koláž (z francouzštiny: coller, „lepit, nalepit, slepovat“), výtvarná technika, která je založena na dvojrozměrné kompozici na plošném pozadí. Jedná se o postup, při kterém jsou na plochu nalepovány papírové výstřižky nebo vkládány běžné mimoumělecké materiály, jako jsou látky, fotografie a papír. Papírové výstřižky mohou představovat noviny, časopisy, tapety, reprodukce a jiné materiály plošného charakteru. Vzniklý účinek spočívá v neočekávaném materiálovém, vizuálním a významovém kontrastu jednotlivých komponent a fragmentů. Koláž lze chápat jako součást obrazu vytvořeného nějakou z malířských, kresebných nebo grafických technik, a zároveň jako autonomní dílo vzniklé originální konfigurací užitých plošných materiálů na podložku. První záměrné užití techniky koláže lze doložit v roce 1912 v analytickém kubismu Pabla Picassa (1881–1973) a Georgese Braqua (1882–1963). V rámci futurismu koláž rozvíjeli italští malíři Umberto Boccioni (1882–1916), Carlo Carrà (1881–1966), Filippo Tommaso Marinetti (1876–1944) a Gino Severini (1883–1966). Carlo Carrà (1881–1966) a Filippo Tommaso Marinetti se zaměřili na vizuální poezii v koláži. Výrazové prostředky koláže umožnily prosadit hravé principy dadaismu, které lze zaznamenat v tvorbě švýcarských malířů Kurta Schwitterse (1887–1948) a Hanse Arpa (1887–1966), německého malíře Johannese Baadera (1875–1955) a francouzského malíře a sochaře Marcela Duchampa (1887–1968). Koláž znamenala výzvu i pro představitele neoplasticismu nizozemského malíře Theo van Doesburga (1883–1931) a reprezentanta konstruktivismu ruského malíře El Lissitzkyho (1890–1941). Originální rozvedení a využití koláže dokládá kolážová novela, jejímž autorem byl německý malíř, představitel surrealismu Max Ernst (1891–1976). Tato forma koláže vzniká spojením obrazů starých rytin, časopisů nebo různých publikací v narativní, tematické a zároveň nelineární příběhy. Kombinace autorské malby, kresby a koláže představovala hlavní umělecký princip tvorby představitelky abstraktního expresionismu Lee Krasnerové (1908–1984). Metoda koláže pronikla také do uměleckého směru pop-artu, kde ji nadčasovým způsobem rozvíjeli američtí malíři Robert Motherwell (1915–1991), Robert Rauschenberg (1925–2008) a anglický malíř Richard Hamilton (narozen 1922). V 50. a 60. letech 20. století experimentovali mnozí umělci s inverzním postupem koláže – dekoláží, vznikající destruováním povrchu původního uměleckého artefaktu strháváním, smíváním nebo jiným odkrýváním. Tento postup prosazovali představitelé francouzského nového realismu Mimmo Rotella (1918–2006), Francois Dufrêne (1930–1982) a Raymond Hains (1926–2005), kteří tímto prostřednictvím prováděli reflexi městského života a kultury. V současnosti lze za pokračovatele tohoto postupu označit amerického malíře Richarda Genovese (narozen 1947). Aplikace koláže na malířské plátno bývá označována jako plátnová koláž. Tímto způsobem s koláží pracovali američtí umělci malíř Conrad Marca-Relli (1913–2000) a malířka Jane Franková (1918–1986). Za významnou formu koláže lze označit fotokoláž (fotomontáž), která se zakládá na konfiguraci fragmentů a útržků fotografií. Reprezentativní fotokoláže vytvářeli představitelé dadaismu německá malířka Hannah Höchová (1889–1978) a rakouský malíř Raoul Hausmann (1886–1971). Každodennost afro-americké subkultury, reinterpretace rituálů a jazzové hudby, představovala inspirační zdroj kolážové tvorby afro-amerického umělce Romare Beardena (1911–1988). V rámci pop-artu fotokoláž rozvíjeli britští malíři Peter Blake (narozen 1932) a David Hockney (narozen 1937). V českém umění metodou koláže pracovali malíři Jindřich Štyrský (1899–1942) a Adolf Hoffmeister (1902–1973). Neobyčejná invence a technická bravura charakterizuje koláže českého výtvarníka a básníka Jiřího Koláře (1914–2002). Jeho kolážová produkce ze 40. a 50. let 20. století zahrnuje konfrontáže, které spočívají v nalepení fotografií na karton. Postupně ve své tvorbě pracoval s textovými fragmenty a útržky psanými latinkou, arabsky, azbukou, hebrejsky a psacím strojem. Specifický rozměr koláže poskytlo Kolářovi „uzlové písmo“, které komponoval do básní zvaných uzlovky. V těchto formách Kolář propojil literární a výtvarné složky v jedinečný kulturní celek. S technikou koláže pracovali dále čeští výtvarníci Ladislav Novák (1925–1999), Zbyněk Sekal (1923–1998) nebo Vladimír Preclík (1929–2008). Tvorbě papírové koláže se věnuje česká malířka a sochařka Věra Janoušková (narozena 1922). V současnosti techniku koláže preferují američtí malíři Jonathan Talbot (narozen 1939) a Cecil Touchon (narozen 1956). Z perspektivy postmoderní antropologie je možné na svět pohlížet jako na kulturní konstrukt, který vzniká dekonstrukcí a rekonstrukcí sdílených symbolů a významů. Z tohoto hlediska koláž přestavuje originální alternativu nového sdílení a interpretace reality. (Barbora Půtová)