kubismus (z francouzštiny: cube, „krychle, kostka“), umělecký směr, který se projevil hlavně v malířství a odvozeně v literatuře a architektuře. Vznikl v Paříži kolem roku 1910, v atmosféře dychtivosti po nových poznatcích. Mladí umělci netoužili tvořit díla hodná muzeí, vydali se tedy na cestu experimentu. O charakteru kubismu, jehož zakladateli byli španělský výtvarník Pablo Picasso (1881–1973) a francouzský malíř, grafik a sochař Georges Braque (1882–1963), nelze soudit z jeho pojmenování (původně posměšného), kubisté rozhodně netvořili v krychlích. Odmítli všechny dosavadní malířské normy a představy, klasickou krásu a klasické proporce. Jejich inspirací byl viditelný svět, ale ten přetvářeli, rozkládali na elementární geometrické tvary, které v nových souvislostech kladli vedle sebe v plochách, rozbili iluzi prostoru (viz perspektivismus), barvy omezili na šedou, černou, hnědou. Tato metoda se stala základem kubismu. Přibližně ve stejné době jako dadaismus přišel kubismus též s metodou koláže. Ta se poprvé objevila v díle Picassově (papiers collés) v roce 1912. Vrcholné období kubismu spadá do let 1909–1914. K úhrnné podobě kubismu vedle Pabla Picassa a Georgese Braqua přispěli Albert Gleizes, Juan Gris, Fernand Legér nebo Jean Metzinger. Se specifickými ohlasy se stylové podněty setkaly v Rusku. Kubistická morfologie se prosadila nejen v malbě, ale též v sochařském tvaru, a to nejen v díle Picassově, ale též v tvorbě Jacquese Lipchitze, Raymonda Duchamp-Villona a posléze Ossipa Zadkina. Kubistická formulace tvaru prošla složitým vývojem od analytické fáze k syntetickému pojetí. Zvláštní kapitolu představuje kubismus ve vývoji českého moderního umění, a to hlavně díky Josefu Čapkovi, Emilu Fillovi, Bohumilu Kubištovi, Antonínu Procházkovi a Otto Gutfreundovi, jenž dospěl k průkopnickému pojetí kubistické plastiky. Zásluhu na zdomácnění nových stylových principů u nás měl umělecký historik a sběratel Vincenc Kramář (1877–1960). Ještě před první světovou válkou a v průběhu dvacátých let i později se kubistická estetika stala východiskem celé řadě českých malířů, ba i těm, kteří se později ubírali k odlišným tvůrčím cílům (Vincenc Beneš, Alfred Justitz, Otakar Kubín, Václav Špála, Jan Trampota a další). Souhrnně lze konstatovat, že kubismus nalezl v Čechách takovou odezvu, s jakou se s výjimkou Francie nesetkal nikde v Evropě. Svědčí o tom konsekvence, s níž byla daná problematika rozpracována v teoretické sféře, jakož i tvůrčí výsledky v architektuře, užitém umění (Josef Gočár, Vlastislav Hofman, Josef Chochol, Pavel Janák) nebo v typografii a scénografii. Kubismus představoval v českém moderním umění vedle pozdějšího surrealismu dominantní vývojovou tendenci. Literární kubismus vznikl ve Francii v návaznosti na malířský. Jeho hlavní představitel Guillaume Apollinaire (1880–1918) ve sbírce Kaligramy (1918) vytvořil básně-obrazy, v nichž se pomocí typografické úpravy pokusil „spojit a ztotožnit poezii a malířství“. Ve své nejslavnější sbírce Alkoholy (1913) použil objevného řetězení a prolínání rozličných postřehů, připomínajícího koláže. Pro českou moderní poezii mělo mimořádný význam Apollinairovo „Pásmo“ (úvodní báseň sbírky Alkoholy), uvedené k nám ve vynikajícím překladu Karla Čapka. (Jiří Hlušička, Jaroslav Malina)