historismus (z řečtiny: historia, „dějiny, minulost“), 1. přístup ke skutečnosti v její dějinné proměnlivosti, respektování dané dějinné situace, faktu, atmosféry, mentality apod.; 2. jeden z metodologických principů vědeckého zkoumání společnosti a všech společenských jevů, včetně politiky; vyžaduje, aby každý z nich byl analyzován: a) ve svém vzniku, vývoji a změně; b) v souvislosti s jinými jevy a podmínkami dané epochy; c) s přihlédnutím ke konkrétním zkušenostem dějin, které umožňují do jisté míry poznat nejen bezprostřední, ale i vzdálenější důsledky zkoumané skutečnosti. Výsledky uplatnění všech těchto metodologických požadavků se vzájemně prolínají a podmiňují. Historismus představuje záměrný návrat k slohům předchozích historických období a jejich napodobování; 3. kulturní hnutí navazující na historické jevy minulosti a obnovující je, popřípadě odvozující z nich měřítka pro soudobou tvorbu a vytvářející z nich nové slohy. Historismy se vyskytují v průběhu celých dějin umění: renesance navázala na antiku; barokní gotika na gotiku; neorenesance na renesanci; neoklasicismus na klasicismus apod. (František Čapka, Jaroslav Malina)