dadaismus (z francouzské dětské řeči: dada, „koníček“), originální mezinárodní avantgardní umělecké hnutí, charakterizované spíše společnými názory na umění a život než jednotným programem. Vznikl v roce 1916 v Curychu, zakladateli byli francouzsky píšící Rumun Tristan Tzara (1896–1963), německý výtvarník a spisovatel Hugo Ball (1896–1927) a Hans (nebo Jean) Arp (1887–1966), básník a výtvarník zaměnitelné národnosti (pocházel z Alsaska-Lotrinska). Náhodně zvolené označení hnutí (dada, „koníček“) symbolicky vyjadřuje protest proti válečnému násilí, vzpouru proti společenské morálce a kulturním hodnotám, nejen akademickým. Dadaismus staví proti rozumu nerozum, proti řádu anarchii, proti umění antiumění, čímž cílevědomě provokuje měšťáka. Dadaisté překračovali a rušili ustálené hranice mezi uměleckými žánry i mezi uměním a životem a vytvářeli originální, zcela nové postupy. Tak zavedli například koláž, frotáž, asambláž, simultánní básně, automatické texty aj. Paralelně se dadaismus rozvíjel v New Yorku a v německých městech Berlíně, Hannoveru a Kolíně nad Rýnem a od roku 1920 se soustředil do Paříže. Ve Spojených státech trvale působil nápaditý francouzský umělec Marcel Duchamp (1887–1968). Vytvořil nový typ uměleckých objektů ready-mades (anglicky „hotové, vyrobené předměty“), jeho mistrovské dílo Nevěsta, svlékaná dokonce svými mládenci, známé též pod názvem Velké okno (1915–1923) nepostrádá erotickou symboliku. Kolem Duchampa se utvořila skupina newyorských dadaistů, jejímiž iniciátory byli francouzský malíř Francis Picabia (1879–1953), a americký malíř Man Ray (1890–1976). Výraznou osobností berlínské skupiny byl německý spisovatel Richard Huelsenbeck (1892–1980), mimo jiné tvůrce netradiční fonetické sonáty, a německý malíř, karikaturista a scénický výtvarník George Grosz (1893–1959). Grosz nemilosrdně odhaloval ohavnost válečného a poválečného světa, rozvinul společenskou satiru, často v souvislosti s erotikou a sexualitou. Jeho ostře kritické práce vyvolávaly odpor a pobouření, byl několikrát souzen, kromě jiného i za scénický návrh pro inscenaci Haškova Švejka. V Kolíně nad Rýnem působili umělci Max Ernst a Hans Arp, kteří vynikli v technice koláže. Max Ernst (1891–1976), německý malíř a sochař, se zúčastnil první (1919) i druhé (1920) výstavy Dada v Kolíně nad Rýnem, na níž byla u jeho vystaveného objektu návštěvníkům k dispozici sekyra. Objevil metodu frotáže (1925), přičemž inspirací mu byla struktura dřevěné podlahy, která evokovala halucinogenní zážitek z dětství. Od té doby jeho dílo rostlo v cyklech frotáží, koláží, ilustrací, obrazů a soch. Ernst je autorem zajímavého „románu v kolážích“ Stohlavá žena (La Femme 100 Têtes, 1929). Hannover je spojen s činností všestranného německého umělce Kurta Schwitterse (1877–1948). Vystavoval ve významných evropských galeriích, své umělecké názory propagoval na přednáškách, v časopisech, byl členem skupiny Abstraction-Création. V letech 1923–1932 vydával dadaisticko-konstruktivistický časopis Merz. Od roku 1924 pracoval na proslulé stavbě Merz-Bau, díky níž si vysloužil přezdívku „archeolog současnosti“, – obrovském sloupu z odpadků, k němuž během deseti let lepil („Čím byl pro řecké bohy nektar a ambrózie, tím bylo pro Schwitterse lepidlo,“ prohlásil Hans Arp) nové části, až sloup do sebe pojmul tři poschodí jeho domu v Hannoveru. Dům byl roku 1943 vybombardován, Schwitters se pak ještě dvakrát pokoušel o Merz-Bau, v obou případech však dílo zůstalo nedokončeno. V pařížském období dadaismu dominovala literární tvorba, její hlavní představitelé Louis Aragon (1897–1982), André Breton (1896–1966) a Philippe Soupault (1897–1990) však záhy přešli k surrealismu. V českém prostředí dadaismus ovlivnil počátky poetismu. Tradice dadaismu zprostředkované poetismem inspirovaly českou písňovou tvorbu, v níž se uplatnily slovní hříčky, nonsens a černý humor – Jiří Voskovec (1905–1981), Jan Werich (1905–1980), Jiří Šlitr (1924–1969), Jiří Suchý (narozen 1931), Jan Vodňanský (narozen 1941), Ivan Mládek (narozen 1942). (Jaroslav Malina)