dřevoryt (xyloryt, xylografie), grafická technika založená na principu tisku z výšky prostřednictvím dřevěného štočku. V Evropě byl dřevoryt vynalezen v roce 1771 britským grafikem Thomasem Bewickem (1753–1828). Na Evropě nezávislou, autonomní tradici představuje orientální dřevoryt. Ten dosáhl svého vrcholu v 18. století v Japonsku, v rámci tokijské výtvarné školy ukijoe, která šířila mezi lid velké množství dřevorytů. Tyto práce se díky preciznosti svého zpracování a půvabu ztvárnění konkrétních výjevů později staly vyhledávaným artiklem evropských sběratelů umění. V současné době ale přitahují ve stále větší míře také zájem kulturních historiků a antropologů, neboť jsou cenným zdrojem dat o každodenním životě širokých vrstev obyvatel v kontextu japonské kultury 18. století a 19. století. Dřevoryt se provádí speciálními rydly na tvrdém dřevě, které je přeříznuté napříč přes léta a dokonale vyleštěné. Dřevoryt představuje unikátní spojení techniky dřevořezu, přesněji dřevořezu bílé linie, s ryteckou technikou mědirytu. Technika dřevorytu spočívá v odstranění – vyrývání netisknoucích částí dřevěného štočku tenkými mědiryteckými rydly, na základě předem naskicované kresby. Kresba je provedena na vyhlazenou plochu inkoustem, tužkou či křídou prostřednictvím pauzovacího papíru či zrcadla. Práce s rydly s různě tvarovaným ostřím umožňuje dosáhnout jemné kresby, husté šrafury, rytí křivek a objemové modulace. Dřevoryt dovoloval vyjádřit tónové hodnoty obrazů především odstupňováním šířky čar a jejich hustoty Bylo to čárové podání polotónů (na rozdíl od autotypie, kde polotóny jsou vyjádřeny plošně, různě velkými body). Barevný dřevoryt (chromoxylografie) vznikal paralelně s barevnou litografií soutiskem několika barevných štočků. Tisková forma pro dřevoryt – štoček představuje reliéf neodkrytých linií, které se načerní a sejmou na papír, jenž barvu přejímá tlakem hladítka, častěji však tlakem plošného tělesa ručního lisu. Štoček má podobu šachovnicově sklížených špalíčků, které se vyřezávají příčně z kmene stromu, čímž zůstanou patrné letokruhy v řezu. K výrobě štočku bývá nejčastěji používáno zimostrázové dřevo pro své tvrdé vlastnosti srovnatelné s ocelorytem, popřípadě dřevo hruškové, švestkové či bukové. Dřevoryt se uplatnil jako ilustrační technika knih a časopisů, neboť dovoloval poměrně rychlý postup práce a vyznačoval se přesností. V 80. letech 19. století se pozitivně vyrovnal s konkurenty v podobě mědirytu a litografie. Vytlačen byl až technikou autotypie používané od roku 1882. Mimo oblast ilustrační techniky byl využíván umělci několika uměleckých proudů na přelomu 19. a 20. století. Rozkvět zaznamenal především s nástupem secese a symbolismu. Do českého prostředí dřevoryt vstoupil ve 40. letech 19. století, kde se uplatnil převážně jako ilustrační technika. V průběhu 20. století dřevoryt pronikl jako uznávaná grafická a umělecká technika do celého světa a stal se trvalou součástí výtvarné tvorby umělců reprezentujících různé kulturní okruhy. Z antropologické perspektivy lze na dřevoryty pohlížet jako na potenciální zdroje empirických dat umožňujících prostřednictvím vizuálních obrazů popsat, pochopit a rekonstruovat různé aspekty způsobu života sdíleného příslušníky různých historických nebo lokálních kultur. (Barbora Půtová)