impresionismus (z francouzštiny: impression , „dojem“), evropský umělecký směr poslední třetiny 19. a počátku 20. století, který byl reakcí na oficiální historizující a akademické výtvarné umění, na kritický realismus a naturalismus v literatuře a na neoromantismus v hudbě; původně vznikl ve francouzském malířství na konci 60. let 19. století. Za duchovního otce tohoto směru je považován Édouard Manet (1832–1883), který svými obrazy Olympie a  Snídaně v trávě vyvolal bouřlivou reakci oficiálních uměleckých kruhů i široké veřejnosti, na druhé straně však ovlivnil celou generaci tvůrců. Mezi nejznámější z nich patřili Claude Monet (1840–1926), Pierre-Auguste Renoir (1841–1919), Alfred Sisley (1839–1899), Edgar Degas (1834–1917) a Camille Pissarro (1830–1903), k nim se přidal i Paul Cézanne (1839–1906). Poprvé společně vystavovali v Paříži v roce 1874. Hnutí vstoupilo do historie s posměšným názvem, který označil „impresionisty“ za malíře pouhých dojmů (podle Monetova obrazu Impression, soleil levant [Vycházející slunce – dojem], 1872). Impresionisté se odvrátili od oficiálního akademismu a vytvořili osobitý styl, který bývá považován za předěl mezi klasickým a moderním uměním. Preferovali smyslové vjemy před intelektuálním pojetím, snažili se zachytit atmosféru prchavých okamžiků, okamžitou náladu duše. Zavedli malování v plenéru, hlavním námětem se stala krajina s typickými motivy vln, vodní hladiny, chvějivého světla, oblaků, větru, kouře, mlhy, jiskření sněhu, slunečního svitu. Základním výrazovým prostředkem impresionistických malířů byly barvy slunečního spektra (červená, modrá, žlutá), posílené o takzvané doplňkové barvy (zelená, oranžová, fialová). Šlo vlastně o aplikaci Newtonova objevu, že barva je určitou podobou světla a že přírodní světlo je směsicí všech barev spektra. Základní metodou bylo nanášení oddělených barevných skvrn viditelnými tahy štětce. Spojením skvrn v divákově sítnici měl vzniknout světelný dojem, výsledný tvar a tón. Důsledným domyšlením zásad impresionismu jsou proslulé série Clauda Moneta, který maloval jeden námět za různé světelné konstelace (nejznámější cykly Rouenské katedrály, Stohy, Lekníny ). Pierre-Auguste Renoir se více než ostatní impresionisté zabýval ženskou postavou, a tak spojil impresionismus s dlouholetou uměleckou tradicí, jež oslavovala fyzickou krásu (akty Koupající se ženy , 1885, Akt na slunci , 1876, Spánek po koupeli, Gabriela v rozhalené blůze, Koupající se žena s rozpuštěnými světlými vlasy , 1902–1905). Edgar Degas také zobrazoval lidská těla, ale zcela jinak než Renoir. Místo nymf s hebkými těly kreslil obyčejné ženy v překvapivých pózách, jeho obrazy odhalují smyslná zákoutí, nepůsobí však eroticky (prostitutky, ženy při toaletě, baletky v netanečních postojích). Na poslední výstavě impresionistů v roce 1886 vystavil řadu obrazů pod souhrnným názvem „Sled ženských aktů, jež se koupají, myjí, suší, utírají, češou nebo se dávají česat“ . Největší zájem však Degas věnoval zachycení pohybu. Proto se k námětům z dostihů, baletu a cirkusů vrací v mnoha variacích. Představitelem českého impresionistického malířství byl mistr krajinomalby Antonín Slavíček (1870–1910). Nejtypičtější impresionistické obrazy zachycují nikoli napětí a drama, nýbrž okamžiky šťastného souznění lidského nitra se světem, vytvářejí barevnou poezii a hudbu. Význam impresionismu v malířství však daleko přesáhl jeho vlastní hranice: například jeden z impresionistů, Paul Cézanne, svým pozdním dílem stanul na samé hranici kubismu (za svůj tvůrčí zdroj ho označil nejen Pablo Picasso, ale i Henri Matisse, čelný představitel fauvismu). Impresionisté výrazně ovlivnili tzv. postimpresionisty, především Vincenta van Gogha (1853–1890) nebo Paula Gauguina (1848–1903), z jejichž tvorby čerpal impulzy jak fauvismus, tak i kubismus; van Gogh je chápán i jako předchůdce pozdějšího expresionismu, z Gauguina zase vycházeli představitelé primitivismu (někteří ho navíc chápou i jako průkopníka symbolismu). V poezii se impresionismus zase inspiroval vizuálními vjemy. V literatuře je charakterizován jemnou senzibilitou, zaměřením na detaily a letmé momenty vystihující neopakovatelnou náladu chvíle, důrazem na lyrický účinek, podpořený často hudebními prvky. Impresionismem byli zejména ovlivněni ve Francii Paul Verlaine (1844–1896), v Německu Detlev von Liliencron (1844–1909), v Rakousku Hugo von Hofmannsthal (1874–1929), v Itálii Gabriele d’Annunzio (1863–1938), v Rusku Boris Konstantinovič Zajcev (1881–1972), v českém prostředí Karel Hlaváček (1874–1898), Vilém Mrštík (1863–1912), Antonín Sova (1864–1928), Růžena Svobodová (1868–1920), Fráňa Šrámek (1877–1952). Impresionismus se jako směr uplatnil i v hudbě, kde se stejně jako malířství a literatura snaží postihnout neopakovatelnost prchavé chvíle. Typické je zaměření na barvu zvuku, neurčitě členěná melodie, rozmanitá rytmika (inspirace hudbou Dálného východu), jemné dynamické odstíny. Důležité inspirační zdroje skladatelé nacházeli v tvorbě „prokletých básníků“, kteří obraceli pozornost k zvukové podobě slova. Zakladatelem hudebního impresionismu byl francouzský skladatel Claude Debussy (1862–1918). K jeho stěžejním dílům patří Preludium k Faunovu odpoledni (1894), klavírní cykly Estampes (Rytiny, 1903), Images (Obrazy, 1905–1907), Preludia (1910, 1913). Impresionistická imaginace a propojení smyslových vjemů se zračí i v názvech částí cyklů, například Zahrady v dešti, Odrazy ve vodě, Zvony pronikající listím, Zvuky a vůně chvějící se ve večerním vzduchu, Ohňostroj . Impresionismus se bohatě uplatnil též v tvorbě francouzského skladatele Maurice Ravela (1875–1937). Krásnou ukázkou impresionistického pojetí jsou klavírní díla Zrcadla (1905) a  Vodotrysky (1901), uvedené mottem z díla básníka Henriho de Regniera „Bůh řek se směje z vody, která ho lechtá“. (Miloš Macholán, Jaroslav Malina)