egyptské umění, podstatu egyptského uměleckého stylu v architektuře, sochařství, malířství a dekorativním umění lze sledovat nepřetržitě po dobu 4 tisíciletí: od realistických znázornění v pozdní předhistorické době, přes zdobenou keramiku, břidlicové palety na roztírání líčidel zdobené reliéfy, ozdobné předměty běžné denní potřeby až po grecizované reliéfy z hrobky velekněze Petosira v Túně el-Gebelu (okolo roku 300 př. n. l.) a archaizující plastiky posledních století př. n. l. Egypťané se snažili o co nejnázornější pohled na zobrazovanou postavu, zvíře nebo předmět. Vytvořila se tak všeobecně uznávaná a dodržovaná představa (zavedená norma) o zobrazování, včetně typického zřeknutí se perspektivy. A tak v případě lidské postavy zobrazovali hlavu zásadně v profilu, kdežto oko zepředu. Od plné šíře v ramenou se trup postupně vytáčí k tříčtvrtečnímu profilu v bocích. Nohy jsou zobrazeny v profilu. Jelikož obě bývají palcem ven, chodidla jsou potom obě levá nebo obě pravá. Malířské umění známe z nástěnných maleb v obytných domech, palácích, chrámech a především hrobkách. Malbami se však zdobila i keramika, dřevěný nábytekrakve, kamenné sochystély, papyry a lněná obinadla mumií. Výjimečná jsou novoříšská figurální ostraka (úlomky vápence), jejichž výzdoba nepodléhala zavedeným zobrazovacím konvencím. Pokud jde o techniku, přírodní barvy se nanášely technikou tempery na připravený rovný podklad, kterým byla omítka z nilského bláta. Slavné fajjúmské mumiové portréty (Fajjúm), malované temperou nebo enkaustikou a považované za předchůdce deskového malířství, jsou doložené z 1.–4. století n. l. Samotný vývoj egyptského umění, a tedy i sochařství nebyl jednoduchý. Po hledání a pokusech v pozdní předhistorické době (v končícím 4. tisíciletí př. n. l.) a prvních dvou dynastiích dospělo umění v období Staré říše k působivé monumentalitě, projevující se zejména v architektuře (pyramidy, chrámy), a k jemnému zobrazování živých bytostí do nejmenších detailů (plastiky, malby a reliéfy v královských stavbách i nekrálovských hrobkách – mastabách). V době rozpadu egyptského státu v Prvním přechodném období se vytratilo i egyptské umění: díla jakoby neměla správné proporce, harmonii a živost. Vrchol dalšího rozkvětu umění ve Střední říši představují působivé královské sochy z 12. dynastie. Úroveň architektury však klesá. Síla a moc 18. dynastie je vyjádřena také v dobovém umění. Originální byl umělecký směr uplatňovaný Amenhotepem IV., tzv. amarnské umění či amarnský styl (vyznačující se důsledným realismemnaturalismem), který vznikl v Amenhotepově (Achnatonově) městě Achetatonu. Monumentální umění ramessovského období se liší od přirozené monumentality Staré říše. Typický znak Pozdní doby (1. tisíciletí př. n. l.) – roztříštěnost uměleckých směrů (modernizujících i archaizujících) postihuje všechny složky umění: architekturu (návrat k prvkům Staré říše), sochařství (opět tu jsou plastiky tzv. náhradních hlav, sošky služebníků, sfingy) a malířství. V egyptském umění téměř nikdy nešlo pouze o vytvoření krásného uměleckého díla. Umělcovo úsilí motivovali především náboženské představy (kultovní sochy božstevpanovníků), jindy šlo o oslavu příslušníků společenské elity a jejich činů. Egyptský umělec byl vždy řemeslníkem, který podléhal státní správě nebo chrámu a řídil se jejich požadavky. Pracoval na objednávku podle přesně stanovených předloh. Práce také nejsou signované. Zobrazovacímu kánonu se vymykaly pouze sošky služebníků (vešebt) při jejich každodenní práci (ze Staré a Střední říše), které tvořily součást pohřební výbavy. Materiálem egyptských plastik byly různé druhy kamene (často vápenec, pískovec, žula, čedič), dřevo, fajáns, hlína nebo kov (zpočátku měď a drahé kovy, později bronz). Sochařská díla byla polychromována, časté bylo vkládání očí z jiných materiálů pro dosažení působivosti a živosti. (Břetislav Vachala)