akvatinta (z italštiny: acqua, „voda“ a tinta, „barva“), (též zrnkový lept), grafická technika spočívající na principu tisku z hloubky prostřednictvím specifické fyzikální úpravy povrchu tiskové formy. Akvatinta bývá někdy označována jako tušová technika, neboť její výsledný produkt připomíná lavírovanou barvu tuší, pracující s půltóny v plochách. Tohoto vizuálního efektu je dosaženo tím, že akvatinta rozkládá plochu v množství drobných, mělčeji či hlouběji vyleptaných bodů a kanálků, které teprve na otisku splynou v divákově oku ve světlejší nebo tmavší šedou plochu. Za vynálezce akvatinty je považován francouzský malíř a rytec Jean-Baptiste Le Prince (1734–1781), jehož oficiální vystoupení s touto technikou je kladeno do let 1768–1769. Jako tisková forma slouží měděná či zinková deska, mechanicky opracovaná fasetou a dokonale odmaštěná. Takto vyhlazená deska se zapráší jemně mletým asfaltovým, kalafunovým či pryskyřičným zrnem. Naprášení desky lze provést ručně prodyšným plátěným pytlíkem či za pomoci naprašovací skříňky, v níž je zrno rozvířeno převrácením skříňky, rozfoukáním či otáčením celé bedny, zavěšené dvěma osami ve stojanu. Naprášená tisková forma je zahřívána nad plamenem lihového kahanu stejnoměrně po celé ploše, aby k ní jednotlivá zrna přilnula. Skicování kresby je uskutečnitelné pauzovací metodou či rozvržením kresby měkkou hrudkou. Leptání měděné desky se uskutečňuje chloridem železitým bez požadavku zahřátí desky. Po dokončení leptacího procesu je deska zbavena zrnitého příkrovu a případných nánosů asfaltu terpentýnem. Pod zrnitým příkrovem zůstanou bílé nezaleptané partie, které udrží nános barvy při stírání z tiskové formy. Tisk z desky je uskutečňován v ručním měditiskařském lisu. Setrvalost tiskové formy dovoluje vytvořit pouze několik desítek kvalitních otisků. Z tohoto důvodu byla akvatinta uplatněna především ve volné grafice. Jednobarevná akvatinta 18. století vznikala zatřením zejména červenohnědě barvy a umožňovala reprodukci lavírovaných kreseb. Kolorovaná akvatinta umožnila grafickou reprodukci akvarelů. V současnosti je akvatinta vyhledávána zejména jako doplňující technika. Techniku akvatinty celosvětově proslavil zejména španělský malíř Francisco José de Goya y Lucientes (1746–1828), který jejím prostřednictvím podal takřka etnografickou výpověď o různých dimenzích španělské kultury. Goyovo dílo je z antropologického hlediska unikátním sémiotickým systémem, který obsahuje jedinečnou zprávu o realitě a absurditě lidského života v kontextu proměn evropské kultury na přelomu 18. a 19. století. Jedním z prostředků, který Goyovi umožnil výtvarně ztvárnit obrazy kultury své doby, byla právě akvatinta. (Barbora Půtová)