dřevořez, jedna z nejstarších grafických a ilustračních technik, která se prosadila ve většině kulturních okruhů. Spočívá na principu tisku z výšky, při kterém se kresba reprodukuje prostřednictvím tiskové formy v podobě dřevěného štočku. Z antropologického hlediska dřevořez představuje jednu z prvních multiplikačních technik, která umožnila přenášet kulturní ideje a vizuální obrazy v čase a prostoru. Dřevoryty vznikaly v různých historických dobách a kulturních oblastech, a proto mohou být pro antropology významným zdrojem empirických dat o způsobu života, vzorcích chování a kulturních idejích sdílených a předávaných příslušníky určité kultury. Proto je možné dřevoryty studovat jako specifický typ sémiotického textu, který zahrnuje zprávu o konkrétní historické nebo lokální kultuře. Technika dřevořezu spočívá ve vyřezání tisknoucích ploch podle předem naskicované kresby na dřevěném štočku. Kresba je vyřezána dlátky a noži podélně po kmeni, aby nebyly patrné letokruhy v řezu. Štoček z dřeva hrušky, ořechu či jabloně se vyznačuje tvrdostí vhodnou pro jemnější řezbu, měkké dřevo lipové či topolové vyhovuje podmínkám pro lapidárnější řezbu. Na konečně zpracovaném štočku vystupují silné reliéfní linie, které se načerní a přitisknou na navlhčený papír. V nejstarší fázi dřevořezu, mezi koncem 6. století a 1. třetinou 15. století, byla nabarvená forma obtištěna na ležící papír. Ve 2. polovině 15. století nastala změna technologie. Na ležící formu byl přikládán navlhčený papír, který přejímal barvu vyrobenou ze sazí a lněného oleje tlakem lidské ruky nebo hladítka, později zastoupený tlakem plošného tělesa vřetenového či příklopového lisu. Zavedená technologie plošného lisu zároveň dovolovala potiskovat papír oboustranně a nezanechávala stopy tření, které způsobovalo hladítko. Nicméně síla nebyla zdaleka srovnatelná s tlakem válce v lisu měditiskařském. Předchůdcem dřevořezu jako grafické techniky byly metody potiskování látek ornamentálními vzory, které vznikaly v kulturách na území Blízkého východu a v Indii. V období antického Řecka nástup dřevořezu předjímala dřevěná razítka zvaná „tesserae signatoriae“, užívaná k označování majetku. Vůdčí pozici ve formování techniky dřevořezu sehrály kultury v oblasti Dálného východu, mimo jiné ohnisko vynálezu výroby papíru z odpadu hedvábí (150 n. l. – Tsai-Lun), s jehož zavedením nastala vlastní éra dřevořezu. Nejstarší doklady využití dřevořezového štočku k tisku pocházejí z Koreje 751 n. l. K rozšíření a rozvoji této techniky došlo v Číně za vlády dynastie Tchang v letech 618–906 n. l. Dřevořez v této rané podobě nesloužil k pouhé reprodukci solitérní kresby, nýbrž i k záznamu průvodních textů, vyřezaných do téže tiskové formy. Tyto listy, vzniklé později i v kontextu evropského prostředí, označujeme za deskotisky. Sestavováním jednotlivých deskotisků do leporela vznikaly blokové knihy, vytvořené slepením nepotištěných stran k sobě a následným svázáním listů. Nejstarší dochovanou blokovou knihou je Diamantová sútra, datovaná rokem 868, obsahující 6 stran s půlstránkovými dřevořezovými obrázky. Zdlouhavá výroba blokových knih byla nahrazena v roce 1050 sazbou textů z jednotlivých znaků, řezaných do dřeva. Součástí čínské kultury a buddhismu v Japonsku se technika dřevořezu stala v 8. století. Knihy byly tištěny na základě čínských předloh a omezovaly se na tematiku sakrální. Nástup profánního japonského dřevořezu začal po roce 1600 a svého vrcholu dosáhl v 18. století v rámci tokijské výtvarné školy ukijoe. Dřevořezy vzniklé v této výtvarné škole se na základě preciznosti svého zpracování a půvabu ztvárnění konkrétních výjevů staly vyhledávaným artiklem evropských sběratelů umění. V současné době přitahují ve stále větší míře také zájem kulturních historiků a antropologů, neboť jsou cenným zdrojem dat o každodenním životě širokých vrstev obyvatel v kontextu japonské kultury 18. a 19. století. Na území středověké Evropy se dřevořez zprvu prosadil jako pomůcka usnadňující rukodělnou práci kartářů. Významnou roli při šíření této grafické techniky sehrál na sklonku 14. století papír, který se ve stále větší míře používal jako tiskové médium. Svůj podíl na narůstající oblibě dřevořezu měla také zvyšující se poptávka po obrazech