asambláž (z francouzštiny: assemblage, „seskupování, seskupení; spojení; sestavování, sestavení, smontování; soubor“), výtvarná technika, která je založena na sestavování trojrozměrného díla z nejrůznějších artefaktů, materiálů a nalezených objektů. Sestavené artefakty jsou následně fixovány na podložku. Fixáž na podložku může být provedena lepením, sbíjením, svářením, šroubováním, montováním, vázáním a jinými postupy. Zvolené artefakty a objekty lze postupně konfigurovat prakticky na všechny podložky a alternativní materiály. Asambláž může mít podobu skulptury stejně tak jako obrazu. Označení asambláž zavedl v roce 1953 francouzský malíř a sochař Jean Dubuffet (1901–1985), který jej použil v souvislosti s trojrozměrným objektem v cyklu Motýlí křídla. Seskupením a plošnou organizací motýlích křídel do figurativních kompozic dosáhl účinku fantazijní barevnosti, křehké nervatury a pelové hebkosti křídel. Umělecká díla vzniklá touto technikou lze však doložit již v letech 1910–1920 v tvorbě představitelů kubismu Pabla Picassa (1881–1973) a Georgese Braqua (1882–1963). Využití materiálů neumělecké povahy je však již spjato se skulpturou z voskové terakoty Čtrnáctiletá tanečnice, kterou vytvořil v letech 1880–1881 francouzský malíř, představitel impresionismu Edgar Degas (1834–1917). Součástí této skulptury byla kombinace materiálů, jako koňské žíně, žluté voskové plátno, bílý tyl a žluté tkanice. Ranou tvorbu v asambláži reprezentují představitelé dadaismu americká malířka Elsa von Freytag-Loringhovenová (1874–1927), francouzský malíř a sochař Marcel Duchamp (1887–1968), švýcarský malíř Kurt Schwitters (1887–1948) a německý malíř Johannes Theodor Baargeld (1892–1927). V rámci surrealismu asambláž uplatnili německý malíř Max Ernst (1891–1976) a český sochař Vincenc Makovský (1900–1966) a v rámci suprematismu ruský malíř Ivan Puni (1894-1956). Asambláž umožňovala klást důraz na tvořivost a svobodu fantazie v dadaismu, spojovat rozmanité prvky v simultánně mnohopohledovou kompozici v kubismu, vytvářet novou realitu slučováním neslučitelných prvků v surrealismu a uplatnit princip montáže stereometrických těles v konstruktivismu. Mezi prvními tuto techniku na americkém kontinentě využili fotograf a malíř Man Ray (1890–1976) a americká umělkyně ruského původu Louise Nevelsonová (1899–1988). Ta proslula originální verzí techniky asambláže, kterou dokládají emblematicky tmavé schránky, kompovanované z nalezených objektů každodenní potřeby (bedny od vína, součásti židlí, okenních rámů, poklopy, kola a kusy dřeva). Staré fotografie, reprodukce renesančních maleb, upomínkové a sbírkové předměty představovaly hlavní materiál k výrobě asamblážových skříněk (mikrokosmů) amerického malíře a sochaře Josepha Cornella (1903–1972). Americká sochařka a umělkyně francouzského původu Louise Bourgeoisová (narozena 1911) realizovala své rané asambláže abstraktních a organických tvarů ze dřeva a seskupovala je v těsné blízkosti na podložku. Americký sochař Richard Stankiewicz (1922–1983) využil zrezivělý a nalezený odpadní kov pro tvorbu figurativních asambláží (například Warrior, „Válečník“, 1956), v nichž dosáhl imaginativní integrace světa komického a apokalyptického. Americký umělec Edward Kienholz (1927–1994) vytvářel asamblážové reliéfy z objektů nalezených v ulicích města, jimiž chtěl vyjádřit tvářnost moderního člověka a civilizace. Asamblážové skulptury svářené z automobilových součástí jsou charakteristické pro tvorbu amerického sochaře Johna Chamberlaina (narozen 