehlý (například
musculus opponens pollicis).
oppositio, -onis, f., opozice, stavění se proti.
opticus, -a, -um, optický, zrakový (například II. hlavový
nerv ­ nervus opticus).
orbita, -ae, f., očnice, oční důlek. Orbita má tvar čtyřbokého
jehlanu se základnou směřující dopředu (aditus orbitae),
vrcholem dorzálně. Uložena je pod přední jámou lební, po
stranách nosní dutiny, navnitř od fossa temporalis. Obsahem
je oční koule, slzný aparát, okohybné svaly, jejich cévy
a nervy.
140
orbitalis, -e, očnicový, okrouhlý (například incisura supraorbitalis
na horním okraji očnice).
orbitosphenoid, část vyvíjející se kosti klínové, která má
původně samostatná osifikační centra a je připojena k praesphenoidu.
Dává vznik malým křídlům klínové kosti.
organogeneze, vznik základů jednotlivých orgánů u lidského
zárodku.
organum, -i, n., orgán, ústrojí.
origo, -inis, f., začátek.
os, 1. kost (2. pád ossis, n.), pevný, tvrdý a v jistém rozmezí
i pružný orgán žlutobílé barvy, který tvoří základní stavební
článek skeletu. Podle tvaru dělíme kosti do šesti základních
skupin: kosti dlouhé (ossa longa), kosti krátké (ossa brevia),
kosti ploché (ossa plana), kosti pneumatizované (ossa pneumatica),
kosti sezamské (ossa sesamoidea) a kosti nepravidelného
tvaru (ossa irregularia); 2. ústa (2. pád oris, n.).
os acromii, část akromia hřebene lopatky se samostatným
osifikačním jádrem, která zůstala izolovaná. Počítá se k varietám
skeletu.
os bregmaticum, kost, která vznikla na základě samostatné
osifikace fonticulus major. Počítá se k varietám skeletu.
os capitatum, kost hlavatá. V distální řadě kostí karpálních
je uložená mezi os trapezoideum a os hamatum, z karpálních
kostí je největší.
os centrale, drobná přídatná kost zápěstní. Nachází se
obvykle mezi os capitatum a os scaphoideum, s kostí loďkovitou
často srůstá. Počítá se mezi variety skeletu.
os coccygis, kost kostrční, zkratka Co1-(4-5).
Kostrční kost
vzniká srůstem 4­5 rudimentárních kostrčních obratlů. Je
uložena v malé pánvi a odstupují od ní vazy a svaly, které
spoluvytvářejí svalové dno pánevní (diaphragma pelvis).
os cuboideum, kost krychlová, jedna z kostí tarzálních. Proximálně
se spojuje s kostí patní, mediálně s laterální kostí
klínovou a os naviculare, distálně se IV. a V. metatarzem.
os cuneiforme intermedium, prostřední a nejmenší kost
klínová, jedna z kostí zánártních je zasazená hlouběji mezi
obě zbývající ossa cuneiformia. Ostří jejího klínu míří plantárně.
Proximální a distální kloubní plochy jsou téměř stejně
velké a rovné (proximální slouží pro skloubení s os naviculare,
distální ploška se spojuje s II. metatarzem).
os cuneiforme laterale, kost klínová laterální, jedna z kostí
zánártních. ,,Ostří klínu" míří plantárně, dorzálně je obdélníková
drsná základna. Proximální kloubní ploška slouží
pro spojení s os naviculare, distální pro II., III. a malá ploška
i pro IV. metatarz. Laterálně sousedí s kostí krychlovou
a mediálně s prostřední klínovou kostí.
os cuneiforme mediale, jedna z kostí zánártních a největší
z kostí klínových ­ obrací se ostřejší hranou do hřbetu nohy.
Proximálně má styčnou plošku pro os naviculare, distálně
pro palcový metatarz. Na laterální straně má dvě kloubní
plošky ­ pro skloubení s II. metatarzem a os cuneiforme
intermedium.
os epiptericum, kost, která vznikla na základě samostatné
osifikace fonticulus sphenoidalis. Počítá se k varietám ske-
letu.
os ethmoidale, kost čichová ­ nepárová kost splanchnokrania,
vsazená mezi očnicemi. Podílí se na vytvoření stropu
a laterální stěny nosní dutiny.
os frontale, kost čelní, kost neurokrania. Tvoří podklad čela
a stropu očnice.
os hamatum, kost hákovitá. Je nejmediálněji uloženou kostí
distální řady kostí zápěstních, co do velikosti druhá za os
capitatum.
os hyoideum, jazylka ­ nepárová kost splanchnokrania
zavěšená na lebeční bázi pomocí vazů a svalů mezi dolní
čelistí a hrtanem.
os Incae, os interparietale, horní část šupiny kosti týlní, která
samostatně osifikovala ve vazivu a je od ostatních částí
oddělena švem. Tato kost se může skládat i ze dvou nebo
více samostatných částí (os interparietale bipartitum, tripartitum).
Počítá se k varietám skeletu.
os incisivum, též praemaxilla, přední část maxily nesoucí
řezáky, původně samostatná kost.
os interparietale, os Incae.
os japonicum, os zygomaticum bipartitum ­ kost lícní rozdělená
švem (patří k vzácným varietám skeletu).
os lacrimale, kost slzní ­ párová kost, která mezi frontálním
výběžkem maxily a lamina orbitalis kosti čichové doplňuje
mediální stěnu očnice.
os lunatum, kost poloměsíčitá, jedna z proximální řady
kostí karpálních. Je menší než kost loďkovitá a leží na její
mediální straně. Proximální kloubní ploškou se spojuje s facies
carpea radii, mediálně, ploškou lichoběžníkového tvaru,
s kostí trojhrannou.
os metacarpale I., první kost záprstní ­ je nejkratší a nejsilnější
z metakarpů, proximálně má sedlovitou plochu pro os
trapezium. Na laterální straně se táhne podélná hrana pro
úpon musculus opponens pollicis.
os metacarpale II., druhá kost záprstní ­ je nejdelší, proximálně
má typický zářez pro skloubení se stříškovitou
plochou os trapezoideum, stýká se i s os trapezium a os capi-
tatum.
os metacarpale III., třetí kost záprstní ­ má proximálně
mírně konvexní plošku obdélníkového tvaru pro kost hla-
vatou.
os metacarpale IV., čtvrtá kost záprstní ­ je značně slabší
a kratší než II. a III. metakarp. Proximálně se stýká rovnou
ploškou s os hamatum.
141
os metacarpale V., pátá kost záprstní ­ má proximálně
téměř sedlovitě prohnutou plošku pro kost hákovitou, na
volném ulnárním okraji báze má drsnatinu (tuberositas ossis
metacarpalis V.) pro úpon musculus extensor carpi ulnaris.
os metatarsale I., první kost nártní, je krátká a silná. Proximálně
se spojuje s os cuneiforme mediale, distálně s proximálním
článkem palce.
os metatarsale II., druhá kost nártní ­ je nejdelší a je zasazena
mezi ossa cuneiformia, distálně se pojí s proximálním
článkem II. prstu.
os metatarsale III., třetí kost nártní ­ proximálně se spojuje
s os cuneiforme laterale, distálně s proximálním článkem
III. prstu.
os metatarsale IV., čtvrtá kost nártní ­ proximálně se spojuje
s os cuboideum, distálně s proximálním článkem IV.
prstu.
os metatarsale V., pátá nártní kost ­ proximálně se spojuje
s os cuboideum, distálně s proximálním článkem V. prstu.
Na laterálním okraji vybíhá v tuberositas ossis metatarsalis
quinti, kde se upíná šlacha musculus peronaeus brevis.
os metopicum, drobná vsunutá kost v sutura frontalis.
Vyskytuje se vzácně, počítá se k varietám skeletu.
os nasale, kost nosní ­ párová kost splanchnokrania.
os naviculare, kost loďkovitá ­ jedna z kostí zánartních.
Směrem proximálním se kloubně spojuje s hlavicí kosti
hlezenní, distálně má tři ploché fasety pro spojení s kostmi
klínovými. Na mediální straně vybíhá v drsnatinu ­ tuberositas
ossis navicularis pro úpon musculus tibialis posterior
a ligamentum calcaneonaviculare.
os occipitale, kost týlní, součást neurokrania. Tvoří podklad
týlu a slouží pro úpony šíjových svalů.
os palatinum, kost patrová ­ je párová kost splanchnokrania,
která se podílí na utváření dorzální části tvrdého patra
a doplnění laterální stěny nosní dutiny.
os parietale, kost temenní ­ párová kost neurokrania, tvoří
hlavní podklad lebeční klenby.
os pisiforme, kost hrášková, sesamská kost ruky uložená
ve šlaše musculus flexor carpi ulnaris. Kloubně se spojuje s
os triquetrum.
os sacrum, kost křížová, zkratka obratlů S1-5
. Vzniká srůstem
pěti křížových obratlů. Kloubně se spojuje s oběma
pánevními kostmi a tvoří dorzální část malé pánve.
os sesamoideum, kost sezamská. Tvoří se v místě tření
některých svalových šlach o kostní podklad (největší
sesamskou kostí je kolenní čéška ­ patella).
os scaphoideum, kost loďkovitá, je největší z kostí karpálních
proximální řady, první kostí této řady z palcové strany.
os sphenoidale, kost klínová, jedna z kostí neurokrania. Je
,,vklíněna" doprostřed lebeční báze a dotýká se téměř všech
kostí lebky. Z variet na klínové kosti jsou nejběžnější: neuzavřené
foramen ovale, dorzálně od něj canaliculus innominatus
Arnoldi (foramen petrosum) pro průchod nervus petrosus
major, mediálně od foramen ovale se někdy nachází
foramen Vesali (foramen venosum) pro žilní spojku. Jinou
varietou je ponticulus pterygospinosus (osifikované ligamentum
pterygospinosum) mezi spina ossis sphenoidalis a zadním
okrajem lamina lateralis processus pterygoidei ­ prochází
zde část nervů ze 3. větve nervus trigeminus. Někdy také
persistuje kanálek, jímž za vývoje procházela výchlipka ze
stropu hltanu jako základ předního laloku hypofýzy ­ canalis
craniopharyngeus.
os temporale, kost spánková ­ párová kost, tvořící část laterální
stěny mozkovny a báze lební.
os trapezium, kost mnohohranná větší. Nejlaterálněji
umístěná kost distální řady kostí karpálních. Proximálně se
stýká s os scaphoideum, mediálně s os trapezoideum, distálně
s bází I. metakarpu.
os trapezoideum, kost mnohohranná menší. Drobná kost
v distální řadě kostí karpálních, umístěná mezi os trapezium
a os capitatum. Proximálně se spojuje s os scaphoideum,
distálně s II. metakarpem.
os trigonum, samostatně osifikovaný processus posterior
kosti hlezenní. Počítá se k varietám na skeletu.
os triquetrum, kost trojhranná. Leží v proximální řadě kostí
karpálních mediálně od kosti poloměsíčité.
os Vesali, os Vesalianum.
os Vesalianum, též os Vesali, persistující samostatné osifikační
jádro drsnatiny V. metatarzu. Počítá se k varietám na
skeletu.
os zygomaticum, kost lícní ­ párová kost splanchnokrania,
která se podílí na ohraničení dna a laterální stěny očnice,
její tvar a postavení ovlivňuje významně konfiguraci obli-
čeje.
os zygomaticum bipartitum, os japonicum, lícní kost rozdělená
švem patří k vzácným varietám skeletu.
osifikace, kostnatění, přeměna chrupavky či vaziva na kostní
tkáň. Probíhá při vývoji kostí i při hojení zlomeniny.
osifikace endesmální, též desmogenní. Kostnatění na
základě přeměny vaziva v kost.
osifikace enchondrální, jeden z typů osifikace chondrogenní.
Typ kostnatění, kdy se první ostrůvky kosti objevují
v nitru chrupavky.
osifikace chondrogenní, kostnatění na základě přeměny
chrupavky v kost. Rozeznáváme dva typy: osifikaci enchondrální
a osifikaci perichondrální.
osifikace perichondrální, jeden z typů osifikace chondrogenní.
Typ kostnatění, kdy se kostní tkáň tvoří na povrchu
chrupavky.
142
osifikační jádro (centrum), místo, z něhož se šíří osifikace
(například u kostí temenních jsou to tubera parietalia).
ossa antebrachii, kosti předloketní ­ radius na palcové straně,
ulna na straně malíkové tvoří kostní podklad předloktí
(antebrachium).
ossa brevia, kosti typu krátkého, kdy nepřevažuje žádný
z rozměrů (například kosti karpální). Kosti krátkého typu
mívají různý tvar, tenkou kompaktu (corticalis), jsou vyplněny
spongiózní kostní tkání, velkou část jejich povrchu
tvoří kloubní plochy.
ossa carpi, kosti zápěstní, též kosti karpální. Soubor osmi
karpálních kostí je uložen ve dvou řadách po čtyřech kostech.
