korejské umění, korejské malířství se rozvíjelo od prehistorických dob, od 10. století pod silným vlivem sousední Číny (malířství, čínské). Korejský styl je však od počátku odlišný, vyznačuje se světlejšími barvami, menší výrazností a snahou o harmonii bez napětí. Z nejstarší doby se kromě nástěnných maleb z hrobek jiné obrazy nedochovaly vzhledem k častým požárům a dřevu jako podkladovému materiálu. Hrobky však nabízejí poměrně široké spektrum nástěnných barevných maleb (většinou portrétů) i žánrových obrázků, podle nichž jsou také pojmenovávány. Hrobky byly stavěny s představou, že zemřelý si má na svou cestu do onoho světa vzít vše, čím byl obklopen za života. Proto jsou zde zobrazovány téměř závazně Slunce, Měsíc, hvězdy, obrazy nejdůležitějších božstev, čtyři ochranná zvířata na příslušných světových stranách (drak, tygr, fénix a želva), nechybí portréty zemřelého, popřípadě jeho rodiny. V hrobkách nejseverněji položeného království Kogurjŏ bývají mimoto časté zejména scény ze života (tanec, lov, bitvy, zábava). První dochované malby ještě postrádají perspektivu, ale již kolem 6. století bývají méně schematické, lidské postavy a zvířata jsou zachyceny v pohybu. Hrobky z království Päkče na jihozápadě poloostrova vykazují vliv buddhismu, který do Koreje přišel ve 4. století. V nich nacházíme stylizované motivy lotosů, oblak a portréty zřetelně inspirované jihočínskými předlohami. Tento styl se posléze prosadil i v Japonsku, kde byli päkčeští malíři žádaní, a zvláště portréty z Nary silně připomínají korejské. V Päkče se také poprvé objevují krajinné výjevy a podle druhotných pramenů zde údajně kvetlo buddhistické malířství. Království Silla bylo nejvíce konzervativní a podle archeologických nálezů můžeme soudit na vliv spíše kogurjŏský než čínský. Nástěnné malby bájných zvířat, koní, jezdců jsou ovšem již malovány barvami s příměsí olejové složky a konturovány. Za království Korjŏ (10.–14. století) byl u dvora zřízen Úřad pro malířství a vznikly dvě školy: první pro profesionální malíře, druhá pro literáty, kteří chápali malbu jako doplněk vzdělání a často ji kombinovali s kaligrafií. Ovšem rozdělení bylo spíše sociální než stylové, přestože vyšší vrstvy (včetně králů) preferovaly tušové malby s motivy letících ptáků, zvířat, květin, zvláště tzv. sagundža, „čtyř ušlechtilých“ (slivoň, orchidej, chryzantéma, bambus) a také portréty. Proslavili se i někteří buddhističtí mniši, a to nikoli pouze obrazy z Buddhova života, ale zejména krajinomalbami. Z profesionálů byli ceněni ti, kteří zobrazovali reálné i fiktivní (snové) krajiny. Kromě těchto námětů byly časté i ornamentální zvěrokruhy, které se částečně dochovaly v jednotlivých korejských klášterech, některé byly převezeny do Japonska. Se směnou dynastií a vznikem království Čosŏn (dynastie I) se vytváří nová koncepce umění. Velká pozornost je věnována výchově talentovaných profesionálů, nicméně více se začíná prosazovat literátské malířství, které se postupně zbavuje klasických a téměř závazných krajinných témat, povinných pro profesionály. Stále převládají tušové malby, jež položily základ literátskému stylu, i když právě ony jsou v různých dobách pod silným vlivem čínských škol. Vymanění se z formalismu trvalo poměrně dlouhou dobu a jak u literátů, tak u profesionálů převládalo akademické malířství typu sungského. Literátské malířství vycházelo z koncepce, že obraz je svého druhu báseň, a proto každý maloval „své“ básně, většinou výseky přírodních scenerií (bambusy, tráva, hmyz). Podle jednoho z učenců dynastie I Kang Hŭi-mänga (15. století) musel literátský