grafické techniky (z řečtiny: techné, „schopnost, způsobilost, zručnost; řemeslo, umění“ a grafein, „psát, kreslit, rýt“), prostředky tvorby, sdílení, uchování a předávání kulturních idejí a vizuálních obrazů. Z antropologického hlediska lze na grafické techniky pohlížet jako na kulturní replikáty tištěné informace, které prostřednictvím písma a obrazu přispívají k uchování kulturní kontinuity a kulturního dědictví lidských skupin v historickém čase a šíření symbolických obsahů v geografickém prostoru. V průběhu dějin lidské kultury se grafické techniky, jako kulturní mediátory, staly významným nástrojem endogenní a exogenní kulturní změny. Vedle tradičních autorských a rukodělných technik se v současnosti užívají i techniky dříve spojované pouze s reprodukční grafikou. Výrazné obohacení výrazových možností grafické tvorby představuje kombinování jednotlivých technik v soutiscích. Výsledným produktem grafické tvorby je grafika, kterou je možné klasifikovat na uměleckou a reprodukční. Základními kritérii pro členění grafiky na uměleckou (volnou a užitou) a reprodukční (průmyslovou) jsou původnost, tiskařské postupy a historicky proměnlivé funkce výtvarného grafického díla. Za nejvýraznější obor umělecké grafiky je označována volná grafika, která vzniká prací jednoho umělce. Každý grafický list lze v této souvislosti označit za původní. Odlišnou sféru umělecké grafiky tvoří užitá grafika, která umožňuje přenos informací a plní praktické, dekorační a komunikační funkce. Pojem originálnosti je zde vztahován pouze na kresebný návrh. Užitá grafika zahrnuje mnoho žánrových podob (ex libris, plakát, novoročenka). Některé grafiky mohou plnit didaktické a zábavné funkce. Užitá grafika jako aplikovaný obor využívající reprodukčních metod zahrnuje ilustraci, plakátovou tvorbu, komerční tiskoviny a merkantil. V evropském kulturním okruhu došlo k rozvoji grafických technik od poloviny 15. století pod vlivem vynálezu tisku lisem. Podle užité technologie je možné grafické techniky klasifikovat na následující typy: 1. tisk z výšky – dřevořez, dřevoryt, knihtisk, linoryt, šrotový tisk, autotypie; 2. tisk z hloubky – mědiryt, oceloryt, suchá jehla, mezzotinta, lept, měkký kryt (vernis mou), akvatinta, heliogravura; 3. tisk z plochy – litografie, ofsetový tisk, světlotisk, serigrafie. 1. Tisk z výšky je založen na odstranění netisknoucích míst z tiskové plochy desky. Po odstranění se vyvýšená místa na tiskové ploše opatří barvou a otisknou na papír. Jedná se o nejstarší a nejrozšířenější grafickou technologii. 2. Tisk z hloubky spočívá na vyhloubení či vyleptání tisknoucích míst na tiskové ploše desky. Barva se vnáší do vyhloubených linií a bodů, v nichž zůstává usazena a tlakem lisu se otiskne na papír. 3. Tisk z plochy využívá principu neslučitelnosti vody s mastnotou. Na vyhlazený vápencový kámen (vápenec), se schopností absorpcí vody, se kreslí mastnou křídou či tuší. Následně se kámen navlhčí. Při nanášení barvy, která je svou konzistencí mastná, zůstane barva pouze na místech opatřených křídou či tuší. Na tiskové ploše jsou místa tisknoucí i netisknoucí v jedné rovině. Barva se otiskne v lisu na přiložený papír. Všem grafickým technikám je společný pracovní postup, který je zahájen kresbou na tisknoucí matrici (tiskovou formu) a končí vlastním tiskem. Základem grafického obrazu je obvykle čára nebo tónová plocha, která je zpracována jako obraz v zrcadle, neboť výsledný otisk vyjde obráceně ve srovnání s obrazem na matrici. Grafické techniky od doby svého vzniku výrazně ovlivňovaly způsob vizualizace kulturních idejí. V evropském kulturním kontextu hrál zpočátku rozhodující roli rychle se šířící dřevořez. Poté začala hrát vůdčí roli mědirytina a suchá jehla, lept a mezzotina a nakonec akvatina. Vývoj klasických grafických technik byl ukončen na počátku 19. století vynálezem litografie. (Barbora Půtová)