Proximální řada je tvořena od palcové strany: kostí
loďkovitou (os scaphoideum), poloměsíčitou (os lunatum),
trojhrannou (os triquetrum) a hráškovou (os pisiforme);
distální řada pak kostí mnohohrannou větší a kostí mnohohrannou
menší (os trapezium a os trapezoidem), kostí hlavatou
(os capitatum) a hákovitou (os hamatum). Svým tvarem,
konfigurací kloubních ploch, drsnatin a uspořádáním vazů
tvoří tyto dvě řady kostí oblouk konkávní do dlaně ­ sulcus
carpi (po doplnění o ligamentum carpi transversum =
retinaculum flexorum, se mění na canalis carpi, jež slouží
pro průchod šlach flexorů zápěstí, prstů a nervus medianus
z plexus brachialis).
ossa longa, kosti dlouhé ­ jsou typické svými rourovitými
úseky, na které nasedají koncové části, obvykle tvořící kloubní
hlavice nebo jamky pokryté kloubní chrupavkou. Střední
úsek dlouhé kosti (diafýza) je dutý, často válcovitý. Jeho
plášť tvoří kompaktní kost (substantia compacta). Dutina
diafýzy se nazývá dřeňová dutina (cavitas medullaris) a je
vyplněna dření kostní (medulla ossium). Na obou koncích
jsou epifýzy, vyplněné spongiózní kostní tkání (substantia
spongiosa), která je obklopena tenkou vrstvou kompaktní
kosti (corticalis). Za růstu kosti jsou epifýzy a diafýza odděleny
chrupavkou růstovou ­ physis. Kosti záprstní a kosti
zánártní, články prstů a žebra mají jen jednu růstovou
chrupavku ­ kosti monoepifýzové. Rozšířený konec diafýzy
přiléhající k růstové chrupavce se nazývá metafýza. Její
význam tkví v tom, že se v růstovém období aktivně účastní
remodelace kosti a po skončení růstu má samostatné cévní
zásobení. Cévy zde vytváří četné kličky v nichž se mohou
zachytit některé baktérie a proto jde o predilekční místo
osteomyelitid dětského věku.
ossa metacarpi, kosti záprstní, metakarpy, kosti ruky. Pět
kostí záprstních ­ číslují se od palcové strany ­ se distálně
uloženými hlavicemi (caput ossis metacarpi) kloubně pojí
s bázemi proximálních článků prstů. Metakarpy se dále
skládají z proximálně uložené báze (basis ossis metacarpi),
která je v kontaktu s kostmi karpálními distální řady (I.
metakarp s os trapezium, II. metakarp s os trapezium, trapezoideum
a capitatum, III. metakarp s os capitatum, IV. s os
hamatum a os capitatum a V. metakarp s os hamatum).
ossa metatarsi, kosti nártní, metatarzy, kosti nohy. Podobně
jako metakarpy, spojuje se pět metatarzálních kostí distálně
uloženými hlavicemi (caput ossis metatarsalis) s bázemi
proximálních článků prstů. Báze metatarzů jsou v kontaktu
se zánártními kostmi (I. metatarz s os cuneiforme mediale,
II. metatarz s os cuneiforme intermedium a malými ploškami
i s oběma dalšími kostmi klínovými mediální a laterální,
III. metatarz s os cuneiforme laterale, IV. metatarz s os cuneiforme
laterale a os cuboideum, V. metatarz s os cuboideum).
ossa plana, kosti ploché ­ jsou tvořeny vnější a vnitřní vrstvou
kompakty, spongióza mezi nimi se nazývá diploe. Jsou
typické pro lebeční kosti.
ossa sesamoidea, kosti sezamské. Vznikají ve šlachách
některých svalů při jejich tření o kostní podklad. Jsou konstantní
na palmární straně u hlavice palcového metakarpu
oboustranně. Největší sesamskou kostí ruky je ale os pisiforme.
Na dolní končetině (i v celém těle) je největší sesamskou
kostí čéška ­ patella. Sesamské kosti jsou konstantní
pod hlavicí palcového metatarzu oboustranně, občas se
nacházejí i pod hlavičkou V., případně II. metatarzu nebo
na plantární ploše kosti krychlové ve šlaše musculus peronaeus
longus.
ossa suprasternalia, vzácně se vyskytující dvě drobné kosti
na rukojeti kosti hrudní v blízkosti kloubních plošek pro
klíční kost. Bývají nazývána také episternum.
ossa suturarum, též ossa Wormiana, nekonstantní vsunuté
malé kosti ve švech lebky, nejčastěji ve švu lambdovém.
ossa tarsi, kosti zánártní, též kosti tarzální. Sedm kostí nohy
­ kost hlezenní (talus), kost patní (calcaneus), kost krychlová
(os cuboideum), kost loďkovitá (os naviculare), kost klínovitá
vnitřní, střední a vnější (os cuneiforme mediale, os cuneiforme
intermedium a os cuneiforme laterale).
ossa Wormiana, ossa suturarum.
osteoblast, nezralá aktivní kostní buňka, která produkuje
základní kostní hmotu.
osteocyt, zralá kostní buňka.
osteogenní, kostního původu.
osteoid, nezvápenatělá základní kostní hmota.
osteoklast, druh kostní buňky, jejíž funkcí je resorpce
(odstraňování) kostní hmoty.
osteologie, věda studující vlastnosti a vývoj kostí.
otvor ústní, rima oris.
pakloub, pseudoarthrosis, pseudoartróza, nepravý kloub.
palato-, ve složených slovech ,,patro-, patrový".
palatoschisis, rozštěp tvrdého patra.
palatum, i, n., patro, strop vlastní dutiny ústní, kterou oddě-
143
luje od dutiny nosní. Přední část této horizontálně orientované
přepážky má kostěný podklad a označuje se jako tvrdé
patro (palatum durum). Zadní oddíl je tvořený měkkými
tkáněmi a nazývá se měkkým patrem (palatum molle).
palatum durum, tvrdé patro. Největší podíl na vytvoření
tvrdého patra má patrový výběžek maxily, vepředu je uložená
os incisivum, dorzálně horizontální ploténka kosti patrové.
Tvrdé patro tvoří přepážku mezi nosní a ústní dutinou.
paleopatologie, nauka o chorobách dávných populací lidí
i zvířat.
palma, -ae, f., 1. palma, palmová větev; 2. v anatomii
,,dlaň".
palmaris, palmární, dlaňový, směrem do dlaně.
pánev, pelvis.
pánev malá, pelvis minor.
pánev velká, pelvis major.
pánevní východ, apertura pelvis inferior, exitus pelvis.
par-, para-, ve složených slovech ,,mimo, vedle, u, souse-
dící".
paramediánní, podél střední (mediánní) roviny.
paranazální, ležící podél dutiny nosní.
parasternální, umístěný podél kosti hrudní.
paries, -etis, m., stěna (například paries jugularis v dutině
bubínkové).
pars, -tis, f., část, díl (například pars mastoidea kosti spán-
kové).
pars ossea septi nasi, dorzální kostěná část nosní přepážky,
kterou tvoří vomer a lamina perpendicularis kosti čichové.
parvus, -a, -um, malý (například vena saphena parva, povrchová
žíla dolní končetiny).
patella, -ae, f., 1. čéška (původně obětní talíř), je největší
kost sesamská v lidském těle, vzniká v úponové šlaše musculus
quadriceps femoris, je součástí kolenního kloubu.
patella bipartita, čéška rozdělená na dvě části (v zevním
horním kvadrantu se může vyskytnout samostatné osifikační
jádro). Tato forma pately se vyskytuje častěji u mužů.
patella emarginata, patellula, čéška, jejíž proximolaterální
okraj je vyhloubený. Počítá se k varietám na skeletu.
patellula, patella emarginata.
páteř, columna vertebralis, osová kostra trupu, která se skládá
z 33­34 obratlů. Staročeské slovo ,,pater" vzniklo podle
názvu modlitby Pater noster (česky Otčenáš); na páteři se
střídají obratle a meziobratlové ploténky jako kuličky na
růženci.
patologická anatomie, anatomie, patologická.
patro, palatum.
patro tvrdé, palatum durum.
pecten, -inis, m., hřeben (například hřeben na kosti stydké
­ pecten ossis pubis).
pectoralis, -e, hrudní, prsní (například velký prsní sval
­ musculus pectoralis major).
pectus, -oris, n., též přední část thoraxu, hruď, hrudník.
pectus carinatum, patologický tvar hrudníku, kdy se kost
hrudní vyklenuje dopředu jako lodní kýl.
pectus excavatum, vpadlý hrudník, patologický tvar hrudníku,
kdy je kost hrudní vtlačena dovnitř hrudníku.
pediculus, -i, m., nožka (například pediculus arcus ver-
tebrae).
pelvis, -is, f., pánev ­ tvoří dolní úsek trupu. Prostor pánve
je ohraničený oběma kostmi pánevními, ventrálně doplněný
chrupavčitou sponou stydkou ­ symphysis pubis. Dorzálně
uložené os sacrum je současně podkladem křížové
krajiny (regio sacralis). Po obou stranách křížové krajiny se
vyklenují hýždě (clunes), které však řadíme k dolní končetině.
Zřetelně ohraničená na povrchu je pouze krajina hráze
(regio perinealis). Tato oblast, jejíž hranice jde od dolního
okraje stydké spony podél kožní ohybové rýhy mezi zevními
pohlavními orgány a vnitřní stranou stehna se dále dělí
na krajinu řitního otvoru (regio analis) a krajinu močopohlavní
(regio urogenitalis). Hranicí mezi oběma krajinami
je spojnice obou sedacích hrbolů (tubera ischiadica). Linea
terminalis rozděluje pánev na velkou a malou ­ pelvis major
a pelvis minor.
pelvis major, velká pánev je součástí peritoneální (pobřišnicové)
dutiny. Hranicí proti malé pánvi je vchod do malé
pánve (aditus pelvis). Do velké pánve zasahují kličky střev-
ní.
pelvis minor, malá pánev ­ představuje prostor pod linea
terminalis, který obsahuje konečnou část trávicí trubice
(konečník) a některé orgány pohlavní a močové soustavy.
Kaudálně je malá pánev uzavřena přepážkou ­ svalovým
dnem pánevním (diaphragma pelvis), doplněnou ventrálně
vazivově svalovou přepážkou ­ diaphragma urogenitale.
penetrans, -antis, pronikající.
per-, ve složených slovech ,,skrze, přes, úplně".
perforatus, -a, -um, prostoupený, dírkovaný.
peri-, řecká předpona označující ,,kolem, okolo".
perikaryon, buněčné jádro, nucleus.
perimortální, vztahující se k době okolo smrti, při umírá-
ní.
perinatální, vztahující se k období okolo narození. Perinatální
období je definováno od 28. týdne těhotenství do
konce 7. dne života novorozence.
perineum, hráz, u muže je to oblast mezi análním otvorem
a odstupem šourku, u ženy se hráz nachází mezi análním
otvorem a zadním spojením velkých stydkých pysků.
periost, periosteum, okostice.
periosteum, -i, n., periost, okostice. Vazivový obal, povlé-
144
kající (s výjimkou kloubních ploch) povrch kostí. Tato
tuhá vazivová blána má dvě hlavní vrstvy: zevní fibrózní
a vnitřní kambiovou. Fibrózní vrstva je tvořena kolagenním
vazivem chudým na buňky, kambiová vrstva je na buňky
bohatší a obsahuje i více cév. Cévy z této vrstvy zásobují asi
1/3 kompakty a pronikají do kosti samostatnými Volkmannovými
kanálky. Periost lne pevně ke kosti v místech úponu
šlach a vazů, jinde jej lze snadno sloupnout. Okostice je ke
kompaktě upevněna pomocí vazivových vláken (Sharpeyova
vlákna), se kterými z periostu do kompakty vstupují
i cévy a nervy. Odtržení okostice znamená zničení cévního
zásobení příslušného okrsku kosti a protože je periost bohatě
inervován, je poranění bolestivé. Hluboká vrstva periostu
je i významným zdrojem kostitvorné aktivity uplatňující se
při růstu kosti do tloušťky a při remodelaci kosti po zlomenině.
Podobnou stavbu jako periost má tenčí endost (endosteum)
­ vnitřní okostice, která vystýlá dutinu dřeňovou.
peronaeus, -a, -um, lýtkový.
perpendicularis, -e, svislý (perpendiculum, -i, n., olovnice).
persistence, přetrvávání.
pes, pedis, m., noha (například plochá noha ­ pes planus).
pes anserinus, husí noha, v anatomii název pro úpon šlach
tří stehenních svalů (musculus gracilis, musculus sartorius
a musculus semitendinosus) v blízkosti tuberositas tibiae.
petrosus, -a, -um, skalní, kamenný (například pars petrosa
kosti spánkové).
phalanx, -gis, f., 1. článek prstu; 2. řada vojska, šik.
phalanges digitorum manus, články prstů ruky (14) ­ jsou
na každém prstu tři (phalanx proximalis, media a distalis),
pouze na palci dva (phalanx proximalis a distalis).
phalanges digitorum pedis, články prstů nohy ­ na každém
prstu jsou tři (phalanx proximalis, media a distalis),
pouze na palci dva (phalanx proximalis a distalis).
phrenicus, -a, -um, brániční.
physis, -is, f., chrupavka růstová oddělující za růstu kosti
epifýzy a diafýzu dlouhé kosti.
piriformis, -e, hruškovitý (pirum, -i, n., hruška). Například
sval přepažující velký sedací otvor ­ musculus piriformis.
pisiformis, -e, hráškový (pisum, -i, n., hrách).
pitva, sectio, autopsie, nekropsie je nejstarší metodou anatomického
vyšetřování.
plagiocefalie, též plagiocephalia. Asymetricky deformovaná
lebka v důsledku předčasné obliterace některého švu na
lebce, který však neobliteroval v celém svém průběhu.
planta, -ae, f., 1. chodidlo, ploska.
planta pedis, ploska nohy.
plantaris, -e, plantární, chodidlový, směrem k plosce nohy
(planta pedis).
planus, -a, -um, rovný, plochý (například planum nuchae
na kosti týlní).
plast-, týkající se 1. tvorby obecně; 2. úpravy tvaru.
plastická anatomie, anatomie, plastická.
plexus, -us, m., pleteň, nervový svazek (například pažní
nervová pleteň ­ plexus brachialis).
ploténka meziobratlová, discus intervertebralis.
PNS, periferní nervová soustava. Spojuje centrální nervová
ústředí s orgány a tkáněmi celého těla. Zahrnuje 31 párů
míšních nervů, 12 párů hlavových nervů a vegetativní nervový
systém (sympathicus a parasympathicus).
podčelistní žláza, glandula submandibularis.
podpažní jamka, jamka, podpažní, fossa axillaris.
pochva přímého svalu břišního, vagina musculi recti abdo-
minis.
poloobratel, hemivertebra.
pollex, -icis, m., palec ruky.
poly-, ve složených slovech ,,mnoho, mnohý, mnohočetný".
polydaktylie, nadpočetný prst ruky nebo nohy. Zmnožený
je obvykle okrajový prst ­ palec nebo malíček, bývá však
většinou znetvořen a neschopný funkce.
pons, -tis. m., most (například pons Varoli).
ponticulus atlantis posterior, kostní můstek částečně nebo
plně překlenující žlábek pro obratlovou tepnu (sulcus arteriae
vertebralis) na prvním krčním obratli. Je řazen do variet
na skeletu.
ponticulus pterygospinosus, osifikované ligamentum pterygospinosum.