obraz obsahovat dvě složky: mungi, eleganci vycházející z původu tvůrce a jeho náhledu na svět; mít mungi také znamená literátský ideál, který člověk narozený mimo vyvolenou kastu postrádá. Druhou složkou byly jusu (konfuciánské kořeny), což znamenalo v podstatě povýšení literátského malířství nad profesionální. Další učenec a nejznámější kaligraf dynastie I Kim Čŏng-hŭi v 18. století poznamenal, že vůně znaků a elegance knih jsou předpokladem pro to, aby se literát dokázal svébytně vyjádřit, přestože drží štětec poprvé v ruce. Tato koncepce zdůrazňuje důležitost prostředí, v němž se člověk od narození pohybuje, a jeho genetickou výbavu, tvorbu ostatních degraduje na pouhé řemeslo. Vnímání malířství jako projevu nebo spíše výsledku úrovně vzdělanosti se u literátů udrželo až do konce dynastie I, což je patrné na stálých, většinou přírodních motivech, kombinovaných s básněmi a kaligrafií. Literátští tvůrci portrétů bývali terčem posměchu (portréty byly pořizovány hlavně pro rituální účely a nebylo zvykem je podepisovat). Jakkoli bylo profesionální malířství v první polovině dynastie I ovlivněné čínskými předlohami, a to i ve smyslu zadaných témat, od 17. století se styl silně uvolnil a akademičnost se projevovala spíše jen v zakázkových pracích. I v dílech několika profesionálů se objevují nové trendy i techniky, zejména větší škála používaných barev, v tématech se prosazují reálné krajiny. Zakladatel tohoto stylu, Čŏng Sŏn, si vypracoval vlastní přístup ke kompozici, kdy drsné tahy korejských pohoří kombinoval se silnou vrchní konturní linkou. Nejslavnějšími malíři-profesionály jsou však Kim Hong-do a Sin Jun-bok (18.–19. století), jejichž žánrové obrázky jsou nejen scénkami z nevázaných literátských posezení, ale i etnografickým svědectvím nejrůznějších slavností, svátků, řemesel apod. Zatímco Kim Hong-do proslul náměty ze života obyčejných lidí, Sin Jun-bok svými ženami z nejrůznějších vrstev, od pradlen po aristokratky. Ze své podstaty přirozenější je lidové malířství, které ovšem není možné pojmout jako celek, neboť jeho záběr, i co se týče tvůrců, je obrovský. Lze jej pomocně definovat jako ne-literátské a ne-profesionální. Lidové obrázky jsou symbolické, oproti oficiálnímu malířství podstatně barevnější a ovlivněné nejrůznějšími náboženskými proudy. Převládá účelovost a „užitkovost“, patrná například v lidovém buddhistickém malířství. To využívá zejména zvulgarizovaného pojetí jednotlivých symbolů ve prospěch osobního štěstí příjemce a obraz většinou slouží k zahánění zlého. Časté bývají jednotlivé motivy z Buddhova života, obrazy buddhistického ráje. Mohlo jít o svitky nebo dřevené desky, na nichž byly vyobrazeny populární legendy (bez toho, aby reflektovaly svůj indický původ). Ty byly zavěšovány v klášterech, svatyních i domácnostech a měly magický, exorcistní význam. Taoismus, který v Koreji nezanechal v oblasti myšlení výrazné stopy, měl velmi blízko k lidovým představám a ovlivnil svými „božstvy“ i umění. Proto je často zobrazován Nefritový císař, Lao-c’, božstva Polárky a Čchilsŏng – Sedmi hvězd, nejrůznější božstva nesmrtelnosti, strážní duchové nebo pouze jejich jednotlivé atributy. Obrazy sloužily stejně jako buddhistické k osobnímu štěstí a bývají paradoxně časté i v buddhistických chrámech a svatyních. Nejvýraznější jsou symboly původního náboženství a kultů, zvláště šamanismu, které se v pozdější době od ostatních – buddhistických a taoistických – jen těžko odlišují: šamanské obrázky však najdeme spíše v domácnostech a soukromých svatyních šamanek. Na nich je patrná variabilita panteonu duchů a