lept, klasická grafická technika založená na principu tisku z hloubky prostřednictvím leptané tiskové formy. Poprvé byla pravděpodobně užitá v Augsburgu kolem roku 1510 členy platnéřské rodiny Hopferových. Danielu Hopferovi staršímu (kolem 1470–1536) jsou v této souvislosti připisovány první leptané volné grafiky tištěné na papír a kladené do období 1501–1507. Za nejstarší datovaný lept je považován Svatý Jeroným německého rytce a malíře Albrechta Dürera (1471–1528) z roku 1514. Předchůdcem grafické techniky leptu byly metody zlatníků, zbrojířů a platnéřů v 1. polovině 15. století, kteří jej používali k výzdobě zbraní a brnění a k uchování otisků pro vzorníky. K rozšíření leptu vedla snaha nalézt levnější, jednoduší a časově úspornější technologii, než byl finančně náročný a technicky obtížný mědiryt. Lept je technikou lineární, která je založena na tvorbě obrazu utvořeného z čar a bodů. Technika leptu využívá působení chemického leptadla na kov, ulehčuje fyzickou námahu, dovoluje lehkost, spontánnost a širší repertoár výrazových prostředků. Za tiskovou formu slouží měděná, zinková nebo mosazná deska o tloušťce 2–3 mm, jejíž okraje jsou šikmo zbroušeny fasetou, a povrch dokonale očištěn a vyhlazen. Za tepla je měděná přední strana desky gruntována, tj. opatřena ochranným krytem, nejčastěji z včelího vosku, syrského asfaltu, smoly a mastixu. Směs krytu je na zbroušenou měděnou desku nanesena koženým tamponem nebo rozválena koženým válečkem. Takto pokrytá deska je tónována plamenem svíčky či mletými sazemi, aby rytí obrazu bylo kontrastnější. V současnosti směs krytu nahrazuje vosková pasta, nanášená na měděnou desku plochým štětcem, s jejíž pomocí je dosaženo stejné plochy vhodné k rytí. Rytí obrazu se provádí ocelovými rycími jehlami negativně (světle na černém podkladu), kromě jehly lze použít i stužkové rydlo, rulety a molety. Na jehlu by měl být vyvíjen stále stejný tlak, bez ohledu na výraznost a rozdílnou hloubku čar. K jejich rozlišení dochází až různou intenzitou leptání. Koncentrace a volba kyseliny, množství zaleptávání ovlivňuje škálu světel a stínů. K leptání je užívána kyselina dusičná, která účinkuje do hloubky i do šířky, nebo chlorid železitý. Diferenciaci světlých a tmavých partií kresby umožňuje opakované leptání. Po skončení chemického procesu a odstranění ochranného krytu se nanáší tiskařská barva, a to koženými tampony, válečkem nebo hadříky. Tisk z desky je uskutečňován v měditiskařském lisu. Setrvalost tiskové formy obvykle dovoluje realizovat 100 až 200 otisků. Pro lept je charakteristická čára, která je v celé své délce stejně široká a má na rozdíl od rytiny tupý začátek. V průběhu 16. století lept společně s mědirytem vytlačily techniku dřevořezu. V polovině 17. století se technika leptu kombinovala s mědirytem, čímž vznikla technika leptané rytiny. V této epoše tvořivým způsobem rozvíjeli techniku leptu český barokní rytec a kreslíř Václav Hollar (1607–1677) a holandští barokní malíři Jacob van Ruisdael (ca 1628–1682) a Adriaen van de Velde (1636–1672). Od doby svého vzniku do současnosti je lept využíván jako pomocná mědirytecká technika nebo je často doplňována technikou suché jehly a akvatinty. V 18. století lept zcela ovládl reprodukční techniku grafických listů. V tomto období došlo k rozvoji a vzniku nových postupů a technik. K leptařským technikám náleží barevný lept, lept do měkkého krytu (vernis mou) a zrnkový lept (akvatinta). Ve 20. století umožnila technika leptu vést transkulturní dialog mezi umělci, kteří pocházeli z odlišných kulturních oblastí. Prostřednictvím leptu reagovali na velká témata evropské historie i moderní současnosti tak významní umělci jako Marc Chagall (1887–1985), Edvard Munch (1863–1944), Pablo Picasso (1881–1973), Viktor Stretti (1878–1957) nebo Ota Janeček (1919–1996). Technika leptu představuje jednu z nejvýznamnějších grafických technik. Jejím prostřednictvím umělci zachytili nejen historické reálie, ale také způsob života sdílený příslušníky různých kulturních komunit. Proto jsou lepty cenným zdrojem empirických dat nejen pro uměnovědce a historiky, ale také pro antropology, kteří se zabývají problematikou historické antropologie. (Barbora Půtová)