Je rozepjato mezi spina ossis sphenoidalis
a zadním okrajem lamina lateralis processus pterygoidei
­ takto vzniklým prostorem prochází část nervů ze 3. větve
nervus trigeminus. Ponticulus pterygospinosus je řazen do
variet na skeletu.
popliteus, -a, -um, podkolenní, zákolenní (poples, -itis, m.,
podkolení, zákolení).
portio, -onis, f., díl, část.
porus, -i, m., cesta, průchod, otvor.
post-, ve složených slovech ,,po, za, vzadu".
posterior, -oris, zadní (například zadní oblouk atlasu
­ arcus posterior atlantis).
postmortální, posmrtný.
postnatální, po narození.
poštěváček, clitoris.
prae-, ve složených slovech ,,vpředu, napřed".
praesphenoid, samostatně osifikující přední část těla kosti
klínové.
predilekční, označení místa, které je nejčastěji napadáno
určitým chorobným procesem (například zlomeniny krčku
kosti stehenní u starších jedinců).
praemaxilla, os incisivum.
prenatální, před narozením.
primus, -a, -um, první.
145
princeps, -ipis, první, přední, nejdůležitější. Například
arteria princeps pollicis.
procerus, -a, -um, štíhlý, dlouhý. Například musculus procerus,
jeden ze svalů mimických.
processus, -us, m., výběžek, výčnělek (například trnový
výběžek u obratlů ­ processus spinosus).
profundus, -a, -um, hluboký, uložený v hloubce (například
musculus flexor digitorum profundus).
promontorium, -ii, n., předhoří, přední okraj báze kosti
křížové prominující do vchodu malé pánve.
pronace, vnitřní rotace ­ například předloktí (předloketní
kosti jsou v této pozici překříženy, radius ,,obíhá" ulnu, ta je
ve fixní pozici).
proprius, -a, -um, vlastní, výhradně náležející k něčemu.
protrakce mandibulární, vysunutí dolní čelisti dopředu.
protuberantia, -ae, f., výčnělek, hrbol.
proximalis, -e, proximální, u končetin a jejich částí ve směru
připojení k trupu.
průchod nosní dolní, meatus nasi inferior.
průchod nosní horní, meatus nasi superior.
průchod nosní střední, meatus nasi medius.
pseudo-, ve složených slovech ,,nepravý, nesprávný, neprav-
divý".
pseudoartróza, též pseudoarthrosis, pakloub, nepravý
kloub. Vzniká nejčastěji po zlomenině, kdy úlomky kostí
nejsou dostatečně fixovány a při jejich vzájemném tření
vznikají nové kloubní plošky.
pterygoideus, -a, -um, křídlatý, patřící ke křídlatému
výběžku kosti klínové.
pubicus, -a, -um, týkající se kosti stydké (například tuberculum
pubicum).
punctio, -onis, f., punkce, napíchnutí. Lékařský zákrok
k získání materiálu z určitého orgánu nebo jako léčebného
výkonu (například punkce žíly ­ venepunkce, k odběru
krve či podání léků do žíly, punkce lumbální).
punctum, -i, n., bod.
punkce lumbální, diagnostický a někdy také léčebný
zákrok, při němž se zavede jehla do páteřního kanálu v bederní
oblasti pro získání a další vyšetření mozkomíšního
moku. Provádí se v místě, kde již není v páteřním kanále
mícha, která končí v úrovni 1.­2. bederního obratle. Stejným
způsobem je možno do páteřního kanálu a CNS aplikovat
některé léky (například cytostatika nebo svodnou
anestézii).
pupečník, funiculus umbilicalis, pupeční provazec.
pyramis, -idis, f., pyramida (například pyramida kosti
spánkové ­ pyramis ossis temporalis).
r., označení pro ramus, -i, m., ,,větev", plurál rr., ,,větve".
radialis, -e, radiální, vřetenní, na straně vřetenní kosti
(radius). Na předloktí též synonymum pro laterální.
radius, -i, m., 1. paprsek; 2. poloměr; 3. tyčka, loukoť kola; 4.
kost vřetenní. Kost typu dlouhého, ležící na palcové straně
předloktí. Proximální konec je součástí loketního kloubu,
distální konec tvoří jamku radiokarpálního kloubu.
radix, -icis, f., kořen, stopka, pata.
radix dentis, kořen zubu, je částí zubu, která je zasazená do
alveolu čelisti.
ramus, -i, m., větev (například větev dolní čelisti ­ ramus
mandibulae).
raphe pterygomandibularis, šlašitý pruh rozepjatý mezi
hamulus pterygoideus klínové kosti a za stoličkami dolní
čelisti.
Rathke, Martin Heinrich (1793 ­ 1860), německý anatom,
fyziolog, embryolog a zoolog. Rathke popsal výchlipku
stropu stomodea (záhybu ústního) jako základu předního
laloku hypophysis cerebri. Tato výchlipka sestupuje kanálkem
v kosti klínové, vzácně se spojení neuzavře a persistuje
jako canalis craniopharyngeus. Počítá se k varietám na skeletu.
Z díla: Entwicklungsgeschichte der Wirbeltiere (Vývoj
obratlovců, Leipzig 1861).
re-, ve složených slovech ,,opakování, znovu".
regio, -onis, f., krajina, oblast.
rentgenová anatomie, anatomie, rentgenová.
resonance, magnetická, vyšetřovací metoda, která umožňuje
zobrazení anatomických struktur v těle působením
silného magnetického pole a radiových vln na zkoumanou
oblast.
retinaculum, -i, n., poutko, sloužící k zadržování (latinsky:
tenere, ,,držeti").
retinaculum extensorum, vazivový pruh zesílené distální
části předloketní fascie, který zabezpečuje ve své poloze šlachy
extenzorů v krajině kloubu radiokarpálního.
retinaculum flexorum, ligamentum carpi transversum široký
vaz na dlaňové straně ruky, rozepjatý mezi eminentia
carpi ulnaris a radialis. Spolu se zápěstními kostmi vytváří
karpální kanál (canalis carpi) pro šlachy flexorů prstů a nervus
medianus.
retinaculum musculorum extensorum superius a inferius,
vazivové pruhy zesílené fascia cruris probíhající mezi
oběma kotníky a okrajem nohy, přidržují šlachy extenzorů
nohy a prstů ke skeletnímu podkladu.
retinaculum musculorum flexorum, zesílená fascia cruris
mezi vnitřním kotníkem a patní kostí, přidržují šlachy flexorů
nohy a prstů ke skeletnímu podkladu.
retinaculum musculorum peronaeorum superius a inferius,
zesílení fasciae cruris mezi vnějším kotníkem, trochlea
peronealis a okrajem patní kosti, přidržuje šlachy peroneálních
svalů ke skeletnímu podkladu.
146
retinaculum patellae mediale, zesilující vaz kloubu kolenního,
který se odděluje ze šlašitého úponu musculus vastus
medialis k příslušné straně čéšky.
retinaculum patellae laterale, zesilující vaz kloubu kolenního,
který se odděluje ze šlašitého úponu musculus vastus
lateralis k příslušné straně čéšky.
retrakce mandibulární, vysunutí dolní čelisti dozadu.
retro-, ve složených slovech ,,za, zpět, dozadu".
rhachis, -idos, f., hřbet, páteř.
rhino-, ve složených slovech ,,noso-, nosní".
rhis, -inos, f., nos.
rhomboides, -es, (-eus, -a, -um) kosočtverečný (řecky:
rhombos, ,,kosočtverec").
rotátor, -oris, m., otáčeč, otáčecí sval (latinsky: rotare,
,,točiti").
rotundus, -a, -um, kulatý (latinsky: rota, -ae, f., ,,kolo").
rovina, mediánní, je zvláštním případem rovin sagitálních.
Prochází tělem nebo orgánem zepředu dozadu, ale na rozdíl
od sagitální roviny je dělí na dvě stejné části.
roviny, frontální, jsou svislé, souběžné s čelem (čelo
­ latinsky frons, -tis, n.) a dělí tělo nebo orgán na část přední
a zadní.
roviny, sagitální, prochází tělem nebo orgánem zepředu
dozadu (jako šíp ­ latinsky sagitta, -ae, f.) a dělí je na dvě
nestejné části.
roviny, transverzální, probíhají tělem nebo orgánem napříč
a dělí je na část horní a dolní.
ruber, -a, -um, červený (například červená kostní dřeň
­ medulla ossium rubra).
rudimentalis, -e, zakrnělý, rudimentární.
růstová anatomie, anatomie, růstová.
S1-5
, označení pro křížové obratle ­ vertebrae sacrales.
saccus, -i, m., vak, váček (například slzný váček ­ saccus
lacrimalis).
sacer, -cra, -crum, svatý.
sacralis, -e, křížový (například canalis sacralis).
sagitální roviny, roviny, sagitální.
sakralizace, srůst posledního bederního obratle s prvním
křížovým obratlem, hodnotí se jako progresivní varieta na
skeletu.
saphenus, -a, -um, skrytý (například povrchová žíla dolní
končetiny ­ vena saphena parva).
sarcolemma, -atis, f., pochva svalových vláken.
sartorius, -a, -um, krejčovský (sartor, -oris, m., krejčí).
Například musculus sartorius.
scalenus, -a, -um, šikmý, nepravidelně trojhranný.
scapha, -ae, f., člun, vyhloubenina (například os scaphoide-
um).
scapula, -ae, f., lopatka ­ kost typu plochého umístěná ve
svalstvu zad ve výši 2.­7. žebra. Kloubně se pojí s kostí klíční
a kostí pažní.
Na živém je hmatný hřeben lopatky s akromiem (útvar
důležitý pro antropometrii ­ bod acromiale), mediální okraj,
dolní úhel lopatky a pod ventrální částí musculus deltoideus
zobcovitý výběžek. U osob dlouhodobě ležících může být
kůže nad hřebenem lopatky trvalým stlačením přívodných
cév nedostatečně prokrvena a následkem ischémie nekrotizuje
(jde o predilekční místo proleženin ­ dekubitů). Ligamentum
transversum scapulae, přepažující incisura scapulae,
může ve stáří osifikovat, otvor zužovat a utiskovat procházející
nervus suprascapularis.
sceletum, -i, n., skelet, řecky skeleton, kostra, tvoří pevnou
a pohyblivou oporu těla. Řadíme ji (spolu se soustavou spojů)
k pasivnímu pohybovému aparátu. Kosterní soustava
tvoří také ochranná pouzdra pro důležité orgány jako je
mozek, smyslové orgány, srdce, plíce a další. Kosterní systém
má rovněž důležitou funkci jako depozitum minerálních
látek, jeho červená kostní dřeň je krvetvorným orgánem,
významným energetickým zdrojem jsou tukové buňky
žluté kostní dřeně. Na kostře je popsáno více než 200 kostí.
Původní řecké přídavné jméno skeletos znamená ,,vyschlý,
vysušený, suchý" a užívalo se pro označení mumie.
sectio, -onis, f., řez, pitva (secare, ,,řezati"), nejstarší a hlavní
anatomická metoda užívaná ke studiu lidského těla. Otevření
a prozkoumání těla zemřelého za účelem poznání a studia
jeho stavby se nazývá anatomická pitva, zjištění příčiny
smrti a chorobných změn ­ patologická pitva. Při náhlých
úmrtích s podezřením na nepřirozenou smrt se provádí
soudní pitva.
secundus, -a, -um, druhý.
sella, -ae, f., sedlo, sedadlo (sedere, ,,seděti"). Například turecké
sedlo na těle kosti klínové ­ sella turcica.
sellaris, -e, sedlový.
sekce, sectio, pitva, autopsie.
semi-, ve složených slovech ,,polo-, půl". Též hemi-.
semicanalis, -is, m., část kanálku, polokruhový žlábek
(například semicanalis musculi tensoris tympani).
semicircularis, -e, polokruhový (například canalis semicircularis
anterior).
semilunaris, -e, poloměsíčitý (například hiatus semilunaris
u maxily).
septum, -i, n., přepážka (například nosní přepážka ­ septum
nasi).
septum nasi, přepážka nosní je sagitálně orientovaná ploténka,
která rozděluje dutinu nosní na dvě, obvykle asymetrické,
části. Nosní přepážka se skládá z přední vazivové části
(pars membranacea septi nasi), ze střední chrupavčité části
(pars cartilaginea septi nasi), tvořené chrupavkami nosní-
147
mi a dorzální kostěné části (pars ossea septi nasi). Tuto část
septa tvoří dorzokaudálně vomer a ventrokraniálně lamina
perpendicularis kosti čichové.
septum nosní, septum nasi.
serratus, -a, -um, pilovitý (například přední pilovitý sval
­ musculus serratus anterior).
sesamoideus, -a, -um, sesamský (například kosti sezamské
­ ossa sesamoidea).
Sharpey, William (1802­1880), skotský anatom. Popsal
například drobné nezvápenatělé vazivové snopce, kterými
je připojen periost ke kosti (Sharpeyova vlákna).
schizomélie, též hypodaktylie, nedokonalý vývoj končetin
s defektem kostí sahajícím až na předloktí nebo bérec, může
chybět radius nebo ulna či tibia nebo fibula.
sigmoideus, -a, -um, esovitý, podobný řeckému písmenu
sigma (například esovitý tračník ­ colon sigmoideum).
simplex, -icis, jednoduchý, prostý (například jednoduchý
kloub ­ articulatio simplex).
sin., zkratka pro sinister ­ levý.
sinister, -tra, trum, levý, uložený vlevo (například levá podklíčková
tepna ­ arteria subclavia sinistra).
sinus, -us, m., 1. záhyb, záliv, zátoka, splav; 2. dutina (například
jedna z vedlejších nosních dutin ­ sinus maxillaris).
sinus ethmoidalis, cellulae ethmoidales, je souhrnný název
pro větší počet dutinek v labyrinthus ethmoidalis (3­18
dutinek) v kosti čichové.
sinus frontalis, párová dutina paranazální v kosti čelní rozdělená
pomocí septum sinuum frontalium na dva, většinou
asymetrické, prostory. Za normálních podmínek jsou tyto
dutiny uloženy pod glabelou a mediální částí arcus superciliares.
Mohou však také zasahovat až do pars orbitalis ossis
frontalis a vytvářet zdvojený strop očnice. Na dolní stěně
sinus frontalis se nachází ústí do hiatus semilunaris, jímž
vyúsťuje čelní sinus do středního průchodu nosního. Sinus
frontales se zakládají v průběhu prvního roku, definitivní
velikosti dosáhnou až koncem růstového období. Jejich tvar
a velikost je variabilní.
sinus maxillaris, též antrum Highmori, rozsáhlý prostor,
který vyplňuje tělo horní čelisti a zasahuje svými záhyby do
všech jejích výběžků. Horní stěna sousedí s orbitou, přední
a laterální stěny se obracejí do obličeje, zatímco zadní
stěna směřuje k fossa infratemporalis. Dolní stěna má úzký
vztah k dutině ústní. Do čelistní dutiny mohou v některých
případech zasahovat kořeny zubů. Na mediální stěně sinus
maxillaris se nachází otvor (hiatus sinus maxillaris), který
částečně překrývají přilehlé kosti splanchnokrania a nosní
sliznice. Zbývající obloukovitá štěrbina (hiatus semilunaris)
se otevírá do středního průchodu nosního. Ve ventrální,
rozšířené části hiatus semilunaris (infundibulum ethmoidale)
ústí do dutiny nosní většinou také cellulae ethmoidales
anteriores a sinus frontalis.
