artefakt (z latiny: arte-, „uměle“ a factum, „čin, skutek, výkon“), 1. (archeologie, dějiny umění aj.) hmotný objekt, vytvořený člověkem v souladu s normami kultury. Doslova: něco „uměle“ (arte-) „vytvořené“ (-factum). Pojem je formován následujícími vlastnostmi: a) materiálnost, věcnost, b) umělost (zhotovení lidskou prací, výrobou), c) kulturní normativnost (konvenčnost a podřízenost vzhledu předmětu systému norem kultury). V archeologii se tento termín objevil ve 20. století v souvislosti s rostoucí specializací archeologie, jejím oddělením od čistě humanitních věd a s nutností vypracovat vlastní základní pojmy. Přísně řečeno, artefakt není čistě archeologický pojem, je vhodný pro jakékoli zkoumání hmotné kultury (etnologie, etnografie, historie materiální kultury, historie techniky, dějiny umění atd.), je však používán převážně archeology. V teorii je rozšířeno široké používání termínu (v podstatě tak může být označen jakýkoli vlastní archeologický, kulturní objekt), zatímco v praxi se vžilo jeho používání v úzkém smyslu (přenosný uměle vytvořený předmět mající samostatné funkční určení). Jsou tak označovány pouze věcné kulturní objekty – typické nástroje, zbraně a ozdoby, ale nikoli stavby, polotovary, výrobní odpad atd. Artefakty (věci) a stavby (objekty) tvoří nálezový soubor či inventář. Spolu s uloženinami (ty obvykle tvoří jakýsi „obal“) se mohou seskupovat do polouzavřených komplexů nebo uzavřených komplexů (anglicky: assemblage, německy: sicherer Fund nebo geschlossener Fund, rusky: zamknutyj kompleks nebo jen kompleks; v češtině se často užívají termíny: nálezový celek nebo uzavřený nálezový celek). Kromě toho existují ještě izolované nálezy a ojedinělé nálezy. Současná americká nová archeologie a britská analytická archeologie se snaží uplatnit pojem artefakt v systémově zaměřených výzkumech kultury; 2. (medicína) uměle vzniklá struktura, nález. V medicíně se tento pojem používá zejména v rentgenologii a histologii. (Jaroslav Malina)