expresionismus (z latiny: expressiō, „výraz; vytlačování“), v širším pojetí umělecká tendence směřující k intenzivnímu a subjektivnímu emocionálnímu výrazu, v užším slova smyslu moderní umělecký směr 1. čtvrtiny 20. století, který se projevil v literatuře, divadelním a výtvarném umění a v hudbě. V opozici proti popisnosti naturalismu a povrchní líbivosti, nedostatku niterné účasti impresionismu zdůrazňoval bezprostřední, naléhavé subjektivní prožitky, což v německé idealistické filozofii odpovídá tendenci pronikání od jevu k podstatě. V expresionistických dílech převládají stavy hrůzyplné úzkosti, zoufalé bolesti, násilné smyslnosti, ale objevují se též situace exaltovaně optimistické. Expresionističtí umělci ve vypjatých gestech zachycovali chaotický, deformovaný svět, jehož krize vyvrcholila v první světové válce, a přitom toužili po jeho zlidštění, přeměně, což promítali do svých vnitřních vizí. Část své inspirace expresionisté čerpali z fauvismu; oběma směrům společné je vášnivé, nadsazené užití barvy, expresionismus se však od dekorativního a půvabného fauvismu liší temnějšími barvami, deformacemi a silnějšími lineárními efekty. Expresionismus se nejdříve projevil v malířství: v tvorbě drážďanské skupiny Die Brücke („Most“, 1905–1913), jejíž název symbolizuje spojovník moderních uměleckých snah – členy skupiny byli Ludwig Kirchner (1880–1938), Emil Nolde (1867–1956), Karl Schmidt-Rottluff (1884–1976), a později v tvorbě mnichovského sdružení Der blaue Reiter („Modrý jezdec“, 1912–1914), k němuž kromě jiných patřili Vasilij Kandinskij (1886–1944), Paul Klee (1879–1940) a Frank Marc (1880–1916). Kromě těchto dvou skupin bylo mnoho nezávislých či volně přidružených umělců. Nejvýraznějšími postavami mezi nimi byli německý malíř a grafik Max Beckmann (1884–1950), který dal ve svém díle průchod pobouření nad brutalitou, znehodnocením všedního života, znemravněním ženy, a Oskar Kokoschka (1886–1980), rodem Rakušan, jehož obrazy dokumentují jiné duševní rozpoložení; milenci z jeho obrazu Bouře (1914) alegoricky zpodobují spoutané přírodní síly a divokou moc lásky. V expresionismu byl nepochybně velmi důležitý vliv norského malíře a grafika Edvarda Muncha (1863–1944), jehož dílo se stalo symbolem tohoto směru. Munch usiloval o vyjádření skrytých vášní lidského nitra, úzkosti ze života i smrti. Slavný cyklus obrazů Vlys života, vrcholící dílem Tanec života (1899–1900) Munch označil za poemu o lásce, životě a smrti. Jeho výtvarné dílo je spjato s literaturou, podněty nacházel u dekadentního polského spisovatele Stanisława Przybyszewského (1868–1927) a švédského naturalisty Augusta Strindberga (1849–1912). Právě Munchova pražská výstava v roce 1905 sehrála stimulativní účin v počátcích českého moderního umění. Norský umělec svými obrazy hluboce zapůsobil zejména na některé příslušníky skupiny Osma, jimž dodal odvahu k svobodnému, konvencemi nezatíženému projevu. Jeho vliv byl patrný zvláště v raných malířských plátnech Emila Filly, Bohumila Kubišty a Antonína Procházky. Nelze podcenit ani kontakty s německými expresionisty, s Otto Muellerem (1874–1930) a Ernstem Ludwigem Kirchnerem (1880–1938) ze skupiny Die Brücke, které navázali zejména Bohumil Kubišta a Willi Nowak. Specifickým způsobem se úsilí o výrazovou gradaci zračí i v plastikách Otto Gutfreunda, které – stejně jako malby jmenovaných českých umělců – nesou stylové znaky kuboexpresionismu. Ohlas Munchova výrazově vyhroceného projevu lze zaznamenat v části malířského díla Jindřicha Pruchy, jakož i v časných obrazech Václava Špály a Jana Zrzavého. Sklon ke stupňování výrazových hodnot nepozbyl na intenzitě ani v tvorbě řady českých autorů v letech dvacátých (Josef Čapek, Bedřich Feigl, František Foltýn, Alfred Justitz). S novou silou se expresivní tendence prosadila pod tlakem atmodféry válečných let v díle Jana Baucha, Karla Černého a Václava Hejny. Naznačená stylová tendence má své opodstatnění ostatně i v letech šedesátých, a to v mnohotvárných variantních tvůrčích přístupech představitelů české nové figurace. V literatuře, zejména v letech 1910–1920 („expresionistické desetiletí“), tento směr reprezentovali Johannes Robert Becher (1881–1958), Gottfried Ben (1886–1956) a Georg Trakl (1887–1914). Jeho orientaci i duchovní klima vyjádřil název nejvýznamnější antologie expresionistické tvorby Soumrak lidstva (1920). Do české literatury vstoupil expresionismus až po první světové válce zásluhou programu Literární skupiny – dramatik Lev Blatný (1894–1930), literární kritik František Götz (1894–1974), básník Josef Chaloupka (1898–1928), prozaik Čestmír Jeřábek (1893–1981). Vliv expresionismu je dále patrný v próze Ladislava Klímy (1878–1928), Richarda Weinera (1884–1937), divadelní hře Josefa Čapka a Karla Čapka Ze života hmyzu (1921) a románu Vladislava Vančury (1891–1942) Pole orná a válečná (1925). (Jiří Hlušička, Jaroslav Malina)