božstev, stejně jako stálost dalších motivů – většinou symbolů štěstí a dlouhověkosti. Lidové malířství také neodpovídá zcela našemu pojetí malby – nezáleží totiž na podkladovém materiálu ani na technice; termín kŭrim (obraz) je široký, podobně kŭrimpon (podklad) znamená papír, dřevo, ale i výšivky, kresby tuší na kůži, dřevoryty atd. V jižní Koreji ještě dnes najdeme mnoho lidových naivních malířů, ale i pouličních, již podle znakové podoby jména kolemjdoucího vytvoří na počkání pestrobarevné variace, reflektující vlastní interpretaci významu na tradičním papíře. prvními sochařskými artefakty jsou jednoduché paleolitické a neolitické plastiky z hlíny, kostí nebo opracovaných kamenů, nebo podobné figurky z doby bronzové z hlíny a bronzu. Sochařství se podstatněji rozvíjelo až po příchodu buddhismu. První dochované sochy se datují kolem roku 500, jedná se o kamenná, hliněná a bronzová zpodobnění Buddhy, v mnohém vykazující rysy shodné s čínskými. Není jednoduché popsat styl, jenž se rozvíjel v tehdejších Třech královstvích, neboť každé z nich mělo jiné zdroje, z nichž čerpalo, a také svébytné estetické představy. Proto například v Kogurju mají Buddhové poměrně dlouhé obličeje, zdůrazněné ušní lalůčky, cylindrická těla a výrazně dlouhé ruce. Bývají buď jednotliví, nebo součástí triád. Království Päkče z jihozápadu poloostrova přijalo buddhismus v přibližně stejné době jako Kogurjŏ, ale první sochy pocházejí až ze století šestého. Podle všeho byly ovlivněny čínskými předlohami, ale päkčeští buddhové se vyznačují subtilnějšími a propracovanějšími tvary obličeje i těla a typickým úsměvem, jenž vyjadřuje stav blaženosti, odtrženosti od strastí tohoto věta. V 7. století se Päkče inspirovalo suejskými (Suej) a tchangskými vzory (Tchang), postavy buddhů i bódhisattvů jsou stojící i sedící v lotosu, nejkrásnější jsou ale bronzoví Maitréjové, jimiž je Päkče zvlášť proslavené. Produkce Silly je významná už proto, že sillští sochaři exportovali své artefakty do Japonska. Původní sochy vykazují vlivy Päkče, ovšem jejich rejstřík je široký: najdeme obrovské kamenné sochy stojících a sedících buddhů, reliéfy, bronzové sochy všech velikostí. Jejich charakteristickým rysem je kulatý obličej, uvolněnost v zobrazení těla a nejrůznější zdobné prvky. Po sjednocení země vznikl jednotnější sochařský styl, jejž reprezentují nejen sochy buddhů, bódhisattvů, ale i čtyř nebeských strážců v chrámech, reliéfy a nově i zlaté sochy. Uvolněnost a abstrakci vystřídal realismus, který se týká tělesných detailů, obličeje mají tradiční úsměv, velké ušní lalůčky, zdůrazněná oční víčka a celkově působí dekorativněji. Takto jsou pojaty nejslavnější reliéfy, také v Koreji nejvíce ceněná socha Šákjamuniho ze skalního chrámu Sŏkkuram z 8. století. Následující dvě století přinesla propracovanost proporcí, nárůst chrámových soch a soch enormních rozměrů. Stejné principy zachovávalo království Korjŏ, během nějž zůstal buddhismus státním náboženstvím. Se stavbou chrámů výrazně narostl počet soch a jejich kvalita si udržuje vysoký standard. S nástupem dynastie I (Čosŏn) však buddhismus ztratil na vážnosti. Sochařské umění stagnovalo, až téměř zaniklo. Jeho vzkříšení souvisí s moderní dobou a vlivem západního umění. Znamená to i zcela jiný charakter a postupy, jež ve své většině nemají s korejskou tradicí mnoho společného. Výrazné jsou dva proudy, realistický (monumentální, používaný pro oficiální památníky) a abstraktní (ve smyslu západního umění). Zajímavý je současný trend umisťování abstraktních sochařských děl před vládní i soukromé budovy. (Miriam Löwensteinová)