helénistické umění, čtvrtá a závěrečná etapa v klasifikaci vývoje řeckého umění a kultury. Helénismus představuje období, kdy se územně omezená řecká kultura mohla šířit do rozlehlého prostoru středomořských říší a převládla zde jako formální norma. Řecká centra jako například Athény ztratila svůj politický význam a rovněž v umění byla překonána nově vzniklými školami. Nadále zde však byla pěstována tradice, která byla nově oživena v pozdní fázi helénismu. Helénistické umění rozvinulo ty prvky, které do estetiky vnesli umělci pozdní doby klasické ve 4. století př. n. l. (sloh, klasický) – sílící individualismus, citovost, dynamiku, reflexi různých protikladných vlastností člověka. K vyjádření těchto hodnot použilo patetické a dynamické formy typické zejména pro sochařské výtvory. Často je označováno jako helénistické baroko a máme je doloženo v památkách pergamské školy (výzdoba takzvaného Velkého pergamského oltáře a sousoší poražených Gallů) a v jednotlivých exemplářích předpokládané rhodské sochařské školy (Niké ze Samothráké, sousoší Laokoonta a jeho synů). Nejméně je známá škola alexandrijská. Helénističtí sochaři řešili technické problémy prostorovosti a vícepohledovosti svých děl. Do řeckého umění uvedli problematiku žánru, protikladů a zvláštností včetně diformit. S důkladností analytiků studovali specifiku těchto, někdy primárně nepřitažlivých námětů a objevili tak způsob, jak tvůrčím způsobem zvládnout rovněž estetiku všednosti i ošklivosti, aby byla zajímavá (Opilá stařena Myróna z Théb, Faun Barberini, trpaslíci, hrbáči, černoši a barbaři obecně). V těchto námětech se však zároveň promítá humanistický přístup k člověku jako takovému bez ohledu na to, zda jde o vznešené nebo všední téma. Rozptýlení řecké výtvarné tvorby do různých center v helénistické době a nerovnoměrnost produkce jednotlivých území způsobilo, že nemůžeme sledovat souvislou tradici tak přesně jako v dřívějších obdobích. U helénistických výtvorů se málokdy podaří dospět k přesné dataci v rozmezí jednoho desetiletí; jeho šíře může činit až padesát let. Vývojové možnosti různorodých slohových tendencí se však postupně vyčerpaly a výtvarná kultura pozdního helénismu se začala vracet ke klasické minulosti. Na její oživení měla vliv v té době již velmi silná poptávka po uměleckých památkách ze strany Římanů. Pozdní helénismus se tak stal mostem, který umožnil recepci řecké kultury v římském prostředí a její následné přežití nejen v římské antice, ale zprostředkovaně i v dalším evropském vývoji. (Marie Pardyová)