Sinus maxillaris se zakládá v průběhu prvního roku a definitivní
velikosti dosahuje až koncem růstového období.
Tvar a velikost je individuálně variabilní, obvykle s kapacitou
okolo 25 cm3
. Je z dutin paranazálních největší.
sinus paranasales, dutiny paranazální, vedlejší dutiny
nosní. Dutiny v pneumatizovaných kostech lebky, vystlané
sliznicí dutiny nosní. Počítá se k nim sinus frontalis, sinus
sphenoidalis, sinus maxillaris a sinus ethmoidalis. Paranazální
dutiny se vyvíjejí až po narození, v souvislosti s růstem
splanchnokrania a definitivní velikosti dosahují kolem 20.
roku života. Základní funkcí těchto pneumatických dutin
je odlehčení váhy kostí lebky, současně mají velký význam
při tvorbě hlasu a působí jako zvukové rezonátory. Velikost
a tvar paranazálních dutin je značně variabilní. Protože jsou
spojeny s dutinou nosní a vystlány její sliznicí, jsou místy
častých zánětů (sinusitid).
sinus sphenoidalis, paranazální dutina, která vyplňuje
tělo kosti klínové. Pomocí septum sinuum sphenoidalium
je rozdělena na dvě samostatné části s celkovou kapacitou
asi 6 cm3
. Horní stěna se obrací prostřednictvím fossa hypophysialis
do střední jámy lební, k laterální stěně se v dutině
lební přikládá mozkový žilní splav ­ sinus cavernosus. Na
přední stěně sinus sphenoidalis se nachází otvor (apertura
sinus sphenoidalis), který se otevírá do horního průchodu
nosního otvůrky ­ aperturae sinus sphenoidalis.
sinus tarsi, prostor mezi sulcus calcanei a sulcus tali. Skrz
sinus tarsi prochází rotační osa pohybu nohy. Sinus tarsi
obsahuje ligamentum talocalcaneum interosseum.
skalenový syndrom, souhrn příznaků, které provázejí útlak
pažní nervové pleteně (plexus brachialis) a podklíčkové tepny
(arteria subclavia) ve štěrbině mezi svaly skalenovými
(fissura scalenorum). Projevuje se poruchami čití (,,brnění"
horní končetiny) a cévními poruchami. Příčinou mohou
být zbytnělé nebo anomálně vyvinuté skalenové svaly nebo
přítomnost rudimentárního krčního žebra v podobě prodlouženého
transverzálního výběžku jednoho z posledních
krčních obratlů.
skelet, řecky skeleton, kostra. Pevný základ těla, který se
soustavou spojů a svalů umožňuje jeho pohyb a poskytuje
ochranu vnitřním orgánům. Na kostře je popsáno více než
200 kostí.
skiagrafie, nejběžnější rentgenologická metoda pro zobrazení
těla, snímek se většinou ponechává ve formě negativu.
sklero- (z řečtiny), označuje tvrdost, ztuhnutí.
skolióza, bočitost, vychýlení páteře do strany. Může být
vrozená, nebo způsobená různými onemocněními páteře,
zádových svalů nebo nervů.
148
skořepa, concha.
skořepa, nosní dolní, concha nasalis inferior.
skořepa, nosní horní, concha nasalis superior.
soleus, -a, -um, lýtkový (sval) (solea, -ae, f., sandál).
sonografie, neinvazivní vyšetření vnitřních orgánů ultra-
zvukem.
spánková jáma, jáma, spánková.
speculum rhomboides, aponeurotický začátek musculus
trapezius v oblasti trnu C7.
sphenoideus, -a, -um, klínový, patřící ke kosti klínové.
spheroides, kulovitý, kouli podobný.
sphincter, -eris, m., svěrač (například musculus sphincter
ani externus).
spina, -ae, f., hřeben, trn, hřbet (například jeden z trnů kosti
kyčelní ­ spina iliaca anterior superior).
spina bifida, nejběžnější vrozený defekt na páteři, vyznačuje
se nesplynutím obou polovin obratlových oblouků. Nejčastěji
se nachází v křížové oblasti. Rozeznáváme dva typy
těchto postižení ­ spina bifida occulta a spina bifida aperta.
V obou případech se jedná o stav, kdy nedošlo ke spojení
oblouků obratlů a jejich poloviny jsou v různé míře od
sebe vzdáleny. U spina bifida occulta jde většinou o defekty
postihující oblouk jen jednoho nebo několika málo obratlů
a postiženému nečiní zvláštní zdravotní potíže. V druhém
případě jde o rozsáhlejší defekt s výhřezem obsahu páteřního
kanálu. Takto postižení jedinci umírají bez náležité léčby
brzy po narození. Jestliže se v archeologických souborech
nalezne spina bifida na kosterních pozůstatcích dospělého
jedince je velice pravděpodobné, že se jednalo o spina bifida
occulta, stav, který jedince neohrožoval na životě.
spinalis, -e, 1. páteřní, hřbetní; 2. míšní.
splanchnocranium, též splanchnokranium, obličejová
část lebky. Vznikla ze žaberních oblouků, které pozbyly své
původní funkce a staly se především základem obou čelistí.
Kosti splanchnokrania osifikují endesmálně s výjimkou
jazylky, která osifikuje enchondrálně. Splanchnokranium
má tvar trojbokého jehlanu, který se podsouvá pod ventrální
část neurokrania. Poměr obou částí lebky (splanchno­
a neurokrania) je u muže 1:2, u ženy 1:2,5.
spodina dutiny ústní, diaphragma oris.
spona stydká, symphysis pubica, symfýza.
spondylolistéza, též spondylolisthesis, posun těla obratle
postiženého spondylolýzou (a tím i celého sloupce obratlů
ležících kraniálně nad ním) ventrálním směrem.
spondylolýza, též spondylolysis, sekundární štěrbinovité
přerušení laterální části obratlového oblouku, jednostranné
nebo oboustranné. Můžeme je nalézt na jednom nebo na
více obratlích, sousedících i nesousedících, v kterémkoliv
úseku páteře. Nejtypičtější lokalizací však bývá lumbální
část páteře, kde postihuje třetí, častěji však čtvrtý a zejména
pátý bederní obratel.
Spondylolýza se vyskytuje ve čtyřech typických formách: 1)
interartikulární spondylolýza ­ štěrbina je lokalizována mezi
horním a dolním kloubním výběžkem. 2) retroartikulární
spondylolýza ­ štěrbina se nalézá těsně za dolním kloubním
výběžkem. 3) preartikulární spondylolýza ­ štěrbina je situována
mezi horní kloubní výběžek a processus costarius. 4)
retrosomatická spondylolýza ­ štěrbina je patrná mezi tělem
obratle a processus costarius. Nesrostlá místa obratlů jsou charakteristická
ohraničenými ploškami překrytými kompaktou,
jejíž hladký či hrbolatý povrch může být pokryt drobnými
perforacemi. Štěrbina u spondylolýzy většinou probíhá strmě
šikmo až téměř vertikálně. Za atypickou spondylolýzu se
pokládá stav, kdy je její průběh zalomený, s jedním úsekem
orientovaným horizontálněji. Oboustranná spondylolýza
může vést k posunu těla postiženého obratle (a tím i celého
sloupce obratlů ležících kraniálně nad ním) ventrálně ­ spondylolistéza,
která má závažné klinické příznaky. V paleopatologii
tento stav není možné spolehlivě hodnotit.
spondylos, řecky obratel.
spondylus, -i, m., obratel, též vertebra.
spongiosus, -a, -um, houbovitý, trámčitý.
spongióza, též substantia spongiosa, houbovitá kostní tkáň,
skládající se z kostních trámečků uložených uvnitř většiny
kostí. Uspořádání trámečků (kostní architektonika) odpovídá
průběhu největšího mechanického zatížení kosti.
spurius, -a, -um, chybný, nepravý, podvržený (například
nepravá žebra ­ costae spuriae).
squama, -ae, f., šupina (například šupina kosti čelní ­ squama
ossis frontalis).
squatting, dřepění, sezení na bobku.
srovnávací anatomie, anatomie, srovnávací.
sternalis, -e, týkající se kosti hrudní.
sternebrae, nesrostlé úseky kosti hrudní, stopy původního
rozdělení sterna, které někdy přetrvávají až do dospělosti.
sternum, -i, n., kost hrudní ­ plochá kost umístěná na ventrální
straně hrudníku mezi žebry. Spojuje se s klíční kostí a
chrupavkami sedmi párů žeber.
structura, -ae, f., stavba, struktura.
střední průchod nosní, meatus nasi medius.
styloideus, -a, -um, bodcovitý (například bodcovitý výběžek
kosti vřetenní ­ processus styloideus radii).
stylopodium, odstavec končetiny s jednou osovou kostí
(femur, humerus).
sub-, ve složených slovech ,,pod, dole, spodní".
substantia, -ae, f., 1. hmota, látka; 2. podstata, obsah.
sulcus, -i, m., rýha, brázda (například žlábek pro loketní
nerv ­ sulcus nervi ulnaris).
149
sulcus mentolabialis, horizontálně orientovaná kožní rýha
oddělující dolní ret od bradové krajiny.
sulcus nasolabialis, kožní rýha mezi horním rtem a tváří.
Běží od křídla nosního ke koutku úst.
sulcus tendinis, žlábek na kosti vytvořený průběhem šlachy
svalu (například sulcus tendinis musculi flexoris hallucis
longi na kosti patní).
super-, ve složených slovech ,,nad, nahoře".
supercilium, -ii, n., obočí.
superficialis, -e, povrchový, uložený na povrchu (například
povrchový ohybač prstů ruky ­ musculus flexor digitorum
superficialis).
superior, -ius, (-oris), horní, uložený výše (například horní
přední trn na kosti kyčelní ­ spina iliaca anterior superior).
supinace, zevní rotace končetin (při supinační poloze jsou
například obě kosti předloketní v paralelním postavení).
supinator, -oris, m., supinátor (sval), vytáčející dlaň
dopředu.
supra-, ve složených slovech ,,nad, nahoře".
supraorbitalis, -e, nadočnicový (například zářez na horním
okraji očnice ­ incisura supraorbitalis).
supremus, -a, -um, nejvyšší ­ III. stupeň od super ,,ležící
nahoře, horní". Například jedna z drsných čar na kosti týlní
­ linea nuchae suprema.
sura, -ae, f., lýtko (například vnitřní kožní lýtkový nerv
­ nervus cutaneus surae medialis).
sustentaculum, -i, n., podpora, podpěra (například sustentaculum
tali na kosti patní).
sutura, -ae, f., 1. šev, nepohyblivé spojení kostí lebky; 2.
sešití rány, steh.
sutura coronalis, věnčitý šev mezi kostí čelní a kostmi
temenními.
sutura entomesognathica, součást sutura incisiva. Šev
mezi patrovým výběžkem maxily a premaxilou, vybíhající
mezi vnitřní a zevní řezák, takzvaný Albrechtův šev.
sutura frontalis, šev mezi pravou a levou částí původně
párové kosti čelní. Zaniká do dvou let věku, persistuje-li do
dospělosti, nazýváme jej sutura metopica.
sutura internasalis, šev mezi pravou a levou kostí nosní.
sutura lambdoidea, šev tvaru řeckého písmene lambda
v místě kontaktu kosti týlní a kostí temenních.
sutura mendosa, šev mezi částmi šupiny kosti týlní vzniklé
desmogenní a chondrogenní osifikací. Persistuje obvykle
do 4. roku věku dítěte.
sutura metopica, persistující šev (sutura frontalis) ve středu
šupiny kosti čelní. Normálně se tento šev uzavírá asi do
dvou let věku dítěte, zhruba u 8­10% naší populace však
čelní šev přetrvává do dospělosti.
sutura palatina transversa, tvarově variabilní šev mezi
horizontálními ploténkami kostí patrových a patrovými
výběžky obou maxil.
sutura sagittalis, šípový šev mezi oběma kostmi temenní-
mi.
sutura sphenofrontalis, šev mezi kostí čelní a velkým křídlem
kosti klínové.
sutura squamosa, šev mezi šupinou kosti spánkové a kostí
temenní.
sval spánkový, musculus temporalis.
svalek, callus, kalus.
svaly autochtonní, původní svaly zádové inervované z dorzálních
větví míšních nervů. Náleží sem spinotransverzální
systém svalů zad (musculus splenius capitis a musculus
splenius cervicis), sakrospinální systém svalů zad (musculus
erector spinae), spinospinální systém svalů zad (musculus
spinalis thoracis) a transverzospinální systém svalů zad
(musculus semispinalis capitis, musculus semispinalis thoracis
et cervicis, musculi multifidi, musculi rotatores). Mezi
krátké svaly zádové počítáme musculi interspinales cervicis,
musculi intertransversarii posteriores cervicis a hluboké svaly
šíjové (musculi nuchae profundi).
svaly heterochtonní, svaly umístěné v povrchové vrstvě na
zádech. Původem jsou to svaly končetinové (musculus trapezius,
musculus latissimus dorsi, musculus rhomboideus major,
musculus rhomboideus minor) a hlouběji svaly rozepjaté mezi
žebry a páteří (musculus serratus posterior superior, musculus
serratus posterior inferior). Na rozdíl od autochtonních jsou
tyto svaly inervovány z ventrálních větví míšních nervů.
svaly bércové, musculi cruris.
svaly břišní, musculi abdominis.
svaly diaphragma pelvis, musculus levator ani a musculus
coccygeus.
svaly diaphragma urogenitale, musculus transversus perinei
profundus, superficialis a musculus sphincter urethrae.
svaly dna pánevního, uzavírají spodinu malé pánve. Náleží
sem svaly diaphragma pelvis a svaly diaphragma urogenita-
le.
svaly horní končetiny, musculi membri superioris.
svaly hrudní, musculi thoracis.
svaly infrahyoidní, musculi infrahyoidei.
svaly lební klenby, musculus epicranius.
svaly krční, musculi colli (cervicis).
svaly kyčelní, musculi coxae.
svaly mimické, musculi faciales.
svaly nohy, musculi pedis.
svaly pažní, musculi brachii.
svaly prevertebrální, musculi praevertebrales.
svaly předloketní, musculi antebrachii.
svaly ramenní a lopatkové, musculi humeri.
