akvarel (z italštiny: acquarello, „vodová barva, akvarel“), malířská technika, která je založena na průsvitnosti vodových barev. Stupeň průsvitnosti závisí na množství užití akvarelového ředidla – vody. Významnou složku akvarelové barvy představuje pojidlo, jímž může být arabská guma, tragant nebo ovocná guma a dextrin. Historickými pojidly bylo fíkové mléko, vaječný bílek, med a šťáva z kvetoucího jasanu zimnáře (Fraxinus ornus). Přísady, nejčastěji roztoky pryskyřic (bílý šelak nebo akrylátové matné laky), snižují rozpustnost barevných vrstev a vytvářejí efekt malířské techniky tempery. Aplikace akvarelu je možná přímo míchanými barevnými odstíny nebo složitým vrstvením za použití lavírované monochromní podmalby. Přímá aplikace nevyžaduje podmalbu. Pracuje nanášením průsvitných barevných vrstev – lazurováním, které dovolují prosvítání spodních barevných vrstev a modifikují jejich původní barevný odstín. Lavírovaná monochromní podmalba představuje kresbu s omezeným počtem použitých barev, většinou provedených tuší nebo jednou, popřípadě dvěma podobnými vodovými barvami a vodou. Technika malby akvarelem může být dále rozlišena na techniku malby mokrou barvou do mokrého podkladu a na techniku suchého štětce. Při technice mokré barvy do mokrého podkladu postup zahrnuje předem navlhčenou plochu nebo doposud nezaschlou pomalovanou plochu. Tato technika podporuje stékání barvy a vody a výsledkem jsou rozpité tvary a kontury. Technika suchého štětce vyžaduje téměř suchý štětec s nízkým množstvím barvy, která otíráním plochy ulpívá na povrchu a zanechává granulovanou strukturu. Za vyhledávaný (podkladový) materiál techniky akvarelu lze označit pergamen, hedvábí, slonovinu a papír, v čínském a japonském akvarelu zejména rýžový a ruční papír z papírovníku čínského (Broussonetia papyrifera). Akvarelovou malbu je možné nanášet prostřednictvím štětce, zejména z kuní, sobolí nebo vydří srsti. Pro zvýšení intenzity lesku a ochrany povrchu je možné použít ochranný lak. Akvarel je doložen již ve starověkém Egyptě v souvislosti s papyry Knihy mrtvých (objevuje se přibližně od roku 1500 př. n. l.) a dřevěnými sarkofágy. V období středověku doznal specifického využití v knižní iluminaci, zejména v malbě na pergamen a slonovinu. V období renesance akvarel sloužil ke kolorování kreseb, dřevořezů, kartonů a k přípravě definitivní malby. Jako druh malby získal proslulost v souvislosti se studiemi rostlin a krajin německého malíře a grafika Albrechta Dürera (1471–1528). V 16. století vytvářel krajinomalby a mytologické náměty v akvarelu vlámský malíř Hans Bol (1534–1593). V 17. století nizozemští a vlámští mistři využívali předností akvarelové techniky pro potřeby lavírovaní krajinných skic. Na špičkové úrovni tvořili studie krajin v akvarelu francouzští malíři Nicolas Poussin (1594–1665) a Claude Lorrain (1600–1682). Pro potřeby fresky sloužil akvarel jako rychlý pracovní prostředek tvorby studijních kompozic. Technika akvarelu se uplatnila také v portrétní miniatuře. V průběhu 18. století zaznamenal akvarel konjunkturu ve Velké Británii, kde podnítili zájem o tuto techniku Joseph Mallord William Turner (1775–1851), Richard Parkes Bonington (1802–1828) a Thomas Girtin (1775–1802). Výrazové prostředky akvarelu originálním způsobem využil také anglický malíř a básník William Blake (1757–1827) pro imaginativní knižní ilustraci. Přesný kánon akvarelu a postupné určení jeho pozice mezi malířskými technikami stanovila Society of Painters in Water Colours (Společnost akvarelových malířů), která vznikla v Londýně v roce 1804. Tato instituce vystupuje od roku 1881 až do současnosti pod označením Royal Watercolour Society (Královská akvarelová společnost). S rozkvětem techniky akvarelu jsou v 19. století spojováni anglický malíř John Constable (1776–1837), rakouský malíř Rudolf von Alt (1812–1905) a český malíř Josef Mánes (1820–1871). Originální podobu doznal akvarel v tvorbě amerických umělců, jako byli Winslow Homer (1836–1910) a Thomas Eakins (1844–1916). Tato technika nalezla uplatnění v zobrazení přímořských krajin amerického malíře Johna Marina (1870–1953). Anglický malíř, představitel preraffaelismu, Dante Gabriel Rossetti (1828–1882) usiloval v akvarelu o vyjádření atmosféry něžného mysticismu, obtěžkaného senzualitou. Dekorativně přitažlivé akvarely vytvářel americký malíř James Abott McNeill Whistler (1834–1903). Neoimpresionistické malby v akvarelu uskutečňoval americký malíř Maurice Brazil Prendergast (1861–1924). Znamenitých výsledků v akvarelu dosáhli představitelé expresionismu německý malíř Emil Nolde (1867–1956) a rakouští malíři Oskar Kokoschka (1886–1980) a Egon Schiele (1890–1918). Akvarelu jako itineráře z cest po Tunisu využil švýcarský malíř Paul Klee (1879–1940). Praktické vyjádření teoretických idejí orfismu uskutečnil v akvarelu francouzský malíř Robert Delaunay (1885–1941). Světelné barvy a půvabné formy charakterizují tvorbu v akvarelu německého malíře Augusta Mackeho (1887–1914). Krajinomalbu v této technice tvořili britští malíři Edward Burra (1905–1976), John Northcote Nash (1893–1977) a Paul Nash (1889–1946). První abstraktní akvarel vytvořil v roce 1910 malíř a teoretik ruského původu Vasilij Kandinskij (1866–1944). V kombinaci s výrazovými prostředky grafických a malířských technik akvarel pěstovali čeští malíři Cyril Bouda (1901–1984), Jiří Trnka (1912–1969), Pravoslav Kotík (1889–1970) a Josef Lada (1887–1957). Dokumentární válečné záznamy a tradiční zobrazení íránské kultury zachytil akvarelem britský malíř a grafik Edward Bawden (1903–1989). Opuštěné krajinné scenerie, figury v krajině a pocity nostalgie tvoří hlavní námětovou komponentu tvorby akvarelem amerického malíře Andrewa Newella Wyetha (1917–2009). Akvarel jako kombinační prostředek upřednostňovali abstraktní expresionisté Sam Francis (1923–1994) a Paul Jenkins (1923–2012). Abstraktní akvarel je zastoupen v tvorbě německého malíře Gerharda Richtera (narozen 1932). Tvorbě v akvarelu se věnují představitelé pop-artu americký malíř Jim Dine (narozen 1935) a anglický malíř Allen Jones (narozen 1937). Figurativní malbu akvarelem tvoří americký malíř Eric Fischl (narozen 1948). Inspirace dřevořezy tokijské školy ukijoe je patrná v akvarelových listech italského malíře Francesca Clementa (narozen 1952). Paralelně s evropskou tvorbou se technologie akvarelu rozvíjela také na Dálném východě, zejména v Číně, Japonsku a Koreji, kde akvarel nacházel uplatnění v malbě svitkových horizontálních obrazů (japonsky: makimono) a svitkových vertikálních obrazů (japonsky: kakemono), malovaných na hedvábí nebo na papíře. (Barbora Půtová)