s náboženskými náměty, které sloužily při soukromých pobožnostech. Prvenství v listech provedených dřevořezem není jednotné. Náleží k nim fragment Ukřižování z let 1370–1380, nalezený v Mâconu ve Francii, s vyobrazením centuriona s dvěma vojáky pod křížem Krista, a dřevořez Bruselské madony z roku 1418. Nejstarší známý datovaný dřevořez obohacený latinským textem, zobrazující patrona poutníků Svatého Kryštofa, pochází z roku 1423. V našem prostředí dřevořez zdomácněl po roce 1468. První grafické listy opatřené ilustrací byly doplňovány průvodními texty, umístěnými mimo ilustraci, či tvořícími součást ilustrace, vždy však vyřezané do téhož štočku. Tyto grafické listy označujeme za deskotisky. Ke spojení textů deskotisku došlo během krátkého časového úseku. Blokové knihy, vzniklé slepením nepotištěných stran k sobě a svázáním, se zachovaly v exempláři sta výtisků pouze z oblasti Čech, Bavorska, Švábska a alpských zemí. Blokové knihy tvoří předstupeň knih tištěných pohyblivými literami. Předznamenávají technické sjednocení obrazu s textem. Bloková kniha sloužila především lidové potřebě, proto našla uplatnění v široce rozšířeném tématu Biblia pauperum – Bible chudých (Biblia picta). Nejstarší zachované tištěné vydání blokových výtisků pochází z 1. poloviny 15. století. V roce 1461 vytiskl německý knihtiskař činný v Bambergu Albrecht Pfister (ca 1420–před 1466) sbírku bajek Der Edelstein (Drahokam) švýcarského mnicha Ulricha Bonera (latinsky Bonerius, působícího v Bernu v letech 1324–1349). Tato publikace, obsahující cyklus 203 obrysových dřevořezů, je považována za nejstarší knihu ilustrovanou dřevořezem. Šíření dřevořezu jako knižní ilustrace výrazně stimuloval vynález knihtisku. K rozkvětu dřevořezu dochází zejména v průběhu 15. a 16. století, kdy se tato grafická technika stala nejrozšířenější ilustrační technikou. Za vrchol užívání této grafické techniky je v tomto období možné považovat grafické dílo německého rytce a malíře Albrechta Dürera (1471–1528). Koncem 16. století a v průběhu 17. století se dřevořez obtížně vyrovnával s konkurencí mědirytu a leptu, neboť tyto techniky umělcům umožňovaly jemnější provedení kresebné linie a větší bohatství tónování. Z antropologické perspektivy představuje dřevořez klasickou ukázkou významu difuze jako nástroje exogenní kulturní změny. Dřevořez jako specifická tisková technika vznikl ve starověku na území Asie. Svého vrcholu zde dosáhl zejména v čínském a japonském umění. Ve středověku patřil dřevořez mezi používané tiskové techniky také v Evropě. V období renesance umělci v hojné míře užívali techniku dřevořezu zejména k zobrazování klíčových témat židovsko-křesťanské kultury. Po období poklesu zájmu o dřevořez v 17 a 18. století došlo ve druhé polovině 19. století k znovuoživení této grafické techniky. Mezi významné moderní umělce, kteří prostřednictvím dřevořezu vytvořili vrcholná umělecká díla symbolicky vyjadřující existenciální dojmy a pocity úzkosti člověka, patřil norský malíř Edward Munch (1863–1944). Svůj podíl má na tom šíření kulturních prvků z Dálného východu do Evropy. V osmdesátých letech 19. století pronikly do Evropy zejména japonské dřevořezy a dřevoryty, které ovlivnily některé evropské malíře (Claude Monet, James Abbot McNeill Whistler, Vincent van Gogh), kteří v tomto období hledali nové výrazové prostředky v opozici k perspektivnímu iluzionismu. Tento trend vyvrcholil na přelomu 19. a 20. století. Orientální dřevořezy výrazně působily na evropské umění a kulturu zejména v období secese dekorativními motivy, ornamentálností, plošností, kaligrafií, symbolikou a lineární zkratkou. K původně orientálním způsobům ztvárnění reality, které evropská kultura na počátku 20. století přijala za vlastní, náleželo také užití kontrastů černé a bílé s vynecháním přechodových polostínů a důraz na plošnost. I v současné době je dřevořez považován za klasickou ilustrační techniku. Finanční a technická náročnost výroby tradičního štočku ale způsobila, že se dnes grafici stále více uchylují k substitutům v podobě sádrové desky a desky křídové zvané Mässerova deska. Hlavní formou dřevořezové techniky zůstaly jednotlivé listy, plnící různé funkce (od letáků přes uměleckou grafiku po svaté obrázky). (Barbora Půtová)