150
svaly ruky, musculi manus.
svaly spinohumerální, skupina svalů zádových (svalů heterochtonních),
probíhající mezi páteří a kostí pažní nebo
lopatkou. Náleží sem: musculus trapezius, musculus latissimus
dorsi, musculus levator scapulae, musculus rhomboideus
major a musculus rhomboideus minor.
svaly spinokostální, skupina svalů zádových (svalů heterochtonních),
probíhající mezi páteří a žebry. Počítá se
k nim musculus serratus posterior superior a musculus serratus
posterior inferior.
svaly stehenní, musculi femoris.
svaly šíjové hluboké, musculi nuchae profundi.
svaly štěrbiny oční, jedna ze skupin musculi faciales.
svaly štěrbiny ústní, jedna ze skupin musculi faciales.
svaly thorakohumerální, jedna ze skupin musculi thoracis.
svaly trupu, zahrnují musculi dorsi, musculi thoracis a musculi
abdominis.
svaly vdechové pomocné, tyto svaly se (vedle hlavních
vdechových svalů) při ztíženém dýchání podílejí na vdechu,
ačkoliv za normálních podmínek vykonávají primárně
jiné pohyby. Patří k nim musculi scaleni, musculus serratus
anterior, musculus latissimus dorsi, musculus serratus posterior
superior, musculus pectoralis major, musculus pectoralis
minor, musculus subclavius, musculus sternocleidomastoide-
us.
svaly výdechové pomocné, tyto svaly se (vedle hlavních
výdechových svalů) při ztíženém dýchání podílejí na výdechu,
ačkoliv za normálních podmínek vykonávají primárně
jiné pohyby. Patří k nim svaly stěny břišní, musculus serratus
posterior inferior, musculus quadratus lumborum.
svaly zádové, musculi dorsi.
svaly zevního nosu, jedna ze skupin musculi faciales.
svaly žvýkací, musculi masticatorii.
sym-, ve složených slovech ,,s, se", též syn-.
symfýza, symphysis pubica, spona stydká.
symphysis, -is, f., srůst.
symphysis pubica, symfýza, spona stydká, je tvořena chrupavčitým
discus interpubicus (uprostřed z chrupavky vazivové,
po stranách z chrupavky hyalinní), který jako synchondróza
spojuje obě kosti stydké. Spona je vysoká 4,5­5cm
a dorzálně přečnívá úroveň stydkých kostí. Na horní straně
symfýzy se nachází ligamentum pubicum superius, pod ní
značně silné ligamentum arcuatum pubis.
syn-, ve složených slovech ,,s, se", též sym-.
synarthrosis, -is, f., synartróza, plynulé spojení kostí pomocí
některého druhu pojiva (vazivem ­ syndesmosis, chrupavkou
­ synchondrosis, kostní tkání ­ synostosis).
synartróza, synarthrosis.
syndesmosis, -is, f., syndesmóza, jeden z typů synartróz;
spojení kostí vazivem (například ligamenta, lebeční švy
nebo vklínění gomphosis).
syndesmosis tibiofibularis, vazivové spojení distálních
konců tibie a fibuly. Styčná místa obou kostí jsou kryta periostem
a pevně srostlá vazivem v místě syndesmózy. Takto
je spojena tibie s fibulou ve vidlici, v níž se pohybuje kost
hlezenní.
syndesmóza tibiofibulární, syndesmosis tibiofibularis.
synergia, -ae, f., součinnost, spolupráce, spolupůsobení.
synchondrosis, -is, f., synchondróza, jeden z typů synartróz;
chrupavčité spojení kostí (například synchondrosis
sphenooccipitalis).
synchondrosis intersphenoidalis, šev mezi basisfenoidem
a presfenoidem kosti klínové. Šev obliteruje okolo doby
narození, ale zbytky přetrvávají až asi do 6 let a spolu se synchondrosis
sphenooccipitalis jsou hlavními růstovými centry
pro délkový růst báze lební.
synchondrosis manubriosternalis, chrupavčité spojení
mezi manubriem a tělem kosti hrudní.
synchondrosis sphenooccipitalis, chrupavčité spojení
mezi bazální částí kosti týlní a tělem kosti klínové. Mezi
18.­20. lety synchondróza osifikuje a mění se na synostosis
sphenooccipitalis.
synchondróza, synchondrosis.
synostosis, -is, f., synostóza, jeden z typů spojení kostí
­ synartróz. Kostěný srůst původně odděleně založených
kostí, například u kosti pánevní.
synostosis sphenooccipitalis, zosifikovaná synchondrosis
sphenooccipitalis, spojení mezi bazální částí kosti týlní a tělem
kosti klínové. Při určování věku na skeletu se považuje
tato synostóza za hranici počátku dospělosti.
synostóza, synostosis.
synovia, -ae, f., kloubní maz. Viskózní tekutina, která má
význam jak pro vzájemný pohyb kloubních ploch a omezení
jejich tření, tak pro výživu bezcévných kloubních chrupavek.
Stálým zvlhčováním také zvyšuje přilnavost styčných
kloubních ploch. Je produkována synoviální membránou,
která tvoří součást výstelky kloubního pouzdra. Autorem
termínu je údajně lékař, alchymista a astrolog Paracelsus
(1493­1541).
systema, -atis, n., soubor, soustava, systém.
systematická anatomie, anatomie, systematická.
šlacha, Achillova, tendo Achillis.
talus, kost hlezenní ­ co do velikosti jde o druhou největší
kost zánártní, která přenáší hmotnost těla z tibie na vrchol
klenby nožní.
tarsalis, -e, zánártní.
tarsus, -i, m., 1. tuhá vazivová ploténka očního víčka; 2.
nárt, zánártí. Rozlišení na tarsus a metatarsus pochází ze
středověku.
151
temporalis, -e, spánkový, skráňový (například jeden ze žvýkacích
svalů ­ musculus temporalis).
tempus, -oris, n., čas.
tendo, -inis, m., šlacha.
tendo Achillis, Achillova šlacha, úponová šlacha trojhlavého
lýtkového svalu ­ musculus triceps surae, upíná se na
patní hrbol (tuber calcanei).
tensor, -oris, m., napínač (sval), natahovač (například musculus
tensor fasciae latae).
tepny epifýzové, arteriae epiphysariae.
tepny metafýzové, arteriae metaphysariae.
tepny výživné, arteriae nutriciae.
teres, -etis, oblý, hladký (například velký oblý sval ­ musculus
teres major).
terminalis, -e, terminální, konečný, hraniční (například
facies terminalis superior a inferior u obratlů).
tertius, -a, -um, třetí.
Th1-12
, znak pro hrudní obratle ­ vertebrae thoracicae a míšní
segmenty.
thenar, -aris, n., palcový val na ruce. Jeho podkladem jsou
svaly: musculus abductor pollicis brevis, musculus flexor pollicis
brevis, musculus opponens pollicis a musculus adductor
pollicis.
thoracicus, -a, -um, hrudní.
thorax, -acis, m., hrudník. Thorax je součástí horní partie
trupu, která navazuje na krk. Dolní povrchovou hranici
hrudníku a břicha vytvářejí žeberní oblouky a processus
xiphoideus kosti hrudní; hlubokou hranici, oddělující hrudní
a břišní dutinu, tvoří bránice (diaphragma). Přední část
hrudníku nazýváme hruď (pectus), zadní stěnu přiřazujeme
při popisu k zádům. Hrudní stěna se člení do tří krajin:
párové podklíčkové krajiny (regio infraclavicularis), nepárové
krajiny kosti hrudní (regio sternalis) a párové prsní krajiny
(regio pectoralis). U ženy vymezujeme krajinu prsů (regio
mammariae).
thyroideus, -a, -um, štítný (například štítná žláza ­ glandula
thyroidea).
tibia, -ae, f., kost holenní ­ nachází se na palcové straně
bérce dolní končetiny. Z obou bércových kostí je silnější,
spojuje se s femurem v kloubu kolenním, s fibulou proximálně
kloubně a distálně syndesmózou a s kostí hlezenní v
horním zánartním kloubu.
tibialis, -e, tibiální, holenní. Na bérci též synonymum pro
mediální.
tíhový váček, bursa synovialis.
tomografie, rentgenová metoda umožňující zobrazit vybranou
část těla (orgánu) ve vrstvách ­ ,,řezech" ­ CT tomo-
grafie.
topografická anatomie, anatomie, topografická.
torticollis, -is, f., též (caput obstipum) jednostranné zkrácení
kývače hlavy (musculus sternocleidomastoideus, vrozené
nebo vlivem porodního traumatu, při níž postižená osoba
drží hlavu stočenou na jednu stranu.
torus, -i, m., výčnělek, val, hrbol.
torus palatinus, kostní val ve švu (sutura palatina mediana)
stýkajících se patrových výběžků horní čelisti.
torze femuru, úhel mezi střední osou krčku a transverzální
rovinou obou kondylů kosti stehenní, varíruje okolo 10o
.
trabekula, -ae, f., trámec, trámeček, termín užívaný v anatomii
a histologii. Například trámce spongiózy.
tractus, -us, m., 1. dráha; 2. protáhlý útvar; 3. tah (trahere,
,,táhnout").
tractus iliotibialis, podélné zesílení fascia lata femoris od
předního úseku crista iliaca kosti kyčelní k laterálnímu
kondylu tibie. Upíná se do něho musculus glutaeus maximus
a musculus tensor fasciae latae. Tahem za tractus iliotibialis
zabezpečují zmíněné svaly vzpřímený postoj (proto je
u člověka mohutně vyvinutý).
trajektorie, uspořádání trámců spongiózy ve směru působení
tlaku a tahu na kost.
trans-, přes, za.
transversus, -a, -um, transverzální, příčný (například břišní
sval ­ musculus transversus abdominis).
transverzální roviny, roviny, transverzální.
trapezius, -a, -um, plochý, kápový (například musculus tra-
pezius).
trapezoideus, -a, -um, mající tvar lichoběžníku (například
os trapezoideum).
tri-, ve složených slovech ,,troj-".
triceps, -cipitis, trojhlavý (například lýtkový sval ­ musculus
triceps surae).
trigeminus, -a, -um, trojklaný, trojnásobný, trojitý (například
V. hlavový nerv ­ nervus trigeminus).
trigonum, -i, n., trojúhelník (například trigonum suboccipitale
v šíjové krajině).
trigonum femorale, trojúhelníkový okrsek na přední straně
stehna ohraničený musculus sartorius, ligamentum inquinale
a musculus gracilis. Spodinu tohoto trojúhelníku tvoří
fossa iliopectinea.
trigonum femoris internum, též Wardův trojúhelník, prostor
mezi primárním mediálním a laterálním systémem
a mediálním sekundárním systémem kostních trámců
v krčku kosti stehenní. V tomto prostoru se nachází pouze
minimum kostní tkáně a u starých lidí je vyplněn žlutou
dření kostní.
trigonum retromolare, trojúhelníkový otvor za posledními
stoličkami.
trigonum submandibulare, krajina na krku, která má troj-
152
úhelníkový tvar. Je ohraničená dolní čelistí a oběma bříšky
musculus digastricus. Hlavním útvarem je zde slinná žláza
glandula submandibularis.
triquetrus, -a, -um, trojboký, trojúhelníkový (například os
triquetrum).
trochanter, -eris, m., chocholík (například trochanter major
femoris).
trochlea, -ae, f., kladka (například trochlea humeri).
trochlearis, -e, kladkový (například IV. hlavový nerv ­ nervus
trochlearis).
trochoideus, -a, - um, kruhovitý, podobný kolu (řecky trochos
­ kruh).
trubice, Eustachova, tuba auditiva.
truncus, -i, m., 1. trup. Na trupu rozeznáváme hrudník
­ thorax (jehož přední částí je hruď ­ pectus a dorzální záda
­ dorsum), dále břicho ­ abdomen (jeho zadní část se nazývá
bedro ­ lumbus), pánev ­ pelvis (se zadní částí hýždě ­ nates
nebo clunes); 2. kmen (například truncus pulmonalis).
trup, truncus.
tuba, -ae, f., trubice (například vejcovod ­ tuba uterina).
tuba auditiva, kanálek spojující středoušní dutinu s nosohltanem,
Eustachova trubice, která vyrovnává tlak vzduchu
na bubínek zevně a v dutině středoušní. Její stěnu tvoří
zčásti chrupavka a vazivo, zčásti kost. Část Eustachovy
trubice probíhá v dolní etáži canalis musculotubarius kosti
spánkové.
tuber, -eris, n., hrbol (například sedací hrbol kosti sedací
­ tuber ischiadicum).
tuberculum, -i, n., hrbolek, vyvýšenina (například tuberculum
pubicum na kosti stydké).
tuberculum caroticum, velké tuberculum anterius na příčném
výběžku šestého krčního obratle. Tlakem proti němu
se dá zastavit krvácení z arteria carotis communis.
tuberositas, -atis, f., drsnatina (například tuberositas glutaea
na femuru).
turricefalie, též turricephalia, akrobrachycefalie.
tváře, buccae, též mallae.
tympanum, -i, n., bubínek (například membrana tympani).
úhel kapitodiafyzární, úhel mezi osou procházející hlavicí
a osou těla kosti pažní. Jeho hodnota u dospělých varíruje
okolo 130o
.
úhel kolodiafyzární, tento úhel svírá krček (collum femoris)
s diafýzou kosti stehenní, průměrná hodnota u dospělého
bývá okolo 125o
.
ulna, -ae, f., kost loketní ­ leží na malíkové straně předloktí,
mohutnější je proximálně (součást loketního kloubu), distálním
směrem se zužuje (od karpálních kostí je oddělena
chrupavčitým diskem). Ulna leží povrchověji než radius, na
živém je dobře hmatný její olekranon, hlavice i styloidní
výběžek (slouží také jako antropometrické body). Processus
styloideus kosti vřetenní zasahuje obvykle distálněji (asi
o 1cm) než stejný výběžek loketní kosti. Distální konce
obou předloketních kostí mohou být i přibližně ve stejné
rovině (takzvaná nulová varianta).
ulnaris, -e, ulnární, loketní, na straně kosti loketní (ulna).