1927). Dílo amerického umělce francouzského původu Armana (vlastním jménem Armand Fernandez, narozen 1928) zahrnuje několik asamblážových sérií. Například sérii Colères (Vztek) komponoval fixováním rozbitých nebo opálených objektů (housle, basa, saxofon, rádio, kávový mlýnek aj.) na plátno. Hlavní komponentu série Poubelles (Popelnice) tvořily odpadky, které umisťoval do skleněných nebo plexisklových schránek. Americká sochařka venezuelského původu Marisol (vlastním jménem Maria Sol Escobar, narozena 1930) vytvářela asambláže ze dřeva a z nalezených artefaktů v kombinaci se sádrou a malbou. Proslavila se zejména heterogenními asamblážemi, vykazujícími autoportrétní rysy významných osobností, jako jsou královna Alžběta II., Andy Warhol, nebo jejích rodinných příslušníků. V intencích pop-artu rozpracovali tuto techniku američtí malíři a umělci Robert Rauschenberg (1925–2008), Jasper Johns (narozen 1930) a Tom Wesselmann (1931–2004). Na postupném určení pozice a relevance asambláže jako výtvarné techniky se v roce 1961 podílela výstava The Art of Assemblage (Umění asambláže) v Muzeu moderního umění (MoMA) v New Yorku, jejímž kurátorem byl autor stejnojmenné publikace William C. Seitz (1914–1974). Francouzský umělec představitel nového realismu Martial Raysse (narozen 1936) uplatnil v asamblážích fotografickou montáž, zvětšeniny a vystřihované siluety ženského těla. Významnou komponentu asambláží anglického umělce, představitele konceptuálního umění Johna Lathama (1921–2006) tvořily poničené, ohořelé nebo pomalované knihy, připevněné na reliéfní lakované plochy. Švýcarský umělec Daniel Spoerri (narozen 1930) vytvářel asambláže zvané Tableaux-pièges („Obrazy-pasti“), v nichž simuloval realitu jídelní desky. Bulharský umělce Christo (celým jménem Christo Vladimirov Javacheff, narozen 1935) realizoval „zavázané asambláže“. Ty vznikaly zabalováním předmětů každodenního užití do plátna nebo plastikové fólie a následným převázáním provazy. Surrealistické asamblážové krabice vytvářel spojováním odlišných materiálů řecký umělec Lucas Samaras (narozen 1936). V rámci české kultury asambláže realizoval český malíř Čestmír Kafka (1922–1988), který seskupoval nalezené předměty v igelitových sáčcích připevněných na dřevěných šatníkových ramínkách – ramínkové asambláže. Přírodniny (tráva, popel, seno, kořeny, semena) uložené do skládané vaty a fixované plexisklem v kovovém rámu zahrnuje Kafkův citově založený cyklus Hmoty (1983–1988). Reliéfní asambláže z řemeslných artefaktů a sklářských forem aplikovaných na dřevěné podložce tvoří součást umělecké tvorby českého malíře a scénografa Libora Fáry (1925–1988). Český sochař Aleš Veselý (narozen 1935) vytvářel své asamblážové cykly na principu „konstruované destrukce“ ze záměrně poškozených artefaktů. V cyklu Stigmatické objekty (1961–1963) uplatnil například železné tyče, plechy, dráty, pružiny, laky a textilie. V současnosti techniku asambláže ve své tvorbě používají američtí umělci sochař George Herms (narozen 1935), malíř Frank Stella (narozen 1936) a tvorbou bronzových kompozic sochař Fred H. Roster (narozen 1944). Pozornost této technice věnují čeští umělci Běla Kolářová (narozena 1923), Anna Kučerová (narozena 1935), Eduard Ovčáček (narozen 1933) ad. Technika asambláže představuje typický příklad postmoderního obratu k alternativní reflexi světa a kultury. Z antropologického hlediska je proto na asambláž možno pohlížet jako na výtvarnou ukázku dekonstrukce a interpretace postmoderní situace. (Barbora Půtová)