Na předloktí též synonymum pro mediální.
uncinatus, -a, -um, opatřený háčkem.
uncus, -i, m., hák.
uni-, ve složených slovech ,,jedno-".
unus, -a, -um, jeden.
uzly Schmorlovy, deprese na terminálních plochách obratlových
těl jako důsledek tlaku vyhřezlého huspeninového
jádra (nucleus pulposus) meziobratlové ploténky proti tělům
obratlů.
v., zkratka pro žílu, ­ vena, vv. plurál ­ venae.
váček, tíhový, bursa synovialis.
vagina, -ae, f.,pochva.
vagina musculi recti abdominis, vazivový obal, na němž se
podílejí všechny tři břišní svaly laterální skupiny (musculus
obliquus abdominis externus, musculus obliquus abdominis
internus a musculus transversus abdominis). Ventrální stěnu
obalu tvoří v kraniálních  aponeuróza musculus obliquus
abdominis externus a přední list aponeurózy musculus obliquus
abdominis internus, dorzální stěnu pak její zadní list
a aponeuróza musculus transversus abdominis. V kaudální
čtvrtině se všechny aponeurózy dostávají před musculus
rectus abdominis a vzadu zůstává pouze tenká fascia transversalis
pokrytá směrem do břišní dutiny pobřišnicí (peri-
toneum).
vagus, -a, -um, bloudivý, bludný (vagari, ,,bloudit"). Například
X. hlavový nerv ­ nervus vagus).
valgózní, vbočení kloubů například kolenního do ,,X".
varieta, odchylka od normy, která většinou nepůsobí funkční
poruchu.
varózní, vybočení kloubů například kolenního do ,,O".
vastus, -a, -um, rozložitý, široký.
vaz tříselný, ligamentum inquinale.
věk, kalendářní, skutečný věk stanovený na základě data
narození.
věk, kostní (biologický), stupeň osifikace kostí karpálních
(který ve statistickém průměru odpovídá určitému věku).
Osifikační centra karpálních kostí se zakládají enchondrálně,
objevují se až po narození a jsou ukazatelem biologické
vyspělosti dítěte. Asi ve třetím měsíci je patrné osifikační
jádro v os capitatum, po té v os hamatum, ve třetím roce
v os triquetrum, ve čtvrtém v os lunatum, osifikace pokračuje
přes os scaphoideum (4.­5. rok) na os trapezium a trapezoideum
(4. až 6. rok). Os pisiforme jako kost sesamská
153
osifikuje až mezi 7.­13. rokem. Kostní věk se vyšetřuje rent-
genologicky.
věk, zubní, věk určený na základě vývoje dentice (podle
doby založení základů jednotlivých dočasných i trvalých
zubů v čelistech, jejich postupné mineralizace i doby jejich
prořezávání).
venosus, -a, -um, žilný, žilnatý.
venter, -tris, m., břicho, bříško (například venter superior
musculi omohyoidei).
ventralis, ventrální, přední, směrem k břišní straně těla
(latinsky: venter, ,,břicho").
vertebra, -ae, f., latinsky (vertere, ,,točit"), řecky spondylos,
obratel. Základní kostěná součást páteře s otvory, jimiž prochází
mícha a míšní nervy.
vertebra cervicalis, krční obratel, zkratka C1-7
. Páteř obsahuje
7 krčních obratlů, které mají ze všech obratlů nejmenší
těla.
vertebra coccygea, obratel kostrční. Páteř obsahuje 4­5
kostrčních obratlů, jejich srůstem vzniká kost kostrční (os
coccygis).
vertebra thoracica, hrudní obratel, zkratka Th1-12
. Páteř
obsahuje celkem 12 hrudních obratlů. Jejich těla se kaudálním
směrem zvětšují. Typickým znakem hrudních obratlů
jsou kloubní plošky na bocích těl ­ foveae costales.
vertebra lumbalis, bederní obratel, zkratka L1-5
. Páteř obsahuje
5 bederních obratlů. Bederní obratle mají velká, široká
a silná těla ledvinovitého tvaru. Trnové výběžky jsou silné
a široké (mají podobu destičky). Kloubní výběžky jsou orientovány
do roviny sagitální.
vertebra prominens, sedmý krční obratel. Nazývá se tak
pro silný, přímo dorzálně mířící, nápadně kyjovitě rozšířený
trnový výběžek, který je prvním hmatným trnovým
výběžkem při flexi hlavy a krku.
vertebra sacralis, křížový obratel. Páteř obsahuje obvykle 5
křížových obratlů, které na počátku puberty srůstají v kost
křížovou (os sacrum).
vertex, -icis, m. (též vortex), 1. vír (vertere, ,,točit"); 2.
vrchol.
verticalis, -e, svislý.
verus, -a, -um, pravý.
vestibulum, -is, n., 1. předsíň; 2. vchod; 3. část kostěného
labyrintu.
vchod pánevní, apertura pelvis superior, též aditus pelvis.
vir, -i, m., muž.
virilis, -e, mužský.
vita, -ae, f., život.
vlákna Sharpeyova, drobné nezvápenatělé vazivové snopce,
kterými je ke kosti připojena okostice ­ periosteum.
Volkmann, Alfred Wilhelm (1801 ­ 1877), německý fyziolog.
Pojmenovány jsou po něm kanálky v kompaktě dlouhých
kostí (Volkmannovy kanálky).
Volkmannovy kanálky, kanálky, Volkmannovy.
vomer, -eris, m., 1. rádlo; 2. v anatomii kost radličná. Sagitálně
postavená nepárová kost splanchnokrania, která tvoří
dorzokaudální část kostěného nosního septa.
východ, pánevní, apertura pelvis inferior, exitus pelvis.
výdech, expirace, expirium.
vykloubení, luxace kloubu, vymknutí.
Worm, Ole (latinizovaným jménem Olaus Wormius, 1588
­ 1654), dánský říšský antikvář, archeolog, muzeolog a lékař;
profesor kodaňské univerzity. Významně zasáhl do několika
oborů včetně medicíny (jeho jméno nesou ossa Wormiana),
je považován za zakladatele skandinávské archeologie
­ autor šestisvazkového díla Danicorum monumentorum libri
sex (Šest knih o dánských památkách, 1643).
xiphoideus, -a, -um, mečovitý, patřící k mečovitému výběžku
(kosti hrudní).
zeugopodium, -ii, n., odstavec končetiny se dvěma osovými
kostmi (zeugos ­ pár, pes ­ noha).
zona, -ae, f., pás, pruh.
zona orbicularis, soubor vláken z ligamentum pubofemorale
a ligamentum ischiofemorale, který obkružuje krček femuru,
zesiluje kloubní pouzdro kloubu kyčelního.
zygomaticus, -a, -um, jařmový (například kost jařmová
­ os zygomaticum).
zygon, -i, n., jařmo (z řečtiny).
žebro, costa.
žebro, krční, prodloužená přední část příčného výběžku
většinou sedmého krčního obratle, velmi vzácně obratle
šestého. Může být zdrojem nervových a cévních obtíží a to
zejména tlakem na nervy pažní pleteně a na podklíčkovou
tepnu.
žebro, lumbální, prodloužený izolovaný processus costarius
obvykle u prvního bederního obratle.
154
155
Borovanský, Ladislav ­ Hromada, Jan ­ Kos, Jaroslav
­ Zrzavý, Josef ­ Žlábek, Karel (1967): Soustavná
anatomie člověka, díl I. Státní zdravotnické nakladatelství,
Praha.
Čihák, Radomír (1987): Anatomie 1. Avicenum, Zdravotnické
nakladatelství, Praha.
Čihák, Radomír (1997): Anatomie 3. Grada Publishing,
Praha.
Dokládal, Milan ­ Páč, Libor (1994): Anatomie člověka
I. Pohybový systém. Brno.
Dokládal, Milan ­ Páč, Libor (2002): Anatomie člověka
III. Systém kožní, smyslový a nervový. Brno.
Dylevský, Ivan ­ Druga, Rastislav ­ Mrázková, Olga
(2000): Funkční anatomie člověka. Grada Publishing,
Praha.
Feneis, Heinz (1996): Anatomický obrazový slovník.
Grada Publishing, Praha.
Fitzgerald, M. J. T. (1992): Neuroanatomy Basic and
Clinical. Second Edition. Baillire Tindall, London
­ Philadelphia ­ Toronto ­ Sydney ­ Tokyo.
Gray, Henry (1973): Anatomy of the Human Body.
29th ed. Lea and Febiger, Philadelphia.
Grim, Miloš ­ Druga, Rastislav ­ Stingl, Josef (2002):
Základy anatomie. 5. Anatomie krajin těla. Univerzita
Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum,
Galén, Praha.
Hall-Craggs, E. C. B. (1990): Anatomy as a Basis
for Clinical Medicine. Second Edition. Urban &
Schwarzenberg, Baltimore-Munich.
Hauser, G. ­ De Stefano, G. F. (1989): Epigenetic Variants
of the Human Skull. E. Schweizerbart´sche Verlagsbuchhandlung
(Nägele u. Obermiller), Stutt-
gart.
Literatura (citovaná, použitá, doporučená)
Horáčková, Ladislava ­ Strouhal, Eugen ­ Vargová,
L. (2004): Základy paleopatologie. Malina J. (ed.):
Panoráma biologické a sociokulturní antropologie.
Akademické nakladatelství CERM, Brno.
Kábrt, Jan ­ Chlumská, Eva (1980): Lékařská terminologie.
Avicenum, Zdravotnické nakladatelství.
Kahle, Werner (1992): Color Atlas and Textbook of
Human Anatomy. Locomotor System. Volume 1.
Thieme Medical Publishers, Inc. New York. Georg
Thieme Verlag, Stuttgart ­ New York.
Kos, Jaroslav ­ Heřt, Jiří ­ Hladíková, Jaroslava (1994):
Přehled topografické anatomie. Masarykova univerzita
v Brně, Lékařská fakulta.
Linc, Rudolf ­ Doubková Alena (2001): Anatomie
hybnosti III. Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství
Karolinum, Praha.
Linc, Rudolf ­ Doubková Alena (2002): Anatomie
hybnosti I. Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství
Karolinum, Praha.
Malinovský, Lubomír (1987): Základy systematické
anatomie člověka I. Anatomie pohybového systému.
Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
McMinn, R. M. H. (1990): Last´s Anatomy. Regional
and Applied. Eighth Edition. Churchill Livingstone,
Edinburgh ­ London ­ Melbourne ­ New
York.
Moore, Keith L. (1985): Clinically Oriented Anatomy.
Second Edition. Williams and Wilkins, Baltimore
­ London ­ Los Angeles ­ Sydney.
Netter, Frank H. (2003): Anatomický atlas člověka.
Grada Publishing, Praha.
Pansky, Ben ­ House, Lawrence (1969): Review of
Gross Anatomy. Second Edition. The Macmillan
8
156
Company, Collier-Macmillan Limited, London.
Sinělnikov, R. D. (1970): Atlas anatomie člověka.
Svazek první. Avicenum, Zdravotnické nakladatelství,
Praha.
Stloukal, Milan ­ Dobisíková, Miluše ­ Kuželka,
Vítězslav ­ Stránská, Petra ­ Velemínský, Petr
­ Vyhnánek, Luboš ­ Zvára, Karel (1999): Antropologie.
Příručka pro studium kostry. Národní
muzeum Praha.
Stone, Robert J. ­ Stone, Judith A. (1997): Atlas of the
Skeletal Muscles. Wm. C. Brown Publishers.
Völker, Otomar ­ Hora, Karel (1939): Anatomie člověka.
Nauka o kostech. Občanská tiskárna, Brno.
Zrzavý, Josef (1947): Plastická anatomie člověka pro
umělce a přátele umění. Výtvarný odbor Umělecké
besedy, Praha.
157
Rejstřík
9
A
abdukce 53
abduktor 67
acetabulum 31
acromion 24
addukce 53
adduktor 67
aditus
orbitae 47
pelvis 59
agonisté 66
ala
ossis ilii 31
vomeris 45
alae
majores ossis sphenoidalis 38
minores ossis sphenoidalis 38
alveolus dentalis 43, 46
amphiarthrosis 52
amplitudo pelvis 59
anatomické názvosloví 14
anatomie
makroskopická 13
mikroskopická 13
normální 13
patologická 13
srovnávací 14
systematická 14
topografická 14
angulus
costae 23
mandibulae 45
sterni 23
subpubicus 32
angustia pelvis 59
ansa
cervicalis profunda 70
cervicalis superficialis 69
antagonisté 66
anteflexe 55
anulus
fibrosus 54
inquinalis profundus 76
inquinalis superficialis 76
tympanicus 49
umbilicalis 75
apertura
externa aqueductus vestibuli 40
externa canaliculi cochleae 40
externa canaliculi tympanici 42
externa canalis carotici 41
interna canalis carotici 41
piriformis nasi 42
thoracis inferior 56
thoracis superior 56
apex
capitis fibulae 34
dentis 20
ossis coccygis 22
ossis sacri 22
patellae 33
pyramidis 40
aponeurosis
lumbalis 74
m. bicipis brachii 78
palmaris 79
plantaris 87
aponeuróza 66
aquaeductus vestibuli 42
arcus
tendineus musculi solei 85
vertebrae 20
zygomaticus 41
area
intercondylaris anterior 34
158
intercondylaris posterior 34
arthrodia 52
arthrologie 51
articulatio
acromioclavicularis 56
articulatio tarsi transversa
(Chopartův kloub) 62
atlantoaxialis 53
atlantoaxialis lateralis 53
atlantoaxialis mediana 53
atlantooccipitalis 53
calcaneocuboidea 62
capitis costae 55
carpometacarpalis pollicis 58
costotransversaria 55
costovertebralis 55
coxae 60
cubiti 57
cuneocuboidea 62
cuneonavicularis 62
cylindroidea 52
ellipsoidea 52
genus 60
humeri 57
humeroradialis 57
humeroulnaris 57
interchondralis 56
intervertebralis 54
mediocarpalis 58
ossis pisiformis 58
plana 52
radiocarpalis 57
radioulnaris distalis 57
radioulnaris proximalis 57
sacroiliaca 59
sellaris 52
spheroidea 52
sternoclavicularis 56
sternocostalis 55
subtalaris 61
synovialis 51
talocalcaneonavicularis 62
talocruralis 61
temporomandibularis 54
tibiofibularis 61
trochlearis 52
trochoidea 52
articulationes
carpometacarpales 58
intercuneiformes 62
interphalangeales manus 58
interphalangeales pedis 62
intertarsales 61
manus 57
metacarpophalangeales 58
metatarsophalangeales 62
pedis 61
tarsometatarsales (Lisfrankův kloub) 62
atlas 21
axis 21
B
basis
cranii externa 40, 42
cranii interna 46
ossis metacarpi 29
ossis metatarsalis 36
ossis sacri 22
patellae 33
phalangis 30, 37
břišní lis 76
bulla ethmoidalis 45
bursa synovialis 52
C
calcaneus 35
canaliculi caroticotympanici 41
canaliculus
cochleae 42
chordae tympani 42
mastoideus 42
tympanicus 42
canalis
adductorius 84
alveolaris 42
caroticus 41
carpi 28, 80
hypoglossalis 38
infraorbitalis 42
inquinalis 76
mandibulae 46
musculotubarius 42
nasolacrimalis 45
nervi facialis 44
opticus 40, 49
pterygoideus 38, 47
pudendalis 77
vertebralis 20, 55
capitulum humeri 26
capsula articularis 51
caput
breve musculi bicipitis brachii 79
costae 23
femoris 32
159
fibulae 34
humeri 25
laterale musculi tricipitis brachii 78
longum musculi bicipitis brachii 78
longum musculi tricipitis brachii 78
mandibulae 46
mediale musculi tricipitis brachii 78
obliquum musculi adductoris pollicis 81
obliquum musculi adductoris hallucis 86
ossis metacarpi 29
ossis metatarsalis 36
profundum musculi flexoris pollicis brevis 81
superficiale musculi flexoris pollicis brevis 81
radii 26
transversum musculi adductoris hallucis 86
transversum musculi adductoris pollicis 81
tali 35
ulnae 27
cavitas
articularis 52
glenoidalis 24
nasi ossea 47
oris 48
cellulae ethmoidales 45
centrum tendineum 75
cingulum
membri inferioris 30
membri superioris 24
cirkumdukce 58
clavicula 25
clivus 38
collum
anatomicum humeri 25
costae 23
femoris 32
chirurgicum humeri 25
mandibulae 46
radii 26
scapulae 24
tali 35
columna vertebralis 20
condylus
femoris lateralis 32
femoris medialis 32
lateralis tibiae 33
medialis tibiae 33
occipitalis 38
concha
nasalis inferior 42, 45
nasalis media 45
nasalis superior 45
cornua
coccygea 22
majora ossis hyoidei 46
minora ossis hyoidei 46
corpus
costae 23
mandibulae 45
maxillae 42
ossis hyoidei 46
ossis ilii 31
ossis metacarpi 29
ossis metatarsalis 36
ossis sphenoidalis 39
ossis pubis 31
ossis zygomatici 44
phalangis 30, 37
sterni 23
tali 35
vertebrae 20
costa
fluctuans 23
prima 23
secunda 23
spuria 23
vera 23
cranium 37
crista
conchalis 43, 44
costae 23
ethmoidalis 43, 44
galli 45
iliaca 31
infratemporalis alae majoris ossis
sphenoidalis 47
infrazygomatica 42, 43
nasalis 44, 45
occipitalis externa 38
occipitalis interna 38
phallica 31
supramastoidea 41
temporalis 46
transversa 40
crus
laterale diaphragmatis 75
mediale diaphragmatis 75
D
dens axis 21
diaphragma 75
pelvis 76, 77
urogenitale 76
diarthrosis 51
discus
articularis 54, 56, 58
interpubicus 59
160
intervertebralis 23, 54
dorsum sellae 38
dukce 53
E
eminentia
arcuata 40
carpi radialis 28, 79
carpi ulnaris 28, 79
cruciformis 38
iliopubica 31
intercondylaris 33
enarthrosis 52
endost 18
epicondylus
lateralis femoris 32
lateralis humeri 26
medialis femoris 32
medialis humeri 26
exitus pelvis 59
expirace 75
extenze 53
extenzor 67
extremitas
acromialis claviculae 25
sternalis claviculae 25
F
fabella 85
facies
anterior corporis maxillae 42
anterior patellae 33
anterior pyramidis 40
articularis calcanea anterior 35, 62
articularis calcanea media 35, 62
articularis calcanea posterior 35, 61
articularis cuboidea 35, 62
articularis fibularis 34, 61
articularis inferior tibiae 34, 61
articularis navicularis 35
articularis patellae 33, 60
articularis talaris anterior 35, 62
articularis talaris media 35, 62
articularis talaris posterior 35, 61
auricularis 22, 31, 59
costalis scapulae 24
dorsalis ossis sacri 22
dorsalis scapulae 24
inferior pyramidis 40
infratemporalis corporis maxillae 42
lateralis corporis ossis zygomatici 44
lunata acetabuli 31, 60
nasalis corporis maxillae 42, 48
orbitalis corporis maxillae 42
orbitalis corporis ossis zygomatici 44
pelvina ossis sacri 22
posterior pyramidis 40
symphysialis 31
temporalis corporis ossis zygomatici 44
ventrobasalis pyramidis 41
fascia
abdominis superficialis 76
antebrachii 80
axillaris 79
brachii 79
buccopharyngea 69
cervicalis 71
clavipectoralis 75
cruris 85
dorsalis manus 82
dorsalis pedis 87
endothoracica 75
lata 84
manus 81
masseterica 69
nuchae 74
obturatoria interna 77
palmaris manus 81
pectoralis superficialis 74
plantaris pedis 87
superficialis dorsi 76
temporalis 69
thoracolumbalis 74
transversalis 76
umbilicalis 76
femur 32
fibrocartilagines plantares 62, 63
fibrocartilago basialis 54
fibula 30, 34
fissura
orbitalis inferior 47
orbitalis superior 38, 47
petrosquamosa 41
petrotympanica 41, 42
scalenorum 71
fixátory 66
flexe 52, 53
flexor 67
fonticulus
(fontanela) major 49
mastoideus 49
minor 49
sphenoidalis 49
foramen
caecum 45
161
ethmoidale anterius 39, 45, 47
ethmoidale posterius 39, 45, 47
frontale 39
humerotricipitale 78
incisivum 43
infraorbitale 42
infrapiriforme 59, 82
ischiadicum majus 59, 82
ischiadicum minus 59, 82
jugulare 38, 40, 42
magnum 38, 47
mandibulae 46
mentale 46
obturatum 31, 59
omotricipitale 78
ovale 38
palatinum majus 44
rotundum 38, 47
sphenopalatinum 44, 47
spinosum 38, 42
stylomastoideum 41
supraorbitale 39
suprapiriforme 59, 82
vertebrale 20
zygomaticoorbitale 44
zygomaticofaciale 44
zygomaticotemporale 44
foramina palatina minora 44
fornix humeri 56
fossa
axillaris 78
canina 42
cerebellaris 38
cerebralis 38
coronoidea 27
cranii anterior 47
cranii media 47
cranii posterior 47
digastrica 45
glandulae lacrimalis 39
iliaca 31
infraspinata 24
infratemporalis 42, 47
intercondylaris 32
ischiorectalis 77
malleoli lateralis 34
mandibularis 41, 54
olecrani 26, 57
poplitea 84, 85
pterygoidea 39
pterygopalatina 39, 44, 47
sacci lacrimalis 44
supraspinata 24
temporalis 47
fossae cranii 46
fossula petrosa 41, 42
fovea
capitis radii 26, 57
costalis 21, 23
pterygoidea 46
sublingualis 46
submandibularis 46
trochlearis 39
foveola radialis 80
fundus meatus acustici interni 40, 41
funiculus spermaticus 76
G
galea aponeurotica 67
glabella 39
ginglymus 52
gomphosis 51
H
hamulus
lacrimalis 44
ossis hamati 29, 58
pterygoideus 39
hiatus
canalis nervi petrosi majoris 40, 41
canalis nervi petrosi minoris 40
urogenitalis 77
sinus maxillae 42, 45
hladká svalovina 65
CH
chiasma tendinum 79, 85, 86
choana 48
chorda tympani 42, 43
chrupavka
hyalinní 19, 51, 59
růstová 18, 19
vazivová 51
I
impressio
lig. costoclavicularis 25
trigeminalis 40
incisura
acetabuli 31, 60
costalis 23, 55, 56
frontalis 39
ischiadica major 31, 32, 59
ischiadica minor 31, 59
162
jugularis 23, 38, 40
mandibulae 46
mastoidea 41
nasalis 42
pterygoidea 39, 44
radialis ulnae 27, 57
supraorbitalis 39
trochlearis ulnae 26, 27, 57
ulnaris radii 26, 57, 58
inspirace 56, 74, 75
intersectiones tendineae 75
introitus canalis nervi facialis 41
J
jugum alveolare 43, 46
juncturae
ossium membri inferioris 59
ossium membri superioris 56
radioulnares 57
sternocostales 55
tibiofibulares 61
K
kalva 47
kladka (trochlea) 39
kloub
dvojosý 53
jednoduchý 52
jednoosý 53
s minimálními pohyby 55
s posuvným pohybem 53
složený 52
trojosý 53
kontrakce
izometrická 66
izotonická 66
kostní dřeň
červená 17, 19
šedá 19
žlutá 19
kostní buňky 17
kyfóza 20
L
labrum
articulare 52
glenoidale 57, 60
labyrinthus ethmoidalis 45, 48
lacuna
musculorum 76, 83
vasorum 76, 83
lamely
Haversovy 18
povrchové 18
vmezeřené 18
lamina
cribrosa ossis ethmoidalis 45, 48
fibrocartilaginea palmaris 58
horizontalis ossis palatini 44, 48
lateralis processus pterygoidei 39, 54
medialis processus pterygoidei 39, 48
orbitalis ossis ethmoidalis 45, 47
perpendicularis ossis ethmoidalis 45, 47
perpendicularis ossis palatini 44, 48
praetrachealis fasciae cervicalis 71
praevertebralis fasciae cervicalis 72
superficialis fasciae cervicalis 71, 74
laminae fibrocartilagineae palmares 58
lateroflexe 55
ligamentum
acromioclaviculare 56
anulare radii 57
apicis dentis 53
arcuatum laterale diaphragmatis 75
arcuatum mediale diaphragmatis 75
arcuatum pubis 59
bifurcatum 62
calcaneocuboideum dorsale 62
calcaneofibulare 61
calcaneonaviculare plantare 62
capitis costae intraarticulare 55
capitis costae radiatum 55
capitis femoris 60
capitis fibulae 61
carpi radiatum 58
collaterale fibulare 60
collaterale mediale (deltoideum) 61
collaterale radiale 57
collaterale tibiale 60
collaterale ulnare 57
coracoacromiale 56
coracoclaviculare 56
coracohumerale 57
costoclaviculare 56
costotransversarium 55
cruciatum genus anterius 60
cruciatum genus posterius 60
cruciforme atlantis 53
fundiforme penis 76
inquinale 31, 76
interclaviculare 56
ischiofemorale 60
laterale articulacionis
temporomandibularis 54
longitudinale anterius 54, 75
163
longitudinale posterius 53, 54
metacarpale transversum profundum 58
metatarsale transversum profundum 62
nuchae 54
patellae 33, 60
pisohamatum 58
pisometacarpale 58
plantare longum 62, 63
popliteum obliquum 60
pterygospinosum 53
pubicum superius 59
pubofemorale 60
radiocarpeum dorsale 58
radiocarpeum palmare 58
sacrococcygeum dorsale superficiale 55
sacrospinale 59
sacrotuberale 59, 77
sphenomandibulare 53, 54
sternoclaviculare anterius 56
sternoclaviculare posterius 56
sternocostale radiatum 56
stylohyoideum 46, 54
stylomandibulare 53, 54
supraspinale 54
suspensorium penis/clitoridis 76
talocalcaneum interosseum 35, 61
talocalcaneum laterale 61
talocalcaneum mediale 61
talofibulare anterius 61
talofibulare posterius 34, 61
teres uteri 76
tibiofibulare anterius 61
tibiofibulare posterius 61
transversum acetabuli 60
transversum atlantis 21, 53
transversum scapulae 25, 56
ulnocarpeum palmare 58
linea
alba 75, 76
arcuata 31, 59
aspera 32
mylohyoidea 46
nuchae inferior 38
nuchae superior 39, 47
nuchae suprema 38
temporalis inferior 40
temporalis superior 40, 47
terminalis 59
trapezoidea 25
lingula
mandibulae 46, 54
sphenoidalis 38
lordóza 20, 55
M
malleolus
lateralis 34, 35
medialis 34
mandibula 42, 45, 49, 54
mandibulární
deprese 54
elevace 54
protrakce 54
retrakce 54
manubrium sterni 23, 56
margo
anterior fibulae 34
anterior tibiae 34
interosseus fibulae 34
interosseus radii 26
interosseus tibiae 34
interosseus ulnae 27
lateralis scapulae 24
medialis fibulae 34
medialis scapulae 24
medialis tibiae 34
posterior fibulae 34
superior pyramidis 40
superior scapulae 24
supraorbitalis 39
maxilla 42, 48
meatus
acusticus internus 40
nasi inferior 48
nasi medius 48
nasi superior 48
mediánní rovina 14, 15
membrana
atlantooccipitalis anterior 53
atlantooccipitalis posterior 53
intercostalis externa 74
intercostalis interna 74
interossea antebrachii 57
interossea cruris 61
obturatoria 31, 59
sterni externa 56
sterni interna 56
tectoria 53
membrum
inferius 15
superius 15, 24
meniscus
articularis 52
lateralis 60
medialis 60
164
musculi
abdominis 75
antebrachii 79
colli 69
coxae 82
cruris 84
faciales 67
femoris 85
humeri 79
infrahyoidei 69, 70
intercostales externi 74
intercostales interni 74
intercostales intimi 74
interossei dorsales manus 81
interossei dorsales pedis 87
interossei palmares 81
interossei plantares 87
interspinales cervicis 73
intertransversarii anteriores cervicis 71
intertransversarii laterales lumborum 76
intertransversarii posteriores cervicis 73
intervertebrales 71
lumbricales 81, 86
manus 81
masticatores 69
membri inferioris 82
membri superioris 77
multifidi 73
nuchae profundi 73
pedis 86
praevertebrales 71
rotatores 73
scaleni 73
suprahyoidei 71
thoracis 74
musculus
abductor digiti minimi 81, 86
abductor hallucis 86
abductor pollicis brevis 81
abductor pollicis longus 80
adductor brevis 83
adductor hallucis 86
adductor longus 83
adductor magnus 83
adductor pollicis 81
anconeus 78
biceps brachii 57, 78
biceps femoris 84, 85
brachialis 78
brachioradialis 80
buccinator 68
coccygeus 77
coracobrachialis 78, 79
corrugator supercilii 68
deltoideus 77
depressor anguli oris 69
depressor labii inferioris 69
digastricus 70
epicranius 67
erector spinae 73
extensor carpi radialis brevis 80
extensor carpi radialis longus 80
extensor carpi ulnaris 80
extensor digiti minimi 80
extensor digitorum (manus) 80
extensor digitorum brevis (pedis) 86
extensor digitorum longus (pedis) 84
extensor hallucis brevis 86
extensor hallucis longus 84
extensor indicis 80
extensor pollicis brevis 80
extensor pollicis longus 80
flexor carpi radialis 79
flexor carpi ulnaris 79
flexor digiti minimi brevis 81, 86
flexor digitorum brevis 85, 86
flexor digitorum longus 85
flexor digitorum profundus 79
flexor digitorum superficialis 79
flexor hallucis brevis 86
flexor hallucis longus 85
flexor pollicis brevis 81
flexor pollicis longus 79
gastrocnemius 85, 86
gemellus inferior 83
gemellus superior 82
geniohyoideus 70
glutaeus maximus 77, 82
glutaeus medius 82
glutaeus minimus 82
gracilis 83
iliacus 82
iliococcygeus 77
iliocostalis 73
iliopsoas 82, 83
infraspinatus 77, 78
latissimus dorsi 72, 78
levator anguli oris 69
levator ani 77
levator labii superioris 68
levator labii superioris alaeque nasi 68
levator scapulae 72
longissimus capitis 73
longissimus dorsi et cervicis 73
longus capitis 71
longus colli 71
165
masseter 69
mentalis 69
mylohyoideus 48, 70
nasalis 68
obliquus capitis inferior 74
obliquus capitis superior 74
obliquus externus abdominis 75, 76
obliquus internus abdominis 75, 76
obturatorius externus 84
obturatorius internus 59, 77, 82
occipitofrontalis 67
omohyoideus 70
opponens digiti minimi 81
opponens digiti quinti 86
opponens pollicis 81
orbicularis oculi 68
orbicularis oris 68
palmaris brevis 81
palmaris longus 79
pectineus 83
pectoralis major 74, 78
pectoralis minor 74
peronaeus brevis 34, 84
peronaeus longus 34, 63, 84
peronaes tertius 84
piriformis 59, 82
plantaris 85
platysma 69
popliteus 85, 86
procerus 68
pronator quadratus 79
pronator teres 79
psoas major 82
pterygoideus lateralis 69
pterygoideus medialis 69
pubococcygeus 77
pyramidalis 75
quadratus femoris 83
quadratus lumborum 76
quadratus plantae 86
quadriceps femoris 60, 83
rectus abdominis 75, 76
rectus capitis anterior 71
rectus capitis lateralis 71
rectus capitis posterior major 73
rectus capitis posterior minor 73
rectus femoris 83
rhomboideus major 72
rhomboideus minor 72
risorius 68
sartorius 83
scalenus anterior 71
scalenus medius 71
scalenus posterior 71
semimembranosus 84, 85
semispinalis capitis 73
semispinalis thoracis et cervicis 73
semitendinosus 84, 85
serratus anterior 74, 79
serratus posterior inferior 72
serratus posterior superior 72
soleus 85
spinalis thoracis 73
splenius capitis 72
splenius cervicis 72
sternocleidomastoideus 70
sternohyoideus 70
sternothyroideus 70
stylohyiodeus 70
subclavius 74
subscapularis 57, 78
supinator 80
supraspinatus 57, 77, 78
temporalis 47, 69
temporoparietalis 67
tensor fasciae latae 82
teres major 78
teres minor 57, 77, 78
thyrohyoideus 70
tibialis anterior 63, 84
tibialis posterior 63, 85
transversus abdominis 76
transversus thoracis 74
trapezius 72
triceps brachii 78
triceps surae 85
vastus intermedius 83
vastus lateralis 83
vastus medialis 83
zygomaticus major 68
zygomaticus minor 68
myologie 65
N
nervi
intercostales 72, 74­78
pectorales 74
nervus
accessorius 70, 72
axillaris 77, 78
dorsalis scapulae 74
facialis 42, 67­70
femoralis 83
glutaeus inferior 82
glutaeus superior 82
iliohypogastricus 75, 76
166
ilioinquinalis 75, 76
ischiadicus 84
mandibularis 38, 69
medianus 79­81
musculocutaneus 78
obturatorius 83, 84
peronaeus communis 86
peronaeus profundus 84, 86
peronaeus superficialis 85
phrenicus 75
plantaris lateralis 86
plantaris medialis 86
pudendus 77
radialis 26, 78, 80
subclavius 74
subcostalis 75, 76
suboccipitalis 73, 74
subscapularis 78
suprascapularis 24, 56, 77
thoracicus longus 74
thoracodorsalis 72
tibialis 34, 85
transversus colli 69
trigeminus 39, 42, 44, 47, 69, 70
ulnaris 26, 79, 81
neurocranium 37
nucleus pulposus 54
O
olecranon ulnae 27, 57
orbita 44,47
os
bregmaticum 49
capitatum 29, 58
coccygis 20, 22
coxae 30, 31
cuboideum 35, 62, 63
cuneiforme intermedium 35, 36, 62, 63
cuneiforme laterale 35, 36, 62, 63
cuneiforme mediale 35, 36, 62, 63
epiptericum 49
ethmoidale 42, 45
frontale 37, 39
hamatum 28, 29, 58
hyoideum 42, 46
ilium 31
incisivum 43
Incae 38
ischii 31
japonicum 44
lacrimale 42, 43, 47, 48
lunatum 28, 57, 58
nasale 42, 43
naviculare 35, 62, 63
occipitale 37, 38
palatinum 42, 44
parietale 40
pubis 31, 32
pisiforme 28, 30, 58
sacrum 20, 22
scaphoideum 28, 58
sphenoidale 37, 38
temporale 40, 41
trapezium 28, 29, 58
trapezoideum 28, 29, 58
triquetrum 28, 60
zygomaticum 42, 44
osa
longitudinální 14
sagitální 14, 15
transverzální 14, 15
ossa
brevia 17
carpi 24, 27
cruris 33
irregularia 18
longa 17
manus 27
membri inferioris 30
membri superioris 24
metacarpi I.-V. 24, 29
metatarsi I.-V. 30, 36
plana 17
pedis 35
pneumatica 17
sesamoidea 18, 62
tarsi 30, 35
ossein 17
osteon 18
P
palatum durum 43, 48
pars
basilaris ossis occipitalis 38
costalis diaphragmatis 75
discomandibularis articulacionis
temporomandibularis 54
discotemporalis articulacionis
temporomandibularis 54
libera membri inferioris 30
libera membri superioris 24
lumbalis diaphragmatis 75
mastoidea ossis temporalis 41
nasalis ossis frontalis 39, 45, 48
petrosa ossis temporalis 40, 41
squamosa ossis temporalis 41
167
sternalis diaphragmatis 75
tympanica ossis temporalis 41, 49
partes
laterales ossis occipitalis 38
orbitales ossis frontalis 39
patella 33, 60
pecten ossis pubis 31
pelvis
major 59
minor 59
periost 18, 19
peritoneum 76
phalanges digitorum
manus 30
pedis 37
phalanx
distalis 30, 37
media 30, 37
proximalis 30, 37
planum popliteum 32
plexus
brachialis 72, 74, 77­81
cervicalis 69­72, 75
lumbalis 75, 76, 82­84
sacralis 77, 82­87
plica
alaris 60
synovialis patellaris 60
podélná nožní klenba 63, 84, 85
porus
acusticus externus 41
acusticus internus 40, 42
processus
alveolaris mandibulae 46, 48
alveolaris maxillae 43, 48
articularis inferior 20­22, 54
articularis superior 20­22, 53, 54
clinoideus anterior 38
clinoideus posterior 38
condylaris 46
coracoideus scapulae 24, 56, 57
coronoideus mandibulae 46
coronoideus ulnae 27, 57
ethmoidalis conchae nasalis inf. 45
frontalis maxillae 42, 43, 47, 48
frontalis ossis zygomatici 44
lacrimalis conchae nasalis inf. 45
lateralis tali 35
mastoideus 41, 47, 48
maxillaris ossis zygomatici 44, 45
palatinus 43
posterior tali 35
pterygoideus ossis sphenoidalis 39, 47
pyramidalis ossis palatini 39, 44
spinosus 20­22
styloideus ossis temporalis 42, 56
styloideus radii 26, 27
styloideus ulnae 27, 58
temporalis ossis zygomatici 44
transversus 20, 21, 23
uncinatus conchae nasalis mediae 42, 45
xiphoideus 23
zygomaticus ossis temporalis 41, 44, 54
zygomaticus maxillae 43
pronace 52, 53
protuberantia
mentalis 45
occipitalis externa 38, 47, 48
occipitalis interna 38
příčná nožní klenba 63, 84
příčně pruhované svalstvo 65, 66
pulvinar acetabuli 60
pyramis ossis temporalis 40
R
radius 24, 26, 57
rami dorsales nervorum spinalium 73
ramus
inferior ossis pubis 31
mandibulae 45, 46, 48
ossis ischii 31
superior ossis pubis 31
retinaculum
extensorum 80
musculorum extensorum inferius 85
musculorum extensorum superius 85
musculorum flexorum 85
musculorum peronaeorum 85
flexorum 28, 79, 80
retroflexe 55
rotátor 66, 67
rotátorová manžeta 57, 78
roviny
frontální 14
sagitální 14
transverzální 14
S
saccus lacrimalis 68
scapula 24, 56
sella turcica 38, 48
septum
interalveolare 43, 46
intermusculare laterale 79
intermusculare mediale 79
168
intraalveolare (interradiculare) 43, 46
nasi osseum 45, 47
sinus
frontalis 39, 47, 48
maxillaris 42, 48
sigmoideus 40, 47
sphenoidalis 38, 47, 48
tarsi 35, 61, 62
skeleton
membri inferioris liberi 32
membri superioris liberi 25
skolióza 55
speculum rhomboides 72
spina
iliaca anterior inferior 31, 60
iliaca anterior superior 31, 76
iliaca posterior inferior 31
iliaca posterior superior 31
ischiadica 31, 32, 59
mentalis 45
nasalis anterior 42, 48
nasalis posterior 44
scapulae 24
squama
frontalis 39
occipitalis 38
ossis temporalis 41
srdeční svalovina 65
sternum 23
stratum
fibrosum 51
synoviale 51
svaly
bércové 84
břišní 75
dlouhé 65
dolní končetiny 82
fixační 67
hlavní 66
hrudní 74
hřbetní krátké 73
hypothenaru 81
jednokloubové 67
kloubní 65
kosterní 65, 67
kožní 65
krátké 65
kruhové 66
kyčelní 82
neutralizační 66, 67
nohy 86
pánevního dna 76
pažní 78
ploché 65
pomocné 67
posturální 66
předloketní 79
ramenní 77
ruky 81
spinohumerální 72
spinokostální 72
stehenní 83
šíjové hluboké 73
thenaru 81
thorakohumerální 74
trupu 72
vícekloubové 67
vlastní hrudní 74
zad autochtonní 66, 72
zad heterochtonní 72
zádové 72
svalové fascie 67
svalový tonus 66
substantia
compacta 18
spongiosa 18
sulcus
calcanei 35
caroticus 38
carpi 28, 79, 80
chiasmatis 38, 47
costae 23
ethmoidalis 43
infraorbitalis 42
malleoli medialis 34
malleoli lateralis 34
nasolabialis 68
nervi petrosi majoris 40
nervi petrosi minoris 40
nervi radialis 26
nervi ulnaris 26
obturatorius 31, 59
praeauricularis 31, 32
sinus petrosi inferioris 40
sinus petrosi superioris 40
sinus sagittalis superioris 38, 40
sinus transversi 38
tali 35
supinace 52, 53
sustentaculum tali 35, 62
sutura
coronalis 40
internasalis 43
lambdoidea 40
metopica 39
palatina mediana 43
169
palatina transversa 44
plana 51
sagittalis 40
serrata 51
squamosa 40, 51
symphysis
menti 46, 49
pubica 31, 51, 59
synarthrosis 51
syndesmosis tibiofibularis 61
synergisté 66
synchondrosis
manubriosternalis 23
petrooccipitalis 54
sphenooccipitalis 38, 39
sphenopetrosa 54
sternocostalis 54
xiphisternalis 23
synostosis sphenooccipitalis 38
synovia 52, 67
systém
sakrospinální 73
spinospinální 75
spinotransverzální 72
transverzospinální 73
Š
šlachová pochva (vagina tendinum) 67, 82
T
talus 35, 61, 63
tendo
Achillis 85
calcaneus 85
musculi 66
tibia 30, 33
tíhový váček (bursa synovialis) 52, 67
torus palatinus 43
torze 33, 55
tractus iliotibialis 82, 84
trigonum
mandibulae 45
retromolare 46
trochanter
major 32
minor 32
trochlea
humeri 26, 57
phalangis 30, 58
peronaealis 35, 84
tali 35, 61
tuber
calcanei 35, 62, 63
frontale 39, 48, 49
ischiadicum 31, 59
maxillae 42
parietale 40, 48
tuberculum
articulare 41, 49, 54
caroticum 21
conoideum 25
majus humeri 25
marginale 44, 48
mentale 45
minus humeri 25
ossis trapezii 28
pharyngeum 38
tuberositas
coracoidea 25, 56
deltoidea 26
glutaea 32
masseterica 46
ossis cuboidei 36
ossis metatarsalis quinti 37
ossis navicularis 35
ossis scaphoidei 28
phalangis distalis 30, 37
pterygoidea 46
radii 26
tibiae 34, 60
ulnae 27
U
ulna 24, 27, 57, 58
V
vagina musculi recti abdominis 76
venter
anterior m. digastrici 70
frontalis 67
inferior m. omohyoidei 70
musculi 66
occipitalis 67
posterior m. digastrici 70
superior m. omohyoidei 70
vertebra
cervicalis 20
lumbalis 21
prominens 20, 21
thoracica 21
vomer 42, 44, 45, 47
Z
základní anatomická poloha 14
základní hmota 17
zona orbicularis 60